Metody dějin umění (1-3) Jiří Kroupa Obsah • 1. Dějiny umění, „umění“, umělecké dílo a historik umění • 2. Uměleckohistorické „řemeslo“ • 3-4. Dějiny umění po roce 1945 (instituce a teoretické pozice) • 5. „Kánon“ dějin umění (velcí historikové umění poválečné doby) • 6. Kritická teorie a současný dějepis umění • 7. Pojmy/ kategorie: styl (forma) – struktura - téma, symbol (obsah) úloha, zadání (funkce) - dějinnost (čas) - význam • 8. Uměleckohistorické přístupy autonomní: znalectví • 9. Uměleckohistorické přístupy autonomní: formově interpretační – ikonograficko ikonologický • 10. Uměleckohistorické přístupy autonomní: receptivně estetický – kulturně historický • 11. Uměleckohistorické přístupy heteronomní • 12. Uměleckohistorické přístupy aplikované • 13. Topika 1. Dějiny umění, umění, umělecké dílo a historik umění Co to jsou dějiny umění a jejich metody ? „Kdo chce poznat svou disciplínu, musí znát její dějiny… „ August Comte „Uměleckohistorické přístupy jsou jako umělecká díla – obojí může být datováno“ Frederik Antal Doporučená literatura: • Jiří Kroupa, Školy dějin umění. Metodologie dějin umění 1. Brno (2.vyd.) 2006. • Jiří Kroupa, Metody dějin umění. Metodologie dějin umění 2. Brno 2010. • Hubert Locher, Kunstgeschichte als historische Theorie der Kunst 1750-1950. München 2001. Dějiny literatury a dějepisectví o umění do poloviny 20. století Psaní o umění v rámci „přirozeného“ postoje ke světu • Receptáře, příručky, inventáře, cestopisy; • Cinquecento: životopisy, akademické příručky, dialogy a teoretické diskuse. „Původ“ dějepisu umění: ciceronové, erudité, curieux ■ Ciceronství, sběratelství, „zvídavost“ (curiosità); ■ Muzea/galerie a systematika uměleckých škol: L. Lanzi, Chr. Mechel, markýz Durazzo. Počátky dějin umění jako oboru • Johann Joachim Winckelmann, Karl Friedrich von Rumohr; • Dějiny umění a „historismus“, umělecké spolky v 19. století, „Berlínská škola dějin umění“ (znalectví – dějiny stylových forem – dějiny duchovní kultury). Ustavení dějin umění jako „vědecké disciplíny“ • Pozitivismus ve 2. polovině 19. století, role dokumentární fotografie; Jacob Burckhardt; • Zvědečtění znalectví a historie: Vídeňská škola dějin umění, Heinrich Wölfflin, Aby M. Warburg, Adolf Goldschmidt, Škola ikonologická Definice dějin umění zvenčí: W.J.T. Mitchell (teoretik vizuální kultury) Dějiny umění se zabývají historickým studiem umělců, uměleckých praktik, stylů, uměleckých hnutí a institucí. Ve svých nejšíře se rozvíjejících projevech se poté stávají obecnou ikonologií (to je: obecnou vědou o obrazech) a hermeneutikou obrazů (tj. výkladem vizuálních děl). Předmět a paradigma dějepisu umění Michel Foucault: „každá disciplína definuje samu sebe • souborem předmětů, • celkem metod, • uceleným korpusem propozic, jež jsou považovány za pravé, • jistou hrou pravidel a definic, technik a nástrojů“ Předmět dějin umění od 18. století dodnes: (postupně se proměňuje, ale i rozšiřuje) • Umění (tj. architektura-sochařství-malířství) • Stylová forma • Umělecké dílo • Obraz a umění Georges Didi-Huberman: proměna předmětu dějin umění v 19. století a dnes • a) Dějiny umění (ars una – jedno umění) – umění je objektem výzkumu: „Umění“ má své dějiny, je objektivním faktem, který má svůj jednotný vývoj od nejstarších dob do současnosti • b) Dějiny umění v dnešním světě - umění je subjektem výzkumu: „Umění“ je historickým konstruktem, je možné psát pouze dějiny různých a v různých dobách odlišných „umění“. Dějiny umění a „umění“ ? Hans Belting (1935), Konec dějin umění ? „Od počátku vytvářelo obor dějiny umění studium dějin, aniž se vědělo, co to umění vlastně je. Myšlenka jediného, nadčasového umění skončila v době osvícenství – nyní mohla umění definovat pouze historická úvaha“. Umění v minulosti i dnes „chápeme pouze v horizontu jeho dějin a pouze tyto dějiny mohou vysvětlovat to, co se v podstatě ani vysvětlit nedá“. Zkušenost s uměním a věda o umění Heinrich Lützeler (1902-1988), Kunsterfahrung und Kunstwissenschaft, 1975 a) Tři formy zabývání se uměním: mimovědecké (prožívání umění – používání umění – umělecká kritika) předvědecké (cestopisy – životopisy – technologie) vědecké b) Tři formy vědeckého se zabývání uměním „kennen“ - poznávat: znalecká práce „erklären“ - vysvětlovat: historická, zobecňující práce o umění a vývoji forem „verstehen“ - porozumět: historická, prozkoumávající práce o uměleckém díle, souboru děl nebo umělci Model vědecké disciplíny jako sociálního systému: Dějiny umění Mezioborové základy Metodologie DU Filozofie DU Světové DU Národní DU Ikonologie (význam) Dějiny kultury Oborová specializace Architektura Sochařství Malířství Grafická umění Fotografie Užité umění, dekorativní Aplikované disciplíny Znalectví Památková péče Muzeologie Výstavy, prezentace Kritika, média Cestovní ruch 2. Umělecko-historické techniky (“řemeslo”) • Popis a rozpoznání uměleckého díla Adekvátní nastavení k uměleckému dílu: „vidět – porozumět – popsat“. • Heuristika Ohledání uměleckého díla a stylová kritika; „nalézání“: kritika pramenů, kritika literatury. • Analýza a komparace Analýza prostřednictvím dílčích elementů a motivů díla – komparace s jinými díly (diachronní, tj. předcházející a následná v čase, synchronní, tj. vzniklá v téže době). • Rekonstrukce tvůrčího kontextu Rekonstrukce původního stavu díla – rekonstrukce původního umístění a kontextu. • Konstrukce významu Uměleckohistorická interpretace – zprostředkování vizuální aktivity (srov. Bruno Latour: “v dějinách umění platí, že čím více prostředníků, tím lépe...”). 3. Dějiny umění po 1945 - institucionalizace a) Mezinárodní kongresy Počátky mezinárodních kongresů: 1873: první kongres dějin umění, Wien (i později spíše setkání německy mluvících badatelů) 1912: 10. Mezinárodní kongres, Řím (první kongres se skutečně mezinárodní účastí) Poválečné kongresy: 16. Lisabon, 1949 – 19. Paříž, 1958 Organizátorská role CIHA: (Comité international d‘histoire de l‘art) 20. New York, 1961 – 27. Strasbourg, 1989 CIHA vznikla již roku 1930, nicméně větší význam ve světě si získala po schválení nových stanov (1961-1964). Od roku 2000 platí nové, revidované stanovy (rozšíření oborové - vizuální kultura, rozšíření místní celosvětová organizace). Tematicky zaměřené kongresy na přelomu nového století: 28. kongres Berlin, 1992: Kulturní výměna v umění 29. Amsterdam, 1996: Paměť a zapomnění 30. London, 2000: Čas 31. Montreal, 2004: Teritorium a místo 32. Melbourne, 2008: Vzájemný kontakt kultur a civilizací 33. Norimberk, 2012: Výzva objektu 34. Peking, 2016: Pojmy/Termíny 35. Florencie /São Paolo, 2019-2020: Pohyb/ (perspektiva) Transformace Pohyb/ (perspektiva) Migrace b) Neuniverzitní ústavy Německé ústavy: • Mnichov: Zentralinstitut für Kunstgeschichte 1946 Craig Hugh Smyth Ludwig Heydenreich Wolf Tegethoff Ulrich Pfisterer Ústavy německé - italské • Florencie: Kunsthistorisches Institut (Max Planck Institut) 1883/1888/1897 August Schmarsow Heinrich Brockhaus Ludwig Heydenreich Alessandro Nova Ústavy německé - italské • Řím: Bibliotheca Hertziana (Max Planck Institut) 1913 Henriette Hertz Ernst Steinmann Franz Wolff-Metternich Richard Krautheimer Elisabeth Kieven Sibille Ebert Schifferer, Tanja Michalsky Ústavy francouzské Školské instituce: • École du Louvre (1882) Germain Bazin • École des hautes études en sciences sociales – EHESS, 1975 (VIe Section de l‘École pratique des hautes études 1868, 1947) Georges Didi Huberman Neškolský ústav: • Institut national d‘histoire de l‘art – INHA (2001) André Chastel (z jeho iniciativy) Ústavy italské • Bologna: Fondazione Federico Zeri 1998 Ústavy USA- italské • Villa I Tatti, Florencie: The Harvard University Center for Italian Renaissance Studies 1959/1961 Bernard Berenson Craig Hugh Smyth Joseph Connors Alina Payne Ústavy USA • J. Paul Getty Trust Los Angeles, Santa Monica 1976/1982/1997 Součásti: Museum Research Institute Conservation Institute Foundation (Grant Programm) Ústavy české a slovenské • Ústav dějin umění AV ČR, Praha časopis „Umění“ Lubomír Konečný Vojtěch Lahoda Tomáš Winter • Ústav dejín umenia SAV, Bratislava časopis „Ars“ Ján Bakoš Ivan Gerát • Uměleckohistorická společnost (sjezdy historiků umění /dosud 7)