Uvá
dom
pam
Ruki
a dei
hájíc
stick
byly]
nadši
dal šít
na ko
mítaj:
nepra
zřejm
díla, n
bylost
uvádíi
Bedna
lezu a
který [
rekapi
jejako
přípra\
Záboj a Slavoj
Ze tmy lesa vystupuje skála, na skálu vystoupil bojovník Záboj. Obzíral krajiny na všech stranách, rozjitřil se nad všemi krajinami a zavzlykal pláčem holubicím.
Seděl dlouho a dlouho se jitřil, až vzchopiv se, jako jelen dolů lesem, lesem dlouho pustým bystře pospíchal od muže k muži, od bojovníka k bojovníku po celém kraji.
Krátce s každým v skrytu pohovořil, poklonil se modlám a dál k jinému spěchal.
I minul den první a minul den druhý, a když po třetím dnu luna nocí plula, sešli se muži v černém lese.
K nim promluviv Záboj, odvedl je v úval,
v prohloubený úval
hlubokého lesa.
Stanuv Záboj nejhlouběji dole,
uchopil varyto zvučné:
16
„Muži bratrských srdcí a jiskrných zraků!
Vám zpívám píseň nejhlouběji zdola, ze srdce mi tryská, ze srdce nejhlouběji pohrouženého v hoři.
Odešel otec k otcům,
zanechal v dědičném údělu dítky svoje
i nevěsty své.
A neřekl nikomu:
,Bratře, promlouvej k nim
otcovskými slovy!'
I přišel cizí násilně v dědinu a cizáckou řečí rozkazoval, a jak je zvykem v cizí zemi od rána do večera, tak bylo počínat si dítkám i ženám,
a jediné společné jho bylo nám nést
po celý život
od Vesny po Moranu.
A všechny krahujce vyháněl z hájů, a jaké bohy ctí v cizí zemi, takovým se klanět nařizoval i přinášet jim oběť.
A nesměli se bít v čelo před svými bohy,
ani za soumraků jim jídlo nosit.
A kde předkládal otec
pokrm bohům,
kam chodíval chvalořečit,
tam pokáceli
všechny stromy
a vyvrátili všechny modly."
17
„Aj, Záboji, ty zpíváš ze srdce k srdci píseň z hloubi hoře! Jako Lumír, který kdysi slovem a písní
rozněcoval Vyšehrad a všechny kraje, tak rozněcuješ ty mne a všechny bratry! Smělého pěvce milují bozi. Zpívej! Tobě je od nich rozohněno srdce proti nepřátelům!"
Zahleděn v Slavojovy planoucí zraky, dál Záboj zpěvem srdce jímal:
„Dva synové, jejichž hlasy přecházely v mužské, do lesa chodívali, kde mečem a mlatem i oštěpem posilovali paže; tam potom ukryli zbraně a vraceli se každý sám.
A když jim dorostla paže i dospěla mysl proti nepříteli,
když dorostli také druzí bratři,
aj, všichni vyrazili
vzhůru na nepřítele!
Ajejich hněv
byl jako bouřící nebe
a do dědin vrátilo se
bývalé štěstí."
18
Tu všichni se vrhli dolů k Zábojovi
a pažemi přesilnými jej objímali a s prsou na prsa všichni pokládali ruce a slavnostně dávali slova k slovům.
A když přecházela noc k jitru,
z úvalu vystoupili
a rozptýleni mezi všemi stromy
na všechny strany se rozcházeli lesem.
I minul den
a minul den druhý,
a po třetím dni,
když temná nastala noc,
ubíral se Záboj do lesa,
a lesem za ním táhly sbory,
a ubíral se i Slavoj do lesa,
a lesem i za ním táhly sbory.
Každý si přinášel věrnost svému veliteli, každý si přinášel srdce odporující králi, každý si přinášel na krále ostrou zbraň.
„Aj, Slavoji, bratře!
Tam k modrému vrchu,
k vrchu, jenž ční nad všechny kraje,
tam s vojsky zamíříme.
Od vrchu k jitřnímu slunci tam táhne se temný les
19
a tam si podáme ruce. Ty nyní dej se liščími skoky ajá tak rovněž půjdu tudy."
„Aj, Záboji, bratře!
Proč naše zbraň má
od vrchu teprv krutě soptit?
Zde odsud udeřme
na královské šiky!"
„Slavoji, bratře! Chceš-li hada potřít, po hlavě jít mu je nejjistější, a on tam má hlavu!"
Rozdělili se muži lesem, rozdělili se vpravo, vlevo: tudy táhnou pod Zábojem, tam pod prudkým Slavojem, hlubinami lesů k modrému vrchu.
A když přešlo pětkrát slunce, podali si přesilné ruce i pohlédli liščíma zrakoma na králova vojska.
„Srazit nám musí Luděk vojska, vojska svá pod jedinou ránu!"
„Aj, Ludku, slyš, tys otrok nad otroky krále! Pověz svému ukrutníku, že dýmem j e nám rozkazování jeho!"
I rozlítil se Luděk,
rychlým povelem svolal svá vojska.
Podnebesí bylo plno záře slunce,
v sluneční záři plno blesků
od královských vojsk.
Hotovi byli všichni: „do kroku nohou
a do rukou zbraň!"
na Ludkův povel.
„Aj, Slavoji, bratře! Tudy pospěš liščími skoky, já půjdu vstříc jejich čelu."
I vyrazil Záboj přímo vpřed jako krupobití, i vyrazil Slavoj na ně z boku jako krupobití.
„Aj, bratře, tito nám ničili modly, tito nám káceli stromy a plašili krahujce z lesů! Bozi nám zvítězit dají!"
Aj, divoce vyrazil Luděk
z přečetných nepřátel na Záboje.
A vyrazil Záboj,
planoucím zrakem Ludka měří.
Jako dub proti dubu, když nad všechen čnějí les, tak Záboj na Ludka hnal se nade vším vojskem.
Udeřil Luděk mocným mečem, přeťal tři kůže v štítě.
20
21
Udeřil Zäboj mlatem, odskočil hbitý Luděk, do stromu vrazil mlat a skácel se mocný peň do řad a třicet jich odešlo k otcům.
Tu hněvem se rozlítil Luděk: „Aj, tyzhovadilý, nejpotvornější z plazů, mečem se potýkej se mnou!"
I mávl Záboj mečem, kus štítu sokovi odrazil. I ťal Luděk,
meč sjel po koženém štítu.
I rozohnili se oba k ranám, každou ranou se zasahovali a všechno kolem zbrotili krví, a krví je zbrotili mužové kolem nich všude v divokém boji.
Slunce přešlo přes poledne
a po poledni došlo
již napůl k večeru;
sem ani tam nikdo neustoupil,
a setrvávali v boji zde
a setrvával i tam
v boji Slavoj.
„Aj, ty vrahu, vezmi tě běs! Ty budeš pít krev naši?"
Uchopil Záboj svůj mlat a odskočil Luděk, napřáhl Záboj mlat
22
do výše vzhůru a vrhl po nepříteli.
Letěl mlat, štít rozskočil se, se štítem se rozskočila Ludkova hruď. I ulekla se duše těžkého mlatu a mlat i duši vyrazil z těla a zanesl na pět sáhů mezi vojsko.
Strach nepřátelům vydral křik děsu z hrdel; zazněla radost z úst vojínů Zábojových, z radostných zraků zajiskřila.
„Aj, bratři, bozi nás vítězstvím obdařili!
Rozděliž se z vás
jeden zástup vpravo i vlevo.
A ze všech údolí sem přiveďte koně,
ať rzaním koní zní veškerý les!"
„Záboji, bratře,
ty udatný lve, neustávej
dál drtit nepřítele!"
Aj, tu odhodil Záboj štít,
a v jedné ruce mlat a meč v druhé,
tak napříč si prorážel
cestu mezi nepřáteli.
I bylo úpět nepřátelům
a bylo nepřátelům ustupovat!
Třas je hnal z bojiště, strach jim vyrážel výkřiky z hrdel. Rzaním koní zněl veškerý les.
23
U' do pa Ri ac ha
Stíi
by na da na mí ne; zře díl byl
UVi
Be lez kte rek
jej pří
„Vzhůru na koně,
na koních za nepřáteli,
přes všechny kraje,
ať rychlé koně jim nesou v patách
zkázu od nás!"
I skočily čety na rychlé koně
a skok a skok se za nepřáteli hnaly,
rána za ranou
tvrdě chrlily krutou zkázu.
A roviny míjely, hory i lesy,
vpravo i vlevo
vše ubíhalo vzad.
Hučí divoká řeka, vlna za vlnou se valí; hlučela všechna vojska, skok a skok,
všechno se hnalo přes bouřící řeku. Vody uchvátily mnoho cizích, své blízké však přenesly na druhý břeh.
Jako dravý ostříž po krajích
vždy šíř a šíř
rozpíná křídla dlouze,
když bystře pronásleduje ptactvo,
tak Zábojova vojska se vějířem rozvinula, všude po krajinách hnala nepřátele, všude je srážela, deptala kopyty koní.
24
Za noci pod lunou jim byla
divoce v patách,
ve dne pod sluncem jim byla
divoce v patách
a opět temnou nocí
a po noci dál šedým jitrem!
Hučí divoká řeka,
vlna za vlnou se valí,
hlučela všechna vojska,
skok a skok,
všechno se hnalo
přes bouřící řeku.
Vody uchvátily mnoho cizích,
své blízké však přenesly
na druhý břeh.
„Tam k šedým horám, tam dobouří naše pomsta!"
„Aj, Záboji, bratře! Již jsou nedaleko hory a jen hlouček nepřátel zbyl a ti úpěnlivě prosí."
„Zpátky krajem, ty tímto směrem, já tudy —
vyhubit všechno, co slouží králi!"
Vítr bouří po krajích, vojska bouří po krajích. Vpravo, vlevo, všude mocně a do široka vojska v radostném harcování.
25
U\
do
pa
Ru
ad
ha
stii
by1
na
da
na
mí
ne
zře
díl
by
uv
Be
lez
ktt
rel
je. př
„Aj, bratře, aj, šerý vrch!
Tam bohové vítězství nám přisoudili!
Tam i mnoho duší těká
po stromech sem a tam
a ptáci se jich bojí
i zvěř plachá,
jen sovy ne.
Tam k vrchu zamíříme
pochovat mrtvé
a pokrm dát modlám;
bohům zachráncům
hojně obětí podat
a chvalořečit jim vděčnými slovy,
i složit jim zbraně
pobitých nepřátel!"
Čestmír a Vlaslav
Káže Neklaň povstat k vojně, knížecími slovy káže k vojně s Vlaslavem.
Vstala vojska, vstala k vojně, na knížecí slova vstala k vojně s Vlaslavem.
Vychloubal se kníže Vlaslav, že zvítězil nad Neklaném, slavným knížetem,
když byl pustil meč a oheň na krajiny Neklanový, potupiv nad hrabivými meči svých vojínů Neklanovu čest!
„Vboj, Čestmíre, veďme sbory! Urážlivě vyzývá nás Vlaslav nadutý!"
I vstal Čestmír rozradován,
radostně sňal
štít svůj černý, dvouzubý,
se štítem sňal mlat
i přílbu neprorazitelnou.
26