Masarykova univerzita

Filozofická fakulta

Akademie staré hudby

                                            FF MU logo

Henry Purcell: The Plaint
(O let me weep)
ze semiopery
The Fairy Queen

Analýza vybraných částí díla


Henry_Purcell_Closterman.jpg O let me weep (The Fairy-Queen)

Skladatel Henry Purcell
(*10. září 1659 – †21. listopadu 1685)

Největší jméno mezi anglickými barokními skladateli, zakladatelem anglického stylu barokní hudby
(ačkoli tento přejímá prvky jak italské tak francouzské hudby).

Skládal opery (Dido and Aenas), a především semiopery (Dioclesian, The Indian Queen, King Arthur),
doprovodnou hudbu k divadelním hrám (Oedipus, Theodosius, The Double Marriage), hymny, žalmy,
kantáty. Od roku 1679 varhaníkem Westminsterské katedrály.

Semiopera The Fairy-Queen (Z629/40[1])

The Fairy-Queen je adaptací Shakespearovy hry Sen noci Svatojánské.
První provedení nejspíše vypadalo jako inscenace původní Shakespearovy hry i se zachováním jeho
textů, do nichž byly skladatelem vloženy čtyři „masque“, hudební čísla, a dále mezi jednání
instrumentální vsuvky.
Předpokládaným, ale nepotvrzeným autorem libreta je Thomas Betterton[2].
Semiopera sestává z pěti dějství.

Premiéra: 2. května 1692, Queen’s Theatre, Dorset Garden, Londýn.
Po skladatelově smrti se partitura ztratila, znovuobjevena byla až ve 20. století.

Role Titánie a Oberona hrály děti mladší deseti let[3].
Nejnovější výzkum ukázal, že tato semiopera byla složena při příležitosti oslavy patnácti let
manželství královského páru, Williama III. a Mary II[4].

Po velkém úspěchu, který tato semiopera zaznamenala, se Purcell v roce 1693 rozhodl pro přidání
třech nových zpěvních částí: do prvního jednání přidat scénu Opilého básníka, do třetího jednání
„Ye gentle spirits of the air“ a konečně do jednání pátého „The Plaint“ (neboli „O let me weep“),
skladbu, která zde bude dále rozebírána.

Původní nástrojové obsazení:
dvě zobcové flétny, dva hoboje, dvě trumpety, tympány, smyčce a basso continuo (cembalo).

Árie The Plaint/O let me weep
V pátém – posledním – jednání semiopery.
Obsazení: soprán, housle[5] a basso continuo.
Basso contiuno počítá s cembalem nebo teorbou[6].

Tónina: d moll
Postava (hlasový rozsah): Juno[7] (soprán)

Vycházela jsem z pramene Orpheus Britannicus (první vydání, J. Heptinstall, London, 1698), a z edic
W. F. Longa[8] a Johna S. Shedlocka[9].

Text árie:
O, let me forever weep:

My eyes no more shall welcome sleep

I'll hide me from the sight of day

And sigh my soul away.

He's gone, his loss deplore

And I shall never see him more

Překlad:
Ach, navždy mne nechte plakat,
Mé oči již více nepřivítají spánek,
Ukryji před svým pohledem den,
a s výdechem vydechnu svou duši.
Odešel mi, oželena jeho ztráta,
a už jej nikdy více nespatřím.


Afekt skladby (Descartes): čtvrtý afekt – smutek (triestesse)
Ve skladbě se na více místech dochází k vybočení z tóniny; více k tomu dále.


Hudebně-rétorické figury


Árie figurou rovnou začíná, jedná se zde o paronomasii – zpěvní text („O let me […]“) je třikrát
zopakován, než nám skladatel ozřejmí, co vlastně máme zpívající postavu nechat („weep“ – plakat).
V notové ukázce je vyznačena červeně.
Tato figura je zde využita jako podtržení vlastní nejistoty nad ztrátou milované osoby.

Také již v prvních taktech můžeme sledovat figuru pomlkovou – suspiracio (v notové ukázce označeno
modře), zde poměrně čitelně coby vyjádření smutku; a zasaženost zpívající postavy.

Celá fráze končí na citlivém tónu c# (v notové ukázce vyznačen zeleně), aniž by tento byl rozveden
dále, a to ani v kontinuu, ani v partu houslí. Vyjadřuje nutnost pokračování sdělení.

olmw1.png




V taktu 20 se v houslovém partu vyskytne podruhé ve skladbě citlivý tón c#. Předjímá následující
vývoj zpěvní linky – v ní se tento vyskytne v taktu 27 na slově „weep“, opět coby odraz naléhavosti
a nutnosti pokračovat.
Druhá fráze je z hlediska hudebně rétorických figur opakováním té první, vyskytuje se zde opět
paronomasie (červeně) a suspiracio (modře).

olmw2.png



Harmonicko-melodicky zajímavá situace nastane v taktu 29: v continuu zaznívá sextakord D dur, ve
zpěvní melodii přijde vzestupná malá sekunda d > es, v taktu 30 následovaná sestupnou malou
sekundou, z tóniky na citlivý tón d > c# (žlutě).
Navíc se zde vyskytne již potřetí figura paronomasie (červeně) – tentokrát však ještě rozšířená o
jeden další segment, s časovou výpovědí („for ever“ – navždy).

olmw3.png



Od taktu 32 do taktu 37 se poprvé v této skladbě uplatňuje figura pathopoiia, postupné klesání
melodie (v tomto případě po sekundách).
Tato je následována náhle v kontextu skladby dynamicky působícím vstupem houslového sóla (žlutě).


olmw4.png


Od začátku skladby až do taktu 46 pracuje skladatel s týmž textem a jen omezeným výběrem hudebně
rétorických figur. V tomto taktu přichází ke slovu další textový úsek.














Takt 46 – figura katabasis, postupný sestup (tmavě červeně), na textu „mé oči již více [nepřivítají
spánek]“.

Na textu „no“ – figura polyptoton, táž melodie zopakovaná o tercii výš (fialově). Zopakována
potřetí je tato augmentována (fialově, dvakrát podtrženo).


olmw5.png

Celá fráze (od taktu 46 do taktu 54) se dá opět označit za paronomasii – „no more“ se zopakuje
celkem pětkrát, než je posluchači nabídnuta konkluze „[no more] shall welcome sleep“ – nepřivítají
spánek. Od taktu 54 do taktu 65 na ni naváže sólový vstup houslí.


Takty 65 až 69 – opět se uplatňuje figura paronomasie, tentokrát je kratší, před přidáním závěru
výpovědi se text „I’ll hide me“ zopakuje jen dvakrát (červeně).
Takty 70 a 71 – zajímavé kvintové sestupy (žlutě) na slově „sigh“ (vzdech), oba jsou následovány
pomlkami, tvořícími figuru suspiracio (modře).

olmw7.png


Takty 74 až 78 – housle přísně imitují zpěvní melodii (vyznačeno šedě).


olmw-housle-imitace.png















Od taktu 84 do taktu do 115 se doslovně zopakuje první melodicko-textový segment skladby (takty 9
až 40), tedy se zopakují i ty stejné hudebně-rétorické figury, především tedy paronomasie a
suspiracio.


Takty 108 až 112 – imitace. Housle dvakrát zopakují zpěvní melodii o kvintu výše.

olmw12.png


Takt 124 – saltus durisculus (žlutě), značící naléhavost. („gone, his (loss)“ – odešel, (jeho)
ztráta), skok f# > d, v taktu 128 se tato figura zopakuje (opět žlutě, v další notové ukázce) na
stejném textu, sextový skok h > g1.

olmw13.png


Takt 129 zajímavý sestup dvou velkých sekund g > f a f > es (žlutě).

Takt 131 až 134 – figura paronomasie (červeně), na textu „[I shall] never see him more“, důraz je
kladen na slovo „never“ - nikdy. Toto je ještě zdůrazněno figurou katabasis (fialově).

olmw14.png Takt 135 – zajímavý sestup (katabasis s augmentovaným koncem) v partu houslí s využitím
tónu es.

olmw-housle-sestup.png

Takty 141 až 144 – figura pathopoiia (fialově), na textu „never“, navíc rozdělená figurou
suspiracio (modře).


olmw15.png


Takt 151 až 155 – třetí využití figury pathopoiia, postupné klesání melodie.

olmw16.png



Závěrem se odvážím tvrdit, že ač je Purcellova práce s figurami v této skladbě v podstatě
minimalistická, svých cílů dosahuje efektivně a efektně. Text skladby není nijak dlouhý, zato je
v rámci skladby hojně opakován; často ve figuře paronomasie, kdy se text nejdříve několikrát
zopakuje, než nám skladatel nabídne konkluzi či vyústění v podobě pro výpověď důležitého konce
verše.
Celá skladba končí tak, jak ostatně předjímá i nálada zřejmá z jejího názvu. Pomalý a bolestný
odchod, bezvýchodnost, „I shall never see him more“, nemožnost jakékoli další naděje na spatření
milované bytosti.

Tato skladba si získala i v rámci semiopery, ve které je uváděna, značnou popularitu. Možná za tím
lze spatřit náklonnost anglického publika k afektovanému, melancholickému projevu, dobře patrnému
už od alžbětinských časů (dobře patrné je to například v díle Johna Dowlanda)


Zdroje:

Celá partitura je k dispozici na tomto odkazu: (edice J. S. Shedlock)
http://ks4.imslp.net/files/imglnks/usimg/f/f5/IMSLP611116-PMLP237007-92329-00.fsc.pdf
(Od strany 176 do strany 182)
anebo na tomto odkazu: (Orpheus Britannicus, 1. vydání, J. Heptinstall, 1698, London)
http://ks4.imslp.net/files/imglnks/usimg/8/85/IMSLP238658-PMLP130876-purcell_orpheus_britannicus1_1
698.pdf
(Od strany 204 do strany 209)


Nahrávka např. zde: https://www.youtube.com/watch?v=32NjIl6fH8s



SCHÜLLEROVÁ, Silvie. Afektová teorie a hudebně rétorické figury [online]. 2007.
Dostupné online 30. 05. 20 na https://is.muni.cz/th/eg5n0/Schullerova_dizertacni_prace_korekt-1.pdf


NORMAN, Katie L. Purcell’s The Fairy Queen: Adaptation as response to critical anxiety [online].
2006.
Dostupné online 30. 05. 20 na https://getd.libs.uga.edu/pdfs/norman_katie_l_200805_ma.pdf


STORMBROEK, Marloes Pauline Elsbeth van. Playing A Midsummer Night's Dream: Reinventing Gender in
Henry Purcell's The Fairy Queen and Benjamin Britten's A Midsummer Night's Dream [online]. 2019.

Dostupné online 30. 05. 20 na
https://openaccess.leidenuniv.nl/bitstream/handle/1887/68412/MA%20Thesis%20Marloes%20van%20Stormbro
ek.pdf?sequence=3
________________________________

[1] Katalog Purcellových děl vytvořil americký muzikolog Franklin Bershir Zimmerman

[2] Ředitel Queen’s Theatre (1670 až 1709)

[3] Burden, Michael. "Casting issues in the original production of Purcell's opera The Fairy-Queen
" Music & Letters 84/4 (November 2003)

[4] Muller, Frans and Julia, oxfordjournals.org "Completing the picture: the importance of
reconstructing early opera". Early Music, vol XXXIII/4 (November 2005).

[5] W. F. Long a P. Holman navrhují i sopránovou zobcovou flétnu

[6] Viz titulní list Orpheus Britannicus

[7] http://opera.stanford.edu/Purcell/FairyQueen/libretto.html

[8] 2006

[9] 1903