Milena Jesenská aus: Marie Jirásková, Křižovatky, Fejetony a reportáže, 2016, 708-713. … „hledat štěstí jinde“? Úředníci všech zahraničních konzulátů, úředníci pasového oddělení v Praze a úředníci Immigration Office mohli by dnes asi mnoho vyprávět o nové vlně emigrantů. Před konzuláty stojí lidé od půlnoci, a zaměstnanci všech konzulátů klesají únavou, poněvadž musí několik set lidí denně odmítnout, než naleznou jednoho, který by měl všechna kouzla, jež vystěhovalec dnes potřebuje. A přece se dějí zázraky: lidé odjíždějí. S jedním kufrem a desíti markami. Kam? Krčí ra- meny. Co budete dělat? Všechno. Cokoli. Jak se uživíte? Snad se najdou dobří lidé, kteří první týdny pomohou, vždyť i my jsme pomáhali – a na světě je tako- vá podivuhodná spravedlnost: někomu neznámému pomůžeš, nikdy ho už ne- uvidíš, a za tři roky třeba někdo na druhém konci světa, až budeš stát hladový na ulici, pomůže zase tobě, poněvadž Prozřetelnost posílá odplatu oklikami. Většinou odjíždějí židé. Je pochopitelné, že chtějí odjet co nejdříve a mohou tím pomoci jen sobě i nám. Mají nové plány do nových budoucností, shledávají všechny své schopnosti k novým zaměstnáním a novým pracím. V koutku svých pokojů, před okny, která vedou na pražské střechy, v bytě poloprázdném, jed- nou myšlenkou už za mořem nebo za Kanálem, druhou, rozechvěnou, u těch pražských střech, polohlasně vypravují svůj sen: mít někde slepičí farmu, dome- ček, kus půdy a zahrádku. Ty sny jsou všechny nejasné a nikdo z nich v životě slepičí farmu neviděl. Mluví-li o slepičí farmě, chtějí říci: místo, kde by vychá- zelo slunce, nejezdily vozy, nebylo rádio, nehučela letadla – a kam by, pokud možno, nedocházely noviny. Taková místa jsou ještě na světě, tvrdí s rozzáře- nýma očima a bytostí chtivou klidu a pokoje, jako bývají rekonvalescenti, chtiví slunečních paprsků. – – – Snad se jim to nedá ani zazlívat. Pravděpodobně jich ani nebude mnoho, kteří odjedou. Jednak není dnes snadné odjet do zahraničí, jednak mohou lidé odjet jenom s holými dlaněmi a není mnoho lidí, kteří by měli k tomu odvahu. Většina českého lidu nemyslí na odjezd proto, že to jsou dělní lidé, kteří tu jsou doma, mají tu kus půdy, mají tu své povinnosti, kořeny, svou vůli a svou řeč. Není kaž- dý stvořen pro přesazení. Není každý stvořen pro emigraci. Emigrace – to není jenom svízel, bída, nový a těžký život. Emigrace je také duševní stav. Duševní stav, který spočívá v tom, že člověk stále kouká někam zpátky. Víte, zdraví lidé dělají plány, myslí stále vpřed, chystají si koupit třeba novou skříň nebo se těší na to, že pojedou v létě k moři, že si na jaře zasadí šafrán pod okny, že pošlou děti na studie. Nalomení lidé žijí vzpomínkami. Kupí svůj život kolem někoho nebo něčeho, co umřelo. Jejich duševní síla leží v lásce k ně- čemu, co musili opustit. Jejich tvořivost nevyrůstá z živého, ale z úcty k neži- vému. Dny a čas jim utíkají kupředu, ale myšlenky jsou zahněteny k něčemu, co se nepohnulo. Naprostou životní nutností se musí od toho vzdalovat víc a víc. Vytvářejí v sobě legendu domova. Legendu minulosti. Dříve nebo později podléhají podivnému klamu: přestá- vají vidět skutečnost. Čím větší je jejich láska k tomu, co ztratili, tím houževna- těji se brání vzít na vědomost, že se jejich domov změnil. Prostá lidová pravda, že „život jde dál“, je skutečnost právě tak surová, jako pravdivá. Kdo se chce vymknout její zákonitosti, podobá se vdově, která po zbytek svého života za- lévá malý hrobeček, kde už dávno ani netlí drahý nebožtík. Většina emigrantů propadá tomuto pohledu zpátky. Jen málokteří se mu ubrání. Když odcházeli, tvořili snad vyspělou elitu národa, myšlenkově reprezentativní jeho část a du- chovně vytříbenou jeho složku. Jakýmsi tajemným kouzlem se však stává, že jejich duchovní a myšlenková vyspělost začíná kornatět už za několik roků. Nedostávají dostatečné podmínky k dalšímu vývoji, zastavují se, jako ručička hodin, které nikdo nenatáhl. K tvořivosti a práci žene člověka prostředí. A málo lidí má tolik duševní pevnosti a síly, aby dovedlo čerpat svoji vlastní tvořivost z cizího prostředí. – – – Nepochybuji o tom, že lidé, kteří odjíždějí, jsou z velké části ztraceni pro práci na myšlenkovém vývoji národa. Odtrhnuvše se od velkého tělesa, začínají sou- kromý život někde na cizí půdě, neschopni už svým vlastním tělem vysvětlit, co to je česká věc. I kdyby měli sebe pevnější vůli, odpadnou od národa, jako ba- revné listy na podzim od stromu. Nestávají se snad odrodilci. Ale emigranty. To jest: stávají se lidmi, kteří neživě milují živou věc. Nestačí však ji milovat. Nutno jí sloužit, pomáhat, vyvíjet, budit, střežit a za ni bojovat. Je nás tolik, abychom směli odjíždět? Můžeme si dovolit luxus tichého sou- kromí někde daleko za mořem nebo za kanálem? Můžeme si dovolit zředění my- šlenkových sil, které tu máme? To je, o čem přemýšlím, když hovořím s lidmi, kteří se chystají „hledat si štěstí jinde“. Němci se nám tolik diví a tak užasle se nás táží: proč se tolik bojíte o svou národnost? Bylo přece řečeno, že ji neztratíte. Bylo vám přece slíbeno, že vám zůstane zachována. Dostali jste přece příslib a čestné slovo? K čemu ty strachy? – – – Přitom je třeba uvědomit si, že ten malý kousek české země je dnes přelidněný víc, než země německá. Nejen přelidněný, ale zaplavený lidmi, jichž se po - slední měsíce dotýkají i existenčně. Nemám potuchy – a myslím, že zatím nikdo nemá – kolik nezaměstnaných Čechů přijde z bývalé armády, kolik bude pro- puštěno státních zaměstnanců, kolik se vrátilo Čechů ze Slovenska, kolik žen ztratilo práci. Rozhodně to není počet malý. Tito lidé budou přirozeně hledat možnost obživy. Už pouhá skutečnost, že je nepravděpodobné, aby ji mohli na- lézt všichni v Čechách, působí jakýsi druh emigrace. Po každém Čechu, který se odstěhuje, zůstane kousek země prázdné. Po každé přesazené květině zů- stane prsť pro květinu novou. Budeme-li odcházet, budeme řídnout. Budeme-li řídnout, budeme mít méně sil. A budeme-li mít méně síly, budeme mít i méně národní odolnosti. Na protřelé hlíně rostou zakrnělé květy. – – – Tak se na to, myslím, musíme dívat. Jsme národ. A musíme jím zůstat. Každý, kdo odchází, odnáší jednu hroudu s sebou a kus kořenů. Dokud zůstaneme pohromadě, poroste síla z našeho počtu – a vědomí blízkosti i vědomí práva. Mezery mezi námi musí býti nutně vyplněny podle zákonů fyzických: není vzdu- choprázdného prostoru. Ty odejdeš – a na tvé místo přijde jiný. Proto zůstaň, stůj a neodcházej. Svoje místo střez a obhajuj! Přítomnost, 12. 4. 1939