LATINSKÁ ABECEDA A VÝSLOVNOST


–        latinské písmo vzniklo z řecké alfabety západního typu, pravděpodobně prostřednictvím
písma etruského

–        latinská abeceda měla celkem 23 písmen: A, B, C, D, E, F, G, H, I, K, L, M, N, O, P, Q, R,
S, T, V, X, Y, Z

–        chyběla písmena V a J: V se používalo pro fonémy /v/ a /u/, I se užívalo pro /i/ i /j/

–        užívalo se pouze majuskulí; minuskule vznik až ve 3. st. n. l.



Nápis z Trenčínské skály


ČLENĚNÍ LATINSKÝCH HLÁSEK

a) vokály = celkem 5; krátké + dlouhé: a, e, i, o, u; ā, ē, ī, ō, ū

b) diftongy =  ae, oe, au, eu, (zcela ojediněle diftongy: ei, ui: ei ‚oh‘; hui ‚ha‘)

c) konsonanty = podle způsobu a místa tvoření: b, c, d, f, g, h[1], ch[2], j, k, l, m, n, p, q, r,
s, t, v[3], z



Délka slabiky v latině

– za dlouhé slabiky se pokládají i ty, které neobsahují dlouhou samohlásku

či dvojhlásku


LATINSKÁ SLABIKA JE DLOUHÁ:

a) přirozeně (syllaba natura longa) – obsahuje dlouhou samohlásku nebo dvojhlásku: laudātur


b) pozicí (syllaba positione longa) – za krátkou samohláskou slabiky následuje skupina souhlásek:
laudantur



LATINSKÝ PŘÍZVUK

a) slovo s nižším počtem slabik než 3 – přízvuk na první slabice: Róma, iám

b) trojslabičné a víceslabičné slovo – podle délky předposlední slabiky (tzv.

penultimy) – tzv. penultimové pravidlo

1. předposlední dlouhá, potom je i přízvučná laudátur, laudántur

2. předposlední krátká, potom přízvuk na slabice před ní, tedy na 3. od

konce: légitur, ténebré



PRAVIDLA PRO VÝSLOVNOST LATINY (STŘEDOEVROPSKOU)


                                              hláska

                                            výslovnost

                                             příklady

diftong ae, oe

                                                 é

glaeba – [gléba] (hrouda)

poena – [péna] (trest)

i před vokálem téže slabiky

                                                 j

iam – [jam] (již)

i před vokálem začínajícím slabiku

                                                ij

Italia – [Itálija]

i mezi dvěma vokály

                                                jj

maior – [majjor] (větší)

skupina qu

                                                kv

aqua – [akva] (voda); quoque [kvokve] (také)

skupina nqu

                                                ngv

linqua – [lingva] (jazyk)

skupina su před samohláskou téže slabiky

                                                sv

suavis – [svávis] (sladký)

c před a, o, u

   před konsonantem

   na konci slova

                                                 k

carus – [kárus] (milý)

ecce –[ ekce] (hle)

 hic – [hyk] (zde)

v ostatních případech (před předními vokály a diftongy oe, ae

                                                 c

caecus – [cékus] (slepý)

dicitur – [dýcitur] (říká se)

ti před vokálem či diftongy oe, ae

                                                ci

iustitia – [jústycija] (spravedlnost)

divitiae – [dývicijé] (bohatství)

ti předchází-li s, x nebo před konsonantem

                                                ty

tristius – [tristyjus] (smutněji)

tintinabulum – [tyntynábulum] (zvonek)

ti  před vokály i diftongy ve slovech řeckého původu

                                                ty

Miltiades – [Miltyjadés]

ph

                                                 f

Philippus – [filippus] (Filip)

th

                                                 t

thermae – [termé] (lázně)

s mezi dvěma vokály

                                                 z

rosa – [roza] (růže)

ex před vokálem

                                                egz

exemplum – [egzemplum] (příklad)

slabiky di, ti, ni

                                            dy, ty, ny

dico – [dýkó] (říkám)

timeo – [tymeó] (bojím se)

niger – [nyger] (černý)

________________________________

[1] Hláska /h/ nebyla plná souhláska, písmeno h označovalo jen ostrý přídech následující
samohlásky. Ve spojení s neznělými raženými konsonanty – aspirované hlásky p^h, t^h, ch (k^h).

[2] Vyslovováno ovšem jako k^h.

[3] Vyslovováno bilabiálně.