*   -1
■
íl ii;
	K *
I	Ej-
	
	
	
1	
	i?
	
CLANEK PEWY.
ÚWOD, O DĚJINÁCH ČESKÝCH.
cechy a Morawa.  Dejepis a dejiny wůbec. Hlawni ráz dějin římských, německých a slowanských.    Powšechný  obsah dějin Českých. Epochy a prameny jejich.  Řada dějepiscůiv českých a morawských.
Historické diwadlo národu našeho, země Česká, prostírá se u prostřed pewniny Europejské asi po tisíci milícii čtwercowých. 1 Popatříce na obraz její na mapě, uhlédáme podobu neprawidelného čtwerohranu, jehožto braný čelí práwě k seweru a jihu, k wýcbodu i západu. Na pokrají swém odewšad obklíčena jest pohořími, kterážto zdají se wybíhati ze dwau uzlůw: od wýchodu totiž, ode sněžky Králické, k sewerozápadu wznášejí se Krkonoše, jenž Čechy ode Slez, a k jihozápadu rozkládají se Žďárské hory, jenž je od Morawy dělí; na západu, ode Smrčin, táhnau se k sewerowýchodu, mezi Čechami a Sasy, Krušné hory, a k jihowýchodu, mezi Čechami a Bawóry, Šumawa, Obojí pak pohoří stýká i sceluje se s obau stran: na jihu, proti Rakausům, horami Cáhlowskými; na seweru, proti Lužici, Zhořelskými horami.
1) Dle wýměru c. k. hlawního štábu celý powroh králowstwí českého, pokud nyní ohraničeno jest, činí 95282 mil □ zeměpisných. Býwal wšak někdy wětši, ano ještě hrabstwi Kladské, okolí Žitawské a Kámen králowský na Labi na seweru, Witoraz na jihu, náležely k Čechám w užším smyslu.
1*
f $ .i ,
1
4 Kniha I.   článek 1. Úwod.
Jsau tedy Čechy již přírodau samau ohraničeny, a wěncem hor co hradbami přirozenými otočeny. S těchto hradeb pokrajních winau se do země rozličná odhoří a protihoří, zpowlowna se nížíce, až pak se tratí, tu w auplné rowině, tu we krabatině. Rowina wšak ty týž brázděna jest i hlubokými stržemi a řečištěmi, a hory bud homolité, bud i báůowité,' tu w ohromných kupách, tam osamělé, wysoce nad ni se wypínají.
Jižné pohoří, dělící Cechy od Morawy, Rakaus a Bawor, činí spolu rozhraní wod Europejských. Z toho patrno, že země tato do wysokého podnebí položena jest.2 Pramenowé wšickni, jenž se prýští po horách zemi wůkol wěnčících, stékajíce se pomalu w potoky a řeky, spojují se téměř u prostřed země w jediný praud Labský, a odtékají k seweru jediným aužlabím, prorwawším se hluboce skrze hornaté ty waly. Cechy celé jsau jen hořejší poříčí Labské w Europě.
Přirození prosmykowé w pohoří pomezném označeni jsau nyní wšude silnicemi, wybíhajícími skrze ně wen ze země. W dějinách prosluli nejwíce Domažlický a Chlumský; neméně wšak důležití jsau Chebský a Lito-myšlský, čelící od západu i od wýchodu téměř zrowna naproti sobě.
Příroda sama, ukončiwši a uspůsobiwši Čechy co zwláštní celek, předustanowila tím hlawní ráz historie české. Neb ačkoli my toho jistiti nechceme, žeby náro-dowé wůbec tělesnau a mrawní powahu swau brali ze spůsoby, polohy a powětrnosti zemí těch, we kterýchžto
2) To již i nejstarši náš kronikář domácí, Kosmas Pražský, pozo-rowal, prawě (Scriptores rer. Bohem. I p. 6): Mira res, et unde perpendere potes, quam in alto aere pendeat haeo regio, cum nulla peregrina hanc influat aqua, sed quotquot amnes, parvi et immanes, ex diversis montibus orti, a majori aqua quae dicitur Labe recepti, usque aquilonale fluunt in mare.
Země česká. 5
přebýwají: předce také zapírati nemůžeme, anonajewě jest, že příležitosti, pohody a nehody, jež země každá z přirození swého naskytuje, mocně pilsobí w rozwíjení se a we směru žiwota národního. I země Česká howěla národům, jenž ji osaditi měli, dle rozdílné powahy jejich rozdílně. Národ we wálkách podnikawý mohl odsud, co s přirozené hradby, podmaniti sobě wšecky sausedy a jim panowati, Čechy mohly se mu stati jádrem nedostupným státu na sewer, na wýchod a západ široko daleko rozlehlého. Méně přízniwé byly okolnosti národu pokojnému, domácnému, promyslnému. Tento zajisté, auzce 1 obmezen jsa hranicemi přirozenými, nemohl nikdy na počet a sílu znamenitě zweličeti3; aniž mu poloha jeho u prostřed Europy platná byla, pokud se mu nedostáwalo pomoci té, kterauž jediné umy wěkůw oswícených po-skytowati mohau. Wzdálenost moře, nedostatek weli-kých plawných jezer a řek w zemi, a sám ten wěnec hor pohraničných, překážejíce obchodu a spojení s ostatní Europau, osamocowali 'Čechy, až teprw cesty uměle ražené počaly jim poněkud nahražowati nedostatek přirozených. Mimo to, pro wysokost a sewerný swah celé krajiny, tratí jižná země částka wšecky ty wýhody, kteréby jí plynauti měly z menší wýše polární. Naproti tomu ale příroda s ničím se tu neoštídala, čehokoli potřebí bylo k wychowání lidstwa na duchu i na těle zdrawého, čilého a rázného. K tomu cíli dopřála mu podnebí mírného, a wzduchu, kterémužto škodliwé wýpary
3) Dle historických zpráw o lidnatosti země České, podaných námi w časopisu českého Museum na r. 1834 (I, 67—79) počítáno w Cechách w XVI století 3—4 milliony obywa-telstwa, při wypuknutí 3Ctileté -wálky asi 41/, millionu. W XVIII století držel se počet mezi 2—3 milí., wstaupil r. 1800 přes 3 milliony, dosáhl r. 1834 již 4,059,546 duši, a wystaupil r. 1846 na 4,589.436 duší.
G
Kniha I.   článek 1. Úwod.
Čechy a Morawa.
7
—bahnišr, ani wěčné ledy sněžek wysokých, ani bauřliwé pískowiny a stepe, nikde lahody a zdrawoty neujímají; nejwětší rozmanitost, jak w powrchu krajiny, tak i we plodinách půdy zemské, působí blahočinně w těle i w duchu obywatele každého. I ačkoli tu nic samo sebau w bujné hojnosti se mu nenaskytuje, předce také i práce rukau jeho nebýwá nikde bez odplaty: ano příroda, složiwši do lůna této wlasti hojné a wzácné poklady kopanin a wod léčiwých, a odepřewši jí soli, této přední potřeby wezdejšího žiwota, zdá se jakoby tím Óechy sama byla pobízeti chtěla ku promyslné přiěinliwosti a k obchodu se sausedy.
Ačkoli pak pomezí jiliowýchodní swau wywýšeností spůsobuje rozhraní wod w Europě, jest předce tak spleštělé, že přes ně, co přes wysokau pahořinu, wšude téměř bez nesnáze a bez péče přecházeti lze. Za ním pak prostírá se opět krajina zwláštní, Moraioa, zwící4 asi co polowice óech, se zwláštními pohořími a poříčími, také přírodau samau, a wšak méně dokonale, ohraničená. Na seweru chrání ji naproti Slezsku Sudety, prodlaužené to Krkonoše; na wýchodu dlauhotáhlé Tatry stanowí její meze proti Uhersku. Na sewerowýehodu wšak nachází se tu otwor, skrze kterýž ona s wýšiny swé wysílá řeky Odru a Wislu až do baltického moře; na jihu pak, proti Rakausům, nedostáwá se jí owšem hranic prírodných,
ježtoby zde teprw Dunaj působiti mohl. Přirozená powaha krajiny této podobá se české, předčí ji ale swahem jižným.
4) Nynější markrabstwl Morawské, spolu se Slezkem rakau-ským, wynáší 48158iQ mil; na nich počítalo se r. 1844 obywatelstwa 2,224.153 duši. Že částka hořejších Slez, jmenowitě Opawsko a Krnowsko, od prwopočátku k Morawě náležela, až we XIII století na zwláštní knížetstwl powýšena byla, o tom u znatelů dějin není pochyby.
Spojení tedy Čech a Morawy w jeden celek, majíc we přírodě samé podstatný swůj základ, nemůže powa-žowáno býti za pauhau náhodu. A skutečně w obau krajinách od wěkůw, pokudkoli historie stáwá, wždy a pokaždé jeden a týž národ přebýwal, jedna i táž nejwyšší wláda panowala5: obě tedy, Čechy i Morawa, co národ i co stát, wždy za jedno byly. Tímto spojením ale přirozené wýminky dějin takowého celku zlepšily se znamenitě. Wětší počet a prostranstwí pojišťowaly spojenému národu wětší moc a podstatu proti cizincům; blízké poříčí Dunaje, co hlawní kupecká silnice u wnitř Europy, zowauc ho k obchodu s celým swětem, bránilo jeho doma osamocení; a otwor ten mezi Sudety a Tatrami usnadnil dotýkání se s národy přebýwajícími w rozlehlých krajinách mezi moři baltickým a černým a mezi pohořím uralským. Protož historie národu Českého, máli
důkladná býti, obau
Čech i Morawy, stejně
šetřiti musí, jelikož dějinám obau, jakožto částkám jednoho celku, jedněm bez druhých dorozuměli nelze.
Dějepis wůbec jest nejpozdnější plod oswěty ná-~ rodůw. Dějiny, we wyšším a prawém toho slowa smyslu, jen tam wznikaji, kde národ duchem procitlý a ke společenským aučelům we stát zákony wlastními spojený, swobodnau wůlí s odpory swými zápasí, a kde zápas
5) Bojowé, národ wlaský, panowali w obau zemích, až je pospolu proti Němcům ztratili; Marobudowa říše wztaho-wala se až za Morawu; a Slowané stejným časem i w cechách i w Morawě se rozmohli. Od té doby Morawa wůbeo aučastna býwala wšech osudůw země české, s wýminkau krátkotrwalé někdy říše Swatoplukowy, kdežto cechy samy Morawě podléhaly. Protož my uwažujíce, že jméno „Mo-rawan" značí částku národu jen zeměpisně a nikoli geneticky rozdílnau, kdykoli o národu Českém wůbec mluwíme, wždy Slowany jak w cechách tak i w Morawě bydlící roz-umíwáme.
----• Sä—"
al.;"L
8
Kniha I.   článek 1. Ůwod.
ten spolu tak. jímawý býwá, že i pamět jeho ráda se obnowuje. Jen tam, kde ušlechtilejší částka člowěka wládne nad oborem činnosti pauze zwířecí, kde žiwot lidský tauhau po ideách a bohowosti nabýwá wýznamu wyššího, a duch ani w kalu tupé wšednosti netone, ani jedem přebraušené smyslnosti se newysiluje, kde jména boha i wlasti, zákonůw a ctnosti, práwa i swobody budí w duších takowý ohlas, že obec celá hotowa býwá i krwí swau o ně se zasazowati: jen tam díti se mohau skut-kowé, které připomínati potomstwu i milo i hodno jest. Žiwot bezidejný wšude jest nepamatný, a protož ani wyprawowán býti nezasluhuje. Dějepis ale nad to, zakládaje se celý na památkách strojných a zwláště na písemnostech, nemůže znikati ani kwésti, leč při hojné a horliwé péči o nauky a umy wůbec. Dějepisec zajisté ne wšecky památné příběhy samy w sobě, ale jen ty wyprawowati může, kterých pamět se mu zachowala. Potřebujeť pramenůw dostatečných a wšestranných, po-dawkůw určitých a srozumitelných, swědectwí půwodních a hodnowěrných, aby čtenáře swé o tom, co jak a proč se stalo, zprawiti mohl, aniž pak s prawdau se chybil. A poněwadž každý skutek dějinný záleží na zápasu, tudíž na sporu dwau stran, do kterého wždy wášně lidské wšelijak se wplétají: wěčnými zákony práwa i spra-wedliwosti wyhledáwá se, aby swědectwí obojí strany wyslýcháno a nepředsudně uwažowáno bylo. Kde toho-nelze, protože ho s jedné strany snad se nedostáwá, tam šetřiti sluší při uwažowání jednostranných zpráw tím opatrnější kritiky.
Dějepis tedy stejnau podstatau zakládá se jak na skutcích, tak i na paměti o nich zachowané. Kdekoli jednoho nedostáwá se z obau těchto žiwlůw, tam ani dějepisu není a býti nemůže. Protož také marno byloby se ptáti po dějinách a žiwotu neznámých prwobytelůw země
Dějiny wůbec a české zwláště. 9
České a Morawské. Wyprawowání naše nemůže sahati dále, nežli pokud stačí zachowané nám zpráwy písemné. Ty mluwí sice o trojím národu, který přebýwal jeden po druhém we wlasti naší: o wlaských Bojech, o německých Markomanech i Kwadech a o slowanských Češích: ale jen poslední národ objewil se w běhu wěkůw oběma žiwly historickými, hojností totiž i dějin i památek jejich. Protož i jen tento národ sám může býti předmětem wlast-ním historie naší; děje bojské a markomanské jen potud uwedeny budau, pokud jich potřebí k určitějšímu obmezení a dokonalejšímu porozumění českých.
Dějiny národu českého jsau w nejednom ohledu poučnější a zajímawější nad dějiny mnoha jiných národůw. Jakož země česká sama položena jest do středu a srdce Európy, tak i národ český stal se po mnohé wěky stře-dištčm, we kterémž ne bez zápasu stýkaly a jednotily se rozmanité prwky a zásady nowoeuropejského žiwota národního, státního i církewního. Jmenowitě spatřiti jest tu očitě i dlauhý spor i wzájemné pronikání se žiwlůw římského, německého a slowanského w Europě.
Kterak celé pokolení lidské, přirozením a půwodem swým jedno a téže jsauc, předce rozrodilo se na tolikeré plemena, kmeny, národy a wětwe, rozdílné co do tělesné postawy a barwy, duchowní powahy a řeči, mra-wůw a obyčejůw, o tom žádný nepoučuje nás podawek historický. Na samém počátku wěku historického spatřujeme již nejen rozdrobenost weškerého člowěčenstwaw nesčíslné národy a národky, jazyky a nářečí, obce a státy od sebe rozdílné a nezáwisné, ale spolu také i patrný směr celého dějinstwa k umenšení této rozmanitosti, ke smíšení a jednocení rodůw a plemen, zanikáním jedněch a zmáháním se druhých. Slabý hynul dotýkaje se silného, a silný podléhal opět silnějšímu; a wšak síla. duchowní a mrawní wítězíwala konečně nad tělesnau.
10
Kniha I.   Článek 1. Úwod.
— Nicméně jako we hmotném swětě nic nehyne naprosto, nýbrž rušíc se w jednom bytu, zárodkem býwá bytu jinému; a jako plemena křížením, sady štěpowáním wždy se wíce sílí a šlechtí: tak i míšení se a splýwání různých národůw zdaříwalo i daří se konečně ku prospěchu člo-wěčenstwa, hýbajíc a pružíc ducha lidského, i zúrodúujíc ho wždy nowými žiwly. Již w nejstarších oswěty sídlech, Indii a Egyptě, pozorowati bylo směs národůw různého půwodu; do starého Kecka přineseno bylo z Egypta i z Fénicie prwní símě wzdělanosti, které potom wyspělo w blahodárné půdě té w nejutěšenější plody; starý pak Řím teprw tehdáž oprawdowě zawládnul swětem, když w něm zdomácněl kwět oswěty řecké. Tak již we starém wěku národowé přední, dědíce wzdělanost po sausedech swýcb, i u sebe doma dokonaliti, i wně u cizích ji šířiti napomáhali, jiné wždy stránky její nad jiné zwelebujíce, ale i jinými také wadami, jež přiměšowali, ku konečnému ji aupadku wodíce.
Nejznamenitější a nejwznešenější wýsledek i úkaz celé dáwnowěkosti bylo dokonalé spojení a ujednocení se náboženstwí Kristowa se wzdělanosti řeckau we swěto-wládném někdy panowání Římském. Kdyby osudem božím nebylo i do toho auwazku hned s počátku wlaudilo se porušení, swět celý bylby pomalu musel se zříma-niti: ale wšemaudrý bůh, neuěiniw ani dwau zrnek pís-kowých dokonale stejných, tím méně chtěl pauhé jedno-twárnosti w nejušlechtilejším tworu swém, jejž k obrazu swému poněkud připodobnil. Císařský Ěím byl sice wzdělal umění panowničí a wladařské až k nejwyšší dokonalosti: předce wšak prospíwaje w auhonách a wadách wždy wíce nežli we cnostech, stal se posléze wzoremwlády, jakowá býti nemá. Sestřediw weškeru weřejnau moc a wůli w jediné hlawě, udusil konečně wšecko samostatné wywíjení se ducha, wšecku samočinnost a samohybnost,
Hlawní. ráz dějin římských a německých.
11
jak jednotliwých osob, tak i celých obcí a národůw. Pa-nowník, snížiw wše mimo sebe pod důstojenstwí člowěka, nemohl wšak sám sebe i potomkůw swých uchrániti práwa přírody a zbawiti křehkostí lidských. Wšeobecné wy-sílení a zakrsání, ochablost na těle i na duchu, byly newyhnutelné následky austřednosti přepiaté a mnoho-wěké, a konec wšeho neuchranný pád říše římské. Jediný jen žiwel w ní měl tolik wlastní síly, že odolaw wšeobecné záhubě, zárodkem stal se nowého žiwota: to bylo náboženstwí křesťanské.
Na zříceninách swětowládného Ěíma postawil swé žezlo swět Německý. Jím roztrhány sítě, dusiwší s hůry tak dlauho wšecku w národech samohybnost, člowěk nabyl opět práwa swého, zničená politikau Cíesarůw energie osobní dostawši se na wrch, počala znowu dáwati swětu zákony. Tajiti sice nelze, že i tato změna, jakkoli sama w sobě blahodějná, potáhla nowé neřesti za sebau. Němec zajisté ztroskotal byl římskau wládu ne k obecnému národůw prospěchu, ale jen ke swému wlast-nímu. Bažení po zboží a panstwí, nikoli pak cit nebo potřeba swobody, ozbrojowaly silné rámě jeho, a pudily ho hledat swého štěstí za hranicemi wlasti. • Pročež ani poroby w Europě nezrušil a zrušiti nechtěl, ale proměnil jen ochabující jedinowládu w bujnau mnohowládu. Tau wšak proměnau počal jinačiti se i wlastní jeho žiwot národní. Brzy k zásadám německého ducha, osobní energii a promyslnosti, připojilo se jakoby dědickým nápadem, cokoli zbýwalo jarého z římského swěta; horliwost náboženstwí křesťanského a umění panownické jaly se wzděláwati austřednost nowau a dwojitau sice, ale skrze mnohá století aspoň swornau: císařstwí totiž a papežstwí.
Jak mile Němec uwázal se byl wýbojem \i weliké starého Ěíma dědictwí, Slowan mírný tiše za ním po-staupiw, usadil se wedle něho.   S ním wkročil spolu
■
12
Kniha I. článek 1. Ůwod.
Hlaivní rás dějin sloiuanských a českých.
13
ífl
: lil U
lil.
• li
- nowý žiwel národní do žiwota europejského, neméně ušlechtilý, ale i neméně auhonný. Wolnost a rownost wšech občanůw mezi sebau, co synůw téže rodiny, byly hlawní známka starých Slowanůw; kéž se k nim jen i swornost byla přidružila! Patriarchální mrawy a spůsoby jejich bylyby snad postačily ku pojištění jejich blahobytu, kdyby národům jako jedincům dáno bylo pode štítem moci wyšší uchrániti se wšech bauří a pohrom mimořádných. Slowanowa nábožnost, prostoduchost a jemnost nezbawila ho wší swéhlawosti a urputnosti. Nechtěje panstwí ani státu, ale jen obci, zamítal s jednotau národní také silné auwazky řádu awlády; přeje stejných práw a stejné wšem domácím swobody, žádal spolu, aby wšickni také drželi se stejné koleje starých zwykiiw;-nedáwaje u sebe místa ni rozdílům stawůw ni wýsadám, nehowěl předce ani wliwu wýtečných osob, ani rychlému rozmáhání se wyšší oswěty; nebažiw po wýboji, sotwa sám brániti se uměl; žádaje w pokoji požíwati aurod pole swého, tím častěji podléhal rozkazům cizincůw. Nemělli konečně zahynauti, muselt i Slowan postupem wěkůw zjinačiti spůsoby swé a přimísit! žiwlůw říman-ských i německých do národního žiwota swého.
Hlawní tedy obsah a základní tah celého dějinstwa českomorawského jest, jakož jsme již podotkli, ustawiěné stýkání a potýkání se Slowanstwí s Éímanstwím a Ně-mectwím, we smyslu nyní wyloženém; a jelikož lií-manstwí dotýkalo se Čechůw ne samo sebau, ale téměř weskrze jen prostředkem Němectwa, může se také říci, že dějiny české zakládají se wůbec hlawně na sporu s Ně-mectwem, čili na pojímaní a zamítaní spůsobůw a řádůw německých od Čechůw. Jest sice prawda, že i u jiných kmenůw slowanských dálo se takowéto stýkaní obojích žiwlůw: ale bud nebylo tak wšestranné, žiwé a proni-kawé, na příklad u Polanůw a Rusůw, bucTto skončilo
i
se již dáwnau záhubau národnosti slowanské, jako u někdejších Luticůw, Bodrcůw a jiných Polabanůw. Český národ sám jediný, k německému co roweň k rowni se přibočiw a od wíce nežli tisíciletí do swazkňw nejužších s ním wstaupiw, uhájil až podnes národnosti swé, a jakkoli mnoho německého do žiwota swého pojal i duchowně zažil, nepřestal proto býti slowanským národem. I dnes ještě tatáž z dějin, jako z powahy zeměpisné, úloha jemu se klade: slaužiti za most mezi Němectwem a Slowan-stwem, mezi wýchodem a západem w Europě wůbec.
Wykládajíce tedy dějiny národa Českého, budeme wyprawowati, jaké úkazy wywodil na jewo spor a zápas ten od wěkůw we wlasti naší; zápas, wedený netoliko na hranicích ale i u wnitř země české, netoliko proti cizincům, ale i proti domácím, nejen mečem a štítem, ale i duchem a slowem, ústawami a obyčeji, zřejmě i ukrytě, wěhlasným horlením i slepau wášní, netoliko .k wítězstwí aneb k porobě, ale i ke smíření. Ukážeme, kterak národ počtem neweliký weliké předce někdy uměl získati sobě jméno, a kterak pak opět tak hluboce kles-nauti mohl, že až i sám to jméno zapíral. Uhlédáme jej, an zmítán jsa wichřicemi od wýchodu i od západu, wnô i doma powstalými, panštěl nejednau naději o zacho-wání bytu swého, a nepřestáwá předce i podnes ještě dou-fati we budaucnost. Spatříme panowníky wznešené, prawé otce wlasti, jichžto důrazné snahy cíl jediný bylo blaho národu; hrdinné wojewody, ježto uměli ku praporcům českým wítězstwí pautati, jimi strach a hrůzu do řad nepřátelských wůkol sypati; myslitele wýtečné, jichžto ducha plápol oswěcowal temnoty wěku swého a křísil jiskry wědomí a wíry u domácích i cizích; wlastence ušlechtilé, jimžto milo bylo zapírati sebe k dobrému národu swého, a obětowati jemu čas i žiwot, wšecko jmění, wšecky síly swé; konečně i lid bystrý a jemný,
14
Kniha I.   ôlámék 1. Ůtvod.
— poslušný hlasu swých panowníkůw a wůdcůw, a hotowý nasaditi sebe i s celau podstatau swau, jak mile bylo hájiti wlasti a krále, náboženstwí a wíry, práwa i zá-konůw.   Ale nebudeme se také tajiti překážkami rozmanitými, které nepřestáwaly wyššímu prospěchu wlasti a národu stawěti se na odpor; nejen od cizozemcůw a nepřátel, ale i od domácích odrodilcůw, nejen zjewným násilím, ale i newěrau a zradau; wyjewíme, kterak často tu nízké sobectwí neb přewrácená mysl jedincůw, tam zaslepení aneb zpozdilá netečnost welikého haufu zawo-dily obec .do neštěstí, kterak tytýž nejapností zmařeno, ěeho chytrostí zkaziti lze nebylo. Utěšeno bude díwati se na raný ale autlý kwět wzdělanosti slowanské, na pra-wěké hrady a města, sídla swatých popraw a bohoslužeb, ochranná autoěiště w čas bauří wálečných a střediště národního průmyslu i obchodu; ne bez hrdého pocitu porozumí potomek, že po čem i nejwětší a nejwzdě-lanější národowé našeho wěku newždy zdárně se snaží a baží, předkowé jeho slowanští chowali a hájili od jakžiwa mezi sebau: obecnau wšech zemcůw swobodu, rowenstwí před zákonem a práwem, wrchní wládu i dědičnau i swolenau spolu a na sněmích odpowědnau, swobodné wolení auřadůw místních i zástupnictwa národního, a jiné podobné řády, až i chwálenau wšech swobod. obecných záštitu, saudy porotcůw. Poznáme wšak také, kterak proměny a oprawy, ku prospěchu státnímu newyhnutelně potřebné, nemohly wykonány býti, aby za působením ducha středowěkosti newlaudily se s nimi do země i řády feudální, jichžto síla, we bažení panském wždy hotowau nacházejíc podporu, wywrátila i uwedla w nepaměf wšecky jim newhodné stránky starých ústaw slowanských. Žiwot duchowně čilý, kterým národ náš i w těchto změnách, jak z přirozené powahy swé, tak i z přičinění oswícených náčelníků skwíti se
Obsah a epochy dějin českých.
15
nepřestal, wywede nám na jewiště nowé spory a zápasy, podiwnější a wznešenější, ale bohužel i krutější a zhaub-nější, nežli Jcteré dotud Europa byla wídala. Ze tří wálek o záležitosti duchowní, kterými w posledním půl-tisíciletí wšickni národowé křesťanští až do dnazbauřeni byli, dwě prwní, měwše za příčinu náboženské potřeby, w Čechách i powstaly i skonaly, a byly wlastně wálky české. W jedné národ náš, zachowawší až potud neporušené jádro bytu swého, skutky zázračnými celý přemohl takořka swět; we druhé, zpronewěřiw se sám sobě, nejen nedowedl nic slawného, ale přišel i bez mála na mizinu. Wyložíme, kterak i w těch i w jiných wíce pohromách zračila se ruka Páně, jenž dawši člowěku rozum i wolení mezi dobrým a zlým, owocem obého učiti a wystříhati ho chtěla.
Popatříce na hlawní rozdíly dějin českých, rozeznáme w nich snadně a na prwní pohled wěk trojí: starý totiž, střední a noivý. Wěk střední značí se wýtečně půtkami o náboženstwí, jenž počátkem husitstwí r. 1403 wstau-pily do weřejného žiwota českého, a ukončeny r. 1627 wystěhowáním se wšech podobojích ze wlasti. W tom wěku národ náš dostaupil wrchu historické znamenitosti swé. Co jej předešlo, ke staré, co následowalo, k nowé historii počítati se musí.
Starý wěk dějin českých, obsahující téměř celé tisíciletí od prwního usazení se národu we wlasti, nemá jiné patrnější známky jednotné, nežli jest ta, že w něm ještě nepředčily potřeby a půtky zbuzené obnowau cír-kewní, alebrž jen důležitosti swětské čili státní, zwláště pak snažení panowníkůw, moc swau i doma upewniti i wně rozšířiti. Jest w něm rozeznáwati trojí hlawní dobu r nejprwé Čechy pohanské a nezáwisné, od prwopočátku až do r. 895; potom Čechy křesťanské a záwisné od říše Německé, s přewahau wšak ještě wniterných řádůw