MCtíBOWam, HISTORII' A ČAS IIUHAIIKI €AS MARTIN Kl X í. Praha, AÚ Prostor a čas vystupují v našem vědomí jako abstraktní, absolutní (limenze. Tato zdánlivě evidentní představa ovšem neuí ani jediným možným způsobem uchopení struktury okolního s vela (jak ukazují srovnávací antropologické výzkumy), ani zcela přesným modelem (jak ukazuje současná lyzika). Model prostoru a času jako absolutního, lineárního kontinua dnes v některých oblastech lidského poznání již nevyhovuje. Cas i prostor se vytvářejí v závislosti na vzájemných v/.taziYh fyzikálních těles a jsou neoddělitelné od procesů, které v nich probíhají (Haivking 1991; 1995). Cas materiálních objektů např. plyne pomaleji ve větších nadmořských výškách, při větších rychlostech atd.: tento fakt zatím nebudí větší pozornost člověka pouze proto, že jde o rozdíly zanedbatelné z hlediska našeho každodenní ho života. Možnost, že se současníci octnou náhle v podstatně různě plynoucím čase, sice zatím patří z technických důvodů do oblasti science fiction, jde však o situaci, která odpovídá teoretickým předpokladům j experimentálním pozorováním. Otázka času ve fyzice je zde zmíněna jako doklad, že i tak obecné a zdánlivě nesporné vlastnosti okolního světa, jako je jeho prostorová a časová struktura, jsou ve skutečnosti postupně vzniklými kulturními schématy, způsoby, jakými člověk prostřednictvím individuální a kolektivní zkušenosti, případně vědy. vysvětluje okolní svět. Představa abstraktního lineárního času se postupně konstituovala od antiky a plně se rozvinula teprve během uplynulých několika staletí. Vytvoření tobolo novodobého modelu času přírodního světa souvisí i se způsobem, jakým moderní člověk vnímá sebe sama v proudu společenského dění, s historickým vědomím. Historické vědomí také předpokládá určitou íormu lineárního a abstraktní ho vnímání času jako osy a nezávislého měřítka dějů. Historické vědomí je samo o sobě produktem dlouhodobého vývoje člověka. Řada mimoevropských společností měla donedávna jinou představu ocase a vlastníru vývoji, ve které čas jako nezávislá abstraktní veličina nevystupoval a události okolní ho světa nebyly vnímány ve striktně lineární ose. Podobné formy vnímání času můžeme právem předpokládat i u společností, které studuje pravěká archeologie, Jelikož současná archeologie v mnoha souvislostech právem poukazuje na skutečnost, že vysvětlit vývoj pravěkých populací nelze hez pokusu o rekonstrukci symbolických aspektů jejich chování, vystupuje téma času do popředí jako jeden z významných teoretických problémů, neboť právě orientace v čase, hodnota připisovaná času apod. je jedním z obecných základů symbolických systémů. ČAS HISTORIE A ČAS MYTU Temporalita, tj. kulturní model času u různých společností není jen marginální kulturně historickou otázkou "jak lidé vnímali cas". Naopak, protože každá konkrétní temporalita je produktem určité společenské praxe i osnovou jejího dalšího vývoje, Archeologické roi.fil.edy X1JX. Praha 1997 209 MCNBÚIOGÍE, i n srotui: A CAS jeví se po n >z u m ŕ ní tempom lit.ř otázkou klínového významu (Bnilcy 1983: 1987; HradUiy I9H7: 1991; Shnnks - Tilley 1987). Význam různého zasazení v čase u různých společností můžeme nejlépe dokumentoval na stretu dvou zcela odlišných kultur, na jejich vztahu k jedné a téže udalosti. Jako príklad vezmeme událost, kterou zmiňuje Marshall Sa h i in s ve své knize The l.slands of liistory {1985). totiž smrt. kapitána Cooka na Havajských ostrovech v r. 1779. Podle dochovaných písemných pramenů hýli Cookovi námořníci, první Evropané na ostrovech, přijati yělini přátelsky a záhy byly navázány intenzívní obchodní i společenské kontakty s domorodci. Situace se změnila při Cookové nečekaném návratu následujícího roku. Návrat Kvropanů se totiž Časově shod! se svátky havajského kalendáře, kdy nejvyšší domorodý náčelník musí podstoupit rituální hoj o moc s božstvem - mýtickým králem, který podle příslušného mýtu pravidelně připlouvá na ostrovy, a musí byl zabit v rituálu přírodního cyklu. Kapitán Cook byl okamžitě zaražen do nové. mýtické roh1. Prameny vypovídají o tom, že byl po několik dnu s poctami provázen po ostrově, představován lidu, uctíván v chrámech a nakonec v krátké potyčce neočekávaně zabit jedním z příslušníků královské družiny. Je zřejmé, že příčiny chování domorodců spočívaly jinde než v událostech tragické smrti bezprostředně předcházejících: jejich kauzalita byla zakotvena v dějích s jinou lemporalitou. Příčiny jejich chování nevyplývaly z logiky událostí, které motivovaly jednání Evropanů, ale z logiky nadčasového mýtu. Jednání domorodců bylo v něčem kvalitativně jimi než jednání Evropanů. Nešlo o akce. zaměřené k bezprostřednímu výsledku, nýbrž o praxi mýtu. v němž se uplatňují souvislosti mnohem obecnější, symbolické a pro něž je konkrétní událost spíše zástupnou příležitostí. Tento mezní příklad nás také upozorňuje, že minulý děj stí stává historickým faktem teprve v určitých kulturních souřadnicích. Zdá se, že jednu a tutéž událost můžeme v daném případě uchopit, jako součást dvou různých dějů, dvou různých pří běhů. Jeden z nich můžeme rekonstruoval v časa historickém, v němž události jsou výsledky relativně autonomních rozhodnutí, reagujících na bezprostřední .situaci a motivovaných konkrétní představou bližší či vzdálenější budoucnosti. Druhý příběh můžeme pochopit pouze v čo.se mýtu. v němž lidské jednání je hluboce ovlivněno významy tradovanými z minulostí, přičemž konkrétní situace a budoucí efekty jednání hrají v rozhodování účastníků jen vedlejší roli. ARCHAICKÝ ČAS Existují různé modely a typologie společenského vnímání Času u různých populací. Podrobně se typologií modelů času zabýval Gurritch [J964), který rozlišil osm typů společenského času. tj. obecných kulturních představ časovosti vnějšího světa a společnosti. To, co jsme nazvali "časem mýtu" a eo dále budeme nazývat také "archaickým časem" je proto jen přibližný, souhrnný pojem pro temporalitu, která se vyznačuje absencí lineárního modelu času a historického vědomí, které s ní do značné míry souvisí. Tato teutporaiita jistě nabývala ve vývoji člověka různých forem: přesto však většina autorů předpokládá určité společné rysy archaických pojetí času a staví je do kontrastu s podobou času v moderním světe {EUade 1993; Rr.ason 1979: Bradiey 1987: Shanks - Tilley 1987). 210 M. Kuna: Arrhaíclý čas AttCHEOWGlE, HISTORIKA ČAS Vnímání času souvisí s kulturně podmíněným způsobem klasilikaee okolního světa. Člověk konstruuje myšlenkový význam jako vztah mezi označujícím prvkem (např. slovem) a označovaným pojmem (Saussure 1989). Moderní myšlení se vyznačuje plnou abstraktností označovaného (pojmů), jejich odtržením od konkrétních jevu a arbitrárni in vztahem mezi označujícím a označovaným. Zdá se však, že tento způsob myšlení nebyl človeku zcela běžný až clo počátku novověku. Jméno určité osoby, název věcí nebo její obraz nebyly v archaickém myšlení chápány jako zcela arbitrárni znak. ale do určité míry jako součást věci samé; odtud např. pramení zákazy používat určila slova a zde jsou i kořeny magie. Znak byl v určitém smyslu vždy do určité míry motivovaným vztahem, výsledkem určité podobnosti nebo souvislosti mezi dvěma jevy tM#mm 1979). Toto myšlení zahrnovalo i jevy, odehrávající se v čase. Podobně jako věci nebyly ani opakující se události, tj. přirozená měřítka času. chápány jako identické, jako součást a kvantifikátor určitého procesu. Opak ují e í se události byly chápány jako kvalitativně různé děje, které, aby mohly být pochopeny, musely být vždy znovu interpretovány na základě podobnosti nebo souvislosti s něčím, co jim předcházelo. Takové vnímání opakujících se jevu paradoxně znamenalo necitlivost vůči jevům novým a individuálním, neboť nejsou-li děje reflektovány v jejich obecnosti, nemůže být plně rozpoznána ani jejich individuální variabilita. Tomuto pohledu na svět odpovídá i přístup k lidské osobnosti, kterému až do středověku chybí jak pochopení skutečné individuality (osobnost se definuje pouze vztahem k určitému společenskému celku: GureviČ 1978). tak obecný pojeni "člověk". Z charakteru archaického myšlení se odvozuje i vztah k budoucnosti, obsahující motivace lidského jednání, Budoucnost není od minulosti plně oddělena, není polem otevřených možností, ale je minulostí předznamenána a v ní obsažena. Události nejsou výsledkem náhody nebo autonomních lidských rozhodnutí, nýbrž jsou znamením (znakem) toho, co přijde a co je určitým způsobem předznamenáváno. Minulost a budoucnost nemají lineární rozměr a opačná znaménka; mají spíše podobu dvou zrcadel, nastavených proti sobě [Léni-Strauss 1971). I. dál osli v jejich neopakovatelné podobě, každodenní zkušenost změny nejsou proto plně uvědomovány a na rovině vědomých myšlenkových obsahů jsou vytěsňovány představou opakování, věčného trvání, návratu. Ti, kteří zemřeli, existují dále, třebaže v jiné podobe, příroda se nemění v čase, nýbrž se každý rok rodí znovu do téže podoby. Archaické myšlení, jehož vlastností je neúplné rozlišování obecných a individuálních kategorií a předpoklad vztahu mezi jevy na základě jejich podobnosti či souvislosti bývá někdy nazýváno myšlením magickým [Frazer 1977). Toto Vnímání světa má další konsekvence a ovlivňuje lidské jednání. Z hlediska archaického myšlení se jako skutečně reálný jeví pouze ten předmět nebo úkon. který napodobuje určitý archetyp {Elindť 1993) a prostřednictvím archetypu je.j lze označit a zařadit. Závislostí na archetypech získává lidské chování rituální aspekt, .jako rituál můžeme označit standardizované chování, založené na tradičních pravidlech, kterým jednotlivec nebo komunita překonává situace rozhodování a nejistoty [Vodákova a kol. 1993). V podmínkách neliterárnícb společností je rituál praktickým nástrojem vysvětlení okolního světa, je způsobeni, jak překonat a vysvětlit jeho neustálé změny, jak se vyrovnat s "jiností" {Ncmtupný 1997) přírodního a společenského okolí. Rituál je v určitém smyslu neoddělitelným rozměrem jednání pravěkého člověka a prolíná veškeré jeho činnosti [Bourdieu 1977). M. Kunu: Arv.haivkf čas archeolog í e, historii: a C as archaické myslení a pravěká archeologie Pokud je toto tvrzení správné, vyplýva z něj i nezbytnost věnovat cílenou pozornost rituálním aspektům pravěké kultury, v nichž se odrážejí symbolické systémy pravěkých společností. Pravěkým rituálu tu byla dosud věnována pozornost jen okrajová, a to jednak proto, že tato sféra kultury byla považována z hlediska archeologických pramenů za obtížně poznatelnou, jednak proto, že symbolickému chování byla vymezována role víceméně okrajová, nezávislá na hlavních faktorech vývoje pravěkých společností. Teprve řada prací z okruhu tzv. postprocesuální archeologie 80. a 90. let opakovaně zdůraznila, že právě rekonstrukce symbolických aspektů lidského jednání je předpokladem jeho historické interpretace. Ukazuje se, že pravěkou kulturu nelze vždy vysvětlit jen jako nástroj adaptace společnosti k vnějším podmínkám, nýbrž i jako interakci symbolického chování s okolním přírodním a sociálním světem. Okolní svět nebyl v pravěkém myšlení vnímán jen jako soubor neutrálních objektů, zdroju (tak je tomu až v moderuí době), ale jako množina jevů, které mají určitý symbolický význam a které je zapotřebí nejen prakticky využít, ale i podrobit výkladu a proměně symbolickým jednáním. Symbolický systém určité společnosti vytváří specifické souřadnice, vně kterých nelze společnost plně interpretoval. Opomíjení specifických kulturních souřadnic vede k anachronickému pohledu na některé jevy pravěkého života, Zřetelné je to např. v interpretacích společenských jevů jako je např. častý výskyt zbraní v některých obdobích, stavba opevnění, pozůstatky zabitých jedinců na pravěkých sídlištích apod. Tyto kulturní jevy jsou často interpretovány v pojmech moderní společnosti, ve kterých jsou hledány nadčasové vlastnosti lidské; povahy a kultury: jako doklady vrozeně agresivní povahy člověka, nedostatku ekonomických zdrojů, demografických tlaků apod. {Venci 1995). Pravěká militaria a pravěké agresivní chování však mohou moderní zbraně a války připomínat jen vnějškově, přičemž svou podstatou se od nich mohou lišit právě tak hluboce, jako se rituální zabití kapitána Cooka lišilo od zabití nepřítele ve válce 20. století. Pravěká archeologie je také často poplatná modelům, které jednoznačne a jednoduše ekonomizují veškeré chování pravěkého člověka. Vprodukci materiálních statků je primárně spatřováno úsilí o ekonomický zisk, ve změně technologií snaha o zdokonalení výrobních prostředků, v hromadných nálezech akumulovaný majetek, v dokladech směny úsilí o získání nedostatkových produktu atd. V souvislosti s tím se často předpokládá, že vývoj pravěké společnosti byl v podstatě determinován dvěma hlavními faktory: dostupnými zdroji přírodního prostředí a zdroji informací v okolí sociálním. Z tohoto pohledu pak vývoj pravěké kultury opisuje křivku, poplatnou těmto dvěma faktorům: k hlubokým změnám v kultuře dochází automaticky se změnou přírodních podmínek (srov. např. většinu modelů vzniku zemědělství} nebo s náhlým přísunem nových informací zvnějšku, které si domácí populace nebyla schopna jinak obstarat. Tento pohled na pravěkou kulturu je v mnohém zjednodušený. Jak ukazují novější výzkumy, změna materiálních podmínek vnějšího světa zřejmě sama o solte hlubší změnu kultury jakožto pouhou adaptaci nevyvolává, nýbrž vytváří pouze nové pole a možnost uplatnění odlišných forem interakcí člověka a okolí, v nichž ekonomický aspekt nemusí po dlouhou dobu být hlavním účelem. Proto dnes výsledky mnoha prací připouštějí, že na počátku většiny významných inovací v materiální kultuře nestál praktický účel, ale symbolické, rituální chování, napr. u vzni- 212 M, Kuna: Archaický čiis .MCMÉÔLOCJE, HISTORIE A ČAS ku metalurgie (Kuna 1981; 1989). zemědělství {Ifaddcr 1990), stavby opevnění (Neústupný 1995) n&hp objevu keramiky (Pavlů, osob.sděl.). Jelikož interakce človeka s prostředí m se evidentně neomezovaly jen na pole praktických aplikací,, nezdá se pravděpodobné, že by rozvoj pravěkých společností byl obecně závislý na prísunu í n 1 ormar.í z vnějšího sociálního okolí. Pravěká kultura zřejmě vždy disponovala množstvím poznatků, které vsak nemusely byt v praxi využívány a které našiv plného praktického uplatnění teprve se změnou ekonomické nebo společenské struktury. Známe mnoho pří klad ú - kHv určitý technologický postup byl znám po relativně dlouhou dobu a přesto nebyl využit jako prvek v rozvoji ekonomiky. Zmiňme např. vrtání kamene, které bylo známo od počátku českého neolitu, ale plně se uplatnilo až v mladším neolitu (Venci 1960). metalurgii mědi. doloženou již v evropském neolitu a eueolitu, avšak po dlouhou dobu sloužící jen produkci zbytných artefaktů (Kunu 1981), znalost bronzu v balkánském neolitu a českém eueolitu [Kuna 1981) či znalost železa v době bronzové. Zdá se nepravděpodobné, že by se napr. nové technologické prvky doby laténské (hrnčířský kruh. rotační mlýn. kosa apod.) objevily náhle pouze v důsledku "úniku" informací ze stredomorského světa a byly posléze opět zapomenuly. Mnohem pravděpodobnější je. že nové technologické postupy jsou důsledkem změn ekonomického, společenského a symbolického systému dané kultury, nikoliv její příčinou. Kkonomizující modely přistupují často k otázkám pravěké kultury s předpokladem jednání, sledujícího ekonomický zisk v podobě materiálních statků, 1 tento přístup může být neúnosnou modernizací, neboť nerespektuje některé specifické vlastnosti archaického přístupu k hodnotě věcí. Právě tak jako je plynutí času vnímáno v archaickém myšlení pouze prostřednictvím konkrétních událostí, vystupují i materiální předměty pouze ve své konkrétní podobě; archaické myšlení nezná abstraktní pojem hodnoty. Předměty jsou posuzovány především podle jejich užitných hodnot, které jsou ovšem v zásadě nesouměřitelné a nesiněnilelné [Bvasov. 1979). Tím nemá být řečeno, že archaické společnosti neznají směnu, ale směna je pro ně zvláštní. ožeha~ vou situací, která se zcela neřídí tržními principy a při níž také principiálně nejde o směnu produktu, ale směnu společenských vztahů. Ekonomické jednání sice existuje, ale jeho cílem není materiální zisk, nýbrž zisk v podobě společenských obligací, vytvářejících se na základě recipročních vztahů, prestižní íunkee určitých produktů atd. Proto se lze také domnívat, že v pravěké společnosti obtížně vznikal "kapita-lizovatelný" nadprodukl {Beason 1979). neboř ekonomické produkty, které přebývaly, byly buď ihned spotřebovány nebo byly "investovány" do společenských vztahů. Tezaurace trvanlivých předmětů z ekonomických důvodů neměla smysl, neboť nebylo vytvořeno prostředí, v němž by produkty nabývaly hodnotu jako takovou, tj. mohly být kdykoli v budoucnu směnitelné. Toto mohou být i důvody, proč se v pravěku setkáváme s tak velkým poetem depotů a dalšími doklady obrovského množství "vyplýtvané" energie, např. při stavbě "nefunkčních" opevnění, mohyl, megalitických staveb atd, Vývoj pravěké, kultury tedy nelze chápat pouze v pojmech vnějších podmínek a ekonomických reakcí společnosti na tyto podmínky. Prostor, který se tímto tvrzením uvolňuje, vyplňuje představa pravěkého člověka jako fiktivního subjektu, který mezi sebe a materiální prostředí vkládá nejen ty části své kultury, jejichž účelem je svět prakticky využít, ale i ty její složky, kterými usiluje svět vysvětlit a formou M. Kuna: Archaický čas 213 AnCUEOUK,7/i, HISTORIE A ČAS symbolického jednání zajistil jeho trvání a určitý vztah k člověku. V kontextu pravěkého myšlení nabývá tento rozměr jednaní rituální charakter, který můžeme předpokládali jak u mnoha projevů společenských (napr. násilí vůči jiným komunitám), t.;Lk u přístupu k přírodním jevům. nap/', v ohjcvovárií nových technologických postupů atd. Kituálrií postupy úzce souvisejí s určitou temporalitou a určitou formou vědomí vlastního trvání, která je odlišná od představy moderního člověka a nelze ji proto nahrazovat anachronickými modely. Z J VĚJi Výzkum, opírající se o archeologické prameny, má nedostatek přímých informací pro rekonstrukci myšlení lidí v pravěku, a proto často předpokládá, že chování lidí l>y 1 o vedeno obdobnými myšlenkovými principy jako je tomu dnes. Rada obtížně uchopitelných jevů je proto uměle racionalizována, převáděna na společného jmenovatele ekonomických hiktorů a pokud to nelze, spatřují se v určitých projevech pravěké kultury doklady náboženských pověr a iracionálních kultů. (jílem tohoto příspěvku bylo obrátit pozornost k možnosti, že tento předpoklad nemusí být pro poznání pravěké kultury nejvhodnějším východiskem. O pravěké minulosti jsme informováni pouze prostřednictvím Jejích hmotných pozůstatků s určitými formálními a prostorovými atributy. Vnějškově podobné rysy hmotných projevů však nemusejí vždy dokládat stejný symbolický obsah a stejné motivace jednání. Vědomí pravěkého člověka se pravděpodobně v mnohém odlisovalo od vědomí člověka moderního, přičemž tento rozdíl byl zakotven v některých obecných vlastnostech jeho kultury- Za významný rozdíl můžeme považovat právě vztah k času. od kterého se odvíjely i odlišné vzorce jednání. Poděkování. Za přv.čUmí rukopisu u uzÚJeěne poznámky k jc.hu obsahu dř.kuji D. Dresleruué, E. Neústupnému a M. Prnfaritoii. LiďraUmi Bailey, C. 1983: Concepts oi time in Quaternary prehistory. Annual Reviews of Anthropology 12, '[65-192. — 1987: Breaking the time harrier. Archaeological Review Crom Cambridge 0 It], 5-20. Bourdieu, P. 1977: Outline of a theory of practice. Cambridge. Bradley, R. 1987: Time regained: the creation of continuity. .IB A A 95. 1-17, — 1991: Ritual, time and history. World archaeology 23 |2|. 209-219. Eliade, M. 1993: Mýtus o věčném návratu. Archetypy a opakování. Praha. Fmze.r, J. 1977: Zlatá ratolest. Praha. Gurevič, A.j. 1978: Kategorie středověké kultury, Praha. Gwvilch. G. 1964: The spectrum of social time. Dordrecht. Hawking. S. 1991: Stručná historie času. Od velkého třesku k černým dírám. Praha. — 1995: Černé díry a budoucnost vesmíru. Praha. Hadder, I. 1990: The domestication of Europe. The structure ami contingency in Neolithic societies. Oxford. Kuna, M. 1981: Zur neoüthischeri und äneolilfuschen Kupferverarbeitung im Gebiet Jugoslawiens. GodiSnjak Sarajevo 19, 13-91, — 1989: Soziale und Ökonomische Faktoren der Entwicklung der frühen Kupferinetallurgie in Südost-und Mitteleuropa. Praehistorica 15-16 (Karlova univerzita), 33-38. Lévi-Slrauss. C. 1971: Myšlení přírodních národů. Praha. 214 M. Kuna: Archaický Čas ARCHEOLOGIE, HISTORIE A C AS Neústupný, E. 1995: The significance of facts. Journal of European archaeology 3.1, 189-212. 1997: Uvědomování minulosti. Areheol. rozhledy 49, 217-230. Reason, D. 1979: Classification, time and the organisation of production. In: li. F. Ellen - D. Reason. Classifications in their social context, London. 221-217. S