NOVÁ EDIČNÍ ŘADA ORBIS PHAENOMENOLOGICUS Nakladatelství Karl Alber ve Freigburgu 1. Br. začíná v letošním roce realizovat pozoruhodný ediční projekt Pod titulem ORBIS PHAENOMENOLOGICUS bude vycházet knižní řada, jejímž cílem je poskytnout rozsáhlý přehled o současném stavu fenomenologického bádání v rozličných kulturních oblastech a zároveň přinést dosud nezverejnená nebo těžko přístupná díla původní fenomenologické literatury. Ctižádostí edice je maximální vydavatelská pečlivost, takže každý svazek bude vybaven bohatými doprovodnými texty komentáři, bibliografiemi, rejstříky a dokumenty. Řada je členěna na pět základních oddílů: I. Přínos fenomenologie pro ostatní filosofické a vědecké discipliny Inapř. pro ontológii, logiku, antropologii, etiku, estetiku, matematiku, psychologii, sociologii); _ Itá, inter- ~subjektivita, řeč, čas); IV. Osobnosti a oblasti (dOa jednotlivých autorů a směrů v určitých zemích či regionech); V. Texty - původní dDa a překlady. Nás může zajímat, že pro oddíl IV. je plánován také svazek, věnovaný Janu Patočkovi. Díla budou vycházet v němčině a angličtině. Vydavateli jsou Kah Kyung Cho (USA), Yoshlhlro Nitu (Tokyo) a Hans Rainer Sepp (Freiburg i. Br.). Svým personálním obsazením chce ediční rada naznačit další konkrétní zájem: přispět i na fenomenologické půdě k celosvětovému dialogu mezi východem a západem. Prvním svazkem, který vychází letos, je v rámci oddílu V. dosud nevydané dQo ruského fenomenologa a estetika Gustava Špeta: Dle Hermeneutik und ihre Probléme (vyd. A. Haardt a R. DaubeSchackat). Následující svazek má být věnován mnichovsko-gottingenské škole (vyd. H. R. Seepp), další budou konkrétně zaměřeny např. na tato témata: Fenomenologie a MahajánaBudd-hismus (odd. lij, Freiburská fenomenologie (IV), Problém světa ve fenomenologii (III), Fenomenologie ve východní Asii (IV), Fenomenologie a teorie poznání (I), Fenomenologie a etika (I), Fenomenologie a novokantovsrví (II), Pojem času ve fenomenologii (III) a jiné. Ivan Blecha FILOSOFICKÝ ČASOPIS Ročník XLI, 1993, číslo 3 TEXTY ODPOVĚĎ NA OTÁZKU: CO .11 TO OSVÍCI NSTVÍ? IMMANUEL KANT Osvícenství' je vykročení človeka / jeho jím samým zaviněné nesvéprav-nosti. Nesvéprávnost je neschopnost používat svůj vlastní rozum l>c/ ci/iho vedení. Tato nesvéprávnost je zaviněna námi samými, kdy? její příčinou ncm nedostatek rozumu, ale nedostatek rozhodnosti a odvahy používal ho l>cz cizího vedení. Sapere aude! Měj odvahu používat svůj vlastní rozum!, je ledy heslem osvícenství. Lenost a zbabělost jsou příčinou, proč tak značná část lidí, i když je příroda již dávno zprostila cizího vedení (naturaliter majorennes),2 presto raději zůstává po celý život nesvéprávná, a proč je pro jiné tak snadné prohlásit se za jejich poručníky. Být nesvéprávný je tak pohodlne' M.mi h knihu, která je za mne moudrá, duchovního, který řeší otázky mého svedomí, lékaře, který určuje moji dietu atd.. nemusím se aspoň sám namáhat. Mo-hu-li zaplatit, nemusím myslet; jiní už tu nepříjemnou práci udělají za mne O to, aby největsí část lidí (včetně celého krásného pohlaví) považovala krok k svéprávnosti - kromě toho, že je obtížný - také za velmi nebezpečnv. po- Nemcckývýraz •Aufklärung- má včciiini několik významu; oznaŕuje buď činnoM. ni\ buď výsledek tdto činnosti. -osviccnC. popr -osviecnosr. nebo koneční hnuli (i cjvvhu které si učinily osvěcováni lidstva cilem - •osv.ccnsiv-T Rozhodující jc konicit, ani ten *-Uk nen, vždy jednoznačný, (pozn. překl.). Majorennts, e vzniklo z major annts = plnoletý. dospelý, (po/n. překl ) VSI starají sc už oni poručníci. kteří na sebe dobrotivé vzali vrchní dohled nad nimi. Když byli nejdřív své stádečko ohlúpili a pečlivé zajistili, aby se tito klidní tvorové neodvážili učinit ani krok be/ vodítka, na které je uvázali ukazují jim nebezpečí, které by jim hrozilo. kdvbv sc pokusili jít sami Po pravdé řečeno, není to nebezpečí zas lak velké, neboť po nékolika pádech by se nakonec i oni naučili chodit; lakový přiklad ale činí bojácným a odrazuje obvykle ikI všech dalších pokusů Pro každého jednotlivého člověka je tedv tě/kc vymanit se z nesvépráv-nosti, jež se mu stala takřka druhou přirozenosti Dokonce se mu v ní zalíbilo a je zprvu opravdu neschopen používat svého vlastního rozumu, protože mu dosud nebylo dovoleno, abv to zkusil Předpisy a pravidla, tyto mechanické nástroje rozumného používam, ú spis. /neužívání jeho přirozených vloh, představuji okovy jeho přetrvjvaJKi n. s., pi.onosti. A kdyby se jí nékdo přece jen zbavil, udélal by přesto i j>/cs ncjužší příkop jen nejistý skok, protože na takový svobodu v pohyb není zvykly Proto je jen málo lidí, kterým se podařilo vymanit se samosiatnvm zpracováním svého ducha z. ne-svéprávnosti, a přesto jít pevným krokem. Spíše je možné, že sc samo osvítí určite publikum, ano, je to takřka nevyhnutelné. Neboť tu sc najde vždy několik samostatné myslících lidí, dokonce i mezi dosazenými poručmky davu. kun budou když byli sami shodili jařmo nesvéprávnosli - Siřit ducha rozumného oceňování své vlastní hodnoty a presvedčení o povolanosti všech lidi k samostatnému myšlení. Na tom je Aiášini to, že publikum, které jimi bvlo předtím pod toto jařmo přivedeno, je polom samo nutí, aby p»>d nim zůstali, je-li k tomu podněcováno některými ze svých poruční!ů. kteří jsou sami jakéhokoliv osvícení neschopni. Proto je tak škodlivé šířil předsudky: nakonec se vymstí i na těch, kteří, nebo jejichž předchůdci byli jejich příčinou. Revoluci se snad lze zbavit osobního despotismu nebo vykořisťováni a zvůle, nikdy ji však nedosáhneme opravdové reformy smýšlení; nástrojem ovládaní Ivznivšlcnkovitého davu budou nové předsudky stejné, jako jimi byly ty start K tomuto osvícení ale není třeba ničeho jiného než svobody, a sice toho nejneškodnějšího ze všeho toho. co lze nazvat svobodou, totiž svobody užívat ve všem veřejné svého rozumu. Ze všech stran však slyším křičet: nerozumujte! Důstojník říká: nerozumujte, exeretrujte! Berní úředník: nerozumujte, plaťte! Duchovní: nerozumujte, viřte! (Jen jeden jedinv pan na svété říká: rozumujte, jak chcete a o čem chcete, ale poslouchejte') Vc všech těchto případech jde o omezování svobody. Ale. které omezováni svobody jc překážkou osvícení? A které ne. které jc mu dokonce na prospěch.' - Odpovi- 382 dám: veřejné užívání vlastního rozumu musí být vždycky svobodné a jen ono může přinést osvícení mezi lidmi; naproti tomu soukromé používání rozumu lze velmi omezit, aniž by to nějak zvlášť překáželo pokroku osvícení. Veřejným užíváním vlastního rozumu však rozumím lakové, při kterém nékdo užívá svého rozumu jako učenec před celou veřejností čtenářského světa. Jeho soukromým užíváním nazývám, když smí užít svého rozumu v nějaké svěřené mu občanské funkci či úřadě. V mnoha záležitostech, které se dotýkají zájmů obce, je ovšem nezbytný určitý mechanismus, vzhledem k němuž se musejí někteří členové obce chovat pouze pasivně, aby byli vládou pomocí umělé jednomyslnosti přidrženi k veřejným účelům, anebo aby jim bylo aspoň zabráněno tyto účely mařit. Zde polom ovšem není dovoleno rozumoval, nýbrž musí sc poslouchat. Pokud se ale laková součástka stroje zároveň považuje za člena celé obce. ano, celé světoobčanské společnosti, a osobuje si tak statut učence, který sc obrací svými spisy na veřejnost ve vlastním smyslu slova, může ovšem rozumovat, aniž by tím trpěly záležitosti, k nimž je zčásti nasazen jako pasivní člen. Tak by například bylo velice škodlivé, kdyby chtěl důstojník, který dostal od svého představeného určitý rozkaz, ve službě mudroval o jeho účelnosti a užitečnosti; musí poslouchat! Nelze mu ale oprávněně bránit vtom. aby jako učenec zaznamenával ilnbv ve válečné službě a předkládal své poznámky veřejnosti k posouzení. Občan nesmí odpíral placení uložených mu daní; prostořeká kritika lakových povinností, když je má plnit, může být dokonce potrestána jako veřejné pobuřování (způsobilé vyvolal obecnou neposlušnost). Týž občan nicméné nejedná v rozporu se svou povinností, když jako učenec veřejné vyjadřuje své myšlenky 0 nevhodnosti nebo i nespravedlnosti vypsaných daní. Podobné je duchovní povinen upravit svůj výklad pro své žáky v hodinách katechismu a pro svou obec věřících podle symbolu1 církve, které slouží, neboť pod loulo podmínkou byl přijat. Ale jako učenec má naprostou svobodu, ano, je dokonce povolán k tomu, aby publiku sděloval všechny své pečlivě zvážené a dobře míněné názory na nedostatky onoho symbolu a své návrhy na lepší uspořádání náboženství a církve. Není na tom také nic, co by bylo možno přičítat k tíži jeho svědomí. Nebol" to, co učí z titulu svého úřadu, jako funkcionář církve, podává jako něco, co nemá volnost vykládal podle svého 3 , Icrmin symbol- uiiva Kant jako zkratku pm l/v symbolické knihv. tj oficiální w/nam vin urcnc církve. Pro katolíky jsou lo kanóny a Jckrcly I ndcniskcho koncilg (1564). pni nemcike proicstanly oba t.uihcrovy katechismy (1529). re<.p. Augšpurské w/nani nrs (15*»). (p«>/n pfekl.). »3 vlastního dobrého /dáni, nýbrž co byl /jednán uca podle předpisů a jménem někoho jiného, ftekne: NaSc cirkev uéi to a to; a loto jsou důkazy, které pritom církev používa Potom vyvodí pro svou obec veškerý praktický užitek / léchto ustanoveni (klerá l>> třeba vím s plným přesvědčením nepodepsal) protože není /cela nemožně, že je v nu h ob .i.'.hj pravda, v každém případě SC v nich aspoň nenachází nic, co by vnitřnímu náboženství odporovalo. Neboť kdyby si myslel, že tam nřto takového nalc/1, nemohl by s dobrým svědomím vykonávat svůj úřad a musel by ho složit Použiti ro/umu, k né-muž sahá povéfený učitel před svou oK i, jc |hiu/c soukromé, protože takové shromáždéni jc • ať sebevětší vždv jen domácím shromáždéním, a pokud jde o ono použiti, není tento učitel jako kné/ svobtnlný a nesmi ani být svol>odiiv. piot../.-vvkonava jen ii/i/adai '• . • » učenec,který mluví k veřejnosti vc vlastním smyslu slova, totiž k c -.vrtu, a užívá tedy jako duchovni svého ro/umu veřejné, téšt se ncomc/cné svolnnlé uplatňovat svůj ro/um a mluvit /a svou vlastni osol>u Nebol', Že by i poruénici lidu (v duchovních vécech) sami méli l>ýt opet ncsvcpravni, jc hloupost, která by vedla k Aéénéni hlouposti Avšak ncmélo by existovat néjakc shromážděni duchovních, například církevní sném, nelni néjaka ctihodná třída (classis, jak se mezi Holanďany sama o/naéujc) oprávnená přísežné se /ava/at vernosti urěitemu nemennému symbolu, a vykonávat tak jakési stálé poručím tví nad všemi svými údy a jejich prostřednictvím nad vším lidem, a dokonce toto poruénictví zvéénit? Pravím: To jc /cela nemožné. Taková dohoda, jež lčckávaný bih lidských vicí, jako je v nim ostatní i jinak, když ho pozorujeme ve velkém, tčmčř vše paradoxní. Vyišt slupcři občanské svoKhIv se /da byt svobodí ducha lidu na prospech, a přece jí vytyčuje ncpřekročitelné meze; nižší stupeň svobody pro nčho vytváří naproti lomu prostor abv se rozšířil podle všech svých schopností. Když bvla příroda rozvinula pod touto tvrdou slup- úííľn ľ™ľCTrc,aCe ,0h0,° miiU ***M*' »»°«<»"mu pfc*U4*tcl. poJnřtcm k pozoruhodné "pozornin, „a ,e„,0 ÍUinck dr ^ 3ou kou jádro, o které nejněžněji pečuje, totiž sklon a povolání člověka k svobodnému myšlení, působí toto jádro pomalu zpět na smýšlení lidu (čímž se lid stává stále způsobilejším svobodné jednat), a posléze dokonce i na zásady vlády, která sama shledává, že je pro ni prospěšnější zacházet s člověkem, který je přece něco víc než. stroj, způsobem odpovídajícím jeho důstojnosti/ Prelozil Jaromír Louiil KOMENTÁŘ Kli KANTOVU VEŘEJNÉMU UŽÍVÁNÍ ROZUMU Kantova odpovid na otázku, co je osvícenství, je příležitostný článek, kterým Kant přispěl clo diskuse podnícené časopisem Berlinische Monatssehrift. Na pn-nipohled se múze zdát, že článek stoji na okraji Kantova díla. Nepřináii iádný fundamentální filosofický výkon a Kant v něm zdánlivě jen prohlubuje Friedrichovu tezi určenou poddá-ným jeho osvíceného veličenstva: přemýšlej, ale poslouchej! Jenomže se ukazuje, že článek je v mnohém ohledu pozoruhodný a velice závažný, protože uvádí celý Kantův filosofický výkon do Širších dobových a kulturních souvislosti, a nejenom výkon Kantův Článek je sebereflexí osvícenství' a pokouši se na poměrné malé ploše, ale velice výstižně charakterizovat duchovni potenciál osvícenství, řekněme jeho emancipační projekt. Pritom Kant tento pnijekl poněkud proměňuje s ohledem na německé poměry a zároveň dává určitý smysl svému vlastnímu kritickému xýkonu ve filosofii. Populární je článek zvláště diky svému prsnímu odstavci, kde je uvedena známá a častokráte opakovaná definice osvícenství, ai se zdá, jako by Kant více než první odstavec nenapsal. Klíč k pochopeni KontOVy uvaliv je ovšem ai na dalších stránkách, kde Kant rozlišuje mezi veřejným a soukromým užíváním rozumu. Soukromě užívám rozum, když mám zadané cíle a hledám vhodné prostředky na jejich dosažení: když jsem v úřadě a užívám rozumu k plněni úředních funkcí, kdyi někde pracuji a snažím se zajistit si tak obživu apod (v poněkud jiném diskursu je tento rozum nazván instrumentální). Veřejné užíváni mzumu napnm tomu překračuje tuto pragmatickou rovinu lidského snaženi a žiwna, zakládá jinou skutečnost, skutečnost veřejnou, v níž člověk vstupuje do jiných vztahů než na úřadě či v zamestnaní, zde vystupuje jako rozumná, svobtnlná a morální bvtost. nn-ná \-iem ostatním V Buschmgsche wochemlicne Sachnchten z 13 záři (17S4) clu dne* 30 anonci zářijového cisla Berlinische Monaisschnft. v němž je ohláíena odpověď pana Mcndelssohna na tutéž otfaku Tato odpověď se mně jcšlč nedoslala do nikou, jinak bych zadržel lulo svou. kleri nechť lu nyní stojí jako příklad, jak dalece muže náhoda způsobu shodu myilenek: (po/n I. Kinia) \X7 V nosem tlánku Kant jako základní podob, veřejnosti, tohoto společenstvím, šumných a svobodných Mat. uvodí předevHun učenecký svit. zmiňuje svetoobianski společenství, v nimi koneckonců by mi ty byt zak.tsrny notní a politické instituce a jen v náznaku se objevuje morální společenství Sejdůkladniji ale Kant ve svých spisech prozkoumat ono monilnt spojeni lidi na půtté mravního zákona Kuntovo pojetí mora-hry je tak jeho hlavním přtipivkem k osvícenské představí spoletenstvi rozumných a svobodných tulí Sáíny uteneckeho ivVw a zmínky o i\ftoobtanském společenství v natem článku tedy poukazuji nakonec ke Kantovi morální filosofů. Kantovo rozlišení mezi ptwainim a veřejným převrací v Šimečku tehdy běžné chápáni tohoto rozdílu Je to samozřejmé vyk.m osvícenství a v Kantovi ptipadizřejmí vliv Rousseaua Kant tvým způsobem formuluje Rousseauovo mittlen/ mezi citoyen a bourgtots Přitom te ale objevuje důleittý nudil, který \pada na vrub nimecké adaptace osvícenství Rousseau tvé rozlitém traktuje politu k\ . i/< if« fi> ■/! společnost občanskou, která je politickou jednotou, kiwxuilutis-nim činitelem Málu u ústavy Veřejné ulivdnírozumu zde tedy znamená utvářeni obecné politické vůle I aJsi tvá je Rousseauova volonte generale MHlanské ulis-áni rozumu naproti lomu čim z človeka privátni (nepolitickou) osobu, človek sleduje jen své zvláitni a utukrome za;m\ Kant ale tento výklad nepřijímá (Mo verejne uloilni mzumu zbavuje bezprostředních politických vazeb a činí z ného otázku niternou, otázku vzdelávaní, výchovy a mravního zdokonalováni Človeka Důvody lze hledal ve vlivu nemecké duchovni trudu e l'rrJ Kantem byl rozdíl mezi pnvátním a veřejným béiné uaktován t jistým důrazem na autenticitu lidské nitemosti, zřejmý to vliv némecké reformace Sapř Semler. významný biblický exegel a autor teologického kompendia, z nehol v tubingenskim semináři itudovalt i mladý Hegel, Schelling a Hölderlin. nizliUI pnxatni a veřejné náboženství v tom smyslu, U veřejné náboienstvi je svetskou záleiilosti, kdežto náboženství privátní je osobním a niterným vztahem človeka k bohu Semler tímto způsobem navozuje na tradiční rozlišení mezi církví viditelnou, jel jest svetskou institucí, a církví neviditelnou, jet teprve je pravým společenstvím lidi s bohem Kant loto pojetí privátnosti převrací. O pravém lidském tpolečenstvt uvazuje v osvícenském duchu jako o problému veřejnosti, aml oHtm pritom dává léto veřejnosti bezprostřední politické rysy jako Rousseau. Díky tomu Kant jiným způsobem než Rousseau formuluje vztah mezi osvícenským emanctpačním projektem a státem (politickou mocí). Z toho důvodu je zavádéjlei interpretovat Kantor milenky v naiem článku jako nijaký pakt o neútočení mezi osvícenstvím a státem, jako kompromis se státní mocí, jako úlitbu friedrichovskimu státu, nebo dokonce jako podkurovám Fnednchovi Kant sice navrhuje jak uspořádat pomiry. aby se duchovni potenciál osvícenství nestal pro stát, zákony a úřady ničivou silou, ale aby tento potenciál postupní podnecoval plynulou prominu státu a jeho instituci v osvíceném sméru. Ale důvody 388 Kantova odpolitizování Rousseauovy obecné vůle, jež má podobu jejího znitemini. nejsou pragmatické ohledy na stát, na potřebu poslušnosti, ukázniní lidi apod., ale vycházejí z jeho pochopení osvícenství samého. Uskutečnění osvícenství musí \ycházet z individuální proměny a mravního zdokonalováni každého jednotlivce. Odtud Kantovo odmítnutí násilné revoluce a její nahrazení reformou smýšlení. Kant uvažuje pouze o dvou nebezpečích, která jsou s realizací osvícenského projektu spojena. Jednak je to násilná revoluce, kterou chápe jako zmanipulovanou vzpouru davu, při níž sotva lze mluvit o individuální zralosti, rozumnosti a svobodě lidi takto podnícených. Přes toto odmítnuti revoluce byl ovšem Kam mezi německými intelektuály jedním z mála trvalých příznivců Francouzské revoluce. Důvody lze pochopit z jeho filosofie dějin. Ač vedla tato revoluce k teroru a Kant měl pro to své vysvětlení, byla nicméně krokem na cestě k uskutečnění oné svobodné a morální společnosti, k niž směřuji dějiny. V dějinách vládne prozřetelnost, takže i nesprávný krok ■ válka, násilí, revoluce, má nakonec jistý' účel v pokroku dějin. Francouzská revoluce, přes teror a násilí, které způsobila, byla v Kantových očích klíčovým krokem na cestě k dospělosti lidstva. Druhé nebezpečí, kterému se Kant v článku věnuje, představuje ono privátní užíváni rozumu. Člověk žije zařazen v hierarchických strukturách politických a mocenských, pod hrozbou trestu musí poslouchat zákony, musí vykonával jisté zaměstnanecké funkce, aby si zajisti! obživu, musí poslouchat nadřízené a usměrňovat podňzené apod Instrumentální n>zum. který přitom užívá, je potud nebezpečný, pokud zasahuje na půdu ir-řejnosti. Kant zná jen možnost manipulace veřejnosti ze strany státní moci. Xavic se Kant domnívá, že lze vést jasnou dělicí čáru mezi politickou moci a verejností, a také, že je možné jasně rozlišil mezi životem v hierarchické struktuře, kde člověk ptxtléhá institucím politické moci, a mezt veřejností, jež tento životni kontext překračuje a tvoří učenecký svět, svět světoobčanských ideji, a říši morality, jejímž podílníkem je človik jako bytost rovná druhým, swhodná a rozumná. Kant ještě neměl tušeni, že existují ještě jiná nebezpečí, která přineslo právě uskutečňování tohoto osvícenského projektu. Z emancipačního projektu osvícenství se odvinul modernizační proces a patřičně se změnil i systém politické moci, takže Kantův vzor politické moci (Friedrich 11.) záhy \ybledl. Lidé byli vyvázáni ze svých privátních vazeb a hierarchického pořádku, který Kant považoval více méně za daný, vznikla industriálni, masová a konzumní společnost Masy se nyní neobjewjí pouze v rewduci, jak si představoval Kant, ale sám bižný život společnosti je masový: Cesta k individuální zralosti, o niž Kant uvvžoval, je zatarasena způsobem, který' Kant nemohl předvídal. Xebezpečím není jen omezený soukromý horizont každého jedince a jeho soukromé začlenení na určité místo společenské a politické hierarchie, ale nebezpečím je vůbec masové chováni jako lakov* a jeho možná manipulace způsobem dalece přesahujícím Kantův decentní pojem soukromého užívaní rozumu (fašismus, komunismus). Učenecký svět se proměnil v komunikační sv*t knih. tisku a masmédií, který- vůbec nem samozřejmým příkladem svobodného a racionálního obcováni lidi. nýbrž v masové 389 konzumní s^ečnosti se tento svet smi netušeným polem uplatnení toho co Kam nazývá saukrtmté užh-áni mzumu. kunt 5 sebou nutní nese prvky manipulace, prug-maličké kalkulace a propagandy Veřejnost neni x-ůhec néjaJrim tamozňjmým činitelem kantossky pojaté kultivace člmsfka. ale }e neustále systas-ena jistým nebezpečím <> jejuhž rafinovaných způsobech podvazujicich \-erejnost zájmům instrumentálního n>zumu nemel Kant tušeni Emanctpaéni projekt osvícenství, veřejnost, učenecký svít , moralita byly takto v chodu svého uskulečmndni podn>beny instrumentalizaa. jejími původcem bylo osvícenství samo (hucenstvi v tomto ohledu působilo sebedeslruktis-nf Uvedený výklad Kantos-a článku se otevírá, soustředimeli se na jeho vztah k osvícenství. (Mem je třeba přiznal, ie takovýto ossťcenský obraz Kanta přilil nesedí tim, kteří jej nahlížejí především v souvislosti s navazujícím nemeckým idealismem. Hegelův a Schellingůvpanteismus se osvícenství nepochybné vymykají (>sšem celá otázka duchovních promén os\Hcenského projektu emancipace, k nimi v souvislosti s vývojem evmpské kultury a společnosti došlo, je natolik komplikovaná, že jen důkladné studie mohou do této véci mést více svélta. Domnívám se však, že kantovský pojatá txivaha k myšleni zůstane v každém případe poznávacím znamením osvícenského impulsu nemecké filosofie. Milan Znoj Poznámka redakce: Podle naíich zjištění a mineni znalců Kantova tlila je výše uvedený Kantův text s nejvetší pravdepodobností prvním českým publikovaným překladem léto stati vůbec. FILOSOFICKÝ ČASOPIS Ročník XLI, 1993, číslo 3 DOCUMENTA PHILOSOPHISE IMMANUEL KANT. 1724-1924. GLOSSA JUBILEJNÍ JOSEF LUDVÍK FISCHER Stojíc téměř na rozhraní dvou století, tvoří dílo Immanucle Kanta (1724--1804) mohutný u/cl, v němž slévají se filosofické proudy IX. století ve velkolepou synlesu stejné originální jako mnohoznačnou (a proto labilní); a z něhož rozbíhají se mnohonásobné paprsky vlivů, určujících vývoj filosofického myšlení po celé 19. století. Bez Kantína díla je nemecká filosofie 19. století vůbec nemyslitelná; filosofie francouzská nezapře hluboké stopy jeho působení; nedovedla se mu ubránit ani filosofie anglická. Nebylo snad významnějšího myslitele po Kantovi, který by byl neformuloval svůj poměr k němu, ať již positivně, či negativné; a není snad jediného filosofického problému, jejž by bylo možno řešit bez zřetele k řešení, podanému Kantem. Publikováno jako úvodní studie k: Imnunucl Kant. O no národů. (Slyiienky k sievbecnym dějinám ve ssětoobčanském smyslu). Přeložil O. F. Bablcr. Brno 1924. Text byl převzal v původní podobě, vc Filosofickém časopisu neprosel redakční ani jazykovou úpravou: (po/n redakce). wo 391