ROM1A002 Úvod do studia literatury 6. Ztvárnění prostoru v literárním díle
1. Co je to prostor?
Prostor lze zjednodušeně definovat jako nekonečný trojrozměrný útvar, ve kterém mají tělesa
a události relativní polohu a směr. Spolu s časem je prostor základní podmínka každé vnější
zkušenosti (Kant). Až do novověku byl chápán konkrétně, jako místo či rozloha mezi
předměty; souběžně s matematizací fyziky byl ztotožněn se souřadnou soustavou (Descartes)
o třech dimenzích. Pro Newtona je prostor nekonečný, homogenní a absolutní (nezávislý na
tom, co vněm je); podle relativistické fyziky je naopak prostor možný jen tam, kde něco je.
Hmota (energie) způsobuje jeho zakřivení, jež je příčinou gravitačních sil.
2. Co je to prostor literárního díla?
- Prostor vnímaný autorem či čtenářem – reálné prostředí, které autora či čtenáře
obklopuje a ovlivňuje; autor se může ve chvíli, kdy tvoří fiktivní prostor díla,
inspirovat reálně vnímaným prostorem, nebo jím může být během psaní i jinak
ovlivňován (psychicky i fyzicky). Totéž se děje i na straně čtenáře – jeho představa
prostoru díla, které čte, se může měnit podle toho, v jakém prostředí, fyzickém stavu a
psychickém rozpoložení se zrovna nachází.
- Prostor literárním dílem zaujímaný – text literárního díla v materiálním smyslu,
obvykle má podobu lineární, existují však i jiné grafické podoby textu jako např.
obrazové básně, kaligramy, akrostichy – v těchto případech se prostor zaujímaný
literárním dílem přibližuje prostoru výtvarného díla. Velikost prostoru zaujímaného
dílem je často žánrovou charakteristikou (např. povídka se obvykle vejde na několik
stran, zatímco např. románová sága může zaujímat i několik knižních svazků).
- Prostor v literárním díle zobrazovaný – fiktivní prostor vytvářený jazykovými a
tematickými prvky, v němž se odehrává vyprávěný děj. Z pohledu čtenáře to může být
buď prostor skutečně „čtený“ – tvořený tím, co je explicitně napsáno, nebo prostor
z napsaného vyplývající, kdy různé indicie v textu umožní čtenáři existenci takového
prostoru z textu vyvodit. Literární prostor je třeba odlišovat od skutečného prostoru,
který leží vně literárního díla.
Prostor je součástí tematické a kompoziční výstavby literárního díla. Je nositelem určitých
významů a plní určité funkce, a proto nestačí vnímat ho jen jako nějaké statické pozadí děje,
kulisu či ornament. V epických (vyprávěcích) žánrech má prostor narativní funkci, tedy podílí
se na výstavbě syžetu. V inscenovaném dramatu je zřejmý rozdíl mezi reálným prostorem
jeviště a fiktivním prostorem, v němž se odehrává děj. V lyrice je prostor evokován skrze
vnímání a prožívání lyrického „já“. Prostor v literárním díle může mít např. funkci
psychologickou, kdy vypovídá o vlastnostech, prožívání a psychickém rozpoložení postavy,
vypravěče nebo lyrického subjektu. V některých typech literárních děl může mít prostor nebo
některé jeho součásti (prostorové objekty, místa) také funkci symbolickou, obraznou.
3. Prostor jako součást výstavby vyprávění:
- prostor konstantní – děj se odehrává na jednom místě (např. jednota místa, času a děje v
klasickém dramatu)
- prostor kontrastní – dvojí prostor postavený do protikladu vůči sobě navzájem (např.
kontrast mezi městem a venkovem, mezi prostorem nahoře a dole, blízko a daleko apod.)
- prostor „migrační“ – typický je např. pro pikareskní a dobrodružný román, ale najdeme ho
také v jiných typech prozaických děl – postava se přesouvá z jednoho prostoru do druhého,
každý prostor pro ni má jiný význam; tento typ prostoru má dynamizující funkci, zvyšuje
poutavost vyprávěného příběhu; ke střídání různých prostorů typicky dochází při střídání
různých dějových linií románu;
- prostor konvergentní – prostor, který se během vyvíjejícího se děje postupně sbíhá, zužuje,
směřuje do koncového bodu
- prostor uzavřený – omezující, vymezující, navozující nesnáze, někdy dokonce určitá
tajemství (dům, kostel, zahrada…)
- prostor otevřený – protiklad k prostoru uzavřenému, navozuje pocit neomezenosti a svobody
- prostor statický – není zdrojem aktivity postav, může být naopak předmětem rozjímání,
pozorování, vzpomínání…
- prostor dynamicky se měnící – v dílech s dynamicky se odvíjejícím dějem
4. Základní teoretické přístupy k otázce prostoru v literárním díle
4.1. Prostor a čas
Kategorie prostoru souvisí s kategorií času. Vztahem času a prostoru v literárním díle se
zabýval např. ruský literární teoretik Michail Michajlovič Bachtin (1895 – 1975), který již
ve 30. letech 20. století zavedl literárněvědný pojem „chronotop“ (česky doslova
„časoprostor“): „V literárně uměleckém chronotopu splývají prostorové a časové indicie ve
smysluplné a konkrétní jednotě. Čas se v něm zhušťuje, stává se hmotnějším a umělecky
viditelným, prostor se naopak intenzifikuje, zapojuje se do pohybu času, syžetu a historie.
Časové indicie se vyjevují v prostoru a prostor se zvýznamňuje a měří časem. Právě tento
průnik řad a splývání indicií charakterizuje umělecký chronotop“. Bachtin se zamýšlí nad
otázkou vztahu času a prostoru v antické literatuře, v rytířském románu, v pikareskním
románu, ve folklóru a zvláště pak v románu Gargantua a Pantagruel Françoise Rabelaise.
M. M. Bachtin, Čas a chronotop románu, in: Román jako dialog, Praha: Odeon, 1980.
4.2. Prostorová forma
V roce 1945 publikoval americký literární vědec Joseph Frank (1918 – 2013) studii
s názvem Spatial Form in Modern Literature, v níž představil svůj koncept „prostorové
formy“ (spatial form). Takto pojmenoval formální inovaci v moderní literatuře, v níž podle
jeho pozorování převládá simultaneita nad sekvenčností, neboli sekvenční dimenze textů je
nahrazena dimenzí prostorově-simultánní, zkrátka kategorie prostoru je výraznější a
důležitější než kategorie času. Čtenář takových textů odhaluje jejich smysl nikoli progresivně
(postupně), nýbrž současným vnímáním různých pasáží (tak, jako pozorovatel obrazu vnímá
jeho jednotlivé části simultánně, jako jeden celek). Jako názorný příklad Frank uvedl román
Odysseus (Ulysses, 1922) irského spisovatele Jamese Joyce. Zahájil tím debatu o
problematice vnímání pojmů „prostor“ a „čas“ v modernismu. K tomuto tématu se Frank
později vrátil ve své sbírce esejů The Idea of Spatial Form.
 J. Frank, The Idea of Spatial Form, Rutgers University Press, 1991.
4.3. Postava, prostor, syžet
Vladimir Jakovlevič Propp (1895 – 1970), ruský literární vědec strukturalistické orientace,
ve své studii Morfologie pohádky (1928) zkoumá a klasifikuje „funkce“ (činnosti, akce)
jednajících postav z hlediska jejich významu pro rozvíjení děje. Těchto funkcí Propp
identifikoval celkem 31, přičemž některé z nich se týkají přemisťování postav v prostoru: člen
rodiny odchází pryč, hrdina je vyslán / zavolán na pomoc, hrdina odchází z domova, přesouvá
se nebo je veden k tomu, za čím se vydal, vrací se domů.
 V. J. PROPP, Morfologie pohádky a jiné studie. Jinočany: H & H, 1999.
Vztahem mezi postavami, prostorem a syžetem literárního díla se v rámci své teorie
sémantických polí následně zabýval také estonský sémiotik a literární teoretik Jurij
Michajlovič Lotman (1922 – 1993), zakladatel tartusko-moskevské sémiotické školy, který u
V. Proppa po určitý čas studoval. Syžet je podle něj tvořen „událostmi“ či „epizodami“,
přičemž událost je chápána jako přemístění postavy přes hranici sémantického pole. Takovým
sémantickým polem může být právě prostor (prostředí), ve kterém se postava vyskytuje.
Lotman rozlišuje dva typy postav: nepohyblivé, které hranice nepřekračují, a pohyblivé, které
je naopak překračují. Podmínkou rozvoje syžetu je rozdílnost a vzájemná nezávislost mezi
postavou a sémantickým polem (prostředím), které ji obklopuje; naopak tam, kde se postava
se svým prostředím shoduje nebo nemá schopnost se od něj odlišit, není rozvoj syžetu možný.
 J. M. Lotman, Struktura chudožestvennogo teksta. Moskva: Iskusstvo, 1970.
4.4. Popis prostoru
Prostor a to, co je v něm, bývá v literatuře, zejména v realistické próze, předmětem popisu.
Problematikou popisu a jeho úlohou ve vyprávění se zabývá např. francouzský literární
teoretik Philippe Hamon, který své uvažování na téma „Co je to popis?“ opírá o četné
příklady z děl Émila Zoly, tradičně považovaného za „dokonalý typ autora-popisného
realisty“. Hamon upozorňuje na fakt, že prostor popisovaný v rámci vyprávění může být
ztvárněn nejen jako objekt přímého pozorování, nýbrž také jako místo, odkud vypravěč či
postavy vnímají své okolí: „Zde je u Zoly původ všech otevřených oken, dveří, hal, skleníků,
vitrín, zasklených kabin atd.“ Pokud se autor rozhodne podat realistický a barvitý popis
prostředí, má zpravidla potřebu tento svůj záměr „ospravedlnit“, a to tím, že je popis podáván
skrze „pohled“ postav. Postava ve chvíli pozorování může být nehybná před panoramatem
nebo předmětem pohybujícím se nebo měnícím se, nebo naopak v pohybu (jako návštěvník,
cestovatel apod.), který si prohlíží nehybný, ale složitý výjev (ulice, krajina, stavební
památka, byt). Pozorovatelský zájem postavy vyplývá z jejího charakteru, z její životní
situace, z jejího způsobu prožívání pozorovaného. Pro popis je samozřejmě potřeba vytvořit
v rámci vyprávění vhodnou situaci – kdo, za jakých okolností a proč něco pozoruje.
 P. Hamon: Co je to popis?, in: KYLOUŠEK, Petr. Znak, struktura, vyprávění: výbor z prací
francouzského strukturalismu. Brno: Host, 2002.
4.5. Poetika prostoru
Nad tím, jak prostor ovlivňuje básnickou obraznost a jak potom literární obrazy prostoru a
míst vnímá a prožívá čtenář, se ve své knize La poétique de l’espace z roku 1957 zamýšlí
Gaston Bachelard (1884 – 1962). Hlavní oblastí zájmu tohoto francouzského filozofa byla
epistemologie (teorie vědeckého poznání), ale zabýval se také fenomenologií obraznosti a
snění, které považoval za „prvořadou sílu lidské přirozenosti“; viz např. také jeho eseje La
Psychanalyse du feu (1938) – Psychonalýza ohně; L’Eau et les Rêves (1942) – Voda a sny; La
Poétique de la rêverie (1960) – Poetika snění aj. Jeho Poetika prostoru je studie na pomezí
filozofie (fenomenologie), hlubinné neboli archetypální psychologie (C. G. Jung) a literární
vědy. Lokalizaci představ a vzpomínek, to znamená jejich spojování s konkrétními prostory a
místy, Bachelard považuje za jeden z důležitých nástrojů psychologické analýzy (používá
v této souvislosti termín „topoanalýza“). V celkem deseti kapitolách knihy autor cituje a
komentuje rozmanité pasáže z básní i prozaických děl (E. A. Poe, Ch. Baudelaire, P. Claudel,
J. A. Rimbaud, R. A. Rilke, H. Bosco, H. Bergson aj.), v nichž se vyskytují motivy domu a
jeho vnějších i vnitřních součástí (sklep, půda, střecha, věž, okno, kouty, zásuvky, truhly,
skříně aj.): „dům je jednou z největších sil, které integrují lidské myšlenky, vzpomínky a
sny“, je to „analogie struktury lidské duše“. Bachelard jednotlivé básnické obrazy spojené
s místy interpretuje s ohledem na jejich tradici a snaží se poukázat na jejich archetypální
složku. Zprvu se sice soustředí především na vnitřní části domu a různé „skrýše“ jakožto
místa intimity a bezpečí, později tuto ohraničenou dimenzi překračuje a ukazuje dům také
jako místo, ze kterého lze vyhlížet ven, kde lze snít o neomezených prostorech, o nekonečnu –
viz kap. č. VIII „Intimní nezměrnost“ a kap. č. IX „Dialektika vnějšku a vnitřku“.
 G. Bachelard: Poetika prostoru, Praha: Malvern, 2009.
4.6. Topika, topologie
Věda, která zkoumá význam „míst“ v literatuře a současně slouží jako obecná norma
vytváření a interpretace literárních děl, se nazývá topika (někdy také topologie). Řecké slovo
topos (pl. topoi) znamená „místo“. Z hlediska rétoriky jsou topoi ustálená „místa“ v textu –
fráze, řečnické obraty, klišé apod. Z hlediska poetiky jsou topoi obecně srozumitelné, tradicí
prověřené a v různých historických obdobích opakovaně používané literární motivy, které
většinou mají metaforický, alegorický nebo symbolický význam. Mohou to být buď skutečně
motivy míst (např. příroda, les, kouzelná studánka, zahrada, locus amoenus – „místo
líbezné“, locus horridus – „místo děsivé“, ráj, peklo, vesnice, město, svět naruby, labyrint,
moře apod.), nebo, v obecnějším smyslu, i jiné motivy náležející k literární tradici (např.
historická topika).
Za stěžejní dílo v této oblasti lze považovat především studii německého literárního historika
Ernsta Roberta Curtia (1886 – 1956) s názvem Evropská literatura a latinský středověk
z roku 1948.
 E. R. CURTIUS, Evropská literatura a latinský středověk. Praha: Triáda, 1998.
Topika (topologie) je součástí tematologie, což je disciplína, která se zabývá zkoumáním
literárních témat a motivů a jejich významů z diachronního (historického) a
komparatistického (srovnávacího) hlediska.
K tomuto metodologickému směru lze přiřadit jak již zmíněné práce G. Bachelarda nebo E.
R. Curtia, jejichž úvahy mají společný zdroj v Jungově teorii archetypů vzniklých ve starých
mytologických, náboženských a kulturních systémech, tak například také studie české
literární teoretičky Daniely Hodrové.
 D. HODROVÁ, Místa s tajemstvím: (Kapitoly z literární topologie). Praha: KLP, 1994.
 D. HODROVÁ, Poetika míst: kapitoly z literární tematologie. Jinočany: H & H, 1997.
 D. HODROVÁ, Citlivé město: (eseje z mytopoetiky). Praha: Akropolis, 2006.
5. Tři příklady z italské literatury
5.1. Italo Calvino: Baron na stromě (1957)
Román; příběh s pohádkovými rysy, odehrává se ve fiktivním feudálním panství v italské
Ligurii v období 1767 – 1832. Mladý šlechtic Cosimo ve věku 12 let po konfliktu s přísným
otcem odchází z rodného paláce, vyleze na strom a celý svůj život prožívá v korunách stromů,
aniž by ztratil kontakt s lidmi a událostmi dole na zemi (vzdělává se, v dospělosti spravuje
zděděné panství, prožije lásku, pomáhá lidem ve svém okolí, konfrontuje se s dobovým
myšlením, zaujímá postoj k historickým událostem, uchovává si zdravý nadhled a ironický
odstup). Prostor hraje v tomto románu (podobně jako i v jiných Calvinových dílech)
mimořádně důležitou roli. Prostor dole je uzavřený, znamená bezpečí, ale také nesvobodu.
Prostor nahoře v korunách stromů je otevřený, znamená svobodu, ale zároveň je plný nástrah
a nebezpečí. Cosimo až do konce svého života pobývá v korunách stromů, zatímco jiné
postavy se pohybují mezi oběma zmíněnými prostory, překračují jejich hranice, čímž
ovlivňují průběh děje. Pozoruhodné jsou také detailní a velmi poetické popisy přírodního
prostředí (autor měl kromě bohaté fantazie také výbornou znalost botaniky).
Cosimo byl na drnáku. Větve se klenuly do šíře – mosty vysoko nad zemí. Lehký vítr povíval; bylo tam
slunce. Prozařovalo mezi listy, a abychom Cosima viděli, musili jsme si rukou zastíniti oči – Cosimo
ze stromu na svět hleděl: všecko bylo shora jinačí a již tohle bylo zábavné. Stromořadí vyhlíželo docela
jinak, stejně jako záhony, hortensie, kamélie, stolek železný, na kterém káva v zahradě podávána byla. Dále
vrcholky stromů splývaly a zahrada zelinná svažovala se k malým stupňovitým políčkům, kamennými zdmi
podpíraným; vyvýšenina černala se olivovými háji a za nimi čněly vybledlé cihlové a břidlicové střechy
osady Temnosy a nad nimi vyplouvala ráhna lodí, tam dole, kde bylo přístaviště. Vzadu v dáli široko daleko
moře se prostíralo, plachetnice pomalu po něm plula. […] Cosimo viděl to i ono.
 Italo CALVINO, Baron na stromě. Praha: SNKLÚ, 1962. Přeložil Vladimír Mikeš.
5.2. Alessandro Manzoni: Snoubenci (1827, 1840)
Historický román z období romantismu, odehrává se v Lombardii v období španělské
nadvlády, v letech 1628 – 1630, kdy Lombardii ohrožovaly válečné události, sociální
nepokoje a nakonec i morová epidemie. Hlavními postavami jsou Renzo a Lucie, mladí
snoubenci z vesnice v oblasti Como, jejichž sňatku brání zhýralý a krutý don Rodrigo,
kterému se Lucie zalíbila a chce ji unést. Snoubenci tedy dočasně opouštějí svůj rodný kraj a
jejich cesty se dočasně rozdělí. Známá a často citovaná je pasáž, kde se Lucie loučí s rodnými
horami. Je to typický příklad lyrického popisu prostředí; vševědoucí vypravěč krajinu
popisuje tak, jak se domnívá, že ji vidí a prožívá hlavní ženská postava.
Sbohem, hory, jež se zvedáte z vod a čníte vysoko k nebesům! Sbohem, rozmanité vrcholky, tak známé
člověku, který mezi vámi vyrostl, do jehož mysli jste se vryly jako tváře drahých osob; sbohem, potůčky,
jejichž šumění zní jako ševel známých hlasů; sbohem bílé domky rozptýlené po svahu jako stádo
pasoucích se oveček! Jak smutný je krok člověka, který vyrostl mezi vámi a musí vás opustit! I v
představě toho, kdo od vás odchází dobrovolně, zváben nadějí, že se jinde obohatí, ztrácejí v té chvíli sny
o bohatství barvu a lesk. Diví se, jak se mohl odhodlat k takovému kroku, a jistě by se v tu chvíli vrátil,
kdyby si nemyslil, že se jednoho dne vrátí jako boháč. Čím více sestupuje do rovin, tím více se odvrací
jeho znuděný a unavený zrak od širé jednotvárnosti: vzduch mu připadá těžký a mrtvý; vstupuje smuten a
bez zájmu do hlučných měst; jeden dům přilepený k druhému a ulice ústící do ulic jako by ho zbavovaly
dechu: a před stavbami, jimž se obdivuje cizinec, myslí s neklidnou touhou na kousek políčka v rodném
kraji, na domek, na který se už dávno se zalíbením dívá a který si koupí, až se bohatý vrátí do rodných
hor. […] Sbohem rodná střecho, pod kterou jsem sedávala zabrána do myšlenek, které nikdo neznal […]
Sbohem, kostelíčku, kde jsem tolikrát poznala útěchu, velebíc Hospodina, kde se měl vykonat obřad
zaslíbení, kde mělo být slavnostně požehnáno tajné touze srdce a kde láska měla být prohlášena za
svatou povinnost: sbohem! Ale všude je ten, který nás obklopil takovou krásou. Ten, který kalí radost
svých dětí jenom proto, aby jim připravil radost větší a jistější.
Takového druhu, když ne právě takové, byly myšlenky Lucie a podobné byly myšlenky druhých dvou
uprchlíků, zatímco se loďka blížila k pravému břehu Addy.
 Alessandro MANZONI, Snoubenci. Praha: Odeon, 1985. Přeložil Václav Čep.
5.3. Dante Alighieri: Božská komedie
Na začátku své imaginární pouti do pekla, očistce a ráje se Dante ztratí v temném lese. Motiv
neboli topos lesa či háje se v literatuře vyskytuje odpradávna, setkáváme se s ním jak
v antické mytologii (božstva přebývající v lese měla nadpřirozené schopnosti, háje byly
považovány za posvátné), tak ve středověké literatuře, kde les často symbolizoval temnotu a
zmatek.
Peklo. Zpěv první. Ve věku pětatřiceti let, v noci, Dante zabloudí v temném lese. Za úsvitu se pokouší z něho
vyjít, zamíří k vrchu ozářenému sluncem, ale tři šlemy (pardál – smyslnost, lev – pýcha a vlčice – lakota) mu
brání v cestě. Málem se zřítil do propasti, jak před nimi ustupoval. A tu se mu zjeví Vergiliův stín a nabízí
mu jako jediné východisko sestup do pekel a cestu očistcem až k ráji. Peklem a očistcem povede jej
Vergilius, na prahu ráje bude na něho čekat Beatrice.
V čase, kdy život je vpolou své pouti,
jsem zabloudil, kolem byl hustý les,
já z pravé cesty zabředl jsem v houšť proutí.
Ach, těžko se to říká dnes,
neschůdný, hustý hvozd divoce trčí,
jen vzpomenu a obchází mě děs!
Trpko je v něm, že smrt jen už je trpčí.
Ale i za dobro vděčím těm tmám,
A o tom psát chci, ostatní ať mlčí.
Jak octl jsem se v lese, nevím sám,
Šel jsem jak v snách, jen nejasně jsem tušil,
Že mimo pravou cestu klopýtám.
[…]
Dante ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Praha: Academia, 2009. Přeložil Vladimír Mikeš.
Texty v sekci „Primární literatura“:
Italo Calvino: Nesnadné idyly (Začarovaná zahrada, Poslední přilétá krkavec, Měsíc a Gnac)
Dino Buzzati: Tíživé noci (Hradby Anagooru), Sedm pater (Sedm poslů)
Přečtěte si tyto povídky a zamyslete se nad tím, v jakém prostoru se odehrává jejich děj,
jakým způsobem je zde prostor zobrazen, jakou plní funkci ve vztahu k syžetu a případně zda
má nějaký obrazný (symbolický) význam.