Figurae musicae [figury v hudbě] představují totéž co tropy a různé rozmanité druhy projevu v rétorice. Hudební figury jsou pak jakési úseky*181 skladby vyjadřující určitý afekt duše, jako afekt lásky, radosti, zuřivosti, útočnosti, vážnosti, skromnosti, uměřenosti, zbožnosti, soucitu atd. Tyto figury jsou dvojí, totiž hlavní {principales) a vedlejší [minus principales). Hlavní jsou tri: commissura, syncopatio a fuga. Vedlejších je asi dvanáct, totiž: pausa, anaphora, climax, semplica, antitheton, anabasis, catabasis, circulatio, fuga, ale chápána v jiném významu než výše mezi figurami hlavními, jak se brzy uvidí, a též assimilatio a abruptio.*182 do notových příkladů. Ty se tak s textem dostávají do rozporu. Janovka sice požaduje opravit odstup basové flétny od střední na duodecimu (původní text zněl: decima quinta), ovšem zároveň také odstup střední od diskantové na kvintu (původně hypodiatesseron, quarta minor). Ladění diskantové flétny do f podporuje Janovkův údaj o intervalu dvou oktáv mezi diskantovou a basovou flétnou i výše uvedené ladění kvart flétny. Stejně tak ale interval duodecimy mezi basovou flétnou a flétnou zvanou media podporuje ladění této flétny do c'. Pokud nedošlo ke konfusi dvou Janovkou uvedených ladění, je možné, že jde o změnu či chybu, kterou autor stačil odstranit již jen v Erratech, a nikoli ve vysázeném textu s notovým příkladem. Při konstituci textu byla dána přednost Janovkově opravě, neboť jde při vší problematičnosti o jasně vyjádřenou autorovu vůli. Tímto výběrem se řídí i překlad. Cenné je srovnání s typy a laděním fléten tak, jak je uvádí Janovkův současník a čtenář J. G. Walther (cf. pozn. 106 k lat. textu). Cf. též NGrove, 15, s. 648b sqq. *181 Lat. substantivum periodus je z hlediska současné české terminologie obtížné vystihnout, protože figury jsou útvary, které mají čistě výrazový, nikoli formotvorný význam. Janovka je však zřejmě chápal formotvorně, neboť mezi figury zařadil i fugu (nikoli ovšem v moderním smyslu). *m V Janovkově výčtu se vyskytuje dvakrát assimilatio. V českém překladu vzhledem k pořadí dalšího výkladu bylo uvedeno pouze jednou. Součet vedlejších figur je pak pouze jedenáct, nicméně výklad obsahuje figuru similiter desinens, jež ve výčtu chybí a kterou by bylo možno do něho doplnit místo vypuštěné figury assimilatio. Cf. pozn. A kritického aparátu k lat. textu. - Figurae musicae 105 Následuje nejprve výklad hlavních figur. Commissura neboli rychlost je harmonický úsek, kdy noty,*183 i když disonantní, přece díky rychlosti obratně vstupují do harmonie, aniž to uráží sluch.*184 V commissuře se pak připouštějí všechny noty menší časové hodnoty, jako černé {nigrae} *]S5 jednou, dvakrát, třikrát nebo čtyřikrát zahnuté {semel-, bis-, ter-, quater-aduncae}*m i když někdy bývá i v bílých {albae}*m a náhodně i v kulatých {rotun-dae)*m ale v rychlejším taktu. Syncopatio neboli syncopsis, slovo přenesené do latiny od řeckého slovesa 'synco-po', což latinsky znamená 'ferio'*189 nebo 'verbero',*190 nazvaná tak, protože noty takto proti taktu vyjádřené a zazpívané jakoby tloukly či bičovaly takt toho, kdo jej udává. Takt se totiž měří rovnoměrně, ale synkopované noty nerovnoměrně a jako by se lámaly proti němu. Proto se definuje jako nepravidelné užití noty v taktu kvůli menší notě *183 Lat. deminutivum notulae by bylo možné také přeložit jako "notičky" ve smyslu "noty menší hodnoty, krátké noty". *184 Cf. Ryba, Základové, s. 78: "Commissura, lat. sl., průchodicí nota (durchgehende Note), tak šlovou v muzice tonové, kteří k accordu nepatří, však bez urážky ucha v harmonyi prochází." Dnešní terminologií tzv. průchodné tóny. *i85 _ čtvrťové. *m = osminové, šestnáctinové, dvaatřicetinové, čtyřiašedesátinové. *187 = půlových. *189 = tluču, vlastně o"ovKÓ7nco. *190 = biji, bičuji. Figurae musicae 107 předchozí. Děje se dvojím způsobem: za prvé bez disonancí, ta se však nazývá synco-patio nesprávně, za druhé s užitím disonancí. Fuga se v hudbě nazývá takový zpěv či umění hry, kdy dva nebo více hlasů zpívají či hrají totéž téma po sobě a vždy jeden sleduje druhý, jako by za ním utíkal.*191 Obecně řečeno je dvojí: úplná {totalis} a částečná {partialis}. Fuga úplná nebo přísná {ligata}, obecně zvaná 'reditta', je, když dva nebo více hlasů pokračují od začátku až do konce harmonie,*192 postupujíce v temže tématu podle předpisu nějakého daného kánonu neboli pravidla (taková je např. fuga v unisonu atd.).*193 Taje opět dvojí: buď je postavena na temže tónu,*194 nebo na tónech různých (stejně je třeba chápat i hlasy a klávesy označující klíče*195). Je-li postavena na temže, pak se nazývá fuga v unisonu. Zde si je třeba mimochodem povšimnout, že fugou v unisonu se nerozumí subjekt, nýbrž předcházející a následující hlas fugy; neboť ten postupuje v unisonu neboli na temže tónu či klíči, zatímco subjekt se pohybuje jinak; a kdyby se vypustily pomlky, všechny hlasy by zněly stejně, všechny by totiž byly v unisonu; nebo kdyby snad měl např. tenor s diskantem totéž téma (totéž si představ *I9i Cf. Ryba, Základové, s. 85: "Fuga, lat. sl., utěk (Flucht), vůbec fúga, tak slove mistrný kus, kdežto jeden hlas druhého honí, a tak se zdá, jakoby hlas před hlasem utíkal, a odtud pochází nazvání fuga; neb fugere aneb fugare česky znamená utíkati, honiti." *192 Pojem "harmonie" zde Janovka (ve shodě s Kircherem, od něhož je definice převzata) chápe jako uzavřený, vícehlasý celek, skladbu. *193 Cf. Ryba, Základové, s. 85: "[...] totalis, celá (vollkommen), a to slove, když jest thema náležitě skrze všecky hlasy provedeno." Dnes nazývána "kánon". *m Pro překlad lat. (řec.) substantiva chorda je užito ekvivalentu "tón, nota", dosvědčeného ostatně už v klasické řečtině (cf. např. Černý, Hudba antických kultur, s. 51, pozn. 11, či Liddell - scott - jones, s. v. t] %Op8r|). *195 = tóny. Figurae musicae 109 o altu s basem), pak by všechny byly v oktávách, pokud bys je nechtěl nazvat složenými unisony {unisonus compositus), jak bylo řečeno o konsonancích. Takové unisono se nazývá obvians.*196 Podívej se, co se praví v hesle Unisonus. Je-li však postavena na různých tónech či hlasech, pak se tato fuga pojmenovává podle harmonického intervalu neboli vzdálenosti či odstupu, o který je následující hlas vzdálen od klíče*197 prvního hlasu: např. kdyby začínal druhý hlas o kvartu nad phonagogem čili prvním hlasem, jenž začíná nějaké téma, pak se fuga bude nazývat v hyperdiatesseron neboli v horní kvartě, jestliže o kvartu níže, pak v hypodiatesseron neboli fuga ve spodní kvartě. Pokud by ale phonagogus začal být sledován druhým hlasem o kvintu výš nebo níž, pak se první fuze bude říkat v hyperdiapente neboli v horní kvintě, druhé v hypodia-pente neboli ve spodní kvintě. Totéž je třeba říci o fuze v hyper- nebo v hypodiapason neboli v horní nebo spodní oktávě. Těmto a podobným fugám se většinou říká kánony podle pravidelného vedení, jímž se hlasy navzájem sledují. Otec Athanasius Kircher je nazývá dokola obíhající [peri-dromae) neboli symfonie periodické {symphoniae periodicae], protože probíhají v kruhu.*198 Tolik o fuze úplné čili přísné. Fuga částečná {partialis} neboli volná {libera} a uvolněná {soluta} je ta, jejíž následující hlas nebo tón vyjadřuje tytéž noty hlasu předcházejícího, ne však od počátku až do konce, ale pouze do nějakého místa. Opět je několikerá: jedna je jednoduchá {simplex), jiná duplex.*199 Jednoduchou se nazývá ta, jež se opakuje pouze jednou; duplex ta, která často. Další se nazývá pravidelná {regularis}, jiná nepravidelná {irregularis}. Pravidelná je, když je postavena na temže tónu nebo hlasu či v oktávě, ovšem v postupném pořadí, přičemž další hlas předchází určitá pauza. Nepravidelná, když je postavena na různých tónech nebo hlasech. *196 Termín unisonus obvians je ponechán bez překladu. Lat. sloveso obviare znamená "jít vstříc, jednat proti někomu". Od něho odvozené adjektivum obvius znamená "vstřícný, jdoucí vstříc, stojící v cestě". *197 = tónu. *,98Cf. pozn. 119 k lat. textu. *m Lat. adjektivum duplex znamená "dvojitý". Termínem "dvojitá" se však označuje fuga o dvou do sebe vklíněných tématech, která postupují současně. Zdá se, že Janovka má na mysli spíše opakování, tedy "opakující se" (dvakrát?). Cf. též doklad z Waltherova Musicalisches Lexicon v pozn. 120 k lat. textu. Figurae musicae 111 Jiná je imitující {imitans} neboli volná {libera}, jiná imitovaná {imitata}. První se tak jmenuje, když se odpovídá na různých místech; druhá, když probíhá nad notami a harmonickým postupem nějakého cantu firmu neboli chorálu a ten postup se potom opakuje. Toho druhu jsou knihy antifon, introitů, hymnů, složené různými skladateli, jako např. kdyby někdo chtěl složit fugu na Salve Regina. Jiná fuga se nazývá v protipohybu {inversa} neboli contraria,*200 totiž když jeden hlas klesá v týchž intervalech, ve kterých jiný stoupá, neboli když postupuje protipo-hybem. Další je fuga nekonečná {perpetua} neboli dlouhá {longa}, která nemá určený konec, ale znaménko repetice, takže se může nekonečně opakovat.*201 Jiná je reciproční {reciproca}, jež postupuje od začátku do konce a pak jde znovu opačně od konce k začátku. Jiná se nazývá račí*202 {cancrizans}, v níž se některé hlasy mohou zpívat od začátku do konce a jiné naopak od konce k začátku. *2oo pravděpodobně "jdoucí proti sobě". *2oi _ tzv "nekonečný kánon". *202 Lat. cancer = "rak"; cf. Ryba, Základové, s. 75: "[...] kanón račí, v kterém jeden hlas počíná od začátku, druhý pak od konce nazpět modulovati." Figurae musicae 113 A jiná je opět fuga diatonická {diatona}, když subjekt, nad nímž nebo pod nimž je fuga postavena, postupuje po tónech. Řekl jsem: nad nebo pod. Proto fuga tohoto druhu může být chápána dvojím způsobem, totiž podle způsobu postupu subjektu, jenž se děje diatonicky buď vzestupně, nebo sestupně. Postupuje-li prvním způsobem, nazývá se anophatum,*203 postupuje-li druhým, catophatum.*204 Všimni si však, že se zde nechápe slovo diatonicky tím způsobem, že by se postupovalo pouze po bílých klávesách, jak se obecně na klaviatuře nazývají, neboli po oněch sedmi diatonických a, ^, c, d, e, f, g, ale že se jde od tónu k tónu nebo půltónu (neboť v jakémkoliv sledu až do kvarty musí přijít půftón),*205 čili nikoli skokem, ale bezprostředním vzestupem nebo sestupem, to jest spojitě po stupních, např. z linky na nejbližší mezeru v hudební osnově. Jiná se nazývá synkopovaná {syncopata}, když hlas phonagogus postupuje v sekundě, kvartě nebo kvintě v neustálých synkopacích, zatímco subjekt stoupá buď po stupních a ve spojených intervalech, nebo skoky. Jsou čtyři: buď totiž subjekt postupuje po stupních, nebo po terciích, nebo po kvartách, či po kvintách. Následuje výklad vedlejších figur. Pauza je totéž co klid a užívá se jí náležitě tehdy, když má mluvit nikoli mnoho osob, ale jedna. Je vhodná tehdy, když se někdo buď ptá, nebo odpovídá na dotazy, jak se to děje v harmonických dialozích.*206 Též jestliže se vyjadřuje afekt naříkající *27 hodnotu dvaatřicetiny taktu. Jejím znaménkem je třikrát zahnutá — — linka vedená osnovou nahoru. V instrumentální hudbě se najde i nota čtyřikrát zahnutá {qua-ter adunca}; jí odpovídající také čtyřikrát zahnutou pauzu by si mohl čtenář-hudebník podle předešlého snadno představit, kdyby jí někdy bylo třeba. Anaphora, jinak repetitio, když se pro důrazné vyjádření jeden úsek nebo výraz vyjádří častěji; používá se často při velmi silných pohnutích duše, jako je zuřivost, pohrdání, jako kdyby byl text:*220 Ad arma, ad arma etc.*221 Climax neboli gradatio je po stupních stoupající harmonický úsek a bývá užíván při afektech lásky k Bohu a touhy po nebeské vlasti, jako by bylo v textu: Quem-admodum desiderat cervus adfontes aquarum, ita etc.*222 K němu se může vztahovat stenasmus,*223 to jest vzdychání, jež vyjadřuje různými vzdechy pomocí pomlk přirozeně afekty {affectus} vzdychající duše. *215 Cf. Blahoslav, Musica, s. 15: "černá anebo běžná může slouti, ač u latiníků půl nejmenší slove." «2i6 _ čtvrťová. Překlad respektuje etymologii lat. termínu. *2n Cf. Blahoslav, Musica, s. 15: "běžnější". Lat. participium fusus = "rozložený". *218 Cf. Blahoslav, Musica, s. 15: "nejběžnějšf. *2i9 přei0ženo podle emendovaného lat. textu. *220 Janovkou vybrané příklady podloženého textu jsou ponechány v původní latinské podobě, tak, jak jich bylo užíváno. Český překlad, který se (zejména u textů převzatých z Vulgáty) snaží přesně držet latinského znění (proto se v detailech může lišit od oficiálních překladů), je umístěn do poznámkového aparátu. *221 = do zbraně, do zbraně atd. Ad arma (a Varmi) bylo v hudbě 17. století velmi oblíbeno, zvláště v opeře. O oblibě svědčí i Kircherova formulace ilia cantilena nota, uvedená v pozn. 134 k lat. textu. ♦222 "Tak jako touží jelen po prameni vody, tak atd." Cf. Ps 42,2. *223 Z řec. o"cevál_a> = "vzdychám, truchlím". Figurae musicae 121 Complexus se nazývá harmonický úsek, v němž jako by se všechny hlasy sjednotily v jedno, a užívá se u afektů spiklenectví, jako kdyby text byl tento: Astitemnt re-ges terrae adversus Dominům et adversus Christum ejus.*224 Figura similiter desinens*225 je harmonický úsek, který má podobný, častěji se opakující konec, a užívá se při závažném potvrzování, popírání nebo vytýkání nějaké věci, např. u textu: Non dimittam te, donec benedixeris mihi.*226 Antitheton neboli contra positum*227 je harmonický úsek, jímž vyjadřujeme city protikladné anafoře, jak by se mohlo stát u tohoto textu: Ego dormio et cor meum vi-gilat.*22* Anabasis neboli ascensio*229 je harmonický úsek, jímž vyjadřujeme povýšení, vzestup nebo věci vysoké a vynikající, jak by se mohlo stát u tohoto textu: Ascendens Christus in altům.*230 Katabasis neboli descensus*231 je harmonická perioda, jíž vyjevujeme afekty protikladné anabasi, jako otroctví, ponížení, potlačení a věcí nejnižších, jako v textu: Ego autem humiliatus sum nimis*232 nebo: Descenderunt in infernum viventes.*133 •224 "Povstali králové země proti Hospodinu a proti jeho Pomazanému." Cf. Ps 2,2. *225 = podobně končící. •226 "NepUStím tě, dokud mi nepožehnáš." Cf. Gen 32,26. *227 = protiklad. •228 " Já spím a mé srdce bdí." Cf. Cant 5,2. *229 = vzestup. »230 "Krista stoupaje vzhůru." *231 = sestup. *232 "Já však jsem příliš ponížen." Cf. Ps 115,10. *233 "Živí sestoupili do pekel." Cf. Ps 54,16; Num 16,30. Figurae musicae - Fuga 123 Circulatio*234 je harmonický úsek, při němž hlasy jako by byly hnány do kruhu, a slouží slovesům vyjadřujícím jednání dějící se v kruhu, jako v tomto textu: Surgam et circuibo civitatem*235 Fuga (ale v jiném významu, než je uvedena výše mezi hlavními figurami) je harmonický úsek příhodný pro slovesa označující útěk, jako je toto: Fuge, dilecte mi.*236 Assimilatio*237 je harmonický úsek, jímž se vyjadřují činnosti nebo slovesa způsobem vlastním jejich významu, jako když úseky jednotlivých hlasů odrážejí různé věci, jako v tomto textu: Tympanizant, cytharizant, fulgent stolis coram summa Trinitate*23% A bas by v této písni vyjadřoval hluboký tympán a ostatní hlasy nástroje všeho druhu. Abruptio*239 je harmonický úsek, jímž vyjadřujeme rychlé vykonání věci. Nejvíce bývá na konci, jako např. v onom Desiderium peccatorum peribit.*240 Potud o figurách v hudbě.