UMBERTO ECO ŠEST PROCHÁZEK LITERÁRNÍMI LESY PŘEDNÁŠKY NA HARVARDOVĚ UNIVERZITĚ Obsah Vcházíme do lesů 7 Lesy okolo Loisy 41 Otálení v lesích , 69 Pravděpodobné lesy 104 Podivuhodný prípad ulice ^mndom 131 Sm/šlené Protokoly 157 Poznámka 189 Rejstřík 191 Vcházíme do lesů Úvodem bych rád vzpomněl na Itala Calvina, kterého před osmi lety pozvali, aby přednesl svých šest norton-ských přednášek. Než nás opustil, stačil jich napsat pouze pět. Nepřipomínám ho jen jako svého přítele, ale také jako autora knihy If on a Winter's Night a Traveler, protože jeho román se zabývá přítomností čtenáře v příběhu a já své přednášky věnuji z velké části témuž tématu. V roce, kdy vyšla v Itálii Calvinova kniha, vydali i jednu z mých, konkrétně šlo o knihu Lector in fabula. Tento titul odpovídá anglickému překladu Role čtenáře jen částečně. Anglický a italský název tohoto díla se liší, protože pokud bychom italský (či vlastně latinský) titul přeložili do angličtiny doslovně, zněl by »Čtenář v pohádce«, což je nicne-říkající. Italský výraz »Lupus in fabula« je ekvivalentem výrazu »My o vlku«, používá se v situaci, kdy se náhle objeví někdo, o kom se předtím ostatní bavili. Zatímco italský výraz se odvolává na vlka, který se objevuje ve všech lidových povídačkách, já mám na mysli čtenáře. Ovšemže vlk v mnoha situacích vůbec nevystupuje a brzy zjistíme, že namísto něj tu může být třeba nějaký obr-lidožrout. Cte-nář je však v příběhu přítomen vždy, a právě on je nejen základní součástí vypravěčského procesu, ale i příběhu samého. Každý, kdo by dnes porovnával mou knihu Lector in fabula s dílem Ifon a Winter's Night a Traveler, by si mohl myslet, že jde o jakousi reakci na Calvinovu knihu. Ovšem tato dvě díla vyšla zhruba ve stejnou dobu a ani jeden Vcházíme do lesů 7 z nás dvou netušil, co píše ten druhý, ačkoliv jsme se oba již nějakou dobu podrobně zabývali stejnými otázkami. Když mi Calvino posílal svoji knihu, musel už znát moje dílo, protože v jeho věnování stojí: »A Umberto: superior stabat lector, longeque inferior Italo Calvino.« Citát je zřejmě převzat z Phaedrovy bajky o vlku a beránkovi ^Superior stabat lupus, longeque inferior agnus« neboli »Vlk stál výše a beránek níže po proudu«) a Calvino tím narážel na mou Lector in fabula. Ovšem výraz »longeque inferior*, což znamená »po proudu« a »podřízený« či »méně důležitý*, není zcela jasný a nevíme, koho vlastně označuje. Chápeme-li slovo »lector« de dieto jako označení mé knihy, pak Calvino zvolil ironicky skromný tón anebo se hrdě hlásí ke kladné roli beránka a teoretikovi tak zůstává úloha zlého vlka. Pokud budeme naopak brát slovo »lector« de re jako označení čtenáře, pak Calvino složil velkou poklonu úloze čtenáře. Abych složil poklonu Calvinovi, volím za počátek svých úvah druhý z jeho Šesti vzkazu příštímu tisíciletí1 (z jeho nor-tonských přednášek), »vzkaz« věnovaný rychlosti, v němž odkazuje k padesátému sedmému příběhu ze své antologie Italské pohádky; Jeden král onemocněl. Přišli lékaři a řekli mu: „Poslyšte, Milost,, chcete-li se uzdravit, potřebujete pero z lidožrou-* který je napůl pták, napůl Je však velice obtížné cento lék získat, protože lidožrout sežere každého člověka který se mu namane.« 8 Vcházíme do lesů Král všem řekl, co potřebuje, aby se uzdravil, ale nikdo za lidožroutem nechtěl jít. Nakonec král požádal jednoho svého věrného a odvážného služebníka a ten souhlasil: »Půjdu tam.« Vysvětlili mu, kudy má jít: »Na vrcholu hory je sedm jeskyní a v jedné z nich bydlí lidožrout.«2 Calvino upozorňuje na to, že »nepadne ani slovo o tom, jakou nemocí král trpí a proč by měl mít proboha lido-žrout peří, ani o tom, jak vypadají ony jeskyně«, a oceňuje svižnost vyprávění, i když tvrdí, že »tato chvála rychlosti neznamená popření rozkoše z otálejal«\ Tomu věnuji svou třetí přednášku. Pro tuto chvíli jen poznamenejme, že kaž-dé vypravováni je nevyhnutelně a osudově rychlé, protože vytváří-li svět plný ohromného množství událostí a postav, nemůže vypovědět o tomto svěJEě^všejchjtxo^ Vyprávění jen_ naznačuje.a pak žádá od čtenáře, aby zaplnil celou řadu mezer sám. Nakonec — jak jsem již napsal — každý text je líným nástrojem, který vyžaduje od čtenáře, aby za něj sám udělal část jeho práce. Kdyby měl text sdělit vše, co má jeho příjemce pochopit, nikdy by neskončil. Kdybych vám zavolal a řekl: »Vezmu to po dálnici a za hodinu jsem u vás«, nebudete ode mne čekat vysvětlení, že pojedu po dálnici a svým autem. V knize velkého spisovatele-humoristy Achilla Campa-nila Za všechno může kapitán najdeme následující dialog: Pak Gedeon velikými gesty přivolal fiakr, který stál na kon- Vcházime do lesů 9 ci ulice. Starý drožkář s námahou slezl z kozlíku a úslužně přiběhl k našim přátelům, aby se zeptal: »Co ráčíte potřebovat?* „Vás ne, vás ne,« utrhl se Gedeon, »potřebuji kočár.« »Och,« omlouval se drožkář zklamaně, »myslel jsem, že chcete mě.« Vrátil se, vylezl zase na kozlík a zeptal se Gedeona, který se s Andreou usadil v kočáru: »Kam pojedeme?« Kůň napjal uši s pochopitelným znepokojením. »To vám nemohu prozradit,* vykřikl Gedeon, který střežil cajemství své výpravy. Drožkář nebyl zvědavý a nenaléhal. Setrvali na místě a kochali se vyhlídkou. Po několika minutách Gedeon zamumlal: »Na hrad Fiorenzina!« Kůň se zachvěl a kočí se zeptal: »Tak pozdě? Dojedeme v noci.« »To je pravda,« zabručel Gedeon, »pojedeme radši zítra ráno. Přijďte pro nás přesně v sedm.« »S kočárem?* zeptal se kočí. Gedeon se zamyslil. Pak řekl: »Ano, bude to tak lepší.* Zamířil k penziónu, ale ještě jednou se otočil a křičel na kočího: •Abych nezapomněl: taky s koněm!« »Jo?« řekl kočí, překvapené. „Jak chcete, mně je to jedno.«4 Tento úryvek je absurdní, protože jeho protagonisté; taejprve říkají méně, než by měli, a nakonec cítí potřebu sdělit (a slyšet) i to, co není nutno říkat. Někdy chce autor sdělit příliš mnoho, a může tak působit komičtěji než jeho postavy. V 19. století byla velice populární italskou spisovatelkou Carolina Invernizio. Příběhy jako Polibek mrtvé, Pomsta sílené ženy či Žalující mrtvola plnily sny celých proletárskych generací. Carolina Invernizio psala dost špatně a můj překlad bude dost věrný. V souvislosti s ní se upozorňuje na to, že měla odvahu či slabost uvést do literatury jazyk úředníčků nově vzniklého italského státu (té byrokracie, k níž patřil její manžel, šéf vojenské pekárny). Její novela Vražedný hostinec začíná takto: Byl překrásný večer, i když velice chladný. Ulice Turína byly ozářeny jako ve dne měsícem, který stál vysoko na obloze. Nádražní hodiny ukazovaly sedmou. V hale byl ohlušující ruch, protože se tu potkávaly dva nonstop rychlíky. Jeden se hotovil k odjezdu, druhý přijížděl.5 Neměli bychom být na paní Invernizio příliš přísní. Cítila jaksi, že rychlost je velkou předností vyprávění, ale nikdy by nemohla začít tak jako Kafka (ve své Promění) větou: »Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz.«6Její čtenáři by se okamžitě tázali, jak a proč se Řehoř Samsa změnil v hmyz a co jedl den předtím. Mimochodem, Alfred Kazin píše, že Thomas Mann Vcházíme do lesů Vcházíme do lesů I I půjčil jeden Kafkův román Einsteinovi, ale ten mu jej vrátil a poznamenal: »NedaIo se to číst. Lidská mysl na to nestačí.*7 Einstein si zřejmě stěžoval, že příběh se trochu vleče (dále však umění zpomalit pochválím). Jistě, čtenář neví vždy jak se vyrovnat se spádem textu. Roger Schank nám v Čteni a porozumění vypravuje zase jiný příběh: John miloval Mary, ale ta si ho nechtěla vzít. Jednoho dne unesl Mary ze zámku drak. John vsedl na koně a draka zabil. Mary souhlasila se sňatkem. Od té doby spolu šťastně žili." Ve své knize se Schank zabývá tím, jak děti rozumí tomu, co čtou, a ptal se na tento příběh tříleté holčičky. P: Proč John zabil draka? C: Protože byl škaredý P: Co na něm bylo škaredé? C: Byl nebezpečný. P-Jak byl nebezpečný? C: Asi na něho plival oheň. P: Proč Mary souhlasila s tím, že se za Johna provdá? C: Protože ho měla moc ráda a on si hrozně přál ožen.t se s ní. * Ale proč se Mary rozhodla, že si Johna vezme, když nejdřív nechtěla? C: To je těžká otázka. Vcházíme do lesů P: A co mi odpovíš? C: Protože tenkrát ho nechtěla a on ji pak moc přemlouval a pořád jí vykládal o svatbě, no a pak si řekla, že si ji vezme, teda ho. Je zřejmé, žé k dívčině životní zkušenosti patří skutečnost, že draci dští z nozder plameny, ale nikoliv to, že člo: věk může — buď z vděčnosti či z obdivu — kapitulovat před láskou, kterou neopětuje. Příběh může mít větší či menší spád, to jest může být více či méně eliptický Ovšem do jaké míry můžg_být eliptický, to je dáno typem čtenáře, jemuž je určen. Protože se snažím ospravedlnit bláznivé názvy všech svých děl, musím obhájit i titul svých harvardských přednášek. Les je metaforou pro narativní text, nejen text po-hádek, ale jakýkoliv narativní text. Takovým lesem je Dublin, kde se namísto Červené Karkulky potkáte s Molly Bloomovou, či Casablanca, kde potkáme Usu Lundovou a Ricka Blainea. Abychom použili metafory, se kterou přišel Jorge Luis Borges (další duch, který je tolik přítomen v těchto přednáškách a který zde před pětadvaceti lety sám přednášel), les je jako zahrada protkaná stezkami, jež se rozdvojují. I v lese, kde nejsou cestičky dobře prošlapané, si každý může najít svou vlastní pěšinku tak, že volí cestu vpravo či vlevo od určitého stromu, a tak si vybírá u každého stromu, na který narazí. V narativním textu je čtenář nucen volit neustále. Tuto Vcházíme do lesů l 3 nevyhnutelnost volby nacházíme dokonce i na úrovni jednotlivé vety - alespoň vždy, když obsahuje tranzitivní sloveso Kdykoliv se mluvčí chystá ukončit větu, my jako čtenáři či posluchači uzavíráme sázku (byť nevědomky) -předvídáme volbu mluvčího anebo napjatě očekáváme, jakou možnost zvolí (alespoň u tak dramatických vět jako »Minulou noc jsem na hřbitově u kostela viděl...«). Někdy nám chce dát vypravěč volnost, abychom si svobodně představili, jak bude příběh pokračovat. Vezměme si například závěr Poeova Dobrodružství Arthura Gordona Pyma: A pak jsme se už řítili do náruče kataraktu, v němž se dokořán otevřel jícen, aby nás přijal. Ale tu se před námi vztyčila zahalená lidská postava, daleko větší a mohutnější než kterýkoli tvor přebývající mezi lidmi. Barva pleti této postavy byla čirá, sněhová běl.' Hlas vypravěče se tu pomalu ztrácí, autor chce, abychom strávili zbytek života uvažováním o tom, co se stalo. Protože se obává, že nás dost nesžírá touha dozvědět se, co nám nikdy nebude odhaleno, autor, nikoliv hlas vypravěče, na konci poznamená, že poté, co zmizel pan Pym, »něko-lik málo kapitol, které měly dovršit toto vyprávění... se nenávratné ztratilo.* Z tohoto lesa neutečeme. To dobře ví například i jules Verne, Charles Romyn Dake či H. P. Lo-vecřaft, kteří se v tomto lese rozhodli zůstat a zkusili v Py-move příběhu pokračovat. I 4 Vcházíme do lesů Jsou však případy, kdy nám chce autor nemilosrdně ukázat, že nejsme Stanley, ale Livingstone, a že je nám souzeno, abychom se v lese ztratili, protože stále volíme špatně. Vezměme si Laurence Sterna a začátek jeho Tristra-ma Shandyho: Škoda, že si toho, když mě plodili, můj otec nebo má matka, ba vlastně oba, jakož bylo jejich svatou povinností, lépe nehleděli; kdyby byli rozvážili, jak mnoho záleží na tom, co činí... Copak asi mohli manželé Shandyovi v tento tak delikátní okamžik dělat? Aby měl čtenář čas udělat si nějaký rozumný názor (třeba i uvádějící do rozpaků), uchyluje se Sterne celým odstavcem k digresi (což dokazuje, že Cal-vino měl pravdu, když nepodceňoval umění zpomalit), a pak odhaluje chybu, která byla zmíněna v úvodní scéně: »Prosím tě pěkně,« řekla matka, »nezapomněl jsi natáhnout pendlovky?« — »Kristepane!« ulevil si otec výkřikem, ale tak, že přitom ztlumil hlas: - »Jestlipak co svět světem stojí nějaká ženská vytrhla muže z práce takovou pitomou otázkou!«10 Jak vidíme, otec si myslí o matce přesně totéž, co čtenář o S ternoví. Existoval někdy autor, jakkoli zlomyslný, který doháněl své čtenáře k takovému zoufalství? Po Sternovi se avantgardní vyprávění snažilo nejen pře- Vcházlme do lesů I 5 kazit nám čtenářům naše očekávání, ale dokonce vytvořit čtenáře, kteří očekávají od knihy, již čtou, naprostou svobodu volby. Ovšem, z této volnosti se můžeme těšit právě proto, že (a to je potvrzeno tisíciletou tradicí, v níž jsou obsažena vyprávění od primitivních mýtů až po moderní detektivní romány) čtenáři si většinou přejí volit v onom lese vyprávění, protože předpokládají, že některé volby jsou rozumnější rtež jiné. Používám slova »rozumný«, jako by tyto volby vycházely ze zdravého selského rozumu. Bylo by však chybou předpokládat, že fikce se čte podle zdravého rozumu. Tohle od nás jistě nežádá Sterne, Poe, ba ani autor (pokud nějaký kdy byl) Červené Karkulky. Ve skutečnosti by nás zdravý rozum vedl k odmítnutí myšlenky, že v lese potkáme mluvícího vlka. Co mám tedy na mysli, když říkám, že v lese vyprávění musí čtenář volit rozumně? Tady se musím zmínit o dvou pojmech, které jsem již probral jinde. Konkrétně mám na mysli modelového čte-:;á"v a modelového amora." Modelový čtenář příběhu není empirický čtenář. Empirickým čtenářem jste vy, já, kdokoliv, kdo čte nějaký text. Empiričtí čtenáři mohou číst mnoha způsoby a neexistuje žádné pravidlo, které by jim předepisovalo jak číst, p*> tože často berou text jako nádobu pro své vlastní vášně, které mohou přicházet zvnějšku, m.mo text, anebo které ' vn,chte« náhodou probouzíj • Pokud jste někdy ve stavu hlubokého zármutku sledoval, nejakou komedii, dobře víte, že je těžké se v takovou I é Vcházíme do lesů chvíli u humorně laděného filmu bavit. To není všechno. Když pak stejný film vidíte náhodou po letech znovu, nemusí vám být do smíchu, protože každá scéna vám bude připomínat žal, který jste pociťovali tenkrát poprvé. Jako empirický divák tedy budete tento film »číst« špatně Ovšem vzhledem k čemu »špatně«? Vzhledem k typu diváka, který měl na mysli režisér, tedy diváka, který se rád směje a rád sleduje příběhy, které se ho osobně nedotýkají. Tento typ diváka (či čtenáře) nazvvám tnncieiqyý ccendiVIe to jakýsi ideálmjyjj, kterého text nechápe jen jako spolupracovníka, ale snaží se ho zároveň tvořit. Začíná-li texr frází »Bylo-nebylo«, vysílá tím signál, který okamžitě umožňuje výběr jeho modelového čtenáře. Tím musí být dítě či alespoň někdo, kdo je ochoten přijmout něco, co sahá mimo zdravý rozum a střízlivé chápání. Když vyšel můj druhý román, Foucaultovo kyvadlo, napsal mi přítel z dětství, kterého jsem léta neviděl: »Milý Um-berto, nevzpomínám si, že bych ti někdy vyprávěl pohnuty příběh mého strýce a tet)', myslím si však, že od tebe nebylo zrovna taktní použít jej ve svém románu.« Ano, ve své knize uvádím několik epizod o »strýci Carlovi« a »tetě Caterině«, o strýci a tetě hlavní postavy, Jacopa Belba. Je pravda, že tyto postavy skutečně existovaly - až na několik změn vyprávím příběh ze svého dětství, příběh o strýci a tetě, kteří se ovšem jmenovali jinak. Odepsal jsem příteli, že strýc Carlo a teta Catcrina jsou moji příbuzní, ne jeho, a že tedy na ně mám autorské právo. Ani jsem nevěděl, že má nejakého strýce či tetu. Přítel se mi omluvil. Příběh ho BRNO ta* zaujal, ai se mu zdálo, že poznává některé epizody, které se přihodily jeho strýci a tetě. Není to nemožné, protože za války (do té doby se vracely mé vzpomínky) se děly podobné věci různým strýcům a tetám. Co se stalo mému příteli? Hledal v lese něco, co nebylo ram. ale v jeho osobní paměti. Pro mě je dobře, když při procházce tímto lesem využiji veškeré zkušenosti a objevy, abych se dozvěděl něco o životě, minulosti a budoucnosti. Ovšem les je tu pro všechny, a proto v něm nesmím hledat fakta a pocity, které se týkají jenom mne. Jinak (jak jsem uvedl ve svých dvou posledních knihách, Meze interpretace a Interpretace a přílišná interpretace12) bych text nein-terpretoval, ale spíše používal. Samozřejmě nikdo vám nemůže zakázat, abyste použili nějaký text jako základ pro své snění. Děláme to často. Ovšem snění není veřejná věc. f Vede nás k tomu, že se v lese vyprávění pohybujeme, jako J by to byla naše soukromá zahrada. Musíme tedy dodržovat pravidla hry a modelový čtenář je ten, kdo chce takovou hru hiát, Můj přítel na tato pravidla zapomněl a přidal svá osobní očekávání empirického čtenáře k těm, která autor vyžadoval od modelového čtenáře, i Autor má samozřejmě k dispozici určité žánrové znaky, | které může použít, aby modelového čtenáře poučil. Tyto S* m°hou ^ "sto velmi zavádějící. Pinocchiova dobrodružstvíCrhQoWod^o začínají takto: "Byl jednou...* ' 8 Vcházíme do lesů »Kdepak, děti, neuhádly jste. Byl jednou jeden kus dreva.«" Jde o velice složitý začátek. Nejprve Collodi jakoby naznačuje, že začíná pohádka. Jakmile jsou jeho čtenáři přesvědčeni, že jde o příběh pro děti, objevují se na scéně děti jako autorovi partneři v dialogu a pak, protože uvažují jako děti zvyklé na pohádky, volí chybně. Není to tedy snad příběh pro děti? Aby tento chybný předpoklad opravil, obrací se autor posléze znovu na mladé čtenáře, takže ti pak mohou číst příběh dále, jako by byl určen jim a jednoduše předpokládají, že to není pohádka o králi, ale o loutce. A na konci nebudou zklamáni. Nicméně onen začátek je jakýmsi šibalským mrknutím na dospělé čtenáře. Copak by nemohla být pohádka i pro ně? A nemůže to mrknutí naznačovat, že by měli text číst v jiném světle a zároveň předstírat, že jsou dětmi, aby tak mohli porozumět alegorickému významu pohádky? Tento začátek vedl k celé řadě psychoanalytických, antropologických a satirických výkladů Pinocchia, z nichž nejsou všechny tak docela absurdní. Možná, že Collodi chtěl hrát dvojí hru. Velká část toho, co nás na této útlé a velké knize fascinuje, plyne právě z tohoto podezření. Kdo stanovuje tato pravidla hry a tato omezení? Jinak řečeno - kdo vytváří modelového čtenáře? »Autor«, odpoví okamžitě moji malí posluchači. Měli bychom poté, co jsme s takovými obtížemi vysvětlili rozdíl mezi modelovým a empirickým čtenářem, pov žovat autora za šarlatána, který píše příběh a rozhoduje a- VcMzíme do lesů I 9 m, jakého modelového čtenáře je třeba vytvoht, a to třeba z důvodů, ke kterým se nemůže přiznat, anebo je zná pouze jeho psychoanalytik? Povím vám rovnou, že mě em-I p^aucorn^apvního tcxmfó jakéhokoli jiného textu) vůbec nezajímá. Vím, že tím urazím řadu svých posluchačů, kteří možná strávili mnoho času pročítáním životopisů Jane Austenové či Prousta, Dostojevského nebo Salingera. Jsem si moc dobře vědom toho, jak kouzelné a vzrušující je nahlížet do soukromých životu skutečných lidí, které jsme si zamilovali jako své blízké přátele. Stalo se pro mne velkým příkladem a útěchou, když jsem se coby netrpělivý badatel-začátečník dozvěděl, že Kant napsal své vrcholné filosofické dílo ve ctihodném věku padesáti sedmi let. Vždy jsem ovšem šíleně žárlil, když jsem si vzpomněl, že Raymond Radiguet napsal Ďábla v těle jako dvacetiletý. Tyhle vědomosti nám ovšem nepomohou rozhodnout, zda měl Kant pravdu, když zvýšil počet kategorií z deseti na dvanáct, či zdaje Ďábel v těle mistrovským dílem (bylo by, i kdyby je Radiguet napsal v sedmapadesáti). Možnost/ že Mona Lisaje bisexuálni, je zajímavým estetickým tématem, zatímco sexuální sklony Leonarda da Vinci jsou - pokud jde o mé »čtení« tohoto obrazu - pouhými klepy. V následujících přednáškách se budu často odvolávat na jednu , největších knih, jaká kdy byla napsán, Je to Sylv* Getatda de Nervala.Cet, jsem ji poprvé, když mi bylo spatný referát. Od roku 1976 jsem »apsal jsem o ní velíc *0 Vcházíme do lesů o této knize vedl řadu seminářů na univerzitě v Boloni. Vý-( sledkem byly tři dizertační práce a zvláštní číslo časopisu VS, které vyšlo v roce 1982.14 V roce 1984 jsem věnoval Sylvii kurs postgraduálního studia, který vyústil v několik velmi pozoruhodných seminárních prací. Dnes znám každou čárku a každý skrytý mechanismus té novely. Zkušenost, kterou mám s opakovaným čtením textu v průběhu čtyřiceti let, mi ukázala, jak hloupí jsou ti, kteří tvrdí, že pitvání textu a pozorné čtení mu odebírají jeho kouzlo. Kdykoliv beru do ruky Sylvii, i když ji znám do nejmenších podrobností — a možná právě proto — vždy si ji znovu zamiluji, jako bych ji četl poprvě\ Zde je úvodní pasáž Sylvie a její překlad: Je sorrais ďun théátre oú touš les soirs je paraissais aux avanc-scěnes en grande tenue de soupirant... Vycházel jsem divadla, v němž jsem každý večer sedával v předních řadách, vyparáděn jako unylý milenec.1'' Angličtina (stejně jako čeština - pozn. překl.) nemá imperfektum, takže překladatel si může vybrat mezi různými způsoby, jak s francouzským imperfektem naložit. Imperfektum je velice zajímavý čas, protože vyjadřuje trvání děje i jeho opakovanost. Jako čas vyjadřující trvání děje nám říká, že v minulosti se něco dělo, ale neudává přesný čas; začátek ani konec děje neznáme. Jako iterativum naznačuje, že děj se opakoval. Nikdy však nevíme, kdy je imperfektum použito jako iterativní, kdy pro vyjádření trvání, či Vcházíme do lesů 2 I kdv má wznamv oba. V úvodu Sylvie první »sorta,s« du-ranvní protože odchod z divadla jistou dobu trvá. Druhé .mperfektum, »paraissais«, je zároveň durativní i iterativ-ni Z textu jasné vyplývá, že ona osoba chodila do divadla každý večer. Použití imperfekta to sděluje i bez tohoto objasnění. Právě dvojznačnost tohoto slovesného času z něj činí nejvhodnější nástroj pro popisování snů či nočních můr. Používá se také v pohádkách. »Bylo nebylo« je v italštině »C'era una volta* - »una volta« můžeme přeložit jako »jcdnou«, ale imperfektum naznačuje, že jde o neurčitou, blíže nespecifikovanou dobu, zřejmě opakovanou, což vyjadřuje anglické »upon a time« (a české »Byl jednou...* - pozn. překl.) Iterativní použití francouzského »paraissais« je v překladu vyjádřeno slovy »každý večer«. Prvek frekvence by však mohl být vyjádřen i pouhým použitím slovesa "sedával*. Nejde tu o pouhou shodu náhod. Velké potěšení nám při čtení Sylvie přináší dobře promyšlené střídání imperfekta a prostého minulého času. Použitím imperfekta vytváříme jakoby snovou atmosféru příběhu, jako bychom néco pozorovali napolo zavřenýma očima. Nerval neměl na mysli anglofonního (ani českého - pozn. překl.) modelového čtenáře, protože angličtina byla pro jeho cíle příliš precizní (češtma pak zcela odlišná - pozn. překl.). K Nervalovu užití imperfekta se vrátím ješté v následuje přednášce. Brzy však uvidíme, jak důležitý je tento čas vnas, d.skus, o autorovi a autorském hlase. Podívejme se nyn. na »já« (v češtině nevyjádřeném -pozn. překl.), kte- 2 Vcházíme do lesů rým celý příběh začíná. Knihy, které byly napsány v první osobě, mohou vést nezkušeného čtenáře k domněnce, žc ono »já« v textu je sám autor. Samozřejmé, že tomu rak není - jde o vypi.n cče, o hlas, který vypráví. P. G. Wode-house kdysi napsal ich-formou paměti psa - jde o bezkonkurenční příklad faktu, že vypravěčský hlas nemusí bvt nutně hlasem autorským. V Sylvii se setkáváme se třemi subjekt)'. První je gentleman, který se narodil roku 1808 a zemřel (spáchal sebevraždu) v roce 1855. Mimochodem, nejmenoval se Gérard de Nerval, jeho pravé jméno bylo Gérard Labrunie. Mnoho návštěvníků Paříže stále chodí s Michelinovým průvodcem v ruce a hledají ulici Vieillc Lanterne, kde se oběsil. Někteří z nich vůbec nepochopili krásu té knihy. Druhou osobou je muž, který v novele říká »já« (francouzsky Je). Tato postava není Gérard Labrunie. Víme o něm jen tolik, že nám vypráví příběh a že se na konci nezabije, ale nabízí smutné zamyšleni. »Iluze opadávají jedny po druhých jako slupky z plodu a plodem je zkušenosti Spolu se studenty jsme se rozhodli říkat mu Jcntrd, ale 1 protože je tato slovní hříčka nepřeložitelná, pojmenujeme ho vypravěč. Vypravěčem není pan Labrunie, a to z téhož důvodu jako jim není osoba, která začíná Cullinrovy cesty výkladem: »Můj otec měl malou usedlost v hrabství Nortinghamshire. Narodil jsem se jako třetí z pěti synů. Když mi bylo čtrnáct, poslal mne otec do Emanuelov)' koleje v Cambridge.* Tato postava není Jonathan Swift, Vcházíme do lesů 2 3 krov studoval na Trinity College v Dublinu. Modelový čtenář má být pohnut ztracenými iluzemi vypravěče, nikoliv smutkem pana Labrunie. Konečně je tu ještě třetí osoba, kterou většinou identifikujeme s obtížemi. Říkám jí modelový autor, abycli tak dosáhl jakési symetrie s termínem modelový čtenář. Labrunie mohl být plagiátor a Sylvii mohl napsat dědeček Fer-nanda Pcssoy. Ovšem modelový autor Sylvie je anonymní »hlas«, který začíná vyprávět příběh slovy »Je sortais ďun théátre« a končí tím, že přiměje Sylvii říci »Pauvre Adrien-ne! elle est morte au convent de Saint-S..., vers 1832«|níc VÍC n npm nřvimr, yímf jVn rn rn nám tento hlas sdělí rmvi první ,1 poslední kapicolou příbéhu!]Poslední kapitula nese název »Dernier feuillet« čili »PosIední lístek«. Jinak je tu už jen les vyprávění a je na nás, abychom do něj vstoupili a prošli jím. Jestliže jsme přijali toto pravidlo hry, můžeme dokonce svobodné rento hlas pojmenovat, á nom de plume. Když dovolíte, myslím, že jsem na jedno velmi krásné jméno přišel - Nerval. Nerval není ani Labrunie ani vypravěč. Nerval není nějaký on, právě tak jako George Eliorová není ona (tou byla jen Mary Ann Evansová). Nerval by by! v němčině Es, v angličtině může býtjr/nancštěs-tí pravidla italské mluvnice mne nutí použít femininum či maskulinum). Dá se říci, že totoj^ - jež ještě není na počátku príbehu jasné, či je snad přítomno jen jako mlhavé stopy --4dtJLU2í^^ co všech- ny teone estetiky nazývají .stylem-. Ovšem, na konci :i muže 2 4 Váiiime do íesú 7 být modelový autor rozpoznán také jako styl a tento stvl bude tak jasný a nezaměnitelný, že zjistíme, že se nepochybně jedná o tentýž hlas, který začíná román Aurélie slovy: »Lc réve est une seconde vie« — »Sen je druhý život«. Termín »styl« je však současně mnohomluvný i nicneři-kající. Nutí nás k myšlence, že modelový autor (abychom citovali Stepána Dedala), osamělý ve své dokonalosti »jako Bůh stvořeníTzůstává ve svém díle za ním, vedle něho nebo nad ním, neviditelný, přepodstatněný, lhostejný, a stříhá si nehty*.16 Na druhé straně je modelový autor hlasem, který k nám promlouvá s láskou (pánovitě či mazaně), který nás chce mít vedle sebe. Tento hlas se projevuje jako narativní strategie, jako množina instrukci, které jsou nám postupně předávány a které musíme poslouchat, pokud se roz-hoclneme jednat jako modeloví čtenáři j : V množství nejrůznějších prací o teorii vypravování, o estetice vnímání a kritice orientované na čtenáře nalézáme různé pojmy jako[ideální čtenář, implikovaný čtenář, virtuální čtenář, metačtenář. Každý z těchto pojmů evokuje svůj protějšek, kterým je ideální autor, implikovaný autor či virtuální autor. 17 Tyto terminy nejsou vždy syno-nymní. Můj modelový čtenář je kupříkladu »<* pytobný implikovanému frenáři v poietí[Wnlffráima kriAl Nicméně v Iscrově pojetí čtenář »sam donutí text, aby odhahl^cf tenciální množinu souv.slosá jež v něm jsou. Tvto.souvislosti jsou výtvorem čtenářovy mysli, která zpracovává surový text, ale nejsou textem - ten se skladá z vět, tvrzení informncí. atd/Je jasné, že k této souhře nedocha*. Vcházíme do lesů 2 5 v rcxtu samém, ta může vzniknout jen v procesu čtení... Tenro proces vytváří něco. co není v textu vysloveno, a přesto představuje >záměr< rextu.*"1 Tento proces se více podobá tomu, který jsem roku 1962 nastínil v knize Otevřené uměni1'*. Modelov)'' čtenář, tak jak jsem o něm hovořil později, je naopak množinou textových instrukci, jež jsou realizovány lineární organizací textu přesně jako soustava vět či jiných znaků. Jak poznamenává Paola Pugliattiová: "Iscrova fenomenologická perspektiva dává čtenáři privilegium, jež bylo považováno za výsadu textů: konkrétně mám na mysli privilegium stanovit >hledisko< a determinovat tak význam textu. Ecův modelový čtenář (1979) není jen účastníkem a spolutvůrcem textu, ale mnohem více (ale v jistém smyslu také měně) - čtenář sc spolu s tex-tem rodí, je hybnou silou interpretační strategie textu. ÍKompetence modelového čtenáře je tak jakýmsi druhem genetické výbavy, kterou na čtenáře texr přenáší... Vytvořen spolu s textem a uvězněn v něm, čtenář se těší takové míře svobody, jakou mu text poskytuje.*20 Je pravda, že v Procesu ôewlser říká, že »pojem implikovaného čtenáře tedy znamená textovou strukturu předjímající přítomnost příjemce*, ale dodává, že čtenář »není textem nutně definován.,Pro Isera »není role čtenáře totožná s fiktivním čtenářem, jak jej vykresluje text. To je pouze jedna část čtenářovy role.i21 Ve svých přednáškách (ač uznávám existenci všech ostatních složek tak brilantně popsaných Iserem) se v zásadě zaměřím na/^>fiktivního čtenáře* zobrazeného v textu, pro-f tože předpokládám, že hlavním úkolem interpretace je po-chopit povahu tohoto čtenáře navzdory jeho prízračné existenci. Chcete-li, můžete říci, že jsem »němečtější« než Iser, abstraktnější či - jak by řekli představitelé angloamerické filosofie — spekulativnější. V tomto smyslu bych chtěl hovořit o modelovém čtenáři nejen u textů, které nabízejí možnost zaujmout řadu stanovisek, ale i u textů, které počítají s velice disciplinovaným čtenářem. Jinými slovy, existuje modelový' čtenář! knihy Plačky nad Finneganem, ale také modelový čtenář^ jízdního řádu, a tyto texty vyžadují od každého z nich jiný způsob kooperace. Je jasné, že nás více vzrušuji Joyceo-vy pokyny pro »ideálního čtenáře postiženého ideální nespavostí*, ale měli bychom věnovat pozornost i řadě instrukcí, které čtenář nachází v jízdním řádu. Stejně tak ani modelový autor v mém pojetí nemusí být nějakým osvíceným hlasem ani nemusí představovat vytříbenou narativni crrarf gii Modelový autor jedná a odhalu-je sam sebe i v tom nejnechutnějSm pornografickém tomanu, aby nám sdělil, že Učen., které se nám semru,e. musí podnítit naši představivost a fyzické reakce. Jako přiklad modelového autora, který se čtenářům bezostyšně odhaluje od první stránky, poučuje je. jaké emoce maji prožívat, i když kniha sama neni s to je v nich vyvolat, uveďme začátek díla Mickey Spillanea My Gun h Quick 1 6 Vcházíme do lesů Vcházíme do lesů 2 7 „Pomysleli jste někdy, když se pohodlně vyvalujete v lenos-ce u krbu, na to, co se děje venku? Nejspíš ne. Vezmete km-hu a čtete, prožíváte vzrůšo z lidí, kteří nikdy ncž.h, a událostí, které se nikdy nestaly... Legrace, co?... Dělali to tak i staří Římané, pro které bylo kořením života sedět v Koloseu a sledovat, jak rve divá zvěř lidská těla na kusy, vychutnávat krev a hrůzu... Ano, fajn, pozorovat je ohromné. Život klíčovou dírkou... Ale mějte na paměti: venku se dějí věci. Už tu není Koloseum, ale velkoměsto je ohromný prostor a vleze se do něj víc lidí. Drápy jako břitva už nepatří divoké zvěři, ale ty lidské mohou být stejně ostré a dvojnásob nebezpečné. Musíte být rychlí a schopní, jinak budete těmi, kteří jsou požíráni... Musíte být rychli. A schopní. Jinak zemřete.«22 Modelový autor je tu zřetelně přítomen, a to — jak jsem už řekl - nestoudně. Známe i jiné případy, kdy se v nara-tivním textu objevuje (s větší drzostí, ale také s větším vkusem) modelový autor, empirický autor, vypravěč i vágnější subjekty, a to s jasným záměrem zmást čtenáře. Vraťme se k Poeovu dílu Dobrodružství Arthura Gordona Pyma. Dvě pokračování těchto dobrodružství byly publikovány roku 1837 v časopise Southern Literary Mcssenger, více méně v té podobě, jak ji známe dnes. Text začínal větou jmenuji se Arthur Gordon Pym«, a uváděl tak vypravěče v první osobě, avšak text se objevil s Poeovým jménem coby empirickým autorem (viz obr. 1). Roku l838 vyšel celý příběh kn.zne, ovšem na titulní straně chybělo jméno autora. 8 Vcházíme do lesů Místo toho byla předmluva podepsána »A. G. Pym«. Příhody tak byly prezentovány jako fakta, čtenářům bylo řečeno, že »jméno pana Poea bylo uvedeno« u článků v časopise Southern Literary Messenger, protože by nikdo příběhu nevěřil, a proto byly uveřejněny tak, »aby byly bezpečně považovány za smyšlenku*. Máme tedy pana Pyma, údajně empirického autora, který je současně vypravěčem skutečného příběhu a který navíc napsal předmluvu, jež není součástí narativního textu, nýbrž paratextu.23 Poe ustupuje do pozadí, stává se jakousi postavou zmíněného paratextu (viz obr. 2). Ovšem na konci příběhu, kdy je tok vyprávění přerušen, je připojena poznámka vysvětlující, jak byly závěrečné kapitoly ztraceny v souvislosti s »nedávnou a tak nenadálou a truchlivou smrtí pana Pyma«, smrtí, o níž se soudí, že je veřejnosti dostatečně známa z denního tisku. Tato poznámka, jež není signovaná (a jež dozajista nebyla dílem pana Pyma. o jehož smrti hovoří), nemůže být připisována Poeovi, protože ho zmiňuje jako prvního editora a dokonce jej obviňuje z neschopnosti pochopit kryptografickou povahu postav v Pymově textu. Zde je čtenář veden k tomu, aby uvěřil, že Pym je smyšlená postava, která promlouvá nejen jako vypravěč, nýbrž i v úvodu předmluv)', která se tak stává součástí příběhu a nikoliv paratextu. Text musí být produktem třetího, anonymního, empirického autora -ten je také autorem poznámky (tedy skutečného paratextu), v níž hovoří o Poeovi stejným způsobem jako Pym ve svém falešném paratextu. Čtenář je tak nvní postaven Vcházíme do lesů 2 9 před otázku, zda je Poe skutečnou osobou či postavou dvou rozličných příběhů - jednoho, který vypráví Pymův nepravý paratext a druhého, který vypráví pravý, ale lživý paratext pana X (viz obr. 3). Poslední hádankou je, že záhadný pan Pym začíná svůj příběh slovy »Jmenuji se Ar-thur Gordon Pym« - což je začátek, který nejen předjímá Melvillovo »Ríkejte mi Ismael« (což je spojitost téměř bezvýznamná), ale zdá se, že rovněž paroduje texr, jímŤ; Pqp (než napsal Pynta) parodoval jistéhp_Morrise Mattsona, který začal jeden ze svých románů větou »Jmenuji se Paul Ulric«.24 Čtenáři pojmou oprávněné podezření, že oním empirickým autorem je Poe, který si vymyslel fiktivní skutečnou osobu, pana X, jenž hovoří o nepravé reálné postavě, panu Pymovi, který zase vystupuje jako vypravěč literárního příběhu. Zarážející je pouze to, že tyto fiktivní postavy hovoří o skutečném Poeovi tak, jako by obýval jejich fiktivní svět (viz obr. 4). Kdo je modelovým autorem v celém tomto textovém propletenci? Ať je to kdokoliv, je to hlas, či strategie, která směšuje různé předpokládané empirické autory, takže modelový čtenář se chtě nechtě stává obětí zrcadlového efekcu. Vraťme se k opakovanému čtení Sykne, Užitím imperfekta na začátku nás hlas, který jsme se rozhodli označit za Nervala, nabádá, abychom se připravili na to, že uslyšíme vzpomínky. Na páté straně hlas náhle přechází k prostému minulému času a popisuje noc, kterou strávil po od- Vcházime do lesů 3 I Paratext pana X: »Autorem tohoto textu je pan Pym. který nedávno zemřel. Poe zpracoval chybné první vydánl.a PAN X empirický autor Obrázek 3 Pymův nepravý paratext: »Tento text je můj a předtím jej podepsal pan Poe.a PYM jako smyšlená .osoba >< PYM jako vypravíč Jmenuji se A. G. Pym. (PŘÍBĚH) Nepravý paratext pana X (záverečná poznámka) Pymův nepravý paratext (předmluva): »Byl jednou jeden í. A. Poe.ti Obrázek 4 * 2 Vcházíme do lesů chodu z divadla v klubu. I to máme chápat jako jednu z autorových reminiscencí, jde však o vzpomínku na určitý okamžik. Jde o moment, kdy - zatímco vypráví svému příteli o herečce, kterou už jistou dobu miluje, aniž by ji kdy oslovil - si uvědomuje, že nemiluje ženu, nýbrž představu (»Já pronásleduji obraz, víc nic.«). Nyní, v realitě přesně zachycené minulým časem, čte v novinách, že v realitě toho večera se koná v Loisy, kde vyrůstal, tradiční svátek lukostřelců, kterého se účastnil jako kluk poblázněný tenkrát do krásné Sylvie. Ve druhé kapitole se příběh vrací k imperfektu. Vypravěč si několik hodin v polobdění a polospánku vzpomíná na podobný svátek, zřejmě v době, kdy byl ještě chlapcem. Vzpomíná na něžnou Sylvii, která ho milovala, a na krásnou a domýšlivou Adrienu, která ten večer zpívala na louce. Vypadala téměř neskutečně, později navždy zmizela za zdmi kláštera. V době mezi spánkem a probuzením vypravěč přemýšlí, zda stále beznadějně miluje tutéž představu — zda je nějakým nevysvětlitelným způsobem Adriena a ona herečka stejná žena. Ve třetí kapitole vypravěč touží vrátit se na místo vzpomínek ze svého dětství, uvažuje, že by se tam mohl dostat ještě před rozedněním. Jde, objedná drožku a cestou, jak si začíná vybavovat stezky, kopce a vesnice svého dětství, přichází nová vzpomínka - tentokrát ne tak dávná, vrací se asi tři roky před tuto cestu. Čtenář je ovšem uveden do tohoto nového toku vzpomínek větou, která - čteme-li ji pozorně - nám připadá okouzlující: Vcházíme do lesů 3 3 Pendant que la voiture monte les côtes, recomposons les souvenirs du temps oú j'y venais si souvent. Zatím co vůz vyjíždí do svahů, sestavme si vzpomínky na doby, kdy jsem tam tak často chodíval. Kdo vyslovuje (či píše) tuto větu a vyzývá nás, abychom se zapojili do děje? Vypravěč? Ale vypravěč, který popisuje cestu vozem, jež se uskutečnila léta před okamžikem vypravování, by měl říci něco jako »Zatímco vůz stoupal do kopců, vybavil jsem si [nebo »začal jsem si vybavovat« či »řekl jsem si zavzpomínejme si«<] ty dny, kdy jsem tu tak často chodívaU Kdo je - či spíše kdo jsou ti »my«, kteří si mají společně zavzpomínat a tedy se připravit na další cestu do minulosti ? Kdo jsou ti »my«, kteří to mají učinit nyní, »kdy vůz stoupá« (zatímco vůz se pohybuje v momentě, kdy čteme), a ne potom, »kdy vůz stoupal«, ve chvíli, kdy nám vypravěč říká, že vzpomínal? Není to hlas vypravěče. Jde o hlas Nervala, hlas modelového autora, který na chvíli vstupuje do příběhu v první osobě a říká nám, modelovým čtenářům: »Zatímco vypravěč ve voze stoupá do kopců, sestavme si znovu (ovšemže spolu s ním, ale také vy a já) vzpomínky na dobu, kdy on navštěvoval tato / místa tak často.« Nejde o monolog, ale o jednu část rozhovoru mezi třemi účastníky: Nervalem, který pokraTmu vstupuje do promluvy vypravěče; námi, kteří jsme byli také I dPe°m .^ " kdyŽ UŽ J'*™ Sí budeme m0cl pozorovat t.oto dění zvenku (nám, kteří jsme 3 4 Vcházíme do lesů mysleli, že jsme neodešli z divadla), a vypravěčem, který není vyloučen, protože to byl právě on, kdo do oněch míst chodíval tak často (»J'y venais si souvent,« »...kdy jsem tam tak často chodíval«). Je třeba rovněž zdůraznit, že o onom »jy« by mohlo být popsáno mnoho stran. Znamená »tam«, místo, kde byl vypravěč toho večera? Nebo znamená »tady«, tedy místo, kam nás Nerval náhle bere s sebou? V tomto momentě se zdá, že v tomto příběhu, kde jsou čas i místo tak šíleně zamotané, jsou propletené i hlasy. Tento spletenec je však obdivuhodně zkomponován, takže je nepostřehnutelný, či téměř nepostřehnutelný, protože jej přece jen vnímáme. Není to změť, ale jnqment jasného prozření, okamžik zjevení vypravěčského umění, v němž se tři části vypravěčské trojice — modelový autor^ vypravěč a čtenář — objevují současně (viz obr. 5). Musí se objevit společně, protože modelový autor a modelový čtenář jsou subjekty, které se zjevují jeden druhému jen v procesu čte-ní, takže jeden vytváří druhý. Domnívám se, že tohle můžeme říci nejen o narativním textu, ale o jakémkoliv textu. Ve Filosofických zkoumáních (č. 66) Wittgenstein píše: Zaměř např. pozornost na ty aktivity, které označujeme jako »hry«. Míním deskové hry, karetní hry, míčové hry, bojové hry atd. Co ty všechny mají společného? - Neříkej: Něco společného mít musejí, jinak by se jim neříkalo »hry« - nýbrž podívej se, jestli je tu něco, co je společné jim všem. - Neboť když se na ně podíváš, neuvidíš něco, Vcházíme do lesů 3 5 OMak 5 co by bylo všem společné, ale uvidíš všelijaké podobnosti, příbuznosti, a sice řadu takových podobností a příbuzností.25 Osobní zájmena v tomto úryvku neoznačují empirickou postavu či empirického čtenáře, jsou jen součástí cex-tové strategie, vyjádřené formou výzvy, tak jako na počátku dialogu. Hovořící subjekt vstupuje do textu současně s Jtvarením modelového čtenáře, který ví, jak pokračo-VC °tá2ek ^"majících povahu her. Intelektuální -Hopnosti tohoto čtenáře (dokonce i touha zabývat se te-matikou hraní h*A : . má učinic Dř, i JS°U ° né0y P0UZC ^ rahů' J£Ž onen hlas které po něm vyžaduje Pozorovat, dívat se, uvažovat, nacházet vztahy l u . . - 36 sházíme do lesů a podobnosti. Stejně tak je i autor pouhou textovou strategií schopnou stanovit sémantické vztahy a žádat, aby byla napodobena. Když hlas říká »Mínim«, zve nás. abychom uzavřeli jakousi dohodu a chápali slovo »hra« jako označení deskových her, karetních her, atd. Tento hlas ovšem slovo »hra« nedefinuje, spíše žádá nás, abychom je definovali, či zjistili, že může být uspokojivě definováno jen co do »rodinné podobnosti*. V tomto textu je Wittgenstein jen filosofickým stylem a jeho modelový čtenář je jen vůlí a schopností přizpůsobit se tomuto stylu, kooperovat, aby text byl možný. Tedy já. hlas bez těla, pohlaví či minulosti — jen hlas, který začíná touto první přednáškou a zanikne závěrečnou větou přednášky poslední — vás zvu, laskaví čtenáři, abyste se mnou hráli tuto mou hru i během dalších pěti setkání. Poznámky 1. Italo Calvino: Six Memos fór the Next Millennium (Cambridge, Mass.: Harvard Universicy Press, 1988). 2. Italo Calvino: Italské pohádky, s. 119. Přeložil Vladimír Horky. Odeon, Praha 1982. 3. Italo Calvino: Six Memos for the Next Millenium, s. 46. 4. Achille Campanile: Za všechno múze kapitán (Agosto, moglie mia non ticonosco), s. 130-131. Přeložil Zdeněk Digrin. Odeon, Praha 1979. 5. Carolina Invcrnizio: L'albergo del delitto (Turin: Quarcara, 1954), s. 5. Vcházíme do lesů 3 7 6. Franz Kafka: Proměna, s. 57, In: Franz Kafka: Povídky. Přeložil Vladimír Kafka SNKLU, Praha 1964. 7. Alfred Kazin: On Native Grounds (New York: Harcourt Brace, 1982), s. 445. 8. Roger Schank: Reading and Understanding (Hillsdale. N.J.: Lawrence Erlbaum, 1982), s. 21. 9. Edgar Allan Poe: Dobrodružství Arthunt Gordona Pyma, s. 143. Přeložil Josef Schwarz. Ivo Železný, s. r. o., Praha 1992. 10. Lawrence Sterne Život a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho, s. 9. Přeložil Aloys Skoumal. Odeon, Praha 1985. 11. Carlo Collodi: Pinocchiova dobrodružství, s. 5. Přeložili Marie a Jan Holických. Albatros, Praha 1988. 12. Umberto Eco: The Role of the Reader (Bloomington: Indiana University Press, 1979). 13. Umberto Eco: The Limits of Interpretation (Bloomington: Indiana University Press, 1990), idem, Interpretation and Overinterpretation (Cambridge: Cambridge University Press, 1992). 14. Umberto Eco: // tempo di »Sylvie*, Poesia e critica 2 (1962): 51-65; Patrizia Violi, ed., Sur Sylvie, zvláštní vydání VS (Leden-srpen, 1982). 15. Gérard de Nerval: Sylvie: Vzpomínky z valoiského kraje. Přeložil Jaroslav Zaorálek. SNKL, Praha 1957. Gérard de Nerval: Sylvie: Souvenirs du Valois (Paris: Ed.tions des Horizons, 1947). 16. James Joyce: Portrét umělce v jinošských letech. Skoumal. Odeon, Praha 1983, s. 250. 17. Zde chci zejména jmenovat i . . .. < i—"«<-c, z nicnž jsem «rpal a jimž jsem zavázán: 18 Vcházíme do lesů Přeložil Aloys CaUtorV a publikace, z nichž, Wayne Booth: The Rhetoric of Fiction (Chicago: University of Chicago Press, 1961). Roland Barthes: »Introduction á Panalyse structural des recits*, Communications 8 (1966). Cvetan Todorov: »Les Categories du récit littéraire«, Communications 8 (1966). E. D. Hirsch, Jr.: Validity in interpretation (New Haven: Yale University Press, 1967). Michael RifFaterre: Essais de stylistique structurale (Paris: Flammarion, 1971), The Semiotics of Poetry (Bloomington: Indiana University Press, 1978). Gerard Genette: Figures 111 (Paris: Seuil, 1972). Wolfgang Iser: The Implied Reader (Baltimore: Johns Hopkins University Press, 1974). Michel Foucault: »What Is an Author?* in Donald F. Bouchard, ed.: Language, Counter-Memory, Practice: Selected Essays and Interviews (Ithaca Cornell University Press, 1977). Maria Corn: An Introduction to Literary Semiotics (Blooming-ton: Indiana University Press, 1978). Seymour Chatman: Story and Discourse (Ithaca: Cornell University Press, 1978). Charles Fillmore: »Ideal Readers and Real Readers« (mimeo, 1981). Paola Pugliatti: Lo sguardo nel racconto (Bologna: Zanichelli, 1985). Robert Scholes: Protocols of Reading (New Haven: Yale University Press, 1989). 18. Wolfgang Iser: The Implied Reader, s. 278-287. Vcházíme do lesů 19. Umberco Eco: The Open Work (Cambridge, Mass.: Harvard University Press, 1989). 20. Paola Pugliatti: »Reader's Stories Revisited: An Introduction* v // lettore: modelli, processi et effetti dell'interpretazione, zvláštní vydání VS, 52-53 (leden-květen, 1989): 5-6. 21. Wolfgang Iser: The Act of Reading (Baltimore: Johns Hopkins University Press, 1976), s. 34-36. 22. Mickey Spillane: My Gun is Quick (New York: Dutton, 1950), s. 5. 23. Podle Gérarda Genetta (Gerard Genette: Seuils. Paris: Seuil, 1987) obsahuje »paratext« celou řadu instrukcí, které provázejí ten který text a pomáhají jej vysvětlit - těmito odkazy jsou např. reklamy, přebal knihy, titul, podtitulky, úvod, recenze. 24. Viz komentář Harolda Beavera k Poeově knize Dobrodružství Arthura Gordona Pyma (Harmondswortfi: Penguin, 1975, s. 250.) 25. Ludwig Wittgenstein: Fdosofickázkoumání. Přeložil Jiří Pechar. Filosofický ústav AVČR, Praha 1993, s. 45. oisy Lesem můžeme procházet dvěma způsoby. Buď zkoušíme jednu či několik cest (třeba proto, abychom se z lesa dostali co nejrychleji, abychom došli k babičce, k bratru Palečkovi či k Jeníčkovi a Mařence), anebo jím kráčíme proto, abychom zjistili, jak les vypadá a proč jsou některé pěšinky schůdné a jiné ne. Stejně tak můžeme procházet dvěma způsoby narativním textem. Každý takový text je > určen především prvoplánovému modelovému čtenáři, který se chce docela oprávněně dozvědět, jak příběh skončí (zda Achab velrybu uloví, či zda se Leopold Bloom setká se Štěpánem Dedalem poté, co na něj během 16. června 1904 několikrát narazil). Každý text je však určen také modelovému čtenáři druhého stupně, který chce zjistit, jakým čtenářem příběhu se má stát, a který chce odhalit, jak se modelový autor vyrovnává s úlohou průvodce čtenáře. K tomu, abychom se dozvěděli, jak příběh skončí, stačí obvykle přečíst jej jednou. Naproti tomu.^abychom identi- J fikovali modelového autora, je nutno čísl text mnohokrát,! některé příběhy donekonečna, len tehdy, kdvž empirickýf čtenář odhalí modelového autora a porozumí (či alespoň začne chápat), co od něj žádal, stane se skutečným modelovým čtenářemj Příkladem textu, v němž hlas modelového autora oslovuje čtenáře druhého stupně a otevřeně jej vyzývá ke spolupráci, může být známá detektivka Agathy Christie Vražda Rogera Ackroyda. Tenhle příběh zná každý. Vypravěč Lesy okolo Loisy 4 vich-formě popisuje, jak Hercule Poiroc krok za krokem odhaluje pachatele. Na konci se ovšem dozvídáme od Poi-rota, že pachatelem je vypravěč, který svou vinu nepopírá. Zatímco vypravěč čeká na uvěznění a pomýšlí na sebevraždu, obrací se přímo ke svým čtenářům. Tento vypravěč je poněkud nejasnou postavou. Nejen, že říká »já« v knize, kterou napsal někdo jiný, ale jeví se nám také jako člověk, který fyzicky napsal to, co čteme (jako Arthur Gordon Pym), a na konci příběhu vystupuje jako modelový autor svého vlastního deníku, nebo - chcete-li — modelový autor hovoří prostřednictvím svého deníku, či (ještě lépe) jeho prostřednictvím se těšíme narativnímu zpodobnění modelového autora. Vypravěč tak vyzývá své čtenáře, aby četli knihu znovu od začátku, protože - jak říká — jestliže byli vnímavými čtenáři, uvědomili si, že nikdy nelhal. Nanejvýš o něčem cudně pomlčel, protože text je lenivý nástroj, který vyžaduje od čtenáře značnou spolupráci. Nejen že zve čtenáře k opětovnému čtení, ale reálně pomáhá čtenáři druhého stupně tím, že na konci cituje některé věty úvodních kapitol. Myslím, že jsem to napsal docela pěkně. Jak bych to mohl Hci obratněji než takto: »Bylo za dvacet minut devět, když Parker dopis přinesl. Bylo přesně za deset minut celá, když jsem Ackroyda QpuscU s dop. £m stáie ^ « JSem zůstal stát s rukou na klice a ohlédl JSem se, zdajsem na nic nezapomněl.. * 4 2 Lesy okolo Loisy Ano, je to takhle pravda. Ale co kdybych za první větou jednu řádku vytečkoval? Položil by si někdo otázku, co se vlastně odehrálo v těch vynechaných desíti minutách? Tady vypravěč vysvěduje, co skutečně v oněch desíti minutách dělal. Pak pokračuje: Přiznám se, že mnou značně otřáslo, když jsem se hned za dveřmi srazil s Parkerem. Ten fakt jsem věmě zaznamenal. Všimněte si pak závěrečné volby slov, když mluvím o tom, jak po nalezení mrtvoly jsem poslal Parkera, aby zatelefonoval na policii: »Udělal jsem to málo, co bylo třeba udělat.* Opravdu to bylo docela málo — jen jsem strčil diktafon do brašny a křeslo odstrčil na původní místo.1 Jistě, modeloví autoři nejsou vždy tak přímočaří. Vrárí-me-li se například k Sylvii, máme co do činění s autorem, který po nás možná ani nechce, abychom text čedi znovu, ale spíše máme co dělat s autorem, který nás chtěl k novému čtení přimět, ale nechtěl, abychom pochopili, co se s námi stalo při prvním čtení. Na stránkách věnovaných Nervalovi popisuje Proust dojmy, které měl pravděpodobně po prvním čtení Sylvie každý z nás: Čili máme před sebou jeden z těch obrazů neskutečných barev, jaké ve skutečnosti nevídáme, jaké ani slova nedovedou vyvolat, které však někdy vídáme ve snu nebo je může vyvolat hudba. Někdy se před námi mihnou při usínání, Lesy okolo Loisy 4 chceme je upŕesn.:. zachytit jejich tvar. V tu chvíli se pro-budíme, jsou pryč- Je to cosi prchavého a naléhavého jako vzpomínka. Modravá a nachová atmosféra Sylvie... Jenomže ono to není ve slovech, ono to není vyjádřeno, je to čisti mezi řádky jako ranní mlha v Chantilly.' Slovo »mlha« je tu velice důležité. Zdá se, že Sylvie skutečně působí na své čtenáře jako mlžný opar, jako bychom mžourali napolo zavřenýma očima do krajiny a nerozlišovali jasně obrysy véd. Není tomu tak ovšem proto, že by je nebylo možné rozeznat. Naopak, popisy krajiny a lidí v Sylvii jsou velice jasné a přesné, téměř neoklasicistně průzračné. Čtenář však neví, jak a kde jsou umístěny v čase. Jak řekl George Poulet, Nervalova minulost »s ním hraje na schovívznou«.} Základní mechanismus Sylvie spočívá v neustálém střídání retrospektiv a prospekúv a v určitých skupinách zabudovaných retrospektiv. Když nám nékdo vypravuje nějaký příběh, který se vztahuje k času vyprávění 1 (tedy k dobé, v níž k vypravovaným událostem dochází, což může být před dvěma hodinami stejně jako před tisíci lety), může vypravěč (v ich- nebo ver-formě) i postavy příběhu odkazovat k něčemu, co se stzlo před událostmi, o nichž se vypravujefiMohou také naznačit něco, co se v době oněch událostí mělo teprve . «m, a co se tedy teprve očekává} Gérard Genette říká, ze [ecrpspektlva nahra2ujc něcQj ^ co aufor zapomněl zarim. co ^^b^c^sdjLeprojevem netrpělivostijQE^ 4 4 Lesy okolo Loisy Těchto technik využívá při popisování minulých událostí každý: »Poslyš! Včera jsem potkal Jendu — snad si na něho vzpomínáš, je to ten, co si před dvěma lety chodíval každé ráno zaběhat (retrospektiva). No, byl celý bledý, musím přiznat, až později mi došlo proč (odkaz do budoucna),-- a on ti povídá — jo, zapomněl jsem ti říct, že jsem ho potkal, právě když vycházel z baru, a to bylo teprve deset dopoledne, chápeš? (retrospektiva) — no a Jan mi teda poví- — dá — božínku, to bys neuhád, co mi řek (odkaz do budoucna)..^ Doufám, že jd nebudu v téhle diskusi tak matoucí. IS větším uměleckým smyslem nás ovšem Nerval v Sylvii svou oslnivou hrou s retrospektivou a prospektivou mate. Vypravěč příběhu je zamilován do herečky a neví, zda je jeho láska opětována. Článek v novinách ho naráz vrací do vzpomínek na dětství. Vrací se domů a v polospánku a polobdění vzpomíná na dvě dívky, Sylvii a Adrienu. Adriena byla jako zjevení — světlovlasá, půvabná, štíhlá a vysoká. Byla »přeludem slávy a krásy«, »v jejích žilách proudila krev rodu Valois«. Naproti tomu Sylvie vypadala jako »petit fille« ze sousední vesnice — venkovská dívka s tmavýma očima a »pletí mírně osmahlou«, dětsky žárlila na to, že si vypravěč všímal Adrieny. Po několika probdělých hodinách se vypravěč rozhodne najmout drožku a vrátit se na místo svých vzpomínek. Cestou si začíná vybavovat další události (»recomposons les souvenirs...«) — události, ke kterým došlo časově blíže k době cesty: »quelques années s'étaient écoulées« (»uply-nulo několik let«). V této dlouhé retrospektivě se Adriena Lesy okolo Loisy 4 5 .. iak0 vzpomínka ve vzpomínce, naopak Sylvie je re^ě živá a skutečná. Není co už .vesnická díven. neobycej ^ ^ kti$t.« Má pružnou posra,„. ka... Vše na pružnou postavu „ úsměvu cos, athénského. Nyní je obdařena všemi pů. * b které vypravěč v mládí přip.soval Adrieně. Možná sVbude moci vypravěč ukojit svou touhu po la.ce. Na. / všriví společně Sylviinu tetu a v dojemne scéně, která jako by napovídala jejich možné štěstí, se vystrojí jako snoubenci ze starých časů. Je však příliš pozdě, anebo příliš brzy. Druhého dne se vypravěč vrací do Paříže. Nyní je zde, kočár stoupá do kopce a veze ho zpět do jeho rodné vesnice. Jsou čtyři hodiny ráno a vypravěč se pouští do nové retrospektivy, k níž se vrátíme v jiné přednášce - a prosím, abyste ocenili můj záběr do budouc-na-flashfbrward, protože v této kapitole Sylvie (v kapitole 7) se začínají časy totálně mísit a nejsme schopni říci, zda onen prchavý obraz Adrieny, který si vypravěč vybavuje teprve nyní, zachytil před začátkem či na konci slavnosti, na niž se zrovna rozpomíná. Ovšem tato vsuvka je stručná. S vypravěčem se setkáváme opět při jeho příjezdu do Loi-sy, kdy pomalu končí soutěž lučištníků a on se znovu setkává se Sylvií. Je z ní teď fascinující mladá žena a vypravěč si spolu s ní vybavuje různé příhody z jejich dětství a období dospívání (retrospektivy se objevují v příběhu téměř nepozorovaně). Současně si ale uvědomuje, že i ona se změnila Naučila se řemeslo, šije rukavice, čte Rousseaua, dokáže zazpívat operní árii a naučila se dokonce frázovat*. A konečně - má se provdat za vypravěčova nevlastní- ho bratra, přítele z dětství. Vypravěč si uvědomuje, že věk iluzí nelze znovu polapit a že ztratil svou poslední šanci. Po návratu do Paříže nakonec vypravěč uspěje a prožije milostný románek s herečkou Aurélií. V tomto bodě se příběh začíná odvíjet rychleji: vypravěč žije s herečkou, uvědomuje si, že ji ve skutečnosti nemiluje a několikrát se s ní vrací do své vesnice. Ze Sylvie je ceď šťastná matka, je mu přítelkyní a snad i sescrou. V poslední kapitole vypravěč — pocé, co ho herečka opustila, či co se nechal opustit — znovu hovoří se Sylvií a zmiňuje se o svých ztracených iluzích. Příběh by mohl býc velice banální; ale propletenec retrospektivních a prospektivních záběrů z něj dělá cosi magicky neskutečného. Jak poznamenal Pronsr »... musíme každou chvíli liscovat zpácky, abychom zjiscili, kde jsme, je-li co přícomnosc, anebo vzpomínka*.s Efekc mlžného oparu je cak pronikavý, že co čcenář obvykle nedokáže. Je jasné, proč Prousc, kcerého fascinovalo hledač věci minulé a kcerý zakončil svou práci pod praporem znovu nalezeného času, považoval Nervala za mistra i za neúspěšného posla, kcerý prohrál svou bitvu s časem. Ale kdo cuco bicvu vlascně prohrává? Gérard Labrunie, empirický aučor, předurčený k comu, aby spáchal sebevraždu? Nerval, modelový aucor? Anebo čcenář? Během doby, kdy psal Sylvii, se Labrunie několikrác ocid v kritickém duševním scavu v nemocnici. V Aurélii říká, že psal usilovně, »céměř scále cužkou, na cáry papíru, snažil jsem se zachycic zběsilý cok svých vizí či procházek«6. PsaLcak, 6 tesy okolo Loisy Les/ okolo Loisy 4 7 jak napoprvé čte empirický čtenář: neuvědomoval si časové vazby, co bylo předtím a co potom. Proust řekne, že Sylvie »je sen o snu«, ale Labrunie skutečně psal, jako by snil. To neplatí o Nervalovi jako o modelovém autoru. Zdánlivá nejistota, pokud jde o čas a místa, která činí ze Sylvie dílo tak fascinující (a způsobuje zděšení u prvoplánového j čtenáře), je založena na narativní strategii a gramatické taktice, která je přesná jako hodinový strojek - což ovšem rozpozná jen čtenář vyšší úrovně. Jak se z člověka stane modelový čtenář vyššího stupně, »druhoplánový« čtenář ? Musíme rekonstruovat sled událostí, který vypravěč ve skutečnosti ztratil. Ani ne tak proto, abychom pochopili, jak jej vypravěč ztratil, ale spíše proto, abychom pochopili, jak Nerval vede čtenáře k tomu, aby jej ztratil. Abychom pochopili, co se od nás žádá, musíme se obrátit k základnímu tématu všech moderních teorií vyprávění. K rozdílu, který ruští formalisté vymezili mezi fabulí a.syžetem. (Angličtina používá též termínů story a plot.) Odysseův příběh vyprávěný Homérem a převyprávěný Jamesem Joycem znali Řekové pravděpodobně dříve, .než byla Odyssea napsána. Odysseus opouští hořící Tróju a se svým průvodem se ztratí na moři. Setkává se s podivnými národy a strašidelnými příšerami - s Laistrygoňany, obrem Polyfémem, Lotofágy, obludami Skyllou a Charybdou. Sestupuje do podsvětí, un.ká Sirénám a nakonec je lapen nymfou Kalypso. A tu se bohoyé £ " naVratU d°mŮ- Kal^° J* Poučena Odyssea propustit, 4 8 Lesy okolo Loisy ten se vrací na moře, ztroskotá a vypravuje svůj příběh Al-kinoovi. Pak se plaví na Ithaku, kde porazí Penelopiny nápadníky a znovu se s Penelopou sbližuje. Příběh plyne lineárně od počátečního bodu T,, až do konce, Tx(viz obr. 6). Čas .fas 2. .ta i. .Čas X Obrázek 6: Fabule Syžet Odyssey je však zcela odlišný. Odyssea začíná in me-dias res, v okamžiku TQ, kdy začíná hovořit hlas, kterému říkáme Homér. TentčTokamžik můžeme určit dle libosti, buď jej považujeme za den, kdy Homér údajně začal vyprávět, anebo za okamžik, kdy jsme začali číst my. Důležité je, že děj začíná ve chvíli T,, kdy je Odysseus už zajatcem nymfy Kalypso. Mezi tímto okamžikem a okamžikem Tv který odpovídá Knize 8, Odysseus uniká před milostnými návrhy Kalypso, ztroskotá mezi Fajáky a vypráví svůj příběh. Tu se však příběh vrací zpět dodoby, kterou označíme jako T, a hovoří o předcházejících Odysseových dobrodružstvích. Tato retrospektiva zabírá větší část vyprávění, teprve v Knize 13 nás text zavádí zpět do chvíle, v níž jsme byli v Knize 8. Odysseus končí své vzpomínání a plaví se na Ithaku (viz obr. 7). Existují příběhy, najfitíi^ohádky, feýrnjíkame .jednoduché formy, protože ma^ejá^b^etu. Jedním z meh je »červená Karkulka. Začíná tím, jak dev- Lesy okolo Loisy 4 9 OBSAH Obránk 7: Syíet Čas 0/1 (as 2 • fii 3...........čas čátko odchází z domova a vchází do lesa. Končí smrtí vlka a návratem děvčátka domů. Dalším příkladem jednoduché formy může být limerick Edwarda Leara: Byl jeden starý muž z Peru, ck který rád sledoval vařit svou dceru. Až jednou hloupě ho omylem upekla v troubě, toho nešťastného muže z Peru. Zkusme tento příběh převyprávět jako zprávu z New York Times: » Lima, 17. března. Alvara Gonzalese Barreta (41 let, dvě děti, zaměstnán jako účetní v Chemical Bank of Peru) včera omylem upekla jeho dcera Lolita Sanchez de Nudinaceli...« Proč se tento příběh nevyrovná Learovu zpracování? Protože Lear vypravuje fabuli a tato fabule je obgahern jeho vyprávění. Tento obsah má formu a organizmu jednoduchého útvaru a Lear jej nekomplikuje nějakou zápletkou. Naopak, vyjadřuje formu svého příběhu for-, ^7ckľpmtľÍté metrUm aHraV* *m Pro Teriek "tak *uL vlbCVe^l0Ván P^-tvím -radního uibhursu (viz obr. 8).7 5 0 Lesy okolo Umy TEXT Obrázek 8: Text Syiet Diskurs Lze říci, že fabule a syžet nejsou funkcemi jazyka, nýbrž strukturami, jež lze téměř vždy převést do jiného semiotic-kého systému. Mohu zpracovat týž příběh Odyssey organizovaný podle téhož syžetu prostřednictvím lingvistické parafráze, jak jsem to právě udělal, nebo jej zpracovat jako film či humoristickou knihu, protože i v těchto dvou semi-otických systémech existují prostředky retrospektivy. Na druhé straně jsou slova, jimiž Homér vypráví tento příběh, součástí homérskeho textu a nelze je tak snadno parafrázovat či převést na obrazy. Můžeme si představit nějaký narativní text postrádající syžet, ale text nemůže dost dobře existovat bez tabule či bez diskursu. I příběh o Červené Karkulce známe z různých podání — Grimmova, Perraultova či od maminky. Diskurs je také součástí strategie modelového autora. Lea-rův nepřímý patetickýjcomgntájr,, kterým nám sděluje, že onen stařík z Peru byl »nešťastný«, je části promluvy, niko-liv fabule. V jistém smyslu je to zpňspb.sdějení, nikoliv fabule sama, který dává čtenáři najevo, zda se ho má osud starce dotknout. Sama forma limericku, ktetá nám napovídá, abychom obsah nazírali jako absurdní, ironický Lesy okolo Loisy 5 I ti ^kursu Tím, že Lear tuto novín ;: »Zatím co vůz vyjíždí do sva- New }órfe 77m«. Kdvž v textu Sylvie c'teme: hú sestavme si vzpomínky na doby, kdy jsem tam tak často chodívak vime, že k nám nepromlouvá-vypravěč, ale ^odelgvý^iSQL Je jasné, že v této chvíli modelový autor odhaluje sebe tím, jak organizuje příběh - ne prostřednictvím organizace děje, ak skrze naracivní diskurs. Mnoho literárních teorií trvá na tom, že hlas modelové-io autora by měl být rozpoznatelný jedině prostŕednic-frvím organizování faktů (fabule a syžetu). Tyto teorie redukují přítomnost diskursu na minimum — ne jako by tu nebyl, ale jako by si jej čtenář neměl uvědomovat. T. S. Eli-ot říká, že »v umění lze určitou emoci vyjádřit jedině tak, že pro ni nalezneme >objektivní korelát<, tedy určité předměty, situace či řetězce událostí, které budou vzorcem pravé pro tuto emoci«.8Ačkoliv Proust chválí Flaubertův styl, obviňuje ho z užívání frází jako »tyhle staré hostince v sobe mají vždycky cosi venkovského«. Cituje úryvek »Paní Bovaryová přistoupila ke krbu« a s uspokojením podotýká: »Nikdy nebylo řečeno, že je jí zima.« Proust žádá »pev-né svázaný styl, jako vyvřelina, bez nejmenší trhliny, bez přísad,* v němž vidíme jen »jevovou stránku« věcí.9 Termín »jevová stránka« nám připomíná Joyceovu »epi-fenik VDubliňanecbjsou některé epifanie, kdy pouhé vylíčeni událostí říká čtenářům, čemu se musí snažit poro- zumět. Na druhé straně ve zjevení dívky-ptáka v Portrétu umělce vjinošských letech vede čtenáře sama promluva, nikoli jednoduchý příběh. Proto se domnívám, že není možné převést obraz dívky z Portrétu do filmové podoby, i když John Huston dokázal uchovat atmosféru příběhu jako »Mrtví« (ve stejnojmenném filmu) tím, že jednoduše dramatizoval fakta, situace a konverzaci lidí. Tuto dlouhou odbočku o různých úrovních narativní-ho textu jsem musel udělat, protože nadešel čas odpovědět na velice záludnou otázku: Pokud existují texty, které majíl jen fabuli a nikoliv syžet, není také možné, že některé tex-' ty, jako třeba Sylvie, by mohly mít pouze syžet bez fabule? I Není Sylvie prostě textem, který vypovídá o tom, jak nemožné je rekonstruovat fabuli? Žádá tento text od čtenáře, aby onemocněl, tak jako Labrunie, který-nebyl schopen rozlišit mezi snem, vzpomínkami a realitou? Neznamená snad samo užití imperfekta, že autor chtěl, abychom se ztratili, a ne abychom jeho použití imperfekta analyzovali? Je to otázka volby mezi dvěma tvrzeními. Jedním Labrunie ironicky říká (v dopise Alexanderu Dumasovi, který se objevil v Les Filles du feu), že jeho díla nejsou c^nic složitější než Hegelova metafyzika, a dodává, že »by ztratila své kou-zlo, kdyby byla vysvětlena, kdyby to bylo možné.« Druhé tvrzení je zcela jistě Nervalovo a najdeme je v poslední kapitole Sylvie: »Takové přeludy [ve francouzštině chiměres] okouzlují a svádějí během dopoledne lidského života na scestí. Pokusil jsem se zachytit je, nijak pečlivě je neuspořádav, ale mnohá srdce mě pochopí.« Máme tu Nervala Lesy okolo Loisy Lesy okolo Loisy chápat tak, že se neřídil žádným řádem, anebo naopak I zjistil, že řád, který sledoval, není zrovna zřejmý? Máme předpokládat, že Proust - který tak podrobně analyzoval Flaubertov^užiti^^vesnýcJ^časů a který byl tak vnímavý k působení narativních strategií - nežádal od Nervala nic víc, než aby ho svedl svými imperfekty, a myslel si, že Nerval používal tento krutý čas, který prezentuje život jako něco pomíjivého a pasivního, jen proto, aby naplnil své čtenáře nedefinovatelným smutkem? A je pravděpodobné, že by si dal Labrunie tolik práce, aby uspořádal své dílo, a přitom nechtěl, abychom vnímali a obdivovali prostředky, které použil k tomu, aby nás svedl z cesty? Řekli mi, že Coca-Cola má dobrou chuť, protože obsahuje tajné ingredience, které ti kouzelníci z Atlant)' nikdy neprozradí. Nemám ale takovou kritiku namířenou na Coca-Colu rád. Nechce se mi přijmout to, že by Nerval nechtěl, aby čtenář rozpoznal a ocenil jeho stylistickou strategii. Nerval si přál, abychom pociťovali, že hranice mezi časovými úseky jsou nejasné, ale také abychom porozuměli tomu, jak je dokázal rozmazat. Můžete namítnout, že moje pojetí literatury se neshoduje s Nervalovým a snad ani s Labrunieovým. Vraťme se vsak k textu Syl,, Tento příběh - začínající vágním »Je sorta, d unthéátre, jako by chtěl vytvont atmosféru po-dobno.pohádkové - končí datem, jediným v ce.é knL. tere asi roku 1832.« 4 Lesy okolo Loisy saint-s...ském kláš- Proč tu je tento majestátní letopočet, který se objevuje v samém závěru, nejstrategičtějším bodu textu, a který jakoby přerušuje ono kouzlo přesným údajem? Jak řekl Proust: »... musíme každou chvíli listovat zpátky, abychom zjistili, kde jsme, je-li to přítomnost, anebo vzpomínka.« A když se tedy vrátíme, uvědomíme si, že celý narativní text je protkán časovými narážkami. Při prvním čtení je nevidíme, ale při druhém jsou docela patrné. V době, kdy vypráví svůj příběh, říká vypravěč, že je zamilován do oné herečky už rok. Po první retrospektivě hovoří o Adrieně jako o »tváři, zapomenuté už léta«. Myslí však na Sylvii a ptá se: »A proč jsem si už tři léta nevzpomněl na Sylvii?« Napoprvé si čtenář myslí, že tři roky uplynuly od první retrospektivy a je ještě více zmaten, protože kdyby tomu tak skutečně byl<í>, byl by vypravěč ještě chlapcem a ne mladým mužem, který hledá rozkoš. Ale na začátku čtvrté kapitoly, na počátku druhé retrospektivy, kdy vůz stoupá do kopce, začíná text slovy »Uplynulo několik let.« Od kdy? Zřejmě od doby dětství, které popisuje první retrospektiva. Čtenář se může domnívat, že uplynulo několik let mezi první a druhou retrospektivou a že uplynuly tři roky mezi druhou retrospektivou a dobou cesty... Během druhé retrospektivy je jasné, že vypravěč na onom místě zůstane přes noc a následující den. Sedmá kapitola (jež má nejzamotanější časovou posloupnost) začíná slovy »Jsou čtyři hodiny zrána* a v následující kapitole se dozvídáme, že vypravěč přijíždí do Loisy před svítáním. Od chvíle, kdy se vypravěč vrací do Paříže Lesy okolo Loisy 5 a začíná si milostnou aférku s herečkou, jsou časové údaje častější. Dozvídáme se, že »uplynuly měsíce«, po určité události se mluví o »příštích dnech«, pak čteme o »dvou měsících potom«, nato o »příštím létu«, »příštím dni«, »večeru« a tak dále. Možná, že tento hlas, který nás informuje o časových spojnicích, chtěl,_abychom ztratili pojem o čase. Zároveň nás ovšem povzbuzuje, abychom přesný sled událostí rekonstruovali. Proto bych byl rád, abyste si prohlédli diagram na obr. 9. Prosím, nepovažujte to za kruté a zbytečné cvičení. Pomůže nám dokonaleji pochopit tajemství Sylvie. Vyznačme na svislé ose implicitně daný chronologický sled událostí] (fabuli), který jsem rekonstruoval, dokonce i tam, kde Nerval jen mlhavě naznačuje. Na vodorovné ose je sled kapi tol, tedy svžet. Posloupnost explicitné vyprávěné fab o níž nás Nerval informuje v textu, vypadá jako nějaká upilovaná, zubatá vodorovná čára na ose syžetu. Z této čáry se rozvětvují svislé šipky směřující do minulosti. Plné šipky označují vypravěčovy retrospektivní záběry. Přerušované šipky symbolizují retrospektivy (narážky, náznaky, krátká vzpomínání), které vypravěč připisuje Sylvii či jiným postavám (včetně sama sebe, když popisuje své vzpomínky Aurélii). Měly by začít předpřítomným časem, jímž hovoří vypravěč, a vztahovat se k času předminulému. Oba časy jsou však neustále zastírány užitím imperfekta. V kterém okamžiku vypravěč hovoří? To jest, kdy nastáva cas T0, v němž mluví? Protože text zmiňuje devatenácté stolen a protože Sylvie vznikla roku 1853, berme rok 1853 ;apj-j )ule,( I 2 3 4 5 6 7 8 9 10 II 12 13 14 Noc Adr Roi Kvth Ves Oth Chi lois Erm Hez Niv Tm Aur Posl I I Obrázek 9 (Viz ediční poznámku) l«y okolo Loijy Lesy okolo Loisy jako Čas Nula vyprávění. Jde o pouhou konvenci, o předpoklad, na němž založím svůj rozbor. Stejně dobře jsem se mohl rozhodnouc, že tento hlas promlouvá dnes, v roce 1993, kdy čreme. Důležité je, že pokud jednou stanovíme bod Ta, můžeme získat přesný odpočet založený pouze na údajích uvedených v textu vyprávění. Počítáme-li, že Adriena zemřela v roce 1832, poté, co ji vypravěč potkal coby mladík, a vezmeme-Ii v úvahu, že po noci, kdy si najal drožku, a poté, co se o dva dny později vrátil do Paříže, nám vypravěč celkem jasně sděluje, že od chvíle, kdy začal jeho vztah s herečkou, uběhly měsíce a ne roky, můžeme přibližně stanovit, že večer, o němž se mluví v prvních třech kapitolách, a celá epizoda jeho návratu do Loisy se odehrály v roce 1838. Představíme-li si vypravěče v té době jako dvacetiletého šviháka a uvědomí-me-li si, že v první retrospektivě je popisován asi jako dvanáctiletý hoch, můžeme stanovit, že první vzpomínka sahá do roku 1830. Protože je nám řečeno, že roku 1838 uplynuly od doby zmiňované ve druhé retrospektivě tři roky, dojdeme k závěru, že k oněm událostem došlo někdy ko- lem roku 1835. Poslední údaj, rok 1832, rok úmrtí Adrieny, nám pomáhá, protože v námi určeném roce 1835 dělá Sylvie nejasné narážky, které nás vedou k domněnce, že v té době již Adriena nežila (»Votre religieuse... Cela a mal tourné* — tj. »vy... s tou svou jeptiškou!... dopadlo to špatně«). Když jsme stanovili dva závazné a přesné časové údaje - rok 1853 jako Čas Nula hlasu vypravěče, a večer roku 1838 jako Čas Jedna, kdy začíná hra vzpomínek - 8 Lesy okolo loisy můžeme stanovit zpětnou časovou posloupnost, která nás vede zpět do roku 1830, i posloupnost progresivní, která končí rozchodem s herečkou někdy kolem roku 1839. Co touto rekonstrukcí čtenář získá? Je-li pouze prvoplánovým čtenářem, vůbec nic. Může třeba rozptýlit něco z oné mlhy, ale ztrácí kouzlo pocitu, že je ztracen. Čtenáři druhého plánu si naproti tomu uvědomuje, že tyto vzpomínky mají svůj řád a že náhlé přesuny v čase a rychlé návraty k historickému prézentu sledují jistý rytmus. Nerval dokázal vytvořit efekt mlžného oparu zkomponováním jakési hudební partitury. Je to jako melodie, ze které se čtenář nejprve těší, a to pro efekty, které vyvolává, a později jej těší objev, že tyto efekty působí nečekaná řada intervalů. Tato partitura nám ukazuje, jak se tempo přenáší na čtenáře — takříkajíc jako střídavým sešlápnutím a uvolněním plynového pedálu. Většina retrospektiv se objevuje v úvodních dvanácti kapitolách, které pokrývají časový úsek čtyřiadvaceti hodin (od jedenácti hodin večer, kdy vypravěč odchází z divadla, do večera příštího dne, kdy opouští své přátele a vrací se druhého dne do Paříže). Mohli bychom říci, že v těchto čtyřiadvaceti hodinách je zabudováno osm předchozích let. To ovšem závisí na »optické« iluzi, která vyplývá z mé rekonstrukce. Na svislé ose v obrázku 9 jsem zaznamenal všechny kroky fabule, kterou Sylvie jako text předpokládá, ale nevyjadřuje explicitně - a to proto, že vypravěč není schopen tyto časové strategie ovládat. Z oněch osmi let se oživují jen některé body, několik neuspořádaných Lesy okolo Loisy 5 9 útržků V ději se tak objevuje ohromný rozvolněný prostor v němž máme vyprávět několik navzájem nepropojených hodin příběhu, protože těchto osm let není nijak narativně zachyceno, a myje musíme nějak vylovit z mlhoviny minulosti, jež nemůže být dle definice znovu obnovena. Právě množství stránek věnovaných úsilí vybavit si n-to hodiny, aniž bychom fakticky rekonstruovali jejich skutečné pořadí, právě disproporce mezi časem vzpomínání a dobou, na niž si skutečně vzpomínáme, vytváří onen pocit něžné agónie a sladké prohry. Právě díky této porážce probíhají závěrečné události rychle, jen ve dvou kapitolách. Přeskočíme měsíce a naráz se ocitáme na konci. Vypravěč svou rychlost ospravedlňuje: »Co mám teď říci, co by nebylo historií tolika jiných lidí?« Jsou tu jen dvě krátké retrospektivy. V jedné se vypravěč svěřuje herečce se svými mladickými sny o Adrieně (nyní už nesní, ale vypráví Aurélii příběh, který čtenář už zná). Ve druhé Sylvie zčistajasna udává datum úmrtí Adrieny jako jediný skutečný a nepopiratelný fakt celého příběhu. V posledních dvou kapitolách vypravěč zrychluje organizaci děje, protože ve fabuli už není co odhalit. Už to vzdal. Tato změna tempa nás nutí přejít z času okouzlení do času falešných představ, z nehybného času snění do zrychleného času faktůj Erousc mcI pravduJdyž řekl; .e cenco d Qbraz sc podoba hudbě a že neleží ,» d t~~T~ ndL/1 w olovech, ale mezinimi. Je vy- y '«ika promluvy. Položíte-li přes dis- 6 0 Lesy okolo Loisy kursivní povrch textu průhlednou síť souřadnic fabule/sy-žecu, zjistíte, že právě přesně v průsečících syžet přeskakuje v čase zpět, anebo se vrací do hlavního proudu vyprávění, že v těchto bodech se objevují veškeré změny ve slovesných časech. Všechny tyto posuny z imperfekta do prézenta či do předminulého času, nebo z průběhového předminulého času do prézenta a naopak, jsou zajisté nečekané a často je ani nevnímáme, ale nikdy nejsou nahodilé. Ačkoliv (jak jsem uvedl v minulé přednášce) jsem se Sylvií léta a léta zabýval s téměř klinickou precizností, kniha pro mne nikdy neztratila své kouzlo. Pokaždé, když ji čtu znovu, je to, jako by můj milostný románek se Sylvií (nevím jistě, zda mám na mysli knihu či postavu) začínal poprvé. Jak je to možné? Vždyť znám tu síť souřadnic, tajemství její strategie! Je to proto, že tato souřadnicová síť může být sestavena vně textu, ale čtete-li znovu, vracíte se do nitra textu a — jste-li už jednou v něm — nemůžete jej číst ve spěchu. Samozřejmě můžete knihou zběžně prolistovat, třeba když hledáte určitou větu. V takovém případě ale nečtete — hledáte, procházíte textem jako počítač. Když čtete s cílem pochopit význam některých vět, uvědomíte si, že vás Sylvie nutí zpomalit. Avšak jakmile zpomalíte, přijmete její tempo, pak zapomenete na nějakou síť či Ariadninu nit a opět se ztratíte v lesích kolem Loisy. Labrunie byl nemocen a pravděpodobně si ani neuvědomil, že zkonstruoval tak úžasný mechanismus vypravování. Ovšem pravidla tohoto mechanismu leží v textu, před našima očima. Jakpak asi objevil mnich ze 14. století, Bert- Lesy okolo Loisy 6 I hold Schwarz, při hledání kamene mudrců střelný prach? Nic o ném nevěděl a ani to nechtěl, ale střelný prach existuje, naneštěstí funguje a funguje podle chemického vzorce, o němž neměl ubohý Berthold ani potuchy. Modelový čtenář nachází » pripisuje modelovému autorovi to, co mohl empirický autor objevit čirou šťastnou náhodou. Když říkám, že Nerval chtěl, abychom pochopili, které struktury v textu mají sloužit k poučení modelového čtenáře, činím vysvětlující konjekturu. Existuje samozřejmě řada případů, kdy empirický autor přímo vstupuje do textu, aby nám sdělil, že se chtěl stát právě takovým modelovým autorem. Mám na mysli Edgara Allana Poca a jeho . esej Filosofie básnické'skladby. Mnoho lidí pochopilo tento texr jako provokaci, jako pokus ukázat, že »jeho skladba [tedy skladba básně Havran] nevděčí na žádném místě náhodě ani intuici - že celé dílo pokračovalo krok za krokem až k závěru s přesností a strohou důsledností početního úkolu-. Já si myslím, že Poe chtél prostě popsat, co -jak doufal - pocítí prvoplánový Čtenář a co v básni objeví čtenář druhého plánu. Jsme v pokušení považovat Poea za r .... iioiviiiiiU|| když říká, že literární dílo by mělo být dost krátké, aby se dalo přečíst najednou, »je-li totiž třeba číst je nadvakrát, zasáhnou do toho svetské starosti a je rázem veta po jakékoliv ucelenosti.« Zdá se mi však, že ani tento předpis není založen na psychologii empirického čtenáře. Týká se možnosti modelového čtenáře spolupracovat a skrývá pro- f blém věčného hledání zlatého 6 2 Lesy okolo Loisy Pravidla. Druhým krckem jsou Poeovy poznámky o tom, co považuje za hlavní účinek básně, konkrétně krásno: »Krása jakéhokoli druhu v nejsvrchovanějším rozvoji pokaždé dojímá citlivou duši k slzám. A tak je smutek ze všech básnických tónů nejo-právnénější.« Poe chce ovšem najít »nějaký čep, na němž by se mohla celá stavba otáčet« a tvrdí, že »se více než čeho jiného obecně používá refrénu«. Poe se zdlouhavě zabývá silou refrénu, jehož působivost »je dána jednotvárností - zvuku i myšlenky*, a rozkoší, která »vyplývá jedině z pocitu totožnosti — opakování«. Na konci dochází k závěru, že má-li být refrén monotónně obsesivní, musí jím být »jediné slovo«, musí být »zvuč-ný a musí se dát zdůraznit prodloužením* a jako naprosto jasná volba mu pak připadá slovo »nevermore«. Protože však tak monotónní refrén nelze dost dobře připisovat lidské bytosti, neměl jinou možnost než vložit jej do úst mluvícímu živočichu, Havranovi. Pak je nutno vyřešit další problém. ... tázal jsem se sám sebe: .Kterýpak ze smutných námětů je podle obecného soudu lidstva nejsmutnější?* Smrt, zněla rovnou odpověď. »A kdy,* pravil jsem, »jc tento nejsmutněji námět nejbásničtějši?* Podle toho, co jsem již obšírně vyložil, odpověď se také nabízí sama: »když je těsně spjata s Krásou: smrt krásné ženy je tedv nesporně nejbásničtějším námětem na celém světě a rovněž je nepochybné, že se pro takový námět nejlépe hodí ústa truchlícího milence.* Lesy okolo Loisy 6 3 Měl jsem teď sloučit dvojí myšlenku: milence, hořekujícího nad mrtvou milenkou, a havrana, ustavičně opakujícího slovo »nevermorc«.10 Poe nezapomíná na nic, ani na druh rytmu a metrum, které považuje za ideální (»Rytmus je trochejský - metrum je akatalektický oktametr, který se střídá s katalektic-kým heptametrem, opakovaným v refrénu pátého verše, a končí se katalektickým tetrametrem«.). Nakonec se ptá, jak »svést dohromady milence s havranem«. Ačkoliv by bylo vhodné, aby se setkali v lese, aby soustředil čtenářovu pozornost, považuje Poe za nezbytný »úzce vymezený pro-stop* jako »rám obrazu«. Umísťuje tedy milence do místnosti v jeho vlastním domě a zbývá mu rozhodnout, jak uvede ptáka. »A tu bylo nasnadě uvést ho oknem.« Milenec se domnívá, že tlukot ptačích křídel bijících o okenice je klepání na dveře. Tento detail se tu objevuje jen na prodloužení čtenářovy zvědavosti a »pak z touhy uplatnit vedlejší účinek, vyplývající z toho, že milenec otevře dokořán dveře do tmy a potom se rozblouzní, že to klepal duch jeho milenky.«. Noc musela být bouřlivá, »aby se vysvětlilo, proč se havran dobývá dovnitř, a za druhé, aby se odrážela od (zevnějšího) klidu v pokoji.« Nakonec se autor rozhodne, že pták usedne na bustu bohyně Athény, a to km Vizuálnímu kontrastu mezi bělostí mramoru a černou barvou peří. »... - apoprsí palladino jsem ^ předně proto, že nejvíc odpovídá milencově učenosti, a za druhé uz pro zvučnost slova Pallas.* »4 lesy okolo Loisy t Je třeba pokračovat v citaci tohoto mimořádného textu? oe nám neříká - jak se zpočátku zdá - co chce vyvolat duši empirického čtenáře, jinak by o svém tajemství pomlčel a považoval by recepturu na výrobu této básně za stejně důvěrné tajemství, jako je receptura na výrobu Co-,ca-Coly. Nanejvýš nám ukazuje, jak dosáhl efektu, který má šokovat a přitahovat prvoplánového čtenáře Ve skutečnosti nám svěřuje, co si přeje, % objeli čtenář_d£uho-plánový. Měl by modelový čtenář hledat záhadný vzor v koberci, který oslavuje Henry James? I kdyby člověk uvěřil, že tato postava je konečným významem uměleckého díla, není to naším cílem zde. Poe neukazuje konečný a jediný význam své básně. Popisuje strategii, kterou vytvořil, aby čtenáři umožnil zkoumat tuto báseň donekonečna. Možná se rozhodl odhalit svou metodu proto, že do té chvíle nenarazil na ideálního čtenáře a chtěl tedy vystupovat jako nejlepší čtenář své vlastní básně. Pokud tomu tak je, jednal pateticky, s jemnou arogancí a pokořenou pýchou. Nikdy neměl napsat Filosofii básnické skladby a úkol pochopit jeho tajemství měl nechat na mis. Víme však. že pokud jde o duševní zdraví, nebyl na tom Edgar o nic lépe než Gérard. Labrunie budil dojem, že neví o ničem, co udělal, zatímco Poe působil dojmem, že ví příliš mnoho. Nemluvnost (Labrunieova nevinnost šílence) a mnohomluvnost (přemíra ptavidel u Poea) jsou součástm. psychologie těchto dvou empirických autorů. Ale Poeova upovídanost nám umožňuje porozumět Labrumeove re- Lesy okolo Loisy 6 Wovanosti. Musíme Labrunie transformovat v modelového autora a přimět ho, aby prozradil, co před nám, [kryl. U Poea musíme přiznat, že i kdyby empirický autor nepromluvil, strategie modelového autora by byla z textu velmi zřejmá. Znepokojující postava »na bledém poprsí Palladiné* se nyní stává naším vlastním objevem. Onou místností můžeme putovat léta letoucí, tak jako lesem mezi Loisy a Cháalis, hledajíce ztracenou Adrienu - Leno-ru. A přejeme si, abychom z tohoto lesa nemuseli nikdy ven. Nevermore. Poznámky 1. Agatha Christie: Vražda Rogera Ackroyda. Přeložila Eva Otitra-tovi. Knižní klub, Praha 1993. s. 208. 2. Marcel Proust: Eseje. Zamyšleni nad Samte-Beuvem. »IX. Gérard de Nerva!«. Přeložila Věra Dvořáková. Vbtobia, Olomouc 1996. s. 76-80. 3. Georges Poulet Les metamorphoses du cercle, (Paris. Plon, 1961), s. 25S. 4. Gérad Gcnette: Narrative Discourse: An Essay m Method (Ithaca: Cornell University Press, 1980). K této problematice dále: Césare Segre: Structure and Time. Narration, Poetry, Models (Chicago: University of Chicago Press, 1979), Introduction to the Analysis of the Literary Text (Blcomington: Indiana Unive sity Press, 1988). Paul Ricoeur: Time and Nar Press, 1984). /er- Dorrit Cohn: Transparent Minds: Narrative Modes for Presenting Consciousness in Fiction (Princeton: Princeton University Press, 1978). 5. Marcel Proust: »Gěrard de Nerval*, s. 80. 6. Gérard de Nerval: Aurélie Přeložil Jaroslav Zaorálek SNKLHU, Praha 1957. s. 148. 7. K této problematice viz: Chatman: Story and Discourse Segre: Structure and Time; Introduction to the Analysis of the Literary Text Gerald Prince: Narratology: The Form and Functioning of Narrative (Berlin: Mouton, 1982). Micke Bal: Narratology: Introduction to the Theory of Narrative (Toronto: University of Toronto Press, 1985). 8. T. S. Eliot: »Hamlct a jeho problémy« O básnictví'a básničiek Přeložil Martin Hilský. Odeon, Praha 1991, s. 154. 9. Marcel Proust: »A ajouter á Flaubert* Contix Sainte-Beuiv. ed. Pierre Clarac (Paris: Gallimard, 1971). s. 300. 10. E. A. Poe: Filosofie básnické skladby. In: Jak se dřlá báseň (ed. J. Zábrana), Československý spisovatel, Praha 1970. V kapitole je dále citováno z díla: Gérard de Nerval: Sylne Přeložil Jaroslav Zaorálek. SNKLHU. Praha 1957. irrative (Chicago: University of Chicago 6 lesy okolo Loisy Otálení v lesích Jistý pan Humblot ve svém zamítavém posudku rukopisu Proustova Hledání ztraceného času pro vydavatele Ollen-dorflfa napsal: »Možná pomalu chápu, ale prostě nemohu uvěřit tomu, že někdo dokáže na třiceti stranách popisovat, jak se človék v_-tí a převaluje v posteli předtím, než usne.« ' Když Calvino chválil rychlost, varoval: »Nechci tvrdit, že rychlost je hodnota sama o sobě. Čas vyprávění se může zpomalovat, může být cyklický či nehybný... Tato chvála rychlosti neznamená popření rozkoše z otálení.'« Pokud • by taková rozkoš neexistovala, nemohli bychom vpustit Prousta do Pantheonu literatury. Pokud, jak jsme již poznamenali, je text líný nástroj, který vyzývá čtenáře k tomu, aby udělal něco místo něj, proč by měl text prodlévat, zpomalovat a dávat si načas? Řekli byste, že literární dílo popisuje činnost lidí a čtenář chce vědět, jak to s nimi dopadne. Slyšel jsem, že když v Hollywoodu poslouchá producent nabízený příběh či syžet filmu a zjistí, že je tam příliš mnoho detailů, zařve: »Cut to the chase!« Což znamená: nemrhejte časem, vypusťte psychologické jemnůstky, přejděte ke klimaxu, kdy Indiána Jonese honí dav nepřátel či kdy má být John Way-ne spolu s ostatními v Dostavníku přemožen Geronimem. Na druhé straně ve starších příručkách o sexu, které tak potěšily Huysmansova des Esseinta, nalézáme pojem de-lectatio morosa - zpomalení, kterému se nevyhýbají ani ti, Otálení v lesích 6 9 kdo dychtí plodit. Pokud se má stát něco důležitéhoči pů-sobivého, musíme kultivovat umění prodlevy. 1 Do lev chodíme na procházku. Pokud nejste nuceni rychle z něj vyjít, abyste unikli vlku či lidožroutovi, je příjemné otálet, pozorovat, jak si sluneční paprsky pohrávají mezi stromy a dopadají jako ostrůvky světla na mýtinu, studovat mech, houby, rostliny v podrostu. Otálení neznamená mrhání časem - člověk se často zastaví a zahloubá, než učiní nějaké rozhodnutí. Ale protože člověk se může potloukat lesem, aniž by měl někam namířeno, a protože čas od času je prostě radost ztratit se jen tak z legrace, budu se zabývat těmi procházkami, ke kterým čtenáře přiměje autorova strategie. Jednou z technik otálení či zpomalení, kterou může autor využít, je ta, která dovoluje čtenáři zvolit »deduktivní procházky« (inferential walks). O tomto pojmu jsem pojednal v Roli čtenáře1. V každém beletristickém díle text vysílá signály napjaté- Iho očekávání, téměř jako by se diskurs zpomaloval či se dokonce zastavil, a jako kdyby spisovatel navrhoval: »A teď zkuste pokračovat vy...« Když hovořím o deduktivních procházkách, měl jsem v rámci naší metafory o lese na mysli imaginární procházky vně lesa: aby čtenáři předpověděli, jak bude příběh pokračovat, obrátí se ke své vlastní životní zkušenosti anebo využijí své znalosti jiných příbé hů. V padesátých letech otiskovali v časopise Mad krátké humoristické příběhy pod titulkem »Scény, které bychom1 rádi viděli.. Jeden příklad vidíme na obrázku 10\ Tyto pří- Obrázek 10 7 0 Otálení v lesích běhy měly přirozeně deduktivní procházky čtenáře zmaru, protože ten si nevyhnutelně vybavil zakončení typická pro hollvwoodské filmy. Texty však nejsou vždy tak zlomyslné; obvykle dovoluji čtenáři, aby se potěšil svým odhadem, který se posléze ukáže jako správný. Nesmíme se ovšem dopustit omylu a domnívat se, že ptojevy napjatého očekávání jsou charakteristické jen pro laciné románky a komerční filmy.Čte^ náŕskv proces.odhadování vytváří nezbytnou emocionální stránku čtení, která přibírá do hry naděje i obavy, stejně )ako napětí, jež plyne z našeho ztotožnění se s osudy po-stav4. I Mistrovským dílem italské literatur)' 19. století je / promést sposi (česky vyšlo jako Snoubena - pozn. překl.) od Alessandra Manzoniho. Skoro všichni Italové tuto knihu nenávidí, protože ji museli louskat jako povinnou četbu. Ovšem můj otec mi ji dal přečíst dříve, než mi ji mohla vnutit škola, a já ji mám rád. Na jednom místě knihy se don Abbondio, vesnický farář ze 17. století, jehož hlavním rysem je zbabělost, vrací domů, předčítá si ze svého breviáre a uvidí »něco, co nečekal a co by byl nejraději vůbec nespatřil« - dva »brávy«, jak na něj čekají. V těch dobách byli »brávové« žoldáci či dobrodruhové, lumpové ve službách španělských aristokratů, kteří ovládali Lombardii, a byli najímáni svými chlebodárci na tu nejšpinavéjší práci. Jiný autor by si mohl prat ukojit naši čtenářskou netrpělivost a rovnou by nám rekl, co se děje - šel by k véci. Ne tak Manzoni. Dělá něco, I co může čtenář považovat za zcela neuvěřitelné. Několik stránek věnuje obšírnému popisu plnému historických detailů a vysvětluje, kdo to byli brávové. Až poté se vrací k donu Abbondiovi, ale nedovolí mu potkat brávy hned. Nechává nás čekat: Bylo až příliš patrno, že ti dva shora popsaní chlapi na někoho čekají. A don Abbondio musil k své velké nelibosti doznat, že čekají na něho. Když se totiž objevil v zátočine, zvedli oba jmenovaní hlavu, podívali se na sebe a dělali pohyb, z něhož bylo patrno, že si náhle řekli: to je on Ten, co seděl obkročmo na zídce, přendal nohu a postavil se zpříma; druhý se přestal opírat o zeď. A oba dva mu vykročili vstříc. Farář držel otevřený breviár před sebou, jako by v něm četl, ale přitom pořád pomžikával očima vzhůru a sledoval jejich počínáni. A když viděl, že míří přímo k němu, začalo se mu hlavou honit tisíce myšlenek. Zkoumal honem sám u sebe, ncní-li mezi ním a brávy napravo nebo nalevo nějaká ulička, jíž by se dalo uniknout; ale hned zjistil, že není. Potom se narychlo zpytoval, nepopu-dil-li proti sobě nějakého mocného nebo mstivého člověka; měl však čisté svědomí, a to ho trochu uklidňovalo: brávové se mezitím přiblížili a pozorně si ho prohlíželi. Kněz vsunul ukazováček a prostředník levé ruky za kolárek, jako by si ho upravoval: a zatím co se oba prsty šinuly po krku. otáčel dozadu také hlavu a ústa, šilhaje, jak ien to šlo. neuvidí-h někoho za sebou. Ale nikde nebylo ani živé duše. Podíval se přes zídku na pole: pusto a prázdno. Pia- 7 2 Otiltni v fesích Otáleni v lesích 7 e přeletěl pohledem cestu před sebou: nikdo, jenom dva brávové. Co dělat?5 Co dělat? Povšimněte si, ze tato otázka je určena přímo nejen donu Abbondiovi, ale též čtenáři. Manzoni je mistrem vmíchání svého vypravování s náhlým, mazaným oslovením čtenáře, a toto je jedno z těch méně utajených. Co byste dělali na místě dona Abbondia? Jde o typický/ příklad toho, jak modelový autor či text může vyzvat čtenáře, aby se vydal na deduktivní procházku. Taktika otále-j ní slouží k tomu, aby tuto procházku podnítila. Dále si povšimněte, že od čtenáře se neočekává, aby se ptal sám • sebe, co udělat, protože je jasné, že don Abbondio nemá možnost uniknout. Čtenář si může také strčit dva prsty pod límec - ne aby jej upravil, ale aby nahlédl dále do příběhu. Čtenář má dumat o tom, co chtějí dva bandité od muže tak neškodného a obyčejného. Já vám to nepovím. Pokud jste ještě Snoubence nečetli, je načase, abyste tak učinili. Měli byste vědět, že vše v tomto románu staví na onom setkání. Přece se však můžeme sami sebe ptát, zda bylo nezbytné, aby Manzoni vsunoval zmíněné stránky plné dějepisných informací o brávech. Čtenář je samozřejmě v pokušení přeskočit je a každý čtenář Snoubenců to udělal, alespoň poprvé. A přesto, i čas, který potřebujeme na obracení stránek, jež nečteme, je brán narativní strategií v úvahu, protože jodelový auto^vi (dokonce i kdyby empirický autor nevedel, jak to vyjádřit v pojmech), že v bělet '4 0<*'ení v lesích 2e v beletrii se objevuje čas ve trojí podobě - konkrétně jako čas příběhu, čas dis kursu a čas čtení. Čas příběhu jc součástí obsahu příběhu. Pokud v textu stojí psáno »uběhlo tisíc let«, je čas příběhu tisíc let. Ale na rovině lingvistického vyjádření, které je na rovině beletristického diskursu, je čas k napsání (a přečtení) výpovědi velmi krátký, Proto může krátký cW diskursu vyjádřit velmi dlouhý čas fabule. Ovšemže může dojít také k opaku: v předchozí přednášce jsme viděli, že Nerval potřeboval dvanáct kapitol, aby nám řekl, co se odehrálo během jediné noci a dne, a ve dvou krátkých kapitolách nám pak pověděl, co se stalo v průběhu celých měsíců a let. Všichni literární teoretikové se více méně shodují v tom, že stanovit trvání příběhu jc snadné6. Cesta kolem světa za 80 ŕíw'Julesa Věrna trvá od chvíle odjezdu do chvíle návratu osmdesát dní — alespoň pro členy Reformního klubu, kteří čekají v Londýně (Phileas Pogg cestuje na východ, a proto pro něj cesta trvá jednaosmdesát dni). Obtížnější je však určit dobu diskursu. Máme vycházet z délky psaného textu anebo z času, který potřebujeme na jeho přečteni? Nemůžeme si být jisti, že si tyto dva časové úseky odpovídají. Pokud bychom to měli zjistit z počtu slov, pak by oba úryvky, které vám nyní přečtu, byly příkladem narativní-ho fenoménu, kterému Gérard Genette říká^z^hronie<> a Seymour Chatman >>scéna« - tj. případu, kdy fabule adiskurs trvají relativně stejně dlouho, jak tomu bývá u dialogů. První příklad je z typického drsného románu, narativního žánru, kde je všechno redukováno na akci j Otáleni v lesích 7 5 a čtenář nemůže ani chvíli vydechnout. Ideálním líčením Je vtokovém románu popis masakru v den svatého Valentýna - stačí pár vteřin a všichni nepřátelé jsou zlikvidováni. M.ckey Spillane, který byl v tomto smyslu Al Caponem literatury, na konci One Lonely Night popisuje scénu, která musela proběhnout v několika vteřinách: Slyšeli můj křik a hrozný řev pušky a kulek tříštících kosti a trhajících vnitřnosti. A to bylo to poslední, co slyšeli. Když se pokoušeli běžet, padali. Cítili, jak se jim rvou vnitřnosti a stříkají na zeď. Viděl jsem generálovu hlavu roztříštěnou na lesklé mazlavé kousky, které pocákaly podlahu. Chlapec z podchodu nastavil proti kulkám ruce a rozplynul se v noční můře modrých děr.7 Možná bych dokázal dokonat ten masakr právě předtím, než jsem dočetl tuto pasáž nahlas. Ale můžeme být vcelku spokojeni. Dvacet šest vteřin čtení na deset vteřin masakru, to jc celkem slušné. Ve filmech máme obvykle přesnou shodu mezi časem diskursu a časem příběhu, což je dobrý příklad scény. Nyní se však podívejme, jak lan Fleming popisuje jinou ^"neprasknutí, as, jako když se v zubní pastě Plodními, presné v místě, kde sil- r 6 Otáleni v lesích ný nos přecházel v čelo. Bylo to malé černé oko, bez řas a obočí: Ty tři oči si chvilku prohlížely místnost a pak celá ttár jako by uklouzla a padla na jedno koleno. Dvě vnější oči se chvějivě vytočily ke stropu. Příběh trvá dvě sekundy — jednu potřebuje Bond na to, aby vystřelil, druhou Le Chiffre, aby se rozhlédl po místnosti třema očima. Ovšem čtení tohoto popisu mi trvalo dvaačtyřicet vteřin. Dvaačtyřicet sekund na sedmdesát devět slov u Fleminga znamená poměrně pomalejší čtení ve srovnání s šestadvaceti sekundami na třiašedesát slov u Spillanea. Hlasité čtení nám pomohlo udělat si představu o tom, jak vypadá zpomalující popis, který by i ve filmu (např. v dílech Sama Peckinpaha) trval nějakou dobu, jako by se zastavil čas. Při čtení úryvku ze Spillaneovy knihy jsem byl v pokušení zrychlit tempo svého čtení, zatímco u Fleminga jsem zpomalil. Řekl bych, že Flemingův text je dobrým příkladem »prodlužoyání«, kdy se diskurs ve srovnání se spádem příběhu zpomaluje. Přesto však »prodlužování«, stejně jako scéna, nezávisí na počtu slov, ale na tempu, které text od čtenáře vyžaduje. Navíc, během tichého čtení jste v pokušení projít úryvek ze Spillanea rychle, zatímco Fleminga si vychutnáte (můžeme-li použít toto slovo pro tak odpudivý popis). Výrazy, metafory, způ-j sob, jakým je upoutána pozornost, to vše nutí Flemingova čtenáře velmi neobvykle sledovat muže, který dostane kulku do čela. Naproti tomu výrazy, kterých používá Spillane, Otáleni v lesích 7 7 evokují obraz masakru, který čtenář či divák již zná. Musíme přiznat, že přirovnání zvuku tlumiče k unikajícímu ttdučhu* metafora třetího oka a dvou skutečných očí, které v jedné chvíli vzhlíží vzhůru, kam to třetí nemůže, jsou příklade Je:-mdu kterou tak vychvalují ruští formalisté. V eseji o Flaubertově stylu'říká Proust, že jednou z ctností Flauberta je, že dokáže výjimečné zdařile uchovat pocit času. Proust, který na třiceti stranách popsal, jak se někdo vrtí a převaluje v posteli, nadšeně obdivuje zakončení Citové výchovy, na němž je nějdokonalejší, jak tvrdí, nikoliv věta, ale bílé místo. Proust si všímá, že Flaubert, který věnoval ohromné množství stránek popisu těch nejbezvýznamnějších činů svého protagonisty Frédérica Moreaua, stupňuje tempo ke konci, kdy líčí jeden z nejdramatičtějších okamžiků Frédé-ricova života. Po Napoleonově převratu je Frédéric svědkem útoku kavalérie v centru Paříže, vzrušeně pozoruje příjezd švadrony dragounů skloněných ke koním, s tasenou šavlí«, vidí policistu se šavlí v ruce, jak útočí na vzbouřence a ten padá mrtev. »Policista se rozhlédl kol dokola; a Frédéric s úžasem poznal Sénécala « za ní 0mt° H0k7lkU FlaUbm k°nČÍ kaPÍtolu * bílá plocha za ni pripadá Prousrnvi ~u . Cestoval. Po*nal melancholii 78 Ofáiení v /eších csetilctí,« Flaubert píše: parniků, chladná procitnuti pod sta- nem, ohlušení krajinami a zříceninami, hořkost přerušených náklonností. Vrátil se. Chodil do společnosti a měl ještě jiné lásky. Jenže trvalá vzpomínka na první lásku mu je znechucovala; a pak, prudkost touhy, sám květ milostného citu byl ztracen.10 Mohli bychom říci, že Flaubert postupně zrychloval čas diskursu, nejprve proto, aby zachytil zrychlující se běh událostí (času fabule). Ale potom, po oné prázdné ploše, převrací postup a zachycuje velmi dlouhý čas příběhu ve velmi krátkém čase diskursu. Domnívám se, že tu vidíme příklad defamiliarizace, kterou získáváme nikoliv sémanticky, ale syntaktickými prostředky, a při níž je čtenář nucen na onom jednoduchém, ale obrovitém volném prostoru »přehodit rychlost«. Čas diskursu je tedy výsledkem strategie výstavby textu, která je v interakci se čtenářem a vnucuje mu to, jak dlouho bude číst. Nyní se můžeme vrátit k otázce, kterou jsme si položili v souvislosti s Manzonim. Proč vložil do svého díla stránky plné historických podrobností o brávech, když moc dobře věděl, že je čtenář přeskočí? Protože j^ono přeskako-vání stránek zabere nějaký čas, anebo alespoň dává pocit, že se vynakládá trocha času, abychom více času ušetřili. Čtenáři vědí, že přeskakují (ač si možná v duchu slibují, že ony stránky dočtou posléze) a musí jim být jasné anebo si musí uvědomovat, že přeskakují stránky obsahující zásad- Otáleni v lesich 7 9 ní informace. Autor nejen napovídá čtenáři, že události, které vypravuje, se skutečně přihodily. Zároveň naznačuje, do jaké míry je tento kratičký příběh zakotven v Dějinách. Pokud tohle pochopíme (i když jsme přeskočili stránky o brávech), pak je gesto dona Abbondia, který si prsty přejíždí pod límcem, mnohem dramatičtější. Jak může text čtenáři diktovat tempo čtení? To pochopíme lépe, když uvážíme, k čemu dochází v architektuře a ve výtvarném umění. Obvykle se říká, že existují formy umění, kde trvání času hraje zvláštní roli a čas diskursu se shoduje s »časem ,aení«. Tak je tomu zejména v hudbě a ve filmu. Ve filmu se čas diskursu nemusí nutně shodovat s časem příběhu. Naproti tomu v hudbě dochází k dokonalé shodě mezi uvedenými třemi časy (s výjimkou toho, když chcete identifikovat příběh s tématem či melodickým úsekem a děj a diskurs s komplexním zpracováním těchto témat, prostřednictvím variací či návratů k raným tématům, jako je tomu u Wagnera). Tato časová (či přechodná - pozn. přelomení umožňují pouze »čas čtení nanovo«, protože divák a posluchač může poslouchat či sledovat stále a stále tvtľL LnahľáVky' Páskv> cédéčka * videokazety možnost, ohromně rozšířily. Naopak se zdá ýe ch,«*tura nemáľ Pr°St0r0Vá Uméní> malířství a ar- ^ňovat svědectvy ^ g** Z^SCé mohota sta,«i (promlouvá,,- k ^Ackcho v průběhu ^"ám nedávají dost č v ° hisCoril). ale zdá sc, if asu. abychom scjimi mohli kochat. 80 0,*ni v [„ich Avšak i vizuální umělecké dílo vyžaduje jistou dobu potřeb-nou k obeplutí. Socha i architektonické dílo vyžadují — a díky složitosti své stavby si vynucují — jisté minimum času, abychom je zcela pochopili. Můžeme strávit rok obcházením okolo katedrály v Chartres, aniž bychom si uvědomili, kolik sochařských a architektonických detailů je tu k vidění. Prohlídka Beinecke Library na univerzitě v Ya-le se čtyřmi stejnými zdmi a symetrickými okny vyžaduje méně času než prohlídka katedrály v Chartres. Bohatá architektonická výzdoba klade na diváka zvláštní požadavky, neboť čím bohatší je detail, tím více času nad ním strávíme. Některá malířská díla vyžadují mnohonásobné prohlížení. Vezměme si například obrazy Jacksona Pollocka: na první pohled stačí rychlý pohled na plátno (divák vidí pouze beztvarou hmotu), ale po další prohlídce musí být dílo interpretováno jako zachycení procesu svého vlastního tvoření a — jak se stává v lese či v labyrintu — je těžké říci, které z cestiček dát přednost, kde začít, kterou cestou se dát, abychom pronikli do nehybného obrazu, který je výsledkem kapající barvy. V psané fikci je zajisté těžké zjistit, jaký může být čas diskursu a čas čtení. Nepochybujeme však o tom. že roz-vlcklý popis a mnOŽStvl nepatrných detailů ve vypravování slouží méně jako prostředek zobrazeni a více jako strategie vedoucí ke zpomaleni času čtení, dokud čtenář nezapadne do rytmu, o němž je autor přesvědčen, že je nezbytný pro to, aby mohl text vychutnat. Existuji určitá díla, která - aby ctcuáiLvniiril.i renrn> Otáleni v lesích 8 I rvrmus - ztotožňují čas příběhu s časem diskursu , časem čtdV televizi se tomu říká živé vysílání. Jen si vzpomeňte nTfilm ve kterém se Andy Warhol celý den učil na Empire Scate Building zacházet s kamerou. V literatuře můžeme dobu čtení stěží kvantifikovat. Lze však tvrdit, že k přečtení poslední kapitoly Odyssea potřebujete přinejmenším tolik času, kolik trvalo Molly, než domyslela až do konce svůj proud podvědomí. Jindy potřebujeme jen jakási poměrná kritéria: potřebujeme-li dvě stránky textu na to, abychom sdělili, že někdo ušel jednu míli, pak je třeba čtyř stran k tomu, abychom řekli, že někdo ušel míle dvě. Velký literární šprýmař Georges Petec chtěl jeden čas napsat knihu velkou jako svět. Pak si uvědomil, že to nikdy nedokáže a v díle Tentative ďépuisement ďun lieu parisi-en se pak poněkud skromněji pokusil popsat »živě« vše, co se událo na náměstí Saint-Sulpice od 18. října 1974 do 20. října 1974. Perec velmi dobře věděl, že o tomto náměstí toho už bylo napsáno hodně, rozhodl se však popsat zbytek, to, co žádná historická kniha ani román nikdy nezachytil: všední život v jeho celistvosti. Sedá si na lavičku, či na jeden ze dvou plůtků na náměstí a celé dny zapisuje kľerľ "f " Pr°JÍŽděJÍCÍ aUt°busy> Janského turistu, Ä ľ" * mUŽC VZdeném P-Pläšci. Všímá si, »esou tašku, aktovku A u j. , PS''vodítko Dokonc ' Za mku Či CřímaJÍ JJ* lako herec fí" ^ "° hony odpoledne I, k°nci1 20- říjn* ve dvě ^^--žnézachytitvše.cose 8 2 Obleni v |MÍch odehraje na určitém místě na světě, a když je vše řečeno a hotovo, jeho záznam má šedesát stran a přečteme jej za půl hodiny. Tedy, pokud tento záznam čtenář pomalu nevychutnáva několik dní a nesnaží se představit si každou popsanou scénu. Zde bychom ovšem nehovořili o době čtení, ale o době představování si. Stejně používáme mapu, když si představujeme výlety a neobvyklá dobrodružství v neznámých zemích a na neznámých mořích. Ovšem v tomto případě se mapa stává pouhým podnětem a čtenář vypravěčem. Kdykoliv se mě ptají, jakou knihu bych si s sebou vzal na opuštěný ostrov, odpovídám: »Tele-fonní seznam. Je v něm tolik postav! Mohl bych vymýšlet nekonečné množství příběhů.« rO shodu mezi časem příběhu, diskursu a čtení můžeme usilovat i z jiných důvodů, které nemají s uměním téměř nic společného. Rozvleklost není vždy znakem ušlechtilosti. Jednou jsem se ptal sám sebe, na jakém vědeckém základě můžeme nějaký film označit za pornografický anebo ne. Moralista řekne, že film je pornografický, pokud jsou v něm otevřené a detailní záběry pohlavního aktu. Při mnoha soudních sporech bylo ovšem demonstrováno, že určitá umělecká díla tyto scény obsahují kvůli realistickému účinku, aby se popsal život takový, jaký opravdu je, či z etických důvodů (pokud je předváděná smyslnost odmítnuta), a že v každém případě estetická hodnota celého —* díla tyto necudné pasáže kompenzuje. Poněvadž je obtížné < zjistit, zda jde autorovi skutečně o zachycení reality, či zda " má upřímné etické záměry, anebo zda dosahuje esteticky Otáleni v lesích 8 3 uspokojivého výsledku, došel jsem k závěru (poté, co jsem prozkoumal mnoho pornofilmů), že nezvratné pravidlo musí existovat. Pokud se snažíte hodnotit nějaký film obsahující otevřené sexuální scény, měli byste dát pozor na to, zda -když nějaká postava nastupuje do výtahu či do auta - se shoduje čas diskursu s časem příběhu. Flaubertovi stačí řádek, aby sdělil, že Frédéric dlouho cestoval, a v běžných filmech hrdina nastoupí do letadla na Loganově letišti v Bostonu a v příští scéně přistane v San Francisku. Ovšem pokud v pornografickém filmu někdo nastoupí do auta, aby zajel o deset bloků dál, auto bude těmito bloky projíždět ve skutečném čase. Pokud si někdo bere z ledničky Sprite, nalévá si, zapne si televizor a popíjí Sprite v kresle, trvá to přesně tak dlouho, jako byste totéž dělali vy doma. Důvod je velmi prostý. Pornografický film má uspokojit touhu diváka po otevřených erotických scénách, ovšem nemůže předvádět soulož půl druhé hodiny v jednom kuse, protože by to bylo pro herce vyčerpávající a nakonec únavné i pro diváky. Pohlavní akty musí být proto rozsety po celém příběhu. Nikdo však nemá ani zájem ani peníze na to vymýšlet nějaký děj a diváky ani příběh nezajímá, protože čekají jenom na sexuální eskapády. Příběh je proto redukován na řadu bezvýznamných každodenních činností, jako Je cesta někam, pití whisky, oblékání kabátu, žvanění o nevýznamný vécech a je ^ { ^ ve°sVlnM ľ t řídí aUt°' h° Zap,éSC d° -y.u MickeySpiHanea (což by kromě jiného diváka 8 4 Otáleni v lesích i odradilo). Cili to, co není vyloženě sex, musí trvat tak dlouho jako v reálu, zatímco pohlavní akt musí trvat déle než ve skutečnosti. A to je tedy ono pravidlo — jestliže ve filmu trvá dvěma postavám cesta z A do B stejně dlouho jako ve skutečnosti, můžeme si být naprosto jisti, že máme co do činění s pornografickým filmem. Samozřejmě nesmí chybět otevřené erotické scény - jinak bychom považovali za pornografii i film Wima Wenderse Im Lauf der Zeit (1976), v němž dva lidé větší část ze čtyř hodin stráví cestou na náklaďáku. Jako nejlepší příklad dokonalé shody mezi časem příběhu a časem diskursu se často uvádí dialog. Následující případ je ovšem poněkud výjimečný. Z důvodů, které nemají nic společného s literaturou, autor dokázal vymyslet dialog, který budí dojem, že je delší, než by byl ve skutečnosti. Alexandre Dumas býval za své romány placen od řádku. Romány vycházely na pokračování, a tak často zvyšoval počet řádků, aby si trochu přivydělal. V 11. kapitole Tri mušketýru (k níž se vrátíme ještě v následující přednášce) potkává d'Artagnan svou milovanou Constance Bona-cieuxovou, podezřívá ji z nevěry a snaží se zjistit, co dělala v noci poblíž Aramisova domu. Zde je část, pouhá část, dialogu, který se v tomto momentě v románu odvíjí: »Ano, Aramů je jeden z mých nejlepsích přátel.« »Aramis? Kdo je to Aramis?* »Snad mi nakonec neřeknete, že ho neznáte?« •Slyším to jméno prvně.* Otálení v lesích 8 5 .To jste poprvé šla k tomu domu?« »Ano.« »A nevěděla jste, že tam bydlí mladý muž?« »Ne.« .Že je to mušketýr?« »Ne.« »Vy jste tedy nehledala jeho?« .Ne, opravdu ne. Ostatně jste viděl, že jsem mluvila se ženou.* »To je pravda Ale ta žena je asi Aramisovou milenkou.« »To nevím.* »Když bydlí u něho...!* »Do toho mi nic není!* »Kdo je to?« »To nemohu říci.* »Drahá paní Bonacieuxová, jste velice roztomilá, ale také nanejvýš tajemná.* »Vadí mi to nějak?* •Ne, naopak, jste k pomilování.* •Podejte mi tedy rámě.* •Velmi rád. A co teď?« •Ted mě doprovodíte.* •A kam?« ♦Tam, kam jdu.« •Ale kam jdete?« •^*-°.pOjd«eaikedwHm> »Vy se vrátíte sama?« »Snad ano, snad ne.« »A kdo vás doprovodí, žena či muž?* »To ještě nevím.* »Já se to ovšem dozvím.« »Jakpak?« »Počkám, až vyjdete.« »Pak tedy sbohem!* »Jak to?« »Nepotřebuji vás.* »Ale přece jste chtěla...* »Ano, pomoc šlechtice, ne však číhání špeha!« »To je trochu kruté styvfc|!« »Jakpak se te^y říká tomu, kdo chodí za někým proti jeho vůli?« »Dotěra.« »To je příliš jemné slovo.« » Vidím, že vás musím ve všem poslechnout.* »Proč jste se připravil o zásluhu a neudělal to hned?« »A není záslužné dát se na pokání?« »Vy toho tedy opravdu litujete?* »Ani sám nevím. Vím však, že učiním všechno, co budete chtít, jen když mi dovolíte, abych vás směl doprovodit až tam, kam jdete.« »Potom mě ovšem opustíte?« »Ano.« »A nebudete Číhat, kdy půjdu nazpátek?* »Ne.« 6 Otálem v luídi Otáleni v lesích .Dejte mi čestné slovo.« .Jako že jsem šlechtic.« .Podejce mi tedy rámě apojdme.«" Samozřejmě známe i jiné příklady zdlouhavého a nic-neříkajícího rozhovoru (např. u Ionesca či u Ivy Comp-ton-Burnettové), ovšem v těchto případech je rozhovor nekonzistentní, protože má znázornit bezvýznamnost,. b Dumase by žárlivý milenec a dáma, která musí spěchat laproti lordu Buckinghamovi, aby ho přivedla ke královně Francie, neměli marnit čas takovým žvatláním. Zde nejde o »funkční« otálení; podobá se spíše zpomalení, které nacházíme v pornografických filmech. Pŕesto byl D um as mistrem rozvleklého vyprávění, které mělo vytvořit to, čemu říkám čas rozechvění— tj. odsunout příchod dramatické koncovky. V tomto smyslu je mistrovským dílem Hrabe Monte Christo. Už Aristoteles určil, že katastrofe a katarzi maji předcházet dlouhé peripetie. Ve vynikajícím filmu Johna Sturgese Bad Day at Black Rock (1954) přichází veterán z druhé světové války, mírný člověk se zmrzačenou levou rukou (hraje ho Spencer Tra-cy), do města uprostřed země nikoho, hledá otce mrtvého japonského vojáka a stává se objektem nesnesitelné perzekuce ze strany odporných rasistu. Diváci se ztotožňují s bolestí Tracyho a přejí si neskutečnou pomstu, prožívají hodinu nesnesitelného pocitu křivdy... V jedné chvíli, když Tracy p0píjí v bisCrU) provokuje ^ ^ individuum. Najednou tento shovívavý člověk udělá rychlý pohyb zdra-8 8 Otáleni v lesích vou paží a pořádně protivníka udeří. Chlapík proletí místností a dveřm, ven na ulici. Tento násilný čin přichází zcela neočekávaně, ale byl připravován tak pomalou řadou nadmíru bolestných ukrutností, že má pro diváka hodnotu katarze a divák nakonec prožívá na svém sedadle úlevu. Kdyby čekal kratší dobu a jeho rozechvění nebylo tak silné, katarze by nebyla tak úplná. Itálie je jedna z těch zemí, kde člověk může vejít do kina kdykoliv během projekce a potom zůstat, aby film shlédl znovu od začátku. Myslím, že je to dobrý zvyk, protože se na film dívám z určitého hlediska jako na život: vstupuji do tohoto života s rodiči, kteří se již narodili, s Homérovou Odysseou, která byla již napsána, a pak se snažím podívat se na tento příběh pozpátku, tak jak jsem to učinil se Sylvií, dokud více méně nepochopím, co se v tomto světě odehrálo před mým příchodem na něj. Proto se mi zdá, že je docela oprávněné dělat totéž s filmem. Ten večer, kdy jsem viděl Bad Day at Black Rock, jsem si všiml, že po onom Tracyho násilném gestu (které není na konci filmu) se polovina diváků zvedla a odešla. Byli co diváci, kteří přišli na začátku tohoto delectatto morosa a zůstali, aby si vychutnali přípravnou fázi okamžiku osvobození ještě jednou. Z toho vidíte, že doba rozechvění nejen poutá pozornost naivního, prvoplánového diváka, ale rovněž stimuluje estetický prožitek u diváka vyspělého. Skutečně bych nerad, abyste si mysleli, že tyto techniky (které jsou samozřejmě zřetelnější v dílech ne tak slozi-- - v *M .„„ v nooulárnímu umění nebo k literatuře. Otálení v lesích 8 9 Rid bych vám ukázal příklad rozvleklosti v epické šíři, na stovkách stran, jejímž úkolem je připravit nás na okamžik uspokojení a nekonečné radosti, ve srovnání s níž jsou rozkoše z pornografického filmu bezvýznamnou hříčkou. Mám na mysli\D&m**** komediL Pokud zde mluVÍ' me o Dantovi^íúsíme myslet a pokusit se stát jeho modelovými čtenáři - středověkými čtenáři, kteří pevně věřili tomu, že naše pozemská pouť vyvrcholí v momentě naprostého vytržení, kterým je zjevení Boha. Ovšem tento čtenář přistupoval k Dantově básni jako k fikci. Dorothy Sayersová měla pravdu, když v úvodu svého překladu tohoto díla doporučovala, že ideálním způsobem čtení je »začít prvním řádkem a pokračovat rovnou k závěru, odevzdat se svěžímu vyprávění a rychlému plynutí verše.« Čtenáři si musí uvědomit, že se pomalu seznamují se všemi kruhy Pekla, procházejí středem Země, pak stoupají na terasy a převisy Očistce, stále výš, až nad pozemský ráj, »z jedné nebeské sféry na druhou, nad planety, nad hvězdy, nad Prvního Hybatele, až do Nebe, aby spatřili Boha v Jeho velikosti.«'2 Toto putování není nic jiného než nekonečné otálení, v jehož průběhu potkáváme stovky postav. Hovoří se o soudobé politice, o teologii, o životě a smrti. Jsme svědky scén -peň ku , ^ ^ ^ ^ ^ pasaze, abychom urychlili hřk . - - . domní.n, - i , X 1,11 behveci. ale přitom si stále uvě- %chom do.pľuľoÍIÍ ,sclf-vo.ding« fikce proslavený opticky klam (viz. ob, 11) Na první »čcení« má člověk z obrázku dojem kohe.\ renmího světa, a zároveň cítí jakousi nevyjádřitelnou nepřijatelnost. Na druhé čtení (abychom četli obrázek náležité, měli bychom se pokusit ho nakreslit) si uvědomím^ jak a proč je ve dvourozměrném světě možný, ale trojrozměrně absurdní. Obrázek II Přesto v tomto případě považujeme vesmír, v němž existuje obrázek č. 11, za nemožný proto, že máme tendenci si myslet, že se takový vesmír chová podle stejných zákonů stereometrie, které platí v reálném světě. Je jasné, že pokud tyto zákony platí, pak není tento obrázek možný. Z hlediska geometrie však není tento obrázek nemožný. Důkazem je, že jej bylo možno nakreslit na dvourozměrné ploše. Děláme prosté chybu, když na tento obrázek aplikujeme nejen pravidla rovinné geometrie, ale i zákony perspektivy, kterými se řídíme při kreslení trojrozměrných objektů. Tento obrázek by byl možný nejen v Rovině, ale i v našem I 0 Pravdepodobné lesy svou : ne- názorném sunu na trojrozměrné struktuře. A tak m me připustit,žeiývjunfe^ ^ * •vylekal Čt pohnul i ten nejméně možný z možných světů musíme trvat na naš.ch znalostech světa reálného Jiný™ slovy - skutečný svět bychom měli brát jako základ ' Znamená to, že fiktivní světy parazitují na ggg ^ném. Neexistuje žádné pravidlo, které by předepisovalo, kolik smyšlených prvků může v díle být. Existuje tu velká pestrost - takový útvar jako například bajka nás na každém kroku nabádá k tomu, abychom si poopravili znalost reálného světa. Ale všechno, co text explicitně pojmenovává či nepopisuje jako odlišné od toho, co existuje ve světě reálném, musíme chápat jako odpovídající zákonům a podmínkám skutečného světa. V těchto přednáškách jsem již dříve citoval dva úryvky, v nichž se objevoval kůň a vůz. První úryvek od Achilla Campanila nás rozesměje, protože Gedeon, jedna z postav, žádá fiakristu, aby ho dtuhý den vyzvedl a zdůrazňuje, aby vzal i drožku - a mimochodem: »Abych nezapomněl: taky s koněm!« Smáli jsme se, protože je jasné, že kůň musí přijít také, i kdyby to nebylo výslovně zmíněno. S další drožkou jsme se setkali v Sylvii - unáší vypravěče noci do Loi-sy. Kdybyste si pročetli stránky věnované popisu oné cesty (ale v tomto bodě mi můžete věřit), viděli byste, ze o kom když se o něm text nezmiňuje? A přesto ex.stuje J me" představujeme si ho.jak kluše nocí.jeho Poh>b se Pte Pravděpodobně lesy naši š, na kočár, který se 112 m kodrcá, a právě pod dojmem tohoto Pohupování začíná ^pravéč - jako by naslouchá! ukolé- Ovšem dejme tomu, že nejsme čtenáři obdarem zrovna velkou představivostí - čteme Nervala a nepřemýšlíme o koni. Dejme tomu, že poté, co vypravěč přijel do Loisy, nám řekne: »Vystoupil jsem z drožky a zjistil, že po celou cestu z Paříže ji netáhl kůň.« Vnímaví čtenáři by se bezpochyby pustili do čtení nanovo a od počátku, protože byli vtaženi do příběhu delikátních a téměř nedefinovatelných pocitů v tom nejlepším romantickém duchu, zatímco se měli začítat spíše do gotického románu. Či snad četli romantickou verzi Popelky a kočár ve skutečnosti táhly myši. Shrnuto - v Sylvii kůň je. Existuje v tom smyslu, že není nutno říkat, že tam je, ale nelze říci, že tam není. Detektivní příběhy Rexe Stouta se odehrávají v New Yorku a jeho čtenáři předstírají, že postavy Nero Wolfe, Ar-chie Goodwin, Fritz a Saul Panzer existují. Čtenáři dokonce akceptují i to, že Wolfe bydlí v domě z pískovce na Západní pětatřicáté ulici, poblíž řeky Hudson. Mohli by se rozjet do New Yorku a podívat se, zda cen dúm opravdu existuje, či zda tam stál v letech, kdy se Stoucovy příběhy odehrávají, ale obvykle je to nezajímá. Říkám »obvykle«, protože všichni dobře víme, že lidé hledají dům Sherlocka Holmese na Baker Street a já sám jsem byl náhodou jedním z těch, kteří hledali dům na Eccles Street v Dublinu, v nemž údajně bydlel Leopold Bloom. To jsou však příhody Iicerinuch fanoušků - což je jisté příjemné, občas do- Pravděpodobné lesy )emné. ale Jde o něco jiného než o čKní textů. ^ abyste byl. dobrým, ctenar, Jlmaí n slavit Bloomsday na březích řeky LifFey. Ovšem i když akceptujeme, že Wolfův dům stojí tam kde nikdy nestál a nestojí, nemůžeme přijmout fakt^e Archie Goodwin si stopne taxi na Páté Avenue a žádá, aby ho šofér odvezl na Alexanderplatz - protože, jak víme od Dóblina, Alexanderplatz je v Berlíně. A pokud by Archie odešel z bytu Nero Wolfa (na Západní pětatřicáté), zahnul za roh a ocitl se rovnou na Wall Streetu, oprávněně bychom se domnívali, že Stout přešel k jinému typu fikce a rozhodl se nám vyprávět o světě, který se podobá světu z Kafkova Procesu, kde K. vstupuje do budovy na jednom konci města a vychází z této budovy na druhém konci. V Kafkově příběhu však musíme přijmout fakt, že se nepohybujeme v euklidovském světě, ale ve světě pohyblivém a pružném, který připomíná ohromný kus zpracované žvýkací gumy. Zdá se tedy, že čtenáři musí vědět o skutečném světě mnoho, aby jej mohli brát jako správný základ světa fiktivního. Zde však stojíme tváří v tvář nepříjemnému dilematu. Na jedné straně - jelikož jde o příběh jen několika postav, většinou v dostatečně vymezeném čase a miste - můžeme na smyšlený svět nazírat jako na malý svět nekonečně omezenější než svět reálný. Na druhé straně - jelikož k reálnému kosmu (který tu slouží jako základ) dodává nějaké postavy, vlastnosti a události - jej «1 « považovat za větší, než je svět, který známe z vlastni z uV Pravděpodobné lesy I 13 šenosci i. z tohoto hlediska_fiktivní vesmír nekončí spolu ' s příběhem, ale rozpíná se donekonečna. Ve skutečnosti parazitují fiktivní světy ha světě reálněny podstatě jsou ovšem »malými světy«, které vydělují většinu toho, co víme o reálném světě, a umožňují nám soustředit se na konečný, uzavřený svět, velmi podobný tomu našemu, ale ontologický chudší. Protože nemůžeme překročit jeho hranice, vede nás to k tomu, že jej zkoumáme do hloubky. Právě proto je Sylvie tak magickým dílem. Jistěže od nás vyžaduje, abychom něco věděli a předstírali, že víme něco o Paříži a o rodu z Valois, dokonce o Rousseauovi a Medicejských, protože je výslovně zmiňuje. Pře sto vyžaduje, abychom stále a znovu procházeli tímtc ohraničeným světem a nestarali se o zbytek reálného svě ta Čteme-li Sylvii, nemůžeme popřít, že je tam kůň, ale nikdo po nás nežádá, abychom o koních věděli všechno. Naopak, stále znovu musíme hloubat o lesích okolo Loisy. V eseji, který jsem publikoval již dávno, jsem napsal, že Juliána Sorela (hlavní postavu Stendhalova románu Červený a černý) známe lépe než vlastního otce6. Mnoho vlastností našeho otce nám bude vždy unikat (myšlenky, které si nechal pro sebe, zdánlivě nevysvětlitelné činy, nevyřčené city, tajemství, která skrýval, vzpomínky a příhody z dětství), zatímco ojuliánovi víme vše, co se vědět dá. Když jsem ten esej psal, můj otec ještě žil. Uvědomil jsem si, jak rád bych se byl o něm dozvěděl víc, ale dnes mi nezbývá než vyvozovat chabé závěry na základě matných vzpomínek. Stendhal mi říká o Juliánu Sorelovi a o jeho geneta- I 14 Pravdepodobné lesy ci vše, co potřebuj, pro daný román vědět. To, co mi sděleno není (např. zda měl rád svou první hračku, anebo -jako je tomu u Prousta - zda se převaloval v posteli, když čekal, až ho maminka přijde políbit na dobrou noc)', není důležité. (Mimochodem, může se také stát, že nám vypravěč řekne příliš mnoho, tedy i to, co nemá pro příběh význam. V úvodu své první přednášky jsem s ironií citoval z díla ubohé Caroliny Inverniziové, protože kdysi napsala, že na turínském nádraží »se potkávaly dva non-stop rychlíky. Jeden se hotovil k odjezdu, druhý přijížděl.« Její popis se jevil jako hloupý a neodůvodněně redundantní. Při hlubším zamyšlení však musím uznat, že tato informace není tak zbytečná, jak se zdá. Kde se dva přímé vlaky mohou setkat, aniž by okamžitě po příjezdu zase neodjížděly? Na konečné. Carolina nás nepřímo informovala, že turínské nádraží je konečnou stanicí, jako je tomu dodnes. Tuto poznámku však považujeme, ne-li za sémanticky redundantní, tak přinejmenším za neužitečnou z hlediska vypravování, a to proto, že tento detail prostě není zásadní pro vývoj příběhu: události, které následují, nemají nic společného s charakterem nádraží v Turíně.) Na počátku této přednášky jsem se zmírni o čtenář,, který si v novinách ověřil, co se skutečně dělo v Panzi a objevil požár, o kterém jsem se v knize nezmíml Nepnja myšlenku, že fiktivní svět má mnohem než svět reálný. Nyní vám povypráví™ další pnbeh t>kayc, se oné červnové noci roku 1984. Pravdepodobné lesy I I NÉdav»0 - mnou přišli dva studenti panzske Akade-miC vytých umění a ukázal, mi album fotografu, kte-Zj rekonstruovali celou trasu, jíž prosel Casaubon. Vy-fotOíiafbvali - ve stejněm čase jako v onu noc - kaidé m.sto. o kterém jsem se zmín.l. Text podrobně popisuje, jak Casaubon vychází z městského trativodu a sklepem vstupuje do orientálního baru plného upocených štamgastů, pivních soudků a lepkavých plivanců. Studenti ten bar našli a nafotografovali. Samosebou, že jsem si ten bar vy-mvslel, i když podle mnoha barů toho druhu v té oblasti, ovšem ri dva studenti bezpochyby objevili bar popsaný v mé knize. Ne proto, že si jako modeloví čtenáři vzali za své starosti empirického čtenáře, který si chce ověřit, zda můj román popisuje skutečnou Paříž. Naopak, chtěli transformovat »skutečnou« Paříž do místa v mé knize, a ze všeho, co mohli v Paříži najít, si vybrali jen ty aspekty, které odpovídaly mému popisu. Použili román k tomu, aby onomu beztvarému a nezměrnému vesmíru, jakým je skutečná Paříž, dali nějakou formu. Udělali pravý opak toho, co Georges Perec, který se snažil zachytit vše, co se během dvou dní odehrálo na náměstí Saint-Sulpice. Paříž je mnohem složitější než lokalita popsaná Perecem či místo popsané v mé knize. Každá procházka ve fiktivním světě má však tutéž funkci jako détská hra. Děti st hrají s panenkami, koníky či pouštějí draky, aby se seznámily s fyzikálními zákony vesmíru a s prací, kterou budou jednoho dne skutečně vykonávat. Podobně tak číst 2namená hrát hru> £ báváme smysl množství vécí, kj | 16 Pravděpodobné lesy 1 Čtením V- Ač se udály nebo se dějí či se sLanQuvrrainžmw^ ^ opravování unikáme úzkosti, která nás přepadne, když snažíme sdělit něco pravdivého o to^olvetiľ-1 1 To je ona útěšná role vyprávění, důvod, proč lide vypravují príbehy a vypravují je odnepaměti. Největší úlohou mýtů bylo najít nějaký pevný bod, formu, uprostřed zmatené lidské zkušenosti. ~j Nicméně, situace není tak jednoduchá. Až dosud můj výklad strašil duch Pravdy a jistě uznáte, že tento pojem nelze brát na lehkou váhu. Obvykle si myslíme, že velmi dobře víme, co znamená, řekneme-li o něčem v reálném světě, že je to »pravda«. Je pravda, že je dnes středa, je pravda, že Alexanderplatz je v Berlíně, je pravda, že Napoleon zemřel 5. května 1821. Na základě tohoto pojetí pravdy učenci hodně diskutovali o tom, co znamenáj hodnotí-me-li něco jako »pravdivé« v rámci fikce. Nejrozumnější odpověď je, že fiktivní tvrzení jsou pravdami v rámci mož-ného světa daného příběhu..Tvrzení, že Hamlet žil v reálném světě, považujeme za nepravdivé. Ale představme si, že hodnotíme seminární práci studenta anglické literatury, a zjistíme, že ten prokletý student napsal, že na konci hry se Hamlet ožení s Ofélií. Vsadím se, že každý normální učitel prohlásí, že student tvrdí něco nepravdivého. Tvrzení bude nepravdivé ve fiktivním světě Hamleta, tak jako je ve fiktivním světě díla Jih proti Severu pravda, že Scarlett 0'Harová se provdá za Rhetta Butlera. Je naše pojetí pravdy v reálném světě stejně silné a jasně vymezené? I 1 Praví ne lesy I I Domníváme se, že reálný svět obvykle poznáme na základě zkušenosti; domníváme se, že je záležitostí zkušenosti to, že dnes je středa, 14. dubna 1993, a že mám teď na sobě modrou vázanku. Ve skutečnosti je pravda, že dnes je 14. dubna 1993, pravdou pouze v rámci gregoriánskeho kalendáře, a moje vázanka je modrá pouze podle západního dělení barevného spektra (dobře víme, že v latinské a řecké kultuře byly hranice mezi zelenou a modrou jiné než ty, jež stanovila naše kultura). Na Harvardu se můžete zeptat Willarda Van Ormana Quinea, do jaké míry je naše pojetí pravdy determinováno daným holistickým systémem předpokladů, Nelsona Goodmana na rozdílné způsoby tvoření světa a Thomase Kuhna na pojetí pravdy s ohledem na dané vědecké paradigma. Doufám, že by přiznali, že sňatek Scarlett a Rhetta je pravdou jen ve světě textu Jih proti Severu, stejně jako to, že mám modrou vázanku, je pravdou jen ve světě diskursu určitého pojímání barevného spektra (Farbenlehre). Nechci si hrát ani na metafyzického skeptika ani na solipsistu (kdosi řekl, že svět je solipsisry přelidněn). Jsem si vědom toho, že některé věci poznáváme na základě přímé zkušenosti, a pokud by mi někdo z vás řekl, že je za mnou pásovec, okamžitě bych se otočil, abych zjistil, zdaje to pravda nebo ne. Myslím, že se všichni shodneme na tom, že v této místnosti žádný pásovec není (za předpokladu, že se shodneme na obecně přijímané zoologické taxonomii). Ovšem naše utkání s pojmy pravda a nepravda je obvykle složitější než v tomto případě. Teď víme, že v této I 8 Pravděpodobné lesy 1 místnosti pásovci nejsou, ale v nadcházejících hodinách adnech se taková pravda stane trochu zpochybnitelnou Například jakmile budou tyto mé přednášky publikován* čtenáři přijmou to, že 14. dubna 1993 v této místnosti nebyl pásovec a učiní tak nikoliv na základě své vlastní zkušenosti, nýbrž na základě svého přesvědčení, že jsem seriózní člověk a přesně referuji o situaci v této místnosti dne 14. dubna 1993. ^ Věříme tomu, že - pokud jde o reálný svět - nejdůleži-tějším kritériem je pravda, zatímco máme sklon si myslet, že fikce popisuje svět, který musíme vzít takový, jaký je, na základě víry. Ovšem i v reálném světě je princip víry stejně důležitý jako princip pravdivosti. Ze zkušenosti nevím, že Napoleon zemřel roku 1821. Navíc, kdybych musel být závislý na své vlastni zkušenosti, nemohl bych ani říci, zda Napoleon vůbec existoval (kdosi kdysi dokonce napsal knihu, v níž dokazoval, že Napoleon je slunečním mýtem). Ze zkušenosti nevím, že někde leží město jménem Hongkong, a dokonce ani nevím, že první atomová bomba fungovala na základě štěpení a nikoliv syntézy (vlastně toho o syntéze atomů mnoho nevím). Podle Hilary Putnama existuje lingvistická dělba práce«, která odpovídá společenskému rozdělení vědomostí: od ostatních přebírám devět desetin svých vědomostí o reálném světě, a sám se dozvídám o té dalsi desetině7. Za dva měsíce skutečně pojedu do Hongkongu; koupím si letenku v přesvědčení, že letadlo přistane v místě, které se jmenuje Hongkong, a budu tedy žít ve skutec- Pravdépodobné lesy I ■m svété, aniž bych se musel chovat jako neurotik. Zjistil "sem že v mnoha věcech jsem si zvykl věřit znalostem ji. nlh lidí. Mé pochybnosti se týkají některých speciálních oblastí vědomostí, pokud jde o ty ostatní, tu se spoléhám na Encyklopedii. »Encyklopedií« míním ucelenou sumu vědomostí, z nichž znám jenom část, ale k nimž mohu odkazovat, protože je to něco jako obrovská knihovna všech knih a encyklopedií, všech archů a rukopisných dokumentů všech staletí, včetně staroegyptských hieroglyfů a záznamů v klínovém písmu. Zkušenost a dlouhá řada rozhodnutí, kterými jsem osvědčil svou víru v lidské společenství, mě přesvědčily, že to, co tato Totální encyklopedie popisuje (a často si protiřečí), představuje uspokojivý obraz toho, čemu říkám reálný svět. Jinými slovy, způsob, jakým přijímáme zpodob-nění reálného světa, se málokdy liší od způsobu, jakým přijímáme fiktivní svět. Předstírám víru v to, že si Scarlett vzala Rhetta, a stejně tak beru jako fakt osobní zkušenosti, že se Napoleon oženil s Josefínou. Samozřejmě, že rozdíl tkví v míře této víry: moje víra v Margaret Mitchellovou je jiná než má víra v historiky. Jen když čtu bajku, akceptujme vlci mluví. Jinak se chovám, jako by tito vlci byli těmi, spleen015"1 P°Slední mezinárodní kongres Zoologické «P«ecnost,. Nechci zde rozebírat důvody, proč věřím více vodmis P°1CČn0Sti neŽ Charlesu Perraultovi-Tvto dů' vodv ľTllJS0U d°Cela seriózní- Ovšem říci, že tyto dů- "/JiOUVazné np-rr.-, NaoPak, dův d 'že se daJř snadno formulovat. UV0 Y. proč věřím historikům, když tvrdí, že 120 ^podobné lesy V Napoleon zemřel roku 1821, jsou mnohem složitější než důvody, proč jsem si jist, že se Scarlett O'Harová provdala za Rhetta Butlera. Ve Třech musketýrech se dočteme, že lorda Buckinghama probodl FeltoxL, jeden z jeho důstojníků, a pokud se nemýlím, tento fakt je považován za historickou pravdu. V Mul- f ketýrech po dvaceti letech čteme, že Athos probodl Mordaun-ta, syna Mylady, což považujeme za pravdu v rámci fikce. To, že Athos probodl Mordaunta, zůstane nepopiratelnou pravdou, dokud bude existovat jediný výtisk knihy Mulke-týřipo dvaceti letech — a to i tehdy, až v budoucnu někdo vynalezne post-post-strukturální metodu čtení. Naproti tomu seriózní historik musí být připraven prohlásit, že Buckinghama probodl někdo jiný, pokud náhodou nějaký vědecký pracovník bádající v archívech v budoucnu prokáže, že všechny předchozí dokumenty byly falešné. V takovém případě bychom řekli, že to, že Felton probodl Buckinghama, je z historického hlediska nepravdivé. Tentýž fakt by však z hlediska fikce zůstal pravdivý. Nehledě na mnoho významných estetických důvodů soudím, že romány čteme proto, že nám umožňují pohodlně procítit život ve světech, kde je pojem pravdv nepopiratelný, zatímco reálný svět nám připadá jako velice zradné místo. Toto »nehynoucí privilegium« fiktivních světů nám také poskytuje jisté parametry pro posouzení interpretací literárních textů, které jsou přitažené za vlasy. Existuje mnoho výkladů červené Karkulky (antropologický, psychoanalytičky, mytologický, feministicky, atd). Pravdepodobné lesy částečně je co proto, že tento příběh existuje v několika v rzích - v textu bratří Grimmú jsou věci, které nenajde-mľvPerraultovi, a naopak. Stejně tak bychom mohli logicky očekávat i výklad alchymistický. Jeden italský učenec se pokusil dokázat, že pohádka odkazuje na procesy exttakce a zpracování minerálů. Překládal pohádku do chemických vzorců: Červenou Karkulku zachytil jako ru-mělku, umělý síran rtuťnatý, který je červený jako má být její kapuce. Z toho plyne, že to dítě v sobě má rtuť v čistém stavu, kterou je možno oddělit od síry. Rtuť je velice živá a pohyblivá, a tak ne náhodou varuje maminka Červenou Karkulku, aby do všeho nestrkala nos. Vlk představuje chlorid rtuťný neboli kalomel (což v řečtině znamená »krásně černý«). Žaludek vlka je alchymistovi pecí, v níž se rumélka přeměňuje ve rtuť. Valentina Pisantyová velmi lapidárně poznamenala: pokud na konci příběhu Červená Karkulka už není rumělka, nýbrž rtuť v čistém stavu, jak je možné, že když vystoupí z vlkova břicha, má na sobě stále červenou kapuci? Neexistuje ani jedna verze této pohádky, v níž by Červená Karkulka vylezla ven se stříbrnou ka-puckou. Takže pohádka pro tuto interpretaci nesvědčí8. | ^tůjnůžete vyvozovat něco, co v nich není řečeno ľ? ~ 3 SP°luPrá« čtenáře je na tomto principu zazena - ale nemůžete je -říkají. Nemůžete i, : Pnmět, aby tvrdily opak toho, co ignorovat fakt, že Červená Karkulka má na konci pohádky stále svou červenou kapucku - právě tato textová skutečnost zbavuje modelového čtenáře povinnosti znát chemický vzorec rumělky. 122 Pravdepodobné lesy Můžeme spoléhat na stejný stupeň jistoty, když hovoříme o pravdě v reálném světě? Jsme si jisti, že v této místnosti nejsou pásovci alespoň do té míry, jak jsme si jisti, že si Scarlett O'Harová vzala Rhetta Butlera. Pokud jde 0 mnoho jiných tvrzení, musíme spoléhat na věrohodnost našich informátorů, a někdy i na jejich nevěrohodnost. Z hlediska teorie poznání si nemůžeme být jistí, že Američané přistáli na Měsíci (zatímco víme jistě, že Flash Gordon doletěl na planetu Mongo). Buďme na okamžik ohromnými skeptiky (a mírnými paranoiky): mohlo se stát, že skupinka konspirátorů (řekněme lidí z Pentagonu a různých televizních společností) zorganizovala Veliký Podvod. A my — čímž myslím všechny ostatní televizní diváky -jsme prostě uvěřili obrazům, které nám ukazovaly, že na Měsíci přistál člověk. Samozřejmě že mám pořádný důvod věřit tomu, že Američané na Měsíc skutečně dospěli — a tím je skutečnost, že Rusové neprotestovali ani nevznesli žádná obvinění z podvodu. Měli možnost dokázat, že šlo o podvrh a všechny důvody, aby to udělali. Ale neudělali nic. Věřil jsem jim, a proto jsem opravdu přesvědčen o tom, že Američane na Měsíci byli. Abych učinil rozhodnutí, co je pravda a co ne v reálném světě, musím učinit některá složitá rozhodnutí týkající se mé víry ve společnost. Dále musím rozhodnout, jak velké části Totální encyklopedie je možno důvěřovat, a zbytek zavrhnout jako nespolehlivý. Zdá se, že s pravdou v literatuře je to jednodušší. Ovšem 1 fiktivní svět může být proradný stejně jako svet reálny. Pravdepodobné lesy I Bylo by co naprosco pohodlné prostředí, kdyby se zabýva. lo jen smyšlenými entitami a událostmi. V tom případě by nikdo nepochyboval o Scarlett O'Harové, protože fakt, že žila vTaře, se dá ověřit snadněji než to, že Američané přistáli na Měsíci. Zjistili jsme ovšem, že každý fiktivní svět parazituje na světě reálném a bere jej za svůj základ. Můžeme přeskočit první otázku, tj. konkrétně co se stane, vnese-li čtenář do fiktivního světa mylnou informaci o světě reálném. Můžeme předpokládat, že takový čtenář se nechová jako čtenář modelový, a důsledky toho zůstávají soukromou a empirickou záležitostí. Pokud čte Vojnu a mír někdo, kdo si myslí, že v 19. století vládla v Rusku komunistická strana, stěží dokáže porozumět příběhu Nataši a Pierra Bezuchova. Už jsem řekl, že profil modelového čtenáře je dán textem a je vymezen v rámci textu. Samozřejmě, že Tolstoj se necítil povinen informovat své čtenáře o tom, že v bitvé u Borodina nebojovala Rudá armáda, ale poskytl jim dostatek informací o politické a společenské situaci v carském Rusku té doby. Nezapomínejme, že román začíná dlouhým dialogem ve francouzštině, což samo o sobě napovídá čtenáři hodně o situaci ruské aristokracie na počátku 19. století. Ve skutečnosti autoři nejen, že berou reálný svět jako základ svých příběhů, ale neustále vstupují do textu a informuj, své čtenáře o různých aspektech reálného světa, ° n'chž třeba tic° čtenáři nevědí. Dejme tomu, že by Rex Stout v jednom Z£ svých romá. " napSaI*" Arch'e * -jal taxíka a žádá řidiče aby ho za-124 Pravdepodobné lesy vezl na roh Čtvrté a Desáté ulice. Předpokládejme dále, že čtenáři Rexe Stouta se dělí do dvou kategorií - na ty, kteří neznají New York, a ty, kteří jej znají. Nechejme první skupinu být - tihle čtenáři spolknou cokoliv (v italských překladech amerických detektivek se výrazy jako »downtown« Či »uptown« pravidelně překládají jako »cittá alba« a »cittá bassa« (tedy »horní město« a »dolní město«), takže většina čtenářů žije v domnění, že všechna americká města vypadají jako Tiflis, Bergamo či Budapešť - polovina města na kopci, druhá v rovině anebo podél říčního toku). Ale myslím, že většina amerických čtenářů, kteří vědí, že New York City vypadá jako mapa světa, kde ulice jsou poledníky a třídy rovnoběžky, by reagovali tak jako onen čtenář, kterému hypotetický Nerval řekl, že drožku vskutku netáhl kůň. V New Yorku (ve West Village) skutečně existuje bod, kde ' se Čtvrtá a Desátá ulice protínají, a všichni Newyorčané, vyjma taxikářů, to místo znají. Jsem však přesvědčen, že pokud by Stout musel tento příběh vyprávět, vysvětlil by tuto skutečnost (možná zábavnou poznámkou ve formě vsuvky) i důvod, proč může tento průsečík opravdu existovat, protože by se obával, že čtenář ze San Franciska, Ríma či z Madridu by o tom nemusel vědět a mohl by si myslet. že Stout žertuje. , . Udělal by to z téhož důvodu, proč Waltet Scocc zac.na román Ivanhoe cakto: V ,om půvabném biji i* Angh>. kw*> kou Donem, prostíral sc za starých časů roAWř b". Pravdepodobné lesy 125 krývajíd větším dílem úbočí překrásných pahorků a udo. I* se táhnou mezi ShefT.eldem a přívětivým městečkem Doncasterem. Po dalších historických detailech pokračuje: Domníval jsem se. že je správné vylíčit tenco stav věci a připomenout historickou skutečnost běžnému čtenáři,...» Scott nechtěl dospět pouze k jakési dohodě se svým čtenářem, pokud jde o fakta a události, jež se objevují ve fikci. Chtěl také doplnit informace ojgálném světě, protože si nebyl jist, zda je jeho čtenář zná, a protože je považoval za nepostradatelné pro pochopení příběhu. Jeho čtenáři tedy měli předstírat víru v to, že fiktivní informace je pravdivá, a přijmout fakt, že dodatečné autorovy informace jsou pravdivé v reálném světě. Někdy je nám informace podávána ve formě řečnické figury, jtreteritionu^ »Rip Van Winkle* Washingtona Irvinga začíná slovy: »Každý, kdo se vydal proti proudu řeky Hud-son, si musí vzpomenout na Catskill Mountains...«, i když si doopravdy nemyslím, že tahle kniha je určena jenom těm, kdo šli proti proudu řeky Hudson a viděli Catskill Mountains. Řekl bych, že jsem dobrý příklad čtenáře, který nikdy nebyl v horním toku Hudsonu, a přesto se chovám, jako bych tam byl, předstírám, že jsem ty hory viděl, a zbytek příběhu se mi líbil. Ovšem potlačení mé nevíry je jenom částečné. Vím, že Rip Van Winkle nikdy nežil. Nic- » 126 Pravdepodobné lesy méně já nejen veřim, ale já vím, že v horním toku řeky Hudson může člověk opravdu najít Catskill Mountains. v eseji »Malé světy*, který nyní vyšel v Mezích interpreta-^ jsem citoval začátek románu Ann Radcliffové Záhady Udolfa: Na půvabném břehu řeky Garonny v gaskoňské provincii stál roku 1584 zámeček pan St. Auberta. Z jeho oken byl překrásný výhled. Po obou stranách řeky prostíraly se v širou dál idylické luhy, vinice a olivové háje Gaskoňska a Guy- enne 10 Vyslovil jsem pochybnost, zda anglický čtenář konce 18. století věděl tolik o řece Garonně, o Gaskoňsku, o tamní krajině. Nanejvýš mohli ze slova »břehy« odvodit, že Ga-ronna je řeka, a na základě toho, co znali z reálného světa, si mohli představit typickou jihoevropskou krajinu s vinnou révou a olivovníky. RadclifFová vyzvala své čtenáře, aby se chovali, jako by znali francouzskou vysočinu. Když esej vyšel, dostal jsem dopis od jednoho gentlemana z Bordeaux, který mi sdělil, že v Gaskoňsku ba ani na březích řeky Garonny olivovníky nikdy nerostly. Tento přívětivý pán vyvodil vtipné závěry, aby podpořil mou tezi, a pochválil mou neznalost Gaskoňska, jež mi umožnila, abych si vybral tak přesvědčivý příklad. (Potom mne pozval, abych přijel a byl jeho hostem, protože, jak pravil, vinice v tomto regionu skutečně jsou a vína té oblasti jsou vynikající.) Pravdepodobné lesy I Ann Radcliffová tedy nejen žádala čtenáře, aby s ní spolupracovali na základě své znalosti reálného světa, nejen že část těchto vědomostí doplnila, nejen že je žádala, aby předstírali, že vědí o reálném světě i to, co neznali, ale ona je dokonce měla k tomu, aby věřili, že reálný svět je obdařen i tím, co k němu ve skutečnosti nepatří. Protože je velmi nepravděpodobné, že RadclifTová chtěla své čtenáře podvést, musíme dojít k závěru, že se mýlila. To však vytváří dokonce ještě větší zmatek. Do jaké míry můžeme brát jako zatučené ty stránky reálného světa, kterým věří autor omylem? Poznámky 1. John Searle. The Logical Status of Fictional Discourse. New Uterary Hutory 14(1975). 2. Franz Kafka: Proměna, s. 57. In: Franz Kafka: Povídky. Přeložil Vladimír Kafka. SNKLU, Praha 1964. 3. iidwin Abbott: Flatland. A Romance of Many Dimcnsions (New York: Dover, 1952, orig. pub. 1884) 4. Lubomír Doležel: »Possible Worlds and Literary Fiction« in Sture Allen, ed. Possiblc Worlds m Humamttes, Arts, and Sciences: Proceedmgs of Nobel Symposium 65 (Berlin: De Gruyter, 1989), s. 239 5. V této souvislosti jsem velice zavázán všem účastníkům Třetí sekce zmíněného Nobel Symposia 65, zejména pak Arthuru Dantovi, Thomasi Pavclovi, Ulfu Lindemu, Gérardu Regme-rovi, a Samuelu Levinovi. Obdobné figury najdeme v pubi,. kaci autorů Lionela S. Penrose a Rogera Penrose »Impossible Objects«, British Journal of Psychology 49 (1958). 6. Umberto Eco: »L'uso pratico del personaggio artistico«, in Apocalittici e integrati (Milan: Bompiani, 1964). 7. Hilary Putnam: Representation and Reality (Cambridge, Mass.: MIT Press, 1988), s. 22fF 8. Valentina Pisanty: Leggere la fiaba (Milan: Bompiani, 1993), ss. 97-99. Alchymický výklad poskytl Giuseppe Sermonti: Le Fiabe del sottosuolo (Milan: Rusconi, 1989). 9. Walter Scott: Ivanhoe. Přeložila Libuše Vokrová. Melantrich, Praha 1981. ss. 3 a 5. 10. Ann Radcliffová: Záhady Udolfa. Přeložili Eliška a Jaroslav Hornátovi. Odeon, Praha 1978. s. 11. I 2 8 Pravdepodobné lesy Podivuhodný případ ulice Servandoni Nedávno se moje studentka Lucrecie Escudero ve své disertační práci zabývala tím, jak argentinský tisk informoval o válce o Falklandy - Malvíny. V této práci byl následující příběh1. 31. března 1982, dva dny předtím, než se Argentinci vylodili na Malvínských ostrovech, a pětadvacet dní před příjezdem britských bojových jednotek na Falklandy, otiskly noviny Clarin, které vycházejí v Buenos Aires, zajímavý článek: londýnský zdroj údajně prohlásil, že Británie vyslala do jižních Vod Jižního Atlantiku jadernou ponorku Su-perb. Britské ministerstvo zahraničí okamžitě prohlásilo, že k této »verzi« nemá co říci. Argentinský tisk z toho vyvodil, že jestliže britští představitelé kvalifikují tuto zprávu jako »verzi«, znamená to, že někdo způsobil únik vážné a tajné vojenské informace. 1. dubna, když se Argentina chystala vylodit na Malvínách, přinesl Claňn zprávu, že Su-perb má výtlak 45 000 tun a její posádku tvoří devadesát sedm speciálně vycvičených potápěčů. Následné reakce ze strany Velké Británie byly značně nejasné. Jistý vojenský expert prohlásil, že vyslání útočných atomových ponorek do té oblasti by fcylfy rozumné. Ďaily Telegraph budil dojem, že toho o celé záležitosti hodně ví. Krok za krokem se dohady měnily ve skutečnost. Argentinští čtenáři byli událostí šokováni a tisk se snažil vyjít vstříc jejich očekávání tím, že je udržoval v nejistotě. Informace údajně pocházela přímo z vojenského velení Ar- Podivuhodný připad ulice Servandoni I 3 | gentiny a Superb se stala »tou ponorkou, kterou anglické zdroje lokalizují na jih Atlantiku«. 4. dubna byla už ponor' ka spatřena nedaleko argentinského pobřeží. Britské vojenské zdroje stále na všechny otázky odpovídaly, že nemá-jí V úmyslu zveřejnit rozmístění svých ponorek. Takové jasné prohlášení jen posílilo obecný názor, že někde poblíž anglické ponorky jsou - což ovšem byla vlastně pravda. Několik evropských tiskových agentur přineslo 4. dubna zprávu, že Superb se má plavit v čele britských vojenských sil směrem k Pacifiku. Pokud by tomu tak bylo, pak ponorka, která byla spatřena poblíž argentinských břehu, nemohla být ponorka Superb. Tento rozpor ovšem spíše posílil než oslabil ponorkovou nemoc. 5. dubna tisková agentura DAN oznámila, že Superb je vzdálená od Falkland — Malvín 250 km. Následovaly další sdělovací prostředky — popisovaly detailně vlastnosti ponorky a její mimořádnou sílu. 6. dubna argentinské námořní síly zpozorovaly toto plavidlo poblíž souostroví a příští týden se k této ponorce přidala ponorka další, Oracle. 8. dubna napsal o těchto dvou plavidlech francouzský deník Le Monde a Clarin citoval francouzskou zprávu pod dramatickým titulkem »Ponorková flotila?« 12 dubna se ponorková flotila opět ukázala a Clartn navíc oznámil přítomnost sovětských ponorek v jižních vodách. V příběhu nejde jen o přítomnost ponorky Superb (ta je brána jako zaručený/akt), ale i o ďábelské schopnosti Britů kterým se podařilo.utajit jejich polohu. 18. dubna zahlédl brazilský pilot ponorku Superb u Santa Catariny I 3 2 Podivuhodný případ ulice Servandoni I a vyfotografoval ji. Snímek byl ovšem díky oblačnému počasí nejasný. Zde máme další efekt mlhy (pokud si vzpomínáte, už třetí v těchto přednáškách), tentokrát s ním přicházejí sami čtenáři, aby tak udrželi příběh v nezbytné nejistotě. Vypadá to, že jsme v půli cesty mezi Rovinou aAntonioniho Zvětšeninou. 11. dubna, kdy byly britské jednotky vzdáleny skutečně 80 km od místa vojenských akcí se skutečnými válečnými loďmi a ponorkami, informoval Clann své čtenáře, že ponorka, která údajně hlídkovala v oblasti Malvín, se vrátila do Skotska. 23. dubna přinesl skotský Daily Record správu, že ponorka Superb vlastně nikdy britskou základnu neopustila. Argentinské noviny musely zvolit jiný žánr, změnily tón z válečného filmu na špionážní román, a tak 23. dubna Clarin triumfálně oznámil, že byl odhalen podvod ze strany britské armády. Kdo vymyslel tuto Žlutou ponorku? Britská tajná služba, aby zdusila nadšení Argentinců? Argentinské vojenské velení, aby ospravedlnilo svůj tvrdý postoj? Britský tisk? Argentinský tisk? Kdo měl prospěch z takových řečí? Tato část příběhu mě nezajímá. Zajímá mě, jak celý příběh vyrostl z nějakého klípku, spoluprací všech zúčastněných. Při vytváření Žluté ponorky spolupracovali všichni, protože to byla fascinující fiktivní postava a její příběh se stal strhujícím vyprávěním. Tento příběh, to jest skutečný příběh vzniku fikce, v sobě skrývá mnohá naučení. V prvé řadě ukazuje, že jsme neustále v pokušení dát životu nějakou formu prostřed- Podwuhodný případ ulice Servandoni 133 ^ niccvím narativních schémat (ovšem to bude tématem mé "příští a zároveň poslední přednášky). Za druhé demonstruje sílu existenciálních presupozic2. V každém tvrzeni, v němž se objevují vlastní jména či určitý popis, se předpokládá, že čtenář nebo posluchač bere existenci subjektu, o němž se něco vypovídá, za danou. Pokud mi někdo řekne, že nemohl přijít na schůzku, protože mu onemocněla žena, nejprve budu brát existenci této manželky jako hotovou věc. Teprve později, když náhodou přijdu na to, že ten člověk je starý mládenec, dojdu k závěru, že mě vodí za nos. Ale poněvadž jeho manželka byla zasazena do textového rámce tím, že o ní padla zmínka, neměl jsem až do té chvíle důvod myslet si, že neexistuje. To je pro člověka tak přirozené, že kdybych četl nějaký text, který by začínal slovy: »Jak je všeobecně známo, současný král Francie je plešatý* (a bral bych v úvahu, že je obecně známo, že Francie je republika, a to, že se nezabývám filosofií jazyka, ale jsem běžný člověk), nezačnu listovat v příručkách. Spíše potlačím svou nedůvěru a budu chápat onen text jako fikci, jež nám zřejmě vypráví příběh z časů Karla Lysého. A tq proto, že tohle je jediný způsob, jak přiznat v jakémkoli světě jistou formu existence subjektu, který je vytvořen výpovědí. Tak tomu bylo i s naií ponorkou. Jakmile byla vytvořena diskursem hromadných sdělovacích prostředků, byla tu, a protože noviny mají vypovídat pravdivě o reálném svetě, lidé dělali, co mohli, aby ponorku zahlédli. V knize Ma ehe cos'é questo amore Achilla Campanila (to- ,34 Podivuhodný případ ulice Servandoni h0 velkolepého humoristy, z něhož jsem cicoval vesve prv-p- nášce) je postava barona Manuela, který, aby mohl uvozovat svůj tajný ž.vot záletníka, neustále vypravuje své ženě i jiným, že musí navštěvovat a pomáhat j.stému Pasotrimu, svému drahému příteli, který trpí vleklým onemocněním a jehož zdravotní stav se tragicky zhoršuje spolu s tím, jak se stále více zamotávají baronovy milostné avantýry. Přítomnost Pasottiho v románu je tak hmatatelná, že ačkoliv autor i čtenář vědí, že neexistuje, v jednom momentě všichni (zajisté ostatní postavy, ale i čtenář) očekávají, že se objeví fyzicky na scéně. Pasotti se také znenadání objeví, naneštěstí právě několik minut poté, co baron Manuel (znechucen svým záletnickým životem) oznámil jeho smrt. Žlutou ponorku vytvořila sdělovací média a jakmile byla stvořena, každý to přijal jako hotovou věc. Co se stane, jestliže v literárním textu autor vytvoří jakožto prvek reálného světa (který tvoří základ světa fiktivního) něco, co v reálném světě neexistuje? Jak si snad vzpomínáte, jde o případ Ann Radcliffové, která umístila olivovníky do Gaskoňska. V první kapitole Tři musketýrú přijíždí d'Artagnan do Paříže a brzy si najde podnájem v ulici des Fossoyeurs, v domě pana Bonacieuxe. Sídlo pana de Tréville, kam zamíří okamžitě poté, je v ulici du Vieux-Colombier (kapitola 2). Až v sedmé kap.tole se dočteme, že Porthos bvdlí v téze ulici a Athos v ulici Férou. Dnes se ulice du V.L -Colcmb«r táhne podol severní strany náměstí S.hnr-Sul- P°*vuhodny případ uhee Servandon, | Obrázek 12 pice a ulice Férou na ni kolmo navazuje na jižní straně, ovšem v době, kdy se Tři mufketýři odehrávají, náměstí ještě neexistovalo. Kde bydlí onen nemluvný a záhadný muž jménem Aramis? Zjistíme to v kapitole 11, v níž se dozvíme, že žije na rohu ulice Servandoni. Podíváme-li se na mapu Paříže (obr. 12), zjistíme, že ulice Servandoni je první ulice rovnoběžná s ulicí Férou a na východ od ní. Jedenáctá kapitola nese název »Intrika se ještě více zamotává« (ĽIntrigue se noue). Ačkoliv měl Dumas na mysli samozřejmě něco jiného, pro nás se děj zamotává z hlediska místních názvů a městského plánování. Jedné noci, poté co navštívil pana de Tréville v ulici du Obriitk 13 Vieux-Colombier, se ďArtagnan (který domů nijak nespěchá, chce se projít, aby mohl s něhou přemýšlet o své milované madam Bonacieuxové) vrací do svých komnat »co nejdel-ší cestou«, jak se praví v textu. My však nevíme, kde je ulice des Fossoyeurs, a když se podíváme na dnešní mapu Paříže, nenajdeme ji tam. Následujeme tedy ďArtagnana, který "mluvil do noci« a »usmíval se na hvězdy« (viz obr. 13). Cteme-li Dumasův text a díváme se na mapu ze 17. sto- I 3 6 Podivuhodný případ ulice Servandoni Podivuhodný případ ulice Servandoni I 37 letí, vidíme, že ďArtagnan zabočí a prochází ulicí du Che che-Midi (které se tehdy, jak Dumas poznamenává, říkal^ Chasse-Midi), ubírá se uličkou, která byla v místech dne' ní ulice d'Assas, a nepochybně šlo o ulici des Carmes pak odbočí doleva, protože »dům, kde Aramis bydlil, stál mezi ulicí Cassette a ulicí Servandoni«. Poté, co odejde z ulice des Carmes, ďArtagnan pravděpodobně přechází přes nějaký pozemek poblíž kláštera Bosých karmelitánů, prudce zabočí do ulice Cassette, vchází do ulice Messiers (nyní Méziěres), nějak přechází přes ulici Férou (v oněch dnech rue Ferrau), kde bydlí Athos, aniž by si to uvědomil (ovšem ďArtagnan bloumá ulicemi právě tak, jak to dělají zamilovaní). Jestliže Aramisúv dům stojí mezi ulicemi Cassette a Servandoni, pak by měl být v ulici du Canívet (ačkoliv je jasné, že v roce 16253 tato ulice ještě neexistovala). Mělo by to však být přesně na rohu ulice Servandoni (na naší mapě značeno »Ulice?«), protože právě naproti domu svého přítele ďArtagnan zahlédl jakýsi stín, který vycházel z ulice Servandoni (později se v románu dočteme, že to byla Con-stance Bonacieuxová). Běda, běda - náš empirický čtenář bude jistě pohnut při zmínce o ulici Servandoni, protože tam žil Roland Barthes, avšak Aramis tam bydlet nemohl, protože děj se odehrává roku 1625, a florentský architekt Giovanni Nic-colô Servandoni se narodil roku 1695, průčelí chrámu Saint-Sulpice navrhl v roce 1733 a ulice byla po něm pojmenována teprve roku 1806. Ačkoliv Dumas věděl i to, že ulice du Cherche-Midi se hdy jmenovala Chasse-Midi, pokud jde o ulici Servan- ni mýl'1 se. Na tom by nezáleželo, pokud by se tato zá-1 žitost týkala jen empirického autora Dumase. Ovšem cext je tu, jako poslušní čtenáři se musíme řídit instrukce- j a ocitáme se tak v naprosto reálné Paříži, totožné s Paříží roku 1625, až na to, že se tu objevuje ulice, která tehdy ještě nemohla existovat. Je známo, že logikové a Filosofové jazyka se často zabývali otázkou ontologického statutu fiktivních postav (stejné jako fiktivních objektů a událostí), a není proto od věci ptát se, co znamená, řekneme-li, že »p je pravda«, když p je propozice, která odkazuje nikoliv k reálnému světu, nýbrž ke světu fiktivnímu. V mé předchozí přednášce jsme se rozhodli dát na ten nejběžnější názor. Ať zastáváte jakýkoliv filosofický směr, řeknete, že ve fiktivním světě Arthu-ra Conana Doyla je Sherlock Holmes starým mládencem. Kdyby v jednom z příběhů Holmes zničehonic požádal Watsona, aby zamluvil tři jízdenky, protože se vydává s paní Holmesovou po stopách Dr. Moriartyho, považovali bychom to přinejmenším za trochu překvapivé. Dovolte mi použít velmi syrový koncept pravdy: není pravda, že Holmes je ženat, tak jako není pravda, že Empire State Building je v Berlíně. A tečka. Můžeme však se stejnou jistotou tvrdit, že není ptavda, ze Aramis žije na rohu ulice Servandoni? Samozřejmě, mohli bychom tvrdit, že vše bude v pořádku, když prostě řekneme, že v možném světě Tří mušketýrů Aramis bydlí na rohu jisté ulice X, a jen díky omylu empirického autora se 8 Podivuhodný případ ulice Servandoni Podivuhodný případ ulice Servandoni I 3 9 zřejrně tato ulice jmenuje Servandoni, ale ve skutečnosti si jmenovala nějak jinak. Keith Donnellan nás přesvědčí když si člověk myslí a setrvává v omylu, že Jones zavraicjji Smitha, jakmile se zmíní o Smithově vrahovi, má zajisté na mysli Jonese, i když ten je nevinný4. Náš případ je však složitější. Kde je ulice des Fossoyeurs v níž bydlel ďArragnan? Tato ulice v 17. století existovala dnes však již neexistuje, a to z velmi jednoduchého důvodu - bývalá ulice des Fossoyeurs se dnes jmenuje ulice Servandoni. Čili (1) Aramis bydlí v ulici, která se v roce 1625 jmenovala jinak, a (2) ďArtagnan bydlí ve stejné ulici jako Aramis a neví o tom. Z ontologického hlediska se ďArtagnan ocitá ve vskutku velice zvláštní situaci: myslí si, že v jeho Paříži roku 1625 jsou dvě ulice s rozdílnými jmény, zatímco existovala jen jedna s jedním jménem. Řekněme, že takovýto omyl není nepravděpodobný. Lidstvo po mnohá staletí věřilo, že u jižního pobřeží Indie leží dva velké ostrovy: Cejlón a Taprobane. Kartografove je v 16. století oba zakreslili. Později se ukázalo, že toto zdvojení bylo důsledkem imaginativní interpretace popisů různých cestovatelů a že ve skutečnosti je tu pouze jeden ostrov. Obdobně se myslelo, že Jitřenka je něco jiného než Večernice (říkalo se jim Hesperus a Phosphorus); ye skutečnosti jde o jediné nebeské těleso — o Venuši. Nicméně tohle ďArtagnanově situaci tak docela neodpovídá. My pozemšťané vidíme dvě entity, Hesperus a Phosphorus, zdálky, ve dvou různých částech dne, a je pochopitelné, že jsme se dopustili či se stále dopouštíme te věříme tomu, že jde o dva různé objekty. Kdyby-Chyby však obývali Phosphorus, stěží bychom mohli věřit vexi 11 ci Hesperu, protože by jej nikdo nikdy neviděl zá-^obloze. Problémem Phosphoru a Hesperu se zahý- řit na — j prege a jiní pozemští filosofové, ale neexistuje pro filosofy z Phosphoru, jsou-li tam jací. Jako empirický autor který udělal zřetelně chybu, je Dumas v téže situaci jako pozemští filosofové. Ovšem ďArtagnan je ve svém možném světě v situaci filosofů z Phosphoru. Pokud je v ulici, jež se dnes jmenuje Servandoni, musí vědět, že je v ulici des Fossoyeurs, v ulici, kde bydlí. Jak si tedy můžeme myslet, že je to jiná ulice, ta, v níž bydlí Aramis? Kdyby byli Tři mušketýři vědeckofantastickým románem (či příkladem tzv. self-voiding fiction), neměli bychom žádný problém. Klidně bych mohl napsat příběh o kosmickém navigátorovi, který odstartuje z Jitřenky 1. ledna 2001 a přistane na Večernici 1. ledna 1999. Můj příběh by stvořil existenci paralelních světů, mezi nimiž je časový rozdíl dvou let. Jedna z planet se jmenuje Jitřenka, má milion obyvatel a krále jménem Stan Laurel. Ta druhá je Večernice, má milion obyvatel minus jedna (na Večernici není Stan Laurel, protože je to republika), jsou to tíž obyvatelé jako na Jitřence (mají stejná jména, stejné vlastnosti, stejné individuální příběhy, stejné rodinné vztahy). Nebo bych si mohl představit, že tento kosmický navigátor cestuje zpět v case a přistává na minulé Jitřence, když se ještě jmenovala Večernice, právě půl hodiny před tím, než se její obyvatelé rozhodnou změnit její jméno. I 40 Podivuhodný případ ulice Servandoni Podivuhodný případ ulice Servandoni l 4 l I Ovšem jednou ze základních úmluv týkajících Se k^. ho historického románu je, že bez ohledu na to smysle^h^os7avv příběhu je, všechno osjamjjn^* ^neodpovídat tomu, co se v oné době^SbT^f něm světě. Dobrým řešením naší hádanky může být tohle: podle nějakých map to vypadá, že přinejmenším okolo roku 1636 se ulice des Fossoyeurs jmenovala od jistého místa jižním směrem ulice du Pied de Biche - d'Artagnan tedy bydlí v ulici des Fossoyeurs a Aramis v ulici du Pied de Biche. D'Arragnan, který si myslí, že ty dvě ulice jsou různé, protože mají odlišná jména, ví, že bydlí v ulici, která je pokračováním ulice, kde žije Aramis, a jen omylem se do- fc mnívá, že se Aramisova ulice jmenuje Servandoni namísto du Pied de Biche. Proč ne? Možná se setkal s Florenťanem jménem Servandoni, pradědečkem architekta, který postavil Saint-Sulpice, a paměť ho zklamala. Ovšem text nám neříká, že d'Artagnan přichází někam, »o čem si myslí«, že je ulicí Servandoni. Text nám sdělí, že přichází na místo, o němž by si měl čtenář myslet, že je to ulice Servandoni. Jak vyřešit tuhle pořádně zamotanou situaci? Tím, že přijmeme myšlenku, že až dosud jsem karikoval diskuse o ontológii fiktivních postavce skutečnosti n^sjíezají m á ontológie možných světů a jejich obyvatel (což je uznávaný problém v diskusích o modálni logice), ale postavení čtenáře. I To, že Holmes není ženatý, víme z příběhů.o něm, tedy z korpusu fikce. Naopak, že ulice Servandoni nemohla v__ I 42 Podivuhodný případ ulice Servandoni 1625 exis tovat, víme jen z Encyklopedie, a z hlediska r0lCU textu je Encyklopedie sbírkou nepodstatných klepů. SVéta- se nad tím na chvíli zamyslíme, jde o tentýž druh lém« Íaký představoval vlk v Červené Karkulce. Ja- ^f0 moiričcí čtenáři dobře víme, že vlci nemluví, ovšem kožr° ernr ,. ko modeloví ^"áň musíme souhlasit s tím, ze žijeme w ^^TTkH^vJci mluví. Akceptujeme-li to, že v lese jsou mlu-■^^iciproč nemůžeme přijmout i to, že roku 1625 byla Paříži ulice Servandoni? Ve skutečnosti právě tohle dělá-me a budete to dělat dál, když si znovu přečtete Tři muške-ýry> dokonce i po mých odhaleních. V knihách Meze interpretace a Interpretace a přílišná interpretace jsem trval na rozdílu mezi interpretováním textu a užíváním textu, avšak řekl jsem, že není zakázáno použít textu ke snění. V této přednášce jsem »použil« Tři muške- \ týry, abych mohl prožít vzrušující dobrodružství ve světě historie a učenosti. Musím přiznat, že jsem si vychutnával procházky pařížskými ulicemi, když jsem pátral po těch, které zmiňuje Dumas, a bavilo mne studovat plány města ze 17. století (mimochodem všechny byly velice nepřesné). S literárním textem si můžete dělat, co se vám zlíbí. Bavilo mě hrát si na paranoidního čtenáře a kontrolovat, jestli Paříž 17. století odpovídá Dumasovu popisu. Ale když jsem tohle dělal, nechoval jsem se jako mode lový čtenář, a dokonce ani jako normální empirický čtenář. Abyste zjistili, kdo byl Servandoni, musíte toho dost vědět o výtvarném umění, a abyste věděli, že ulice des Fossoyeurs je dnes ulice Servandoni, musíte získat řadu specializova- - Podivuhodný případ ulice Servandoni \ 43 ných vědomostí. Dumasův text, který se prezentu e sk stylistické znaky jako populární historický román n ! pokládá tak vzdělaného čtenáře. Dumasovi modeloví " náři tedy nemusí znát tento irelevantní detalJjYj" gc t~r" 1625 se ulice Servandoni jmenovala des Fossoyeurs) a U hou dále nerušeně a spokojeně číst. Řeší tohle všechno? Ani zdaleka. Představme si, že by Dumas nechal ďArtagnana odejít z rezidence pana de Tréville v ulici du Vieux-Colombier a odbočit ulicí Bonaparte (která v oné době už existovala - byla kolmá k ulici du Vieux-Colombier a rovnoběžná s ulicí Férou, a v těch dobách se jmenovala rue du Pot de Fer). Ale ne, to by bylo už příliš. Buď bychom knihu s hněvem zahodili anebo bychom ji zkusili znovu číst v přesvědčení, že jsme udělali chybu, když jsme se považovali za modelové čtenáře historického románu. Neměli bychom co do činění s historickým románem, ale s jedním z těch příběhů, kterým říkáme nečasové (uchronian), tj. příběhů, které se odehrávají v dějinách, jež jsou postaveny na hlavu: Julius Caesar šermuje s Napoleonem, Euklidovi se nakonec podaří dokázat Fermatův princip. Proč je pro nás nepřijatelné, aby d'Artagnan kráčel ulicí 1 Bonaparte, když akceptujeme, že jde ulicí Servandoni? To f je jasné. Téměř každý ví, že ulice Bonaparte nemohla v 17. století existovat, ale téměř nikdo neví, že nemohla existovat ulice Servandoni, nevěděl to ani sám Dumas. Náš problém se tedy netýká tolik ontológie postav žijících ve světech fikce jako organizace encyklopedických znalou ínjodelového čtenáře. Předpokládaný modelový ,J}Tr7ntuŠketýrů má docela rád historické rekonstrukci (nejsou-li přespříliš vědecké) a ví, kdo to byl Bonaparte, j^á jen nejasnou představu o rozdílech mezi vládou Ludvíka XIII- a Ludvíka XIV, takže autor mu dodává mnoho informací jak na začátku vypravování, tak během příběhu. Nemá v úmyslu bádat ve francouzském Národním archívu, aby se dozvěděl, zda v té době skutečně žil nějaký hrabě de Rochefort. Měl by vědět, že v té době už byla objevena Amerika? Text o tom nic ani neříká, ani nic nenaznačuje, ale lze předpokládat, že kdyby se měl d'Artagnan setkat v ulici Servandoni s Kryštofem Kolumbem, čtenář by se podivil.«By« proto, že je to pouze má domněnka. Jistě najdeme čtenáře, kteří jsou ochotni uvěřit tomu, že Kolumbus byl d'Artagnanovým současníkem, protože existují čtenáři, pro něž vše, co není nyní, je »minulosti«, a tato minulost pro ně může být velice mlhavá. Řekli jsme, že text předpokládá určitý rozsah čtenářových vědomostí -jěno Encyklopedie, tento rozsah je však dost těžíce vy- mezit. První příklad, který mi vytane na mysli, jsou Plačky nad Finneganetn, text, který předpokládá, potřebuje a vyžaduje čtenáře obdařeného nekonečnou encyklopedickou kompetencí, nadřazenou vědomostem empirického autora Jame-se Joyce - čtenáře schopného odhalit narážky a sémantické spojnice i tam, kde unikly pozornosti empirického autora. Ve skutečnosti tento text předpokládá (slovy Jame-se Joyce) »ideálního čtenáře postiženého ideální nespavos- / 44 Podivuhodný případ ulice Servandoni Podivuhodný případ ulice Servandoni 145 tí«. Dumas neočekával čtenáře jako jsem já, čtenáře k zjišťuje, kudy vedla ulice des Fossoyeurs — naopak tak ^ čtenář by ho rozlítil. Naproti tomu Joyce (i když les v pP-kach nad Finneganem je potenciálně nekonečný, takže jak mile do něj jednou vstoupíte, už se nedostanete ven) s přál čtenáře, který je schopen kdykoliv z tohoto lesa vyj{t a přemýšlet o jiných lesích, o nekonečném pralese univer zální kulcury a intertextovosti. Lze říci, že každý literární text projektuje takového modelového čtenáře, tak podobného Borgesovu »Funesovi se zázračnou pamětí«? Zajisté nikoliv. Čtenáři Červené Karkulky nemusí vědět, kdo to byl Giordano Bruno, zatímco čtenáři Plaček nad Finneganem určitě ano. Jaký je tedy roz-1 sah všeobecných znalostí, které po nás vyžaduje »běžné« J narativní dílo? Roger Schank a Peter Childers nám ve své knize Cogniti-ue Computer umožňují přistoupit k tomuto problému z ji-, ného hlediska: jaký rozsah informací je třeba dát k dispozici stroji, aby uměl psát (a chápat) ezopovské bajky?5 , V programu Tale-Spin začali nejprve s malou encyklopedií. Počítači bylo vysvětleno (na množině problémových situací), jak může medvěd získávat med. Na počátku počítačových zkoušek se zeptal medvěd Joe ptáčka Irvinga, kde najde med, a Irving mu odpověděl, že »v dubu je úl«. Ovšem v jednom z prvních příběhů generovaných počítačem byl medvěd Joe mrzutý, protože si myslel, že mu Irving neodpověděl. V jeho encyklopedické kompetenci chyběla informace, že občas lze označit výskytište metonymicky, tedy pojmenováním zdroje potravy potrap same proust oceňoval Flauberta za to, místo p"1-"* / ,.-.-- > „cal že paní Bovaryová se posunula blíže ke krbu, že považoval za zbytečné sdělovat čtenářům, že jí a za ro, í r ■ a plaubert povazoval za naprosto jasné, že jeho hylo zirn«»- „*dí že z krbu sálá teplo. Naproti tomu si Schank Childersem uvědomili, že při práci s počítačem musí být S licitnější, a tak mu předali informaci o vztahu mezi popravou a jejím zdrojem. Ovšem když ptáček Irving opakoval že v dubu je úl,-medvěd Joe šel k dubu a celý úl sežral, jeho vědomosti byly stále ještě neúplné. Bylo třeba vysvětlit mu rozdíl mezi zdrojem jako nádobou a zdrojem jako objektem, protože »najít ledničku, když máš hlad, má cenu jenom tehdy, když víš, že se musíš podívat dovnitř a ne ji sníst. Nic z toho počítač nechápe.«6 K další nečekané věci došlo, když počítač poučili, jak použít jistých prostředků k dosažení jistých cílů (například: »chce-li hrdina nějakou věc, jedna z možností je zkusit vyjednávat s majitelem oné věci«). A stalo se toto: Medvěd Joe dostal hlad. Zeptal se Irvinga, kde by našel nějaký med. Irving mu to nechtěl říct, a tak mu Joe nabídl, že když mu to poví, donese mu četva. Irving souhlasil. Jenže Joe nevěděl, kde jsou červi, tak se zeptal Irvinga, ale ten mu to nechtěl povědět. Tak mu Joe nabídl, že mu donese červa, když mu poví, kde je hledat. Irving souhlasil. Jenže Joe nevěděl, kde hledat červy, a tak se zeptal Irvinga, ale ten mu to nechtěl prozradit. Tak mu slíbil, že když mu řekne, kde žijí červi, donese mu za to červa...7 I 4 6 Podivuhodný případ ulice Servandoni Podivuhodný případ ulice Servandoni 147 Abychom se vyhnuli této smyčce, je počítači cřeb »neudávej postavě cíl, když už jej má (to iPc . Sdělit o něj již neúspěšně pokusila), ale zkus něco iin-u Se ' ellO « AI dokonce i tyto instrukce způsobily problémy pro špatně dohromady s dalšími informacemi °ZC ^ ... '} Ko naPn'klaH »Pokud má postava hlad a vidí potravu rUr*. . . - , ' e Jl sn«'st. Po. kud se posrava snazi získat potravu a neusne;,. • . , . UiPeJc, pak z ne- dostatku potravy onemocni.« Toto je příběh, který »vymyslel« počítač. Kmotr Lišák viděl Kmotru Vránu, jak sedí na větvi a v zobáku drží k sýra. Lišák měl hlad a chtěl sýr sníst, a tak přemluvil Kmotru Vránu, aby zazpívala. Kmotra otevřela zobák a ' spadl na zem. Jakmile byl sýr na zemi, Lišák se naň znovu podíval a za normálních okolností bychom čekali, že ho bude chtít sníst. Ovšem počítači byl zadán příkaz nedávat postavě stejný cíl dvakrát, a tak Lišák nemohl ukojit hlad a onemocněl. Chudák malá. Ale co se stalo Kmotře Vráně? Kmotra Vrána viděla na zemi sýr a dostala hlad. Věděla ale, že jí ten sýr patří. Byla sama k sobě čestná, a tak se rozhodla, že se sýra nevzdá. Nechtěla sama sebe obelhat, ani sama se sebou soutěžit, ale byla si vědoma toho, že se dokáže ovládnout, a tak se rozhodla, že si sýr nevezme. Nenapadl ji jediný dobrý důvod, pro který by si měla sýr dopřát (kdyby to udělala, tak by o sýr přišla), a tak si řekla, že když sní sýr, dopřeje si za to červa. To znělo dobře, ale nevěděla, kde červy hledat. A tak si řekla: »Kmotra, víte, kde jsou červi?* Ale to samozřejmě nevěděla, a tak... (a tak dále).8 8 Podivuhodný případ ulice Servandoni Abyste mohli číst bajku, musíte opravdu hodně vědět, i nehledě na to, kolik toho museli Schank s Childersem : na edv mu akou povědomost o..ekonomkkých kritériích, po*'** Svěc me ovládají svět fikce. Ta kritéria tam nejsou - či spíše ' č naučit, nemuseli mu říct, kde je ulice Servandoni. ,edvěda Joea byl vždycky jenom malým světem. K tomu, abychom mohli číst literární dílo, musíme mít ' vonněji-které ovláč .^0 v každém hermeneutickém kruhu je musíme předpa-. Icládac, i tehdy, když se je pokoušíme vyvodit z textu. t tohoto důvodu je čtení jako sázka. Sázíte se, že budete ,ěrni tomu, co naznačuje hlas, který tyto náznaky nevyslovuje explicitně. Vraťme se k Dumasovi a zkusme jej číst, jako bychom byli čtenáři odchovaní Plačkami nad Finneganem, neboli jako kdybychom byli oprávněni hledat všude důkazy a vodítka k narážkám a sémantickým zkratům. Pokusme se o nadbytečnou interpretaci Tří mušketýrů. Mohli bychom se domnívat, že pojmenování ulice na ulici Servandoni nebyl omyl, ale jakási stopa, narážka svědčící o tom, že Dumas toto jméno vsunul do textu, aby zvý- ^ šil ostražitost svých čtenářů. Chtěl, aby si uvědomili, že v každém literárním textu je základní rozpor jednoduše proto, že se tolik snaží, aby se svět fikce shodoval se světem reálným. Dumas chtěl demonstrovat, že každá fikce je tzv. self-voiding fikce. Název kapitoly »Intrika se ještě více zamotává* se nevztahuje jen k milostným pletkám d'Artag-nana či královny, ale i k povaze vypravování samého. Zde vcházejí do hry ona ekonomická hlediska. Řekli Podivuhodný připad ulice Servandoni I 49 jsme, že Nerval chtěl, abychom rekonstruovali jeh což můžeme tvrdit, protože text Sylvie obsahu^ ^Šh. časových signálů. Stěží se dá uvěřit, že tyro signáľ ?^hHU hodné. Stěží může jít o pouhou náhodu, že jedin-S°U časový údaj se objeví až na konci novely. Jako bydL^5^ byli vyzváni k novému čtení díla, abychom znovu obV^ časový sled příběhu, který vypravěč ztratil a mv iešr* JeVl1' Si i ř ■ ti - . y J "na- lezli. Casove signály roztroušené v celém Nervalově textu se objevují v klíčových momentech děje, právě když má i čtenář pocit, že se ztratil. Tyto signály fungují jako matná4 avšak ještě rozeznatelná světla semaforu na křižovatce po-nořené do mlhy. Na druhé straně, ten kdo by hledal v Du-masovi anachronismy, našel by jich dost, ale žádný z nich na velmi strategickém místě. V 11. kapitole se hlas vypravěče soustředí na d'Artagnanovu žárlivost, drama, které by se nezměnilo, bez ohledu na to, kterou ulicí šel. Opravdu, pozorujeme, že se celá kapitola točí kolem záměny identity: nejprve zahlédne stín, v němž posléze rozpozná paní Bonacieuxovou, ta pak s někým hovoří, d'Artagnan se domnívá, že s Aramisem, nato zjišťujeme, že ten někdo je žena, v závěru kapitoly paní Bonacieuxovou doprovází někdo, v kom d'Artagnan vidí jejího milence, ovšem pak odhalíme, že je to lord Buckingham, milenec královnin.... Proč si nemyslet, že ty zmatky s ulicemi nejsou záměrné, že jde o symbol a alegorii zmatků okolo lidí, a že mezi těmito dvěma druhy nedorozumění existují jemné paralely? Odpověď zní, že v celém románu za případy záměny osob následuje vždy náhlé odhalení, jak je v lidových ánech 19 století zvykem. D'Artagnan vidí v každém ^ľ.^jdoucím cizinci neustále neslavně známého muže K°ľ .ncu mnohokrát si myslí, že je mu paní Bonacieuxo-zjyleung«> ...... . . , . neVěrná, aby pak zjistil, ze je nevinna jako anděl. Athos ozná v Mylady Annu de Breuil, s níž se před lety ože- ž odhalil, že je kriminálnice. Mylady pozná v katovi va rozp 1, nez ille bratra muže, kterého zničila. A tak dále. Anachro-ismus v případě ulice Servandoni ovšem vysvětlen není, takže Aramis nadále bydlí v onom neznámu až do konce románu a zřejmě i potom. Jestliže podle pravidel romantických špionážních románů 19. století půjdeme po trase Servandoni, ocitneme se ve slepé uličce. Až dosud jsme prováděli jakási zábavná mentální cvičení a ptali se sami sebe, co by se stalo, kdyby nám Nerval sdělil, že drožku netáhl kůň, kdyby Rex Stout umístil Ale-xanderplatz do New Yorku, kdyby Dumas nechal ďArtag-nana odbočit do ulice Bonaparte. V pořádku, pobavili jsme se, jak to občas dělávají filosofové. Nesmíme však zapomenout, že Nerval nikdy neřekl, že drožka byla bez koně, Stout Alexanderplatz do New Yorku neumístil a že d'Artagnan do ulice Bonaparte neodbočil. Rozsah všeobecných vědomostí, jež jsou w/.adovány od čtenáře (omezení stanovená potenciálně neomezené velikosti maximální encyklopedie, kterou si nikdo z nás nikdy neosvojí) je vymezen lit£rárním textem. Dumasův modelový čtenář by snad mohl vědět, že v roce 1625 nemohla být žádná ulice pojmenována po Bonapattovi, a Dumas se této chyby opravdu nedopustil. Asi se nepředpokládá, že tentýž f 5 0 Podivuhodný případ ulice Servandoni Podivuhodný případ ulice Servandoni čtenář ví, kdo byl Servandoni, a proto si rv..-.- ~ e Dlím dovolit zmínit se o něm na nesprávném mísr" — i . . e -Litera rril- cexcpočítaš určitými duševními schopnostmi čteňT— ostatní vytváří. Pokud jde o zbycek, text zůstává velnV * ni, coz ovsem neznamená, ze jsme povinni prozkoum lou obrovskou Encyklopedii. Přesný rozsah vědomostí, které text od čtenáře vyžadu je, zůstává předmětem spekulací. Zjistit jej znamená odha fit strategii modelového autora, tedy ne mrtvolu zamôtT" lnou v koberci, ale prmdk* podle něhož můžeme v koberci ifíkce vystopovat mnoho postav. Jaké plyne z tohoto příběhu ponaučení? To, že literární texty přicházejí na pomoc naší metafyzické úzkoprsosti Žijeme ve velkém labyrintu reálného světa, který je větší a složitější než svět Červené Karkulky. Je to svět, jehož stezky jsme dosud zcela nezmapovali a jehož celkovou strukturu nedokážeme popsat. V naději, že pravidla existují, lidstvo po staletí spekulovalo o tom, zda má tento labyrint autora anebo více autorů. Přemýšlelo o Bohu, či o bozích, jako by to byli empiričtí autoři, vypravěči nebo modeloví autoři. Lidé se ptali, jak může empirické božstvo vypadat — jestli má plnovous, jestli je to On, Ona či nějaké Ono, zda se narodilo či existovalo vždy, a dokonce se (dnes) ptáme, není-Ii mrtvé. Vždy se pátralo po Bohu jako po Vypravěči - hledal se ve vnitřnostech zvířat, v poletování ptáků, v hořícím keři, v první větě Desatera. Někteří však (samozřejmě filosofové, ale také přívrženci mnoha náboženství) hledali Boha jako Modelového autora - tojy I 5 2 Podivuhodný případ ulice Servandoni . JBoha jako Pravidlo hry, jako Zákon, Princip, který činí • dnoho dne učiní labyrint světa srozumicelným.lšôž-C1J- > v tomto případě něco, co musíme objevit zároveň se 1 -cením, proč v tomco labyrintu jsme a kterou cestou se . 'něm máme dát. V dovětku ke jménu rúže jsem napsal, že máme rádi detektivky, prorože kladou stejnou otázku jako filosofie i náboženství: »Kdo co udělal?«9 Ovšem tohle je metafyzi-B Ca pr° prvoplánového čtenáře. Čtenář vyšší úrovně žádá 7 Líc: Jak musím idencifikovat (přibližně, odhadem) či dokonce jak musím vytvořit Modelového autora, aby moje (čtení dávalo smysl? Štěpán Dedalus se ptal: Když někdo vztekle seká do dřevěného špalku a vyseká tam podobu krávy, je ta podoba umělecké dílo? Jestli ne, proč?10 Protože jsme formulovali poetiku ready-made, známe dnes odpověď: ten nahodilý tvar je uměleckým dílem, pokud si za ním dokážeme představit rezbárskou strategii jeho autora. Jde o krajní případ, kdy stát se dobrým čtenářem známe-1! ná nezbytně také stát se dobrým autorem. Je to ovšem krajní případ, který dokonale vyjadřuje to nerozdělitelné pouto,^dialektický vztah mezi autorem a modelovým čte-nářem. V této dialektice musíme následovat zásadu delfské věštírny: Poznej sám sebe. A protože, jak připomíná Héraklei-tos, »Pán, jehož prorok je v Delfách, nemluví ani neskrývá tajemství, ale naznačuje prostřednictvím znamení«, vědo-mosti, které hledáme, jsou neomezené, protože na sebe be r°u formu nekonečného dotazování. Podivuhodný případ ulice Servandoni \ Takové dotazování, i když je potenciálně neko nečné omezeno zkráceným rozsahem Encyklopedie » jiz vyžiH literární dílo; zatímco nevíme jistě, zda reálr.,-, - Uje i i —" '<--iiny svet sn i s nekonečným počtem možných dvojníků je b a omezený anebo konečný a neomezený. Je m vř i • /• j u vsak ještě další důvod, proč se ve fikci cítíme z metafyzickéhr. nj diska lépe než v realitě. Existuje zlaté pravidlo, na něž—^ léhají dekódovací a dešifrátoři — a to, že každou taj ^° zprávu lze dešifrovat za podmínkv, že víme že ««»~"~7~ ---- --_> &e J en n á o /právu. Problém s reálnym světem tkví v tom, že se lid stvo odnepaměti ptá, je-li tu nějaké poselství, a pokud ano, má-li smysl. Pokud jde o literární světy, nepochybuje me o tom, že je v nich poselství skryto a že autor jako stvořitel stojí za nimi a v nich jako množina instrukcí pro] J čtenáře. Cili — naše hledání modelového autora je náhražka za ono jiné hledání, v jehož průběhu se Obraz Otce rozplývá do Mlhoviny Nekonečna, a my se nikdy nepřestaneme ptát, proč je tam spíše něco než nic. Poznámky 1. Lucrecia Escudero: »Malvine: II Gran Racconto« (Diss.: Universita degli Studi di Bologna, Dottorato di Ricerca in Semiotica, 4 Ciclo, 1992). 2. Umberto Eco (a Patrizia Violi): »Presuppositions«, in The Limits oflnterprctation (Bloomington: Indiána University Press, 1990), ss. 253-260. 3. Kontroloval jsem mapu Paříže z roku 1609, na které se „ikteté ze jmenovaných ulic neobjevují anebo se jmenuji ak V dokumentu Estat, noms et nombre de toutes Us rues de Krise» 1636, připraveném Alfredem Franklinen, (Paffe Uon Fillem. 1873; Editions de Paris, 1988), se objevuji jména, která byla použita roku 1716 (podle mapy, kterou jsem nalezl)- Bcremc-Ii v úvahu, že většina map se řídi spiše estetickými měřítky a nezachycuje jména méně významných ulic, myslím, že moje rekonstrukce se blíží situaci roku 1625 4. Keith S. Donnellan: » Reference and Definite Descriptions.. philosophical Review 75 (1966), ss. 281-304. 5. Roger C. Schank (a Peter G. Childers): The Cognitive Computer (Reading, Mass.: Addison-Wesley, 1984), ss. 81-89. 6. Ibid., s. 83. 7. Ibid., s. 85. 8. Ibid., s. 86. 9. Umberto Eco: »Postscript« to The Name of the Rose, trans. William Weaver (New York: Harcourt Brace, 1984). 10. James Joyce: Portrét umělce v jinošských letech. Přeložil Aloys Skoumal. Odeon, Praha 1983. s. 249. I 5 4 Podivuhodný případ ulice Servandoni Smyšlené j Protokoly Jestliže se v literárním světě cítíme tak dobře, proč nezkusit číst reálný svět tak, jako by byl dílem fikce? Anebo naopak - jsou-li literární světy tak malé a zdánlivě pohodlné, proč nevytvořit fiktivní světy, které by byly stejně složité, plné protikladů a provokativní jako svět reálný? Dovolte mi odpovědět nejprve na druhou otázku: Dante, Rabelais, Shakespeare, Joyce to zajisté učinili. Také Nerval. Když píši o »otevřených dílech«, mám na mysli právě literární díla, která usilují o to být stejně záhadná jako život. Je pravda, že v Sylvii víme jistě, že Adriena zemřela roku 1832 (zatímco stejně jistě nevíme, že Napoleon zemřel v roce 1821 — protože mohl být tajně unesen ze Svaté Heleny Juliánem Sorelem a na jeho místě mohl zůstat dvojník, posléze mohl žít pod jménem tatíka Boubely v Loisy, kde se setkal roku 1830 s vypravěčem). Zbytek příběhu Sylvie — všechno to vzájemné prolínání života a snu, minulosti a přítomnosti — se podobá spíše nejistotám, které převládají v našem každodenním životě, než oné zarputilé jistotě, s níž, spolu se Srarlett O'Harovou, víme, že zítra bude další den. Nyní odpovím na první otázku. V knize Otevřené dílo jsem se zabýval strategií přímých televizních přenosů, kte--é se snaží zarámovat náhodný běh událostí tím, že jim ^dělí narativní strukturu. Poznamenal jsem, že život se více podobá tomu v Joyceově Odysseovi než ve Třech muške- j/ týrecb - a přesto o něm uvažujeme raději z hlediska Tří., h Smyšlené Protokoly I 5 7 mušketýrú než z hlediska Odyssea1. Zdá z Foucaultova kyv, sklon, když říká: z Foucaultova kyt>adla, Jacopo Belbo, chvílí ř«ňft^fi^^ Us- Vždycky jsem si myslel, že pravý dandy by se nikdy nespu. cil se Scarlett O'Harovou, s Konstancí Bonacieuxovou Ja jsem si například se škvárem rád pohrával v domnění že podnikám výlet někam mimo život... Věci se však mají ji-nak. ... Pravdu měl Proust: život vyjadřuje lip odrhovačka než Missa Solemnis. Umění... ukazuje nám svět takový jakým by ho umělci chtěli mít. Škvár předstírá, že to nemyslí vážně, a přitom nám ten svět ukazuje takový, jaký opravdu je nebo aspoň bude. Ženy se podobají spíš Mylady než Lucii Mondellové, Fu Manču je skutečnější než Nathan Moudry'' a Historie je mnohem blíž tomu, co vypravuje Sue, než tomu, co nám předkládal Hegel.2 Jistě hořká poznámka od člověka, který ztratil iluze. Vystihuje však naši přirozenou tendenci interpretovat, co se s námi děje z hlediska, kterému Barthes říkal »texte lisi-ble«, čitelný text. Protože se zdá, že fikce je mnohem příjemnějším prostředím než život, snažíme se číst život, jako by byl literárním, dílem. Ve své poslední přednášce se budu zabývat rozličnými | jjřípady, kdy jsme nuceni zaměnit fikci a živor, — číst život, jako by šlo o fikci, číst fikci, jako by byla životem. Některé z těchto záměn jsou příjemné a nevinné, některé jsou naprosto nezbytné a z některých jde strach. 158 Smyšlené Protokol/ Roku j934 uveřejnil Carlo Emilio Gadda v novinách •lánek popisující milánská jatka. Protože Gadda byl velký C ovatel. byl i rento článek vybranou ukázkou prózy. Andrea Bonorniová nedávno navrhla zajímavý experiment3, představme si, že by článek vůbec nezmínil Milán, ale hovořil prostě o »tomto městě«, že by zůstal ve strojopise mezi Gaddovými nepublikovanými statěmi, a že by ho nyní objevila nějaká badatelka a nevěděla by jistě, zda jde o popis fragmentu reálného světa či o fikci. Ona se tedy neptá sama sebe, zda jsou tvrzení v textu pravdivá či ne. Spíše ji baví rekonstruovat svět, svět jatek nějakého nejmenovaného - a snad jen imaginárního - města. Později badatelka objeví v archívu milánských jatek jinou kopii tohoto článku, na niž ředitel jatek napsal před mnoha lety poznámku na okraj: »Toto je zcela přesný popis.« Takže Gaddův text je údajně věrnou zprávou o určitém místě, které existuje v reálném světě. Bonorniová poznamenává, že ačkoliv je badatelka nucena změnit názor na povahu textu, nemusí jej znovu číst. Svět, který článek popisuje, jeho obyvatelé i všechny rysy tohoto světa a jeho obyvatel jsou stejné. Badatelka pouze jednoduše převede toto zpodob-nění do reality. Jak říká Bonorniová: »Abychom pochopili obsah zprávy popisující nrřirý s tav věcí, nemusíme na ten_i to obsah aplikovat kategorie pravdivosti či nepravdivosti.* Toto tvrzení není tak obvyklé./Když ve skutečnosti po-^ sloucháme nebo čteme nějaký text, máme sklon si myslet, že mluvčí či pisatel nám chce sdělit něco, co máme pokládat za pravdivé, a proto jsme připraveni hodnotit jeho tvt- Smysleně Protokoly I ení v rámci kategorií pravdivosti a nepravdivosti Pod ně si obvykle myslíme, že pouze ve výjimečných případ - když se objevuje signál, že jde o fikci - potlačíme "~~ chybnosti a připravíme se na vstup do imaginárního ^ ta. Navržený experiment s Gaddovým textem naopak do kazuje, že když nasloucháme řadě tvrzení o tom co někomu přihodilo tam či onde, zpočátku spoluvytváříme I svět, který má určitou vnitřní soudržnost, a teprve pozdě ji se rozhodneme, zda brát tato tvrzení jako popis reálné-1 ho světa nebo světa imaginárního.-"* ( | Tento názor zpochybňuje rozlišení navrhované mnoha' teoretiky — totiž rozdíl mezi přirozeným a umělým vypravováním.4 Přirozené vypravování popisuje události, k nimž skutečně došlo (či o nichž mluvčí tvrdí, buď záměrně či omylem, že se vskutku odehrály). Příkladem přirozeného vypravování je moje vypravování o tom, co se mi stalo včera, zpráva v novinách či dokonce Gibbonův Úpadek a pád říše římské. Příkladem umělého vypravování je beletrie, která pouze předstírá, že vypovídá pravdivě o skutečném světě, anebo tvrdí, že sděluje pravdu o fiktivním světě. Umělé vypravování obvykle poznáme díky »paratexxu«,-« tj. díky vnějším sdělením, která text obklopují. Typickým paratextovým znakem je označení »román« na obálce knihy. Někdy tuto funkci plní dokonce jméno autora. V 19. století čtenáři věděli, že kniha, na jejíž titulní straně stálo, že ji napsal »autor knihy Waverley«, je zcela jistě dílem fikce. Nejzřetelnějším textovým (tzn. vnitrním) znakem fikce je úvodní fráze typu »Bylo nebylo*. Šak nejsou tak jednoznačné, jak by se mohlo z te- C kéh° Ponledu zdáC' Vezměme si naPř- historický inci-°reC'Ckterý v roce 1940 vyvolal Orson Welles nepravdivým Véd rot hlasový"1 vysíláním o invazi z Marsu. Nedorozumění dokonce panika vznikly na základě toho, že někteří po-Vhači věřili, že všechny rozhlasové zprávy jsou příkla-S, nřirozeného vypravování, zatímco Welles se domní-val že posluchačům poskytl dostatečný počet signálů, že se jedná o fikci. Mnoho posluchačů si ovšem vyladilo své přijímače až po začátku vysílání. Jiní zase nepochopili znamení signalizující fikci, a přenesli tak obsah vysílání do reálného světa. Můj přítel Giorgio Celli, spisovatel a profesor entomologie, kdysi napsal povídku o dokonalém zločinu. V tom příběhu vystupoval on i já. Celli (jako literární postava) vstříkl injekční stříkačkou do tuby se zubní pastou chemickou látku, která sexuálně přitahuje vosy. Eco (literární postava) si před spaním vyčistil touto pastou zuby a trochu pasty mu ulpělo na rtech. Roje sexuálně vzrušených vos tak byly přilákány na jeho tvář a nebohý Eco nepřežil útok jejich žihadel. Povídka byla otištěna na třetí straně boloňských novin // resto del carlino. Jak možná víte či nevíte, italské noviny, alespoň donedávna, obvykle věnovaly stranu tři umění a dopisům. Článek (takzvaný »elze-viro«) v levém sloupci na této straně býval buď recenzí, krátkým esejem či dokonce mohlo jít o povídku. Celliho povídka se objevila jako hlavní literární zpráva pod názvem »Jak jsem zavraždil Umberta Eca«. Vydavatelé byli 60 Smyšlené Protokoly Smyšlené Protokoly I zřejmě přesvědčeni, že čtenáři vědí, že vše, co je v novinách je míněno vážně s výjimkou článků na literární stráne které je nutno anebo možno chápat jako příklady umělé ho vyprávění. Ovšem když jsem toho rána vešel do kavárny poblíž svého domu, zdravili mě číšníci s radostí a úlevou, protože si mysleli, že mě Celli skutečně zabil. Připisoval jsem to tomu, že jejich kulturní zázemí není takové, aby znali žur nalistické konvence. Později toho dne jsem však náhodou potkal děkana naší fakulty, velmi vzdělaného člověka, který samozřejmě zná všechno, co je možné znát, o rozdílu mezi textem a paratextem, přirozeným a umělým vypravováním, a tak dále. Řekl mi, že když ráno četl noviny, vzalo mu to dech. I když šok netrval dlouho, titulek v novinách — v textovém rámci, v němž jsou obvykle vyprávěny pravdivé události — ho na okamžik zmád. Už bylo řečeno, že umělé vyprávění rozeznáme podle toho, že je složitější než přirozené. Avšak každý pokus určit rozdíly ve struktuře mezi přirozeným a umělým vyprávěním může být obvykle zpochybněn řadou protichůdných příkladů. Mohli bychom např. definovat fikci jako vypravování, v němž postavy něco dělají anebo něco prožívají, a v němž tyto činy a vášně přetvářejí situaci postavy z počátečního stadia do stavu konečného. Tato definice by se ovšem dala použít i pro příběh, který je jak vážný, tak i pravdivý, jako kupříkladu tento: »Včera večer jsem měl hrozný hlad. Vyšel jsem si na večeři. Dal jsem si stejk a hum-ra, a pak mi bylo fajn.« podáme-li. že tyto činy musí být složité a musí obsaho- rnatické a nečekané volby, jsem si jist, že W. C. Fi-' T by1 schopen dramaticky vylíčit, jaká prožil muka eld$ řeřavě že bude muset vykonat tak složité rozhodci predstave, ________..... nUtí a zv"1-------- oroblém vyřešil. Nemůžeme také říci, že rozhodnutí, r,usí učinit postavy v Odysseovi, jsou dramatičtější hodnutí, která musíme činit v našem každodenním Dokonce ani aristotelské zásady (podle nichž nesmí těžký P která než roz životě. být hrdina příběhu lepší ani horší než my, musí ^ nečekaná rozuzlení a musí být vystaven různým zvratů osudu až m do chvíle, kdy děj dosahuje katastrofického vyvr- holení, po němž následuje katarze) k definování literárního díla nestačí: mnohé z Plutarchových Životu těmto požadavkům také vyhovovaly. Zdá se, že smyšlené dílo se vyznačujefxvjiním na neově-řitelných detailech a introspektivních vstupech. Žádná historická zpráva nemůže vyvolat takový »dojem skuteč-nosti«. Roland Barthes ovšem citoval pasáž z'Michele-tových Dějin Francie (svazek 5, La Révolution, 1869), v níž autor používá tohoto prostředku beletrie, když popisuje uvěznění Charlotty Cordayové: »Au bout ďune heure et demie, on frappa doucement ä une petite porte qui était derriěre elle« (»Po půldruhé hodině někdo zlehka zaklepal na dvířka za jejími zády.«)s. Pokud jde o explicitní úvodní signály fikce, nenajdeme je samozřejmě na začátku žádného přirozeného vypravováni. Takže, navzdory titulu, Pravdivý příběh od Lukiana I 62 Smyšlené Protokoly Smyílené Protokoly 163 lze Samosaty musíme považovat za fikci, poněvadž ve I hém odstavci autor jasně prohlaiuje: »Pod rouškou I a spolehlivosti jsem čtenáři předložil snůšku lží « ObcT^ ně začíná Fielding Torna Jonese varováním čtenáři I ' ^e jde o román. Dalším typickým znakem beletrie je falešné '• ťování o pravdivosti na samém počátku příběhu Srov ce tyto příklady úvodních slov: • Oprávněné a neutuchající prosby mých učených bratří mne přiměly k tomu, ... abych se zeptal sám sebe, proč se dnes nenajde nikdo, kdo by sepsal kroniku, ať už v jakékoli literární formě, abychom tak zanechali našim potomkům zprávu o mnoha událostech, k nimž došlo ve svatostáncích Božích i mezi národy, o událostech, jež si zaslouží pozornost. Nikdy se ve Francii neprojevila galantnost a nádhera v takovém lesku jako za posledních let vlády Jindřicha II.6 První je úvod díla Rudolfa Glabera História suorum tem-porum, druhý úryvek z románu Kněžna de Clěves od Marie de La Fayettové. Je třeba zdůraznit, že druhá ukázka pokračuje na mnoha stranách, než je čtenáři odhaleno, že jde o začátek románu, a nikoliv kroniky. oStus, vida kdysi v Římě několik bohatých cizinců, ícícn v náručí opičky a psíky a mazlících se s nimi chovaj cal se, zda jim ženy nerodí děti.8 pruhy incipit. který vypadá jako fikce, je začátkem Plu-tarchova »Života Periklova«; první úryvek je úvod mého románu;*^' jestli některé vypravování prostého člověka o jeho dobrodružných příhodách ve světě bylo kdy hodno veřejné známosti a stálo za to, aby jeho vydání bylo uvítáno, pak vydavatel této knihy soudí, že takové podává. ... Podivné osudy tohoto člověka (jak se zdá) předstihují všecko, o čem jsme doposud slyšeli; sotvakdy jediný život pojal do sebe tolik rozmanitosti.... Vydavatel věří, že tu jde o skutečný příběh, v kterém není smyšlenek;...9 Snad nebudou naši čtenáři považovat za nevhodné, že se chápeme příležitosti a předložíme jim drobnou studii o životě největšího krále, jenž v novověku nastoupil dědičným právem na trůn. Obáváme se, že bude patrně nemožné vtěsnat tak dlouhý a rušný život do mezí, které si musíme stanovit. 16. srpna 1968 mi náhoda vložila do rukou knihu jistého abbé Valleta... Tato kniha, po pravdě řečeno opatřená skrovnými historickými prameny, o sobě tvrdila, že je věrným překladem rukopisu ze XIV. století.7 První je předmluva k Robinsonu Crusoe, druhý příklad je úvod Macaulayova eseje o Bedřichu Velikém. Nesmím začít vyprávět o svém životě, aniž bych nejprve ne- I 64 Smyšlené Protokoly Smyšlené Protokoly 165 zmíniJ své drahé rodiče, jejichž povaha a láskyplnost v míře tak značné ovlivnit mé vzdělání i mé blaho Je to zvláitní, že už podruhé nemohu odolat nutkání a svě ruji se veřejnosti - ačkoli doma a s blízkými nř~ i P ate« nerad zbytečně mluvím o sobě a svých osobních věcech -nou epizodou z vlastního života.10 s jed- První pasáž je začátkem pamětí Giuseppe Garibaldiho-druhý příklad pochází z díla Nathaniela Hawthorna ŠarU tové písmeno. Dostatečně zřetelné znaky fikce samozřejmě existují -patří k nim například začátek in medias res, úvodní dialog důraz spíše na individuální než na obecný příběh a především jasné známky ironie, jaké nacházíme v románu Roberta Musila Muž bez vlastností, který začíná zdlouhavým popisem počasí, jenž se hemží odbornými termíny: Nad Adantikem se rozkládalo barometrické minimum; postupovalo na východ směrem k maximu, prostírajícímu se nad Ruskem, a nejevilo dosud sklon vyhnout se mu na sever. Izotermy a izotery konaly svou povinnost. Teplota vzduchu byla v náležitém poměru k střední roční teplotě." Musil pokračuje přes polovinu stránky, načež poznamenává: Jedním slovem, které tuto skutečnost velmi dobře vystihu- cřcbaic je poněkud staromódni: Byl krásný srpnový den roku 1913- Stačí ovšem najít jen jedno literární dílo, které nemá ani jeden z těchto rysů (a mohli bychom uvést desítky příkladů), abychom se mohli přít o to, zda.existuje nějaký bez-ečný z°ak fikce- °všem' Jak Jsme Již Poznamenali, mohou se prvky paratextu objevit dodatečně. V takovém případě často dochází k tomu, že člověk se nerozhodne do fiktivního světa vstoupit, on prostě zjistí, \e v něm je. Po chvíli si to člověk uvědomí a dojde k zá-věruTže se Jedna ° sen' ^ řekl Novalis: >>Kctyž se vám zdá, že sníte, znamená to, že se brzy probudíte.* Tento stav polospánku - stav, v němž se nalézá vypravěč Sylvie - působí mn*>ho problémů. Ve fikci jsou tak těsně propojeny přesné odkazy k reálnému světu, že poté, co strávil nějaký čas ve světě románu a smísil prvky fikce s odkazy k realitě, čtenář už přesně neví, kde je. Takový stav dává vzniknout některým dobře známým jevům. Nejběžnější je, kdyžjrtenář přenášjJikci do skutečnosti — jinými slovy, když čtenář uvěří ve skutečnou existenci fiktivních postav a událostí. Fakt, že mnozí lidé věřili a dosud věří tomu, že Sherlock Holmes skutečně existoval, je jen nejznámějším z celé plejády příkladů. Pokud jste někdy navštívili Dublin spolu s obdivovateli Jamese Joyce, dobře víte, že po chvíli bylo nesmírně těžké, pro ně i pro vás, odlišit město, které popsal Joyce, od města skutečného. Poté, co badatelé zjistili totožnost osob, jež I 66 Smyšlené Protokoly Smyílené Protokoly I byly Joyceovi předlohou, dochází dnes k takové ještě snadněji. Když kráčíte podél kanálů anebo Zameně na Martello Tower, začnete si plést Gogarthyho0^*1* chem či Cranlym a mladého Joyce se Štěpánem DedaW Když Proust hovoří o Nervalovi, říká, že »člověku br~-mráz po zádech, když čte v jízdním řádu jméno >p mé<.«12Poté, co si Proust uvědomí, že Sylvie je o muži")^ rému se zdá o snu, sní on sám o Valois, které opra d existuje, v bláhové naději, že ještě jednou, znovu najde div ku, která se stala součástí jeho vlastních snů. Bereme-li literární postavy vážně, může dojít k neob vyklému vztahu mezi text)', postava z jednoho literárního díla se může objevit v jiném díle a fungovat tak jako sig nál pravdivosti. Právě to se děje v Rostandově Cyranovi z Bergeracu na konci druhého dějství, kdy hlavnímu hrdinovi blahopřeje mušketýr představený s obdivem jako »d'Artagnan«. Přítomnost d'Artagnana je zárukou pravdivosti Cyranova příběhu — ačkoliv d'Artagnan je jen okrajovou historickou postavou (známou hlavně díky Dumaso-vi), zatímco Cyrano byl slavný spisovatel. Když začnou literární postavy migrovat z jednoho textu do druhého, získaly občanství v reálném světě a osvobodily se od příběhu, který je vytvořil. Kdysi jsem přišel s následujícím námětem na román (protože dnes, v době postmodernismu, si čtenář už zvykl na všechny možné pokrivenosti metafikce): Vídeň, 1950. Uplynulo dvacet let, ale Sam Spade dosud ne- v2dal své pátrání po maltézském sokolovi, jeho mformáto-je nyní Harry Lime, tajně spolu hovoří na vrcholu rt* *ého kola v Prátru. Sjedou dolů a kráčejí do Café Mozart, kde Sam hraje na lyru »Jak léta jdou«. U zadního stolku sedí R*k- ^retu zavěšenou v koutku úst, hořký výraz ve tváři. V materiálech, které mu ukázal Ugarte, našel stopu, 3 nyní ukazuje Samu Spadeovi Ugartovu fotografii: ..Káhira!* mumlá detektiv. Rick pokračuje ve svém vyprávěni: když slavně vstoupil do Paříže s kapitánem Renaultem, jako člen De Gaullovy osvobozenecké armády, doslechl se o jisté Dračici (údajně to byla atentátnice Roberta Jordána v době španělské občanské války), kterou tajná služba nasadila, aby vystopovala sokola. Měla by tu být každou minutu. Dveře se otvírají a vstoupí žena. »Ilso!« zvolá Rick. »Brigito!« vykřikne Sam Spade. »Anno Schmidtová!* volá Lime. »Slečno Scarlett!« zvolá Sam, »tak jste se vrátila! Ne-nechte mého šéfa déle trpět.« Z temnoty baru se vynoří muž se sarkastickým úsměvem ve tváři. Je to Philip Marlowe. »Pojďme, slečno Marplová,« řekne té ženě. »Otec Brown na nás čeká v Baker Street.« Kdy je snadné přisoudit literární postavě reálný život? Není to osud všech literárních postav. Nepřihodilo se to Gargantuovi, Donu Quijotovi, Madam Bovaryové, Dlou-hýmu Johnu Silverovi, Lordu Jimovi ani Popeyeovi (ať už tomu od Faulknera či tomu z humoristické knížky). Stalo se to však Sherlocku Holmesovi, Siddhártovi, Leopoldu movi a Ricku Blaineovi. Domnívám se, že numotex-^ I 68 SmyíJené Protokoly Smyšlené Protokoly I Í'\ový a vnitrotexcový život postav má co dělat s fenoménem kultu. Proč se nějaký film stane kultovním filmem? proc se stane nějaký román či báseň kultovním dílem? Před časem, když jsem se pokoušel vysvětlit, proč se Ca sablanca stala kulcovním filmem, jsem přišel s domněn kou, že jedním z faktorů, který přispívá ke vzniku kultu kolem určitého díla, je jakási »rozpojitelnost« tohojxMÍíla Rozpojitelnost ovšem znamená i možnost »rozpojit«) což je pojem vyžadující jisté vysvětlení. Nyní je všeobecně známo, že Casablanca se natáčela den po dni a nikdo nevěděl jak ten příběh skončí. Ingrid Bergmannová je v tom filmu okouzlující a záhadná, protože když hrála svou roli, netušila, kterého muže si nakonec zvolí, a proto se něžně a významně usmívala na oba. Víme také, že aby posílili děj, vkládají scénáristé do filmu všechna možná klišé z filmové a literární historie, čímž ho změní v jakési muzeum pro filmové fanoušky. Film pak slouží jako nějaká sběrna archetypů. Do jisté míry platí totéž o snímku The Rocky Horror Picture Show, což je kultovní film par excellence právě proto, že postrádá formu, a tak může být donekonečna deformován a rozpojován či vyklouben. Je také třeba podotknout, že T. S. Eliot v jednom ze svých známých esejů vyjádřil odvážný názor, že právě to bylo důvodem úspěchu Hamleta. Podle Eliota je Hamlet výsledkem kombinace tří různých zdipjů, v nichž byla motivem pomsta, v nichž došlo k průtahům, protože bylo složité zavraždit krále obklopeného strážemi, a v nichž Hamlet záměrně předstíral šílenství, I 70 Smyslené Protokoly tože tak mohl ujít podezření. Naproti tomu se Shake- pr°are **H VlÍVCm ****** pr°VÍnění na syna, nebyl spC cn úspěšně zakomponovat svůj motiv do »vzdorují-S'ho« materiálu svých zdrojů. Takže odklad msty není vyklen na základě nutnosti či účelnosti a >šílenství< v ní Tmá zkolébat králoVO Podezřem'» ale naopak je vyburco-llt lidé spíše pokládají Hamleta za umělecké dílo, protože jim tato hra připadá zajímavá, než aby jim připadala zajímavá proto, že je to umělecké dílo. Hamlet je >Mona Lisa< literatury.*'3 Nesmírná a věkovitá obliba Bible vyplývá z její vykloubené povahy, která pramení z toho, že ji psalo několik různých autorů. Božská komedie není vykloubená vůbec, ale proto, že je složitá, že v ní vystupuje řada postav a vypráví o mnoha událostech (o všem, co se týká Nebe i Země, jak praví Dante), každý její řádek může být vyňat - vypojen a použit jako magické zaříkadlo anebo mnemotechnická pomůcka. Někteří fanatikové dokonce zašli tak daleko, zeje vzali za základ trivia, právě tak jako byla Virgilova Aeneida ve středověku užívána coby příručka pro proroctví a věštby, stejně jako Nostradamova Proroctví (další vynikající příklad úspěchu plynoucího z radikální, nenapravitelné rozpojenosti). I když můžeme Božskou komedii rozpojit, nelze totéž provést s Dekameronem, protože každý příběh musíme chápat jako celek. Míra, do níž můžeme určité dílo vykloubit, nezáleží na jeho estetické hodnotě. Hamlet je stále fascinujícím dílem (a dokonce ani Eliot nás nemůže přesvědčit, abychom je milovali méně), a nevěřím, že by SmySlené Protokoly I tak si fandové filmu Rocky Horror vůbec croufli jej srovnávat s velikostí Shakespearova díla. Nicméně jak Hamlet Rocky Horror jsou kultovními objekty, poněvadž Hamlet »rozpojitelný« a Rocky Hoiror tak inkoherentní, ňuje všechny druhy interaktivních her. Aby se les stal p0 svátným, musí být spletitý a pokroucený jako lesy druidů je Ze umož- 1 a ne upravený jako francouzský park Existuje tedy mnoho důvodů, proč je možné lite dílo přenášet do reálného života. Musíme ale vzít v úvah také mnohem důležitější otázku - náš sklon budovat ži vot jako román. "" " Podle židovsko-křesťanského mýtu o původu světap0 jmenoval Adam všechny tvory a věci. Lidé odpradávna hledali dokonalý jazyk (což bude tématem mé příští knihy) a snažili se rekonstruovat jazyk Adama, který prý uměl nazvat věci a tvory podle jejich povahy. Po staletí se věřilo, že Adam vytvořil jakousi nomenklaturu, tedy seznam přesných pojmenování, který se skládal z »přirozených« jmen, takže mohl »správně« označit koně, jablka či duby. V 17. století přišel Francis Lodwick s myšlenkou, že původní jména nebyla jména látek, nýbrž dějů. Jinými slovy: neexistoval původní název pro hráče či hru, ale bylo tu pojmenování pro činnost — hrát. Podle Lodwicka byly názvy konatele (hráč), objektu činnosti (hra) a místa (herna) odvozeny z oblasti činnosti. Lodwick předešel to, čemu dnes říkáme pádová gramatika (k jejímž prvním zastáncům patřil Kenne-th Burke), podle níž má naše porozumění danému terminu v daném kontextu podobu instrukce: »Měl by tu být > I 72 SmyJIené Protokoly konatelJeho Protlvmk> c,1>atcU Stručně řečeno větě rozume, ProCOŽe S* UmimC Představk kr*tký příbThTk^T se vztahuje,. když pojmenovává nějaký daný přiroze-l ' ý druh- , obdobnou myšlenku nacházíme ij^PJa^ově^Kraty-loVj«: slovo nepředstavuje věc samu o sobě, ale příčinu či ^sledek nějaké činnosti. Genitiv jména Zeus zní Dia, protože původně toto jméno vyjadřovalo obvyklou činnost krále bohů, to jest být dťon zen, »ten, skrze něhož život pochází Podobně i výraz anthropos, »člověk«, je zkomoleninou staršího spojení, které znamenalo »ten, kdo je schopen přemýšlet nad tím, co viděl«. Lze tedy říci, že Adam nechápal například tygry pouze jako jednotlivé exempláře přirozeného druhu. Rozlišoval konkrétní živočichy obdařené jistými morfologickými vlastnostmi, pokud byli zapojeni do určitých činností, dostávali se do interakcí s jinými živočichy a s přirozeným prostředím. Dále určil, že objekt (obvykle reagující za určitých podmínek na určité protivníky, aby dosáhl jistých cílů) je jen součástí činnosti — činnosti, která je od tohoto objektu neoddělitelná, a jejíž nezbytnou částí objekt je. Teprve v tomto stadiu poznání světa mohl být jednající objekt X označen jako »tygr«. Dnes používají odbornicí v oblasti umělé inteligence slova »rámec« (frame) k označení vzorců jednání (jako je vstupovat do restaurace, jít na vlak, otevřít deštník). Jakmile se počítač tyto vzorce naučí, je schopen porozumět různým situacím. Ovšem někteří psychologové, například Smyšlené Protokoly I Jerome Bruner, namítají, že náš běžný způsob chápání k dodenních zážitků má rovněž podobu příběhů14 y pozorujeme u historie, kterou vidíme jako história reru gestarum, jako vypravování reálných událostí, které se udá ly v minulosti. Arthur Danto řekl, že »historie vypravUje příběhy« a Hayden White hovořil o »historii jako o lite rátním artefaktu«.ls A. J. Greimas založil svoji sémiotic kou teorii na »modelu aktantu«, tedy na jakési narativní kostře, která představuje nejhlubší strukturu každého" sémiotického procesu, takže »narativita je... jeji^ricím principem každé promluvy«. Náš vztah ke světu, založený na vnímání, funguje, protože věříme tomu, co jsme v minulosti slyšeli. Nemohli bychom plně vnímat strom, kdybychom nevěděli (protože nám to řekli ostatní), že je výsledkem dlouhého procesu růstu a že nevyroste přes noc. Tato jistota je součástí našeho »chápání«, že strom je strom, a nikoliv květina. Příběh, který nám naši předkové předali, bereme jako pravdivý, i když dnes těmto předkům říkáme vědci. Nikdo nežije v bezprostřední přítomnosti. Spojujeme si věci a události díky soudržné funkci paměti, jak osobní, tak kolektivní (dějiny a mýtus). Spoléháme na předešlý příběh, když, říkáme-li »já«, nezpochybňujeme, že jsme přirozeným pokračováním individua, které se (podle našich rodičů anebo matriky) narodilo v určitou hodinu určitého dne v určitém roce na určitém místě. JehkožjÉjje-me se dvěma paměťmi (s naší individuální pamětí, která nám umožňuje vztahovat se k tomu, co jsme dělali včera, I 74 SmySlené Protokoly se naro o t s kolektivní pamětí, která nám říká, kde a kdy dilT^Tmarka), máme často tendenci je zaměňovat, jak bychom mohli být svědky narození své matky (a také Julia Caesara), stejně jako jsme byli »svědky« naší vlastní minulé zkušenosti. Toto prolínání individuální a kolektivní paměti nám prodlužuje život tím, že jej prodlužuje v čase 4e minuíoT ň takže nám připadá jako příslib nesmrtelnosti. Když se podílíme na této kolektivní paměti (prostřednictvím vyprávění našich předků anebo příběhů, které čteme v knihách), jsme jako Borges zírající na magické písmeno alef-bod, v němž je obsažen celičký vesmír: během našeho života se můžeme, v jistém smyslu, třást spolu s Napoleonem při náhlém poryvu studeného větru na Svaté Heleně, radovat se s Jindřichem V. z vítězství u Ágíncourtu, a zároveň s Caesarem trpět Brutovou zradou. Proto snadno pochopíme, proč nás beletrie tolik fascinuje. Dává nám možnost neomezeně využít naše schopnosti vnímat svět a rekonstruovat minulost. Fikce plní tutéž funkci jako hry. Hraním se děti učí žít, protože napodobují situace, do nichž se mohou dostat jako dospělí. A právě prostřednictvím fikce cvičíme my dospělí svoji schopnost uspořádat naši minulou a současnou zkušenost. Jestliže je však vypravování tak úzce spjato s naším každodenním životem, nemůže se stát, že interpretujeme život jako fikci? A že při výkladu reality uplatňujeme prvky "kce? Smyilené Protokoly 175 Rid bych zde připomněl jeden zneklidňující příběh, MtýbAvžáy čistou fikcí, protože byl založen na přímých citaci —-— ích z fiktivních zdrojů, a přesto jej mnozí lidé nane- piavdivý. scestí považovali za t V7ník našeho příběhu sahá daleko do histone, na počátek 14 století, kdy Filip Sličný zničil řád Rytířů templářů. Od té doby se vyrojila řada pověstí o utajované činnosti těch členů Řádu, kteří přežili I dnes najdeme desítky nových prací na toto téma, a to na knižních pultech označených obvykle jako »NewAge«. V 17 století má původ další příběh - ten o Růži a kříži. Bratrstvo růže a kříže se poprvé veřejně projevilo v manifestech rozikruciánů (Fama fraternitatis, 1614, Confessio roseae crucu, 1615). Aurora či autory těchto manifestů oficiálně neznáme, protože ti, kterým bylo autorství připisováno, to popřeli. Manifesty vyvolaly aktivitu ze strany těch, kteří v existenci bratrstva věřili a kteří tímto dávali najevo svou vášnivou touhu stát se jeho členy. Až na několik jemných narážek se nikdo k tomu, že k bratrstvu patrí, nepřiznal, protože šlo o tajný spolek a pro rozikruciánské spisovatele bylo typické tvrzení, že rozikruciány nejsou. Z toho ip-so facto plyne, že všichni, kteří později tvrdili, že k sektě patři, rozikruciány určité nebyli. V důsledku toho nejen žc nemáme žádný h.storický doklad o ex.stenci rozikruc.á-™. ale jak plyne z definice, žádný důkaz tu ani existovac nemůže V 17. století byl He.nnch Neuhaus schopen »do- nýTar " * Své tvrzcní P°deprel tímto mimořád- argUmCntem: "tiánÝ logicky uvažující člověk nemůže 176 tyfilené Protokoly jejich existenci dost dobře popřít jednoduše proto, že si mění jména a lžou, pokud jde o jejich věk, protože do bratrstva vstupují na základě svých vlastních pravidel, chodi kolem nás, aniž bychom je dokázali rozpoznat« {Pia et ulti-missima admonestatio de fratrtbus Roseae Cructs, Gdaňsk, 1618). Během staletí, která od té doby uplynula, vytvořili přívrženci bezpočet krátkodobě existujících spolků, které se prohlašovaly za jediné a pravé dědice původních rozikruciánů a tvrdily i to, že vlastní nezpochybnitelné důkazy - které ovšem nemohou nikomu ukázat, protože jsou tajné. V 18. století se součástí této smyšlené konstrukce stala francouzská odnož svobodných zednářů zvaná Skotští svobodozednáři (též Spolek svobodných zednářů — templářů a okultistů). Skotští zednáři odvozují svůj původ až ke stavitelům Šalamounova chrámu. Rovněž tvrdili, že stavitelé chrámu měli vztah k templářům, jejichž tajné tradt-ce byly údajně předávány prostřednictvím rozikruciánů Tyto tajné spolky a možná existence "Neznámých nadřazených*, kteří měli v rukou osud tohoto světa, byly tématem diskusi ve dnech těsně před Francouzskou revoluci. Roku 1789 varoval markýz de Luchet, žc ^uprostřed nej-hlubší temnot)' se zformovalo společenství, společenství nových lidí, kteří se navzájem znají, ačkoliv jeden druhého nikdy neviděl... Od systému vlády, jaký panoval u jezuitů, převzalo toto společenství slepou poslušnost; od zednářů přebírá jejich zkoušky a ceremonie; od templářů ]cjich podzemní mystéria a jejich velikou odvahu* {Essm sur Li secte des tllummcs, 1789). Smyslené Protokoly I 77 Mezi lety 1797 a 1798, ve snaze ospravedlnit Francouzskou revoluci, napsal Abbé Bařruel Mémoires pour servir i 1'histoire du jacobinisme, údajně dílo faktu, které se čte jako laciný románek. Začíná přirozen^diskusí^o templářích. Poté, co byl upálen jejich Velmistr Molay, se prý přeměnili v tajný spolek oddaný myšlence svrhnout papežství a všechny monarchy a vytvořit celosvětovou republiku. V 18. století ovládli Svobodozednářské hnuti a vytvořili jakousi akademii (jejímiž členy byli Voltaire, Turgot, Con-dorcet, Diderot a d'Alembert). Jsou také odpovědní za vznik hnutí Jakobínů. Ovšem Jakobíny ovládalo ještě tajnější společenství, a to Bavorští ilumináti - povoláním královrahové. Francouzská revoluce byla tedy podle Barru-ela posledním vyústěním spiknutí trvajícího celé věky. I Napoleon vyžadoval informace o tajných spolcích. Tato hlášení mu podával Charles de Berkheim, který - jak už to špiónj a informátoři obyčejně dělávají - získával informace z veřejných zdrojů a předával je Napoleonovi coby super sólokapra. Přitom se o všech těch novinách mohl Napoleon dočíst sám v knihách markýze de Lucheta a Barruela. Je známo, že na Napoleona udělaly hrůzostrašné popisy Neznámých nadřazených schopných ovládnout celý svět takový dojem, že dělal, co mohl, aby se k nim připojil. V Barruelových Mémoires není žádná zmínka o židech. Roku 1806 však obdržel dopis od jistého kapitána Simo-mniho, který tvrdil, že Máni (zakladatel manicheismu) 3 StaŕeC % Horv Hmistr tajného řádu Asasínú a údajně 1 78 Smyšlené Protokoly znamv spojenec raných templářů) byli židé, ze zednářskou lož, založili židé a že židé infiltroval, do všech existujících tajných spolků. Vypadá to, že Simoniniho dop.s ve skutečnosti sepsali agenti ministra policie Josefa Fouché, který se obával, že se Napoleon z politických důvodů stýká s francouzskou židovskou obcí. Simoniniho odhalení Barruela vylekala a údajně prý v soukromí řekl, že zveřejnění dopisu by mohlo vést k pogromu na židy. Nicméně napsal esej, v němž myšlenky Simoniniho přejal a, i když tento text zničil, dohady se už začaly šířit. Nic zajímavého se nedělo až do poloviny století, kdy jezuity rozprášili antiklerikální otcové italského ris-orgimenta, k nimž patřil Garibaldi a kteří byli spojováni se zednářskou lóží. Ti přijali jako užitečné bojovně laděné tvrzení, že italští karbonáři byli agenty židovsko-zednář-ského spiknutí. V 19. století se antiklerikálové obdobně snažil, očernit jezuity tím, že ukazovali, jak osnuji spiknuti proti celému lidstvu. To platí o mnoha »serióznich« spisovatelích (od Micheleta a Quineta ke Garibaldimu a Giobertimu). těmto obviněním dal však největši publicitu romanopisec Eugěne Sue. V jeho románu Věčný žid je zloduch Monsieur Rodin, zosobněni jezuitského spiknutí, zřetelně jen další romantizující verzi Neznámých nadřazených. Monsieur Rodin se objevuje znovu V Sueově posledním románu Záhady fa*, kde je ďábelskv plán jezuitů odhalen do nejmenšich podrobnosti V dokumentu, kterv zaslal Rodinovi hako literární postavě) představný řadu Otec Roothaan (histoncka Smyšlené Protokoly ľ Suc také přivádí další literární postavu, Rodol-P°Geml*eínu> z rom^u Tajnosti pařížské (skutečné pha Z ř Lníhv a to do takové míry, že tisíce čtenářů po-kulrovni knihy, a to u ... llo postavám této knihy dop.sy). Gerolstem ziska zmí-L dokument a odhaluje -jak lišácky je toto pekelné spiknuti naplánováno a jak úděsné útrapy, jak otřesné otroctví, jak katastrofální despotismus by zaplavil Evropu acelv svět, kdyby zvítězilo.* Roku 1864, poté, co se objevily Sueovy romany, napsal jisty Maurice Joly liberální pamflet kritizující Napoleo- m na IN., v němž Machiavelli, který představuje diktátorův cynismus, hovoří s Montesquieuem. Jezuitské spiknutí popsané Suem (spolu s klasickým rčením »účel světí prostředky*) je nyní připisováno Napoleonovi - a já jsem V tomto pamfletu objevil ne méně než sedm stránek, jež jsou, ne-li plagiátem, tak alespoň jsou plné pravých a nepřiznaných citiá ze Suea Joly byl za své psaní proti císařství zatčen, strávil patnáct měsíců ve vězení a potom spáchal sebevraždu. Opusťme nyní Jolyho, později se s ním znovu setkáme. V roce 1868 napsal Hermann Goedschc, pruský poštovní úředník, který již dříve publikoval falešné a hanlivé politické traktáty pod uměleckým jménem Sir John Retcliffe, populární román Btarritz, v němž popsař okuítistickou scénu na pražském židovském hřbitově. Goedsche si vzal « vzor pro tuto scénu setkání (které popsal roku 1849 Dumas v Josefu Balsamov.) mezi Cagliostrem, představeným Neznámých nadřazených, a skupmou jiných členů fi0 fcn/Jlené proto)(0,r iluminátů, kteří tajně kují pikle okolo diamantového náhrdelníku. Ovšem namísto popisování Cagliostra a spol., Goedsche zinscenoval tuto scénu nově - uvádí tu zástupce dvanácti kmenů Izraele, kteří se scházejí, aby vše přichystali k převzetí vlády nad světem, jež detailně předpověděl jejich velký rabín. O pět let později byl týž příběh použit znovu v ruském pamfletu (»Židé, vládci nad světem*), jako by šlo o seriózní zprávu. Roku 1881 publikoval francouzský časopis Le Contemporain stejný příběh s tím, že pochází z nezpochybnitelného zdroje, od anglického diplomata Sira Johna Readcliffa. V roce 1896 citoval Francois Bournand znovu řeč velkého rabína (kterému říká John Readclif) v knize Les Jutfs, nos contemporams. Od této chvíle se schůzka, kterou vymyslel Dumas, obohatil Sue a Joly ji připsal Napoleonovi III., stala »skutečnou« promluvou velkého rabína a znovu se objevila na několika dalších místech. Příběh tu ovšem nekončí. Na přelomu dvacátého století se Petr Ivanovic Račkovskij (nikoliv literární postava, i když by za literární zpracování stál), Rus, který byl jednou vězněn za svou účast v levicových revolučních skupinách a který se později stal informátorem policie, připojil k extrémní pravicově orientované teroristické organizaci známé jako Černá sotňa a nakonec byl jmenován velitelem Ochrany, carské tajné policie. Aby pomohl svému politickému příznivci hraběti Sergeji Witteovi proti jednomu z jeho politických odpůrců. Elieovi de Cyon, nařídil Račkovskij prohlídku Cyonovy vily. Zde našel pamflet - Cyo- Smyilent Protokoly I ,h0 pamflet* kaatý podrobil zničujíc! krmce núv opiíW ^ oVŠem poopravil* tak, že připsal Nap0lC0n fík, \V'.tteov. Ptotože Račkovskij. jako každý tytéž mvsle" > extrémistickým antisemitou • nŕC CernC st 1 ' přlVrZ událostem došlo as. v době Dreyfusovy aféry), (3 k "ľnovou romantizující verzi starého textu, všechny T" k Witteovi vypustil a spiknutí připsal židům, jméno .ľvon. pripomínalo -Sión* a Račkovskij s. spočítal, že •.dovské spiknuti odhalené a odsouzené ž.dem by mohlo být vrsoce důvěryhodné. Text vytvořený Račkovským se stal pravděpodobně prvním zdrojem Protokolů Mudrců ze Stonu. Protokoly jsou čistou fikcí, protože v nich mudrcové bez ostychu hovoří 0 svých ďábelských plánech Tomu lze uvěřit vSueově románu, ale překračuje to meze důvěryhodnosti Že by tohle kdokoliv dělal tak bezostyšně ve skutečnosti? Mudrcové otevřeně prohlašují -Jsou nám vlastní bezbřehé ambice, hltavá nenasytnost, krutá touha po pomstě a veliká nenávist.* Ovšem - jako je tomu dle Eliota u Hamleta - různost natativnich zdtojů činí tento text poněkud inkonzis-tentním. V Protokolech chtějí mudrcové zrušit svobodu tisku, ale nabádají ke zhýralému životu. Kritizují liberalismus, ale podpomjí myšlenku nadnárodních korporací Doporučují každé zemi revoluci, aby probudili masy, chtějí prohloubit nerovnost. Plánují vybudování podzemních železnic, aby se pak dala velkoměsta podminovat. Prohlašují, že účel světí prostředky, a tak povzbuzují antisemitismus, jednak aby 182 Smyllené Protokoly měli pod kontrolou množství chudých židů a jednak, aby obměkčili srdce gójů tváří v tvář židovské tragédii. Volají po zákazu studia klasiků a dějin starověku, chtějí podporovat sporty a vizuální výchovu (tj vzdělávání obrazovými vjemy), aby se tak otupovaly pracující masy. A tak dále. Jak si vědci povšimli, lze snadno rozpoznat, že Protokoly jsou produktem Francie 19. století, protože jsou plné odkazů k francouzským událostem období dekadence (například se jedná o panamský skandál či pověsti o účasti židovských akcionářů ve společnosti Paris Metro). Je rovněž jasné, že jsou založeny na mnoha velmi dobře známých románech. A opět, bohužel — příběh je vypravěčsky tak přesvědčivý, že jej řada lidí vzala naprosto vážně. Zbytek je Historie, ruský potulný mnich jménem Sergej Nilus — bizarní figurka, napůl prorok a napůl zloduch, který byl léta posedlý myšlenkou na Antikrista - chtěl naplnit své ambice a stát se duchovním rádcem cara, a tak napsal předmluvu a text Protokolu publikoval. Potom tento text putoval po Evropě, až se dostal do rukou Hitlerovi. Zbytek příběhu známe. Copak si nikdo neuvědomil, že tak neuvěřitelná snůška tužných zdrojů (viz obr. 14) byla dílem fikce? Ovšem, někteří lidé si to uvědomili. Přinejmenším londýnské Ttmesy odhalily roku 1921 starý' pamflet Jolyho a uvědomily si. že to je zdtoj Protokolů. Ale těm, kdo chtějí žit v románovém horroru, nestačí důkaz. Roku 1924 Nesta Websterová, která zasvětila svůj život podpotování příběhu o Neznámých nadřazených a 0 židovském spiknuti, napsala knihu Tajné Smyileně Protokoly I noTOKOir KM i ruiti i roky inmimil.imui CTM !li«T,l« tfl.MII Obriick 14 ípo/fcy á podvratná hnuti. Byla podrobné informována, vedela o odhaleních zverejnených v Timesech, a znala celou historii Niluse, Račkovského, Goedscheho, a tak dále. (Nevedela jen o spojeni s Dumasem a Sucm, která jsou mým objevem.) Zde je její závěr: »Jediný názor, který zastávám, je, že ať už jsou Protokoly pravé či ne, v každém případě představují program světové revoluce a protože mají povahu proroctví a mimořádně připomínají protokoly jistých tajných spolků existujících v minulosti, byly buď vytvořeny některým z těchto spolků anebo je sepsal někdo, kdo se hluboce vyznal v učeni tajných spolků a dokázal reprodukovat jejich myšlenky a způsob vyjadřování.«17 Závěr je jasný: protože Protokoly připomínají příběh, který jsem vyprávěl, potvrzují jeho platnost. Anebo. Protokoly stvrzují příběh, který jsem z nich smíchal, proto jsou pravdivé. V tomtéž duchu tedy Rudolf z Gerolsteinu vy- 84 Smyílené Protokoly cházející z Tajností pařížských a vstupující do Záhad Mi potvrzuje na základě autority prvního románu pravd.vost ro-mánu druhého. • Jak bychom měli jednat, když fikce vstupuje do života, teď, když jsme poznali, jaký historický dopad může tento jev mít? Nesnažím se tvrdit, že moje procházky literárním lesem jsou hojivým lékem na velké tragédie naší doby Nicméně nám tyto procházky dovolily porozumět mechanismu, jakým může fikce formovat náš život. Někdy jsou výsledky nevinné a příjemné, jako když se vydáme na pomlky po Baker Street. Jindy však se náš život může změnit nikoliv v sen, ale v noční můru. Přemítání o těchto spletitých vztazích mezi čtenářem a příběhem, mezi fikcí a životem může být jistou formou terapie proti lenosti zdravého rozumu, která plodí zrůdy. V žádném případě nepřestaneme číst fiktivní príbehy, protože právě v nich hledáme recept, který dává naší existenci smysl. Koneckonců celý svůj život hledáme příběh našeho původu, který by nám odpověděl na otázku, proč jsme se narodili a proč žijeme. Někdy hledáme jakýs, kosmický příběh, příběh o vesmíru, jindy náš osobni příběh (který vypravujeme našemu zpovědníkovi či psychoanalytikovi, anebo jej zaznamenáváme na stránkách deníku). Někdy se náš osobni příběh prolíná s příběhem vesm.ru. To se stalo mně, jak dosvědčí následující přirozené vy- pravení Před několika měsíci jsem byl pozván k návštěvě Příro- Smyilené Protokoly I í dovédeckého muzea v La Coruňi, v Galicii. Na konci mé návštěvy mi ředitel muzea oznámil, že pro mě má překvapení a zavedl mě do planetária. Planetária působí vždy sugestivně, protože když pohasnou světla, máte pocit, že jste někde na poušti pod hvézdnatou oblohou. Toho večera mě však cekalo něco zvláštního. Místnost najednou potemněla a já slyšel krásnou ukolébavku od de Fally. Obloha nade mnou se začala pomalu (i když trochu rychleji než ve skutečnosti, protože to celé rrvalo patnáct minut) otáčet. Byla to obloha nad mou rodnou italskou Alexandrií, obloha noci z 5. na 6. ledna 1932. Téměř surrealisticky jsem prožil první noc svého života. Prožil jsem ji poprvé, protože tu první noc jsem ji neviděl. Možná ji neviděla ani moje matka, vyčerpaná po porodu. Ale možná ji viděl můj otec, když tiše vstoupil na terasu, trochu rozrušený tou (alespoň pro něj) zázračnou událostí, jejímž svědkem byl a již spoluzpúsobil. Planetárium používalo mechanické zařízení, jaké najdeme na mnoha místech. Možná prožili něco podobného i jiní lidé. Ale prominete mi, jestli jsem po těch patnáct minut cítil, že jsem jediný člověk od úsvitu světa, kterému bylo dopřáno setkat se znovu se svým počátkem. Byl jsem tak šťastný, že jsem cítil - téměř jsem po tom zatoužil -že snad, že bych měl v tu chvíli zemřít, protože žádný jiný okamžik už nebude tak vhodný. Tenkrát bych byl zemřel radostné, protože jsem prožil nejkrásnější příběh, jaký jsem kdy v životě četl. Možná, že jsem našel ten příběh, ""ry každý z nás hledá na stránkách knih a na plátnech 186 Smyílené Protokoly kin. Já a hvězdy jsme byli protagonisty toho příběhu. Šlo o fikci, protože příběh byl oživen ředitelem muzea; byla to historie, protože se opakovalo to, co se událo v jednom okamžiku v minulosti ve vesmíru; byl to skutečný život, protože já byl skutečný člověk, nikoliv románová postava. Na okamžik jsem se stal modelovým čtenářem Knihy knih. Byl to les fikce, který bych si přál nikdy neopustit. Ale protože život je krutý, k vám i ke mně, jsem zde. Poznámky 1. Umberto Eco: The Open Work (Cambridge, Mass.: Harvard Universit)' Press, 1989), s. 264, n. 13. 2. Umberto Eco: Foucaultovo kyiadlo, přel. Zdeněk Frýbort (Odeon, Praha 1991), s. 538. 3. Andrea Bonomi: »Lo spirito della narrazionc* (1993, nepublikováno), citováno ze 4. kapitoly s laskavým svolením autorky. 4. Theun van Dijk: »Action. Action Description and Narradve*. Porti«5(1974),ss. 287-338. 5. Roland Barthcs: »ĽEffct de réel«, in Essais crttiques IV: Le Bruissement de la langue (Paříž: Seuil, 1984), s. 167-174. 6. Marie Magdeleme Pioche de la Fayette: Knéina de Clem, přel. Karel Šafář (Praha, Mht 1995), s. 7. 7. Umberto Eco: Jméno růže, přel. Zdeněk Frýbort (Praha, Odeon, 1988), s. 7. 8. Chacronensis Plutarchos: Žmtopisy: Perikles, přel. Alois Vaniček (Praha 1865). Smyíltné Protokoly 187 9. Daniel Defoe: Robinson Crusoe, přel. Albert Vyskočil (Praha: Odeon. 1975). s. 9 10. Nathaniel Hawthorne: Šarlatové písmeno. Přeložila Jarmila Fastrová Mladá fronta, Praha 1962. 11 Robert Musil: Muž bez vlastností, přel. Anna Siebenscheinová (Praha, Odeon'1980), s. 11. 12. Marcel Proust m Contre Samtc-Beuve, do angl. přel. Sylvia Tou-nsend Warner, in Marcel Proust on Art and Literature (New-York: Carrol and Graf, 1984), s. 152. 13. T. S. Elioc O básnictví a básnicích (Hamlet a jeho problémy), přel. Martin Hilský (Odeon, Praha 1991), s. 152. 14 Jerome Bruner: Actual Minds, Possible Worlds (Cambridge, Mass.. Harvard University Press, 1986). 15 Viz Arthur Danto: Analytical Philosophy of History (Cambridge, Mass.. Harvard Universit)' Press, 1965), Hayden Whice: Metahistory: The Historical Imagination in Ntneteenth-Century Europe (Baltimore:Johns Hopkins University Press, 1973); Jorge Lozano. Eldiscurso histortco (Madrid: Ahanza Editorial, 1987). 16. A.-J. Greimas ajoseph Courtis: Semiotics and Language: An Analytical Dictionary, do angl. přel. Larry Christ a Daniel Patte (Bloomington: Indiana University Press, 1979). 17 Nesta Webster: Secret Societies and Subversive Movements (Londýn: Boswell, 1924), s. 408-409 Poznámka Zkratky, které jsou uvedeny v obrázku 9 na grafu nad jeho horizontální osou, představují názvy jednotlivých kapitol knihy Gérarda de Nerval, Sylvie. Uvádíme je zde v nezkráceném znění: /. Ztracená noc, II. Adriena, III. Rozhodnutí, IV. Cesta na Kytheru, V Ves, VI. Othys, VII. Cháalis, VIII. Ples v Loisy, IX. Ermenonvdle, X. Hezoun, XI. Nair.it, XII. Tatík Boubela, XIII. Aurélie, XIV Poslední lístek. Ediíni poznámka I