3519/2017 ŽIVÁ ARCHEOLOGIE – REA
TÉMA ARCHEOLOGIE MOCI
Archeologická stopa (vel)moci
na nepřátelském území  1
Jen ojediněle se v archeologii
podaří tak přesně vymezit
hranice mezi dvěma kulturními
okruhy, jak je tomu v případě
hraniční linie mezi Římskou
říší a germánskými kmeny
ve středním Podunají.
Zjevná nerovnost mezi nimi,
v ekonomické a vojenské
síle i politické stabilitě,
v sobě nesla obrovský
potenciál interakcí včetně
konfliktů a válečných
střetů. Z historických děl
o velmocenském přístupu Říma
vůči kmenům podél jeho hranic
víme, a řadu cenných informací
o jeho projevech lze rozpoznat
i mezi archeologickými
prameny. Zvlášť to pak platí
o období markomanských
válek, kdy Řím svou moc
a převahu uplatnil nejzřetelněji.
Archeologický záznam jeho
postupu vůči Markomanům na
Moravě, v Dolním Rakousku
a na západním Slovensku,
dokládá silové jednání, za
nímž se rýsuje promyšlená
strategie podpořená početnou
a technicky vyspělou armádou.
n Balázs KOMORÓCZY
Marek VLACH
Charakter římsko‑germánského
sousedství
Doba římská je ve středním Podunají
v rámci pravěkého a protohistorického
vývoje regionu specifickým
obdobím. Po drtivou většinu
prvních čtyř staletí po přelomu
letopočtu se totiž toto území nacházelo
v bezprostředním sousedství
tehdy mocensky nejsilnějšího
a  plošně nejrozsáhlejšího státního
útvaru s vyspělými politickými,
ekonomickými a vojenskými strukturami,
římského impéria (obr. 1).
Toto sousedství bylo prostorově
natolik těsné, že dvě politicky i ekonomicky
zásadně odlišně strukturované
entity se zcela rozdílným
potenciálem prakticky ve všech
sférách, které byly pro vznik a proměny
vzájemných vztahů určující,
oddělovala od sebe úzká a relativně
snadno překročitelná linie řeky
Dunaj. To je v podstatě první a také
ještě na několik dalších staletí poslední
situace, při které dokáže archeologie
tohoto regionu výhradně
jen svými prameny identifikovat
prostorově přesně vymezitelné lineární
hranice moderního typu (srv.
přehledně znázorněná geografická
vymezení různých archeologických
kulturních okruhů např. Podborský
et al. 1993). Tato prostorová
blízkost komplexní společnosti na
straně jedné a germánských společenstev
organizovaných v menší,
zhruba od konce 2. stol. pak v rozsáhlejší
a komplexnější náčelnické
struktury společenské organizace
na straně druhé je také doprovázena
mimořádnou intenzitou vzájemného
kontaktu s pestrou škálou
jeho forem. Nerovnost mezi
oběma stranami pak v sobě přímo
kóduje i značný potenciál konfliktů,
násilí či jednání z  dominantní
mocenské pozice.
„V sousedství Hermundurů žijí Naristové
a potom Markomani a Kvádové. […]
To je jakoby čelo Germánie tam, kde je
tvoří Dunaj. Markomanům a Kvádům
zůstali až do naší doby králové z  jejich
vlastního kmene, ušlechtilého rodu
Marbodova a Tudrova. Teď už snášejí
i cizí, ale moc a svrchovanost mají
králové z  vůle Říma. Zřídka je podporujeme
zbraní, častěji penězi, jejich
moc však proto není menší“ (Tacitus,
Germ. 42,1–2; citováno podle Bartoňková
– Radová 2010, 32–33).
1	 Práce vznikla v rámci řešení grantového projektu 15-20700S GA ČR „Kořeny a proměny germánské společnosti střední a mladší doby římské
ve světle výpovědi žárového pohřebiště Modřice–Sádky“ a projektu Programu interní podpory projektů mezinárodní spolupráce AV ČR, reg. č.
M300011201 „Krátkodobé tábory římské armády na Moravě a v Dolním Rakousku: multidisciplinární výzkum – standardní metodika – nová
historická interpretace“.
n Obr. 1 Situace ve středním Podunají západně od Malých Karpat ve 2. pol. 2. stol. n. l. s vyznačením germánského
sídelního území, bodových evidencí germánských sídlišť a stop římské vojenské přítomnosti.
opevnění římské armády
indicie římské přítomnosti
germánské sídelní území
germánská sídliště
50 km
S
36 ŽIVÁ ARCHEOLOGIE – REA 19/2017
TÉMAARCHEOLOGIE MOCI
Tacitova slova z  konce 1.  stol. ve
zkratce shrnují poměry středního
Podunají a zmiňují i některé důležité
aspekty římsko-germánských
interakcí, peníze a zbraně, za nimiž
se skrývají mocensko-politické, obchodní
a vojenské kontakty i střety.
Vztahy germánských kmenů vůči
Římské říši hrály podstatnou a určující
roli ve vývoji geopolitické situace
ve středním Podunají během
prvních čtyř století našeho letopočtu.
Byť občas narušováno různými
konflikty, podstatnou část tohoto
období charakterizují „mírové“
vztahy. I samotná archeologie doby
římské nazírá své prameny z  velké
části prizmatem vztahů mezi
místními germánskými populacemi
a  Římem, přičemž za jejich
primární archeologické projevy
jsou obecně pokládány předměty
římské provenience nalezené v germánském
kontextu, tzv. importy
(srv. např. Kunow 1983; Lund Hansen
1987; Tejral 1974). V interpretační rovině
importy pokládáme za projevy
interakcí, které primárně nelze pokládat
za konfrontační, byť zajisté
vycházejí z  poměrů definovaných
a determinovaných nerovnými vztahy
účastníků (Wolters 1990; 1991).
Politicky motivované dary (chceme-li
úplatky), omezení či odepření
přístupu na trhy, politicky nastavené
či vynucené kvóty pro určité komodity,
to vše jsou projevy prosazování
politických zájmů jedné ze
stran, pochopitelně té silnější. Jejich
teritoriální a – pokud to lze zjistit –
též společenská distribuce je mimořádná
a v rovině hmotné kultury již
téměř vytváří novou, samostatně definovatelnou
kulturní entitu (kdysi
reflexí tohoto jevu vzniklo označení
tzv. třetí zóny mezi Římem a barbarikem;
Bouzek – Ondřejová 1986).
Doklady římsko--
‑germánských konfliktů
Nyní však soustřeďme naši pozornost
na ten aspekt římsko-germánských
vztahů, který bychom
mohli označit jako konfliktní či
konfrontační. Jednoznačnou formou
násilného typu střetu mezi
Germány a Římany ve středním
Podunají jsou válečné konflikty.
Jejich archeologické prameny byly
po dlouhá léta zcela ojedinělé.
Přitom o konkrétních střetech včetně
jménem známých postav hlavních
účastníků díky dochovaným
římským literárním naracím a jejich
zpracování historiky starověku víme
již dávno (přehledně se shrnutím
starších pramenů a interpretací viz
Dobiáš 1964). Mezi nejčastěji zmiňované
historické události, které mohly
či měly na barbarském území zanechat
archeologické stopy, patří
Tiberiovo tažení proti Marobudovi
v roce 6 n. l. (souhrnně viz příspěvky
v Salač – Bemmann Hgg. 2009),
dále je to série střetnutí s germánskými
kmeny v prostoru středního
Podunají za vlády císařů Domitiana
a Nervy, označované jako tzv. svébské
či svébsko-sarmatské války (Dobiáš
1964, 175; Strobel 1989). Pro tyto
události ovšem relevantní, jednoznačně
chronologicky i funkčně determinovatelné
opory, umožňující
hlubší závěry o strategických záměrech
a o  uplatňování mocenského
postavení Říma, doposud v archeologickém
záznamu postrádáme.
Posledním a zároveň nejrozsáhlejším
střetem, při kterém měla římská
vojska proniknout hluboko na
barbarské území, byl konflikt, pro
nějž se vžilo označení markomanské
války (Böhme 1975; Friesinger –
Tejral – Stuppner Hgg. 1994; Kehne
2009). Historické práce ve zkratce
popisují tento konflikt následovně:
Do poloviny 2. století panovaly
ve středním Podunají mezi
Germány a  Římskou říší převážně
mírové politické a obchodní vztahy.
Za vlády císaře Marka Aurelia
však došlo k rozsáhlému narušení
dosavadních systémů vztahů a vypukla
válka, v níž proti Římanům
bojovalo několik barbarských kmenů
podél dunajských i dáckých hranic
(hlavními protivníky byly kmeny
Markomanů, Kvádů a Sarmatů).
Války začaly germánským útokem
v roce 166 a v letech 169–171 ve větší
či menší míře zasáhly podunajské
provincie Rateia, Noricum, Pannonia
a Dacia, a pustošiví útočníci se
dostali až do severní Itálie. Teprve
po značném úsilí, ztíženém epidemií
přivlečenou legionáři vracejícími
se z  východního tažení proti
Parthům (Vlach v tisku), se Římu podařilo
vytlačit nájezdníky ze svého
území a přejít do ofenzívy. V letech
172–175 a 177–180 se uskutečnily
severně a východně od středního
toku Dunaje dvě rozsáhlé a z pohledu
Říma úspěšné vojenské operace.
Podle antických písemných pramenů
byla na germánském území
usazena římská okupační armáda
o síle 40 000 mužů. V březnu roku
180 však císař Marcus Aurelius umírá
a jeho nástupce Commodus ještě
v témže roce uzavřel s hlavními protivníky
mírové smlouvy. Podmínky
smluv formálně a dočasně omezily
samostatnost jednotlivých kmenů
a  oslabily jejich obranyschopnost,
z hlediska teritoriálních zisků však
znamenaly návrat k původním hranicím
(k  otázce římských záměrů
a  k  podmínkám smluv viz Schmitt
1997; Strobel 2001).
Rozsah a ničivou sílu tohoto střetu
zaznamenala a zdůrazňovala již samotná
antická literární díla. Stopy
markomanských válek jsou též předmětem
dlouhodobých archeologických
výzkumů, které v posledních
desetiletích přinášejí stále početnější
prameny, především na barbarském
území (shrnutí archeologických
pramenů včetně římského území
viz Fischer 2012). S přestávkami již téměř
sto let se uskutečňují výzkumy
na lokalitě Hradisko u Mušova (naposledy
souhrnně Komoróczy 2008),
od konce osmdesátých let minulého
století se badatelský zájem díky
rozvoji letecké archeologie rozšířil
také na další místa s výskytem tzv.
krátkodobých táborů (např. Bálek –
Šedo 1996; Tejral 1999). V posledních
letech právě jejich bližšímu poznání
byla věnována intenzivní výzkumná
aktivita v rámci společného mezinárodního
projektu Archeologického
ústavu AV ČR, Brno, v. v. i., Römisch-Germanische
Kommission DAI
ve Frankfurtu nad Mohanem a Archeologického
ústavu SAV v Nitře
(Komoróczy et al. 2014). Kromě interdisciplinárně
koncipovaných terénních
prací (např. Lisá et al. 2015) se
do interpretační fáze výzkumů také
stále více zapojují analýzy aplikující
nástroje prostorových statistik,
realizovaných v GIS, a metody apli-
kovanýchpočítačovýchsimulací,tzv.
multiagentní modelování (Komoróczy
– Vlach 2010; Vlach 2016). Pokusme
se nyní stručně shrnout některé
dílčí poznatky a interpretovat celkový
obraz této éry z pohledu archeologických
dat. Věnovat se přitom
budeme těm projevům římských
aktivit, které se nacházejí na západ
od Malých Karpat. Z geografického
hlediska se jedná o přirozeně spojitý
prostor zahrnující dnešní jižní
až střední Moravu, Dolní Rakousko
a slovenské Pomoraví západně
od Malých Karpat. Toto vymezení
má opodstatnění jak v kulturní jednotě
tohoto území v době římské,
3719/2017 ŽIVÁ ARCHEOLOGIE – REA
TÉMA ARCHEOLOGIE MOCI
tak i v jeho geomorfologii. Jedná se
o  prostor výrazněji strukturovaný
prostřednictvím rozlehlých nížin  –
úvalů s axiálními toky –, po vnějším
perimetru ohraničený výrazně
vyššími celky Vnějších Západních
Karpat a Českomoravské vrchoviny.
Tato severní část Vídeňské pánve
byla na rozdíl od okolních poloh
s  vyšší nadmořskou výškou s různou
intenzitou prakticky kontinuálně
osídlena od neolitu. Celková
krajinná konfigurace implikuje
její prostupnost zejména v severojižním
směru, tok Dunaje zároveň
v  jeho jižní části obohacuje region
o  neméně důležitý západovýchodně
vedený komunikační koridor.
Ačkoli se kulturní rozdělení opírá
především o geomorfologická kritéria,
zdá se být pravděpodobné, že
linie Malých Karpat oddělovala sídelní
území Kvádů a Markomanů
(zde tuto otázku ponecháme bez
rozboru, odkazujeme jen na některé
práce k otázkám kmenových území
a názvů, např. Salač 2016). Toto území
lze tudíž považovat za poměrně
jednoznačně vymezitelný operační
prostor, v němž objevené stopy římských
aktivit představují archeologický
záznam konkrétních vojenských
operací.
Přímá vojenská přítomnost je doložena
na řadě lokalit, a to především
ve formě stavebních aktivit
(např. Komoróczy 2009a; Komoróczy
– Vlach 2010; Rajtár 2014; Tejral
1999). Z řady lokalit pocházejí
též charakteristické, bohužel však
nestratifikované nálezy vojenské
povahy, které jsou datovány do 2.
pol. 2. stol. n. l. Ty s jistou kritickou
rezervou mohou představovat nepřímé
indicie římské vojenské přítomnosti
(modelově srv. Komoróczy
– Vlach – Hložek 2014). Další, již
méně relevantní skupinu dat představují
doposud nevyjasněné vegetační
liniové příznaky zjištěné prostřednictvím
letecké archeologie
(např. Kovárník 1997). Zcela zatím
mezi dostupnými komponentami
chybějí místa konkrétních vojenských
střetů, jako jsou např. lokality
Harzhorn nebo Kalkriese (např.
Pöppelmann – Deppmeyer – Steinmetz
Hgg. 2013). Také – až na výjimku
šesti žárových hrobů z kvádského
operačního území (Radvaň nad
Dunajom, Hüssen – Rajtár 1994) –
postrádáme jednoznačně kauzálně
s válečnými střety spojitelné nálezy
pohřbů či nerituálně uložených těl.
Hradisko u Mušova
Mezi přímými doklady přítomnosti
římské armády zaujímá zcela
specifické místo bohatý komplex
archeologických komponent, situovaný
na mírném návrší Hradisko
a jeho úpatích na katastru dnes již
zaniklé obce Mušova (naposledy
souhrnně s literaturou Komoróczy
2008). Nachází se v bezprostřední
blízkosti soutoku řek Dyje, Jihlavy
a  Svratky, jejichž aluviální krajiny
zde vytvářejí unikátní environmentální
kontext (obr. 2). První výzkumy
prováděné na lokalitě v 30. letech
20. století Antonem  Gnirsem
(např. 1976) doložily zbytky stavebních
konstrukcí prokazatelně římského
původu. Jedná se o komplex
sestávající z lázní a obytné budovy
(mansio), které byly vybaveny podpodlažním
vytápěním. Nadzemní
části konstrukcí byly podle všeho
vystavěny v technice hrázděného
zdiva, které bylo příznačné pro počáteční
stavební fáze většiny římských
vojenských instalací. Dále
směrem k jihovýchodním svahům
Hradiska byl prozkoumán tzv. dílenský
areál, jenž poskytl doklady
pyrotechnologických zařízení
a menších nadzemních jednoprostorových
sloupových staveb (Komoróczy
1999b). Celková představa
o povaze lokality nabývala v minulosti
různých podob, a také nejnovější
výzkumy dokládají časovou
i  prostorovou dynamiku rozsahu
opevnění i vnitřní zástavy. V rámci
dlouhodobých výzkumných aktivit
doposud získané soubory archeologických
nálezů, zejména pak
římských militarií (Tejral 1994),
keramiky (např. Droberjar 1993;
Klanicová 2008), mincí (Komoróczy
2008, 41–422) a stavebního materiálu
(Komoróczy 2003), dominantně
spadají do 2. pol. 2. stol. n.  l.,
tedy rámcově do horizontu markomanských
válek. Nicméně stopy
římských stavebních aktivit se
rozprostírají na ploše přesahující
30 hektarů, přičemž většina nedestruktivními
metodami lokalizovaných
objektů doposud nebyla
zkoumána. Přesnější determinace
a chronologizace jednotlivých stavebních
fází bude teprve úkolem
dalších výzkumů, do té doby zůstávají
v nálezovém fondu méně zřetelné
případné starší stavební fáze
jen předmětem interpretačních
úvah (srv. Bálek – Šedo 1996; Komoróczy
2006; Tejral 2014).
Aktuální stav poznání přes mnohé
otevřené otázky umožňuje Hradisko
u Mušova interpretovat jako
centrální, velitelskou a logistickou
bázi římských vojenských operací
v rámci markomanských válek.
Kromě ubytování vojenských jednotek
mohla poskytovat rovněž
zázemí pro vojenské velení koordinující
vojska na celém operačním
území, pro logistickou podporu
a  zásobování, pro péči o zraněné,
a  možná i pro ubytování mimořádně
významných osob. Z  běžné
vojenské táborové architektury ji
vyčleňuje nejen charakter doposud
zjištěné vnitřní zástavby (Komoróczy
2009b), ale též její unikátní
půdorys a poloha (obr. 2). Z jižní
a  východní strany je celý opevněný
prostor chráněn systémem aluviální
krajiny Dyje a jejích přítoků.
Ze severní a severozápadní strany je
pak celý prostor mezi řekami Jihlavou
a Dyjí o rozloze téměř 4 km2
opatřen vnější fortifikační linií, kterou
představuje na základě letecké
prospekce zjištěný 2,1  km dlouhý
příkop (Bálek – Šedo 1998, 163–164).
Zjištění plynoucí z  povahy movitých
a nemovitých archeologických
památek naznačují římské
n Obr. 2 Situace v širším regionu středního Podyjí nad soutokem
Dyje, Jihlavy a Svratky s vyznačením známých vojenských zařízení
římské armády a charakteru aluviální krajiny.
3 km
S
centrální opevněná báze
krátkodobý tábor
údolní niva
38 ŽIVÁ ARCHEOLOGIE – REA 19/2017
TÉMAARCHEOLOGIE MOCI
geostrategickézájmydalekosáhlého
charakteru. Vzhledem k  lokalizaci
Hradiska u Mušova v jádru germánské
sídelní zóny s přímou vazbou
na klíčový uzel suchozemské
a říční komunikační sítě v něm lze
spatřovat archeologický záznam
etablování potenciálního krystalizačního
centra správy celého sídelního
území. Centra, které mohlo
být koncipováno tak, aby se stalo
jádrem plánované dlouhodobé
okupace území. Takovou interpretaci
v nemalé míře podporují i starověké
literární prameny, které se
vícekrát zmiňují o záměru, resp.
připravenosti císaře Marka Aurelia
založit na okupovaném území nové
provincie (např. Komoróczy 2008;
2009a s další literaturou).
Římské krátkodobé tábory
Neméně důležité prameny pro poznání
strategických záměrů římské
armády na markomanském
území představují tzv. krátkodobé
tábory (k dějinám poznání, terminologii
a metodám zkoumání viz
Komoróczy et al. 2014 s další literaturou).
V  předmětné oblasti jsou
v  tuto chvíli pozitivně doloženy
tábory z celkem 14 lokalit (obr. 1;
v následujících pasážích z důvodu
omezeného rozsahu nebude u každého
tábora, pokud to není nezbytné,
citována veškerá literatura, nejnovější
shrnutí rakouských táborů
viz Groh – Sedlmayer 2015; stavy poznání
slovenských a moravských
táborů srv. Rajtár 2014; Bálek – Šedo
1998; Komoróczy – Vlach 2010, vždy
s  další literaturou).2
Jejich lokalizace
je zřetelně vázána na prostor
axiálních vodních toků, zejména jejich
první terasové stupně. Tvarem
lokální geomorfologie je podmíněna
také orientace krátkodobých
opevnění, která je obecně paralelní
se směřováním vodních toků v jejich
blízkosti a nevykazuje žádné
pravidelnosti podle světových stran
(obr. 3). Podél řek, zřejmě využívaných
pro potřeby vojenského i civilního
transportu, musela existovat
i  vojensky kontrolovaná pozemní
cesta. Zde se pak zřizovaly tábory,
které buď poskytovaly trvalejší útočiště
vojsku, střežícímu samotnou
říční a suchozemskou komunikaci
(resp. sídlištní struktury v jejím
prostoru), nebo sloužily jako shromažďovací
místo pro větší množství
vojáků využívajících danou
cestu k rychlým a operativním pře-
sunům.
Krátkodobé tábory byly opevněny
příkopem (fossa) a hradbou (vallum),
která byla podle posledních výzkumů
často zpevňována čelní plentou
z nepálených cihel (např. Charvátská
Nová Ves, Přibice). V některých
případech (např. tábor Ivaň) se
objevily i stopy dřevěné palisády
a  bran. Zatím se předpokládá, že
jejich vnitřní zástavba byla tvořena
pouze stany a provizorními přístřešky.
Výzkumy posledních let
prakticky ve všech táborech doložily
prezenci velkého množství potravinářských
pecí, zpravidla umístěných
v jedné či více řadách podél
vnitřní strany opevnění (obr. 4). Co
se týká celkového půdorysu, obecně
lze konstatovat dominantní
převahu lichoběžníkového a obdélníkového
tvaru, jen výjimečně zjišťujeme
tábory čtvercové či nepravidelné.
Podle velikostí lze tábory
rozdělit zhruba do čtyř širších kategorií.
Do té největší spadají tábory
v rozsahu 37 až 47 hektarů,
které lze zřejmě vnímat jako stanoviště
mimořádně rozsáhlých
kontingentů na hlavních komunikačních
liniích (Engelhartstetten,
Charvátská Nová Ves, Mušov-Na
Pískách, Přibice). Druhou velikostní
kategorií jsou tábory v rozsahu
20 až 26 hektarů, u nichž je možné
předpokládat také využití bojovými
kontingenty s menším počtem
vojáků. Do třetí kategorie řadíme
tábory o rozsahu 4 až 11 hektarů,
v jejich případě se již kloníme
k trochu odlišné funkci, která
byla více a možná i delší dobu vázána
na úkoly lokálně omezeného
charakteru (dozor nad komunikačními
uzly, trvalá kontrola kotvišť,
přímá vazba na místní germánské
komunity apod.). Tábory s rozsahem
kolem 1 hektaru představují
početně nejmenší skupinu, jejíž
případná interpretace zjevně není
možná bez ohledu na další vojenské
objekty v jejich bezprostředním
okolí. Distribuční mapy jednotlivých
velikostních kategorií táborů
naznačují, že s pohybem největších,
ještě ucelených kontingentů je třeba
počítat především po nástupní
komunikaci podél Moravy a Dyje.
Dále do vnitrozemí a k  periferii
germánského osídlení již postupovaly
podle svědectví rozsahu táborů
zhruba o polovinu menší jednotky
(např. Hulín-Pravčice, Olomouc-Neředín,
Jevíčko). Podle dosavadních
poznatků se zdá, že samotný
rozsah táborů většinou nelze pokládat
za znak různých, vzájemně
nesouvisejících tažení, a pozitivně
lze doložit, že v některých polohách
došlo k opakované redukci rozsahu
téhož tábora (např. Charvátská
Nová Ves, Mušov-Na Pískách). Tato
2	 Dosud nepublikovaný tábor v Jevíčku byl objeven kolegy z Regionálního muzea v Litomyšli pod vedením J. Němcové a následně zkoumán též
autory tohoto příspěvku. Za poskytnutí informací a za možnost participace na tomto výzkumu kolegům patří naše upřímné poděkování.
n Obr. 3 Geomorfologie krajinného kontextu v okolí krátkodobého
tábora v Charvátské Nové Vsi (stínovaný model reliéfu: ©WMS
služba ČÚZK).
n Obr. 4 Schéma kolmého řezu modelovaného opevnění krátkodobého tábora v Charvátské Nové Vsi s pozicí (a variabilitou) doposud zjištěných
pyrotechnologických zařízení na vnitřní straně opevnění.
nadm. výška
196,45
153,66
2 km
S
pece
těleso
hradby
palisáda
nadložní vrstvy
podloží výplň příkopu
via Sagularis
nepálené
cihly
3919/2017 ŽIVÁ ARCHEOLOGIE – REA
TÉMA ARCHEOLOGIE MOCI
skutečnost jednoznačně ukazuje
na delší lokalizaci vojenského kontingentu
na daném místě, jen s proměnlivým
počtem vojáků.
Polohy táborů zjevně vykazují i přímou
souvislost se sídlištními strukturami
místní germánské populace.
Hustě osídlené břehy dolního toku
Moravy, odpovídajícího trase jantarové
stezky na rakousko-slovenském
pomezí, jsou zjevně silně zasaženy
římskou vojenskou přítomností.
Již dříve byly také doloženy případy
zakládání tábora v  místě vyklizeného
germánského sídliště (např.
Mušov-Na Pískách, Bernhardsthal,
Závod či Modřice; Tejral 1999; Komoróczy
1999a; 2002). Ve značném
počtu se pak tato zařízení objevují
v širším okolí Mušova na středním
toku Dyje. Tento jev je třeba také
vnímat v kontextu celého regionu
včetně charakteru centrální báze na
Hradisku u Mušova. Archeologické
prameny dobře dokumentují, že se
zde nacházelo sídelní a mocenské
centrum Markomanů v 2. polovině
2. stol. (např. Tejral 2002; Peška – Tejral
Hgg. 2002). Část posádky táborů
v trati Mušov-Na Pískách a tábora
v Ivani zřejmě také trvale zastávala
úkoly související s kontrolou přístupových
komunikací a brodů vedoucích
k Hradisku (obr. 2).
Tábory dále na sever u dnešního
Brna (Modřice), na Malé Hané
v  ústí Boskovické brázdy (Jevíčko)
a  v  předpolí Moravské brány
(Olomouc-Neředín, Hulín-Pravčice)
pra­­­­vděpodobně představují vnější
prstenec opevnění, chránící přístupové
trasy ze strany severně a severovýchodně
se nacházejících barbarských
komunit (a také pochopitelně
opačným směrem), přičemž jejich
poloha zhruba odpovídá vnější hraniční
linii sídelního území Germánů
na Moravě ke konci starší doby
římské.
Identifikace komunikačních
sítí mezi tábory
Pro identifikaci komunikačních
sítí mezi táborovými polohami lze
využít i GIS analýz prostupnosti
krajiny. Ty určují jako nejméně
náročnou trasu, po které se lze
dostat od limitu k většině táborů
na moravském území, komunikaci
podél Moravy (obr.  5; detailně
Komoróczy – Vlach 2010; Vlach 2016).
Komunikace, které modelujeme
jako římskou armádou využívané
trasy, podél nichž očekáváme mj.
i další vojenské objekty, nebyly ve
srovnání s provinciální silniční sítí
obdobně stabilní lineární strukturou.
Spíš se jednalo o tu širší, tu
užší koridory v krajině. Výjimkou
byly snad jen hlavní, již ve starších
pravěkých dobách etablované
a kontinuálně využívané trasy,
např. na obou březích Moravy. Pro
ověření a znázornění některých
předpokládaných prostorových
vztahů mezi tábory můžeme sledovat
i jejich vzájemné vzdálenosti,
přičemž vycházíme z  předpokladu,
že vzdálenost denního pochodu
římské armády na příslušném
barbarském území se pohybovala
v intervalu 15 až 20  km (srv.
např. Kehne 2008 s řadou možných
variant). Podobná etapizace je
možná i v  případě trasy řek,
u nichž předpokládáme splavnost
v době římského vojenského zásahu
(Vlach 2016). Je přitom zřetelné,
že především v oblastech s lineárním
charakterem distribuce s touto
etapizací pozice táborů korelují,
byť někde zjevně mezní články doposud
ve všech případech objeveny
nebyly (obr. 6).
Přímá vazba na říční komunikace
a jejich využívání při transportu
je nejlépe zřetelná u dvou táborů
s  rozlohou 1 hektar v Mušově-Na
Pískách (tábor č. 2; obr. 2) a v Přibicích
(tábor č. 2; obr. 2 a 7). V obou
případech jsou známy jen tři strany
opevnění, zatímco čtvrtý úsek fortifikace,
obrácený k inundaci řeky,
chybí (srv. půdorysy Bálek – Šedo
1998, obr. 6 a 8). V Přibicích realizované
nedestruktivní prospekce a terénní
sondáže naznačují, že „boční“
příkopy zasahovaly až k okraji
ramene řeky, a tudíž z  její strany
tábor opevněn nebyl (obr.  7). Absenci
fortifikace na k řece obrácené
straně lze předpokládat i v případě
tábora č.  2 v Mušově-Na Pískách.
Také samotný plošný rozsah těchto
dvou táborů, nacházejících se
vždy v místech s prezencí většího
n Obr. 5 Výsledky prostorové analýzy překryvu koridorů (s definovanou „volností“
průběhu podle lokální geomorfologie) pozemních tras mezi veškerými přímými
doklady římské vojenské přítomnosti v době markomanských válek v rámci studo-
vaného regionu.
n Obr. 6 Výsledky prostorové analýzy překryvu koridorů s vyznačenou etapizací
axiální komunikační trasy podél toku Moravy s vyznačením obalových
zón s rádiem 5 km.
opevnění
římské armády
indicie římské
přítomnosti
opevnění
římské armády
indicie římské
přítomnosti
obalové zóny 5 km
50 km
S
20 km
S
40 ŽIVÁ ARCHEOLOGIE – REA 19/2017
TÉMAARCHEOLOGIE MOCI
opevněného areálu, nenasvědčuje
jejich interpretaci jako samostatných
objektů určených k umístění
menšího vojenského kontingentu
(tak byly dříve interpretovány, např.
Tejral 1999, 116–117). Z jejich poloh
je zjevné, že nemohly existovat samostatně,
bez ochrany posádky
alespoň jednoho z větších opevnění
v jejich bezprostředním sousedství.
K čemu tedy mohly tyto tábory
sloužit? Jednoznačnou odpověď
v dosavadních archeologických datech
nalézt nelze, nicméně chybějící
fortifikace na straně řeky naznačuje,
že se mohlo jednat o chráněná
kotviště říčních transportních člunů,
které doprovázely větší kontingenty
s nezbytnými zásobami.
Ačkoli v terénním záznamu jsou
odlišné, koncepční analogií pro
takové stavební řešení mohou být
některé objekty z  augustovské éry
na řece Lippe, především přístavy
v  Halternu (srv. Kehne 2008; Morel
1991), nebo pozdější opevněné říční
přístavy na dunajských hranicích
Pannonie (Mócsy 1958).
Závěr
V tomto příspěvku pochopitelně
nebyl prostor věnovat se všem aspektům
archeologických stop římských
vojenských aktivit na markomanském
sídelním území. Stranou
byly ponechány jak mnohé významné
výsledky získané při výzkumů
samotných vojenských objektů, tak
i zevrubnější rozbor různých forem
přístupů okupační armády k místní
populaci. Kromě některých opuštěných
germánských osad (o jejich
významu a interpretaci viz např.
Tejral 2008, 74–82) totiž ve světle výpovědi
knížecího hrobu u Mušova
(Peška – Tejral Hgg. 2002) či dosud celistvě
nepublikovaného germánského
sídliště Pasohlávky-U Vodárny je
nezbytné počítat i  s  takovou složkou
místní society, pro niž římská
okupace představovala posílení jejího
politického, společenského
a  ekonomického postavení. Důvodně
lze tudíž předpokládat diferencovaný
přístup Římanů vůči
místnímu obyvatelstvu, a bylo-li
v určitém okamžiku jejich zájmem
dlouhodobé ovládání okupovaného
území, masová decimace místních
Markomanů nemohla být užitečným
počinem.
O záměrech a  činech Římanů
v  době markomanských válek na
barbarském území vypovídají kromě
zmínek starověkých autorů
především archeologické prameny.
Z  nich lze vyčíst následující
mocenské nástroje: trvalé obsazení
komunikační sítě daného území
s efektivním využitím říčních
i  suchozemských tras přesunů
zboží i lidí, kontrola nejhustěji
osídlených oblastí a přístupových
koridorů na perifériích okupovaného
území, zakládání mohutné,
stavebně zřetelně dlouhodobě
koncipované okupační báze přímo
v centrální části sídelního území,
rozrušení sociálních poměrů
místního obyvatelstva vyklizením
některých osad a naopak usazováním
jiných, loajálních skupin,
získání okupační moci nakloněné
části místní elity na svou stranu.
Tyto nástroje svědčí o supremaci
římské moci a její armády, ať již po
bojové nebo po koncepční a logistické
stránce (obecně srv. např. Erdkamp
ed. 2007). Pro všechny lze více
či méně zřetelně nalézt opory v archeologickém
záznamu. Tento stav
je tudíž názorným příkladem archeologicky
dekódovatelného násilného
postupu jedné entity vůči
druhé, násilného uplatňování mocenského
postavení a nadřazenosti,
a jako takový může v mnohém
posloužit i pro identifikaci podobného
jevu z  těch časových úseků,
pro které s tak výraznou oporou
v písemných pramenech a absolutních
datech archeologie nemůže
počítat.
Použitá literatura
Bálek, M. – Šedo, O. 1996: Das
frühkaiserzeitliche Lager bei Mušov –
Zeugnis eines augusteischen Feldzugs ins
Marchgebiet? Germania 74, 399–414.
Bálek, M. – Šedo, O. 1998: Příspěvek k poznání
krátkodobých táborů římské armády na
Moravě, Památky archeologické 89, 159–184.
Bartoňková, D. – Radová, I. 2010: Antické
písemné prameny k dějinám střední Evropy.
Praha.
Bouzek, J. – Ondřejová, I. 1990: „Třetí zóna“
mezi Římem a barbarikem, Archeologické
rozhledy 42, 22–35.
Böhme, H.-W. 1975: Archäologische Zeugnisse
zur Geschichte der Markomannenkriege
(166–180 n. Chr.), Jahrbuch des
Römisch‑Germanischen Zentralmuseums
Mainz 22, 153–217.
Dobiáš, J. 1964: Dějiny československého
území před vystoupením Slovanů. Praha.
Droberjar, E. 1993: Die römische Keramik vom
Burgstall bei Mušov, Mähren, Archaeologia
Austriaca 77, 39–87.
Erdkamp, P. (ed.) 2007: A Companion to the
Roman army. Oxford.
Fischer, Th. 2012: Archaeological Evidence of
the Marcomannic Wars of Marcus Aurelius
(AD 166–180). In: M. van Ackeren (ed.),
A companion to Marcus Aurelius. Malden,
29–44.
Friesinger, H. – Tejral, J. – Stuppner, A. (Hgg.)
1994: Markomannenkriege – Ursachen und
Wirkungen. Spisy archeologického ústavu AV
ČR Brno 1. Brno.
Gnirs, A. 1976: Beiträge zur Geschichte und
Geographie Böhmens und Mährens in der
Zeit des Imperium Romanum. Bonn.
Groh, S. – Sedlmayer, H. 2015: Expeditiones
barbaricae. Forschungen zu den römischen
Feldlagern von Engelhartstetten,
Kollnbrunn und Ruhhof, Niederösterreich.
Archäologische Forschungen in
Niederösterreich. Neue Folge – Band 2. Wien.
Hüssen, C.-M. – Rajtár, J. 1994: Zur
Frage archäologischer Zeugnisse der
Markomannenkriege in der Slowakei. In:
H. Friesinger – J. Tejral – A. Stuppner (Hgg.),
Markomannenkriege – Ursachen und
Wirkungen. Spisy archeologického ústavu AV
ČR Brno 1. Brno, 217–232.
Kehne, P. 2008: Zur Strategie und Logistik
römischer Vorstöße in die Germania:
Die Tiberiusfeldzüge der Jahre 4 und 5
n. Chr. In: J.-S. Kühlborn u. a. (Hrsg.),
Rom auf dem Weg nach Germanien:
Geostrategie, Vormarschtrassen und Logistik.
Bodenaltertümer Westfalens 45. Mainz,
253–301.
Kehne, P. 2009: Rom im Not: Zur Geschichte
der Markomannenkriege. In: 2000 Jahre
Varusschlacht, Konflikt. Stuttgart, 98–108.
Klanicová, S. 2008: Horizont nálezů z období
markomanských válek na příkladu
terry sigillaty z Hradiska u Mušova. In:
E. Droberjar – B. Komoróczy – D. Vachůtová
(eds.), Barbarská sídliště. Chronologické,
ekonomické a historické aspekty jejich vývoje
ve světle nových archeologických výzkumů.
Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 37.
Brno, 439–452.
Komoróczy, B. 1999a: Zpráva o výzkumu
fortifikace římského krátkodobého tábora
a objektů sídliště z doby římské na lokalitě
Mušov-Na Pískách v letech 1995–1996,
Přehled výzkumů 39 (1995–1996), 165–196.
Komoróczy, B. 1999b: Ein bemerkenswerter
Eisenfund im Areal der römischen Anlage
am Burgstall bei Mušov (Bez. Břeclav,
Südmähren). In: J. Tejral (Hrsg.), Das
mitteleuropäische Barbaricum und die Krise
des römischen Weltreiches im 3. Jahrhundert.
Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 12.
Brno, 71–90.
Komoróczy, B. 2002: Das römische temporäre
Lager in Modřice (Bez. Brno-venkov). In:
K. Kuzmová – K. Pieta – J. Rajtár (Hgg.),
Zwischen Rom und dem Barbaricum.
Festschrift für Titus Kolník zum 70.
Geburtstag. Nitra, 129–142.
Komoróczy, B. 2003: Římské cihly na Hradisku
u Mušova, Zprávy památkové péče 63/2,
66–77.
Komoróczy, B. 2006: K otázce existence
římského vojenského tábora na počátku
1. st. po Kr. u Mušova (Kat. Pasohlávky,
Jihomoravský kraj). Kritické poznámky
z pohledu římsko-provinciální archeologie. In:
E. Droberjar – M. Lutovský (eds.), Archeologie
barbarů 2005. Praha, 155–205.
Komoróczy, B., 2008: Hradisko (Burgstall)
u Mušova ve světle výzkumů v letech
1994 –2007. In: E. Droberjar – B. Komoróczy –
D. Vachůtová (eds.), Barbarská sídliště:
Chronologické, ekonomické a historické
aspekty jejich vývoje ve světle nových
archeologických výzkumů. Spisy
Archeologického ústavu AV ČR Brno 37.
Brno, 391–438.
4119/2017 ŽIVÁ ARCHEOLOGIE – REA
TÉMA ARCHEOLOGIE MOCI
Komoróczy, B. 2009a: Marcomannia. Der
Militärschlag gegen die Markomannen und
Quaden – ein archäologischer Survey. In:
2000 Jahre Varusschlacht, Konflikt. Stuttgart,
114–125.
Komoróczy, B. 2009b: The character of the
internal buildings of the Roman military
bases on Burgstall at Mušov (South Moravia,
Czech Republic). In: A. Morillo – N. Hanel –
E. Martín (eds.), Limes XX. 20th
International
Congress of Roman Frontier Studies. Anejos
des Gladius 13, Vol. 3. Madrid, 1421–1436.
Komoróczy, B. – Vlach, M. 2010: Využití GIS
pro výzkum římského vojenského zásahu na
barbarské území ve střední Evropě v době
markomanských válek: Úvod do problematiky
a perspektivy. In: J. Beljak – G. Březinová –
V. Varsik (eds.), Archeológia barbarov
2009: Hospodárstvo Germánov, Sídliskové
a ekonomické štruktúry od neskorej doby
laténskej po včasný stredovek. Archaeologia
Slovaca Monographiae, Communicationes X.
Nitra, 247–290.
Komoróczy, B. – Vlach, M. – Hložek, M. 2014:
Detektorový nález římsko-provinciálního
prolamovaného kování z Pavlova,
Jihomoravský kraj. In: J. Čižmářová –
N. Venclová – G. Březinová (eds.), Moravské
křižovatky – Střední Podunají mezi pravěkem
a historií. Brno, 767–784.
Komoróczy, B. – Vlach, M. – Hüssen, C. M. –
Lisá, L. – Lenďáková, Z. – Groh, S. 2014:
Projekt interdisciplinárního výzkumu
římských krátkodobých táborů ve středním
Podunají. In: B. Komoróczy (ed.), Sociální
diferenciace barbarských komunit ve světle
nových hrobových, sídlištních a sběrových
nálezů (Archeologie barbarů 2011). Spisy
Archeologického ústavu AV ČR Brno. Brno,
339–364.
Kovárník, J. 1997: Neue Entdeckungen
römischer Feldlager nördlich von der
Mitteldonau (Fünf Jahre nach der
Entdeckung der ersten Feldlager in Mähren).
In: J. Čižmářová – Z. Měchurová (eds.),
Peregrination Gothica. Jantarová stezka.
Supplementum ad Acta Musei Moraviae 82.
Brno, 87–109.
Kunow, J. 1983: Der römische Import
in der Germania libera bis zu den
Markomannenkriegen. Studien zu Bronzeund
Glasgefäßen. Neumünster.
Lisá, L. et al. 2015: How were the ditches filled?
Sedimentological and micromorphological
classification of formation processes
within graben-like archaeological objects,
Quarternary International 370, 66–76.
Lund Hansen, U. 1987: Römischer Import
im Norden. Warenaustausch zwischen dem
Römischen Reich und dem freien Germanien
während der Kaiserzeit unter besonderer
Berücksichtigung Nordeuropas. Kobenhavn.
Mócsy, A. 1958: Die spätrömische Schiffslände
in Contra Florentiam. Folia archaeologica X,
89–104.
Morel, J.-M. A. W. 1991: Die Entwicklung
der frühen römischen Militärhafen in
Nordwesteuropa. In: In: J.-S. Kühlborn u. a.
(Hrsg.), Rom auf dem Weg nach Germanien:
Geostrategie, Vormarschtrassen und Logistik.
Bodenaltertümer Westfalens 45. Mainz,
159–166.
Peška, J. – Tejral, J. 2002 (Hgg.): Das
Germanische Königsgrab von Mušov in
Mähren. Monographen 55 (Teil 1–3). Mainz.
Podborský, V. et al. 1993: Pravěké dějiny Moravy.
Brno.
Pöppelmann, H. – Deppmeyer, K. – Steinmetz,
W.-D. (Hgg.) 2013: Roms vergessener
Feldzug: Die Schlacht am Harzhorn.
Veröffentlichungen des Braunschweigischen
Landesmuseums 115. Darmstadt.
Rajtár, J. 2014: Stĺp Marca Aurelia
a archeologické doklady o rímskych výpravách
proti Kvádom. In: J. Bartík (ed.), Stĺp Marca
Aurelia a stredné Podunajsko. Štúdie. Zborník
Slovenského národného múzea – Archeológia
Supplementum 8. Bratislava, 107–140.
Salač, V. 2016: Kvádové v nejstarších dějinách
Čech a střední Evropy, Archeologické
rozhledy 68, 477–531.
Salač, V. – Bemmann, J. (Hgg.) 2009:
Mitteleuropa zur Zeit Marbods. Praha – Bonn.
Schmitt, M. T. 1997: Die römische Außenpolitik
des 2. Jahrhunderts n. Chr. Friedenssicherung
oder Expansion? Stuttgart.
Strobel, K. 1989: Die Donaukriege Domitians.
Bonn.
Strobel, K. 2001: Die „Markomannenkriege“
und die neuen Provinzen Marc Aurels: Ein
Modellfall für die Verflechtung von Innenund
Außenpolitik des Römischen Reiches. In:
Carinthia Romana und die römische Welt.
Festschrift für Gernot Piccottini zum 60.
Geburtstag. Klagenfurt, 103–124.
Tejral, J. 1974: K některým problémům
římského importu na Moravu. In: V. Sakař
(ed.), Římské importy. Praha, 76–93.
Tejral, J., 1994: Römische und germanische
Militärausrüstung der antoninischen Periode
im Licht norddanubischer Funde. In: C. von
Carnap-Bornheim (Hrsg.), Beiträge zu
römischer und barbarischer Bewaffnung
in den ersten vier nachchristlichen
Jahrhunderten. Veröffentlichung des
Vorgeschichtlichen Seminars Marburg,
Sonderblatt 8. Lublin – Marburg, 28–60.
Tejral, J. 1999: Zum Stand der
archäologischen Forschung über den
römischen Militärischen Eingriff in Gebieten
nördlich der Donau, Přehled výzkumů 39
(1995–1996), 81–164.
Tejral, J. 2002: Die germanische Silberfiebel
von Mušov und ihr archäologisch-historisches
Umfeld. Slovenská archeológia 49, 203–247.
Tejral, J. 2008: Ke zvláštnostem sídlištního
vývoje v době římské na území severně
od středního Dunaje. In: E. Droberjar –
B. Komoróczy – D. Vachůtová (eds.),
Barbarská sídliště: Chronologické,
ekonomické a historické aspekty jejich vývoje
ve světle nových archeologických výzkumů.
Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 37.
Brno, 67–98.
Tejral, J. 2014: Re-evaluated but still
enigmatic – the Roman site at „Burgstall“.
In: Honesta Missione. Festschrift für Barbara
Pferdehirt. Monographen des RömischGermanischen
Zentralmuseums Bd. 100.
Mainz, 221–248.
Vlach, M. 2016: Projevy římsko-germánských
konfrontací na Moravě na základě
geoinformačních analýz. Nepubl. disertační
práce, Nitra.
Vlach, M. v tisku: The Antonine Plague and
impact possibilities during the Marcomannic
wars. In: M. Erdrich – B. Komoróczy (eds.),
Die Auswirkungen der Markomannenkriege
und der Antoninischen Pest auf römische
und barbarische Gesellschaften nördlich
der Alpen. Spisy Archeologického ústavu AV
ČR. Brno.
Wolters, R. 1990: Zum Waren- und
Dienstleistungsaustausch zwischen
dem Römischen Reich und dem Freien
Germanien in der Zeit des Prinzipats. Eine
Bestandsaufnahme. Münstersche Beiträge
z. antiken Handelsgeschichte, Bd. IX, H. 1,
14–44.
Wolters, R. 1991: Der Waren- und
Dienstleistungsaustausch zwischen
dem Römischen Reich und dem Freien
Germanien in der Zeit des Prinzipats. Eine
Bestandsaufnahme. Münstersche Beiträge
z. antiken Handelsgeschichte, Bd. X, H. 1,
78–132.
Summary
The archaeological record of Roman military
activities during the Marcomannic wars
in the Middle Danube region represents
a  unique set of information sources, which
has been the subject of log-term research.
The remains of the central military command
and logistic base are gradually uncovered
on the hilltop Mušov-Burgstall, which,
besides the military component, includes
also some associated civilian elements. The
spatial extent and dynamics of the Roman
occupation is reflected through the so-called
temporary camps, which are currently registered
in 14 locations in Moravia, Lower
Austria and Western Slovakia. There are
also evidences of interactions between the
Roman army and the local Germanic society,
in form of deserted settlements as well
as on contrary strong Roman support of the
local elites and their settlements. Evidences
of various forms of the Roman practices towards
Marcomannic populations is indicate
supremacy of their power and army, whether
in military strength, conceptual, or logistic
aspects. This state is therefore an illustrative
example of archaeologically decoded violent
approach of one entity vis-á-vis the latter, of
the violent application of power status and
supremacy, and as such it can also serve for
identification of a similar phenomenon from
the periods in which we don’t possess such
a strong support in written sources and absolute
dates.
Balázs Komoróczy, Archeologický ústav
Akademie věd ČR, Brno, v. v. i.,
Čechyňská 363/19, 602 00 Brno,
e-mail: komoroczy@arub.cz
Marek Vlach, Archeologický ústav
Akademie věd ČR, Brno, v. v. i.,
Čechyňská 363/19, 602 00 Brno,
e-mail: vlach@arub.cz
n Obr. 7 Římské krátkodobé tábory v Přibicích a vizualizace lokálních
geomorfologických podmínek (Lidar G5, ©ČÚZK).
nadm. výška
196,45
153,66
1 km
S