Doplněk 1 Tematicky patří za oddíl 2. Základní otázky onomastické teorie a terminologie (skripta Vl. jména osobní v češtině, 2014, s. 10–34 – je třeba nastudovat samostatně). Doplněk 1 na tuto kapitolu navazuje a zároveň uvádí do problematiky vývoje osobních jmen. K periodizaci vývoje antroponym Habent sua fata nejen libelli (Terentianus Maurus), ale i vlastní jména. Je obecně známo, jak pestré osudy mají mnohá starobylá antroponyma, a v souladu s touto skutečností je třeba si uvědomit, jak složitý je potom vývoj jejich nadřazených celků − jednotlivých antroponymií. Antroponymii definujeme jako „soubor jmen tvořících na jistém území, v jistém jazyce a v jisté době specifickou, vnitřně organizovanou a strukturovanou soustavu“ (NESČ). Každá antroponymie se formuje postupně a dále se vyvíjí podle potřeb dané společnosti, v jejím rámci krystalizují různé druhy osobních jmen – to vše pod vlivem nejrůznějších faktorů, zvláště mimojazykových. Najít v těchto komplikovaných, členitých a dlouhodobých vývojových procesech nějaké obecně platné kritérium jejich periodizace není snadné. Cílem každého antroponyma je pojmenovat v jistém společenství konkrétního člověka a odlišit ho od ostatních osob nazvaných jinými vlastními jmény. Osobní jména tedy plní především funkci nominační, identifikační, individualizační a diferencující. Z těchto základních onymických funkcí vyplývají jak všechny specifické vlastnosti proprií, tedy i antroponym, tak jejich pevné spojení s pojmenovávaným objektem (podrobněji např. Šrámek, 1999, s. 11, 32). Z uvedeného vyplývá, že úspěšné zkoumání antroponym vyžaduje nejen dobrou znalost příslušných jmen, ale i pojmenovaných osob a samozřejmě i dané společnosti, kterou tvoří. Antroponyma hrají důležitou roli v každé sociální skupině (dosud nebyla objevena společnost bez vlastních jmen); jejich počátek spadá do dávné minulosti, do doby, kdy lidé pocítili potřebu rozlišovat se navzájem pomocí specifických pojmenování s identifikační funkcí. Vývoj antroponym tedy úzce souvisí s vývojem dané společnosti (v tom spatřujeme jisté paralely s vývojem spisovného jazyka), proto za základní, obecně platné kritérium periodizace vývoje těchto jmen považujeme způsob, jakým byla v průběhu doby v dané společnosti řešena identifikace jejích členů na oficiální úrovni („oficiální“ v pojetí příslušného společenství). Jednotlivým vývojovým etapám pak odpovídají různé způsoby tohoto řešení, tj. uplatnění takového typu antroponymické soustavy, která je v dané době schopna spolehlivě plnit základní onymické funkce. Jestliže určitá oficiální antroponymická soustava (jednojmenná, vícejmenná, tj. jednojmennost, vícejmennost atd.) tuto schopnost v průběhu doby ztratí, prosadí se jiný její typ a s jeho nástupem začíná další vývojová etapa příslušné antroponymie. V rámci každé vývojové etapy se jako dílčí kritérium uplatňuje typ společenského zřízení, neboť právě na něm závisí konkrétní podoba dané antroponymické soustavy i pravidla jejího užívání, totiž zda platí pro všechny členy dané společnosti, nebo jen pro vybrané. Např. v někdejší otrokářské společnosti se příslušná oficiální soustava uplatňovala jen u svobodných mužů (tříjmenná ve starověkém Římě atd.) nebo ve středověku existovaly v českých zemích rozdíly v pojmenování urozených a neurozených lidí (např. dvoučlenné pojmenování v podobě oficiální osobní jméno + šlechtický predikát je v českých zemích od konce 13. století, tj. v době jednojmennosti, téměř pravidlem − Markvart de Dúbrava, tj. z Doubravy). Ve starších fázích mnohých antroponymií jsou hluboké rozdíly mezi pojmenováním svobodných mužů, které inklinovalo k neoficiální dvoujmennosti (oficiální jméno + neoficiální doplňkové antroponymum) a pojmenováním žen a nedospělých dětí, které vlastní příjmí neměly a byly většinou identifikovány vzhledem k otci nebo manželovi (např. v české antroponymii od 12. století až do r. 1786). Jak naznačuje situace v různých jazycích a národech, ubíral se vývoj osobních jmen od jednojmenné antroponymické soustavy k vícejmenné, a to pod vlivem různých mimojazykových faktorů a na pozadí soudobých antroponym neoficiálních, přičemž platí, že čím složitější byla v dané společnosti síť sociálních, hospodářských a právních vztahů, tím složitější a propracovanější byla příslušná oficiální antroponymická soustava (např. ve starověkém Římě). Na podobu každé antroponymické soustavy působí faktory jazykové, v první řadě typ jazyka, protože ten má rozhodující vliv na podobu oficiálních pojmenování, srov. např. patronymika v různých dobách a v různých jazycích − islandské Tor Gardarson ´Tor, syn Gardarův´ (Knappová, 2008, s. 110), staročeské Jurík Juríkovic´ ´Jurík, syn Juríkův´ (Pleskalová, 2011, s. 40). Dosavadní odborná literatura se shoduje v tom, že nejstarší fázi každé antroponymie reprezentuje jednojmenná antroponymická soustava. Její konkrétní podoba závisí na konkrétním typu společenského zřízení a v jeho rámci na konkrétních sociálních, popř. hospodářských a právních vztazích v dané společnosti. Důsledná jednojmennost (každý má jen jedno jméno) je patrně typická pro společenství, kde panuje kmenové zřízení, popř. kde přežívají jeho zbytky. Týká se tedy spíše menších sociálních skupin, v nichž může jediné jméno jednoznačně pojmenovat svého nositele. O pojmenovacích zvyklostech na této společenské úrovni vypovídají např. Alakalufové, původní indiánské obyvatelstvo pobřežní jižní části Chile (podle Wolfa, 1984, s. 26). Posledních několik desítek rodin bylo registrováno v 70. letech 20. století (konce století se však již nedožili). U nich ani v 70. letech 20. století nedostávalo dítě jméno hned po narození, nýbrž až začalo chodit a mluvit. Pak mu dal jméno otec, a to na základě následujících pojmenovacích motivů: podle místa tábořiště, kde se dítě narodilo, podle jeho duševních nebo fyzických vlastností, podle nějakého živočicha apod. S přibývajícím věkem mohl každý dospělý Alakaluf dostat další jméno, které většinou nahradilo jméno získané v dětství (podle Knappové, 2010, s. 52). Jestliže je však společnost rozdělena třídně, existují i v době oficiální jednojmennosti rozdíly, a to především mezi pojmenováními svobodných mužů (zástupců rodin) na jedné straně, která s rozvojem dané společnosti postupně směřují k vícejmenné antroponymické soustavě, a pojmenováním žen a dětí na straně druhé, jež se skládá z pouhého oficiálního jména provázeného vyjádřením vztahu k zástupci rodiny, tj. otci nebo manželovi. Ještě v 16. století jsou v českých zemích ženy a děti často zapisovány v oficiálních dokumentech formou různých opisů, jako např. Anna dcera Hanušova, Marta manželka Jana Krále, a tato podoba jejich identifikace je běžná i v 17. století, např. táž osoba je v matrice před provdáním zapsána jako Alžběta Matouše Vejrycha dcera, po sňatku jako Alžběta žena Matouše Hilšara (Kloudová, 2011, s. 139). Vícejmenné soustavy (vícejmennost) jsou výsledkem dlouhého vývoje a svědčí o složitějších sociálních vztazích v dané společnosti. Obecně známá je např. oficiální tříjmenná antroponymická soustava u svobodných Římanů ve starověku. Římský občan měl zprvu jen jedno jméno, postupem doby se však vytvořilo pevné schéma tří jmen: Gaius (praenomen – osobní jméno), Iulius (nomen gentile – rodové jméno), Caesar (cognomen – příjmí/ přezdívka). Cognomina mohla být jednak osobní, jednak rodinná, která vznikla z osobních cognomin významných členů rodu. Např. Publius Cornelius Scipio Africanus Maior [starší] vzhledem k bratrovi; politik a vojevůdce (236−184 př. n. l.). Podle země, již si podrobil, byl zván Africanus. (V Africe porazil r. 202 př. n. l. Hannibala.) − Taková pojmenování měli hlavně příslušníci vyšších vrstev. Užívání tří jmen se stalo povinným zhruba od počátku doby císařské (1. stol. n. l.). Součástí oficiálního občanského jména bylo i jméno otcovo a označení tribue, do níž občan příslušel (původně byly tribue rodové, později místní), např. P(ublius) Aelius P(ublii) f(ilius)Ser(gia) Hadrianus, tj. Publius Aelius Hadrianus, syn Publia (rovněž Aelia Hadriana) z tribue Sergijské. Postupně se stávalo pro identifikaci římských občanů nejdůležitější cognomen, takže k mnohým zděděným cognominům ještě přibývala další cognomina osobní. Ženy mívaly většinou jen jméno rodové, to si ponechávaly i po provdání (Iulia byla dcera G. I. Caesara), k němu někdy připojovaly manželovo jméno v gen. Otroci měli na rozdíl od římských občanů jen jedno jméno, často s označením otrockého vztahu a jména pána: Latinus Tapponi Macrini ser(vus). Propuštěnci přijímali od bývalého pána praenomen a jméno rodové, své původní, tj. otrocké jméno užívali jako osobní cognomen: M. Tullius M(arci) l(ibertus) Tiro, tj. bývalý otrok Tiro, propuštěný od M. Tullia (Cicerona); Encyklopedie antiky (1973, s. 280−281). Na konci antického období se pod vlivem křesťanství obnovila jednojmennost a vývoj pokračoval dále směrem k dvoujmennosti. V dnešní době je oficiální tříjmenná soustava typická např. pro některé slovanské jazyky: ruský nebo bulharský antroponymický systém tvoří rodné jméno, otčestvo a příjmení (rus. Petr Savvič Kuzněcov). V současné době lze pozorovat, že mnozí nositelé tříčlenného oficiálního jména při běžné oficiální komunikaci směřující do oblastí s oficiální dvoujmenností otčestvo neuvádějí. Např. vysokoškolští studenti s oficiálním tříčlenným jménem neuvádějí své otčestvo v průvodních dopisech k žádosti o nostrifikaci studia nebo o přidělení studijní stáže na Filozofické fakultě MU, podobně vysokoškolští učitelé neužívají své otčestvo při nabídce spolupráce jejich univerzity s Masarykovou univerzitou. Ovšem v jejich osobních dokumentech je otčestvo uváděno vždy. Patrně jde o náznaky dalšího vývoje příslušné tříjmenné soustavy. Na základě výše navržených kritérií lze vývoj českých antroponym rozdělit do tří etap, odrážejících postupný přechod od oficiální jednojmenné soustavy (Petr, Anna) k oficiální dvoujmenné (Petr Novák, Anna Dvořáková). I.Období 1000−1500, kdy převládala oficiální jednojmenná antroponymická soustava Jan, Svatopluk). Problémy s identifikací se řešily pomocí formálních hypokoristik nebo připojováním zpřesňujících nepropriálních doplnění, na jejichž základě se ustálilo několik pojmenovacích typů. Vedle typu 1 oficiální osobní jméno − OOJ (Martinus) se uplatňovaly typy 2, jež navíc obsahovaly doplňující, většinou nepropriální výrazy: 2.1 OOJ + výraz/výrazy společensky zařazující (Boguška miles, tj. rytíř), 2.2 OOJ + výraz lokalizující (Mysloch de Opatovic), 2.3 OOJ + výraz společensky zařazující + výraz lokalizující (Daniel Pragensis episcopus, tj. pražský biskup), 2.4 OOJ + výraz charakterizující, popř. přezdívka (Hanmannus dictus rufus/Rufus, tj. řečený ryšavý/Ryšavý), 2.5 OOJ + vyjádření příbuzenského vztahu + označení příbuzného (Jurík Juríkovic´, Jurík filius Jurík, tj. syn J.), 2.6 OOJ + výraz společensky zařazující + označení nadřízeného (Kochan dapifer regis, tj. králův jídlonoš, stolník). Z těchto nepropriálních doplnění se postupně vyvinuly neoficiální druhy antroponym – přezdívky a příjmí. Příjmí byla nedědičná, nestálá a nezávazná a postupně se připojovala jako druhé jméno k oficiálnímu osobnímu jménu významných mužů. Jako první začala dvoučlenné oficiální jméno užívat šlechta, a to poměrně pravidelně již od konce 13. stol. (Bohuslaus de Horka), tedy v období jednojmennosti. S postupem doby přibývá případů, kdy jsou – zejména zástupci rodiny – na veřejnosti identifikováni dvojicí jmen – oficiálním osobním jménem (křestním jménem) a příjmím. Ženy a děti příjmí nemají, jsou identifikovány vztahem otci nebo manželovi. II. Období 1500−1786 je dobou neoficiální dvoujmennosti. Dvoučlenné oficiální osobní jméno (křestní jméno + příjmí) je sice pro zástupce rodiny téměř pravidlem, ale není pro ně závazné. Ženy a děti jsou nadále identifikovány vzhledem k zástupci rodiny, avšak stále častěji přibývá případů, kdy syn, dědic rodinného majetku, přebírá příjmí po otci (otec Bartoň Nováček, syn Jan Nováček) a kdy ženy dostávají jednoslovné příjmí podle otce nebo manžela (Běta Nováčkova/Nováčková). III. Období 1786−2020 je obdobím oficiální dvoujmennosti, tj. na veřejnosti vystupují všichni obyvatelé českých zemí včetně žen a nedospělých dětí pod dvoučlenným oficiálním osobním jménem, jehož základní funkční členy tvoří křestní neboli rodné jméno a příjmení. Literatura: Europäische Personennamensysteme. Ein Handbuch von Abasisch bis Zentralladinisch. Red. A. Brendler – S. Brendler. Hamburg: baar 2007. 863 s. ISBN 978-3-935536-65-3. Encyklopedie antiky. Red. L. Svoboda a kol. Praha: Academia 1973. 741 s. bez ISBN. HAVRÁNEK, Bohuslav: Vývoj českého spisovného jazyka. Praha: Státní pedagogické nakladatelství 1979. 159 s. bez ISBN. KLOUDOVÁ, Martina: Antroponyma v matrice farního úřadu Horní Branná 1661–1666. Brno: Filozofická fakulta MU (magisterská diplomová práce, rkp.) 2011. 186 s. KNAPPOVÁ, Miloslava: Naše a cizí příjmení v současné češtině. Liberec: AZ KORT, s.r.o. 2008, 2.vyd. 249 s. ISBN 80-238-8173-6. KNAPPOVÁ, Miloslava: Jak se bude vaše dítě jmenovat? 5. vyd. Praha: Academia 2010. 783 s. ISBN 978-80-200-1888-5. NESČ PLESKALOVÁ, Jana: Vývoj spisovné češtiny. In: Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky. Eds. J. Pleskalová – M. Krčmová – R. Večerka – P. Karlík. Praha: Academia 2007. 683 s. ISBN 978-80-200-1523-5. PLESKALOVÁ, Jana: Vývoj vlastních jmen osobních v českých zemích. Brno: Host, Masarykova univerzita 2011. 204 s. ISBN 978-80-210-6056-2 (Masarykova univerzita Brno), ISBN 978-80-7294-834-5 (Host). ŠLOSAR, Dušan – VEČERKA, Radoslav – DVOŘÁK, Jan – MALČÍK, Petr: Spisovný jazyk v dějinách české společnosti. Brno: Host 2009. 179 s. ISBN 978-80-7294-311-1. ŠRÁMEK, Rudolf: Úvod do obecné onomastiky. Brno: Masarykova univerzita 1999. 191 s. ISBN 80-210-2027-X. TERENTIANUS MAURUS: O hláskách, slabikách a metru, 1286. In: Moudrost věků. Lexikon latinských výroků, přísloví a rčení. Eds. E. Kuťáková – V. Marek – J. Zachová. Praha: Nakladatelství Svoboda 1994, 2. vyd., s. 223. 679 s. ISBN 80-205-0401-X. WOLF, Josef: Abeceda národů. Praha: Horizont 1984. 265 s. bez ISBN.