Konec je blízko: Křesťanská apokalyptika a její politické aktualizace ve starších dějinách křesťanství

Úvod

Apokalyptika se v křesťanství velmi rozvinula.
Odkaz i mimo křesťanství (filosofické a literární utopie, varovné vize).
Málokdy nicméně představovala dominantní proud. Často nástrojem kritiky establishmentu. Politizace náboženství, nebo političnost náboženství?

Vymezení pojmů

Apokalypsa: řec. apokalypsis = „zjevení“. Křesťanské a židovské apokalypsy jsou narativní žánr zaměřený na nadpřirozené zjevení skrytých, božských věcí: konec světa, utrpení hříšníků, bájná minulost... Dějinný přelom, nový věk, periodizace dějin. Vaticinium ex eventu. „Pesimismus“ ohledně přítomného světa, respektive věku, „optimismus“ ohledně budoucnosti.
Eschatologie: řec. eschaton + logos = nauka o „posledních věcech“. Soubor představ o „posledních věcech“. Individuální × kolektivní (kosmická).
Apokalyptika: hnutí, proud, ideologie nebo spiritualita vycházející z apokalyps a jejich pohledu na svět.

Kořeny a vznik křesťanské apokalyptiky

Období helénismu. Interkulturní komunikace a akulturace (kulturní konvergence).
Kontext helénistické kosmologie a eschatologie.
Vliv hebrejské prorocké literatury. Dějinný přelom, postava Pomazaného (hebrejsky mašíach, řecky mesias > česky mesiáš).
Transformace („utopizace“) mesiášské postavy.
Apokalyptické myšlení se začíná tu a tam projevovat v různých náboženských systémech.
Reakce na konkrétní pronásledování, nebo i písmácká aktualizace starých textů?

Křesťanská apokalyptika v antice

Trauma z pádu jeruzalémského chrámu a/nebo ze smrti Ježíše. Ježíšův brzký druhý příchod (tzv. parúsie).
Velké množství křesťanských apokalyps (desítky).
Tzv. Malá apokalypsa v Mk 13,1-37.
Zjevení Janovo: jediná ucelená apokalypsa. Tradiční výklad: Domiciánovo pronásledováním (81-96).Ale i napomenutí církví. Nejdůležitější inspirace další křesťanské apokalyptiky.
Zjevení Petrovo (NHC VII/3): mezi 150 a 350, Sýrie či Egypt. Gnostické prvky. Návrat duší do původního stavu, dokétismus, esoterismus.

Neklid kolem roku 1000: Znamení konce a přísliby obnovy

Zjevení Janovo hojně čteno a komentováno. V raném středověku většinou bez tak výrazného politického apelu.

Uctívání sedmihlavé bestie. Vyobrazení z 10. století podle textu Zjevení Janova (rukopis z El Escorial). (Wikipedia, [10. 8. 2013].)

Rok 1000 a 1033, hledání znamení konce.

Anděl šesté pečeti v tzv. Bamberské apokalypse (11. stol.). (Wikipedia, [19. 10. 2014].)

Radulf Glaber (985-1047), Historiarum libri quinque.
Hnutí Božího míru: hnutí náboženské obnovy s eschatologickými konotacemi.
Apokalyptika kolem roku 1000 opět dostala silně politický význam. Reformní zápal.
Kacíři jako znamení konce.
Radikální apokalyptický reformismus.

Apokalyptický reformismus vrcholného a pozdního středověku

Jáchym z Fiore (1135-1202) a joachymismus

Jihoitalský opat.
Hlavní dílo: Výklad Zjevení.
Myšlenka tří věků církve: (1) věk Otce (Boží lid vedou ženatí patriarchové, Izrael, doba Starého zákona), (2) věk Syna (Boží lid vedou kněží, doba Nového zákona) a (3) věk Ducha svatého (přijde, Boží lid povedou čistí mniši).
Joachymismus: označení pro různé reformistické proudy navazující na Jáchyma z Fiore. Např. flagelanti (sebebičování, radikální askeze), spirituální františkáni, vilemínité.

Spirituální františkáni

Radikální proud v rámci františkánského řádu.
Rozvoj koncem 13. století, ostrý zákrok papežství ve 14. století.
František jako anděl šesté pečeti z Apokalypsy.
Papež jako Antikrist.

Vilemínité v Miláně

Vilemína: svatý život, asi 1284 umírá, uctívána jako světice.
Paralelně tvrdé jádro následovníků: Vilemína jako vtělení Ducha svatého. Nový věk, druhý příchod Vilemíny.
Vytvoření nové, ženské církve.
Vůdci popraveni, hnutí potlačeno.

Papežka. Karta z tarotového balíčku Viscontiů-Sforzů inspirovaná Manfrédou z Pirovana, namaloval Bonifacio Bembo kolem roku 1450. (Wikipedia, [10. 8. 2013].)

Závěr

Bohaté téma. Táborité, komentářová literatura, Dante...
Apokalyptika jako ideologie reformy. Sloužila reformním hnutím ke zpochybnění establishmentu, ale sloužila i establishmentu.
Další kurzy: Náboženství světa I: Západ, Křesťanství I.

Seznam pramenů a literatury

Prameny

Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona, ekumenický překlad, Praha: Ústřední církevní nakladatelství ³1985 sqq.

Carozzi, Claude – Taviani-Carozzi, Huguette (trans.), La fin des temps: Terreurs et prophéties au Moyen Âge, Paris: Flammarion 1999.

Dus, Jan A. (ed.), Novozákonní apokryfy III: Proroctví a apokalypsy, Praha: Vyšehrad 2007.

Hladká-Kučerňáková, Eva – Samek, Daniel (trans.), Bájné plavby do jiných světů, Praha: Argo 2010.

Literatura

Cohn, Norman, The Pursuit of the Millenium: Revolutionary Millenarians and Mystical Anarchists of the Middle Ages, London: Pimlico ⁴2004 (1. vyd. 1957).

Dus, Jan A. – Horňanová, Sidonia – Hoblík, Jiří, „Úvod“, in: id. (ed.), Novozákonní apokryfy III: Proroctví a apokalypsy, Praha: Vyšehrad 2007.

Graus, Igor, „K problematike formovania ‚nového rytierstva‘ jako špecifickej formy monasticizmu v období európského vrcholného stredoveku“, in: Rastislav Kožiak – Vincent Múcska (eds.), Rehole a kláštory v stredoveku, Banská Bystrica – Bratislava: Chronos 2002, 133-148.

Head, Thomas – Landes, Richard (eds.), The Peace of God: Social Violence and Religious Response in France around the Year 1000, Ithaca – London: Cornell University Press 1992.

Lambert, Malcolm, Středověká hereze, Praha: Argo 2000.

Lerner, Robert E., „Antichrists and Antichrist in Joachim of Fiore“, Speculum 60/3, 1985, 553-570.

McGinn, Bernard, Visions of the End: Apocalyptic Traditions in the Middle Ages, New York: Columbia University Press ²1998 (1. vyd. 1979).

Muraro, Luisa, Guglielma e Maifreda: Storia di un’eresia femminista, Milano: La Tartaruga ²2003.

Pokorný, Petr, Literární a teologický úvod do Nového zákona, Praha: Vyšehrad 1993.

Russell, Jeffrey Burton, Dissent and Order in the Middle Ages: The Search for Legitimate Authority, New York: Twayne 1992.

Smith, Jonathan Z., „Wisdom and Apocalyptic“, in: id., Map Is Not Territory: Studies in the History of Religions, Chicago – London: University of Chicago Press ²1993, 67-87.

Stará, Lenka, Vilemína z Milána a její stoupenci, nepublikovaný rukopis magisterské diplomové práce, Brno: Masarykova univerzita 2009. [Dostupné též online: <https://is.muni.cz/auth/th/146115/ff_m/>.]