Morfologie současného portugalského jazyka I Slovní druhy neslovesně ilf ■krč h ÍM Morfologie současného portugalského jazyka I Slovní druhy neslovesné lva Svobodová Masarykova univerzita Brno 2014 ^i^^É I T~.1—" ^ MiwiíTirníTVQ tHj?i,(TVI m.%ám^d investice 00 rozvoje vZ0£L4uAnI Dílo bylo vytvořeno v rámci projektu Filozofická fakulta jako pracoviště excelentního vzdělávání: Komplexní inovace studijních oborů a programů na FF MU s ohledem na požadavky znalostní ekonomiky (FIFA), reg. č. CZ. 1.07/2.2.00/28.0228 Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost. © 2014 Masarykova univerzita Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko (CC BY-NC-ND 3.0 CZ). Shrnutí a úplný text licenčního ujednání je dostupný na: http://creativecommons.Org/licenses/by-nc-nd/3.0/cz/. Této licenci ovšem nepodléhají v díle užitá jiná díla. Poznámka: Pokud budete toto dílo šířit, máte mj. povinnost uvést výše uvedené autorské údaje a ostatní seznámit s podmínkami licence. ISBN 978-80-210-7007-3 (brož. vaz.) ISBN 978-80-210-7008-0 (online : pdf) ISBN 978-80-210-7009-7 (online : ePub) ISBN 978-80-210-7010-3 (online : Mobipocket) OBSAH ÚVODEM 8 1. MORFOLOGIE 10 1.1 Morfém 12 1.2. Kombinatorika morfému 16 2. SLOVOTVORBA 17 2.1. Odvozování-derivace 17 2.1.1. Odvozování pomocí předpon 18 2.1.2. Seznam základních předpon řeckého a latinského původu. 19 2.1.3. Prefixace podle nového pravopisu 22 2.1.4. Odvozování pomocí přípon 22 2.1.4.1 Pragmatické derivační přípony (augmentativní a deminutivní sufixy) 23 2.1.4.1.1. Augmentativní přípony 23 2.1.4.1.2. Deminutivní přípony 26 2.1.4.2 Nocionální derivační přípony 30 2.1.4.2.1 Nominální sufixy 30 2.1.4.2.2. Verbální sufixy 38 2.1.4.2.3. Adverbiální sufixy 39 2.1.5. Jiné typy odvození 39 2.1.5.1 Parasyntetická derivace 39 2.1.5.2 Regresivní (zpětná) derivace 40 2.1.5.3 Nepravá derivace 41 2.2. Skládání - kompozice 41 2.3. Rekompozice a hybridismy 44 2.4 Zkracování-abreviace 45 3. SLOVNÍ DRUHY 48 4. PODSTATNÁ JMÉNA 51 4.1. Obecná charakteristika 51 4.2. Gramatická kategorie životnosti 52 4.3. Gramatická kategorie rodu v portugalštině 53 4.4. Přechylování 56 4.4.1. Heteronymie, derivace, konverze 56 4.4.2. Sémantické využití opozice maskulinum femininum 58 4.4.3. Problematika nestálého či měnícího se rodu 59 4.5. Gramatická kategorie čísla - numerus 60 4.5.1. Obecná charakteristika 60 4.5.2. Gramatická kategorie čísla v portugalštině 61 4.5.3. Singularia tantum a pluralia tantum 65 4.6. Pád - casus 67 4.6.1. Obecná charakteristika 67 4.6.2. K otázce pádu v portugalštině 68 4.6.3. Stupeň podstatných jmen 71 5. ČLEN - DETERMINANT 72 5.1. Obecná charakteristika 72 5.2. Člen v portugalštině 73 5.3. Morfologické vlastnosti členu 73 5.4. Funkce členu 75 5.5. Použití členu z hlediska typu kontextu 76 5.6. Sémantické operace 78 5.6.1. Determinační proces individualizace 79 5.6.2. Determinační proces neurčitosti 80 5.6.3. Determinace pluralizace 81 5.6.4. Determinace univerzální kvantifikace 82 5.6.5. Determinace kolektivních substantiv 83 5.6.6. Determinace u negativní kvantifikace 84 5.6.7. Determinace nepočitatelných substantiv 84 5.7. Zvláštnosti v používání členu 85 5.7.1. Morfologická a sémantická relevance členu 85 5.7.2. Substantivizace 86 5.7.3. Použití členu s posesivy 87 5.7.4. Použití členu s antroponymy 88 5.7.5. Použití členu s toponymy 90 5.7.6. Použití členu s názvy dnů v týdnu 91 5.7.7. Použití členu s názvy měsíců 92 5.7.8. Použití členu s hodinami 92 5.7.9. Použití členu s podstatným jménem casa 93 5. 7.10. Použití členu s neurčitým zájmeny ambos, todo, outro: 93 5. 7.11. Elipse členu 93 5.7.12. Diaforická funkce členu 94 6. PŘÍDAVNÁ JMÉNA-ADJEKTIVA 95 6.1. Obecná charakteristika 95 6.2. Morfematická struktura portugalských adjektiv 97 6.3. Množné číslo adjektiv 98 6.4. Přídavná jména složená 99 6.5. Adjektiva označující národnost a zeměpisný původ 100 6.6. Zkracování přídavných jmen 104 6.7. Kategorie stupně 105 6.8. Významová klasifikace adjektiv 108 6.9. Problematika postavení přídavného jména 110 6.10 Příslovečná funkce adjektiva 114 7. ZÁJMENA PRONOMINA 115 7.1. Obecná charakteristika a funkce zájmen 115 7.2. Sémantická klasifikace zájmen 117 7.3. Osobní zájmena 117 7.3.1. Podmětná zájmena 119 7.3.2. Klitická zájmena neprízvučná 121 7.3.3. Objektové tvary prízvučné 123 7.3.4. Zvratná zájmena 125 7.4. Zájmena přivlastňovací 125 7.5. Ukazovací zájmena 128 7.6. Zájmena vztažná 132 7.7. Tázací zájmena 137 7.8. Zájmena neurčitá 139 8. ČÍSLOVKY - NUMERALIA 146 8.1. Obecná charakteristika číslovek 146 8.2. Sémantická klasifikace číslovek 146 8.3. Základní číslovky 147 8.4. Číslovky řadové 151 8.5. Číslovky násobné 155 8.6. Číslovky dílové 156 8.7. Číslovky skupinové 158 8.8. Neurčité číslovky 159 9. SLOVESA-VERBA 160 10. PŘÍSLOVCE - ADVERBIA 163 10.1. Obecná charakteristika 163 10.2. Sémantická klasifikace adverbií 163 10.3. Adverbia kvalitativní 164 10.4. Adverbia kvantitativní 165 10.5. Morfologická charakteristika 165 10.6. Kategorie stupně u adverbií 166 11. PŘEDLOŽKY 168 12. SPOJKY 175 13. PRAGMATICKÉ MARKÁTORY 178 14. CITOSLOVCE 179 TERMINOLOGIE 181 CVIČENÍ: 187 1. Morfologie: 187 2. Slovotvorba 187 4. Podstatná jména 188 5. Člen 189 6. Přídavná jména 190 7. Zájmena 190 8. Číslovky: 191 Klíč/Řešení: 193 Morfologie 193 Slovotvorba 194 Podstatná jména 195 Člen 197 Adjektiva 197 Zájmena 199 Číslovky 200 Bibliografie: 201 ÚVODEM Skripta Morfologie současného portugalského jazyka I jsou určena zejména posluchačům portugalštiny ÚRJL FFMU v Brně, kteří navštěvují přednášky a semináře portugalského jazyka a jazykovědy. Mohou je však využít také posluchači jazykových škol se základními znalostmi portugalštiny a také všichni zájemci o obecnou jazykovědu, protože naším cílem nebylo vytvořit jen školní či školsky psanou učebnici nebo normativní mluvnici portugalského j azyka v její kodifikované a spisovné podobě. Cílem bylo podat pohled na cizí jazyk v jakési abstraktnější rovině, tedy z hlediska povahy jazykového systému. K takovému popisu jazyka, který by byl přijatelný pro české či slovenské posluchače, jsme se nechali inspirovat lingvisticky interpretační Mluvnicí španělského jazyka, kterou napsali autoři doc. PhDr.Petr Čermák, Ph.D. a prof. PhDr. Bohumil Zavadil CSc, a jejíž metodologii a terminologický aparát jsme také v těchto skriptech použili. Metoda, kterou autoři aplikovali ve svém díle, nám poskytuje obecný, systematický, přehledný a jasný model popisu jednoho románského jazyka v kontextu české lingvistiky, tedy v kontextu strukturálně funkčního pojetí pražské školy, jejíž poznatky pak autoři skloubili s poznatky současné teoretické gramatiky španělského jazyka. Tato kombinace vyústilavoriginálnívědeckýpopisgramatikyšpanělského jazyka, který jej přibližuje našemu mateřskému jazyku (popř. slovanským jazykům obecně) a odpovídá tak na řadu otázek, na něž je velmi těžké nalézt odpovědi v jiných zdrojích komparativní lingvistiky. Proto bychom chtěli rozšířit řadu takto popsaných románských jazyků také o portugalštinu. Další výhodou tohoto modeluje ta, že popisuje jazykový systém uceleně, protože se neomezuje jen na postižení dominantních vlastností jazyka, ale snaží se o popis také periferních konstrukcí a jevů, které přesahují rámec stereotypního vnímání jazyka. Zmíněná mluvnice podává podrobný a komplexní popis také tím, že do něj zahrnuje různé pragmaticko-lingvistické faktory, jako je aspekt diatopický či aspekt diafazický. V těchto skriptech jsme se snažili o podobně kombinovaný popis. Vycházeli jsme z modelu B. Zavadila a P. Čermáka a ten jsme skloubili s teoretickými poznatky současné portugalské gramatiky, která je popsána v mluvnicích portugalského jazyka: Gramática da Língua Portuguesa a Nova Gramática do Portugués Contemporáneo. Mimo tyto zdroje byly použity obecnělingvistické práce a výsledky jazykových výzkumů českých romanistů, hispanistu a portugalistů,, PhDr.Jana Hricsiny, Ph.D., PhDr. Jaroslavy Jindrové, Ph.D., Mgr. Petry Svobodové, Ph.D. a Dr. Joaquina Ramose, Mgr. Petra Stehlíka, Ph.D. a Mgr. Ivo Buzka, Ph.D. V obecných charakteristikách jednotlivých slovních druhů jsme vycházeli také z obecně lingvistických prací a monografií prof. PhDr. Adolf Erharta, DrSc. („Základy jazykovědy") a Prof. PhDr. Františka Čermáka, DrSc. („Úvod do obecné jazykovědy"). Tento první díl skript nabízí posluchačům podrobný morfologický popis gramatickýchkategoriípodstatnýchjmen,přídavnýchjmen,zájmenačíslovek. Ostatní slovní druhy, tedy slovesa, předložky a spojky jsou zde popsány jen stručně s tím, že o nich bude podrobněji pojednáno v dalším díle skript: Morfologie současného jazyka II - Portugalské sloveso a ve skriptech Sintaxe da Língua Portuguesa. Veškeré příklady uvedeny v jednotlivých kapitolách a dokumentující jednotlivé morfologické jevy jsou psány podle nového pravopisu (2009), který přes veškeré nedostatky je nutno do budoucna respektovat. Z důvodu přechodného období, které platí do roku 2016 a v některých zemích i do roku 2019, jsme se rozhodli, že v poznámkách pod čarou budeme uvádět u změněné slovní zásoby obě dvě varianty. Autorka děkuje recenzentovi PhDr. Janu Hricsinovi, Ph.D. a také doc. PhDr. Petru Čermákovi, Ph.D a prof. Phdr. Bohumilu Zavadilovi CSc. z Filozofické fakulty UK v Praze za vytvoření tak cenných podnětů a zdrojů, jako je jejich výše zmíněná Mluvnice španélského jazyka, ale také za velmi cenné připomínky, které přispěly ke zdokonalení této publikace jak po stránce obsahové, tak po stránce formální. 1. MORFOLOGIE Pojem morfologie pochází z řeckého [iopyrj, morfé, tvar + Xoyía, logia, nauka) a je součástí mnoha věd, jako je například lingvistika, biologie, astronomie, geomorfologie, archeologie apod. Ve všech těchto vědeckých oblastech má morfologie jeden společný zájem: studium tvarů, procesů a útvarů. V biologii je to disciplína zabývající se studiem celých organismů, morfologie rostlin je věda studující tvary a části rostlin, v astronomii se morfologie zabývá tvary astronomických objektů a v geomorfologii pak tento obor zkoumá tvary, procesy a útvary na zemském povrchu. Morfologie jako lingvistická disciplína se zaměřuje na tvary slov, procesy slovotvorby a jejich výsledné tvary a podoby jejich celků či částí. Obecně se morfologií míní ta oblast gramatiky, která studuje povahu a chování morfémů, tedy minimální signifikativní (znakové) jednotky jazyka1 , které jsou nositelem lexikálního či gramatického významu.2 V dějinách lingvistiky se vyvinulo dvojí pojetí morfologie. Morfologie v širším pojetí zkoumá vnitřní výstavbu lexémů v plném rozsahu a je zastávána zejména americkými deskriptivisty3. Jejím cílem je zkoumat jak vnitřní strukturu gramatické části slov (G-morfémy neboli gramatické morfémy), tak vnitřní výstavbu lexikální části slova (L-morfémy neboli lexikální morfémy), tvoření slov či pojmenování, derivaci (odvozování), kompozici (tvoření složených slov), kombinaci slov a další typy, zvláště konverzi (změna slovního druhu), abreviaci (utváření zkratek), apod. (viz níže kapitola o slovotvorbě). Tato část morfologie v širším smyslu se kryje částečně s předmětem lexikológie4 a je také zahrnuta v naší publikaci, přestože je evropské lingvistické tradici vlastní užší pojetí morfologie, která je vnímána jako věda zkoumající jen gramatické složky lexémů. Podle tohoto pojetí je pak možno chápat morfologii jako vědu, která se v podstatě kryje s flexí (neboli ohýbáním) slov, tedy s deklinací (skloňováním) a s konjugací (časováním), popř. i s komparací (stupňováním), zatímco jejich složky lexikální spadají do kompetence zvláštní disciplíny - tvoření slov - zahrnované do lexikológie.5 1 A. Erhart (2001: 66). 2 F. Čermák (1994:96). 3 Jde nikoliv o normativní mluvnici, ale o popis skutečného fungování jazyka. 4 Tamtéž. 5 Tamtéž. V kontextu české didaktiky cizích jazyků je na morfologii pohlíženo zejména z toho úhlu užšího, tedy z úhlu strukturálně funkčního pojetí pražské školy Jejím cílem je především popis gramatických kategorií jednotlivých slovních druhů. Specifičtějším přístupem je pak přístup, který vychází z teorie typologie jazyků, jejímž hlavním autorem je Vladimír Skalická. Podle jeho typologického modelu byly již popsány například gramatiky španělského a baskického jazyka. 1.1 Morfém Morfém je elementární jazykový znak, je to bilaterální jednotka (jednota označovacího a označovaného).6 Jde o minimální (abstraktní a systémovou) významovou a/nebo gramatickou jednotku, chápanou, má-li alomorfy, jako třídu alomorfů. Je pro něj charakteristická arbitrárnost formy ve vztahu k jeho významu či funkci.7 Morfémy mohou být flektivní (nebo také gramatické či synsémantické) a lexikální (slovotvorné neboli autosémantické). Lexikální morfém (lexém) představuje základní plnovýznamový znak (označuje substance, kvality, děje, apod.). Existují dva druhy lexikálních morfémů: volné, anebo vázané.8 Morfémy lexikální povahy, které jsou volné, jsou autonomní a mají podobu slov. Jsou to jednotky graficky oddělitelné a přemístitelné {hoje „dnes", aqui „tady" päo "chléb").9 Ty morfémy lexikální povahy, které jsou vázané, jsou svázány s jinými morfémy v rámci jednoho slova. Mohou se dále dělit na morfémy bázové a morfémy derivační. Morfémy bázové jsou zapojené do vnitřní struktury lexému a vytvářejí jeho lexikální základ (filh-a „dcera", fal-o„mluví-m", bo-a „dobr-á", flor-es„květin-y"). Morfémy derivační jsou morfémy opírající se o morfémy bázové, k nimž připojují nějaký lexikální sém vytvářející příbuzný, ale přece jen nový lexém (papel-aria „papír-nictví", com-por „složit", saud-ável ,,zdrav-ýÍC). Morfémy derivační se dále dělí na prefixy, interfixy a sufixy.10 Morfémy (volné i vázané) dále rozdělujeme na autonomní a satelitní. Autonomní morfémy volné jsou morfémy lexikální povahy, které tvoří samostatný 6 A. Erhart (2001:67). 7 F. Čermák (1994:97). 8 B. Zavadil, P.Čermák (2010:27). 9 B. Zavadil, P.Čermák (2010:133). 10 B. Zavadil, P. Čermák: 2010:27). vnitřně dále nedělitelný lexém: hoje, aqui. Satelitní morfémy jsou pak morfémy gramatické povahy11 Izolovaný obsah lexikálních morfémů se nazývá sémém.12 Gramatický morfém je morfém synsémantický a představuje jakýsi pomocný znak,označujícíakcesornívlastnostnebookolnostneboprostějengramatickývztah13, a setkáváme se s ním v podobě jmenných a slovesných koncovek, které vyjadřují gramatické kategorie. Stejně jako v případě morfému lexikálního, i zde můžeme gramatické morfémy (G- morfémy) rozdělit na volné a vázané. Volné gramatické morfémy se nazývají satelitní a jsou to takové morfémy gramatické povahy, které se vyskytují v podobě graficky oddělitelných slov, kterým se také říká slova pomocná, neboli auxilianty. V portugalštině je to například člen, pomocné sloveso, předložka, apod.14 Vázané gramatické morfémy jsou pak morfémy desinenciální povahy a jsou to takové morfémy gramatické povahy, které zaujímají ve struktuře lexému místo za lexikální složkou. V jazycích flektivního typu15 bývají realizované kumulované jediným exponentem. V případě jazyků aglutinačního typu16 mívají podobu gramatických afixů. Je-li jich více, vytvářejí dohromady gramatickou složku lexému (gramatém).17 Lexikální morfémy lze klasifikovat jak z hlediska jejich obsahu (viz výše), tak i z hlediska formální povahy jejich realizací, na dva typy či submorfy: kořeny R a formanty F. Kořeny neboli kořenové morfy (značeny formálně symbolem R), implikují základní složku významu lexému a můžou být volné - autonomní (hoje, aqui, päo) nebo vázané - bázové (filh-a, trabalh-ei). Derivačníafixy (značenyformálněsymbolema),neboli/brmawřymorfy(značeny formálně symbolem F), se realizují jako derivační předpony či přípony, upřesňují a dotvářejí význam lexému a jsou pouze vázané, mohou se tedy vyskytovat pouze 11 Tamtéž. 12 A. Erhart (2001:67). 13 Tamtéž. 14 B. Zavadil, P. Čermák: (2010:27). 15 Flektivní jazyky vyjadřují gramatické funkce pomocí flexe (ohýbání), tj. skloňování a časování, předpon a přípon. 16 Aglutinační jazyk používá pro vyjádření gramatických funkcí aíixy (tj. předpony, přípony a vpony), které se přidávají ke kořenovému slovu. To je i rysem flektivních jazyků, ale na rozdíl od nich označuje jeden aglutinační aíix většinou právě jednu gramatickou funkci. Například v češtině (flektivní jazyk) ve slově kozlů označuje přípona -ů současně množné číslo a 2. pád. Naproti tomu například v maďarštině (aglutinační jazyk) ve slově szomszédokra („na sousedy") přípona -k (-o- je epentetický vokál) označuje množné číslo a další přípona -ra označuje pád odpovídající české předložce „na". 17 B. Zavadil, P. Čermák: (2010:28). ve spojení s kořenem (viz výše morfémy vázané derivační). Mezi ty lexikální afixy se řadí již jednou zmíněné sufixy, prefixy, infixy a interfixy. Sufix je přípona a následuje za kořenem slova. Prefix je předpona a předstupuje před kořen slova. Infix je vpona: konsonantický afix vstupující do kořene, mezi hlásky vytvářející kořenový morf. Interfix je tvořený vokály, jež vstupují mezi kořenové konsonanty (v semitohamitských jazycích). Uveďme nyní pár příkladů slov s vázanými morfémy. V českém slově strojopisným - je stroj ap/s lexikální morfém nesoucí základní význam slova (jsou to tedy kořeny), ,,-o-„ je spojovací morfém, který spojuje části složeniny (vpona či infix) „-ný„ je odvozovací (derivační/slovotvorný) lexikální morfém, který pozměňuje původní význam slova (přípona) a ,,-m" je flektivní (ohýbací) gramatický morfém, který určuje pád slova (koncovka skloňovací neboli deklinační). V portugalském slově cháleiras „konvice na čaj" je cha kořenem, tedy morfémem nesoucím význam slova;-/- je infix spojující kořen a sufix, -eira- je odvozovací morfém nesoucí význam nádoby (stejně jako cafeteira-kávovar), a „s" je jmennou koncovkou, jde o flektivní gramatický morfém, který určuje množné číslo. Mnohé morfémy se realizují několika různými způsoby, které představují alomorfy (varianty nebo možné realizace). Distribuce alomorfů (variant morfému) je řízena buď morfologicky, nebo fonologicky. V prvním případě mluvíme o alomorfech prvního řádu: výběr konkrétního alomorfu je diktován morfémickým okolím (příslušností sousedních morfémů do určité třídy, resp. jejich významem). V druhém případě mluvíme o alomorfech druhého řádu: výběr je diktován fonemickým okolím (formou=fonémickou realizací sousedních morfémů). S alomorfy 2. řádu se ve větší míře setkáváme v uralských a altajských jazycích, kde značná část gramatických morfémů má 2-4 alomorfy (sufixy), jejichž distribuce souvisí s tzv. vokální harmonií.18 Alomorfy jednoho morfému mohou mít zcela různou fonémickou podobu. Jde o tzv. supletivismus, se kterým se setkáváme například při stupňování nepravidelných adjektiv nebo adverbií (dobrý-lepší, bom-melhor-ótimo19), nebo ve flexi pomocných sloves ( být-jsem).20 Zpravidla se varianty jednoho kmene nebo kořene liší od sebe jen jednou souhláskou nebo samohláskou. Takovéto střídání souhlásek nebo samohlásek v různých variantách jednoho kořene (kmene) se nazývá alternace.21 {napr. dormir- 18 A. Erhart (2001:71). 19 Správný tvar podle starého pravopisu byl óptimo. 20 Tamtéž. 21 Tamtéž. durmo „spát", „spím", nebo vestir-visto, „obléci se", „oblékám se" apod.) V indoevropských jazycích se setkáváme s plurisémií morfů; kdy jeden gramatický morfém může mít několik významů. Tak například v češtině může koncovka -a být nositelem významu nominativu, ale také genitivu singuláru: žena/pána. V portugalštině například koncovka „-es" může mít dokonce 5 významů: kromě plurálního významu nominální flexe má 4 významy ve slovesné flexi: význam 2. osoby jednotného čísla indikativu sloves druhé a třetí konjugační skupiny, 2. osoby jednotného čísla konjunktivního tvaru sloves první konjugační skupiny v přítomném čase, význam 2. osoby ohebného infinitivu sloves všech konjugačních tříd a význam 2. osoby jednotného čísla konjunktivního tvaru futura sloves všech konjugačních tříd. Některé gramatické morfémy mají tzv. nulovou realizaci22 Např. u tvaru „žen" je realizován 2. pád nulovým morfémem (nulovou koncovkou). Nebo v případě portugalského slova torax „hrudní koš" j e plurál také realizován nulovým morfémem (o torax „hrudník", os torax „hrudníky"). Gramatický morfém může vykazovat tzv. fúzi, tedy je nositelem dvou či více významů zároveň. Příkladem může být česká koncovka -ám ve slovním tvaru ženám, která realizuje morfém čísla i pádu. Takovému spojení více gramatických afixů se říká gramatém.23 Portugalština takovéto koncovky tvořené na základě realizace fúzí také vykazuje, ale ne v pádové deklinaci. Můžeme ji spíše nalézt ve slovesné flexi. Jako příklad můžeme uvést falei, kde je -ei nositelem gramatického významu osoby, čísla, času i způsobu (1. osoba, jednotné číslo, čas minulý, způsob oznamovací). Metodou substituce zjišťujeme, kterými jinými morfy lze zkoumaný morf v dané pozici nahradit. V českém slově učitele, kde je kmen „učitel" a afix „e" vidíme, že můžeme afix „e"zaménit za jiný, například „-/" nebo ,,-em" s tím, že pozměníme jeho pád a syntaktickou funkci a mezi nimi pak existuj e vzáj emný vztah volné kontrastivní distribuce.24 V portugalštině tak můžeme nalézt kontrastivní distribuci například u slovesné nexe falei, kde slovesnou koncovku ,,-ei" lze nahradit koncovkami: -o; -ei, -ava,-ara, -arei,-aria, -asse,-ar, jde tedy o realizaci různých morfému 1. osoby jednotného čísla s tím, že se mění jejich časové reference, které se tak kladou do kontrastivního vztahu. Dalším typem distribuce je komplementární distribuce25. Ta může nastat v případě, že pro jeden gramatický jev existuje možnost realizace 22 A. Erhart (2001:66). 23 B. Zavadil, P. Čermák (2010:28). 24 A. Erhart (2001:66). 25 Tamtéž. prostřednictvím vícero morfů: mohou to být alomorfy jednoho morfému. V českém jazyce se můžeme setkat například s několika alomorfy čtvrtého pádu mužského rodu jednotného čísla: učitele; žáka; předsedw. V portugalštině se můžeme setkat s alomorfy množného čísla podstatných a přídavných jmen: -s, -es, -is, -eis ,-ôes, -äo, -äes, -0- ( cafés „kávy" professores „profesoři" funis „trychtýře" papéis „papíry", coracôes „srdce", cidadäos „občané", cäes „psi", atlas „atlasy"). Morfémy se mohou ve slovech různě kombinovat, a to buď jednoduše, anebo s průvodní hláskovou změnou. A. Erhart uvádí, že: "k tomuto jevu vedly syntagmatické hláskové změny ve spojení určitého morfu s různými jinými morfy Alternace souhláskové a samohláskové jsou tudíž důsledkem hláskových změn různého stáří." 26 Někdy však také může dojít ke splývání morfů - „zejména k zániku morfematických švů mezi kořenem a formantem a mezi formantem a gramatickým sufixem."27 V následující kapitole věnované slovotvorbě bude tato kombinatorika morfémů, znázorněná níže uvedenými vzorci, doprovázet jednotlivé typy slovotvorby R + 0 les, lov, ruka, (kmen - slovní základ - tvoří holý kořen bez 1.2. Kombinatorika morfémů slovotvorné přípony) bosque, caca, máo R + F caca-dor - lov-es Ra, Raa, Raaa knih-ovna -livra-ria-u, kniho-ovn-y- livra-ria-s aR, aaR, aRa pře-krás-ný - super-bonit-o R + R kompozita, složeniny a) bez derivační přípony (R+R) b) s derivační příponou (R+R+F) aguardente „kořalka vaivéns „sběhy" 26 Tamtéž. 27 Formálně je kořen značen symbolem R, formant symbolem F, afix symbolem a (kap. 1.1. Morfém). 2. SLOVOTVORBA Slovotvorba, někdy také zvaná derivologie, je nauka o tvoření slov. A. Erhart ji definuje jako: "souhrn morfosyntaktických procesů, které umožňují tvorbu nových jednotek na základě lexikálních morfému."28 Nové lexémy mohou vzniknout derivací (tedy přidáváním formantů, tzv. derivačních afixů, k jednotkám již existujícím, tedy ke kmenu), kompozicí (skládáním) a přejímáním slov z jiných jazyků. Co se týče formantů, jejichž použití tvoří princip derivačních procesů, A. Erhart je dělí na produktivní a neproduktivní. „Formanty (derivační afixy), jež v dané fázi vývoje jazyka slouží jako prostředek tvoření nových lexikálních jednotek, se nazývají produktivní. Ostatní formanty (gramatické morfémy) jsou lexikálně neproduktivní." Formanty se v průběhu vývoje různě morfonologicky mění, někdy zanikají, jindy vznikají nové, a to přejímáním z jiných jazyků. Co se týče složenin (kompozit), ty vznikají spojováním samostatných lexikálních jednotek. Schopnost tvořit složeniny není všude stejná. A. Erhart zmiňuje, že:"nejvíce je kompozice rozvinuta v germánských jazycích, nejméně v jazycích románských. Slovanské jazyky v tomto ohledu zaujímají střední postavení."29 Nová jednoslovná pojmenování vznikají na základě už existujících slov, a to buď odvozováním (derivací), skládáním (kompozicí), zkracováním (abreviací), nebo přejímáním (z cizích slov). 2.1. Odvozování - derivace Odvozování neboli tzv. derivace, je tvoření slov s novým věcným významem pomocí předpon, přípon i předpon a přípon zároveň. Odvozená slova se nazývají deriváty. Předpony neboli prefixy, jsou ve srovnání s příponami (sufixy) sémanticky nezávislejší jednotky, protože většinou vznikly z adverbií nebo z předložek, které byly původně autosémantické. Některé předpony jsou jen pouhými částicemi, které nemohou v jazyce samostatně existovat (des-, re-), jiné 28 A. Erhart (2001:81). 29 Tamtéž. předpony fungují také jako nezávislá slova (contra „proti", entre „mezi")30. V prvním případě hovoříme o derivaci (odvozování), ve druhém případě jde již o skládání (kompozici). Ne vždy je však úplně snadné rozlišit, zda jde o derivaci či kompozici, proto je vhodnější použít pojmuprefixní derivace. Jak sufixy, tak prefixy tvoří nová slova, která si zachovávají vesměs pravidelně vztah k původnímu významu kořene, čímž se odlišuje od kompozice, kde význam celkového spojení odkazuje na třetí mimojazykovou skutečnost, tedy neodpovídá součtu kořenových významů, ale odkazuje na zcela jinou mimojazykovou skutečnost než na tu, která je obsažena v kořenech slova složeného. Například u následujícího slova gostar „líbit se, mít rád", je v prvních dvou níže uvedených příkladech a) a b) význam derivátu odvozený od původního významu kořene, zatímco ve třetím případě jde o kompozitum, doslova přeložené jako „mám rád život", nebo „životní vkus", který však označuje druh švestky: a) desgostar - derivace s předponou des- (nelíbit se); b) gostoso - derivace s příponou -oso (vkusný, líbivý); c) gosto-da-vida - kompozitum složené ze dvou substantiv a jedné předložky (druh švestky). 2.1.1. Odvozování pomocí předpon Odvozování pomocí přípon neboli tzv. prefixní derivace spočívá v použití předpony, která se staví před základní slovo [aR]. Prefixy mohou být v portugalském jazyce latinského nebo řeckého původu. Jsou produktivními lexematickými morfémy, které dávají vznik novým lexematickým jednotkám. Některé původní prefixy byly změněny alternací v důsledku hláskového okolí, především pak v důsledku prvních hlásek základního slova. Tak se například řecká předpona an- , označující zbavení nějaké vlastnosti či hodnosti, změnila na tvar a- před slovem začínajícím na souhlásku: apatia „apatie, apatičnost, otupělosť. Nebo například původně latinská předpona in- se změnila na /- před základním slovem začínajícím na /- a m-\ infeliz "nešťastný", inactivo „neaktivní, nečinný", ale ilegal „ilegální, nelegální, nezákonný", imoral „nemorální, nemravný". Tyto změny byly způsobené vývojovými změnami v jazyce, v tomto případě konkrétně asimilací a simplifikací (neboli zjednodušením). Tak se in-legal změnilo na il-legal, které dalo vznik dnešnímu tvaru ilegal?1 30 P. Stehlík (2011:47-55). 31 C. Cunha, L. Cintra (1999:86). Některé lexikální morfémy mohou být homografní (mají stejný tvar), přičemž ale pocházejí každý z jiného původního tvaru. Tak se nesmí zaměňovat in- ve významu pohybu dovnitř: ingerir „pohltit, strávit" s in- ve významu negace: imigrar „imigrovať'; inativo „neaktivníilegal „ilegální").32 Dalším takovým případem je pozměněná řecká předpona s významem negace a- (z an-\ která se nesmí zaměňovat s latinskou předponou a- (původně ad-) (adogar „osladit"). Existují také prefixy, které mají význam číslovky (uni-, bis-, bi-), apod. Většina gramatiků je považuje za předpony, ale někteří je považují za kořeny kompozita, protože se výrazně neliší od podobných předpon s numerickým významem, jako například: centi-, tetra-,deca-, quilo-, kteréjsoupovažoványzakořeny aritmetických či geometrických kompozitních slov.33 2.1.2. Seznam základních předpon řeckého a latinského původu.34 Latinské prefixy35: abdicar zříci se embarcar nalodit abdicacao zřeknutí se enterrar pohřbít aversäo averze, nechuť inativo 1 neaktivní arribar přistát impermeável nepromokavý adjunto pomocný ilegal nelegální circungirar otáčet se dokola ilegível nečitelný contradizer protiřečit introduzir uvést contradicäo protiřečení, intromissao vměšování decair upadnout introspecäo 2 sebepozorování decadéncia úpadek, justapor položit, klást dekadence vedle 32 Tamtéž. 33 P. Stehlík (2009:373-378); P. Stehlík (2010:159-169); P. Stehlík (2011:12). 34 Veškeré příklady budou v souladu s aktuálními pravidly portugalského pravopisu, která vešla v platnost v roce 2009, deset let po jejich navržení v roce 1999. Avšak vzhledem k přechodnému období, které bude trvat do roku 2016, a v některých zemích do roku 2019, budeme v poznámkách pod čarou uvádět tvary ve starém pravopisu. 35 C. Cunha, L. Cintra (1999:87-88). dissidente disident justaposicäo pozice vedle něčeho entreabrir pootevřít objeto 3 předmět entrelinha meziřádek ocorrer stát se exportar vyvážet obstáculo překážka extrair vytrhnout, vytěžit percorrer procestovat, projet extracäo 4 vytrhnutí, těžba perfurar provrtat, děrovat ingerir požít (potravu) perfurador děrovačka impedir zabránit, čemu progresso pokrok imigrar imigrovat prosseguir pokračovat refazer znovu udělat supradito výše řečený retroceder ustoupit, couvnout trasladar přemístit, přeložit sota-vento závětří ultrapassar překonat suspender zavěsit pověsit ultra-som ultrazvuk suceder stát se, přihodit se vice-presidente viceprezident Řecké prefixy anarquista Anarchista arcanjo archanděl ateu 1 jem. ateia ateista diocese diocéze anáfora anafora dispneia dusnost anfíbio obojživelník eclipse zatmění anfiteatro amfiteátr encéfalo mozek antipoda Protinožec sílaba slabika apogeu vrchol, vyvrcholení evangelho evangelium apóstata odpadlík hiperatividade 5 hyperaktivita 36 C. Cunha, L. Cintra (1999:89). arcebispo arcibiskup hipotensäo hypotenze arquétipo archetyp prólogo předmluva perífrase perifráze, opis simpatia sympatie exodo Exodus prognóstico prognóza diagnóstico Diagnóza sinfonia symfonie 1) Podle starého pravopisu: inactivo. 2) Podle starého pravopisu: introspecgäo. 3) Podle starého pravopisu: objecto. 4) Podle starého pravopisu: extracgäo. 5) Podle starého pravopisu: hiperactividade. 2.1.3. Prefixace podle nového pravopisu V roce 2009 vešel v platnost nový pravopis v zemích, které patří do Společenství portugalsky mluvících zemí (CPLP - Comunidade dos Países da Língua Portuguesa). Podle nového pravopisu mimo jiné platí, že ty prefixní deriváty, kde byl prefix a kořen spojen pomocí pomlčky, se aglutinují, tedy píší se vcelku. Pomlčka se zachovává v případech, kdy: 1. slovo začíná na h, jako např. anti-histamínico contra-harmónico, neo-helénico, sub-hepático, super-homem; 2. prefix končí na stejnou samohlásku, na niž začíná kořen arqui-inimigo, micro-ondas. To se netýká neprízvučných prefixů co-, pre- e pro-, které se již před přijetím nového pravopisu psaly bez pomlčky: cooperacäo; 3. prefix končí na -n nebo -m a následující kořen začíná na samohlásku nebo na stejnou souhlásku: circum-adjacéncia, pan-nacional; 4. prefix končí na b nebo d a nevyvolá změnu výslovnosti: ad-rogar; 5. prefixem je sota-, soto-, vice-, vizo-, gräo-, grä- nebo ex-: vice-presidente, sota-vento „závětří" gräo-vizir „velkovezír", ex-marido „bývalý manžel; 6. prefix pre je graficky označen přízvukem: pré-reforma, pós-verbal; 7. slovo, s nímž se pojí, je slovo přejaté z cizího jazyka, vlastní podstatné jméno či zkratka: anti-apartheid, anti-Europa, mini-GPS.37 2.1.4. Odvozování pomocí přípon Princip odvozování pomocí přípon neboli tzv. sufixální derivace, spočívá v použití přípon, které se připojují ke slovnímu základu [Ra]. Tyto sufixální přípony, které tvoří nové lexematické jednotky, jsou produktivní, stejně jako prefixy v případě prefixní derivace. Implikují významovou složku a jsou odlišné od těch, které vyjadřují gramatické kategorie jednotlivých slovních druhů a kterým se v českém kontextu říká koncovky V portugalské jazykovědě však převažuje pojem sufix (sufixo), který je jak lexikálním, tak gramatickým morfémem. V některých gramatikách je však možné setkat se s pojmem desinéncia (koncovka), který se ale vztahuje pouze k lexikálně neproduktivním gramatickým morfémům a jeho použití je v dnešní době velmi sporadické. 37 Více o novém pravopise na: http://www.portaldalinguaportuguesa.org/ Lexikální přípony se dělí do tří skupin: jmenné, slovesné a príslovečné. Jmennépříponynebo\inominálnísufixy,sepřipojujíkes\ov^ tvoří slovní druh podstatných nebo přídavných jmen. Tak například u slova sapato, „bota"mime několik možných derivátů: „sapat-ada „střevíček" sapat-ao „baganče", sapat-aria„prodejnaobuvi", sapat-eiro „švec", sapat-eira„botník", sápat-ilha, „cvička" sapat-eada, sapat-eado, „stepování" sapat-eador, „stepař", apod. Podobně lze z podstatného jména ponto „bod" získat takové deriváty jako pont-eiro „ručička u hodin, ukazovátko"; pont-inha (uma pontinha de-) „trošičku čeho" ; pont-udo Civ. - v ,'(.(. spicaty. Slovesné přípony neboli verbální sufixy vytváří ze slovního základu slovesný derivát: například ze substantiva o bordo „okraj, hrana" nebo a borda „lem, okraj, hrana" vzniká slovesný derivát bord-ejar „lemovat", z přídavného jména suave „jemný, mírný" )z pak odvozeno suav-izar „zmírnit, zjemniť, z podstatného jména a manhä pak lze odvodit amanh-ecer „svítat". Příslovečné přípony neboli adverbiální sufixy slouží k tvoření příslovcí, a to zejména pomocí sufixu -mentě, perigosa-mente, „nebezpečně" nebo linda-mente, „pěkně", ale i supletivně (u stupně adverbií) či vokalickou nebo konsonantickou alternací: bom-bem „dobrý-dobře", mau-mal „špatný - špatně", apod. U sufixů lexikálních, ať už autonomních či vázaných, je nutno rozlišit sufixy nocionální, které poukazují na objektivní význam slova, (například stavit -stavitel) a pragmatické, které zahrnují pragmaticko-subjektivní a expresivní složku významu (například hebký - heboučký). 2.1.4.1 Pragmatické derivační přípony (augmentativní a deminutivni sufixy) 2.1.4.1.1. Augmentativní přípony Zveličelé názvy se odborným pojmem označují jako augmentativa a jsou to slova, která vznikají za pomoci přípony, která vyjadřuje buď znak velkých rozměrů, anebo hodnocení s velkou dávkou negativně či pozitivně laděné expresivity. Přípony umožňují tvořit dokonce slova nová, a to v případě, že potřebují něco pojmenovat s notnou dávkou expresivity. Nejčastěji používanou příponou v jazyce českém je například -ák (šutrák, Rusák), -isko (chlapisko, psisko), -our (Němčour), přípona -oun (vrahoun), -as (lotras) nebo -an (zoban, nosan). K portugalským augmentativním příponám patří: -äo, alhäo, -(z)arräo, -eiräo, -aca, -aco, -árzio, -119a, -anzil, -aréu, -arra, -orra, -astro, -az, -alhaz, -arraz.38, které se připojují nejen k podstatnému jménu, ale mohou se také připojit k přídavnému jménu (rico-ricago „bohatý-zbohatlík", sábio-sabichäo „moudrý člověk - chytrák"), či ke slovesným kořenům: (chorar-choräo „plakat-uplakánek"). Na rozdíl od deminutiv mohou tvořit pouze nominální deriváty. V portugalštině patří k nej frekventovanějším augmentativním sufixům sufix -äo, který se může připojit nejen k podstatnému jménu (papel-äo „cárpapíru"), ale také k přídavnému jménu (solteir-äo „svobodný mládenec", sábio-sabichäo „moudrý - mudrlant, mudrlantský") či ke slovesu {chorar-choräo „plačtivý, ufňukaný nebo ubrečený"nebo „fňukal, skuhral, kňoural"). Obyčejně slovní základ přijímající sufix -äo přijímá také mužský rod, a to i přestože byl původně ženského rodu. Například a parede, „stěna", je ženského rodu, přičemž o paredäo „velká zed" je rodu mužského. U podstatného jména a mulher, „žena", které přijímá augmentativní sufix, dochází ke změně rodu také (tedy o mulheräo, „mužatka").39 Jen u adjektiv dochází k morfologickému bigenerickému rozdělení sufixu -äo, které se přechyluje a v v ženském rodě může mít tvar -ä nebo -ona. Tak má přídavné jméno solteiräo, „svobodný mládenec" ženský rod solteirona. Charlatäo "šarlatán" a esperatalhäo „vychytralec" mají v ženském rodě tvary charlatälcharlatona a espertalhona.40 V některých případech však augmentativní koncovky nejsou nositelem zveličelého významu, ani subjektivního či afektivního významu (pejorativního nebo expresivního) nýbrž významu nocionálního - informativního. Poukazuje někdy na pouze částečný jindy na zcela jiný význam lexému, který není odvozen od lexematického základu. Tak například lexém o choräo mimo výše zmíněné významy nese také botanický název pro smuteční vrbu /zčásti motivovaný lexém/, nebo brigäo je „rváč, hašterivý", cinquentäo „padesátník", aldeäo „vesničan". Někdy je používání augmentativního sufixu „äo" v tom pragmatickém významu ovlivněno geograficky, neboli diatopicky. Tak například brazilská portugalština pro výraz "děkuji" často používá augmentativa „obrigadäo", které je odvozeno od obrigado „děkuji", zatímco v portugalském prostředí je obvyklejší použití deminutiva „obrigadinho". Augmentativní koncovka se může připojovat k volnému či vázánému kořenu jak přímo (viz výše), tak nepřímo, prostřednictvím infixu (chape-1-äo).41 38 C. Cunha, L. Cintra (1999:90-92). 39 Konkrétně v tomto případě však je rod nejednotné lexikograficky zpracován. Některé slovníky uvádějí u podstatného jména mulheräo rod ženský jiné slovníky zase mužský. 40 Tamtéž. 41 Tamtéž. Mezi další augmentativní sufixy patří -aca, -aco, -uca, -ázio. Ty mají většinou pejorativní význam. Připojují se za podstatná i přídavná jména, barbagas „vousáč", animalaco „velkézvíře" (i o člověku), ricaco „boháč, bohatec", dentuca „velká zubiska". Sufix -uca také označuje hromadný charakter podstatných jmen, jako například ve slově carduca "bodláčť. Sufix -ázio má zřejmě původ ve španělském sufixu -azo: copázio „velký pohár"}2 Sufix -anzil se nachází například ve slově corpanzil, který je složený fúzí [R+a+a+a] a to ze sufixu -äo, -il a infixu z. Má evidentně pejorativní význam. corpanzil „obrovité tělo, obrovitý člověk".43 Sufix -areu je neznámého původu a není vždy augmentativní. Zveličelý význam má například ve slově fogaréu „velký dým", chamaréu „velký dým", macaréu „tsunami", casaréu „velký dům". U jiných podstatných jmén může odkazovat na hromadný význam, například mundaréu, povaréu „lidé", montaréu „hory". Tento sufix může mít ale také deminutivní význam, jako například ve slově mastaréu „malý stožár, sloupek".44 Sufixy -arra, -orra (-arro, -orro) mají většinou pejorativní nádech. Slovo bocarra je tak překládáno do češtiny jako „velká pusa", ale hlavně jako „huba, tlama", slovo beigorraje „velký zvířecí pysk", cabecorra „volská hlava, velká palice", cachorro „pes", ale také „syčák, drzoun, mizera". Adjektiva pak jsou v těchto tvarech bigenerická, mají tedy ženský i mužský rod: beberro „opilý", beberra „opilá".45 Sufix -astro má také pejorativní význam: medicastro „špatný lékař, šarlatán", poetastro „veršotepec", madrasta „macecha", padrasto „otčím". Sufix -az se připojuje hned za kořen: lobaz „vlk, hladový člověk", nebo se může připojit ještě k jinému augmentativnímu sufixu -alho, -arro. Tak dávají vznik dalším derivátům, facalhaz „velká kudla" nebo pratarraz „velký talíř, velká porce").46 Vzhledem k tomuto širokému výběru evaluativních sufixu, neboli sufixu se subjektivně laděným a expresivním významem si je třeba uvědomit, že častost jejich použití se odvíjí od řady faktorů, jak geograficky tak sociolingvisticky podmíněných. Mnohdy je jejich použití individuální a odvíjí se od situace a prostředí promluvy. Tak je například slovo „facalhäo" používáno daleko častěji, než „facalhaz". 42 Tamtéž. 43 Tamtéž. 44 C. Cunha, L. Cintra (1990:93-95). 45 Tamtéž. 46 Tamtéž. 2.1.4.1.2. Deminutivní přípony Deminutivum je opakem augmentativa. Zřídka se používá také diminutivum. Deminutivum je slovo s významem zdrobnělým (ve srovnání s neutrálním slovem příbuzným), často doprovázeným pozitivními konotacemi s významem znaku menšího rozměru nebo pragmatického rysu hodnocení (Čecháček jrajírek). Význam pouze emocionální, nikoliv kvantitativní (menší) mají například deminutiva jako tatínek, maminka, pivečko nebo sluníčko}7 V českém jazyce mají deminutivní sufixy obvykle tři rodové podoby, které respektují rod základového substantiva. Zdrobneliny, u nichž dochází ke změně rodu, jsou spíše výjimečné {květ - kvítko). Základními českými deminutivními příponami pro mužský rod jsou -ekl-k, -ík , pro ženský rod -k(a) a pro střední rod -k(o). Tyto přípony vytváří deminutiva 1. stupně. Kromě nich existují také přípony pro deminutiva 2. stupně (dům - domek - domeček) a příležitostně i dalších. Někdy zdrobněle vytvořené slovo získá samostatný význam - ručička (hodin), víčko (oka), párek, bratřík. Některé zdrobneliny vytvořené od stejného slova mají různý význam - chlap - chlápek, chlapík, houba - hubka, houbička. Podobu a funkci zdrobnelín mají i mnohé domácké podoby křestních jmen. Někdy se za deminutiva paradoxně považují i přídavná jména charakterizovaná „zvýšenou mírou vlastnosti" (např. malinký)48. Definici zdrobnelín odpovídají spíš adjektiva vyjadřující oslabení vlastnosti nebo směřování k vlastnosti. V tomto smyslu jsou deminutivy i česká adjektiva tvořená příponami -av(ý) (belavý či hořkavý) a -iv(ý) (jako šedivý,prchlivý a lenivý), vyjadřující nižší stupeň vlastností.49 Obdobně jako přídavná jména se zdrobňují i příslovce: například lehounce vedle neutrálního lehce. Deminutivní děj (někdy doprovázený expresivním a subjektivním příznakem) pojmenovávají v češtině slovesa, která jsou ukončena na -olit (např. mrholit nebo drmolit) a slovesa se sufixem -k- (např. tlapkat nebo hopkať), resp. s jeho rozšířenou a intenzivnější variantou -ink- (např. spinkat nebo hajinkat).50 V portugalštině je princip použití deminutiv obdobný. U podstatnýchjmen však není schopen tvořit dva stupně. Na rozdíl od augmentativ zůstává gramatický rod stejný jako u základu. Deminutivní koncovky se objevují nejen u podstatných a přídavných jmen, nýbrž také u příslovcí a u sloves. V portugalštině existují následující deminutivní koncovky: -zinho, -inho, - 47 E. Lotko (2005:25). 48 E. Lotko (2005:25). 49 C. Cunha, L. Cintra (1990:93-95) 50 Tamtéž. ino, -im, -acho, -icho, -ucho, -ebre, -eco, -ico, -ela, -elho, -ilho, -ete, -eto, -zito, -ito, -ote, -isco, -usco, -ola.51 Mezi nejčastěji používané patří: -(z)inho, -ino, -im, které se připojují jak za podstatná, tak za přídavná jména s tím, že rod podstatného jména zůstává vždy zachován. Tak například a casa „dům" má zdrobnelinu rovněž ženského rodu a casinha „domeček". Někdy se vyskytuje mezi základem a sufixem infix z: rua „ulice"^ ruazinha „ulička", víbora „zmije" -> víborazinha „malá zmije, ale také zlá holka", homem „člověk, muž" ^ homenzinho „človíček, mužíček".52 U některých podstatných jmen je možné vybrat si fakultativně ze dvou variant deminutivních tvarů: livro "kniha" -> livrinho -> livrozinho „knížečka", cadeira „židle"^ cadeirinha -> cadeirazinha „židlička", percurso „túra" -> percursozinho -> percursinho „malá túra", rendimento „zisk" -> rendimentozinho -> rendimentinho „malý zisk". Použití jednotlivých alomorfů je fakultativní.53 Dalšími deminutivními sufixyjsou -acho, -icho, -ocho, -ucho. Ty mají zejména pejorativní zabarvení: governicho „neschopná vláda" (braz.), barbicha „kozí bradka". Použití je v některých případech výrazně ovlivněno dialektologický Tak je tomu i u následujících slov: ventrecha „hřbet ryby"; bagocho „malé klubíčko"či realocho „starý reál"54). Jako příklad deminutivního významu v pravém slova smyslu můžeme uvést slovo riacho „potůček, bystřina". K řídce používaným deminutivním sufixům patří: -ebre, přípona neznámého původu: casa -> casebre „chatrč"; -eco, -ico: jornal ->jornaleco „plátek", livro -> livreco „kýč"; -ela: olhada „pohled"^ olhadela, „nakouknutí", dona "paní"^donzela"panička", rua „ulice" -> ruela „ulička"; -elho, -ilho, -ejo: lugarMugarejo - vesnička).55 Častěji používané jsou sufixy - ete, -eto, -ito, -zito, -ote. Deminutivní sufix -eto je spojen se slovy převzatými z italštiny: poema-^poemeto „básnička", verso^verseto „veršík". Deminutivní koncovky -ete, -ote se používají v slovech malandrdotravný člověk" -> malandrete „otrava", velho „starý" ->velhote „stařík", filho „syn" -> filhote „mládě". Sufixy -ato či -oto označují názvy mláďat zvířat: chiba „kozí mládě" -> chibato"kůzlátko"; lobo „vlk" -> lobato „vlčí mládě"; lebre „ zajíc" -> lebrote „zaječí mládě", perdiz" křepelka" -> perdigäo „ křepelka samec" -> perdigoto „mládě".56 Koncovky -isco, -esco, -usco jsou spíše knižní a zřejmě pochází z řeckého -iskós 51 Tamtéž. 52 C. Cunha, L. Cintra (1990:95-97). 53 Tamtéž. 54 Měnou v Brazílii používanou do r. 1942 byl tzv. „reál", kterému se říkalo lidově také „realocho". Dnešní měna se nazývá také „reál" a znovu se začala používat až od roku 1994. K ní se však nevztahuje tento deminutivní tvar. 55 C. Cunha, L. Cintra (1990:95-97). 56 Tamtéž. a germánského -isk. Lidově pak vznikly zmíněné tvary zdrobnelín, se kterými je možno se setkat ve slově chamusco (cháma „plamen"^ chamusco „spálenina"), burlesco (burla „výsměch, žert" ^ burlesco „hrubě komický, burleskníÍC), principesco (principe "princ, kníže" ^ principesco „majestátní, impozantní, knížecí*)?1 Zdrobneliny končící na -ola s největší pravděpodobností přešly do portugalštiny z francouzštiny či italštiny: bandeira „vlajka"^ bandeirola „vlaječka (v italštině bandernola). Dnes se používá tento sufix také v pejorativním slova smyslu: gabarola (gabar „ chválit se" -> gabarola „chlubil, narcis, domýšlivec". Ve slově camisola se tento sufix stal vícevýznamovým: (camisa „košile" -> camisola „dres, mikina, tílko, svetr, trikot").5* Také přídavná jména mohou mít deminutivní koncovku. V tom případě je popisovaná skutečnost za pomoci sufixu eufemisticky či subjektivně podbarvena: aborrecedinha "trošku se nudící", branquinho "čisťoučký", sozinha "samotinká", magrinho „hubeňoučká", miudinho „drobňoučký", redondinho „obloučký, tlusťoučký". Takto je jej možno vnímat jako superlativační prostředek vyjádření, které je vhodnější více pro řeč mluvenou než psanou. To však neznamená, že by se v psaném textu nesměla používat. Spisovatel Eca de Queiroz zmíněná adjektivní deminutiva například používá při popisu osob, aby zdůraznil jejich osobní vlastnosti. Ne vždy však překlad odpovídá morfologickému složení v portugalštině: cabeca pequenina (malá hlava místo malinká hlava), bracos redondinhos (oblé paže místo obloučké paže), beicos gordinhos (plné rty a ne plňoučké rty). Jindy je naopak výraz syntetický přeložen výrazem analytickým: coracäo pequenino „srdíčko", bigode pequenino „knírek".59 Obdobně jako v češtině, i slovesa v portugalštině mohou mít deminutivní koncovku. Deminutivní sufix v portugalštině může mít význam frekvence či menší intenzity. K takovým sufixům patří: -icar, -ilhar, -inhar, -iscar, -itar, -ear: beber „pít" má derivát -> bebericar „popíjet"; dormir „spát" -> dormitar „pospávat, podřimovat"; saltar „skákat" saltitar -> „poskakovat „cupitat"; cochichar „špitat", apod. V literárním či odborném jazyce se objevují knižní deminutivní tvary, které mají původ v latině a obsahují deminutivní latinské sufixy -ula, -cula a jejich varianty - úculo, -ículo, -úsculo -únculo. 57 Tamtéž. 58 Tamtéž. 59 L. Králová (2008:16). Knižní deminutivy60 corpo - tělo, těleso, -> corpúsculo - tělísko korpus febre - teplota -> febrícula - zvýšená teplota globo - země -> glóbulo - krvinka gota - kapka -> gotícula - kapka (oční) gráo - zrno -> granulo - granule homem - člověk -> homúnculo - človíček, bezvýznamný člověk modo - způsob -> módulo - modul monte - hora -> montículo - kopeček, pahorek nó - uzel -> nódulo - uzlík, zauzlení nota - poznámka -> nótula - drobná poznámka obra - dílo -> opúsculo - dílko, spisek parte - část -> partícula - částice pele - kůže -> película - pelikula, blanka, jemný povrch raíz - kořen -> radícula - kořínek, radikula (zárodek kořínku) rei - král -> régulo - mladičký král, bezvýznamný panovník questáo - otázka -> questiúncula - bezvýznamná pře, otázečka verso - verš -> versículo - veršík verme - červ -> vermículo - červíček Někdy se také může v mluvené řeči objevit infinitiv s nominální deminutivní koncovkou vyjadřující stálost či repetici: Quero estarzinho com ela. „Chci být pořád s ní"61. Deminutivní slovesa se mohou také tvořit z podstatných jmen: gata „kočka" -> gatinhar „batolit se, lozit, chodit po čtyřech"; pata "noha" ^ p atear „cupitat".62 Také příslovce a jiné částice mohou občas být hovorovém jazyce zdrobněny Devagar "pomalu" ->devagarinho "pomaloučku", agora "nyní" -> agorinha "hnědli", adeus "nashledanou" ^ adeusinho.63 60 C. Cunha, L. Cintra (1999:95). 61 L. Králová (2008:16). 62 Tamtéž. 63 C. Cunha, L. Cintra (1999:93). 2.1.4.2 Nocionální derivační přípony Nocionální (informativně věcné) přípony jsou ty, které nesou jiný než expresivní význam. Velice často jsou tyto přípony mnohovýznamové. Podle derivátu, který vytváří, jsou rozděleny do tří typů: nominální, verbální a adverbiální.64" 2.1.4.2.1 Nominální sufixy Nominální sufixy se mohou připojovat k podstatným jménům, přídavným jménům, nebo slovesům. Derivátem pak může být jak podstatné tak přídavné jméno. Je nutno podotknout, že nominální sufixy jsou obdařeny mnoha významy Tak například sufix -ada je nositelem hromadného významu, významu obsahu předmětu či nádoby, rány způsobené nějakým předmětem, nápoje z určitého ovoce či významu části určitého období, apod. Sufix -ado může označovat institut, ústav, titul, ale i území, které spadá do něčího majetku. Sufix -ato označuje jak titul, tak chemickou sloučeninu či název soli. Sufix -agem poukazuje na hromadný význam derivátu, ale také může označovat stav či děj. Sufixem -aria se odvozují názvy obchodu nebo hromadná jména. Sufix -eiro označuje povolání, místo, strom či keř, intenzitu, předmět použití, ale může mít také hromadný význam. Sufix -ia označuje povolání, titul, místo vykonávání určitého děje či může mít také hromadný význam. Sufix -ite označuje zánět. Ve vědecké terminologii mají nominální sufixy často zvláštní význam. V chemii jsou to například koncovky -ato, -eto, -ito, které slouží pro označení solí a odpovídá jim český sufix -id nebo itan: bicarbonato „uhličitan" cloreto „chlorid". Sufix -ina odpovídá českému sufixu -in: například cafeína „kofein" aspirina „aspirin". Sufix -io se pak používá pro označení jednoduchých chemických sloučenin a odpovídají českému sufixu -ík: potássio „draslík", sódio „sodík". Sufix -ol pak v obou jazycích slouží pro označení derivátů hydrokarbonátů: fenol, metanol, atd. V oblasti geologických názvů se nejčastěji vyskytují sufixy tři: -ita, ito, -ite. Sufix -ita označuje druhy minerálů: pirita „kyz, pyrit". Sufix -ito označuje typ horniny: granito „granit či žula", sufix -ite označuje fosilie neboli zkameněliny: amonite „fosilie amonitů". 64 C. Cunha, L. Cintra (1999:90). DESUBSTANTIVNÍ DERIVACE 1. základ - podstatné jméno ► derivát - podstatné jméno boiada stádo volů arrozal rýžové pole papelada halda papírů cafezal kávovníková plantáž colherada lžíce čeho areál areál penada škrt pera pombal holubník dentada kousnutí, hryznutí canalha holota, chamraď facada bodnutí nožem gentalhada darebáctví laranjada pomerančový džus livraria knihkupectví temporada sezóna papelaria papírnictví saraivada krupobití, příval tabacaria trafika condado hrabství gritaria pokřik, křik bispado biskupství pirataria pirátství, podvod doutorado doktorát operário dělník sulfato síran secretário tajemník carbonato uhličitý herbário herbář baronato baronství vestuário šatna (v tělocvičně) folhagem listoví olivedo olivový háj plumagem peří, chochol vinhedo vinice aprendizagem učení dedal náprstek gritario křik, lomoz galinheiro kurník formigueiro mraveniště laranjeiro pomerančovník advocacia advokácie nevoeiro hustá mlha baronia baronství poeiro prach, mračno prachu delegácia delegace cinzeiro popelník reitoria rektorát apendicite zánět slepého střeva gentio dav, tlačenice bronquite zánět průdušek mulherio ženské, skupina ženských gastrite žaludeční katar cardume tah ryb, houf ferrugem rez, koroze 65 C. Cunha, L. Cintra (1999:96). negrume čerň penugem chmýří DEADJEKTIVNÍ DERIVACE 2. základ - přídavné jméno ► derivát - podstatné jméno66 cruel - krutý a crueldade - krutost digno - důstojný a dignidade - důstojnost grato - vděčný a gratidáo - vděčnost belo - pěkný a beleza - krása rico - bohatý a riqueza - bohatství alegre - veselý a alegria - veselí, radost tolo - hloupý a tolice - hloupost velho - starý a velhice - stáří calvo - plešatý a calvície - plešatost amargo - hořký a amargura - hořkost doce - sladký a docura - sladkost feliz - šťastný felicidade - štěstí sagaz - chytrý, důvtipný sagacidade - chytrost, důvtip amável - příjemný amabilidade - příjemnost Uvnitř slov dochází k pravopisným změnám, keré spočívají v alternaci samohláskové nebo souhláskové: z^c: sagaz - sagacidade, feliz - felicidade; o -> u: amargo -amargura; o -> i tolo - tolice, grato - gratidäo; c -> qu rico - riqueza; o -> e belo - beleza; vel -> bil: amável -amabilidade. 66 C. Cunha, L. Cintra (1999:97). DESUBSTANTIVNÍ/DEADJEKTIVNÍ 3. základ - podstatné či přídavné jméno ► derivát - podstatné jméno real - reálný realismo - realismus símbolo - symbol simbolismo - symbolismus Kant Kantismo - kantismus positivo - pozitivní positivismo - pozitivismus federal -federální federalismo - federalismus Buddha - Budha budismo - budhismus Calvin - Jan Kalvín calvinismo - kalvinismus fasce 1 fascismo - fašismus herói - hrdina heroísmo - heroismus, hrdinství, bohatýrství espanhol -španělština hispanismo - hispanismus (pocházející se španělštiny) neo - nový neologismo - neologismus (novotvar, nově přijaté nebo utvořené slovo) Dalton - John Dalton daltonismo - daltonismus, barvoslepost reuma - revma reumatismo - revmatismus 1) Fasce je pouze kořen, který je vázaný, nikoliv samostatný. V dnešní portugalštině se v této podobě nezachoval. Jde o původně latinské slovo, které znamenalo svazek. Původně označovalo pruty, které byly svázané červenou páskou a vyčnívající sekerou. Tento znak se nosil před konzuly Římského impéria jako znak autority. Pro tento typ derivace je typické použití sufixu -ismo, který může označovat umělecké, filozofické, politické a náboženské doktríny a směry, ale také způsoby myšlení a chování. DESUBSTANTIVNÍ/DEADJEKTIVNÍ DERIVACE 4. základ - podstatné či přídavné jméno ► derivát - podstatné či přídavné jméno68 real - reálný realista - realista Kant Kantista- kantista 67 C. Cunha, L. Cintra (1999:98). 68 C. Cunha, L. Cintra (1999:98). positivo - pozitivní positivista - pozitivista Buddha - Budha budista - budhista Calvin - Jan Kalvín calvinista - kalvinista dente - zub dentista -zubař piano - klavír Pianista - klavírista Sáo Paulo Paulista - obyvatel Sáo Paula Sufix -ista v češtině i v portugalštině označuje stoupence uměleckých, filozofických, politických a náboženských doktrín a směrů. Může také označovat povolání či název původu69. Ne všechny názvy zástupců daných směrů a doktrín jsou tvořeny tímto sufixem. Existují také sufixy -ano a -ita: maometano „mohamedán", islamista „vyznavač islámu, islamista", které je odvozeno od slova isläo „islám"; ense, -eta, -enho, -ao, -eiro, -és, -a, -ano: braguense „obyvatel Bragy", praguense „Pražák", lisboeta „Lisaboňan", madrilenho „Madridán", brasileiro (Brazilec), portugués (Portugalec), alemäo (Němec), tripeiro (obyvatel Porta), belga (Belgičan), americano (Američan), canadense (Kanaďan), europeu (Evropan), apod. V češtině jsou psána tato slova velkými písmeny, v portugalštině nikoliv. DEVERBÁLNÍ DERIVACE 5. základ - sloveso ► derivát - podstatné jméno základ derivát -anca -,áncia, enca, éncia ► děj, výsledek děje, stav vingar - pomstít vinganca - pomsta observar - sledovat observáncia - sledování tolerar - tolerovat toleráncia - tolerance crer - věřit crenca - víra diferir - lišit se diferenca - rozdíl concorrer - konkurovat concorréncia - konkurence -ante, -ente, -inte ► činitel děje estudar - studovat estudante - student 69 C. Cunha, L. Cintra (1999:98). 70 C. Cunha, L. Cintra (1999:99). combater - bojovat combatente - bojovník ouvir - poslouchat ouvinte - posluchač pedir - žádat pedinte - žadatel -or,-(d)or,-(t)or,-(s)or ► činitel, nástroj děje inspecionar - kontrolovat inspetor - inspektor 1 jogar - hrát jogador - hráč -cäo, -säo ► děj či výsledek děje nomear -jmenovat nomeacäo - jmenování trair - zradit traicäo - zrada extender - šířit extensäo - rozšíření, výměra, telefonní linka, přípojka -douro, - tório ► místo a nástroj děje beber - pít bebedouro - napajedlo, fontánka lavar - mít lavatório - umývárna, mycí stůl, lavatórios - WC -ura, -(d)ura, -(t)ura, -(s)ura ► výsledek děje, nástroj děje, hromadný význam pintar - malovat pintura - malba -mento ► děj, výsledek děje, nástroj, hromadný význam acolher - přijmout někoho acolhimento - přijetí ferir - zranit ferimento - poranění armar - vyzbrojit armamento - vyzbrojení 1) Starému pravopisu odpovídají tvary: inspector a inspeccionar. Odvozování podstatných jmen od sloves je velmi časté zejména tam, kde je cílem vytvořit podstatné jméno označující stav, děj či výsledek děje a procesu, konatele, nástroj a místo děje. Mezi nej častější sufixy této kategorie patří: -anca, -áncia, -enca, -éncia, -ante, -ente, -inte, -(d)or, -(t)or, -(s)or, -cäo, - säo, -douro, -tório, -(d))ura, -(t)ura, -(s)ura, -mento, atd.71 71 C. Cunha, L. Cintra (1999:99). DESUBSTANTIVNÍ DERIVACE 6. základ - podstatné jméno ► derivát - přídavné jméno mania - mánie ► maníaco - šílený Chile - Čile ► chileno - čilský Áustria - Rakousko ► austríaco -rakouský Paris - Paříž ► parisiense - pařížský barba - vousy ► barbudo - vousatý corte - dvůr ► cortés - zdvořilý dente - zub ► denteado - zubatý Noruega - Norsko ► noruegués -norský dama - dáma ► adamado - zženštilý ciúme - žárlivost ► ciumento - žárlivý amarela - žlutá ► amarelado -zažloutlý barro - hlína ► barrento - hlinitý, jilovitý vergonha - ostuda ► avergonhado -zahanbený burla - podvod ► burlesco - burleskní judeu - Žid ► judaico - židovský Dante Alighieri ► dantesco -dantovský prosa - próza ► prosaico - prozaický céu - nebe ► celeste - nebeský escola - škola ► escolar - školní Terra - země ► terreste - zemní, zemský família - rodina ► familiar - rodinný, -á Europa - Evropa ► europeu -evropský campo - pole ► campal - polní alimento - potrava ► alimentício -potravinářský cônjuge - manželský pár ► conjugal -manželský melancolia - melancholie ► melancólico - melancholický Roma - Řím ► romano - románský febre - horečka ^febril - horečnatý Martin Luther ► luterano - luteránský Israel - Izrael ► israelita - izraelský Alemanha - Německo ► alemäo -německý riso - smích, úsměv ► risonho -usměvavý dia - den ► diário - denní veneno - jed ► venenoso - jedovatý 72 C. Cunha, L. Cintra (1999:100). fracgáo 1- zlomek ► fraccionário - aroma - aroma, vůně ► aromático - zlomkový, úlomkový aromatický casa - dům ► caseiro - domácí ferro - železo ^ferrenho - neústupný, zatvrzelý Minas Gerais - brazilský stát ► mulher - žena ► mulherengo - mineiro - pocházející z Minas Gerais sukničkář 1) Tvar fracgáo je ortograficky správný a používaný v evropské portugalštině. V brazilské portugalštině pak je pravopisně správný tvzx:fracáo. To stejné platí i pro odvozená slova: fraccionário (evr.port.) xfracionário (braz.port). DEVERBÁLNÍ DERIVACE 7. základ - sloveso ► derivát - přídavné jméno73 assemelhar, semelhar - být podobný nač semelhante - podobný tolerar - tolerovat tolerante - tolerantní doer - bolet doente - nemocný resistir - odolat resistente - odolný constituir - stanovit consituinte - stanovující seguir - následovat seguinte - následující durar - trvat durável - trvající louvar - chválit louvável - chvályhodný punir - potrestat punível - trestuhodný afirmar - tvrdit, kladně povrdit afirmativo - kladný pensar - myslet pensativo - přemýšlivý fugir - utéct fugidio - kradmý, prchavý, letmý tardar - dlouho trvat tardio - pozdní mover - hýbat se movedico - pohyblivý acomodar - přizpůsobit acomodatício - přizpůsobitelný durar - trvat duradouro - trvající casar - vdávat se, ženit se casadouro - na ženění, ženiťbychtivý preparar - připravit preparatório - přípravný 73 C. Cunha, L. Cintra (1999:101). K nejčastějším sufixům deverbální derivace, kterými se tvoří adjektiva, patří:-ante, -ente, -inte, -(á)vel, -(í)vel, -io, -(t)ivo, -ico, -dico, -ício, -dício, -ouro, -douro, -ório, -(t)ório. Tyto sufixy pak mohou označovat kvalitu děje, osoby či věci: tolerante „tolerantní", možnou vlastnost popisované skutečnosti: louvável „chvályhodný", movedico „rozkládací1, způsob myšlení a bytí, trvání či fázi: preparatório „přípravný", duradouro „ dlouho trvající '. 2.1.4.2.2. Verbální sufixy K nejčastějším verbálním lexikálním sufixům patří sufixy: -ear, -ejar, -entar, -(i)ficar, -icar, -ilhar, -inhar, -iscar, -itar, -izar. Implikují většinou opakování či trvání děje a někdy, jak již bylo řečeno, mají deminutivní význam s tím, že poukazují na menší intenzitu a frekvenci děje. Tyto sufixy se mohou pojit přímo s kořenem podstatného či přídavného jména a slovesa. Například esqui „lyže" ► esquiar „lyžovat", telefone "telefon"► telefonar „telefonovat", doce „sladký" ► adocar „osladit", dedo „prsť> dedilhar „vybrnkávat", cabeca „hlava"> cabecear „pokyvovat hlavou", folha „list" ► jblhear „listovat", gota „kapka" ► gotejar „kapat", vela „plachta" ► velejar „plachtit", formoso „pěkný, krásný"► aformosentar „krášlit", mole „měkký" ► amolentar „změkčit", claro „čistý" ► clariflcar „pročistit, vyjasnit, vysvětlit", beber „pít" ► bebericar „srkat, popíjet", ferver „vařit" ► fervilhar „bublat", escrever „psát" ► escrevinhar (pejorativně) „škrábat, čárat", cuspir „plivat" ► cuspinhar (pejorativo) „chlustať, chover „pršet" ► chuviscar „mrholiť, bico "zobák"► debicar „pozobávat, zobat", saltar „skákat" ► saltitar „poskakovat".74 Pro přírodní jevy vztahující se k názvům jednotlivých částí dne existuje typický sufix -ecer. Tak například ze základu a manhä „ráno", a tarde „odpoledne, podvečer", a noite „noc" vzniká prostřednictvím tohoto sufixu derivát: amanhecer „svítat", entardecer „šeřit se" a anoitecer „stmívat se". Tento sufix se také používá pro vyjádření vývojových fází a procesů u člověka. Tak z adjektiva jovem „mladý", velho „starý" nebo branco „šedivý, bílý" vzniká sloveso rejuvenescer „omládnout", envelhecer „stárnout, zestárnout" a embranquecer „zešedivěť 75 74 Tamtéž. 75 Tamtéž. 2.1.4.2.3. Adverbiální sufixy Jediný adverbiální sufix, který existuje v portugalštině, je sufix -mentě, který pochází z latinského -mens, mentis, což znamená „záměr, duch, mysl". Tento sufix existuje i dnes jako samostatný lexéma a připojuje se k adjektivům v ženském rodě, protože i rod původního podstatného jména mens, mentis byl ženský Jako příklad uveďme: lindo "pěkný" ► linda „pěkná" ► lindamente „pěkně"; fraco „slabý" *fraca „slabá" ► fracamente „slabě"; leve „lehký, lehká" ► levemente „lehce". Přídavná jména, která končí na -es (portugués, cortés, pedrés) byla dříve všechna unigenerická (jednorodová), proto se příslovce vytvořilo připojením -mentekjeho jednorodovému základu: burgués „měšťan, měšťák" ► burguesmente „měšťansky". Jak uvidíme v kapitole o adjektivech, některé jednorodové sufixy „és" se však později změnily na dvourodové, tzv. bigenerické. (portugués - portuguesa, burgués - burguesa).76 Tím se však již tvar takto vytvořených adverbií nezměnil. 2.1.5. Jiné typy odvození Kromě předponové a příponové derivace existují i jiné druhy odvozování., jako například parasyntetická derivace, zpětná (neboli regresivní) derivace a nepravá derivace. 2.1.5.1 Parasyntetická derivace Parasyntetická derivace je slovotvorný proces, při kterém je ke slovu připojen současně sufix a prefix[aRa]. Parasyntézaje slovo řeckého původu, které je složeno z pára (=juxtapozice, stavění vedle sebe) asynthetikós (to, co se připojuje). Například slovo desalmado „bezduchý" se skládá z prefixu des- (bez) a z adjektivního sufixu -ado (ý). Oba dva morfémy se připojily ke kořenu „alma" (duše). Kořen pátria „vlast" přijímá prefix re- (znovu) a sufixy -acäo, -ar, - ado. Výslednými tvary jsou tedy: repatriacäo „repatriace-návrat do vlasti", repatriar „repatriovat - znovu se vrátit do své vlasti", repatriado „navrácený do vlasti - repatriant". K parasyntéze nejčastěji dochází u sloves, kde jsou hlavními prefixy a-, em-či en-: botäo „knoflík" ► abotoar „zapnout knoflíky", manhä „ráno" ► amanhecer 76 C. Cunha, L. Cintra (1999:102). „svítat", surdo „hluchý" ► ensurdecer „ohluchnout" 2.1.5.2 Regresivní (zpětná) derivace Regresivní derivace je takový druh derivace, při kterém vzniká ze slova původně delšího slovo kratší [Ra - a1+a2]. Často dochází k odejmutí verbálního sufixu a vzniku substantiva: chorar „plakat" ► choro „pláč". Jak vidíme, je to proces opačný k předchozím typům derivace, kdy derivát vznikl progresivním rozšířením základu. Uveďme jako příklad podstatné jméno gajäo (pejorativně) „lišák, chlapík, stařík", které přešlo do portugalštiny ze španělského romského substantiva gachón78 a v portugalské podobě gajäo prošlo dále morfologickou změnou: ztratilo augmentativní pejorativní sunx„äo" a vytvořilo dnešní tvar gaj o, který je v současné portugalštině hojně používán ve stejném významu. Jiné prameny však uvádějí, že gajo nevzniklo regresivní derivací, ale že bylo přejato přímo z tvarů gachó, gachi, gaché79. Ne vždy je snadné určit, zda jde o progresivní či regresivní derivaci. Existuje však kritérium, podle něhož lze určit původní základ. Pokud podstatné jméno vyjadřuje děj, pak je základem sloveso. Pokud podstatné jméno označuje konkrétní předmět, pak je základem podstatné jméno.80 Tak například grito „křik", ameaca „hrozba", troco „výměna" jsou podstatná jména abstraktní a jsou odvozena regresivní derivací od slovesných základů gritar „křičet", ameacar „hrozit" a trocar „vyměnit". Příkladem progresivní derivace jsou pak odvozeniny, které vznikly z konkrétních substantiv, jako jsou například: azeite „olivový olej", áncora „kotva" či folha „list papíru", z nichž vznikla také příslušná slovesa azeitar „přidat olivový olej", ancorar „kotvit, ukotvit" afolhear „listovat knihou". V této otázce však neexistuje úplně jednotný názor. Někteří lingvisté nepovažují za podstatné kritérium zařazení podstatného jména do abstraktních či konkrétních substantiv a považují za stěžejní možnost nominalizace sloves. 77 C. Cunha, L. Cintra (1999:103). 78 Tamtéž. 79 Tamtéž. 80 M. Barreto (1922:247). 2.1.5.3 Nepravá derivace Nepravá derivace, někdy také nazývaná nulová derivace, je slovotvorný proces, při kterém nedochází k žádné morfologické změně slova. Slovo mění slovní druh bez jakékoliv změny formy. Může se týkat všech slovních druhů od sloves až po předložky, kdy se přidáním členu ze slov stávají substantiva: sim "ano" ► o sim „souhlas", näo „ne" ► o näo „nesouhlas/odmítnutí"; oxalá „kéž by" ► o oxalá „přání", porque „proč" ► o porqué „důvod", como „jak" ► o como „způsob", quando „když" ► o quando „doba, termín", jantar „večeřet" ► o jantar „večeře", pró „pro" ► os pros „výhody", contra „proti" ► os contra „nevýhody". Nepravá derivace je typická především pro analytické jazyky, v syntetických jazycích81 se vyskytuje zřídka. Nepravou derivací se pak vysvětluje: 1. vznik obecných podstatných jmen, která vznikla ze jmen vlastních: macadame (Mac Adam), quixote (Quijot); 2. vznik jmen vlastních ze jmen obecných (Coelho - Králík, Leäo - Leon/lev, Pereira- Hruška); 3. vznik podstatných jmen ze jmen přídavných: capital „hlavní město" z capital „hlavní"; 4. vznik přídavných jmen ze jmen podstatných (o burro/osel - burrol hloupý); 5. vznik podstatných jmen ze sloves (jantar/večeřet - o jantar/večeře); 6. vznik spojek ze sloves a příslovcí (quer... quer/buď... anebo - ze slovesa quererlchtít; já...já (budanebo) z příslovce já/již).82 Nepravá derivace je moderně nazývána také jako konverze, habilitace nebo hypostáze a vzhledem k tomu, že jejím principem není změna tvaru slova, je tento jev především předmětem lexikológie. 2.2. Skládání - kompozice Jde o slovotvorný proces, který spočívá ve spojování dvou i více slovních základů[R+R], [R+R+R] a tvoří slova složená, tzv. složeniny, která se nazývají kompozita. Skládáním slov ze dvou až tří slovotvorných základů se vždy tvoří pojmenování motivovaná. Velmi často se složeniny užívají v odborném názvosloví a v publicistice, kde je výhodou jejich kondenzovaná forma a také vysoká explicitnost složených výrazů. Složeniny rozlišujeme podle struktury a slovních druhů, k nimž patří jeho 81 Syntetický jazyk je označení pro jazyky, které pracují s flexí a různými typy slovotvorby. Do této skupiny patří jazyky flektivní a aglutinační. 82 C. Cunha, L. Cintra (1999:105-106). komponenty, a podle způsobu kompozice na následující typy83: Složeniny, které jsou tvořeny A) dvěma podstatnými jmény: porco-espinho „dikobraz"; B) podstatným jménem a přídavným jménem: criado-mudo „noční stolek"; amor-perfeito „maceška"; aguardente „kořalka"; belas artes „krásná umění"; C) podstatným jménem + předložkou + podstatným jménem: chapéu-de-sol „deštník"; D) dvěma přídavnými jmény: tragicómico „tragikomický"; E) číslovkou + podstatným jménem: mil-folhas „listové těsto" segunda-feira „pondělí" trigémeo „trojčata; F) přivlastňovacím zájmenem+ podstatným jménem: Nosso Senhor „Pán Bůh, Pane Bože"; G) slovesem + podstatným jménem: beija-flor „kolibřík", guarda-roupa „šatna", passatempo „kratochvíle"; H) dvěma slovesy: corre-corre „sběh"; vaivém „chození sem a tam"; I) příslovcem+přídavným jménem: sempre-viva „slaměnka"; J) příslovcem + slovesem: maldizer „zlořečit", bemdizer „blahorečiť. Podle vztahu mezi komponenty kompozit se tato dělí na kompozita souřadná a podřadná. Jde-li o souřadný vztah mezi komponenty kompozita, pak se jedná o složeniny koordinační, jejichž členy mají rovnocennou syntaktickou platnost. Vztah členů může být prostě slučovací (sudoeste, „jihovýchod"), vztahově slučovací - složeniny vyjadřují vztah současně ke dvěma základům, píší se se spojovníkem (económico-político „ekonomicko-politický", tzn. ekonomický i politický) nebo reciproční, kdy je vyjádřen vztah vzájemnosti, oboustrannosti (checo-portugués ,,česko-portugalskýÍC). Je-li vztah mezi komponenty podřadný nebo závislý, pak se jedná o determinativa, kdy jeden člen určuje druhý, který je mu nadřazen (criado-mudo „ noční stolek", vitória-régia „Viktorie královská Podle způsobu se kompozice dělí na vlastní a nevlastní. Kompozice vlastní (čistá) spočívá v aglutinačním spojení dvou komponentů, přičemž ztrácí druhý komponent vlastní přízvuk. Obě části bývají spojeny pomocí takzvaného kompozičního vokálu nebo konsonantu (konektu či infixu) a dochází zde ke změně morfologického tvaru. Zde můžeme hovořit o vlastní kompozici: např. vzduch-o-loď, op-o-člověk velk-o-město, vod-o-těsný, v portugalštině agr-i-cultura „zemědělství", gas-ó-metro „plynomer", tecn-o-cracia „vláda techniky", aguardente (agua+ ardente"pálenka"), embora (em+boa+hora„ve vhodnou hodinu"). 83 C. Cunha, L. Cintra (1999:107-108). Tyto složeniny nejsou slovy odvozenými, jejich zadní členy mohou existovat jako samostatná slova. Druhým typem kompozice je kompozice komplexní. Je to smíšený způsob kompozičně-derivační, kterým vznikají složeniny odvozené, které se pak řadí do příslušných onomaziologických kategorií. V tom případě hovoříme o složenině nepravéčinevlastní-otzv.spřezce:včehinězemě+koule"*zem criado-mudo (criado „sluha"+ mudo „němý" " ► criado-mudo„notnístolek"). Někdy zde dochází k mutaci, tj. změně významu (gosto-de-vida „ druh švestky"). Komponenty se spojují pomocí pomlčky nebo bez ní. Jde o jev, který však nově upravuje ortografická dohoda z roku 1990, která vešla v platnost v roce 2009. Nový pravopis měl za cíl sjednotit použití pomlčky v kompozitech, které se do té doby zdálo být velmi nejednotné a navíc diatopicky podmíněné. Nicméně i přestože bylo cílem pravopisu diatopické rozdílnosti v jednotlivých tvarech slov ujednotit, nepodařilo se mu jej splnit. Přesto je nutno pravidla nově přijatého pravopisu respektovat a psát odděleně a samostatně ta kompozita, která jsou tvořena komplexní kompozicí a jejichž částí byla předložka pojící se s dalšími kořeny pomocí pomlčky. Tak například kompozitum jim-de-semana „víkend" má nově stanovený tvar " ► fim de semana (dříve i brazilská varianta), cor-de-vinho „vínově červená" jako „cor de vinho". Výjimkou však zůstává: arco-da-velha „duha", água-de-colónia „kolínská voda", cor-de-rosa „růžová barva", mais-que-perfeito „plusquamperfektum - předminulý čas" čipé-de-meia „hovorově kasička na úspory". Mimo j iž zmíněné druhy komp ozit existuj í také komp ožita knižní, která s e skladaj í z řecko-latinských komponentů, kdy první komponent byl určující (determinant) a druhý určovaný (determinovaný). Tato kompozita jsou často také součástí vědecké, technické nebo literární terminologie.84 Mezikompozita,kterámajíjakoprvníkomponentlatinskýkořen,patřívětšinouta, kterikončína-i: ambi(zlat.ambo=obojí), bi(zlat. bis-dvojí), equi(zlat.aequus=rovný, stejný), omni (z lat. omnis = celý), uni (z lat.unus = jeden), loco (z lat. locus-místo), tri (z lat.tres, tria -tři), morti- (z lat. mors, mortis - smrt) atd. Tak vznikla kompozita typu: ambivalente „dvojznačný", bisavo „pradědeček", equivalente „ekvivalent", omnipresente „všudepřítomný", unissexuado, unissexual, „dámský i pánský, botanika: jednodomý, jednopohlavní", locomotiva „lokomotiva", tricolor „trojbarevný", mortíferro smrtonosný".85 Na druhém místě se pak umisťují takové latinské komponenty jako: -cida (který zabíjí), -cola (který pěstuje či chová), -cultura (chov), -fero (který obsahuje 84 P. Stehlík (2011 :5) a (2009). 85 C. Cunha, L. Cintra (1999:110-112). či produkuje), -fico (který dělá nebo produkuje), -forme (který má tvar něčeho), -fogo (který utíká nebo zahání), -gero (který obsahuje nebo nese), -sono (který zní), -apod. Tak máme výsledné tvary: fratricida „bratrovražda", arborícola „pěstování stromů, piscicultura" chov ryb", frigorífico „lednice", cuneiforme „kuželovitý", centrifugo „odstředivý", uníssono „souzvuk", apod}6 K řeckým kořenům, které tvoří knižní kompozita, pak patří nejčastěji: anemo-(vítr), antropo- (člověk), arqueo- (starý), biblio-(kniha), caco- (špatný), cali- (krásný), cosmo- (svět), cromo- (barva), dactilo- (prst), deca- (deset), di- (dva), etno- (rasa), farmaco- (lék), fisio-(příroda) ,helio-(slunce) ,hemi- (polovina), herno, hemato- (krev) ,hepta-(sedm), hexa- (šest), hipo- (kůň), homo- (podobný), melo- (zpěv), mito- (pověst), neuro-(nerv), odonto-(zubní), oftalmo- (oko), orto- (rovný, správný), oxi- (ostrý, pronikavý), pato- (nemoc), pedo- (dítě), psico- (duše), quilo- (disíc), teo- (bůh), xeno- (cizí), zoo-(zvíře). Tak máme výsledné tvary anemómetro „větrometr", antropológia „antropologie-nauka o člověku", arqueologia „archeologie", bibliografia „bibliografie", cacofonia „kakofonie- nelibost zvuku", califonia „kalifonie-souzvuk", cosmopolita „kosmpolita, svetoobčan", cromofotografia „barevná fotografie", dactilografia „psaní na stroji", decagrama „dekagram", hemoglobina „hemoglobin, krevní barvivo", odontologie „nauka o zubech", patológia „patologie", patogénico „choroboplodný, patogenní", apod. K řeckým kořenům, které tvoří druhou součást kompozita, patří: -agogo (který vede), -algia (nemoc), -area (který vládne), -céfalo (hlava), -eracia (vláda), -doxo (který má názor), -filia (přátelství), -fobia (nepřátelství, strach), -gamia (sňatek), -grafia (písmo), -logia (věda), mania (sběsilost, bláznivost, tendence), -metro (který měští), -scópio (nástroj ke sledování), -terapia (léčba), apod. Tak máme výsledné tvary: pedagogo, nostalgia, patriarca, demoeracia, ortodoxo, pedofilia, xenofóbia, monogamia, disgrafia, antropológia, megalománia, decímetro, microscópio, quimoterapia, apod. 2.3. Rekompozice a hybridismy Některé latinské a řecké kořeny získaly v moderních jazycích zvláštní význam. Například auto- (z řeckého autos - vlastní) se v původním významu zachovalo ve slově autodidacta „samouk" nebo autograf o „rukopis", ale lidově se začalo používat tento tvar jako zkrácenina od od automóvel (vozidlo poháněno samo sebou) a tak 86 Tamtéž. vznikla také kompozita auto-estrada „dálnice" a autódromo „autodrom". Tomuto procesu se říká rekompozice a kořenu pak falešná předpona, neboli pseudoprefix, který se od běžného kořene derivátů liší větší nezávislostí.87 Existují také kompozita, kde je každý komponent jiného původu. Nazývají se hybridismy, neboli slova hybridní: bicicleta „kolo" bígamo „bigamní", decímetro „decimetr", apod. 2.4 Zkracování - abreviace Zkratky nebo zkratková slova vznikají spojením dvou i více zkrácených slovních základů. Velmi často se zkracují například oficiální zkratky současných a v minulosti udílených akademických titulů nebo vědecko-pedagogických hodností: Dr. (z lat. doctor), Eng. (engenheiro „inženýr"), Lda. (licenciado „bakalář), atd. Existuje několik typů zkratek. Apokopa je taková zkratka, která vzniká zánikem koncových slabik (pág. je apokopa slova página). Sigla (letterae singulae) je zkratka, která vzniká z počátečních písmen. Dalším typem zkratky je akronym. Ten nebývá na rozdíl od běžných zkratek hláskován a lze jej tedy přečíst jako jedno slovo (SIDA- „aids"), apod. Stejně jako ostatní zkratky vzniká zpravidla spojením počátečních písmen několika slov. Tabulka nejběžnějších zkratek: a. C. ou A. C. = antes de Cristo ago. = agosto Av. = Avenida bibl. = bibliografia, bibliográfico ou biblioteca BR = Brasil cap. = capítulo; caps. = capítulos cle - conta corrente CP = Código Postal, Comboios de Portugal cit. = citacäo, citado (s), citada (s) cm = centimetr o (s) 87 P. Stehlík (2011:67). cod. = cödigo Cx. = Caixa D. = Dom, Dona D.a- Dona d. C. = depois de Cristo DD. = dignissimo dm = decimetro (s) Dr. = Doutor Dr.a = Doutora FIFA = Federation International de Football Association ed. = edicäo e. g. = exempli gratia (por exemplo) etc. = et cetera (e as outras coisas) EUA = Estados Unidos da America ex. = exemplo Exmo = Excelentissimo Ex.a = Excelencia fev. = Fevereiro fl. =folha;fls. -jolhas g = grama (s) h = /zora (sj /zfl = hectare (s) ib. = ibidem (no mesmo lugar) id. = idem (o mesmo) i.e. = isto e Ilma = Ilustrissima Ilmo = Ilustrissimo jan. = Janeiro jul. = /w//zo Kg = quilograma (s) Km = quilômetro (s) Km2 = quilômetro (s) quadrado (s) l = litr o (s) L.= leste (ponto cardeal) lat. = latitude, latim long. = longitude Ltda., Lt.da = limitada m = metro (s) ml - metro quadrado (s) m3 = metro (s) cúbico (s) ml min - minuto (s) MM. = Meritíssimo MW = megawatt (s) mg = miligrama ml = mililitr o (s) NATO = Organizacäo do Tratado do Atläntico do Norte (používáno v Portugalsku) OTAN = NATO (používáno v Brazílii) UNESCO = United National Educational, Scientific and Cultural Organization 3. SLOVNÍ DRUHY B. Zavadil v Mluvnici španělského jazyka definuje slovní druhy (classes lexicais, classes depalavras) jako „zvláštní paradigmatické kategorie vyššího řádu, kterými se od sebe liší nebo shodují jednotlivá slova".88 Je to myšleno tak, že v jazyce mají slova různé vlastnosti formální, významové a syntaktické, mají tedy různé funkce: pojmově pojmenovací (referenční) nebo gramaticky formální (jazykově strukturační)89. Historie rozlišování slovních druhů sahá již ke starořeckým filozofům {Aristoteles, Dionýsios Thráx)90. Dochovala se v latinských gramatikách, ve středověku a v současnosti funguje také jako základní klasifikační princip. „Opírá se v zásadě o kritéria logicko-sémantická a přihlíží také k aspektům výrazovým a syntakticky funkčním".91 Gramatika portugalského jazyka rozlišuje deset slovních druhů, které dělí podle ohebnosti na: 1. ohebné slovní druhy („classes lexicais variáveis"): • podstatná jména-substantivos; • přídavná jména-adjetivos92; • člen-artigo; • zájmena-pronomes; • číslovky-numerais; • slovesa-verbos. 2. neohebné slovní druhy (classes lexicais„invariáveis"): • příslovce-advérbios; • předložky-preposicoes; • spojky-conjuncöes; • citoslovce-interjeicöes; • pragmatické markátory-částice (marcadores pragmáticos). Často je z hlediska výrazu těžké v portugalštině spolehlivě rozlišit některé slovní druhy. Tvary o, a, os, as mohou být jak členy, tak akuzativní klitická zájmena. Tvar 88 B. Zavadil, P Čermák (2010:134). 89 Tamtéž. 90 Tamtéž. 91 Tamtéž. 92 Podle starého pravopisu: adjectivos. um, uma může být z hlediska výrazu jak determinant, tak číslovka. Ne vždy se dají jednoznačně rozlišit substantiva od adjektiv. Například latinští gramatikové je zahrnovali do společné kategorie jmen (nomina). Slovní spojení uma velha preta nebo uma preta velha tak může znamenat černá stařenka nebo stará černoška.93 Podle funkční formulace O. Tichého94 lze substantivum vymezit z logicko-sémantického hlediska jako slovní druh, který „pojmenovává substance, tj. obsahové prvky, jež jsou nebo mohou být nositeli ontologických příznaků. Příznaky, které můžeme na substancích rozlišit, jsou jednak vlasnostní, jednak procesuálni. Vlastnostní příznak, zvaný také proprietativní, je nedynamický a časově nezařazený a je v jazyce pojmenováván adjektivy; procesuálni příznaky,, tedy příznaky dynamické a časově zařazené, pojmenováváme slovesy. Okolnostní příznaky substancí, adjektiv i sloves vyjadřují adverbia. Zvláštní význam mají zájmena, která odkazují k různým funkcím v komunikační situaci, a číslovky, které pojmenovávají příznaky kvantitativní, avšak obojí syntakticky fungují jako substantiva nebo adjektiva a sdílejí i většinu morfologických charakteristik vlastních těmto slovním druhům. Sémantika členů je především kategorií kontextové určenosti substantiv. Spojky a předložky už nemůžeme rozlišit pouze na základě významu ani na základě výrazové formy (pojmenovávají vztahy a formálně jsou neměnné). Zde je nutno vycházet ze syntakticky funkčních kritérii, zatímco hledisko výrazové a významové představují dohromady kritérium morfologické".95 Podle akademické Mluvnice češtiny II mohou být z hlediska sémantické funkce být rozlišeny tři funkce slovních druhů: denominátory, amplifikátory a operátory.96 „Rozlišují se tak slovní druhy základní, rozšířené a nesamostatné. Funkcí slovních druhů základních je pojmenovávat procesy, substance a jejich příznaky Proto fungují tyto základní slovní druhy jako denominátory. Řadí se k nim substantiva, adjektiva, slovesa a adverbia. Jejich významová báze je dána povahou prvku reality, který je tímto slovním druhem pojmenováván. Mají sémanticko-morfologickou bázi, kdy významová báze je provázena zahrnutím určitých kategorií morfologických. Každý slovní druh má tzv. funkční příznak, který je dán syntaktickou funkcí, kterou může ve větě plnit"97. Amplifikátory jsou pak slovní druhy rozšířené, které mají funkci „rozšiřovat sémanticko-morfologickou bázi základních slovních druhů. Jsou to slovní 93 J.Jindrová (2013:219-230). 94 O.Tichý (1958). Apud B. Zavadil, P. Čermák (2010: 135). 95 Tamtéž. 96 Podle akademické Mluvnice češtiny II (1986) apud. B. Zavadil, P. Čermák (2010:138). 97 Tamtéž. druhy nástavbové, k nimž patří číslovky a měrová adverbia, která fungují jako kvantifikátory, a zájmena".98 Nesamostatné slovní druhy se pak nazývají operátory a od slovních druhů základních se liší sémanticky tím, že „postrádají samostatnou pojmenovací funkci, syntakticky pak tím, že nevstupují do syntaktických vztahů autonomně, nejsou samostatnými větnými členy, nýbrž jen lexikální součástí výrazů syntakticky autonomních, o něž se opírají. Fungují tedy jako slova satelitní. Patří sem členy, předložky, spojky a pragmatické markátory (dříve částice)".99 Specifickým slovním druhem jsou citoslovce neboli interjekce a pragmatické markátory. „Ty se řadí mezi emfatizátory, tedy výpovědní kondenzory s primární funkcí výpovědní, nevázané na konceptualizaci."100 98 Tamtéž. 99 B. Zavadil, P Čermák (2010:146). 100 Tamtéž. 4. PODSTATNÁ JMÉNA 4.1. Obecná charakteristika "Podstatná jména neboli substantiva tvoří základní slovní druh, který pojmenovává substance (tj. potenciální nositele příznaků a participanty procesů chápané jako izolované a relativně samostatné entity), zahrnuje v sobě gramatické kategorie rodu a čísla a může plnit syntaktickou funkci subjektu nebo objektu."101 Z významového hlediska se podstatná jména dělí na jména obecná (portugalsky „nomes comuns") a jména vlastní („nomes próprios"). Zatímco podstatná jména obecná, zvaná také apelativa, označují obecné denotace, vlastní podstatná jména přímo označují či pojmenovávají obecné podstatné jméno a jsou spjatá jen s jedním označovaným objektem. Při tvorbě tvarů množného čísla však u vlastních jmen dochází k přenášení názvu jednoho objektu na mnoho jiných na základě společných rysů. Tak se děje v případě, že jde o: a) metaforické přirovnání (Näo há muitos Saramagos . "Není mnoho spisovatelů, jak j e Saramago."); b) metonymické přirovnání: (Há muitos Van Ghog na Galéria. „V galerii je mnoho obrazů Van Ghoga."); c) názvy skupinové, které označují jevy téhož jména (Dia dos Santos „Dušičky*). JinousémantickouklasifikacísubstantivjedělenínajméwaA:owA:réřwř(portugalsky „nomes concretos") a jména abstraktní („nomes abstratos"102), a to podle povahy denotátu nebo přiřaditelných objektů mimo jazykové reality (smyslově vnímatelných nebo smyslově nevnímatelných, tedy mentálních)103. Abstrakta označují buď děje a vtom případě jsou odvozena od sloves (pensar „myslet" ► o pensamento „myšlení") nebo vlastnosti, kdy jsou odvozena od sloves nebo jmen přídavných (saber „vědět, znát, umět" ► a sabedoria" -moudrost, fresco "svěží, čerstvý" ► „frescura" - svěžest). Konkrétní podstatní jména označují názvy osob, zvířat a věcí. „Dělení podstatných jmen na apelativa/propria a abstraktní/konkrétní jsou spíše lexikologické povahy a s gramatickými vlastnostmi substantiv souvisí jen 101 B. Zavadil, P. Čermák (2010:148). 102 Podle starého pravopisu psáno abstracto. 103 Tamtéž. nepřímo"104. V portugalštině mohou ovlivnit například použití členu či tvoření plurálu. Formálnělzeportugalskásubstantivasegmentovatnadvěčásti:kmen(tvarotvorný základ) agramatickoukoncovku. Kmenjevždytvořenkořenem (bázovýmmorfémem, slovotvorným základem), k němuž se mohou přiřazovat různé morfémy gramatické i derivační. Nominální sufix (gramatická koncovka) může být komplexní povahy; může být tedy složen z aglutinačně spojených morfů, z nichž první je nositelem gramatické kategorie rodu, druhý pak nositelem gramatické kategorie čísla: mes-a -> mes-a-s. 4.2. Gramatická kategorie životnosti Gramatické rozlišování rodu substantiv na životná a neživotná nemá ve slovním druhu portugalských podstatných jmen žádné gramatické důsledky. A. Erhart připomíná, že: „k tomuto dělení na životná a neživotná substantiva došlo v dobách, kdy vznikaly primitivní náboženské představy (animismus, fetišismus)"105. Ty byly podle něj také důvodem toho, „že i některé názvy věcí byly zařazeny do třídy životných. S postavením ženy v patriarchální rodině pak zřejmě souvisí i to, že v některých východoafrických jazycích jsou názvy velkých věcí rodu mužského, názvy malých věcí rodu ženského."106 V průběhu dalšího vývoje jazyků se stupňovala formalizace rodu substantiv (neživotná maskulina a feminina - stůl, židle, apod.), jejímž dovršením bylo „uplatnění kategorie rodu u adjektiv - jako nástroje gramatické shody. Jen v jazycích, kde takováto shoda existuje, je možno mluvit o rodu jako o gramatické kategorii."107 Jazyky indoevropské patrně odlišovaly rod životný a neživotný již v nejstarších dobách. Většina staroindoevropských jazyků (sanskrt, řečtina, latina), má systém trigenerický založený na třech rodech: maskulinum, femininum a neutrum. V novoindoevropských jazycích existuje na jedné straně bigenerický (dvourodý) systém (portugalština, francouzština, španělština), na druhé straně může dojít k jeho doplnění o čtvrtý gramem (v češtině je to rod ženský, mužský, střední a mužský rod neživotný). Některé indoevropské jazyky, jako například němčina, uchovaly původní trojčlenný systém, 104 Tamtéž. 105 A. Erhart (2001: 86).. 106 Tamtéž. 107 Tamtéž. jiné naproti tomu gramatickou kategorii rodu ztratily.108 Na druhé straně jsou však četné jazyky kavkazské a americké, které mají velmi rozšířené rozšiřování rodu. „V jazycích drávidských například se rozlišuje rod vyšší - rozumný (lidé, bozi) a nižší - nerozumný (zvířata, věci)".109 Důsledné třídění podle pohlaví (maskulinum - femininum) existuje v jazycích semitohamitských. Největší počet rodových gramémů se vyskytuje v jazycích bantuských: ty mají 8-10 jmenných tříd (osoby, rostliny, velké věci, malé věci, apod.). V mnoha jazycích naproti tomu kategorie rodu úplně chybí: uralské, altajské, zatímco skandinávské jazyky mají utrum a neutrum (tj. rod společný a střední).110 4.3. Gramatická kategorie rodu v portugalštině V portugalštině existují substantiva jednorodová (portugalsky „substantivos/ nomes unigenéricos") a dvourodová (portugalsky „substantivos/nomes bigenéricos"). Základem gramatické kategorie rodu v portugalštině je významová opozice „maskulinum" a „femininum". Podle B. Zavadila je z lingvistického pohledu nutno rozlišovat gramatickou kategorii rodu v jazyce (čisté gramémy) od ontologického přirozeného rodu (pohlaví) u živých bytostí. Mezi gramatickým a přirozeným rodem není však vždy jednoznačná korespondence. Do jedné z obou rodových tříd musí totiž vstupovat každé substantivum bez ohledu na to, zda jeho ontologický korelát (tedy jeho referent) vykazuje nebo nevykazuje znaky pohlavního dimorfismu."111 To dokazují takové příklady, jako: ofilho x afilha „syn"x „dcera" o cesto x a cadeira „koš" x „židle". „Gramatickou kategorii rodu tedy nelze chápat jako jednoznačné vyjádření rodu přirozeného"112. Ontologická opozice u živých bytostí pak vyústila v klasifikaci substantiv do dvou morfologických tříd, z nichž každé přísluší jiné gramatické chování113 1. maskulina jsou substantiva vyžadující u dvoj východného adjektiva či jiných slovních druhů adjektivní povahy použití mužského rodu; 2. feminina jsou substantiva vyžadující u dvoj východného adjektiva či jiných slovních druhů adjektivní povahy použití ženského rodu.114 108 Tamtéž. 109 Tamtéž. 110 Tamtéž. 111 B. Zavadil, P Čermák (2010:149). 112 Tamtéž. 113 Tamtéž. 114 Tamtéž. V portugalštině rod mužský („o género masculino") - zahrnuje podstatná jména, která nesou člen mužského rodu: oaluno„žák", opäo „chléb", o poema „báseň". Substantiva roduženského („o género femenino") pakmají člen rodu ženského: a casa„dům", flmao„rw/cfl"Někdyopozicigramatickéhorodupomáhározlišovatrodpřirozený,jehož lze sémanticky využít přip oj menovaní některých živých bytostí, p okud u nich existuj e zvláštní pojmenovací tvar pro příslušnost k mužskému nebo ženskému pohlaví: filho xfilha „syn x dcera", professor x professora „profesor x profesorka". Rod podstatných jmen však ne vždy koresponduje s přirozeným rodem pohlaví, není pravidelný, ani co se týče významu ani co se týče jeho koncovky115 MwÍ5A:é/iororfwjsoupakvlastníjménamužů,názvyfunkcíapovolání,kteréjsoujimi vykonávány: (Joäo„Jan", mestre „mistr", padre „otec", rei„král"); názvy zvířat mužského pohlaví (cavalo „kůň", galo „kohout", gato „kocour"); názvy jezer, hor, oceánů, moří, řek, větrů, které vznikly zánikem přístavků lago „jezero", monte „hora", oceano „ oceán", rio„řeka", vento„vítr"(o Amazonas„řeka Amazonka", o Atlántico„Atlantickýoceán", os Alpes „Alpy", o tufäo „tajfun", o furacäo „hurikán"); názvy měsíců a světových stran (margo, setembro116.... norte, sul...). Ženského rodu jsou zejména: vlastní jména žen a funkce a názvy povolání jimi vykonávané (Maria, a professora „profesorka, učitelka", doutora „doktorka", rainha „královna"); názvy zvířat ženského pohlaví (a égua „klisna", agalinha „slepice", agata „kočka"); toponymické názvy měst a ostrovů, které jsou odvozeny od podstatného jména a cidade „město" nebo od podstatného jména a ilha „ostrov" (a Sicília, as Antilhas). Existují však také toponyma mužského rodu, protože jsou odvozena od podstatných jmen, která jsou také mužského rodu: o rio „řeka", o porto „přístav" (o Rio de Janeiro nebo o Porto). Z výše uvedeného vyplývá, že substantiva pojmenovávající živé bytosti zároveň signalizují příslušnost k rodu. Existuje však i řada portugalských substantiv pojmenovávajících živé bytosti, která tuto příslušnost nesignalizují: o crocodilo „krokodýl", a formiga „mravenec", a rä „žába", a lebre „zajíc", apod. V tomto případě se hovoří o tzv. vespolných substantivech117, portugalsky („substantivos epícenos").118 Gramatický rod u nich s rodem přirozeným nesouvisí, protože tu neexistují pojmenování pro pohlavně rozlišné dvojice. Podstatná jména vyjadřující názvy zvířat, která mají stejný tvar a rod pro obě pohlaví, 115 Tamtéž. 116 Podle nového pravopisu 2009 se názvy měsíců píší malým písmenem. Podle starého pravopisu se však používala písmena velká. 117 B. Zavadil., P Čermák (2010:150). 118 Z řeckého epíkoinos „společný". jsou v portugalštině například: a águia „orel, orlice", a mosca „moucha", o polvo „chobotnice", a pulga „blecha", o tigre „ tygr", a sardinha „ sardinka". U některých vespolných substantiv je však možné analyticky specifikovat pohlaví lexikálně syntaktickým postupem použitím upřesňujícího substantiva macho119 „samec" nebo fémea, přičemž se však nemění rod hlavního substantiva. Gramatický rod lze rozeznat také formálně, a to podle exponentu neboli gramatické koncovky. Substantiva mužského rodu jsou ta, která jsou zakončená na neprízvučné -o (o aluno "žák", o livro „kniha", o lobo „vlk", o banco ,,laviceÍC). Ženského rodu jsou ta substantiva, která jsou zakončená na neprízvučné -a (a aluna „žákyně", a caneta „propiska", a mesa „stůl"). Substantiva označující předměty zakončená na -ema, -oma, která pochází z řečtiny, jsou však rodu mužského: o cinema „kino", o emblema „emblém", o sistema „systém", o tele)oněma „telefonát", o diploma „diplom", o idioma „jazyk". 120 Mužského rodu jsou také substantiva zakončená sufixem na -ama, -asma, -eta a některá další: o clima „klima", o cometa „kometa", o dia „den", o fantasma „duch", o mapa „mapa", o planeta "planeta", o telefonema „telefonát", o fonema „foném". Podstatná jména zakončená na -ao jsou buď rodu mužského, jsou-li konkrétní (o balcäo x „pult, balkon", o feijäo „fazole", o algodäo „bavlna") anebo rodu ženského, jsou-li abstraktní (a operacäo „operace", aproducäo „výroba", a opiniäo „názor", a educacäo „výchova"). Ženskéhorodumohouvšakbýtpodstatnájména,kterájsouzakončenana-o.Knim se řadí například zkrácená slova, jako a foto (původně a fotografia), a moto (původně a motocicleta). Některá podstatná jména mohou pro jeden jediný tvar vykazovat tzv. bigenericnost, jsou tedy dvourodá, přičemž v rodě ženském a mužském nemají stejný a často ani podobný význam: o gramagram" x a grama „trávník"121 nebo o/a componente. Podstatná jména zakončena na -e či na souhlásku mohou být jak rodu mužského, tak rodu ženského, o sal „sůl", o nariz„nos", o mar „moře", a dor „bolest", o calor „horko", a cor „barva", apod. 119 B. Zavadil., P Čermák (2010:150). 120 C. Cunha, L. Cintra (1999:198). 121 Viz kapitola: Problematika nestálého či měnícího se rodu. 4.4. Přechylování 4.4.1. Heteronymie, derivace, konverze Jak již bylo řečeno, gramatický rod s rodem sémantickým /ontologickým/ ne vždy souvisí, ale přesto se uplatňuje jako "signalizátor ontologického rodu tam, kde je možnost opozice maskulinum x femininum vázaná na zvláštní lexémy pro pojmenování bytostí mužských (samčích) a bytostí ženských (samicích)."122 Vytváření jazykových pojmenování pro ženské protějšky k živým bytostem mužským se nazývá tzv. přechylování neboli moce (portugalsky „mocäo"). Podle B. Zavadila však jde o slovotvorný postup patřící do lexikológie, nikoli do morfologie123". Portugalština má k dispozici celkem 3 slovotvorné možnosti: heteronymii, derivaci a konverzi.124 1. heteronymie, jejíž princip spočívá v tom, že: „každý člen lexikálně sémantické dvojice je pojmenován samostatným bázovým morfémem":125 m. f. m. f. boi - býk ► vaca - kráva genro - zeť ► nora - snacha cäo - pes ► cadela - -fena homem - muž ► mulher - žena cavalo - kůň ► égua - klisna marido - manžel ► mulher - carneiro - beran ► ovelha - ovce manželka zangáo - trubec ► abelha - včela pai - otec ► mäe - matka bode - kozel ► cabra - koza padrasto - otčím ► madrasta - adoptivní matka macho - samec + fémea - samice 122 B. Zavadil., P Čermák (2010:150). Z řeckého epíkoinos „společný". 123 Tamtéž. 124 Tamtéž. 125 Tamtéž. 2. derivace, která spočívá v tom, že „bázový morfém je oběma členům dvojice společný a významový rozdíl mezi příbuznými lexémy se vyjadřuje derivačním morfémem.126 m. f. m. f. avô - dědeček ► avó - babička consul - konzul ► consulesa -konzulka czar - car ► czarina - carevna herói - hrdina ► heroina - hrdinka poeta - básník ► poetisa - básnířka projeta - vestec ► profetisa -věštkyně rapaz - kluk ► rapariga - dívka rei - král ► rainha - královna réu - obžalovaný ► ré - obžalovaná frade - řeholník ^freira - jeptiška 3. konverze, která spočívá v tom, že „bázový morfém je oběma členům dvojice společný, významový rozdíl mezi příbuznými lexémy však není nijak signalizován ve kmeni slovy, projevuje se pouze příslušností každého z členů dvojice k jiné rodové třídě."127 V portugalštině existují v této souvislosti tzv. společná podstatná jména („nomes comuns"). Příslušnost k různým rodovým třídám je vyjádřena koncovkou -a, -esa, -isa, -ona, -oa, -ä. Podstatná jména zakončena na -o mění svou koncovku na -a: aluno - aluna (žák -žákyně), cantor - cantora (zpěvák - zpěvačka), gato - gata (kocour - kočka), lobo - loba (vlk - vlčice), pombo - pomba (holub - holubice). Podstatná jména, která jsou ukončena na -es mění svou koncovku na -esa: camponés- camponesa (venkovan - venkovanka), fregués - freguesa (zákazník - zákaznice), portugués - portuguesa (Portugalec - Portugalka), francés - francesa (Francouz - Francouzka). Podstatná jména zakončena na -eta mění někdy svou koncovku na -isa: projeta - profetisa (věštec -věštkyně), jindy zůstávají nezměněna. Podstatná jména, která označují šlechtický titul, mají v ženském rodě koncovky -esa, -essa, -isa: abade - abadesa (opat -abatyše), conde - condesa (kníže - kněžna), duque - duquesa (vévoda - vévodkyně), sacerdote - sacerdotisa (duchovní, kněz, mnich - mniška), principe - princesa (princ -princezna), baräo - baronesa (baron - baronka). Podstatná jména, která jsou zakončena na -ao mohou tvořit ženský rod třemi způsoby:128 126 Tamtéž. 127 Tamtéž. 128 C. Cunha, L. Cintra (1999:193-195). 1. -äo -> -oa: ermitäo -> ermitoa (poustevník - poustevnice); paträo -> patroa (patron -patronka, zaměstnavatel - zaměstnav'atelka); b) -äo -> -ä: cidadäo -> cidadä (občan-občanka); irmäo Mrmä (bratr - sestra); casteläo - castelä (kastelán -kastelánka), cirurgiäo - cirurgiä (chirurg-chiruržka); c) -äo -> -ona: comiläo -comilona (jedlík mužský i ženský rod); solteiräo - solteirona (starý mládenec - stará panna). Někdy dochází k nepravidelnému tvoření ženského rodu: například: ladräo -ladra - ladrona: zloděj - zlodějka), lebräo - lebre (zajíc samec, zaječice /samice zajíce), sultäo - sultána (sultán - sultánka), ator - atriz129 (herec - herečka), imperador -imperatriz (císař - císařovna), embaixador -embaixatriz - embaixadora (velvyslanec - manželka velvyslance - velvyslankyně). Podstatná jména bigenerická, která končí na -ejsou většinou uniformní, tzn., že mají stejný tvar pro mužský a ženský rod, který je vyjádřen členem či jiným operátorem, denominátorem či operátorem nebo okolními atributy: o/a agente, o/a artista, o/a colega, o/a cliente, o/a dentista, o/a estudante, o/imigrante, o/a turista, o/a interprete, o/a jornalista, o/ajovem, o/a pianista. Pouze následující podstatná jména, která končí na -e, mají tvar ženského rodu odlišný: governante - governanta (guvernér - guvernérka), infante - infanta (infant - infantka), monge - monja (mnich - mniška).130 4.4.2. Sémantické využití opozice maskulinum femininum „O gramatickou opozici maskulinum x femininum a jeho morfologické vyjádření se neopírá jen lexikálně-sémantická opozice přirozeného rodu. U pojmenování neživých předmětů se jí využívá i tak, že dochází k sémantické diferenciaci jak u výrazově stejných, tak u přechýlených podstatných jmen."131 U výrazově stejných podstatných jmen se tak můžeme setkat s následujícími opozicemi: o cabeca „velitel"x a cabeca „hlava", o capital „kapitál"x a capital „hlavní město", o cometa „kometa"x a cometa „drak", o eura „farář"x a eura „léčba", oguarda „strážník, hlídač"x a guarda „stráž, hlídka", o guia „návod, směrnice, průvodce"x a guia „potvrzení, průvodní list", o leňte „univerzitníprofesor"x a leňte „čočka (oční)", 129 Podle starého pravopisu: actor x actriz. 130 C. Cunha, L. Cintra (1999:195). 131 B.Zavadil, P.Čermák (2010:152) o voga „kormidelník (veslice)"x a voga „móda, veslování".132 U přechýlených slov se příslušností k rodovým třídám rozlišují například takové opozice, jako jsou: a cesta „koš, nůše" x o cesto „ošatka"; o cubo „krychle, kbelík" x a cuba „nádrž, káď, džber"; ojarro „džbán"x ajarra „konvice, váza"; o rio „řeka" xaria „zátoka"; o saco „pytlík, igel. taška, sáček" x a saca „pytel, velký žok"; afossa„jáma" x ofosso „propast, jáma", a bar ca „bárka, lodka, člun" x o bar co „plavidlo, koráb",o caneco „krígl, konvice" x a caneca „hrníček"133 4.4.3. Problematika nestálého či měnícího se rodu Někdy má na rod podstatného jména vliv diatopický134 i diafazický135 faktor. V některých dialektologických oblastech se například používá *as rins místo os rins "ledviny". Podstatné jméno * o árvore „strom" místo a árvore, *a suor místo o suor „pot". Také a cor„ barva" a a dor „bolest" se používají vněkterých oblastech nespisovné v mužském rodě: *o dor, *o cor. Nestabilní používání gramatického rodu může souviset mimo jiné také s vývojovými změnami.136 Někdy jsou změny dány také rozdíly mezi evropskou a brazilskou variantou portugalštiny. Například componente „složka, součást, komponent"jevportugalštině evropské používán nejčastěji v ženském rodě a v mužském rodě je pak jeho použití omezeno na sémantickou oblast industriálni. V brazilské portugalštině se naopak vyskytuje pouze v mužském rodě a velmi sporadicky v rodě ženském beze změny významu. Velké rozdíly však existují v rodě substantiv, která byla přejata z cizích jazyků. Například podstatné jméno duche (z francouzského douche) je mužského rodu v evropské portugalštině, ale ženského rodu v portugalštině brazilské. Toillette je v brazilské portugalštině mužského rodu používáno ve významu WC, zatímco v portugalštině evropské je rodu ženského a používá se ve významu úpravy zevněj šku a oblékání si dámské večerní róby, nebo také ve významu toaletního stolku. Co se týče anglicismů, zde stojí za zmínku substantiva media a gang, která byla v brazilské portugalštině modifikována na mídia agangue (s cílem zachování stejné výslovnosti). Tato podstatná jména jsou rodu ženského v portugalštině brazilské, 132 C. Cunha, L. Cintra (1999:187). 133 Seznam příkladů ze (B.Zavadil, P. Čermák. 2010:152) byl upraven pro potřeby portugalské morfologie. 134 Jsou to takové fenomény, které jsou v jazyce produkovány na základě geografického rozlišení. 135 Jsou to takové fenomény, které odráží jazykový styl či registr a s tím je spojeno například také dělení jazyka do mluveného a psaného, lidového a spisovného, atd. 136 M. C.de E.e Gouveia (2009:429-449). zatímco v portugalštině evropské jsou rodu mužského (os media). Podstatné jméno omelete nebo omeleta je v portugalštině evropské používáno v ženském rodě, přestože slovník Dicionário Aurélio u něj uvádí rod mužský.137 4.5. Gramatická kategorie čísla - numerus 4.5.1. Obecná charakteristika Nejčastěji rozlišují jazyky jen poměrně neurčitě pojem jedinosti a mnohosti, vyjádřený morfologicky v singuláru (čísle jednotném) a v plurálu (čísle množném). Povaha plurality není však ve všech jazycích stejná: „Některé jazyky, jako je například čínština nebo jazyk nahkauri na Nikobarách gramaticky nemusejí vyjadřovat číslo žádné a tvar jednotného čísla je stejný jako tvar čísla mužského. Jiné jazyky naopak rozeznávají různé druhy plurality: duál, triál, kvartál, což je rozlišování skupin dvou, tří, čtyř. Tak je tomu například v melanéských jazycích či v australském wailbiri a worora. Existuje také paukál, který označuje neurčitou avšak málo početnou mnohost."138 Kromě morfologického a lexikální vyjádření však lze plurál v některých jazycích vyjádřit i jen prostou reduplikacísubstantiva: „Tak je tomu například v indonéském jazyce, kde burung = pták a burung burung = ptáci. Povaha plurálu však může být různá; vedle inkluzívnosti (my= ty+já - oslovená osoba je zahrnuta) a exkluzívnosti (my = já+ on, oslovená osoba není zahrnuta) může plurál označovat spíše než mnohost jen pouhou skupinovost či kolektivnost, jako je tomu v jazyce tlingit, v němž plurál může být formálně vyjádřen jen v kombinaci singuláru s číslovkou."139 Při vyj adřování gramatické kategorie čísla většinou tvar slova koresp onduj e s j eho sémantickým obsahem. Jinak je tomu v případě pomnožných podstatných jmen, zvaných pluralia tantum, kde plurálová forma substantiva nemá v opozici žádný singuláravěcněžádnémnožstvínemusívyjadřovat(včeštiněnapříkladfzwž/cy).Naproti tomu existují singularia tantum, tedy substantiva, která z různých důvodů plurál vyj ádřitnemůžou (paz„ mír"). Odtěchto dvoupřípadůseliší fco/efcr/vwm (substantivum hromadné), které označuje neurčitý a tedy nepočitatelný celek (listí, armáda, 137 M. C.de E.e Gouveia (2011:93). 138 F. Čermák (1994:102). 139 Tamtéž. aristokracie), který je vyjádřen sice v singuláru, ale obsahuje význam hromadnosti, tzv. kolektivum.140 Sémantickou vlastností substantiv je počitatelnost. Ta se chápe jako schopnost být počítán, tedy spojován s číslovkami, popř. členy. Některá substantiva, jako například osoby a zvířata jsou obvykle počitatelná. Jiná substantiva, například látková a abstraktní, jsou často nepočitatelná. „Bezprostřední souvislost ne/ počitatelnosti s číslem je však jen v tom, že jen počitatelná v zásadě umožňují vlastní užití plurálu. V některých jazycích se rozdíl ne/počitatelnosti promítá i do existence a užití řad adverbií - much water x many books"141 4.5.2. Gramatická kategorie čísla v portugalštině Z výše uvedeného vyplývá, že: „tak, jako kategorie rodu má svůj základ v ontologické opozici rodu přirozeného, má gramatická kategorie čísla svůj základ v ontologické kategorii kvantity142. V portugalštině existuje číslo jednotné a číslo množné. Zatímco jednotné číslo nevyžaduje žádný kongruenční exponent (tedy koncovku vyjadřující shodu), pak množné číslo vyžaduje exponent -5 143 V portugalštině se však situace komplikuje tím, že exponent -5 má více alomorfů, které existují v komplementární distribuci: -5, -es, -ns, -äes, -äos, -ôes, -0. Někdy je navíc plurál podstatných jmen doprovázen i fonetickou změnou vokalické kvality, jak uvidíme dále. Tvar množného čísla podstatných jmen v portugalštině souvisí s tvarem jednotného čísla. Podstatná a přídavná jména zakončená na samohlásku či diftong tvoří množné číslo pomocí připojení nominální koncovky -5: gato - gatos (kocour, -ři), gata -gatas (kočka,-y), peru - perus (krocan,-i), irmä - irmäs ,(sestra,-y), apod.144 Podstatná a přídavná jména zakončená na -m tvoří plurál pomocí koncovky -ns: armazém - armazéns (sklad,-y), item - itens (položka,-y), jardim - jardins (zahrada,-y),bombom - bombons, album - álbuns, jejum - jejuns (půst,-y).145 140 Tamtéž. 141 Tamtéž. 142 B. Zavadil., P Čermák (2010:155). 143 Tamtéž. 144 C. Cunha, L. Cintra (1999:181-190). 145 Tamtéž. Z hlediska výslovnosti dochází kromě připojení -5 [J] také ke změně zavřenosti samohlásky v prízvučné slabice, kdy se polovysoké (polozavřené) [O] mění na polootevřené či polonízké [d ]:146 [O] [3] almogo „oběd", corpo „tělo", esforgo „úsilí", „snaha", jogo „oheň", imposto „daň",jogo „hra", olho „oko", osso „kost", porco „vepř, prase",povo „lid, národ". almocos, corpos, esforcos fogos, impostos, jogos olhos, ossos, porcos povos Výjimkou jsou však ta podstatná jména, v nichž za prízvučnou samohláskou následují: nazály čipalatály: [O] [O] abono „přepdlatné", dono „pán, majitel", estojo „pouzdro, penál", molho „omáčka, marináda", piolho „veš", mocho „sova", encosto „hřbet", repolho „zelí", rosto „obličej". abonos, donos, estojos, molhos, piolhos, mochos, encostos, repolhos, rostos. nebo rn či rr: [O] [O] adorno „ozdoba, okrasa", suborno „úplatek, podplácení", cachorro „pes" adornos, subornos, cachorros U podstatných jmen zakončených na -áo existují tři plurálové alomorfy - äos, -äes, -ôes. Plurálová koncovka -äos se vyskytuje u těch podstatných jmen, jejichž latinský tvar byl zakončený na -anus, jak dokládají následující příklady: manům -> mäo 146 Tamtéž. -> manus -> mäos, germanu -> irmäo -> germanos -> irmäos, orphanum -> órfäo „sirotek"^ orphanos-> órfäos, cristäo -> cristäos, gräo ->graos, orgäo -> órgäos,pagäo -> pagäos, sótäo -> sótäos.147 Další alomorfní plurálovou koncovkou je aes. Ta se vyskytuje u těch podstatných jmen, jejichž latinský tvar byl zakončený na -anes, jak ukazují následující příklady: canem -> cäo -> ames -> cäes; panům ^ päo -> panes ^> päes, a podobně také: alemäo -> alemäes, capitäo -> capitäes, cataläo -> cataläes, charlatäo -> charlatäes (šarlatán).148 Třetí možnou koncovkou vyjadřující plurál je -ôes, Ta se vyskytuje u podstatných jmen, jejichž latinský tvar byl zakončený na -ones: actionem -> acäo ->actiones -agôes149, leonem -> leäo „lev"^ leones -> /eoes, orationem -> oracäo „věta, modlitba" ^ orationes -> orafôes. Podobně je tomu v případě dalších substantiv: cancäd'píseň" -> cancôes, certidäo „potvrzení"'-> certidôes, coracäo „srdce"^ coracôes,feijäo „fazole"^ feijôes, ladräo „zloděj"^ ladrôes, licäo „lekce"^ licôes, nacäo „národnost"-> nacôes, obrigacäo „povinnosť -> obrigacôes. U augmentativ rovněž dochází k připojení této plurálové koncovky: rapagäo -> rapagôes „velký kluk", homenzarräo -> homenzarrôes „velký člověk", vozeiräo -> vozeirôes „velký povyk", casaräo -> casarôes „velký dům". Některá podstatná jména mají dva až tři tvary v množném čísle: aldeäo „vesničan" -> aldeôes; aldeäos, aldeäes, corrimäo „zábradlí" -> corrimôes, corrimäos; veräo -> verôes, veräos; sultäo -> sultôes, sultäes; sacristäo -> sacristäes, sacristôes „kostelník". V takových případech, kdy je fakultativní možnost výběru plurálové koncovky, je nejčastěji používaná koncovka -ôes. U podstatných jmen ukončených na -n,-r, -s,-z]e plurál vyjádřen koncovkou -es: íman „magnet" ^ ímanes, líquen „lišejník"-> líquenes, cänon „kánon"^ cänones, dolar -> dólares, cadáver „mrtvola" -> cadáveres , deus „bůh" -> deuses , ananás -> ananases, país -> países, rapaz -> rapazes, voz -> vozes.150 Podstatná jména, která jsou paroxytonní a končí na -s či -x mají stejný tvar v jednotném i v množném čísle: o/os atlas, o/os alferes „práporčík", o/os ourives „zlatník", o/os pires „tácek",o/os lápis „tužka", a/as cútis „kůže, pokožka", o/os oásis „oáza", o/os fénix „fénix", o/os onix „onyx", o/os torax „hruď".151 Podstatná jména zakončena na -al, -ol, -ul tvoří plurál změnou konsontantu -l na -is: capital -> capitais, anzol „udice" -> anzois, azul -> azuis. Výjimkou jsou: mal -> males, consul -> consules. Podstatná jména ukončena na prízvučné -el mají v množném čísle koncovku: 147 C. Cunha, L. Cintra (1999:181). 148 C. Cunha, L. Cintra (1999:182). 149 Podle starého pravopisu: accäo, accôes. 150 C. Cunha, L. Cintra (1999:185). 151 Tamtéž. -éis, podstatná jména zakončená na neprízvučné -el mají v množném čísle koncovku -eis: anel „prsten" ^ anéis, papel -> papéis ale: móvel "nábytek" ^ móveis, tunele túneis.152 V případě podstatných jmen zakončených na prízvučnou slabiku -il se v množném čísle koncovka mění na -is: ardil „lest" -> ardis, covil „doupě" -> covis, peitoril „parapet, římsa" -> peitoris.153 Podstatná jména zakončená na neprízvučnou slabiku -il mají plurálový exponent -eis: fóssil „zkamenělina" -> fósseis, projétil „střela" -> projéteis154, reptil" plaz" ^ répteis.155 Deminutivní podstatná jména zakončená na sufix -zinho či -zito mají plurálovou koncovku obsaženou jak ve slovním základu, tak i v sufixu. Plurálová koncovka kořene však postrádá část exponentu -5: cäozinho -> cäezinhos, leäozinho -> leôezinhos, baläozito -> balôezitos, hotelzito -> hoteizitos156. Obecně platí, že místo prízvuku v podstatném jméně množného čísla je stejné, jako v čísle jednotném. Existují pouze čtyři výjimky: carácter -> caracteres, junior -> juniores, senior -> senior es, espécimen -> especímenes.157 U kompozit je tvoření množného čísla obdobné. Kompozita, která jsou vytvořena aglutinačně, mají plurálovou koncovku stejnou jako podstatná jména základní: bancarrota "bankrot" -> bancarrotas, girassol „slunečnice" -> girassóis, malmequer „kopretina věncová - jedlá" -> malmequeres, passatempo „kratochvíle" -> passatempos. Podstatná jména vytvořená juxtapozicí pak tvoří plurál několika způsoby. V případě, že kořeny jsou buď dvě podstatná jména nebo jedno podstatné jméno a jedno přídavné jméno, pak plurálový exponent mohou a nemusí přijmout oba dva kořeny. Některá kompozita mají více plurálových variant: couve-flor" květák" ^ couves-flores/couves-flor, peixe-espada „tkaničnice stříbřitá" -> peixes-espadas/peixe-espada, guarda-cadeiras „protioděrová folie na židle" -> guarda-cadeiras, amor-perfeitdmaceška - violka trojbarevná" -> amores-perfeitos. Pokud je první kořen sloveso a druhý kořen podstatné nebo přídavné jméno nebo sloveso, pak přijímá plurálovou koncovku pouze druhý kořen: bate-chapa „kovář"^ bate-chapas, beija-flor „ kolibřík" -> beija-flores, porta-voz „mluvčí" -> porta-vozes, guarda-chuva „ deštník"^guarda-chuvas, ruge-ruge„šustěníoblečení"^ ruge-ruges. 152 C. Cunha, L. Cintra (1999:186). 153 Tamtéž. 154 Podle starého pravopisu: projéctil, projécteis. 155 C. Cunha, L. Cintra (1999:187). 156 Tamtéž. 157 C. Cunha, L. Cintra (1999:185). Pokud je slovo složeno z jednoho neohebného kořene a z jednoho ohebného podstatného nebo přídavného jména, pak přijímá plurálovou pouze druhý kořen: ex-presidente -> ex-presidentes, sempre-noiva „truskavec, rdesno ptačí" -> sempre-noivas , abaixo-assinado „níže podepsaný" -> abaixo-assinados, vice-consul -> v/ce-omsw/es. Pokudjepodstatnéjménotvořenozedvoujmenspojenýchpředložkou,pakpřijímá plurálovou koncovku pouze první z nich: ave-do-paraíso „rajka" ^ aves-do-paraíso, caminho-de-ferro „železnice" -> caminhos-de ferro, estrela-do-mar „mořská hvězda" -> estrelas-do-mar, lua de mel „líbánky" ^ luas de mel158. Pokud je složené slovo složeno ze dvou podstatných jmen, ale to druhé je specifickým determinantem, pak pouze první přijímá plurálovou koncovku: navio-escola „lodníškola"-> navios-escola, palavra-chave „klíčové slovo"->palavras-chave. U slova palavra-chave existuje také varianta: palavras-chaves. 4.5.3. Singularia tantum a pluralia tantum Obecně platí, že „kategorie čísla je na svůj ontologický aspekt vázána mnohem více než kategorie rodu"159, přičemž při vyjadřování gramatické kategorie čísla existuje mezi formou slova a jeho obsahem obvykle soulad. Jinak je tomu však v případě pomnožných podstatných jmen, zvaných pluralia tantum, kde „plurálová forma substantiva nemá k sobě žádný singulár a co do obsahu věcně žádné množství nemusí vyjadřovat"160, u podstatných jmen singularia tantum, které z různých důvodů plurál vyjádřit nemůže, a u hromadných kolektiv {substantiva hromadná), které si „vytvořily některé j azyky vedle singuláru a plurálu k označení neurčitého a tedy nepočitatelného množství."161 V portugalštině existují všechny tyto tři druhy podstatných jmen. U substantiv zvaných pluralia tantum existuje často shoda s češtinou, zejména u pojmenování složených ze dvou symetrických částí: os óculos „brýle", as olheiras „kruhy pod očima", as andas „chůdy", ale i u jiných nesymetricky tvořených referentů (i abstraktních): osbens,, majetek", asférias „prázdniny", as alvíssaras „nálezné", osanais „letopisy", os arredores„okolí, as belas-artes„krásné umění", as cäs„šediny", as cócegas „ lechtání", as condoléncias „kondolence", as endoencas „Zelený čtvrtek", as exéquias „pohřeb", as expensas „ útraty", asfezes„kal, usazenina", os parabéns „ blahopřání", 158 Podle starého pravopisu lua-de-mel/luas-de-mel. 159 B. Zavadil., P Čermák (2010:160). 160 Tamtéž. 161 Tamtéž. as núpcias „sňatek", os pésames" upřímná soustrast", as primícias „ první plody", os víveres „potraviny". Je zde třeba zmínit také pojem souborovost podstatných jmen, jejichž plurálová forma nemá význam množství jednotlivin, ale jednotkou počítání je jejich pár nebo obvyklý soubor. Jsou lingvisté toho názoru, že „souborovost" je vhodné pokládat také za gramatikalizovanou kategorii.162 Souborovost mohou - jako význam zakotvený v jazykovém systému - vyjadřovat v zásadě všechna substantiva. Pro některá substantiva je však tento význam prototypický. Tato substantiva se často užívají v plurálu, jejich plurálová forma je přitom běžně používána k označení souboru. Souborový význam jako prototypický předběžně přisuzujeme substantivům označujícím: tělesné části: párový význam mají vedle prostého plurálu např. substantiva as mäos „ruce", os olhos „oči", os pulmôes „plíce", as asas „křídla, aspernas „nohy" označují pár nebo různě rozsáhlý soubor (u koní, pavouků, stonožek atd.); soubor často nespecifikovaného počtu jednotlivin; os dentes „zuby", as cäs „šediny", aspestanhas „řasy", as unhas „nehty"; předměty určené pro tyto tělesné části: as luvas „rukavice", os brincos „náušnice", as meias „ponožky", os esquis „lyže"; další předměty denní potřeby as chaves „ klíče"; obvyklé, běžně prodejné nebo používané balení: os fósforos „sirky", os cigarros „cigarety", os lencos „ubrousky"„as cartas „karty"; rodinné příslušníky tvořící páry nebo skupiny: ospais „rodiče",os avôs „prarodiče", os irmäos „sourozenci", osgěmeos „dvojčata";^ další, např. as escadas "schody"; as parěnteses „závorky", as aspas „uvozovky}63 K podstatným jménům singularia tantum patří v portugalštině hromadná substantiva, abstraktní substantiva a látková substantiva, jako jsou například názvy kovů, přírodních produktů, světových stran, větrů, vlastností, věd a umění, náboženství a politických stran: o ouro „zlato", a platina „ platina", o trigo „ pšenice", o leite „ mléko", o sul „ jih", a ignorancia „ignorance", a caridade „charita", a arquitetura164 „architektura", a informática "informatika", o cristianismo „křesťanství", o socialismo „ socialismus", atd. Některá podstatná jména látková gramaticky patří do třídy singuláru, ontologický však nejde o jednu individualizovanou jednotku. Pojem kvantity se u nich při jazykové stylizaci rozlišuje jen u pojmenování tzv. veličin diskontinuitních (diskrétních), složených z odlišitelných jednotlivin, které jsoupočitatelné. Látkyjako voda, víno, sníh, apod., jsou považovány zpravidla za kontinuitní. Jsou měřitelné, 162 http://ufal.mff.cuni.ez/pdt2.5/publications/PanevSevc_SaS.pdf 163 Panevová, Ševčíková.( 2011:163-176). 164 Podle starého pravopisu: arquitectura. nikoli však počitatelné (ne absolutně, ale z hlediska životní praxe). Proto se jazykově prezentují jako totalita spadající do třídy singuláru (vinho „víno" acúcar „cukr", neve „sníh", areia „písek", gelo „led",ferro „železo", farinha „mouka", ouro "zlatoÍC). U pojmenování určitých porcí dané látky, které už počitatelné jsou, taková substantiva samozřejmě plurál mají: os päes „bochníky chleba", os vinhos „vína, láhve vína, sklenice vína", as águas „láhve vody", os ares „klima". To znamená, že mohou přijmout exponent plurálu s tím, že se mění z nepočitatelných v počitatelné.165 Také jména abstraktní se obyčejně z důvodu logických nepoužívají v plurálu. Denotují abstraktní pojmy, které nebývají počitatelné: vlastnosti, procesy, stavy, vztahy, apod. Pojem kvantity u nich zpravidla nepřichází v úvahu: a liberdade „svoboda", a maternidade „mateřství", atd. Některá z nich však mají vedle abstraktního významu ještě další význam, konkrétní a v tomto druhém významu pak připouštějí i plurál: a amizade - as amizades „přátelství - přátelé". Některá abstrakta připouštějí plurál, jestliže je možno chápat je distributivně: o amor „ láska" x os amores „lásky (láska k různým osobám)", ánsia „touha, dychtivosť x änsias „úzkost/nauzea". 4.6. Pád - casus 4.6.1. Obecná charakteristika Pád znají především jazyky flektivní, aglutinační a introflexní, i když v různé podobě. Flektivní jazyky mívají pro týž pád podle rodů a deklinačních vzorů více koncovek. Aglutinační jazyky, které neznají rod, mívají pro týž pád jen jednu koncovku, obvykle však ve dvou variantách (pro potřeby vokálové harmonie). Počet pádů se různí. „Finština má například 14-15 pádů, čeština 7 pádů, arabština 2-3 pády, irština a němčina má 4 pády, albánština a turečtina má 5 pádů a kavkazská lakština má údajně 49 pádů. V jazycích, které pády nemají (a nemají tudíž ani volný slovosled), vyjadřují spolu se slovosledem jejich funkci předložky a adverbia. Pokud jazyk pády má, tvoří jim paralelně předložky nebo záložky konkurenci, ovšem v součinnosti s nimi, nikoli výlučně."166 Oproti tomu románské j azyky, které vznikly z lidové latiny, si nezachovaly latinský pádový systém, ten byl totiž nahrazen výlučně předložkovými perifrastickými 165 Tamtéž. 166 F. Čermák (1994:104). vazbami. Latinský pádový systém měl šest pádů: nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, instrumentál a vokativ. Tento systém odráží původní indoevropský stav. Nominativ je typicky pádem subjektu (podmetu), tj. především agentu (činitele děje) a bývá reprezentativním slovníkovým tvarem. Genitiv odpovídá pádu druhému, může vyjadřovat přívlastek neshodný a často vyjadřuje kvantitu a posesivitu, popř. vlastnost; dativ odpovídá pádu třetímu, je pádem nepřímého předmětu (respektive životného předmětu) a plní obvykle funkci adresáta děje. Akuzativ odpovídá pádu čtvrtému, má funkci přímého předmětu a označuje manipulovaný předmět, resp. patiens (ten, který přijímá děj). Vokativ je poměrně řídký a tam, kde je, je často i málo frekventovaný. Slouží k označení oslovované osoby a užívá se proto především u vlastních jmen. Instrumentál je adverbiálním pádem prostředku, nástroje, apod. Odpovídá českému sedmému pádu. Čeština má ještě navíc tzv. lokativ neboli lokál, který odpovídá šestému pádu. Je adverbiálním pádem a vyjadřuje především významy lokální a temp orální. V ugrofinských jazycích je lokál velmi bohatě rozrůzněný, protože existují trojice lokálních pádů vnitřních a vnějších. Kromě těchto pádů existují například ve finštině pády podílnosti a částečnosti (neurčitého množství) nazývaný partitiv. Pád zvaný essiv vyjadřuje existenci někde či funkci jako něco (lpsena - jako chlapec, když jsem byl chlapec), absesiv pak absenci něčeho (takita - bez kabátu"), komitativ je pád společnosti, spolupůsobení, instruktiv je pád způsobu či prostředku, translativ zprostředkovává význam změny.167 4.6.2. K otázce pádu v portugalštině Přestože gramatiky portugalského jazyka se nezmiňují o kategorii pádu, není tento přístup zcela jednoznačný. Je pravda, že zatímco v češtině každá předložka vyžaduje rekčně substantivum ve tvaru některého z existujících morfologických pádů a vytváří s ním komplexní výrazovou strukturu pádu168, v portugalštině je tvar substantiva použit izolačně, a to bez pádové koncovky s tím, že syntaktický vztah je vyjádřen předložkou (tedy satelitním morfémem). Shodujeme se s názorem B. Zavadila, který obhajuje existenci pádu ve španělštině169: „..podíváme-li se na pád z hlediska onomaziologického (jež je v gramatice nepochybně spolehlivější, než je hledisko sémaziologické, neboť výrazová forma často pravou povahu sémantických vztahů zastírá), pak se nám tato kategorie i ve španělštině (v našem 167 F. Čermák (1994:105-106) 168 Mluvnice češtiny, II, 53.n apud B. ZavadiLP. Čermák.(2010:164). 169 B. Zavadil., P Čermák (2010:164). případě v portugalštině) bude jevit ve zcela jiném světle".170 Jak ve španělštině, tak v portugalštině totiž existují „ty syntaktické funkce substantiv, které v češtině vytvářejí základ sémantiky prostých pádů, tj. funkce nominativní, genitívni, dativní, akuzativní, vokativní a v širokém slova smyslu cirkumstativní (lokální a instrumentální)".171 Těmto kategoriálním významům odpovídají ve španělštině (a v našem případě v portugalštině) „víceméně ustálené výrazové prostředky, díky jimž můžeme ve výpovědích tyto pádové vztahy rozlišovat. Nejsou to však prostředky morfologické povahy, jak v češtině, nýbrž prostředky premorfologické. "172 Předložky v portugalštině, stejně jako ve španělštině, „existují jako formálně oddělitelné slovo, v pádové konstrukci (ve spojení se substantivem) však plní funkci satelitního gramatického morfému a v jazykově strukturačním pádu ztrácí nebo oslabuje svůj původní referenční význam."173 Nominativ Je pádem integračním s funkcí pojmově p oj menovací.174 „Ve větě vykazuje funkci podmětu (subjektu) nebo nominálního predikátu (predikativu). Jeho výrazová struktura se vyznačuje nepřítomností předložky a většinou také přítomností členu".175 Genitiv Stejně jako v portugalštině tak i ve španělštině je pádem, který „signalizuje vztah substantiva k jinému substantivu a implikuje syntaktickou závislost"176. Zahrnuje v sobě řadu kvalifikujících významů: vztah části a celku (a porta da casa „dveře domu), vztah mezi původcem a rezultátem (a obra de Camôes „dílo Camôese"), vztah mezi substancí adějemnanízaměřeným(a/e/rwra<Í0s//v^ (um copo de água„ sklenice vody). Genitivmůže plnit funkci depredikačnítranspozice, neshodného přívlastku, j ehož výrazová struktura j e charakterizována předložkou de a popřípadě také přítomností členu: as chaves do professor „klíče učitele/profesora" um curso de linguística „kurs lingvistiky" as avenidas de Lisboa „Lisabonské ulice", apod. Předložka de však bývá součástí výrazové struktury i jiných pádů.177 Dativ „Dativ signalizuje substanci, k níž je slovesný děj orientován. Může jít o různé 170 Tamtéž. 171 Tamtéž. 172 Termín J. Šabršuly apud: Tamtéž. 173 B. Zavadil., P Čermák (2010:165). 174 B. Zavadil., P Čermák (2010:166). 175 Tamtéž. 176 Tamtéž. 177 Tamtéž. významové odstíny: „prospěchová ao seu amigo. „Daroval dárek svému příteli); „udání proživatele vjemu nebo pocitu"179 (O seu comportamento näo agradou ao seu pai. „Jeho jednání otce nepotěšilo."); „adresáta činnosti"180 (Escreveu aos avôs. "Napsal rodičům.), atd. Dativ většinou plní funkci nepřímého předmětu (ve výše uvedených příkladech), ale také může mít funkci přívlastku181 (homenagem á liberdade-pocta svobodě). Výrazová struktura dativu je u portugalského substantiva předložka „a" nebo „para". Akuzativ Akuzativ vykazuje mnoho významových odstínů: „od vzniku substance přes zásah, jímž je substance podstatně nebo nepodstatně měněna, vnějškově postihována, ovlivňována, nebo na niž je proces (slovesný význam) pouze inertně zaměřen."182 Jeho sémantická vlastnost je ta, že pojmenovává substantivum v akuzativu, který je „cílovým participantem procesu"183 (patient). Z hlediska syntaktického mu odpovídá funkce přímého předmětu". Akuzativní funkce substantiva je v portugalštině vyjádřena standardně nulovou předložkou. Objektiv Objektiv je pádová funkce „založená na významu zasaženosti v nejširším slova smyslu a vyplývající ze sémantické i syntaktické valence (rekce) predikačního slovesa, případně adjektiva v jakékoli větněčlenské funkci."184 Substantivum v objektivu bývá doprovázeno primárními předložkami (a, com, de, por, para, em, atd.). Portugalský objektiv odpovídá zhruba funkci českého předmětu předložkového, i když stav v češtině nemůže brát jako hlavní kritérium. Tato funkce v portugalštině je občas interpretována také okolnostně (cirkumstativně). Cirkumstativ Sémantická charakteristika cirkumstativu spočívá ve „vyjádření vnějších okolností procesu, vlastnosti nebo jejich okolnostních příznaků".185 Tyto okolnosti mohou být povahy místní, časové, způsobové nebo v širokém slova smyslu příčinné (důvodové), účelové, podmínkové nebo přípustkové.186 Ze syntaktického hlediska je cirkumstativ pádem okolnostního určení. „Často dochází k synkretismu výrazových sktruktur mezi cirkumstativem a objektivem. Rozlišovacím kritériem 178 Tamtéž. 179 Tamtéž. 180 Tamtéž. 181 Tamtéž. 182 Tamtéž. 183 Tamtéž. 184 Tamtéž. 185 Tamtéž. 186 Tamtéž. je v prvé řadě významová funkce: objektiv vyplývá ze sémantické i syntaktické valence řídícího lexému (slovesa, adjektiva) a vyjadřuje nějaký odstín zasaženosti, zatímco cirkumstativ vyjadřuje okolnost pojatou spíše jako okolnost vnější"187. Pokud jde o valenci, je možno rozlišit cirkumstativ valenční a nevalenční, kdy ten nevalenční, tedy fakultativní, je cirkumstativní suplement: Escreve á mäo. „Píše ručně. "Cirkumstativ valenční je obligatórni (cirkumstativní komplement),188 např: Pôe o livro na mesa. "Položil knihu na stůl". Je také nutno dodat, že k výrazovým strukturám cirkumstativu patří také struktura bez předložky: Ficou seis meses no Porto. "Zůstal šest měsíců v Portu." Vokativ Vokativ zaujímá mezi pády ve španělštině a v portugalštině specifické postavení. „Je to pád postojový s vyhraněně komunikační funkcí, stojící mimo strukturu věty. Vokativní funkce substantiv je vyjádřena bez předložky a bez členu."189 4.6.3. Stupeň podstatných jmen Deminutiva a augmentativa jsou některými gramatiky považována za kategorii stupně podstatných jmen. Pozitiv je bezpříznakový tvar, jako je například: chapéu a boča; augmentativ vyjadřuje nadřazenost: chapeläo, bocarra; deminutiv vyjadřuje podřadnost: pak chapeuzinho, boquinha.190 pozitiv podřadnost - deminutivní stupeň nadřazenost - augmentativní stupeň chapéu chapeuzinho chapeläo 187 Tamtéž. 188 B. Zavadil., P Čermák (2010:170). 189 Tamtéž. 190 C.Cunha, L. Cintra (1999:198) 5. ČLEN - DETERMINANT Člen patří k nesamostatným slovním druhům, kterým se říká operátory. „Je to vlastně gramatický morfém, který má podobu a povahu zvláštních slov. Nikdy však nefungují jako větné členy a nevyskytují se ve výpovědi samostatně, nýbrž vždy v doprovodu slov plnovýznamových, o něž se opírají (často i prozodicky). Chovají se tedy jako gramatické morfémy satelitní. Kromě členu patří k operátorům také předložky, spojky a částice."191 5.1. Obecná charakteristika Členy jsou operátory tzv. determinace (určitosti nebo určenosti), jejíž základ spočívá v anaforické deixi. „Sémémy (=deiktické morfémy) této kategorie se realizují jako odkazovači, neurčitá a tázací zájmena (pronomina). Jejich základní sémantickou složkou je „známé x neznámé". Zájmeno on /respektive ten/ odkazuje na něco už známého, zájmena kdo, někdo, apod. na něco dosud neznámého. V některých jazycích začalo být substantivum, označující osobu (věc) již známou (určenou), závazně spojováno s odkazovacím (anaforickým) zájmenem. Takto gramatikalizované zájmeno se nazývá určitý člen: něm: der, die,das, anglicky the, francouzsky le, la, italsky //, la, maďarsky a, apod. Jde tu o přechod deiktického sémému v gramem, tvořený složkou „známé". Protikladný gramem zůstává bez formálního výrazu, nebo mu odpovídá gramatikalizovaná číslovka „1" (něm.em, ír.un, apod). Kategorie určenosti je typická pro novoindovevropské jazyky (zvláště románské a germánské). Ze staroindoevropských jazyků měla člen jen řečtina".192 „Tento vývoj vyústil někde ve vznik zvláštních afixů sloužících jako výraz určenosti: určitý člen splynul se substantivem jako sufix nebo jako prefix. Častější je první případ (tzv. postponovaný člen), který je například v bulharštině (ženato, koloŕo). V rumunštině je člen ul, - a (z lat. ille, Hla), v norštině existuje také postponovaný člen -en, et. Pomocí prefixu vyjadřuje určenost například hebrejština (/za-)."193 191 B. Zavadil., P Čermák (2010:392). 192 A. Erhart (2001:97). 193 Tamtéž. 5.2. Člen v portugalštině Členy v portugalštině jsou nesamostatným slovním druhem (operátorem), který více méně závazně doprovází substantiva zapojená do kontextu výpovědi. Jejich výpovědní zapoj enost v portugalštině, stejně jako ve španělštině, „odráží opozice určenosti a neurčenosti"194. Morfologicky se chová jako „kongruující dvojvýchodné adjektivum"195, od adjektiv se však odlišuje svým „široce kategoriálním a vágním významem, který není konceptuálni povahy".196 Členy nejsou denominátory, nic tedy nepojmenovávají. Svou přítomností však „signalizují určité gramatikalizované významové opozice vázané na příslušné substantivum".197 Jsou to „satelitní gramatické morfémy, vstupující do tvaru substantiva v širokém slova smyslu a spoluvytvářející jeho lexikálně-gramatické sémantické pole v zapojení do kontextu výpovědi."198 Gramatikové se neshodují v tom, zda mají členy považovat za zvláštní slovní druh nebo jen za částečně osamostatnělé gramatické morfémy substantiv. „Zatímco v generativním přístupu převažuje stanovisko syntaktické samostatnosti členu, funkční strukturalisté jej zčásti považují za zvláštní, kontextově zapojený nesamostatný slovní druh, vstupující do tvaru substantiva v širokém slova smyslu, zčásti jej (radikálněji) berou jako gramatický satelitní morfém substantiva."199 V portugalštině existuje člen určitý (artigo definido), který signalizuje kontextovou zapojenost substantiva, člen neurčitý (artigo indefinido) signalizující jeho kontextovou nezapojenost a člen nulový (artigo zero), který má etiketový charakter a používá se například v/na nápisech, etiketách, s heslovými slovy ve slovníkových vstupech, atd. 5.3. Morfologické vlastnosti členu V současném jazyce je morfologický tvar členu, stejně jako v jiných románských jazycích, závislý na rodě a čísle podstatného jména. 194 B. Zavadil., P Čermák (2010:392). 195 Tamtéž. 196 B. Zavadil., P Čermák (2010:392). 197 Tamtéž. 198 B. Zavadil, P. Čermák ( 2010:393). 199 Tamtéž. člen určitý člen neurčitý singulár plurál singulár plurál femininum a as uma 01 umas maskulinum 0 os um 01 uns V případě, že se před členem určitým vyskytuje předložka de, em, tvoří s ní následující tvary stažené: jednotné číslo množné číslo femininum maskulinum femininum maskulinum a á ao as aos de da do das dos em na no nas nos por pela pelo pelas pelos V případě, že před předložkou stojí člen, který je součástí názvu děl (knih, časopisů, novin, básní), pak se s předložkou nepojí a pokud ano, pak jedině prostřednictvím apostrofu. Tato varianta však platí jen pro portugalštinu evropskou. 1. Předložky „em" a „de", stojící před členem, který tvoří součást názvu díla, se v psaném jazyce se členem neslučují v jeden tvar. Camôes é o autor de Os Lusíadas.200 (Camôesje autorem „Luzovců") Camôes é o autor d 'Os Lusíadas.201 (Camôesje autorem „Luzovců") A notícia saiu em O Globo.202 (Tato zpráva byla publikována v „O Globo".) A notícia saiu n 'O Globo.203 (Tato zpráva byla publikována v „O Globo") 2. To stejné platí v případě, že člen se vztahuje ke slovesu ve tvaru osobního infinitivu: „A obra atrasou-se em virtude de uns operários se térem acidentado"204 (Stavba se opozdila, protože někteří dělníci měli pracovní úraz.) 200 C. Cunha, L.Cintra (1999:210). 201 C. Cunha, L.Cintra (1999:211). 202 Tamtéž. 203 Tamtéž. 204 C. Cunha, L.Cintra (1999:211). V případě, že se vyskytuje předložka před členem neurčitým, tvoří s ní následující tvary stažené:205 singulár plurál jemininum maskulinum jemininum maskulinum de duma dum de Idumas de/ duns em numa num em 1 numas em 1 nuns 5.4. Funkce členu Oba dva členy, jak určitý tak neurčitý (popřípadě i člen nulový) mají funkci obecnou, společnou, tzv. funkci aktualizačníI designativní(„artigo designativo"). Tato funkce je bezpříznakové povahy, tj. vyskytuje se u členu vždy bez ohledu na to, zda jde o tzv. člen určitý nebo člen neurčitý Prostřednictvím členu uživatel signalizuje, že používá substantiva v zapojení do kontextu výpovědi, nikoli jako pouhé izolované lexikální (pojmenovací) jednotky To je funkce, kterou bychom mohli nazvat funkcí kontextově zařazovací. Kromě toho člen funguje vždy jako nominalizátor, tj. signalizuje substantívni syntaktickou funkci použitého výrazu a výrazně se uplatňuje jako signalizátor substantivizace nesubstantivních slovních druhů.206 Druhou funkcí je funkce determinační. Člen je schopen vyjádřit opozice, a to gramatickou kategorii determinace určitosti (tato determinace je vyjádřitelná členem určitým) stojící v opozici s gramatickou kategorií neurčitosti (která je vyjádřitelná členem neurčitým). Determinovaná jsou ta substantiva, která jsou kontextově nebo situačně zapojená do výpovědi (fungují jako východisko výpovědi a jsou použita s určitým členem). Nedeterminovaná substantiva jsou ta, která nejsou kontextově zapojená (fungují jako jádro výpovědi a jsou nositeli nové informace, jsou použitá se členem neurčitým). Tuto opozici však členy vyjadřují jen u substantiv s individuální referencí (odkazujících k jedinečným substancím.)207 205 Zatím však se použití těchto tvarů vymyká vesměs jazyku literárnímu a často také jazyku žurnalistickému a mluvenému, kdy jsou oddělené tvary de um, de uma velmi časté, což dokazuje hojnost příkladů, se kterou se lze setkat v těchto typech textu: as armas de uma luxuosa arte „zbraně luxusního umění, as notas de um lamento distante. „noty dalekého naříkání";Fala-se de uma história. „Hovoříse zde o historii.... 206 B. Zavadil, P. Čermák (2010:395). 207 Tamtéž. U substantiv s referencí generickou hovoříme o funkci genericko-pragmatické s hodnotícím významem subjektivní povahy.208 Uplatňuje se zde generičnost příznaková (člen určitý) a generičnost bezpříznakově hodnotící (člen neurčitý): „Um/O pardal é uma ave." (Vrabec je pták). Člen se spolupodílí na celkovém významu výpovědi, nejen tím, že aktualizuje, determinuje či pragmaticky vyhodnocuje substantivum, ale může ji také stylisticky obměňovat. Člen má tedy i funkci stylistickou s tím, že může vyjádřit v různé míře stupeň familiárnosti a formálnosti určitých prostředí a osob. Ač tedy člen není možno chápat jako samostatně sémantickou jednotku abstraktní povahy, může vyjadřovat různé pragmaticko-sémantické významy a to v závislosti na tom, jaké typy kompatibility představuje na ose syntagmatické. V rámci těchto významů lze sekundárně vyvolat určitý stylistický efekt, kterým může být například neutrálnost a hovorovost, spisovnost a nespisovnost, dialektologický rys, familiárnost a oficialita, a to vše v závislosti na ose syntagmatické, kde může člen být kompatibilní s různými slovními druhy a v závislosti na jejich syntaktické funkci spoluvytvářet význam celkové věty. Může sloužit také jako konverzační pauza: „Se todos se reunissem e fossem [homoge...] uma, uma educacäo homogénea, ..."209 (Kdyby se všichni setkali a byli... (hmm) stejně vzdělaní, pak by ...). 5.5. Použití členu z hlediska typu kontextu Typkontextuj eúzce spj ats determinačnímiprocesy, vpodstatěnelzetyto dvafaktory mající vliv na použití členu od sebe oddělit, oba se totiž paralelně podílejí na správné interpretaci významu podstatného jména. Většinou se setkáváme s dělením kontextu na dva základní typy: kontext mimo jazykový a jazykový - „contexto extralinguístico e linguístico."210 /a^yfcovýfcowřexřzahrnujevšejCojeřečenopředtextemčináslednězaním.Vtomto případě mluvíme o dvou funkcích členu: 1. funkce neurčitého členu spočívající v uvedení substantiva do posluchačova povědomí, 2. funkce určitého členu identifikovat již známého referenta vyjádřeného v textu před identifikovaným substantivem. Člen se může vztahovat k substantivu anaforicky nebo kataforicky: „Hoje vi um homem e uma mulher. A mulher 208 Tamtéž. 209 CD-Portugués Falado: A juventude ontem e hoje. 210 E. Coseriu (1973:282-323). e o horném estavam a descer a rampa." (Dnes jsem videl jednoho muže a jednu ženu. Ta žena a ten muž scházeli dolů ulicí.) Mimojazykový kontext pak může být dále dělen na kontext fyzický, empirický, přirozený, významový, historický a kulturní.211 Fyzický fcowtexrzahrnujevšechnyznakyvnímatelné smyslovými orgány sluchem, zrakem, hmatem, čichem a chutí: „Fecha ajanela!" (Zavři okno!) Okno představuje realitu nám známou a fyzicky identifikovatelnou přímo v daném prostředí, proto v takovém případě použijeme členu určitého ve funkci identifikační. Empirický kontext poukazuje na takovou mimojazykovou skutečnost, která sice není vnímatelná smyslovými orgány, avšak existuje v podvědomí posluchače a mluvčího na daném místě a v daném čase: „Já veio a mäe?" (Už přišla matka?) Opět je v těchto případech použito určitého členu, neboť předpokládáme, že nejde o osobu nám ani posluchači cizí, ale známou. Významový kontext je takový, od něhož se odvíjí význam substantiva. Následující věta má význam nejen pohybu, ale také význam obrazný: „Meteu a cabega na areia." (Zahrabal hlavu do písku. Schoval se.) Historický, kulturní či přírodní kontext pak zahrnuje všechny empirické kontexty, které jsou známy všem účastníkům komunikace, nehledě na čas a místo promluvy, jde zde o jakési univerzální pravdy či obecně platné skutečnosti, které se neodvíjí od daného místa a času: „O mundo é simplesmente assim." (Svět je prostě takový.) V rámci kontextů ovlivňující použití a výběr toho správného členu se v portugalské gramatice hovoří také o tzv. referenčním syntagmatu jazykovém a mimojazykovém „sintagma referencial no contexto extralinguístico e no contexto linguístico", který je kladen do opozice k referenčním syntagmatům obecným neboli generickým „sintagmas referenciais genéricos".212 Mimojazykový kontext (zvaný také exofora či situační reference) se dělí na přímý, kdy mluvčí hovoří o skutečnosti přítomné v komunikační situaci a nepřímý, kdy se hovoří o skutečnosti známé všem participantům, přestože časové umístění je mimo okamžik výpovědi: „O jantar de ontem no restaurante foi muito bom." (Včerejší večeře v té restauraci byla výborná). Jazykový kontext (zvaný také endofora či textová reference) je pak odvoditelný přímo z textu a je možné jej rozdělit na anaforu a kataforu. V případě anaforicky určeného kontextu hovoříme o vztahu k předchozí 211 Tamtéž. 212 M.H.M. Nevěs (2003:391). části textu: „Os trés homens avancam com cautela. O hörnern I traz alguns fuzis enrolados em sacos de aniagem." (Ti tři muži kráčí opatrně kupředu. První muž má několik pušek zabalených do jutových pytlů.). V případě kataforicky určeného kontextu se hovoří o vztahu k následující části textu: („O dinheiro é todo meu, que ela roubou." (Ty peníze jsou všechny moje, co ona ukradla.) Referenční syntagmata obecná pak poukazují na skutečnost obecně známou. A abelha também é usada na homeopatia. (Včela je také používaná v homeopatické léčbě.) 5.6. Sémantické operace Člen ve funkci určitosti a v pragmaticko-generační funkci může být operátorem sedmi různých determinačních a pragmatických procesů. Následující tři věty ukazují jeho polyvalentní povahu: 1. O miúdo deixou de chorar. (Chlapec přestal plakat.) 2. O homem näo é o mesmo que dizer herói nem santo. (Člověk není hrdina ani svatý. Volně přeloženo: Nikdo není svatý.) 3. O portugués é um espírito muito emocional. (Portugalci mají velmi citlivou duši.) Na paradigmatické ose je možné identifikovat několik polyvalentních významů, které izolovaný člen může v závislosti na syntagmatické ose (lexikální kompatibilitě) vyjádřit. Jde o význam individualizační v prvním případě, kdy je chlapec bytost definovatelná a identifikovatelná všemi participanty. Ve druhém případě vyjadřuje determinant význam obecný, tedy referenční hodnotou je vše, co v mimojazykové skutečnosti lze přiřadit pojmu člověk, a ve třetím případě pak jde o abstrakci určité skupiny. Gramática da língua Portuguesa (2003) dělí determinaci na sedm základních determinačních procesů: 1. determinační proces individualizace (operacóes de definitizacáo); 2. determinační proces neurčitosti (operacóes com indefinidos); 3. determinační proces pluralizační (operacóes de pluralizacáo); 4. determinační proces univerzálnosti (operacóes de quantificacäo universal); 5. determinační proces spojený s hromadným významem (operacóes sobre conjuntos encarados coletivamente213); 213 Dle starého pravopisu: colectivamente. 6. determinační proces negativní kvantifikace (operacóes de quantificacáo negativa); 7. determinační proces nepočitatelnosti (operacóes sobre náo contáveis). 5.6.1. Determinační proces individualizace Determinační proces individualizace zvané „operacóes de definitizagäo" je procesem, který implikuje určitost a individualitu významu nominální části. Ta je jednoznačně identifikovatelná emitorem i recipientem. Individualizace vyplývá například z použití vlastních jmen, osobních zájmen, ukazovacích zájmen, přivlastňovacích zájmen a určitého členu, což jsou jazykové prostředky, které sémanticky vyjadřují individualitu existence, a to v rámci všech zmíněných kontextů. Ukazovací zájmena navíc nejenže vyjadřují jednoznačnost designátu, ale také mohou časově i místně daný designát lokalizovat.214 Člen se tak v rámci individualizace může spolupodílet na vytvoření dvou možných významů nominální části - jde o význam identifikační a atributivní. V obou případech však tvoří součást „určitých deskripcť „descricóes definidas", v nichž lze vycházet buď z určitého, konkrétního referentu, nazývaného „leitura referencial", nebo z atributivního (přívlastkového) referentu „leitura atributiva".215 V případě identifikačního významu („leitura referencial") platí, že existuje konkrétní referent. Pokud jsou tyto determinační významy použity referenčně, pak je ze souboru intenzionálně definovaného vlastností „být x" vybrán pouze jediný determinovaný prvek, který v diskurzu přestavuje konkrétního referenta: proto jednou z vlastností referenčního užití determinovaných slov je předpoklad existence daného dezignátu.216 V opačném případě, kdy lze popřít existenci referenta, determinant použitý v rámci tohoto determinačního procesu vyjadřuje „atributivní význam" syntagmatu (zvaný „leitura atributiva"), jehož referentem může být také taková mimojazyková skutečnost, která teprve bude odpovídat určité vlastnosti vyjádřené většinou vedlejší větou adjektivní. Předpoklad existence referenta není tedy nutný. Atributivní význam intenzionálně definuje daný soubor a indikuje, že pokud tato kategorie nebude prázdná, pak referentem diskurzu bude jedinec, který teprve 214 M. H. M. Mateus, et.al. (2003:224). 215 Tamtéž. 216 Tamtéž. uspokojí vlastnosti vyjádřené v „určité deskripci." V tomto případě pak není presupozice existence možného referenta nutná.217 Atributivní i referenční význam může být danýkataforou. V případě referenčního významu substantiva však nelze existenci referenta popřít: „O Hvro que andavas a ler está em cima da mesa." (Kniha, kterou jsi četl, je na stole.). U atributivního významu však existenci referenta je možné zpochybnit, a to především v případě použití konjunktivního tvaru slovesa ve vedlejší větě: „A pessoa que consiga descobrir a solucäo deste enigma é umgénio." (Ten, kdo dokáže najít klíč k této záhadě, je génius.) 5.6.2. Determinační proces neurčitosti Determinační proces s neurčitými speciflkátory „operacôes com indefinidos" nebo „operacôes de extracäo de partes singulares näo identificadas" (determinace neurčitých singulárních částí). Princip tohoto determinačního procesu spočívá v tom, že nominální část, pokud je identifikovatelná, tak pouze mluvčím, ne však posluchačem. Typické je pro tuto determinaci použití členu neurčitého, který se spolupodílí společně s nominem na vytvoření dvou druhů významů: tzv. významu specifického {„leitura específicaÍC) a významu nespecifického (tzv. intenzionálního) {„leitura näo específica" či „leitura intensional"). Neurčitý člen v rámci procesu specifické determinace naznačuje existenci reálného prvku, kterou nelze popřít, a v rámci nespecifické determinace pak může vyjádřit možnou existenci i neexistenci referenta, jak ukazují následující dvě věty: „Comprei um disco de Reggiani." (Koupil jsem si desku Reggianiho.); „Quero viver numa casa de sótäo." (Chci žít v domku s podkrovím.). V prvním případě jde tedy o specifický význam nominální části, jejíž existenci nelze popřít, ve druhém případě pak její existenci je možné zpochybnit. Druh neurčitosti - specifické či nespecifické - může ovlivnit také typ věty. Obecně platí,žesingulárníneurčitévýrazyvyskytujícísevtázacívětězjišťovacíčivoznamovací větě záporné s kladným tvarem prísudku jsou použity v nespecifickém významu.218 „AAna conhece um cineasta?" (Zná Anna něj akého filmaře?); „O Joäo näo tem uma casa depraia." (Joäo nemá dům na pláži.). Nespecifický význam neurčitého členu mohou také předurčovat některé slovesné způsoby, jako je například podmiňovací způsob slovesa vyjadřující možné světy (desejar, esperar, quereř) a některá modálni slovesa (dever, poder, ter de), jak ukazují 217 Tamtéž. 218 M. H. M. Mateus et.al. (2003:227). následující příklady: „Compraria um carro mas näo tenho dinheiro." (Koupil bych si auto, ale nemám peníze.); „Desejava/queria um carro." (Přál bych si auto. Chtěl bych auto.). Na straně druhé existují taková slovesa, která předurčují specifický význam neurčitého členu. Jde především o slovesa faktová, která předpokládají pravdivost obsahu vyjádřeného v nominální části: achar bem, mal, detestar, gostar, lamentar, compreender, saber, conhecer; dále slovesa smyslového vnímání: ouvir, ver, sentir, či slovesa pozitivně implikační, jako jsou: aventurar-se, conseguir, lembrar-se: „O Joäo conhece uma praia linda, perto de Melides." (Joäo zná jednu krásnou pláž poblíž Melides.). Dalším způsobem vyjádření je tzv. partitivní použití členu neurčitého, které předpokládá existenci určité základní skupiny, z níž vybíráme pouze jeden její prvek. Tak bychom mohli nahradit předchozí věty následujícím způsobem: O Joäo conhece uma das praias lindas, perto de Melides. (Joäo zná jednu z krásných pláží poblíž Melides.) 5.6.3. Determinace pluralizace Tento typ sémantického procesu spočívá v determinaci substantiva v množném čísle dvěma způsoby, a to buď určitým způsobem pomocí určitého členu či ukazovacích zájmen: „Os teus irmäos estiveram no café." (Tví sourozenci byli v kavárně), nebo neurčitým způsobem pomocí neurčitého členu či neurčitých zájmen vyjadřujících neurčitý počet: „Vi muitas criancas." (Viděl jsem mnoho dětí.)/"Vi duas criancas." (Viděl jsem dvě děti.). Substantiva v množném čísle mohou být použita buď specificky, nebo nespecificky. Zatímco ve výše zmíněných případech se jedná o specifické použití, pak v následujícím případě je evidentní použití nespecifické intenzionální, pro něž je charakteristické použití nulového determinantu: „Espero encontrar salmonetes no mercado."219 (Doufám, že budou mít na trhu parmice.) V portugalštině je častý výskyt neurčitých a blíže nekvantifikovaných výrazů bez členu, a to jak ve specifickém, tak v nespecifickém užití. I v pluralizační determinaci lze použít partitivního determinantu, a to za stejných podmínek, jaké byly popsány v determinaci singulární. Je tedy nutná reálná základní sémantická početnější skupina. 219 M. H. M. Mateus et.al. (2003:240). a) Vi muitas das criancas b) Vi muitas criancas. a) Vi duas das criancas. b) Vi duas criancas. Věty a) a b) nejsou absolutně synonymní, protože zatímco věty b) zahrnují všechna individua, která patří do jednoho celku, pak věty a) poukazují pouze na část tohoto celku. 5.6.4. Determinace univerzální kvantifikace Determinace substantiv, jejichž význam je chápán v jeho plné sémantické šíři, spočívá ve třech různých determinacích: distributivní („leitura distributiva"), nedistributivní („leitura náo distributiva") a univerzální („leitura genérica").220 Distributivní kvantifikace je proces univerzální determinace významu sémantického celku, kdy je zdůrazněna možnost jeho dělitelnosti do menších částí. „Čada átomo tem uma estrutura altamente complexa." (Každý atom má velmi složitou strukturu.221 Významový celek „atomy" se dělí na jednotlivé členy množiny, z nichž každý obsahuje stejný sém: nejmenší množství chemického prvku zachovávající jeho charakteristické vlastnosti a schopné vstoupit do chemické reakce, mající kladně nabité atomové jádro a elektronový obal. Pro vyjádření distributivní je pak charakteristické použití neurčitých zájmen qualquer um de, qualquer um, todo o, atd. Nedistributivní kvantifikace implikuje univerzální determinaci, kterou je vyjádřena nedělitelnost sémantického celku, a to bez ohledu na potencionální možnost partitivního dělení: Os músicos da orquestra convidaram um pianista."Členové orchestru pozvali klavíristu". Ne však každý zvlášť, nýbrž všichni společně. Generická kvantifikace pak úzce souvisí s druhovým podstatným jménem, o němž se v daném textu zmiňují všeobecné pravdy Pro takové použití je charakteristické použití determinantu (určitého či neurčitého členu, neurčitého zájmena cada každý a todo celý, všichni) :222 „As baleias säo mamíferos." (Velrybyjsou savci.); „Um/Opardal é uma ave." (Vrabec je pták); „Os ovosfazem mal aofígado." (Vejce škodí játrům.); „Todas as mentiras säo condenáveis." (Všechny lži jsou trestné.); „Cada pessoa tem as suas telhas." (Každý má své mouchy.). Ke generickému užití dochází mimo jiné v příslovích, aforismech, v ustálených 220 Tamtéž. 221 Tamtéž. 222 Tamtéž. rčeních či v obecně známých pravdách a typické pro ně je mimo jiné použití nulového determinantu. Homem prevenido vale por dois. (Opatrnost matka moudrosti) Filho de peixe sabe nadar. (Jablko nepadá daleko od stromu.) Cäo que ladra näo morde. (Pes, který štěká, nekouše.). 5.6.5. Determinace kolektivních substantiv Determinace sémantického celku hromadných substantiv poukazuje na celek jako takový, který je dále nedělitelný.223 K takovým podstatným jménům se řadí například hromadná substantiva rebanho (stádo), grupo (skupina), nacäo (národ) apod., která mohou sice mít singulární i plurální podobu, avšak předpokládají určitý druh abstrakce, protože označované skutečnosti jsou dělitelné na prvky. K této determinaci jsou řazeny také například jména vlastní hromadná (jako například Portugalci, Republikáni), jejichž význam odpovídá hromadnému podstatnému jménu. „Os Portugueses venceram a batalha de Aljubarrota." (Portugalci vyhráli bitvu u Aljubarroty.)224 I tímto druhem determinace lze vyjádřit věty s obecně charakterizujícím smyslem - „frases genéricas caracterizadoras", kdy daný sémantický celek není determinován univerzálně ani singulárně, ale představuje prototyp určitých vlastností. V tomto případě pak je generický význam možné vyjádřit dvěma způsoby: singulárním i plurálním. „Os médicos säo bons conhecedores da natureza humana." (Lékaři znají dobře lidskou povahu.); „O médico é um bom conhecedor da natureza humana." (Takový lékař zná dobře lidskou povahu.); „Os Transmontanos säopouco comunicativos." (Obyvatelé Trás-os-Montes jsou málo komunikativní); „O Transmontano é pouco comunicativo." (Lidé v Trás-os-Montes jsou málo komunikativní). Rozdíl mezi těmito dvěma způsoby vyjádření odpovídá rozdílu mezi intenzionální a extenzionální interpretací: v případě použití generického vyjádření jednotným číslem, je vytvořena intenze, tedy typický prvek tohoto sémantického celku, a u všech prvků vyhovujících této intenzi se tato vlastnost předpokládá. Z vlastností typických pro tento sémantický celek se tvoří prototypický prvek, nadřazená entita. Plurální vyjádření pak vyjadřuje vlastnosti typické pro daný sémantický celek extenzionálně, kdy se předpokládá určitá vlastnost či soubor typických vlastností všech členů sémantického celku. Na základě vlastností, které jsou typické pro daný 223 M. H. M. Mateus et.al. (2003:235). 224 Tamtéž. sémantický celek, se vytvoří určitý nadřazený typ, typický prvek. Proti univerzální kvantifikaci jsou však možné i takové případy, kdy prvek náležející do daného sémantického celku dané vlastnosti postrádá. Zatímco tedy ve větě univerzální platnosti „As baleias säo mamíferos." (Velryby jsou savci.) všechny velryby vykazují danou vlastnost, u zevšeobecňování to neplatí vždy. Zevšeobecňující věty mohou být eventuálně obohaceny o adverbium obecně, normálně, běžně (geralmente, normalmente, usualmente), což by u univerzální kvantifikace nebylo zcela logické. 5.6.6. Determinace u negativní kvantifikace Tato determinace vyjadřuje 1. absolutně prázdnou sémantickou množinu pomocí negátorů ninguém/nada: „Ninguém tocou a porta." (Nikdo nezaklepal na dveře.); „Näo encontrei nenhuma gralha nesse artigo." (Nenašel jsem ve článku žádnou chybu.), nebo 2. může vyjadřovat prázdnou množinu sémantického celku existujícího a determinovaného v textu: 225 „Nenhum dos convidados chegou atrasado." (Žádný z hostů nepřišel pozdě.); „Nada do que disseste mefaz mudar de opiniäo." (Nic z toho, cos mi řekl, mě nepřiměje změnit názor). Vyjádření negativní kvantifikace může být také expresivní: „Näo conheco uma únicapessoa que mepossa responder esta pergunta." (Neznám jednoho jediného člověka, který by mi dokázal odpovědět na tuto otázku.). 5.6.7. Determinace nepočitatelných substantiv Nepočitatelná substantiva se liší od substantiv počitatelných tím, že v nepřeneseném významu nemají plurální podobu a pokud vyjadřují plurální význam, pak je lze použít pouze s neurčitými kvantifikátory (muito - mnoho, pouco - trochu, demasiado - příliš, bastante - dosti): muita água (mnoho vody), pouco acúcar (málo cukru), demasiada areia (příliš písku), bastante esforco (dost snahy), muita alegria (velká radost). Do nepočitatelných substantiv řadíme také abstraktní jména. Nepočitatelná podstatná jména vyskytující se ve funkci verbálních komplementů jsou použita bez členu, počitatelná většinou vyžadují determinant. Dokonce ve verbálním komplementů přítomnost či nepřítomnost determinantu v bezpříznakovém použití signalizuje sémantický druh podstatných jmen: Isto 225 M. H. M. Mateus et.al. (2003:235-237). é päo ŕlivro. (Toto je chléb/kniha.); Prefiro chá lemeša. (Mám raději čaj/stůl); Quero caféŕ sapato. (Chci kávu/ botu.); Aqui há acúcarŕ flor. (Zde je cukr/květina.) Některá nepočitatelná podstatná jména se mohou stát počitatelnými, pokud jsou použita s určitým kvantifikátorem, například torräo ou pacote de agúcar (homole nebo sáček cukru), gräo de café/areia (zrnko kávy/písku); bago de arroz (zrno rýže). Determinace látkových podstatných jmen je trojího druhu: determinace generická, kvalitativní a kvantitativní?26 Determinacegenerickásrj) adřuj e obecnouplatnost, univerzálnípravdu, stejně j ako vpřípaděuniverzálnídeterminacečideterminacekolektiv: „Ooxigénioéindispensável a todas asformas de vida existentes na Terra." (Kyslík je nezbytný pro všechny formy života existující na Zemi.); „O minério de ferro é um minerál." (Železná ruda je minerál). Determinace kvantifikační spočívá v možnosti dělit denotát látkového podstatného jména na menší části: „Bebi um copo de vinho ao jantar." (Vypil jsem jednu sklenici vína k večeři.) S touto determinací také úzce souvisí partitivní užití, které je typické pro vyjádření denotátu určitého množství látkového podstatného jména: Já bebeste do Porto? (Už ses napil portského?) Já comeste do päo? (Už sis dal kousek chleba?). Determinace kvalitativní je proces opačný ke kvantifikačnímu procesu, kdy se z počitatelného stává nepočitatelné podstatné jméno označující skutečnost nepřesného množství: „Comi bolo ao jantar." (Jedl jsem k večeři koláč.) 5.7. Zvláštnosti v používání členu 5.7.1. Morfologická a sémantická relevance členu U bigenerických uniformních substantiv, která mohou mít jak ženský tak mužský rod, přičemž však nemění svůj tvar, je nutné v případě rodu nepřirozeného respektovat sémantické vymezení každého rodu. Člen je v případě těchto substantiv významově relevantní s tím, že v jazykovém kontextu často jako jediný může identifikovat správný význam. Často se také stává, že je relevantní při určení čísla 226 M. H. M. Mateus et.al. (2003:235-237). substantiva.227 Jedním z příkladů je podstatné jméno o guia/a guia (regresivně odvozeno od slovesa guiar), které v ženském rodě znamená průvodní list, průvodní doklad, potvrzení, vedení, technicky pak vodicí lišta, vodicí plocha, motouz, zatímco v mužském rodě znamená návod, směrnice, vodítko, plán (města), průvodce (turistický), ukazatel cesty, vůdce výpravy, zvíře, co stojí v čele stáda. Další substantivum o lente/a leňte je používáno v ženském rodě ve významu lupa, kontaktní čočka (as lentes de contato228), zatímco v mužském rodě má význam univerzitního profesora. Substantivum o capital/a capital v ženském rodě znamená hlavní město státu či regionu nebo velké písmeno, v mužském rodě má pak ve spojení s modifikátory následující významy: capital sociál „kapitál, společenské jmění", pena capital „trest smrti, hodnoty, peníze". U podstatných jmen je člen morfologicky relevantní, a to v případě substantiv paroxytonních zakončených na -s nebo -x, které mají stejný tvar pro jednotné i množné čísla: o/os atlas, o/os alferes, o/os ourives, o/os pires, o/os lápis, a/as cútis, o/os oásis, o/os fénix, o/os onix, o/os torax.: o/os atlas, o/os lápis. 5.7.2. Substantivizace Přítomnost členu s nesubstantivními slovními druhy způsobuje zařazení tohoto slovního druhu do lexikálně-gramatické třídy substantiv, tj. přijímá i morfologické kategorie substantivu vlastní i jeho syntaktické valence (schopnost řídit adjektivní přívlastek), např. o preto, o velho. Tato substantivizace může být morfologická, tedy úplná, a to v případě takových adjektiv, infinitivů a participií, které jsou uvedeny ve slovnícíchjakosubstantivaajejich(morfologická)substantivizacejevlastněhistorická. Vyznačují se tím, že vedle singuláru zpravidla připouštějí i plurál: dever „muset" ^ o dever „povinnost"I os deveres, podere o poder „moc"/os podereš, morto „mrtvý" -> o morto „mrtvé tělo"/os mortos, jantar „večeřet"' -> o jantar „večeře"/os j antares. Druhým typem „substantivizace je syntaktická substantivizace, která je příležitostné (okazionální) povahy. Takto mohou být substantivizovány slovní druhy, klauzule (tj. slovesné kondenzory nebo vedlejší věty) anebo i celá souvětí. Substantivizované konstrukce mívají ustáleně člen určitý ve tvaru bezpříznakového maskulina a bez- 227 I.Svobodová.(2011). 228 Podle starého pravopisu: contacto. příznakového singuláru".229"Agradeco-lhe o ter-me convidado para os Dias de Cultura." (Děkuji vám za pozvání na Dny kultury). Často nalezneme v této substantivizované formě spojky: porque (proč) -> oporqué (příčina); neurčitá zájmena: onde (kde)^ o onde (místo), como (jak)^ o como (způsob); quando (kdy) -> o quando (čas); částice sim (ano) -> o sim (souhlas), näo (ne) -> o näo (nesouhlas); předložky:pro (pro) -> os pros (pozitivní stránka), contra (proti) -> 05 contra (negativní stránka); příslovce bem (dobře) -> o bem (dobro); citoslovce: oxalá (kéž by)^ o oxalá (přání), atd. Občasseobjevuječlenisčasovanýmslovesem,atozejménavefamiliárnímprostředí, kde tato konstrukce konotuje protest a nesouhlas: „Vem cá!" (K noze!); „É o vens!" (A nepůjdu!); „Amanhä vamos ä discoteca, pal" (Zítrapůjdeme na diskotéku, tati.) - „É o väo." (To teda nepůjdete!). 5.73. Použití členu s posesivy V evropské portugalštině je použití členu s přivlastňovacími zájmeny spíše fakultativním jevem, který je navíc ovlivněn také diatopickými rozdíly. V objektivně a vědecky zaměřených textech se velice často objevují posesiva bez členu. Velmi častá je jeho nepřítomnost v takových spojeních jako: em seu louvor „ na jeho/vaši pochvalu", em seu entender„podle jehoIvašeho vnímání, potřeby", em seujuízo „podle jeholvašeho názoru", em seu tempo „v těl jeho Iv asi době", em seu poder „ve své/vaší moci", em seu nome „svým jménem", atd. Častější je jeho přítomnost v portugalštině evropské, méně častá pak v portugalštině brazilské: meu amor/o meu amor é só teu, a minha casa/minha casa „můj dům", meu cäol o meu cäo „můjpes", seu carro/o seu carro „vaše/jeho auto". V predikativní funkci může přítomnost či nepřítomnost členu ovlivnit význam věty. Rozdíl spočívá především v emfázi: Esta caneta é minha. "Toto pero je moje"/ Esta caneta é a minha „Toto je to moje pero. Toto pero je to moje". V takových ustálených spojení jako je: Nosso pai. Nosso Senhor, Nossa Senhora se člen nepoužívá. Před substantivem ve vokativní funkci, tedy v pátém pádu, se také členu nepoužívá: Como está, minha senhora? 229 B. Zavadil, P. Čermák (2010: 172). 5.7.4. Použití členu s antroponymy Antroponymum, tj. (vlastní) osobní jméno, je základním prostředkem individualizace nějaké konkrétní osoby V českém jazyce podobně jako i v mnoha jazycích dalších patří antroponyma do kategorie podstatných jmen. V portugalštině se u nich uplatňuje gramatická kategorie rodu, která je obvykle v případě křestních jmen vyjádřena explicitně členem. Zřídkakdy se však také uplatňuje gramatická kategorie čísla. K tomu dochází jen v případě, že si přejeme zmínit, že je například ve třídě pět Jan a dva Tomášové (cinco Joanas e dois Tomases). Použití členu s antroponymy se odvíjí od tří faktorů. Prvním faktorem j e typ antroponyma (křestní jméno, příjmení, apod.) druhým faktorem je faktor diafazický a s ním spojený jazykový registr/styl, v němž je antroponymum používáno a třetím faktorem je faktor diatopický, konkrétně pak geografické vymezení podle kontinentálních variant portugalštiny.230 Osobní křestní jména jsou v portugalštině evropské používána většinou se členem. Použití členu je však fakultativní a jeho přítomnost či nepřítomnost signalizuje neformální či formální charakter výpovědi. Rozdíl mezi následujícími příklady: „A Maria é professora." {Marie je učitelka) x „Maria estuda aplicadamente os trabalhos." (Marie připravuje pilně úkoly); spočívá v postoji mluvčího k osobě, která je předmětem výpovědi. V prvním případě použití členu implikuje familiární stupeň výpovědi, zatímco v druhém případě absence členu signalizuje formální charakter výpovědi, který může být typický pro akademické nebo pracovní prostředí, kdy se o dané osobě preferuje z pragmatických důvodů hovořit s určitou diskrétností či s odstupem. Toto stylistické vymezení neplatí zcela pro brazilskou portugalštinu, kde souvisí výskyt členu s antroponymy se vztahem mluvčího ke třetí osobě nebo také s konkrétní zeměpisnou oblastí. Dalším faktorem, který hraje důležitou roli při výběru členu u křestních jmen je faktor stylistický, spočívající v rozdílu použití členu v textu psaném a v textu mluveném, potažmo v textu oficiálním (formálním) a neformálním. V portugalštině evropské se používá členu s křestním jménem v neformálním psaném (ale také mluveném) jazyce či v beleterii. Ve formálních žurnalistických textech, jako jsou například reportáže nebo v metaliterárních textech, jako jsou například recenze, je obligatórni použití nulového členu. Křestní jménabez příjmení vsoučasném evropském portugalském jazyce psaném i mluveném jsou používaná s určitým členem. Jde o běžný a zautomatizovaný úzus, kterým někteří lingvisté přisuzují (podle našeho názoru nesprávně) emotivně- 230 I.Svobodová(2011). pragmatickou složku. Emotivně-expresivní složka (negativně-formální) je spíše patrná právě v použití členu nulového. Pragmaticko-stylistická složka se může měnit podle typu registrů. Použití nulového členu s antroponymy ve familiárním registru může implikovat určitý odstup či antipatii mluvčího k dané osobě. Na druhé straně však je použití členu s křestními jmény v publicistických textech považováno za nesprávné. Jiným druhem antroponym jsou křestní jména a příjmení. V portugalštině evropské se ve formálním jazyce členu nepoužívá, ale v neformálním, familiárním textu se člen vyskytuje velmi hojně. Takové použití je však považováno za odchylku od normy a někdy dokonce za nespisovné. „Joäo Vasco é o nosso novo colega" (Joäo Vasco je náš nový kolega) (formálně), x „O Joäo Vasco hoje näo vai ä palestra." (Joäo Vasco dnes nejde na přednášku.) a to i v případě známých osobností: „Cavaco Silva fez um discurso cauteloso no dia 25 de Abril." (Cavaco Silva pronesl slavnostní projev 25.dubna.). X „O Cavaco Silva visitou Praga." (Cavaco navštívil Prahu), lidově pak „O Cavaquinho visitou Praga." Shrnutí použití členu s antroponymy: věta registr O Marko estuda agricultura e a Iva prepara-se para concluir gestäo. neformální styl psaný i mluvený Marko estuda agricultura e Iva prepara-se para concluir gestäo. formální text psaný i mluvený, O Pedro Caldeirajá näo trabalha no Público. výhradně v mluveném či psaném neformálním jazyce, odchylka od normy Pedro Caldeira Rodrigues publicou a sua tese de mestrado sobre o Teatro formální text psaný i mluvený Revista. Cavaco Silva visitou Praga. formální text psaný i mluvený O Cavaco Silva esteve em Praga. výhradně v mluveném či psaném neformálním jazyce, odchylka od normy 5.7.5. Použití členu s toponymy Použití členu, jak jsme již viděli v řadě případů, je konvenčně i stylisticky podmíněno. Jako každá gramatikalizovaná kategorie, která je víceméně ustálenou součástí některého denominačního slovního druhu, se i člen v některých konstrukcích formalizuje. Tato funkce členu se nazývá formální funkcí členu 231 , kterou také portugalská lingvistika nazývá funkcí expletivní. Například u některých zeměpisných vlastních jmen se ustáleně používá určitého členu, jehož jedinou funkcí je zdůraznit jádro elidovaného apelativa a tím k němu i poukazovat: tak je tomu u názvů řek, hor a pohoří, ostrovů a souostroví: jejich jména se pak mohou přenášet i na lidi, restaurace, kina, divadla, nakladatelství, apod.232 Určitého členu se obvykle používá s názvy zemí, oblastí, kontinentů, hor, sopek, konstelací, řek, jezer, oceánů, moří, ostrovů a souostroví.: O Brasil, os Estados Unidos, os Alpes, o Nilo, o Atläntico, os Acores, a Madeira, o Mediterráneo, apod.233 Zeměpisné názvy, jako jsou Portugalsko a portugalské bývalé kolonie, se používají bez členu: Portugal, Angola, Mocambique, Caho Verde, Säo Torné e Principe, Macau, Timor. Výjimkou je však: O Brasil, a Guiné Bissau. Některé zeměpisné názvy se používají v mužském rodě jednotného čísla, přestože tomu neodpovídá jeho výrazová struktura. Tak například Canadá , Alaska, Kenia nebo Marrocos jsou mužského rodu a používají se se členem „o". Člen se nepoužívá u těchto toponym: Cuba, Israel, Andorra, Creta. Velmi kolísavé je používání členu u zemí Espanha, Franca, Inglaterra, Itália a Chipre. U kontinentu Áfricaje také úzus členu kolísavý. V portugalštině evropské je použití členu s těmito zeměpisnými názvy vnímáno spíše jako lidové a nespisovné a vyskytuje se především v mluvené řeči. V psaném jazyce formálnějším se však používají častěji bez členu. To platí také pro kontinent África. Avšak v portugalštině brazilské je používání členu určitého s těmito zeměmi a kontinentem převažující ve všech registrech. Co se týče názvů měst, ta jsou používána bez členu vyjma některých případů (ne však zdaleka všech), kdy byl název města odvozen od obecného podstatného jména: O Porto, a Lagoa234, o Rio de Janeiro. Doprovází-litoponymajinýdenominátor,paksepoužíváse členem. Taknapříklad 231 B. Zavadil, P.Čermák (2010:396). 232 Tamtéž. 233 I. Svobodová (2011). 234 Jde o město na ostrově Sáo Miguel náležející azorskému souostroví. V Algarve se toto toponymum používá bez členu. toponymum Lisboa, které se používá bez členu, se ve spojení s „dos anos 70"použije se členem. Lisboa x a Lisboa dos anos setenta „Lisabon sedmdesátých let"; Portugal x o Portugal das descobertas marítimas „Portugalsko zámořských objevů", apod. 5.7.6. Použití členu s názvy dnů v týdnu V portugalštině evropské jsou názvy dnů v týdnu liturgického původu. Liturgické tvarynahradilynázvypohanské.Názvydnůvtýdnu:s^ feira, quinta-feira, sexta-feira, sábado, domingo označují tedy zahájení týdne od tzv. druhého trhu, který následoval po Dni páně (domingo), tedy nevýznamnějšího dne vtýdnu. Po něm následoval druhý, třetí, čtvrtý, pátý a šestý den. Komponent feira pak označoval trhy, které se každodenně konaly. Existují však různé polemiky, názory a dohady o tom, že jde o doslovně přeložené židovské nebo arabské názvy dnů. Velmi často se však v běžném jazyce neformálního charakteru vyskytují názvy dnů v týdnu bez druhého komponentu: segunda, terca, quarta, quinta, sexta ve významu dnů v týdnu.235 Výskyt členu v konstrukcích s názvy dnů v týdnu se odvíjí od typu předložky. S předložkami em nebo a se členu používá až na výjimky obligatórne. U ostatních předložek se členu používá pouze v případě, že je název dne v týdnu doplněn atributem. Výskyt členu s názvem dne v týdnu s předložkou „em" je naprosto běžný ve všech konstrukcích: na segunda-feira, na terca-feira, na quarta-feira, na quinta-feira, na sexta-feira, no sábado a no domingo. V těchto konstrukcích se poukazuje na singularitu děje (děj či proces se odehrál v jeden den). Zřídkakdy se může název dne použít s předložkou em bez členu, jako například s názvy dnů v liturgickém týdnu v psaném textu, kde je výskyt členu kolísavý: (em quarta-feira de cinzas „v popeleční středu"). Tou druhou konstrukcí je pak název dne v týdnu ve funkci objektivu: „Falámos em quinta-feira e no que ocorreu." Výskyt členu s názvem dne vtýdnu s předožkou „a" je pravidelný. Tato konstrukce poukazuje na pluralitu děje. V tomto případě může být název dne v týdnu použit jak v jednotném tak v množném čísle: á segunda-feira, ä terca-feira, ä quarta-feira, ä quinta-feira, ä sexta-feira, ao sábado a ao domingo nebo as segundas-feiras, as tercas-feiras, as quartas-feiras, as quintas-feiras, as sextas-feiras, aos sábados, aos domingos. Jiné předložky, jak jsou například de, para, por, entre, sem, desde, até se používají 235 I. Svobodová (2012). snázvydnůvtýdnubezčlenu,pokudnemajíatribut: desdesegunda-feiraatésexta-feira -odpondělkadopátku.Pokudsevyskytujísatributem,paksepoužívajísečlenem:pflra a próxima terga-feira, da sexta-feira passada, apod. V případě, že použijeme předložku de v genitivním pádu, pak je nutno vycházet z toho, zda vyjadřuje singularitu či pluralitu děje: a reuniäo de segunda-feira (pondělní schůze, která se uskutečnila jednou); a reuniäo das segundas-feiras (pondělní schůze - pravidelné). Dny, na něž připadá státní nebo jiný svátek či svátky, se používají se členem: O Carnaval karneval, O Ano-Bom (Sylvestr), A passagem do ano (Sylvestr), o Natal (Vánoce), a Páscoa (Velikonoce), O Ano Novo (Nový rok), o Dia das Mäes (Svátek matek), o Dia das Piadas (Apríl), apod. 5.7.7. Použití členu s názvy měsíců Názvy měsíců se používají bez členu a to v předložkových spojeních. Pouze v případě, že jsou použity s atributem, se použije členu: Janeiro, fevereiro, margo, abril, maio, junho, julho, agosto, setembro, outubro, novembro, dezembro236 mohou být použity ve spojení s: o més de Janeiro, o més de fevereiro, o més de margo, o més de abril, o més de maio, o més de junho, o més de julho, o més de agosto, o més de setembro, o més de outubro, o més de novembro, o més de dezembroN příslovečném určení času je pak použita konstrukce no més de: janeiro, fevereiro, margo, abril, maio, junho, julho, agosto, setembro, outubro, novembro, dezembro. V případě použití atributu však je členu použito: Era um setembro puro. Členu se nepoužívá s názvy planet a hvězd. Mercúrio, Vénus, Terra, Marte, Jupiter, Saturno, Vega. 5.7.8. Použití členu s hodinami V případě určování času v celých hodinách se členu nepoužívá. Säo trés da tarde. É meio-dia. É meia-noite. Pokud však použijeme s časovým určením předložku, pak členu použijeme: „Äs nove da tarde vamos ao clube."; „Jantamos as quatro."; „Ao meio-dia vem o pal"; „Säo trés para as cinco". Zajímavé je použití členu v atributu da manhä, da tarde a da noite, které se přimykají k časovému určení hodiny. V příslovečných určeních času se totiž běžně používá: de manhä „ráno", ä tarde „odpoledne", ä noite "večer", v relačních modifikátorech či v příslovečných určeních 236 Názvy měsíců se podle předchozího pravopisu psaly v evropské portugalštině velkými písmeny. Podle současného pravopisu však se píší písmeny malými. času bez indikace hodiny se pak používá de manhä „ranní", de tarde „odpolední", de noite „večerní". 5.7.9. Použití členu s podstatným jménem casa Podstatné jméno casa se se členem nepoužívá v předložkovém spojení, pokud poukazuje na význam domova, nikoli na význam domu / budovy: em minha casa, para minha casa, em casa da minha mäe. Fakultativně je možno použít v mluveném neformálním jazyce také členu na minha casa, para a minha casa, na casa da minha mäe.237 5.7.10. Použití členu s neurčitým zájmeny ambos, todo, outro: Ambos se používá se členem a má význam obojí, oboje: ambos os sexos „obě dvě pohlaví", ambas as mäos „obě dvě ruce". Konstrukce todo o/toda a znamená celý, celá: toda a casa „celý dům"; todo o livro „celá kniha"; toda a praia „ celá pláž". Okazionálně lze použít také členu neurčitého: toda uma geracäo „celá jedna generace". Konstrukce todos +os I todas + as, která předchází podstatnému jménu, má v množném čísle význam všichni, všechny: todos os homens „všichni muži"; todas asfamílias „všechny rodiny", todos os livros „všechny knihy". Zájmeno todo, toda může být použito expresívne za přídavným jměnem: O bebé está todo sujo. „Dítě je celé špinavé"; Estou toda cansada. „Jsem celá unavená". Estamos todos sujos. „Jsme celí špinaví". 5.7.11. Elipse členu K elipsi členu dochází také v níže popsaných případech: • Členu se nepoužívá v názvech obchodů (Papelaria. "Papírnictví"). • Vlematizaci (ve slovnících) jsoubez členu uvedeny nominativní reprezentativní tvary podstatných jmen. • Použití členu je nekompatibilní v konstrukci s ukazovacím zájmenem nebo 237 I. Svobodová (2010),(2011). s číslov-kou: este livro „tato kniha", dois quartos „dvapokoje". • Členu se nepoužívá v případě kvalitativní determinace. • Nepoužívá se ani v prísudku jmenném se sponou, který označuje zaměstnání, národnost, a jiné zařazení do určité sémantické kategorie: Ele é médico. „On je lékař". O Jöao é estudante. „Jan je student." • Člen se vynechává velice často v novinových titulcích, a to i tam, kde j e za jiných okolností obligatórni: EUA tentaram impedirsaída de artigo sobre bioterrorismo. Canadá aprovou casamentos entre pessoas do mesmo sexo. Marrocos leva a tribunál a porta-voz do mais poderoso movimento islamista. V beletrických a analytických novinových žánrech je však použití členu v titulích naprosto 1 v v / bezne. 5.7.12. Diaforická funkce členu Tvary určitého členu mohou v portugalštině plnit také funkci, kterou je možno nazvat jako funkci diaforického (odkazovacího) zájmena238. „V tom případě se stává substitutem substantivního antecedentu, s nímž kongruuje v rodě a v čísle."239 „Os meus sapatos foram baratos. Os dela foram mais caros." (Mé boty byly levné. Ty její byly dražší.). V této funkci může člen také odkazovat na adjektivní antecedent: „A Ana é inteligente, näo é? É-o." (Ana je inteligentní, že ano. Ano, to je.) „Mas os sapatos säo caros, näo säo? Näo, näo o säo." (Ty boty jsou ale drahé. Ne, to tedy nejsou.). Člen v mužském rodě může také „signalizovat ve spojení s adjektivy okazionální substantivizaci adjektiv se všeobecným významem".240 Z hlediska pojmového se takovým spojením označuje/vytváří logická třída zahrnující všechny substance vlastnící pojmenovaný příznak. Na rozdíl od abstraktních deadjektivních substantiv (a bondade, o hispanismo) tato okazionálně substantivizovaná adjektiva neobsahují kategorii rodu ani čísla a nepřipouštějí rozvití přívlastkem.241 Okazionální zevšeobecňující substantivizace je však v portugalštině hojná, lze ji aplikovat na kterékoli kvalifikační nebo relační adjektivum: o interessante „to, co je zajímavé", o positivo „to, co je pozitivní", apod. 238 B. Zavadil, P. Čermák (2010:396). 239 Tamtéž. 240 B. Zavadil, P. Čermák (2010:397). 241 Tamtéž 6. PŘÍDAVNÁ JMÉNA-ADJEKTIVA 6.1. Obecná charakteristika Adjektiva patří k základním slovním druhům. Jejich funkcí je pojmenovávat staticky pojaté příznaky substancí, syntakticky rozvíjet a sémanticky určovat/determinovat (tj. pojmově upřesňovat) substantivum a zpravidla obsahuje exponenty shody vrodě a čísle se substantivem.242 Evropské jazyky se mohou podle postavení adjektiv dělit do tří skupin. V první skupině, kterou tvoří jazyky germánské (němčina, angličtina, švédština, norština, dánština, holandština) se kladou přídavná jména před podstatná jména. Druhá skupina je zastoupena jazyky slovanskými (čeština, srbština, chorvatština, ruština, bulharština, polština a ukrajinština), kde také stojí adjektivum před podstatným jménem, ale může stati i za ním z důvodů stylistických či syntaktických.243 V některých slovanských jazycích se dokonce liší krátké formy od dlouhých, které jsou jasně odlišené i funkcí: „Krátké tvary ve funkci predikátu označují momentální aktuální platnost, zatímco dlouhé tvary fungující v atributu i v predikátu (jsou tedy základní), označují pro adjektiva typickou vlastnost trvalou. Podobný syntaktický rozdíl v distribuci adjektiv lze najít i u slovinské distinkce mezi adjektivy, respektive jej ich tvary určitými (vroli subjektu) aneurčitými (ve funkci predikátu)."244 Poslední skupinou jsou pak jazyky románské (portugalština, francouzština, španělština, italština, rumunština, katalánština a galicijština). V nich se klade substantivum obvykle za podstatné jméno, ale může se klást i před něj, přičemž se obvykle mění pragmatický, někdy i jeho nocionální význam245. V jiných jazycích (jako například v čínštině či korejštině) syntakticky splývají adjektiva vyskytující se v predikátu se slovesy246. V řadě jazyků však slovní druh adjektiva nemusí téměř existovat, a takové jazyky (thajština, austronéské jazyky) pak typické „adjektivní" pojmy vyjadřují v rámci kategorie slovesa. Pokud se vyskytne aspoň malá skupinka 242 B. Zavadil, P. Čermák (2010:173). 243 J. Hricsina (2013:203). 244 F. Čermák (1994:153). 245 J. Hricsina (2013:203). 246 F. Čermák (1994:153). adjektiv, je přednostně vyhrazena pro pojmy typu dimenze, barvy, stáří a hodnocení. Většina adjektivních pojmů se pak vyjadřuje v rámci kategorie substantiva nebo verba, například v arabštině, kečua, bantuských jazycích apod. Řidčeji v takových jazycích, jako je ukrajinština a čeština, existují i adjektiva posesivní, označující vztah k individuální osobě. Relační adjektiva označují více méně prostý vztah k základovému substantivu (jsou to desubstantiva) a v řadě jazyků chybějí: strojní, stříbrný, solný, bratrův).247 Jak již bylo řečeno, adjektiva jsou názvy především vlastností substancí, popřípadě i vztahů a ve větě vyjadřují především atribut substantiva. Vlastnosti, které může adjektivum vyjádřit, mohou být statické a dynamické. „Statickými příznaky se rozumí vlastnosti (kvality a vztahy), jimiž se substance projevují jakožto prvky skutečnosti. Příznaky jsou jejich nedílnou součástí -oddělit je můžeme pouze abstraktní činností v myšlení. Při jazykové stylizaci reality nejsou statické příznaky (na rozdíl od příznaků dynamických) zařazovány časově a modálne. I když v rámci pojmenovací činnosti mohou některou z těchto kategorií postihovat (dnešní, včerejší, týdenní, roční pojmenovávají časové vztahy248: možný, nutný, žádoucf49 atd. pojmenovávají vztahy modálni), není jejich morfologické vyjádření závaznou součástí adjektiva. Příslušné kategorie jsou tu jen pojmenovány lexikálně, nikoli postiženy gramaticky".250 Adjektivum je syntakticky závislé na substantivu. Vytváří s ním syntaktickou dvojici, v níž je „řídícím členem substantivum a členem závislým přívlastkové adjektivum"251: uma meninaportuguesa „portugalské děvče". Funkci adjektiva může plnit také jiný slovní druh. B. Zavadil hovoří tak o kvaziadjektivech a můžeme je najít v takových konstrukcích jako: um livro assim, algum livro, esta menina, apod.252 Na rozdíl od substantiv nemá adjektivum vlastní význam rodu a čísla253. Disponuje ale „formálními prostředky, tedy výrazovými exponenty, jimiž kongruenčně odráží rod a číslo řídícího substantiva. Adjektiva, která mají oba rody, jsou adjektiva dvojvýchodná (adjetivos dicatalécticos, nebo adjetivos bigenéricos). Adjektiva, která nemají exponenty pro vyjádření obou rodů, se nazývají adjektiva jednovýchodná (adjetivos unigenéricos nebo monocatelécticos). Jak jednovýchodná, 247 Tamtéž. 248 Odvozeno od časových adverbií: dnes, včera a substantiv: rok, týden. 249 Odvozeno od modálních sloves a perifrastických konstrukcí: moci, chtít, žádat, apod. 250 Tamtéž. 251 B. Zavadil, P. Čermák (2010:173). 252 Tamtéž. 253 J. Hricsina (2013:204). tak dvoj východná adjektiva vyjadřují kongruenci v čísle."254 Existují také adjektiva amorfní, která prostředky pro vyjádření v čísle nemají. Jsou to například helénismy: isosceles" rovnoramenný", tiroides „štítný".255 6.2. Morfematická struktura portugalských adjektiv Portugalská adjektiva vykazují několik různých typů morfematických struktur, které jsou více či méně shodné s morfematickým systémem španělských adjektiv. 256 Tetramorfní (čtyřčlennou) strukturu mají adjektiva dvojvýchodná, která mají dva tvary pro ženský rod (singulár a plurál) a dva tvary pro rod mužský (rovněž singulár a plurál). K těmto adjektivům patří adjektiva zakončená v mužském rodě na -o, -áo a na souhlásku: bom, boa, bons, boasll trabalhador, trabalhadora, trabalhadores, trabalhador as// grandote, grandota, grandotes, grandotasll cru, crua, crus, cruas// nu, nua, nus, nuasll europeu, europeia, europeus, europeias// cataláo, catalá, cataláes, catalás. Dimorfní adjektiva (dvoučlenná) jsou adjektiva jednovýchodná. Patří k nim následující adjektiva: • adjektivazakončenána-a:/zzpocnfa„/zzpo^ „ domorodý, Indiánský, asteca „aztécký", celta „keltský", israelita „izraelský", maia „mayský", persa „perský", agrícola „zemědělský", silvícola „lesní", vinícola „vinařský"; • adjektiva zakončená na -e: árabe „arabský", breve „krátký", cafre „kafrový" ( zastaralý název pro jihoafrické bantuské černochy - Zambie), doce „sladký", humilde„pokorný, skromný", terrestre „zemní, zemský", torpe„hanebný, hnusný, nestydatý, nečestný," triste„smutný"; • adjektiva zakončená na -ense, -ante, -inte, -ente: cearense (Cearský -pocházející z braz. státu Ceará), constante „konstantní",crescente „rostoucí", pedinte „prosebný"; • adjektiva zakončená na-1: cordial „srdečný", infiel „nevěrný", amável „příjemný, laskavý", pueril „dětský", ágil „hbitý, mrštný", reinol „královský", azul „modrý", 254 B. Zavadil, P. Čermák (2010:173-174). 255 Tamtéž. 256 B. Zavadil, P.Čermák (2010:174) fácil „snadný", difícil „obtížný"; • adjektiva zakončená na -ar, -or: zde patří zejména komparativní adjektiva: maior „větší", menor „menší", melhor „lepší", pior „horší", superior „vyšší", inferior „nižší", „posterior „následný", ulterior „poslední", exemplár „příkladný", par „sudý", ímpar „lichý", multicor „mnohobarevný", incolor "bezbarvý", sansabor "bez chuti", gerador „produkující co", motor „pohánějící"; • adjektiva paroxytonní, která končí na -m: virgem „panenský, neporušený, původní",ruim „mizerný", comum „obecný, společný", jovem „mladý"; • některá adjektiva zakončená na -u: hindu,zulu (Zululándia) - jedno z dominantních etnik žijících v JAR (křesťané, zemědělci); • některá adjektiva zakončena na -és: cortés „zdvořilý", descortés „nezdvořilý", montés „horský", pedrés „mourovatý", • některá adjektiva zakončena na -zfeliz "šťastný", atroz „strašný". Amorfní jsou pak některá adjektiva paroxytonní257, která končí na -5: reles „mizerný, špatný, bezcenný", simples „jednoduchý". Amorfní strukturu mají také základní číslovky adjektivní povahy (s výjimkou čísel 1-3 a stovek od 200-900): cinco livros, setepáginas, trinta euros, mil habitantes, tázací zájmena que, vymezovací zájmeno cada, apod258. 6.3. Množné číslo adjektiv Adjektiva přijímají stejné exponenty množného čísla jako substantiva, a ty se odvíjí od hláskové struktury nominální koncovky: Adjektiva zakončená na samohlásku přijímají exponent -s.: bonito „hezký"^ bonitos „hezcí", f orte „silný" ->fortes „silní", hebreu „hebrejský" -> hebreus „hebrejští". Adjektiva zakončená na -em, -im, -om, -um, přijímají exponent plurálu: -ens, -ins, -ons, -uns: virgem „panenský" -> virgens „panenští", ruim „špatný" -> ruins „špatní", bom „dobrý"^ bons „dobří", comum „společný" -> comuns „společní". Adjektiva zakončená na -ao přijímají exponent -äos nebo -äes. cristäo „křesťanský"^ cristäos „křesťanští", alemäo „německý" -> alemäes „němečtí". Adjektiva zakončená na -al, -el, -ol, -ul přijímají koncovku -ais, -éis, -óis, -uis: sexual „sexuální, pohlavní"^ sexuais „sexuální, pohlavní", cruel „krutý"^ cruéis „krutí", azul „modrý" ^ azuis „modří". Adjektiva zakončená na prízvučné -il přijímají exponent plurálu -is: civil 257 Paroxytona jsou slova s přízvukem na předposlední slabice. 258 B. Zavadil, P. Čermák (2010:176). „občanský"^ civis „občanští", senil „senilní"^ senis „senilnípl. Adjektiva zakončená na neprízvučné -il přijímají exponent plurálu -eis: docil „učenlivý" -> dóceis,fútil „zbytečný" -> fúteis. Adjektiva zakončená na jinou souhlásku přijímají exponent plurálu -es: particular"zvláštní" -> particulares „zvláštní", feliz „šťastný" -> felizes „šťastní", portugués „portugalský" -> Portugueses „portugalští". Paroxytonní adjektiva zakončená na -s jsou amorfní. „Přídavná jména, která mění prízvučné [o] v mužském rodě na p] v ženském rodě, činí tak v obou rodech množného čísla. Přídavná jména s [o] v mužském i ženském rodě jednotného čísla mají toto [o] i v množném čísle."259 6.4. Přídavná jména složená Přídavná jména složená ze dvou přídavných jmen se píší spojovací čárkou a to i podle nového pravopisu: um dicionário portugués-checo, um dicionário checo-portugués, um cardigan castanho-escuro. Exponent ženského rodu a množného čísla přijímá většinou pouze druhá část složených přídavných jmen, zatímco první zůstává beze změny: consultórios médico-cirúrgicos, institutos afro-asiáticos, letras anglo-germánicas. Výjimkou je tetramorfní kompozitum surdo-mudo „hluchoněmý" a adjektiva vyjadřující druhy barev. Přídavné jméno surdo-mudo má v ženském rodě tvar surda-muda a v množném čísle surdos-mudoslsurdas-mudas. Kompozita označující barvu zůstávají neměnná v případě, že jsou složena ze substantivního komponentu: uniformes verde-oliva „olivově zelené uniformy", saias azul-ferrete „tyrkysově modré sukně", blusas vermelho-sanque „sytě červené halenky", canários amarelo-ouro „křiklavě žlutí kanárci". Beze změny zůstávají také přídavná jména cor-de-rosa, furta-cor „měnivá/proměnlivá barva". Barvy cor de laranja „oranžová" a cor de vinho „vínově červená" 260, které se podle starého pravopisu spojovaly spojovací čárou, jsou podle nového pravopisu psány odděleně. 259 J. Tláskal (2006:66). 260 Podle starého pravopisu se používalo cor-de-laranja, cor-de-vinho. 6.5. Adjektiva označující národnost a zeměpisný původ V portugalštině se tato adjektiva odvozují od toponym a nazývají se „adjetivos pátrios". Z výrazových prostředků, které jsou v portugalštině k dispozici, se nejčastěji používá při derivaci koncovek -és, -ense, -ao, -ano.261 Deriváty stejné výrazové struktury mohou být shodné s podstatnými jmény Tak například portugués může znamenat nejen portugalský, ale také Portugalec. To platí pro všechny deriváty, které jsou zmíněny v následujích tabulkách. A. Přídavná jména odvozená od krajů Portugalska: toponymum m. f. Portugal portugués portuguesa o Alentejo alentejano alentejana o Algarve algarvio algarvia a Beira beiräo beiroa o Douro duriense duriense a Extremadura estremenho estremenha o Minho minhoto minhota o Ribatejo ribatejano ribatejana os Trás-os-Montes transmontano transmontana Os Acores acoreano acoreana A Madeira madeirense madeirense B. Přídavná jména odvozená od názvů států, které jsou součástí Brazílie2 toponymum m. f. 0 Brasil brasileiro brasileira Acre acreano acreana Alagoas alagoano alagoano 261 C. Cunha, L. Cintra (1999:250). 262 U států Brazílie neuvádíme člen, protože je jeho používání často velmi fakultativní a individuální a navíc je diatopicky ovlivněno. Amazonas amazonense amazonense Bahia baiano baiana Cearä cearense cearense Espirito Santo espírito-santense espírito-santense Goiäs goiano goiano Maranhäo maranhense maranhense Mato Grosso matogrossense matogrossense Mato Grosso do Sul matogrossense do sul matogrossense do sul Minas Gerais mineiro mineira Parä paraense paraense Paraiba paraibano paraibana Parana paranense paranense Pernambuco pernambucano pernambucana Piaui piauiense piauiense Rio Grande do Norte norte-riograndense (hovor, potiguar) norte-riograndense Rio Grande do Sul sul-riograndense (hovor, gaúcho) sul-riograndense Rio de Janeiro fluminense (hovor, carioca) fluminense Rondönia rondoniano rondoniana Santa Catarina catarinense catarinense Säo Paulo paulista paulista Sergipe sergipano sergipana C. Přídavná jména odvozená od názvů afrických a asijských zemí toponymum m. f. Angola angolano angolana o Cabo-Verde cabo-verdiano cabo-verdiana Goa goes, goano, goense goesa, goana, goense a Guiné-Bissau guineense guineense Macau macaense macaense Mocambique mocambicano mocambicana Säo Torné säo-tomeenselsäo säo-tomeensel säo tomense tomense D. Přídavná jména odvozená od dalších důležitých zemí a krajů toponymum m. f. země a Alemanha alemäo alemä a Austria austríaco austriaca os Balcäs balcänico balcänica a Bélgica belga belga o Canada canadense canadense o Ceiläo cingalěs cingalesa (o) Chipre cipriotalcíprio cipriotalcipria a China chines/chino chinesal china Cuba cubano cubana a Dinamarca dinamarques dinamarquesa o Egito 1 egicio egicia (a) Espanha espanhol espanhola a Finländia finlandés finlandesa (a) Franca frames francesa (a) Grä Bretanha britänico britänica a Grécia grego/helénico gregalhelénica a Groenländia groenlandés groenlandesa (a) Inglaterra inglés inglesa (o) Japäo japonés japonesa Israel israelense, israelino, israelense, israelina, israelita israelita (a) Noruega noruegués norueguesa (a) Nova Zeländia neozelandés neozelandesa a Polonia polaco, polonés polaca/polonesa a Suécia sueco sueca a Suíca suíco suíca a República Checa checo checa braz. Tcheca tcheco tcheca a República Eslovaca eslovaco eslovaca a Tunísia tunesino/ tunisino/ tunesinal tunisinal tunisiano tunisiana 0 Vietname, o Viet- vientamita/vietnamés, vientamita/vietnamesa, name. vietnamiano vietnamiana 0 Vite-nam, o Vitnä continente A America americano americana A Ásia asiático asiática A Australia australiano australiana A Europa europeu europeia A Antártica antártico antártica Africa africano africana 1) Podle starého pravopisu: Egipto, egípcio, egípcia. Kompozita, která jsou složena ze dvou zeměpisných komponentů, mají na místě prvního komponentu původně latinský kořen. Mezi nejčastější pak patří tyto kořeny: anglo-inglěs, austro-austríaco, euro-europeu, franco-francěs, greco-grego, hispano-hispánico, espanhol, indo-indiano, ítalo-itáliano, galaico-galego, luso-lusitano, portuguěs, nipo=nipónico,japonés, sino-chiněs, teuto-tetónico, alemäo. Výsledná kompozita mají tvary: amizades anglo-americanas, império austro-húngaro, relagôes euro-africanas, falares franco-provencais, literatura luso-asiática, atlas ítalo-suíco, trovadores galaico-portugueses, glossário hispano-americano, guerra sino-japonesa, ginásio teuto-brasileiro. E. Přídavná jména odvozená od názvů měst město adjektivum Belo-Horizonte belo-horizontino,-a Berlim berlinense Braga bracarense Brasilia brasiliense o Cairo (Káhira) cairota Coimbra coimbräo, conimbricense, conimbrigense Évora eborense Curitiba curitibano,-a Genebra genebrino.-a Havana havanes,-a Jerusalem hierosolimita Lisboa lisboeta, lisbonense (hovor, alfacinha) Londres londrino,-a Nova Iorque, Nova York nova-iorquino,-a Oxford oxoniano,-a, oxfordiano,-a Paris parisiense o Porto portuense (hovor, tripeiro) Praga praguense o Rio de Janeiro carioca Säo Paulo paulistano,-a 6.6. Zkracování přídavných jmen Adjektivum santo „svatý" se před jménem světce začínajícím na souhlásku zkracuje na tvar säo: Säo Miguel (Svatý Michal), Säo Roque (Svatý Roch), Säo Torné (Svatý Princ). Výjimkou je toponymum Santo Tomáš. Před jmény světic je tvar tohoto přídavného jména Santa Clara (sc.Klára).263 Také adjektivum grande „veliký" ztrácí okazionálně poslední slabiku v případech jako: gräo-duque „velkovévoda", o gräo-senhor „velmož", gräo-lama-Dalajlama, gräo-mestre-velmistr, gräo-vizir „velkovezír", a Grä-Bretanha „Velká Británie" a grä-cruz „Velký kříž". 263 Z. Hampl (1972:105). 6.7. Kategorie stupně V případě tzv. kvalitativních adjektiv (viz níže) dochází k pojmenovávání měřitelné vlastnosti. To znamená, že jejich míra se dá srovnávat. „To je ontologickým základem kategorie stupně, jehož princip spočívá ve srovnání míry dané vlastnosti s mírou vlastnosti jiné anebo s mírou téže vlastnosti i jiné substance"264. V portugalštině existují tři stupně intenzity označované vlastnosti: pozitiv, komparativ a superlativ. „Pozitiv neudává žádnou relativní míru vlastnosti, pouze vlastnost pojmenovává (um livro interessante). Komparativ udává vyšší nebo nižší míru vlastnosti (um livro mais interessante). Superlativ udává nejvyšší nebo nejnižší míru vlastnosti (o livro mais interessante)."265 Superlativ v portugalštině může být relativní a absolutní. Adjektivum v relativním superlativu popisuje kvalitu či vlastnost substance, přičemž „vychází ze srovnání s jinými substancemi kontextově zapojenými do výpovědi (nejpilnější ze třídy)"266. Adjektivum v absolutním superlativu, neboli elativu, udává „vysokou míru vlastnosti a neimplikuje srovnání".267 Pro vyjádření jednotlivých stupňů portugalština používá členy a adverbia: mais/ menos, „tedy kvantifikátory, které se za jiných okolností chovají jako autosémantické lexémy fungující jako okolnostní určení míry. Konstrukce označující jednotlivé stupně se skládá z konstituentů a auxiliantů. Konstituent je nositelem základního věcného významu (například aluno estudioso) a auxiliant je satelitní morfém vytvářející významové opozice: (člen, mais, menos)268. „Člen v těchto konstrukcích plní dvojí funkci: determinační a rozlišovací. Komparativ i superlativ u pravidelných adjektiv se tvoří analyticky. pozitiv komparativ superlativ relativní estudioso mais/menos estudioso do que o mais/o menos estudioso de Některé komparativní konstrukce jsou dochovány v syntetické podobě a lze je fakultativně použít s „do que" i s „que"269. Výsledky korpusového výzkumu ukazují, že je použití obou dvou velmi hojné. 264 B. Zavadil, P. Čermák (2010:180). 265 Tamtéž. 266 Tamtéž. 267 Tamtéž. 268 Tamtéž. 269 „do que" se používá vždy, kde se srovnává hlavní věta s vedlejší větou. pozitív komparativ Superlativ relativní Superlativ absolutní bom melhor (que/do que) o melhor ótimol0 mau pior (quel'do que) o pior péssimo grande maior (queldo que) o maior maximo pequeno menor (queldo que) o menor mínimo Komparativa melhor/pior/maior/menor se běžně užívají v analytických tvarech: mais bom, mais mau, mais grande, mais pequeno a v lidovém mluveném jazyce mají význam hodný, zlobivý - hodnější, zlobivější. Tvarů maior e menor se používá i v přeneseném významu: zletilý a nezletilý „maior de idade" x „menor de idade" a také ve významu starší, mladší (syn, dcera, sourozenec): a minhafilha menor „má mladší dcera", o meufilho maior „můj starší syn". Svým původem jsou syntaktickými komparativy také adjektiva anterior „dřívější", posterior „pozdější", ulterior „další", interior „vnitřní", exterior „vnější". Tyto tvary měly také svůj superlativ: supremol sumo, ínfimo, póstumo, último. Komparativ se v portugalštině dělí do tří kategorií: nadřazenosti „de superioridade", podřazenosti „de inferioridade" a rovnosti „de igualdade". KOMPARATIV nadřazenost mais estudioso do que podřazenost menos estudioso que rovnost täo estudioso como (quanto) Superlativ absolutní, nebo také elativ, udává vysokou míru vlastnosti neimplikující srovnání. Základním výrazovým prostředkem superlativu absolutního syntetického je derivační alomorf -íssim- (lindíssimo). V omezenějším počtu případů se uplatňuje latinismus -érrim -paupérrimo „velmi chudý". Superlativ absolutní se však může vyjádřit také kvantifikačně vlastnostními syntagmaty, tedy analyticky, neboli opisně: muito, extremamente, imensamente, grandemente, excessivamente, extraordinariamente, interessante.™ Tvary superlativu absolutního jsou podmíněny hláskovou strukturou příslušných adjektivních lexémů a nelze je utvořit od všech kvalifikačních adjektiv, 270 Podle starého pravopisu: óptimo. například od relačních ani klasifikačních adjektiv, k nimž patří například vědecká terminologie. Adjektiva končící na souhlásku přijímají superlatívni exponent -íssimo aglutinačně hned za pozitivem v mužském rodě: ágil -agilíssimo „hbitý- velmi hbitý". Adjektiva končící na samohlásku přijímají superlatívni exponent -íssimo ke slovnímu základu a exponent rodu se odsouvá na konec slova a je vždy rodově jednoznačný. Adjektivnítvar se stává vždy dvoj východným: belo „krásný"-belíssimo „překrásný", triste „smutný" - tristíssimo „velice smutný", competente „kompetentní" - competentíssimo „velmi kompetentní1. Adjektiva ukončená na -vel přijímají superlatívni alomorf -bilíssimo, který nahrazuje adjektivní sufix -vel: agradável-agradabilíssimo, amável - amabilíssimo, terrível - terribilíssimo, notável-notabilíssimo. Adjektiva ukončená na -z přijímají superlatívni alomorf -císsimo, přičemž -z- se mění na -c-\ capaz „schopný" -capacíssimo „velmi schopný", feliz „šťastný" -felicíssimo „velmi šťastný". Adjektiva ukončená na nazální samohlásku graficky zastoupenou -m přijímají alomorf -níssimo: comum „běžný" - comuníssimo „naprosto běžný". Adjektiva ukončená na -ao přijímají superlatívni alomorf -aníssimo: pagäo „pohanský" - paganíssimo „přílišpohanský", väo „marný"-vaníssimo „velmi marný". Adjektiva v superlativu absolutním mohou občas zachovávat latinský původní tvar.271 pozitiv superlativ absolutní amargo hořký amaríssimo velmi hořký amigo přátelský amicíssimo velmi přátelský antigo starobylý antiquíssimo velmi starobylý cruel krutý crudelíssimo velmi krutý doce sladký dulcíssimo velmi sladký fiel věrný fidelíssimo velmi věrný frio studený, chladný frigidíssimo velmi studený geral obecný generalíssimo velmi obecný magníflco úžasný, skvělý magnificentíssimo velmi okázalý nobre šlechtěný nobilíssimo velmi šlechetný 271 C.Cunha, L.Cintra (1999:259). pessoal ososbní personalíssimo velmi osobní sábio moudrý sapientíssimo velmi moudrý simples jednoduchý, prostý simplicíssimo/ simplíssimo Velmi prostý Také superlatívni exponenty -imo a -rimo jsou původně latinské. Kromě tvarů „facílimo", „dificílimo" a „paupérrimo", které se používají ve formálním jazyce, však existují také tvary lidové. Humilde „skromný, pokorný" má dva tvary: formální humílimo nebo lidový humildíssimo. Magro „hubený" má také tvar formální macérrimo a lidový magríssimo. Negro má spisovný tvar nigérrimo a lidový tvar negríssimo, pobre má tvar paupérrimo a pobríssimo (lidově). U adjektiv necessário a sério či jiných podobných se dnes používá tvar s jedním přičemž seriíssimo a necessariíssimo nahradily tvary: seríssimo a necessaríssimo. Význam absolutního superlativu je možné vyjádřit také slovotvorné některými předponami, neboli pseudoprefixy: arqui, extra, super, ultra: hipersensível, extrafino, ultrarrápido, etc272. 6.8. Významová klasifikace adjektiv Podle významu můžeme portugalská adjektiva rozdělit na kvalitativní a relační. Zatímco adjektiva kvalitativní (v portugalštině „modificadores" nebo „qualificativos")273 pojmenovávají vlastnost vyplývající z bezprostředního poznání samého jevu, z usuzování o něm, z jeho hodnocení, ze subjektivního postoje k němu, adjektiva relační (v portugalštině „relacionais") pojmenovávají vlastnost vyplývající ze vztahu k mimojazykové realitě. „Na rozdíl od kvalitativních adjektiv, ta relační nemají různou intenzitu, nedají se stupňovat a ani se nespojují s měrovými adverbii, nedají se tedy kvantifikovat. Jejich slovotvorná operabilita je daleko omezenější a nelze je zapojit například do emfatických konstrukcí."274 Que música täo harmónica! *Que música täo sinfónica! Mimo kvalitativní a relační adjektiva se v portugalské lingvistice počítá dále s adjektivy časové-vidovými (adjetivos modais ou temporais-aspetuais) a kvantitativními (adjetivos quantitativos)275. 272 P. Stehlík (2011:51). 273 M. H. M. Mateus et al. (2003:377-378) apud J. Hricsina (2013:204). 274 B. Zavadil, P. Čermák (2010:177-178). 275 J. Hricsina (2013:205). apud B . Zavadil, P . Čermák (2010:177-178). Podle celkové charakteristiky B. Zavadila lze „kvalitativní adjektiva stupňovat (fácil, mais fácil, o mais fácil), lze od nich tvořit tvary superlativu absolutního (riquíssimo), mohou vytvářet antonymické páry (bonito - feio, fácil - difícil), lze od nich odvozovat jiná adjektiva s modifikovaným významem (afektivním, intenzivním i záporným): prudente-imprudente, grande-grandote, lze od nich odvozovat deadjektivní substantiva abstraktního významu (rápido- rapidez) a deadjektivní adverbia: (fácil - jucilmente).Mohou se také pojit s měrovými adverbii (muito cruel, bastante raro, um bocado caro, demasiado caro)".276 „To u relačních adjektiv možné není."277 Podle pojetí B. Zavadila se kvalitativní adjektiva dělí dále na kvalifikační a relačně kvalifikační.278 „Kvalifikační adjektiva pojmenovávají příznak substance bezprostředně, nevztahově"279 (puro, pequeno, grande, vermelho, verde, atd). Relačně kvalitativníjsou zejména adjektiva odvozená, jejich slovotvorná forma odkazuje k fundujícímu slovu: to znamená, že jejich význam obsahuje vztah k jevu pojmenovanému fundujícím slovem. Míra intenzity vlastnosti může být různá a ne vždy se mohou stupňovat."280Sem patří denominální adjektiva jako engracado „veselý, půvabný", valioso „hodnotný", atrevido „odvážný", interessante „zajímavý", gigantesco „obrovitý", monumental „monumentální".281 Dále se kvalitativní adjektiva mohou dělit podle kritéria objektivnosti na kvalitativní adjektiva deskriptívni (popisující objektivně a absolutně: preto, branco) nebo hodnotící (hodnotí: bom, mau, atd).282 Adjektiva relační jsou charakterizována jako adjektiva „odvozená od pojmenování jevů, které uvádějí do vztahu s příslušnou substancí." Podle způsobu vyjádření se pak dělí na klasifikačně relační a obecně relační. Adjektiva klasifikačně relační „se vždy odvozují od pojmenování jevů, které uvádějí do vztahu s příslušnou substancí a mohou být desubstantivní (marino, semanal, escolar, europeu, espanhola, beiroa, mediterraneo, lisboeta), deverbativní (portátil, itnerrogativo, corador, correspondente) a deadverbiální (anterior, próximo, longínguo, dianteiro)."283 Portugalština nemá vždy k dispozici relační adjektiva a pokud existují, pak jsou často převzata z latiny: (cavalo - equestre, cidade -urbano, 276 Tamtéž. 277 Tamtéž. 278 Tamtéž. 279 Tamtéž. 280 Tamtéž. 281 Tamtéž. 282 Tamtéž. 283 Tamtéž. coracäo - cardíaco, irmäo -fraternal, río - fluvial). Stejně jako ve španělštině, „mluvený jazyk dává přednost předložkové vazbě se substantivem" 284: produtos de leite, chave deferro, anel de ouro, doencas do coracäo. Adjektiva obecně relační vyjadřují „vysoký stupeň vztahové obecnosti. Nepojmenovávajíjenvlastnostivztahujícíseksubstanci,nýbrživztahsámvzobecněné podobě, atojakovlastnostsubstance. Pro svůj relačnícharaktersenemohoustupňovat a ani jinak intenzifikovat, stejně jako u některých klasifikačních relačních adjektiv. Oproti nim však nebývají odvozená. Jejich obecně relační význam spoluurčuje kontext"285: certo, determinado, distinto, diverso, junto, mero, novo, próprio, semelhante, simples, só, único, vário, último, puro, outro, parecido. V portugalštině by tato obecně relační adjektiva mohla být dále rozdělena podle kritéria modifikace významu či intenzity, negace či presupozice a kritéria modálního či časově-vidového na modifikačně-intenzivní (kvantitativní) adjektiva mero „pouhý", pleno „plný", único „jediný" principál „hlavnť, negativní a presupoziční adjektiva falso „falešný, nepravdivý", suposto „předpokládaný" a adjektiva modálni a časově vidová: possível „možný", provável „pravděpodobný", frequente „častý".286 6.9. Problematika postavení přídavného jména Přídavné jméno může stát v portugalštině před podstatným jménem nebo za ním. Postavení přídavných jmen záleží na třech faktorech: fonologickém, syntaktickém a významovém. Některá přídavná jména mění význam podle toho, stojí-li před ním nebo za podstatným jménem:287 adjektivum význam v antepozici význam v postpozici antigo bývalý (antigo presidente) starožitný (uma cadeira antiga) caro milý, drahý (Caro Joáo) drahý (cenově) (calcas car as) franco upřímný (francas palavras) volný (zonafranča) grande velký, slavný (grande homem) velký (casa grande) 284 Tamtéž. 285 Tamtéž. 286 Tamtéž. 287 Z. Hampl (1972:122-123) leve bezvýznamný, malý (leve pressentimento) lehký (comida leve) maior nej větší (o maior problema) (nej)starší (o meu irmáo maior) menor (nej)menší (a menor causa) (nej)mladší (a minha irmá menor) novo nový-další v pořadí nový-nepoužitý (um novo carro) (um carro novo) próprio vlastní (em próprias palavras) vhodný (palavras próprias) puro pouhý, čirý, ryzí (puro ouro) čistý (ar puro) simples pouhý prostý, prostoduchý (uma simples observagäo) (um homem simples) verdadeiro pravý (verdadeiro cará(c)ter) opravdový (um amigo verdadeiro) Mimo významový posun adjektiva, který je možný u kvalitativních přídavných jmen, zde hraje také důležitou roli faktor fonetický. Z posledního výzkumu288 vyplývá, že postavení přídavných jmen se odvíjí od počtu slabik adjektiva. Mnohdy se kladou jednoslabičná adjektiva před substantiva: bom dia, má hora, apod. J.Buďa zjistil, že se některá dvouslabičná adjektiva (například „grande" a „fácil) mají tendenci klást před podstatné jméno z toho důvodu, aby se v postpozici nesetkaly dvě prízvučné slabiky:fácil execucao/nikoli execucao fácil; trémulo pé/pé trémulo; íntima comocäo/comocäo íntima; sä razäo/nikoli razao sá; almas vás/nikoli vás almas, apod. Kromě toho hraje důležitou roli počet použitých adjektiv v syntagmatu. Je-li podstatné jméno doprovázeno jedním relačním a jedním kvalitativním přídavným jménem, pak je relační adjektivum vždy v postpozici a kvalifikační adjektivum v antepozici či v postpozici: deselegante carro amarelo carro amarelo deselegante. 288 Jan Buda (2013). vulnerável p ovo indígena povo indígena vulnerável Jsou-li v okolí substantiva dvě kvalitativní přídavná jména v souřadném vztahu, pak mohou být spojena tzv. symetricky (asyndeticky, bez použití spojky) (jovem mulher magra), anebo asymetricky (syndeticky, pomoci souřadné spojky): Symetrické spojení: Asymetrické spojení: mulher magra e jovem magra e jovem mulher Dalším faktorem, který je důležitý při kolokaci adjektiva, je subjektivita. Pokud mluvčí má potřebu vyzdvihnout kvalitu substance, pak volí antepozici. Mluvčí tak expresívne může vyjádřit intenzitu svého vnímání, a to především hodnotícími adjektivy, jako je: enorme, eminente, expressivo, longo, atd.: uma longa viagem, um excelente dicionário, numerosos casos, apod. Přídavná jména vyjadřující charakteristickou (inherentní) vlastnost se kladou také před substantivum: v této antepozici však adjektivum ztrácí svou restriktivní hodnotu a získává hodnotu apoziční, doplňkovou: a branca neve „bílý sníh", o doce mel „sladký med", ofrio inverno „studená zima". Mimo již zmíněné konstrukce je třeba zmínit také ustálená spojení typu: dia útil „všední den", estado civil „občanský stav", idade média „středověk", má lingua „zlý jazyk", má f é „nevíra, špatná víra", maus tratos „špatné jednání", coisa ruim „příšerná věc", gente ruim „příšerní lidé", ruim jama „příšerná pověst", ruim sorte. Podle korpusového výzkumu289 patří knejčastěji anteponovaných kvalitativním obecným a relačním adjektivům následující: velho (velhos tempos, velhos amigos), grande (grandes olhos, grande siléncio), novo (nova vida, novo mundo, novo dia), alto (alta noite, altas hor as, alta sociedade), pequeno (pequenas coisas, pequena mesa),pobre (pobre diabo, pobre alma, pobre coitado), forte (forte cheiro, forte impressäo, forte dor), longo ( longo tempo, longa viagem, longa conversa), baixo (baixo preco, baixo ventre), mau (maus humor, má vontade, mau gosto), antigo ( antigo companheiro, antigo colega, antiga namorada), estranho (estranha sensacäo, estranha morte), triste (triste fim, triste figura, triste notícia), vivo (vivaforca), verde jovem mulher magra mulher magra jovem 289 Tamtéž. (verdes anos), belo (belo dia, belos olhos), simples (simples facto, simples palavra, simples razáo), feliz (feliz aniversário, feliz marido), enorme (enorme esforgo), fino (fina forga, fino trato,fino sabor), verdadeiro (verdadeiro amor, verdadeira paixáo), livre (livre vontade, livre arbítrio), leve (leve sorriso, leve rubor), sério (sérios problemas), natural (natural confusáo), rápido (rápidos olhares, rápida visáo), raro (raras vezeš, raras pessoas), důro (duras penas, důra existéncia), profundo (profundo suspiro), puro (pura perda, puro engano), louco (louca vontade), curto (curto siléncio, curto prazo, curta distáncia), fresco (frescas datas), pálido (pálidos raios), lindo (lindos olhos, lindo dia, lindo cabelo), doce (docepaz, doce nome, doce ilusáo), firmě (firmě resolugáo), justo justo direito), terrível (terrível ameaga), nobre (nobre senhor), suave (suave melancolia). K relačním adjektivům, která jsou nejčastěji postponována v portugalské a brazilské próze, patří: descalgo, morto, elétrico, materiál, semanal, verde, azul, vermelho, cinzento, amarelo. K těm nejčastějším, která vyjadřují intenzitu a jsou fakultativně anteponována či postponována, patří: principál, diverso, enorme, diferente, inteiro. Antoponována jsou nejčastěji: mero, pleno, único, próprio. Co se týče ostatních adjektiv (jak negativních-konjekturálních tak modálních) pak jsou nejčastěji anteponována adjektiva: verdadeiro, provável, raro, frequente, súbito, méně pakpresumível nebo suposto. V postpozici se nejčastěji nacházípresente, falso, fulminante, permanente. Jiný korpusový výzkum290 ukázal, že jednoslabičná adjektiva bom a mau se většinou kladou před podstatné jméno s výjimkou těch situací, kdy se kombinují s některými dvouslabičnými substantivy, a to z důvodu fonologických a lexikálních.291 Co se týče dvouslabičných adjektiv longo a velho, pak byla prokázána jasná antepozice. Korpusové výsledky některých kvalitativních adjektiv, které modifikují svůj význam podle pozice vzhledem k substantivu, však přinesly překvapivé závěry. Maior a menor se často používají v obou pozicích, přičemž nemění svůj význam. Adjektivum rico je často používáno v obou pozicích bez změny významu. Adjektivum grande naopak je používáno fixně v ustálených vazbách a to jak v antepozici, která převažuje, tak v postpozici.292 290 J. Hricsina (2013:203-218). 291 J. Hricsina (2013:218). 292 Více J.Hricsina (2013:203-218). 6.10 Příslovečná funkce adjektiva Adjektiva občas syntakticky splývají v predikátu s adverbii. Mohou být použita ve významu podstatných jmen i příslovcí. Jsou pak ve tvaru mužského rodu jednotného čísla: falar baixo/alto „mluvitpotichu/hlasitě" resultarpositivo „skončit pozitivně" apod. 7. ZÁJMENA PRONOMINA 7.1. Obecná charakteristika a funkce zájmen Podle pojetí B. Zavadila jsou zájmena: „rozšiřujícím slovním druhem (amplifikátorem) a funkčně slouží především k vyjádření substituce (nahrazují syntakticky podstatné a přídavné jméno), obou forem ukazování, tj. deixe (vnějazykové, typ tenhle, tamten) a anafory (typ ten, ta, on)"293 Deiktickou funkcí se rozumí funkční rys "spočívající ve schopnosti okurenčně294 poukazovat přímo k různým částem mimojazykové skutečnosti (ontologickým referentům)-pak mluvíme o tzv. situační deixi neboli vlastním ukazování, vnější deixi či exofoře, anebo k okurenčním významům jazykově pojmenovaným v jazykovém kontextu - pak mluvíme o kontextové deixi, neboli odkazování, vnitřní deixi či endofoře.295 Prostředky, které deiktickou funkci plní, nazýváme obecně deiktory (deiktická slova). Ta se neomezují jen na zájmena, nýbrž prostupují několika slovními druhy. Jádro deiktorů tvoří deiktická substantiva a adjektiva. Patří k nim ale také deiktická adverbia, deiktické číslovky a některá obecně relační adjektiva, u nichž je nesnadné rozhodnout, zda významově patří ještě k adjektivům nebo spíše už k zájmenům."296 B. Zavadil dělí deiktory podle funkce do tří skupin: komunikativně situační, deiktickou funkci kontextovou a deiktickou funkci specifikační.297 Deixe komunikativně-situační (exoforická) spočívá v „přímém (exoforickém) ukázání na ontologický referent298 v podmínkách konkrétní komunikační situace a v jeho uvedení do souvislosti s jedním ze tří konstitučních prvků této situace: s emitentem neboli původcem sdělení (portugalsky „emissor" nebo „locutor"), s recipientem (neboli adresátem sdělení, portugalsky „interlocutor") a s předmětem 293 B. Zavadil, P. Čermák ( 2010:368-369). 294 Okurenčně = v závislosti na parolové realizaci, tedy na individuálním, konkrétním sdělování. Je to termín J. Šabršuly, který se nechal inspirova francouzským substantivem occurence „výskyt" apud. B. Zavadil, P. Čermák (2010:27). 295 B. Zavadil, P. Čermák (2010:369). 296 Tamtéž. 297 Tamtéž. 298 Mimojazyková skutečnost, která se vztahuje k danému znaku. sdělení (nevztaženým ani k emitentovi, ani k recipientovi)."299 Typickým deiktorem v portugalštině jsou ukazovací zájmena (demonstrativa): esta/este, essa/esse, aquela/aquele. Komunikativně situační deiktickou funkci plní také zájmena osobní {eu, tu, ele,...) a zájmena přivlastňovací {meu, teu, seu livro). V portugalštině je situační deixe pevně spojena s místními demonstrativními adverbii a demonstrativními zájmenya úzce souvisí s přítomností dané osoby v místě a čase promluvy: eu -> este -> aqui, tu -> esse -> aí, ele -> aquele -> ali). U demonstrativních adverbii časových je tento vztahový systém zjednodušen: agora-neste momento, entäo - nesse/naquele momento. Komunikativně situační deixe těsně souvisí s identifikační funkcí, která vztahuje j azykovýproj evj ednoznačněkurčitýmprvkům mimoj azykové reality. Podle způsobu identifikace mimojazykové reality pak B. Zavadil dělí deiktory na autodesignátory akodesignátory: deiktory, které identifikují samostatně {isto, isso, aquilo, assim, aqui, aí, ali, acola) senazývajíawřorfesř^wářoryadeiktorykteréidentifikujípouzevespojení s denominátory {este livro, essas cidades, aquela tarde), se nazývají kodesignátory.300 De/xefcowřexřováfewrfo/oncfcájpakspočíváj^odkazukjazykověpojmenovaným designátům ve sdělení. Podle směru, kterým je odkazování orientováno, rozlišujeme kontextovou deixi anaforickou (zpětně odkazovači, regresivní) a kontextovou deixi kataforickou (předjímací, anticipační, preparativní, progresivní)."301 Vlastními prostředky kontextové deixe mohou být zájmena odkazovači (např. posesiva: nosso vizinho), zájmena osobní či tzv. náměstky (substituty) jiných slov (přídavná jména, člen, apod). Deixespecifikační stejně j ako vpřípadě členu, spočívá „ve specifikaci okurenčních významů jazykových pojmenování." Specifikátory blíže určují (ukazují v širokém slova smyslu), zda jde o „význam obecný, referenčně neurčitý, nebo o význam identifikačně konkrétní, referenčně určitý."302 K deiktorům neurčitě specifikačním patří: interogativa, relativa a indefinita. K deiktorům určitě specifikačním patří: delimitativa (deiktory vymezovací), která je možno dále rozdělit na identifikátory {mesmó), totalizátory (todo) a negátory {nenhum).303 Deiktická funkce zájmen je pak doprovázena „různými významovými odstíny vztahové povahy, jako jsou personálnost, reflexivnost, demonstrativnost, diaforičnost, posesivnost, interogativnost, relativnost, delimitativnost (identifikace, totalizace 299 Tamtéž. 300 Tamtéž. 301 B. Zavadil, P. Čermák (2010:371). 302 Tamtéž. 303 Tamtéž. a negace) a neurčitost" 7.2. Sémantická klasifikace zájmen Základní sémantickou funkcí zájmen je: „realizovat situační nebo kontextovou deixi, případně specifikovat (konkretizovat) význam denominátorů."305 Tuto funkci plní všechny deiktory, a to buď substantívne nebo adjektivně a podle morfosyntaktických vlastností se pak dělí zájmena na zájmena substantívni a adjektivní.306 Existuje 6 tříd zájmen: zájmena osobní (s převažující funkcí deixe komunikativně-situační), zájmena ukazovací (také s převažující funkcí deixe komunikativně-situační), zájmena přivlastňovací (s převažující funkcí deixe komunikativně-situační) a zájmena tázací, vztažná a neurčitá, u kterých převládá funkce specifikační. 73. Osobní zájmena K hlavním druhům patří v portugalštině zájmena osobní. Jde to tzv. personalia (portugalsky „pronomespessoais"),kterájsousubstantivnípovahyajejichž funkcí je: „odkazovat vpodmínkách konkrétní komunikační situace k j ednomu z participientů - účastníků výpovědní situace: emitentovi, recipientovi nebo předmětu sdělení."307 Osobní zájmena mají gramatickou kategorii osoby a čísla. Po stránce výrazové jsou vybaveny tvary, které plní syntaktickou funkci podmětu (portugalsky „pronomes retos308 pessoais"), nebo funkci předmětu (tzv.„pronomes clíticos), které mohou mít funkci předmětu přímého, nepřímého nebo funkci objektivu. Jako jediný slovní druh má tedy i syntetické tvary pádové. Zájmena objektová navíc mají zvláštní tvary pro postavení prízvučné (po předložkách) a neprízvučné (příklonné, klitické). 304 B. Zavadil, P. Čermák (2010:372). 305 Tamtéž. 306 Tamtéž. 307 Tamtéž. 308 Podle starého pravopisu psáno recto. číslo os. osobní osobní zájmeno předmětné a objektivní zájmeno podmětné Předmětné-nepřízvučné objektivní 3.p. 4.p. prízvučné nepřízvučné-příklonné „com" sing. 1 eu me me mim comigo 2 tu te te ti contigo 3 ele 0 ele com ele ela a ela com ela oslovovací vocé Ihe o, a si consigo formule osenhor 0 si (o senhor) consigo (com o senhor) asenhora a si (a senhora) consigo (com a senhora) plural 1 nos nos nos nos connosco 1 2 vós vos vos vós convosco 3 eles os eles com eles elas Ihes as elas com elas voces Ihes/vos 2 vos vocés com vocés oslovovací formule os senhores vos os senhores convosco as senhoras assenhoras convosco 1) Podle nového pravopisu je možné fakultativně psát connosco i s jedním n: conosco. 2) Za spisovnější je považován tvar „lhes", ale oba dva tvary se používají v běžném jazyce. 7.3.1. Podmětná zájmena Používání podmětových tvarů zájmen, tzv. „pronomes pessoais retos309", podobně jakovčeštině,jsoupoužívánaspíšepřidůrazu,kterýlzezesílitpoužitím„mesmo"nebo ,,próprio".,,OJoäomesmofaloucomigo."(SámJansemnoumluvil.),,Eupróprianäoestou de acordo." (Já sama nesouhlasím.), apod. Podmětná zájmena se používají často v kontrastním koordinačním (souřadném) syntaktickém vztahu: „Eufalo com o Joäo e tufalas com a Maria." (Já si promluvím s Janem a ty s Marií). Přestože jsou slovesné morfologické exponenty osoby dostatečné k identifikaci osoby a čísla, používá se zájmen podmětných často tam, kde není dostatečně rozlišena 1. a 3. osoba singuláru (eu, ele, ela), kde je třeba odlišit rod třetí osoby (ele x ela), anebo v případě osobního infinitivu, který slouží jako kondenzátor vedlejších vět a jehož podmět je odlišný od věty vedlejší: „É bom elafalar com o médico." Podmětné zájmeno eu je zájmenem první osoby jednotného čísla. Toto zájmeno může být také substantivizováno na „o eu", v plurálové podobě „os eus". Tyto tvary se používají ve významu osoby, osobnosti: os eus individuais „individuální já". Podmětné zájmeno tu je zájmenem druhé osoby jednotného čísla a vyžaduje také sloveso ve druhé osobě jednotného čísla. Používá se při oslovování ve druhé osobě jednotného čísla, tedy v tzv. tykání. Je tedy výhradně používáno ve familiárním a neoficiálním stylu a slouží k oslovení druhé osoby/recipienta, kterého mluvčí/ emitent zná anebo který je mladší než emitent. V brazilské portugalštině je oslovení pomocí tu dialektologický vymezeno, především na oblasti jižní Brazílie. Podmětné zájmeno ele, ela je zájmenem třetí osoby jednotného čísla a vztahuje se k osobám či věcem buď ženského (ela) nebo mužského rodu (ele). Tvar vocéje svou významovou funkcí tvarem 2. osoby, morfologicky i syntakticky se však chová jak zájmeno 3.os.sg. Spojuje se s verbálními tvary ve 3. osobě. Tento tvar v evropské portugalštině slouží pro účely méně formálního vykání druhé osobě, které si emitent nepřeje tykat a která je přibližně stejné věkové kategorie. Emitent jej používá také v případě, že si nepřeje tykat mladší osobě. Emitent mladší by neměl tohoto tvaru používat pro oslovení starší osoby. Takové použití je velmi neuctivé. Osoby starší se pak nejčastěji oslovují formulemi: o senhor/a senhora nebo tituly: „O professor podia desculpar-me?" (Pane profesore, mohl byste mě omluvit?); „O senhor doutor vai receitar-me antibióticos?" (Pane doktore, vy mi předepíšete antibiotika?). Zájmeno vocé se v brazilské portugalštině běžně vyskytuje při tykání druhé 309 Podle starého pravopisu: recto. osobě, přičemž však platí shoda se slovesem ve třetí osobě jednotného čísla. V některých oblastech se však používá pro tykání zájmena tu, jako například v jižních a v severních částech Brazílie.310 Oslovovacích formulí „o senhor" a „a senhora", lidově o sor/a sora, které v doslovném překladu znamenají „pán", „paní", slouží jako vykácí formule. Tvarů „minha senhora" „s/m, senhor" „s/m, senhora" se používá velmi často při běžných komunikačních situacích jako dovětek. Tvarů Execelentíssimo Senhor Embaixador; Prezado Senhor Doutor; Prezada Senhora Professora Doutora se používá jako oslovovacích formulí v úvodních částech oficiálních dopisů nebo ve slavnostně řečnických textech. Zájmeno nós je tvarem první osoby množného čísla, který se tvoří supletivně, nikoli morfologicky. V některých typech textu, kde je toto zájmeno emfatizováno, se může vyskytnout s velkým písmenem. Je inkluzivním plurálem první osoby a vyžaduje shodu se slovesem v osobě a čísle. Exkluzivní plurál první osoby množného čísla v portugalštině neexistuje. V některých typech textu, jako například v textech vědeckých, nahrazuje první osobu jednotného čísla (hovoří se o plurálu skromnosti). Zájmeno vós je tvarem druhé osoby množného čísla, který je rovněž tvořen supletivně, nikoli morfologicky (tedy ne pomocí tu). Vyžaduje shodu se slovesem ve druhé osobě množného čísla. Tvar vós se dříve používal jak k oslovení jednoho recipienta, tak k oslovení více recipientů zároveň. Jde o vykácí zájmeno vyjadřující úctu a respekt mluvčího k posluchači. Přestože je v dnešní době jeho používání velmi omezeno a je vnímáno jako knižní a archaické, dochovalo se v severních dialektech Portugalska anebo v liturgických či slavnostních a obřadních textech. Dostupné učebnice a některé gramatiky současné portugalštiny s tímto zájmenem již nepočítají a do fondu portugalských osobních zájmen jej již většinou nezahrnují. Oslovovací tvar „vocés" je vytvořen morfologicky z jednotného čísla tvaru vocé a je používán pro účely familiárního tykání či neformálního vykání v množném čísle. Stejně jako tvary eles, elas které byly vytvořeny také morfologicky, vyžaduje shodu se slovesem ve třetí osobě množného čísla. Pro účely vykání v množném čísle se stejně jako ve třetí osobě jednotného čísla používá oslovovacích tvarů os senhores/as senhoras. Kromě nich existují také další: vossa/vossa: vosmecé/ vomecél vossemecé. Ty se používají pro účely neformálního vykání v lidovém a rodinném prostředí. Pro účely vykání v lidové a v mluvené řeči, které je určeno především ženám vyššího 310 Občas se vyskytuje hovorově vocé se slovesem ve druhé osobě jednotného čísla, ale tato inkongruence je vnímána jako nespisovná. postavení, se používá honorifika Vosseléncia/Vosséncia, ve formální řeči pak Vossa Excelencia. Portugalština má tedy rozvinutější systém osobních zájmen, než například některé jazyky germánské (angličtina či němčina) nebo než například francouzština. Příkladem jazyka s velmi bohatým repertoárem zdvořilostních vztahů je japonština:311 „Tzv. honorifika, která jsou pro evropské jazyky spíše okrajovou záležitostí, vyjadřují různé vztahové rozdíly mezi mluvčím a posluchačem. Bohatě rozvinutá jsou například v japonštině, kde se lze setkat až se sedmi zájmeny pro funkci „já" k vyjádření skromnosti, autority, apod."312: boku (já= neformální, zvláště používáno muži), watakuši (chápáno jako velmi zdvořilé od muže), wataši (formálně od muže, neutrálně od ženy), atakuši (snobsky od ženy, řídce od muže), ataši (kolokviální obvykle od ženy), waši (nářeční od muže, zvláště staršího), ore (hovorově od muže).313 7.3.2. Klitická zájmena neprízvučná Zájmena předmětová (objektová -příklonná klitiká) vyjadřují v nepřízvučném postavení „personální deixi"314 a syntakticky plní funkci přímého nebo nepřímého předmětu. Naše pojetí pádu nám dovoluje chápat je tedy jako tvary akuzativu a dativu.315 Objektová klitika se staví standardně za prízvučné sloveso a v této enklitické pozici se s nimi pojí spojovací čárou. Za určitých okolností však dochází k tzv. proklizi, tedy k postavení klitika před slovesný tvar, a to pokud věta obsahuje v pozici před slovesem negátor: encontraram-se x näo se encontraram; interogativ: O que é que Ihe diz? Onde o encontrou?; spojky: Näo diz onde o encontrou Näo diz que o tem; a některá příslovce: já, também, logo, assim, ainda, todos, tudo, aqui: Conhece-o. x Já o conhece. Dizem-no. x Todos o dizem. Comeu-o.x Também o comeu? Pokud se akuzativní klitické osobní zájmeno třetí osoby připojuje ke slovesnému tvaru končícímu na -r, -5 ,-z, -m, -äo, -ôe, pak dochází v písmu k pravopisným změnám. Zájmena neprízvučná ve 4. pádě o, a, os, as nabývají tvarů -lo,-la,-los, -las, jsou-li připojena za slovesné tvary končící na -r (infinitiv), -5 (2.os.jednotného čísla 311 F. Čermák (1994:152). 312 F.Čermák (1994:35). 313 Tamtéž. 314 B. Zavadil, P. Čermák (2010:376). 315 Tamtéž. a Los. množného čísla) a -z (3.os.jednotného č. některých nepravidelných sloves). V prízvučných slabikách těchto slovesných tvarů se označuje přízvuk samohlásek -a, -e ► á, é. Nad -i se přízvuk neoznačuje, protože jde o typickou samohlásku, na níž jsou ukončena oxytonní slova. -r Vou comprar as laranjas -> *Vou compar-as -> Vou comprá-las. -s ► -/ Tu lavas os morangos -> *Tu lavas-os. -> Tu lava-los. -z Traz o livro amanhä -> *Traz-o amanhä. -> Trá-lo amanhä * agramatické (nespisovné) tvary. K výjimce dochází u slovesa querer „chtít" a ter „mít". U slovesa querer se ke tvaru třetí osoby jednotného čísla (quer) připojuje -e. Ele quer o bolo. ->*Ele quě-lo. ->Ele quere-o. U slovesa ter ve druhé osobě jednotného čísla (tens) dochází ke změně tensMem, přičemž se klitické zájmeno mění na -lo, -la. Tu tens a caneta? ->*Tu ten-la. ->Tu tem-la. Je-li slovesný tvar zakončený na nazální diftong, t.j -am, -em, -ao (koncovky 3.os. množného čísla různých slovesných časů a způsobů), nabývají předmětová zájmena tvarů -wo,-wa, -nos, -nas: -m Eacam o trabalho. -> *Facam-o. -> Facam-no. -ao Eles däo as informacôes, -> *Eles däo-as.^ Eles däo-nas. -ôe Pôe o chapéu, -> *Pôe-o. -> Pôe-no. * agramatické (nespisovné) tvary. Pokud se ke slovesu připojuje zároveň dativní a akuzativní zájmeno, pak dochází v těchto kombinacích k tzv. stahování: 4.p. -> 0 a os as tne mo ma mos mas te to ta tos tas 3.p. Ihe lho lha lhos lhas nos no-lo no-la no-los no-las vos vo-lo vo-la vo-los vo-las Ihes lho lha lhos lhas V případě stažených zájmenných tvarů se však neuplatňují výše uvedené pravopisné změny. Co se týče jejich postavení ve větě, pak však zaujímají úplně stejnou pozici j ako dativní a akuzativní klitická zájmena. Klitická zájmena akuzativní se používají se slovesy tranzitivními přímými (ajudar, ver, acusar, apod.), klitická zájmena dativní se pak používají se slovesy tranzitivními nepřímými, které se pojí s dativním podstatným jménem pomocí předložky (ferir, telefonar, apod.). Tvar vos plnící dativní a akuzativní funkci původně nahrazoval vos ve třetím pádě (= a vos). Dnes se však může vztahovat také k nominativnímu tvaru vocés stejně jako zájmenné tvary varianta lhes/os-as, které jsou vnímány jako spisovnější, protože se vztahují gramaticky ke třetí osobě. Tendence nahrazovat klitikem vos klitické Ihes je ale často odsuzována. Kritikové tak navrhují používat mostrar-lhes-ei a minha casa místo, mostrar-vos-ei a minha casa. Na straně druhé ale slovník Dicionário de Língua Portuguesa Contemporánea da Academia das Ciéncias de Lisboa považuje zájmeno vos za standardní a gramaticky správný také v akuzativním spojení, přestože u něj dochází k posunu gramatické osoby. Navíc může vyjádřit rozdíl mezi 3. osobou plurálu formálního a neformálního vykání akuzativního tvaru: vi-os/vi-as (viděla jsem Vás: vykání) a vi-vos (viděla jsem vás - tykání). Za zmínku stojí také tvar „me", který kromě dativního a akuzativního významu může mít také význam etického dativu: „Näo me toques no meu menino!" (Nesahej mi na dítě.). 7.3.3. Objektové tvary prízvučné Objektové tvary prízvučné vyjadřují personální deixi v přízvučném postavení. V portugalštině se používají výhradně po předložkách. číslo os. osobní zájmeno osobní zájmeno předmětné a objektivní podmětné objektivní prízvučné aglutinované tvary sing. 1 eu mim comigo 2 tu ti contigo 3 ele ele com ele (zvratně consigo) ela ela com ela (zvratně consigo) vocé si consigo oslovovací formule osenhor si (o senhor) consigo (com o senhor) a senhora si (a senhora) consigo (com a senhora) plural 1 nos nos connosco 1 2 vos vos convosco 3 eles eles com eles (zvratně consigo) elas elas com elas(zvratně consigo) voces voces com voces oslovovací formule os senhores si (os senhores) convosco assenhoras si (as senhoras) convosco 1) Podle nového pravopisu je možné fakultativně psát connosco i s jedním n: conosco. Pouze zájmena eu, tu a oslovovací tvary vocé, vocés, o senhor la mají supletivní tvary Ostatní prízvučné objektové tvary jsou shodné s tvary podmětnými. Předložky inclusive, exceto, salvo, menos, afora, fora, Hrante (kromě, vyjma) se používají s nominativními tvary zájmen: salvo eu, inclusive tu, salvo tu. U předložky entre lze fakultativně použít nominativu nebo objektivu entre tu e eu I entre eu e o seguranca / entre mim e o mundo; entre eu e o outrolentre mim e o próprio e Luis Filipe. Předložka até mění význam podle toho, zda bylo použito zájmeno nominativní nebo objektivní. „Até eu, que sou muito trabalhador, fiquei cansadíssimo." (Dokonce i já, který jsem velmi pracovitý, jsem byl velice unavený.); „Ele chegou até mim." (Přišel ke mně.). Zajímavý je také tvar objektivní si, který se vztahuje ke třetí gramatické osobě jednotného i množného čísla a k tvarům vocé/vocés/ o senhor/a senhora/os senhores/ as senhoras. Může být použito jak ve zvratném tak v nezvratném významu: Ele näo temproblemas em sair de si [= dele]; Os rapazes tomaram o dinheiropara si [= para eles]). Může se ale vztahovat také k vocé(s) (ex.: vocé näo temproblemas em sair de si [= de vocé]; Vocés tomaram o dinheiro para si [= para vocés]). Ve spojení s předložkou com se uchovaly stažené aglutinované tvary comigo, contigo, consigo, conosco (connosco), convosco. Je třeba rozlišit zvratný tvar consigo od nezvratného významu com ela: Ela trouxe o irmäo consigo [= com ela]; Levaram o material consigo [= com eles]) ou ex.: O seu irmäo veio consigo [= com vocé/com o senhor]?; Voces levaram o material consigo [= com voces]). Ale Eu vou com ela. Elafoi com ele. Ele falou consigo mesmo. atd. V brazilské portugalštině převažuje tvar com voce, com voces nad tvarem consigo. Tvary nos a vos se vyskytují v konstrukci com nos a com vos v případě, že nominativních tvaruje použito s ambos, mesmos, outros, próprios nebo s číslovkou: Decidiu que ia com nos os trěs. Discutiu com todos nos. Concordo com vos os trěs. (archaické, knižní). Falou com todos vos (formální, vyšší styl, knižní). 73 A. Zvratná zájmena Zvratné (reflexivní) zájmeno (portugalsky „pronome reflexivo") je zvláštním případem osobního zájmena objektového (nemá subjektový tvar), jehož funkcí je vyjadřovat totožnost gramatického subjektu a objektu věty: Eu chamo-me. Ele chama-se. Portugalština má specifický tvar jen pro 3.os.sg. a pl.: ele chama-se, eles chamam-se. Stejně jako ve španělštině, také v portugalštině: „zvratné zájmeno může být přímým předmětem slovesa anebo jen morfologickou součástí slovesa: v tom případě jde o tzv. reflexivum tantum, kdy zvratné zájmeno neplní větněčlenskou funkci předmětu, ale je závaznou součástí slovesného tvaru."316 Jako příklad můžeme uvést: arrepender-se "litovat se", queixar-se „stěžovat si", gab ar-se „vychvalovat se, chlubit se", apod. 7.4. Zájmena přivlastňovací Kategorie přivlastňování se vyjadřuje v portugalštině používáním posesívních pronomin a přivlastňovacího genitivu. Přivlastňovací zájmena (portugalsky „pronomes possessivos") jsou v portugalštině adjektivní povahy, mají tetramorfní strukturu a jejich funkcí je, stejně jako ve španělštině: „ identifikovat v podmínkách konkrétní komunikační situace její komponenty (emitenta, recipienta a předmět sdělení) jakožto nositele vztahu přináležitosti, tj. přivlastnění v širokém slova 316 B. Zavadil, P. Čermák (2010:377). smyslu (do něhož vedle vlastnění samého vstupuje také přisuzování něčeho)".317 Zájmena přivlastňovací mají kategorii osoby, čísla a rodu. U třetí osoby se tvoří posesivum přivlastňovacím genitivem, vyjádřeným předložkou „de" a nominálním ele, ela. I zde však může být použito tvaru seu, sua, seus, suas, pokud jednoznačně poukazují na nominální tvar: ele, ela. os. v c singular plural rod ženský mužský ženský mužský eu meu minha meus minhas tu sg teu tua teus tuas vocé seu sua seus suas ele dele /sua dele/seu dele Isuas dele/seus ela dela/sua dela/seu delalsuas dela/seus nos nosso nossa nossos nossas vós Pl vosso vossa vossos vossas voces seu/*vosso suaŕvossa seus/*vossos suas/*vossas eles deles/sua deles/seu deles/suas deles/seus elas delas/sua delas/seu delas/suas delas/seus "správnější je však použití seu/sua/seus/suas. Vosso, vossa by mělo být použito především ve vztahu k osobám, kterým vykáme. Zájmen vosso, vossa se používá ve zkratkách titulů a oslovovacích formulí: Vossa Alteza V. A. princové a knížata Vossa Eminencia V. Ema.(s) kardinálové Vossa Reverendíssima V. Revma. (s) biskupové a kněží Vossa Excelencia V. Exa (s) vysoce postavení, diplomatičtí a vojenští úředníci Vossa Magnificéncia V. Mag. a(s) rektoři univerzit Vossa Majestade VM. králové a královny 317 B. Zavadil, P. Čermák (2010: 382). Vossa Majestade Imperiál V.M.I. císařové Vossa Santidade VS. papež Vossa Senhoria/ Vossoria V.S.a(s) oslovení v obřadním textu Vossa Omnipoténcia v. o. Bůh. Bože! Přivlastňovací zájmena se shodují s podstatným jménem v rodě a v čísle. Oproti češtině se ale portugalská přivlastňovací zájmena 3. osoby shodují v čísle a rodě nikoli s vlastníkem, nýbrž s přivlastňovaným předmětem: o seu livro „jeho, její, Vaše kniha". S posesivy se fakultativně používá člen určitý, popřípadě neurčitý (um amigo meu „jeden můj přítel" x o meu amigo „můj přítel" x meu amigo „můj přítel"). Při osloveních se však členu nepoužívá. Ve funkci jmenného prísudku se sponou, pokud stojí samostatně, se také člen nepoužívá. Přítomnost či nepřítomnost určitého členu s posesivy je ale také záležitostí převážně stylistickou a najdeme odchylky vysvětlitelné zálibou mluvčího, krajovými zvyklostmi, apod. Přivlastňovací zájmena mohou stát před neb o za podstatným jménem a může jim předcházet buď určitý nebo partitivní člen nebo také zájmeno ukazovací, neurčité či záporné, nebo dokonce číslovka: um nosso poema „jedna naše báseň", um dos nossospoemas „jedna z našich básní", este meu amigo „tento můjpřitel", nenhum seu amigo „žádný váš přítel", muito meu amigo „můj velký přítel". Nikdy však nemůže být v kombinaci se členem a ukazovacím zájmenem: *o este meu amigo. Postponované posesivum se většinou nachází ve zvolacích konstrukcíh: Deus meu! „Bože můf.Filha minha" „Děvče moje!" atd. Ve spojení s jiným adjektivním zájmenem nebo číslovkou může být také použito v postpozici: esta amiga minha/ esta minha amiga, cinco amigos meus/cinco meus amigos. Obecně platí, že použití posesiva v postpozici je příznakové. Přivlastňovacích zájmen se používá také v různých ustálených a idiomatických vazbách: Meu, minha: tvaru „meu" se používá hovorově a lidově ve funkci vokativu: Oi meu, diz-me as horas. Empresta-me a borracha, minha! „Os meus" se ve stejném stylu používá pro označení rodinných příbuzných a blízkých přátel: Os meus säo a minha preopucacäo. Tu és dos meus. Ve vazbě „Näo tenho nada de meu" pak je idiomu použito ve významu být chudý. Teu/tua: tvar „os teus" označuje rodinné příbuzné a blízké přátele: „Cumpri- mentos a ti e aos teus." (Zdravím tebe a tvou rodinu.); „Ele é um dos teus, näo é?" (On je tvůj blízký přítel, že?). Ve vazbě „Näo tens nada de teu" pak je také idiomu použito ve významu být chudý. Seu/sua: tvarů „os seus" a „as suas" se používá lidově /hovorově k označení rodinných příbuzných a blízkých přátel: „Ele dá-se bem com os seus." (On dobře vychází se svou rodinou"). Také se mohou vyskytnout ve významu příslušníků stejné strany, vyznavačů stejného náboženství apod. „Aquele político e os seus roubaram tudo. „ {Ten politik a jeho strana rozkradli vše.). Ve vazbě „Näo tem nada de seu" pak je stejně jako v předchozích příkladech idiomu použito ve významu být chudý. Také se velmi často používá v ustálených vazbách typu: „O seu a seu dono." (Dluhy si plaťme, přáteli buďme.) Seu je součástí kompozita seu-vizinho „ prsteníček". Nosso/ nossa se používá v afektivním významu: „Como está o nosso doentinho?" (Jakpak se má náš malý pacient?); „Os nossos ganharam." (Naši vyhráli.). Dále se používá také ve významu blízkých přátel: „Ele é dos nossos, poděs confiar nele." (On patří k nám, můžeš mu věřit). Velice často se používá tvaru „nossa" jakožto zkráceného tvaru kompozita Nossa senhora „Panna/panenka Marie". V neformálním jazyce pak tvoří expresivní prvek výpovědi: „O tempo passa täo depressa, nossa." (Ach bože, čas tak rychle letí). Vosso/ vossa se používá především ve významu skupiny, týmu pocházející ze stejného města, regionu či oblasti jako jsou ti, kterým vykáme: Os vossos ganharam. „Vaši vyhráli". 7.5. Ukazovací zájmena Zájmena ukazovací, tzv. demonštratívni, (portugalsky „pronomes demonstratives") j sou povahy adj ektivní i substantívni a j ejich funkcí j e identifikovat mimojazykovou skutečnost vlastním ukazováním na základě komunikační situace. Plní tedy především „vlastní funkci deiktickou, přičemž poukazují na prostorové nebo časové umístění substance vzhledem k emitentovi a recipientovi. Na rozdíl od českých demonstrativ tento, ten, tamten, která vyjadřují jen různé stupně vzdálenosti, implikují portugalská ukazovací zájmena i vztah k příslušným osobám (jakožto gramaticky formalizovanému postižení účastníků komunikační situace)" 318: este livro „tato kniha" implikuje vztah k první osobě (emitentovi), esse livro „ta 318 B. Zavadil, P. Čermák (2010:384). kniha" implikuje vztah ke druhé osobě (k recipientovi), aquele livro „tamta kniha" implikuje vztah ke třetí osobě (k předmětu sdělení bez souvislosti s emitentem a recipientem).319 Demonstrativa se morfologicky i syntakticky chovají většinou chovají jako adjektiva:" mají tetramorfní strukturu, rozvíjejí substantivum a kongruují s ním v rodě a čísle"320. V substantívni funkci jsou amorfní321 a mají tvary isto, isso, aquilo. singular plural neutral maskulinum femininum maskulinum femininum este livro esta caneta estes livros estas canetas isto esse livro essa caneta esses livros essas canetas isso aquele livro aquela caneta aqueles livros aquelas canetas aquilo Stejně jako člen, i tato ukazovací zájmena se předložkami em a de stahují v následující tvary: de + esta(s) ► desta(s) de + este ► deste(s) de + isto ► disto de + essa (s) ► dessa(s) de + esse ► desse(s) de+isso* disso de + aquele(s) ► daquele(s) de + aquela ► daquela(s) de+ aquilo ► daquilo em + esta(s) ► nesta(s) em + este ► neste(s) em + isto ► nisto em + essa(s) ► nessa(s) em + esse ► nesse(s) em+isso ► nisso em + aquele(s) ► naquele(s) em + aquela ► naquela(s) em+aquilo ► naquilo a + aquele(s) ► áquele(s) a + aquela ► áquela(s) a+aquilo ► áquilo 319 Tamtéž. 320 Tamtéž. 321 Tamtéž. Demonstrativa este, esta, estes, estas, isto se vztahují k osobám nebo věcem, které jsou blízké emitentovi nebo okamžiku výpovědi: „Quem é este homem aqui?" (Kdo je ten muž?). K tomuto demonstrativu se vztahuje proadverbium aqui a agora. Kromě toho zastupuje příslovce nyní, dnes nebo letos v časových údajích: esta manhä- hoje de manhä, esta tarde = hoje á tarde, esta noite = hoje á noite, neste momento-agora. Tvary destes, destas mají také význam „takový: „Näoposso dormir com um barulho destes." (V takovém hluku se nedá spát).322 Demonstrativa esse, essa, esses, essas, isso se vztahují k osobám nebo věcem bližším oslovenému než mluvčímu. K tomuto demonstrativu se vztahuje adverbium aí. Kromě toho se zájmena užívá při odkazu na předchozí výpověď nebo kontext: Esse amigo é muito inteligente. Při časových údajích se toto ukazovací zájmeno vztahuje k nepříliš vzdálené minulosti či budoucnosti (nesse momento - v tu chvíli, nesse dia - v ten den): „Isso aconteceu em 1989." (To se stalo v roce 1989.). „Nesse ano terminou a guerra." (V tom roce skončila válka.); Tvary desses, dessas mají také význam „takový" „Entäo eu iafazer uma coisa dessas?" (Copak já bych mohl něco takového udělat?.) Tvaru esse se užívá i v hovorových obratech: „Ora essa!" (No tohle!); „Essa é boa!" (No to je dobré!); „Ainda mais essa!" (Ještě tohle nám scházelo!). Demonstrativa aquele, aquela, aqueles, aquelas, aquilo se vztahují k osobám a věcem vzdáleným od mluvčího i od oslovené osoby323: „Aqueles homens säo já velhos." („Tamti muži už jsou staří"). K tomuto demonstrativu se vztahuje adverbium ali, acolá, lá. Označuje tedy vzdálenou minulost naquele dia, naquela altura, naquele ano, atd. Aqueles acontecimentos näo devem repetir-se. „Ony události se nesmí opakovat". Také daqueles, daquelas mají význam „takový": um homem daqueles - „takový člověk". V mnoha případech se aquele používá pro oživení vyprávění. Označuje něco nebo někoho časově vzdáleného, či vágně určeného: „Naquele tempo a vida no campo era mais difícil." (Tehdy byl život na venkově mnohem těžší). "S předložkou a tvoří stažený tvar äquele, äquela: Äquela hora ainda tudo dormia." V onu hodinu ještě všichni spali.". Toto demonstrativum může být také komponentem kompozita aqueloutro, které se používá v případě, že nechceme dvakrát použít aquele/aquela: „Aqueles apanhavam macäs, aqueloutros peras.ÍC324 (Jedni sbírali jablka a druzí zase hrušky). Demonstrativum aquilo je hojně používáno místo isso a má expresivní a emfatickou hodnotu: „Eujá estava a contar com aquilo." (Já už jsem s tím počítal); „Aquilo é que era um guarda-redes." (To byl ale pořádný brankář!!). S předložkou a opět tvoří stažený tvar: äquilo: Nunca prestes atencäo 322 C.Cunha, L.Cintra (1999:330). 323 C.Cunha, L.Cintra (1999:330-331). 324 Podle starého pravopisu: péras. äquilo que ele te diz. „Nikdy nevenuj pozornost tomu, co ti říká." Všechnytřitypydemonstrativsemnohoupojitsezájm spojení mají emfatický charakter: esse mesmo „přesně ten", essepróprio „ onen sám", isso mesmo „přesně tak". Ukazovací zájmena este a aquele mohou také zastupovat a poukazovat na dvě podstatná jména uvedená anaforicky v předchozí větě či v předchozí části věty V tom případě este se vztahuje k bezprostředně předcházejícímu a aquele k dřivě uvedenému jménu: „O Vedro e o Paulo pintám: este pinta bem, aquele pinta mal. ".(Petr a Pavel malují, Pavel maluje dobře, Petr špatně.). Mezi další ukazovací zájmena patří o mesmo „týž, totéž" a tal „tento, takový, taková věc, tato věc". „Ele sempře diz o mesmo." (On sám (osobně) tvrdí totéž.); „Ela mesma apareceu aqui." (Ona sama se tady objevila.). Tal je zájmeno kvalitativně ztotožňující a jeho význam vyjadřuje totožnost vlastností pojmenované substance, implikující zpravidla srovnání s vlastnostmi substance jiné („takový = co do vlastností stejný nebo podobný). Může stát před podstatným jménem, při důrazu za ním anebo také samostatně: tal homem „tento muž", por tal razäo „ z tohoto důvodu", a tal ponto que „ do takové míry, že"..., Fernando de tal „ jistý Fernando". Tal má bimorfní strukturu: má stejný tvar pro mužský a ženský rod (tal homem „takový muž, člověk", tal mulher"taková ženaÍC), a dva různé tvary pro singulár a plurál: tal/tais (tais homens „takoví muži, lidé", tais mulheres „takové ženy"). Jako substantívni však je tvarově neměnný a nepodléhá modifikacím ani rodu ani čísla a významově je synonymní s talcoisa,, takovávěc, něco takového". Velmiblízkýtomutovýznamuzájmenmáspojení tal e qual" stejný,-ájako, přesně jako: „Ela é tal e qual opai.". (Ona j e úplně stejná jako její otec.) Ve spojení tal ou qual pak znamená „přibližně, podobně": „Isto é tal ou qual o mesmo." (To je téměř stejné.). Tvar tal je zařazován někdy do neurčitých zájmen. „Apareceu um tal bem simpático" (Objevil se tam jeden takový sympaťák). Mesmo „tentýž" má stejně jako ve španělštině „bezprostředně identifikační význam"325. Jde o „obecně relační tetramorfní adjektivum"326. Tvar mesmo má také, stejně jako ve španělštině, „neutrální korelát okazionální, tedy mohou se substantivizovat pomocí členu - o mesmo - totéž' 327. Portugalská demonstrativa v určitém kontextu mohou nabývat také subjektivní hodnoty. Esse, este má v mnoha případech pejorativní význam, aquele zase emfatický, zdůrazňující. Pomocí ukazovacích zájmen můžeme tvoři expresivní věty a ustálené vazby, vyjadřovat pomocí nich despekt a různé emoce, jako je například 325 B. Zavadil, P. Čermák (2010:387). 326 Tamtéž. 327 překvapení, úlek, údiv, apod. Essa agoral No toto! Ainda mais estal Tohle nám tedy scházelo! Essa é boa! No, to je teda dobrý! Essa é que essa. V tom je právě ten háček. por essas e por outras z určitých důvodů... Esta gente! To jsou ale lidi! Este Joäol/Esse Joäol Ten Jan! (despekt) Com esta fiquei pásmo! Zůstal jsem z toho paf ! Por esta näo esperava. Tak to jsem teda nečekal. Aquele é que é...! To je ale pořádná/ý + substan. tudo aquilo que ... všechno to, co... sem mais aquelas bez ceremonií, volně, po vůli näo estar com mais aquelas bez servítků, kategoricky e mais isto e mais aquilo ještě to a pak zase ono por isso proto Näo estou para isso. Tak na toto nemám buňky. Ora essa! Na to se teda podívejme. 7.6. Zájmena vztažná Zájmena vztažná (portugalsky „pronomes relativos") jsou „zájmena relativně vymezovací, neboli parciálně delimitativní, to znamená, že plní funkci neúplnostně, tedy parciálně či částečně, tj. vyjadřují neúplné zahrnutí substancí do vymezeného celku."328 Jsou povahy adjektivní nebo substantívni a jejich funkcí je: „zprostředkovávat spojení mezi větami odkazem na syntaktická substantiva nebo adjektiva jakožto antecedenty.329V portugalštině mají stejnou formu jako zájmena tázací."330 328 B. Zavadil, P. Čermák (2010:390). 329 B. Zavadil, P. Čermák (2010:391). 330 C.Cunha, L.Cintra (1999:346-347). Nejčastější je použití tvarově neměnného, amorfního, que, „co, který, která, kteří, které '. Je neohebné v rodě a v čísle a v případě nutnosti je shoda s podstaným jménem vyjádřena členem: o que, a que, os que, as que. Může se vztahovat k osobám i věcem. V případě nutnosti vyjádření pádu se que nebo o que „ten, který; to, co, což, a to" pojí s příslušnou předložkou nejčastěji však předložkou jednoslabičnou: pád předložka 1. co que 2. čeho (jehož, něhož) de, sem que 3. čemu (čemuž, jemuž) a que 4. co a que 5. oslovujeme, voláme que 6. o čem (o čemž, o němž, níž) de que 7. s čím (s čímž, s nímž) com que O jornalista de que lemos no jornal.... Novinář, o němž jsme četli v novinách, É o país em que (-onde) nasceu. To je země, v níž se narodil. Era o que ninguém sabia. To bylo to, co nikdo nevěděl. Neutrální korelát o que uvozuje apoziční větu vedlejší. Znamená „což" a je odděleno od předchozí věty čárkou. Ganhou novo prémio, o que Ihe agradou muito. Vyhrál novou cenu, což ho hodně povzbudilo. Dalším vztažným zájmenem je zájmeno quem „ který, kdo, ten, kdo", které je amorfní, tudíž neměnné v rodě a v čísle a nikdy se nepoužívá se členem. Vztahuje se jen k osobám či k personifikovaným neživým substantivům. Je možné jej nahradit demonstrativním zájmenem. Může být použit bez antecedentu anebo s kataforickým referentem: Quem quer dinheiro, tem que trabalhar. Kdo chce mít peníze, musí pracovat. Aquele que quer dinheiro, tem que trabalhar. Ten, kdo chce peníze, musí pracovat. Feliz é quem tiver dinheiro. Šťastný bude ten, kdo bude mít peníze. Quem může nahradit také o a qual, a qual, os quais, as quais. Velmi často se používá tvaru quem s pádovými předložkami: pád předložka 1. kdo quem 2. koho de, sem quem 3. komu a, para quem 4. koho a quem 5. oslovujeme, voláme quem 6. o kom sobre, de quem 7. s kým com quem Carlos, de quem sou amigo há dez anos . Carlos, jehož přítelem jsem deset let... Sáo preocupacóes de quem nada tem quefazer. To jsou starosti toho, kdo nemá nic na práci. Ele era amigo com quem estudou escola. Byl to přítel, s nímž studoval ve škole. V akuzativním pádu je quem použito jak bez předložky, tak s předložkou a. Použití s předložkou a není povinné, nýbrž fakultativní. Zájmeno qual se vztahuje na osoby i věci. Jeho bimorfní tvar se určuje podstatným jménem, ke kterému patří. Případnou kongruenci vyjadřuje buď člen anebo plurální koncovka: a qual, o qual, os quais, as quais „který, která, kteří, které". Toto vztažné zájmeno se vztahuje k osobám i k věcem. Klade se v případech, kdy by užitím zájmena que mohlo dojít k nejasnosti:331 pád předložka 1 co o/a qual 2. čeho (jehož, něhož) de, sem o/a qual 3. čemu (čemuž, jemuž) a, para o/a qual 4. co a o/a qual 5. oslovujeme, voláme o/a qual 6. o čem (o čemž, o němž, níž) sobre, de o/a qual 7. s čím (s čímž, s nímž) com o/a qual 331 C.Cunha, L.Cintra (1999:349-350). Deu-me a carta quefoi escritapor um grupo de amigos, a qual foi publicada na revista. Dal mi dopis, který napsala skupina přátel, a který byl uveřejněn v časopise. V adjektivních explikativních větách je oddělen čárkou od věty předchozí: Chegou o famoso jornalista, o qual celebrou o lancamento do seu novo livro. Přijel známý novinář, ten, který slavil křest své nové knihy. Kromě toho se tohoto zájmena užívá po víceslabičných předložkách a předložkových výrazech, např. entre „mezi", contra „proti",durante „během", sobre „o", para'pro", perante „přes", segundo „podle", alem de „kromě", através de „přes", a respeito de „vzhledem k", de acordo com „podle, v souladu s", ao cabo de „pro účel", no finál de „na konci", apod... Po jednoslabičných předložkách com „s", em „v", (kromě sem „bez" a por „pro") lze použít stejně o qual jako que. Os irmäos entre os quais cresceu. Sourozenci, mezi nimiž vyrůstal... É um assunto contra o qual Je to věc, proti níž nic nada há afazer. nezmůžeme. É uma coisa sem a qual näo posso Je to něco, bez čehož si nedokážu imaginar a vida. představit život... Zájmenoog^sekladepři vymezování určitéhopočt^^ uma das quais „ z nichž jedna", alguns dos quais „z nichž někteří", algumas dos quais, „z nichž některé", apod. Oprofessor apresentou duas conferéncias, uma das quais foi dedicada aoproblema da crise em Portugal. Profesor měl dvě přednášky, z nichž jedna byla věnována problému krize v Portugalsku. Dalším vztažným zájmenem je posesivně relativní adjektivní zájmeno s tetramorfní strukturou cujo, -a, cujos, -as „jehož, jejíž, jejichž". Zatímco se v češtině toto vztažné zájmeno shoduje v rodě a v čísle s předchozím zájmenem, v portugalštině se shoduje s podstatným jménem, před nímž stojí. Nikdy tomuto zájmenu nepředchází člen.332 332 C. Cunha, L.Cintra (1999:350). A escola, cujo diretor333 é Jôao Santos, é de muito alta qualidade. Škola, jejíž ředitelem je Joäo Santos, je velmi kvalitní. Někdy se projevuje snaha nahrazovat cujo jiným vztažným zájmenem, například de quem, de que, do qual: Vou lembrar-me sempře daspessoas de quemfiquei amigo. Vždy budu vzpomínat na ty, s nimiž jsem se spřátelil. Předchází-li cujo dvě nebo více podstatných jmen, musí se shodovat v rodě a čísle s nejbližším z nich, případně se opakovat před každým: Eram criancas cuja felicidade e cujo amor se depreendem dos valores materiais. To byly děti, jejichž štěstí a láska se odvíjí od materiálních hodnot. K dalšímu typu vztažných zájmen patří tetramorfní zájmena kvantitativně vymezovací quanto a tanto, které je povahy adjektivní, tedy tvoří tvary ženského a mužského rodu quanto, quanta, quantos, quantas, tanto, tanta, tantos, tantas. Vždy se shodují s podstatným jménem v rodě a čísle. Tato kvantitativně vymezovací zájmena obsahují sémantický rys kvantity, a proto spadají do funkční třídy kvantifikátorů, která prostupuje různými slovními druhy a jejíž centrum tvoří číslovky. Proto mají kvantitativně vymezovací zájmena k číslovkám velmi blízko.334 Užívá se jich jak samostatně, tak souvztažně při srovnávání ve funkci proadverbiálně vymezovací: tanto...quanto; tanta...quanta; tantos...quantos; tantas...quantas. Nunca me dará tanto dinheiro. Nikdy mi tolik peněz nedá. Quantos livros les? Kolik knih čteš? Dei tanto quanto mefoi possível dar. Dal jsem tolik, kolik jsem mohl dát. Consegue sempře fazer tudo quanto Ihe dizes. Podaří se mu vždy udělat vše, co mu řekneš. Conhece quantos professores há na escola. Zná všechny profesory, kteří jsou v této škole. Tanto a quanto se vyskytují v následujících ustálených spojeních: 333 Podle starého pravopisu: director. 334 B. Zavadil, P. Čermák (2010:390). Tantofaz. To je jedno Tanto me/lhe/te importa. To mi/mu/tobě jedno. Tanto melhor. 0 to lépe. Tanto pior. 0 to hůře. a páginas tantas. v určitý okamžik, jednou as tantas. velmi pozdě; snad/asi. Trabalho äs tantas da noite. Pracuji až do pozdních nočních hodin. Äs tantas ele tem razäo. Možná má pravdu. Ve funkci vtažných zájmen se nachází také onde. Jeho příslušnost ke slovnímu druhu zájmen však není jednoznačně stanovena. Portugalské gramatiky hovoří o onde jakožto vztažném zájmenu, nahrazující výraz „em que" („v němž"), jiní je zařazují do vztažných deiktických adverbií (především pak brazilské gramatiky). 7.7. Tázací zájmena Zájmena tázací (portugalsky „pronomes interrogativos", česky také interogativa) jsou zájmena „relativně vymezovací, neboli parciálně delimitativní, to znamená, že plní funkci neúplnostně, tedy parciálně či částečně, tj. vyjadřují neúplné zahrnutí substancí do vymezeného celku."335 Jsou povahy adjektivní i substantívni a jejich hlavní funkcí je „ identifikovat substance nebo jejich vlastnosti jako předmět otázky, tj. požadavku doplnění informace."336 K tázacím zájmenům patří quem? que? qual/quais? quanto, -a, -os, -as? Quem? /Kdo? se vztahuje jen k osobám. Pádové vazby vyjadřuje stejným způsobem jako ve funkci vztažného zájmena. Quem mora nesta casa? Kdo bydlí v tomto domě? Com quem vais ao cinema? S kým jdeš do kina? De quem estäo afalar? O kom to mluvíte? Que?/Co? se vztahuje jen k věcem, stojí-li samostatně nebo se členem. Pádové vztahy se vyjadřují stejně jako ve funkci vztažného zájmena. 335 Tamtéž. 336 C.Cunha, L.Cintra (1999:352-356). Que/O que queres? De quefalaram? Co chceš? O čem jste mluvili? V případě, že se pojí s podstatným jménem, pak má adjektivní význam „jaký, který", popřípadě „kolik" a pádové vztahy opět je možno vyjádřit jako ve funkci vztažného zájmena: Qual?/Quais? Jsou tázací zájmena, která se vztahují jak k osobám, tak k věcem. Na rozdíl od que se ho užívá zvláště v případě, je-li možnost výběru mezi dvěma nebo více osobami či věcmi. Spona se často vynechává: Quanto? I Quanta? I Quantos? I Quantas? ve významu kolik může být použito jak samostatně v substantívni funkci (v tom případě je amorfní), tak s podstatným jménem v adjektivní funkci (v tom případě je tetramorfní). Stojí-li toto zájmeno s podstatným jménem, shoduje se s ním v rodě i čísle (na rozdíl od češtiny). V tomto případě se může vztahovat k osobám i k věcem. Pokud stojí samostatně, pak v neohebném tvaru quanto. Quanto é um bilhete de ida e volta? Kolik stojí zpáteční lístek? Quanto tempo demora a viagem? Jak dlouho trvá cesta? Quantos alunos há na turma? Kolik studentů je ve třídě? Uvedená ukazovací zájmena mohou plnit též funkci zájmen zvolacích: Que livro estás a ler? Que cidade väo visitar? Com que rapaz falaste? Que horas säo? Jaké město navštíví? S jakým klukem jsi mluvil? Kolik j e hodin? Jakou knihu čteš? Qual dos livros é melhor? Quais os defeitos do telemóvel? Qual é a profissäo dele? Quais säo os teus livros? Která z těch knih je lepší? Jaké jsou závady telefonu? Jaké je jeho zaměstnání? Které knihy jsou tvoje? Quem me dera ter sucesso! Que pena! Que vergonha! Quanto nos rimosl Kéž bych měla úspěch. To je ale škoda. To je ale ostuda! To jsme se nasmáli! Quanto livros tensi Ty máš ale knih! Tázací zájmena jsou často doprovázena emfatickým výrazem É QUE, který se nazývá „clivagem". Tato vsuvka se klade před slovesa nebo po podstatném jménu, které doprovází tázací zájmeno: Onde é que moras? Kdepak bydlíš? Como é que te chamas? Jakpak se jmenuješ? 7.8. Zájmena neurčitá Zájmena neurčitá mohou být kvalitativně i kvantitativně rozlišující.337 Zájmena kvalitativně rozlišují (alterátory) jsou „kvalitativně vymezovací lexémy, které udávají vztah rozdílnosti"338 (outro, outra, demais, os outros). Zájmena kvalitativně neurčitá „vymezují danou substanci jako neurčitou, kontextově nezapojenou."339 Patří k nim adjektivní zájmena (algum, alguma, alguns, algumas, algo, alguém), která jsou považována za pravá neurčitá zájmena. Zájmena kvantitativně vymezovací mají schopnost „vymezovat buď absolutně (totálně) nebo parciálně (částečně)"340. Zájmena absolutně vymezovacf41 „vyjadřují úplné a bezvýjimečné zahrnutí substancí do vymezeného celku, nebo plní funkci záporně (negativně) vymezovací, tj. vyjadřují absolutní nulovost zahrnutí do celku."342 Patří zde totalizační zájmena cada, todo, toda, todos, todas, tudo nebo záporně vymezovací zájmena nada, nenhum, nenhuma, nenhuns, nenhumas, ninguém. „Tato zájmena bývají tradičně řazena do neurčitých zájmen, přestože některé gramatiky správně upozorňují na to, že u absolutních vymezovacích zájmen rozhodně nejde o vymezení neurčité. Krajní hodnota absolutní zahrnutosti do celku, nebo naopak absolutní vyloučenosti z celku, dodává jejich významu kvantitativní určitost, i když je to bez číselného vyjádření. Právě toto nečíselné a nepřesné vyjádření vede k zařazení do neurčitých zájmen."343 Zatímco 110 alunos „100 studentů" je přesně vyčísleno, pak todos os 337 B. Zavadil, P. Čermák (2010:387-392). 338 Tamtéž. 339 Tamtéž. 340 B. Zavadil, P. Čermák (2010:391). 341 B. Zavadil, P. Čermák (2010:390). 342 Tamtéž. 343 Tamtéž. alunos "všichni žáci" není přesně kvantitativně numericky vyčísleno.344 Kvantitativní zájmena parciálně/částečně vymezovací vyjadřují „neúplné zahrnutí substancí do celku"345. Jsou považována za vlastní zájmena neurčitá (indefinitní) a patří i k nim: algum, alguma, alguns, algumas, alguém, algo. Některá zájmena mohou mít význam „libovolné výběrovosti, jako jsou zájmena libovolně vymezovací neboli arbitrárni"346 (qualquer, quaisquer, quem quer que, onde quer que, atd.) Většina neurčitých zájmen může být jak substantívni, tak adjektivní povahy. V případě substantivních zájmen platí, že jsou neohebná. U některých z nich je však důležité rozlišit kategorii životnosti a neživotnosti: alguém"někdo"/algo „něco"; ninguém „nikdo"/ nada „nic". Ohebná: nesamostatná neohebná: samostatná mužský rod singulár plurál ženský rod singulár plurál živ./neživ. algum alguns alguma algumas alguém/algo nenhum nenhuns nenhuma nenhumas ninguém/ nada todo todos toda todas tudo outro outros outra outras outrem certo certos čerta certas vário vários vária várias tanto tantos tanta tantas quanto quantos quanta quantas qualquer quaisquer qualquer quaisquer K neohebným substantivním zájmenům patří alguém, algo, ninguém, nada, tudo, outrem, nada, cada. K ohebným zájmenům pak patří ostatní zájmena a platí u nich následující pravidla. U negativních zájmen je nutné přihlédnout k pravidlu o dvojím záporu. 344 B. Zavadil, P. Čermák (2010:391). 345 Tamtéž. 346 Tamtéž. V portugalštině se klade sloveso v záporném tvaru, pokud negativní zájmeno stojí za ním. V případě, že negativní zájmeno stojí před slovesem, pak se sloveso klade ve tvaru kladném, i když se této konstrukce používá spíše sporadicky: Näo sei nada. Nevím nic. Nada posso fazer. Nic nemohu udělat. Näofalei nunca do que aconteceu. Nikdy jsem nemluvil o tom, co se stalo. Nuncafalei do que aconteceu. Nemluvil jsem nikdy o tom, co se stalo. Nada je součástí ustálených spojení a idiomatických vazeb: Näo é nada. To nic není. Nunca pergunta nada. Nikdy se na nic neptá Nada posso fazer. Nic nemůžu udělat. Nada dissol Nic takového. Nada de exageros! A žádné přehánění! Denada! Není zač. dentro em nada hned por tudo e por nada zbytečně Nadafeito! A nic z toho! Nada a fazer! Nedá se nic dělat. dar em nada něco nevyjít nada mais nada menos que... než nic víc nic míň,.... než Qual nada?! Jak to že nic? Zájmena parciálně kvalitativně vymezující algum, alguma, alguns, algumas jsou někdy použity za podstatným jménem a stávají se tak z nich záporná neurčitá zájmena a překládají se výrazem „vůbec žádny \ Před podstatným jménem pak mají význam „jistý, určitý1 De alguma maneira nos somos também responsáveis. „ My do určité míry jsme také zodpovědní". De maneira alguma eu posso concordar com isso. „V žádném případě s tím nemohu souhlasit". Algum, alguma, alguns, algumas mohou být také kvantitativně parciálně vymezovací a v množném čísle mohou mít význam neurčitého množství, které se překládá do češtiny jako „několik": Encontrei alguns colegas de trabalho. Potkal jsem několik kolegů z práce. Confesso que tive algum medo. Přiznávám se, že jsem také měl trochu strach. Comprei algum vinho. Koupil jsem nějaké víno. Ke kvalitativně neurčitým zájmenům patří také certo, čerta, certos, certas (expresívne také certinho), která ve funkci neurčitého zájmena stojí vždy před podstatným jménem s významem „jistý, jakýsi nějaký". V pozici za podstatným jménem má význam „zaručený, spolehlivý, bezpečný, jistý, správný": um certo humor určitý humor „určitá dávka humoru" x um humor certo „správný humor", a uma čerta hora" v jistou hodinu" x á hora čerta „ v přesnou hodinu"; um certo amigo „jistý (nějaký) pňteľ'x um amigo certo „spolehlivý (stoprocentní) přítel"; čerta ocasiäo „určitápříležitost"x a ocasiäo čerta „správnápříležitost", uma čerta idade „jistý věk" x a idade čerta „pravý (správný) věk". K alterátorům347 patří také obecně relační adjektivum outro, outra, outros, outras a jeho synonyma, jako jsou diferente, diverso, distinto, demais. Outro má substantívni korelát outrem. Expresívne lze také použít outro qualquer „jakýkoliv jiný". Se zájmeny ho sbližuje schopnost zastupovat substantivum, případně k němu kontextově odkazovat348. „Aqui há um livro, ali há outro." (Tady je jedna kniha, tam je druhá.); „Traz-me outro papel." (Přines mi další/jiný papír); „Ficapara outro dia." (Necháme to na jiný den. (na jindy)". Ve spojení se členem určitým a s odkazovacím zájmenem o/a nabývá outro funkce, kterou B. Zavadil nazývá diferenciačné identifikační, která: „vyjadřuje protiklad dvou různých substancí a překládá se jako „druhý", „další", „opačný"."349 Este livro é mais bonito do que o outro. „Tato kniha je hezčí než ta druhá". Někdy se používá i v přeneseném významu: A outra vida. „Posmrtný život."; Noutro mundo „no onom světě". S předložkou de a em může tvořit stažený tvar: doutra vez „jindy"; noutro sentido „v jiném smyslu"; noutros tempos „ v jiných dobách (dřívějších)". V množném čísle může být opět alterátorem kvalitativně vymezujícím, pokud není spojen se členem: outros „jiní" nebo ve spojení se členem může mít diferenciačné identifikační funkci: os outros „ti druzí", stejně jako 05 demais, as demais, který implikuje navíc význam reziduálne identifikační (ostatní).350 347 B. Zavadil, P. Čermák (2010:388). 348 Tamtéž. 349 B. Zavadil, P. Čermák (2010:389). 350 Tamtéž. K arbitrárním zájmenům v portugalštině patří qualquer, nebo pak také opisný tvar quem quer que, onde quer que, o que quer que. Qualquer může být povahy substantívni v případě substituce, nicméně převažuje u něj hlavně funkce adjektivní a jejich význam vymezuje danou substanci jako předmět libovolného výběru. Je také součástí ustálených spojení a konstrukcí: qualquer, quaisquer kterýkoli, jakýkoli, kdokoli sem quaisquer cerimônias bez jakýchkoliv servítků a qualquer momento kdykoli em qualquer parte kdekoli vou comprar qualquer coisa para koupím si něco k snědku comer qualquer pessoa kdokoli de qualquer maneira jakkoli, nějak em qualquer lugar kdekoli qualquer um kdokoli li despektivně: nevýznamný člověk/ ser/estar qualquer coisa být něco/někdo (v pozitivním slova smyslu) K absolutně vymezovacím zájmenům351 patří cada „každý, každá", a todo, toda, todos, todas, tudo. Zájmena cada se obecně používá před podstatným jménem. Označuje individuálně každý prvek určité skupiny osob či věcí. Může stát před podstatným jménem v jednotném čísle: cada aluno „každý student", cada revista „každý časopis"; před podstatným jménem v množném čísle, předchází-li jej číslovka cada dois ou trés dias „každý druhý nebo třetí den". Může implikovat složku pravidelnosti děje: em cada dez minutos „každých deset minut", nebo intenzity děje: (expresívne) cada disparate, „velká hloupost". Cada um, cada qual může znamenat také „každý z nich", jako například ve větě: „Compraram um livo cada." (Každý z nich koupil knihu.). Toto zájmeno je také součástí ustálených spojení. 351 B. Zavadil, P. Čermák (2010:390). Cada qual sente o seu mal. Každý ví, kde ho bota tlačí. cada vez mais čím dál víc cada vez que pokaždé, když. Ele há cada um! To je ale chování! (údiv). Tu tens cada umal Ty máš ale řeči! (údiv nad tím, co bylo řečeno) Cada cabeca, cada sentenca. Víc hlav, víc názorů. Totalizační neurčité zájmeno552 todo, toda, todos, todas (expresívne se používá občas v lidovém hovorovém jazyku ve tvaru deminutivním: todinho, todinha) stojí se členem před podstatným jménem. V případě, že je podstatné jméno v jednotném čísle, pak todo + o (a)+ substantivum znamená celý, celá: toda a família,, celá rodina", todo o livro „celá kniha", todo o mundo „celý svěť Lze jej také klást za podstatné jméno (expresivní): „A família toda contagiou-se." (Rodina se celá nakazila.). Ale v případě, že je podstatné jméno v čísle množném, pak todos + os (as)+ substantivum (pl) znamená všichni, všechny: todas as famílias "všechny rodiny", todos os livros „všechny knihy". Časté je použití totalizátoru ve spojení s časovým údajem, todos os dias „každý den", todo o dia „celý den", todos os anos „každý rok" todo o ano „celý rok". Používá se také ve významu „veškerý, veliký, veškerý": com todo o amor„s veškerou láskou (s velkou láskou)"; com todo o esforco „s velkým úsilím". V pre-adjektivní pozici pak má význam měrového příslovce353: A cidade estava toda iluminada. „Město bylo celé osvětlené. "Ela estava todo suado. „Byl celý zpocený (úplně, velmi)"Eles estavam todosfelizes. „Byli úplně šťastní, (velmi)." V nominální podobě znamená „všichni": Todos já estamos aqui. „Již jsme tu všichni." Parem todos e prestem atencäo! „Přestaňte všichni a dávejte pozor!" Todos estäo em casa. „Všichni jsou doma". Todo, toda, todos, todas, tudo jsou také součástí ustálených spojení a idiomatických vazeb: ä toda. vysokou rychlostí (rychle jako blázen) 352 B. Zavadil, P. Čermák (2010:391). 353 Tamtéž. de todas asformas efeitios jak jen to je možné (po dobrém či po zlém). todos ä uma všichni zároveň. andar de todo být protivný estar de todo být nesnesitelný estar em todas být všude jednou nohou Sabe-a toda. On je obrychtovaný. 8. ČÍSLOVKY - N U M E R ALI A 8.1. Obecná charakteristika číslovek Číslovky jsou řazeny k tzv amplifikátorům - kvantifikátorům. „Jde o slovní druhy nástavbové, které se sémanticky i morfologicky opírají o některé slovní druhy. Číslovky jsou slovnědruhovým prostředkem postihování kvantity, a to přímo jejím pojmenováním formovaným adjektivně, substantívne nebo adverbiálně."354 Kvantitativnost však mohou vyjádřit i některé jiné slovní druhy, jako například měrová adverbia, nečíslovková substantiva, která mají význam neurčité kvantity (quantidade, multidäo), měrová substantiva (jako je: um quilo, um litro avpřeneseném významu také um copo"pohár", umagarrafa,, láhev" uma cuba,, nádrž"). Patří sem také substantiva hromadná: opovo, o rebanho, um grupo, a také podstatná jména, jež jsou ve svém vzniku přímo motivovaná číslovkami, jako je o cinco „pětka", o zero „nula", dezena „desítka" muito „mnoho", která však za číslovky ve vlastním slova smyslu nepovažujeme. Podobně bychom mohli mezi kvantifikátory zařadit nečíslovková adjektiva multilateral „mnohostranný", multiforme „mnohotvarý", múltiplo „mnohonásobný", plurál „množný", pluridimensional „mnohorozměrový", singulár „jednotný, jedinečný", apod. I některá slovesa mohou vyjadřovat kvantitu: multiplicar „mnohonásobit", dividir „dělit", copiar „okopírovat", „duplicar"zdvojnásobit, apod. 8.2. Sémantická klasifikace číslovek355 Sémantická charakteristika číslovek je založena na „lexikálním postižení tematické kategorie kvantovosti". Mezi ontologickou podstatou číslovkových významů a jejich jazykovým ztvárněním však není vždy vztah přímé souvislosti. B. Zavadil hovoří o „asymetrii": „Prvním takovým asymetrickým vztahem je už to, že ontologický je kvantovost především příznakem substancí (eventuálně i procesů), proto by její postižení mělo být v symetrickém odrazu vázáno v zásadě 354 Zavadil, Čermák (2010:345). 355 Zavadil, Čermák (2010: 346). na pojmenování adjektivní (případně adverbiální) povahy.356 Podle toho, jak je ontologická kvantovost jazykově stylizována v číslovkových významech, můžeme číslovky klasifikovat do pěti významových skupin. 1. číslovky základní „numerais cardinais" - pojmenovávají numericky (číselně) pojatý prostý počet substancí: cinco „5", dezassete „17", noventa e nove „99"; 2. číslovky řadové „numerais ordinais" - pojmenovávají numericky pojaté pořadí substancí: primeiro „první", sétimo „sedmý"; 3. číslovky násobné „numerais multiplicativos" - pojmenovávají numericky pojatou násobenost obsahu substancí: duplo „dvojnásobek", triplo „ trojnásobek", quadruplo „čtyřnásobek", quíntuplo „pětinásobek"; 4. číslovky dílové „numerais fraccionários"- pojmenovávají číselně vyjádřenou část nějakého celku: um terco „jedna třetina", trés quintos „třipětiny"; 5. číslovky skupinové „numerais coletivos357" - pojmenovávají substantívne pojatý počet číselným udáním početnosti souboru jednotlivin, případně implikují i přibližnost: um trio „ trio", um milhar „tisícovka"; Kromě těchto pěti druhů číslovek dříve existovaly také číslovky podílné „numerais distributivos" pojmenovávající různá množství substance v rovnoměrném vztahu k substanci jiné: sendos, sendas „po jednom, po jedné.358 My zařazujeme do této kapitoly také číslovky skupinové a neurčité. 8.3. Základní číslovky Co do struktury mohou být základní číslovky morfologicky amorfní, tedy jednovýchodná (nekongruují ani v rodě ani v čísle) nebo bimorfní (obsahují tedy exponenty shody v rodě a čísle se substantivem). Chovají se stejně jako adjektiva, která s podstatným jménem tvoří jednotný celek a kongruuje s ním v rodě i v čísle. 359 1 um/uma 2 dois/duas 356 Tamtéž. 357 Podle starého pravopisu: colectivos. 358 Tamtéž. 359 Tamtéž. 3 tres 4 quatro 5 cinco 6 seis 7 sete 8 oito 9 nove 10 dez 11 onze 12 doze 13 treze 14 catorze/quatorze(br.) 15 quinze 16 dezasseis 17 dezassete 18 dezoito 19 dezanove 20 vinte 21 vinte e um 22 vinte e dois 30 trinta 40 quarenta 50 cinquenta 60 sessenta 70 setenta 80 oitenta 90 noventa 100 ceml cento 101 cento e um/ cento e uma 200 duzentos,-as 300 trezentos,-as 400 quatrocentos,-as 500 quinhentos,-as 600 seiscentos,-as 700 setecentos,-as 800 oitocentos,-as 900 novecentos,-as 1000 mil 1001 mil e um/ mil e uma 1200 mil e duzentos, mil e duzentas K bimorfním číslovkám v současné portugalštině patří číslovky 1,2, a číslovky od 200 do 900. V portugalštině evropské se používá pro číslovku 14 tvaru catorze, v brazilské portugalštině pak tvaru quatorze. Číslovka um, uma, se může vyskytnout i ve tvarech plurálu, když pojmenovávání počítaného předmětu patří mezi pluralia tantum: umas calgas „jedny kalhoty". Čeština má pro takové případy celé zvláštní paradigmatické soubory tzv číslovek souborových: jedny dvoje troje, čtverý, patery apod. Portugalština souborné číslovky nemá a používá pro pluralia tantum základní číslovky: doisfósforos „dvoje zápalky", quatro calgas „čtverý kalhoty", apod. Číslovky pojmenovávající řádově stovky si uchovávají kongruenční dvojvýchodnou povahu i tehdy, když za nimi stojí jakákoli jiná číslovka adjektivního charakteru udávající řád nižší nebo vyšší, s nímž pojmenování stovek vytváří tzv. komplexní číslovkový výraz.360 V portugalštině platí, že v komplexním číslovkovém výrazu se klade mezi desítkami a jednotkami, stovkami a desítkami, stovkami a jednotkami spojka „e": U číslovek 21 -29 splývá tato spojka ve výslovnosti s koncovým e číslovky vinte: vinte e um [vítiú].361 Pro číslovku sto existují v portugalštině dva tvary, oba neměnné v rodě: cem a cento. S desítkami a jednotkami se pak spojují pomocí spojky „e". Tvaru cento se používá, následuje-li číslovka nižší než sto, např. cento e trinta 130, cento e dois 102. Tvar cem se klade naopak tehdy, následuje-li číslovka vyšší než sto nebo podstatné jméno: cem mil 100 000, cem homens „sto mužů", cem criangas „sto dětí", cem vezeš „stokrát", prédio numero cem „budova číslo 100".362 360 Zavadil, Čermák (2010:348). 361 Z. Hampl (1972:187) 362 Tamtéž. Rovněž při počítání a v samostatném postavení se klade cem: noventa e oito, noventa e nove, cem, centro e um....,98, 99, 100, 101. Číslovka 1000 (portugalskými'/) seneměnívženskémroděanivmnožném čísle: mil euros „1000 euro", milvezes,, tisíckrát", duasmilcoroas„dva tisícekorun'S jednotkami, desítkami nebo rovnými stovkami se spojuje spojkou e: 1011 mil e onze, 1100 mil ecem, 1001 mileum, dlel 111 milcentoeonze. Tvar „milhar"znamená „tisíce, tisícovky" a spojuje se s předložkou de: milhares de soldados „tisíce vojáků", milhares de cidadäos "tisíce občanů."363 Číslovky milhäo, bilhäo /biliäo, trilhäo/triliäo jsou podstatná jména, tvoří tedy množné číslo: milhôes, bilhôes, trilhôes. S počítaným předmětem se pojí pomocí předložky de: cem milhôes de coroas „sto milionů korun". Význam číslovky biliäo byl závazně stanoven dohodou mezi několika zeměmi, která byla výsledkem "Deváté konference jednotek míry a váhy"(12-21. října 1948), na níž bylo zastoupeno také Portugalsko. Princip této dohody spočívá v tzv. pravidlu N, podle něhož v Portugalsku má platit následující systém: 1 000 000 = milhäo 1 000 000 000 000 = biliäo 1 000 000 000 000 000 000 = triliäo 1 000 000 000 000 000 000 000 000 = quadriliäo 1 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 = quintiliäo 1 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 = sextiliäo Toto však platí jen pro evropské země, nikoli pro Brazílii či Spojené Státy Americké, což vede často ke zmatečným a dvojznačným interpretacím číselných údajů. V Brazílii totiž platí následující pořadí: 1 000 000 = milhäo 1 000 000 000 = biliäo 1 000 000 000 000 = triliäo 1 000 000 000 000 000 = quadriliäo Zvláštním případem jsou také číslovky numerické. Jsou to společensky ustálené tvaryzákladníchčíslovek,používanéproabstraktnípojmenovánípočtunevztaženého k pojmenováním počítaných substancí (například při počítání na prstech).364 363 Tamtéž. 364 Zavadil, Čermák (2010: 346). U dvojvýchodných číslovek dává portugalština přednost bezpříznakovému mužskému rodu: zero, um, dois, trés, apod. V portugalštině se základních číslovek užívá pro vyjádření základních početních úkonů: sčítání, odčítání, násobení, dělení, umocňování, odmocňování365. • sčítání (adicáo, soma): 3+8=11: trés mais oito säo onze / é igual a onze; • odčítání (substracáo): 9-4=5: nove menos quatro säo cinco/é igual a cinco; • násobení (multiplicacáo): 3.3=9: trés vezeš trés säo novel trés por trés säo nove, trés multiplicado por trés säo nove; • dělení (divisáo): 9:3=3: nove dividido por trés säo trés; • umocňování (elevacäo a potencia): šest na druhou: seis elevevado á segunda potencia/ao quadrado; šest na třetí: seis elevado ao cubo; šest na čtvrtou: seis elevado á quarta potencia; • odmocňování (extracáo de raízes): druhá odmocnina z 36 je 6: a raíz quadrada de 36 é 6; třetí odmocnina z 216 je 6: a raíz cúbica de 216 - třetí odmocnina z 216, atd. Mimo to se používá číslovek základních v letopočtech: no século XX „ve 20. století„em dois mil e treze „v roce 2013"; v datech: Estamos a quatro de julho366 „Dnes je čtvrtého července."; Hoje é trés de outubro367. „Dnes je třetího října"; no dia um de Janeiro368/ primeiro dejaneiro „prvního ledna". Numerických cifer se používá také při označování stránek, oddílů, kapitol, cvičení, atd.: página 23 „strana 23"; „capítulo II „kapitola II"; seccäo 3.1 „kapitola 3.1", exercício numero 2 „cvičení 2", a licäo 21 „lekce 21", o torno vinte „dvacátý svazek". Také se objevují v udávání panovníků a papežů od 11 výše: Luis XIV „"Ludvík XIV", Joäo XXIII „Jan XXIIľ'.Do čísla 11 se používají řadové číslovky. 8.4. Číslovky řadové Základnísémantickoufunkcířadovýchčíslovek(numeraisordinais)je„numericky (číselně) pojmenovávat pořadí substancí."369 Ke každé číslovce základní existuje 365 Z. Hampl (1972:189) 366 Podle starého pravopisu: Julho. 367 Podle starého pravopisu: Outubro. 368 Podle starého pravopisu: Janeiro. 369 B. Zavadil, P Čermák (2010:352). vp ortugalštině o dpovídaj ící číslovka řadová (výj imkou j e p ouze nulo/zero, kde stej ně jako ve španělštině „funkci řadové číslovky plní postponovaná číslovka základní" 370: os conhecimentos zero „nulové znalosti", o quilómetro zero „nultý kilometr"). Všechny řadové číslovky v portugalštině mají povahu tetramorfních adjektiv, shodují se v rodě a v čísle s pojmenováním příslušné substance. 1 primeiro,-a 2 segundo,-a 3 terceiro,-a 4 quarto,-a 5 quinto,-a 6 sexto,-a 7 sétimo,-a (dřívepsáno septimo) 8 oitavo,-a 9 nono/noveno,-a 10 décimo,-a 11 undécimo,-a,/décimo,-a primeiro,-a 12 duodécimo,-a/décimo,-a segundo,-a 13 terciodécimo,-a/ décimo,-a terceiro,-a 14 décimo,-a quarto,-a 15 décimo,-a quinto,-a 16 décimo,-a sexto, -a 17 décimo,-a sétimo,-a 18 décimo,-a oitavo,-a 19 décimo,-a nono, -a 20 vigésimo 21 vigésimo-a primeiro,-a 22 vigésimo,-a segundo,-a 30 trigésimo,-a 370 40 quadragésimo,-a 50 quinquagésimo,-a 60 sexagésimo,-a 70 septuagésimo,-a 80 octogésimo,-a 90 nonagésimo,-a 100 centésimo,-a 101 centésimo,-a primeiro,-a 200 ducentésimo,-a 300 tricentésimo,-a 400 quadringentésimo,-a 500 quingentésimo,-a 600 sexcentésimo,-a 700 septingentésimo,-a 800 octingentésimo,-a 900 nonagentésimo,-a 1000 milésimo,-a 1001 milésimo,-a primeiro,-a 1200 milésimo,-a ducentésimo,-a 2000 segundo milésimo 10 000 décimo milésimo 1 000 000 milionésimo,-a Řadové číslovky zpravidla stojí s určitým členem, případně některým ze zájmen, někdy i s členem neurčitým. Řadová číslovka primeiro v postavení za podstatným jménem má význam také „prvotní, původní"; um primeiro s neurčitým členem může mít také význam „přední".371 S řadovými číslovkami pro desítky a jednotky mohou řadové stovky vytvářet komplexní číslovkové výrazy,372například quadragésimo vigésimo primeiro „čtyřstý dvacátý první". V dnešní době převažuje používání základních číslovek, zejména jde-li o rozsáhlejší komplexní číslovkové výrazy. 371 Z.Hampl (1972:194). 372 Tamtéž. Vedle toho má portugalština tvary číslovek odvozených od základních číslovek, jimiž se pojmenovávají období zahrnující příslušný počet let a k nim také existují příslušná adjektiva: biénio dvouletí bienal dvouletý triénio tříletí trienal tříletý quatriénio/ čtyřletí quatrienal čtyřletý quadriénio quinquénio pětiletí quinquenal pětiletý sexénio šestiletí sexenal šestiletý septénio sedmiletí septenal sedmiletý octénio osmiletí X X Portugalština také disponuje substantivy pro některá výročí: centenário stoleté výročí cinquentenário padesátileté výročí bicentenário dvousetleté výročí tricentenário třísetleté výročí quadricentenário čtyřsetleté výročí quadringentenário čtyřsetleté výročí milenário tisícileté výročí Mimo to existují relační adjektiva, která se týkají údajů o věku a která lze také substantivizovat: quadragenário čtyřicetiletý o quadragenário čtyřicátník quinquagenário padesátiletý o quinquagenário padesátník sexagenário šedesátiletý o sexagenário šedesátník septuagenário sedmdesátiletý o septuagenário sedmdesátník octogenário osmdesátiletý o octogenário osmdesátník nonagenário devadesátiletý o nonagenário devadesátník centenário stoletý o centenário stoletý Všechna tato substantiva a adjektiva s číslovkami etymologicky bezprostředně souvisejí, nicméně za vlastní číslovky je nepovažujeme373. Spolu s nimi souvisejí i další tvary: quarentäo - čtyřicátník, cinquentäo -padesátník, sessentäo - šedesátník, oitentäo - osmdesátník.374 Číslovky tvoří také další kompozita: duál „duál", dualismo „dualismus" dualizar „zdvojit", duatlo„duatlon", dualista„dualista", bicéfalo „douhlavý", biceps„dvouhlavý sval", bicilíndrico „dvouválcový", bifásico „dvojfázový", bilabial „obouretný", bimotor „dvoumotorové letadlo", binómico „dvojčlen", bipartidário „bipartijní", bípede „dvounožec", bissexual „bisexuál", 3 (tri) tríada „triáda", triángulo „trojúhelník", tricéfalo „trojhlavý", triciclo „trojkolka", tricípito „triceps", triclínico „ trojklonný", tricolor „trojbarevný", tricorne „třírohý", tridáctilo „trojprstý", tridente „trojzubec", tridimensional „trojrozměrný", trifásico „trojfázový", trifólio „trojlístek", trilateral „trojstranný", tripartir „rozdělit na tři části". Řadové číslovky primeiro, segundo, terceiro, quarto, quinto nebo no primeiro lugar, no segundo lugar, no terceiro lugar, no quarto lugar, no quinto lugar mohou sloužit jako adverbiální markátory s významem zaprvé, za druhé, za třetí, atd.375 8.5. Číslovky násobné Násobné číslovky (portugalsky „numerais multiplicativos") pojemenovávají určitě (numericky) pojatou násobenost obsahu jedné a téže substance. Morfologicky i syntakticky fungují především jako adjektiva, mohu se však také substantivizovat. Svým původem jsou to většinou latinské neologismy. lx simples l,5x sesquiáltero 2x duplo, dobro 3x triplo 4x quádruplo 5x quíntuplo 373 Tamtéž. 374 Ke slovu "sedmdesátník" a „devadesátník" jsme nenašli v dostupných lexikografických zdrojích žádný ekvivalent. 375 Tamtéž. 6x séxtuplo 7x séptuplo 8x óctuplo 9x nónuplo Wx décuplo llx undécuplo 12x duodécuplo WOx céntuplo Násobnost se vyjadřuje také základní číslovkou a výrazem tanto: trés vezeš tanto „třikrát takový", vinte vezeš tanto „dvacetkrát takový". 8.6. Číslovky dílové Číslovky dílové (portugalsky „numerais fraccionários") pojmenovávají číselně vyjádřenou část nějakého celku. V portugalštině jsou substantívni povahy a disponují několika typy výrazových prostředků. Obecně k nim patří vyjadřování dělivosti v podobě zlomků (portugalsky „números fraccionários/fraccóes/ quebrados"), desetinných čísel (portugalsky „números decimais"), procent (port. „percentagem"), případně promile („permilagem"). Zlomky pojmenovávají číselně pojaté soubory stejně velikých dílů, na něž se rozkládá určitý celek. V portugalštině představují komplexní číslovkové výrazy složené z číslovky základní, jíž se pojmenovává čitatel, a číslovky řadové v bezpříznakovém tvaru maskulina, jíž se pojmenovává jmenovatel: 1/5 um quinto, 2/3 dois tergos. Pro některé jmenovatele existují supletivní tvary: polovina- metade, pro jiné tvary morfologické: um tergo-třetina, um quarto- čtvrtina, um quinto -pětina, um sexto - jedna šestina, um sétimo376 - jedna sedmina, um oitavo - jedna osmina, um nono - jedna devítina, um décimo-desetina, undécimo - jedenáctina, duodécimo - dvanáctina. Pro počet od 11 výše existuje zvláštní derivační sufix -avos, který se připojuje k číslovkám základním: onze avos, doze avos, treze avos, catorze avos, quinze avos, atd. 376 Dle starého pravopisu se píše septimo. 1 - 40 quarenta avos/ quadragésimo 2 meio, metade 50 cinquenta avos/quinquagésimo 3 terco 60 sessenta avos/sexagésimo 4 quarto 70 setenta avos/septuagésimo 5 quinto 80 oitenta avos/octogésimo 6 sexto 90 noventa avos/nonagésimo 7 sétimo 100 cem avos/centésimo 8 oitavo 101 cento e um avos 9 nono 200 duzentos avos 10 décimo 300 trezentos avos 11 undécimo/onze avos 400 quatrocentos avos 12 duodecimo/doze avos 500 quinhentos avos 13 treze avos 600 seiscentos avos 14 catorze avos 700 setecentos avos 15 quinze avos 800 oitocentos avos 16 dezasseis avos 900 novecentos avos 17 dezassete avos 1000 mil avos/milésimo 18 dezoito avos 1001 mil e um avos 19 dezanove avos 20 vinte avos/vigésimo 21 vinte e um avos 30 trinta avos/trigésimo Od čtvrtiny výše se může jmenovatel vyjádřit pomocí řadové číslovky v ženském rodě, k níž je připojeno podstatné jméno parte „část": 1/4 um quarto, a quarta parte 1/6 um sexto; a sexta parte 3/8 trés oitavos, trés oitavas partes 6/9 seis nonos, seis nonas partes 4/12 quatro duodecimos, quatro duodécimas partes milióntina a milionésima parte Desetinná čísla (números decimais) pojmenovávají na základě přesně vymezené desítkové soustavy díly, na něž se rozkládá nějaký celek. Těmito díly jsou: desetiny, setiny, tisíciny, atd. Matematický zápis obsahuje vždy cifry udávající počet celých, pak desetinnou čárku (vírgula) a cifry udávající příslušné díly podle desítkové soustavy. První cifra udává desetiny (décimos/décimas), druhá setiny (centésimos), třetí tisíciny (milésimos), atd. 1,00 um inteiro 0,1 um décimo/uma décima 0,01 um centésimo 0,001 um milésimo/uma milésima 3,5 trés vírgula cinco 0,46 zero vírgula quarenta e seis 23,78 vinte e trés vírgula setenta e oito Určování procent a promile Procenta se v portugalštině vyjadřují základní číslovkou a neměnným výrazem por cento. Promile se vyjadřuje podobným způsobem, přižemž místo číslovky cento se klade číslovka mil: 60% sessenta por cento, 20% vinte por cento, 3%o trés por mil. 8.7. Číslovky skupinové Číslovky skupinové (portugalsky „numerais coletivos"377) pojmenovávají „substantívne pojatý počet v číselném vyjádření, přesněji řečeno, jde tu o soubory o určitém počtu nepojmenovaných jednotlivin - členů, kusů, exemplářů, jednotek, apod. Na rozdíl od číslovek základních, jejich číselné vyjádření často implikuje přibližnost."378 Tvoření skupinových číslovek je však defektivní, protože neexistují skupinové číslovky pro všechny soubory, um par „pár" uma dezena „desítka, asi deset", meia dúzia „půl tuctu", dúzia „tucet", uma quinzena „čtrnáct dní", apod. Skupinová pojmenování existují v portugalštině pro počet od 2 do 9, ale se specializovaným významem, který označuje hudební nebo pěvecký soubor o přís- 377 Podle starého pravopisu platí tvar colectivos. 378 Tamtéž. lušném počtu členů": duo/dueto, trio, quarteto, quinteto, sexteto, septeto, octeto, noneto. Mimo to existují skupinové číslovky typu: dezena „desítka, asi deset, vintena „asi dvacet", trintena „asi třicet", quarentena „asi čtyřicet", cinquentena „asipadesát", dúzia „tucet", centena "asi sto"; milhar "tisícovka", milheiro „tisícovka". 8.8. Neurčité číslovky Číslovky neurčité (portugalsky „números indefinidos") pojmenovávají nečíselně relativní množství substancí, které jsou relativní a subjektivní povahy Totéž numericky vyjádřitelné množství jednou znamená mnoho, jindy málo.379 Patří zde takové výrazy, jako jsou například: muito „moc", pouco „málo", um pouco „trochu", bastante „dosti", demasiado „příliš", mais „více", menos „méně", farto „dostatek", vários „několik". V portugalštině se vyjadřuje malé nebo menší množství substantivním opisem um pouco de, um bocado de, expresívne pak um bocadinho de.380 Sémanticky s neurčitými číslovkami těsně souvisejí měrová adverbia, jejichž neohebné tvary je třeba odlišovat od adjektivních ohebných tvarů neurčitých číslovek: Tem pouco tempo (neurčitá číslovka) „Má málo času"; Trabalha pouco." (měrové adverbium). „Pracuje málo."381 V portugalské gramatice jsou občas tanto, quanto, pouco a muito zařazovány do slovního druhu neurčitých zájmen. My se však přikláníme k názoru, že jde o neurčité číslovky zájmenné ukazovací tanto,-a,-os-as; tázací quanto,-a,-os-as; vztažná tanto... quanto, úplnostně vymezovací ambos, ambas, os dois, as duas, os trés, as trés, os quatro, as quatro ve významu „oba", „obě", „všichni tři", „všechny tři", „všichni čtyři", „všechny čtyři", apod.382 379 B. Zavadil, P.Čermák (2010:362) 380 Tamtéž. 381 Tamtéž. 382 (Zavadil, Čermák.2010:367). 9. SLOVESA-VERBA Sloveso má funkci pojmenovávat „procesuálni příznaky substancí nebo i autonomně pojaté procesy, nese v sobě morfologické kategorie modu, času, vidu a slovesného rodu a je vybavena exponenty pro vyjádření kongruence v osobě a čísle se subjektem. Jejich primární syntaktickou funkcí je funkce predikátoru- nositele a vyjadřovatele predikace a predikačních kategorií. Ve funkci predikátoru se sloveso stává základním konstitutivním prvkem věty".383 Slovesa mohou mít flnitní a neflnitní tvary. Finitní tvar slovesa je realizovaný určitými slovesnými tvary, zatímco nefinitivní tvary představují „přechod od slovesa k neslovesným slovním druhům (substantivům, adjektivům a k adverbiím)".384. Nefinitní tvary neobsahují „explicitní morfologické vyjádření základních predikačních kategorií modu a času ani aktualizačních kategorií osoby a čísla (kromě případu osobního infinitivu a některých regionálních variant časovaného gerundia). Proces tedy lexikálně pojmenovávají, avšak nezařazují jej modálne a časově, ani jej neaktualizují, tj. neuvádějí jej do vztahu k účastníkům komunikační situace. Chovají e tudíž jako kvaziverba a ke slovesům je přiřazujeme jen na základě ustálené konvence opírající se o některé jejich verbální vlastnosti (procesuálni lexikální význam, slovesnou syntaktickou valenci, schopnost vyjadřovat relativní časové významy- relativní současnost a předčasnost, u tranzitiv pak schopnost vyjadřovat významy slovesného rodu, atd."385 Sloveso je v portugalštině flexivně nejbohatším slovním druhem: disponuje největším počtem morfologických tvarů a realizuje se v něm největší počet gramatických kategorií. Proto se podrobněji budeme současného slovesem a jeho gramatickými kategoriemi zabývat ve druhém dílu skript „Morfologie portugalského jazyka II - Sloveso". Ke gramatickým kategoriím sloves patří osoba, číslo, čas, způsob, vid a rod. V portugalštině se rozeznávají tři způsoby: oznamovací, konjunktivní a imperativní. Podmiňovací způsob, charakteristický pro jazyk český, je většinou v portugalštině řazen mezi časy, nicméně tradičně patří také mezi způsoby. 383 Zavadil, Čermák (2010: 199). 384 Tamtéž. 385 Tamtéž. Portugalština má v oznamovacím způsobu 10 časů a v konjunktivním způsobu 6 časů. indikativ přítomnost přítomný čas - presente indicativo /presente budoucnost budoucí čas-futur o do presente /futuro budoucí čas složený -futuro do presente composto podmiňovací způsob (kondicionál) -futuro do pretérito podmiňovací způsob (kondicionál) složený -futuro do pretérito composto minulost minulý čas jednoduchý - pretérito perfeito /pretérito simples minulý čas složený - pretérito perfeito composto předminulý čas jednoduchý -pretérito mais-que-perfeito simples předminulý čas složený-pretérito mais-que-perfeito composto imperfektní čas-imperfeito konjunktiv přítomnost přítomný čas - presente do conjuntivo conjuntivo /presente budoucnost budoucí čas-futuro do conjuntivo Ifuturo budoucí čas složený -futuro composto do conjuntivo minulost minulý čas složený - pretérito perfeito do /pretérito conjuntivo imperfektní čas-imperfeito do conjuntivo předminulý čas- pretérito mais-que-perfeito do conjuntivo U časování sloves se podle zakončení v infinitivu dělí pravidelná slovesa do tří tříd. Do první třídy spadají slovesa zakončená na -ar, do druhé třídy slovesa zakončená na -er a do třetí třídy slovesa zakončená na -ir. 1. třída falar -ar 2. třída vender -er 3. třída partir -ir Pravidelná jsou ta slovesa, u nichž zůstávají kmenové samohlásky i souhlásky ve všech tvarech beze změny I u pravidelných sloves však může dojít k pravopisným změnám za účelem zachování stejné výslovnosti kmenových souhlásek. Nepravidelná slovesa jsou taková slovesa, u nichž se mění kmenová samohláska nebo souhláska anebo slovesa, která přibírají jiné koncovky, než jaké příslušejí jejich typu časování. Několika slovesům chybějí některé tvary, nazývají se proto defektivní neboli neúplná, jiná slovesa mají naopak několik tvarů, například v příčestí, a nazývají se abundantní. 10. PŘÍSLOVCE - ADVERBIA 10.1. Obecná charakteristika Adverbia (příslovce nebo také cirkumstativa, tj. okolnostní lexémy) patří k denominátorům, protože jejichž základní sémantickou funkcí je: „pojmenovávat různě široce pojaté okolnostní příznaky procesů nebo vlastnostních příznaků substancí"386. Rozvíjejí zejména slovesa nebo adjektiva, jen výjimečně se mohou vyskytovat jako přívlastek k substantivu. Na rozdíl od adjektiv, která kongruují se substantivem v rodě a čísle, a na rozdíl od sloves, která kongruují se svým podmětem v osobě a čísle, adverbia se k svému řídícímu členu přimykají bez jakýchkoliv morfosyntaktických změn. Stejně jako adjektiva lze adverbia sémanticky stupňovat. 10.2. Sémantická klasifikace adverbií Adverbia blíže vymezují vlastnosti nebo procesy udáním jejich okolností místních, časových nebo způsobových, vzácněji také příčinných nebo udáním jejich míry (kvantity, intenzity). Mohou blíže vymezovat, sémanticky doplňovat či upřesňovat sloveso: „Desátou a chorar inesperadamente." (Dal se nečekaně do pláče.); adjektivum: completamente imóvel "úplně nehybný" nebo také adverbium: bem pertinho „hodně blizoučko". Mohou fungovat také jako pragmatické markátory věty: „Infelizmente, naquele momento näo consegui ajudar."(Bohužel, nemohla jsem pomoci v tu chvíli.). Adverbia jsou dvojího druhu: adverbia vlastní a adverbia deiktická. Adverbia vlastní se dále dělí na kvalitativní a kvantitativní. 386 Zavadil, Čermák (2010: 187). 10.3. Adverbia kvalitativní Adverbia kvalitativní pojmenovávají „okolnostní příznak, který udává povahu vlastnosti nebo procesu, případně jejich zařazení časové nebo prostorové. Patří k nim vyjádření okolností místních, časových, způsobových, dubitativních (vyjadřujících pochybnost), afirmativních (vyjadřujících stvrzení, potvrzení, souhlas), dále adverbia negační (záporná) a také adverbia denotativní."387 K příslovcím místním (advérbios de lugar) patří: abaixo "dole", acima „nahoře", adiante „vepředu", aí„tamhle", além"kromě", aqui „zde", atrás „za", dentro „uvnitř", fora „venku", lá „tam", longe „daleko", perto „blízko". K příslovcím časovým (advérbios de tempo) patří agora „nyní", ainda „ještě", amanhä „zítra", breve „brzy", entäo „tehdy", ontem „včera" atd. K příslovcím způsobovým (advérbios de modo) patří bem"dobře", depressa „rychle", devagar „pomalu", mal „špatně", bem „dobře", corretamente388 „správně", facilmente „snadno", apod. K příslovcím dubitativním (advérbios de dúvida) patří acaso „snad, asi", porventura „možná, snad, náhodou", provavelmente „pravděpodobně", talvez „snad, asi, možná". K příslovcím záporným (advérbios de negacáo) patří näo „ne". K příslovcím afirmativním (vyjadřující souhlas nebo potvrzení) patří sim „ano", certamente „určitě", efetivamente „skutečně", realmente „skutečně". Někteří gramatikové hovoří o tzv. denotativních adverbiích. K nim se řadí adverbia inkluzivní (advérbio de inclusáo): até „dokonce i", inclusivamente „včetně"; mesmo „dokonce", também „také"; exkluzivní adverbia (advérbio de exclusáo): apenas „sotva", exlusivamente „výlučně", salvo „kromě", senäo „pouze", simplesmente „prostě, jednoduše", só "pouze", somente „pouze", unicamente „pouze" a také adverbium designační (palavras denotativas): eis „tady je"; rektifikační (advérbios de retiŕicacäo389): alias „alias", ou antes „nebo spíše", isto é „to znamená", ou melhor „nebo lépe řečeno"; situační (advérbios de situacáo): afinal „nakonec", entäo „tak, tedy", atd. Jde o tzv. "pragmatické markátory výpovědi", které slouží k vyjádření bezprostředních reakcí uživatelů jazyka na vnější podněty. Jsou to tedy nekonceptualizované mini výpovědi, které jsou projevem imitační, apelové nebo emocionální funkce jazyka. 387 Zavadil, Čermák (2010: 188). 388 Podle starého pravopisu: correctamente. 389 Podle starého pravopisu: rectificagáo. 10.4. Adverbia kvantitativní Adverbia kvantitativní („advérbios de intensidade") udávají míru vlastnosti, děje nebo jejich kvalitativního příznaku: assaz „dosti", bastante „dosti", bem „dost", demais „příliš", mais „více", menos „méně", pouco"málo", quäo"tak", quase"téměř", tanto „tolik/moc", täo „tak", etc. Ke každému typu vlastní ch adverbií existuj í vp ortugalštině p aralelní typy deiktické „proadverbiální", s významem tázacím, vztažným, ukazovacím a vymezovacím i neurčitým. Tato deiktická adverbia jsou vnímána jako deiktory vůbec, proto se přiřazují k zájmenům. Tázací příslovce (advérbios interrogativos) se používají jak v přímé tak nepřímé řeči pro zjištění příčiny porque?" místa „onde", způsobu „como" a času „quando. Do vztažných adverbií (advérbios relativos) někteří gramatikové zařazují vztažná zájmena: onde, quando, como, quando, protože plní funkci příslovce. Do ukazovacích adverbií patří: aqui, aí, acá, ali, agora, assim, atd. K vymezovacím adverbiím (delimitativním) patří ta, která charakterizují okolnostní příznak jako referenčně určitý, kvalitativně však nespecifikovaný: sempře,, vždy", záporně vymezovací: nunca„nikdy", jamais„nikdy" K neurčitě vymezovacím adverbiím patří algures „někde", algo „poněkud". 10.5. Morfologická charakteristika Z hlediska výrazové formy je možno portugalská adverbia klasifikovat do několika skupin: adverbia původní, adverbia odvozená, adverbia složená, adverbia premorfologická a adverbia konvertovaná.390 Adverbia původní jsou tvořena „jedním bázovým morfémem, synchronicky nesegmentovatelným na jednodušší znakové jednotky"391: bem, mal, amanhä, entäo, cedo. Adverbia odvozená (deadjektivní) mají jako bázový morfém adjektivum v ženském rodě, k němuž je připojen sufix -mentě, jehož prostřednictvím adjektiva přecházejí do třídy adverbií: agradável ► agradavelmente; correta ► corretamente, fácil ► facilmente, sincera ► sinceramente, positiva ► positivamente, diária ► diariamente, mensal ► mensalmente, interior ► interiormente, apod. 390 Zavadil, Čermák (2010: 193-194). 391 Tamtéž. Adverbia složená vznikla „univerbizací ustálených spojení okolnostní povahy, tvořených zpravidla předložkou + substantivem nebo předložkou + adverbiem. Jde o tzv. příslovečné spřežky."392 Jako příklad uveďme agora, apenas, anteontem, apod. Adverbia premorfologická jsou „lexikalizovaná ustálená spojení tvořená zpravidla předložkou + substantivem, předložkou + adverbiem nebo předložkou + adjektivem se souhrnným významem adverbiálním."393 V portugalštině se jim říká locucôes adverbiais. Patří k nim například: a custo „nesnadno, těžce", á dištancia „distančně, dálkově", ápressa „ve spěchu", asós „o samotě", ao acaso,, náhodou ", ao contrário,, naopak", ao largo de „podél", as escuras „po tmě", com certeza „určitě", em breve „brzy", em väo „nadarmo", já agora „už nyní",na verdade „abych pravdu řekl", ä portuguesa „po portugalsku", ä checa „po česku" áfrancesa „po francouzsku", apod. Adverbia konvertovaná jsou „původně adjektiva použitá ve významu adverbiálním v ustálených spojeních se slovesem."394 Jako příklad uveďme falar alto „ mluvit hlasitě", dormir tranquilo „spát klidně", cantar triste „zpívat smutně", falar alegre „mluvit vesele", voar livre „létat svobodně". Tato konvertovaná adverbia se používají v lidovém jazyce často v deminutivním tvaru: falar baixinho „mluvit potichoučku" nebo v superlativu lento - lentíssimo (velicepomalu) či lentissimimente. 10.6. Kategorie stupně u adverbií Stejně jako kvalitativní adjektiva mohou se i kvalitativní adverbia stupňovat. Existuje zde pozitiv, komparativ (podřízenosti, nadřazenosti či rovnosti) a superlativ. Stupňování je většinou analytické, ale existují i tvary syntetické. Analytické stupňování Komparativní stupeň nadřazenosti (comparativo de superioridade) se tvoří pomocí vzorce: mais + adverbium + que nebo mais + adverbium + do que. „Anda mais depressa que (do que) o pai." (Chodí rychleji než otec). Komparativní stupeň podřazenosti (comparativo de inferioridade) se tvoří pomocí vzorce: menos + adverbium + que nebo menos + adverbium + do que. „Anda menos depressa que (do que) o pai." (Chodí méně rychle než otec). Komparativní stupeň rovnosti (comparativo de igualdade) se tvoří pomocí 392 Tamtéž. 393 Tamtéž. 394 Tamtéž. vzorce: täo + adverbium + como nebo täo + adverbium + quanto. „Anda täo depressa como (quanto) o pai." (Chodí stejně rychle jako otec). Superlativ absolutní se může tvořit jak synteticky, tak analyticky Synteticky se tvoří přidáním superlatívni koncovky -mentě k adjektivní bázi ženského rodu v superlativním stupni (lentíssima, pouquíssima): lentíssimo - lentíssimamente, pouquíssimo - pouquissimamente. Analyticky se může tvořit pomocí adverbia měrového muitíssimo: muitíssimo bem. Syntetické stupňování K syntetickým adverbiím v komparativu patří melhor "lépe" apior „hůře". Občas se však objeví v mluvené řeči také tvary opisné: mais bem pintado „lépe natřeno", mais mal executado „hůřeprovedeno". V postpozici za adjektivem se však vyskytují pouze syntetické tvary Está pintado melhor, foi executado pior. Superlativ absolutní má také některé syntetické tvary: otimamente395 „velmi dobře, výborně", pessimamente „velmi špatně". Intenzivní superlativ ukazující hranice možnosti se pak tvoří pomocí konstrukce: o mais +adverbium+possível, o menos + adverbium+ possível. „Corre o mais depressa possível." (Poběž co možná nejrychleji.); „Compra-o o menos barato possível." (Nakup to co možná nejlevněji.). Repetice adverbia Lidově s e p oužívápro vyj ádření stupně duplicitní adverbium: „Já estavaquasequase a chegar a casa quando comecou a chover." (Už jsem skoro skoro dobíhal domů, když začalo pršet). 395 Podle starého pravopisu: optimamente. 11. PŘEDLOŽKY Předložky patří k operátorům vyjadřujícím vztahy mezi substantivy a jinými slovními druhy Je pro ně typické to, že s daným substantivem vytvářejí syntagma, v němž předložka figuruje jako člen řídící a substantivum jako člen závislý. „V češtině se tato rekční funkce předložky projevuje v tom, že předložka řídí pád podřízeného substantiva."396 V portugalštině předložky nejvíce zasahují do konstrukcí s tranzitivními výrazy. Obecně se předložky mohou dělit na primární a sekundární. Primární předložky jsou jednoslovné a většinou etymologicky původní a mohou mít funkci buď pádovou nebo věcněvýznamovou.397 Funkce pádová neboli funkce jazykově strukturační je vázaná na základní syntaktické pády genitivu, dativu a akuzativu a postrádá jakýkoliv lexikální význam: a cor da casa „barva domu". Funkce sémanticky relační neboli věcněvýznamová je pak vázána na pády objektivu a cirkumstativu a lexikálně rozlišuje různé varianty významů objektových a cirkumstativních (lokačních, temporálních, způsobových nebo kauzativních). Velkým problémem však je vysoký stupeň polysémie předložek.398 Systematika významů portugalských primárních předložek (podle modelu Zavadil, Čermák: 2010:399) význam lokalizační temporální způsobový v r v • r príčinný statický kinetický (kde?) (kam?) inessivní - illativní- temporálně vlastní kauzální - v čem? do (čeho) situační - způsobový pro co, kvůli EM A, EM kdy - jak (čemu) A, EM A, DE, EM POR 396 B. Zavadil, P. Čermák (2010:398-401) 397 Tamtéž. 398 Tamtéž. ablativní -od (čeho) DE, DESDE temporálně ablativní -od (kdy) DE, DESDE komitativní v • / v \ - pri (cem), s (čím), za (čeho), bez (čeho) COM, SEM deessivní-z čeho DE, DESDE temporálně deessivní-ze (kdy) DE adessivní -u (čeho) A adlativní-k (čemu) A temporálně limitativní-do(kdy) A inferenciální-podle SEGUNDO směrově adlativní -směrem k ATÉ temporálně aproximativní kdy asi, asi v kolik, kolem kolikáté hodiny, dne POR terminativně adlativní-až k (čemu), až (po) ATÉ terminativní až do (kdy) ATÉ terminativně illativní-až do (čeho) ATÉ interessivní - mezi (čím) ENTRE interlativní-mezi(co) ENTRE intervalový-mezi jakými časovými limity ENTRE nástroje, prostředku -čím: COM, POR, A EM konessivní -u (koho) COM kollativní -Ke (komu) COM finálně temporální -na (kdy) PARA sociativní -s (kým) COM finální -pro (koho), za účelem (čeho) PARA subessivní -pod čím SOB sublativní-pod co SOB prozatímní -pro kdy POR agentu/ kauzátoru -kým, čím POR, DE superessivní - na (čem) SOBRE superlatívni - na(/co) SOBRE látky/ původu - z (čeho), místo (koho, čeho) DE, COM peressivní - po (čem), kudy POR náhrady/ záměny - za (koho co), místo (koho, čeho) POR kauzální -pro (co), kvůli (čemu) POR predessivní - před (čím) ANTES DE prelativní -před (co) ANTES DE postessivní postlativní - posteriorní - za (čím) za (kým) - (po jaké ATRÁS ATRÁS době) ATRÁS, DEPOIS „Primární předložky se mohou objevit také v komplexních tvarech verba finita a vyskytují se jak závazná formální součást některých perifrází"399: comecar a, ajudar a, acabar de, continuar a demorar a, atd. Sekundární předložky mohou být „simplexní, tedy jednoslovné, ale etymologicky nepůvodní, nebo komplexní, tedy mají podobu více konstrukcí tvořených substantivy nebo adverbii a primárními předložkami. Původní lexikální význam denominátorů, které do nich vstupují, je v nich zpravidla oslabený: jen pomáhá specifikovat různé významové odstíny těchto komplexních předložek."400 Systematika významů portugalských sekundárních předložek (podle modelu Zavadil, Čermák: 2010: 402) význam lokalizační temporální způsobový v r v • r príčinný Statický Kinetický (kde?) (kam?) inessivní illativní- temporálně vlastní kauzální - uvnitř do (čeho) situační způsobový - - pro (co), (čeho) dentro de - během podle (čeho) kvůli (čemu) dentro de (čeho) conforme por causa de durante de acordo devido a ao longo de com em termos de pelo motivo de pela razäo de 399 Tamtéž. 400 Tamtéž. adhesivní -u, vedle (čeho), junto a ao lado de ao pé de adlativní -k (čemu), vedle (čeho) até a ao lado de ao pé de perto de aproximativní - kolem, okolo, k por volta de perto de cerca de komitativní -nehledě na (co) sem contar independentemente de finální - za účelem (čeho) com o objeto de com ofim de para ofim de com a intengáo de deessivní-z delativní substituční kondicionální čeho - zevnitř - na úkor (čeho) (čeho), do interior de jménem (čeho) á custa de as custas de em detrimento de em nome de predessivní - před (čím) diante de prelativní -před (co) diante de anteriorní -před antes de mediální -prostřednictvím, pomocí (čeho) por meio de com a ajuda de através de koncesivní přes (co), navzdory (čemu) apesar de a despeito de em despeito de postessivní -za (čím) detrás de postlativní -za (kým) detrás de posteriorní (po jaké době) depois de ao cabo de superessivní - nad (čím) em cima de superlatívni - nad (co) em cima de transkurzivní - během (čeho) Durante No decurso de cirkumessivní - kolem, okolo (čeho) ao redor de nos arredores de zřetelový -vzhledem k (čemu), pokud jde o (co), u příležitosti (koho, čeho) em vista de quanto a em relagáo a relativamente a subessivní -pod (čím) debaixo de Sublativní -pod (co) debaixo de transessivní Translativní - přes (co), skrz (co) através de extraessivní - venku (z), Extraelativní Aditivní mimo (co) ven z (čeho) - kromě fora de fora de (čeho) alem de Většina předložek vykazuje polysémickou povahu. Jako příklad uveďme stručně následující předložky společně s významy, které mohou označovat: a: lokalizační, temporální, způsobová: vou a Praga, as cinco horas, á portuguesa; ante, antes: lokalizační, časová: antes das sete horas, ante o corpo da mäe, pé ante pé; após: lokalizační i temporální: após eles, após uma hora e meia; até: lokalizační, temporální: até ao quarto; Até amanhäl; contra: lokalizační i abstraktně opoziční (situační): contra a opiniäo; de: lokalizační, temporální i situační: de Praga, de segunda-feira, falar de arquitetura401; desde:temporální, lokalizační: desde o dia de ontem, desde Portugal; em:lokalizační, temporální, situační: em casa, no Natal, f alamos nisso; entre:lokalizační, temporální, situační: entre a mesa e o sofa, entre segunda e terca-feira, entre o sonho e o desejo; para: lokalizační, temporální, situační: vamos para Portugal, adiar a reuniäo para sábado, para chegar a tempo; perante: prostorová, situační: perante eles, perante o mistério; por: lokalizační, temporální, situační: viajar por Itália, pelo Natal, fazer por alguém; sob: lokalizační, temporální, situační: sob o sofa, sob Pedro II (za vlády Petra II), sob este aspeto402; sobre:situační, lokalizační, temporální: sobre a mesa, sobre a madrugada, falar sobre alguma coisa. 401 Podle starého pravopisu: arquitectura. 402 Podle starého pravopisu: aspecto. 12. SPOJKY Spojky, (portugalsky „conjuncóes"), jsou operátory vyjadřující vztah mezi větnými členy nebo větami. Na rozdíl od předložek nevytvářejí s následujícím členem syntagma. Spojky nejsou jedinými spojovacími prostředky v jazyce. Obdobnou funkci plní i vztažná zájmena a adverbia. Podle způsobu spojení se tradičně rozlišují spojky souřadící a spojky podřadící, podle výrazové stuktury se pak spojky dělí na simplexní a komplexní.403 Spojky souřadící se nazývají spojky parataktické či koordinační (v portugalštině „conjuncóes" nebo „conjuncóes coordenativas"). Vyjadřují vztah syntaktické koordinace, tedy souřadnosti. Vždy stojí mezi souřadnými větnými členy či větami a nezastávají ve větě volnou pozici. Nelze je například přesunout na začátek souvětí. Podle druhu vztahu souřadnosti se v portugalštině rozlišují koordinační spojky slučovací, vylučovací, rozdělovači, odporovací, důvodové a důsledkové. Slučovací spojky (conjuncóes aditivas) jsou spojkami kopulativními a patří mezi ně: e, também, nem sequer, nem. Vylučovací (conjuncóes alternativas) jsou spojkami alternativními nebo disjunktivními a patří k nim ou, quer... quer..., já... já..., ora ....ora. Odporovací spojky (conjuncóes adversativas) jsou spojkami adversativními a patří k nim: mas. Důsledkové spojky (conjuncóes consecutivas/conclusivas) jsou konsekutivní a patří k nim: logo, pois, portanto, por conseguinte, por isso. Důvodové spojky (conjuncóes explicativas) jsou spojkami explikativními a patří k nim: que, porque, pois, porquanto: Souřadící spojky mohou však míti více než jeden význam. Například kopulativní spojka a může mít také adversativní hodnotu, jako například ve větě: Está bem vestido e tem frio. „Je dobře oblečen a je mu zima". Spojka mas může mít nejen adversativní význam, ale také aditivní: Anoitece, mas a vida continua. „Stmívá se a život jde dál". Obdobnou funkci jako koordinační spojky mohou plnit tak zvané navazovací pragmatické markátory, v portugalštině nazývané „konektory" (conetores404). Mohou být jednoslovné i víceslovné a na rozdíl od vlastních koordinačních spojek se často oddělují čárkami. Jsou intonačně samostatné, mohou zaujímat v souvětí různá postavení, jsou slučitelné s koordinačními spojkami a vztahují se k celé 403 B. Zavadil, P. Čermák (2010:403-404) 404 Podle starého pravopisu: conectores. výpovědi. V portugalštině ke kontektorům patří: portanto, por isso, porém, apod. Spojky podřadné (spojky nebo konektory subordinační, hypotaktické, portugalsky „complementadores" nebo „conjuncóes subordinativas"), vyjadřují vztah syntaktické závislosti (subordinace) a zpravidla spojují věty vedlejší s větami řídícími. Jejich charakteristickým rysem je, že spolu s vedlejší větou, kterou uvozují, mohou stát před nebo za větou řídící, tedy i na začátku souvětí, což u spojek souřadících možné není. Podřadné spojky se dělí podle významu na spojky s významem 1. časovým, 2. způsobovým; 3. příčinným; 4. podmínkovým, 5. kauzálním, 6. přípustkovým, 7. účelovým, 8. důsledkovým, 9. komparativním, 10. integrujícím a 11. proporcionálním a konformativním. Spojky mohou být simplexní nebo komplexní. Ke kauzálním spojkám (conjuncóes causais nebo complementadores causais) patří: porque, porquanto, como, pois que, já que, uma vez que, visto que, por isso mesmo que, atd. K přípustkovým spojkám (conjuncóes concessivas nebo complementadores concessivos) patří: embora, ainda que, mesmo que, bem que, se bem que, nem que, atd. K podmínkovým spojkám (conjuncóes condicinais nebo complementadores condicionais) patří: se, caso, contanto que, salvo se, sem que, dado que, desde que, a menos que, a näo ser que, atd. K účelovým spojkám (conjuncóes finais nebo complementadores finais) patří: para que, a jim de que, por que. K časovým spojkám (conjuncóes temporais nebo complementadores temporais) patří quando, antes que, depois que, enquanto, mal, apenas, até que, logo que, sempře que, assim que, desde que, mal que, apod. K důsledkovým a způsobovým spojkám (conjuncóes consecutivas nebo complementadores consecutivos) patří tal, tanto, täo, tamanho, de forma que, de maneira que, de modo que, de sorte que, apod. Ke komparativním spojkám (conjuncóes comparativas nebo complementadores comparativos) patří: que, do que, tal... qual, quanto, como, assim como, bem como, como se, que nem,. K integrujícím spojkám patří spojky, které uvozují vedlejší věty substantívni: se, que. Proporcionální a konformativní spojky (conjuncóes proporcionais e conformativas nebo complementadores proporcionais e conformativos) jsou spojky: conforme, como, segundo, consoante, á medida que, aopasso que, äproporcäo que, enquanto, quanto mais...mais, quanto menos....tanto menos, quando menos.... mais, quanto menos...tanto mais, apod. Subordinačním konektorem jsou také relativa (vztažná zájmena a adverbia). Od spojek se liší tím, že pronominálně odkazují k tzv. antecedentu obsaženému ve větě řídící, jemuž subordinují příslušnou větu vedlejší. Na rozdíl od spojek plní ve větě vedlejší funkci jejich větných členů (cujo, quando, onde, que, quem, como). 13. PRAGMATICKÉ MARKÁTORY Ve starší gramatické tradici se za částice považovaly různé, vesměs krátké (často jednoslabičné) lexikální jednotky, jež nebylo možno považovat ani za větné členy, ani za volné gramatické morfémy Většinou se přiřazovaly ke spojkám. V moderní formální lingvistice se používá termínu pragmatické markátory výpovědi, v portugalštině pak marcadores discursivos nebo apoios do discurso, expressôes de situagäo, marcadores de estruturacäo da conversa, operadores discursivos, palavras denotativas. Dodnes však neexistuje obecně přijímaná klasifikace těchto prostředků. Jsou charakterizovány tím, že přispívají ke kohezi a koherenci jak psaného, tak mluveného projevu, jsou tvořeny různými slovními druhy. Jejich funkcí je strukturovat informace, řadit ji logicky a lineárně za sebou a vyjadřovat logické vztahy mezi nimi, (por um lado, por outro lado, em primeiro lugar, após, antes, depois, em seguida, seguidamente, até que, por último, para concluir), reformulovat myšlenky (ou seja, isto é, quer dizer, por outras palavras, quer dizer, ou melhor, dizendo melhor, ou antes, como se pode ver, é o caso de, como vimos, quer isto dizer, significa isto que, näo se pense que, pelo que referi anteriormente), dále mohou sloužit k umocnění pravdivosti projevu (de facto, na verdade, na realidade, com efeito, por exemplo, efetivamente, note-se que, atente-se em, repare-se, veja-se, mais concretamente, é evidente que, a meu ver, estou em crer que, em nosso entender, certamente, decerto, com toda a certeza, naturalmente, evidentemente, com isto (näo), pretendemos, por outras palavras, ou melhor, ouseja, em resumo, em suma). Mohou sloužit také k upoutání posluchačovy pozornosti (ouve, olha, presta atencäo). 14. CITOSLOVCE Citoslovce (interjekce) jsou „izolovaným slovním druhem výpovědně samostatným. Ve svém původním použití neplní funkci větných členů ani funkci gramatických operátorů, nýbrž slouží k vyjádření bezprostředních reakcí uživatelů jazyka na vnější podněty. Jsou to nekonceptualizované (v některých případech i konceptualizované) minivýpovědi, které jsou projevem imitační, apelové anebo emocionální funkce jazyka."405 Podle původu rozlišujeme „interjekce primární a sekundární"406. Interjekce primární (vlastní) jsou zvukové prostředky, které plní pouze funkci interjekční, tj. onomatopoickou, apelovou nebo expresivní či afektivní. Primární interjekce bývají zpravidla simplexní (jednoslovné).407 Interjekce sekundární (konvertované či nevlastní) jsou „ denominátory konvertované do funkce interjekčních prostředků imitačních, apelových nebo afektivních. Z hlediska formy může jít o interjekce simplexní (jednoslovné) nebo komplexní (víceslovné)".408 1. Interjekce imitační „vycházejí z napodobení zvuků a jsou konvencionalizovány"409: tique-taque „tik tak", zás!"bum bác", zum-zum „bzzz", rataplä „bumtarata"; ahlahlahl" hahaha. 2. Interjekce kontaktové jsou apelové lexikální prostředky a „slouží k upoutání pozornosti nebo k jinému jazykovému působení na recipienta. Jde o tzv. konativní funkci"410 411. Zahrnuje zvolání vyjadřující upoutání pozornosti, pozdravy, přání, zahájení komunikace, ukončení komunikace, odmítnutí komunikace, upozornění, varování, výhrůžky, okřiknutí, výzvu, doporučení, žádost, prosbu.412 Apelové výkřiky nedenominativní povahy jsou například: agora „pozor teď", as upas! "hej rup", arrel „jéjda", tatel „pozor, opatrně", atd. Kontaktové interjekce konceptuálni jsou založeny na pojmenováních. Patří sem interjekce prací a žádací, pozdravy, vojenské povely, varování, upozornění: Bom dial Até logo. Adeus. Olál Obrigado! De nadal Parabéns! Boa viageml Santinho! 405 Zavadil, Čermák (2010:410). 406 Tamtéž. 407 Tamtéž. 408 Tamtéž. 409 Tamtéž. 410 Tamtéž. 411 Termín Jakobsona: conátus, -us, m. -působení.apwc/: Zavadil, Čermák (2010:410). 412 Tamtéž. Olha! Aloi Nadávky a přezdívky jsou pak: Burro!"Osle!" Cabräo!"Svině, Parvo! „Cvoku" a sprosté nadávky typu: Caralho! Cagadol Foda-se! PutolMerda!413 Interjekce afektivní jsou interjekce citově hodnotící, které zahrnují zvolání vyjadřující emoce, radost, spokojenost, pochvalu, ale také nespokojenost, antipatii, nadávky, nevoli, lhostejnost: Ai!Ah!Oh"Ui!Ai!Ufa! Emocionální zvolání jsou založená na denominátorech konvertovaných do funkce interjekcí: JesuslAi meu Deus! Vál Bom!Claro!Mentira! Tabuizované vulgarismy jsou pak emocionální zvolání (kletby) založená na tabuizovaných denominátorech z oblasti skatologické a sexuální: Puta! Caralho! Picha!Foda-se! A interjekčnífráze a někdy i souvětí jsou pak zvláštní konstrukce zvolacích vět a souvětí se silnými emocionálními konotacemi: Ai de mim!Ora, bolas! Raios te partám! Valha-me Deus! Vaipentear os macacos!Olha, vem cá! Isto é quefaltava! 413 Z důvodu etických tyto výrazy nepřekládáme. TERMINOLOGIE Kapitola Morfologie morfologie lingvistika morfém lexikální morfém gramatický morfém kořen kořen aíix suíix prefix iníix skloňování časování alternace morfológia, (f.) linguística (f.) morféma (m.) morféma (m.) lexical morféma (m.) gramatical radical (m.) (volný) raíz (f.) (vázaný) aŕixo (m.) suŕixo (m.) preŕixo (m.) inŕixo (m.) declinacäo, flexäo (f.) conjugacäo (f.) alteracäo (f.) Kapitola Slovotvorba slovotvorba formacäo (f.) de palavras základní slovo palavra (f.) primitiva odvozené slovo palavra (f.) derivada složené slovo palavra (f.)composta příbuzná slova família (f.) de palavras, palavras f./pl. cognatas odvozování derivacäo (f.) skládání (kompozice) composicäo (f.) preŕixní derivace derivacäo (f.) prefixal prefix latinského původu prefixo (m.) de origem (f.) latina prefix řeckého původu preŕixo (m.) de origem (f.) grega sufixální derivace derivacäo (f.) sufixal jmenný suíix sufixo (m.) nominal slovesný suíix sufixo (m.) verbal příslovečný suíix sufixo (m.) adverbial augmentativní suíix sufixo (m.) aumentativo deminutivní suíix sufixo (m.) deminutivo knižní deminutivum deminutivo(m.) erudito parasyntetická derivace derivacäo (f.) parassintética zpětná derivace derivacäo (f.) regressiva nepravá derivace derivacäo (f.) imprópria, conversäo (f.), skládání slov složenina, kompozitum knižní kompozitum rekompozice pseudopreíix hybridismus zkrácená slova Kapitola Podstatná jména podstatné jméno jméno obecné jméno vlastní jméno konkrétní jméno abstraktní rod rod ženský rod mužský přechylování číslo jednotné číslo množné číslo singularia tantum pluralia tantum hromadné substantivum počitatelné jméno nepočitatelné jméno pád nominativ genitiv dativ akuzativ objektiv, cirkumstantiv vokativ Kapitola Člen člen určitý člen neurčitý člen nulový člen vypuštěný člen habilitacäo (f.), hipóstase (f.) composicäo (f.) palavra (f.) composta composto (m.) erudito recomposicäo (f.) pseudoprefixo (m.) hibridismo(m.) abreviacäo (f.) substantivo (m.) nome (m.) comum nome (m.) proprio nome (m.) concreto nome (m.) abstra(c)to género (m.) género (m.) feminino género (m.) masculino mocäo (f.), formacäo (f.) do feminino numero (m.) singulár (m.) plurál (m.) singularia tantum (m.) pluralia tantum (m.) colectivo (m.) nome (m.) descontínuo nome (m.) contínuo caso (m.) nominativo (m.) genitivo (m.) dativo (m.) acusativo (m.) oblíquo (m.) vocativo (m.) artigo (m.) artigo (m.) deíinido artigo (m.)indeíinido artigo (m.) zero/artigo (m.) nulo artigo (m.) omitido determinant funkce členu aktualizace aktualizační člen determinace designační člen funkce formální funkce generační funkce stylistická funkce diaforická kontext mimojazykový kontext jazykový kontext referenční syntagma mimojazykové referenční syntagma jazykové referenční syntagma generické situační reference/ exofora textová reference/ endofora anafora katafora determinační proces individualizace determinační proces neurčitosti determinační proces pluralizační determinační proces univerzálnosti determinační proces kolektivní negativní kvantifikace determinační proces nepočitatelnosti identifikační význam atributivní význam určitá deskripce význam specifický význam nespecifický intenzionální pluralizace relativní kvantifikace význam distributivní význam nedistributivní význam univerzální determinace generická determinace kvantifikační determinante (m.) funcäo (f.) do artigo a(c)tualizacäo (f.) artigo (m.) a(c)tualizador determinacäo (f.) artigo (m.) designador funcäo (f.) formal funcäo (f.) generalizadora funcäo (f.) estilística funcäo (f.) diafórica contexto (m.) contexto extralinguístico contexto (m.) linguístico sintagma (m.) referencial no contexto (m.) extralinguístico sintagma (m.)referencial no contexto (m.) linguístico sintagma (m.) referencial genérico exófora (f.) endófora (f.) anáfora (f.) catáfora (f.) operacäo (f.) de definitizacäo (f.) operacäo (f.) com indefinidos operacäo (f.) de pluralizacäo (f.) operacäo (f.) de quantificacäo (f.) universal operacäo (f.) sobre conjuntos (m.) encarados cole(c)tivamente quantificacäo (f.) negativa operacäo (f.) sobre näo contáveis leitura (f.) referencial leitura (f.) atributiva descricäo (f.) definida leitura (f.) específica leitura (f.) näo específica pluralizacäo (f.) intensional quantificacäo (f.) relativa leitura (f.) distributiva leitura (f.) näo distributiva leitura (f.) genérica determinacäo (f.) genérica determinacäo (f.) quantitativa determinace kvalitativní substantivizace elipse Kapitola Přídavná jména adjektivum adjektivum dvoj východné adjektivum jednovýchodné tetramorfní (čtyřčlenná) struktura dimorfní (dvoučlenná) struktura adjektivum označující národnost a zeměpisný původ komparativ komparativ nadřazenosti komparativ podřazenosti komparativ rovnosti superlativ relativní superlativ absolutní superlativ absolutní superlativ syntetický absolutní superlativ analytický adjektivum kvalitativní adjektivum relační Kapitola Zájmena zájmeno deixe deiktor deiktor prostorový deiktor časový funkce komunikativní funkci deiktická kontextová funkce deiktická specirikační funkce identifikační autodesignátor kodesignátor identifikátor osobní zájmeno osobní zájmeno podmětné osobní zájmeno neprízvučné zvratné zájmeno determinacäo (f.) qualitativa substantivizacäo (f.) /nominalizacäo (f.) elipse (f.) adjetivo (m.) adjetivo (m.) biforme adjetivo (m.) uniforme estrutura (f.) tetramorfológica estrutura (f.) bimorfológica adjetivo (m.) pátrio comparativo (m.) comparativo (m.) de superioridade (f.) comparativo (m.) de inferioridade (f.) comparativo (m.) de igualdade (f.) superlativo (m.) superlativo (m.) relativo superlativo (m.) absolute superlativo (m.) absolute sintético superlativo (m.) absolute analitico adjetivo (m.)modificador, qualificativo adjetivo (m.) relacional pronome (m.) déixis (f.) expressäo (f.) deictica expressäo (f.) deictica espacial expressäo (f.) deictica temporal funcäo (f.) comunicativa funcäo (f.) deictica contextual funcäo (f.) deictica de especificacäo (f.) funcäo (f.) de identificacäo (f.) designador (m.) independente designador (m.) dependente identificador (m.) pronome (m.) pessoal pronome (m.) pessoal re(c)to pronome (m.) pessoal clitico pronome (m.) reflexivo zájmeno přivlastňovací ukazovací zájmeno zájmeno vztažné tázací zájmeno zájmeno neurčité zájmeno ohebné zájmeno neohebné zájmeno substantívni zájmeno adjektivní pronome (m.) possessivo pronome (m.) demonstrative pronome (m.) relativo pronome (m.) interrogativo pronome (m.) indeíinido pronome (m.) flexível pronome (m.) näo flexível pronome (m.) substantivos pronome (m.) adjetivos Kapitola Číslovky číslovka číslovka základní číslovka řadová číslovka násobná číslovka dílová číslovka skupinová číslovka neurčitá v r. r r sčítam odčítání násobení dělení umocňování odmocňování procento promile desetinné číslo zlomek numeral (m.) numeral (m.)cardinal numeral (m.) ordinal numeral (m.) multiplicativo numeral (m.) fraccionário numeral (m.) cole(c)tivo numeral (m.) indeíinido adicäo (f.), soma (f.) substracäo (f.) multiplicacäo (f.) divisäo (f.) elevacäo (f.) a potencia (f.) extracäo (f.) de raízes (f.) percentagem (f.) permilagem (f.) numero (m.) decimal numero (m.) fraccionário/fraccäo(f.) / quebrado(m.) Ostatní kapitoly: sloveso finitní sloveso nefinitní sloveso příslovce příslovce času příslovce místa příslovce způsobu dubitativní příslovce záporné příslovce ařirmativní příslovce verbo (m.) verbo (m.) íinito verbo (m.) iníinito advérbio (m.) advérbio (m.) de tempo (m.) advérbio (m.) de lugar (m.) advérbio (m.) de modo (m.) advérbio (m.) de dúvida (f.) advérbio (m.) de negacäo (f.) advérbio (m.) aŕirmativo inkluzivní příslovce exkluzivní příslovce designační adverbium rektifikační adverbium situační adverbium kvantitativní adverbium tázací příslovce vztažné příslovce ukazovací příslovce příslovečné ustálené spojení předložka předložka primární předložka sekundární spojky spojka souřadící spojka podřadná spojka kauzální spojka přípustková spojky podmínkové spojka účelová spojka časová spojka důsledková spojka komparativní spojka způsobová souřadnost podřadnost částice citoslovce cvicen adverbio (m.) de inclusäo (f.) adverbio (m.) de exclusäo (f.) adverbio (m.) denotativo adverbio (m.) de retificacäo (f.) adverbio (m.) de situacäo (f.) adverbio (m.) de intensidade (f.) adverbio (m.) interrogativo adverbio (m.) relativo adverbio (m.) deictico locucäo (f.) adverbial preposicäo (f.) preposicäo (f.) primaria preposicäo (f.) secundaria conjuncäo (f.) conjuncäo (f.) coordenativa conjuncäo (f.) subordinativa conjuncäo (f.) causal conjuncäo (f.) concessiva conjuncäo (f.) condicional conjuncäo (f.) final conjuncäo (f.) temporal conjuncäo (f.) consecutiva conjuncäo (f.) comparativa conjuncäo (f.) modal coordenacäo (f.) subordinacäo (f.) marcador (m.) pragmätico interjeicäo (f.) 11 CVIČENÍ: 1. Morfologie: 1. Ke kterým typům morfémů patří slova: hoje „dnes" aqui „tady" päo "chléb": 2. Definuj a označ ve slovech filha, jalo, boa,flores bázové morfémy 3. Definuj a označ ve slovech papelaria, compor, saudável derivační morfémy 4. Rozděl slova podle typu kořenu na slova s kořenem vázaným a volným: hoje, aqui, päo, fiho, trabalhei. 5. V portugalském slově cháleiras označ kořen, odvozovací morfém a flektivní morfém. 6. K jaké alternaci dochází ve slovesech dormir, vestir7 7. Jak je realizován plurál u slova torax7. 8. Jaké alomorfy plurálu substantiv existují v portugalštině? 9. Uveďke každému vzorci příklad kombinace morfémů: R+0, R+F, R+a, a+R+a. 10. Uveďke každému vzorci příklad kombinace morfémů: R+R. 2. Slovotvorba 1. Vytvoř slova odvozená od gostar. 2. Vytvoř slova odvozená prefixy latinského původu ab-, contra-,entre-, ex-,em-, en-, intro-, ob-, o-, per-.Vytvoř slova odvozená prefixy latinského původu an-, a-, anti-, arce-, arque-, peri-, e-, dia-, arc-, di-, si-, hipo-, pro-, sim-, sin-. 3. Vytvoř augmentativa od následujících slov: rico, sábio, barba, animal, boča, cabeca, médico, poeta, lobo. Vytvoř augmentativa od následujících slov: víbora, homem, livro, cadeira, percurso, rendimento, barba, verso, velho , filho, lebre, beber, dormir, saltar. d) Vytvoř knižní deminutiva od: corpo,febre, globo, gota, gräo, parte, verso. e) Vytvoř hromadná podstatná jména od: boi, papel, folha. f) Vytvoř podstatná jména od přídavných jmen: cruel, digno, belo, feliz, rico, amargo, grato, velho, amável. g) Vytvoř název národnosti či původu od následujících zeměpisných názvů: Braga Lisboa, Brasil, Portugal, Alemanha, Canadá, Europa. h) 10. Vytvoř parasynteticky odvozená slova od: alma, patria, manhä, noite, velho, jovem. 4. Podstatná jména 1. Doplňte člen v mužském či ženském rodě u následujících substantiv: .......tribo,.......sé,.......velhice,.......chá,.......herói,.......la,.......árvore, .......lume, .......vale, .......diploma, .......programa, .......chaminé, .......fome, .......cor, .......foto, .......sofa, .......sangue, .......dieta, .......jardim, .......carro, .......comboio, .......viagem, .......chave, .......fantasma, .......feijáo, .......vulcáo, .......operacáo, .......cidadá, .......profeta, .......boi, .......irmá, .......cirurgiá, .......a(c)triz, .......avó, .......ordem 2. Vytvořte ženský rod od následujících substantiv: O doutor O f rade O a(c)tor O poeta O vendedor O ladräo Ojudeu O rei O europeu O herói O leäo O rapaz O alemäo O avo O cidadäo O tigre O cliente O cäo O principe O galo 3. Vytvořte plurál od následujících substantiv: o homem, o capitáo, a colher, o café, o farol, o atlas, o tunel, o cará(c)ter, o lápis, o consul, o espécimen, o animal, a licáo, o vulcáo, o papel, o hífen o alemáo, o barril, a máo, o som, o funil, o órgáo, o atum, o reptil, o veráo, coracáo, o oásis, o páo, o cataláo, o mal, o botáo, o cidadáo, o cónsul, o torax, o sótáo, o portugués, a cal, o irmáo, o papelzinho, o irmáozinho, o cháo, o vulcáo. 4. Určete, která slova jsou diminutivní (d) a která augmentativní (a). rapaz^rapazote, faca^facalháo, papel^papelinho, solteira^solteirona, burro^burrico, folha^folhete, dramatdramalháo, chapéu^chapeláo, chuva^chuvisco, rio^riacho, globo^glóbulo, janela^janelinha, rua^ruela, porta^portáo, gráo^gránulo, sala^saláo, voz^vozeiráo, diabo^diabrete, gato^gatarráo, café^ cafezito. 5. Člen Doplň člen určitý, neurčitý nebo nulový a spojte jej správně s předložkou. Moro em.....Praga. Ele é de.....Brasil......Roberto é de.....Rio de.....Janeiro. Nós moramos em.....Alemanha......lingua checa é difícil para.....Portugueses. Estamos todos em ..... casa. Na sala há ..... secretária. Vou estar em ..... casa todo ..... dia. Todos ..... alunos já falam bem ..... checo. Falas .....portugués? Em todo.....pais existem escolas de línguas. A minha amiga está em.....Brasil. .....Júlia protege ..... casa de .....vizinhos. Lisboa é ..... cidade bonita. Nunca visitei ..... Ásia. Tenho ..... avó com 90 anos......Primavera é ... estacäo das flores. Onde é que vais passar ..... Carnaval? Podia dar-me ..... informacäo, por favor? Eles foram de férias para ..... Brasil......Pedro e ..... Ana säo ..... amigos. Escrevi.....carta a.....Pedro, mas ele näo recebeu.....minha carta...... Portugal é.....pais mais ocidental da Európa. Comprei.....calcas e.....sapatos em saldo.....férias grandes estäo a chegar. Hoje vamos a.....restaurante chines. Eles tém dois filhos:.....rapaz e.....rapariga......rapaz chama-se Miguel e..... a rapariga chama-se Margarida. Queria.....café, por favor. Estamos.....Janeiro. É dia.....1 de Janeiro. Olá,.....Pedro! Em.....Mocambique há ... praias mais lindas de.....mundo. O meu amigo vive em.....Cabo Verde. Queria passar.....lua de mel em.....Säo Torné o Principe. Aproveitei a minha viagem por.....Espanha para visitar.....Marrocos. Há muitos monumentos arquite(c)tónicos interessantes em .....Israel. Säo dez menos.....quarto. Säo vinte e cinco para.....cinco. Entre..... seis e.....sete vém.....meus amigos. A.....quatro e.....quarto comeca a série de filmes......flor mais linda é, para mim, é girassol. Queria pedir-te.....favor. Näo tens.....razäo quando dizes que é muito fraco. 6. Přídavná jména 1. Vytvořte elativ od adjektiv: amável, fácil, pobre, cruel, doce, diel, frio, nobre, sábio, célebre. 2. Označte, která adjektiva jsou dvojvýchodná a která jednovýchodná. U dvoj-východných adjektiv napište ženský rod: bonito, alemäo, beiräo, anterior, comum, loquaz, cristäo, montés, cru, só, cortés, europeu, portugués, pedrés, espanhol, andaluz, canadense, azul, trabalhador, bom, mau, simples, burgués, tricolor, camponés, exterior, falador, pior, notável, judeu, ateu, ruim, espertalhäo, charlatäo, reles, capaz, brincalhäo, parvo, säo. 3. Nahraďte předložkové konstrukce označené kurzivou relačními adjektivy: uma vontade de ferro, um programa de televisäo, a religiäo de Cristo, o frio do inverno, a poluicäo da atmosféra, a indústria de automóveis, uma cidade de província, os raios do Sol, a luz da Lua, um periodo de estágio, a fase de início, uma companhia de petróleo, um trabalho de rotina, campanhas de publicidade, o tecido dos pulmöes, fogos de artifício, uma viagem de outono, o palácio do rei, a rebeldia dos jovens, a audiéncia do Papa, uma melhoria de salário, o azul do céu, o amor da mäe, os fregueses de hábito, uma doenca do coracäo. 4. Vytvořte množné číslo od následujících adjektiv: senil, trabalhador, cortés, verde-oliva, médico-cirúrgico, surdo-mudo, azul, cristäo, alemäo, comum. 5. Vytvořte toponymní adjektivum od následujících zeměpisných názvů: Suíca, Portugal, o Brasil, República Checa, Canadá, Europa, África, Säo Torné e Principe, Angola, Macau, a Madeira, os Acores. 6. Vytvořte komparativ od následujících adjektiv: bom, mau, grande, pequeno, interessante. 7. Vytvořte superlativ relativní od adjektiv: bom, mau, grande, pequeno, estudioso. 7. Zájmena 1. Přelož následující konstrukce pomocí přivlastňovacích zájmen: moje kočka, tvůj dům, můj hrad, jejich zahrada, naše hodiny, jeho bratr, jejich matka, vaše teta, její škola, jeho kamarád, naši přátelé, naše řeky, vaše místo, Vaše růže, její knihy, jejich sešity, tvoji rodiče, mé knihy, vaše peníze. 2. Přelož následující věty: 1.Půjdeš se mnou na oslavu? 2. Ano, půjdu s tebou. 3. Počkejte na mě. 4. Pojedu s vámi výtahem dolů. 5. Přinesl jsem tento dárek pro tebe. Pro mě? Děkuji. 6. Mluvili jsme o vás dnes ráno, Fátimo. 7. Oni bydlí blízko nás. 8. Také jdeš s námi? 9. Ředitel si přeje s vámi mluvit, pane Rocho. 10. Dnes s nimi nepůjdu ven, tak se mnou počítejte na večeři. 11. Anna jede s námi a Joáo musí jet s tebou. 12. Zdá se mi o tobě každou noc. 13. Nesu tyto květiny pro vás, paní Margarito. 14. Je tu pro vás jedna zásilka, pane Oliveiro. 15. Bydlíš blízko nás. Tak teď jsme sousedi. 16. Také je zveme (učitele). 17. Vezměte je autem (Jana a Annu). 18. Obléká si ho (kabát). 19. Zvedají ji (tu krabici). 20. Dobře je dělají (ty cviky). 21. Dělá je doma (ta cvičení). 22. Dávají ji Anně (ten dárek). 23. Pavel to platí. 24. Zavezu tě domů. 25. Dnes to podepíšu. 26. Nemůžu je najít. 3. Přeložte pomocí ukazovacích zájmen: 1. No toto! 2. Tohle nám tedy scházelo! 3. No, to je teda dobrý! 4. V tom je právě ten háček. 5. Na to se teda podívejme. 4. Přeložte pomocí vztažných zájmen: l.To je země, v níž se narodil. 2. To bylo to, co nikdo nevěděl. 3. Kdo chce mít peníze, musí pracovat. 4. To jsou starosti toho, kdo nemá nic na práci. 5. Je to věc, proti níž nic nezmůžeme. 6. Škola, jejímž ředitelem je pan Santos, je velmi kvalitní. 7. Dal jsem tolik, kolik jsem mohl dát. 8. Podaří se mu vždy udělat vše, co mu řekneš. 5. Přeložte pomocí neurčitých zájmen tanto,quanto, qualquer, cada l.To je jedno. 2. O to lépe. 3. velmi pozdě; 4. Možná má pravdu. 5. Každý ví, kde ho bota tlačí. 6. To je ale chování! 7. Ty máš ale řeči! 8. všichni zároveň. 9. být protivný 10. být nesnesitelný 8. Číslovky: 1. Základní číslovky 3, 9, 10, 14, 19, 40, 80, 90, 100, 101, 200, 400, 500, 900, 1000, 1001, 1200; 2. Řadové číslovky: 2, 6, 7, 10, 11, 12, 13, 17, 21, 22, 60, 70, 101, 200, 400, 900, 1000, 1001, 1200, 2000; 3. Období určeného počtu let: tříletí, čtyřletí, pětiletí, šestiletí, sedmiletí, osmiletí; 4. Doplňte výročí: padesátileté výročí, dvousetleté výročí, čtyřsetleté výročí, tisícileté výročí, 5. Přeložte: čtyřicetiletý, osmdesátiletý, devadesátiletý, stoletý 6. Násobné číslovky: l,5x, 2x, 5x, 8x, llx cvičen 7. Zlomkové číslovky-jmenovatele: 2, 3,4, 5, 6, 7, 8, 9, 10,11, 12, 13, 14, 15,16, 17, 18, 19, 21, 1/4, 1/6, 3/8, 6/9, 4/12 milióntina 8. Desetinná čísla: 0,1; 0,01; 0,001; 3,5; 0,46; 23,78. 11 Klíč/Řešení: Morfologie 1. Jsou to morfémy lexikální povahy, které jsou volné. 2. Morfémy bázové jsou zapojené do vnitřní struktury lexému a vytvářejí jeho lexikální základ (filh-a „dcera" fal-o „mluví-m", bo-a „dobr-á", flor-es „květin-y"). 3. Morfémy derivační jsou morfémy opírající se o morfémy bázové, k nimž připojují nějaký lexikální sém vytvářející příbuzný, ale přece jen nový lexém (papel-aria „papír-nictví", com-por „složit" saud-ável „zdrav-ý"). 4. Kořeny neboli kořenové morfy, implikují základní složku významu lexému a můžou být volné - autonomní (hoje, aqui, päo) nebo vázané - bázové (filh-a, trabalh-ei). 5. V portugalském slově cháleiras (množné číslo), je „cha-" kořenem, tedy morfémem nesoucím význam slova, „-/-„ je infix spojující kořen a sufix,,-eira-", který je odvozovací morfém nesoucí význam nádoby (stejně jako caí'eteira-kávovar), a „s" je jmennou koncovkou, jde o flektivní gramatický morfém, který určuje množné číslo. 6. dormir-durmo „spát", „spím", nebo vestir-visto, „obléci se", „oblékám se". 7. torax „hrudní koš" je plurál také realizován nulovým morfémem (o torax „hrudník", os torax „hrudníky"). 8. V portugalštině se můžeme setkat s alomorfy například v případě množného čísla podstatných jmen: -s, -es, -is, -éis ,-ôes, -äo, -äes, -0- ( cafés „kávy", professores „profesoři", funis „trychtýře", papéis „papíry", coragôes „srdce", cidadäos „občané", cäes „psi", atlas „atlasy"). 9. R + 0 bosque, caga, mäo; R + F nebo R+a cagador, a+R+a amanhecer, 10. R+R aguardente. Slovotvorba 1. desgostar - derivace s předponou des-(nelíbit se); gostoso - derivace s příponou -oso (vkusný, líbivý); gosto-da-vida - skládání pomocí dvou podstatných jmen a předložky (druh švestky). 2. Vytvoř slova s prefixy latinského původu ab-, contra-, entre-, ex-, em-, en-, intro-, ob-, o-, per-; abdicar zříci se embarcar nalodit abdicacäo zřeknutí se enterrar pohřbít contradizer protiřečit introduzir uvést contradicäo protiřečení, intromissäo vměšování entreabrir pootevřít objeto 1 předmět entrelinha meziřádek ocorrer stát se exportar vyvážet obstáculo překážka extrair vytrhnout, vytěžit percorrer procestovat, projet extracäo 2 vytrhnutí, těžba perfurar provrtat, děrovat 1) Podle starého pravopisu: objecto. 2) Podle starého pravopisu: extraccäo. 3. Vytvoř slova odvozená prefixy latinského původu an-, a-, anti-, arce-, arque-, peri-, e-, dia-, are-, di, si-, hipo-, pro-, sim-, sin-. anarquista anarchista arcanjo archanděl ateu 1 jem. ateista diocese diocéze ateia antipoda protinožec sílaba slabika arcebispo arcibiskup hipotensäo hypotenze arquétipo archetyp prólogo předmluva perífrase perifráze, opis simpatia sympatie éxodo exodus prognóstico prognóza diagnóstico diagnóza sinfonia symfonie 4. Vytvoř augmentativa od následujících slov. rico^ ricaco, säbio^ sabichäo, barbar barbaca, animal-^ animalaco, boca^ bocarra, cabeca^ cabecorra, médico^ medicastro, poeta-> poetastro, lobo^ lobaz 5. Vytvoř deminutiva od následujících slov: víbora -> víborazinha; homem -> homenzinho, livro -> livrinho -> livrozinho, cadeira^ cadeirinha -> cadeirazinha, percurso -> percursozinho -> percursinh, rendimento -> rendimentozinho -> rendimentinho, barbar barbicha verso^verseto velho ->velhote;filho -> filhote; lebre -> lebrote, beber -> bebericar, dormir -> dormitar; saltar -> saltitar. 6. Vytvoř knižní deminutiva: corpo^corpúsculo , febre -> febrícula, globo -> glóbulo, gota -> gotícula, gräo -> granulo, parte -> partícula, verso ->versículo. 7. Vytvoř hromadná podstatná jména od: boi-^boiada, pzpel-^papelada, fó\hsi->folhagem. 8. vytvoř podstatná jména od přídavných jmen: cruel, -> crueldade, digno^dignidade, belo^beleza, feliz-^felicidade, rico^riqueza, amargo^amargura, grato^gratidäo, velho^velhice, amável -> amabilidade. 9. Vytvoř název národnosti či původu od následujících zeměpisných názvů: Sraga ->braguense, Lisboa -> lisboeta, Brasil -> brasileiro, Portugaly portugués, Alemanha^alemäo, Canadá-canadense,, Europa ->europeu. 10. Vytvořparasynteticky odvozená slova od: alma^desalmado,pátria^repatriar, repatriacäo, manhä^amanhecer, noite^anoitecer, velkouenvelhecer, jovem-rejuvenescer. Podstatná jména 1. Doplňte člen v mužském či ženském rodě u následujících substantiv: a tribo, a sé, a velhice, o chá, o herói, a lä, a árvore, o lume, o vale, o diploma, o programa, a chaminé, a fome, a cor, a foto, o sofa, o sangue, a dieta, o j ardim, o carro, o comboio, a viagem, a chave, o fantasma, o feijäo, o vulcäo, a operacäo, a cidadá, o profeta, o boi, a irmä, a cirurgiä, a actriz, a avó, a ordem 2. Vytvořte ženský rod od následujících substantiv: O doutor A doutora Ofrade Afreira O a(c)tor A a(c)triz O poeta A poetisa O vendedor A vendedora O ladräo A ladra, a ladrona Ojudeu Ajudia O rei A rainha O europeu A europeia O herói A heroina O leäo A leoa O rapaz A rapariga O alemäo A alerna O avô A avó O cidadäo A cidadä O tigre O tigre fémea (a tigresa) O cliente A cliente O cäo A cadela O principe A princesa O galo A galinha 3. Vytvořte plurál od následujících substantiv: o homem^os homens, o capitäo^os capitäes, a colher^as colheres, o café^ os cafés, o farol^os faróis, o atlas^os atlas, o túnel^os túneis, o cará(c)ter^ os cara(c) teres, olápis^oslápis, o cônsul^oscônsules, o espécimen^osespecímenes, o animals os animais, a licäo^as licóes, o vulcäo^os vulcóes, o papel^os papéis, o hífen^os hífenes, o alemäo^os alemaes, o barril^os barris, a mäo^as mäos, o som^os sons, o funil^ os funis, o órgäo^os órgäos, o atum^os atuns, o réptil^os répteis, o veráo^os veróes, o coracäo^oscoracóes, o oásis^osoásis, o päo^ospäes, o cataläo^oscataläes ,o mal^ os males, o botäo^os botóes, o cidadáo^os cidadäos, o tórax^os torax, o sótäo^os sótaos, o portugués^os Portugueses, a cal^as cais/ as cales, o irmäo -^os irmäos, o papelzinho^ os papéizinhos, o irmäozinho^os irmäozinhos, o chäo^os chaos, o vulcáo^ os vulcóes. 4. Určete, která slova jsou diminutivní (D) a která augmentativní (A). rapaz^rapazote(D), faca^facalháo(A), papel^papelinho(D), solteira^solteirona(A), burro^burrico(D), folha^folhete(D), drama^dramalhäo(A),chapéu^chapeläo(A),chuva^chuvisco(D),rio^riacho(D), globo^glóbulo(D), janela^janelinha(D), rua^ruela(D), porta^portáo(A), gräo^gränulo(D), sala^saläo(A), voz^vozeiräo(A), diabo^diabrete(D), gato^gatarräo(A), café^cafezito(D). Člen Doplň určitý, neurčitý člen a spoj správně s předložkou. Moro em Praga. Ele é do Brasil. O Joäo é economista. O Roberto é do Rio de Janeiro. Nós moramos na Alemanha. A lingua checa é difícil para os Portugueses. Estamos todos em casa. Na sala há uma secretária. Vou estar em casa todo o dia. Todos os alunos já falam bem checo. Falas portugués? Em todo o pais existem escolas de línguas. A minha amiga está no Brasil. A Julia protege a casa dos vizinhos. Lisboa é uma cidade bonita. Nunca visitei a Ásia. Tenho a avó com 90 anos. A Primavera é a estacäo das flores. Onde é que vais passar o Carnaval? Podia dar-me uma informacäo, por favor? Eies foram de férias para o Brasil. O Pedro e a Ana säo amigos. Escrevi uma carta ao Pedro, mas ele näo recebeu a minha carta. Portugal é o pais mais ocidental da Europa. Comprei umas calcas e uns sapatos em saldo. As férias grandes estäo a chegar. Hoje vamos ao restaurante chinés. Eies tem dois filhos: um rapaz e uma rapariga. O rapaz chama-se Miguel e a rapariga chama-se Margarida. Queria um café, por favor. Estamos em Janeiro. Estamos no dia 1 de Janeiro. Olá, Pedro! Em Mocambique há as praias mais lindas do mundo. O meu amigo vive em Cabo Verde. Queria passar a lua de mel em Säo Torné o Principe. Aproveitei a minha viagem por Espanha para visitar o Marrocos. Há muitos monumentos arquite(c)tónicos interessantes em Israel. Säo dez menos um quarto. Säo vinte e cinco para as cinco. Entre as seis e as sete vém os meus amigos. Äs quatro e um quarto comeca a série de filmes. A flor mais linda é, para mim, é girassol. Queria pedir-te um favor.Näo tens razäo quando dizes que é muito fraco. Adjektiva 1. Označte, která adjektiva jsou dvoj východná (B) a která jednovýchodná (U). U dvoj východných adjektiv napište ženský rod: bonito^bonita, alemäo^alemä,beiräo^beiroa, anterior (U) ,comum (U),loquaz (U), cristäo^cristä, montés (U), cru^crua, só (U), cortés(U), europeu^europeia, portugués^portuguesa, pedrés (U), espanhol^espanhola, andaluz^andaluza, canadense (U), azul (U), trabalhador^trabalhadora, bom^boa, mau^má, simples (U), burgués^burguesa, tricolor (U), camponés^camponesa, exterior (U), falador^faladora, pior (U), notável (U), judeu^judia, ateu^ateia, mim (U), espertalháo^espertalhona, charlatáo^charlatá, charlatona, reles (U), capaz (U), brincalháo^brincalhona, parvo^parva, sáo^sá. 2. Nahraďte předložkové konstrukce relačními adjektivy: uma vontade de ferro^férrea., um programa de fe/ev/sao^televisivo, a religiáo de Cristo^cristá, o frio do mverao^invernal, a poluicáo da afmos/era^atmosférica, a indústria de awfomove/s^automóvel, automobilística, uma cidade de província-^proyincidX, os raios do So/^solares, a luz da Lwa^lunar, um periodo de esfag/o^estagiário, a fase de m/do^inicial, uma companhia de petróleo^petroleira., um trabalho de rofma^rotineiro, campanhas de publicidade^publicitári&s, o tecido dos pw/moes^pulmonares, fogos de arfzyžao^artindais,umaviagem