Severní národy GERMÁNI u Nienburgu (Poveseří), které je patrně nejlépe prozkoumáno.'* Jeho počátky spadají do doby kolem roku 400 a používalo se ještě v polovine 9. století. Lokalitu vyplňují jak kostrové, tak žárové hroby. Pohřební výbava je v obou případech velmi bohatá, což kontrastuje s prostými urnami mnoha saských pohřebišť. Předměty z Liebenau jsou mimořádné zajímavé, neboť vypovídají o úzkých vztazích k durynské oblasti na Jihu a k merovejským Frankům na západě. Styky s franckou říší prozrazuji také jiná saská pohřebiště, avšak málokde je vidíme tak zřetelné. Kromě obchodu musíme předpokládat i politické vztahy, provázené výmenou darů. Hroby v Liebenau nejsou poznamenány křesťanskými zvyky přinejmenším až do 8. století. V různých částech lokality bylo nalezeno celkem jedenáct pohřbených koní, kteří pravděpodobné nik-?«c fZŤT b°J°vníkům- Nejmladší lidské hroby vznikly mezi rokem 785 (Widukindovo pokřtění) a polovinou 9. století. Mehovam Sasů a jiných kmenů do Británie v 5. a 6. století vedlo k reorganizaci severských pevninských národů. Anglové opustili Angela šířTUSt T* danské a slovanske kolonizace neobydlen. Frísové roz-Tar t uTľ SmérCm na východ a Varinové, o nichž prakticky od ti Sas ' v ° nľSlyŠíme' se pokusili osadit některé vylidněné oblastí™ °Vu ZŮStalÍ V scverním Německu, byli i nadále silným náro-nícľnSiT^ľ posunout hranice na jih a jihozápad. Jeho přísluš-m i os dlil, během 7. století Vestfálsko, část Hesenska, Porúří a oblast a taT^'u °m SC d0Staii do míst> ™ něž si činili nárok Frankové konflikt - P°StUP ZaStaviL V 8" století d°šlo k řadě francko-saských Krátkehoíľľľ^ SaS°Vé P°dlehli Vojskům prvního Kar,OVCC PÍpÍna ("Wn k ' ' 3 p0té s konečnou platností Karlu Velikému, sedrndl^ľ ?POmíÍeno saské osídlení v Gallii, snad proto, že do KickTh?M naŠCh0 Století 0 ně™ existovalo jen málo archeolo-Neitrvaleř u fřeSt0 byl° v nřk^rých oblastech dosti významné. Ca vľdos L měla Sídliště v okoIÍ mésta Bay£UX (dCP' anín&ľí f™" B™cassini, kteří zde sídlili od 5. století, jsou dvakrát k Bretonrŕ ľ! *Chořc 2 Toursu> P™emž obě zprávy mají vztah Ch to "n °dlC Rch°ře P0dniWi Sasové "a příkaZ ^ skončil" dni7 Pľ0ti Breton<*<»> v jejichž čele stál Waroch. Tažen' 10 dn,V°U poražk°u takého vojska. Druhá epizoda se udála az koncem 6. století, kdy královna Fredegunda přiměla saské předáky, aby spolu s Bretonci vystoupili proti jejímu nepříteli Guntramovi. I tentokrát utrpěli Saxones těžké ztráty. V současné době se saský materiál postupně nalézá v krajích, jež tito seveřané osídlili. Hroby v Giberville (dep. Calvados) pocházející ze 6. století obsahují nejen ručně dělanou saskou keramiku, ale také okrouhlé spony a přinejmenším jednu sponu hranatou. Na dalším calvadoském pohřebišti, v Sannerville, byla odkryta saská keramika z 5. století a spony příbuzné saským. Někteří Sašové současně pronikli na západní pobřeží Gallie a usídlili se na ostrovech při ústí Loiry. Je možné, že jedním z vůdců této skupiny byl jistý Adovacrius, který na Loiře bojoval roku 464. Zmíněná enkláva si udržela nezávislost až do pozdního 6. století a pak bylo její obyvatelstvo christianizováno biskupem nantským. Snad nejpočetnější skupina sasů se rozložila v přímořské rovině mezi Boulogne a Calais a svůj vliv záhy rozšířila až k Sommč na jihu. I tato komunita je dnes díky archeologii lépe známa. Její příslušníci byli pohřbeni například v Nouvien-en-Pontieu (dep. Somme), kde se dochovaly hroby z 5. a 6. sto-letí. Koncem 6. století se tito Sašové rozplynuli v regionálních kultu- úch merovejské Gallie. Frísové obývali ve starší době římské větší část severního Holandska J severozápadní pobřeží Německa až k ústí Vesery. V nejranějším obdo-°1 Mi řazeni mezi římské spojence, své závazky však často nedodrzova-lL v Pozdějších letech poskytovali Frísové vojenské jednotky nmske ar-mádě a v hospodářské oblasti měli úzké vazby na dolnorýnskou nmskou Provincii. Za Augusta a jeho bezprostředních nástupců se cast tnskeno ^mí nacházela pod nmskou kontrolou. Roku 48 n. 1. se Frísové pod vedením Verrita a Maloriga vypravili hledat nové teritorium, v postupu na J* jim však zabránila císařská armáda. Od 2. století zprávy o tomto et*ku řídnou a jeho historii a kulturu můžeme rekonstruovatjenipo-"*cí archeologie. Ačkoli Frísové nefigurují mezi W^ffíK 1 a 4- voleti, není vyloučeno, že se zúčastnili saských vpádu do nmrtycn Pr°ľincií- Wské pobřežní državy trpěly ve 4. a 5. století velkým poslem ^ což mohlo vést některé skupiny k hledání nových sídel. Vuvan. J> Pripadalo Porýní a východní Anglie. Prokopios z Ka.sarce, který psal V ^vině 6. století a měl možná k dispozici starší prameny, nas urfor 206 207 GERMÁNI muje o tom, že na osídlení Anglie se kromě Anglů podíleli i „Frissones". Některá místní jména ve východní Anglii mohou jeho zprávu podporovat: jedná se o jména typu Friesthorpe a Frieston (Lincolnshire), Frisby (Leicestershire) nebo Friston (Suffblk). Kromě toho se ve staroangličtině objevují některá fríská slova a prvky. Uvedli jsme, že fríské teritorium bylo v mladší době římské vystaveno mořské intruzi. Lokálním podmínkám se však tamní obyvatelé museli přizpůsobit již dávno předtím. V nízko ležících krajích vznikla řada wurtů, které byly obydleny několik století a které skýtaly útočiště početným komunitám (viz výše, str. 62). Relativně velké wurty byly odkryty např. v Ezinge (Holandsko) a ve Feddersen Wierde (Německo). Posledně uvedené naleziště nám poskytlo zatím nejucelenější obraz starého pobřežního sídliště. Jelikož bylo opuštěno až na počátku 5. století, je dosti pravděpodobné, že část jeho obyvatel přesídlila do východní Anglie. Po ukončení římské vlády na dolním Rýnu máme o Frísech jen málo zpráv. Jejich možnosti expandovat na jih byly omezené, neboť zdejší oblast pevně ovládli Frankové. Kolem roku 555/560 si přinejmenším cast Frísů podmanil francký král Chlothar L, merovejská nadvláda však nevedla k asimilaci tamních obyvatel. Politická slabost Frísů, stejně jako jejich stísněný prostor, vedly patrně k tomu, že dobrodružnější část národa začala provozovat dálkový obchod.3' Kromě několika výjimek chyběla ve Frísku sídliště, která by plnila úlohu center. V polovině 7. století vzniklo opevněné středisko v Utrech-tit kde stál starý římský kastel. Na tomto místě záhy vyrostl i klášter. U Ryna na východě existovala větší obchodní základna v Dorestadu (Wijk bei Duurstede), která se během příštího století rozrostla až do velikost! 200 hektarů. Dorestad se skládal z přístavu a obchodního centra na Rýne a z městiště ležícího ve větší vzdálenosti od řeky. Ve druhé lokalite sídlili především řemeslníci a rolníci. Přestože se Dorestad uvádí jako tnské centrum, ve skutečnosti šlo o pohraniční trhové středis-ko, které spojovalo franckou Gailii, anglosaskou Anglii, severní německo a Skandinávii. V době největšího rozkvětu lokality bylo Frísko zav.sle na Francích. V kultuře a jazyce se ale uchovala fríská identita, kterou zcasti najdeme i v dnešním Frísku 208 Severní národy Je nepochybné, že mezi Frísy a saskými národy existovaly četné kulturní vazby. Koncem 4. století se ve Frísku začínají objevovat pohřebiště, jež vyplňují jak žárové, tak kostrové hroby. Jejich tvar a vybavení je podobný jako v oblasti na východ od Emže. Bohaté hroby se většinou nevyskytují. Výjimku tvoří ženský pohřeb odkrytý na pohřebišti ve Zweelo, který obsahoval stříbrnou okrouhlou sponu, rovnoramennou sponu a náhrdelníky z jantarových a skleněných korálků. Nález pochází z doby kolem roku 450. Ve Zweelo byli mrtví nejprve situováni severojižně, časem se však přešlo na východozápadní orientaci, přičemž poblíž lidských hrobů byli někdy pohřbíváni i koně. Saské spony a saská keramika se prokazatelně používaly v oblasti mezi řekami Vlie a Emže. Tato skutečnost vedla některé badatele k závěru, že Anglosasové dobytí alespoň část Fríská. Takové pojetí vsak nemusí odpovídat realitě, nálezy potvrzují jenom obecné splynutí kultur v 6. století, které logicky vyplývalo z obchodní činnosti a ze vzniklých aliancí. Ačkoli můžeme Předpokládat, že zhoršení životních podmínek v přímoří mělo za následek intenzívní soutěžení o dobrou půdu, dobyvatelské tažení Sasů a jiných kmenů na západ zůstává pouhou hypotézou. Výzkum potvrzuje saské a snad i dánské útoky na Frísko, ale neumožňuje dalekosáhlejší závěry. v 7. století se obnovil tlak Franků na frískou oblast. Roku 689 ovlá-dI P>pin II. Dorestad a jižní Frísko. O šest let později byl Utrecht jiz na-tolik Pacifíkován, že se mohlo přikročit ke stavbě kláštera. Mnozí Wsové byli v této době ještě pohany a o jejich obrácení usiloval, cetni m>sionáři z Anglie (Wilfrid roku 678, Willibrord roku 689)^ tyan-gelizační snahy ovšem narážely na silný odpor. Fríský vůdce Radbod se ^bouřil proti Frankům, porazil je roku 716 u Kolína nad Rýnem a zm-C>1 řadu severofranckých kostelů. Angličtí misionáři opustili narycnio ^ jež získala na několik let nezávislost. Po Radbodovc smrti roku 719 dobyli Frankové západní část Fríská, nezasáhli však do usP°"?an sP°lečnosti. Oblast si rovněž uchovala svůj obchodní vyznám. Mince J«é v Dorestadu a na jiných místech ve Frísku obíhaly spolu s tranc-ražbami a usnadňovaly obchodování v prímorských kraj.ch na se Důkazem tohoto vývoje je řada pokladů, které byly odkryty pn* ch^ogickych vykopávkách. Poklad z Midlumu pochaz. z doby kolem 209 GERMÁNI roku 570 a jeho mince vykazují vlivy byzantských zlatých ražeb. Příkladem další vývojové fáze je wieuwerdský poklad, ukrytý mezi lety 630 a 640. Obsahoval sedm byzantských mincí, tři italské mince a patnáct mincí z francké Gallie. Lokální ražby byly součástí pokladu z Altenwalde ve východním Frísku, který se datuje do období kolem roku 650. Mince pocházely z oblasti dolního Rýna a Meusy. Kolem roku 650 můžeme sledovat dvé hlavní „peněžní" cesty - jednu podél severního pobřeží a druhou podél Ruhru a Lippe na franckém teritoriu. Jelikož obě končily ve Frísku, soudí se, že Frísové působili jako zprostředkovatelé mezi franckým světem, Severním mořem a západobalt-skými oblastmi. Podrobná historie germánského osídlení v jižní Británii je dobře propracované téma, které nelze uspokojivě shrnout v knize tohoto druhu.4' Stěhování osadníků ze severských pobřeží do britských provincií mělo ovšem takový vliv na ostrov i na pozdější dějiny západní Evropy, že je nemůžeme zcela pominout. Prameny, které se věnují migraci severních Germánů do Británie a počátkům anglosaských obcí, přinášejí zejména pro první období jen velmi málo údajů. Obě nejdůležitější kroniky, Gildasova a Bedova, obsahují některé nesrovnalosti, jež bývaly v minulosti bagatelizovány. Archeologie, dlouho zaměřená na odkrývání pohřebišť a stylistický rozbor kovových výrobků, začala od šedesátých let nabízet širší přístup k celé problematice, přičemž největší pokrok byl učiněn při výzkumu raného anglosaského osídlení. V sedmdesátých letech došlo v severním Německu a v Dánsku k upřesnění chronologie kovových výrobků a keramiky, což významně rozšířilo naše vědomosti a raně anglosaské Anglii. Poprvé byly prakticky s jistotou stanoveny počátky germánského osídlení na východě ostrova. Přestože mnohé zůstává neobjasněno, základní představu o tehdejším vývoji již mame. Přistěhovalci přicházeli do Británie z přímořských krajů u ústí Labe a Vesery, ze Šlesvicko-Holštýnska (zejména z kraje Angeln), ze severního Holandska a přinejmenším z některých oblastí Jutského poloostrova. Tyto údaje, jež vycházejí z historických pramenů, jsou dnes do značne míry potvrzeny i archeologicky. Podněty ke stěhování byly různé: zhoršeni z.votních podmínek v přímoří, rostoucí populace a v nepo- Severní národy slední řadě i vědomí, že za Severním mořem lze dosáhnout dobrého životního standardu. V římské Británii, podobně jako jinde v západních provinciích, se vojenští činitelé od druhé půle 3. století zčásti opírali o barbarské jednotky a barbarské důstojníky. Formální ukončení římské vlády na ostrově, k němuž došlo roku 410, v žádném případě neznamenalo, že by obyvatelé Británie trpně přihlíželi námořním výpadům Sasů a jiných národů. Lidé, kteří zemi spravovali po roce 410, naopak dále využívali germánské jednotky, popřípadě ještě zvýšili jejich počet. Z hlediska germánských žoldnéřů se toho mnoho nezměnilo: vstupovali do provinciální armády stejně jako jejich předkové. Po jedné či dvou generacích, kdy se zhroucení ústřední moci již plně projevilo, začala germánská vojska stále více zasahovat do vnitřních britských poměrů. Na tomto pozadí dává Gildasovo a Bedovo vyprávění celkový smysl. Mnohé však zůstane, pravděpodobně navždy, nevysvětleno. Podle Gildase bylo využívání naverbovaných germánských jednotek zprvu účinné. Když však jejich počet vzrostl, dožadovali se příchozí větší odměny a nakonec vyvolali ničivou vzpouru. Později se opět vrátili do své vlasti. Gildasova zpráva z poloviny 6. století tvoří základ Bedovy obšírnější verze z doby kolem roku 730. Ačkoli se tu vyskytují nejasné Prvky - například návrat Sasů do vlasti - zdá se, že Gildas měl k dispozici alespoň jeden pramen z 5. století. Jeho údaje proto mohou byt autentické a plně odpovídají našim představám o situaci v Britanii v S. století. po roce 1960 se podstatně rozšířily naše znalosti o nejstarším germánském osídlení v Británii.5* První anglosaská pohřebiště a sídliště Pravděpodobně vznikla v oblasti mezi dolní Temží a Norfolkem, přičemž stopy po dalších nacházíme i v Lincolnshire a v Kentu. Zda se, ze vMuckingu ležícím severně od ústí Temže sídlila na počátku 5. stolen lupina Germánů, nad níž vykonávali dohled důstojníci oblečen, do uniforem v pozdně římském stylu.61 Raná muckingská keramika se vei^ mi Podobá nálezům z Feddersen Wierde, což může vést k záveru, ze neteří přesídlenci připluli k Temži přímo ze severoněmeckeho por>re-*; Není jasné, zda se v tomto prostoru usadili z vlastníiff^^o Mi povoláni pozdní rimskobritskou vládou (nakolik tehdy existo-vn Skutečnost, že zde působily oddíly s výzbrojí pozdne nmskeno 210 211 GERMÁNI____________— typu, mluví spíše pro druhou možnost. Ve východní Anglii máme k dispozici dva zvláště nápadné příklady raného anglosaského osídlení. Za hradbami malého římského města Caister-by-Norwich vyrostlo velké germánské žárové pohřebiště, jehož nejstarší hroby pocházejí z doby kolem roku 40O.7) Ačkoli si přítomnost Germánů můžeme vysvětlit různě, zdá se velmi pravděpodobné, že představitelé města, kteří v 5. století odpovídali za bezpečnost obyvatel, zde usídlili skupinu Anglosasů, jež dostala do užívání část okolní půdy. Nešlo o ojedinělý případ. Raně germánská pohřebiště se vyskytovala také v blízkosti Leicesteru, Ancasteru, Great Chesterfordu a dalších východoanglických měst. Naproti tomu ve West Stow v Suffolku neměla přítomnost anglosaských přistěhovalců žádný vztah k římskobritskému osídlení."0 V těchto místech vznikla počátkem 5. století vesnická společnost, jež existovala přinejmenším dvě století. Poblíž se nenacházelo žádné římské město ani větší vila, i když nelze vyloučit, že pozemky patřily nějakému vilovému statku. Zatím nebylo uspokojivě vysvětleno, za jakých okolností Germáni West Stow osídlili. Víme pouze, že zde působili na sklonku římské vlády v Británii. Dnes již málokoho překvapí, že při popisu germánského stěhování do Británie se Beda nejprve věnuje Kentu (u Gildase tomu tak není). Podle Bedy osídlili Kent Jutové, kteří přišli z Jutska. O jutském Kentu se dlouho vedly spory, nyní však existuje dostatečné množství archeologických důkazů, jež vztahy mezi Jutskem a Kentem potvrzují. Bedovy údaje dokládají především šperky a brakteáty. Jelikož Kent ležel blízko severní Gallie, jejíž hmotná kultura byla stále více francká, měla by se malá vzdálenost mezi oběma zeměmi nějak projevit v archeologii-Tento předpoklad potvrzují nejen francké paprskovité a ptačí spony z pohřebišť jako Faversham a Lymige, ale také nálezy porýnského skla, franckých hliněných lahví či dokonce franckých zbraní. Chybí však jakékoli doklady o francké migraci do Kentu. Styky mezi Gallií a Kentem byly zejména v 6. století velmi intenzívní a svého vrcholu dosáhly za vlády krále Aethelberta (šedesátá léta 6. století - 616). Tento panovník se oženil s franckou princeznou Bertou, která byla katoličkou. Působení křesťanské královny v Kentu se patrně stalo jedním z podnětů pro vyslání náboženské mise na ostrov. Roku 597 začal sv. Augustin Severní národy na žádost papeže Řehoře I. obracet germánskou Anglii na víru. Mezi prvními pokřtěnými byl i král Aethelbert. Po vzniku kentského království (název je odvozen z pojmenování římskobritských obyvatel kraje - Cantiaď, odtud germánské Cantware) se v 7. století postupně konstituovaly další anglosaské státy, z hlediska kontinentální Evropy vesměs malé, a některé z nich byly velmi nestabilní.^ Řada těchto zemí, zejména Kent a Východní Anglie, udržovala kontakty nejen s přilehlou pevninou, ale i s odlehlými částmi Evropy. Nádherně vybavený hrob ze Sutton Hoo v Suffolku, který pochází z doby kolem roku 625, vykazuje jistou podobnost s hroby ve Vendelu a Valsgärde ve Švédsku (viz níže str. 219n). V Sutton Hoo se nalezly francké mince a starobylá byzantská stříbrná mísa, snad diplomatický dar. Málokterá - pokud vůbec nějaká - část germánského světa byla úplně izolovaná a většina oblastí byla spjata politickými nebo jinými svazky s širším prostorem, než se často připouští. Skandinávie Jižní Švédsko a baltské ostrovy Gotland a Oland patří k oblastem, které písemné prameny jen velmi málo zmiňují. Kronikáři se omezují na Popis nájezdů a bitev (např. švédský útok na Frísko nebo expanze up-Plandských Svearů), o způsobu života tehdejších lidí však prakticky ml-o- Tento stav lze zlepšit jedině pomocí archeologie. Na rozdíl od většiny evropských zemí nezažilo Švédsko a přilehlé kraje větší útoky zven-C1- To ovšem neznamená, že zde neprobíhaly složité procesy. Kulturní zmény, k nimž ve Skandinávii došlo mezi lety 400 a 700, byly naopak dos« významné. Nejdůležitěji roli přitom sehrály vnitrní faktory. Severské země měly dostatek zemědělských produktů a jejich výrobní možnosti se v 5. a 6. století dále zlepšovaly. Germánské předáky, kten za tímto vývojem stáli, většinou neznáme. Během bouřlivých deset.len. Provázejících zánik římské moci na západě, se do severní Evropy ao-s[alo velké množství zlata, zčásti jako kořist, zčásti jako plat «.voje sk°u službu. Velké procento tohoto zlata se z dosud nejasných :i„ „y., ,.v v---. , u „ ? 3 k ctníetí. 7. nichž ;-*mu zlata v jižní Skandinávii pravděpodobně tvořily římské min-*4 Dosud se našlo přibližně 700 zlatých mincí z 5. a 6. stolen, z meh f 280 pochá2Í z 0landU; 250 z Got]andu a 150 z Bornholmu.Mm ^skými a bornhclmskými mincemi převažují razby- asare Leona ^4), zatímco pr0 Gotland jsou typické ražby P«*^ .d Anastasia po justiniana (491-565). častý výskyt pokladu m. nepo y ně své důvody. Velkou část mincí, jež se dostaly na ^ l.^tníci v nejistých dobách ubyli a později nevyzvedl.. Zda sc ^ Přicházely do baltských zemí z přímořských oblast, mez, Odrou GERMÁNI Severní národy u,e*pohled ™^rUEta„rpsb„gu(0land,Svŕdäko| - - ~ j a Vislou, odkud známe podobné poklady, třebaže v menším měřítku-Původně se jednalo o dary a vojenský žold severským vůdcům a jejich bojovníkům, kteří se účastnili tažení mezi lety 370 a 450. Na švédské pevnině jsou mincovní nálezy méně časté. Významné objevy byly učiněny v Helgo, obchodním středisku na jezeře Mälar, kde se dosud vykopalo asi 80 mincí, přičemž jeden poklad obsahoval 47 a další 21 solidů. Malý ostrov na jezeře Mälar, dříve nazývaný Helgo, Svatý ostrov, byl důležitými střediskem dálkového obchodu a jeho obyvatelé udržovali kontakty nejen se skandinávskou oblastí, ale i se zámořskými kraji-1,1 218 Na zdejších terasách stálo několik pravoúhlých staveb na úrovni terénu spolu s menšími objekty a dílnami. Helgo bylo osídleno řadu století od mladší doby římské až do středověku. Dosud se nalezlo velké množství předmětů pocházejících z různých historických období, zejména z let 500 až 800. Význam lokality dokládá skutečnost, že sem směřovalo zboží evropské i mimoevropské. Kromě již zmíněných zlatých solidů byly například objeveny: francké sklo, kovové ozdoby a spony z různých částí severní Evropy, bronzová naběračka z koptského Egypta, bronzová soška Buddhy, vyrobená v severní Indii před rokem 700, a zdobená biskupská berla irského původu z 8. století. Zboží proudilo z východu i ze západu, bylo přepravováno po Severním a Baltském nwři i po dalekých pláních východní Evropy, aby nakonec spočinulo na tomto nehostinném skalisku v severském jezeře. Jak byl celý obchod organizován a kdo za ním stál? Je třeba zdůraznit, že Helgo nikdy neby- !° aglomerací zemědělských usedlostí. Nelze je také považovat za předchůdce mi—. - - - „_ v t/ — r t est ve smyslu, který odpovídá představám středověkého či no- ľlA X\___VI „ ., chůdce vodobého Člověka. Plne výstižné není ani srovnání s jinými obchodníci středisky, jako byly Dorestad nebo Quentovic, jejichž vznik po po lovině 7. století souvisel s novým uspořádáním obchodních svazku v době větší politické stability. Helgo totiž také vyrábělo, zejména kovové Předměty pro lokální trhy. Funkce místa byly tedy složité a bezpochyby se během staletí měnily. Na počátku se tu snad nacházelo stredisko místního obchodu, později se přidala výroba jistých druhů zbozi a nakonec došlo i na dálkový obchod. Ani takové vysvetlení nemuze °yšem být zcela vyčerpávající. Je například pravděpodobné, ze na ostrove existovalo kultovní středisko, přičemž irská berla může byt památkou na; misii do této skálopevné bašty pohanství. Předpokládat mus.me iji-f omezené správní funkce v Mälarském údolí. Na otázku, kdo se pn-°f o vzestup Helgo mezi obchodní a výrobní střediska, archeologie nalezy neodpovídají a v budoucnu lze jen těžko očekávat zmenu. Bohatě vybavené hroby se ve Švédsku objevují jiz od **; V 7. stoktí se však setkáváme s takovým ^^'Télc Je charakteristický pro královské hroby Franku. P^T£ ^elu a Valsgärde v Upplandu spolu s jinými tokátami ve východ n«* Švédsku nám umožňS pohled na vládnoucí dynastu, o nu hmotná 219 GERMÁNI '■ ť <* Ji*.. trik l Přilba z hrobu č. 14 ve Vendelu (Švédsko) 220 Severní národy kultura předešlého období neprozrazuje prakticky nic.16' U základů středověkého kostela ve Vendelu byla odkryta skupina asi čtrnácti člu-nových hrobů. Mnohé z nich byly poškozeny a vyrabovány ještě před koncem 12. století. Jelikož Vende! leží pouhých 2,5 km severně od Ottarshôgenu (viz výše, str. 216), mohli být v těchto místech pohřbeni potomci téže vládnoucí vrstvy. Nejstarší známý člunový hrob ve Skandinávii se nalezl v Augerumu v jižním Švédsku. Šlo o pohřeb ženy, která zemřela v druhé polovině 6. století. Pozdější ělunové hroby ve Vendelu a Valsgärde tento způsob pohřbívání dále rozvíjely a jejich bohatství nemá v severogermánských zemích obdoby. Hrob č. 6 ve Valsgärde nám poskytuje představu, jakou nádherou se tehdejší vládci obklopovali za života i po smrti. Člun dlouhý asi osm metrů měl převážet zemřelého do záhrobí. Mrtvola ležela na péřových polštářích a po jejím boku se nacházela úctyhodná kupa zbraní: dva dlouhé atřikrat-ší meče, dva štíty, přilba, oštěp, kopí a krabice s nářadím. Skleněné, dřevné, bronzové a železné nádoby spolu s kovovými kozlíky do krbu, rožněm a háky na maso nám evokují knížecí hostiny z germánských pohádek. U příďe ležely dva koně, jejich sedla, jelen a pes. Obětiny byly Pokryty koberci z březové kůry a nad vším se tyčila mohyla z hlíny a ka-™ení. Další velmi bohatý hrob" č. 12 z Vendelu, odhaluje kulturní a obední spojitosti napříč celým severským světem. Nádherně zdobena ze-kná přilba s vypouklými bronzovými pláty je vzdáleným potomkem Prilbíc používaných v pozdně římské armádě. v, v jižním Švédsku a na baltských ostrovech známe mnoho mensicrt ^mědělských osad z doby římské a z doby stěhování národu-Jedním f n«jlépe prozkoumaných míst je Vallhagar na Gotlandu, kde se toi-Wadalo pět nebo šest statků s ohrazenými poli a lukami- Kazda usea_ lo" mela ústřední stavení a několik přilehlých budov Vallhagarska renská jednotka se pravděpodobně skládala z nevelké skupiny m Vlf m propojených rodin, jež měly různé hospodárske zámere.u yc rof% spojovaly některé společné cíle. Vallhagar byl obyvan zhruba od rok» 400 do p0l0viny 6. století, v dané oblasti však ex>stoval yi«*m ^osti. Obyvatelé se živili smíšenou zemědělskou vyrobou^rem hov dobytka převládal nad polním hospodářstvím. Hlavm ,id roje P trayy tvořil skot a ovce a vyskytovaly se také vepři a drubez. Las 221 GERMÁNI času se podnikaly hony na polodivoké koně, jejichž maso se jedlo. Z obilnin se pěstovaly pšenice jednozrnka a dvouzrnka, ječmen, žito, špalda a len. Zboží, které se na Gotland dováželo z různých míst, získávali vallhagarští rolníci v malých množstvích, pravděpodobně výměnou za zemědělské produkty. Kromě skleněných nádob z Porýní šlo o keramiku a kovové výrobky z několika částí západního Baltu. Vznik raných států ve Skandinávii se řídil jinými zákony, než ve většině germánské Evropy. Přes svou poměrnou odlehlost a malé rozměry nebyly tyto státy bezvýznamné nebo zanedbatelné. Jejich schopnost přitahovat bohatství z východořimského světa a později z germánských říší na západě je toho dostatečným důkazem. Na konci 6. století, ne-lí dříve, udržovala severská vládnoucí vrstva kontakty nejen se zeměmi na druhé straně Baltu, ale i s Franky a rody východní Anglie (Sutton Hoo). Styky se vzdálenými oblastmi byly předzvěstí vikingských výprav, jejichž počátek spadá do 8. století. XI 222 GEPIDOVÉ A LANGOBARDI Gepidové Gepidové jsou ze všech velkých germánských národů nejméně známi a Jejich dějiny můžeme načrtnout jen v hrubých obrysech.1' Gepidům se nepodařilo vytvořit trvalý stát, ani stabilní osídlení uvnitř pevných hfanic. Žádný pozdější kronikář nezaznamenal jejich historii a tradice, Přičemž je otázkou, zda nějaké souvislejší představy o své minulosti v*>bec měli. Gepidové se poprvé objevují v šedesátých letech 3. století, kdľ spolu s Góty napadli Dácii. Po evakuaci dácké provincie začátkem sedmdesátých let se však na bývalém římském území neusadili, čímž jako by potvrdili gótské podání, že Gepidové jsou líní a bez jakékoli ini-"ativy. Jejich nové državy se rozkládaly u severovýchodních hranic Ďacie, východně od Tisy, a v této oblasti žili až do počátku 5. století, kdy "padli pod ostrogótskou nadvládu. V následujících desetiletích byli je-J'ch bojovníci stále více vtahováni do služeb Hunů; gepidsky kra! ^arich se těšil větší přízni Attily než ostatní vazalové. Pn hunskem vPadu na Balkán roku 447 byli Gepidové Attilovými nejvěrnejsirrn spo-jenci a na Katalaunských polích roku 451 tvořili pravé křídlo hunske armády. Po Attilově &mni se yšak vzbouřil proti jeho synům a ;Polu se sarmatskými, svébskými a rugijskými spojenci porazil Hun> 454 na řece Nedao. Tento úspěch zajistil Gepidům «dl> ve vycho-^rpatské pánvi, postavení římských spojenců a skromný pnspevek *d»* Gepidové ale nebyli natolik silní, aby odolali svým ost ogo^ nepřátelům. Thcodorichova vojska je roku 504 vyt ac, la l^unají a tcprve v roce 53?( kdy Goty zaměstn vala valks By mcj e Gepidové mohli usadit v okolí Sirmia. Jejich vláda v Poduf skf™ byla poměmě vratká, neboť Byzantínci dosud projevovah zajem 223 GERMÁNI Rekonstrukce gepidského (?) postroje z Apahidy (Rumunsko) o bezpečnost v celé oblasti a spoléhali se přitom spíše na Langobardy. Roku 546 dostal langobardský vůdce Audoin za úkol obsadit staré pa-nnonské provincie a spravovat je jako spojenec Byzance. To znamenalo válku s Gepidy. Bojovníci z obou stran se střetli roku 552 u Asfeldu a bitva skončila úplným vítězstvím Langobardů. Z této pohromy se Gepidové již nikdy nevzpamatovali. Přestože Gepidové drželi všechna území poměrně krátce, podařilo se do jisté míry definovat archeologii jejich osídlení. Přítomnost Gepidů byla přesvědčivě prokázána v Potisí a v kraji ležícím na východ od něj. Východní hranici možná tvořily velké valy navršené 224 Gepidové a Langobardi Oděv gepidské ženy rekonstruovaný podle P^"^ nalezené v Szentcs-Nagyhegy (Maďarsko; 6. století n. \.) 225 GERMÁNI ve 4. století Sarmaty na obranu před Góty a Vandaly. Nejbohatší pohřby byly odkryty v okolí Szentes, což může vést k závěru, že se tu nacházelo důležité mocenské centrum. Byla objevena i některá sídliště. Zdá se, že Gepidové žili na osamělých statcích nebo v malých osadách, zatímco rozlehlé osady s pevným jádrem byly u nich prakticky neznámé. V transylvánske vysočině skupiny Gepidů občas využívaly starší opevněná návrší; v oblasti Potisí opevněná sídliště zatím nalezena nebyla. Hmotná kultura Gepidů z 5. a 6. století má vztah k soudobé kultuře Langobardů, avšak existují i zřetelně gepidské kovové ozdoby. Roku 567 vtrhli na území Gepidů kočovní Avaři, zlomili poslední zbytky gepidské moci a zároveň ohrozili Langobardy tak vážně, že je donutili k přesunu do Itálie. Avarský vpád přežila alespoň část národa Gepidů. Roku 600 nalezl byzantský vojevůdce za Dunajem gepidská sídliště a skupina Gepidů se zúčastnila avarského útoku na Konstantinopol roku 626. Po roce 567 však Gepidové dohráli svou dějinnou úlohu a brzy jako národ přestali existovat. Langobardi Před rokem 400 n. 1. ohrožovali Langobardi římské provincie jen minimálně. Původně šlo o poměrně malý kmen na dolním a středním Labi, který byl uznáván pro svou zdatnost v boji. Po přesunech Gótů, Alamanů a Franků postoupili Langobardi v 5. století na jih a někdy v letech 486-487 se usadili na starém rugijském území severně od Dunaje. V dnešním Rakousku byli po několik desetiletí podřízeni Herulům. Počátkem 6. století překročili Langobardi Dunaj a usídlili se mezi jinými germánskými skupinami ve staré provincii Pannonii. V této době začal jejich mocenský vzestup.2' Langobardský král Wacho (asi 510-540) udržoval dobré vztahy s Byzancí a své dcery výhodně provdal za příslušníky merovejské dynastie. Během let strávených v Pannonii se mezi Langobardy šířilo ariánské křesťanství a kmenoví předáci se přizpůsobili italskému vojenskému systému. Krátce po roce 540 uzavřel císař s Wachonovým nástupcem Audoinem smlouvu, v níž ho žádal o pomoc proti Frankům a Ostrogótům. Roku 552 přitáhli Langobardi do Itálie, Gepidové a Langobardi kde se zúčastnili posledních bojů s Góty. Na úrodnou Pádskou nížinu nezapomněli. Nejistota vládnoucí v Pannonii přitažlivost severní Itálie ještě zvýšila. Z východu začali útočit kočovní Avaři a nový langobardský král Alboin nedostal od císaře takovou pomoc, v jakou doufal. Alboin usoudil, že nejlepším řešením do budoucna je dobytí části Itálie. Roku 568 zamířila velká armáda na západ k Jadranu. V Alboínově vojsku nebyli jen Langobardi, ale také Gepidové, Sarmati, Panonci, Noričané, a podle hlavního vypravěče langobardských dějin, Paula Ďiacona, dokonce i Bulhaři. Kromě nich se mezi příchozími nacházeli ještě Bavoři, Durynkové, Taifalové a Sašové. Některé z těchto etnických skupin ovlivnily italské místní názvy. Země, kterou Langobardi opusti-li. se v příštích letech stala doménou Avarů a nechráněný severní Balkán obsadili Slované a Bulhaři. Alboinova vojska vtrhla do Itálie v květnu 568, snadno se zmocnila Aquileje a poté dobývala ostatní pevnosti v Benátské nížině. Během jednoho roku Langobardi ovládli většinu Pádské nížiny včetně starého hlavního města Milána. Pavie odolávala ještě tři roky, vcelku se však %zantinci a jejich spojenci udrželi jen v Alpách (Susa, Aosta) nebo v dobře opevněných městech na rovině (např. Cremona, Mantova a Padova). Po rychlých úspěších na severu překročili Langobardi Apeniny, vpadli do Toskánska a roku 575 dorazili až k Římu. V téže době začaly různé skupiny obsazovat východní pobřeží a kmenoví, kten se do roku 580 usídlili v Kampánii, hodlali postupovat dále na jih. Alboin byl roku 572 zavražděn a nový král Klef skončil za pouhé dva r°ky stejně. Následujících deset let neměli Langobardi panovníka a moci se chopili jednotliví vévodové (duces). Podle tradice jich bylo třicet Pět, přičemž šestice na severu byla považována za významnější. V cele svazu stál Zaban, který měl svou základnu v Pavii. Nezdá se, že by zemi spravovalo třicet pět vévodů najednou: jistě jich bylo víc nez sest a Pravděpodobně méně než dvanáct. v Bojovnicí vévodů nacházeli v soudobé Itálii bohatou kořist. Mesta J»m zajišťovala pohodlné ubytování a venkov se svými statky zůstal zce-]a nechráněn před jejich zvůlí. Mnozí statkáři byli odstraněni a zabiti své půdě, jiní byli ušetřeni hlavně proto, aby opatroval, stravu svým „hostům". Langobardi nevstoupili do Itálie jako římští spojene, 226 227 GERMÁN! Gepidové a Langobärdi Langobardska Itálie a její sousedé (foederati) a nejméně jednu generaci se podle toho chovali. Nebyl nastolen stabilní vládní systém, který by nahradil předchozí byzantskou správu. Pro kněze a statkáře ze 6. století byli Langobardi pohromou hodnou starozákonních. Papež Řehoř o tom později napsal: Je ještě něco, ptám se, z čeho by se mohl člověk radovat? Všude vidíme hoře, odevšad slyšíme sténání. Města jsou zničena, pevnosti vyvráceny, venkov je vylidněn, země zpustošena. Nikdo již neobdělává pole, téměř nikdo neobývá města. (...) Někteří odešli do zajetí, z jiných se stali mrzáci, další byli zabiti."+) Navzdory svým úspěchům nebyli Langobardi nezranitelní. Útoky na východní Gallii mezi lety 568 a 575 zcela ztroskotaly a v letech 571 a 575 bylo langobardské vojsko poraženo gallořímským vojevůdcem Mummolem. Byzantínci začali kolem roku 580 provádět aktivnější italskou politiku a istrijskou provincii na severovýchodě ohrožovali Slované a Avaři, kteří si počínali stejně jako předtím sami Langobardi. Roku 584 byla kvůli těmto nebezpečím obnovena monarchie a králem se stal Klefův syn Authari. Za Authariho vlády a za vlády jeho syna Agilulfa (590-615) nastalo období větší politické stability a neorganizované skupiny bojovníků nahradila ústřední moc. Nové uspořádání bylo v podstatě vojenskou organizací: království se skládalo z jednotlivých vévodství s vlastní armádou. Proto se v dobových dokumentech tak hojně vyskytují langobardské výrazy typu gastaldus (správce statku), arimannus (voják) a adelingus (šlechtic nebo pán). Odstranění římských pozemkových vlastníků způsobilo, že na langobardském území vznikl nový společenský řád. Langobardská Itálie byla mnohem více -germánská" než Itálie Theodorichova. Langobardi vstoupili do Itálie jako ariáni nebo jako pohané. Při svých jednáních s Římem a Ravennou museli brzy narazit na katolíky a Přijetí katolické víry se stalo nutným předpokladem pro jejich integraci do italského světa. Hlavním představitelem, který usiloval o langobardské obrácení, byl papež Řehoř I. Svého zastánce našli katolíci v bavorské princezně Theudelindě, spřízněné přes matku s langobard-ským královským rodem. Theudelinda se postupně provdala za Authariho i za Agilulfa, což dokládá, že byla přijatelná pro všechny strany. Jelikož pocházela z Bavorska, mohli Langobardi doufat, ze získají její příbuzné do protifrancké koalice. Královnin vliv u dvora měl velký význam pro katolickou církev. Zakládaly se kostely a kláštery (např. San Dalmazzo v Pedoně), byla podporována misionárska činnost a do Itálie směřovali i někteří uprchlíci (např. svatý Columbanus prchající před Franky). Královna ovšem nebyla všemocná. Authan zakazai Langobardům katolický křest a Agilulf zůstal ariánem, přestože svcn syna nechal vychovat v katolické víře. Theudelinda nemohla zasahovat ani do Agilulfovy politiky vůči Byzantincům. 228 GERMÁN1 Agilulf zažil velké rozšíření langobardské domény v severní a střední Itálii. Hlavním úkolem jeho vlády se stalo upevnění langobardské moci, která se zatím projevovala jen v roztroušených střediscích a v některých oblastech byla dosti vratká. Roku 590 zahájil král vyjednávání s Franky, kteří vážně ohrožovali Itálii. Langobardské poselstvo dosáhlo u austrasijského dvora rychlého úspěchu, neboť Frankové zjistili, že na Apeninském poloostrově nemohou dosáhnout trvalých zisků. V následujících letech, kdy na tři francké trůny (Austrasie, Burgundsko a Neustrie) dosedli nezletilí panovníci, se Frankové snažili vyhnout dobrodružstvím daleko od domova. Agilulf neřešil jen spory s Merovejci. Několik langobardských vévodů se proti němu vzbouřilo a přinejmenším jeden z nich slíbil věrnost Římu. Vévoda Gaidulf Bergamský, který patrně usiloval o langobardský trůn, padl během nepokojů dvakrát do zajetí a nakonec mu byl zabaven majetek. Nyní bylo možno důrazněji vystoupit proti Římanům a hlavními cíli Langobardů se staly úrodné kraje Latia a Kampánie s Římem a Neapolí jako nejdůležitějšími středisky. V Pádské nížině však dosud trval odboj a Agilulf mohl táhnout na Řím až v letech 593-594. Snadným cílem nebylo ani hornaté Toskánsko, kde ještě na konci Agilulfovy vlády panoval prakticky nezávislý vévoda. Langobardí pronikli do Kampánie roku 593, Řím však obklíčen nebyl, snad díky papežovu zásahu, anebo kvůli moru, který sužoval okolí města. Ušetřena byla také Neapol. Nic nenasvědčuje tomu, že by Agilulf usiloval o úplné podmanění jižních oblastí a o jejich přičlenění ke své říši. Langobardští vévodové na jihu měli zase natolik protichůdné zájmy, že se nikdy nedohodli na společné akci proti zbytku byzantského panství. A tak celá Itálie do langobardských rukou nepadla. Agilulf upevnil svou vládu na severu, kde se obklopil římskými symboly a římskými rádci. Jeden nápis ho oslavuje jako „z boží milosti nejslavnějšího vladaře a krále celé Itálie". Roku 604 proběhla v milánském cirku slavnost, při níž byl Agilulfův syn Adaloald posazen za přítomnosti franckých vyslanců na langobardský trůn. Přestože byl Agilulf spíše odvážným válečníkem, uvědomoval si význam římského kulturního a politického dědictví a snažil se na ně navazovat. V etnicky smíšené oblasti, jakou byla severní Itálie kolem roku 600, bylo potřeba zdůrazňovat jakousi stabilní Gepidové a Langobardi minulost. Nezáleželo na tom, že mnohé prvky oné minulosti již neměly žádnou skutečnou váhu. Agilulfova vojska nedokázala natrvalo ovládnout střední Itálii a prí-fflěří s papežem Řehořem bylo zřejmě přijato s jistou úlevou. Langobardy mohla uspokojit zejména ta část dohody, která jim zaručovala vyplácení tributu. Roku 598 zprostředkoval Řehoř příměří s Byzantínci, které vydrželo více než tři roky. Agilulf nato obnovil válku na severu a dobyl Cremonu, Mantovu a Padovu, které dosud drželi Byzantínci. Boje pak probíhali se střídavým štěstím a situace se víceméně stabilizovala. Byzanc poznala, že nemá naději získat zpět své staré državy, a Langobardi nepodnikali žádné výpravy, jejichž cílem by bylo ovládnutí celého poloostrova. Po Agilulfově smrti roku 615 nastou-Pjl na trůn jeho syn Adaloald, vychovaný od dětství jako katolík Anánské křesťanství bylo za jeho vlády dosud silné a napětí mezi ariá-ny a katolíky mnohdy končívalo politickými rozbroji. Tvrzení, že katolí-ci byli „progresivní" a ariáni „tradicionalističtf, je však jistě mylné. Skupina ariánů, která Adaloalda roku 626 svrhla a na trůn dosadila jeho švagra Arioalda, nechtěla provést žádnou ariánskou restauraci. Další ariánský král, Rothari Brescijský, se věnoval hlavně válkám s Byzantínci, při nichž dobyl Janov a západoitalské pobřeží. Za následujících panovníků se katolictví stále více prosazovalo na úkor anan-styí. a to zejména po smrti krále Grimoalda roku 671. V poslední čtvrtě století bylo obrácení Langobardů na katolickou víru dokončeno a vztahy s Byzancí měly povětšinou mírový charakter. Poslední velkou vojenskou akcí byl útok Byzantinců na vévodství Benevento roku 66J, který Grimoald bez větších problémů odrazil. Roku 680 veškeré konaly skončily. , , Langobardská společnost a její právní normy doznaly v 7. století vytých změn. Rothariho edikt, vydaný roku 643, je povazován za nej-'ozsáhlejší a nejuspořádanější soubor germánských zvyklosti, jaký M vznikl v germánském království, vyjma oblast visigotske nse. Edíkt je v Podstatě germánským zákoníkem a římské vlivy se projevuji pouze y, Jazyce a některých aspektech vlastnictví. Právní normy byly uspora-dany do 388 paragrafů, které se zabývaly půdou, dědictvím, imanželem, náhradou škody, dvorem, vojenskými záležitostmi, otroky 230 231 GERMÁNI poslední radě i procedurálními otázkami. V tomto rámci byly pečlivě vyloženy obyčeje Langobardů, v některých případech s opravou starších zvyklostí. Příkladem takové revize je ustanovení, které zvyšovalo peněžní náhradu za zranění, čímž se měla eliminovat krevní msta. V langobardské části Itálie byla moc soustředěna v rukou krále, který měl svrchovanou autoritu v právní, administrativní i vojenské sféře. Přestože volba panovníka příslušela sněmu svobodných mužů, sněmovní rozhodnutí byla mnohdy pouhou formalitou. V 7. století vládlo několik králů, kteří se dostali k moci díky sňatku. Sněm pomáhal králi prosazovat zákony a činit důležitá státnická rozhodnutí. Do nejvyšších vládních funkcí byli jmenováni dvorští činitelé, kteří většinou patřili ke králově družině (gasindi). Pozemkové majetky koruny spravovali gastal-daaé, kteří měli dočasnou moc a odpovídali přímo králi. Postupně, jak se langobardské území rozšiřovalo, měli gastaldové ve správě stále více pozemků, třebaže královský majetek byl mnohem častěji rozdělován mezi kostely, kláštery a oblíbence. Římské administrativní členění nahradila v 6, století langobardská vévodství, jejichž území se většinou rozkládalo kolem větších měst. Některá příhraniční vévodství měla mnohem větší rozlohu než ostatní a část z nich dosahovala velikosti starých římských provincií. To platí zejména o tridentském a furlán-ském vévodství na severu a o spoletském a beneventském vévodství na jihu. Poslední dvě často vystupovala nezávisle na králi (nebo dokonce proti němu), což souviselo s jejich vzdáleností od Pádské nížiny. Vévodové, kteří těmto zemím vládli, bylí jmenováni králem, zpravidla na doživotí, ačkoli spory nebo přehmaty mnohdy vedly ke ztrátě panovníkovy přízně. Autonomie mocnějších vévodů byla založena na ovládání místního obyvatelstva. Někteří duces dokonce založili dynastie, jejichž existence byla respektována. Tato malá království pochopitelně omezovala reálnou moc langobardských králů a právě ona způsobila, že při dobývání Itálie zůstali Langobardi jen na půli cesty. V novém společenském řádu se obyvatelstvo členilo do tří hlavních skupin. Byli to svobodní muži, polosvobodní neboli aldicmé a otroci. Na počátku langobardského panství patřili mezi svobodné muže hlavně statkáři a vojáci (arimanni nebo exercitales). Muži, kteří z nějakého důvodu ztratili půdu, mohli svůj osud změnit tím, že začali pracovat iako Gepidové a Langobardi 232 správci statků (gastaldové) a za svou službu získali královskou půdu. Polosvobodní (aldiové) byli připoutáni k půdě, podobně jako pozdně nmští kolóni, a přestože se těšili formální svobodě, byli zcela závislí na majiteli půdy, pro něhož pracovali. V řadách otroků lze pozorovat pozoruhodné společenské rozdíly. K otrokům patřili tzv. ministeriálové spravující pánovu domácnost a statky, šafáři dohlížející na polní hospodářství, pasáci vepřů a zemědělští nádeníci. Postavení Římanů v langobardské společnosti vyvolávalo v minulosti četné spory a řada jeho aspektů není jasná ani dnes. Příčina tkví v neuspokojivém stavu pramenné základny: Římané, kteří žili v langobardské Itálii, po sobě nezanechali téměř žádné písemné památky, a teprve v 8. století se o nich dozvídáme více. Je ovšem mimořádně nepravděpodobné, že by byli všichni zotročeni, jak se domnívali někteří badatelé v 19. století. Většina z nich nemohla být ani zabita či vyhnána, čímž nechceme zlehčovat ex-cesy, jichž se Langobardi na mnoha místech dopouštěli. Kronika Paula Diacona vypočítává řadu násilností, které kulminovaly koncem 6. století' V současnosti se soudí, že v oblastech - zejména venkovských -.které Langobardi bez většího odporu ovládli, došlo k rychlému míšeni Ri-manů a barbarů. Takový dojem alespoň vzbuzují archeologické nálezy, trebaže jich k naší lítosti není mnoho. Prolínání kultur, patrne u jednotlivých artefaktů, svědčí o sdružování řemeslníků a spotřebitelů různého původu. Je rovněž nápadné, že mezi langobardskými výrazy, kte-* se uchovaly v současné italštině, převažují světské terminy (napr. „snop", mdma „bláto"). Můžeme proto usuzovat, že Langobardi pohrne brzy ztratili svůj jazyk (snad již koncem 7. století, coz je dalsi Jamkou toho, Že se s římským obyvatelstvem rychle a Plne szvlh-v Voblasti langobardského osídlení nedošlo kradikálním spolecenskym Plenám. Lze předpokládat, že až do 8. století se mezi statkári _výskytoví značný počet římských pozemkových vlastníků. Langobardstišlecht. ° * patrně přestěhovali do měst a žili tam jako městské ehty vedle nm !^h rodin, s nimiž se postupem doby stále více mísili. CuJe tomu, že severní města přitahovala langobardské anstokratyj»z od .starších dob, což možná souviselo s jejich vojenským let po invazi bylo pravděpodobně velmi obtížné odlišit ve městec velkostatcích Langobardy od Římanů. 233 GERMÁN1 Langobardi pronikli do země, v níž se nacházelo mnoho opevněných měst a městeček. Naznačili jsme, že jejich dobývání lze poměrně dobře sledovat v Pádské nížině a v přilehlých kopcovitých krajích. Osud těchto měst v 6. a 7. století byl různý, málokterá však zanikla, nebo byla vyvrácena. V 10. století bylo více než 75 procent starých římských měst hustě osídleno a většina z nich si uchovávala svoji důležitost. Jedním z nejpozoruhodnějších rysů ostrogótské a langobardské Itálie je kontinuita městského osídlení, třebaže šlo o proces vyznačující se místními zvláštnostmi a rozmanitostí. Nejohroženější města ležela na okrajových územích. Ve městě Luni na ligurském pobřeží fungovalo fórum a okolní veřejné budovy zhruba do 4. století a v 6. století stály v centru pouze jednoduché dřevěné stavby. Ještě v 8. století se tu městský život omezoval na nevelký prostor kolem katedrály. V některých případech se obyvatelé měst odstěhovali, zpravidla do bezpečnějších míst, a příkladem takového postupu jsou občané města Volsinii, kteří zamířili do dnešního Orvieta. Některá menší města st uchovala svou přitažlivost právě proto, že byla malá a tudíž snáze hájitelná. Miláno a Aquileia byly naproti tomu natolik rozsáhlé, že velký úpadek obchodu v raném středověku nepřečkaly. Návštěvníci Itálie jsou někdy velmi překvapeni, že velká část tamních měst dodržuje starověkou dispozici ulic. V Brescii, Cremoně a Bologni, stejně jako ve Veroně, Piacenze a Lucce se rozvržení římských komunikací zachovalo ve zcela mimořádné míře a můžeme proto usuzovat, že starověké ulice tu plnily svou funkci i v 5. a 6. století. Starý střed města se pochopitelně změnil. Fórum ustoupilo královskému paláci nebo katedrále, třebaže ústřední sakrální stavby byly často budovány mimo stávající centrum. Raně středověkému městu začaly dominovat kostely (např. v Miláně či Pavii) a jejich rostoucí počet svědčí o bohatství tehdejších obcí. Lucca, o níž máme pro léta 500-1000 nejvíce dokladů, byla poblíž královského paláce a katedrály hustě osídlena a některé budovy ležely za římskými hradbami. Mnoho obyvatel patřilo mezi pozemkové vlastníky a vztah k půdě měla i řada řemeslníků. Langobardská města tedy připomínala města římská, v nichž sídlila statkářská elita. Do 8. století se pravděpodobně žádné město nevyvinulo ve velké středisko obchodu, což platí i o tak velké aglomeraci, jako Gepidové a Langobardi bylo Miláno. Struktura langobardské správy byla ovšem na městech založena a tento systém zachovávaly i církevní instituce, neboť rozvoj venkovských klášterů spadá až do období po roce 700. Vrcholu moci dosáhli Langobardi za Liutpranda (712-744), jehož dlouhá vláda se vyznačovala obratnou diplomacií za neklidných politických poměrů. Papežství tehdy prožívalo vleklý spor s Byzancí a mělo širokou podporu italských obcí. Liutprand se rozhodl využít příležitosti a zaútočit na Řím. Jeho pokus o sjednocení Itálie narazil ovšem na odpor spoletského a beneventského vévody, kteří se postavili na stranu papeže. Liutprand rychle změnil směr svého postupu, spojil se s ra-vennskými vojsky a oblehl Řím. V následujícím období se mu podařilo Porazit vzpurné vévody a v Římě restituovat byzantskou vládu. Další Pokusy o sjednocení Itálie ale neuspěly. Po Liutprandově smrti v roce ?44 začal politický vliv papežství rychle růst. Římští biskupové usoudi- že nejlepším spojencem proti Langobardům jsou Frankové, kteří za v'ády Karla Martela překonali svůj partikularismus a obnovili silnou centralizovanou monarchii. Francké vojsko mělo papežovi pomoci 2tněnit mocenské poměry v Itálii. . , Roku 740 požádal Řehoř III. Karla Martela o ochranu pred L'utprandem. Přestože Frankové papežově prosbě nevyhověli, jejich za-Jem o italské záležitosti postupně rostl. Langobardský král Ratcnis si uvědomil nebezpečí, které království hrozilo, a roku 749 se vzdal vlády ve Prospěch svého bojovného bratra Aistulfa. Nový král si počínal ve -mi energicky. Obsadil vévodství Spoleto, dobyl Ravennu a zadal na Ki-Riu vyplá nfr>: i—:u,,4.,, Mo rsotipínvii stranu se však postavili rraniwvc aPjp oplácení tributu. Na papežovu stranu se však postavili FranKove ; r'P«n III. vpadl roku 755 do Itálie. Aistulfova porážka znamenala po-cj"ek konce langobardské vlády na poloostrově, třebaže za posledního vladaře Desideria království jakž takž drželo pohromadě. V roce US ^Pad! do Itálie bez velkého nadšení Pipinův syn Karel, porazil lango-bardské vojsko a obsadil Veronu a Pavii. Nejmocnější germánsky sta tak konečně získal nadvládu nad srdcem staré římské říše a jeho Krai m°W později vznést nárok na císařský titul. . . pri iokalizaci langobardského osidlem nám mohou pomoci jednotlrva **«>vá pohřebiště. Jejich největší koncentrace je mezi Pádem a pred-hu«m Alp, od PiemonJtu Furlánsko a u jezer Maggiore a Garda. Na jih 234 235 GERMÁNI od Pádu se zřetelně řidší síť pohřebišť táhne do románských vrchů, ale ne příliš daleko. Právě v tomto kraji dosvědčuje několik skupin místních jmen přítomnost germánských usedlíků. Pobývali zde nejenom Langobardi, ale také Gepidové, Svébové a Burgundi. Jména, která zřetelně souvisí s Langobardy, jsou nejběžnější západně od jezera Garda a na severu Pádské nížiny. Hlavní oblasti osídlení můžeme tedy stanovit poměrně přesně. Když však pátráme po vlastních sídlištích, prameny nám téměř zcela selhávají. Známých lokalit je málo a určování charakteristických rysů langobardských sídlišť nás proto teprve čeká. Langobardský vpád do Itálie provedla řada válečnických skupin, jejichž vůdcové se snažili zmocnit pevností a měst a používat je jako své základny. Kolonizace okolní půdy přišla na řadu později a pravděpodobně ji prováděl lid, který byl etnicky velmi různorodý. Tuto fázi kolonizace dobře dokládá několik obvyklejších místních jmen. Názvy typu braida (rovina) či sunder (samostatná država) svědčí o zabírání půdy, kdežto gehagi a gastaldi se vztahují k správním úpravám v reorganizované zemi. Také sak (ústředí statku) možná poukazuje na reorganizaci pozemkového vlastnictví, při níž nedošlo k pouhému přejmenování starších držav. Několik malých langobardských pohřebišť, která jsou vlastně rodinnými hřbitovy, rovněž dokládá obsazování půdy v závěru 6. a na počátku 7. století (např. v okolí Brescie). Je pravděpodobné, že větší část obyvatelstva pobývala v opevněných městech či pevnostech, kde se nacházely dvory vůdců {curtes). Tomuto závěru nasvědčují bohaté hroby v oblasti Cividale a rozlehlá pohřebiště bojovníků u Castel Trosina a Nocery Umbry. Zdá se, že mimo taková centra husté osídlení neexistovalo. Stojí ovšem za zmínku, že od poloviny 7. století jsou typicky langobardská pohřebiště stále řidší, jelikož pohřební rituály byly ve větší míře ovlivněny křesťanskými zvyklostmi. V okolí Ravenny a jiných byzantských měst se langobardské pohřby ani místní jména z pochopitelných důvodů nevyskytují. Neobjevují se ani v blízkosti Mantovy a Cremony, které dobyl Agilulf až téměř dvacet let po invazi. Význam měst v langobardské Itálii nám dokládají pohřební zvyklosti urozených rodin. Královna Rodelinda nechala za hradbami Pavie postavit kostel, pro který se ujalo pojmenování Santa Maria ad Gepidové a Langobardi Perticas (,u kůlů"). Tento kostel je zvláště zajímavý, protože leží na významném pohřebišti a kůly uváděné v názvu označují hroby padlých bojovníků. Přesto leželo pohřebiště podle římského zvyku za hradbami města. Ještě pozoruhodnější je topografické uspořádání langobardských pohřebišť v okolí Cividale.5' Toto malé římské městečko ve Furlánsku bylo oblíbeným centrem původních dobyvatelů a za jeho hradbami, po obou stranách řeky Natisone, se rozkládalo několik langobardských pohřebišť. K významným nálezům došlo zejména za branou San Giovanni, kde z celkového počtu 250 pohřbů lze minimálně !27 označit za langobardské. Velká část ženských, mužských i dětských kostrových hrobů byla naneštěstí nalezena na počátku 19. sto-fetí, dříve než se začaly sestavovat přesné situační a nálezové zprávy. Je to bezesporu škoda, protože mužské i ženské pohřby obsahují Předměty, které patří mezi nejstarší langobardské památky v Itálii, da-tovatelné do let 568 až 590. S velkou pravděpodobností zde byh po-h?beni přímí účastníci invaze. Další pohřebiště u Cividale patří do Pozdější fáze langobardské vlády. Za kostelem Santo Stephano m Pe*ica, poblíž hradeb, lze malou skupinu pohřbů spojit s vládnoucí Hobardskou rodinou z doby kolem roku 600. Křížky ze zlatých lístku Jsou věrohodným dokladem křesťanského pohřbu v blízkosti kos-teia ležícího mimo město. , Další bohatě vybavené pohřby byly objeveny nedaleko katedrály * Poblíž ostatních kostelů v Cividale. Nejpůsobivěji je takzvaný Gi*ulfův hrob odkrytý v zaniklém kostele v severovýchodní časti mes-ta- Tento skvostný pohřeb v sarkofágu obsahoval několik odznaku vy-s°ké hodnosti, které pravděpodobně náležely vévodovi nebo■ pnshw-"*u vévodské rodiny. Přestože je na víku sarkofágu vyskrabano meno-Gisulf, nebyl zde pohřben stejnojmenný vévoda neboť jeho smrt ostala o třicet nebo čtyřicet let dříve. Cividalské hroby nám naznacu J', jak přitažlivé bylo město pro urozené ^"f^f nám i úzké sepětí mezi kostely a šlechtickými pohřby pnnejmen sl* po roce 600. To platí pravděpodobně nejen o Cividale, aie nc' Brescii, Miláně a ostatních severoitalských m^f'^;é Piatky podobných pohřbů bud zničeny, anebo jeste cekaj. obJevitele. 236 237 GERMÁNI Jestliže kostely přímo vybízely k pohřbívání, mohla i pohřebiště určovat místo kostelů. Jakmile se křesťanské pohřební obřady rozšířily do všech vrstev langobardské společnosti, vznikaly kostely na stávajících pohřebištích nebo na jejich okrajích. To prokazují zbytky kostela na velkém pohřebišti u Castel Trosina i zmínka Paula Diacona o stavbě chrámu na pavijském hřbitově. Nejznámější langobardská pohřebiště paradoxně neleží v centru lan-gobardského osídlení, ale ve spoletském vévodství severovýchodně od Ríma. Jedná se o rozsáhlá pohřebiště Nocera Umbra a Castel Trosino. Obě patřila k silně opevněným výšinným sídlištím, která vyrostla na strategicky důležitých místech.*1' Nocera Umbra je nápadná pevnost na nedobytné skalní plošině nad via Flaminia, spojující Ravennu s Římem. Hroby vypovídají o tom, že v komunitě převažovali bojovníci. Bohaté nálezy zbraní a válečné výstroje zčásti připomínají langobardský materiál z Podunají a vojenskému významu lokality odpovídají pohřby několika vysoce postavených mužů. Jeden z nich obsahoval skládací železnou stoličku, symbol římské autority, a také sedlo se zlatým kováním. V jiném hrobě byly nalezeny zbytky přilby složené z přesahujících železných plátů a výstroj patřící urozenému jezdci. Další bohatý hrob je zajímavý především proto, že u nohou zemřelého leželi kůň a pes. Nocera Umbra nám poskytuje živý pohled na urozené válečníky v předsunutém postavení. Usadili se tu koncem 6. století a pevnost obývali ještě o půl století později. Castel Trosino byl koncem 6. století rovněž v rukou Langobardů. Předtím sehrál svou roli v gótských válkách. Hradiště leželo na via Salaria, která spojovala Řím s Anconou na jadranském pobřeží, a po celé 7. století bylo patrně obsazeno langobardskými bojovníky. Součástí lokality je zatím největší langobardské pohřebiště, jaké v Itálii známe. Archeologové tu napočítali přes 200 kostrových pohřbů, z nichž mnohé byly umístěny v kamenných kobkách či komorách. Velká část pohřbů neobsahovala žádné předměty (především v okolí kostela), což svědčí o šíření křesťanských zvyklostí. Kromě náboženství se Langobardi přizpůsobovali italskému prostředí i po vnější stránce. V několika ženských hrobech se nalezly okrouhlé spony, které byly ovlivněny dobovým římským odíváním, a výjimkou nejsou ani šperky Gepidové a Langobardi odvozené z byzantských vzorů. Obraz společnosti, v níž se stírají rozdíly mezi germánskou a italskou populací, je tu mnohem silnější než vNoceře Umbře a důraz na čistě válečnickou společnost od druhé poliny 7. století zřetelně slábne. Lze předpokládat, že romanizace italských Germánů neprobíhala jen v hmotných ohledech, ale i v méně hmatatelných oblastech. 238 239 XII DURYNKOVÉ A BAVOŘI I Formování nových národů probíhalo od sklonku doby římské také ve středním Německu, třebaže písemné prameny tento proces prakticky nezaznamenaly. Prostor mezi hornolabskou nížinou a Dunajem původně obývalo několik kmenů, z nichž vynikli např. Hermundurové, Markomani a později Rugiové. Skupina bohatě vybavených pohřbů u soutoku Labe se Sálou ve středním Německu nám dokládá, že na konci 3. a na počátku 4. století v této oblasti existovalo lokální mocenské centrum. Nejvýznamnější nálezy byly učiněny v Hasslebenu a v Leuně, přičemž všechna známá pohřebiště vznikla asi kolem roku 300.'> Část mrtvých byla uložena v nezvykle vypracovaných pohřebních komorách; jednalo se o velké hroby vyložené dřevěnými deskami. Výbava zahrnovala římský import, jehož významnou součástí byly bronzové a stříbrné nádoby. Některé leunské hroby obsahovaly jezdeckou výstroj a poblíž jednoho z nich byla objevena lebka a nohy obětovaného koně. Tato rituální praxe je známa i z jiných částí Germánie a ze stepních oblastí. Do hrobů se zpravidla neukládaly zbraně; jen u několika zemřelých byly nalezeny sady tří šípů se stříbrnými nebo bronzovými hroty, které asi sloužily jako odznak hodnosti. Dochovaly se kvalitní germánské ozdoby (zejména v Hasslebenu) spolu s hliněnými nádobami a picími rohy. O náčelnících a jejich družinách z Leuny a Hasslebenu se dříve soudilo, že si své bohatství a snad i postavení vybojovali během válek s Římany ve druhé polovině 3. století. Pravděpodobnější však je, že vstoupili v oněch neklidných dobách do císařské armády, kde získali římské zboží a dosáhli vyšší „životní úrovně". Početné germánské oddíly zaměstnávali ve 3. století mnozí římští císaři, neboť jejich legie trpěly stálým nedostatkem mužů. Tito Durynkové a Bavoři bojovníci se v Gallii či v jiných částech impéria obohatili a domů si možná odnášeli zlaté římské mince, které se nyní hojně nacházejí ve středním Německu. Durynkové jsou poprvé zmiňováni v díle Vegetiově, které vzniklo kolem roku 400. Po více než sto letech nám Venantius Fortunatus zaznamenal durynskou tradici, popisující vztahy mezi Durynky a Langobardy. Dozvídáme se, že v druhé polovině 5. století vládl Durynkům král Bisinus, který si vzal za ženu urozenou langobardskou šlechtičnu. Bisinova dcera Radegunda se podle Venantia vdala za významného lan-gobardského krále Wachona, v jehož době došlo k mocenskému vzestupu Langobardů. Podle jiné tradice (uvedené u Řehoře z Toursu) se francký král Childerich oženil s durynskou princeznou Basinou. Tato zpráva je ovšem zcela ojedinělá a v kontextu 5. století nepůsobí příliš věrohodně. Území obývané Durynky nelze přesněji vymezit. Většinou se soudí, že se táhlo severně od dnešního Durynského lesa a zasahovalo až ke střednímu Labi. Někteří badatelé kladou durynské državy do dnešního Ďurynska, což je poněkud zavádějící, neboť kmenové území bylo jistě rozsáhlejší než moderní stát a zřejmě vícekrát měnilo své hranice. Pn identifikaci durynských oblastí nám mohou pomoci naše znalosti 0 kmeni Hermundurů, který podle všeho tvořil jádro pozdějších Durynků.3' Přestože jazyková příbuznost obou kmenových jmen nebyla jednoznačně prokázána, řada badatelů jí nevylučuje. To pochopitelné neznamená, že by se Hermundurové jednoho dne premenili na Durynky. Pravděpodobnější je odchod skupiny nebo družiny bojovou, jejíž příslušníci si na konci 4. století ponechali původní označeni a svým odtržením napomohli rozplynutí zbytku Hermundurů. Prameny z 5. a 6. století nám naznačují, že jádro dutynskeho osídlení se nacházelo v Posálí a v dolním Polabí. Bezprostredný sousede °urynků byli Sašové na severu a Alamani na jihu. Po polovine 5. stole-11 nám archeologické nálezy poskytují značně homogenní obraz hmotné kultury, žárové pohřby v urnách, typické pro mladší dobu rímskou, Po roce 400 pomalu mizí a místo nich se objevují kostrové pohřby vy-ehodozápadní orientace, rozestavené do řad. Zbytky mužského a zeného oděvu, šperky, ozdoby a zbraně nasvědčují tomu, ze po roce 240 241 GERMÁNI existovalo jednotné uskupení. V oblasti osídlené Durynky známe mnohem lépe pohřebiště než sídliště. Zdá se, že osady byly poměrně malé a ležely roztroušeně po kraji. Samotné stavby nevynikaly velikostí a dlouhé domy mezi nimi pravděpodobně vůbec nefigurovaly. Absence velkých středisek vedla některé badatele k závěru, že kmenoví vůdci bydleli v určité vzdálenosti od svých poddaných. Průzkum výšinných sídlišť v durynské oblasti by mohl vést k celkové revizi dosavadních názorů. Na Hasenburgu u Grossbodungenu a na Schlossbergu u Quedlinburgu našli archeologové keramiku a jiné předměty ze 4. a 5. století, zatím se jim však nepodařilo objevit zbytky opevnění či obytných staveb. Naděje vzbuzují především výzkumné práce na Hasenburgu, protože jen čtyři kilometry odtud byl nalezen poklad z první poloviny 5. století, který obsahoval římské stříbrné nádoby a 21 zlatých mincí. Není vyloučeno, že tyto předměty patřily germánskému veliteli, který působil v římské armádě na Dunaji a později se vrátil do Durynska. Na rozdíl od jiných středoevropských národů se Durynkové ve větší míře neusazovali v římských provinciích. Část Durynků se zúčastnila langobardské invaze do Itálie, většina kmene však setrvala na svém tradičním území. V 6. století upadli Durynkové pod franckou nadvládu a museli se spokojit s autonomním postavením v rámci francké říše. O existenci Bavorů se poprvé dozvídáme roku 551 n. 1., kdy je ve svém díle zmínil poitierský biskup Venantius Fortunatus. Bavoři tehdy sídlili v bývalé provincii Raetii na východ od řeky Lechu a jejich bezprostředními sousedy byli Alamani na západě. Žádný z nejstarších pramenů nám neposkytuje údaje o původu Bavorů ani o jejich příchodu do oblasti mezi Dunajem a Alpami." Mezera v pramenech umožnila ve středověku i v novověku rozsáhlé spekulace na toto téma. O počátcích Bavorů se živě diskutovalo ještě v 18. století. Řada učenců se snažila rozřešit otázku, zda tento národ patřil ke Keltům nebo ke Germánům. Ve středu pozornosti stálo možné spojení mezi keltskými Bóji v Čechách a raetskými Bavory. Latinské jméno Bavorů, Baiovari, ke ztotožnění obou etnik přímo vybízelo. Potíž byla v tom, že přes všechny indicie se moderní Bavoři považovali za „stoprocentní" Germány. Diskuse pokračovala po celé 18. století. Bavorská akademie věd, založená roku 1759, Durynkové a Bavoři se přidala spíše na stranu „keltofilů" a ke změně v jejím postoji došlo az koncem 18. století. Zhroucení francouzské moci v západní Evropě roku 1815 vedlo k opuštění keltské „stopy" a počátky Bavorů se začaly vykládat v duchu nastupujícího romantismu. Muselo uplynout ještě dalších sto let, než proběhl opravdu systematický výzkum. Tradice, která popisuje stěhování etnik z horního Polabí na jih, působí do značné míry věrohodně. Germáni sídlící ve 4. století na horním punaji sem patrně přišli na vyzvání římských orgánů nebo alespoň s jejich vědomím. V 5. století bychom na obou březích středního Dunaje našli velmi různorodou populaci, složenou z Kvádů, Svébů, Rugiů a Příslušníků dalších germánských národů. Mimoto musíme předpokládat, že v dané oblasti žila i řada provinciálů. Etnická nesourodost je velmi dobře patrná na pohřebišti u Kletthamu poblíž Erdingu, kde se Pohřbívalo od konce 5. století až do druhé poloviny 7. století. V lokalite bylo odkryto zhruba 2300 hrobů, z nichž 1500 kostrových mělo vý-chodozápadní orientaci. Nalezené předměty se připisují Alamanům, Durynkům, Ostrogótům a dokonce i Hunům. Francký tlak ze západu vedl pravděpodobně k tomu, že se v Podunaji ^čalo formovat jednotnější seskupení. Mezi lety 530 a 550 byla založena nová pohřebiště v okolí Řezná, Straubingu a Mnichova, svedaci 0 nových sídlištích v oblasti. Podunají, které ztratilo velkou cast půdních obyvatelstva, nabízelo novým příchozím dobré podmínky k zi-v°tu. Není vyloučeno, že proces osídlování ovlivňovali v 6. stoku sa-rcotní franští vůdcové, mající zájem na stabilitě v neklidném regionu. V této fázi vývoje rozlišujeme tři etapy osídlování. Nejstarši lokality vy-|-°«ly v okolí Mnichova a podél toku Isaru. Jen o něco mlads. jsou sídla táhnoucí se od ústí Isaru do Dunaje až po starou řezenskou pevnost, ^zno bylo obýváno po celou sledovanou dobu a až do 8. století siou-zil° jako rezidence bavorských knížat. Třetí oblast se rozkladala mezi Inr*m a Salzachem a kolem jejich soutoku. Pro 6. století nemáme dis-Pozici žádné důkazy, které by svědčily o vzájemných vazbách mezi te-m«o regiony. Bavorské teritorium spíše připomíná pohraniční spoiec nost na východním okraji franckého světa. ki Velmocenské postavení Franků bylo po roce 531 naprosto.nepřehlédnutelné. V letech 531 až 534 si Frankové podmanili Durynky a krat- 242 243 GERMÁN! ce nato upadly přední bavorské rodiny do závislosti na merovejském králi, aniž se pravdepodobne zmohly na větší odpor. Franky ustavený vládce Bavorů pocházel z rodu Agilofingů. Francké prameny mu přisuzují titul vévody (dux), langobardské texty hovoří o králi (rex). Základna francké správy se nacházela v Řezně, které bylo chráněno starým římským opevněním. Za hradbami města vyrostlo malé pohřebiště, kde byli uloženi místní hodnostáři. Spolu s franckou suverenitou se v oblasti objevilo křesťanství a s ním i první kostely. Nejstarší sakrální budovy byly dřevěné a stály zpravidla na pohřebištích (např. Aubing u Mnichova). Podobné chrámy patrně vznikly také v dalších velkých střediscích. Po langobardském vpádu do Itálie roku 568 se zvýšil strategický význam Bavorska. V ještě větší míře než dosud tvořil tento prostor hranici mezi usedlými etniky a mobilnějšími skupinami z Asie a východní Evropy. Panónskou nížinu ležící východně od bavorského území ovládli asijští Avaři, kteří měli tendence postupovat dále na západ. Avarský materiál, včetně typických trojbřitých šípů, byl nalezen na sídlištích ve středním Podunají a lze ho datovat do druhé poloviny 6. století. Bavorský kmenový svaz sice zaujímal významné místo mezi Západem a Východem, nemohl se však chovat nezávisle. Do budoucna se musel podřídit větším státním útvarům, které vznikly po ukončení etnických přesunů. Vědomí i ZÁVĚR Od starověku k dnešku ií germánské identity se vyvíjelo pomalu a ve středověku bylo dosaženo jen malých pokroků. Díla starých obyvatel severní Evropy, zejména megalitické hroby a opevnění, byla v krajině těžko přehlédnutelná a vyžadovala vysvětlení. Sečtělí pozorovatelé, jako byl Saxo Grammaticus, dánský učenec ze 13. století, je ovšem pokládali za dílo démonů či obrů a tyto názory se projevily v názvech typu „obří hrob", .obří mohyla", nebo později „pohanský vaľ. Objekty nalezené y zemi se dlouho považovaly za věci magického nebo přírodního^ původu. Johanne"- v/ -- • i ..1,«« epi>«těv 16.sto- uho považovaly za věci magického neoo pniuunu~ r----- - ---ies Mathesius, přítel a životopisec Martina Luthera, se ještě v 16. sto-etl d°mníval, že jde o přírodní úkazy. Velký pokrok znamenalo znovuobjevení Tacitovy Germánie v her-s»eldském klášteře roku 1451 a její vytištění v Benátkách roku 1470 a v Norimberku roku 1473 (vydání Konráda Celtise).l>Ještě pred zvěčněním spisu sestavil italský humanista Piccolomini první komentár [,4S8), který byl roku 1526 přeložen do němčiny. Zásoba informaci, «*rou Germánie poskytla, byla natolik bohatá a pestrá, ze musela stre dověkého Čtenáře ohromit; Tacitova chvála určitých stránek germansKe sPolecnosti současně připravila půdu pro nacionalistické pojetí davne minulosti. Germáni poprvé vystoupili ze stínu Říma a bylo zviaste uspokojivé, že je do evropské historie uvedl jeden * ^^JT **fa autorů. Nelze se divit, že po zveřejnění Germánie bylo k°l* velmi zbrklých prací, které tvrdily o Germánech mnohem víc nez * dalo odvodit z Tacitova textu. Původ Germánů byl dokonce hl dan ^rojských hrdinů, patrně jako paralela k rímskemu Mneo • Možnější přístup zvolil Beatus Rhenanus, který roku 1519 seps 244 245 GERMÁNI Závěr komentář ke Germanii a roku 1531 zkompiloval práci shrnující starověké zmínky o Germánech. V téže době se probudil zájem o Caesarovy spisy a větší pozornosti se dostalo i Tacitovým Letopisům a dílu Velleia Patercula. Roku 1557 vydal Philipp Melanchthon studii, v níž se zabýval rozmístěním germánských kmenů a geografií starověké Germánie. Autorem všestranného historického pojednání o Germánech, které vyšlo roku 1616 pod názvem Germaniae antiquae libri tres, se stal Philipp Cluverius (Klüver). Snahy o vytvoření germánské archeologie narážely pochopitelně na řadu překážek. Pozornost se soustředila na snadno určitelné římské památky a předměty, zejména na nápisy. Nesporně germánský materiál se dal stěží oddělit od památek na jiné národy - Kelty, Slovany či Skyty. První záblesk archeologického přístupu však můžeme vidět v díle Johanna Aventina, jehož Kronika o vzniku, původu a skutcích dávných Germánů z roku 1541 shrnovala poznatky o přímých předcích Němců. Zkoumání minulosti měly usnadnit první středoevropské sbírky starožitností. V druhé polovině 16. století zřídili saští kurfiřti v Drážďanech velkou prehistorickou sbírku a již v roce 1587 byl sestaven její katalog. Další rané sbírky starožitností vznikly ve Vídni, Mnichově, Praze a Berlíně. Srovnávací studium artefaktů bylo ale před rokem 1700 teprve v počátcích a nedostatek spolehlivých chronologických znaků způsoboval, že se jednotlivé nálezy většinou připisovaly Kimbrům, Bojům nebo Venedům. Vzrůstající zájem o viditelné památky a jiné starožitnosti vedl koncem 16. století k prvním vykopávkám. Předmětem zkoumání se staly zejména komorové hrobky a jiné megalitické památky. Různí autoři se snažili najít odpověď na otázku, kdo tyto stavby zbudoval. K významnějším spisům náležely práce Bevolkerts Cimbrien od J.-D. Majora (1692) a Cimbrische Heyden-Religion od M. T. Arrkiela (1691). Na počátku 18. století se severoevropskými památkami zabývala celá řada učenců, jejich závěry však byly většinou chybné. Nálezy se příliš často připisovaly germánským národům známým z klasických pramenů, tj. Kimbrům, Chattům a Langobardům. Důvod je zřejmý - šlo o nejstarší známé obyvatele severní Evropy. Obrovské časové rozpětí evropské prehistorie se nedalo nijak změřit, takže paleolitické sekyry, zbraně z doby bronzové, keramika z doby železné a šperky z doby stěhování národů se bez jaké- koli systematičnosti zařazovaly do jednoho celku a náležitě roztříděny a chronologicky uspořádány byly teprve v 19. století. Rostoucí profesionalismus, jímž se vyznačovalo historické bádání v 18. století, souvisel do značné míry se zakládáním akademií. Za vlády Fridricha I. vznikla Pruská akademie a roku 1751 zahájila svou činnost akademie v Góttingenu. Podobné ústavy se záhy objevily i ve skandinávských zemích. Švédská královna Luisa Ulrika, sestra Fridricha Velikého, zřídila v roce 1753 Vitterhetsakademi zaměřenou na studium starožitností, historie a rétoriky. Roku 1760 vznikla norská Královská společnost, která organizovala vykopávky a založila muzeum. Královská společnost v Dánsku pořizovala zprávy o objevech a řada členů panovnického rodu se aktivně účastnila vykopávek. První svazek Zpráv Dánské královské společnosti obsahoval stať dvorního kaplana Erika Pon-toppidana, který vedl výzkum prehistorického pohřebního objektu v parku královského paláce. Stať je vzorem bystrého pozorování, jasněno záznamu a střízlivého výkladu. Pontoppidanova poctivá práce sice nemohla vést k správnému určení příliš složitých nálezů, autor se však caroval unáhlených závěrů, které jsou typické pro jeho bezprostřední Předchůdce. Dosavadní poznatky o Germánech byly vynikajícím způsobem shrnuty v knize Edwarda Gibbona Úpadek a pád římské nse, jejíž první svazek vyšel roku 1776. Gibbon nepovažoval germánské národy za pouhé nepřátele římské říše, ale snažil se o hlubší pohled. Zdatnost a sila barbarů na něj udělaly velký dojem, třebaže nebyl zatížen iluzemi o ušlechtilém divochu. Ve své knize často zachovával nezvykle vyváženy odstup. Na jednom místě dokonce napsal, že „pustošení barbarů bylo méně ničivé než nepřátelské akce podnikané vojsky Karla V., katolickeno lížete, který si říkal císař Římanů". Gibbon měl velkou úctu k laatovi a P« zpracovávání látky silně závisel na Germanii. Zdalo se mu, ze 0 jednotlivých kmenech nelze napsat o mnoho více nez Tacitus a pr t0 se omezil na obecná sdělení s několika vlastními vystižným, po-známkami. Jako příklad může sloužit úvaha, v níž se vyjadruje k neex ■tenči peněz u Germánů: „Peníze jsou, stručně ^0'nCJUn^-n<Ä podnětem a železo nejmocnějším nástrojem lidskéP™0"™ . Proto si lze jen stěží představit, jakými prostředky se mohl národ, . 246 247 Závěr GERMÁN l nebyl podněcován jedním ani podporován druhým, vynořit z nejsuro-vějšího barbarství." Gibbon pochopitelně přehání absenci zákonů u Germánů, jejich neschopnost úěinně se sjednotit proti Římu, jejich nedostatky ve výstroji a v organizaci války. Nejeví žádný hluboký zájem o vztahy mezi kmeny popsanými Tacitem a pozdějšími kmenovými svazy, které ohrožovaly římskou říši. Přesto je Gibbonova kapitola o Germánech velmi moderní a poměrně objektivní pojednání, mnohem pokročilejší než řada prací z 19. století. Ve svých Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menschheit (1784-91) se Gibbonův současník Johann Gottfried Herder pokusil analyzovat germánské vlivy v římské říši. Podle jeho názoru nebyli Germáni na výši svých úkolů, neboť se nezbavili starého kmenového barbarství. Stejně jako jiní doboví spisovatelé včetně Goetha však Herder poněkud opomíjel germánskou historii před velkým stěhováním národů. Prvním známkou nadcházející změny se stalo vystoupení hraběte Ewalda Friedricha von Hertzberga roku 1780. Tento ministr pruské vlády přednesl v berlínské Královské akademii věd referát, v němž chválil ctnosti germánských národů a zdůrazňoval jejich nadřazenost ctnostem římským. V následujících desetiletích vznikla řada regionálních historických společností, které zvýšily počet zájemců o germánské starožitnosti. Společnosti umožnily pravidelné setkávání historiků, filologů a archeologů, což bylo nezbytným předpokladem pro dosažení většího pokroku. Roku 1819 vznikla Společnost pro starší německé dějiny, která o šest let později vydala první svazek Monumentu Germaniae Historica. Rozsáhle pojatý ediční podnik plní svou funkci dodnes. V roce 1836 vydal Gustav Klemm Rukověť germánských starožitností, obsáhlou studii o germánské kultuře, společnosti a náboženství, založenou na starověkých pramenech a zčásti i na výsledcích omezeného archeologického výzkumu. Archeologické bádání se mělo v následujících desetiletích podstatně rozvinout. Levezow zveřejnil svou průkopnickou studii o germánských a slovanských starožitnostech z kraje mezi Labem a Vislou (1825), Lisch popisoval nálezy z Meklenburska (1837) a Giesebrecht se snažil datovat starogermánský materiál ze severoně-meckých hrobů (1838). To vše byly odvážné pokusy interpretovat stále rostoucí počet nálezů. Celkový přínos zmíněných prací byl však přesto malý, neboť chyběl potřebný kulturní a chronologický rámec. Velký pokrok nastal zhruba v polovině století. Roku 1855 psal John Mitchell Kemble tajemníkovi Londýnské společnosti starožitníků o řadě pohřebních uren, které byly nalezeny v se-veroněmeckém Stade. Dopis později vyšel ve 36. svazku časopisu Archeológia. Kemble objevil pozoruhodné podobnosti mezi nádobami ze Stade a některými urnami z východní Anglie. Jeho správné pozorování stojí na počátku systematického výzkumu anglosaských kovových výrobků a keramiky, které jsou primárním pramenem pro dějiny germánského osídlení na ostrově. Význam Kemblových závěrů pro chronologii anglosaské keramiky byl zpočátku relativně malý, neboť anglická a německá archeologická studia neměla dosud odpovídající úroveň. K« zlepšení tohoto stavu došlo po objevech v jižním Dánsku (od roku 1864 i v Německu), které poskytly důležité chronologické údaje a zároveň osvětily hmotnou kulturu germánských národů v pozdně římskem období. Zbraně, části výstroje, spony, různé ozdoby, keramika, zbytky oděvů, kožená obuv a římské mince, to vše bylo ve velkém množství nalezeno v nydamském, thorsbjergském a vimoském rašeliništi. Nydamsky depot nav>'c obsahoval trojici lodí, z nichž jedna byla kompletně vyzdvižena a,zachráněna. Její prakticky nepoškozený trup se stal ozdobou zámecko muzca v Gott (siesvicko). Tyto rozsáhlé vot.vm depoty, d°We popsané a zobrazené C. Engelhardtem ve čtyřech vynikají^ ^nografíích,-') odhalily kontakty mezi germánským světem a nmsKou nsi ve 3. a 4. století n. I. a umožnily stanovení pevné chronologieger-^nského kulturního materiálu z mladší doby římské, neboť rvonly fobře datovatelný archeologický soubor. Významný seversky-W« l J- A- Worsaae došel spolu s C. Engelhardtem k názoru,» ba vlezná nebyla krátkým obdobím, které uzavíralo P«*«"^ ^■ ale dlouhou a formativní epochou, která spojovala n«**M ™ vynalezením písma se světem vikingských ^g-Roku 1865 navr ^čenci první periodizaci doby železné. Jejich mfczove ton od Přibližně době římské (asi 200 až 450 n. L> dobe stehovam* °«ů (asi 450 až 700) a době vikingské (asi 700 Pravena půda pro velký pokrok a postupné upřesňován, chronolog 248 249 Závěr GERMÁNI_ ktcre šly ruku v ruce s vývojem archeologických postupů v druhé polovině 19. století. Průkopnickou archeologickou studii o době stěhování národů vydali roku 1848 bratři Wilhelm a Ludwig Lindenschmidtové. Tato malá monografie, nazvaná Das germanische Todtenlager bei Sel&n in der Provinz Rheinhessen (Germánské pohřebiště u Selzenu v Rýnském Hesensku), se stala první systematickou prací o germánském pohřebišti a její vysoká úroveň nebyla překonána hluboko do 20. století. Autoři pořídili situační plán lokality a hroby s jejich obsahem zachytili na kolorovaných kresbách. Provedli také rozbor některých předmětů a uvedli analogie z jiných nalezišť v Německu a Švýcarsku. Lindenschmidtové měli štěstí, neboť mezi předměty v hrobech nalezli dvě Justinianovy mince. To jim umožnilo datovat vznik celé lokality do 6. století. Monografie o selzenském pohřebišti se považuje za první moderní studii, která se zabývá germánskou migrací. Její autoři dokázali, že jednotlivé hroby (a tím i jiné depoty) lze datovat do doby pořímské. Srovnávací studie, jejichž prvním příkladem byl Selzen, se od nynějška zaměřily na hledání analogií mezi nalezišti a postupně vytvářely chronologický rámec, z něhož vycházejí současní badatelé. Ludwig Lindenschmidt zveřejnil v pozdějších letech další archeologické studie o době stěhování národů a spolupůsobil při zakládání Římskogermánského ústředního muzea v Mohuči. V této době se začala rozvíjet i filologická studia. Badatelé hledali odpověď na otázku, zda by se rané vztahy mezi Germány a Kelty nedaly osvětlit pomocí jazykovědy. Naneštěstí byly první práce prostoupeny keltománií, jež vyvolala stejně silnou germanofilskou reakci. U některých autorů převládly nacionalistické předsudky nad střízlivým vědeckým přístupem, což se projevilo například v díle d'Arboise de Jubainvilla, který prosazoval tezi, že Germáni byli kdysi poddáni Keltům a jako jejich nevolníci převzali řadu keltských slov. V podstatě neutrální Holtzmannův názor v práci Keltové a Germáni: historický výzkum (Kelten und Germanen) z roku 1855 je však z dnešního pohledu stejně neudržitelný. Holtzmann předpokládal, že Keltové z pevninské Evropy tvořili s Germány jedno etnikum, zatímco Keltové z Británie a Irska patřili k jiné větvi indoevropské rodiny. Podobné teorie měly Idealizovaný germánský bojovník oblečený a vyzbrojený podle nálezu z thorsbjerského votivního depotu ^řmccku pochopitelně velmi nepříznivý ohlas a celá diskuse pouze P°fla zastánce jazykové a rasové čistoty Germánů. Koncem 19. století ^kupiny německých germanofílů staly prakticky nepřístupnými jate- Ko« racionální debatě v , Studium germánské historie a archeologie udělalo na přelomu 19-a 20. století velké pokroky. Archeologové si ovčhli, ze mohou poměr 250 251 GERMÁNI ně přesně datovat nálezy i celé lokality. Množily se studie o germánských národech a jejich sídlech. Kritika pramenů dosáhla vysoké úrovně. Nejlepším syntetickým dílem, které se do té doby objevilo, byla kniha Deutsche Altertumskunde od Karla Müllenhoffa (1880), shrnující přehlednou formou dosavadní poznatky. V téže době zahájil svou činnost Gustav Kossinna, který bádání ovlivnil na příštích padesát let. Roku 1885 přednesl Kossinna před Německým antropologickým ústavem v Kasselu proslulý referát, v němž představil svou koncepci. Za pravlast Germánů považoval Meklenbursko, Šlesvicko-Holštýnsko, Dánsko se západobalt-skými ostrovy a jižní Švédsko. Ve zmíněných oblastech se germánská kultura vyvíjela bez vnějších vlivů od střední doby kamenné a Germáni odtud postupně expandovali všemi směry. Název Kossinnovy nejpopulár-nější knihy, vydané v roce 1912, byl plně poplatný době: Germánská prehistorie jako nejdůíežitější národní disciplína. Práce, která se přímo dovolávala německého nacionalismu, dosáhla velkého ohlasu a její pozdější vydání mohla nacionálne socialistická strana využít k politickým účelům. Vedoucí představitelé Třetí říše brali germánský starověk, alespoň v Kossinnově podání, velmi vážně, zasadili se o vznik Říšského sdružení pro německou prehistorii (Reichsbund für deutsche Vorgeschichte) a prakticky zakázali historická díla, která zpochybňovala germánskou nezávislost na jiných kulturách. Studia fyzických antropologů, kteří se neúnavně věnovali měření ce-falického indexu raných populací, vedla v polovině 19. století k vyslovení teze o rasové nadřazenosti severských národů. Dlouholebí (doli-chokefaličtí) seveřané byli zřetelně odlišováni od širokolebých (brachy-kefalických) jižanů a k jejich poznávacím znakům patřila mužnost, činorodost, vysoká postava, světlé vlasy a modré oči. Nordická rasa byla považována za morálně i fyzicky nadřazenou ostatním lidským plemenům. Odkud však tito seveřané pocházeli? První jazykovědci umísťovali pravlast indoevropských národů do střední Asie a západní Indie. Jelikož antropologové tyto domněnky nepotvrdili, objevil se v šedesátých letech 19. století názor, že pravlastí nordické rasy byla Evropa. Původní sídla se hledala např. v Německu, ve Skandinávii či v západním Rusku. Později začal Karl Penka agresivně prosazovat skandinávskou hypotézu a jeho četné práce ovlivnily nejenom vědecké mínění, Závěr ale i názor veřejnosti. Koncem 19. století se v obecném povědomí pevně zakořenila představa, že germánské národy historické doby a původní nadřazená árijská rasa spolu v mnoha ohledech souvisely. Árijská teorie ovlivnila v příštích padesáti letech i badatele, které nemůžeme podezřívat ze sympatií k nacionálnímu socialismu. Gordon Childe, Prehistorik se sklony k marxismu, převzal mnohé prvky árijské teorie, "apř. vynikající duševní schopnosti Árijců a jejich mimořádnou kulturní vynalézavost. Lidé, kteří ve 20. století využívali myšlenku árijstyí na Podporu svých politických požadavků, mohli odkazovat na řadu vědeckých prací. Třetí říše nevynalezla Árijce ani nordickou „nadrasu". Obě myšlenky se rozšířilv již před rokem 1900 a staly se součástí světonázoru, který by dnes většině Evropanů připadal trapný a falešný. Hledání národní kulturní jednoty přivedlo mnohé spisovatele a mys-1,te'e k zájmu o dávnou germánskou minulost. Všeobecná nespokojení s roztříštěností Německa po napoleonských válkách zasáhla polinu, umění, literaturu i každodenní život. Budovaly se národní památky, zčásti jako výraz národního cítění, zčásti jako projev nového iido-ve"o náboženství sekularizované společnosti. Řada pomníku mela Nařizující podobu, přestože v dekoraci a symbolice dominovala germánská tematika. K nepozoruhodnějším objektům pováná v letech 1832 až 1842 na vrcholu kopce pobDunaje (cca 0> východně od Řezná). Stavba, kterou financoval bavorsky kral L«dvík I., měla podobu řeckého chrámu a byla 120 metru dlouhá a 50 vysoká. Uvnitř se nacházely dvě síně, jejichž stropy astenyb Robeny obrazy germánských bohů se symboly *f™7nčZu orechy lemovaly sochy, které představovaly jedno hv^nemec a centrální postavení zaujímala vítězná Germán* a cherw^ ^ ce Arminius, který porazil Římany v Teutoburskem *° ^ aP°čalo s výstavbou Arminiova pomníku (^7^,4lhal, Jj-U mnohem větší proslulosti než ^^J^^^ P-10 Ernsta von Bandela, situované na vysokém kopa Äkéh° ^ bylo dokončeno ^ufS^ ^ 252 eutoburského lesa, bylo dokončeno až roku 1875, ncwi ^ pátých letech se nepodařilo získat dostatek ^^oc a sí-Na ^ ~d Valhaly byly použity gotické P^^^y se m* Německa. V mohutném podstavci Anniru . 253 Záver la původně nacházet sin oslavující významné Němce; tuto část se však nitóy nepodařilo dokončit. Germánský hrdina je zpodoben jako středověký bojovník: jeho prsa chrání brnění, hlava je pokryta okřídlenou Přilbou a pravá ruka třímá mohutný meč. Ačkoli celkový dojem poně-tod kazí nevěrohodné proporce Arminiovy postavy, v hornaté krajině působí památník vskutku impozantně. Nacisté jej neměli rádi. Hitler se domníval, že gotika je staromódni styl, který nemá místo v jeho novém rádu. Arminiův pomník si přesto získal oblibu u většiny Němců a dodnes je ze všech památníků germánské minulosti nejvíce navštěvován. vl«ech 1874 až 1885 wrostl na břehu Rýna další monument -Niederwaldský pomník (Niederwdddenkmal). Měl připomínat německu jednotu a nikdy nedosáhl takové popularity jako Arminiova socha, bořila ho obří postava Germánie v klasicizujícím oděvu, jejíž mohutný Piedestál zdobily vlvsv znázorňující Válku a Mír a řeky Rýn a Moselu. Národní cítění se projevovalo i v jiných směrech a ukazovalo pntom ■"nohem horší tvář. Téměř mystická vidina německého národa (Volfe), Jednoceného s německou zemí, se v 19. století hluboce zakořenila v po-Jťcké ideologii. Řada historiků a archeologů se snažila dokázat staro-™ „germánství" (Germanentum). Hrdinská minulost nebyla v jejicA jen velkolepým dědictvím, ale i nadějí a vodítkem do budoucna, ^manská minulost se považovala za zdroj morálních a spolecensKycn h°dnot, které jiné národy ztratily nebo nikdy nepoznaly. Objevil se na-l*' že Germáni opustili severní Evropu, aby zachránili lidstvo pred decentními stredomorskými impérii. Vlastnosti severského bojovníka všemožně velebeny a idea meče zastínila vše ostatní. Odtud byl jen ^ek k tomu, aby se germánskému bojovníkovi p^lajh°™; laická síla. Podle některých autorů se nadřazenost severských narc, u fttelně projevila při vítězných taženích v různých částech, Evropy *jména při rozbití římského impéria, považovaného » říši starověku. Důkaz takové nadřazenosti mohla poskytnout nejen ^ ale i studium rasových typů (přesné měřen, lebek>to^ehdy Populární) a archeologických kultur. Fyzická anjropobg aJ geologie, které zažívaly prudký rozmach, ^^U^Z, ^ na podporu teorií o nepřetržitém vzestupu germánske kultu ravne i hmotně nadřazené ostatním kulturám. 255 GERMÁN] Idea slavné germánské minulosti byla ve třicátých letech pochopitelně využita nacionálne socialistickou stranou.3' Výzkumné programy, které měly velkou státní podporu, se věnovaly potvrzování germánské starobylosti a jejich hlavním úkolem bylo prokázat nadvládu nordické rasy nad většinou Evropy. Často byly prováděny velmi pečlivé vykopávky na prehistorických nalezištích a mnohé z nich se konaly pod dozorem SS. Heinrich Himmler doufal, že poblíž každé základny SS bude odkryta germánská lokalita, která by mohla sloužit jako kulturní středisko německé velikosti. Nespočetné studie popisovaly, jak rasově čisti Germáni šířili svou kulturní nadvládu nad méně vyvinutými rasami, tj. nad Slovany a Kelty. Pozornost se soustředila i na římsko-germánské války, které přispěly k rozkladu impéria. Mnoho archeologických prací mělo vynikající úroveň, třebaže jejich závěry bylo možno předem odhadnout. Některé regionální průzkumy, které se uskutečnily za Třetí říše, se staly východiskem pro další bádání. Roku 1940 vyšlo pod vedením H. Reinertha největší syntetické dílo, které do té doby o Germánech vzniklo. Završovalo padesátiletý vývoj nacionalistického výkladu germánských dějin a stálo na vrcholu této historické vlny. Je pochopitelné, že po roce 1945 důraz na hrdinskou germánskou váleč-nickou kulturu téměř vymizel. Badatelé se mnohem více zabývali kulturní výměnou mezi jednotlivými evropskými národy. Vliv impéria na barbarskou společnost byl vykládán citlivěji a charakter této společnosti byl přesněji definován. Rozsáhlé vykopávky na sídlištích a studie zabývající se jejich okolím odhalily populaci, která velmi zdatně využívala půdu i její zdroje, a která rozvinula mimořádně trvalé společenské a hospodářské struktury. Od znovuobjevení Tacitovy Germánie před pěti sty lety po dnešní velké archeologické projekty se pohled na germánské dějiny výrazně proměnil. Konec toho dlouhého procesu ještě není na dohled, můžeme však s jistotou tvrdit, že máme mnohem lepší přehled než kterákoli předchozí generace. POZNÁMKY Úvod 1) Poseidóniovskou tradicí se zabýval Eduard Norden, který má dosud četné zastánce. Jeho závěry nejsou nepodložené, pouze přehnané. Viz E. Norden, Die Germanische Urgeschichte in Tacitus' Germania, Darmstadt 1959 (4. vydání). 2) Viz R. Hachmann & G. Kossack & H. Kuhn, Volker zwischen Kelten und Germanen, Neumünster 1962; M. Geizer, Caesar: Politician and Statesman, Cambridge (Mass.) 1968. 3) R. Nierhaus, Das swebische Gräberfeld von Diersheim, Berlin 1966, uvádí pozdější germánské osídlení poblíž Rýna u Štrasburku. 4) Viz J. Matthews, The Roman Empire of Ammianus Marcellinus, London 1988, s. 306-318. 5) Viz R. Hachman et al., Volker zwischen Kelten und Germanen. 6) Viz L. Kilian, Zum Ursprung der lndogermanen, Bonn 1983; týž, Zum Ursprung der Germanen, Bonn 1988. 7) K diskusi viz: C. Renfrew, Archaeology and Language, London 1987; J. P. Mallory, In Search of the Indo-Europeans, London 1988. 1. Země a lidé 0 Rozborem dochovaných předmětů se zabýval O. Klindt-Jensen, Foreign Influences in Denmark's Early Iron Age, Kobcnhavn 1950, s. 1. a J. Jensen, The Prehistory of Denmark, London 1982. s. 237-240. 2) Viz K. Raddatz, Das Wagengrab der jüngeren vorrömiscben Eisenzeit vor, Husby, Kreis Flensburg, Neumünster 1967. 3) Viz Germánie 40. (Pozn. red.) 4) Viz G. Rosenberg, „Hjortspringfundet", in: Nordiska Fortidsmmder 3. 1937. 5) Fundovaná práce Zdeňka Vány, Svět dávných Shrvanú, Praha 1983 shrnuje výzkum až do počátku osmdesátých let. 256 257 GERMÁNI 6) Viz Marija Gimbutas, The Baits, London 1973. 7) Viz K. Godlowski.Tfce Chronology of the Late Roman and Early Migration Periods in Central Europe, Krakow 1970; R. Kenk, „Studien zum Beginn der jüngeren römischen Kaiserzeit in der Przeworsk-Kultur", in: BRGK 58, 1977, s. 161. 2. Společenské uspořádání 1) Viz E. A. Thompson, The Early Germans, Oxford 1965, s. 32-38. 2) Nejúplnější moderní studií o germánské kmenové struktuře je práce R. Wenskuse Stammesbildung und Verfassung, Köln/Graz 1961. 3) Viz A. C. Murray, German Kinship Structure, Toronto 1983. 4) Viz j. M. Wallace-Hadrill, Early Germanic Kingship in England and on the Continent, Oxford 1971, s. 1-20. 5) Germanic 14. Všechny ukázky z Tacitova díla jsou převzaty z překladu Václava Bahníka; in: Tacitus, Z dějin císařského Říma, Praha 1976. (Pozn. red.) 6) Viz D. Timpe, Arminius-Studien, Heidelberg 1970. 7) Viz H.-J. Eggers, „Lübsow, ein germanischer Fürstensitz der älteren Kaiserzeit", in: Prähist. Zeitschrift 34-35, 1950, s. 58. 8) Germanie 6. 9) Viz K. Raddatz, „Die germanische Bewaffnung der vorrömischen Eisenzeit", in: Nachrichten Akademie der Wissenschaften Göttingen, Phil-Hist. Klasse 1966, s. 427. 10) Viz K. Raddatz, „Die Bewaffnung der Germanen in der jüngeren römischen Kaiserzeit", in: Nachrichten Akademie der Wissenschaften Göttingen, Phil.-Hist. Klasse 1967, s. 1. 11) Viz M. Orsnes, „The weapon find in Ejsb0l Moss at Haderslev", in: Acta Arch. 34, 1963, s. 232. 3. Germáni a Římané 1) Viz G. Alföldy, Noricum, London 1974, s. 35-38. 2) Viz E. M. Wightman, Gallia Belgica, London 1985, s. 10-14. 3) Viz C.-M. Wells, The German Policy of Augustus, Oxford 1972, s. 35-58. Datování některých vojenských táborů je podle mého názoru posunuto o několik let dopředu. 4) Augustův plán na dobytí Germánie, o němž uvažují někteří moderní badatelé, neexistoval. 5) Viz D. Timpe, Arminius-Studien, Heidelberg 1970. ___Poznámky 6) Je sporné, jestli Augustus někdy zamýšlel posunout hranici až k Labi. Stejně nejisté je, zda by taková hranice měla nějaké výhody oproti hranici na Rvnu. 7) Viz D. Baatz, Der römische Limes, Berlin 1974; D. Baatz & F.-R. Herrmann, Die Römer in Hessen, Stuttgart 1983; H. Schönberger, „Die römischen Truppenlager der frühen und mittleren Kaiserzeit zwischen Nordsee und Inn", in: BRGK 66, 1985, s. 321-497. 8) Viz A. R. Birley, Marcus Aurelius, London 1987 (2. vyd.), s. 217. 9) Viz R. Christlein, Die Alamannen, Stuttgart 1978. 10) Viz H. Wolfram, History of the Goths, Berkeley (Cal.) 1988, s. 36-74. 11) Viz E. James, The Franks, Oxford 1988, s. 34-51 (český překlad: Frankové, Praha 1997, s. 37-60). 12) V letech 235-285 se na římském trůně vystřídalo 25 (!) císařů a došlo zhruba ke 30 uzurpacím. Většina panovníků byla dosazena (a také odstraněna) armádou, která se stala rozhodující silou v říši. Hovoříme proto o „období vojenských císařů". (Pozn. red.) 13) Viz M. Waas, Germanen im römischen Dienst, Bonn 1969. 14) Viz J. H. W. G. Liebeschuetz, Barbarians and Bishops, Oxford 1990, s. 7-25. 4. Živí a mrtví 1) Viz H. Halbertsma, Terpen tussen We en Ems, Groningen 1963. 2) Viz W. A. van Es, „Paddepoel", in: Palaeohistoria 14, 1968, s. 187-352. 3) Viz W. Haarnagel, Die Grabung Feddersen Wierde, 2: Methode, Hausbau, Siedlungs- und Wirtschaftsformen sowie Sozialstruktur, Wiesbaden 1979. 4) Viz P. B. Kooi & G. Delger & K. Klaassens, A chieftain's residence at Peelo", in: Palaeohistoria 29, 1987, s. 133-144; A. E. van Giften. »Prähistorische Hausformen auf Sandboden in den Niederlanden , in: Germania 26, 1958, s. 35. .. 5) Viz S. Hvass, Hodde. Et vestjysk landsbysamfund fra aeldre jernalder, K0benhavn 1985. iia_??0- 6) Viz J. Jensen, The Prehistory of Denmark, London 1982, s. , S. Hvass, „Die völkerwanderungszeitliche Siedlung Vorbasse, Mitteljütland", in: Acta Arch. 49, 1978, s. 61-111. 7) Viz W. A. van Es, „Wijster: A native village beyond the Impenal iron-tier", in: Palaeohistoria 11, 1965, s. 29. . 8) Viz W. A. van Es & M. Miedema & S. L Wynia, „Eine S.edlung der 258 259 GERMÁNI Poznámky römischen Kaiserzeit in Bennekom, Prov. Gelderland", in: BROB 35, 1985, s. 533-652. 9) Viz R. von Uslar, „Die germanische Siedlung in Haldern bei Wesel am Niederrhein", in: Bonner Jahrb. 149, 1949, s. 105-145. 10) Viz O. Doppelfeld & G. Behm, „Das germanische Dorf auf dem Bärhorst bei Nauen", in: Prähist. Zeitschrift 28-29, 1938, s. 284. 11) Viz G. Mildenberger, Germanische Burgen, Münster 1978. 12) Viz H. T. Waterbolk, „Walled enclosures of the Iron Age in the north of the Netherlands", in: Palaeohistoria 19, 1977, s. 97-172. 13) K zemědělství viz G. Kossack & K.-E. Behre & P. Schmid (ed.), Archäologische und naturwissenschaftliche Untersuchungen an ländlichen und frühstädtischen Siedlungen im deutschen Küstengebiet vom 5. Jahrhundert v. Chr. bis zum //. Jahrhundert n. Chr., sv. 1, Bonn 1984; a dále viz M. Todd, The Northern Barbarians, Oxford 1987 (2. vyd-)> s. 100-114. 5. Obchod a diplomacie 1) Viz E. A. Thompson, The Early Germans, Oxford 1965, s. 72-108. 2) Tímto tématem se v poslední době zabývalo několik badatelů. Viz např. J. Kunow, Der römische Import in der Germania libera bis zu den Markomannenkriegen, Neumünster 1983; U. Lund Hansen, Römischer Import im Norden, K0benhavn 1987. Svůj význam si uchovává i práce H.-J. Eggerse, Der römische Import im freien Germanien, Hamburg 1951. 3) Viz T. Kolnik, „Q. Atilius Primus - Interprex, Centurio und Negotiator", in: Acta Arch. Hung. 30, 1978, s. 61. 4) Viz Cassius Dio LXXII, 15. 5) Viz E. Pernice, Der Hildesheimer Silberfund, Berlin 1901. 6) Viz V. V. Kropotkin, Rimskie importnye izdělija v Vostočnoj Evropě, Moskva 1970. 7) Viz B. A. Raev, Roman imports in the Lower Don Basin, British Arch. Reports, International Series 278, 1986. 8) Dobře to vykládají J. Ilkjasr a J. Lflnstrup na příkladě votivního depotu z Illerupu. Viz Germania 61, 1983, s. 95. 9) Viz H. Thrane, „Das Gudme-Problem und die Gudme-Untersuchung", in: Frühmittelalterliche Studien 21, 1987, s. 1-48; K. Randsborg, „Beyond the Roman Empire: archaeological discoveries in Fudme on Funen, Denmark", in: Oxford Journ. Arch. 9, 1990, s. 355. 10) Viz S. Bolin, Fynden av romerska mynt i det fria Germanien, Lund 1926; L. Lind, Roman denarii found in Sweden, 2 sv., Berlin 1979, Stockholm 1981; U. Lund Hansen, Römischer Import, s. 229-232. 6. Kult, umění a technologie 1) Viz Jan de Vries, Altgermanische Religionsgeschichte, Berlin 1969; H. R. Ellis Davidson, Gods and Myths of Northern Europe, Harmondsworth 1964. 2) Viz A. Hondius-Crone, The Temple of Nehalennia at Domburg, Amsterdam 1955; Deae Nehalenniae, Middelburg/Leiden 1971. 3) Viz G. Engelhardt, Thorsbjerg Mosefund, K0benhavn 1863; Nydam Mosefund, K0benhavn 1865; Kragehul Mosefund, K0benhavn 1867; Vimose Fundet, K0benhavn 1869. 4) Viz M. 0rsnes, „The weapon find in Ejsb0l Moss at Haderslev", in: Ma Arch. 34, 1963, s. 232. 5) Viz J. Ilkjaer & J. L0nstrup, „Der Moorfund im Tal der Illerup-A bei Skanderborg in Ostjütland", in: Germania 61, 1983, s. 95. 6) Viz U. E. Hagberg,The Archaeology of Skedemosse, 2 sv., Stockholm 1967. 7) Paulus Orosius, Historiae adversum paganos (Dějiny proti pohanům), V 16, 5-6; ed. C. Zangemeister, Leipzig 1889. 8) Viz A. Dieck, Die europäischen Moorleichenfunde, Neumünster 1965. 9) Viz E. Oxenstierna, Die Goldhörner von Galllehus, Lindigö 1956. JO) Viz S. Lindqvist, Gotlands Bildsteine, 2 sv., Stockholm 1941-42. H) Viz R. I. Page, Runes, London 1987. 12) Viz E. A. Thompson, The Visigoths in the Time of Ulfila, Oxford 1966. 13) Viz E. Nylen, „Die älteste Goldschmiedekunst der nordischen Eisenzeit und ihr Ursprung", in: JRGZM 15, 1968, s. 75. 14) Viz J. Werner, Die beiden Zierscheiben des Ihorsbjerger Moorfundes, Berlin 1941. h ... „ ls) Viz K. Horedt & D. Protase, „Das zweite Fürstengrab von Apahida , in: Germania 50, 1972, s. 174-220. . . 1ßfiQ lQn0. J6) Viz A. Odobescu, Le tresor de Petrossa, Paris/Letpz.g 1889-1^. E. Dunareanu-Vulpe, Der Schatz von Pietroasa, Bucuresti 196/. J7) Viz M. Haid, Olddanske Tekstiler, K0benhavn 1950. 18) O původu germánských ornamentálních stylů viz G. H™J.™-germanische Tierornamentik der Wlkerwanderungszeit, 5 sv., bc 19) Studie B. Arrhenia, Merovingian Garnet jenellery, Stockholm 19»5. je nevýznamnější prací z poslední doby. 260 261 GERMÁNI_____ 20) Salinová kniha Die altgermanische Thierornamentik, Stockholm 1935, dosud stojí za pozornost. 21) Práce M. B. Mackepranga, De nordiska Guldbrakteater, Aarhus 1952, je stále užitečná, přestože od té doby došlo k novým významným nálezům a proběhla odborná diskuse o výrobě. 7. Gótská království 1) Viz R. Hachmann, Die Goten und Skandinavien, Berlin 1970. 2) Viz H. Wolfram, History of the Goths, Berkeley (Cal.) 1988, s. 42-55. 3) Viz H. Wolfram, tamtéž, s. 117-150. 4) Viz M. Rouche, VAautaine des Wisigoths aux Arabes, 418-781, Paris 1979; E. A. Thompson, Romans and Barbarians: The Decline of the Western Empire, Madison (Wis.) 1982, s. 23-37. 5) Viz E. A. Thompson, The Goths in Spain, Oxford 1969; R. Collins, Early Medieval Spain, London 1983. 6) Viz H. Zeiss, Die Grabfunde aus dem spanischen Westgotenreich, Berlin 1934; W. Hübener, „Zur Chronologie der westgotenzeitlichen Grabfunde in Spanien", in: Madrider Mitteilungen 11, 1970, s. 187. 7) Viz H. Wolfram, History of the Goths, s. 248-268. 8) Viz W. Enßlin, Theoderich der Große, München 1959 (2. vyd.). 9) Viz H. Wolfram, History of the Goths, s. 286-290. 10) Viz V. Bierbrauer, Die ostgotischen Grab- und Schatzfunde in Italien, Spoleto 1975. 8. Svébové a Vandalové 1) Viz E. A. Thompson, Romans and Barbarians, Madison (Wis.) 1982, s. 161-187; R. Collins, Early Medieval Spain, London 1983, s. 20-24. 2) Nejlepším stručným pojednáním o vandalské Africe je práce C. Courtoise, Les Vandales et l'Afrique, Paris 1955. Viz též H.-J. Diesner, Der Untergang der römischen Herrschaft in Nordafrika, Weimar 1964. 3) Viz J. Heurgon, Le tresor de Ténés, Paris 1958. 9. Frankové, Alamani a Burgundi 1) Viz E. Zollner, Geschichte der Franken, München 1941; P. Périn & L.-C. Feffer, Les Francs, 2. sv., Paris 1987; E. James, The Franks, Oxford 1988 (český překlad: Frankové, Praha 1997). 2) Viz H.-W. Böhme, Germanische Grabfunde des 4. bis 5. Jahrhunderts zwischen unterrc Elbe und Loire, München 1974. ____ Poznámky 3) Viz R. Piding, Das römisch-fränkische Gräberfeld von Krefeld-Gellep, Berlin 1966, 1974, 1979. 4) Viz J- J- Chiflct, Anastasis Childerici I. Francorum Regis, sive Thesaurus se-pulchralis Tornaci Nerviorum effossus, Antwerpen 1655; M. Kazanski & P. Périn, „Le mobiliér funéraire de la tombe de Childéric 1er", in: Revue Archeologique de Picardie 3-4, 1988, s. 13. 5) Viz K. Böhner, Das Grab eines fränkischen Herren aus Morken im Rheinland, Bonn 1959. 6) Viz O. Doppelfeld, „Das Frauengrab unter dem Chor des Kölner Doms", in: Germania 42, 1964, s. 3. ?) Viz A. France-Lanord & M. Fleury, „Das Grab der Arnegundis in St. Denis", in: Germania 40, 1962, s. 341. 8) Viz G. de Boe, „De opgravingscampagne 1984 te Neerharen-Rekem", in: An*. Belgica 1, 1985, s. 53. 9) Viz J.-P. Lemant, Le cimetiere et la fortification du Bas-Empire de Vireux-Molhain, Dep. Ardennes, Mainz 1985. 10) Viz P. Demoion, Le village mérovingien de Brebiéres, Arras 1972. Viz R. Christlein, Die Alamannen, Stuttgart 1978. 12) Viz L Bakker, „Raetien unter Postumus. Das Siegesdenkmal einer Juthungenschlacht im Jahre 260 n. Chr. aus Augsburg*, in: Germama 1993, s. 369-386. . _ n) Viz E. Keller, Das spätrömische Gräberfeld von Neuburg an der Donau, München 1979. l4) Výsledky nebyly dosud plně zveřejněny. Krátkou zprávu v Christleinově práci o Alamanech. ls) Viz L. Schmidt, Die Ostgermanen, München 1941, s. 129-m 16) Viz R. Moosbrugger-Leu, Die Schweiz zur Merowingerzeü, Bt sv. B, s. 14-20. 10. Severní národy l> Viz A. Genrich, „Der Friedhof bei Liebenau in Niedersachsen", «u Ausgrabungen in Deutschland 1950-1975, Berlin 1975, s. • 2) Viz Řehoř z Toursu, Dějiny Franků V 26; X 9 ? jy 3> Viz S. Lebecq, Marcbands et navigateurs frisons du baut moyen * , - 4) VizVcampbell (ed.), The Angio-Saxons, Oxford Myrese, The English Settlements, Oxford 1986, je me zastaralá. lze najít Bern 1971, 262 263 GERMÁN1_______________ 5) Viz H. W. Böhme, „Der Untergang der römischen Herrschaft in Britannien", in: BRGK 68, 1987, s. 86. 6) Viz H. F. Hamerow, „Anglo-Saxon settlement, pottery and spatial development at Mucking, Essex", in: BROB 37, 1987, s. 245. 7) Viz J. N. L. Myres & B. Green, The Anglo-Saxon Cemeteries at Caister by Norwich and Markshall, London 1973. 8) Viz S. E. West, „West Stow: the Anglo-Saxon village", in: East Anglian Archaeology 24, 1985. 9) Viz S. Bassett, The Origins of the Early Anglo-Saxon Kingdoms, Leicester 1988. 10) Viz Sveagold und Wikingerschmuck, Mainz 1968. 11) Viz S. Lindqvist, Uppsala Hagar och Ottarshogen, Stockholm 1936; M. Stenberger, Det forntida Sverige, Stockholm 1964. 12) Adam Brémsky, Hamburské církevní dějiny IV, 26, schol. 139 (135). Z latinského originálu (Adam von Bremen, Hamburgische Kirchengeschichte, ed. B. Schmiedler, Hannover/Leipzig 1917 = Scriptores rerum Germanicum in usum scholarum ex Monumentis Germaniae Historicis separatim editi) preložil Jiří Ohlídal. 13) Viz U. Nasmán, Eketorp. Fortification and Settlement on Öland/Sweden. The Monument, Stockholm 1976. 14) Viz J. M. Fagerlie, Late Roman and Byzantine Solidi found in Sweden and Denmark, New York 1967. 15) Viz W. Hoimqvist et al., Excavations at Helgö, 4 sv., Stockholm 1961-1972. [Helgö se v současnosti nazývá Lillön, tj. Malý ostrov. Pozn. red.] 16) Viz H. Stolpe & T. J. Arne, La nécropole de Vendel, Stockholm 1927; J.-P. Lamm & H.-A. Nordstrom (ed.), Mendel Period Studies, Stockholm 1983; G. Arwidsson, Valsgärde, 3 sv., Uppsala 1941, 1954, 1967. 17) Viz M. Stenberger & O. Klindt-Jensen, Vaühagar, Stockholm 1955. 11. Gepidové a Langobardi 1) Viz L. Schmidt, Die Ostgermanen, München 1941, s. 529-564; I. Bona, The Dawn of the Dark Ages, Budapest 1976. 2) Viz J. Werner, Die Langobarden in Pannonien, München 1962. 3) Většinou aspektů langobardské Itálie se zabývá W. Menghin, Die Langobarden, Stuttgart 1985; viz též C. Wickham, Early Medieval Italy, London 1981, s. 28-46. Poznámky 4) Řehoř Veliký. Homilie na proroctví Ezechielovo II, hom. 6, 22. Z latinského originálu (Patrologia latina 76, ed. J.-P. Migne, Paris 1849) přeložil Jiří Ohlídal. 5) Viz W. Menghin. Die Langobarden, s. 149-156; M. Brozzi, „Zur Topographie von Cividale in frühen Mittelalter", in: jfÄGZM 15,1968, s. 134. 6) Viz A. Pasqui & R. Paribeni, „Necropoli barbarica di Nocera Umbra", in: Monumenti Antichi della Reale Accademia dei Lincei 15, 1918, s- 137-362; R. Mengarelli, „Necropoli barbarica di Castel Trosino", in: Monumenti Antichi della Reale Accademia dei Lincei 12,1902, s. 145-380. 12. Durynkové a Bavoři 0 v'z W. Schulz, Leuna. Ein germanischer Bestattungsplatz der spätrömischen Kaiserzeit, Berlin 1953; W. Schulz, Das Fürstengrab und das Grabfeld von Hassleben, Berlin/Leipzig 1933. 2) Viz B. Krüger (ed.), Die Germanen, sv. 2, Berlin 1983, s. 502-548. 3) Viz L. Schmidt 6c H. Zeiss, Die Westgermanen. Die Baiern, München 1940, s. 194-206. Závěr O Gemánie sloužila jako pramen Rudolfu Fuldskému v 9. století a Adamu Brémskému v druhé polovině 11. století. 2) Viz C. Engelhardt, Thorsbjerg Mosefund, K0benhavn 1863; Wjfl* Mosefund, K0benhavn 1865; Kragehul Mosefund, K0benhavn 1867, Vimose Fundet, Ktfbenhavn 1869. . .„ 3) Viz G. L. Mosse, Nazi Culture: Intellectual, Cultural and Soaal Ufe theThird Reich, London 1966. m 264 265 Chronologický přehled CHRONOLOGICKÝ PŘEHLED 2500-1000 př. n. 1. Vznik protogermánštiny v severní Evropě 600 př. n. L Předřímská doba železná - starší fáze 6. století Jastorfská kultura v severním Německu, považovaná za nej- př. n. L starší archeologicky doložitelnou germánskou kulturu kol. 320 Pýtheás z Massalie vplouvá jako první do Severního (a snad př. n. L i Baltského) moře 300 př. n. L Předřímská doba železná - mladší fáze 113 př. n. L Vpád Kimbrů do Norika a porážka konsula Carbona 109 př. n. L Kimbrové a Teutoni porážejí v Gallii římské vojsko 105 př. n. L V bitvě u Arausionu porážejí Kimbrové Maximovy a Caepionovy jednotky 102-101 př.al Mariova vítězství nad Kimbry v Gallii po lOOpř.aL Poseidónios z Apameie odlišuje Germány od Keltů 50. léta 1. stoLGallská tažení Julia Caesara, při nichž Římané bojují se př. n. L svébským vůdcem Ariovistem 12-9 př. n. L Drusova tažení proti zarýnským Germánům - dobytí části Germánie 9 př.n.L-6n.L Příchod Markomanů do Čech 1-200 n. L Starší doba římská 4-6 Tiberius pobývá v Germanií 6 Tiberiovo tažení proti markomanskému vůdci Marobudovi přerušuje vzpoura v Illyriku 9 Porážka Varovy armády v Teutoburském lese - Římané ztrá- cejí své zarýnské državy 14-16 Germanikovo germánské tažení nevede k novému podmaně- ní zarýnských krajů 69-70 Povstání Batavů (Civilis) 266 81-% Domit.anus římskvm císařem - Římané začínají budovat horno- germánsko-raetský limes (mezi Rýnem a Dunajem} před 100Cornelius Tacitus píše svůj spis Germánie foll50 První zmínka o Sasech po ISO Formování germánských kmenových svazu 152-154 Poslední fáze budování limitu 166-180 Markomanské války (Marcus Aurelius) 20ÍMOO Mladší doba římská 213 První zmínka o Alamanech 233 Alamanský vpád do římských provincií 235-284 Vojenská anarchie v římské říši 238 První zmínka o Gótech , » n . 251 V bitvě u Abrittu poráží gótský král Kniva cisare Decia PO 255 Gótské námořní výpravy proti římským provincím asi 257 první zmínka o Francích 260 269 Pád hornogermánsko-raetského limitu 270-97 Claudius Gótský poráží gótskou armádu u Naissu 28^2? Aurelianus římským císařem (vítězství nad Góty a Vandaly) 305 Diocletianus římskvm císařem - stabilizace impéria 3()H^ První zmínka ° Gepidech a Visigótech (Tervinzích) 337 Konstantin Veliký římským císařem Konstantin vydává edikt milánský - křesťanství zrovnoprávněno s Pohanstvím . * Na nikajském koncilu odsouzeno učení kněze Areia, podle nehoz Bůh-Otec a Bůh-Syn nejsou stejné podstaty (odtud ananstvi £ Římané uzavírají spojeneckou smlouvu se zadunajským, Goty 441 Arián Vulfila se stává gótským biskupem - ariánstvi do roku sw Postupně přijímá většina germánských národu, kromě rr 7n u a ^kterých severských kmenů , , „„^-t 4 > Hun°vé poráží ostrogótská vojska v jihoruských stepích, počátek ■**tí stěhování národů ... .nriích R6 Římané povolují Visigótům usídlení v bolkán^^^ g V bitvě u Adrianopole porážejí Visigóti římského esare Valenta 382 Cást °strogótů se usazuje v Pannonii koL 39S CÍSař Theodosius uzavírá s gótskými předáky smlouvu koL 4nn ^aricn vůdeem Visigótů «H-S> y^getius P°P™é zmiňuje Durynky neúspěchem ^-«02 Alarichovo tažení do severní Itálie konci visigotskym v 267 GERMÁN1 406/7 407 408 409 410 410-415 po 410 412 418 420-440 428 440 443 451 455 456 asi 457-481/2 466-484 470 475-526 476 482-511 asi 486 486/7 489 493 500 po 500 507 527-565 531- 534 532- 534 Svébové, Vandalové, Alani a Burgundi překračují Rýn a vpadají do Gallie Stažení římských legií z Británie Alarich poprvé obléhá Řím Svébové, Alani a Vandalové vpadají do Španělska Alarich dobývá Řím Athaulf visigótským králem Anglové, Sašové a Jutové postupně obsazují většinu Británie Většina Visigótů odchází do jižní Gallie Visigóti zakládají první „barbarskou" říši na Západě, tzv. říši tolo-sánskou Frankové postupně obsazují oblast na levém břehu dolního Rýna Vandalové vpadají do Afriky a zakládají zde svou říši Porážka Franků poblíž Arrasu Burgundi římskými spojenci Bitva na Katalaunských polích končí porážkou Hunů Vandalský král Geiserich dobývá Řím Visigóti poráží v bitvě u Campu Paramu Svéby a v následujících letech dobývají většinu Španělska Childerich franckým králem v Tournai Eurich visigótským králem (vznik Eurichova zákoníku) Burgundi dobývají Lyon Theodorich ostrogótským králem Germánský velitel Odoaker sesazuje posledního západořimského císaře a stává se faktickým vládcem Itálie Chlodvík franckým králem Chlodvík poráží Alamany Langobardi se usazují severně od středního Dunaje Theodorich poráží Odoakra a vstupuje s Ostrogóty do Itálie Odoaker je zavražděn a Theodorich se stává pánem Itálie Chlodvík poráží Burgundy Langobardi se usazují v Pannonii V bitvě u Vouillé poráží Chlodvík visigótského krále Alaricha II. -většina Gallie pod franckou nadvládou Justinianus východořímským císařem Frankové poráží Durynky Frankové si definitivně podmaňují Burgundy Chronologický přehled 533 Východořímský vojevůdce Belisar poráží Vandaly a dobývá jejich území 535 Belisar se vyloďuje v Itálii - následují vleklé boje o nadvládu nad poloostrovem 537 Gepidové se usazují okolo Sirmia (v dn. Jugoslávii) 539 Neúspěšné tažení franckého krále Theudeberta do Itálie 551 První zmínka o Bavorech 552 Justinianův vojevůdce Narses definitivně poráží Ostrogóty 552 V bitvě u Asfeldu porážejí Langobardi gepidské vojsko 560-616 Aethelbert kentským králem - počátek christianizace Británie 567 Vpád Avarů z Asie - porážka Gepidů a jejich podmanění 568 Langobardský král Alboin vpadá do Itálie - počátky langobard-ského panství na poloostrově 572-586 Leovigild visigótským králem 585 Připojení svébského království v severním Španělsku k visigótské říši 589 Visigótský král Rekkared nařizuje ariánským biskupům přestup ke katolictví 590-615 Agilulf langobardským králem 615 Na langobardský trůn dosedá první katolík - Agilulfův syn Adaloald 643 Langobardský král Rothari vydává edikt, který obsahuje svod germánských zvyklostí po 671 Dokončeno obrácení Langobardů na katolickou víru 711 Zničení visigótské říše ve Španělsku arabskými nájezdníky 713-744 Liutprand langobardským králem 719 Frankové dobývají západní část Fríska 739 Liutprand obléhá Řím 740 Papež poprvé žádá Franky o pomoc proti Langobardům 751-768 Pipin Krátký franckým králem 754-756 Pipin Krátký bojuje s Langobardy a poráží jejich krále Aistulfa 768-814 Karel Veliký franckým králem 773 Karel Veliký dobývá langobardské državy v Itálii po 779 Výpravy Karla Velikého proti Sasům 788 Bavorsko přičleněno k francké říši 800 Karel Veliký korunován v Římě císařem 804 Frankové se zmocňují celého saského území 268 269 Prameny PRAMENY Seznam pramenů je pouze výběrový. Pokud existují české překlady, jsou jejich bibliografické údaje připojeny k příslušným titulům. U některých dosud nepřeložených děl udáváme anglické, francouzské, popř. německé překlady, (pozn. red.) Ammianus Marcellinus: Ammianus Marcellinus, Rerum gestarum libri qui supersunt, ed. W. Seyfarth, Berlin 1968-1971. (Český překlad: Ammianus Marcellinus, Soumrak římské říše, tr. J. Češka, živá díla minulosti sv. 74, Praha 1975.) Ausonius: Ausonius, Opera, ed. H. Schenkl, MGH AA 5:2. Kritické vydání a anglický překlad: Ausonius, Opera, ed. & tr. H. G. Evelyn-White, Loeb Classical Library, 2 sv., Cambridge (Mass.) 1919, 1921. Caesar Caesar, Bellům Gallicum, ed. R. L. Du Pontet, Oxford Classical Texts, Oxford 1900; Cůmmentarii de bello Gallico, ed. R. Schenk, Praha 1920. (Český překlad: Zápisky o válce gallské, tr. I. Bureš, in: Gaius Iulius Caesar, Válečné paměti, Antická knihovna sv. 16, Praha 1972.) Cassiodorus: Cassiodorus, Variae, ed. Th. Mommsen, MGH AA 11-12. Chronica minora: Chrániča minora, ed. Th. Mommsen, MGH AA 9, 10. 270 Eugippius: Eugippius, Vita Severini, cd. Th. Mommsen, Berlin 1898; ed. R. Noll, Berlin 1963 (repr. Passau 1982). Hydatius: Hydatius Lemicus, Continuatio chronicorum Hieronymiarwrum, ed. Th. Mommsen, MGH AA 11. Isidor ze Sevilly: Isidorus Hispalensis, Historia Gothorum, Wandalorum, Sueborum. cd. Th. Mommsen, MGH AA 11, 1894 (repr. 1981); ed. W. M. Lindsay, Oxford Classical Texts, Oxford 1911. (Německý překlad: Isidor, Geschichte Jer Goten, Vandalen und Sueven, tr. D. Coste, Kettwig 1990, 2. vyd.) Jan z Biclanu Johannes Biclarensis, Chronica a. DLXVII-DXC, ed. Th. Mommsen. MGH AA 11. Jordanes: Jordanes, Getica, ed. Th. Mommsen, MGH AA 5:1. 1 z Jordánova textu in: J. Burian, Zánik antiky, Praha 1972. s. 44-4». NímP,ini t^HsH' inrHanis. Goteneescbicbte, tr. W. Martens. Essen | Německý překlad: Jordanis, Gotengeschichte. ta], 2. vyd.) Notitia Dignitatum: Notitia Dignitatum, ed. O. Seeck, Berlin 1876. SH2. (Výňatky , 47-50. bez da- Orosius: Paulus Orosius, Historiae adversum paganos. ed. C. Zangen master. C.SLL >. Wien 1882 (repr. Leipzig 1889). (Anglicky pfeklad: Oros.us. History gainst the Pagans, U■ R. J. Deferrari, Washington DC 1964. Ncmccky prcklad Orosius, Die antike Weltgeschichte in christlicher Sicht, tr. A. L.PPoId. Zürich/München, 1985-1986.) Paulus Diaconus: . Paulus Diaconus, Historia Langobarden cá. O. Abc. _U,P^ (Německý překlad: Paulus Diakonus, Geschichte der Ungobard.n. tr Kettwig 1992, 2. vyd.) 271 GERMÁNI Prokopios z Kaisareic: Procopius, Bella I-V1H, ed. J. Haury, Leipzig 1962-1963. (Český překlad: Prokopios z Kaisareie, Válka s Peršany a Vandaly, tr. A. Hartmann & K. Rubešová, Praha 1985; Prokopios z Kaisareie, Válka s Góty, tr. P. Beneš, Praha 1985.) Řehoř z Toursu: Gregorius Turonensis, Historiarum libri decem - Zehn Bücher Geschichten, ed. & tr. R. Buchner, 2 sv., Berlin [bez data]. (Český překlad: Řehoř z Toursu, O boji králů a údělu spravedlivých, Kronika Franků, tr. J. Kincl, Živá díla minulosti sv. 103, Praha 1986.) Sidonius Apollinaris: Sidonius Apollinaris, Opera, ed. Ch. Lütjohann, MGH AA 8, 1887 (repr. 1961). Kritické vydání a anglický překlad: ed. & tr. W. B. Anderson, Loeb Classical Library, 2 sv., Cambridge (Mass.) 1936, 1965. Symmachus: Symmachus, Opera, ed. O. Seeck, MGH AA 6:1, Berlin 1883. Tacitus: Tacitus, Germania, ed. R. Hoops, Heidelberg 1967 (3. vyd.). (Český překlad: Germánie, tr. V. Bahník, in: Tacitus, Z dějin císařského Říma, Antická knihovna sv. 31, Praha 1976.) Zósimos: Zosimus, História nova, ed. L. Mendelssohn, Hildesheim 1963. (Český překlad: Zosimos, Stesky posledního Římana, tr. A. Hartmann, Praha 1983.) BIBLIOGRAFIE Literatura byla doplněna o některé publikace, jež vyšly v češtině. (Pozn. red.) in: Prähist. and Social Ament, H,: „Der Rhein und die Ethnogenese der Germanen" Zeitschrift 59, 1984, s. 37. Arrhenius, B.: Merovingian Garnet Jewellery: Emergence Implications, Stockholm 1985. Bachrach, B. S.: A History of the Alans in the West, Minneapolis 1973. Beck, H.: Germanenprobleme in heutigen Sicht, Berlin/New York 1986. Behm-Blanke, G.: Gesellschaft und Kunst der Germanen. Die Thüringer und ihre Welt, Dresden 1973. Birkhan, Helmuth: Germanen und Kelten bis zum Ausgang der Romerzeit, Wien 1970. Boeles, P. C. J. A: Friesland tot de eelfde eeuw. Den Haag 1951. Böhme, H. W.: Germanische Grabfunde des 4. bis 5. Jahrhunderts zwischen unterer Elbe und Loire, München 1974. Böhner, K.: Die fränkischen Altertümer des Trierer Landes, Berlin 1958. Bolin, S.: Fynden av romerska mynt i det fria Germanien, Lund 1926. Bona, Istvän: Die Langobarden in Ungarn, Budapest 1970. Bona, Istvän: Der Anbruch des Mittelalters. Gepiden und Langobarden im Karpatenbecken, Budapest 1976. Burns, T.: History of the Visigoths, Bloomington (Ind.) 1984. Campbell, J. (ed.): The Anglo-Saxons, Oxford 1982. Capelle, T.: Die Sachsen des frühen Mittelalters, Stuttgart 1998. Capelle, W.: Das alte Germanien. Die Nachrichten der griechischen und römischen Schriftsteller, Jena 1929. Christlein, R.: Die Alamannen, Stuttgart 1978. Collins, R.: Early Medieval Spain, London 1983. Curnliffe, B.: Greeks, Romans and Barbarians, London 1988. de Vries, J.: Altgermanische Religionsgeschichte, Berlin 1969. 272 273 GERMÁNI Diesner, H.-J.: The Great Migration, London 1982. Eggers, H.-J.: Der römische Import im freien Germanien, Hamburg 1951. Ekholm, G.: „Die Zeitstellung der Hemmoorer Eimer", in: BJ 143-144, 1938-1939, s. 311. Ekholm, G.: Scandinavian glass vessels of oriental origin from the first to the sixth century", in: Journ. Glass Studies 5, 1963, s. 29. Ellis Davidson, H. R.: Gods and Myths of Northern Europe, Harmondsworth 1963. Engelhardt, C.: Thorsbjerg Mosefund, K0benhavn 1963. Engelhardt, C.: Nydam Mosefund 1859-1863, K0benhavn 1865. Engelhardt, C.: Kragehul Mosefund, K0benhavn 1867. Engelhardt, C.: Vimose Fundet, K0benhavn 1869. Enßlin, W.: Theoderich der Große, München 1959 (2. vyd.). Ewig, E.: Frühes Mittelalter. Rheinische Geschichte, 2 sv., Düsseldorf 1980. Fagerlie, J. M.: Late Roman and Byzantine Solidi found in Sweden and Denmark, New York 1967. Friesinger, H. & Daim, F.: Die Bayern und ihre Nachharn, Wien 1985. Geizer, M.: Caesar: Politician and Statesman, Cambridge (Mass.) 1968. Gimbutas, Marija: The Baits, London 1973. Godlowski, K.: The Chronology of the Late Roman and Early Migration Periods in Central Europe, Krakow 1970. Goffart, W.: Barbarians and Romans, AD 418-585: The Techniques of Accommodation, Princeton 1980. Grünert, H. (ed.): Römer und Germanen in Mitteleuropa, Berlin 1976. Haarnagel, W.: Die Grabung Feddersen Wierde, 2 sv., Wiesbaden 1979. Hagberg, U. E.: The Archaeology of Skedemosse, Stockholm 1967. Hagberg, U. E. (ed.): Studia Gotica, Stockholm 1972. Halbertsma, H.: Terpen tussen Vlie en Ems, Groningen 1963. Haseloff, G.: Die germanische Tierornamentik der Völkerwanderungszeit, 3 sv., Berlin 1981. Hatt, G.: NOrre Fjand: An Early Iron Age Village in West Jutland, Kpbenhavn 1967. Herrmann, F.-R. & Frey, O.-H.: Die Keltenßrsten von Glauberg, Wiesbaden 1966. Horedt, K. & Protase, D.: „Das zweite Fürstengrab von Apahida", in: Germania 50, 1972, s. 174-220. Hougen, B.: The Migration Style of Ornament in Norway, Oslo 1967. Hvass, S.: „Vorbasse: the development of a settlement through the first millennium AD", in: Journ. Danish Arch. 2, 1983, s. 127. Bibliografie Hvass, S.: Hodde. Et vestjysk landsbysamfund fra aeldre jernalder, K0benhavn 1985. Ilkjsr, J. & L0nstrup, J.: „Interpretation of the great votive deposits of Iron Age weapons", in: Journ. Danish Arch. 1, 1982, s. 1. James, Edward: Frankové, tr. Miroslav Košťál, Dějiny národů, NLN, Praha 1997. Jensen, J.: The Prehistory of Denmark, London 1982. Kilian, L. Zum Ursprung der Indogermanen, Bonn 1983. Kilian, L.: Zum Ursprung der Germanen, Bonn 1988. Klindt-Jensen, O.: Foreign Influences in Denmark's Early Iron Age, Köbenhavn 1950. Kokowski, A. & Leiber, Ch.: Schätze der Ostgoten, Stuttgart 1995. König, G.: Wandalische Grabfunde des 5. und 6. Jahrhunderts, Madrid 1981. Kropotkin, V. V.: Rimskie importnye izdělija v Vostočnoj Evropě, Moskva 1970. Krüger, B. (ed.): Die Germanen, 2 sv., Berlin 1976, 1983. Kunow, J.: Der römische Import in der Germania libera bis zu den Marcomannenkriegen, Neumünster 1983. Lamm, J.-P. & Nordstrom, H.-A. (ed.): Vendel Period Studies, Stockholm 1983. Lebecq, S.: Marchands et navigateurs frisons du haut moyen age, 2 sv., Lille 1983. Lemant, J.-P.: Le cimetiěre et la fortification du bas-empire de Vireux-Molhain, Dep. Ardennes, Mainz 1985. Liebeschuetz, J. H. W. G: Barbarians and Bishops, Oxford 1990. Lind, L.: Roman Denarii Found in Sweden, sv. 1, Berlin 1979; sv. 2, Stockolm 1981. Lindenschmidt, W. & Lindenschmidt, L.: Das germanische Todtenlager bet Selzen in der Provinz Rheinhessen, Mainz 1848. Lindquist, S.: Gotlands Bildsteine, 2 sv., Stockholm 1942-1943. Mackeprang, M. B.: De nordiska guldbrakteater, Aarhus 1952. Majewski, K.: Importy rzymskie w Polsce, Warszawa 1960. Matthews, J.: The Roman Empire ofAmmianus Marcellinus, London 1988. Menghin, W.: Die Langobarden, Stuttgart 1985. Menghin, W.: Frühgeschichte Bayerns, Stuttgart 1990. Mildenberger, G: Germanische Burgen, Münster 1978. Musset, L.: The Germanic Invasions, London 1975. Näsman, IL: Eketorp: Fortification and Settlement on Öland/Sxeden. The Monument, Stockholm 1976. Nierhaus, R.: Das swebische Gräberfeld von Diersheim, Berlin 1966. 274 275 GERMÁN! Norden, E.: Die germanische Urgeschichte in Tacitus' Germania, Darmstadt 1959 (4. vyd.). Odobescu, A.: Le tresor de Petrossa, Paris/Leipzig 1889-1900. 0rsnes, M.: „The weapon find in Ejsb0l Moss at Haderslev", in: Acta Arch. 34, 1963, s. 232. Périn, P. & Feffer, L.-C: Les Francs, 2 sv., Paris 1987. Pirling, R.: Das römisch-fränkische Gräberfeld von Krefeld-Gellep, 3. sv., Berlin 1966, 1976, 1979. Rouche, M.: L'Aquitaine des Wisigoths aux Arabes, 418-781, Paris 1979. Schlabow, K.: Der Thorsberger Prachtmantel, Neumünster 1965. Schlette, F.: Germáni, Praha 1977. Schmidt, B.: Die späte Volkerwanderungszeit in Mitteldeutschland, 3 sv., Halle 1961, 1970, 1976. Schmidt, L.: Die Ostgermanen, München 1969. Schmidt, L.: Die Westgermanen, München 1970. Schönberger, H.: „The Roman frontier in Germany: an archaeological survey", in: Journ. Roman Studies 69, 1969, s. 144. Schönberger, H.: „Die römischen Truppenlager der frühen und mittleren Kaiserzeit zwischen Nordsee und Inn", in: BRGK 66, 1985, s. 321-497. Stenberger, M.: Detforntida Sverige, Stockholm 1964. Stenberger, M. & Klindt-Jensen, O.: Wallhagar, Stockholm 1955. Thompson, E. A.: The Early Germans, Oxford 1965. Thompson, E. A.: The Visigoths in the Time of Ulfila, Oxford 1966. Thompson, E. A.: The Goths in Spain, Oxford 1969. Thompson, E. A.: Romans and Barbarians: The Decline of the Western Empire, Madison (Wis.) 1982. Timpe, D.: Arminias-Studien, Heidelberg 1970. Todd, M.: The Northern Barbarians, Oxford 1987 (2. vyd.). Trier, B.: Das Haus im Nordwesten der Germania Libera, Neumünster 1969. Váňa, Z.: Svět dávných Slovanů, Praha 1983. van Es, W. A.: „Wijster. a native village beyond the Imperial frontier", in: Palaeohistorica 11, 1965. van Es, W. A.: „Friesland in Roman times", in: BROB 15-16, 1965-1966, s. 37. Waas, M.: Germanen im römischen Dienst, Bonn 1969 (2. vyd.). Waldhauser, J. & Košnar, L.: Archeologie Germánů v Pojizen a v Českém ráji, Praha/Mladá Boleslav 1997. Wallace-Hadrill, J. M.: Early Germanic Kingship in England and on the Continent, Oxford 1971. Bibliografie Wallace-Hadrill, J. M.: The Barbarian West, Oxford 1972 (3. vyd.). Wells, C. M.: The German Policy of Augustus, Oxford 1972. Wenskus, R.: Stammesbildung und Verfassung, Köln/Graz 1977 (2. vyd.). Werner, Joachim: „Zur Herkunft und Zeitstellung der Hemmoorer Eimer und der Eimer mit gewellten Kanneluren", in: ßjf 140-141, 1936, s. 395. Werner, Joachim: Die beiden Zierscheiben des Thorsberger Moorfundes, Berlin 1941. Wheeler, R. E. M.: Rome beyond the Imperial Frontiers, London 1954. Wolfram, Herwig: History of the Goths, Berkeley (Cal.) 1988 [orig. Geschichte der Goten, München 1983]. Zöllner, E.: Geschichte der Franken bis zur Mitte des 6. Jahrhunderts, München 1941. 276 277 SEZNAM ZKRATEK Acta Arch. Acta Arch. Hung. Arch. Belgica BJ BRGK BROB Acta Archaeologica Acta Archaeologica Hungarica Archaeologia Belgica Bonner Jahrbücher Bericht der Römisch-Germanischen Kommission Berichten van de Rijksdienst voor her Oudheidkundig Bodemonderzoek Jahrbuch des Römisch-Germanischen Zentralmuseums Mainz Journal of Roman Studies Monumenta Germaniae Historica, Auetores Antiquissimi Oxford Journ. Arch. Oxford Journal of Archaeology Prähist. Zeitschrift Prähistorische Zeitschrift JRGZM JRS MGH AA SEZNAM MAP 1) Západogermánské národy kolem roku 100 n. 1..................u 2) Východogermánské národy kolem roku 100 n. 1----.............. 3) Hornogermánsko-raetský limes na počátku 3. století n. 1..........5 4) Nálezy raně římských bronzových nádob v Germanii ^ (podle J. Kunowa) ........................................... 5) Jantarové obchodní stezky spojující Pobaltí s Dunajem ^ a Černým mořem.............................." ''.., 6) Stěhování Visigótů z Podunají do Gallic v letech 376-412 ....... 7) Germánská království v Gallii ...............................205 8) Severogermánské národy v letech 400-700 n. 1................. 9) Langobardská Itálie a její sousedé ........................... 278 279 A.* Rejstřík REJSTŘÍK Aarslcv, náčclnický hrob 117 AbbcviLc-Hombliěrcs, pohřebiště 182 Abrittus, bitva 140 Adaloald, langobardský král 230, 231 Adam Brémský 216 Adils 216 Adovacrius 207 Adrianopol, bitva 43, 142, 143, 144, 166 Acduové 26, 48 Aeneas 245 Acstiové 28 Aethelbert, anglosaský král 212, 213 Aetius, západořímský vojevůdce 183, 199 Afrika 160, 148, 149, 158, 164, 178-180, 182 Agde 155 Agcn 152 Agíla, visigótský král 155-156 Agilofingové, bavorská dynastie 244 Agilulf, langobardský král 229, 230, 231,236 agri decumates 197 Ahenobarbus, L. Domitius 50 Aistulf, langobardský král 235 Ajax, biskup 176 Akvitánie 149, 150, 151, 154 Alamani 12, 14, 41, 55, 56, 58, 59, 68, 79, 138, 139, 181, 182, 186, 195-198, 200, 202, 226, 241, 242, 243 králové 196 hradiště 197 sídliště 197-198 v římských službách 196-197 Alani 44, 143, 145, 164, 166, 173, 177, 178 Alarich, visigótský král 145, 146, 147, 148, 177 dobytí Říma 147-148 smrt 148 Alarich II., visigótský král 154, 186 Alatheus 166 Alboin, langobardský král 227 Alcis 109 Alexandrie 12 Allebcrg 118 Alpy 26, 47, 49, 113, 194, 202, 242 Als 25, 39, 101 Altenwalde, poklad 210 Amalarich, visigótský král 154,155, 162 Amalasuntha, ostrogótská královna 170 Ambrosius, milánský biskup 113-114 Ammianus Marcellinus 12, 58,197 Ampsivariové 31, 53, 81, 181 Anastasius I., východořímský císař 185, 186 Ancaster 212 Ancona 170 Andalusie 178 Angeln 206, 210 Anglie viz Británie Anglosasové 78, 79, 209, 212 Anglové 204, 206, 208 Antoninus Pius, římský císař 83 Aosta 49, 227 Apahida, hroby 120 Apameia 141 Apeniny 146, 227 Aquae Sextiae (Aix-en-Provence) 48 Aquileia 55, 227, 234 Arausio (Orange) 48 Arbogast 59 ďArbois de Jubainville, H. 250 Ardarich, král Gepidů 223 Ardeny 182 Areios, kněz 116 Argos 141 Archsumburg, sídliště 71 ariánství 116 Arioald, langobardský král 231 Arimir 144 Ariovistus, svébský vůdce 8, 35, 36, 49 Arles 153, 155 Anninius 33, 35, 36, 37, 48, 80-81, 82 Arminiův pomník 253-255 Arncgunda, francká královna 189 Arrkiel, M. T. 246 Arvemové 26 Asberg 49 Asfeld, bitva 224 Asidonia 164 Asscndclft, poldry 72 Astorga 174 Asturic 157 Athalarich, ostrogótský král 170. 188 Athanagild, visigótský král 156 Athaulf, visigótský král 146, 147, 148-149, 151, 162 smrt 149 Athéna 88 Athény 141 Athos 141 Attalus, Priscus, uzurpátor 146. 147, 149 Attila, král Hunů 165, 166, 200. 223 Aubing 244 Audc 160 Audoin, langobardský- král 224, 226 Augerum 221 Augsburg 84, 195 Augustin, apoštol Anglie 212 Augustinus, Aurelius 148 Augustus, římský císař 9, 49, 50. 51, 80, 82. 87, 207 Aun 216 Aurelianus. římsky císař 141 Ausonius 196 Austrasic 156 280 281 GERMÁNI Authari, langobardský král 229 Autun, bitva 202 Auvergne 150 Auvergnská vysočina 150 Auxerre 201 Avaři 226, 227, 229, 244 Aventinus, J. 246 Avitus, západořímský císař 175 Bad Pyrmont, zřídla 101 Bade lunda 216 Bádensko-Wurtembersko 52 Baetica 153, 157, 158, 160, 164, 173, 178 bagaudi 153 Baldingen, zlaté mince 198 Baleáry 178 Balkán 23, 25, 86, 140, 141, 144, 197 Balt 7, 86, 87, 91, 93, 94, 222 Baltové 28, 99 Barcelona 162 Bändel, E. von 253 Bärhorst, sídliště 68 Basilej 49 Basina, durynská princezna 241 Baskové 154, 158 Bastarnové 27, 140, 141 Baští 164 Batavové 33, 110 Bauto 59 Bavorsko 244 Bavoři 227, 242-244 Bayeux 206 Beda Venerabilis 210, 211, 212 Belisar, východořímský vojevůdce 46, 180, 194 Benátská nížina 227 Bennekom, sídliště 66, 137 BeomUf, epos 33 Berlín 21 Beroia 140 Berry-au-Bac, sídliště 192 Bertha, francká princezna 212 Béziers 152, 155 Bialecin 29 Bible, gótská 17,112, 114 Birka, středisko obchodu 86, 93 Bisinus durynský král 241 Bíthýnie 140 Boiocalus 81 Bojové 24, 25, 242, 246 Bologna 234 Bonifatius, komes Afriky 178 Bonn 49,53 Bordeaux 150, 152 Bornholm 22,93,217 Bornitz, hrob 77 Boscareale, poklad 87 Boulogne 207 božstva 98-100 Brá, kotel 24 Braak, modly 100 Braga, 163, 174, 175 brakteáty 131-132 Brandgrubengrab 77 Brandscbůttungsgrab 77 Braniborsko 125 Brebiěres, sídliště 192 Brescia 234, 236, 237 Bretonci 206, 207 Brisigavové 196 Británie 7, 58, 78, 99, 105, 132, 145, 196, 204-206, 207, 208, 210-213, 222, 249,250 brnění 38, 44 282 Rejstřík Broddenbjerg, modla IIX) bronzové nádoby, římské 86, 89 Brukterové 181 Bug 30 Bulhaři 227 Burgundi 29, 78, 152, 154, 173, 175, 186, 194, 199-203, 236 křesťanství 200-201 pohřebiště 201-203 práce z kovu 201-202 spojenci 202 Byzantínci 155, 156, 157, 158, 164, 223, 227, 229, 231 Byzantion 119, 141, 145 Cádiz 174 Gacpio, Q. Servilius 48 Caesar, C. Julius 8, 9, 14, 26, 31, 34, 35, 36, 37, 48, 49, 61, 246 Zápisky o válce gallské 8, 10 Cáchy 86, 194 Caistor-by-Norwich, pohřebiště 212 Calais 207 Campus Paramus, bitva 175, 176 Cannabaudcs, gótský král 141 Caracalla, římský císař 55, 56, 195 Carbo, Cn. Papirius 47 Carcassonne 155, 160 Cartagena 164, 178 Carthaginensis 173 Carthago Spartana 164 Cassiodorus 12 Castel Trosino 236, 238 langobardské hradiště 238 langobardské pohřebiště 236, 238 Castclnaudary 160 Ceuta 155 Cirta 179 Cividale, langobardské pohřebiště 236, 237 Civilis, vůdce Batavů 33, 110 Claudius, římský císař 51, 53, 82 Claudius II. Gótský, římský císař 141 cbisonné 118,160, 170, 188 Cluverius, P. 246 Coalla, poklad 174 Codex Argettteus 17 comitatus 33 Commodus, římský císař 32, 94 Constantina, pevnost 180 Constantius, západořímský vojevůdce 149, 150 Constantius (L) Chlorus, římský císař 58 Constantius II., římský císař 59, 131 contus 44 Corbulo, Cn. Domitius 53 Córdoba 156, 157,158,162,164, 174 Cosenza 148 Crcmona 177, 227, 231,236 Cruptorix 64 Curych 49 Cyriüus 153 Čechy 9, 23, 25, 26, 77, 82,124, 129, 242 ěerňachovská kultura 30 Čína, dynastie Chan 90 čluny 25, 78 Dácie 57,140, 144, 166, 223 283 GERMÁNI Dagalaifus 59 Dákové 26, 30 Dalmácie 170 Dankifke 94 Dánsko 22, 24, 38, 75, 76, 78, 87, 92, 105, 108, 127, 131, 210, 249, 252 dary, výměna 25 Dätgen 106,107 Dccius, římský císař 140 Dejbjerg, vozy 25 Delfy 25 Dcsiderius, langobardský král 235 Diocletianus, rímsky císař 56, 182 dlouhé domy 33, 62-63, 64, 66, 71 Dněpr 23 Dnčstr 27, 29, 30, 141, 142 Dollerup, stříbrné nádoby 123 Dolní Sasko 101 Domburg 99, 100 Domitianus, římský císař 52, 110 Don 83, 89, 90 Donar 99, 216 Donk 191 Dorestad, středisko obchodu 208, 209, 219 Drcnthe 62, 64, 66, 70 Dronninglund, nákrčník 117 Drusus, římský vojevůdce 49, 50, 51, 82 družina viz comitatus duces 35 Dulcilla 143 Dunaj 7, 15, 17, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 50, 51, 52, 53, 54, 55, 56, 57, 68, 82, 84, 86, 87, 89, 91, 95. 112, 113, 114, 120, 129, 137, 138, 142, 143, 144, 145, 148, 166, 167, 195, 197, 226, 240, 242, 253 Durynkové 186, 206, 227, 241-242, 243 Durynsko 241, 242 Ebro 153, 159, 175 Efesos 141 Eforos z Kýmy 7 Egil 216 Egypt 219 Eining 53 Ejsb0l, votivní depot 44, 90, 101, 102,103, 129 Ekctorpsborg 217 emporie 86, 92 Emže 21, 209 Engelhardt, C. 101, 249 Epeiros 145 Estagei, visigótské pohřebiště 160 Eugenius, římský císař 59 Eurich, visigótský král 153, 162 nápis 163 zákoník 153-154 Ezinge, sídliště 62-63, 208 Färjestaden 118 Faversham 212 Feddcrsen Wierde, sídliště 37, 63-64, 73, 74,75, 127,208,211 filigrán 123 Flavus 81, 82 Flonheim, pohřebiště 187 Fochteloo, sídliště 37, 64 Jossa Drusiana 50 Francie viz Gallie Frankové 12, 13, 56, 58, 59, 78, 139, 152, 154, 156, 157, 175, 284 Rejstřík 181-194. 196, 197, 201. 202, 204, 206, 208, 209, 222, 226, 230, 235, 242, 243-244 Kent 212-213 Kolín nad Rýnem 183-185 králové 163 Krefeld-Gellep 185-186 nájezdy na Gallii 182 pohřby 182-183, 187-188 původ 181 sídliště 189-192 zákony 40 Fraomar, alamanský král 196 Fravitta 143. 145 Fredegunda, francká královna 207 Freyja 99 Freyr 99, 109, 216 Fridrich I., pruský král 247 Frísko 61, 209, 213 Frísové 53, 64, 181, 206, 207-210 jazyk 16 Pritígcrn, visigótský vůdce 41, 142, 143, 166 Fritigila 113-114 Furfooz 182, 191 pohřebiště 182, 191 sídliště 191 futbark viz runy fyn24, 92, 117 Gaatha, gótská kněžna 144 Gaidulf 230 Gainas 144, 145 Galície 174, 176, 177 Galla Placidia, římská princezna 149 Gallaecia 173 Gallehus, zlaté rohy 108-109 Gaüic 8, 9, 24, 26, 35, 36, 37, 41 47 48,49,50,58,78,81,89, 119 ' 121, 129, 132, 149,150, 151, 152, 153,154, 155,166,176, 177, 182, 183, 186, 187, 192, 199,200, 204, 229, 241 Gallienus, římský císař 141,195 Gallořímané 150,201,203 GaUové 9,14 Gamla Uppsala 214, 216 Ganna 110 Garonna 149, 150, 152 Geest 21 Geiserich, vandalský král 178,179 Gelbe Burg, hradiště 69,197 Gelderland 66 Gelduba 185 Gellep, pohřebiště 182, 188 Gepidové 141, 166,167, 225-226, 227, 236 kovové ozdoby 226 Gerlacnsheim 200 Germáni predrýnatí 49 Germáni zarýnátí 36 Germanicus, římský vojevůdce 51, 81 germánské jazyky 15-18 Gesalich, visigótský král 154 Gibbon, E. 147-148 Gibervillc, pohřebiště 207 Giesebrecht, L 248 Güdas 210, 211, 212 Ginderup, sídliště 66 Gladbach, sídliště 192 Glauberg, hradiště 68-69 Godomar, burgundský král 194 Goethe, J. W. von 248 Gordianus UL, římský císař 140 285 GERMÁNI Goslawice 29 Gotarové 214 Gothiscandza 139 Gotland 22, 109, 116, 213, 217, 221, 222 Gótové 27, 30, 41, 55, 57, 78, 112, 114, 116, 118, 120, 121, 127, 129, 214, 223, 226 jazyk 16, 17 loďstvo 141 počátky 139-142 smlouva s Římem 142 vpád do Řecka 141 Graborg, hradiště 217 Graiové 14 Gratianus, římský císař 59, 131, 166 Graubále, 105, 106 Great Chesterford 212 Greussen, kultovní šachta 101 Greutungové viz Ostrogóti Grimoald, langobardský král 231 Groningen 62 Gr0ntoft, sídliště 64 Gross-Gerau 200 Guadalquivir 173 Guadiana 163 Guamzar, poklad 160 Gudme, středisko obchodu 92 Gunderich 178 Gundestrup, kotel 24 Gundobad, burgundský král 201, 202 Gundohar, burgundský král 199 Guntram 158, 207 Günzburg 197 Hadrianus, římský císař 52 Hadrianův val 113 Hagenow, přilba 44 Haldem, sídliště 66-67 Haraldskjaer 107 Hariulf 200 Harothové 214 harpstedtská kultura 15 Harz 22, 124, 125 Hasenburg, sídliště 242 Hasdingové viz Vandalové Hasskben 117, 240 náčelníci 240 pohřebiště 117, 240 Havor, nákrčník 116, 117 Hedeby, středisko obchodu 86, 93 Heidenschanze 67-70 Hekataios z Mílétu 7 Helgö, středisko obchodu 218-219 Helvéciové 26 hemmoorská vědra 86 Hérault 160 Herder, J. G. 248 Herkules 88, 99, 121 Hermannsdenkmal viz Arminiův pomník Hcrmenegild, visigótský král 157, 158 Hennundurové 50, 84, 105, 195, 240, 241 Hérodotos 7 Hertzberg, E. F. von 248 Herulové 141, 166, 226 Hesensko 206 Hierokles 164 Hildesheim, stříbrné nádoby 88 Himlingh0jc, poháry 123 Himmler, H. 256 Hippo Rcgius 179, 180 Rejstřík Hispánie 41, 48, 78, 149. 153, 154, 155, 157, 159, 160, 168, 173, 175, 177, 179, 182, 186, 200 Hispanořímané 153 Hitler, A. 255 Hjortspring, votívni depot 25, 39, 101 Hoby 37, 78, 87, 123 Hodde, sídliště 64 Hochlamark 192 Holandsko 15, 18, 21, 22, 37, 53, 61,66, 70,71,83, 204,210 Holheim, vila 198 Holtzmann, A. 250 Honorius, západořímský císař 59, 145, 146, 147, 149, 199 hradiště 68-70 Hradiště, sídliště 26 hranice římské říše viz limes hroby, vykrádání 79 Huldremose 127 Hunové 23, 30, 44, 120, 121, 142, 143,150, 152, 165, 166, 177, 783, 223, 243 Husby, vůz 24 Hydatius 13, 173, 175 Chalkédón 140 Chalkidiké 141 Chalon-sur-Saône, burgundské pohřebiště 202 Chamavové 181 Charnay, burgundské pohřebiště 202 Chattové 52, 56, 105, 246 Chattuarové 181 Chaukové 181, 204 Cherchel 180 Cheruskové 32, 80, 82 Cheirisofos 87 Chiflet,J.J. 187 CMde, G. 253 Cbildcbcrt 1, frmcký král 154 Childerich L, francký král 183, 186, 187, 241 pohřební výbava 187 ChÚpeňch I„ francký král 189, 202, 206 Chlodio, francký král 183 Chlodvík, frzneký král 154,183, 186,187, 202 Chlothar 1, francký král 189, 208 Chlothildi, francká princezna 154 Chotíhuz, poklad 199 Hler 195 IHerup, votivní depot 90,101,102, 103, 104 niyricum 51,145, 146 Indie 129,219,252 indocvropské jazyky 15-16 Ingunda, francká princezna 157, 158 Inn243 Írán 129 Irminsul 100 bsko250 Isar 243 tsěre 48 Isidor ze Sevilfy 157, 159, 174 ísotizo, bitva 167 Issendotf 101 Itaiici 158,174 Italicxis 82 Itálie 8, 9, 25, 40, 44, 47, 55, 58, 78, 89, 121, 129,141, 145, 146. 286 287 GERMÁNI_ 148, 150, 151, 152, 156, 167, 168, 170, 172,177, 179, 194, 226, 227, 229, 230, 232, 233, 234, 235, 236, 242, 244 Jan z Biclara 156 Janov 231 jantar 23, 26, 28, 91, 96 jastorfská kultura 15, 29 Jeruzalém 148 jízda 37-38, 43, 44-46 Jordanes 12, 214 Jovinus, uzurpátor 199 Julianus, římský císař 41, 59 Jupiter 98 Justinianus L, východořímský císař 155, 170, 194 Juthungové 141 Jutové 212 Jutsko 7, 22, 24, 25, 40, 44, 64, 74, 90, 94, 100, 105, 106, 123, 126, 204, 210, 212 Juvincourt-et-Damary, sídliště 192 Kablow, sídliště 68 Kalábrie 148 kameny, ryté 109-110 Kampánic 148, 227, 230 Kantábrie 157, 164 Karel M artěl 235 Karel Veliký 28, 100, 194, 204, 206, 235 Karpaty 22, 25, 27, 120, 129, 177 Karpové 140, 141 Kartágo 179, 180 Kastílie 159 Katalaunská pole, bitva 150, 152, 223 Keltové 7, 23-27, 29, 39, 99, 105, 242, 246, 250, 256 jazyk 15, 16 Kemble, J. M. 249 Kent 211, 212-213 keramika 125-126 pece 126 točená na kruhu 125 Kilián, L. 15 Kimbrové 8, 9, 24, 26, 47, 48, 109, 246 Klef, langobardský král 227, 229 Klemm, G. 248 Klettham, pohřebiště 243 Kluž-Someseni, poklad 120 kmenový sněm 32-33 Kniva, gótský král 57, 140 kočovníci 23, 29, 90, 95 Kolín nad Rýnem 49, 91, 100, 182, 209 koně 38 pohřby 206 Konstantin Veliký, římský císař 57, 58, 145 Konstantínopol 114, 145, 146, 158, 166, 167, 194,226 kopí 38, 44 Korint 141 Kosin 29 Kossinna, G. 252 Kotinové 26 kožešiny 23, 28 Kraghede, vůz 24 královská hodnost 34 Kréto 141 krevní msta 34 kroužková brnění 44 Krym 17 křesťanství 113-116 kultura zvoncovitých hrobů 29 Kvádovi 12, 55, 83, 84. 177, 243 Kjrjev 30,117 Kypr 141 Kyzikos 144 Labe9,15, 16, 21, 50, 51, 55, 89, 126, 204, 210, 226, 240, 241, 248 laeti 182 Lalland 78 Lampertheim, pohřebiště 200 Langa, vůz 24 Langrcs 201 Langobardi 13, 54, 55, 156, 224, 226-239, 241, 242, 244, 246 jazyk 233 katolictví 231 města 234-235 obrácení na víru 229 pohřebiště 236 Rothariho edikt 231-232 sídliště 234 spojenci 228 společnost 232-233 vévodové 227, 230-231 Latium 230 Leander, biskup sevillský 157, 159 Leg Piekarski 29, 123 Lech 242 Leicester 212 Lentientové 196 Lc°. východořímský císař 217 Leovigild, visigótský král 156-158 162 Lerida 175 Leuna, pohřebiště 240 ——-__Rejstřík Levczow, K. von 248 Libyjci 7 Ueberau, pohřebiště 101,20S-206 Umes 23, 29, 52-53, 55, 56,68, 138, 195 Iimousinská vysočina 150 lincoínshire 211 Liadenschmidt, L. 250 Lindcnschaúdt, W. 250 Lindow Moss 105 lippc 50, 51, 52, 206,210 Lisch, G. C. F. 248 Litva 96 Liutprand, hngobzídský král 235 Liuva, visigótský král 156 Lodž 95 Loira 149, 150, 207 LoUius, M. 49, 50 Lotyšsko 96 lov 74 lubieszewski skupina 37, 76 luboszycká kultura 199 Lucca 234 Ludus Verus, římský císař 55 Ludvík L, bavorský král 253 Lugiové 139 Lugo 174 Luisa IMka, švédská kňlovm 247 luky 43 Lundcborg 92-94 poklad 92 středisko obchodu 92, 94 Luneburské vřesoviSti 21 Luni 234 LusitMc 153, 158, 159, 173 Luther, M. 245 Lymigc 212 Lyon 201 ík 288 289 GERMÁNI Rejstřík Maďarsko 131 Magnus Maximus, uzurpátor 59 Maiorianus, západořímský císař 200 Major, J.-D. 246 Makedonie 25 Malá Asie 129,140, 141, 144 Malaga 164 Mallobaudes 59 Malorix 207 Mantova 227, 231, 236 Marcus Aurelius, římský císař 53, 84 Mariesminde, sídliště 66 Marius, C. 48 Markomani 12, 26, 31, 32, 55, 84, 113, 240 markomanské války 54-55 Marobud 31, 33, 35, 36, 37, 51 Mars 98, 118 Marseille 153 marše 21, 22, 73 Mathesius, J. 245 matres 100, 121 matronae 100 Mauretánie 178, 179 Maxentius, uzurpátor 58 Maximianus, římský císař 131 Maximinus Thrax, římský císař 56 Maximus, Cn. Mallius 48 meče 38, 39-40, 43-44 medailóny 131 Meklenbursko 248, 252 Melanchthon, P. 246 Menapiové 8 Mérida 156, 158, 162, 163, 175 Merobaudes 59 Mcusa 137, 191, 210 Midlum, poklad 209 Miláno 145, 168, 170, 227, 234, 235, 237 mince, římské 83-84, 91, 94-96 denáry 83, 94 sestercie 95 zlaté 95, 119 Miro, svébský král 158 Mnichov 243 Modaharius (Modares) 143 Moesie 57, 114, 139, 140, 143, 145, 167 Mohan 52, 199 Monceau-le-Neuf 182 Móne 118 Monnet-la-Ville, pohřebiště 201, 202 Morava 25, 26, 28, 82, 138, 166 Morken, pohřeb 188 Mosela 49 Mucldng, sídliště 211 Mullenhoff, K. 252 Mummolus 229 nacionálne socialistická strana 14, 252, 256 Naharvalové 109 nákrčníky, zlaté 118 nápoje 75-76 Narbonne 47, 149, 152, 154, 155, 156 Narbonská Gallie 154, 155 Narscs, východořímský vojevůdce 40, 46 Neapol 230 Neckar 52, 199 Ncdao, bitva 166, 223 Nccrharen-Rekem, sídliště 191 290 Negau, přilba 17, 98 negotiatores 10, 84, 97 Nehalennie 99 Německo 15, 22, 38, 52, 61, 68, 83, 86, 117, 132, 197, 204,208, 210, 240, 241, 249, 250, 251, 252, 253 Nero, římský císař 84, 91 Nerthus 25, 31, 105 Neuburg, pohřebiště 197 Neuss 49 Neustrie 156 Neuwiedská kotlina 52 Nevers 201 Nevitta 59 Nida (Heddernheim) 198 Niederwaldský pomník 255 Nijmegen 49 Nikaia 141 Nikomédie 141 Nikopolis 140 Nímes 155 Nizozemí viz Holandsko Njordr 99 Nocera Umbra, langobardské pohřebiště 236, 238, 239 Nordrup, pohár 123 Norfolk 211 Noricum 7, 25, 47, 56, 113, 146, 166, 170 N0rre Fjand 66, 74 Norsko 83, 87, 90, 214 Notitia Dignitatum 182 Nouvicn-cn-Ponticu, pohřebiště 207 nože s krátkou čepelí 40 Numidie 179 Nyborg, přístav 94 Nydam, votivní depot 43, 90, 101, 102, 103, 129 Obcrwinterthur 49 obléhání měst 41-43 obuv 127 Odenwald 52 oděv 126-127 Ódin 98, 99, 216 Odoaker 167 Odra 15, 21, 23, 29, 91, 125, 139, 176, 199, 217 Öland 22, 101, 104, 109, 213, 217 Olbia 117 Olympia 141 Opatów 124 opevněná výšinná sídliště viz hradiště Opitergium (Oderzo) 55 oppida 26 Orosius 104, 148, 200 Orvieto 244 Östergötland 22, 217 Ostrogóti 43, 142, 154, 155, 165-172, 226, 243 domagnanský poklad 170 pohřebiště 170 poklady 170 sídliště 168-170 v Itálii 167-168 v Pannonii 166 Ostro wice 124 ostruhy 38 oštěpy 38, 44 otroctví 34 Ottar 216 Ottarshögen, mohyla 216, 221 Oudenburg 182 291 GERMÁNI Rejstřík Pád 235, 236 Pádská nížina 232, 236 Paddepoel, sídliště 62 Padova 227, 231 Pamplona 153 Pannonie 55, 141, 143, 146, 166, 177,224, 226, 227 Paulus Diaconus 13, 227, 232, 238 Pávic 168, 170, 227, 234, 235, 236 Peelo, sídliště 37, 64 Penka, K. 252 Perpignan 160 Peršané 7, 140 Philippopolis 140 Piacenza 234 Piccolomini, E. S. 245 Pietroasa, poklad 120-121 Pipin II. 209 Pipin (III.) Krátký 206, 235 Pityus 140 pivo 76 Plinius Starší 10, 62, 199 Bella Germaniae 10,12 Podnépří 27, 83 Podněstří 27 Podunají 25, 50, 91, 121, 139, 167, 223, 244 pohraniční společnosti 137-138 pohřbívání 76-79 Poitou 150 Polabí 9, 29, 40, 50, 90, 204, 241, 243 Pollentia 145, 146, 177 polní plodiny 74 Polsko 22, 28, 37, 38, 86, 95, 123, 124, 126 polygamie 33-34 polychromní styl 129 Pomohaní 52 Pomořany 30 Pomoselí 183, 195 Pontoppidan, E. 247 Poodří 29 Porúří 124, 206 Porýní 8, 24, 49, 94, 181, 183, 186, 187, 188, 189, 192, 204, 207, 222 Posálí 241 Poseidónios z Apameie 8, 11, 14, 15, 34 Potisí 177, 224, 226 Poveseří 50, 204, 206 Povislí 30, 57, 76, 83 Praunheim, vila 198 Primus, Q. Atilius 84 Prokonsulská Afrika 179 Prokopios z Kaisareie 172, 207 Provence 150, 151, 152, 154, 194, 201 Prusa 141 Prusové 28 przeworská kultura 28, 29, 30, 199 přilby 40, 44 žebrové 40-41 Ptolemaios 12, 29, 32, 199, 204 Geografie 12 putei 77 Pyreneje 149, 159, 177 Pýtheás z Massalie 7, 8, 15 Quentovic 219 Radagaisus 146 Radbod 209 Radegunda, durynská princezna 241 Raetie 52, 56, 84, 170, 177, 198, 242 Raetovariové 196 Rakousko viz Noricum Ratchis, langobardský král 235 Ravenna 78, 81, 145, 168, 170, 236 Reccopolis 157 Rechiarius, svébský král 175, 176 Reinerth, H. 256 Reissberg 197 Rekkared, visigótský král 156, 157, 158, 159 Rekkeswinth, visigótský král 161, 162, 163 Rhee, sídliště 70, 71 Rhenanus, B. 245 Rhode 192 Rhôna 47, 48, 150, 155, 201, 202 Rodelinda, langobardská královna 236 Rödgen 50 rodina 33-34 Rothari, langobardský král 231 edikt 231-232 Rude Eskilstrup, modla 100 Rudki 124 Rugiové 113, 166, 167, 214, 223, 240, 243 Ruhr 210 Rumunsko 95 Runder Berg, hradiště 197 runy 112-113 Rusko 21, 27, 28, 83, 84, 87, 89, 90, 95, 117, 129, 252 rybolov 74 Rýn 10, 14, 15, 16, 32, 33, 36, 47, 49, 50,51,52, 53, 55, 56, 66, 68, 78, ,81, 89, 96, 99, 100, 118, 124, 137, 138, 173, 177, 181, 182, 183, 185, 186, 187, 191,194,195,199, 202, 204, 210, 255 Rýnské Hescnsko 187, 250 řadové hroby 78-79 Řecko 25, 141, 145, 179, 243 řecké zeměpisné znalostí 7 Řehoř z Toursu 13, 206, 241 Řehoř I. Veliký, papež 213, 228, 229, 231 Řehoř III., papež 235 řemeslníci 63, 116-128 Řezno 243, 244 Řím 147-148, 170, 179, 230, 235 útoky Gótů 146, 148 Římané 8," 9, 28, 35, 38, 41, 47-60, 69, 80-97, 114, 137-138, 142-144, 183 římská diplomacie 10, 37, 51 římská hranice viz iimes římské mincovní poklady 217-219 římský import 30, 36, 43-44, 77-78, 83-97 Safrax 166 Saint Denis, pohřeb 189 Saintonge 150 Sála 240 Salin, B. 121 Salvianus 150 Salzach 243 Samland 28, 91 Šanda 110 Sannervillc, pohřebiště 207 Saôna 201, 202 Sarmati 27, 29, 30,91, 142. 167. 223, 226, 227 GERMÁNI Rejstřík Saras 147 Sašové 33, 56, 100, 204-207, 211, 227, 241 pohřebiště 205-206 v Británii 206 v Gallii 206-207 válečnické skupiny 204 Satuminus, C. Sentius 51 Saxo Grammaticus 245 Saxones Baiocassini 206 Segestes 80-81 Segontia 164 Sehestcd, F. 92 Seina 182 Sekvané 8, 26, 48 sekyry 43 Sclzen, pohřebiště 250 Semnoni 98, 199 Sens 41 Sepaudie 200 Septimánie 155, 156, 159, 160 Serapis 113, 196 Sevilla 156, 157, 158, 159, 162, 175 Sezegnin-Avuzy, pohřebiště 201 Schlossberg, sídliště 242 scbolae 58 Sicílie 148, 179 Side 41 Sido 82 Sierra Mořena 174 Silanus, M. Junius 47 Silhis, C. 87 Silvanus 58, 59 Singidunum (Bělehrad) 25 Sirmium (Sremska Mitrovica) 166, 223 Sisebut, visigótský král 159 Sjaelland87, 100, 123 Skandinávie 15, 40, 76, 78, 86, 90, 98, 105, 109, 110, 116, 117, 118, 119, 126, 129, 131, 132, 139, 208, 213-222, 252 Skane 22 Skedemosse 101, 103, 104, 109 oběť koně 104 sklo 86-87 francké 87 římské 86-87 kolínské 87 Skordiskové 25, 26 Skydstrup, roh 76 Skytové 7, 246 Slezská nížina 22 Slezsko 124, 125, 177 Slované 27, 30, 99, 227, 229, 246, 256 Slovensko 26, 28, 124, 138 Snori Sturluson 99 Södermanland 214, 217 Soissons 186 Somma 207 Sonnika 161 Sorte Muld, středisko obchodu 94 Sparta 141 spatba 25, 40 Stade 249 Stará Stupia 124 Staré Hradisko 26 Stilicho 59, 145, 146, 147, 148, 177 Strabón 8, 9, 24, 28, 104 Straubing 243 stříbrné zboží 37, 87-89, 92 germánské 123 hiidesheimský poklad 88-89 v Rusku 89-90 styll 129, 131, 132 styl II 131 Suffolk 212, 213 Sugambrové 49, 50 Susa 227 Sutton Hoo, pohřebiště 213, 222 Svatokřížské hory 22, 124 Svearové 213, 214, 216 Svébové 8, 9, 26, 31, 32, 50, 55, 153, 154, 157, 158, 164, 173-176, 177, 195, 200, 223, 236, 243 obrácení na víru 176 Svinthila 161 Syk 71 Szentes 226 Szilagy-Somlyo, poklad 131 šachtové pece 124 Slesvicko-holštýnská pahorkatina 21 Šlesvicko-Holštýnsko 22, 62, 105, 106, 124, 210, 252 Španělsko viz Hispánie štíty 38 Švábský Jura 52 Švédsko 22, 76, 83, 86, 90, 213, 214, 217, 219, 221, 252 Švýcarsko 49, 200, 250 Tacitus 10, 14, 25, 27, 28, 29, 31, 32, 33, 34, 35, 38, 61, 73, 81, 92, 94, 95, 96, 107, 109, 123, 126, 206, 214, 246 Germánie 10-12, 92, 245, 247, 256 Tarraconensis 173 Tarragona 153, 158 tavba železa 124-125 terpeny viz wurty tesařství 127-128 Taifalové 140, 227 Tajo 157, 159 Taunuská vrchovina 52 tausie 123 Temže 211 Tenkterové 8, 31, 37 Tervingové viz Visigóti Teutoburský les, bitva 36, 51, 253 Teutoni 8, 9, 47, 48 Theodorich, ostrogótský král 78, 154, 155, 166-168, 170, 172, 186, 192, 223, 229 Theodorich I., visigótský král 150, 151 Theodorich IL, visigótský král 150, 152, 153 Theodorich Strabón 167 Theodosius I., římský císař 59, 142 Thcodosius, syn Gally Placidie a Athaulfa 149 Thessaloníké 41, 141 Theudebert L, francký král 189, 194 Theudelinda, bavorská princezna 229 Theudes, visigótský král 155 Thiudimir 166 Thór viz Donar Thorsbjerg, votivní depot 44, 90, 101, 102, 103, 118, 127 faléry 118 Thrákie 25, 143, 144 Tiberius, římský císař 9, 49, 50, 51, 81, 82, 138 Tipasa 180 Tisa 29, 223 Tisíce, pohřebiště 77 Titus, římský císař 148 294 295 GERMÁNI Tiwaz 98, 109 Toledo 158, 159, 162, 165 Tollund 105, 106, 107, 127 Torredonjimeno, poklad 160 Toskánsko 227, 230 Toulouse 150, 152, 153, 154 Tournaí, Childerichův pohřeb 183, 187 Trapezunt 140 Treťjaky 90 Treverové 49 Trevír 195 Tribigild 144 Trója 141 Trolleberg, zlatý kruh 214 Třetí říše 252, 253, 256 třmen 44 Tungrové 14, 49 Tureholm, poklad 214 Týr viz Tiwaz Ubiové 8, 49 Ukrajina 18, 23, 27, 28, 57, 83, 90, 95, 139 umění 128-132 polychromní styl 129 styl I 129, 131, 132 styl II 131 Ursicinus 59 Uppland 214, 217, 219 Uppsala 17 Usipetové 8 Utrccht 208, 209 Valcns, římský císař 131, 142, 143 Valentinianus L, římský císař 59, 131 Valentinianus IL, římský císař 59 Valentinianus III., západořímský císař 175 Valhalla 253 Vallhagar, sídliště 221-222 Valloby, poháry 123 Valsgärde, pohřebiště 213, 217, 219, 221 Vamba, visigótský král 162 Vandalové 27, 29, 31, 43, 116, 139, 140, 141, 149, 173, 174, 176-180, 194, 226 dobytí Kartága 179 dobytí Říma 179 hasdingská a silingská větev 176 usídlení v Africe 179-180 vpád do Afriky 178-179 vpád do Gallie 177 vpád do Španělska 177-178 Vandilové viz Vandalové Vangio 82 Vannius 82 Varinové 206 Varpelcv, hrob 87 Varus, P. Quinctilius 10, 51, 80, 88, 95 Västcrgôtland 22 Vástmän 216 Vegetius 241 Veleda 110 Velleius Paterculus 10, 246 Venantius Fortunatus, poitierský biskup 241, 242 Vendel, pohřebiště 213, 217, 219, 221 Venedové 27, 29, 246 Vermand 182 Verona 146, 168, 234, 235, 237 Rejstřík Vcrritus 207 Vert-la-Gravclle 182 Vesera 21, 23, 36, 51, 55, 63, 69, 89, 95, 124, 125, 207, 210 Vestfálsko 206 věštění 110 via Flaminia 238 via Salaria 238 Vicus Helena, bitva 183 Vienne 200, 201 Vikingové 44, 222 Vimosc, votivní depot 44, 90, 101 Vmdobona (Vídeň) 166 víno 76 Vinxtbach 53 Vireux-Molhain 191-192 Visigóti 17, 116, 142-165, 174, 175, 177, 178, 186, 202 ariánství 157-159 hmotná kultura 151-152 kostely 163-164 města 162 oděv 151 pohřebiště 159-160 poměr k 2idům 165 přijetí katolictví 158-159 sarkofágy 152 usídlení v Akvitánii 149 usídlení ve Španělsku 153-154 Visla 21, 23, 27, 28, 29, 36, 139, 176, 199, 218, 248 Vitiy-en-Artois 192 Vlie 209 vojenští vůdcové viz duces Volkové-Tektoságové 26 Volha 95, 96 Volsinii 234 Vorbasse, sídliště 64 Vouillé, bitva 154, 155, 186, 187 vozy 24 Vratislav 91 Vries, sídliště 70, 71 vrubořez 128-129 Vulfíla, gótský biskup 17, 112, 114 Wacho, langobardský král 226, 241 Walchercn 99 Wallia, visigótský král 178 Waroch 206 West Stow, sídliště 212 Wetterau 50, 51,68 Wieuwerd, poklad 210 Wyster, sídliště 66, 126, 137 Windeby 105, 106, 107 Witigis, ostrogótský král 194 Wodan 109 Worsaae, J. J. A 249 Wulfshof 73 wurty 62-63 Xanten 49 Yggdrasil 99, 110 Ynglingové, dynastie 216 Zaalpská Gallie 48 Zaban 227 Zakrzów 29 Zaragoza 153, 175 zarubiněcká kultura 30 zbraně 25, 27, 37-46 římské 90-91, 102, 103, 104 Zejjen, sídliště 70, 71 zemědělství 73-76 GERMÁN] Zeus 98 zlato 116-121, 213-214, 217-218 zvířata 73-74 Zweelo, pohřebiště 209 medailóny 131 mince 119 Zósimos 12 železo 123-124 Ženeva 201 OBSAH Předmluva........................ Úvod ............................ Germáni ....................... Počátky ........................ Jazyky .......................... PRVNÍ ČÁST / Germanie I. Zeméalidé ..................... Země .......................... Germáni, Keltové a východní národy II. Společenské uspořádání.......... Společenské instituce ............ Výzbroj a vedení války............ HL Germáni a Římané.............. První střety..................... Římská hranice.................. Germáni v římských službách ..... IV. Živí a mrtví.................... Formy osídlení.................. Zemědělství .................... Pohřbívání mrtvých.............. GERMÁNÍ Obsah V. Obchod a diplomacie ................................... 80 Římská diplomacie a Germáni............................ 80 Obchod s římskou říší................................... 83 VI. Kult, umění a technologie .............................. 98 Božstva a jejich svatyně.................................. 98 Lidské oběti........................................... 104 Mýtus a rituál......................................... 108 Křesťanství ........................................... 113 Řemesla a řemeslná zručnost............................ 116 Počátky germánského umění ............................ 128 DRUHÁ ČÁST / Germánská Evropa Pohraniční společnosti ................................. 137 m Gótská království..................................... 139 Počátky Gótů ......................................... 139 Visigóti............................................... 142 Ostrogóti............................................. i65 Vm. Svébové a Vandalové................................. i?3 Svébové.............................................. i?3 Vandalové ............................................ 176 IX. Frankové, Alamani a Burgundi.......................... i81 Frankové aneb od Gallie k Francii........................ *81 Alamani.............................................. 195 Burgundi............................................. 199 X. Severní národy........................................ 204 Sašové a Frísové....................................... 204 Skandinávie........................................... 213 XI. Gepidové a Langobardi ................................ 223 Gepidové............................................. 223 Langobardi ........................................... 226 XII. Durynkové a Bavoři................................... 240 Závěr Od starověku k dnešku ................................. 257 Poznámky ............................................ Chronologický přehled ................................. Prameny.............................................. m Bibliografie ........................................... 2?g Seznam zkratek........................................ ^ Seznam map .......................................... 2g0 Rejstřík .............................................. 300 301 GERMÁNI Malcolm Todd Z anglického originálu The Early Germans vydaného v edici The Peoples of Europe nakladatelstvím Blackwell, Oxford / Cambridge (Mass.) 1995 přeložili Stanislava Pošustová a Jiří Ohlídal Grafická úprava knihy podle návrhu Libora Batrly Na obálce vyobrazena přilba z knížecího hrobu v Planigu V roce 1999 vydalo NLN, s.r.o., Nakladatelství Lidové noviny, Jana Masaryka 56, 120 00 Praha 2 Odpovědný redaktor Jiří Ohlídal Sazba Michaela Slunéčková Vytiskla BBS tiskárna Vimperk, s.r.o., Žižkova 448, Vimperk Doporučená cena včetně DPH 245,- Kč EDICE DĚJINY MEST 1 vázaná • barevný i černobílý obrazový doprovod BERLÍN DOSUD VYŠLO FLORENCIE Cyril Buffet BERLÍN 440 stran cena 495 Kč Berlín se od 18. století jako hlavní město Pruského království a pozdčji Německé říše mocně podílí na utváření evropských a svetových dějin. V průběhu staletí se měnil výrazněji než ostatní evropská města: od středověkého braniborského „hnízda" až po ..megalopolis" a apokalyptické dvojměstí vytvořené Zdí. /tělesnění „Studené války". Autor se věnuje nejen historii města, ale i jeho kultuře, duchovnímu klimatu, umělcům a spisovatelům. 456 stran cena 495 Kč 476 stran cena 495 Kč 352 stran cena 495 Kč DÁLE PŘIPRAVUJEME Jeruzalém / Praha / Madrid / Petrohrad Objednávky přijímáme a veškeré informace Vám podáme na adrese. NLN, s. r. o., Jana Masaryka 56. 120 00 Praha 2. tel.: 02/22 5. -S ■ 0 e-mail: nlnpress@iol.cz ■ Ncjnovější ucelené pohledy na historie jei Pripravujeme: Afghánci ■ Angličané ■ Arméni ■ Aztékové Berbeři ■ Etruskové • Fidžijci Gótové ■ Gruzínci • lllyrové Irokézové • Khmcrové ■ Lapttové Mongolové • Navahové ■ Piktové ■ Sinhálci Svahilci • Šajeni ■ Tiwanakuové ■ Turci ----------------------------------------■ . »»fM.w#, nu u ■ Poutavě i srozumitelně psané dějiny pro odborníky, školu i veřejnost Jen málo jich užívá meč nebo delší kopí. Nosí oštěpy neboli frameje. jak jim říkají, s čepelí úzkou a krátkou, ale tak ostrou a vhodnou k užíváni, že jim táž zbraň slouží podle potřeby buď k boji zblízka, nebo k házeni. Jezdec se spokojuje štítem aframeou, pěšáci používají i menší házecí kopí, každý jich má větší počet a dohodí neuvěřitelně daleko. MAPY ■ OBRÁZKY ■ GENEALOGICKÉ tabulky CHRONOLOGIE ■ REJSTŘÍKY Dosud vyšlo: Baskové ■ Bretonci ■ Cikání • Frankové ■ Hunové GERMÁNI 9788071062639