Johann Georg Sulzer: Allgemeine Theorie der Schönen Künste

„Sind dem Tonsetzer die Worte vorgeschrieben, auf welche er den Gesang einrichten soll, so
erforsche er zuerst den wahren Geist und Charakter derselben; die eigentliche Gemüthsfassung, in
welcher sich eine solche Rede äußert. Er überlege genau die Umstände des Redenden und seine
Absicht; dadurch setze er den allgemeinen Charakter des Gesanges fest. Er wähle die tüchtigste
Tonart, die angemessene Bewegung, den Rythmus, den die Empfindung würklich hat; die Intervalle, wie
sie der anwachsenden oder sinkenden Leidenschaft am natürlichsten sind. Dieses Charakteristische
muß durch das ganze Stük herrschen; aber vorzüglich an Stellen, wo ein besonderer Nachdruk in den
Worten liegt.“


Co je nutno v analýze zohledňovat:

·         místo vzniku / premiéry

·         žánr / kompoziční druh, účel skladby (nutná kontextualizace)

·         forma

·         okolnosti, v jakých jednající postava zpívá – text

·         duch, charakter, nálada kusu – základní afekt (árie)

·         volba tóniny ve vztahu k charakteru kusu (symbolika tónin)

·         volba taktu

·         melodický duktus a jeho členění; velké x malé intervaly; diatonika, chromatika; stavba
témat, jejich periodicita

·         rytmická složka, která se výrazným způsobem podílí na utváření frází

·         harmonická sazba; kontrapunkt x homofonie; kadence; vztah jednotlivých hlasů, zejména
polaritních (tj. melodie a basu)

·         orchestrální sazba (= dvou- až čtyřhlasá, nejčastěji pak tříhlasá; jaké hlasy hrají
případně s kterými colla parte). Operní orchestr v 18. století v Itálii zpravidla tvoří dvoje
housle, viola a bas, realizovaný continuovými nástroji (fagot, violoncello, violone). Smyčce přitom
podle dobové praxe byly při provedení s největší pravděpodobností zdvojovány dřevěnými dechovými
nástroji (hoboje).  V souladu s převládajícím způsobem kompoziční práce podporují svrchní
orchestrální hlasy vládnoucí melodii zpěvního hlasu, nebo jsou přímo vedeny se zpěvem (colla
parte). Vyniká tedy polarita mezi svrchními hlasy a basem, jenž je většinou poměrně statický.
Vivaldi ad. – často unisono.

·         instrumentace

·         problematika deklamace zhudebňovaného textu

·         vztah hudby a slova; s tím úzce souvisí aplikace afektové teorie a hudební symboliky v
širším slova smyslu (včetně hudebně rétorických figur, instrumentační symboliky apod.); zhudebnění
jednotlivých důležitých slov (nejprve nutno najít tzv. klíčová slova, která skladatel zvolil); je
tedy nutno znát dobře text (překlad do češtiny je dobré vytvořit nikoliv básnický, ale doslovný,
aby bylo možno práci skladatele s textem dobře sledovat


Hlavní rysy italské opery seria v 18. století:

·      výrazný odklon od kontrapunktu

·      zjednodušená faktura

·      sklon k pravidelnému a symetrickému utváření hudebních frází

·      důraz na kantabilitu melodie, která byla volnější a v jistém smyslu bohatší (včetně nového
pojetí melodických ozdob)

·      zpomalení a zjednodušení harmonického průběhu, kdy bas - často pulsující v osminách -
opouští kráčivý pohyb ve prospěch jisté statičnosti

= galantní styl

Tvrzení, že se v těchto áriích dramatický prvek zcela vytrácel, působí dnes spíše jako klišé, neboť
vztah hudby a slova je i v těchto virtuózních áriích respektován a vyjádřen adekvátními hudebními
prostředky, především z oblasti hudební symboliky.

Afekty se stávaly značně typizovanými; například árie s afektem vzteku byla často velmi hybná,
zkomponovaná v mollové tónině, obsahovala četné běhy, arpeggia, rozsáhlé koloratury ve vokálním
partu. Existovalo ale více možností, jak totožný text zhudebnit. Stejná árie mohla také naopak mít
výrazně deklamační charakter, pregnantní rytmus ad.

Sociologicky zajímavým fenoménem byly  tzv. „árie di baule“ (árie ze zavazadla). Nesouvisely s
afektem, ale s dispozicemi určitého pěvce, který si natolik oblíbil určitou árii, že ji chtěl
zpívat v každé nově nastudované opeře. Někdy byla přebírána i s textem, někdy byla přetextována.

Pěvci - dominantní postavení v operním světě.  Skladatel i kapelník stáli v operní hierarchii
společensky níže.


K typologii árií se vyjadřují tyto knihy a dobové spisy:

Rodolfo Celletti: Storia del belcanto. Firenze 1996.

Pier Jacopo Martello: Della tragedia antica e moderna, Roma 1714.

Benedetto Marcello: Teatro alla Moda, Venezia 1720.

Pier Francesco Tosi: Opinioni de’ cantori antichi e moderni, o sieno Osservazioni sopra il canto
figurato, Bologna 1723.

Giuseppe Riva: Avviso ai compositori ed ai cantanti, London 1727 (in: Analecta musicologica 4
(1967).

Carlo Goldoni: Mémoires, Paris 1761 (vztahuje se k 30. letům 18. století).

Francesco Algarotti: Saggio sopra l’opera in musica, Venezia 1754.

Johann Adam Hiller: Anweisung zum musikalisch-richtigen Gesange, Leipzig 1774.

Charles Burney: A General History of Music from the Earliest Ages to the Present Period, London
1789.

John Brown: Letters upon the poetry and music of the Italian Opera, cca 1760,  vydáno Edinbourgh
1789.