Dějiny vědy a techniky II – komentáře (JS 2021)
Pozn.: Soubory obrázkových prezentací (.ppt) jsou označeny v záhlaví jako „DVT_II_...“, komentáře
a vysvětlující poznámky k jednotlivým snímkům jsou pro lepší orientaci označeny čísly v závorkách
za zvýrazněnými názvy odstavců.
DVT_II_3 (3. Vzdělání a vědecké informace – prezentace 3)
3.1 – Učené společnosti (snímek 2) vděčí za svůj vznik doposud nebývale zvýšenému zájmu o přírodní
vědy, zejména matematiku a geometrii, astronomii, fyziku a chemii (Pascal, Hooke, Leibniz,
Newton). Vedle filosofie a teologie se přední myslitelé stále víc zabývali zkoumáním a objevováním
přírodních (tj. přirozených) jevů a zákonitostí. Snažili se je přitom nejen popsat, příp. matematicky
vyjádřit, ale rovněž využít k praktickým účelům. Zdokonalovali tak mj. dosavadní měřicí přístroje,
příp. vyvíjeli a konstruovali nové (dalekohled, mikroskop, teploměr aj.), ale současně formulovali
nové poučky a teorie, kterými chtěli vyjádřit objevené skutečnosti.
K tomu potřebovali vhodnou platformu, tedy společnost stejně nadaných, vzdělaných a osvícených
lidí, s nimž by si mohli vyměňovat poznatky a kteří by je podpořili při jejich teoretickém bádání či
praktických výzkumech. Takovou platformou se staly právě vědecké, tzv. učené společnosti, které
začaly vznikat po polovině 17. století ve vyspělých zemích, jako byly Anglie, Francie a Německo.
Nesmíme zapomínat, že mnohé „moderní“ vědy docházely často k poznatkům, které byly v rozporu
s dosavadním učením církve, která se zpravidla opírala o staletí zažitá dogmata. Týkalo se to nejen
samotné planety Země a okolního vesmíru (např. pokud jde o její a jeho stáří), ale také vývoje rostlin
a živočichů, člověka nevyjímaje. Stačí připomenout, jak složitým vývojem procházelo lékařství,
které si dlouhá staletí vystačilo s pouštěním žilou a poměrně brutální chirurgií.
Kromě nezbytného sdružování a vzájemné podpory vědců plnily učené společnosti ještě jeden velmi
důležitý úkol, totiž publikování jejich prací a objevů. Každá taková korporace vydávala svůj časopis,
který otiskoval odborné články a statě. Zveřejněním se nové informace dostávaly do širšího
povědomí, získaly náležitou důvěryhodnost a mohly posloužit při bádání jiných učenců. Nebylo
proto výjimkou, že se odborné texty přetiskovaly, případně překládaly do zahraničních časopisů.
Významní vědci zpravidla stáli v čele společností, nebo v nich pracovali. Obvyklá byla také součinnost
s předními univerzitami, vznikaly specializované laboratoře, později samostatné ústavy.
V našich zemích byly učené společnosti zakládány zhruba sto let po Anglii a Francii, často z podnětu
významných a vzdělaných šlechticů, kteří tím vedle podpory vědeckého bádání sledovali rovněž
povzbuzení hospodářského rozvoje země, ať šlo o lesnictví či zemědělství, nebo o vznikající zpracovatelský
průmysl, hornictví, železářství a další obory. Proto jistě nepřekvapí, že kromě podporování
„orby“ či „svobodných řemesel“ vznikaly v určitých oblastech také společnosti zabývající se
fyzikou, chemií, geologií, mineralogií nebo metalurgií.
3.2 – Technické školství (snímky 3–5) následovalo jak přibývající vědecké a technické možnosti,
tak zejména vzrůstající hospodářské potřeby. Jak víme, úkolem tzv. inženýrských akademií bylo
především vzdělávat odborníky ve vojenském stavitelství (tzv. pevnostní architektura) a příbuzných
oborech zabývajících se výrobou zbraní a další vojenské techniky. Úřednický aparát potřebný při
budování a správě stále větších státních celků (velké evropské monarchie, jejich kolonie, související
doprava a obchod) však potřeboval stále více „prakticky“ vzdělaných odborníků. Na základech
vojenských učilišť proto koncem 17. století začaly vznikat „civilně“ zaměřené inženýrské školy,
které vychovávaly zejména architekty pro výstavbu „občanských“ budov (také se jim říkalo „civilní
inženýři“), ale vzdělávaly rovněž v oblasti národohospodářství a v řadě dalších „technických“ oborů
jako je mechanika, vodní stavitelství, lesnictví nebo zemědělství.
Proto i v Praze byla na začátku 18. století zřízena „Stavovská inženýrská škola“, a to díky vysloužilému
vojákovi Ch. J. Willenbergovi, který byl „produktem“ vojenského školství ve Francii, kde
dlouhá léta působil. Musel však vynaložit značné úsilí a projevit mnoho trpělivosti, protože uspěl až
u třetího císaře Karla VI. v roce 1717. Jak vyplývá z názvu, tato škola měla být založena a vydržována
jako „stavovská“ instituce, včetně platu vyučujícího profesora, jímž se stal po předepsaných
zkouškách právě Willenberg. Provoz učiliště měli tedy platit čeští stavové, a proto bylo určeno především
pro vzdělávání šlechtických synků – z počátečních 12 žáků bylo šest z řad vyšší šlechty
(páni), čtyři z nižší (rytíři) a dva byli měšťanského stavu. Vyučování probíhalo v profesorově bytě,
celé studium trvalo původně dva, později tři roky. Dost žáků ho také nedokončilo, buď proto, že nebyli
tak nadaní, nebo neměli potřebnou trpělivost či zájem.
V průběhu 18. století se na stavovském učilišti vystřídali ještě dva profesoři – J. F. Schor, resp. F. A.
L. Herget. Díky iniciativě a prozíravosti Františka Josefa Gerstnera, jednoho z velkých duchů naší
vědy a techniky, který zde působil od konce 18. století, došlo po roce 1800 k reorganizaci inženýrské
školy. Byla přejmenována na Královské stavovské technické učiliště, ovšem běžně je známa
jako „pražská polytechnika“. Přestože byl Gerstner členem dvorské studijní komise, tedy vlastně
poradního orgánu císařské kanceláře, bylo prosazení zamýšlených změn obtížné a Gerstner je musel
podpořit vydáním svých návrhů tiskem. V té době však bylo dobrým zvykem vydávat podobné útlé
spisky – dělal to tak profesor Gerstner a později i jeho syn František Antonín, např. v souvislosti se
stavbou naší první koněspřežné železnice, nebo se studijními cestami po Evropě i do Severní Ameriky.
Zájemcům o tuto problematiku mohu takové knížky, příp. monografie o vývoji našeho technického
školství jen doporučit.
Na samém konci 18. století byla v Paříži založena první ryze technická „paměťová instituce“, byť
zpočátku nepůsobila jen jako muzeum, ale také jako učiliště. Podobný účel měly ostatně i tzv. kabinetní
sbírky při univerzitách a technických školách, které sloužily spíš pro studijní než pro muzejní
potřeby. Ze stejných pohnutek vznikala ve 2. polovině 19. století tzv. uměleckoprůmyslová muzea,
která měla shromažďovat nejrůznější předměty či artefakty jak pro vystavování, tak zejména pro
podporu jednotlivých řemesel, včetně tzv. užitého umění, a jejich výuku. Jedním z průkopníků nové
techniky je dobře známý V. Náprstek, jenž v rodinném sídle shromáždil mj. moderní strojky, které si
přivezl ze své cesty do Spojených států. Specializovaná technická muzea začala vznikat v okolních
zemích (Rakousko, Německo) i u nás až po roce 1900.
3.3 – Vědecké spisy (snímky 6–8) odrážely zejména v průběhu 18. století bouřlivý pokrok na poli
vědeckého bádání. Tomu také odpovídalo tematické zaměření: mechanika (jednoduché i složitější
stroje, dopravní prostředky), hydraulika (vodní stavitelství, využití energie), příp. zmíněné hornictví
a hutnictví. Zcela mimořádným počinem bylo v polovině 18. století vydávání francouzské „Encyklopedie
…“. Tento naučný a výkladový slovník se kromě „technických“ záležitostí věnoval rovněž
vědám, umění a řemeslům, tedy oblastem, který se staly náplní pozdějších uměleckoprůmyslových
muzeí.
Dílo českého sládka F. O. Poupěte může být příkladem, jak se soudobé vědecké poznatky z oborů
fyziky či chemie uplatňovaly např. v pivovarnictví, jež bylo typickou oblastí rozvíjejícího se zpracovatelského
průmyslu (potravinářství). Pro rozmnožování a zejména ilustrace všech publikací byl
důležitý vynález německého právníka A. Senefeldera, který významně rozšířil možnosti obrazového
i textového doprovodu především vědeckých, ale také např. uměleckých knih.
3.4 – Hospodářské a průmyslové výstavy (snímek 9) mají zřejmě nejblíž k muzejní činnosti, ať už
byly zaměřeny na řemesla, techniku, zemědělství nebo něco jiného. Předpokladem jejich pořádání
je, že bylo co a kde vystavovat. Proto asi nepřekvapí, že se nejdřív uskutečnily právě v hospodářsky
(a technicky) vyspělých zemích. Nás může těšit, že mezi první pořadatele podobných akcí se počítají
také naše země. Díky hraběti Chotkovi, jednomu z předních politiků v období tereziánských reforem,
se středočeské Veltrusy zařadily k nejvýznamnějším evropským metropolím, jako byly Londýn
a Paříž. Aby podpořil své hospodářské záměry, uspořádal Chotek na svém panství tzv. „Velký trh
tovarů Království českého“, jehož se zúčastnila i Marie Terezie s manželem Františkem Štěpánem
Lotrinským. Byla to jedna z nejstarších a také nejvýznamnějších obchodních a hospodářských výstav
na evropském kontinentu.
Další známá a z hlediska pozdějšího vývoje doslova památná průmyslová výstava se konala na půdě
pražského Klementina u příležitosti korunovace císaře Leopolda II. českým králem (6. září 1791).
Stalo se tak jistě i proto, že nový král měl (na rozdíl od svého bratra Josefa II.) k Čechám i Čechům
poměrně blízko a nechal dokonce vrátit české korunovační klenoty do Prahy. Jeho návštěva v Praze
se protáhla na několik týdnů a reprezentanti domácího prostředí – čeští stavové – se snažili předvést
v nejlepším světle. Kromě naší první průmyslové výstavy se např. v Nostitzově (pozd. Stavovském)
divadle na Ovocném trhu dávala „korunovační“ opera „La clemenza di Tito“ (česky „Titova velkorysost“),
kterou stavové objednali přímo u W. A. Mozarta. Šlo tak především o to představit císařskému
páru, významným osobám habsburského dvora a široké veřejnosti ty nejzajímavější průmyslové
(technické) výrobky, resp. umělecká díla.
Na zmíněnou akci v Klementinu z roku 1791 navázala tzv. Zemská „jubilejní“ výstava v roce 1891,
aby dokázala pokroky, kterých „český národ“ dosáhl za uplynulé období. Přestože měla být „ZJV“
původně uspořádána jako „všeobecná zemská“ na oslavu 100letého výročí klementinské výstavy,
kvůli bojkotu ze strany „německých“ podnikatelů byla nakonec koncipována jako přehlídka hospodářské,
průmyslové a kulturní vyspělosti „české“ společnosti. Přesto se na jejím uspořádání podíleli
rovněž přední rakouští politici a také mnozí spolupracující průmyslníci byli německé národnosti,
jak to bylo v tehdejší rakousko-uherské monarchii obvyklé. Samotný císař František Josef I. přijal
nad výstavou záštitu a také ji později osobně navštívil (25. září 1891). O samotné výstavě bude řeč
v některé z následujících prezentací.
T.Kučera/8.4.2021