Přechody sloves mezi třídami - vyvolány 4 hlavními aspekty: 1/ hláskové změny 2/ snaha po vyrovnání (sblížení) prézentního kmene s infinitivním 3/ snaha zamezit neobvyklé hláskové alternaci v kořeni 4/ neproduktivnost daného typu 1/ Hláskové změny A/ V důsledku kontrakce zanikl u některých samohláskových sloves 3. A třídy kmenotvorná přípona -je-, tímto se slovesa vyčlenila ze 3. třídy a vytvořila samostatný konjugační typ – 5. slovesnou třídu (znaješ ˃ znáš, znaje ˃ zná)[1]. Po měkkém konsonantu došlo ještě k přehlásce ´a ˃ ě (sádz´áš ˃ sádzieš), čímž se 5. slovesná třída rozštěpila na 2 podtřídy (5. A dělati, 5. B sázěti, v prézentu např. děláš X sázieš) B/ po provedení monoftongizace ie ˃ í se u sloves náležejícím k typu sázěti začal uplatňovat prézentní kmenotvorný formant -í- (s alomorfem -ěj-), což tato slovesa přičlenila ke 4. třídě (k slovesům typu prositi a trpěti) – od níž se liší jen v několika tvarech: - v imperativu pros/trp X sázej - ve 3. osobě plurálu oni prosí/trpí X sázejí (v současné češtině dochází však k unifikaci i tohoto tvaru). Poznámka: - po kontrakci se ke slovesnému typu sázěti dostalo i několik sloves typu píti (p´u, pieš, píti); protože se ale neshodovala s tímto typem ani v infinitivu (sázěti X píti) ani ve všech prézentních tvarech (na rozdíl od ostatních sloves 5. třídy se u tohoto typu sloves kontrakce prosadila i v 1. os. sg. = p´u a 3. os. pl. = p´ú), v15. století tato slovesa přešla zpátky ke 3. třídě typu krýti (podle ní pak byly analogicky obnoveny všechny nestažené tvary). Přechod byl umožněn shodným infinitivním tvarem krý-ti – pí- ti. Souhrnně: Na přechodech jednotlivých sloves mezi třídami se podílela zejména Ø kontrakce; Ø monoftongizace ie ˃ í. 2/ Tendence po sblížení prézentních tvarů s infinitivem K přechodům mezi třídami docházelo v tomto případě u těch sloves, jejichž kořen měl v důsledku psl. a pč. změn hláskových změn jinou podobu v infinitivu a jinou v prézentu (případně i ve tvarech tvořených od kmene prézentního a infinitivního). A/ Přechod sloves z 1. třídy do 2. třídy Původně nosovková slovesa 1. A třídy, která při denazalizaci ztratila kořenné -n- (*penti ˃ * pęti ˃ päti ˃ pieti), toto -n- obnovila příklonem ke 2. slovesné třídě – tím došlo k vyrovnání tvarů prézentních a infinitivního: Tj. pnu, pieti ˃ pnu, pnouti žnu, žieti ˃ žnu, žnouti jmu, jieti ˃ jmu, jmouti tnu, tieti, tnu, tnouti B/ Přechod sloves z 1. třídy do 3. třídy živu, žíti ˃ žiju, žíti slovu, slúti ˃ sluju, slouti C/ Někdy docházelo k oboustranným přechodům, vznikly tak dvě sady tvarů – jedna sada podle kmene infinitivního a druhá podle prézentního: Kuju, kuješ, kovati (3. třída, typ kupovat): kuju, kuješ, kouti (podle 3. třídy) kovám, kováš, kovati (podle 5. třídy) 3/ Snaha zabránit nežádoucí alternaci v kořeni Jedná se zejména o přechody mezi 1. slovesnou (typem mazati) a 5. slovesnou třídou (typem dělati). V základech sloves typu mazati docházelo k neobvyklým alternacím: t ˃ c (létati, lécu, reptati, repcu) d ˃ z (hlodati, hlozu) zd ˃žd (hvízdati, hvížďu) k ˃ č (kdákati, kdáču) h ˃ ž (kulhati ˃ kulžu) r ˃ ř (kárati ˃ kářu) ch ˃ š (dýchati, dýšu) sk ˃ šč (blýskati ˃ blýšču) Aby k těmto alternacím nedocházelo, přecházela tato slovesa k 5. třídě, která alternace nevyžadovala (přechod byl zprostředkován shodným infinitivním kmenem s kmenotvornou příponou -a-) ˃ létám, reptám, hlodám, hvízdám, kdákám, kulhám, kárám, dýchám, blýskám Poznámka: Alternace s ˃ š, z ˃ ž jsou v jazyce obvyklé, proto si čeština slovesa s těmito alternacemi ponechala: mažu, mazati píšu, psáti. Slovesa s kořenem zakončeným na souhlásku, která měkčení nepodléhá, si původní tvary rovněž ponechala (kapati – kapu, hýbati, hýbu, kašlati – kašlu), ale často k nim přibrala i novotvary podle třídy 5. (kapám, hýbám, kašlám). Analogicky vznikly pak i u sloves 5. třídy tvary podle 1. třídy (kopám – kopu, skřípám – skřípu, kývám – kývu apod.). 4/ Přechod od neproduktivních typů k produktivním Jedná se zejména o přechod sloves z 1. třídy s nulovým infinitivním formantem ke 2. třídě s výrazným kmenotvorným formantem, která zřetelně vyjadřuje vid. Zprostředkujícím tvarem bylo zřejmě participium l-ové (1.→ 5. třída, 1. → 2. třída) nebo participium n-ové (1. → 4. třída) Přechod 1. třída → 2. třída (zpravidla dokonavá slovesa) lahu, léci, lehl → lehnu, lehnúti řku, řéci, řekl → řeknu, řeknúti vrhu, vrci, vrhl → vrhnu, vrhnúti Přechod 1. třída → 5. třída (zpravidla nedokonavá slovesa) [2] bodu, bodeš, bósti → bodaju, bodáš, bodati padu, padeš, pásti → padám, padáš, padati Přechod 1. třída → 4. třída spasu, spaseš, spásti → spas´u, spasíš, spasiti poleku, polečeš, poléci → poléču, poléčíš, poléčiti Prézens Stč. se vyznačuje následujícím repertoárem osobních prézentních koncovek (podoby zvýrazněné tučným řezem písma navazují na formy psl.): os. sg. du. pl. 1. ‑u / ‑´u / ‑ú / ‑m ‑vě / ‑va / ‑ma ‑me / ‑m / ‑emy 2. ‑š ‑ta ‑te 3. ‑Ø ‑ta ‑ú / ‑ie Na vývoj stč. forem 1. os. sg. měla důsažný vliv přehláska ´u > i, která od 2. třetiny 14. století způsobila rozštěpení koncovky 1. os. na alomorf ‑u po nepalatalizovaných souhláskách a ‑i po souhláskách palatalizovaných: nesu, beru, tisknu X maži, kryji, kupuji. V následujícím vývoji (od 17. stol.) však začala být tato alomorfie pod vlivem nepřehlasovaných forem odstraňována: maži → mažu, kryji → kryju, kupuji → kupuju. Vedle toho se v 1. os. sg. realizoval morfologický proces, který vedl k odstranění alternací u sloves IV. a V. třídy. Již od 1. pol. 14. stol. se u jmenovaných sloves objevuje koncovka ‑m, která sem proniká od sloves atematických. Tato koncovka začala pronikat nejdříve ke slovesům V. třídy, tj. k těm, která podlehla kontrakci: dělaju → děl‑á‑m, sázěju → sáz‑ie‑m, neboť zde eliminovala alternaci slovesného kmene ‑aj‑ ~ ‑á‑, ‑ěj‑ ~ ‑ie‑. Po provedení monoftongizace ‑ie‑ > ‑í‑ se začala většina prézentních forem slovesného typu sázěti shodovat s prézentními formami sloves IV. třídy: sg. 2. os. sázíš ‒ prosíš, trpíš; sg. 3. os. sází ‒ prosí, trpí… Tato slovesa velmi ochotně přejala novou koncovku ‑m, neboť jim umožnila odstranit alternaci kořenného konsonantu v 1. os. prositi ‒ prošu ‒ prosíš → prositi ‒ prosím ‒ prosíš, Staročeské minulé časy Stará čeština zdědila z praslovanštiny bohatý systém minulých časů. Podle vnitřní struktury je můžeme dělit na: · jednoduché (syntetické) minulé časy, · složené (analytické) minulé časy. jednoduché (syntetické) složené (analytické) imperfektum préteritum aorist sigmatický antepréteritum / plusquamperfektum aorist asigmatický 1. Jednoduché (syntetické) minulé časy Aorist asigmatický Aorist sigmatický Imperfektum os. sg. 1. ‑Ø ‑ch ‑ch 2. ‑e ‑Ø ‑še 3. ‑e ‑Ø ‑še du. 1. *‑ově / *‑ova ‑chově / ‑chova ‑chově / ‑chova 2. *‑eta ‑sta / ‑šta ‑šta / ‑sta 3. ‑eta ‑sta / ‑šta ‑šta / ‑sta pl. 1. ‑om ‑chom / ‑chomy / ‑chome ‑chom / ‑chomy / ‑chome 2. *‑ete ‑ste / ‑šte ‑šte / ‑ste 3. ‑u / ‑ú ‑chu ‑chu Aorist asigmatický: tvořil se jen od souhláskových sloves I.A a II.A třídy Aorist sigmatický – ode všech ostatních sloves. Funkce aoristu – vyjadřoval minulý děj ukončený. Funkce imperfekta: vyjadřoval děj v minulosti probíhající (neukončený). imperfektum = slovesa imperfektivní (nedokonavá) aorist = slovesa perfektivní (dokonavá) Jednoduché minulé časy zanikly v 15. století. Hlavním důvodem byla gramatikalizace vidu a homonymie 2. a 3. os. sg. 2. Složené (analytické) minulé časy Préteritum Tvary préterita byly v češtině od jejich počátků tvořeny kombinací l-ového participia a prézentních forem slovesa býti. V praslovanštině se ještě označuje jako perfektum, neboť se předpokládá, že mělo rezultativní (perfektivní) význam, tzn. rekonstruovaný význam spojení přišel jsem je ‚jsem přišlý / ten, kdo přišel‘. Antepréteritum / plusquamperfektum Sloužilo k vyjádření předčasnosti v minulosti: šlo o čas, který signalizoval, že děj/stav slovesa ztvárněného antepréteritem se odehrál před jiným dějem/stavem. Výskyt antepréterita v jazyce náročné literární produkce podporovala snaha najít adekvátní ekvivalent latinské předlohy (plusquamperfekta). Obecně nebylo ve spisovné češtině nikdy běžným frekventovaným vyjadřovacím prostředkem. Bylo tvarově neustálené: tvořilo se kombinací minulých časů pomocného slovesa býti a l‑ového participia. Variantnost podoby pomocného slovesa plynula z faktu, že se stč. vyznačovala bohatým systémem minulých časů: Préteritum Antepréteritum auxiliár ve formě préterita auxiliár ve formě imperfekta auxiliár ve formě bě‑aoristu auxiliár ve formě by‑aoristu os. sg. 1. dal, ‑a, ‑o + jsem dal… + jsem byl dal… + biech dal… + běch dal… + bych 2. dal… + (j)si / s dal… + (j)si byl dal… + bieše dal… + bě dal… + by 3. dal… + jest / je / j / Ø dal… + jest / je / j / Ø byl dal… + bieše dal… + bě dal… + by … … … … … Futurum Vývoj jazykových prostředků vyjadřujících v č. futurálnost lze chápat jako proces, který byl započat již v psl. Psl. zřejmě svébytnou jaz. formou vyjadřující futurum nedisponovala. Ve stč. se k vyjadřování futura užívaly: I. Syntetické slovesné formy: 1. Obvykle se předpokládá, že ve stč. (podobně jako v nč.) mohly být ve futurálním významu interpretovány prézentní formy nedokonavých sloves, budoucnost je zde vyjádřena lexikálně (pomocí adverbia, příslovečného určení), např. Zítra jedu do Prahy. 2. Futurální význam mají ve stč. stejně jako v nč. formálně prézentní tvary dokonavých sloves (přinesu, odnesu). 3. Pomocí prefixů po-, vz- (poletím, vzletím). II. Analytické slovesné formy: Význam budoucího času se mohl vyjadřovat pomocí analytických konstrukcí obsahujících určitý tvar lexikálního/auxiliárního slovesa a neurčitou slovesnou formu plnovýznamového slovesa. Syntaktické analytické formy, které jsou tvořeny kombinací modálního slovesa chtieti, jmieti a infinitivu plnovýznamového slovesa: Že chceš vždy v krčmě ležěti, dietky chtie hladem zemřieti ‚Protože chceš pořád ležet v krčmě, děti zemřou hladem‘. Již ve stč. byl základním prostředkem budoucího času nedokonavých sloves analytický tvar futura, která byl tvořen auxiliárním slovesem futura budu/budeš/bude… a infinitivem plnovýznamového slovesa. Tento typ tvoření analytického futura, který stsl. a patrně také psl. ještě neznaly je ve stč. již rozšířený, první doklady pocházejí ze 13. stol. Neurčité slovesné formy 1. Infinitiv Infinitiv byl tvořen koncovkou ‑ti z infinitivního kmene (od původu jde o ustrnulý pád deverbativního substantiva, nejspíše dativ). U sloves I. třídy typu péci, tj. s nulovou infinitivní příponou a kořenem zakončeným na veláru, měl infinitiv v důsledku hláskových změn nepravidelnou formu vyznívající na ‑ci (*pek‑ti > *pec´i). Infinitivní koncovka podléhala již od 14. století apokopě: ‑ti > ‑ť. V 15. století pak pod vlivem supina ztvrdla -ť → -t: sblížení forem supina a infinitivu byl výsledkem procesu postupného nahrazování supina formami infinitivu, které počalo již ve 14. století (viz níže). Ve spisovné češtině se vedle sebe dlouhou dobu vyskytovaly podoba plná ‑ti a zkrácená (ztvrdlá) ‑t. Teprve ve 20. století byla podoba ‑t kodifikací akceptována jako správná, což způsobilo velmi rychlou archaizaci slabičné formy ‑ti. Ve vývoji infinitivní formy se prosadila celá řada analogických změn. Koncovka ‑t pronikla také do infinitivní formy sloves I. třídy typu péci: péci → péct / píct, vléci → vléct / vlíct. Formy typu péct, vléct nakonec uznala moderní kodifikace češtiny. 2. Supinum Supinum je podobně jako infinitiv původem ustrnulý pád (zřejmě akuzativ) deverbativního substantiva (infinitiv a supinum se však vyvinuly z jiného typu substantiva odvozeného od slovesa). V psl. bylo supinum tvořeno koncovkou *‑tъ, která se připojovala k infinitivnímu kmeni, s výjimkou sloves I. třídy typu péci, jejichž zakončení nemělo podobu tvrdou, nýbrž měkkou (*pec´ь). Supinum mělo v psl. a stč. velmi vyhraněnou funkci: bylo adverbiálním (účelovým) argumentem sloves pohybu. Jeho původní substantivní platnost se projevovala v tom, že bylo‑li tvořeno z tranzitivních sloves, měnilo akuzativ pravého komplementu na genitiv (jak bývá demonstrováno na psl. větě *idǫ lovitь rybъ ‚jdu lovit ryby‘). Ve stč. bylo supinum dobře zachováno, nicméně na rozdíl od stsl. se tvořilo především od nedokonavých sloves. Případů s perfektivními slovesy je doloženo velmi málo: typu přišel jsi zatratit nás. Stč. formy supina navazovaly na psl. stav: byly derivovány z infinitivního kmene tvrdou koncovkou ‑t, avšak u sloves typu péci mělo stč. supinum měkké zakončení pec. Jelikož je supinum s výjimkou sloves typu péci zakončeno tvrdou souhláskou, nenastaly u forem s infinitivním kmenem zakončeným na ´a, ´ä podmínky příhodné pro přehlásku, a proto se ve stč. vyskytují formy supina sázat, žat (oproti infinitivům sázěti, žieti stejných sloves). Formální stránka supina se liší od formální stránky infinitivu ještě v dalším momentu: infinitivům dvojslabičných sloves s dlouhou kořennou samohláskou odpovídají formy supina se samohláskou krátkou (nésti ‒ nest, péci ‒ pec, spáti ‒ spat). Supinum během stč. období postupně zaniklo ‒ tento proces vyvrcholil v 15. stol. Průvodním jevem jeho zániku bylo zejména (vzájemné) funkční a morfologické ovlivňování supina s infinitivem: Nahrazovaní supina infinitivem, které se prosadilo s výjimkou dolní lužické srbštiny a slovinštiny v celkovém areálu slovanských jazyků, je známo již ze stsl. a množí se ve stč. památkách 15. století. Tento proces lze spojovat s faktem, že supinum bylo jazykovým prostředkem s velmi specifickou gramatickou funkcí a významem. Jedním z obecných principů jazykového vývoje je nahrazování specifických prostředků prostředky méně specifickými. Supinum bylo konkurenčním prostředkem infinitivu, který však měl oproti supinu tu vývojovou výhodu, že se z ustrnulého pádu deverbativního substantiva proměnil v základní neurčitou slovesnou formu. Ojedinělé pokusy o oživení supina v češtině 1. pol. 19. stol. byly neúspěšné. 3. Participia 1. Participium nt-ové (přechodník přítomný) Participium nt‑ové (přítomné činné) se ve stč. tvořilo z prézentního kmene následujícími sufixy: nom. I. a II. třída ‑a ‑úci ‑a III. třída, V. třída, I. třída typ mazati ‑ě ‑úci ‑ě IV. třída ‑ě ‑ieci ‑ě Na rozdíl od psl. se jmenné formy nt‑ového participia: a) neskloňovaly, participium je doloženo pouze ve tvarech nom. a ak. b) v pl. a du. se objevovaly pouze v podobě ‑ce. Po provedení přehlásek a monoftongizace ie > í splynuly typ b) a c). V souladu s psl. stavem a na rozdíl od nč. se stč. participium nt‑ové tvořilo jak od nedokonavých, tak dokonavých sloves (převažovaly však formy nedokonavých sloves). U sloves typu mazati byly staré formy nt‑ového participia maže, mažíc, mažíce ‒ homonymní se 3. os. sg. ‒ postupně nahrazovány inovovanými formami maz‑aje, maz‑ajíc, maz‑ajíce. Od 14. stol. se šířily apokopované tvary feminina a plurálu: ‑ci > ‑c, ‑ce > ‑c, z nichž se ve spisovné češtině nakonec ustálily jen podoby feminina: žena nesouc × ženy nesouce (v češtině střední doby se apokopované formy sg. a pl. někdy odlišovaly pomocí kvantity: žena jsuc × ženy jsouc). Od 14. století se v sg. neutra namísto původní formy shodné s m. šířily formy ženského rodu: dítě nesa → dítě nesouc(i). Od 15. stol. se ve stč. památkách začaly objevovat případy porušování kongruence. Od 16. a 17. stol. byla kongruence dodržována již jen v památkách vysokého stylu. To lze nepochybně považovat za svědectví zániku shodných participiálních forem v mluvených útvarech češtiny, která se odehrála v 15. a 16. stol. Od 16. stol. byly kongruentní formy participia nt‑ového prostředkem psaného jazyka. Ve spisovné češtině 17. a 18. stol. se rýsovala možnost vytvořit jednu, nekongruentní formu participia nt‑ového, a to buď typu nesouc, anebo typu nesouce. Jelikož v tomto období vycházela velmi rychle z užívání participia s‑ová, užívala se podobně jako ve stč. nt‑ová participia jak od sloves nedokonavých, tak také dokonavých. Tuto distribuci nt‑ových participií však obrozenci odmítli, a na místo toho kodifikovali tvoření nt‑vého a také s‑ového participia (tj. přechodníků) podle úzu památek vysokého stylu konce 16. století (tato pravidla definitivně zpřesnil J. Gebauer). Tím ovšem odsoudili přechodníky k zániku: v současné č. představují neužívaný jazykový prostředek, s jehož náležitým tvořením si neví rady mnozí aktivní uživatelé spisovné češtiny. Nt‑ové participium, resp. jeho forma uchovávající ‑c‑, se stalo základem tvoření deverbálních adjektiv typu trp‑iec‑í, volaj‑úc‑í. Tyto formy se skloňovaly podle měkké složené deklinace. 2. Participium s-ové (přechodník minulý) Stč. zdědila z psl. participium minulé činné, které se v rané psl. derivovalo pomocí sufixu *‑us‑ z infinitivního kmene. Podobně jako v psl. mělo dvě sady sufixů, jejichž distribuce se řídila zakončením infinitivního kmene: nom. m. n. f. se zavřeným kmenem ‑Ø ‑Øši ‑a s otevřeným kmenem ‑v ‑vši ‑v Na rozdíl od psl. se formy s-ového participia sloves typu prositi tvořily z inf. kmene pomocí sufixů ‑v, ‑vši, ‑vše (prosi‑v, prosi‑vši, prosi‑vše). Podobně jako u participia nt‑ového také u participia s‑ového a) byly užívány jen formy nominativu b) v pl, zobecnila původně forma jen maskulina ‑še, c) byly původní formy neutra dítě přines prosiv nahrazeny formami původně ženskými dítě přinesši / prosivši (v 16. stol.). Z hlediska funkční morfologie je s‑ové participium podobné participiu nt‑ovému (tradičně bývají obě participia klasifikována jako přechodníky), i když jeho funkční paleta není v mluvnickém systému staré a střední češtiny tak široká jako u participia nt‑ového. Na rozdíl od nt‑ového participia není doloženo v akuzativu a není východiskem tvoření deverbativních adjektiv typu dodavší, odmítnuvší, přinesší (tyto formy jsou jazykovým importem z ruštiny, který byl realizován v 1. pol. 19. stol.). Participium s‑ové ustupuje z památek češtiny střední doby v mnohem větší míře než participium nt‑ové, v 19. století je jeho užívání obnoveno podle úzu památek vysokého stylu konce 16. stol. (viz výše). 3. Participium l-ové Stč. tvoření l‑ového participia navazovalo plynule na psl. stav: derivovalo se se sufixem ‑l, ‑la, ‑lo z infinitivního kmene. V důsledku zániku a vokalizace jerů se u sloves I. třídy typu vésti, péci, jejichž kořen končil na souhlásku, dostala likvida v sg. m. do neslabičné pozice: formy typu vedl, pekl byly tedy jednoslabičné. V následujícím vývoji byla tato neslabičná likvida odstraněna rozličnými způsoby: a) l se stalo slabikotvorným: ve‑dl̥, pe‑kl̥ (spisovná čeština a velká část moravských nářečí), b) l zaniklo pek, ved (česká nářečí v užším smyslu a část nářečí slezskočeských), c) v dané slabice se objevil vkladný vokál mohel / mohol / mohlu (v okrajových nářečích, především východomoravských). Toto participium je v češtině součástí analytických slovesných forem: préterita, antepréterita, kondicionálu a futura. Formy l‑ového příčestí jsou geneticky spjaty se slovotvorným typem deverbativních adjektiv tvořených z nepředmětových sloves vyjadřujících vlastnost plynoucí z vykonaného děje typu došlý, zbloudilý, zmoklý. 4. Participium pasivní (n-ové / t-ové) Ve stč. se minulá trpná participia odvozovala z infinitivního kmene dvěma sadami sufixů: 1. ‑n, ‑na, ‑no (‑en, ‑ena, ‑eno) = participium n-ové 2. ‑t, ‑ta, ‑to = participium t-ové - způsob tvoření participií podléhal komplementární distribuci - ve funkci pasiva - tvoření deverbativních adjektiv (nalezený, zabitý, udělaný, umytý) ________________________________ [1] Výsledek kontrakce je v tomto případě nepravidelný. [2] K těmto slovesům se pak vytvořily dokonavé protějšky s příponou -nu- náležící ke 2. třídě (padnúti, bodnúti)