Iohannes Chorinnus (303) Jan Chorinnus (303) Idyllion (303) Sic glacialis hyems flabris Borealibus annum 40 asperat et trepidis passibus alba venit. Sylva stat orba comis, pendentem stiria barbam alligat atque omnis sub nive dormit humus. Culmina sunt domuum canis cooperta pruinis, ipse piger strictis Vultava torpet aquis, 45 quaque rates vexit, trahitur nunc currus et ipsa praecipites dorso sustinet unda rotas. Plurima tempestas et crebrae grandinis imber irnpediunt, clausi ne moveantur agri. Ergo post fruges et semina condita sulcis 50 otia depositis bobus arator agit et parto fruitur socia cum coniuge, dutus attulit aestatis quod labor atque calor. Mensa gravis porno est, spumat mel dulce canistris, lacte tument presso cymbia, vasa mero. 55 Est faba, sunt glandes, sunt pruna agrestia, plenos ova gravant calathos laevia, farra cados. Prorsus nulla Lares urget penuria, fumat undique simplicibus nigra culina cibis. Ne tamen enervet solidas ignavia vires, 60 strenuus interea quodque retractat opus. Dentibus aut armat rastros aut vimine crates contrahit aut torvis bobus aratra strult, nunc praebet salices et pabula vesca capellis, officiat soboii ne macilenta fames, es nunc molli faeno rimas obturat hiantes, ne perimat faetus frigore bruma novos; aspice, dura terunt turgentes tribula culmos et gemitum atque sonum dat Cereale solum. Zimní idyla (304) Drsná je roční doba, když zaduje ledová zima, přijde třaslavým krokem, oděna v bělostný plášť. Bez listí ježí se háj a vousy rampouchem tuhnou, pod sněhem v tvrdém spánku usíná veškerá zem. Střechy příbytků lidských jsou pokryty sedavým jíním, samotná Vltava ztuhla, zamrzl proud jejích vod, kudy byl vlečen vor, tam nyní uhání povoz, vlna pak na svém hřbetě udrží prudký běh kol. Mnohá sněhová bouře a kroupami bohatý příval mocně se do cesty staví, pole by měla svůj klid. Zrna ochrání zem a sémě je ukryto v brázdách, oráč vypráhl býčky, v zahálce tráví svůj věk, spolu pak s manželkou požívá to, co v minulém létě přinesla těžká práce, ohnivý sluneční svit. Jablky těžký je stůl a med se v nádobách perlí, v hrncích kypí tvaroh, v pohárech vinný pak mošt. Boby jsou, žaludy též a hruštiček planých je dosti, košíky plné jsou vajec, mouky máš nejeden sud. Domy nesvírá nouze, spíš na všech stranách se kouří, to jak pokrmy prosté vyváří zčernalý krb. Aby pak tělesné síly tou zahálkou nemohly vadnout, horlivec chápe se všeho, co jen se naskytne v dlaň: zuby opatří kopáč a proutím zpevní zas brány, býčkům zdivočelým sestrojí vhodnější pluh, jindy dá kozičkám chudičkou píci a haluzky vrby, aby snad potomstvu jejich neškodil mořivý hlad, jindy kdejaký otvor zas ucpe heboučkým senem, aby mláďata nová nezhubil třeskutý mráz. Pohled, jak tvrdé válce již drtí nalité klasy, slyš, jak stodola vzdychá, jak zvučí Cereřin mlat. 160 161 Talibus atque aliis, dam rus trambile non est, hybernos citius sentit abire dies. Exequiae adolescentulo (303) Telis Parcarum rigidis Albertus Ianus prostratus molli iam requiescit humo. Ut puet a teneris Latias cognosceret artes, ad Clarias sedes a patre missus erat. Innocue hie vixitque pie, ut voluere magistři, ut Deus, ut genitrix clara paterque gravis. Virtutis specimen reliquis generosior aetas hic dedit, hie Musis tota dicata fuit. Iam res Ausoniis potuit disponere verbis, iam coepit strictis verba ligare metris, ecce ferox Atropos Pragensia tecta revisit et subito fkgris obvia quaeque ferit. Mos puer a studiis patrias revocatur ad aedes, visa illo fuerat purior aura loco. Hie quoque Parca ferox caecis egressa cavernis saeviit et puerum hinc sanguinolenta tulit. Phaebe sacer, ter tresque deae Charitesque sorores, vos omneš estis tres numero atque decern: vestra tarnen virtus fuerat longe minor, ullam ferre pio puero nam nequiistis opem. Abreptus peperit matrique patrique dolorem, at nobis reliquis et gemitum et lachrimas. 162 Tak si počíná rolník, když nemůže do polí vstoupit, rychleji — tak si myslí — uběhnou zimní ty dny. Meditace nad smrtí jinocha (304) Bezcitné bohyně sudby ted zasáhly drsnými šípy Albrechta Jana a tiše, hebce ho pokrývá zem. K sídlu znalostí poslal ho otec, by latinské vědy poznal v mladistvém věku, z něžných když vyrůstal let. Zbožným životem žil a bez viny po přání mistrů, jak bylo milé Bohu, matce, jak otec si přál. Jeho šlechetné mládí nám dalo pravý vzor ctnosti, mládí, jež s nadšenou touhou dalo se v ochranu Múz. Dovedl k výkladům svým již použít ausonská slova, začal již přísným rytmem spojovat záplavu slov, když tu ukrutná smrt zas v pražské paláce vešla, v rukou třímala důtky, strašný a zhoubný ten mor. Chlapec je poslán v rodné sídlo i opustí školu, zdálo se, v onom že kraji dosud je zdravější vzduch. Ale i 2de smrt vyleze z děr a rozsévá hrůzu, zchvátí pak ubohé dítě ten její krvavý dráp. Vy, ó vzácné Múzy, vy Charitky, velebný Foibe, věru jste početný zástup, třináct vás do počtu jest, a přece vaše moc tak ubohá byla, tak malá, vždyť jste pro toho chlapce nemohli udělat nic. Matce a otci zanechal bolest, jsa uchvácen sudbou, nám pak všem kolem sebe nechal jen slzy a pláč. 163 Georgius Carolides (304) Jiří Carolides (304) Elegia de memorabili exundatione Wltavae (304) Gregorius glacie, pluviis Agapitus in undas fusi Czechiacos depopulantur agros. Bis vexatur aquis uno Boiemia in anno festa Vratslao Gregorioque die. 5 Prima mali a glacie nivibusque liquentibus altis causa minus vacuis noxia venit agris. Nam neque rus segetem nec habebant gramina campi, ckusa fuit duro strictaquc terra gelu. Plurima posterior pluviis enata colonis id damna dedit longa non reparanda mora. Tunc messis fuit et laetos frumenta per agros sparsa exspectabant horrea in ampla vehi. Omne solum tumuit maturo et divíte fructu, spes certarum homines annua pavit opum. i5 At spes, čerta licet, decreto evasa superno per rapidas subito perdita navit aquas. Immensas ruptis coelum omne canalibus undas fudit vim vasto vix capiente mari. 35 Caetera quae raptans homines iumentaque turbo edidit in varus tristia damna locis, quot villas ripis, fluviis quot denique pontes impositos subitis fluctibus abripuit, quid frugumque molis factum argentique fodinis, « quid silvis, quid agris, longa referre mora est. Nam si quid rapidis servatum est altius undis, corruptum humenti putruit omne solo. Testantur cladem passi referuntque gementes piscinasque suo semper in ore gerunt. 45 At quibus est certum meritis ea debita nostris immitti a iusto tormina saeva Deo, Elégie o památné vltavské povodni (305) Řehoř spoustou ledu a Agapit záplavou dešťů hubí česká pole, do šíře roztekl proud. Dvakrát v jediném roce zlá povodeň postihla Čechy na svátek Vratislava, po druhé v Řehořův den. První příčina zla, jež polím škodila málo, • doposud holým, byl led, stejně jak rozbředlý sníh, obilí nestálo v polích a v lukách nevzešla tráva, sevřena drsným ledem doposud ztuhlá je zem. Daleko více škod ten pozdější natropil příval, doba byť sebedelší odčiní sotva to zlo. Tenkráte byly žně a obilí v bohatých polích čekalo v hojných kupkách, do sýpek mělo se vézt. Uzrálo bohatství plodů, zem vzdula se úrodou klasů, lidem naděje vzešla, teď že už nehrozí hlad, avšak nebeská vůle tu bezpečnou naději zvrátí, úrodu zničenou rázem unáší vzbouřený proud. Bez konce hustý déšť se řití z nebeských hrází, nestačí mořské pláně pojmout ty záplavy vod. Lidi uchvátí divoká smršť i dobytek hubí, věru na mnohých místech zaviní přemíru škod. Kolik jen vesnic zasáhl příval, z břehů je urval, kolik pobořil mostů rozpjatých přes říční proud, kolik jen zničil mlýnů a kolik stříbrných dolů, kolik lesů a polí — předlouhý byl by můj stesk. To pak, co neschvátil dravý živel, co nesmed proudem, na zemi podlehlo zkáze, hnilobou zmařeno jest. Ti, kdo jsou postiženi, teď dosvědčí velkou tu zkázu, nad svými rybníky pláčí, vzdychají uprostřed slov. Za své poklesky věru jsme trestáni, hroznou tu zkoušku pán náš spravedlivý na nás teď seslal, náš Bůh, 164 165 í in nos descendamus et emendemus, ut kam mitiget ac kpsos in meliora ferat. Urbs et rus (304) Quanto distet ab urbe rus, videndum est: pax urbes colit et beata rerum, rerum copia multiplex bonarum, honores parit et gradus honorum 5 novit ordkie separare pulchro. Urbs demum tenet omne, quod necessum est ad vitam bene spledideque agendám. Ruri commoda et otiosa vita. est, cultum negligit arduosque honores, ío fastum ridet et aulicos tumores curis interea molestiisque, quas servi pariunt, onusta semper. Epitaphium (304) Visi nec vixisse pudet, mihi culta per aevum so continui testis Musa laboris erit: sive quis históriám spectet, sive occinat hymnos, sive modis variis carmina texta legat. , Ardenti Iovam colui conamine, recti j ante homines mihi mens conscia et ante Deum. ■ 55 Fortuna varia, paucis utebar amicis, [ quanquam sat multi, si numereiitur, erant. j Caetera sic habui, ut fuerit neque vivere durum, \ nec grave fatali lege citante mori. | Nunc vita potiore fruor, nunc pace Deique / go intuitu angelicis iunctus in axe choris. ) Qui spectas umbram absentis, te nosse labora | et ne umbra vitae decipiare, cave. j Praesens vive Deo, aetati ne fide futurae: j certa tibi incertos mors facit atra gradus. vstupme do svého nitra a zjednejme nápravu v sobě, aby zahnal tu bídu, svůj aby utišil hněv. Město a venkov (305) Hledme, od města čím se venkov liší, pevným mírem jsou města zachována, hojné bohatství všech těch lidských statků úctu přináší, v nich pak dělí stupně, vhodným pořádkem pocty rozděluje. Město opravdu všechno v sobě chová, co je potřeba k žití honosnému. Venkov krášlen je krásným, klidným žitím, přepych odmítá tak jak velkou vážnost, pýše směje se, nadutosti dvorské, zatížen pouze strastmi s poddanými, všemi starostmi, mrzutostmi zlými. Na konci pouti pivotem (305) III. Dožil jsem, těšil mne život; mou činnost, horlivou píli dosvědčí drahá Múza, kterou jsem v životě ctil, dozná, kdo přihlédne k dějinám mým neb zazpívá písně, složené různými metry, básně kdo bude snad číst. Já jsem planoucí snahou ctil božství, miloval právo, před Bohem, stejně jak lidmi přečisté svědomí mám. Pestrý byl osud můj, též hrstku přátel jsem míval, ačkoli bylo jich dosti, kdybys je počítat chtěl. V ostatním žil jsem tak, že život můj nezdál se trpkým, zemřít však nebylo těžké, sudba když kázala jít. Nyní je lepší můj život, je mír a v dohledu božím na nebi s andělským houfem přebývám, jedním jsa z nich. Hledíš-li za stínem mrtvých, hled dobře poznati sebe, aby ses života stínem nezmýlil, toho se střež. Dokud jsi živ, žij Bohu a nevěř v budoucí léta, působí nejisté kroky jediná jistota — smrt. 166 167