* ь ъ ǫ ǭ ę ę̄ ł ǟ ě̄ o̬ u̯ i̯ e̬ ł̥ l̥ r̥ m̥ n̥ Ø ſ Transliterace Od Borzywogye, pyrweho krzyeſtanſkeho knyezyete Knyez Hoſtywyt poto ſnyde, Transkripce Od Bořivojě, pirvého křěsťanského kniežěte Kněz Hostivít potom snide, Překlad Od Bořivoje, prvního křesťanského knížete Kněz Hostivít potom zemřel od předložka s 2. pádem, původní podoba Hláskosloví *otъ > ot zánik a vokalizace jerů zánik, polovina 10. století Podle Havlíkova pravidla: sudý jer v nepřetržité řadě počítané od konce slova se vokalizoval (tvrdý na e, měkký na měkčící ´e), lichý zaniknul, původní jerovou pravidelnost nahradily rozličné analogie a tendence k zachování slovního základu, popř. artikulační důvody (mech, mcha → mech, mechu; dska, dsky… desk → deska, desky (unifikace podle gen. pl. desk), desk → desek (artikulační důvody). *ot > od změna motivovaná analogií s předložkami na-d, po-d, přě-d, od konce 14. stol. od > vod protetické v, 16. stol. Jen před iniciálním o-, objevuje se už od 14. století, jeho rozšíření kulminovalo v 16. století, ve většině českých nářečí v užším smyslu (s výjimkou doudlebského nářečí), v jihovýchodočeských (českomoravských) a části středomoravských; spisovný jazyk ji nepřijal. Borzywogye genitiv singuláru maskulina jo-kmenů, vzor oráč Hláskosloví: * Boŕiwoja > Boŕiwojä ztotožnění a a ä, do konce 12. století, první fáze přehlásky a > ě, asimilační změna, po měkkých souhláskách se střední ´a mění na přední ´ä, ale pouze na konci slova anebo před měkkou souhláskou (s výjimkou k), tj. v ležał × ležaĺi > ležěĺi držan × držani > držěni * Boŕiwojä > Boŕiwojě přehláska ´ä > ě, přelom 12. a 13. století, neproběhla na celém českém jazykovém území – směrem na východ její intenzita slábne, na západě a středu Moravy není provedena na místě původního ´a v koncovkách (naša kaša); na východě a severu Moravy absentuje uprostřed slova (jastřáb); liší se její rozsah na místě ä Změny se podle vlnové teorie šíří z centra změny na okraj jazykového společenství a přitom ztrácejí na intenzitě. * Boŕiwojě > Bořiwojě změna ŕ > ř, 13. století Změna má artikulační základ, při artikulaci měkkého ŕ se jako přídatný artikulační pohyb dodal sykavkový šum, jde o tzv. asibilaci (podobně se objevuje ćicho namísto ticho nebo dźědźina namísto dědina), ř mohlo ještě vzniknout ze skupiny rs, jak je vidět ze znění slov přejatých z němčiny (buřt < Wurst), ř vzniklo ještě v polštině a horní lužičtině. * Bořiwojě > Bořiwoje zánik ě, 2. pol. 14. stol. Jať ě mělo diftongický charakter, velmi slabou počáteční diftongickou složku a dominantní složku vokalickou e-ovou. Bylo krátké a dlouhé; dobová grafika je od sebe většinou neodlišuje: ě [^i̯e] krátké řěka, cěsta, město, ě̄^ [^i̯é] dlouhé vě̄ra, mě̄ra, mě̄síc Krátké ě zaniklo, vývoj se charakterizuje tak, že se vyvíjí ona i-ová složka, jotace * po labiálách tak, že se z i-ové složky samostatný foném („vydělení jotace“): věrnosť > vjernosť, běhati > bjehati, město > mjesto, * v ostatních pozicích i-ová složka zanikla (zánik jotace): řěka > řeka, sě > se. U dlouhého jať se posiluje i-ová složka, hovoří se o rozvinutí jotace bě̄da > bi̯eda, nakonec se v 15. století diftong i̯e monoftongizoval bi̯eda > bída. * Bořiwoje > Bořivoje změna w > v, 15. stol. Bilabiální w se změnilo na labiodentální v, což souvisí s přijetím konsonantu f do českého fonologického systému. Změna byla motivována ustálením korelace znělosti, jakmile se mělo w zapojit do této korelační řady, muselo se přizpůsobit svému neznělému protějšku f. V korelační dvojici w – f jsou totiž dva diferenční rysy: znělost – neznělost, bilabiálnost – labiodentálnost, po změně w > v se v – f liší jen jediným rysem, a to znělost – neznělost, tak jako jiné dvojice z – s, d – t, b – p, g – k, h – ch atd. Zbytky ve východočeských dialektech: v tautosylabickém postavení w > u̯ (krew > kreu̯, prawda > prau̯da) pyrweho číslovka, genitiv singuláru maskulina tvrdé složené deklinace, vzor mladý Morfologie Řadové číslovky se skloňovaly jako adjektiva: • první, tis´úcí podle měkké složené deklinace; • třetí podle ijo‑ a ija‑kmenů (v následujícím vývoji byly tyto formy tak jako jinde nahrazeny deklinací složenou měkkou); • prvý, druhý, čtvrtý podle tvrdé složené deklinace. Tvrdé formy ve zbytcích uchovávaly tvary jmenné deklinace o‑ a a‑kmenové (zejména deklinace adj. prv, ostatní adjektiva mají doložen pouze nominativ a akuzativ). Složená deklinace nahradila v průběhu 15. století zcela jmennou deklinaci adjektiv, od té doby jsou jmenné tvary omezeny jen na některá adjektiva (zdráv, mlád), u některých jsou značně neobvyklá (krásen, jasen), u některých nemožná (*dobr, *jarň). Jejich funkce je od 15. století omezená – mohou se užívat pouze v predikativní platnosti (*Mlád Petr odjel do Francie × Petr je mladý, Petr odjel do Francie mladý) Hláskosloví *p^ьr̥wajego > p^ьr̥wégo kontrakce, začátek 10. století Kontrakce zasáhla skupinu VjV, výsledkem je vždy druhý vokál, přičemž jeho poziční variantu ovlivní měkkost nebo tvrdost předchozí souhlásky: výsledná samohláska je vždy dlouhá: 1V j 2 V > ^1V[2] Výjimku představují slovesa 5. třídy, vzoru dělá, ta podlehla kontrakci, ale vznikl první vokál: dělajeme > děláme Kontrakci nepodlehly všechny skupiny, např. jí nepodlehla skupina oji, takže zůstává dojiti, kojiti, napojiti. Podobně zůstaly zachovány skupiny, které se nacházely na morfologickém švu: stája, chvoja (vypadalo by jako *stá, *chvá, jak by se skloňovala?) Intenzita kontrakce směrem na východ slábne: moravské svojeho, mojeho p^ьr̥wégo = p^ir̥wégo u slabikotvorných likvid zůstává zachován tzv. průvodní vokál, u původně měkkých likvid má charakter redukovaného [i], které zapisujeme jako indexové ^i. p^irwégo > p^irwéγo > p^irwého změna g > γ > h, spirantizace a asimilace, γ = znělé ch, změna proběhla na přelomu 12. a 13. století, nejdříve vzniklo γ, teprve v průběhu dalšího vývoje vzniklo ch (v průběhu 13. stol.) podstata změny je artikulační gd se disimilací změnilo na γd (v nové češtině máme analogickou změnu kt >cht (doktor > dochtor) tato změna však beze zbytku zasáhla český fonologický systém, takže g přestalo být českým fonémem (je vidět na adaptaci cizích slov v češtině), jeho pozice se posílila ve 14. století, kdy se stalo znělým protějškem k fonologické příčiny morfonologická změna, která souvisí s tím, aby se sjednotila artikulační charakteristika fonémů alternujících na morfologickém švu závěrové polozávěrové polozávěrové vlk – vlčí – vlci bóg – Ø – Ø úžinové úžinové úžinové múcha – muší – múšě Ø – boží – bozi Jak zřejmo, jediné g nealternuje se souhláskami s podobným závěrem, a tak se přizpůsobuje svým palatalizovaným protějškům úžinové úžinové úžinové bóγ – boží – bozi * p^irwéγo > pr̥wého definitivní ustálení slabikotvorných likvid, ve 14. století se definitivně vytvořily slabikotvorné likvidy, předtím měla každá slabikotvorná likvida neurčitý průvodní vokál, který byl reflektován různými vokalickými grafémy y, i, u, e (před nebo za). Slabikotvorné likvidy byly tvrdé nebo měkké, krátké nebo dlouhého. Ve 14. století se likvidy staly plně slabikotvorné. Pouze tvrdé slabikotvorné l se ve 12. století změnilo na lu: dłúhý X dlhý (slovensky) Průvodní vokály nebo ustálené vokály u slabikotvorných likvid se vyskytují v okrajových dialektech: jihozápadočeské stirnad, severovýchodočeské Kerkonoše, lašské śyrp pr̥wého > pr̥vého změna w > v viz výše pr̥vého > pr̥vího úžení é > í, tato změna proběhla v 16. století, neproběhla ve východomoravských dialektech a většině lašských dialektů navzdory tomu ji spisovný jazyk přijal jen zčásti, v koncovkách jen tam, kde pomohla sjednotit deklinační typy znamení – zelé (> zelí), prosí – chválé (>chválí) uprostřed slova proběhlo poměrně důsledně, zejména po měkkých souhláskách čélko > čílko, žénka > žínka, ale také po tvrdých nébrž > nýbrž, smétko > smítko moderní spisovná čeština nepřijala tuto změnu v koncovkách zájmenné a adjektivní deklinace, ačkoli od sklonku 16. století začala tato změna do psané češtiny pronikat dobrého > dobrího krzyeſtanſkeho genitiv singuláru maskulina složené deklinace tvrdé, vzor dobrý slovo přejaté z latiny (do ní z řečtiny) knyezyete genitiv singuláru neutra, nt-kmen vzor kuřě Morfologie: Většina konsonantických kmenů během historického vývoje češtiny zanikla. Avšak nt-kmeny jako jediné konsonantické kmeny nezanikly, a to proto, že byly deklinačním vzorem produktivní slovotvorné kategorie názvů mláďat. Toto substantivum bylo původně názvem nedospělého knížecího syna, kníže se původně označoval slovem kněz. Během vývoje pak toto slovo změnilo rod (to kníže → ten kníže). Hláskosloví: *kъnęžęt´e> *knęžęt´e zánik a vokalizace jerů, proběhla v polovině 10. století viz výše * knęžęt´e > knäžät´e denazalizace, přelom 10. a 11. století Denazalizace, tj. změna nosových samohlásek (ǫ ę) v samohlásky ústní. Střídnice za přední nosovku ę je otevřená, nízká a přední samohláska, kterou nyní zapisujeme jako ä (specifická pračeská nebo raně staročeská litera pro ni neexistuje, protože pračeština a stará čeština nebyly psanými jazyky). Střídnicí za zadní nosovku ǫ je u. Střídnice za tyto samohlásky mohou být dlouhé nebo krátké. Nosovky zanikly podle A. Lamprechta v důsledku obnovení korelace kvantity u samohlásek ‒ nosovky coby artikulačně dlouhé samohlásky nemohly realizovat tento typ opozice. knäžät´e > kně̄žět´e přehláska ä > ě, přelom 12. a 13. století viz výše jen v měkkém okolí, tak vznikla alternace singulár x plurál kně̄žěte, kně̄žěti… × kně̄žata, kně̄žatóm… kně̄žět´e > kně̄žěte Historická depalatalizace, 13. stol. v první fázi ztvrdly měkké souhlásky změkčené ´e nebo lichým jerem kně̄žěte > kni̯ežete zánik jať, rozvinutí jotace 2. pol. 14. stol. viz výše kni̯ežete > knížete monoftongizace i̯e > í, 15. stol. V průběhu 15. století se posiluje i-ová složka a oslabuje složka e-ová, proběhlo na celém českém jazykovém území bi̯eda > bída. V jazyce psané komunikace se monoftongizace i̯e > í prosazovala se zpožděním. Definitivně byla přijata v 2. pol. 16. stol.: její rozšíření brzdila pravopisná tradice, která velela psát dlouhé í diftongického původu jako ie. Tato změna proběhla na téměř celém území českých dialektů: absentuje pouze v malé části slezských dialektů na dnešním území Polska. Výskyt diftongu ie v kopaničářských nářečích (na moravsko-slovenském pomezí) lze vysvětlit jako výsledek kolonizace těchto horských oblastí slovenskými osadníky (a tudíž jako výsledek externího jazykového vlivu). Knyez nominativ singuláru neutra, nt-kmen vzor kuřě Hláskosloví: *kъnędz´ь> * knędz´ zánik a vokalizace jerů, proběhla v polovině 10. století, viz výše *knędz´> *knädz´ denazalizace přelom 10. a 11. století viz výše * knädz´ > *knäz´ změna dz > z, z polozávěrové hlásky vznikla závěrová, 11. století, první ze změn, jimiž se čeština odlišila od slovenštiny zčásti zachováno v dialektech moravskoslezských, vázáno na morfologické pozice pokłudzeny * knäz´ > kněz´ přehláska ä > ě, přelom 12. / 13. století viz výše * kněz´ > kněz Historická depalatalizace, ve druhé polovině 14. století měkké souhlásky na konci slova zanikly, podoby odpověď, daň apod. vznikly až později vyrovnáním slovního základu podle jiných pádových forem: odpověď-i, daň-e depalatalizaci však nepodlehlo ť, ď, ň, které bylo změkčeno jotací kněz > kňěz zánik ě, 2. pol. 14. stol. viz výše kňez > kňes Neutralizace znělosti, 14. století Po zániku jerů se nově vytvořila celá řada souhláskových skupin, jejichž členy se lišily znělostí. V průběhu vývoje češtiny se postupně ustálilo dominantní pravidlo znělostní asimilace a neutralizace, jemuž podléhají jen souhlásky tvořící znělostní páry. Neutralizace znamená, že se znělá párová souhláska v pozici na konci slova před pauzou mění se na neznělou souhlásku. Neutralizace znělosti se (podobně jako asimilace) definitivně ustálila až v průběhu 14. století. Fakt, že se po zániku jerů původní podoba znělých/neznělých konsonantů navzdory asimilaci a neutralizaci často udržela až do 14. století, je zpravidla interpretován (podle J. Vachka) jako výsledek protikladu napjatosti/nenapjatosti konsonantu: na rozdíl od nové češtiny si párové znělostní konsonanty podléhající asimilaci nebo neutralizaci udržely (podobně jako v angličtině) svůj původní rys napjatosti/nenapjatosti (v současné češtině neznělé = napjaté × znělé = nenapjaté konsonanty). Tento původní rys napjatosti/nenapjatosti ztratily konsonanty vystavené asimilaci nebo neutralizaci znělosti až v průběhu 14. stol. (tj. předpokládá se, že asimilace se prosadila mnohem dříve než ve 14. stol., ale že rozdíl mezi konsonanty do 14. stol. plynul z rozdílu v napjatosti). Psaní když (na rozdíl od výslovnosti gdiž) se v nč. drží na základě morfologického principu českého pravopisu: zájmenný tázací kořen má podobu k-ovou: kam, kudy, komu, koho, do-kud atd. Hoſtywyt nominativ singuláru maskulina, o-kmen, vzor chlap Kompozitum, původní význam ‚ten, kdo vítá hosty‘, ekvivalent Bonaventury Hláskosloví: *gostiwitъ > *gostiwít zánik a vokalizace jerů, proběhla v polovině 10. století viz výše * gostiwít > * γostiwít > hostiwít změna g > γ > h, spirantizace a asimilace, γ = znělé ch, změna proběhla na přelomu 12. a 13. století, viz výše hostiwít > hostivít změna w > v, 15. století viz výše ſnyde 3. osoba singuláru aoristu asigmatického, sjíti/sníti, sejdu/sendu, sejdeš/sendeš, 1. třída, vzor vésti infinitiv *sъn-i-Ø-ti prézens 1. osoba *sъn-ь-d-ǫ > sendu, *sъn-ь-d-e-šь > sendeš Morfologie: Distribuce jednoduchých minulých časů byla ve staré češtině řízena videm – aorist se tvořil převážně od sloves dokonavých, zatímco imperfektum převážně od sloves nedokonavých. Aorist asigmatický byl už ve staré době archaický, tvořil se jen od souhláskových sloves 1. a 2. třídy. Ve 14. století ho u těchto sloves nahrazovaly koncovky aoristu sigmatického (jidech,... jidechom, jideste…). Tyto formy se tradičně nazývají aoristu sigmatický mladší.