Píseň (Lied)
V průběhu 17. století byly v německé oblasti původní písňové formy postupně vytlačovány
aktuálnějšími italskými formami vokální hudby, jako byla árie a kantáta. Až do 18. století
neexistovala ucelenější teoretická či estetická koncepce písně.
Píseň stála poněkud v pozadí oproti hudbě jevištní a chrámové, mnozí teoretikové jí vyčítali
jednoduchý, jednotvárný charakter a nekonečné množství slok. Nepříznivý a nelichotivý
pohled na tento žánr odráží i skutečnost, že i dobové teoretické spisy se často od samotného
pojmu píseň (Lied) odvracejí. K proměně tohoto pejorativního pohledu dochází v průběhu 40.
a 50. let 18. století.
První ucelenou a rozsáhle pojatou estetiku písně přináší však až Christian Gottfried Krause
(1719–1770) ve svém spisu Von der musikalischen Poesie (Berlin 1752). Krause se snaží
poskytnout praktický návod hudebním básníkům, jak psát poesii vhodnou pro zhudebnění,
nabízí však i mnoho cenných rad skladatelům, kterak k takto zhotoveným básnickým textům
při hudebním zpracování přistupovat. Tento teoretický návod podpořil jako skladatel i editor
sbírky Oden mit melodien, jejíž první díl vyšel v Berlíně roku 1753, a na jejíž přípravě
spolupracoval s libretistou a básníkem Carlem Wilhelmem Ramlerem.
Krauseho myšlenky našly intenzivní odezvu v řadách skladatelů i hudebních básníků a na
jejich estetické bázi vznikla tzv. I. berlínská písňová škola. Odraz Krauseho pojetí však do
jisté míry odráží i tvorba následující generace tvůrců, II. berlínské písňové školy, jež však
byla již více orientována i směrem k prosazujícímu se herderovskému pojetí lidové písně.
Christian Gottfried Krause a Von der musikalischen Poesie
Krause, právník a vysoký pruský státní úředník, zároveň však schopný hudebník, skladatel,
hráč na housle, tympány a klávesové nástroje, ale především hudební publicista pracoval na
svém pojednání O hudební poesii mezi léty 1746–1752. Při své práci se opíral jak o širokou
základnu teoretické literatury (zjm. A. G. Baumgarten, R. Descartes: Les Passions de l'âme
(1649), Jean Baptiste Dubos: Réflections critique sur la Poesie, la Peinture et la Musique
(Paris, 1719), Johann Adolf Scheibe: Critische Musikus (2. vyd. 1745), Charles Batteux: Les
beaux arts réduits un meme (Paris, 1746), dále spisy J. Mattessona, J. Breitingera a J. C.
Gottscheda).
Zásadním však byl jeho kontakt s básníkem Johannem Wilhelmem Ludwigem Gleimem
(1719–1803), který byl vůdčí osobností německého anakreontismu, a jenž Krauseho uvedl do
okruhu svých literárních přátel. Gleim byl spolu s C. W. Ramlerem a E. Chr. von Kleistem
nejvlivnějším Krauseho rádcem při práci na jeho spisu. Vliv anakreontismu je u Krauseho
patrný i v písňové estetice. Básníky anakreonského Gleimova okruhu pojil obdiv k antickým
básníkům, zvl. Anakreontovi, snažili se přiblížit k charakteru i tématické náplni jejich veršů.
Prosazovali a opěvovali ideál přátelství, prostý venkovský a pastýřský život, lásku, víno, růže,
prosté radosti života. V duchu anakreonské poetiky tvořili např. S. G. Lange, J. I. Pira, J. N.
Götz, J. P. Uz, J. P. Rudnick, E. W. von Kleist, částí tvorby sem spadá též F. von Hagedorn.
Krause ve své vlastní estetice navazuje na systém napodobovací estetiky a teorie mimeze,
reflektuje jistým způsobem zvýšenou citovost prosazujícího se Empfindsamkeit.
Ke Krauseho požadavkům patřila dokonalá rovnováha a spolupráce obou složek, tedy
hudební i básnické. Báseň určená ke zhudebnění by měla svým uspořádáním slov být
příjemná ku zpěvu, poetická složka by neměla postrádat myšlenkovou hloubku, ale zároveň
by si měla zachovat přístupnost. Krause klade důraz též na srozumitelnost, prosazuje
umírněnost ornamentu (reakce na virtuozitu a koloraturní zdobnost operních árií). Od básníků
žádá bohatství fantazie a obraznosti, prosazuje nový výraz. Básnit s ohnivostí a duchaplně.
Zásadní je pro něj vzbuzení afektu, hnutí mysli, hudba i báseň by měla působit na city,
dotknout se srdce, pohnout duši. Doporučuje se vždy soustředit na jeden určitý afekt a
podpořit jej jedním vedlejším, který je však jen doplňujícím a podporujícím elementem.
Zavrhuje afektovou roztříštěnost. Popisy a obrazné alegorie doporučuje užívat jen zřídka.
Hovoří o prospěšnosti využití jistého druhu figur pro intenzivnější vyjádření obsahu a afektu.
„V půvabných písních a něžných melodiích se líčí pocity srdce, výtečný vkus a živoucí duch,
který je přítelem příjemného žertu a nepřítelem všeho toho, co se vztahuje jen k práci.
Komponují se jen krátké písně s nemnoha strofami, aby opakování téže melodie nevyvolalo
znechucení. Básník pak takto bude moci sledovat ten či onen požadovaný soulad s ohledem
na rétorické předěly ve slokách, akcenty ve slovech a důraz v částech přednesu. Krátké písně
o jedné strofě, jež obsahují pouze jeden pocit, jen vtip, žert atp., jsou pro naši dnešní
kompozici velmi příjemné, neboť skladatel je může ve všech případech pojednat na způsob
arios nebo ariet. Jinak ale, vzhledem k hudbě, jsou pro ódy hlavně charakteristické velmi
lehké melodie, aby se dobře zpívaly a daly se naučit zpaměti.“
K prvním významným písňovým sbírkám, jež jsou uvedením Krauseho myšlenek do
umělecké praxe, náleží Oden mit Melodien I. a II. (Krause + Ramler 1753 a 1755), dále
Lieder der Deutschen mit Melodien I. – IV. (1767, 1768). K autorům první berlínské písňové
školy pak vedle Chr. G. Krauseho náleží též F. W. Marpurg, či J. J. Kirnberger. Písně v tomto
stylu komponovali i J. J. Quantz, J. Fr. Agricola, jako protiváhu ke své operní tvorbě se
tomuto žánru věnovali i C. H. Graun a J. G. Graun. K dalším tvůrcům náleží J. G. Janitsch, Fr.
Benda, J. G. Seiffart, C. F. Chr. Fasch, částí svého rozsáhlého a rozmanitého písňového
odkazu též C. P. E. Bach. V oblasti poesie sem náleží již zmíněný J. W. L. Gleim, J. P. UZ,
Fr. von Hagedorn, J. N. Götz, G. E. Lessing, či J. F. Gellert.
Píseň I. berlínské písňové školy má nejčastěji podobu strofické písně, nebo ódy, bývá často
notována ve dvou systémech. Klavírní part, pokud je, má ryze doprovodný charakter, jeden
z hlasů často kopíruje zpěvní linku. Je v ní možno vysledovat inspiraci francouzskými
písňovými formami. Charakterizuje ji úspornost ornamentu, menší rozsah, často čerpá
z anakreonské poesie. Hojně se objevují milostné, pastorální a venkovské náměty, někdy též
žertovné a pijácké, má však i svou duchovní variantu (často zhudebňované Geistliche Oden
und Lieder J. F. Gellert 1757).
Píseň byla v 2. polovině 18. století jistou protiváhou proti virtuózní kastrátské opeře. Zatímco
reprezentativní a okázalý operní styl byl doménou nejvyšších kruhů, píseň se svou
interpretační i provozní nenáročností byla ideálním žánrem pro měšťanskou společnost.
Někteří autoři se žánrově vymezili tím či oním směrem, jiní jako Graun či Agricola se
věnovali skladatelsky oběma oblastem.
C. P. E. Bach (1714–1788)
C. P. E. Bach byl jedním z nejplodnějších autorů německé písně 18. století. Přesto, že částí
své tvorby v tomto žánru reflektuje koncepci I. berlínské školy, jeho tvůrčí odkaz v této sféře
je svými uměleckými i stylovými přesahy mnohem rozmanitější. Stylovou šablonu nahrazuje
osobitým uměleckým zpracováním. I v jeho písňové tvorbě se odráží vliv jím prosazovaného
a komponovaného fantazijního klavírního kusu. Jako vynikající hráč na klávesové nástroje se
v podobě doprovodného partu vokální složky neomezoval na jednoduché podpoření zpěvní
linky. Jeho doprovody se vyznačují větší propracovaností. V tvorbě písní a ód proto rozlišoval
dva typy: Singoden a Spieloden. V prvních byl větší důraz kladen na vokální složku, která
byla dominantní, doprovod byl více upozaděn. Spieloden naproti tomu dávaly větší prostor
nástrojovému doprovodu. Jednoznačně preferoval píseň před dobově oblíbenou ódou. Psal
písně strofické i prokomponované, na světské i duchovní náměty. Někdy má doprovodný part
podobu g. b. Velký prostor věnuje písni duchovní (Geistliche Oden und Lieder 1757 na texty
J. f. Gellerta). Z dalších sbírek např. Oden mit Melodien (Berlin, 1762), pozoruhodné jsou
rovněž 42 Psalmen mit Melodien (1774), nebo 30 Geistliche Gesänge.
https://www.youtube.com/watch?v=ZcS_p3BRPKA
Česká stopa v berlínské písňové škole
Zajímavou skutečností je, že v klíčové písňové sbírce Oden mit Melodien z r. 1753, kterou
editorsky zaštítili Krause s Ramlerem, nalezneme 3 písně jednoho skladatele českého původu,
Františka Bendy (1709–1786). Ten působil v Berlíně ve službách uměnímilovného pruského
krále Friedricha II., podobně jako C. P. E. Bach, J. J. Quantz nebo J. Fr. Agricola.
Skladatelsky se však Fr. Benda zaměřoval především na hudbu instrumentální, zvláště na
kompozice pro housle, nástroj, který mistrně ovládal. O to je jeho příspěvek do této sbírky
pozoruhodnější. Komponování písní se věnovaly i Bendovy dcery, Maria Carolina Benda
Wolf (1742–1820) a Bernhardine Juliane Benda Reichardt (1752–1783) a později též jeho
vnučka Louise Reichardt (1779–1826).
II. berlínská písňová škola
Následující generace berlínských autorů písní sice navázala na umělecká a estetická
východiska stanovená I. berlínskou školou, ideálem je stále strofická podoba písně, zpěvnost a
interpretační přístupnost vokálního i instrumentálního partu, zintenzivňuje se ještě snaha
přiblížit se k charakteru lidové písně. Volba zhudebňované poesie se však od anakreonsky
laděných veršů posouvá směrem k básníkům píšícím pod stylovým vlivem Empfindsamkeit a
Sturm und Drang (Klopstock, Hölty, Goethe, Schiller, Claudius, Bürger). K zásadním
osobnostem náleží Johann Abraham Peter Schulz, Johann Friedrich Reichardt a Carl Friedrich
Zelter.
Za „zakladatelskou osobnost“ II. berlínské písňové školy je považován Johann Abraham Peter
Schulz (1740–1800), který studoval nejprve u J. C. Schmügela v Lüneburgu, pak u J. J.
Kirnbergera a C. P. E. Bacha v Berlíně. Schulz přikládal velkou důležitost kvalitě
zhudebňovaného textu, měli by to být pouze ti nejlepší básníci a nejkvalitnější poesie. Sám
často zhudebňoval autory jako Klopstock, Bürger, Hölty, Voss, nebo Metastasio. Preferoval
strofický charakter písně a strofické opakování, píseň a pojetí její melodie by měla působit
dojmem, že je posluchači vlastně známa. U melodické linky se snaží o maximální zpěvnost a
co nejpříjemnější intervaly pro hlas. Snaží se vnést a napodobit lidový charakter (viz zvl.
píseň Der Mond ist aufgegangen. )
Schwanenlied (6)
Der Mond ist aufgegangen (11)
Schwer und leicht (23)
Písně publikoval ve vlastních sbírkách, periodicích či antologiích. Sbírky 25 Gesänge am
Klavier (Berlín + Lipsko, 1779), Lieder im Volkston I.-III. (Berlín, 1782-90), Religiöse Oden
und Lieder aus den besten deutschen Dichtern I. a II. (Hamburk, 1786, 1792).
Bezpochyby nejplodnějším skladatelem písní II. berlínské školy je se svými zhruba 1500
písňovými kompozicemi Johann Friedrich Reichardt ( 1752–1814). Pokud jde o jeho volbu
básnických předloh, komponoval na stylově velmi různorodou poesii z pera zhruba 125
různých básníků (Hölty, Gleim, Kleist, Schiller...). Je prvním autorem, který v masivní míře
zhudebňoval texty J. W. Goetha. Na několik let se stal Goetheho konzultantem a rádcem
v oblasti hudby (asi od r. 1789 do 1895). V důsledku odlišných politických názorů v otázce
Velké francouzské revoluce, jejíž byl Reichardt zastáncem a Goethe odpůrcem, s ním na
nějakou dobu Goethe přerušil kontakt, ten se obnovil kolem r. 1800 a po r. 1809 zcela
vymizel.
I Reichard usiluje o co možno nejlidovější charakter melodiky, preferuje strofičnost formy.
Vrchní hlasy klavírního doprovodu často kopírují zpěvní linku. Výjimkou jsou však hudební
zpracování filozoficky a hermeneuticky laděné Goetheho poesie, kde lidově laděný ráz zcela
opouští, uchyluje se k recitativnímu, až rapsodickému charakteru, velkým změnám dynamiky
a tempa (viz např. Prometheus). Pozoruhodné je jeho zpracování Goetheho balady Erlkönig,
které oproti historicky prvnímu zhudebnění této básně od Corony Schröter a verze C. Fr.
Zeltera, nepostrádá na dramatičnosti. Jeho písně inspirovaly také Fr. Schuberta.
Die Ideale (10)
Beherzigung (2)
Prometheus (9)
Početné sbírky J. Fr. Reichardta zahrnují i některé, jež jsou věnovány určitým skupinám, např.
Gesänge führs schöne Geschlecht (Berlin, 1775), Frohe Lieder für deutsche Menner (Berlin,
1781), Lieder für Kinder aus Campes Kinderbibliothek (I. Hamburg, 1781, II. Wolfenbüttel,
1787, III. Brunschwick, 1790) Wiegenlieder für gute deutsche Mütter (Leipzig, 1798).
Dalším významným představitelem směru II. berlínské písňové školy je Carl Friedrich Zelter
(1758–1832), který mezi léty 1784–1786 studoval kompozici u C. Fr. C. Fasche. Složil asi
210 písní, z nichž asi 75 je na texty jeho přítele Goetheho. Kontakt, který s Goethem navázal
r. 1796 přetrval až do Goetheho smrti r. 1832. Stal se Goetheho poradcem nejen v otázkách
hudební teorie, diskutoval s ním i o problematice estetiky písně, o níž se Goethe intenzivně
zajímal. Goethe si na základě svých tvůrčích požadavků i vzájemné výměny názorů se
Zelterem vytvořil vlastní pojetí písňové estetiky, jež má mnohé styčné body se stylovými
charakteristikami II. berlínské školy.
Pro Zeltera jako písňového autora byl zhudebňovaný básnický text tím nejpodstatnějším,
melodický model rozvíjí na základě deklamačního uchopení textu. Doprovod by měl stát
v pozadí, aby umožnil svobodnou existenci melodie a její rozvoj. Strofické písňové formě
dává přednost před její prokomponovanou podobou. Tvůrčí proces podle něj probíhá od
přečtení básně, přes nalezení afektu, zvýraznění klíčových slov až po jejich zrcadlení
v klavírním doprovodu (viz jeho zhudebnění Goetheho Um Mitternacht).
Um Mitternacht
der König von Thule (samtliche Lieder) 19
https://www.youtube.com/watch?v=bfzPj98wKGg
K Zelterovým žákům patřili například A. B. Marks, F. M. Bartoldi a Fanny Hensel
Mendelssohn, A. W. ach, G. Meyerbeer, O. Nicolai. V souvislosti s písňovou tvorbou F. M.
Bartoldiho, ale především F. Hensel Mendelssohn, jejíž písňová tvorba je oproti bratrově
podstatně rozsáhlejší, ale doposud méně známá, se někdy hovoří ještě o třetí generaci
písňových autorů, o III. berlínské písňové škole.
Doporučený poslech
Songs of the Classical Age
https://www.naxosmusiclibrary.com/catalogue/item.asp?cid=CDR90000-049
Bach, C. P. E.: Lieder/Oden mit Melodien (K. Mertens, Rémy)
https://www.naxosmusiclibrary.com/catalogue/item.asp?cid=999549-2
Bach, C. P. E.: Songs/Character Pieces (Wo fliehst du hin aus meinem Herzen?) (Pahn, Mathot)
https://www.naxosmusiclibrary.com/catalogue/item.asp?cid=8.551374
Vocal Recital (soprano) Pahn, Bettina Zelter, C. F., Reichardt, J. F.
https://www.naxosmusiclibrary.com/catalogue/item.asp?cid=8.551311
Telemann, G. P.: 24 Theils ernsthafte, theils scherzende Oden TWV. 25:86-109
https://www.naxosmusiclibrary.com/catalogue/item.asp?cid=999816-2
Švábská písňová škola
Také v dalších oblastech Německa vznikala zajímavá písňová produkce, která co do stylového
pojetí vykazovala jisté odlišnosti. Vedle II. berlínské písňové školy tak můžeme hovořit i o
písňové škole švábské. I zde je pro řadu autorů východiskem strofická písňová forma a lidově
laděná melodika, oproti II. berlínské škole se však častěji objevuje strofická forma variovaná,
někdy s rondovými prvky (Eidenbenz, viz níže). Prosazuje se však i prokomponovaná píseň a
vícedílné rozsáhlejší kompozice v podobě balad (Zumsteeg, viz níže).
K významným osobnostem tzv. švábské písňové školy náleží vedle Christiana Friedricha
Daniela Schubarta (1739–1791), Josepha Aloise Schmittbauera (1718–1809), Johanna
Christiana Gottloba Eidenbenze (1761–1799), a Christopha Rheinecka (1748–1797).
Johan Rudolph Zumsteeg (1760–1802), který působil, podobně jako Chr. Fr. D. Schubart a J.
Chr. G. Eidenbenz ve Stuttgartu. Během svého života složil na 300 písní, balad a zpěvů, které
od r. 1791 vycházely v četných sbírkách, z nichž řadu sám autor zajistil jako editor (asi 170
kompozic ve sbírkách Kleine Lieder und Baladen).
Zásadním způsobem přispěl k rozvoji a prosazení žánru balad, v němž je považován za
jednoho z nejvýznamnějších tvůrců 18. a počátku 19. století. K jeho raným baladám náleží
např. Des Pfarrers Tochter von Taubenheim (1790), Lenore (asi 1797), nebo Die Büßende
(1796). Volbou vhodných textů, stejně jako vnitřní stavbou a uspořádáním jejich zhudebnění
inspiroval řadu mladších autorů, včetně Fr. Schuberta (rané balady z let 1811–1816, např.
Hagars Klage, Ritter Toggenburg) a C. Loeweho (srov. jeho vícedílné balady). Často se
uchyluje i ke zhudebnění nezvykle rozsáhlých básní. Svým pojetím dokázal podchytit
úzkostné a strachuplné nálady, stejně jako přízračnost a děsivost. Od strofické formy raných
balad 18. století (J. E. Bach, A. B. V. Herbing) se přiklání k prokomponované, vícedílné
podobě balady. V oblasti harmonických prostředků pracuje s širším spektrem, než užívali
např. autoři I. berlínské písňové školy, více kreativně využívá možnosti harmonií v rámci
terciové příbuznosti i enharmoniku. Pro jeho hudební projev v baladách je typické rapsodické
pojetí, recitativní charakter, práce s rytmickými a melodickými motivy, stejně jako zvláštní
tonální uspořádání jednotlivých částí. Někdy kombinuje prvky prokomponované a strofické
formy (např. Ritter Toggenburg). U klavírního doprovodu bývá zřejmý vliv generálbasu.
V závislosti na rozsahu a charakteru básně volí její vhodnou hudební podobu. U kratších
balad je forma jednodušší, delší jsou vícedílné a komplikovanější.
Při svém studiu na Karlsschule se spřátelil s Friedrichem Schillerem, jehož verše zhudebňoval
se stejným zaujetím , jako Reichardt a Zelter verše Goethovy. Sám Schiller ho požádal o
zhudebnění zpěvů ve svém dramatu Die Räuber (Loupežníci). Goethe navštívil Zeltera r.
1797 ve Stuttgartu, k navázání užší spolupráce mezi básníkem a skladatelem však nedošlo.
Vedle básní Fr. Schillera a J. W. Goetha volil často poesii G. A. Bürgera, Fr. L. Stolberga, či
F. von Matthissona.
https://www.youtube.com/watch?v=tbMRDHay6Q0
https://www.youtube.com/watch?v=hYwOH_PHSFk
https://www.youtube.com/watch?v=vk0kfIZZbAE