Kult, uměníatechnologie GERMÁNI oddělené komplexy, jeden poblíž středu a druhý při kraji.4' Větší skupina předmětů ležela uprostřed, celkem asi 500 kusů, a lze jí zařadit do závěru 4. století. Menší depot nedaleko břehu pochází z počátku 5. století a byl spolu s prvním potopen při jednorázové akci. Skupina nálezů uprostřed je pozoruhodně homogenní a naznačuje, že se do rašeliny dostala výzbroj až dvou set bojovníků. Bylo tu přes 200 oštěpů, 190 kopí, nejméně 160 štítů a k tomu 60 mečů, 60 opasků a 62 nožů. Oddíl o síle asi 250 mužů tedy zřejmě tvořilo 60 bojovníků vybavených mečem. Hlavní depot v Illerupu u Aarhusu je starší, z doby kolem roku 200 n. U a nalezlo se v něm přinejmenším 10 000 předmětů.5* Tato záplava výstroje se do jezera o rozloze 400krát 325 metrů dostala zřejmě najednou. Do vody bylo vhozeno přes 100 mečů a více než polovina z nich nese znamení římských výrobců. Ne ve všech votivních depotech z mladší doby římské převládají zbraně. Ve Skedemosse na Olandu se s ukládáním začalo ve 3. století a k jeho přerušení došlo až o tři sta let později. Většina předmětů pochází ze 4. a 5. století.6) Obětovaly se zlaté kruhy s hadí hlavou, prsteny a jiné osobní ozdoby. Našly se tu i zbraně, ale nepřevažovaly-Nápadnější jsou pozůstatky zvířecích obětí, zejména koní, a lidské obetí. Mez, kostrovými pozůstatky je zastoupeno více než 100 koni a mezi kovovými předměty v bažině dominují části koňských postro-nYľľ"ľ °bétinami W Pravděpodobně uctíván jakýsi bůh kom-u lidských ostatků se jednalo asi o padesát jedinců, mužů i žen všech větových kategorií. Téma lidských obětí si vyžaduje podrobnější zpra- Lidské oběti Strabónova zpráva o Kimbrech, která obsahuje jeden z nejstarších popisu germánských kultovních zvyků, se zabývá i lidskými obeta* Bíle oděné kněžky dozíraly na obětování vybraných válečných kten byl, zavěšeni nad velkými bronzovými kotli a bylo jim prořfcn^ hrdlo^akzc krev vytékala do nádob pod nimi. Rovněž Orosius slyšel nv!ľ obétovat fiatce spolu s kořistí dobytou na po**" nych nepřátelích: Vedeni jakousi novou a nezvyklou touhou po zkáze zničili všechno, co získali. Oděvy roztrhali na kusy a zahodili, zlato a stříbro naházeli do řeky, brnění rozsekali, ozdoby koní roztloukli, samotné kone utopili ve vodních vírech a muže pověsili na stromy se smyčkami kolem krku.7> Zasvěcení poražených nepřátel a jejich výstroje bohu nebo bohům války se často vyskytuje v pramenech z doby římské a známe ho i ze středověké Skandinávie. Když Chattové a Hermundurové válčili o řeku, která oddělovala jejich území, navzájem si slíbili, že obětují zajatce a kořist z bitvy svým bohům války. Vítězní Hermundurové svůj slib splnili. Lidské oběti se ovšem zdaleka neomezovaly na obřadné vzdávaní pocty bohům války. I božstva plodnosti mohla být usmířena lidskými obětmi. Kmeny z Jutska a Šlesvicko-Holštýnska uctívaly bohyni plodnosti Nerthus, která asi jednou ročně navštěvovala lidskou říši a jejího vozu se směl dotknout a nahlédnout do něj jenom vybraný knez. Bohyně obývala posvátný háj na ostrově uprostřed jezera a po návratu z každé cesty omývali otroci její sochu i vůz v jezerních vodách. Tito otroci byli krátce nato utopeni. , Zvláštní případy obětování, či obřadného zabíjení lidských bytost,, jak mužů, tak žen, nám archeologie dosvědčuje mnohdy temer dramaticky. Původní význam těchto aktů lze nyní jen těžko vypátrat Nevvme totiž, čím přesně se lišila náboženská oběť od výkonu trestu. Alespoň v několika případech však okolnosti, jak se zdá, jasne mluví pro yy znamné rituální akty, k nimž patřily lidské oběti. Doklady poskytuj. i»o-ské pozůstatky nalezené v rašeliništích, které podle doprovodnycti Předmětů a depotů, v nichž ležely, pocházejí z doby prednmskc a nm ^ Pozůstatky bývají dosti různorodé: od úplných a často pozoruhodně zachovalých mrtvol po části těl nebo skupiny ^sekaných kos-tř- K nejznámějším nálezům se řadí kompletní tela z loliun . Graubálle a Windeby v Dánsku, které však nejsou žádnou vyJ'^ne boť mrtvoiv v rašeliništích se objevují po celé severní Evropě vcc vemího Německa, Polska, Nizozemí a britských ostrovu. UW*an statků do bažin nebo tůní nebylo rozhodně typické jen pro Oenr, ^ Keltské národy v Británii měly podobné zvyky, jak ukazuje nalez v bažině u Undow Moss z roku 1980. 105 104 GERMÁNI Kult, umění a technologie Hlava bojovníka se svébským uzlem nalezená v Osterby (Slesvicko-Holštýnsko, Německo) Tělo muže z ToUundu, v současnosti datované zhruba do roku 200 n. 1., nese všechny známky speciální oběti. Zasvěcený dostal zvláštní jídlo ze semen a zrní a byl usmrcen podle ustáleného rituálu. Totéž patrně platí o mrtvole z Graubálle v Jutsku, asi třicetiletém nahém muži s podříznutým hrdlem. Stejně jako u tollundského muže obsahoval jeho žaludek zbytky kaše, která se skládala z mnoha různých druhů semen. Jiné mrtvoly se v rašeliništích objevují za poněkud odlišných okolností. Ve šlesvickém Windeby ležela v bažině přinejmenším dvě těla. Jedno patřilo asi patnáctileté dívce a druhé mužovi, který spočíval pět metrů od ní. Dívka byla nahá s výjimkou pásku z volské kůže kolem hrdla, měla zavázané oči, a její tělo neneslo stopy násilí. Pravděpodobné byla utopena, protože jí zakrývaly větve a velký kámen. Muž měl kolem krku lískovou snítku, kterou byl zřejmě uškrcen. I jeho přidržovaly v bažině větve stromu. Na některých zemřelých jsou patrné stopy posmrtných zásahů. Třicetiletý muž, nalezený v Dätgenu ve ŠTesvicku, byl zabit bodnutím do srdce. Později mu někdo usekl hlavu a stáhl většinu kůže. I na něm 106 Tělo dívky nalezené v rašeliništi ve Windeby (Šlesvicko, Německo) ležely velké větve, což ovšem bylo pouhou formalitou. Lidé z Windeby a Dätgenu možná spadají do kategorie odsouzenců, kteří se provinili zločinem nebo společenským přestupkem a byli svojí komunitou usmrceni. Tacitus zmiňuje tresty za cizoložství a neřest, při nichž se provinilci házeli do bažin a byli pod hladinou přidržováni dřevěnými konstrukcemi. Je možné, že známé oběti ze severských rašelinišť byly us-mrcovány z rozmanitějších důvodů. Někteří snad patřili k vyvržencům společnosti, osobám šíleným, jež vzbuzovaly strach a hnus, jiní se možná řadili ke zrádcům nebo k lidem, kteří nějakým způsobem poškodili pästní společenskou skupinu. Stětí a stažení některých mrtvol z kuze by tuto myšlenku podporovalo, protože takové zacházení svědci o snaze odvrátit touto procedurou neštěstí. Přestože se náboženské obeti jen tezko mezi ostatními rozpoznávají, existují jisté charakteristické prvky, wwé odpovídají našim představám o rituálním zabíjení. Za prve jt jas-ne' že řada nejzachovalejších těl patří lidem, kteří nebyly zvykli telesne Pucovat a pravděpodobně pocházeli z vyšších společenských vrstey. lo P'atí o muži z Tollundu i o ženě z Haraldskjsru, dosti obtloustle pa-d«átnici. Za druhé, značný počet z nich byl usmrcen obesením 107 GERMÁNI nebo zardoušením, takže se okolo krku často ještě nachází provaz nebo řemen. Za třetí, pokud se žaludeční obsah zachoval natolik, aby jej bylo možné analyzovat, často zjišťujeme, že poslední jídlo mrtvých tvořila semena velmi rozmanitých druhů. Není pravděpodobné, že by tato kašovitá směs představovala běžnou stravu člověka mladší doby železné, spíše se jednalo o rituální pokrm, možná se vztahem k účelu oběti. Všechny tyto okolnosti tedy nasvědčují tomu, že tito mrtví patřili k rituálním obětem. Ale jaký byl jejich účel? Zde můžeme jen spekulovat. S božstvy, která symbolizovala válku, tu není žádná očividná spojitost. Mýtus a rituál Germánské mýty a rituály sice nejsou příliš známé, jistou představu o jejich bohatství však přece jen máme. Z toho, co víme, můžeme usuzovat, kolik zajímavých podrobností se v průběhu staletí ztratilo. Dva proslulé zlaté rohy z Gallehusu v jižním Dánsku, nalezené v letech 1639 a 1734 a dochované pouze na rytinách, jasně souvisejí s nadpřirozeným světem severní Evropy, třebaže část jejich motivů nese stopy cizích vlivů.'" Detaily zdobení kladou oba rohy do první poloviny 5. století. Na jednom z nich zvěčnil dokonce výrobce své jméno. Runový nápis zní: Já, Hlewagast, syn Holtův, jsem vyrobil tento roh." Výjevy na rozích byly od 17. století předmětem častých diskusí. Přestože ani dnes všemu nerozumíme, je pravděpodobné, že se jedná o cyklus obřadů a kultovních svátků. Rohy vykazují zjevné tematické spojitosti: některé postavy se vyskytují na obou z nich. Jsme svědky zvláštních obyčejů a obřadů, zobrazených často s pozoruhodnými podrobnostmi. Je možné, že na sebe navazovaly i v běžném životě a odpovídaly jednotlivým náboženským úkonům. TV se zase mohly řídit ročními dobami. Podle dosti věrohodného výkladu zobrazuje první roh jarní a letní rituály a druhý podzimní a zimní obřady. Pochopitelně se tím nevysvětlí všechnv otázky a cetne výjevy a symboly zůstávají nadále neobjasněny. Identifikace postav se známými božstvy je dosti nelehkým úkolem. Na horním panelu, který se nachází pod runovým nápisem, jsou vyobrazeny dvě figury, temer nahe. ale v přilbě a se zakřivenými rohy. Jedna drží srp a prut, druha kop,, prut a kruh. Obě mají ohnuté nohy, jako kdvby Kult, umění a technologie poskakovaly nebo tančily. Po straně vidíme dva bojovníky s nákrčníkem, kteří drží meč a štít. I oni, jak se zdá, tančí. Někteří badatelé ztotožňují postavy v přilbách s Tíwazem a Freyrem nebo s Tíwazem a Wodanem. Nezdá se ovšem, že by tento výklad byl jediným řešením. Stejně dobře to mohou být kněží nebo ctitelé těchto či jiných bohů. Jinou možností je, že obrazy představují božská dvojčata uváděná v několika severogermánských pramenech. Podle Tacita se nazývali Alcis a uctívali je Naharvalové, podle jiných autorů sídlili na pobřeží Severního moře. Pokud jde o kulty, které lze na rozích sledovat, kult plodnosti se snad objevuje v podobě zvířat a hadů kojících mláďata. Kult koně, patrně související s bohem nebes, tu má evidentně význačné místo. Kůň je dvakrát znázorněn, jak na něj střílí lučištník, jednou, jak na něm kdosi jede, a jednou, jak ho vede muž držící srp nebo zakřivený nůž. Snad se tu naráží na oběti koní, které známe z bažin u Skedemosse na Olandu (viz výše, str. 104). Na rozích jsou i jiné výjevy a symboly, které naznačují souvislost s obětmi nebo jinými obřady. Jakýsi lučištník míří na roztaženou zvířecí kůži s lidskou hlavou nahoře- Terč možná symbolizuje plodnost, jak tomu bylo později ve Skandinávii. Tříhlavý netvor držící sekyru a vedoucí kozla má své protějšky v pozdější evropské mytologii, kde se jako symbol plodnosti objevuje na svatbách a na oslavách zimního slunovratu. Rohy z Gallehusu zůstávají záhadou, avšak nenechávají nás na pochybách 0 bohatství nadpřirozeného světa severních Germánů v rané fázi doby "chování národů, jasně také ukazují, že k tomuto bohatství obrazu a symboliky přispěly styky s mnohem širším světem. Jsou proto dokla-'m neA™i-~j----- ..........—X.Í. ..<-~c<-< roz- eni nedozírné ceny, neboť odhalují kulturní a náboženské spojitosti J|aPríČ kontinentem. Obyvatelé nejsevernějších germánských zemí —- nCbylÍ V Čase velkých zmčn izolováni od ostatní Evropy. da symbolů se objevuje i na sérii rytých a původně polychn •omo- 1 symbolů se objevuje i na sérii rytých a původní va"ých kamenů z ostrova Gotlandu.10'Jejich počátky spadají do 5. sto 'etl a poslední vznikly o šest století později. Vymizení barev vedlo s.ce k dosti odlišným interpretacím, všechny teorie se však shoduji v tom, 2e kameny sloužily jako pomníky pro zemřelé představitele ostrovní flečnosti. Některé z nich se sdružují do malých skupinek, jme najíme mezi nízkými haldami kamenů, a jen u malé části bylo zjištěno, 108 109 GERMÁNI Kult, umění a technológie že se pod nimi skrývají hroby. K častým symbolům patří kruhový vzor, který místy pokrývá celou horní polovinu kamene. Uvnitř hlavního vzoru bývají menší kroužky, mnohdy ve vířivém pohybu. Většina badatelů je ztotožňuje se slunečním kotoučem, symbolem, který je ve Skandinávii doložen již mnohem dříve, a patrně souvisí s uctíváním nebeského boha. Často se objevují příšery podobné drakům, které někdy pronásledují lidi. Pravděpodobně představují smrt a osud, které dostihnou každého. Motiv lodě může také souviset s cestou do záhrobí nebo s putováním slunce po obloze. Kámen nalezený v Šandě zobrazuje strom s netvorem a lodí. Strom je patrně Yggdrasil, symbol vesmíru. Rada menších kamenů, údajně z 5. století, obsahuje další symboly. Hejno letících hus nebo kachen může představovat putování duše. Opakovaně se setkáváme s koněm, připomínajícím vyobrazení na gal-lehuských rozích, a jeho přítomnost má patrně vztah k nebeskému božstvu. Tradice vztyěování těchto nápadních pomníků přetrvala do křesťanské éry a některé z pozdějších kamenů podrobně zobrazují mýty a epizody ze severských ság. V náboženské praxi starých Germánů hrálo velkou úlohu věštění a ti, kdo předpovídali budoucnost a zprostředkovávali lidem zprávy od bohů, zaujímali ve společnosti význačné místo. Nejslavnějšími věštkyněmi byly ženy. Veleda, jež pronášela své výroky z věže, byla ctěnou věštkyní dolnorýnských Germánů a její schopnosti se plně uplatnily v době vzpoury Batavů roku 69 n. 1., kdy měla velký vliv na vůdce povstalců Julia Civila. O něco později měla Germánka Ganna předpovídat budoucnost před císařem Domitianem. Pozorování letu a zpěvu ptáků bylo v severní Evropě oblíbeným způsobem věštby, a jistí ptáci včetně havrana byli i mnohem pozdějšími národy pokládáni za schopné vyjevovat budoucnost. I koně mohli poskytnout poučení o budoucnosti 3 JeJic^kání a rzání vykládali kněží nebo králové. Rozšířenější snad bylo věštění ze značek na větvičkách ovocných stromů či jiných dřevin. Taková metoda se objevuje u mnoha primitivních národů a v germánském světě přirozeně připomíná používání run. Germánské národy byly převážně negramotné až do vrcholné fáze doby stěhování národů. Do 4. století neslyšíme o žádném systematickém pokusu dát některému z germánských jazyků písemnou podobu. Biskup 'f. Nápis a výtvarné motivy na jednom ze zlatých rohu nalezených v Gallehusu (Dánsko; GERMÁNl Kult, umění a technologie rnt>řksYiN^isnvAei4^N i n i>j?\ JSyiAYM^' n i ii ^\ i Ký i s ,\ n t SyiN^AMr,\MruMvf. i^I-i^knn r ,\ k Vís\ \ s y i /\y n i •• /\ h e h u i ^ A YM^IlTGSnNl^m^NNGqKhNM TG1 NxssYŕ\r^N ř^rxSSYNS ^řvMG^qřvN .V j\NS\tí«Y^N AiyBiN^xxsJ^YAnydYrMK^N NfíhNbVq* • - »\ h u e n n n y n n >nN 5.n i m h Ah m t,\n m n a-4>j\n ij'jVN^n im n as ju Mtyenpei ¥ Hr. I Stránka z Vulfilovy gótske Bible GERMÁNI Přestože většina Germánů patřila v době svého příchodu do impéria mezi pohany, téměř všichni se během jedné nebo dvou generací obrátili na víru. Důvody nemusíme hledat daleko. Křesťanství se víceméně ztotožňovalo s politickým zřízením a společností římského impéria. Ti, kdo byli mimo římskou civilizaci, byli obvykle i mimo dosah Krista. Jakmile germánské národy překročily hranice říše, většinou následovaly své předáky a přijaly náboženství provincií, v nichž se usadily. Řada z nich se však nestala katolíky, ale ariány. Areios (v latinizované formě Arius) byl alexandrijský kněz, který počátkem 4. století způsobil rozruch ve východní církvi, když prohlásil, že Kristus nemůže být s Bohem Otcem totožný, neboť jím byl stvořen. Areiovy názory získaly podporu mocných biskupů, a to, co začalo jako místní pře, skončilo trpkým rozkolem. Jelikož několik velkých germánských národů přijalo ariánskou víru, staly rozdíly mezi katolictvím a ariánstvím viditelnější, než by tomu bylo za jiných okolností. V germánských královstvích se však katolicismus zpravidla toleroval a jedinou výjimku představoval vandalský režim v Africe. Ariánství germánských usedlíků, zejména Gótů, vyvolávalo až do 6. století stálé teologické i politické problémy a často se využívalo k politickým účelům. Když po roce 580 přestoupili Visigóti ke katolictví, ozvěny starého sporu pomalu dozněly. Řemesla a řemeslná zručnost Jelikož v zemích obývaných germánskými národy nebyla žádná naleziště zlata, nemohla se práce s kovy rozvinout, dokud zahraniční styky nezpřístupnily suroviny. Zlato bylo v 1. a 2. století vzácné a většinou pocházelo z římského světa nebo z černomořské oblasti. Ve 3. století se zlate předměty začínají objevovat častěji a od konce 4. století jsou již relativné bezne. Do Skandinávie se v 5. a 6. století dostalo velké množství zlata v podobe východořímských mincí (viz níže, str. 217). Nejstarší zlate predmety vyrobené germánskými řemeslníky jsou přívěsky a prsteny, které pocházejí z druhé poloviny 1. století n. 1. Ze starší doby římské zatím známe jen několik větších zlatých předmětů. Jedním z nich je skvěly nakremk, nalezený na malém opevněném místě - snad sídlu náčelníka - v Havoru na Gotlandu.'3' Nákrčník o průměru 24 cm byl součástí Kult, umění a technologie pokladu, který obsahoval šest římských bronzových nádob z 1. století n. 1., a k jeho ukrytí došlo kolem roku 100 n. I. nebo o málo později. Byl vyroben z pletených zlatých drátků čtverhranného průřezu. Zakončení tvořily duté kuličky, které byly až na filigránové řetízky hladké. Povrch kuliček kontrastuje s kuželovitými úchytkami, zdobenými polkruhovitými filigránovými řetízky, do nichž byla zasazena býčí hlava. Havorský nákrčník, který má vynikající technickou i uměleckou úroveň, je dílem mimořádně zdatného zlatníka. Kde však tento řemeslník působil? Podobný nákrčník je znám ze Skandinávie, konkrétně z dánského Dronninglundu. Nejméně tři nákrčníky stejného širokého typu se objevují v jižním Rusku, jeden v Olbii u Černého moře a dva v pokladu z okolí Kyjeva. Další zlatnické práce z černomořské oblasti se svým zpracováním podobají nejenom posledně zmiňovaným nákrčníkům, ale i nálezům z Havoru a Dronninglundu. Zdá se tedy poměrně jasné, že vzor i technika pocházejí ze severního Černomoří. Obojí se může předávat různými cestami. Řemeslníci se stěhují a nelze vyloučit (i když to považujeme za málo pravděpodobné), že na konci 1. století n. 1. se schopný zpracovatel kovů přesunul od Černého moře do jižní Skandinávie. Kromě havorského a dronninglundského nákrčníku byla v západobalt-ské oblasti nalezena řada malých zlatých předmětů ze starší doby římské, které dokládají stejně vyspělé používání filigránu. Nelze tedy šma-hem odmítnout existenci dílny na jednom z baltských ostrovů. Od druhé polovinv 2. století můžeme pozorovat zřetelný pokrok ve Prování zlatých Šperků, zejména pokud jde o práci s polodrahokamy a jinými barevnými kameny. Bohatě vybavené hroby obsahují stále více spon a jiných ozdob, do nichž jsou zasazeny granáty či jiné kameny. Jeden hrob z konce 3. století, odkrytý v Hasslebenu ve středním Německu, obsahoval skvostnou zlatou sponu s dvěma granáty en cabo-ch°» a ozdoby s bohatým filigránem. Rovněž náčelnický hrob v Aarslevu na ostrově Fyn skrýval sponu, která byla zdobena několika drahými kameny. Na vypouklém místě spony se nacházel velký granát, da& byl zasa2en do patky a šest jiných kamenů se skvělo na ploskách. Jedním z nejnápadnějších rysů mladší doby římské je vývoj k poly-chromnímu stylu a jemné klenotnícke práci. Tento trend předznamená vrcholné období germánského zpracování kovů. Umelecké vlivy, 116 117 Kuh, umění a technologie GERMÁNI které zde působily, byly velmi různorodé. Od druhé poloviny 4. století již nelze připisovat pokroky v technice a tvarování kulturnímu vlivu Gótů. Musíme vzít v úvahu působení římských klenotníků, kteří od 3. století zkoumali možnosti polychromních vložek ve zlatě a stříbře. Neměla by se také podceňovat vynalézavost severogermánských řemeslníků; existuje pro ni stále více důkazů z různých oblastí. Používání zlatých a pozlacených stříbrných fólií na špercích, přezkách opasků i zbraních je dalším nápadným rysem germánského ko-votepectví v mladší době římské. Inspiraci pro tuto techniku musíme hledat v římském světě, odkud předměty proudily do severských oblastí. Pozoruhodná jsou zejména hemmoorská vědra, mající pod okrajem vlysy se zvířecími či jinými motivy, a ozdobné kotouče, mezi něz patri dvě krásné faléry nalezené ve votivním depotu z Thorsbjergu.14' Jednalo se o bronzové kotouče potažené pozlacenou stříbrnou fólií. Jeden se dochoval jen zčásti, ale i on měl na vnějším okruhu vlys s pobíhajícími zvířaty. Vnitřní plochu zachovalejšího kotouče vyplňuje devět mužských masek a na vnějším okruhu se střídají čtyři velké kroužky spolu se čtyřmi sedícími postavami Marta. Je to pravděpodobně provinciální práce z konce 2. nebo z počátku 3. století. Někdy ve 3. století sem germánský řemeslník doplnil řadu zvířecích figur z čistého zlata v ryze germánském stylu. Tyto postavičky patří k nejstarším figurálním projevům germánského umění. Zhruba z téže doby pochází řada malých okrouhlých spon s figurkami zvířat. V mladší době římské se vyrábělo jisté množství ozdob z ryzího zlata. Vynikaly mezi nimi nákrčníky zakončené hadími hlavami, velmi známe v západobaltských zemích. Ve 4. století vyráběla dílna na dolním Rýně nákrčníky zdobené hustými vypichovanými a raženými vzory. Ještě propracovanější nákrčníky se od počátku 5. století vyráběly v jižní Skandinávii. Jejich základ tvořily zlaté trubičky pokryté bohatým filigranem a granulací. Filigránska práce, při níž se drobné zlaté kuličky letovaly či za horka nalepovaly na drátky nebo ploché povrchy, dosáhla vrcholu na nákrčnících z Állebergu, Möne a Färjestadenu, které všechny pocházejí z konce 5. nebo ze 6. století. V této době již po celé germánské Evropě převládaly jemné klenotnícke práce technikou cloisonné a brzy mělo vzniknout největší ze všech germánských uměleckých děl z kovu. Jedna ze dvou thorsbjerských falér s římskou vojenskou ornamentikou obohacenou o germánské prvky Rozsáhlé kontakty mezi germánskými národy, které jsou doloženy °d jihoruských stepí až po Skandinávii a od Byzantia až po Galiu, se v 5. 3 6. století promítly do zpracování kovů. Množství zlata v germánském a nomádském světě v 5. století velmi vzrostlo, což dokládají nálezy solidu a medailonů daleko za římskými hranicemi. Zlaté nádobí a z^^P™^ Pa% k darům, jimiž byli zahrnováni jednotliví barbarští předací. Germánští vůdcové se nikdy neostýchali vystavovat na odiv sve bonat %ní se jím mohli pyšnit ještě více a řemeslníci v jejich službách by-1 jistě povzbuzováni k rozvíjení dekorativních stylu, které: Dy ,ePe vyjadřovaly okázalost doby. Pokroky ve zpracování kovu, k mmz ao-ch^lo od konce 4. století, se kdysi připisovaly kulturním vlivům, které 118 119 GERMÁNI Z,atýnákr-^Ällcbergu (švédsko;, století n L) vyvolalo zničení gótských království Huny v sedmdesátých letech 4. století. Je stále jasnější, že tento výklad není uspokojivý. Nálezy bohatých hrobů a pokladů na dolním Dunaji a v Karpatech dřívější názory poněkud korigovaly. Nyní víme, že skupina novátorských řemeslníků pracujících se zlatem a drahokamy působila od první poloviny 5. století na omezeném prostoru severně od dolního Dunaje. Je také evidentní, že skvěle vybavené hroby v Apahidě u Kluže, odkryté v 19. století, nejsou jedinými knížecími pohřby v těchto krajích.15' Další podobný hrob byl nalezen nedaleko a spolu s ostatními ho lze datovat asi do poloviny 5. století. V blízké Kluži-Someseni patří do stejného prostředí zlatý poklad, jehož součástí byl mj. náprsník a skvělé kování opasku. Všechny tyto předměty, včetně nálezů z Apahidy, pravděpodobně vznikly v jedné řemeslnické dílně. Z téže oblasti ostatně pochází i nejbohatší a nejvýznamnější poklad, nalezený roku 1837 v Pietroase.16' Jde o sbírku zlatých a stříbrných před- Kult, umění a technologie metů tak mimořádné rozmanitosti a kvality (i váhy: poklad obsahoval 18 kg zlata), že ho řada badatelů dříve spojovala s jednou z hlavních událostí rané gótské historie, se zničením gótských království Huny po roce 370. Poklad byl však zakopán příliš pozdě na to, aby mohl jakkoli souviset s vpádem Hunů. Předměty z Pietroasy byly vyrobeny na konci 4. a na počátku 5. století a k jejich ukrytí došlo kolem roku 450. Nešlo o pohřební výbavu. Je možné, že to byl poklad nějakého vůdce anebo poklad náboženský, zakopaný v neklidných dobách. Poklad z Pietroasy obsahuje řadu jedinečných a zvláštních předmětů- Nejimpozantnější je mísa z masivního zlata, zdobená na vnitřní straně obrazy božstev a jiných postav ve vystouplém reliéfu. Uprostred sedí ženská postava na okrouhlém trůnu a v obou rukou drží pohár. Reliéfová výzdoba znázorňuje skupinu božstev, zčásti v klasickém rouše, zčásti s atributy patřícími spíše do germánského panteonu. Mocny fóh, který drží kyj a roh hojnosti a sedí na trůnu ve tvaru koňské hla-^ se podobá více Donarovi než Herkulovi. Hrdinský bojovník v plne jS'i s vlasy spletenvmi do tří uzlů je očividně barbarským královským b°hem, zatímco trojice bohvní pravděpodobně představuje germánske watř«. Sedící bohyně, která celému shromáždění předsedá, také pnhs ní»padá do klasického rámce. Podle některých výkladů by se mohlo *dn« o barbarskou matku bohů. Některé předměty z Pietroasy byly Robeny v pozdně římskveh dílnách. Patří k nim hladký zlaty talir Jwbán. TW,'ř váží 7 kg. Naproti tomu čtyři obrovské zlaté spony v po-^ dravých ptáků, které spočívaly na rameni nositele, zjevné souvjsi 120 oe syba* Příklad uveďme Slezsko, Braniborsko, Harz a kraj mez! Odrou a Veserou. Některé nádoby vyráběné na kruhu byly patrne rephkami Jakého Zb0ží a nelze vyloučit možnost, že v Germanii pracovali mn- 11 remeSl„íci) zčásti odvlečení z pohraničních provincii. Přestože Se Velka č** keramiky, kterou Germáni běžně užívali, vypalovala na 124 125 GERMÁNI ohništích, dobře postavené hrnčířské pece nejsou v krajích mezi Jutskem a Polskem žádnou výjimkou. Patří k typu s horním tahem, který se často vyskytuje v římských provinciích. Pece byly zpravidla hlinené a měly předsunuté ohniště, roštovou desku a vypalovací prostor, kam se ukládaly nádoby. Vypalovací část byla kupolovité zaklenuta. Žár z ohniště musel dosáhnout 750 až 850 stupňů Celsia, aby se hrnce dobře vypálily. Teplotu v peci bylo možno regulovat jedním nebo více otvory na vnější stěně. V některých oblastech vyráběli keramiku skuteční odborníci, nikoli pouze ženy nebo sloužící. Jako příklad se nabízí jemné leštěné zboží z tmavošedého a černého materiálu, které pochází ze středního a dolního Labe. Zdá se, že se vyrábělo v centralizovaných dílnách, a jeho charakteristickým rysem byl zrnkovitý ornament uspořádaný do geometrických tvarů. Racionálně řízená výroba patrně probíhala i na některých místech v jižním Polsku, jak o tom svědčí tamní koncentrace hrnčířských pecí. Je přinejmenším pravděpodobné, že podobná střediska fungovala v mladší době rímske také jinde. Tkaní vlněných látek mělo v severní Evropě dlouhou tradici a ve Skandinávii se oděvy vynikající jakosti objevují již ve starší době bronzové.lľ) V druhé polovině prvního tisíciletí př. n. 1. bylo známo mnoho tkáčích technik K nejběžnějšímu a nejjednoduššímu typu patřila plátnová vazba, při níž se vlákna pravidelně překrývají. Tato technika se zřejmě používala na většině germánského území. Od mladší doby železné se stále častěji objevuje keprová vazba, ve které vlákno útku prochází nad několika vlákny osnovy a pod nimi. To umožňuje různé obměny vzorování včetně tzv. vzoru rybí kosti, šev-ronu a zubového vzoru, jakost vlněných látek se během doby římské výrazně zvyšuje. Nejlepší germánské látky se plně vyrovnají římským výrobkům. Mimořádně kvalitní oděvy, napr. thorsbjerský kabátec nebo vehnemoorský plášť, musely pocházet z rukou profesionálních řemeslníků. V osadě Wijster (viz výše, str. 66) se kromě řady vřeten nalezl velký počet závaží od stavů, což nasvědčuje tomu, že tkalci pracovali v jedné nebo více dílnách. Ovce se v severských osadách chovaly po vice let a dávaly lidem nejenom vlnu, ale i mléko a maso. V Germanii se rovněž pěstoval len. Tacitus se zmiňuje o prádle vyrobeném ze lnu, ale zatím nebylo žádné objeveno. O tři století později, Kult, umění a technologie když se Gótové začali usazovat v říši, provinciálové velmi obdivovali jejich lněná roucha. Máme naštěstí k dispozici dosti velký počet dochovaných oděvů ze severských rašelinišť i četná vyobrazení Germánů na mincích a římských historických reliéfech. Naše znalosti o germánském oblečení jsou tak relativně komplexní. Ženy se na římských reliéfech nejčastěji objevují v dlouhých šatech přepásaných pod ňadry nebo v pase. Svrchní oděv byl obvykle bez rukávů. Pod šaty se někdy nosila halena nebo krátká sukně a krk byl ovinut šátkem. Z Huldremose v Dánsku pocházejí dlouhé šaty se širokými rukávy a s velkým záhybem u krku, který mohl sloužit jako kápě. Šlo o víceúčelový oděv, v pase poněkud nabraný, který dobře chránil před severským chladem a deštěm. Druhý oděv z Huldremose byl pestřejší. Přes vlněnou sukni splýval kožený pláštík a šál upevněný kostěnou jehlicí. Mužský oděv tvořila tlustá tunika či košile sahající přes kalhoty a svrchní plášť, který mohl být dlouhý i krátký. Kalhoty byly zpravidla dlouhé, v některých případech s krytem na chodidla, jsou však známy i exempláře končící u kolenou. Z thorsbjer-ské bažiny pocházejí dobře zachované ukázky dlouhých kalhot. Tunika « často přepásávala koženým řemenem a sahala k bokům nebo ke ko-'enům. Střevíce byly kožené a přivazovaly se koženými pásky. Pravděpodobně je ovšem nevlastnil každý. Germáni obou pohlaví jsou °a římských reliéfech zpravidla prostovlasí, ačkoli v rašeliništích se ob-«s nacházejí pokrývky hlavy, jako je např. kožená čapka muze iTollundu. Základní součásti mužského oděvu se až do stěhován, Jar°dů příliš nezměnily, ještě v 7. století nosili franští a langobardsti b°Jovníci tuniky a kalhoty, které se velmi podobají nálezům sThorsbjergu. Zručnost při práci se dřevem je patrná na velmi rozmanitých před-^ech, domy a čluny počínaje a malými nádobkami z domácnosti kon-ct- Surovin byl nadbytek a zpracování dřeva dosáhlo vysoké úrovne pn-gaenSím v neolitu. Tesařskou dílnu známe pouze z Feddersen ^de, kde se našly hobliny od soustruhu, je však pravděpodobné, ze c t(*o řemeslo pěstovalo ve většině osad. Tesařské naradi které ^áni používali, se příliš neliší od dnešního. Dochovaly se palice, se-*T. sekyrky, nebozez, dláto, hoblík, rašple, vrták a nůž. Vysokou kvali- 126 127 GERMÁNI___ tu řemeslné práce prozrazují dřevěné talíře, poháry, misky a vědra nalezené v zaplavených depotech a studních. Vidíme ji také u větších výtvorů, jako jsou dlouhé domy s chodbou, lodě a vozy. Počátky germánského umění Kořeny a inspirace germánského umění jsou různé. Nejstarší dochovaná díla, jež lze označit jako zřetelně germánská, pocházejí z konce 2. a počátku 3. století, formativního období mnoha stránek germánske kultury. Dochovaly se zejména předměty z kovu, materiálu, z něhož pozdější germánští řemeslníci vyráběli nejlepší umělecká díla raně středověké Evropy. To neznamená, že by nevznikaly jemné práce z jiných materiálů, chceme pouze říci, že se takových výrobků dochovalo velmi málo. Od nejstarších dob měly na motivy a vzory volené germánskými umělci velký vliv dovezené římské objekty. Lidské a zvířecí postavy na kovových a skleněných nádobách přivezených z římského impéria vybízely k napodobení, jak je vidět na sjallandských pohárech (viz výše, str. 123). Před koncem 2. století byla vyobrazení lidí a zvířat velmi vzácná. Od té doby se stále více nacházejí na kruhových sponách, na fale-rách, na nádobách, na zbraních a v podobě figurek. Řada germánských kovových předmětů má typicky keltské prvky, v některých případech překvapivě pozdního data. Již dlouho se ví, že některé z motivů na gal-lehuských rozích z doby kolem roku 400 n. 1. pocházejí z keltského repertoáru. Snad nejsilnější vliv na germánské umění kolem roku 400 měla technika vruborezu aplikovaná na kovových předmětech z římských pro-vincií.'M Na rýnské a dunajské hranici fungovaly v druhé polovině 4. století dílny vyrábějící touto technikou především bronzové předměty a mezi jejich nejvýraznější produkty patří spony, kování opasků a zakončeni řemenů, zdobících široký vojenský opasek a jinou výstroj válečníka. Tato výstroj se dostala do rukou germánských vojáků v římských službách a ti ji zanesli do rodných zemí severní Evropy. Tam se napodobovala a přenášela na nejrozmanitější předměty, které se staly vzorem pro řemeslníky v následujících třech staletích. Vrubořez se zdá být vhodnější pro zpracování dřeva než pro práci s kovem a patrně zde 128 Kult, umění a technologie \zo- je třeba hledat jeho původ. Běžné byly geometrické a kostkované ty, kruhové rozety, pletence a spirály. V kovové podobě se tyto vzory odlévaly do bronzu, retušovaly rydlem, často postříbřovaly nebo částečně pozlacovaly a leštily. Když v 5. století přibylo zlata, zlacení rytých vzorů začalo být masivnější a přepychovější. Během doby se tato technika rozšířila po celém germánském světě a vytvořila jeden z nejzná-mějších prvků raně středověké ornamentiky. Koncem 4. století se na severu objevil výrazný ornamentální styl, který charakterizovaly nejenom ryté dekorace, ale i zvěrne motivy. Tento styl vidíme na sponách a jiných ozdobách z velkých votivních depotů v Nydamu a Ejsbolu a na předmětech z bohatších hrobů. Těla zvířat a ptáků se zobrazovala velmi obratně, často v plavných křivkách, a hlavy těchto tvorů byty obráceny dozadu. Často se vyskytovaly zvířecí hlavy ve dvojicích proti sobě, občas se vsunutou lidskou hlavou nebo s jiným dekorativním motivem. Není vyloučeno, že některé z těchto vzorů mety symbolický význam, jemuž dnes správně nerozumíme. Zhruba v téže době se jemné zpracování kovů vyvíjelo i v jihovýchodních oblastech. Již ve 3. století se šperky a zbraně začaly zdobit drahokamy a polodrahokamy a vznikal polychromní styl, v některých Radech hrubý a křiklavý, ale často velmi efektní. Rozvoj tohoto sty- iu vděčí za mnohé stykům východogermánských národů s kočovníky ___i spoiováL S 3 severníno Íránu. Jeho šíření na západ bylo dlouho i a jejich spojenců v druhé polovině 4. století, i stále méně uspokojivý. Významné středisko dolního t~iľ"~U J1Z Krátcc po roce 400 v Podhůří Karpat severně od r»wn toku Dunaje (viz" výšefstr. 120). Styl se rychle Sířil po cek v[»Pě a brzy pronikl do Gallie, Itálie i Skandinávie. NejvyraznejSím ^rativním prvkem byl granát (almandin), který se dovážel z Cech, "^(prostřednictvím nomádských zprostředkovatelů) a snad také Malé Asie.'"» Stal se neoblíbenějším kamenem germánskych klenot-^ 5. do 7. století, protože jeho planoucí odstíny tvon se zlatem V 5, lJ1Cl souhru, století ^Pickvm * vyvinuli severští kovotepci svébytný ozdobný styl, jehož -~.*m rysem ----- .....■■ ■ ■ ■ ■- — ™ - -- ZyířeteJ5ou 1 J- znázornování čtyřnohých zvířat z profilu. P avné a hlavní důraz se věnuje hlavě a nohám. Čs Tvary Často se 129 GERMÁNI D«ail.v ..rnamentáiního stylu I (podie C, Haseloffa) 130 Kult, umění a technologie zobrazuje dvojice takových zvířat proti sobě, s lidskou maskou nebo postavou uprostřed. Původ tohoto motivuje sice pozdně římský, dosti nevýrazný vzor byl však přetvořen v tajemný obraz, z něhož vyzařuje divokost a děs. Styl jako první studoval švédský badatel Bernhard Salin a nazval jej styl I.-"> Jeho motivy se v různých obměnách používaly v S. století skoro v celé západní Evropě. Koncem století pronikl ze stredomorského světa na sever proplétaný ornament a po roce 500 se státe více kombinoval se zvířecími formami stylu I. Šíření těchto nových vzorů významně napomohly francko-ostrogótské a francko-byzantské styky. Během 6. století převládala na jemných pracích z kovu fantastická zvířata Salinová stylu II, která byla stále složitější a propletenější, až dosáhla svého uměleckého vrcholu na skandinávských a anglosaských špercích v 7. století. Některé vlivy působící na severské řemeslníky byly přímočařejší. Na germánském území se nalezly zlaté římské medailony posílané jako dar barbarským předákům. Nejvýznamnější objevy byly učiněny v Szilagy-Somlyo v Maďarsku, kde se vykopalo čtyřiadvacet medailonů císařů Maximiana, Constantia II., Valenta, Valentiniana I. a Gratiana. Nejmladší kus v pokladu pochází z roku 367. Jde v podstatě o sbírku drahých darů, kterou získalo několik generací místních Předáků za svou věrnost Římu. Některé kusy zasadili germánští řemeslníci do zlata a jeden z nich byl vyzdoben rámečkem z granátu. v druhé polovině 4. století se zlaté medailony objevují i ve Skandinávii, kde byly v následujícím období hojně napodobovaný. většina se sem pravděpodobně dostala po roce 360, v dobe velkého neklidu na rýnské hranici. Zlaté medailony se staly prototypem brak-teátů, jedné z nejvýraznějších severských ozdob v době stěhovaní na-r°dů.2') Brakteáty se nejvíce rozšířily v jižní Skandinávii, zejména * Dánsku, kde se jich našlo více než 260 z celkového počtu 600 kusu. bteJnějako medailony je jednotliví vůdcové pravděpodobné P^dava-11 svým předním bojovníkům. Je možné, že se nenosily jen jako oo-zn<>ky hodnosti, ale i jako ochranné amulety. Rané vzory jsou jasne za'oženy na portrétech římských císařů, s nimiž se setkáváme na min-Clch a medailonech. V průběhu doby se hlavy ztvárňovaly stale gro-teskněji, až zcela zmizd a b ! nahrazeny křivkovitym hnearnim 131 GERMÁNI Kult, umění a technologie Brakteát z Äsumu (Švédsko) ornamentem ve stylu 1. Než bylo dosaženo tohoto stadia, objevovaly se zjevné spojitosti s říši bohů a hrdinů, bytostí, jež mohly ochránit ty, kdo ozdoby nosili. Výroba brakteátů vyvolává velké diskuse, protože není jasné, zda byly vyráběny hliněnými či kovovými raznicemi nebo matricemi z organického materiálu, jako je dřevo vyložené látkou nebo kůží. Dosavadní výzkum podporuje spíše používání matric nez raznic, protože série totožných nebo téměř totožných brakteátů jsou poměrně omezené. Raznice mimoto nebyly nikde nalezeny, kdežto přitištění tenkého zlatého plíšku na matrici dobře odpovídá některým drobným detailům patrným na hotovém produktu. Přestože největší počet brakteátů pochází ze Skandinávie, nalézáme je i v Německu, ve střední Evropě, ve francké Gallii a v jižní Anglii. Detail brakteátů z Gerete (Gotland, Švédsko) 132 133 POHRANIČNÍ SPOLEČNOSTI I Existence hranic dělících po staletí kmenová seskupení a pokročilý centralizovaný stát musela mít v rozmanitých ohledech vliv na obě strany. Na severních římských hranicích a za nimi lze pozorovat vznikání pohraničních společností, které nejsou ani výlučně provinciální, ani úplně barbarské. Typické je, že takové společnosti na dlouhodobých hranicích vytvářejí hmotnou kulturu, jež přejímá prvky z obou stran, a Přitom zůstává součástí převládajícího politického uspořádaní. Jakmile se zmíněné uspořádání oslabí nebo zhroutí, pohraniční společnost často přetrvá a vyplní politické vakuum. Na hranicích tvořený* Rýnem a Dunajem můžeme rozpoznat řadu takových společnosti Přinejmenším od druhé poloviny 3. století. v Na dolním Rýně se vzájemné ekonomické vztahy posilovaly asi uz od 2- století. Alespoň zčásti to bylo způsobeno potřebou zásobovat nmske osádky potravinami a jiným zbožím. Takto vzniklou hospodářskou sym-™ozu lze rozpoznat v osadách jako Wijster a Bennekom (viz výse, str. M>> Jungování systému, který byl ovlivněn římským provinciálním uspora-Janím, dokládá kupříkladu pravidelná dispozice staveb. Koncentrace h°spodárské činnosti na jednotlivých místech dále naznačuje, ze vnejs. fy zde působily buď v rámci soukromého obchodu, nebo zde přímo hr% roli oficiální potřeby Říma. Ve 4. století nám indicie dokládají me-n J se vztahy. Po obou stranách staré hranice se nacházejí hroby bojovou obsahující spolu s poklady římských zlatých mincí jak nmskou tak finskou výzbroj. Do roku 400 byly postaveny germánske osady v"dolí Meusy a možná i hlouběji v provinciích. Stará hranice prak-^ jako vojenská překážka zanikla a nebyla ani překážkou kultům. m°*nila vznik stále nezávislejší pohraniční společnosti. 137 GERMÁNI Na horním Rýně byl tento proces méně vyhraněný, leccos však nasvědčuje tomu, že vztah mezi alamanskými kantóny a pohraničím byl těsnější, než se mnohdy připouští. Po pádu limitu kolem roku 260 se barbaři začali pomalu, ale zjevně zajímat o to, co jim mohou nabídnout provincie. Skupiny Alamanů byly přijímány do římské armády, některé římské statky byly osídleny barbary a v samotném údolí Rýnu se s germánským materiálem setkáváme dokonce v některých pohraničních pevnostech a strážních věžích. Výraznější je situace severně od středního Dunaje. Diplomatické vztahy s germánskými vůdci měly v této oblasti dlouhou tradici a byly udržovány přinejmenším od Tiberiovy vlády. Po odmlčení historických pramenů nám archeologické nálezy dále odhalují úzké spojení mezi provinciemi a národy usídlenými na dnešní Moravě a Slovensku. Stavby ovlivněné římským stylem vznikaly na barbarském území nejspíš v místech, kde sídlili favorizovaní náčelníci. Hojně se dováželo římské zboží, a to nejen přepychové, ale i běžný sortiment nejrůznějšího druhu. Hmotná kultura této oblasti se příliš nelišila od kultury přilehlých římských provincií. To, čemu se kdysi říkalo „morální přehrada" na rynske a dunajské hranici, se do 4. století radikálně změnilo a na některých místech úplně zmizelo. Tento vývoj má pro počátky stěhování národů pravděpodobně velký vyznám. Mnozí barbaři nevstupovali do říše z nějaké odlehlé části Evropy, ale z krajů poměrně nedaleko od hranic, kde římské zboží a životni uroven zanechaly své stopy. V některých oblastech byli barbaři a provinc.alove v úzkém styku už jedno či dvě století před hlavním stehováním. Když Germáni skutečně vstoupili do římského světa, pro mnohé z nich to zdaleka nebyl krok do neznáma VII GÓTSKÁ KRÁLOVSTVÍ Počátky Gótů Vzestup Gótů ve 3. století nemáme doložen lépe než vzestup Franků a Alamanů. Gótové pocházeli podle vlastního podání z Gothiscandzy, situované jen neurčitě do jižní Skandinávie, a měli za sebou dlouhé boje se svými sousedy Vandily a Lugii." Legenda uvádí, že příčinou jejich migrace do severního Černomon bylo přelidnění oblasti mezi Odrou a Vislou, v níž předtím sídlili. Protože tak rozsáhlé stěhování archeologické nálezy nepotvrzují, jedná se velmi pravděpodobně o mýtus. Pozorovatelný je od konce 2. století jen pozvolný postup kulturního okruhu z kraje mezi Odrou a Vislou směrem na Ukrajinu. Tento proces trval bezmála sto let. I když je pravděpodobné, že šlo o přesun obyva-telstva, nemuselo se jednat o stěhování celého kmene. Spíše zde ope-""ovaly oddíly válečníků, které na jihovýchod přitahovala úrodná ukrajinská půda a bohatství pobřežních měst. K nim se asi přidávaly dalsi hloučky rekrutující se převážně z národů západních stepí. Gótove pn-f do kraje, který v předchozích stoletích zažil mnoho vpádů z východu a měl tedy značně nesourodé obyvatelstvo. Národ, označovaný v římských pramenech jako Gótové, byl patrně od počátku velmi nejednotným konglomerátem a nelze tedy určit, co na něm bylo vylucne "gótského". Je ale jisté, že v polovině 3. století byli tito Gótove velm. °bavanou vojenskou silou v dolním Podunají.3' _ , v*růst moci barbarů žijících severně od Dunaje zaznamenávame po-Drvé roku 238, kdy skupiny Gótů překonaly Dunaj poblíž jeho usti a vy-Pknily provincii Dolní Moesii. Římská vláda byla nucena předat barba-^ výkupné a ti pak odtáhli a vydali zajatce. Není přitom vyloučeno, ze P^žní podporu dostávali již dříve. Brzy nato se s Goty setkáváme 138 139 GERMÁNI v římské armádě, kterou vedl císař Gordianus III. proti Peršanům. Snad zde působili na základě formální smlouvy uzavřené roku 238. Po římském úspěchu na dunajské frontě ve čtyřicátých letech 3. století bylo vyplácení peněz zastaveno, což vedlo k mohutné invazi barbarů roku 250. Jejich velitelem byl při této příležitosti gótský král Kniva, jeden z nejvychytralejších a nejschopnějších germánských vůdců. Knivovo vojsko se skládalo nejen z Gótů, ale i z Karpů, Bastarnů, Taifalů a Vandalů. Král získal na svou stranu dokonce některé Římany. Výprava byla velmi dobře organizována a hlavní útoky se soustředily na tři samostatné cíle. Karpové napadli Dácii, gótské vojsko vtrhlo na dobru-džskou pláň a sám Kniva zamířil s armádou do Dolní Moesie. Útok na Dácii se nezdařil a Karpové byli vytlačeni. Kniva však obratně využil zbylé dvě armády, zaútočil na Nikopolis a obklíčil Philippopolis. Napadl také římskou armádu v Beroji a zahnal jí. Obležená Philippopolis padla. Dobytí dobře bráněného města bylo neobvyklé, třebaže mu napomohly rozpory mezi obránci. Gótové se poté odvážili přezimovat v římské provincii a na jaře 251 zahájili zpáteční tažení. Při něm narazili na římskou armádu, která jim zahradila cestu v bažinatém kraji poblíž Abrittu. Na tomto terénu projevil Kniva plně svou taktickou zdatnost. Gótové Římany rozdrtili, císař Decius zahynul a zbytky římské armády zachránilo pouze výkupné. Gótský úspěch zahájil řadu velkých vpádů na severní Balkán a do Malé Asie. Protože oblasti poblíž dunajské hranice byly již poničeny a vypleněny, museli útočníci za kořistí postupovat stále dál. Od roku 255 Gótové, jejich sarmatští sousedé a další kmeny podnikali též výpady z moře. Z přístavů na severním černomořském pobřeží, kdysi domény řeckých a římských obchodníků, vyplouvali barbaři na lodích a rychle se objevovali před hradbami měst, jež po staletí nezažila opravdovou válku. Roku 256 se zmocnili města Pityuntu. Ještě vetší ohromeni způsobilo dobytí bohatého města Trapezuntu, jehož posádka prostě uprchla, jakmile se nepřítel přiblížil. V příštím roce došlo k invazí z moře v měřítku, jaké si stěží dovedl někdo představit. Gótové a jejich spojenci přepluli Černé moře, propluli Bosporem a střetli se s nmskym vojskem v Chalkédónu. Městská posádka opět utekla, aniž se postav,!;, na odpor. Bohaté kraje Bíthýnie byly nyní zcela nechráněné Gótská království a útočníci rychle dobyli Apameiu, Nikomédii, Níkaiu a Prusu. Kořist získaná při tomto nájezdu musela být obrovská. Z Malé Asie byli odvedeni četní zajatci, a buď oni nebo jejich pozdější následovníci začali mezi Góty šířit křesťanskou víru (viz výše, str. 114). Největší a nejničivější gótská invaze do východních provincií se uskutečnila o deset let později. Útok směřoval na Řecko. Velké loďstvo dopravilo Góty od Dněstru a Heruly z Azovského moře k Bosporu, kde neúspěšně napadli Byzantion. Výprava pak pokračovala dál do Egejského moře. U Athosů se loďstvo rozdělilo do tří flotil, jež od této chvíle působily nezávisle na sobě. Oddíly Herulů napadly Thessaloniku a jiná města v Chalkidice. Smíšené vojsko se opět obrátilo k Malé Asii, napadlo cestou Krétu a Kypr a následně vyplenilo Tróju a Artemi-din chrám v Efesu. Armáda, která přistála v Řecku, uchvátila největší kořist. Byly dobyty Olympia, Argos, Korint, Sparta i Athény. Avšak návrat z Řecka a Egejského moře nebyl snadný. Obrovské loďstvo (údajně 2000 lodí) bylo vydáno na pospas severoegejským větrům a došlo k mnoha ztrátám. Herulům se u Thessaloniky postavil císař Gallienus, jenž proti nim úspěšně použil těžkou jízdu. Gótové v Řecku zamířili do epeirských hor a tam byli drtivě poraženi novým císařem Claudiem II., kferý zde získal své vítězné příjmení Gótský. Zbylí barbaři byli shromážděni a přijati do služby v římské armádě nebo usídleni na území dunajských provincií, což se asi většině z nich zdálo přijatelnější nez návrat domů. Právě když se zdálo, že hrozí ještě větší invaze do východního Středomoří, gótské úspěchy naráz skončily. Roku 270 porazí cisar Aurelianus Vandaly v Panonii a Juthungy v severní Itálii a v nasleduji-c«h letech byla gótská armáda buď při vstupu do impéria anebo na JPáteční cestě císařem pronásledována a zničena na vlastním uzemi. 0 bitvách se toho ví jen málo. Gótové prý ztratili mnoho bojovníku, ud*jně 5000 mrtvých, a mezi padlými byl i král Cannabaudes. Rímske vJtezství bylo rozhodné a následovaly po něm velké přesuny barbar-%ch národů na východě. Většina Bastarnů se pravděpodobné usadila * «npériu. Také Karpové byli přivedeni na severní Balkán a tam se Připojily další skupiny barbarů. Koncem 3. století se severne: oa Dur"je v oblasti mezi dvěma velkými bloky Gótů objevili Gepidove. 140 141 GERMÁNI ____ Z této řady přesunů vzešlo rozdělení Gótů na Visigóty a Ostrogóty. Tervingové obývali zemi na západ od Dněstru, Greutungové sídlili na východě za Azovským mořem. Následující půlstoletí upevňovali západní Gótové svou vládu mezi Dněstrem a Dunajem hlavně na úkor Sarmatů. Vztahy s římskou říší upravila smlouva z roku 332, jež zajistila roční poplatky výměnou za vojenské oddíly a umožnila obnovu obchodu s dunajskými provinciemi. Gótové byli pravděpodobně spojenci Ríma již před rokem 332, ale Konstantinova smlouva je první spolehlivý záznam o tomto vztahu. Až do rozvratu, který způsobil vpád Hunů, byla gótská moc severně od Dunaje zajištěna. Visigóti Roku 376 se na dolním Dunaji začaly shromažďovat tisíce Germánů, kteří chtěli na jižním břehu řeky najít ochranu před plenícími Huny. Jen o dva roky později zvítězilo vojsko těchto uprchlíků nad Římany v bitvě u Adrianopole. Byla to největší římská porážka za několik desetiletí a ve střetnutí přišel o život sám císař. Po dalších třiceti letech prošli synové vítězů napříč Itálií a dobyli přitom hlavní město. Cesta k těmto triumfům byla velmi obtížná, úspěchy se však ukázaly jako pomíjivé. První velký vpád do nitra římské říše přinesl barbarům stejné utrpení jako říši samotné, a trvalo ještě dvě generace, než Visigóti našli bezpečne útočiště v západních provinciích. Zápas o stálá sídla ve svete který procházel závažnými změnami, spolu se snahou náčelníku získat alespoň nějaký podíl na římské moci zasáhly poprvé samotne srdce impéria. Z této rány se Rím už nikdy plně nevzpamatoval. Za pouhých třicet let postoupili Visigóti od břehů Dunaje až do římských palacu. Zahájili tím celkovou proměnu západní Evropy. V provincích stredomorského impéria vznikala barbarská království, z nichž se kazde po svém snažilo být malým Římem.3' Adrianopolskému střetnutí se možná dalo zabránit. Visigótský vůdce Fritigern se pred bitvou tajně spojil s východním císařem Valentem a v dopise mdil. Že ačkoli se sám nestaví proti Římu, nemůže ovládnout d.vosskou povahu svých Gótů ani je získat pro spojenectví, dokud j,m Valens neukáže sílu. Není vyloučeno, že to bylo míněno Gótská království 142 vážně. Za situace, kdy se vojska západního císaře přibližovala k Balkánu, nemohl Fritigern obojetností nic získat. Správně také zhodnotil náladu mezi Góty. Otřesné zacházení, jehož se jim od Říma dostalo v uplynulých dvou letech, je ke spojenectví s říší rozhodně ne-naladilo, třebaže se zdálo, že mají konečně vyhlídku na získání půdy. Z Valentovy strany bylo rozumné, že vzal Fritigernovy návrhy vážně. Jestliže oba vojevůdci byli snad ochotni řešit věc dohodou, jiní rozhodli jinak. Dva římští důstojníci zahájili boj, aniž se ptali svých nadřízených, a během jediného dne byla velká část císařské armády pobita gótskými pěšáky nebo rozehnána jízdou a Valens zahynul nebo byl smrtelně raněn. Před bitvou se Fritigern vzdálil většině svého lidu, protože tajně vyjednával s římským císařem. Přitom o dva roky dříve přimělo bezohledné chování římských velitelů Visigóty ke slavnostní přísaze, že budou sužovat Římany všemi prostředky, jež mají k dispozici, a to tak dlouho, dokud se nestanou pány říše. Fritigern si nyní počínal jako mnozí jiní barbarští příznivci Říma. Nový císař Theodosius, který věděl, « se nemůže postavit Gótům v bitvě, začal brzy po Adrianopoli diplomatickými prostředky podlamovat a nahlodával vůli jejich vůdců, tysoce postavení Gótové byli zahrnuti poctami i dary a zanedlouho se mezi nimi vytvořila relativně silná prořímská strana. Vedl ji jisty Fravitta> který se oženil s Rimankou a ke svému jménu připojil gentih-«um Flavius. Theodosiovi se poměrně snadno podařilo přimet gótske šlechtice, aby zapomněli na nedávno složené vzpurné přísahy. Prosti Gótové však žádný důvod k podpoře impéria neměli. Vítězství u Adrianopole jim nepřineslo skoro nic. Byli stále sevřeni na malém území v nepříliš bohaté římské provincii a navíc se proti nim šikovalo n°vé římské vojsk0) dQ něhf)ž byH zařazeni odrodilí Gótové. Cast got-předáků vstoupila v této době do římských služeb. Byl mezi niim y- Modaharius (Modares), jenž zanedlouho rozdrtil vojsko gótskych Patelu. Řím rychje řevahu. Roku 380 se v Panonii usadily J*né jízdní formace Alanů a Hunů, které přispěly k adnanopolske-mu úspěchu, a roku 382 byla s většinou Gótů uzavřena smlouva {Joe-Hna jejímž základě byli usídleni mezi Dunajem a balkánskymi ho-mi v provinciích Thrákii a Moesii. GERMÁNI Gótská království Dohodu o osídlení v hlavních rysech známe. Území postoupené Gótům mělo být osvobozeno od daní, patřilo však nadále impériu. Barbaři se stali příslušníky římského státu, ovšem bez práva uzavírat legální sňatky s Římany (connubium). Na oplátku se od nich požadovala vojenská služba Římu, velet jim přitom měli vlastní velitelé. Gótové tedy již nebyli omezeni jen na příhraniční enklávu, ale rozptýlili se po rozlehlé oblasti a žili s římským obyvatelstvem „pod jednou střechou . V některých západních provinciích se při usídlování spojenců postupovalo později obdobně. Pro Římany bylo usídlení Gótů na Balkáně patrně nejlepším řešením. Zařazení barbarů do struktury provinciální společnosti názorně ukazuje římský smysl pro praktičnost. Také hranice na dolním Dunaji získala alespoň na čas stabilitu. Ačkoli pohyby kmenů severně od řeky neustávaly, k žádnému většímu vpádu v tuto dobu nedošlo. Bojové akce se nekonaly dokonce ani na přelomu let 384-385, kdy Dunaj zamrzl. Styky mezi „římskými" Góty a jejich „zahraničními" příbuznými ovšem přerušeny nebyly. Kněžna Gaatha se v doprovodu své dcery Dulcilly vypravila z Gótie severně od Dunaje do Kyziku v Malé Asii a vezla s sebou ostatky mučedníků. Později se opět vrátila do své vlasti. Za její cestou se možná skrýval diplomatický nebo politický motiv: Gaathin syn Arimir vedl část protiřímsky smýšlejících pohanských Tervingů, jejichž předáci byli pravděpodobně nakloněni obrácení na víru. Gaathina mise nebyla bez nebezpečí: jejího společníka pohanští Gótové na zpáteční cestě ukamenovali. I když neznáme Gaathiny záměry, celá epizoda nám dokládá složitost tehdejšího světa, v němž křesťanští Gótové mohli putovat se svatými ostatky do starořeckého města a přitom narazit na nepřátelství svých pohanských krajanů. Prostí Visigóti získali z adrianopolského vítězství a smlouvy, která byla následně uzavřena, mnohem méně, než mohli očekávat. Byli prakticky uzavřeni v Thrákii a Dácii a jejich vůdcové se zajímali pouze o rozšíření svého bohatství a vlivu v rámci římského světa. Rozbití říše si pohlaváři zjevně nepřáli. Roku 400 se Gótové pod vedením důstojníka Tribigilda a v dorozumění s dalším velitelem Gainou vzbouřili proti vládě, příčinou však byla snaha předáků získat větší osobní moc. Gainas. jehož spojení s Tribigildem nebylo zprvu známo, dostal za úkol vzpouru potlačit a dočasně posílil svůj vliv v Konstantinopoli (nové jméno Byzantia poté, co ho Konstantin Veliký učinil hlavním městem římské říše). Když vše vyšlo najevo, zlikvidoval revoltu jiný Gót, Fravitta, který velel smíšenému „římskému" vojsku. Gainas sám uprchl za Dunaj. Tyto události nám velmi dobře dokumentují tehdejší vliv gótských vůdců na říšské záležitosti a současně ukazují bezvýhradnou loajalitu prostých bojovníků jednotlivým náčelníkům. Již před Gainovým pádem pak Gótům vyrůstal nový vládce, který měl tuto loajalitu využít v boji proti Římu. Kolem roku 395 se stal uznávaným vůdcem spojenců Alarich, jeden z Gótů usídlených v Moesii. Poprvé vynikl roku 391 jako vůdce barbarského vojska, které proniklo na jih od balkánských hor, a porušilo tak smlouvu z roku 382. Alarichova dlouhá válečnická kariéra je při retrospektivním pohledu natolik ozářena úspěchy z let 408-410, že se snadno Přehlédne fakt, že mnoho menších bitev prohrál a nezvítězil v žádném velkém střetnutí, dokud v Itálii prakticky nezanikla římská vojenská organizace. Přesto si patnáct let udržel vládu nad svým lidem, snad Proto, že důsledně hledal zemi, v níž by se Gótové mohli konečně usid-Jt. Zároveň však plnil podmínky dohod, které uzavřel s římskou vládou, podobně jako to dělali po přechodu Dunaje jeho předchůdci. StaIá sídla Alarich do konce svého života nenalezl. První fáze Alarichových vojenských operací se soustředila na Řecko a %ricum. Roku 397 ovládl gótský předák Epeiros i s jeho městy a brzy nat0 byl ustanoven magistrem mxiitvm v Illyriku. Když takto upevnil %l\ pozice na Balkáně, mohl se zmocnit samotné Konstantmopole. R°ku 401 se však rozhodl, že město přenechá Gainovi, a svůj zajem °bratil na Itálii, která více vyhovovala jeho ambicím i tužbám ostatnicn Rovníků. V příštím desetiletí obsadily gótské oddíly části severní Itálie st* e odvážněji napadaly tamní velká města. Mezi lety 401-402 ohro-0V*1 Alarich Miláno a přinutil císaře Honoria k přestěhovaní do R^nny. Faktický vládce Západu, Stilicho, se již nemohl spoléhat pou-* n> svou diplomatickou zdatnost, ale musel se opřít o ^ byla za tímto účelem stažena z rýnské hranice a z Bnt«uc 0 ehkonocích roku 402 napadla římská armáda podporovaná alanskou J*dou Góty při bohoslužbě před městem Pollentií a rozehnala je. 144 145 GERMÁN1 Gótská království Přestože se toto střetnutí vydávalo za velké římské vítězství, gótská hrozba tím odstraněna nebyla. Alarichovo vojsko bylo posléze u Verony znovu napadeno a opět poraženo, jeho hlavní síly však zůstaly nedotčeny. Visigótský vůdce po tomto střetnutí usoudil, že je na čase ustoupit ze Stilichonova dosahu do Illyrika a Panonie. Podle jedné zprávy probíhala v tuto dobu jednání mezi Alarichem a Stilichonem o případném útoku na Konstantinopol, což se nezdá tak úplně nepravděpodobné. Ačkoli Visigóti odtáhli, Itálie si dlouhého klidu neužila. Do země vtrhl, prý s početnými zástupy Germánů, bývalý Alarichův spojenec Radagaisus. Přílišná velikost jeho vojska pravděpodobně rozhodla o výsledku celé kampaně. Barbaři totiž nenašli v nehostinných Apeninách dost obživy a vyhladovělí utrpěli drtivou porážku. Visigótský vůdce, jehož poučily vlastní nezdary u Pollentie a Verony i osud Radagaisova vojska, nabyl patrně dojmu, že trvalý úspěch v Itálii závisí na dobytí Říma. Roku 408 pronikl opět na poloostrov, minul bez povšimnutí řadu menších cílů a přitáhl kvapně k hlavnímu městu. V září téhož roku zahájil obléhání. Sevření metropole bylo uvolněno až poté, co mu obyvatelé vydali obrovské množství zlata, stříbra a jiného bohatství. Alarich pak odtáhl, zjevně spokojen, že mohl podarovat své spolubojovníky. Jeho vlastní pozice byla nadále nejasná, neboť v Itálii nezastával žádný formální úřad. Neobdržel ostatně ani území, na němž by se s Visigóty mohl usídlit. Doba byla zralá k tomu, aby se jednou pro vždy vyřešila otázka sídel, příležitost však zůstala nevyužita. Následujícího roku bylo město podruhé obleženo a vyjednávání se znovu soustředilo na Alarichovy vztahy k říši. Jeho požadavky nebyly přemrštěné, uvážíme-li, že měl Itálii prakticky v rukou. Žádal, aby jeho krajané obdrželi sídla v Noriku a nabízel, že severní Itálii vyklidí a poskytne impériu vojenskou pomoc proti jakémukoli nepříteli. Ačkoli římští vyjednavači museli takový výsledek považovat za více než přijatelný, Honorius dohodu odmítl. Zmatenou situaci vyřešili obyvatelé Říma, kteří prohlásili novým císařem městského praefekta Priska Attala. Ten okamžitě uzavřel s Alarichem mír a jmenoval ho vrchním velitelem armády (magister utriusque militiae). Vladařův švagr Athaulf se stal velitelem domácích oddílů {comes domesticorum). Alarichova pozornost se nyní soustředila na Afriku, odkud se do Říma dováželo obilí. Císař Attalus Stěhování Visigótů z Podunají do Gallie v letech 376-412 ".....""o---- se však n ri armádu ' * h .presvédčit' abv do této oblasti vvslal Sótskou sifuaci rf2 zaJistila Provoz přístavů. Visigótský vůdce opět nezvládl Italova PUSUl 3 Vrátil se na sevcr' Pocatkcm roku 410 se vratka Mlr rneziPrZICe ZÍLroutila a karích nabídl své služby přímo Honoriovi. svržen' 3 ^ímanv se zdal Již na dosah, když bývalý Stilichonův muto k/k Sarus> zmařil všechny naděje. Pohnutky, které ho k to-^arichovi ° nezname- Snad bvIa příčinou osobní zášť vůči dinami A * Athau,fovi nebo krevní msta mezi předními gótskými ro- P0 2tr 1 Jcdno ovšem nelze dohiit. nílíiu mv otaní mírových jednání zamířil Alarich opět na jih k hiav-410 překStU Tentokrát nemusel Řím dlouho obléhat V noci 24. srpna °nah Gótové u Salarijské brány severní římské opevnění. 146 147 GERMÁNI Gótská království K průlomu došlo poblíž pahorku Pincia a Sallustiových zahrad. Jelikož nešlo o nej zranitelnější úsek hradeb, nelze se ubránit podezření, ze Gótům při útoku pomohli buď jejich římští přívrženci anebo lidé, kteří nechtěli znovu zažít strasti utrpěné před dvěma lety. Dění následujících dní, kdy byl Řím vydán Gótům na milost a nemilost, známe jen útržkovitě. Zprávy o plenění, které nacházíme u křesťanského historika Orosia, zní dosti věrohodně: nestávalo se příliš často, aby Germáni dobyli nějaké větší město. Pád metropole překypující zlatem a stříbrem musel pro ně být něčím zcela výjimečným. Přesto můžeme věřit zprávě, že Alarich vydal nařízení, aby byly ušetřeny kostely a chráněny lidské životy. Obvyklými cíli rabování se staly bohaté usedlosti a několik jich na Aventinu, Caeliu a Quirinalu shořelo. V oblasti Fora byla basilika oloupena o část svého stříbra a barbaři se prý zmocnili židovského pokladu, který Titus přivezl z Jeruzaléma. Některé cennosti stačili obyvatelé města ukrýt. Mezi ně patří např. Projectina svatební truhlice z Esquilinu. I bez Augustinova svědectví si lze snadno představit, že přes Alarichovy příkazy mnoho Římanů zahynulo a s jinými se zacházelo špatně. Utrpení Říma bylo krátké a trvalo nanejvýš týden. Gótové se pak se svou kořistí a zajatci vydali přes Kampánii na jih do Kalábrie. Alarich se vrátil k myšlence vpádu do Afriky a shromažďoval za tímto účelem lodě, s nimiž chtěl přes Sicílii pokračovat dále. Špatné počasí výpravu zdrželo. A v tuto dobu po krátké nemoci dobyvatel Říma náhle zemřel a gótská hrozba pro Itálii skončila. Kdyby se Alarich dokázal zmocnit Afriky a ovládl její zdroje obilí, mohl se stát faktickým vojenským vůdcem Západu a dosáhnout stejného postavení, jaké měl Stilicho. Mohl také v Itálii založit visigótské království. Nyní si však jeho spolubojovníci, kteří jej pohřbili na dně potoka u Cosenzy, uvědomili, že zaslíbenou zemi bude nutno dále hledat a že cesta od Dunaje pro ně neskončila. Alarichovi Gótové otřásli obecnou vírou v nesmrtelnost Říma a rozbili jistoty vzniklé před staletími. Stálá sídla ale nenalezli. Novým visigótským králem se stal Athaulf, muž, který si pravděpodobně uvědomil, že více může získat jen v součinnosti s říší, a nikoli útoky na pomyslný střed její moci. Slavnou Orosiovu zprávu, že Athaulf prozradil jednomu Římanu, jenž se nacházel v jeho okolí, změ- nu svého postoje vůči Římu, je třeba chápat jako první jasné politické prohlášení, v němž se barbarský král vyslovil pro integraci svého národa do římského impéria. Úvahy o odstranění římského jména a jeho nahrazení Gótií s císařem Athaulfem v čele byly opuštěny jako nereálné. Není-li možné přetvořit stávající impérium v gótskou říši, bude tedy bývalá římská velikost obnovena pomocí gótské zdatnosti a síly. Tento nový postoj vyplynul z pochopení, že Gótové jsou příliš barbarští na to, aby poslouchali zákony, bez nichž se žádný stát neobejde. Mají-li žít Gótové v římském světě, musí žít jako Římané a jejich vůdce musí vládnout jako římský císař. Po těchto teoretických úvahách následoval jasně motivovaný čin. V lednu 414 se Athaulf na radu jednoho Římana oženil s nevlastní Honoriovou sestrou Galiou Placidií římským obřadem konaným vNarbonne. Galia upadla do zajetí roku 410 v Římě a od té doby sloupla jako rukojmí. Gótský král, jenž měl na sobě vlněnou tuniku římského ženicha, uzavřel sňatek s princeznou oděnou do císařského roucha. Novomanželé poté hodovali za zvuků svatební písně. Roli zpěváka na sebe vzal sesazený císař Attalus. Nebylo důležité, že zlato a drahoty, jimiž byla nevěsta zahrnuta, uloupili Gótové před několika lety vRímě. Málokterý Říman dokázal odolat bohatství, ať již bylo jakéhokoli původu. Z gótsko-římského manželství se narodil syn, který dostal «sařské jméno Theodosius. Slibný svazek však trval velmi krátce - na-s,edujícího roku byl Athaulf vlastními stoupenci zavražděn. Nedlouho Poté se Visigóti ocitli v takové tísni, jakou nezažili od svého príchodu f° říše- Většina z nich se nacházela v jižní Gallii a jejich postaveni by-£velmi nejisté; pravděpodobně byli závislí na římské podpore Když «onoriův vojevůdce Constantius tuto podporu zastavil a zablokoval b°ty od moře, stala se situace brzy neudržitelnou. Mnozí uprcnhdo ^efní Hispánie, odkud se pokusili přepravit do Afriky. V roce 416 se odpor úplně zhroutil a výměnou za obilí byli ochotni bojová "a "mské Straně proti Vandalům a jejich spojencům v Hispann. Roku *8 f pak Constantius povolal zpět za Pyreneje a usídlil je v provincii °*h*Akvitánie.«> ^igóti konečně získali vlastní území, ohraničené Garonnou aI* mnoho nepřinesla. , Když byl Theudes roku 548 zavražděn ve vlastním paláci, nastoupil na *ůn Visigót Agila, za jehož vlády došlo k vpádu Byzantmcu do j.z- 154 155 GERMÁNI ního Španělska a následnému vytvoření východořímské državy na stře-domořském pobřeží. Současně otřásly říší různé vzpoury: šlo jednak o povstání obyvatel Córdoby, jednak o odboj šlechtice Athanagilda, jehož sídlo se nacházelo v Seville. Athanagild se v boji proti králi spojil s Byzantínci a dosáhl významných úspěchů. Agilův osud se poté podobal osudu mnoha tehdejších visigótských vladařů; odstranili ho jeho vlastní lidé roku 555 v Méridě. Moc přešla na Athanagilda, který se s nevalným výsledkem pokusil vytlačit Byzantince ze Španělska. Jeho vláda trvající do roku 568 je velmi špatně doložena prameny, zdá se však, že zemi zachvátila krize, hrozící rozpadem království. Dochované mince naznačují finanční obtíže a vztahy k Frankům nevylepšily ani sňatky Athanagildových dcer s vladaři Neustrie a Austrasie. Athanagildův obraz mohl být negativně poznamenán pozdější visigótskou tradicí, je však jasné, že v roce 568, kdy Itálii zaplavili Langobardi, po sobě zanechal oslabenou říši. Nový král Liuva, který byl zvolen v Narbonne, se v příštích letech zdržoval v Septimánii, patrně kvůli obnovenému tlaku Franků na tuto nejexponovanější visigótskou provincii. Po roce vlády svěřil panovník správu španělských držav svému bratru Leovigildovi, a to je prakticky vše, co o jeho činnosti víme. Krátce nato, asi roku 573, Liuva zemřel a královská hodnost přešla na Leovigilda, patrně nejzdatnějšího vladaře, jakého Visigóti kdy měli, třebaže musíme konstatovat, že jeho předchůdci i následovníci příliš nevynikli. Za vlády Leovigilda a jeho nástupce Rekkareda dosáhla moc visigót-skeho království ve Španělsku svého vrcholu. Pro většinu tohoto období mame naštěstí k dispozici kroniku, sepsanou současníkem Janem, katolíkem z Lusitánie, jenž na neznámém místě zvaném Biclarum založil klášter a nakonec se stal geronským biskupem. Dílo tohoto málo známeho autora je velmi významným dokumentem o visigótském Španělsku a zároveň jednou z nejstarších prací v Evropě, sepsanou učencem germánského původu. Hned po příchodu k moci se Leovigild pokusil vyřešit nástupnickou otázku. Svým dvěma synům udělil královské pravomoci s jasným záměrem aby v budoucnu jeden či oba nastoupili na jeho místo. Na teh-dejs. dobu to bylo velmi prozíravé a jeho snaha si jistě zasloužila lepší Gótská království výsledek. První roky své vlády musel král věnovat značnou pozornost uplatňování panovnické autority v celé visigótské říši, neboť její jednota byla vážně narušena vzpourami v několika oblastech. Současně zahájil útok na byzantskou provincii, ležící na jihu země. Výprava proti římskému území se nezdařila a Leovigild se nejspíš přesvědčil, že Byzantínci jsou zatím příliš nebezpečným protivníkem; podruhé již podobnou akci neuskutečnil. Mnohem úspěšněji skončily jeho pokusy o znovusjednocení království. Córdoba, která léta vzdorovala několika králům, byla nyní dobyta, a když povstali rolníci v jejím okolí, byli poraženi. Další tři roky zaměstnávalo Leovigilda potlačování vzpour na severozápadní hranici, v Kantábrii a Astúrii. Přinejmenším jedno z těchto hnutí podporovali místní velkostatkáři, kteří byli pravděpodobně římského původu. Zdá se, že usilovali o nezávislost jak na Visigótech, tak na Svébech. Král povstání rozdrtil a potenciální rebely či protivníky ne-Aal pobít nebo poslat do vyhnanství. Svébům dal najevo, že příští úder hude směřovat proti jejich království. Hranice s Franky byla v tuto do-hu bezpečná a většina Španělska měla opět ústřední vládu. Na počest Meh vítězství založil Leovigild na řece T^ju nové město Reccopolis, kte-re Pojmenoval podle svého mladšího syna Rekkareda. %ž Leovigild zabezpečil svou říši proti vnějším nepřátelům a po-tiačil domácí oponenty, ocitl se nečekaně před hrozbou rozkolu ve Mastní rodině. Příčinou byly rozpory mezi tvrdošíjným ananstvím V'sigótů a katolicismem jejich severních franckých sousedů. Kraluv Staro' -----"■w"* jvjiv.il ov hu š'Hermenegild dostal do správy provincii Baetiku, ležící na ji-skvmPanClSka' ajeho ukolem asi Mo bránit jí před případným byzant ptiT Zasahováním- Hermenegild Ceznu Ingundu, která byla katoličkou a vytrvale vzdorovala silné- , zasahováním. Hermenegild měl za manželku mladou franckou inceznu * .... ^ala SVéh° °kolí' aby PřestouPila k ariánství. Ingunc zrtř;; ?"takty s mnichem Leandrem (bratrem Isidora z da v Seville naději ' u —v ° lIllucncm meandrem (bratrem Isidora ze Sevilly a po-Herm ° předchůdcem ve funkci sevillského biskupa) a oba bylo rT tCgÍlda Posvědčovali, aby se obrátil ke katolicismu. Jejich úsilí nakonec úsněW azí^u „ v,n™m nroti otci, citelně -*unec úspešné. Ačkoli nešlo přímo o vzpouru proti otci, citeine °ov uÚ° Jejich vzáJemné vztahy. Když Hermenegild odmítl , ,glldem vyjednávat a místo toho uzavřel spojenectví s Byzantinc e roztržka nevyhnutelnou a v zemi opět vypukla domácí válka. 156 157 GERMÁNI Roku 579 se Hermenegild prohlásil v Seville králem a začal razit vlastní měnu. Přesný rozsah území, které ovládal, neznáme, zcela jistě však do něj patřila velká část Baetiky s městy Córdobou, Sevillou a Méridou a jižní Lusitánie. Naproti tomu Toledo zachovalo věrnost Leovigildovi. Ačkoli Hermenegild uzavřel spojenectví s Byzantínci, nezdá se, že by se východní říše ve sporu angažovala. Vojenská podpora nepřišla ani od burgundského krále Guntrama, k němuž bylo roku 580 vypraveno poselstvo. Málo významné se ukázalo i spojenectví se Svéby. Vzbouřený princ, který kontroloval nejbohatší části Španělska a měl na dosah několik potenciálních spojenců, se ovšem choval nepochopitelně pasivně. Svou příležitost nevyužil ani roku 581, kdy byl Leovigild na výpravě proti Baskům. Tehdy mohl snadno napadnout otcovy državy nebo zaútočit na jeho sídelní město Toledo. K rozhodujícímu úderu přistoupil Leovigild po úspěšném tažení proti Baskům. Roku 582 zamířil s vojskem na jih a obsadil Méridu. Následujícího roku začalo obléhání Sevilly, kde se nacházela Hermenegildova rezidence. Obklíčeným nepomohl ani příchod svéb-ských spojenců v čele s králem Mironem, protože Leovigild jim rázně odřízl cestu a donutil je, aby se spojili s ním. Sevilla zůstala v sevření nepřátelského vojska celou příští zimu a Leovigild zhoršil situaci obležených, když zabral nedaleké staré město Italiku a opravil jeho pobořené hradby. Sevilla nakonec v létě 583 padla, a přestože se Hermenegildovi podařilo uprchnout, byl krátce nato v Córdobě zajat. Otec s ním zprvu zacházel shovívavě, roku 585 byt však princ v tarra-gonském vyhnanství usmrcen, velmi pravděpodobně na Leovigildův pokyn. Až do své smrti zůstal věrný katolické víře, stejně jako jeho žena Ingunda, která unikla na byzantské území a zemřela v Africe cestou do Konstantinopole. Třebaže ariánský král v tomto střetnutí zvítězil, budoucnost měla náležet katolicismu. Svou dobyvatelskou politiku završil Leovigild relativně snadnvm podrobením říše Svébů. Dosáhl tím mnohem většího uznání než kterýkoli z předchozích visigótských vladařů a po jeho smrti roku 586 přešla královská hodnost bez problémů na Rekkareda. Nový panovník přestoupil do roka ke katolictví a svolal do Toleda ariánské biskupy a duchovenstvo, aby je vyzval k následování. Neobešlo se to bez odporu 158 Gótská království avLusitánii a Septimánii vzplály ariánské vzpoury. Po Rekkaredově smrti roku 601 následovalo desetiletí vnitřních rozbrojů, jež skončilo vítězstvím katolické strany a dosazením jejího kandidáta Sisebuta na trůn. Vítězem se však nestala pouze katolická církev. Počátkem 7. století se mezi Visigóty konečně prosadila římská tradice, jejímiž nositeli byla pozoruhodná skupina učenců a církevních činitelů. Rozkvět Sevilly jako kulturní metropole Španělska, provázený vzestupem rezidenčního Toleda, byl výsledkem činnosti dvou sevillských biskupů, bratrů Leandra a Isidora. Právě Leandrovo působení ve funkci biskupa vedlo ke konečnému vítězství katolicismu ve Španělsku. Isidorovy historické a teologické spisy zase představovaly zdroj informací, sloužící jak králi, tak duchovenstvu. Ačkoli je Isidor více znám jako zachránce vědomostí klasického světa, jeho tehdejší vliv byl politický. Platí to zejména pro období, kdy v čele visigótské říše stál Sisebut, muž, jehož lze bez nadsázky označit za nejvíce romanizovaného a kultivovaného ze všech germánských vladařů. Od Isidorovy doby mohli visigótští králové hledat ve světských záležitostech pomoc u církve, třebaže si šlechtici v této oblasti i nadále udrželi jistý vliv. Vlasteneckou důvěru v budoucnost království ještě posílilo přenesení sídla hlavního biskupství do Toleda. T°to období visigótských dějin bylo ve středověku považováno za •kalní království. nálezy z pohřebišť, jež mají v jiných částech západní Evropy rozhodci význam pro studium doby stěhování národů, nevynikají ve Špalku ani početností, ani výpovědní hodnotou.6' Skutečnost, že roz-!ahlé Pohřební výbavy nejsou pro tuto oblast typické, podstatně ztě-IUJejak dataci jednotlivých hrobů, tak vztahy uvnitř hmotné kultury. «»mc zhruba osmdesát pohřebišť, jež lze zařadit do visigótského ob-Podrobněji zkoumána však byla jen necelá polovina z nich. ^'Iní výkopové práce se nadto uskutečnili zcela výjimečně. Obecne ^ dařící, že hroby obsahují málo artefaktů a proto jsou naše základní ^omosti o hmotné kultuře naprosto nedostatečné. Další závažný pro--em fředstavuje rozložení pohřebišť, která se běžně označují za „visi-J°«ka*. Velká většina z nich leží jednak v Kastílii mezi Ebrem a horním jích*11ÍÍa (p0př" roztroušeně mezi Tajem a Pyrenejemi), jednak v kra-P°dél stredomorského pobřeží. Naproti tomu na úrodném jihu 159 Gótska království GERMÁNI a na západě země nejsou po visigótských pohřebištích téměř žádné stopy. Takové rozložení zjevně neodráží politickou realitu visigótského Španělska. Možným vysvětlením této disproporce by mohly být rozdíly v pohřebních zvyklostech. Není totiž vyloučeno, že na jihu, například ve staré provincii Baetice, převážil dosud velmi silný pozdně římský vliv nad „barbarskými" obyčeji. V některých částech Španělska byly odkryty kosterní pohřby bez předmětů a velký počet z nich lze zařadit do doby od 5. století výše. Snad právě v těchto místech bychom měli hledat hroby Visigótů a jiných barbarských usedlíků. V této souvislosti není bez zajímavosti že většina známých „visigótských" pohřebišť se od konce 6. století již nepoužívala, nebo přinejmenším neobsahují žádné dato-vatelné předměty. V Septimánii jsou visigótská i jiná pohřebiště z 5. a 6. století poměrně špatně doložena. V Héraultu bývají většinou v údolích; ve vyšších polohách se objevují zcela výjimečně. V Aude se vyskytují hlavně v oblasti mezi Carcassone a Castelnaudary, opět na říčních terasách. Materiálu z 5. století je nápadně málo. Převážná většina datovatelných hrobů pochází z šestého století a některé z počátku sedmého. Nejvýznamněji lokalitou je řadové pohřebiště v Estagelu (Pyrenées Onentales) u Perpignanu. Některé skříňkové hroby obsahují gótské spony a malé, jednoduché přezky k opaskům, které mohl vyrobit a nosit kdokoli. Zbývající materiál je prostý, nepříliš nápadný a prakticky ho není možno přiřadit k žádné etnické skupině. Dvě spony s emailováním technikou cloisonné jsou však bezpochyby germánské provenience a svým vzhledem připomínají francké práce. Ačkoli se nedochovalo mnoho zbraň,, zbytky pochev nám v některých hrobech dokládají jejich přítomnost. Hroby visigótských panovníků dosud zkoumány nebyly. Bohatství tehdejších králů nám však pro 7. století dosvědčují poklady z Guarrazaru a Torredonjimenu. Guarrazarský poklad, umístěný nyní v Panz. a Madndu, byl ukryt na vilové usedlosti patrně v době arabského vpádu roku 711 a k jeho objevení došlo v 19. století při polních ™m ľ ™ "ľ nálCZU pŮVOdné ^ soubor jedenácti zlatých ko-Na t eľh ľ' °LCh°Val° devét)' které W P«pevněny k řetězům-Na třech z nich se nacházejí královská jména (písmena jsou po jednom iva —-------—— " . i Rgifjceswíritho1 Visigótské konsekrační koruny z Guarrazaru, upros r Předmětv • (?°,mmu olcraji té které koruny). Šlo evidentně o votivní ^echny jsJeZu.nCbyíy určeny k běžnému používání při ceremoniích. krystaly a °U- ohatř inkrustovány acháty, safíry, perlami a skleněnými 0s°° zní R^tt Zlaté plocnv Pokrývají složité rytiny. Jména oněch tří s°učástí kr I CSWÍnth' Svil»hila a Sonníka a poklid jako celek byl předměty 3 ské^° Pokladu ze sklonku 6. a ze 7. století. Dochovzné v mnohém připomínají byzantské dvorské umění, jež plné 160 161 GERMÁNI Gótská království sloužilo složitému ceremoniálu. Východořímský vliv se projevuje i pri zpodobňování panovnického majestátu na visigótských mincích. Leovigild je zobrazován v císařském rouchu se sponou, Rekkeswinth má čelenku a Vamba se objevuje s křížem a žezlem; zastoupeny jsou zde téměř všechny symboly císařské autority. Do značné míry nejasný je vývoj větších španělských měst ve visi-gótské době. Výjimku tvoří Mérida, u níž máme k dispozici výsledky archeologických vykopávek a zároveň z literárních pramenů víme, že v 5. a 6. století byla živým střediskem. Podle dosavadních poznatků neztratilo staré městské centrum v Méridě v tomto období nic ze svého významu, i když některé římské budovy byly využívány k jiným účelům a další byly z různých důvodů zbořeny. Z 6. století pochází kostel Panny Marie, baptistérium sv. Jana a biskupský palác, které vyrostly okolo náměstí. Svou funkci i nadále plnila světská basilika. Překvapivé je, že zásahy se ani v nejmenším nedotkly pohanského chrámu, ležícího ve stejné oblasti. K čemu tato budova sloužila, nevíme. Můžeme pouze vyloučit její přeměnu na křesťanský kostel. Životy Otců z Méridy hovoří také o jiných stavebních aktivitách na sklonku 6. století, což nás varuje před ukvapeným závěrem, že tehdejší městské komunity pouze udržovaly původní římské stavby. Velmi bychom uvítali bližší informace o soudobých významných španělských městech, o Seville, Córdobě a Toledu. V Méridě nevznikaly jen nové budovy, ale působili zde i sochaři, kteří se snad nechávali inspirovat viditelnými pozůstatky římské minulosti. Barcelona, v níž měli svou základnu například Athaulf, Eurich a Amalarich, byla sice v pozdějších letech zastíněna jižnějšími městy, nadále však zůstala důležitým centrem oblasti. Hlavní stavby, používané ve visigótské době, se nacházely v severovýchodní části opevněného města. Byla zde basilika, baptistérium (jeho pozůstatky jsou zčásti pod dnešní katedrálou) a palác, na jehož místě později vznikla královská rezidence. Staré římské fórum bylo patrně opuštěno ve prospěch tohoto nového středu a odklon od římského pojetí města byl počátkem 7. století dále zdůrazněn umístěním hřbitovů uvnitř městských hradeb. Od té doby se Barcelona podobala spíše pevnosti než velkoměstu a tento stav zůstal zachován ještě dlouho po muslimské invazi na počátku 8. století. Na první pohled se zdá se málo pravděpodobné, že by první visigót-ští králové příliš dbali o obnovu a přestavbu velkých budov. Dochovala se však zpráva, že takový projekt byl zcela v možnostech tehdejších řemeslníků. Velký most přes Guadianu v Méridě, dlouhý téměř 800 metrů, byl roku 483 obnoven na příkaz krále Euricha. Víme o tom na základě nápisu, jež byl popsán v rukopise z 9. století. Podobné opravy nelze proto vyloučit ani v jiných případech, ačkoli přímé důkazy chybí. O církevních budovách postavených ve visigótském Španělsku do konce 6. století nevíme nic určitého. Nej starší datovanou stavbou je kostel San Juan de Bafios (provincie Palencia), který podle věnovacího nápisu vznikl roku 661 za vlády krále Rekkeswintha. Jedná se o malou trojlodní basiliku, dlouhou necelých 20 metrů, s uzavřenou svatyní a portálem nad vchodem. Původně byl chrám po obou stranách doplněn o dvě síně umístěné na východní straně. Výzdoba interiéru je minimální a omezuje se na úzké pásy rytého ornamentu, zejména u oken a dveří. Nejnápadnějším rysem je použití jemně opracovaných velkých kvádrů bez malty, v čemž se San Juan de Baňos podobá mnoha jiným kostelům ze 7. století, které se dochovaly v severním a středním Španělsku. Nejpůsobivější z těchto chrámů je San Pedro de la Nave v údo-h' Esly (provincie Zámora), který byl roku 1930 rozebrán a přenesen na J>né místo. Z hlavní budovy vybíhají dvě čtvercové síně stojící naproti s°bě a celkově má San Pedro tvar kříže. Charakterističtější křížovou opozici zachovává kaple Säo Fructuoso de Montelios u portugalské J^gy, vystavěná jako mausoleum za života sv. Fructuosa v polovine 7- doletí. Centrální prostor je doplněn o tři kruhové klenuté sine a na opadni straně o čtverhrannou předsíň. Další kostely křížového mru Jko Santa Comba de Bande (provincie Orense) a San Pedro de la Mata °yly Pravděpodobně součástí klášterních komplexů, po mchz jinak ne-zustaly ani stopy. Není zdaleka vyloučeno, že v 7. století existovaly i vet-f1 chrámy. Krypta San Antolin, která se nachází v současné palencysKe J«edrále, má mnoho podobných stavebních prvků jako ostatní známe budovy 2e 7. století a lze j{ snad považovat za jediný pozůstatek davne odraly. ,Ne*dá se, že by tyto dovedně postavené kostely v něčem navazo-v% na starou hispanořímskou stavební tradici. Náhlého pokroku pn 162 163 GERMÁNI Gótská království stavbě zděných budov bylo spíše dosaženo pomocí cizích řemeslníku. Zdrojem takových odborníků by s přihlédnutím ke koncepci španělských kostelů mohla být severní Afrika. Lze také uvažovat o byzantském vlivu z jižního Španělska, který je patrný v dobovém sochařství. V celém Španělsku se dochovalo přes 2000 místních jmen germánského původu. Většina z nich pochází od Visigótů, některé můžeme přičíst Alanům a Svébům. Rovněž osobní jména jako Alfonso, Fernando, Gonzalo, Elvira a Rodrigo jsou germánského původu. Dalsi osobní jména lze rozpoznat v místních názvech typu Bamba (Wamba), Guitiza (Witiza), Castro Adalsindo (Adalsindus) a Castelladral (Aderaldus). Samotných germánských slov je v současné mluvené španělštině méně, než bychom čekali, neomezují se však pouze na svetskou činnost a předměty, jak se někdy uvádí. Visigótské jazykové dědictví se projevuje i v oblasti společenských vztahů, lidských citů a vojenství. Moderní španělština není ovšem v podstatě ničím jiným než mluvenou hispánskou latinou v modernizované podobě. Na tomto faktu tři století visigótské vlády nic nezměnily. Relativně malý počet Visigótů mezi hispanořímskou populací to sám dostatečně vysvětluje. V 6. století mluvilo germánsky asi jen sto až dvě stě tisíc lidí z celkového počtu několika miliónů (někteří badatelé jej odhadují až na 10 miliónů). Obsazení části jižního Španělska Byzantínci je napůl zapomenutou epizodou raně středověkých dějin, kterou stručně přecházejí sami byzantští autoři. Přestože se názory dnešních badatelů na celkový rozsah východořímské državy různí, faktem zůstává, že současný pramen, Hieroklův Synecdemus, zmiňuje jen šest měst pod svrchovaností Konstantinopole a mimo ně ví ještě o jednom v západní prefektúre. Uvedená města jsou: Córdoba, Asidonia, Bašti, Carthago Spartana, Malaga a Segontia. Tento seznam v žádném případě nepodporuje tezi, že k byzantské Hispánii patřily i oblasti jižního Portugalska a Kantábrie. Její součástí nebylo ani východní pobřeží severně od Nového Kartága. V podstatě Byzantínci ovládali východní část Baetiky a jižní pobřeží až po Gibraltar. Ve vnitrozemí nebyla východořímská vláda příliš pevná ani ve velkých městech. Córdobu dobyli Visigóti roku 572, a dokonce i Cartagena na východním pobřeží byla nucena vy- budovat roku 589 nové hradby. Celou okupaci, která trvala pouhých sedmdesát pět let, bychom mohli považovat za nevýznamnou etapu španělských dějin, nebýt nových a nových indicií, dokazujících, že byzantský kulturní, umělecký a církevní vliv zasáhl jak visigótské hlavní město Toledo, tak i střediska dále na sever, a to zejména koncem 6. a počátkem 7. století. Specifickým rysem visigótského království se v 7. století stal jeho poměr k Židům. Pronásledování jakékoli etnické skupiny bylo v barbarských státech na západě prakticky neznámé a visigótskou politiku vůči tak velké skupině obyvatelstva lze vysvětlit jedině vlivem byzantských názorů. Židé byli ve španělských městech velmi početní, zvláště na jihu, a někteří z nich nahromadili nemalé osobní majetky. Po obrácení královského rodu ke katolictví začali být považováni za nežádoucí náboženskou menšinu, jejíž bohatství se může stát vítaným zdrojem příjmů pro královskou pokladnu. Již roku 589 bylo na 3. toledském koncilu nařízeno pokřtění dětí ze smíšených židovskokřesťanských manželství, opakované výnosy v tomto směru nám však dokazují, že ustanovení se minulo účinkem. Židé samozřejmě nepřestali tajně uctívat svého boha a vychovávat rodiny ve své víře. Podle výnosu z roku 638 měli být všichni nepokřtění Židé ze Španělska vypuzeni. I po těchto opatřeních jich mnoho zůstalo a nadále se pociťovala potřeba zákonu, Jez ty z nich učinily vzorné poddané krále. Jelikož poměry, v nichž zih bývající židovští poddaní Visigótů, se v 7. století nadále zhorsova y, v«šina z nich uvítala arabské nájezdníky z roku 711 jako osvoboditele. Ostrogóti V sedmdesátých letech 4. století podlehlo ostrogótské království nápo-^ Hunů. Pr0 následujících sto let máme k dispozici jen velmi malo udaJů. Většina greutungských Ostrogótů byla po katastrofální porážce 1 r<*u 375 závislá na svých hunských pánech, a tento stav zůstal ^bován až do rozpadu hunské říše po Attilově smrti. Jelikož v u Je^m období probíhalo rozsáhlé míšení zadunajských národu, je cft Politická i kulturní historie mimořádně komplikovaná. Data uda-lostI známe jen špatněl Obyvatelstvo bylo v pohybu a ruzne skupiny 164 165 GERMÁN!_ barbarů se pokoušely proniknout na římské území. Roku 376 překročily Alatheovy a Safrakovy oddíly, složené z Gótů, Hunů a Alanů, dunajskou hranici a o dva roky později významně přispěly k Fritigemovu adrianopolskému úspěchu. Císař Gratianus je roku 380 usídlil jako spojence v Pannonii, a zde barbaři po jistou dobu uspokojivě plnili své povinnosti. Další skupiny Gótů překročily Dunaj po bitvě u Adrianopole, velká část Ostrogótů však zůstala v bývalé římské Dácii pod hunskou nadvládou. V bitvách je často vidíme na straně Hunů a Alanů. Někteří ostrogótští vůdcové dosáhli za vlády hunských králů významného postavení, a tak tomu bylo i za samotného Attily. Roku 451 se Ostrogóti zúčastnili Attilovy gallské výpravy a v jejich čele stáli tři princové z královského rodu. Porážka Hunů a jejich spojenců v Gallii, provázená brzkou Attilovou smrtí (453), změnila do základu mocenskou konstelaci severně od Dunaje. Hunskou převahu v Pannonii velmi rychle ukončila bitva na řece Nedao (přítok Sávy) v roce 454. Centrální části hunského území se zmocnili Gepidové, jejichž vliv nyní sahal až do Dácie. V dolním Rakousku vynikli Rugiové, kteří začali obsazovat provincii Norkům. Herulové opanovali Moravu a své državy rozšírili az k Dunaji. Samotní Ostrogóti si udrželi velkou část Pannonie, poté co prijali úlohu spojenců v prostoru mezi Vindobonou (Vídeň) a Sirrmem (Sremska Mitrovica). Jejich vláda však neměla pevný základ a netrvala ani dvacet let. Gótové, kteří se příliš nevěnovali obdělávání pudy, se stavali stále závislejšími na podpoře z Konstantinopole. Navíc byh temer na všech stranách obklopeni nepřátelskými sousedy. Zdálo se, ze tato větev Gótů nemá před sebou dlouhou budoucnost. V tuto dobu by již na světě vůdce, který měl Ostrogótům přinést je-j.ch neslavnejs. roky •> Kolem roku 451 porodila jedna souložnice, snad an, ne původem Gótka, lokálnímu králi Thiudirnirovi syna. Jako několik j,nyc^^^ Gótů té doby dostal jméno Theodorich. V roce 459 byl chlapec poslán jako rukojmí do Konstantinopole a setrval zde Z D0nSín °Smna"Í ,f • PObyt VC mésté 2 n*J výjimečného mu-nif^ľw^ T Tí1*0 Vychov4ní 3 ^konmská kultura ho ovliv-n ľkľhn ľ ' í0 1 barbars^h vládců. Nezřekl se však váleč-Theodoncľ 7* J*^ *> návratu z Konstantinopole se Theodorich zmocnil vlády nad východní částí ostrogótského území 166 Gótská království a brzy nato dobyl významného vítězství nad Sarmaty. V následujícím desetiletí si získal pověst průbojného a ctižádostivého vládce. Svůj lid Theodorich přivedl do dolního Podunají co nejblíže ke Konstan-tinopoli a zde, ve staré provincii Moesii, žili Gótové od nynějška jako římští spojenci. Moesie byla dobře zvolenou základnou, neboť se odsud dalo operovat jak proti východní říši, tak proti barbarským skupinám na dolním Dunaji. Náhodná smrt Theodoricha Strabóna (Šilhavého) znamenala pro Theodoricha odstranění nejdůležitějšího rivala v boji o moc. Roku 484 byl ostrogótský vůdce zvolen v Konstantinopoli kon-sulem (jako Flavius Theodericus) a ještě téhož roku zabil ve městě syna Theodoricha Strabóna. Nyní se stal nesporným vládcem východních Gótů a byl natolik silný, že roku 486 ohrožoval i samotnou Konstantinopol: obsadil přitom předměstské čtvrti a přerušil vodovody. Vidina království na západě však byla velmi lákavá a Theodorich Proto obrátil pozornost svých bojovníků tímto směrem. Ve svém úsilí se mohl opřít o podporu východního císaře a není vyloučeno, že dokonce jednal na jeho přímé pověření. Ostrogótské tažení do Itálie nebylo pouhou vojenskou výpravou, ale schováním národa. Celkový počet lidí, kteří se vydali na cestu, se od-haduje na 100 000, z toho bylo 20 000 bojovníků. Ne všichni Gótové na Balkáně se připojili k Theodorichovi a ne všichni jeho spolubojovnici bľli gótského původu: ve vojsku nacházíme kromě Rugiů dokonce i Ri-many. Armáda vyrazila po žních roku 488 a postupovala podél Dunaje. Gepidové se sice pokusili Góty zadržet, ale jejich snahy vyzněly na Prázdno. Gótské vojsko se poté obrátilo na jih a dorazilo na hranici se-verovýchodní Itálie. Na mostě přes řeku Isonzo (u jejího soutoku ? r,Pav°u) se Theodorich střetl s Odoakrem, barbarským vládcem ltaIie- Ostrogóti si vynutili přechod přes řeku a vstoupili na italské uze-mi- To se stalo koncem léta roku 489. Příštího roku spolu bojovala obe *°iska o vládu nad severní Itálií. Rozhodujícího vítězství dosáhl. 0«rogóti v létě 491, ale teprve po dvou letech se podařilo Odoakra na-5,to odstranit při hostině. Pokud šlo o protivníky, neznal Theodorich «"°vání Od této chvíle byl vůdce Gótů jediným pánem Itálie a vo sko ho Prohlásilo za krále. Konstantinopolský císař však novou situaci Uzn*l az roku 497. 167 GERMÁNI Gótská království Království, v němž Theodorich vládl, bylo dosud bohatou říší.,) Přebytky ze země plynuly do ravennských pokladnic a dostačovaly na stavební programy i na světštější podniky. Ve Veroně opravil Theodorich městské hradby, vodovod, lázně a palác. V Pavii vystavěl, popř. obnovil palác, amfiteátr, lázně a hradby. Královské sídlo v Ravenně se zaskvělo novým palácem a nádhernými kostely. To vše bylo hodné spíše císaře, než barbarského krále. Medailon ze Senigalie sice zobrazuje Theodoricha s přistřiženým knírem a s mohutnou kšticí gótského bojovníka, ale jeho celková stylizace je císařská: panovníkova levá ruka drží globus částečně překrytý symbolem vítězství a pravice je pozdvižena jako při adlocutio. Jestliže Theodorich vypadal jako císař, jeho konštituční postavení se spíše blížilo postavení germánského krále. Byl králem gótské armády v Itálii, nikoli králem Gótů. Získal římského občanství, zastával konsulát a měl nejvyšší římskou vojenskou hodnost {magister militum). Jeho království tudíž nepřestávalo být součástí impéria. Theodorich sám dbal, aby se Itálie nevymanila ze svazku s římskou říší, ale současně nenechával nikoho na pochybách, že Gótové mají moc rozhodovat o dění na západě. Římané uznávali realitu a nazývali Theodoricha pánem {áominus) nebo dokonce císařem (Amj^íuí) a nejspíš to nepovažovali za nic nepatřičného. Senát byl ctěn, v cirku se rozdělovalo obilí a konaly hry. Král obsazoval hlavní urady ve státní správě; jmenování konsulů a senátorů bylo však nadále věcí císaře. Vezmeme-li v úvahu, že Ostrogóti vládli v Itálii po dvě generace, je hmotných památek dosvědčujících jejich přítomnost na poloostrově pozoruhodne málo. Má to několik důvodů. V Itálii, podobně jako ve Španělsku, se hlavními centry germánské moci stala stará římská města Omenujme napr. Ravennu, Miláno a Veronu), jejichž městské funkce nebyly pnchoz.mi nijak výrazně narušeny. Po archeologické stránce proto nepozorujeme žádný významnější přeryv. Mimo města pak můžeme ostrogotske osady zjistit pouze podrobným zkoumáním pozdně nmskych zemědělských osad, k čemuž je nutno provést i vykopávky. Tyto prace začaly teprye po roce 1980 a výsledky pro S. a 6. století jsou zu.m chudé Ani prokazatelně ostrogótská pohřebiště nejsou v Itálii bezna. a ta, která známe, jsou relativně malá a neposkytují mnoho ■■r/^.e.eggjlj m Orií spona z domagnanského pokladu vykládaná almandmy technikou cloisonné (Itálie; 5. stol. n. 168 169 GERMÁNI informací. Celkové rozložení ostrogótského materiálu však naznačuje více. Většina hrobů, mincovních pokladů a jiných nálezů se nachází v severní a střední Itálii a v Dalmácii.10' Severně od Alp, v Raetu a Noriku, jež také patřily k ostrogótské říši, můžeme s naším etnikem spojit jen velmi málo předmětů. V jižní Itálii se gótské nálezy nevyskytují vůbec a jižně od Říma sporadicky. Naopak nejvíce objevů bylo učiněno v okolí Milána a Pavie, a dále u Ancony na pobřeží Jadranu. V tom se odráží důležitost těchto měst pro ovládání poloostrova. Zajímavé je, že dominantní postavení Ravenny se v jejím okolí neprojevuje. Kromě jednotlivých hrobů a malých pohřebišť bylo v Itálii odkryt0 i několik ostrogótských pokladů. Nejvýznamnějším z nich je velkolepý poklad nalezený v sanmarinském Domagnanu- Okolnosti, jež vedly k jeho uložení do země, nejsou příliš jasné. Snad byl součástí pohřební výbavy předního Ostrogóta, nebo šlo o sbírku klenotů. Šperky jako celek jsou krásným příkladem práce se zlatem a granáty zasazované technikou cloiscmné, jež tehdy zažívala svůj vrchol. Nejznámějším předmětem z této lokality je spona ve tvaru stylizovaného orla. Můžeme ji bez nadsázky zařadit k nejlepším šperkům doby stěhování národů-Stylová jednoduchost se snoubí s účinkem, který vyvolává jas granátů vystupujících ze stříbrné pozlacené fólie a kontrastně k drahokamům působí drobné čtverečky slonoviny na ocase i jednotlivé vložky lazuritu na špičkách křídel. Dále byly objeveny (poklad nebyl vykopán celý) přívěsky k náhrdelníku, kapkovitá náušnice a spona ve tvaru včely. Všechny pocházejí z téže dílny jako spona s orlem. Pokud domagnan-ský poklad vskutku pochází z hrobu, lze se domnívat, že tato skvělá souprava osobních šperků byla pohřbena s urozenou Ostrogótkou někdy kolem roku 500. Po Theodorichově smrti roku 526 zůstalo ostrogótské království ještě nějaký čas velmocí. Vláda přešla na panovníkovu dceru Amalasunthu, jež spravovala zemi jménem svého nezletilého syna Athalaricha. Východorímský císař Justinianus však v tuto dobu již plánoval znovupnpojení Itálie k impériu a hledal vhodnou záminku. Tu mu poskytl královnin pád. Pouhých deset let po Theodorichově smrti vpadla byzantská armáda na Apeninský poloostrov a obsadila Řím-V následujících dvaceti pěti letech pustošila Itálii řada krutých válek. 170 GERMÁNI_______________ které velmi podrobně zaznamenal Prokopios z Kaisareie. Dlouho před jejich ukončením se Theodorichovo království fakticky zhroutilo, ačkoli Gótové bojovali pod vedením svých vůdců až do roku 552. Itálie byla vojenskými operacemi zle poničena a většina jejích germánských obyvatel buď zahynula nebo upadla do otroctví, popř. musela odejít. Ostrogóti jako národ přestali existovat. VIII SVÉBOVÉ A VANDALOVÉ Svébové Ze všech germánských národů, jež se usadily ve Španělsku, jsou Webové {Suebavé, Suevová) nejméně známi. Na římské území vstoupili stejně jako Vandalové, Alani a Burgundi o silvestrovské noci roku 406 (po zamrzlém Rýně) a následující dva a půl roku pustošili spolu s ostatními barbary gallské provincie, aniž jim v tom někdo mohl zabránit, koncem léta roku 409 pronikla početná skupina Svébů, Alanu 3 Vandalů přes pyrenejskou hranici do Španělska, jež bylo více nez sto let nepřátelskými útoky prakticky nedotčeno. Nájezdníci se velmi brzy Mocnili velké části severní Hispánie a dobyté provincie si po dvou le-te<* mezi sebou rozdělili „losováním". Událost, kterou zaznamenal kro-n*áí Hydatius, nám dokumentuje, nakolik měli barbaři situaci pod kontrolou. Nevíme o žádné smlouvě se zástupci římské vlády am o za_-ne dohodě s představiteli jednotlivých měst. Je otázkou, zda mestsKe 0rSany v tuto dobu vůbec fungovaly. Stará provincie Tarraconens.s na ^/ovýchodě Španělska zůstala z velké části v moc. impéria, '^bohatší oblast, Baetica, ležící na jih od Guadalquiviru, pnpadia si-!fké větvi Vandalů, zatímco Alani dosáhli překvapivě nejvcwho polejích teritorium tvořila Lusitánie na západě a Carthagmensii ve tredu- Hasdingští Vandalové a Svébové se museli spokoj.t s kopcov. časti _______--------/Te v severozápadní čá , - a méně rozvinutou Gallaecií, rozkládající s ^ . když připuSu- Poloostrova. Celé rozdělení působí ponekuci tři 0blasti, zjisti že se o zemi losovalo. Porovnáme-h tott* J , R rozSáhlym m«. ze nové uspořádám nemohlo být úplne^ sp ^ je místy pra^ ^avám Alanů patřila neúrodná centrální pl<*n - ^ lusit4nské rovme tl(% pouští; kvalitnější půda se nacházela P 172 173 GERMÁNI Svébové a Vandalové a v pobřežním pásu na východě. Silingové získali nejvíce romanizova-né části Španělska a města Córdobu, Italiku a Cádiz spolu s hlavními ložisky nerostů v pohoří Sierra Morena. Nerostné bohatství Galicie, zejména zlato a stříbro, byly také jistou útěchou pro Hasdingy a Svéby, jejichž podíl by se jinak zdál dosti chudý. Události, jež bezprostředné následovaly po roce 411, nám dokládají, že noví usedlíci byli se svými zisky v podstatě spokojeni. Jen zřídka slyšíme o sporech mezi různými barbarskými skupinami na poloostrově. Největší konflikt podnítila sama římská vláda, která roku 416 přiměla Visigóty, aby zaútočili na si-lingské Vandaly. Střetnutí skončilo zdrcující porážkou Šilingu a jeho výsledek se odrazil i do poměrů na severu: při pokusu zmocnit se cele Galicie napadli Hasdingové Svéby a poté postupovali na jih, aby se zmocnili nedávno opuštěné země. Svébové zůstali v Galícii a od této doby jejich doménu prakticky nezasáhly události celošpanělského významu. Podle Isidora ze Sevilly byla Galicie ještě zčásti obydlena zbytkem provinciálů. To by vysvětlovalo, proč Svébové podnikali ničivé nájezdy po kraji dlouho poté, co se zde usídlili. Jejich mocenskými centry byla překvapivě největší opevněná města na severozápadě: Braga (Bracara Augusta), Astorga a Lugo. V Lugu žili Svébové spolu s římskými provinciály ještě roku 460. Tehdy o velikonocích, když ostražitost Římanů během svátků značně polevila, nečekaně zaútočili na své sousedy a mnoho jich pobili. O venkovských sídlištích Svébů nevíme z literárních a archeologických pramenů skoro nic. Dokonce nebyla objevena žádná větší pohřebiště, která bychom jim mohli s jistotou připsat. V Galicii jsou nálezy germánského materiálu jen zcela výjimečné. Pronikal sem ovšem, byť v malém množství, římský import, zejména mince. Malý poklad zlatých mincí objevený u Coally v Astúrii, který sestává z devíti solidů a dvou trientů, vděčí možná za své ukrytí a pozdější nevyzvednutí právě příchodu Svébů v roce 411. Po tomto datu jsou hmotné nálezy z této oblasti vskutku skrovné. Lze to alespoň do jisté míry vysvětlit tím, že Svébové nepatřili k velkým barbarským národům. Celkový počet příchozích se odhaduje na 25 000, což je poměrně nízké číslo. Tak malé etnikum, závislé, jak víme, převážně na kořistění a usídlené v zemědělsky chudém kraji, je archeologicky prakticky neposti-žitelné. 174 Historie svébského království od roku 411 do jeho zániku roku 585 patří k nejtemnějším kapitolám raně středověké Evropy: před našima očima se odvíjejí ničivé nájezdy a bitvy, vidíme vyvrácená města, zotročená společenství." Hydatiova Kronika, náš jediný větší pramen, jen zřídkakdy oplývá projevy lidskosti a naděje. Ze své základny v horách mohli Svébové bez problémů ohrožovat široké prostory Španělska. Roku 439 byla dobyta Mérida a stejný osud čekal o dva roky později Sevillu. Tím se barbaři zmocnili správních středisek Lusitánie Baetiky. Po několika dalších letech zamířili Svébové na sever a obje- •li n~ -- —« - - " - - . . , i 1_______« ,\t-r\r.r^íni nrrvniktí a vili •i-ufvy. ru neKoiixa uaisicn letecn zaimim ----j se v povodí Ebra. Město Lérida bylo obsazeno a útočníci pronikli až k ^_______ 11 v 1 --____1__~..-4-Sei; TWn nnhvhv zne- 'v v jjuvuui ĽDra. iviesto i^enua uyiu uumíuiu ~ «--------r území Zaragozy, kde se však natrvalo neudrželi. Tyto pohyby znepokojovaly jak západního císaře Avita, tak akvitánské Visigóty. Ti se nakonec nechali pohnout k vojenskému zásahu. Roku 456 dosáhli Gótové za pomoci Burgundů a Franků přesvědčivého vítězství u Campu Paramu nedaleko Astorgy. Následoval útok na Bragu a sám svébský král Rechiarius byl zabit, když upadl do rukou nepřátel. poráŽka znamenala konec svébské hegemonie ve Španělsku. Od ny-neJška zůstal pod vlivem tohoto etnika jen severozápad poloostrova. Ackoli útoky a plenění z jejich strany nikdy úplně neustaly, nejvetsi plnosti byly přeci jen minulostí. Část Svébů žila na své galicijske bastěještě více než sto let, v rámci španělských dějin však už nesehra-11 významnější roli. Roku 585 bylo jejich království začleněno do visi-B°tské říše. 0 vnitřních poměrech v svébské říši nevíme takřka nic. Zdá se, ze Jyvatelstvo většinou uznávalo jediného krále, výpravám proti souse-dun> však mohli velet různí vůdcové. Svébští vladaři byli povazován, za "at°lik důležité či nebezpečné, že k nim byla vysílána poselstva nejen J°"louse, ale dokonce i z Afriky. Pokud se při jednáních uzavřely nedohody, neměly zpravidla dlouhého trvání. Ani občasne manželské * % mezi předními visigótskými rody a svébskými kraly nezleps * obou národů. Svébům byly otázky státnického umem ,*plo J* naprosto cizí: už samy tyto pojmy by pro ně b*«f»£»£ ^; Před svou katastrofální porážkou roku 456 stac.h Svebovvyn žatých tremissů (třetina solidu), jež se většinou mspirohy rnm Cfmi tí»ře Valentiniana III. (425-455). Pravděpodobné se tak chtěl. 175 GERMÁN1____ podílet na základním hospodářském systému barbarského Španělska. Tyto pokusy podle všeho ztroskotaly ještě před rokem 460 a později již nebyly obnoveny. Porážka u Campu Paramu na dlouhou dobu rozbila svébskou jednotu. Po roce 456 v zemi vládli různi vojenští vládci, o nichž jinak nemáme bližší informace. Jejich jména zněla: Framtane, Rechimund, Frumarius a Remismund. Když bylo v polovině 6. století opět dosaženo jistého stupně jednoty, kontroloval svébský král už jen část Galicie. Kdo přiměl svébské vůdce k přijetí křesťanství, nevíme. Rechiarius byl na rozdíl od svých pohanských předchůdců katolík. Je nejasné, co se za jeho překvapivým obrácením skrývalo. Byl prvním z germánských králů v impériu, jenž se stal ortodoxním katolíkem. Nezdá se ovšem příliš pravděpodobné, že by se vladař Svébů stal objektem evangelizačních snah hispanorimských kněží. Takové snahy byly vždy pod přísnou kontrolou, zejména tam, kde se jednalo o barbary. Otázka tedy zní: nese-hrály při konverzi nějakou roli osobní vazby (např. vliv manželky, popř. někoho blízkého)? Pravdu nyní těžko zjistíme. Můžeme si vsak být relativně jisti, že ať už se o Rechiariovo obrácení zasloužil kdokoli, nevedlo to k obecnému přijetí křesťanství jeho lidem. Kdyby k tomu opravdu došlo, Hydatius by se o tom jistě zmínil. Ve skutečnosti kronikář o náboženství Svébů úplně mlčí, což je výmluvné. Když Svébové přece jen přijali křesťanství, nestali se z nich katolíci, ale ariáni. Kolem roku 465 je s arianismem seznámil biskup s prazvláštním jménem Ajax, jehož zázemí se zjevně nacházelo v Gallii. Vandalové Skupina národů, souhrnně označovaná jako Vandalové (Vandilové nebo Vandiliové), patřila ve starší době římské k nejvýznamnějším kmenovým seskupením ve východní Germanii. Její sídla se rozkládala na širokých rovinách a vysočinách mezi Odrou a Vislou. Ve 4. století n. 1- existovaly hasdingská a silingská větev Vandalů, které měly vlastní vládnoucí dynastie. Rozsáhlé změny v politické geografii zadunajskvch zemí ovlivnily ve 4. století i vandalský kmenový svaz a vedly k jeho migraci daleko na západ a dokonce až za hranice Evropy Svébové a Vandalove Kolem roku 330 n. 1. se část Vandalů střetla s tervingskými Góty, kteří postupovali přes Karpaty směrem na západ. Hasdingové byli vytlačeni ze svých dosavadních sídel a brzy nato se pokusili usadit v panenských provinciích. I když nelze vyloučit, že některé skupiny vytčeného cíle vskutku dosáhly, většina národa se musela spokojit s rovinatým Potisím. Silingové pobývali tou dobou ve Slezsku, ležícím mnohem severněji. V blízkosti římských hranic se postupně shromáždila kmenová seskupení, která měla Vandaly doprovázet při jejich migraci na západ. Za zmínku stojí především Kvádové ze Slovenska a jezdecký národ Alanů. Zatímco Kvádové byli germánské etnikum, Alani přišli do Pannonie z východu, kde se odštěpili od nomádských kmenů obývají-c'ch západoasijské stepi. v krajích na východ od Dunaje byli Vandalové vystaveni různým kulturním vlivům, které zintenzívněly po invazi Hunů v sedmdesátých le-tcch 4. století. Velké a různorodé seskupení, jehož jádro tvořili Vandalové a Alani, se v závěru století vydalo hledat bezpečnější sídla ^ápadní Evropě. Přesunu se zúčastnilo i mnoho římských provmcia-lu. kteří neměli co ztratit, ani co hájit. Velká část Hasdingů a Šilingu zu-^ v Potisí a pobývala tu ještě o půl století později. Tyto národy vsak n'% nevytvořily stabilní království a v následujících staletích ztratily na významu. Migrace Vandalů na západ začala kolem roku 400 n. 1. Kmeny se po-^ přesunuly do Raetie a některé jednotky vstoupily do Ronovy armády, najímané pro válku s Góty. Řada Alanu se pote ^tnila bitev u Pollentie a Cremony (402), které přiměly Alancha Us*Pu z Itálie. Hlavní skupina pronikla dále na západ a koncem, ro-;Uf> Přemohla francké spojence impéria. Vítězství otevřelo ^alům cestu do Gallie: na Nový rok 406/407 dorazili první bojovní 1 na levý břeh zamrzlého Rýna. . „ .... jih 1° hromadném přechodu řeky zamířili Vandalove pres GaiJi j ■ tří let dospěly jejich hlavní síly až k Pyrenejím. N«i pocatkpod J" **u 409 pronikly vandalské oddíly za podpory Alanu , Svebu rsk™ Průsmyky do španělska, jehož o^tri^^.^^ ^vené k obraně. Po dvou letech kořistění v bohatých ***** se Hasdingové usadili v Galícii a Silingové obsadil, jun. 176 177 GERMÁNi provincii Baetiku. Na žádost Říma napadl Wallia se svými Visigóty bae-tické Vandaly (viz výše str. 149), jimž hrozilo, že budou úplně vyhlazeni. Roku 419 (nebo 420) se však k Silingům připojili Hasdingové a v Andalusii vzniklo jejich společné království. O vandalském osídlení jižního Španělska mnoho nevíme. Snad se jednalo pouze o barbarskou armádu usazenou na římském území, která žila z místních zdrojů a z olupování okolních provinciálů. V přístavech nalezli noví příchozí lodě, s nimiž se na rozdíl od většiny Germánů v impériu naučili rychle zacházet a brzy se stali vyhlášenými piráty. Roku 426 odvážně vyplenili Mauretánii a Baleáry; za další dva roky jim padla do rukou cartagen-ská námořní základna a přístav. Poněvadž se zdroje bohaté provincie Baetiky pomalu tenčily, začali se barbaři zajímat o severní Afriku, od jejíhož bohatství je dělil jen úzký průliv. Poté co Římané roku 422 vojensky ohrožovali Baetiku a komes Afriky Bonifatius žádal Vandaly o podporu proti ravennské vládě, shromáždili vandalští vůdcové Gunderich a jeho nevlastní bratr Geiserich velké loďstvo, s nímž byl uskutečněn největší známý přesun barbarů po moři, Gunderich během příprav náhle zemřel a Geiserich (Gaiserich, popř. Genserich) se stal jediným vůdcem výpravy. V tomto muži získali Vandalové jednoho z nej-schopnějších vůdců doby stěhování národů. Vojensky zdatný, politicky nekompromisní a diplomaticky obratný Geiserich překonal všechny germánské krále, kteří v 5. století přivedli své národy na nová území. Jako vojenský velitel se nevyznačoval pouze mimořádnou autoritou; jeste sto let po smrti se o něm tradovalo, že předčil ostatní svou lstivosti. Jeho dobytí severní Afriky neskončilo na rozdíl od většiny podobných akcí v 5. století snadným přizpůsobením barbarů provinciálnímu radu. Geiserich totiž prahl po kořisti jako málokterý z tehdejších panovníku a kromě toho velmi usiloval porazit římskou říši. Protože patní k oddaným ariánům (jedna pověst ho však označuje za odpadlého katolíka), stal se úhlavním nepřítelem katolické církve. Při vandalském vpádu nebyl ušetřen jediný biskup, kněz, kostel či poklad. V květnu 428 se Vandalové a jejich alanští spojenci shromáždili v Gibraltarskc uzině. Podle dostupných informací šlo o 80 000 lidí, z nichž as. čtvrtina mohla nosit zbraň. Nebyla to nijak hrozivá armáda, vezmeme-!, v úvahu „tabulkové" počty vojáků v afrických provinciích. Svébové a Vandalové 178 Akceschopnost římské armády však snižoval fakt, že již po staletí nemusela čelit silnému zahraničnímu nepříteli. Mimoto byly legie rozmístěny podél 3000 kilometrů dlouhé hranice od Atlantiku až k Nilu a z Itálie nebo ze Sicílie se nedaly očekávat žádné posily, poněvadž vandalské loďstvo v podstatě kontrolovalo větší část západního Středomoří. Zmíněné slabiny africké armády přesto nemohou plně vysvětlit rychlý postup Vandalů, jako by od okamžiku, kdy barbaři přistáli u tangerského pobřeží, propadlo římské velení naprostému ochromení. Pokud se někdo postavil na odpor, byl rychle smeten. Během dvou let vzdorovala v přímořské oblasti už jen tři menší města: Kartágo, Cirta a Hippo Regius. Útočníkům v jejich rychlém postupu směrem na východ velmi pomohlo, že nemuseli ztrácet čas hledáním zásob. Nechráněné majetky a desetitisíce statků podél pobřeží jim zajistily vše, co potřebovali, takže se mohli zcela soustředit na města, kostely, pohřebiště a vily. Nelze vyloučit, že brutalita vandalského vojska táhnoucího touto pokojnou zemí, je v tradici zveličena. Masakrování a loupení totiž postihlo bohaté kraje, které dlouhá léta nezažily opravdovou válku. Na druhé straně netřeba pochybovat, že barbarská armáda za sebou zanechala značnou spoušť.2) Během dvou let Vandalové prakticky ovládli mauretánské provincie * Numidij. Smlouva, kterou s nimi římská vláda uzavřela, byla patrne tíra nejlepším, co se dalo za daných okolností získat. Přesto mel Geiserich větší plány. Jeho cílem bylo dobytí starobylé a bohaté Prokonsulské Afriky s obilnými lány a vilovými usedlostmi, ačkoli d<*oda z roku 435 takový krok zakazovala. Roku 439 se Vandalove Prekvapiví snadno zmocnili Kartága, čímž získali skvělou základnu námořní operace v západním Středomoří. Po roce pnstalo van-dalské vojsko na Sicílii a ocitlo se tak nebezpečně blízko Itálie. Rima-ne navřeli s Geiserichem novou smlouvu. Avšak pHležitost louprt v.^lehlém středomořském prostoru od Španělska až po Řecko byla nl's lákavá, než aby zůstala nevyužita. Roku 455 vpadh Vwdalove J0 Španělska a Itálie a vyplenili samotný Řím. V severoafrických pro-^iteh proběhly mezitím rozsáhlé konfiskace římské pud)* a jmeho JWku. Nepostupovalo se přitom důsledně, neboť mnozí Runámr s. SVe statky udrželi. Část barbarů se nyní zcela oddala prijemnému GERMÁNI životnímu stylu ve vilových usedlostech a někteří převzali i způsoby a vkus svých římských sousedů. Předpokládá se, že nejhustěji osídlena byla po roce 439 oblast kolem Kartága. Zároveň se Vandalové rozložili v úrodné rovině kolem Cherchelu a Tipasy a v rozlehlém kraji u velké skalní pevnosti Constantiny. Archeologický průzkum vandalského osídlení v Africe nebyl dosud proveden a je málo pravděpodobné, že by k němu někdy došlo. V přímořských oblastech se našlo malé množství germánských kovových výrobků, ale jejich výpovědní hodnota je nízká. Opasek z Téněs u Cherchelu, vyzdobený nádherným kováním, patřil spíše pozdně římskému veliteli než Vandalovi.3) Největší naději pro objevení vandalského osídlení představuje rozbor pozdně římských vrstev v některém dobře zachovaném městě na pobřeží. Městské komunity, nebo alespoň část z nich, totiž ve změněných podmínkách fungovaly po celé období vandalské okupace. V Cherchelu bylo nyní fórum obklopeno dřevěným stavbami, které nahradily vznešená sloupořadí. V Kartágu probíhala ještě v 6. století výstavba domů a rovněž stará mesta Tipasa a Hippo Regius byla po roce 500 obydlena. Všude v Africe je vsak pozorovatelná široká bariéra mezi Vandaly a provinciály a nezdá se, ze by někdy došlo ke změně. Vandalský režim se v průběhu své stoleté existence příliš nezměkčil. Nezapustil do země žádné kořeny a jeho zhrouceni proto nastalo velmi rychle. Roku 533 vpadla do Afriky byzantská armáda vedená Belisarem a za několik měsíců vandalská říše zamkla. Nezanechala po sobě prakticky žádnou památku. IX Přest FRANKOVÉ, ALAMANI A BURGUNDI Frankové aneb od Gallie k Francii itože se Frankové objevují v historických pramenech až po roce 250, není vyloučeno, že se konstituovali, podobně jako Alamani, již počátkem třetího století, nebo dokonce koncem druhého." Jméno Frank je spřízněno se současným německým slovem Jřech („drzý, nestoudný") ave své době znamenalo „odvážný", popř. „smělý". Takové pojmenování vcelku odpovídá dnešním představám o počátcích Franků: šlo pravděpodobně o skupiny dobrodruhů, jež využily oslabení římské vojenské moci k útokům na dolnorýnskou hranici. Oblast mezi Rýnem, veserskou pánví a Severním mořem původně obývalo několik malých ^enů. Podle historických pramenů, které vznikly v 1. století, k mm Patřili Brukterové, Ampsivariové, Chamavové a Chattuarové. Odtud vede bezesporu přímá cesta k mnoha Frankům. Část bojovníků ovsem P"šla, jak se zdá, také odjinud, a kromě toho je zřejmé, že římští spisovatelé řadili k našemu etniku i další kmeny (např. Chauky a Fnsy ze srních pobřeží). V pozdější době měli Frankové velmi mlhavé pred-stavy o vlastním původu a uchylovali se k legendám, aby svému Panovnickému rodu dodali zdání starobylosti. Archeologicky výzkum nevrhá na proces formování franckého kmenového svazu prakt.cKy zadné světlo, neboť neexistují poznávací znaky, jež by umožnily onen-a«vbbku národů žijících východně od dolního Rýna.Tento stav pre-**vá po celé 4. století, v jehož průběhu Frankové několikrát ovládli JJ^t Ještě v první polovině 5. století jsou Frankove v^archeolo-«*Wh nálezech takřka nerozeznatelní, a to v oblasti, jez byla zkou-"«* >épe než většina ostatní Evropy. Je to smutný důkaz neschopnost! archeologického materiálu osvětlit velké populační zmeny. 180 181 Frankové, Alamani a Burgundi GERMÁN! Po polovině 3. století se vojenská moc Franku rychle rozvíjela. Mezi lety 250 a 275 vyplenili franští nájezdníci spolu s Alamany a jinými kmeny opakovaně Gallii. Nejničivější vpád se uskutečnil v letech 274-275, kdy barbaři prošli téměř celou Gallií. Frankové se objevovali na moři i na souši, drancovali pobřeží podél kanálu La Manche a pronikali po řekách hluboko do vnitrozemí. Jedna zpráva uvádí, že vtrhli do východní Hispánie, zmocnili se tam lodí a zaútočili na Afriku. Není to zcela nemožné, pokud by francké vojsko doprovázeli seveřané z po-moří. Obnovení římské vojenské síly za Diocletianovy vlády (284-305 n. 1.) vedlo k opětnému upevnění rýnské hranice. Skupiny poražených Germánů byly koncem 3. století usídleny v severní Galíii, kde měly obdělávat půdu a vykonávat nespecifikovanou vojenskou službu v rámci římské armády. Tito osadníci, kterým se říkalo laeti, měli v říši velmi nízké postavení: byli jen napolo svobodní a nesměli opustit půdu, na níž pracovali. Na vyšších úrovních dosáhli Frankové mnohem uspokojivějšího postavení. Několik franckých jednotek je uvedeno v seznamu velitelů a hodností z počátku 5. století (Notitia Dignitatum), a někteří přední vojevůdci ve 4. století byli franckého, popř. zčásti franckého původu (viz výše, str. 58). V severní Gallii známe již radu let germánské hroby, v nichž byli bezesporu pohřbeni i mnozí Frankové.2) Zmíněné hroby se odlišují od většiny gallořimských pohřbů z konce 4. a počátku 5. století, neboť obsahují zbraně a jinou válečnou výstroj, stejně jako bohatou po-hrebm výbavu, sestávající z keramiky, skla a bronzu. Ve Vermandu a Monceau-le-Neuf jsou takové hroby součástí velkých kostrových pohřebišť, místy se však vyskytují i na malých pohřebištích, popř. zcela samostatne. Jejích největŠÍ koncentrace je mezi Rýnem a Seinou, další le-zi východně od Rýna a předměty, jež obsahují, se mnohdy objevují i na severských pobřežích. Část nálezů byla učiněna poblíž římských pevnost, (napr Oudenburg a Gellep) nebo u jiných center (Kolín nad Rýnem). Pohřebiště bojovníků a jejich rodin ve Furfoozu, nedaleko opevneného výšinného sídliště v Ardenách, lze snad považovat za místo odpočinku skupiny Germánů, jejichž úkolem byla obrana okolní kra-j.ny Jme hroby, například ve Vert-la-Gravelle a Abbevilk-Hombliěres, ležely na venkove a možná souvisely s pozdně římskými vilovými statky. Je temer j.ste, ze alespoň některé z uvedených pohřebišť vděčí za svůj znik Frankům a svědčí tak o míšení provinciálních a barbarských populaci. Rozvíjející se smíšená kultura se měla stát základem pozdější vyspěle kultury Franků. A-t I"ľ *rané d°bě nebyl° jeŠté ani st°Py PO jednotné francké moci. ACtoh slysime o králích Franků, nezdá se, že by některý z nich úspěšně acu delsi dobu. Ctižádostivým vůdcům se pravděpodobně mnohem více vyplácela služba Římu. Krátce po roce 400, a určitě po roce 420, by-^ V0Jenská hl"anice na dolním Rýně v troskách. V této oblasti přešla moc do rukou franckých vůdců mezi lety 420 a 440, třebaže římská říše mela dosud v Aetiově osobě silného zastánce. Aětius několikrát táhl o severní Gúlie, uzavřel s Franky smlouvy a některé z nich získal na ^vou stranu. Ti mu pak vojensky pomáhali, například proti Hunům roli 51. Velké vítězství nad Franky, jehož bylo dosaženo asi nedlouho Po roce 440 poblíž Arrasu (místo se nazývalo Vicus Helena), nám do-Po vfUJe'Jalc daleko na západ Frankové do poloviny století postoupili, ^o římském vítězství byl francký král Chlodio uznán za spojeneckého v lf 3 mu Ponechana správa kraje okolo Tournai, kde záhy h'u S^n^ ^rancká enkláva. Je pravděpodobné, že podobný proces 1 al současně i na jiných místech, například v Porýní a v Pomoselí sever od Trevíru. Vynořuje se obraz malých králů, kteří si vytvířcli ni mocenské základny a časem začínali usilovat o dominantní po-a Chw Nevdké království Tournai, v němž postupně vládli Chlodio Z|e v Ch' "dělalo mezi lety 450 a 480 značné pokroky. ChMeňch vliv e nf°pust" dosavadní spojenectví, přitom ale rozšířil sféru svého hrobk!,Trem na zapad' a to Přinejmenším až k Sommě. Vybavení jeho ty (zemřel roku 481 nebo 482) nám doklidi nejen bohatství, jimž struk n^Val' ' ^Ch° Příslušnost k stávající pozdně římské mocenské Chľ ^Ure* ChiIderichův nástupce Chlodovech, známější pod jménem p ľlk- mři Již daleko větší ambice. 10 0rynstl Frankové žijící v 5. století po sobě zanechali nečekaně máli je°Pje možr>e, že jich nebylo mnoho a že se zpočátku soustřeďova-mj " na některých místech. Očekávali bychom, že jedním z takových tější » °blaSt Kolína- Stara Colonia Agrippina byla přece nejdůlcži-m mestem na dolním Rýně a ve čtvrtém století a na počkku pitého 182 183 GERMÁNI Frankové, Alamani a Burgundi • Tournai FRANKOVÉ • Remeš Paříž X / Chälons ' sur-MariK {451 BURGUNDI BRETONCI Germánská království v Gallii sem směřovaly četné francké útoky. Kolín i nadále chránila soustava hradeb a přinejmenším některé z jeho hlavních budov byly stále použitelné. Přesto není po zdejší francké přítomnosti v 5. století a v prvních letech 6. století téměř ani památky. Až do pohřbu šlechtických či královských osob v severovýchodní části města v 6. století nemáme 184 k dispozici žádné průkazné svědectví, které by potvrzovalo, že někteří obyvatelé Kolína byli Frankové. Náhodné nálezy franckých kovových předmětů a keramiky uvnitř městských hradeb jsou až do 7. století velmi vzácné. Tuto informační chudobu poněkud zpestřují nálezy v okolí města, kde bylo odkryto několik franckých pohřbů z konce 5. století (např. u vily v Kolíně-Mungersdorfu). Stále však není jasné, proč si noví páni Kolína tak málo cenili. Jedním z možných vysvětlení by mohlo být, že Frankové obývali jen relativně malou část města a toto místo nebylo dosud objeveno. Kontinuitu pozdně římského a franckého osídlení můžeme neobyčejně zřetelně vidět na pohřebišti v Krefeld-Gellepu. Zmíněná lokalita se nachází poblíž římské Gelduby, která byla zároveň pevností a městem (vicus).V Římské kostrové pohřby máme v těchto místech doloženy až do 5. století; mnoho hrobů přitom neobsahuje vůbec žádné předměty. Kolem roku 400 byli někteří zemřelí pohřbeni s vojenskými opasky, noži a zčásti i se zbraněmi. Stříbrná okrouhlá spona, kterou zdobí modré sklo lemované granulovaným ornamentem, je nepochybně germánské provenience. Byla nalezena v hrobě ze 4. století a snad jí na dolní Rýn přinesl nějaký urozený barbar. Soudí se, že alespoň část osob, u nichž byly nalezeny vojenské předměty, přišla rovněž z východní strany Rýna. Tito lidé patrně sloužili v pozdně římských vojenských jednotkách v Geldubě. Během 5. století roste počet hrobů s výlučně francky-"» artefakty a koncem století existují vedle sebe dvě zřetelně oddele-na Pohřebiště. Pohřbívalo se tu nepřetržitě, což znamená, že trvalo 'osídlení. V 6. století se na pohřebišti objevuji knížecí pohřby, ^starší z nich je skvěle vybavený hrob bojovníka, v jehož vybave se našla severoitalská žebrová přilba, spatha, štít, oštěpy, nože, a rovnez cas« sedla a otěží. Dochovaný prsten z masivního zlata s boha-?m nligránem zdobí římská kamej. Bohatost zlatých a granátových sP«ků nám naznačuje, že šlo o hrob význačného franckého předáka, f** Anastasia I. (491-518) umožňuje dataci do doby po roce: 500 předměty pocházejí z první poloviny 6. století. Dalsi ponreD, ^ěný uvnitř velké komory, obsahuje zbytky pohřebního vozu, coz * » hrobů z doby stěhování národů nepochybně rarita. Nad mmym Původně nasypána mohyla. Za zmínku stojí rovnez dvojpohreo, 185 GERMÁNI v němž se vyskytují kromě zbraní i části šupinového brnění. To je v západní Evropě asi ještě unikátnější nález. Tyto mimořádně bohaté hroby vznikaly po většinu 6. století, počínaje asi rokem 525. Svědčí o důležitých změnách v politické struktuře této části Porýní, kterou způsobil nástup dominantní urozené vrstvy. Je přitom možné, že zmíněnou elitu představovala jediná rodina. Po roce 600 nejsou již na pohřebišti vidět tak velké společenské rozdíly, přestože se využívalo až do 8. století. Když Chlodvík dosáhl po smrti svého otce Childericha roku 482 vlády, obývali Frankové několik oddělených enkláv v severní Gallii od La Manche až k Rýnu. Když kolem roku 511 umíral, bylo francké království sjednoceno, ovládalo většinu Gallie a pomalu se stávalo nejsilnější germánskou říší na západě. Moc Franků nemohl napříště ignorovat žádný z významných vladařů. Chlodvíkovu dlouhou vládu provázela řada vítězství, málokteré však patřilo k těm snadným. První a zřejmě nejjed-nodušší operací bylo ovládnutí poslední nezávislé gallořímské enklávy kolem města Soissons. Dalším logickým krokem bylo připojení několika menších franckých království na Rýně, k čemuž došlo počátkem devadesátých let. Chlodvík nyní sousedil jak s Durynky, kteří sem pronikali z labské nížiny, tak s Alamany sídlícími na horním Rýně. Zatímco výprava proti Durynkům skončila bezvýsledně, Alamani neodolali silnému tlaku Franků a ustoupili k Alpám. K jejich konečné porážce došlo az v 6. století. Větším protivníkem se ukázali Burgundi, ale i vůči nim dosáhl Chlodvík alespoň jednoho úspěchu a při nejdůležitější vojenské akci, která měla brzy následovat, mohl spoléhat na jejich podporu. V devadesátých letech začaly konflikty s Visigóty na jihozápadě, avšak francké zisky byly pouze dočasné. Napětí mezi oběma královstvími nepolevilo po celé příští období. Roku 507 vpadl Chlodvík na visi-gotské území a v bitvě u Vouillé poblíž Poitiers rozdrtil nepřátelskou armádu. Ve střetnutí přišel o život sám král Alarich II. Francké vítězství způsobilo, že se Visigóti od nynějška orientovali na Španělsko. Ostrogótský král Theodorich, který nechtěl připustit, aby na západě došlo k porušení rovnováhy sil, vyslal do jižní Gallie armádu, jejímž úkolem bylo podpořit visigótské příbuzné. Přes tuto intervenci zůstal Chlodvík i nadále rozhodujícím činitelem ve většině Gallie. Tuto skutečnost si pravděpodobně brzy uvědomil byzantský císař Anastasius. 186 _Frankové, Alamani a Burgundi který navázal s franckým králem kontakty a poctil ho titulem konsula. Po bitvě u Vouillé se Chlodvíkovo postavení vůči zbývajícím franckým vůdcům v Gallii nesmírně upevnilo. Zejména v Porýní jsou archeologicky postižitelné užší vztahy s ostatními franckými kraji. Když Chlodvík roku 511 po třicetiletém panování zemřel, bylo zřejmé, že dominantní mocností v západní Evropě je francká říše. Archeologie raných Franků se vyznačuje nápadným množstvím královských a šlechtických hrobů, jež nám poskytují nejen neocenitelný chronologický rámec, ale i pozoruhodný pohled na vkus a kulturní cítění vyšších společenských vrstev. K odkrytí prvního královského pohřbu došlo ve městě Tournai roku 1653 a již o dva roky později vyšla v Antverpách kniha místního lékaře Chifleta, v níž byly dochované předměty vyobrazeny.4' Chifletově práci vděčíme za mnohé. Roku 1831 byla totiž většina tournaiských nálezů uloupena z pařížské Císařské galerie umění a kradené věci nenávratně zmizely. Pečetní prsten s nápisem CHILDERICI REGIS vylučuje veškeré pochybnosti o totožnosti mrtvého. Díky této skutečnosti můžeme stanovit potřebný pevný bod v archeologii raných Franků. Zemřelý král byl obklopen pokladem, jež se skládal ze zlata a jiných drahocenností. Patřily k němu dva velké meče s pochvami vykládanými granáty, zlaté přezky, kování opasku, zlatý nákrčník, spona ve tvaru samostřílu, sto zlatých mincí a dvojnásobný Počet mincí stříbrných. Nejpřekvapivější částí pohřební výbavy je 0všem asi 300 zlatých včelek, které měly symbolizovat věčný život. Zda se, že byly našity na bohatý brokátový plášť, což silně evokuje římskou Panovnickou autoritu. Císařský nádech celého hrobu se nedá prehled-no«-Je ironií dějin, že Childerich a jeho slavnější syn Chlodvík vládli P*vř onomu národu, který odstranil poslední zbytky římské moci na západě. v Porýní se našla řada skvěle vybavených hrobů ze 6. a počátku 7" st°letí, jejichž obsah je v mnoha ohledech podobný. Dalsi, o neco P^dejší, byly objeveny v Rýnském Hesensku, například ve Flonhe.mu ? Alzey. Trvalou přitažlivost římských sídel nám mimo jme dokazuj. «né pohřby podél Rýna nebo v jeho okolí, jež se většinou vyskytuji "cejších římských střediscích, popř. nedaleko od nich Je ovsem treb» vzít v úvahu, že osídlení nemuselo být vždy kontinuální. Hroby 18T GERMÁNI a jejich obsah jasně ukazují, že Porýní nebylo pouhou pohraniční provincií franckého světa, jehož centrum se nacházelo v severní Francii. Šlechtici, pro které byly vypraveny dosud známé pohřby, mohli zaměstnávat nejlepší řemeslníky své doby a různými cestami získávat kvalitní předměty ze všech koutů Evropy. Význam porýnské oblasti ostatně naznačovaly jednotlivé nálezy již od minulého století. Doklady, jež se objevily po roce 1955, nám umožňují lépe pochopit nejen podstatu francké moci v Porýní, ale i sociopolitickou strukturu, o níž se tato moc opírala. ^ Z konce 6. století pochází hrob bojovníka nalezený v Morkenu na říčce Erft.5) Jeho poloha je poměrně zajímavá, neboť byl umístěn mezi skromně vybavenými hroby v troskách římské vily. Na temže místě později vyrostl kostel. Morkenská rakev skrývala kostru muže se spathou a opaskem a k pohřební výbavě patřila i žebrová přilba, jež se velmi podobá přilbě objevené v Gellepu. Je možné, že obě vznikly ve stejné ost-rogótské dílně. Přilba byla hojně používána v bitvách a na jedné straně nesla stopy mohutného úderu. Také lebka mrtvého bojovníka vykazuje stopy jizev pocházejících z boje. Zbytek pohřební výbavy tvořily převážně zbraně: štít, oštěp, kopí a franciska (vrhací sekyra). Našly se ovsem i předměty domácí potřeby: vědro, sklo, keramika, brousek a peřový polštářek. Kontakty se stredomorským světem nám dokládá útržek hedvábné látky. Pod středověkou kolínskou katedrálou, v severozápadní části starého římského města, byl objeven hrob Ženy, který je překrásně vybaven, a který můžeme označit za nejpřekvapivější z dosud známé série. Vjc-Ao tesne blízkosti ležel pohřeb malého chlapce, časově zhruba současny a souvISející s prvým snad i příbuzensky.*! Nádherné předměty z ženiny pohrební výbavy se řadí k nejpůsobivějšim dílům, které kdy «n»ci ve francké říší vytvořili. Suverénní používání granátového^' kombinovaného s hluboko vsazeným f.ligránem skvělým zp^ °em předjímá orán- u—l...... & ze i m Předjímá nr4 i UUU1W razeným ŕiligránem skvelým zpu»» 7- století Obľ hľVang0bardských Wenotníků v Itálii, jak je známe jejich výbava liTiJ?" SÍ bIízké neJen časové> ale velmi Podobná/e _.. • 'Nejmlads, mincí z ženina hrobu je Athalarichova ,-k;.._ lhrobyJSou si blízké nejen časově, ale velmi podobná je lina hrobu je Athalarichova pís^ Poloviny 6 stoleV' "Ž"^6*' ktera nám umožňuje datovat celý nález do ^ena blížící se ke třicítce byla uložena ve svátečním _ Frankové, Atamani a Burgundi rouchu a ověšena ozdobami. U jejích nohou se našly skleněné a bronzové nádoby spolu s picím rohem a třemi koženými lahvemi. Chlapec, starý maximálně šest let, ležel na dřevěném lůžku obklopen zmenšenými typy zbraní. K výstroji patřila žebrová přilba (z rohovinových plátů), spatha, franciska, ango (oštěp), kopí, šípy, štít a nůž. Také tento hrob obsahoval nádoby na jídlo a pití a (malý) picí roh. Nemáme k dispozici žádné údaje, které by pomohly určit totožnost kolínských mrtvých. Můžeme se pouze dohadovat, že šlo o princeznu nebo o královnu kolínských Franků, snad pohřbenou se svým synem v době Theudeberta I. kolem roku 550. Alespoň jeden francký pohřeb lze s jistotou označit za královský a mrtvému lze přiřknout jméno. Pod malou merovejskou basilikou v Saint Denis severně od Paříže byl objeven krásný vápencový sarkofág, který překrýval pohřby z 5. století.7' Uvnitř leželo tělo ženy zralého věku, jíž bylo pravděpodobně kolem čtyřiceti pěti let. Měla na sobě jemnou plátěnou košili a přes ní fialově modrý hedvábný šat ke kolenům obepnutý v pase. Bílé plátěné punčochy a jemné kožené střevíce přidržovaly zkřížené pásky sepnuté několika malými přezkami. Přes šaty splýval plášť z červenohnědého hedvábí podšitý plátnem a s manžetami zdobenými červeným saténem. Satén byl vyšíván zlatou nití. Šperky mají odpovídající kvalitu a reprezentativnost. V oblasti břicha se na-lezla zlatá a stříbrná přezka a kování opasku, u krku ležela okrouhlá granátová brož a další podobná byla na prsou. Uši původně zdobily zlaté náušnice, světlé vlasy přidržovaly zlaté vlásenky a šikmo přes pr-sa se táhla dlouhá zlatá jehlice. Kromě šatu a šperků nebyly v hrobe téměř žádné předměty. Výjimku tvoří skleněná lahvička zabalena v platně. Na levé ruce měla žena zlatý pečetní prsten jasně určující její totožnost. Na prstenu je nápis ARNEGUNDIS REGINE (druhé slovo v Podobě monogramu). Nápis jasně ukazuje, že jde o Arnegundu, dru-hoi» manželku Chlothara a matku Chilpericha I., jež zemřela někdy v letech 570-575. Dataci podporují i šperky. . ... p V porýní a v severní Francii se začínají odkrývat osady nejstacn Franků, ačkoli důkladně provedených vykopávek je zatím malo. Většina obývaných v 5. a 6. století se s velkou pravděpodobnost, nachází Pod současnými vesnicemi. Je možné, že dosud zkoumané usek 188 189 GERMÁNI Frankové, Alamani a Burgundi Arnegundin hrob, ZC ba,nt Dcn«s u Paříže (konec 6. století) nezřídka leží na okraji hlavního sídliště a že některé z nich byly vystaveny změnám v držbě půdy. Známé lokality proto nemusejí plně reprezentovat formy osídlení existující v době stěhování národů. Odkrytá místa jsou relativně malá. Na rozdíl od severní Germánie se nenašly žádné rozlehlé vesnice, což však neznamená, že se nemohly v dané oblasti vyskytovat. Francké osídlení, dochované západně od Rýna, sahá nyní až do 4. století. V Neerharen-Rekemu, sedm kilometrů severně od Maastrichtu, ležela malá římská vila, zničená a opuštěná ve 3. století.8' Po roce 350 vznikla v těchto místech germánská obec, která existovala až do konce 4- století. Nešlo v žádném případě o osamocenou usedlost franckých kolónů. Mezi stavbami převažovaly zemnice a polozemnice, ale nacházíme zde i velké pravoúhlé stavby na úrovni terénu. Zmíněná lokalita by mohla bez problémů ležet jak v oblasti na východ od Rýna, tak při severních pobřežích. Několik kilometrů odsud, v Donku, se nacházela jiná germánská osada z konce 4. století. Ukazuje se, že před rokem 400 sídlilo u Meusy více Franků, než se zatím připouštělo. Detailnější průzkum počet franckých sídlišť ještě zvýší. Údolí Meusy i Rýna jsou pokryta silnou vrstvou naplavenín, jež skrývají sídliště z různých historických dob. Koncem 4. století se s germánskými usedlíky setkáváme i v ardenske Pahorkatině, ležící poněkud jižněji. Na středním toku Meusy bylo odkryto několik opevněných výšinných sídlišť ze sklonku doby římské. K jednomu z nich, ve Furfoozu, patřilo vojenské pohřebiště, jehož exi-stence je známa již delší dobu. Germánské předměty, objevené v ne-^erých hrobech, svědčí o tom, že přinejmenším část pohřbených poházela z východní strany Rýna. Další výšinné sídliště poblíž W-Molhainu, bylo prozkoumáno v nedávnější době a výsledky jsou Jcstě Průkaznější.9' V této lokalitě se koncem 4. století usadila mala Posádka složená asi z pětadvaceti mužů. Pohřebiště vyplňuj, prevažne v°jenské hroby, jejichž výbava se skládala z vrhacích sekyr a jiných limských zbraní. V ženských hrobech byly nalezeny dye spony které jsou spolehlivě germánského původu. Germánská přítomnost !e ^reux-Molhainu se dá nezvykle dobře datovat na základe mina uio-Zcn^h spolu s mrtvými. Hlavní období osídlení spadá do sklonku 190 191 GERMÁNI Frankové, Alamani a Bu.rgu.ndi 4. a prvního desetiletí 5. století. Nejmladší mincí je čerstvě vyražený Honoriův solidus, což nasvědčuje tomu, že vojenské osídlení zaniklo kolem roku 430. Další naleziště nám naznačují existenci vazeb mezi nejranějšími franckými osadami a pozdním gallořímským osídlením. V Berry-au-Bac v Pikardii snad tvořila pozdně římská osada jádro franckého sídliště, na němž byly kromě převažujících polozemnic odkryty i velké pravoúhlé stavby. Plynulý přechod mezi gallořímským a franckým osídlením je v tomto případě dosti pravděpodobný, což by odpovídalo trendu, který lze pozorovat u řady pozdně římských vilových sídlišť v severní a střední Gallii: francká pohřebiště leží často na místě římských vil nebo v jejich blízkosti a na ně obvykle navazují raně středověké vesnice soustředěné okolo karlovského, popř. pozdějšího kostela. Pořadí vila, pohřebiště a kostel je v Gallii tak běžné, že ho můžeme vysvětlit pouze dvěma způsoby: bud se jedná o kontinuální osídlení, nebo se lidé záměrně usazovali na starých místech. Takový závěr je ovšem třeba ještě archeologicky doložit. Pozdější francká sídliště nejsou svým rozvržením a složkami příliš působivá, nemusí však představovat reprezentativní vzorek. K nejúplněji vykopaným vesnicím patří osada u Gladbachu v Neuwiedské kotlině, kde polozemnice obklopovaly přinejmenším jednu důležitou pravoúhlou stavbu s několika místnostmi. V Porýní známe jiné významné budovy (např. ve Rhode a Hochlamarku), které jsou ovšem menší než obdobné stavby na severu. V Brebiěres (dep. Pas-de-Calais) sloužila po-lozemnicová aglomerace ze 6. a 7. století s velkou pravděpodobností k provozování základních řemesel a mohla mít vazby na nedalekou královskou vilu u Vitry-en-Artois.'0' V samotném Vitry se nejspíš vyskytovaly mohutnější stavby a podobně tomu bylo i v Juvincourt-et-Damary (dep. Aisne). Obecně rozšířená představa ubohých chatrčí tedy v žádném případě neodpovídá realitě. Usedlosti náčelníků dosud nebyly nalezeny, ačkoli zcela jistě existovaly. Nejpřednější z nich pravděpodobně ležely ve větších či menších římských městech, kde byly podmínky pro dochování značně nepříznivé. Po Theodorichově smrti roku 526 mohli Frankové nerušeně expandovat do zbývajících částí Gallie. První útok směřoval v letech 532-534 D ti □ D Germánské sídliště v Neerharen-Rekemu u Maastrichtu (prov. Limburg, Belgie; kolem r. 400 n. 1) GERMÁNI na oslabené království Burgundů. Během tažení Frankové zajali a usmrtili samotného krále Godomara. Tím se v podstatě uzavřely proměnlivé osudy tohoto národa, třebaže si Burgundsko zachovalo vlastní zákoník a pozemkový majetek nebyl dosavadním vlastníkům odebrán. Nevytratilo se ani vědomí burgundské jednoty. Mimo dosah franckého vlivu nyní zůstávala jen visigótská Provence, ale situace se měla brzy změnit. Frankům velmi pomohlo opětné upevnění byzantské moci v západním Středomoří. V této době likvidoval Belisar vandalské panství v Africe a chystal se vpadnout do Itálie. Císař Justinianus, který znal sílu Franků, si rád zajistil jejich podporu penězi. Když Belisar dobyl Řím, chtěl ostrogótský král Witigis odvrátit hrozící pohromu rovněž ve spojenectví s Franky, jimž za pomoc nabídl ještě větší sumu než císař. Součástí odměny měla být i gótská část Provence. Návrh byl přijat a Frankové posunuli svou hranici až k Alpám. Nově získané území si rozdělili Chlodvíkovi potomci, kteří byli dosud na živu. Geografické vymezení novodobé Francie bylo nyní prakticky ukončeno. Ctižádost franckých králů však zatím ukojena nebyla. Pozornost předáků se obrátila k Itálii. V roce 539 přivedl Theudebert vojsko Franků, Burgundů a dalších bojovníků do severoitalské nížiny a porazil jak gótské vojsko, tak císařskou armádu, zatímco obě strany Čekaly, že Frankové přichází jako spojenci. Přes tyto krátkodobé úspěchy neměla celá výprava větší význam. Hlad a nemoci brzy donutily Franky odtáhnout. Jejich vůdce dosáhl jediného zisku: císař Justinianus uznal Franky za vládce Gallie a na mincích se poprvé objevilo jméno franckého krále. Theudebert se nikdy nevzdal myšlenky na dobytí Itálie a podle některých chtěl dokonce zaútočit na Konstantinopol. Ale v roce 548 všechny jeho plány zmařila zranění utrpěná na lovu. Moc Franků byla tehdy již zřejmá všem. Od nynějška bylo francké království (třebaže často oslabované vnitřními sváry, jež byly někdy řešeny velmi krutě) jedním z hlavních představitelů mocenského zápasu, který se odehrával v Evropě i ve Středomoří. Francká říše nevznikla v oblasti východně od Rýna, ale vyrostla na troskách římského západu, což si uvedomil její nejvýznamnější vladař, Karel Veliký, který se roku 800 nechal korunovat císařem Římanů a který považoval své sídlo v severo-gallskych Cáchách za nový Řím. Frankové, Alamani a Burgundi Alamani V historických pramenech jsou Alamani poprvé zmiňováni roku 213 n. 1., kdy je za hornogermánskou hranicí porazil císař Caracalla. Jméno, které lze přeložit jako „všichni muži", popř. „každý", nám naznačuje, že se jednalo o svaz kmenů. Oblast, v níž se zformovalo nové seskupení, původně obývali Hermundurové a Svébové a z nich se pravděpodobně rekrutovala velká část pozdějších Alamanů. Jistý počet lidí však přišel také odjinud, a to v důsledku převratů koncem 2. století. Je možné, že slabiny v římské obranné soustavě, které se začaly od počátku 3. století ukazovat mezi Rýnem a Dunajem, byly hlavní příčinou mohutných alamanských útoků. Roku 233 vpadli barbaři opětovně na římské území a způsobili zde rozsáhlé škody. Během příštích dvaceti let nájezdy pokračovaly, což mělo za následek, že roku 260 Římané špatně chráněný výběžek vyklidili.1'> Vpád na římské území nebyl ani dobře organizován, ani jednotně koordinován. Jednotlivá etnika a vojenská seskupení, která v polovině ä- století narušila hranice, měla často zcela protichůdné úmysly. Někteří z vetřelců se vydali k Trevíru v Pomoselí, jiní zamířili přes horní Dunaj do podhůří Alp, přičemž využili přesunutí římských vojsk do ohroženého římsko-perského pohraničí. Po návratu římských legií byli damani zahnáni na sever a stáhli se za linii Rýn-Iller-Dunaj. Z hlediska Římanů skýtala tato linie lepší obranné možnosti než starý limes, ne-b<* se lépe přizpůsobovala vojenským požadavkům té doby. Proti germánským nájezdníkům se začaly stále častěji nasazovat mobilní jednotky. Jejichž efektivitu prokázalo vítězství císaře Galliena na horním tynu roku 258. Barbarská hrozba však nebyla zcela odvrácena, o cemz j*ědčí nápis nalezený v Augsburgu.12> Jeho text, vytesaný na památníku vítězství, popisuje porážku různorodé barbarské armády, která proraz do severní Itálie. damani a jiné národy se na bývalém římském území zpočátku neu-saciíLi. Hlavním důvodem byla politická struktura svazu. Seskupeni se Skládal0 z vojenských skupin, které neměly dlouhou tradia 3 Postrádali osobu ústředního krále. Organizované usídlen, na určitém ^oriu bylo tedy značně obtížné, ne-li nemožné. 194 195 GERMÁNI Ve 4. století pokračovali Alamani v útocích na římské území. Dochované prameny nám naznačují, že svaz byl stále velmi nesourodý. Známe velký počet alamanských vůdců, ale téměř žádný z nich neovládl větší teritorium. Zdá se rovněž, že předáci nebyli schopni předat moc svým potomkům. Přestože se vedoucí představitelé scházeli na obecných shromážděních, kde uzavírali vnitrokmenové smlouvy a schvalovali dohody s římskými veliteli, až do 5. století nelze hovořit o existenci ústřední struktury pod vedením uznávaného krále. Izolovanost jednotlivých skupin nám zřetelně dokládají kmenová jména: existovali Lentientové kolem Lince na Bodamském jezeře, Brisigavové v Breisgau na horním Rýně a Raetovariové v okolí Nordlingenu; tato pojmenování nejsou odvozena od vůdců nebo předních rodin, ale od území, na nichž skupiny sídlily. Dodejme ještě, že osobní nebo rodová autorita byla méně důležitá než existence jednotlivých územních celků. Ve vztahu k římskému světu nebyla tato struktura Alamanům na škodu. Mohli se hlásit do římských služeb, mohli napadat římskou hranici. Při pozdější konfrontaci s Franky se však izolovanost alamanských krajů ukázala jako velká nevýhoda. Žádný alamanský vůdce nedosáhl v římském světě takového postavení jako někteří franští vůdci. Ve vyšších úřadech se však Alamani přesto uplatnili. Kolem poloviny 4. století slyšíme o třech alamanských předácích, kteří se prosadili v západní polovině říše. Jejich postavení vyvolalo pravděpodobně závist, protože se o nich šířily pověsti, že jsou ve spojení s Alamany za hranicemi impéria. O něco později se alamanský král Fraomar nepohodl se svým lidem, uprchl do římské říše a byl poslán do Británie jako velitel alamanské jednotky v římských službách. Tyto epizody nám mohou ukázat složitou situaci v impériu, které bylo stále mocným státem, které však stále více záviselo na přílivu lidských sil ze zahraničí. Každý se mohl v římském světě vydat svou vlastní cestou. Jeden z alamanských králů přestoupil k židovské víře, další zase uctíval egyptského boha Serapida. Stárnoucí profesor rétoriky Ausonius získal mladou alamanskou otrokyni, jež na něj učinila takový dojem, Že jí propustil na svobodu. Mizely různé druhy hranic. V době, kdy vojenské hranice přestávaly být přehradou mezi dvěma světy, zanikaly i společenské hranice mezi Římany a barbary. Frankové, Alamani a Burgundi Nezávislé postavení si Alamani udrželi až do zániku římské moci na Západě. V 5. století je začali tísnit silní sousedé, zejména Frankové, kteří dosáhli většího stupně centralizace. Roku 536 spravoval alamanské území velitel, který byl závislý na lokálním králi východních Franků, a tento stav zůstal zachován i v příštích letech. Po polovině 6. století se Alamani začali mísit se sousedními národy, uchovali si však jistou svébytnost. Po roce 1970 bylo dosaženo velkého pokroku při zkoumání raného alamanského osídlení v jihozápadním Německu. Působení alamanských bojovníků a jejich náčelníků v římském vojsku máme antickými autory dobře doloženo. Tyto zprávy nyní potvrzují i archeologické nálezy z hornodunajské hranice, u níž sídlili pouze Alamani. Na neubur-ském pohřebišti, které pochází ze 4. století, se nalezlo mnoho vojenských hrobů obsahujících germánský materiál.,,) Vznikaly ve třech etapách. V prvním období (330 až 360) tvořily germánské jednotky část posádky kastelu. V další fázi (360 až 390) roste počet předmětů germánského původu, jejichž nositelé přišli z polabské oblasti. A konečně koncem 4. a počátkem 5. století existovaly vazby na dolní Dunaj a severní Balkán. Působení alamanských bojovníků v římských službách lze sledovat i jinde na horním Dunaji, například v Gúnzburgu a dalších Pevnostech ležících severně od Bodamského jezera. Postupem dobv vznikaly osady, které byly zcela nezávislé na Rímu. Máme na mysli řadu opevněných výšinných sídlišť, kde pravděpodobné Pobývali alamanští regales a reguli (lokální vládcové), jež známe z leto-Pisu Ammiana Marcellina. Nejdůkladněji byl prozkoumán vrch Runder B«g u tlrachu.'«> Vejčitý prostor dlouhý 70 metrů a široký 50 metni bránila od konce 3. nebo od počátku 4. století důkladná kolová hrad-ba' Uvnitř stálo mnoho dřevěných domů ze 4. století a dalsi stavby se vzkládaly na úbočí kopce. V nich možná sídlili řemeslníci, kten byli za-Vlslí na pánu pevnosti. Ve čtvrtém století a na počátku pateho patrné existovala i další lokální mocenská centra. Reissberg u Bambergu, stg-ne Jako Gelbe Burg poblíž Dittenheimu, byly v tuto dobu jisté osídleny jánskými osadníky. Obranné zdi Gelbe Burgu však podle soucas-"Kh názorů vznikly až v 5. století. Převládající typ alamanského osid-leni nelze pro tuto dobu jednoznačně stanovit a je mozne, ze podroD nos* nebudou zjištěny ani v budoucnosti. Mnohá raná sídhste se pravde- l% 197 GERMÁNI Frankové, Atamani a Burgundi ' 89 o o ** . * » °tná kultura burgundské říše je smíšená a velmi jasne dokiaa re zna-bjevují ky j v Tiných vetřelců se zdatnou gallořímskou populací. Něktei vdn.u^"102"1"'1' rozlišování mezi oběma komunitami, se ol a přezu,POlovinč 5- století- kdy se používaly jisté typy kování opasků ty- fiohatě zdobené spony a jiné ozdoby oděvu nebyly bězne 201 GERMÁN/ Frankové, Alamani a Burgundi nebo se alespoň neukládaly do hrobů. Velké zbraně a součásti vojenské výstroje nacházíme mnohem méně často než u Franků a Alamanů. Od počátku bylo pravidlem kostrové pohřbívání, malý počet žárových hrobů (např. v Monnet-la-Ville) nám však dokazuje, že existovaly (nebo byly obnoveny) styky s Burgundy sídlícími východně od Rýna. Zatím se nenašly bohatě vybavené hroby, ačkoli není vyloučeno, že se vyskytují poblíž kostelů, jež dosud nebyly ve větší míře zkoumány, nebo přímo v nich. Šlechtické pohřby se dochovaly na několika lokalitách, z nichž jmenujme alespoň Charnay u Chalon-sur-Saône, kde byla odkryta série bohatých hrobů. Z rozmístění šlechtických pohřebišť lze snad usoudit, že bojovníci byli promyšleně rozestaveni ve strategicky důležitých místech při hlavních trasách. I v druhé polovině 5. století se museli Burgundi bránit expanzivním sousedům. Roku 454 a roku 472 vytlačili Alamany z údolí Saôny a v letech 469 až 475 zabránili Visigótům v obsazení východního břehu Rhôny. Burgundská moc dosáhla svého vrcholu v posledních třiceti letech 5. století za vlády Chilpericha I. a Gundobada. Po roce 500 bylo evidentní, že nejnebezpečnějším protivníkem jsou Frankové, kteří právě zažívali svůj mocenský vzestup. Část Burgundů si to uvědomovala a byla ochotna pomáhat Chlodvíkovi při ovládnutí vlastní země. Hranice s Franky se počátkem 6. století nakrátko stabilizovala, roku 532 však Burgundi utrpěli drtivou porážku u Autunu a brzy poté se jejich území zmocnili Chlodvíkovi nástupci. Přestože burgundská říše zanikla, povědomí o ní se udrželo ještě dlouho do středověku. Úlohu římských spojenců zvládli Burgundi dobře; jako nezávislí byli mnohem méně úspěšní. Země, v níž se usadili, byla na východě sevřena Alpami a na severu a západě mocnými sousedy. Zdá se, že krátký rozmach království byl založen hlavně na bohatství a zdatnosti gaUořímských statkářů. V rámci francké říše ztratili Burgundi svůj dosavadní politický význam. Především v západních Alpách mají pohřebiště velmi úzký vztah k rozvržení římských silnic. Týká se to zejména silnice mezi Ženevským a Neuchátelským jezerem a silnice z Yverdonu do Solothurnu vedoucí podél severního břehu Neuchatelského jezera. Tato skutečnost velmi dobře dokládá spojení Burgundů s gallořímskými sídlišti. Soudí se, že pohřebiště jsou etnicky smíšená, přičemž provinciálové přejali burgundské pohřební obřady. Tento závěr podporují čtverhranné „da-nielovské" přezky s lidskou postavou obklopenou dvěma nestvůrami. Několik takových přezek je popsáno latinskými nápisy a část z nich pravděpodobně sloužila jako relikviáře. Užívání latiny na drobných předmětech, na náhrobcích a jiných kamenných deskách prokazuje, že latinská učenost a vzdělanost byly v království relativně silné ještě hluboko v 6. století. Významnou roli přitom sehrály gallořímské senátorské rodiny, které si udržely svou funkci v administrativní oblasti. Římská provinciální správa se těšila u burgundských králů větší podpoře než bylo obvyklé u ostatních germánských panovníků. Severní národy X SEVERNÍ NÁRODY Sašové a Frísové Přestože jsou Sašové poprvé zmiňováni již ve 2. století, větší pozornost vzbudili až po roce 250, kdy spolu s Franky začali podnikat výpady z moře. Ptolemaios uvádí, že jejich sídla ležela v oblasti mezi Labem a nejjižnější částí Jutského poloostrova. V mladší době římské byli k Sasům patrně řazeni jak obyvatelé dolního Poveseří a Polabí, tak lidé z přilehlých pobřeží. Kmen Chauků se k rozšířenému seskupení pripojil asi před koncem 3. století a kontakty probíhaly i s jinými sousedními národy včetně Anglů. Ve 4. století pokračovaly nájezdy na severo-gallské a britské pobřeží a jejich intenzita do roku 400 postupně vzrůstala. V 5. století se Sašové začali usídlovat v jihovýchodní Británii a v Gallii a část z nich pronikla po souši také do prostoru mezi Rýnem a Ijsslem v Holandsku. Vzrůst saského zájmu o Británii, který lze pozorovat od počátku 5. století, vedl zřejmě k tomu, že polevil dosavadní tlak na dolní Porýní. Sasky národ nicméně zůstal významnou silou v severním Německu a teprve v 8. století byl podmaněn franckým králem Karlem Velikým. Politická organizace raných Sasů je prakticky neznámá. Jména a činy saských vůdců prameny nezmiňují a nezdá se, že by silná ústřední moc vůbec existovala. Sašové třetího o a čtvrtého století byli zřejmě rozděleni do vojenských oddílů, jež vznikaly a přetvářely se pro každou akci zvlášť. Je velmi pravděpodobné, že jméno „Sas" používali vylekaní obyvatelé pro jakoukoli skupinu bojovníků, která připlula ze severních moří. Zjišťování přesného kmenového zařazení nemělo ostatně žádný smysl. Volná struktura saského kmenového svazu pravděpodobně přetrvala až do 5. století. Bylo to období velkých změn na severních pobřežích. Severogermánské národy v letech 400-700 n. • v a k jejich obnove- Mnoho osad bylo v první polovině století °PuSte^°ánie a jiných oblasti již nedošlo. Zčásti to souviselo s ™l&zCl™ teritoria. Tento vývoj * zčásti s velkým přesídlováním uvnitř ^sasken ebištích. Mnoha k Metelně vidět i na některých velkých f^^* a používala se *t unikla před rokem 450, jiná v 5. století ^J* bilte v Liebenau d° 8- století či ještě déle. K těm druhým patn v 204 205