Římská jména


Svobodný římský občan měl původně jen jedno jméno, ale později se vytvořilo pevné schéma tří jmen
(to vyžadoval Caesarův zákon z roku 45 př. n. l.), a to: 1. praenōmen (jméno osobní/křestní, např.
Marcus), 2. nōmen gentīle (jméno rodové, např. Tullius), 3. cognōmen (příjmení, např. Cicero).


Sled všech tří jmen byl ustálen, ale nemusela se uvádět všechna; některé významné římské osobnosti
jsou známy pod jménem rodovým (např. Ovidius; P. Ovidius Naso), jiné však naopak pod příjmením
(např. Cicero; M. Tullius Cicero).

Postupně kognomina, kterých se později připojovalo i více, zatlačovala prenomina, která byla často
vypouštěna. Ve 2. a 3. stol. n. l. jsou známy případy lidí s několika kognominy.


Vlivem křesťanství se koncem antiky užívalo opět jediného jména.


Praenōmen: vzdáleně připomíná naše křestní jméno; užívalo se sedmnácti prenomen: nejčastěji Aulus
(A.), Gāius (C.), Gnaeus (Cn.), Decimus (D.), Lūcius (L.), Mārcus (M.), Pūblius (P.), Quīntus (Q.),
Sextus (S. nebo Sex.), Tiberius (Ti. nebo Tib.), Titus (T.); vzácněji Appius(Ap.), Kaesō (K.),
Mānius (M’.), Numerius (N.), Servius (Ser.), Spurius (Sp.).


Tato jména někdy vystihovala dobu narození (Lucius — za dne, Manius — zrána), jindy odkazovala na
nějaké božstvo (Marcus na Marta, Tiberius na Tibera) nebo na nějakou zvláštnost (Gnaeus — mající
strupatou pokožku).


Nōmen gentīle: označovalo rod, k němuž římský občan patřil; bylo dokonce možno zjistit původ: téměř
všechna jména římsko-latinských rodů končila na –ius (např. Tullius), jména etruského původu
končila na -as nebo –a (např. Maecenas).


Cognōmen: sloužilo k rozlišování rodin uvnitř rodu. Původně ho dostávali občané pro nějakou
specifickou vlastnost, např. Balbus (koktavý), Brūtus (nemotora, hlupák), Caesar (jméno dáno členu
Juliů ve vzpomínce na slona, kterého zabil ve 2. punské válce), Calvus (plešatý), Catō (chytrý,
mazaný), Catullus (catulus = mládě, štěně), Cicerō (pěstitel cizrny), Cincinnātus (kučeravý),
Crassus (tlustý), Dentātus (zubatý), Flaccus (schlíplý, ušatý), Longus (dlouhý), Nerō (silný,
srdnatý), Nāsō (nosáč), Plautus (ploskonohý), Rēgulus (malý král), Rūfus (ryšavý), Scaevola
(levák), Scipiō (berla, hůl), Sulla (světlovlasý), Tacitus (mlčenlivý). Tyto „přezdívky“ pak přešli
i na potomstvo (srov. naše příjmení — Novák, Kučera, Kudrnáč, Tlustý, Horký). Některé osoby nebo
rodiny si připojily ještě jedno příjmení (suprānōmen), které odkazovalo na válečný skutek (např.
Africanus) nebo na milost některého božstva (např. Felix).

Dívky a ženy měly jen otcovo jméno rodové v ženském tvaru (např. Tullia); bylo-li dcer více,
přidala se řadová číslovka (např. Iunia Tertia, zkráceně jen Tertia). Někdy se setkáváme s tvarem
ženského jména + „f.“(= fīlia)+ kognomen otce v genitivu (nebo otcovo kognomen bez f., ale také v
ženském tvaru), zřídka ženské jméno + genitiv manželova jména, v extrémním případě obojí; např.
Caecilia Q. Cretici f. Metella Crassi = Caecilia Quinti Cretici filia Metella Crassi, tj. Caecilia
Metella, otec: Q. Caecelius Metellus Creticus, manžel: Crassus.

Otroci: Dokud mívali Římané jen jednoho otroka, nazýval se např. Marcipor, Quintipor, Lucipor, což
znamená, že je služebníkem (puer) Marka, Kvinta nebo Lucia. Později si otroci ponechávali svá
původní jména, k nimž byl popřípadě připojen genitiv jména pánova +„servus“; např. Aphrodisius
Ploti C. (= Gai) ser(vus).

Propuštěnec: převzal osobní i rodové jméno svého pána a připojil k nim své původní (cizí) jméno
jako příjmení, někdy se před původní jméno dal genitiv pánova prenomen a „lībertus“, např. M.
Tullius M. l. Tiro = M. Tullius Marci libertus Tiro.