218
P fiED STAV V SPOLEČENSTVÍ
ŽIVOTOPIS NÁRODU
Všechny hluboké zmčny, které nastávají v lidském vedomí, způsobují ze sYéJŕlastni podstaty typické ztráty paměti, Z tohoto zapomínání se za konkrétních historických podmínek^ Poté co člověk zažije fyziologické a emoční změny, které přináší puberta, nemůže si již „pamatovat" vědomí dětství. Kolik z těch mnoha dnů, které uplynuly mezi prvními dětskými léty a ranou dospělostí, nenávratně zmizí a nelze si je již nikdy přímo připomenout! Jak zvláštní je to, že potřebuji pomoc někoho jiného, abych se dozvěděl, že to nahé nemluvně na zažloutlé fotografii, které se šťastně rozvaluje na dece či v dětské potýlce, jsem právě já. Fotografie, toto zdravé dítě věku technické reprodukovatelnosú, je pouze nej naléhavějším z obrovského množstí zaznamenaných důkazů (rodné listy, deníky, vysvědčení, dopisy, lékařské záznamy a podobně), které zachycují jistou zjevnou kontinuitu a současně zdůrazňují její vymizení z pamětí. Z tohoto odcizení pochází pojetí osobnosti, tedy identity (ano vy a to nahé nemluvně jste zcela identičtí), jíž je nutné vyprávět^ neboť šiji nelze „zapamatovat". Přestože biologie dokazuje, ze každá buňka lidského těla se za sedm let zcela vymění, každoročně zaplavuje trhy kapitalismu technologie tisku množství autobiografií a životopisů.
Tato vyprávění, stejně jako noviny a romány o nichž jsme pojednali v q. kapitole, jsou zasazena do homogenního, prázdného času. Jejich kostra je tudjžjiistpncká a jejich rámec sociologický. Proto tolik autobiografií začíná okolnostmi života rodičů a prarodičů, o nichž může mít ten, kdo pí se vlastní životopis, pouze nepřímé důkazy. A proto se životopisec tolik snaží zaznamenat kalendářní data (n. l./p. Kr.) dvou biografických událostí, které si osoba, o níž píše} nikdy nemůže pamatovat: datum narození a datum úmrtí. Nic nám jasněji nepŕip o mene tento moderní charakter vyprávění než úvod Evangelia svatého Matouše. Evangelista nám totiž nabízí strohý seznam jmen třiceti mužů, kteří tvoří řadu po sobě následujících zpoditelů - od praotce Abraháma po Ježíše Krista. (Žena je zde zmíněna pouze jednou, a to nikoli proto, že by byla zplodirelkou, ale proto, že Šlo o nežidovskou Moabitku). K Ježíšovým předkům není připojeno žádné datum, nemluvě o sociologických, kulturních, fyzio-
PAMĚŤ A ZAPOMÍNANJ
logických či politických informacích. Tento styl vyprávění (který také odráží to, že betlémská roztržka s časem se stává součástí paměti) byl pro svatého genealoga zcela rozumný, neboť o Kristoví nesmýšlel jako o historické „osobnosti", nýbrž jako o skutečném Božím synovi.
S národy je tomu stejně jako s moderními lidmi. Vědomí, že je něco zasazeno do sekulárního času série, který naznačuje kontinuitu a zároveň „zapomínání" této kontinuty - což je výsledek roztržky s Časem na konci 18. století - vytváří potřebu určitého vyprávění „identity". Tento úkol má plnit Mkheletův soudce. Přesto je mezi vyprávěním o osobě a o národu zásadní rozdíl v použití prostředků. V sekulárním příběhu „osoby" existuje určitý začátek a konec. Člověk, rodící se z určitých rodičovských genů a společenských podmínek vstupuje krátce na historickou scénu, kde až do své smrti hraje určitou rolí. Poté vrhá jen stín přetrvávající slávy či vlivu. (Představme si, jak by dnes bylo zvláštní ukončit vyprávění o Hitlerově životě poznámkou, že 30. dubna 1945 odešel přímo do pekla.) V případě národů se však nedá jasně určit datum jejich narození, a pokud někdy dojde k jejich smrti, je to vždycky smrt nepřirozená.^ Protože neexistuje žádný Původce, životopis národa nelze napsat na způsob evangelia, „po proudu času", prostřednictvím plodivého řetězce početí. Jedinou alternativou je tak říkajíc vytvarovat ho „proti proudu Času" - dojít k člověku pekingskému, jávskému, ke králi Artušovi, kamkoli vrhne své mihotavé světlo lampa archeologie. Toto přetváření však vyznačují úmrtí, která jakousi podivnoji inverzí tradiční genealogie mají prapočátek v současnosti. E)ruhá_světoyá. válka wPÍ2íU"_I^nĹ světovou jvJUku; z£_ Sedanu pochází Slavkov; předchůdcem varšavského po vstání je Stát Izrael.
Úmrtí, která strukturují životopis národa, jsou však zcela zvláštního druhu. Na 1200 stranách svého díla La Méditerranée et le Monde Médilerranéen á ľÉpoque de Phiííppe II se Fernand Braudel zmiňuje o Renanove „Bartolomejské noci" pouze letmo, přestože k ní došlo nel mezzo del cammino habsburské dynastické vlády. „Les événements," píše mistr (sv. 2, s. 223), „sont poussičre; ils traversent ľhistoire comme des lueurs brěves; ä peine naissent-ils qu'ils retournent
PľD tento typ apokalypsy bylo teprve celkem nedávno poprvé použito sJovo „genocida
220 představy společenství
déjä ä nuit et souveiU ;i ľoublL" („Událostí jsou pouhý prach; htsto-ríí problikávají jako krátke záblesky; sotva se zrodí, již se vracejí do tmy a často v zapomnění.") Úmrtí, na nichž podle Braudela záleží, jsou tyto nesčetné anonymní události, které poté, co se shromáždí, učiní se z nich průměr a změní sc v sekulární statistiky úmrtnosti, mu dovolí zmapovat zvolna se měnící životní podmínky milionů anonymních lidských bytostí, jejichž národnost je to poslední, na co bychom sc měli ptát,
Z Braudelových nelítostně se hromadících hřbitovů si však životopis národa - navzdory současným statistikám úmrtnosti - vybírá exemplární sebevraždy, dojímavé přfldady_m učednic tví, atentáty, popravy, války a holocausty/ABý"víak posloužily účelu vyprávění, je nutné, abychom na tato.násilná úmrtí,vzpomínali.(a-zapomínali) jako „na naše vlastní".