PLIN007 Od staré češtiny k nové češtině – Vývoj zvukové stavby češtiny II 1
SAMOHLÁSKOVÁ KVANTITA
Patří k nejméně prozkoumaným oblastem ve vývoji češtiny.
Zdroje původní pračeské kvantity:
1. Pokračování původní psl. kvantity ‒ v určitých pozicích nenastalo pozdně psl. krácení:
národ (< *na´rodъ), zákon (< *za´konъ), *východ (< *vy´chodъ).
2. Kvantita se vyvinula ve slabikách pod intonací novoakutovou, která vznikla v pozdně psl.
na místě intonace původně cirkumflexové nebo tam, kde byly dříve slabiky krátké (tyto
změny intonace se nazývají metatonie): a) genitiv plurálu: stč. synove – synóv, noha – nóh; b)
nominativ singuláru maskulin a feminin zakončený na -ъ a -ь (zde nelze v češtině dost dobře
odlišit novoakut od náhradního dloužení): bóh – boha, dvór – dvora, sól – soli…
3. Kvantita vznikla kontrakcí – viz Vývoj zvukové stavby češtiny I.
4. Se zánikem jerů je spjato tzv. náhradní dloužení (v češtině je jen velmi těžko odlišitelné od
kvantity vzniklé z novoakutové intonace ‒ viz výše): dóm – domu, dól – dolu, vóz – vozu.
5. V určitých specifických pozicích vzniká tzv. sekundární dloužení: ve stč. textech se např.
objevují doklady takového dloužení po předložkách či předponách: v oči > vóči, v obec >
vóbec, k ápoštolóm nebo před j: nájde, tájný.
Pračeské kvantitativní poměry se pak během historického vývoje poměrně hojně a pronikavě
proměnily, a to na základě:
a) Morfofonologického zobecnění jednotlivých pravidel (dloužení – krácení u deminutiv most
– můstek X dům – domek).
Zde lze uvažovat o působení templatických pravidel: např. iterativa (odvozovaná sufixy -ě-,
-a-, -ova-) mají „vážit“ tři móry (týká se jen součtu váhy kořenného a tematického vokálu,
tzn. počítáno od konce mají být tři krátké slabiky, nebo jedna slabika krátká a druhá dlouhá):
píjet, -hlížet, skákat, -žírat X -chvalovat, -měšovat.
b) Analogického vyrovnávání v rámci paradigmatu (morfologického či slovotvorného – sg.
nom. rýba, gen. rýby, dat. rýbě… X sg. instr. rybú, pl. gen. ryb, dat. rybám… > ryba, ryby,
rybě, rybou…).
c) Různých fonologických či fonetických změn (zánik kvantity v slezskočeských dialektech,
fonologizace krácení í a ú v středomoravských dialektech, dloužení o před j a ň v dialektech
východomoravských kójí, hóní apod.).
PLIN007 Od staré češtiny k nové češtině – Vývoj zvukové stavby češtiny II 2
VÝVOJ F
Psl. a pč. nedisponovaly samostatným fonémem [f], pouze znaly hlásku [f], která se
objevovala na místě skupiny pv: úpvati > úpfati > úfati. Absence fonému /f/ v nejstarších
fázích češtiny naznačují nejstarší přejímky z němčiny a latiny, v nichž se na místě německého
nebo latinského f vyskytuje jiná příbuzná stč. labiála:
něm. fasant ‒ bažant
něm. biscof ‒ biskup
lat. firmare ‒ biřmovati
Postupné prosazování asimilace znělosti, jejímž působením se f stávalo poziční neznělou
variantou w, a externí vliv němčiny na češtinu v jazykově smíšených oblastech
česko-německých vedly ke vzniku samostatného fonému /f/ ve staré češtině (ve 13. století).
PROTETICKÉ A HIÁTOVÉ HLÁSKY
Z psl. zdědila čeština protetické hlásky v- (*ūdra > vydra) a j- (psl. *jestь X lat. est).
K nejstarším českým protetickým hláskám patří j, jehož rozšíření nepokrývá celé české
jazykové území, srov. např.:
jim X im
jiskra X iskra
jíti X íti
Vedle toho se ve stč. památkách vyskytuje protetické h-, které má od počátku patrně územní
omezení (na jihozápadočeské s středomoravské dialekty). Tato protetická hláska se objevuje
před všemi samohláskami, a dokonce také před sonantami r, l, n:
ale > hale
almara > halmara
i > hi
rohy > hrohy
řeže > hřeže
ukáže > hukáže
Od 14. století se v staročeských památkách ojediněle objevuje protetické v-. Jeho výskyt je
vždy vázán na pozici před iniciálním o-. V průběhu 15. stol. jeho rozšíření pozvolna vzrůstá,
přičemž kulminuje v 16. stol. Moderní spisovná čeština protetické v- striktně odmítá.
obilí > vobilí
osel > vosel
orat > vorat
okno > vokno
PLIN007 Od staré češtiny k nové češtině – Vývoj zvukové stavby češtiny II 3
Protetické v- se rozšířilo na drtivé většině českého jazykového území: téměř úplně v českých
nářečích v užším smyslu (s výjimkou doudlebských dialektů) a v části středomoravských
dialektů.
ZMĚNY V PROUDU ŘEČI
Metateze
S výjimkou psl. metateze likvid jde o sporadickou změnu, kterou jsou reorganizovány jen
některé souhláskové skupiny:
*kvtьtǫ > > ktvu ‚kvetu‘1
inhed > ihned
povraz > provaz
malženstvo > manželstvo
mhla > mlha
Kontrakce (stahování)
Jestliže pomineme pračeskou kontrakci (viz tam), projevují se případy kontrakce jen
sporadicky (většinou jako výsledek snahy odstranit hiát):
a on, a ona, a ono > an, ana, ano
Joachym > Jáchym
na ony > nany
na obě > nábě
Synizese (viz výše)
doúfati > > dofati
Ovidius > Ovídjuš
Bohuše > Boše
Apokopa (zánik koncových souhlásek)
K této změně je náchylné zejména finální -i:
nesi > nes
raději > raděj
trpieci > trpíc
Apokopa se projevuje také u zájmenných příslovcí končících na -o (často s mezistupněm -e):
kako > kake > kak
sěmo > sem
1
Nč. kvetu vzniklo z kořenové podoby, která se ustanovila v participiu l-ovém: *kvьtlъ.
PLIN007 Od staré češtiny k nové češtině – Vývoj zvukové stavby češtiny II 4
tamo > tame > tam
tako > take > tak
Ojediněle se lze setkat se zánikem jiných finálních samohlásek, které jsou součástí afixů:
bieše > bieš
jednoho > jednoh
toho > toh
déle > dél
viece > víc
Artikulační asimilace
Asimilace způsobu artikulace
dš > dč nadšenie > nadčenie
ds > dc dvadsěti > dvadcěti
chc > kt chci > kci
cht > kt chtěl > kťel
Asimilace místa artikulace
dc > c dvadcěti > dvacěti
mj > mň mjesíc > mňěsíc
čs > c ničs > nic
sč > šč sčestie > ščestie
šs > s češský > český
zš > žš nalezši > naležši
Zjednodušování souhláskových skupin
dd > d paddesát2
> padesát
kk > k měkký > měký
nn > n Anna > Ana
ss > s s světa > světa
šš > š vyšší > vyšší
Zánik souhlásky v souhláskové skupině
kd > d když > dyž
kt > k který > kerý
šč > č déšč > déč
stl > sl stlúp > slúp
2
Forma vzniklá asimilací z patdesát.
PLIN007 Od staré češtiny k nové češtině – Vývoj zvukové stavby češtiny II 5
stsk > s mětské > měské
tk > k tkadlec > kadlec
Vkladné samohlásky
Ve stč. textech se ojediněle objevuje v souhláskových skupinách vkladné i: čstíti (chiſtiti), čsti
(chyſti), řka (řyka).
U neslabičné předložky k se vytvořilo vkladné u (v pozici před labiálami): ku boju, ku
podlazě, ku vidění.
Vkladné souhlásky
cn > ctn mocný > moctný
sn > stn tělesně > tělestně
nr > ndr Kunrátovi > Kundrátovi
sř > stř sřěda > středa
Disimilační změny
Změna šč > šť, ždž > žď
Nejstarší doklady této disimilace pocházejí ze 14. stol., avšak hlavní fáze této změny spadá do
stol. 15. Disimilace proběhla ve spisovné češtině a na území českých dialektů v užším smyslu,
kdežto v moravských dialektech se neprosadila:
ješče > ještě
ščestí > štěstí
na púšči > na poušti
S touto změnou je paralelní změna ždž > žď:
ždžár > žďár
Po provedení disimilace šč > šť proběhlo v 15. století následně ve skupině šť ztvrdnutí ť
v pozici před konsonantem (někdy se tato změna nazývá 2. historickou depalatalizací):
pišťce > pištce
šťkáti > štkáti
šťváti > štváti
Ostatní případy disimilace
Jestliže se neslabičná předložka w vyskytla před labiálou, změnila se na u:
w město > u město
w Prahu > u Prahu
w wodu > u wodu
PLIN007 Od staré češtiny k nové češtině – Vývoj zvukové stavby češtiny II 6
Další případy disimilace jsou spíše sporadické:
čč > čť plaččivý > plačtivý
čšč > čť řečščí > řečtí
čř > tř čřieví > třěví ‚střevíc‘3
čt > št čtyřé > štyřé
dc > ds rádcě > rádsě
kt > cht oktáb > ochtáb
sch > sk schovati > skovat
tc > ts v smutcě > v smutsě
tč > tš otče > otše
žč > žt nebožčík > nebožtík
Změny dc > ds, tc > ts a tč > tš jsou doloženy jen v Legendě o sv. Kateřině, kam patně
pronikly jako formy nářeční (podobné formy jsou známy z jihočeských a středomoravských
dialektů).
ASIMILACE A NEUTRALIZACE ZNĚLOSTI
Znělostní asimilace je převážně regresivní, tj. znělost/neznělost první souhlásky
v souhláskové skupině konsonantů s odlišnou znělostí se mění podle neznělosti/znělosti
souhlásky následující. Asimilace znělosti se definitivně ustálila až v průběhu 14. stol., jak
svědčí změna psaní některých slov:
dchoř > tchoř
čbán > džbán
kde > gde
sde > zde
V případě, že se znělá párová souhláska nachází na konci slova před pauzou, podléhá
neutralizaci znělosti (neutralizace znělosti se ustálila až na konci 14. stol.):
dub > dub
knih > knich
pstruh > pstruch
vrah > vrach
Fakt, že se po zániku jerů původní podoba znělých/neznělých konsonantů navzdory asimilaci
a neutralizaci často udržela až do 14. století, je zpravidla interpretován (podle J. Vachka) jako
3
Nově vzniklé tř se začalo mísit se skupinou str / stř, ve které se t vytvořilo jako přechodový konsonant (viz
výše), a podléhalo proto analogické změně tř > stř.
PLIN007 Od staré češtiny k nové češtině – Vývoj zvukové stavby češtiny II 7
výsledek protikladu napjatosti/nenapjatosti konsonantů: na rozdíl od nové češtiny si párové
znělostní konsonanty podléhající asimilaci nebo neutralizaci udržely (podobně jako v
angličtině) svůj původní rys napjatosti/nenapjatosti.
U některých slov nebyl už původ souhláskových skupin interpretovatelný, a proto se v grafice
ustálila jejich podoba asimilovaná: džbán, zde, vždy atd. Naopak u slov, jejichž vnitřní
struktura je interpretovatelné, se psaní ustálilo podle etymologie:
kde [gde] ‒ kam, kudy
ovšem [ofšem] ‒ veškerý
knih [knich] ‒ knih
vrah [vrach] ‒ vraha
Některé fonémy vyvolávají neočekávaný způsob asimilace znělosti:
• /v/ podléhá asimilaci, ale samo ji nezpůsobuje: svůj, tvůj X ovšem [ofšem], včera
[fčera]; v moravskoslezských a jihočeských dialektech však /v/ podléhá progresivní
asimilaci: [sfuj], [tvuj];
• /h/ je při asimilaci vždy pravidelné, ale ve skupině sh podléhá buď regresivní asimilaci
[zh] (na Moravě), anebo asimilaci progresivní [sch] (v Čechách): [zhoda] X [schoda],
[na zhledanou] X [na schledanou];
• /ř/ se vždy přizpůsobuje sousedící souhlásce (ať předcházející, tak následující): tři
[ti], dři [dři], spařka [spaka], pařba [pařba].
PŘÍZVUK
Staročeský přízvuk je podobně jako novočeský pevně spjat s první slabikou ve větě (zřejmě
od 12. stol.).
VÝVOJ FONOLOGICKÉHO SYSTÉMU OD 15. STOLETÍ
DIFTONGIZACE Ó > O
Do souvislosti s rozvinutím jotace u dlouhého  > e se zpravidla klade velmi podobná změna
zadního vokálu ó > o ‒ týká se jen dlouhého ó.4
Tato změna kulminuje na přelomu 14. a 15.
stol.:
bóh > boh
dóm > dom
4
Tak jako se u vývoje  hovoří o rozvinutí jotace, tak se u změny ó > o hovoří o rozvinutí labializace.
PLIN007 Od staré češtiny k nové češtině – Vývoj zvukové stavby češtiny II 8
vóči > voči
svój > svoj
Ve stč. textech se sice objevují nemnohé doklady diftongizace krátkého o, nicméně v dalším
vývoji se neprosazují:
boha > boha
kostel > kostel
mohu > mohu
jako > jako
Se změnami  > e a ó > o nastává ve vývoji českého fonologického systému důležitý
předěl: po jejich prosazení se systém krátkých a dlouhých vokálů vyvíjí odděleně.
DIFTONGIZACE Ý > E
Tato změna zasáhla pouze tvrdé dlouhé ý (o vývoji krátkého y viz výše). Diftongizace se
realizovala zejména na přelomu 14. a 15. stol.
Diftongizace ý v klesavý diftong proběhla ve dvou fázích:
1. Nejprve vznikl diftong obsahující neurčitý střední a středový vokál, který byl blízký
fonému e, tj. ,5
o čemž svědčí grafika: nebayeay (nebv), maydlo, mlayn.6
2. Později (v průběhu 15. století) se prosadila změna tohoto neurčitého vokálu v e.
mlýn > mln > mlen
mýto > mto > meto
pýcha > pcha > pecha
dobrý > dobr > dobre
Diftongizace se prosazuje na místě í v té části českých a moravských dialektů, v nichž í po c,
z, s ztvrdlo í > ý: (sítko > sýtko >) sejtko, (vozík > vozýk >) vozejk, (cítit > cýtit >) cejtit.
Diftongizace byla provedena v českých nářečích v užším smyslu (snad s výjimkou okrajů
jihozápadočeské nářeční skupiny), ve středomoravských dialektech (s následnou
monoftongizací v é) a v západních okrajových úsecích východomoravských dialektů.
Diftongizace byla v 19. stol. odmítnuta kodifikátory moderní spisovné češtiny.
5
Tento první (vokalický) komponent by bylo možno chápat jako ǝ, a celá diftong tedy jako ǝ.
6
Kromě toho se psalo také jako <ai>, <ey>, <ei>, později také jako <ag>, <eg>.
PLIN007 Od staré češtiny k nové češtině – Vývoj zvukové stavby češtiny II 9
DIFTONGIZACE Ú > O
Tato změna proběhla v souvislosti s diftongizací ý > . Obě změny spojuje průběh,
chronologie a územní rozšíření (rozdíl je však v míře jejich přijetí moderním spisovným
jazykem ‒ viz níže):
Také tato diftongizace proběhla ve dvou fázích:
1. Na konci 14. století se ú diftongizovalo na klesavý diftong 7
, jehož první komponent
byl neurčitý, otevřený, blízký fonému /a/, a který se proto zapisoval jako <au>: aw,
av, au, av.
2. V průběhu 15. století se samohláskový komponent ztotožnil s fonémem /o/:
múka > mka > moka
dlúhý > dlh > dlohej
jedú > jed > jedo
ženú > žen > ženo
Tato změna proběhla na celém českém jazykovém území, s výjimkou východomoravských,
moravskoslezských a snad i okrajových úseků jihomoravských dialektů; v části
středomoravských dialektů nastala následně monoftongizace o > ó: moka > móka.
Jak již bylo řečeno, v 15. století se tento diftong zapisoval rozličným způsobem. Nakonec se
v pravopisném úzu 16. stol. ustálila podoba <au>, která se držela až do pol. 19. stol., ačkoli je
z pramenů zřejmé, že se v 16. stol. vyslovoval jako [ou].
Psaní ou namísto ú uprostřed a na konci slova se v spisovné češtině definitivně ustálilo ve 20.
letech 16. stol. Nicméně v iniciální slovní pozici se diftongizace často neprosadila: usta, unor,
usvit. To bylo způsobeno dílem kolísající kvantitou v iniciální pozici, dílem nejednoznačnou
grafikou bratrského pravopisu (u- na začátku slova se tisklo jako v-; tiskárny často neměly s
čárkou). Nakonec se ve spisovné češtině v průběhu 19. stol. poněkud anachronicky prosadila
podoba ú-.
MONOFTONGIZACE E > Í
V průběhu 15. stol. začala postupně převažovat první i-ová složka stoupavého diftongu e. Na
konci tohoto století byla v mluveném jazyce završena změnou e > í. Svědectví o tomto
vývoji podává J. Blahoslav, který navrhuje zapisovat diftong ie jako j s indexovým e
, tj <e
j>
beda > bída
7
Tento první (vokalický) komponent by bylo možno chápat jako ǝ a celý diftong tedy jako (ǝ).
PLIN007 Od staré češtiny k nové češtině – Vývoj zvukové stavby češtiny II 10
mera > míra
vera > víra
znamene > znamení
V jazyce psané komunikace se monoftongizace e > í prosazovala se zpožděním. Definitivně
byla přijata v 2. pol. 16. stol.: její rozšíření brzdila pravopisná tradice, která velela psát dlouhé
í diftongického původu jako <ie>.
Tato změna proběhla na téměř celém území českých dialektů: absentuje pouze v malé části
slezských dialektů na dnešním území Polska. Výskyt diftongu e v kopaničářských nářečích
(na moravsko-slovenském pomezí) lze vysvětlit jako výsledek kolonizace těchto horských
oblastí slovenskými osadníky (a tudíž jako výsledek externího jazykového vlivu).
MONOFTONGIZACE O > Ú (<Ů>)
Společně s monoftongizací e > í proběhla také monoftongizace o > ú (psáno jako <ů>).
Podobně jako v předchozím případě i zde lze předpokládat proces, při němž se posilovala
první složka diftongu na úkor složky druhé, až nakonec převážila. Za symptom tohoto
procesu by mohla být chápána grafika: diftong se zapisoval jako u s indexovým o
, tj, <ů>.
Hlavní průběh monoftongizace lze klást do 15. stol.:
boh > búh
dom > dúm
voči > vúči
svoj > svúj
Uzemní rozvrstvení této změny odpovídá rozšíření e > í absentuje pouze v malé části
slezských dialektů na dnešním území Polska a v kopaničářských nářečích, ve kterých je
výsledkem externího vlivu slovenštiny na češtinu.
ÚŽENÍ É > Í
Hlavní fáze této změny spadá do 16. stol. Původně akustická změna (dlouhé vokály se
artikulují úžeji) byla akcelerována systémovou nerovnovážností (chybějící zadní středový
protějšek); výsledkem bylo měkké neměkčící í:
postélka > postílka
čélko > čílko
zelé > zelí
dobrého > dobrímu
PLIN007 Od staré češtiny k nové češtině – Vývoj zvukové stavby češtiny II 11
Geografický rozsah é > í je značný, kromě nářečí českých v užším smyslu a nářečí
středomoravských se zčásti vyskytuje v západních okrajových úsecích východomoravských
dialektů a po měkkých souhláskách také ve východních částech slezkomoravských dialektů.
Navzdory značnému územnímu rozšíření nepřijal spisovný jazyk tuto změnu v úplnosti.
Uprostřed slova se prosadila poměrně důsledně, zejména po měkkých souhláskách: čélko >
čílko, žénka > žínka, ale také po konsonantech tvrdých: nébrž > nýbrž, smétko > smítko.
Velmi pomalu se prosazovala ve slabice lé: léčiti, létati, mléko. Pomalu se také šířila
v koncovkách složené deklinace a deklinace posesivních zájmen: dobrého > dobrího,
dobrému > dobrímu, mé > mí (v památkách češtiny 17. a 18. stol. byly tyto varianty stylově
podmíněny). V koncovkách é > í ustálila rychle tam, kde pomohlo sjednotit deklinační typy:
znamení – zelé > zelí, prosí – chválé >chválí. Tento stav v zásadě přijala moderní spisovná
čeština, avšak s tím rozdílem, že odmítla výsledky této změny v koncovkách složené
deklinace a v některých případech také ve slabice lé.
ZMĚNA AJ > EJ
V průběhu 15. a 16. stol. se tautosylabická skupina aj změnila na ej:
najlepší > nejlepší
krajčí > krejčí
házaj > házej
Jak ilustrují následující příklady, pro provedení této změny je relevantní pozice ve slabice.
Jakmile se daná sekvence aj vyskytuje v heterosylabické pozici, změna aj > ej neproběhne:
vajce > vejce X vajec
dělaj > dělej X dělají
daj > dej X dají
Původně tato změna proběhla důsledně, což demonstrují následující příklady:
hajný > hejný
tajný > tejný
kraj > krej
prodaj > prodej
U jmenovaných forem tato změna způsobila alternaci aj ~ ej. Tyto některé alternace byly
v následujícím vývoji odstraněny tendencí k unifikaci formy kořene:
hejný X hájiti → hajný
tejný X tajiti → tajný
krej X krájeti → kraj
PLIN007 Od staré češtiny k nové češtině – Vývoj zvukové stavby češtiny II 12
V případě prodej – prodaje vedla kořenová alternace v češtině střední doby ke vzniku dvou
paradigmat:
1. prodej X prodaj
2. prodeje X prodaje
3. prodeji X prodaji
…
Tato změna se interpretuje jako výsledek ztotožnění skupiny aj v téžeslabičném postavení
s diftongem  (ǝ), který vznikl i ý. Tuto změnu umožnily dva faktory: 1. klesavý diftong 
(ǝ) měl první vokál otevřený, který byl natolik blízký samohlásce /a/, že v určité fázi vývoje
mohly být skupiny  (ǝ) a aj chápány jako totožné, 2. po završení diftongizace ý >  (ǝ) byl
pro mluvčího 15. a 16. stol. odlišný původ obou skupin stěží interpretovatelný. Tato změna
bývala tradičně interpretována jako tzv. zpětná přehláska, která byla podmíněna měkkým j.
Tzn. že tato změna byla chápána jako případ asimilace, resp. akomodace (souhláska ovlivnila
kvalitu sousedící samohlásky). Avšak absence této změny v heterosylabických pozicích
naznačuje, že zde se zpětnou přehláskou počítat nelze.
ZMĚNA W > V
Jak již bylo mnohokrát uvedeno, staročeské w mělo původně bilabiální výslovnost.
O jeho bilabiálnosti svědčí jak staročeská grafika (např. slovo pravda je psáno jako prawuda
nebo prauwda), tak také častá disimilace neslabičné předložky w v pozici před labiálámi: w
Prahu > u Prahu.
V průběhu 15. stol. se bilabiální artikulace w změnila na labiodentální: w > v. Zbytky původní
bilabiálnosti w zůstaly zachovány v severovýchodočeských dialektech, kde se v v pozici na
konci slabiky vyslovuje jako : prada, kre.