O království ke králi kyperskému Předmluva 739. - Když jsem přemítal o tom, co mohu předložit, aby to bylo hodno královského majestátu a zároveň to odpovídalo mému povolání a úřadu, ukázalo se být nejvhodnějším, abych pro krále sepsal knihu o vládnutí, v níž bych na základě pečlivě vybraných míst z Písma sv., filosofických dogmat a životů příkladných vládců pojednal o základech vládnutí a o tom, co patří k vladařským povinnostem. To vše podle svých nejlep-ších schopností, očekávaje započetí, pokračování a dovršení díla za pomoci Krále králů a Pána vladařů, skrze něhož králové vládnou: Boha, velkého panovníka a velkého krále nad všemi bohy. Kniha první Kapitola 1. Ze je potřebné, aby nad lidmi, kteří spolu žijí, někdo svědomitě vládl. • 740. - Na počátku pokládáme za nutné vyložit, co rozumíme slovem král. Ve všech věcech, které jsou pořádány za nějakým účelem, v nichž je možno tak či onak postupovat, je zapotřebí něčeho řídícího, jež je dovede ke kýženému cíli. Loď, která se zmítá do různých stran podle vanutí rozličných větrů, nedojde svého cíle, pokud ji schopný kormidelník nedovede do přístavu. Člověk má ovšem nějaký cíl, k němuž celý jeho život a činy směřují, protože jedná na základě svého rozumu, jehož vlastností je působit k nějakému cíli. Lidé však postupují k zamýšlenému cíli různými způsoby, což je dáno samou růzností lidského usilování a konání. Člověk tedy potřebuje nějakého usměrňovatele. 741. - Každému člověku je však od přírody dáno svědo rozumu, kterým jsou jeho činy řízeny k cíli. A kdyby snad člověk měl žít osamoceně, tak jako mnozí živočichové, nepotřeboval by žádného řídícího, nýbrž každý by byl sám sobě králem pod nejvyšším králem Bohem, nakolik by se ve svých skutcích sám řídil světlem Bohem mu daného rozumu. Pro člověka je však přirozené, aby žil v pospolitosti jakožto živočich společenský a politický, mnohem více než všichni ostatní živočichové, což vyplývá z přirozené nutnosti. Jiným živočichům totiž příroda připravila pokrm, srst na ochranu, obrannou výbavu jako zuby, rohy, spáry nebo alespoň hbitost k útěku. Člověk však svým uzpůsobením není od přírody vyljaven 27/ žádným z těchto nástrojů, ale namísto nich byl obdařen rozumem, s jehož pomocí by si toto vše mohl činností svých rukou zhotovit. To ovšem jeden člověk sám nezvládne, neboť by mu na to nestačil celý život. Je tedy pro člověka přirozené, aby žil ve společnosti mnohých. 742. - Dále: jiným živočichům je od přírody dána bystrost ke všemu, co jim je užitečné či škodlivé, tak jako třeba ovce přirozeně pokládá vlka za nepřítele. Někteří živočichové také z vrozené bystrosti rozeznávají léčivé a jiné rostliny, které potřebují ke svému životu. Člověk má však pouze obecnou vrozenou znalost toho, co potřebuje ke svému životu, ježto svým rozumem dokáže dospět od universálních principů k poznání jednotlivostí, kterých je zapotřebí k lidskému životu. Není však možné, aby jediný člověk ke všem těmto věcem pronikl svým rozumem. Je tedy třeba, aby žil v pospolitosti, aby jeden druhého podporoval a různí lidé různým způsobem zaměstnávali svůj rozum, například jeden v oblasti lékařství, ten v tom, jiný v onom. 743. - To je také nejzřejměji doloženo tím, že člověku je vlastní užívat řeči, jíž může jeden člověk ostatním plně sdělit své pojmy. Jiní živočichové si sdělují své pocity jen obecně, jako pes štěkotem vyjadřuje hněv atd. Člověk je tedy vůči druhému mnohem sdílnější než kterýkoli jiný živočich, který žije v pospolitosti, jako jeřáb, mravenec či včela. To měl na mysli Šalomoun, když v knize Kazatel 4, 9 praví: Lépe dvěma než jednomu, vždyť jim z jejich pachtění dobrá mzda plyne. 744. - Jestliže je tedy pro člověka přirozené, aby žil ve společnosti mnohých, je nutné, aby mezi lidmi byl někdo, kdo by pospolitost řídil. Při zajišťování potřeb všech lidí i každého jednodivce-by se totiž dav nesčetně různil, pokud by se nenašel někdo, kdo by se staral o dobro celé pospolitosti; tak jako lidské a jakékoli živočišné tělo by se vytratilo, kdyby v něm nebyla obsažena nějaká řídící síla, která dbá o společné dobro pro všechny údy. To měl na mysli Šalomoun když pravil1: Kde není vedení, padá lid. 745. - K tomu pak nedochází bez důvodu: to, co je vlastní, a co je obecné, není totiž totožné. Co do vlastního jsou rozdíly, co do obecného je jednota. Příčiny různosti jsou ovšem rozdílné. Kromě toho, co každého vede ke sledování vlastního dobra, je tedy zřejmě ještě něco, co vede ke sledování obecného dobra mnohých. Ve všem, co je pořádáno do jednoty, je tudíž vždy něco, co řídí něco jiného. V oboru vesmírných těles jsou všechna tělesa řízena díky jakémusi řádu Boží prozřetelnosti prvním tělesem, totiž nebeským, a všechna tělesa rozumovým stvořením. V jednom člověku také duše řídí tělo, přičemž její žádostivé složky, zlobné i chtivé 1 Pí 11,14 ] jsou ovládány rozumem. Rovněž mezi tělesnými údy je jeden hlavní, kte-j lý všemi hýbe, jako srdce nebo hlava. Nutně tedy je v každém souboru i něco řídícího. I j Kapitola 2. j Rozlišuje se několikeré panování či vláda. í 746. - Stává se však při pořádání jakýchkoli věcí k nějakému účelu, že i se postupuje správně i nesprávně. Tudíž i ve vládnutí nad pospolitostí 1 nalezneme správné a nesprávné. Správně je pak řízeno vše, co je vedeno } k náležitému cíli; nesprávně, je-li to vedeno k nenáležitému cíli. í Jiný je však náležitý cíl pro pospolitost svobodných lidí, a jiný pro dav | otroků. Neboť svobodný je ten, kdo existuje kvůli sobě; otrok pak ten, ! kdo existuje kvůli někomu jinému. Jestliže je tedy pospolitost svobod- ných pořádána svým vládcem ke společnému dobru, bude to vláda správná a spravedlivá, jaká přísluší svobodným lidem. Jestliže však nebude pořádána ke společnému dobru pospolitosti, nýbrž k soukromému.dobru vladaře, bude to vláda nespravedlivá a zvrácená, pročež i Pán takovým vládcům hrozí skrze Ezechiele 34, 2: Běda pastýřům, kteřípásli sami sebe (jakoby hledali svůj vlastní prospěch): což pastýři nemají pást stáda"? Pastýři totiž mají hledat dobro stáda a všichni vládci dobro pospolitosti jim pod-I dané. I 747. - Jestliže tedy nespravedlivou vládu vykonává pouze jednotlivec, * který z vládnutí hledá prospěch pro sebe, ne však pro poddanou pospoli- ; tost, nazývá se takový vládce tyran, kteréžto jméno je odvozeno od slova ' týral, protože totiž utlačuje mocí, nevládne spravedlností: proto i u sta- lých národů byli všichni mocní vládci nazýváni tyrany. Jestliže však nespravedlivou vládu nevykonává jednotlivec, nýbrž více, ač nemnoho osob, nazývá se taková vláda oligarchie, tj. vláda několika, když totiž nemnozí pro své obohacení utlačují lid a od tyranů se liší pouze svým počtem. Jestliže pak nespravedlivou vládu vykonávají mnozí, nazývá se to demokracií, tj. vláda lidu, kdy dav lidu svou početnou mocí utlačuje bohaté. Tak totiž veškerý lid bude jakoby jeden tyran. 748. - Podobně je však třeba rozlišovat i spravedlivou vládu. Je-li spravována větším počtem lidí, nazývá se obecně politici (vláda občanská), jak je tomu např. když ve městě či provincii vládnou vojáci. Je-li však spravována nemnohými, ovšem čestnými lidmi, nazývá se jejich vláda aristokracie, tj. nejlepší vláda či vláda nejlepších, kteří se proto také nazývají 28/ 29/ optimáti. Náleží-li však spravedlivá vláda pouze jediné osobě, přísluší Lakové osobě pojmenování král: odtud Pán skrze Ezechiele2 praví: Služebník můj David bude králem nad, všemi a jediným pastýřem všech. 749. - Z toho se zřetelně ukazuje, co vyplývá z výměru krále: že má být jeden, kdo stojí v čele, a že to má být pastýř hledající společné dobro lidu, ne svůj vlastní prospěch. Ježto však člověku přísluší žít v pospolitosti, protože by nedokázal uspokojit své životní potřeby, kdyby žil osamoceně, nutně bude dokonalejší taková společnost, čím bude soběstačnější k zajišťování životních potřeb. Již rodina žijící vjednom domě tvoří jakousi společnost zajišťující životní potřeby, pokud jde o přirozené akty výživy, plození potomků a pod.; v jedné vesnici je již společnost schopna provozovat nějaké řemeslo; ve městě pak, které představuje dokonalé společenství, jsou zajišťovány všechny životní potřeby; tím spíše v provincii, která uspokojuje potřebu společného boje a obrany proti nepříteli. Ten tedy, kdo vládne městu nebo provincii, se zástupně nazývá král; kdo vládne v domě, nenazývá se král, nýbrž otec rodiny. Podobá se však v něčem králi, proto bývají králové někdy nazýváni otci národa. Z řečeného je tedy zřejmé, že král je ten, kdo vládne lidu jednoho města či provincie v zájmu společného dobra; proto praví Šalomoun v knize Kazatel 5,8: Král vládne nad veškerou zemí která mu slouží. Kapitola 3. Zeje užitečnější, aby lidské pospolitosti vládl spíše jeden než mnozí. 750. - Po tom, co bylo předesláno, je třeba zkoumat, co provincii nebo obci více prospívá: zdají má vládnout více lidí nebo jeden člověk. To však lze vyvodit ze samého pojmu vládnutí. Každý vládce se má totiž zaměřit na to, aby zajistil prospěch toho, čeho vlády se ujal. Vždyť kormidelníkovi záleží na tom, aby loď po přestálém nebezpečí na moři dovedl netknutou do spásného přístavu. Dobrem a spásou lidské společnosti je pak zachování její jednoty, která se nazývá mír. Ten když chybí, hyne prospěch ze společného života, nesvorný lid je dokonce sám sobě na obtíž. Vladař si má tedy nejvíce hledět toho, aby zajistil mírovou jednotu. A bylo by scestné, aby uvažoval, zda má mezi svým poddaným lidem nastolit mír, podobně jako kdyby lékař uvažoval, zda má uzdravit nemocného. Nikdo se totiž nemůže radit o cíli, k němuž má směřovat, nýbrž o prostředcích, jak jej dosáhnout. Proto Apoštol, s Ez 37,24 30/ I když doporučuje věrnému lidu jednotu, praví3: Usilovně hleďte zachovat jed-1 notu ducha, spojeni svazkem pokoje. Čím tedy bude vláda účinněji působit I k zachování míru, tím bude užitečnější. Za užitečnější pokládáme to, co i více směřuje k cíli. Je pak zřejmé, že k jednotě může spíše působit to, co { je samo o sobě jedno, nežli mnohé. Podobně jako nejúčinnější příčinou i tepla je to, co je samo o sobě teplé. Je tedy užitečnější vláda jednoho \ nežli mnohých. ' 751. - Dále, je zřejmé, že mnozí nemohou uchovat pospolitost, jestliže spolu zásadně nesouhlasí. Vyžaduje se tedy od nich jakási jednota k tomu, aby mohli nějakým způsobem vládnout: protože ani mnozí by nevedli loď jedním směrem, pokud by nebyli nějak spojeni. Být spojen pak znamená, že se mnohé přibližuje k jednomu. Lépe tedy vládne jeden než mnozí proto, že ti se jen přibližují k jednomu. 752. -Navíc: to, co se děje podle přirozenosti, děje se nejlépe: ve všech jednotlivých případech působí přirozenost to nejlepší. Každá přirozená vláda pak pochází z jednoho. Mezi množstvím údů je jen jeden, který všemi hýbe, totiž srdce; a mezi složkami duše má jedna zásadně vrch, totiž rozum. Také včely mají jednu královnu, a v celém vesmíru je jediný Bůh stvořitel a ředitel všeho. A to důvodně. Každá mnohost se odvozuje od jednoho. Jestliže totiž umění napodobuje přírodu a každé umělé dílo je tím lepší, čím více se drží svého vzoru v přírodě, nutně také pro lidskou 1 společnost je nejlepší, aby jí vládl jeden. 753. - To také vyplývá ze zkušenosti. Neboť provincie a obce, které nemají jednoho vládce, se zmítají v nesvornosti a nepokoji, jako by se u nich naplňovalo to, nač si pán skrze proroka stěžoval4: Mnozí pastýři zničili mou vinici. Naopak provincie a města pod vládou jednoho krále se těší míru, vzkvétají spravedlností a radují se z hojnosti věcí. Proto Pán zaslibuje skrze proroky svému lidu, že mu ustaví jednu hlavu a že bude jediný vládce mezi nimi. Kapitola 4. Mnoha důvody a argumenty se dokazuje, že jak je jedinovláda nejlepší, je-li spravedlivá, tak je její opak nejhorší. 754. - Tak jako je královláda nejlepší, je tyranie nejhorší. Opakem i politie je demokracie: obé, jak vyplývá z již řečeného, je vláda vykonáva- } :,Ef4,3 \ 'Jer 12,10 Í 317 S ná mnohými; opakem aristokracie je oligarchie: obé je vláda nemnohých; opakem královlády je tyranie: obé jsou jedinovládou. Že královláda je nejlepší způsob vlády, bylo již ukázáno. Je-li tedy opakem nejlepšího nejhorší, nutně musí být nejhorší tyranie. 755. —Dále: spojená sílaje účinnější k dosažení výsledku než rozptýlená či rozdělená. Vždyť mnozí společně utáhnou to, co byjako jednotlivci ani po částech neutáhli. Tak jako je tedy užitečnější, aby síla působící k dosažení dobra bylajediná, je právě tak škodlivé, je-li síla působící zlo jediná, ne rozdělená. Síla nespravedlivě vládnoucího pak působí v neprospěch pospolitosti tím, že společné dobro pospolitosti převrací jen ve vlastní prospěch vladaře. Platí-li tedy o spravedlivé vládě, že je tím užitečnější, čím méně osob se na ní podílí, takže královláda je lepší než aristokracie, aristokracie pak lepší než politie, pak to také naopak platí o nespravedlivé vládě: že totiž čím bude moc soustředěnější, tím bude škodlivější. Je tedy škodlivější tyranie než oligarchie, oligarchie pak škodlivější než demokracie. 756. - Dále: vláda se stává nespravedlivou tím, že pohrdá společným dobrem pospolitosti a namísto toho vyhledává soukromé dobro vladaře. Čím více se tedy vzdaluje společnému dobru, tím je nespravedlivější. Více se pak ustupuje od společného dobra v oligarchii než v demokracii; tam se totiž hledá dobro pro úzkou skupinu, zde pro mnohé. Aještě více se ustupuje od společného dobra v tyranii, která hledá dobro pouze pro jednoho; všemu veškerenstvu je totiž bližší mnohé než nemnohé, a nemnohé bližší než jediné samotné. Tyranovláda je tedy nejnespravedli-vější. 757. - Podobněje to zřejmé těm, kdo zkoumají řád Boží prozřetelnosti, která nejlépe vše pořádá. Neboť dobro ve věcech pochází od jediné dokonalé příčiny, v níž jako by bylo sdruženo vše, co může dobro podpořit, zlo však pochází z jednotlivých nedostatků. Tělo totiž není krásné, ne-jsou-li všechny jeho údy vkusně utvářeny; je-li však kterýkoli z nich neforemný, nastoupí ošklivost. Tak tedy ošklivost pochází z více rozmanitých příčin, zatímco krása má svůj původ vjediné dokonalé příčině. A tak je tomu s každým dobrem a zlem, jako by Bůh dbal o to, aby dobro z jedné příčiny bylo silnější, zlo pocházející z více příčin slabší. Je tedy prospěšné, aby spravedlivá vláda náležela jedinci již jen proto, aby byla silnější. Upadá-li však vláda do nespravedlnosti, je prospěšnější, aby byla vládou mnohých a byla tak slabší, neboť ti se budou vzájemně omezovat. Mezi nespravedlivými vládami je tedy snesitelnější demokracie, nejhorší pak tyranie. 758. - Rovněž je tofe'nanejvýs zřejmé, uvažujeme-li o zlu které pochází z tyranie, že tyran, pohrdaje společným dobrem, při hledání svého soukromého dobra všelijak zatěžuje své poddané, neboť podléhá různým vášním, aby pro sebe dosáhl nějakého dobra. Kdo je totiž ovládán vášní chtivosti, uchvacuje statky poddaných: odtud Šalomoun5: Král spravedlivý vzdělává zemi, muž lakomý ji pustoší. Podléhá-li zlobě, pro nic prolévá krev, jak se praví u Ezechiele 22, 27: Knížata její uprostřed ní jsou jako vlci uchvacující loupež, vylévajíce krev. Takové vlády je třeba se vyvarovat, jak napomíná Mudrc6: Drž se daleko od člověka, který má moc zabíjet, protože nezabíjí pro spravedlnost, nýbrž svévolně ze své moci. Tak není nic bezpečného a vše je nejisté, jestliže se ustoupí od práva, a nelze stvrdit cokoli, co skrývá vůle, neřku-li chtíč druhého. 759. - A poddané nezatěžuje jen v tělesných věcech, nýbrž také omezuje jejich duchovní statky, neboť ten, kdo touží více po moci než po prospěšnosti, brání ve veškerém prospěchu poddaným, pokládaje jakékoli jejich vyniknutí za újmu svému nespravedlivému panování. Tyrané totiž více podezírají dobré lidi než špatné, a přednosti jiných je vždy děsí. Snaží se tedy tito tyrané, v obavě, že se jejich poddaní vzmuží a nesnesou jejich panování, aby se mezi jejich poddanými nedařilo uzavírat přítelství, aby se netěšili vzájemnému míru, aby zkrátka za takovéhoto stavu vzájemné nedůvěry se nedalo nic podniknout proti jejich panství. Proto mezi ně zasévají nesváry, zaseté udržují, a vše, co souvisí s lidskou družností, jako zásnuby, hostiny a pod., při kterýchžto příležitostech se upevňuje vzájemnost a důvěra, zakazují. Snaží se též o to, aby poddaní nezískali moc nebo bohatství, protože je soudí podle svého špatného svědomí; jak by oni sami užili moci a bohatství ke škodě jiných, tak se obávají, aby jim moc a bohatství poddaných neuškodily. Proto se u Jóba 15, 21 o tyranovi praví: Zvuk strachu jest v uších jeho, že i v čas pokoje (kdy mu totiž žádné nebezpečí nehrozí) se stále bojí nástrah. 760. - Tím ovšem dochází k tomu, že za vlády tyranů se najde jen málo statečných mužů, neboť ti, kdo stojí v čele a měli by poddané vést ke ctnostem, ve skutečnosti ctnosti poddaných hanebně nenávidí a jak jen mohou je podačují. Neboť podle sentence Filosofa7 se stateční lidé najdou tam, kde se nejstatečnější těší úctě, a jak říká Tullius8: Vždy leží na zemi a málo se daří tomu, co všichni zavrhují. Je totiž přirozené, že lidé živení strachem 5 Př 29,4 6 Sír 9,18 ' Aristoteles, Etika 1,3 8 Cicero, Tuskulské hovory 1,2 32/ 33/ ztratí srdnatost a smělost k jakémukoli mužnému a ráznému činu, což ukazuje zkušenost těch provincií, které dlouho žily pod tyranskou vládou. Proto Apoštol v listu Koloským 3, 21 říká: Otcové, neponižujte své děti, aby nezmalomyslněly. Tyto škodlivé následky tyranie má na mysli král Šalomoun9, když říká: Vláda bezbožných znamená zkázu lidí, protože totiž hanebností tyranů poddaní upadají ve ctnostech; a opět říká'0: Panuje-li svévolník, lid vzdychá, jakoby byl uveden v otroctví, a opět:" Když se pozdvihují bezbožní, lidé se skrývají, aby unikli krutosti tyranů. A není divu, neboť člověk zbavivší se vlády rozumu a podléhající chtíči se v ničem neliší od zvířete, jak praví Šalomoun12: Rvoucí lev a hladový medvěd je svévolný vladař nad nuzným lidem; a tak se lidé skrývají před tyrany jako před krvelačnými zvířaty a zdá se, že podléhat tyranovi je stejné jako být vydán napospas rozzuřené šelmě. Kapitola 5. Jak se vyvíjelo vládní zřízení Římanů a jak byla jejich republika posílena vládou mnohých. 761. - Protože tedy to nejlepší i nejhorší může vzejít z monarchie, tj. jedinovlády, mnoha lidem se královská hodnost pro nebezpečí tyranie protiví. Někteří jiní však, zatímco volají po královládě, upadnou do krutosti tyranů a mnozí vládci tak vládnou jako tyrané pod zástěrkou královského majestátu. Zjevným příkladem je římská republika. Když totiž lid vyhnal krále, nemoha již snášet královskou či spíše tyranskou zpupnost, ustavil si konsuly a jiné úředníky k vládě nad sebou, chtěje přeměnit krá-lovládu v aristokracii, a, jak vypráví Sallustius13, zní neuvěřitelně, jak rychle se občanstvo po získání svobody vzmáhalo. Často se totiž stává, že lidé žijící pod královskou vládou jsou liknavější v úsilí o společné dobro, neboť se domnívají, že to, co proň přinášejí, neslouží jim, nýbrž jinému, totiž tomu, jehož moci podle jejich mínění společné dobro podléhá. Když však vidí, že společné dobro nepodléhá moci jedince, nehledí naň jako by náleželo někomu jinému, nýbrž každý je pokládá jakoby za své: zkušenost učí, že obec spravovaná vládci střída- "Př 28,12 10 Pí-29,2 " Př 28,28 12 Př 28,15 " Sallustius, Catilina 7 jícími se po roce dokáže někdy více nežli král vládnoucí nad třemi, čtyřmi obcemi; a drobné povinnosti vyžadované králi váží více než velká břemena, jsou-li uložena občanskou společností. 762. - To se dalo pozorovat v dalším období římské republiky. Lid se nechal odvádět k vojsku, vojákům byl vyplácen žold, a když nestačila státní pokladna, byl soukromý majetek dán k disposici státu, takže i sám senát si nenechal ani kousku zlata mimo nějaké ty prsteny a pukly, bezvýznamné odznaky hodnosti14. Když se ale unavili neustálými spor)', které přerostly až do občanských válek, jejichž následkem jim byla z rukou vyrvána svoboda, o niž nejvíce usilovali, svěřili se vládě císařů. Ti se od počátku odmítali nazývat králi, neboť tento titul měli Římané v nenávisti. Z nich někteří na způsob králů věrně sloužili společnému dobru a jejich zásluhou římský stát vzrůstal a trval. Většina jich však vůči poddaným vystupovala jako tyrané, vůči nepřátelům naopak byli nečinní a liknaví, a římský stát tak přivedli clo záhuby. 763. - Podobný proces se odehrál v židovském národě. Zpočátku, kdy jim vládli soudcové, byli ze všech stran rozchvacováni nepřáteli. Neboť každý dělal to, co bylo podle jeho názoru dobré. Když jim však Božím řízením na jejich naléhání byli dáni králové, právě pro jejich zkaženost odpadli od uctívání jediného Boha a nakonec byli uvedeni do zajetí. Z obou stran tedy hrozí nebezpečí: ať již se z obavy před tyranií odmítá nejlepší způsob - královláda, nebo ať je nastolena tato a pak se zvrhne v tyranii. Kapitola 6. Ze z vlády mnohých hrozí větší nebezpečí tyranie než z vlády jednoho, a proto je jedinovláda lepší. 764. - Ze dvou možností, z nichž hrozí nebezpečí, je třeba vybrat nejspíše tu, která přináší menší zlo. Z monarchie pak, zvrátí-li se v tyranii, vzniká menší zlo než z vlády mnoha optimátů, dojde-li k jejímu porušení. Vždyť nesvornost, která je nejčastějším výsledkem vlády mnohých, stojí v protikladu k dobru pokoje, které je nejznamenitějším v lidské společnosti: a toto dobro není tyranskou vládou úplně zrušeno, nýbrž jsou omezena některá dobra jednotlivých lidí, pokud zrovna tyranská zvůle 1 Aurelius Augustinus, O Boží obci 111,19 34/ 35/ nezuří proti celé společností. Je tedy žádoucnější vláda jednoho než mnohých, ačkoli z obou hrozí nebezpečí. 765. - Dále: je třeba vyhýbat se tomu, odkud častěji hrozí velká nebezpečí. Větší nebezpečí pro společnost pak hrozí z vlády mnohých než z vlády jednoho. Častěji se totiž stává, že z mnoha spíše někdo ztratí ze zřetele společné dobro než pouhýjedinec. Ať se však kdokoli z početnější vlády odvrátí od sledování společného dobra, hrozí nebezpečí nesváru mezi poddanými, protože nesvár mezi vládnoucími se přenáší do společnosti. Stojí-li však v čele jeden, má obvykle na zřeteli společné dobro; i kdyby se od něho odvrátil, nezačne hned utiskovat poddané, což bývá nejzazším stupněm tyranské vlády, jak bylo ukázáno svrchu. Je tedy třeba spíše předcházet nebezpečím plynoucím z vlády mnohých než z vlády jednoho. 766. - Dále: snad ještě častěji se vláda mnohých zvrací v tyranii, než vláda jednoho. Jakmile z vlády mnohých vzniknou rozbroje, stane se často, že jeden přemůže ostatní a usurpuje si vládu nad společností, což lze nahlédnout i ze současných dějů. Vždyť každá vláda mnohých skončila tyranií, jak přesvědčivě ukazují dějiny římské republiky: ta, když byla po dlouhou dobu spravována mnohými úředníky, posléze pro nesváry, soupeření a občanské války skončila v nejkrutější tyranii. A vůbec, zamyslíme--li se pozorně nad dějinami i současnými ději, nalezneme více tyranie v zemích ovládaných mnohými než v zemích s jedinovládou. Jestliže se tedy zdá, že kvůli nebezpečí tyranie je třeba se zdaleka vyhnout královládě, která je nejlepší vládou, pak je třeba vzít v úvahu, že tyranie se častěji rodí z vlády mnohých. Nezbývá tedy než uznat, že je prospěšnější žít pod jedním vládcem než pod mnoha. Kapitola 7. Závěr, že vláda jednoho je prostě nejlepší. Ukazuje se, jak se má vůči němu chovat společnost, aby se nenaskytla příležitost k tyranii, a že je třeba i tuto snášet, pokud se to nezdaří, aby se tak zabránilo většímu zlu. 767. - Protože je tedy třeba dát přednost jedinovládě, která je nejlepší, a ta se může zvrátit v tyranii, což je to nejhorší, je třeba horlivě dbát toho, aby se pospolitosti dostalo krále, nikoli tyrana. Předně je tedy potřebí, aby těmi, jimž tento úkol náleží, byl ustanoven za krále člověk takové povahy, u něhož by bylo nepravděpodobné, že se uchýlí k tyranii. Proto Samuel, přenechávaje ustavení krále Boží prozřetelnosti, říká ve své první knize15: Hospodin si vybral muže podle svého srdce. Jemu Hospodin přikáže, aby byl vévodou nad jeho lidem. Pak je třeba uspořádat vládu v říši tak, aby již ustanovenému králi byla vzata příležitost nastolit tyranii. Jeho moc bude zároveň usměrňována tak, aby nemohla snadno přejít v tyranii. Jak se to má dít, o tom pojednáme v následujících odstavcích. Konečně je třeba promyslet, jak zakročit, uchýlí-li se král přece jen k tyranii. 768. - Nedopouští-li se tyranie přílišných vybočení, je lepší snášet na čas umírněnou tyranii, než se nějakým podnikem proti tyranovi zaplést do nebezpečí, která jsou hrozivější než samotná tyranie. Může se totiž stát, že ti, kdo vystoupí proti tyranovi, neuspějí, a tak jen tyrana vyprovokují k větší zuřivosti. A podaří-li se proti tyranovi uspět, vzniknou tím mnohem vážnější rozpory uvnitř lidu; ať již se společnost rozdělí během povstání proti tyranovi či po jeho svrženi při ustavení nové vlády. Stane se také někdy, že ten, sjehož pomocí byl tyran vypuzen, po nabytí moci sám uchvátí tyranskou vládu a utiskuje poddané ještě silněji, neboť se obává, aby se mu nepřihodilo totéž co jeho předchůdci. Platí tedy o tyraniích, že každá následující je horší předešlé, neboť předchozí útlak zůstane zachován a nový tyran jej ještě z vlastní škodolibosti rozšíří. Proto se kdysi jedna stařena v Syrákúsách neustále modlila, aby Dionýsios bez úhony přežil, a to v době, kdy si všichni obyvatelé Syrákús přáli jeho smrt. Když se to Dionýsios dozvěděl, zeptal se jí, proč tak činí. Nato ona odpověděla: „Jako dívka jsem zažila hrozného tyrana a dychtila jsem po jeho smrti. Když byl zabit, nastoupil další, ještě krutější; i od jeho konce jsem si mnoho slibovala. Nakonec jsi po něm nastoupil ty, který jsi daleko bezohlednější. Zahyneš-li tedy, nastoupí na tvé místo ještě horší". 769. - V případě nesnesitelné, všechny meze překračující tyranie se některým lidem zdálo, že je povinností statečných mužů tyrana zabít a v zájmu společnosti se vystavit nebezpečí smrti: pěkný příklad je také ve Starém zákoně: jakýsi Ehúd probodl dýkou Eglóna, krále moábského, který utiskoval lid Boží tuhým otroctvím. Sám se pak stal soudcem16. To je ale v rozporu s apoštolskou naukou. Vždyť apoštol Petr nás učí, že máme být podřízeni ve vší bázni nejen dobrým a mírným pánům, nýbrž i tvrdým17. Neboť v tom spočívá milost, že pro Boha snášíme nespravedlivou krutost. Proto, když mnozí římští císaři pronásledovali křesťanskou 151 S 13,14 "> Sel 3,15-28 17lPt 2,18 36/ 37/ víru a velký zástup urozených i prostých lidí byl obrácen na víru, tito lidé bez odporu trpělivě a statečně snášeli smrt pro Krista, jak tomu bylo v nebohé thébské legii. Ehúd navíc zahubil spíše nepřítele než vládce, ač tyrana. Proto ve Starém zákoně čteme, že byli zabiti ti, kdo zabili Jóaše, krále judského, přestože ten odpadl od Boha; jejich synové ale byli ušetřeni podle nařízení zákona. Bylo by velkým nebezpečím pro společnost a její vládce, kdyby někteří lidé podle svého soukromého mínění usilovali o smrt vladařů, byť to byli tyrané. Takovému pokušení jsou totiž snáze vystaveni špatní než dobří. Špatným pak vadí královláda stejně jako tyranie, podle Šalomounova výroku18: Moudrý král rozptyluje bezbožné. V takové opovážlivosti tedy tkví větší nebezpečí ze ztráty panovníka, než aby mohlo být vyváženo odstraněním tyrana. 770. - Jeví se 'tedy správnějším zakročit proti tyranské zvůli veřejnou autoritou, nikoli soukromým podnikem několika jednotlivců. Především, je-li právem nějaké pospolitosti ustavit si krále, může jej tato pospolitost stejným právem svrhnout nebo zkrotit jeho moc, zneuží-vá-li jí tyranským způsobem. Nelze ji přitom obvinit, že si počíná věrolomně, zbavuje-li moci tyrana, kterému se předtím podrobovala. Sám se zasloužil o to, že jeho poddaní s ním vypověděli smlouvu, když si nevedl tak, jak vyžaduje královský úřad. Tak Římané zbavili vlády Tarquinia Su-perba, kterého předtím přijali za krále, pro tyranii, jíž je on a jeho synové sužovali, a nahradili jeho moc nižším, konsulským úřadem. Tak také Domicián, nastoupivší po svém otci Vespasiánovi a bratru Titovi, kteří patřili k nejmírnějším císařům, byl z rozhodnutí římského senátu zabit, když si začal počínat jako tyran. Vše zvrácené, co v Římě zavedl, bylo usnesením senátu popravu a prospěšně odvoláno jako neplatné. Tak se stalo, že evangelista Jan, miláček Páně, kterého Domicián poslaí do vy-hnanství na ostrově Patmos, byl z usnesení senátu poslán zpět do Efesu. 771. - Je-li právem výše postaveného starat se o to, aby pospolitost měla krále, očekává se také od něho lék prou tyranské zvůli. Tak Archelaus, který již nastoupil vládu v Judeji místo svého otce Heroda a napodoboval ve svých ničemnostech svého otce, byl následkem stížnosti židů u samotného císaře Augusta ponejprv zkrácen na své moci odnětím královského titulu a poloviny své říše, která připadla jeho dvěma bratrům. Když ani potom neustal ve své tyranii, poslal jej císař Tiberius do vyhnanství poblíže galského města Lugdunum. 18 Př 20,26 772. - Není-li proti tyranovi lidské pomoci, je třeba se utéci ke Králi králů Hospodinu, jenž je pomocníkem zdeptanému v dobách soužení19. V jeho moci totiž je, aby se krutost tyranova srdce proměnila v mírnost, podle výroku Šalomounova20: Královo srdce je v Hospodinových rukou, nakloní je, kam se mu zlíbí. On také obrátil.krutost krále Achašvéroše, který strojil židům smrt, v mírnost. On to byl, kdo tak obrátil krutého krále Nebúkadnesara, že se z něho stal hlasatel Boží moci. Nyní ledy, praví21, já Nebúkadnesar chválím, vyvyšuji a velebím Krále nebes. Všechno jeho dílo je pravda, jeho cesty právo. Ty, kteří si vedou pyšně, má moc ponížit. Tyrany však, které nepokládá za hodna obrácení, může z veřejného života odstranit a nechat propadnout třeba až do nejnižSího stavu, podle onoho výroku Mudrce28: Hospodin převrátil trůny vládců a namísto nich posadil tiché. To on, vida zármutek svého lidu v Egyptě a slyše jeho nářek, svrhl faraóna i s jeho vojskem do moře. On to byl, kdo zmíněného Nebúkadnesara zpočátku nadmutého pýchou svrhl nejen s trůnu, nýbrž ho i vyvrhl z lidské společnosti a proměnil ve zvíře23. Aniž byla ukrácena ruka Hospodinova24, aby nemohla osvobodit svůj lid od tyranů. Slibuje totiž svému lidu skrze Izajáše25 odpočinek od trápení a nepokoje, od tvrdé poroby, jíž byl zotročen. A skrze Ezechiele praví2": Vysvobodím své stádo z jejich chřtánu, totiž ze chřtánu pastýřů pasoucích samy sebe. Ale aby si toto Boží dobrodiní lid zasloužil, musí přestat hřešit, neboť odplatou za hřích se mu dostává z Božího dopuštění bezbožného vládce, jak praví Hospodin skrze Ozeáše27: Dávám ti krále rozhněván; a u Jóba se praví, že28 učinil králem člověka pokrytce odplatou za hříchy lidu. Je tedy třeba sejmout vinu, aby byl lid ušetřen pohromy tyranů. 19 Ž 9,10 •20 př2i,i 21 Da 4,34 22 Sír 10,17 2' Srov. Da4,30 21 Iz 59,1 »Iz 14,3 2" Ez 34,10 27 Oz 13,11 28 Jb 34,30 38/ 39/ Kapitola 8. Co má zvláště podněcovat krále k vládnutí, zda čest či sláva. Názory na tuto věc, a který je třeba držet. 773. - Protože, jakž řečeného vyplývá, má král vyhledávat dobro pospolitosti, připadal by mu jeho úřad příliš obtížný, pokud by z něj neplynulo také nějaké soukromé dobro. Je tedy třeba uvážit, v čem spočívá náležitá odměna dobrého krále. 774. - Některým se zdá, že nespočívá v ničem jiném než ve cti a slávě, proto také Tullius v knize O stát?1 určuje, že vládce obce se má spokojit slávou; jeho názor patrně sdílí Aristoteles v knize Etika30, uvádí-li, že vládce, kterému nestačí čest a sláva, se nutně stává tyranem. Je totiž v povaze každého člověka, že hledá především své vlastní dobro. Nebude-li tedy vládce uspokojen ctí a slávou, znamená to, že bude vyhledávat rozkoše a bohatství, a tím se dá na cestu olupování a páchání příkoří na poddaných. 775. - Kdybychom ale přijali tento názor, poplynou z toho mnohé nesnáze. Především: králům by se nevyplatilo podstupovat takovou námahu a starost za tak křehkou mzdu. Nic totiž není v lidských záležitostech křehčího než sláva a čest z.lidské přízně, která závisí na mínění lidí, nad něž není nic proměnlivějšího v lidském životě. Proto Izajáš nazývá takovou slávu polním kvítím?1. Bažení po lidské slávě pak oslabuje velkodušnost. Kdo totiž vyhledává přízeň lidí, nutně se musí ve všem, co říká a koná, přizpůsobovat jejich vůli, a tak tím, že se snaží lidem se zalíbit, stává se jejich otrokem. Proto totéž říká Tullius v knize O povinnostech, že je třeba vyvarovat se touhy po slávě. Ta totiž zbavuje ducha svobody, o niž-musí velkodušní muži zápasit. Nic ovšem vládci, který byl ustaven k vykonávání dobra, nesluší více než velkodušnost. Lidská sláva tedy není vhodnou odměnou královskému úřadu. 776. - Zároveň je také pro společnost škodlivé, je-li taková odměna pro vladaře pokládána za náležitou: patří totiž k obrazu řádného člověka, že pohrdá slávou stejně jako jinými časnými statky. Ušlechtilý a statečný duch pro spravedlivou věc pohrdá slávou i životem: pak se děje cosi pozoruhodného, když statečné činy provází sláva, a taje velkoryse odmítnuta. 29 srov. Aurelius Augustinus, O Boží obci V,13 30 Aristoteles, Etika V,10 31 Iz 40,6 Tímto odmítnutím se stává člověk slavným podle výroku Fabiova: Kdo pohrdnul slávou, dosáhl ji skutečně; a o Katonovi říká Sallustius33: Círn méně slávu hledal, tím více ho provázela. A samotní apoštolove se jako služebníci Páně procházeli slávou i pohanou, zlou i dobrou pověstí"3. Není tedy pro dobrého člověka vhodnou odměnou sláva, když jí dobří lidé pohrdají. Kdyby jen ona měla být odměnou vládců, mnozí zdatní lidé by na sebe vládu nevzali, a pokud by ji vzali, zůstali by bez odměny. 777. -Dále:Touha po slávě plodí nebezpečné zlo. Již mnozí, kdo nezřízeně prahli po válečné slávě, přivedli do záhuby sebe i své vojsko a jejich vlast pak ztratila pod nepřátelskou nadvládou svobodu. Proto římský předák Torquatus, aby dal příklad, jak se vyhnout takovému nebezpečí, dal popravit svého syna, který se pustil, v mladistvém nadšení na vyzvaní nepřítele do boje — ne proti své vlasti, ale dokonce pro ni, ale přece proti jeho rozkazu, tj. v rozporu s tím, co rozkázal jeho otec v postavení vrchního velitele, a byl sťat, ačkoli zvítězil; to proto, aby neposlušnost vůči rozkazu nezplodila více zla, nežli sláva pro skolení nepřítele dobrá34. Slávychtivost se pojí s další neřestí - přetvářkou. Protože je nesnadné a jen málokterým se podaří dosáhnout skutečné mravní statečnosti a dokonalosti - a pouze takovým náleží čest -, mnozí jiní v touze po slávě ctnost pouze předstírají. Jen proto, jak říká Sallustius3s, ctižádost donutila mnohé lidi stát se falešnými, jedno tajit v srdci a jiné mít zjevně na jazyku, mít spíše poctivou tvář než mysl. Ale i náš Spasitel nazývá ty, kdo prokazují dobrodiní, aby budili pozornost, pokrytci čili falešníky35. Tak jak je tedy pro společnost nebezpečné, jestliže vládce pro sebe požaduje za odměnu rozkoše a bohatství a může se z něj stát uchvatitel a hanobitel, je stejně nebezpečné, je-li závislý na slávě a může se z něj stát opovážlivec a pokrytec. 778. - Jak je ale patrné z uvedených výroků, nebylo záměrem jejich autorů přiřknout vládcům jako odměnu čest a slávu z toho důvodu, že by se výhradně tímto směrem mělo ubírat smýšlení dobrého krále, nýbrž protože je snesitelnější, usiluje-li o slávu, a ne o bohatství a rozkoše. Tato vada totiž nemá daleko ke ctnosti, neboť sláva, po níž lidé baží, jak praví Augustin37, není nic jiného než úsudek lidí, kteří mají dobré mínění o ji- 32 Sallustius, Catilina 54 1 K 6,8 31 Aurelius Augustinus, O Boží obci V, 18 35 Sallustius, Catilina 10 36 Mt 6,5 37 Aurelius Augustinus, O Boží obci V, 12 40/ 41/ ných lidech. Touha po slávě tedy obsahuje stopu ctnosti potud, že vyhledává chválu od dobrých lidí a nechce se jim znelíbit. Ačkoli tedy jen málokteří dosáhnou pravé ctnosti, je snesitelnější dát při výběru vládce přednost tomu, kdo se vyhýbá zjevným špatnostem, byť jen z obavy před veřejným míněním. 779. - Kdo totiž touží po slávě, buď k ní spěje správnou cestou ctnostnými skutky™, aby jej lidé chválili, nebo si jí dobývá lstí a klamem. Postrádá-li však touhu po slávě ten, kdo baží po moci, a nebojí se odsudku dobře smýšlejících, nejnestoudnějšími zločiny usiluje získat to, po čem touží, překonává svou nerestnou ukrutností nebo rozmařilostí i zvířata39, jak je zjevné u císaře Nerona, jehož rozmařilost, jak říká Augustin40, byla tak veliká, že se pokládalo za nemožné' obávat se od něho nějakého mužného kroku; a tak veliká byla jeho ukrutnost, že nebylo možno věřit u něho v nějakou měkkost. To je ostatně dostatečně vyjádřeno tím, co říká Aristoteles o velkodušném člověku v Etice1, že nejde za ctí a slávou jako za něčím velkolepým, co by bylo dostatečnou odměnou ctnosti, nýbrž že nad to od lidí již nic nevyžaduje. Žádná světská pocta totiž nevynahradí, dostane-li se člověku od jiných lidí osvědčení o jeho ctnosti. Kapitola 9. Jaký je pravý cíl, který má krále podnítit k tomu, aby dobře vládl. 780. — Protože tedy světská čest a lidská sláva nejsou dostatečnou odměnou za tíhu vladařské odpovědnosti, zůstává otázka, co tedy jí je. Je ovšem namístě, aby král očekával odměnu od Boha. Vždyť služebník očekává odměnu za svou službu od svého pána; král je vlastně ve svém úřadě služebníkem Božím, jak praví Apoštol42: Všechna moc je od Boha. Je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo. A v knize Moudrosti43 se králové uvádějí jako služebníci Boží. Mají tedy králové očekávat odměnu za svou vládu od Boha. 781. - Někdy Bůh odměňuje krále za jejich služby pozemskými statky, taková odměna je však společná dobrým i špatným vládcům; proto Hos- podin u Ezechiele říká44: Nebúkadnesar, král babylónský, uložil svému vojsku těžkou otrockou službu proti Týra. Avšak mzdu za tu otrockou službu, kterou proti Týni konal, nemá ani on ani jeho vojsko. Totiž za tu službu, kterou mu umožnila jeho královská moc, neboť vládce je podle Apoštola45 Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo; a pak se Hospodin zmiňuje o odměně4'1: Proto praví. Panovník Hospodin toto: Hle, dávám Nebúkadnesa-rovi, králi babylónskému, egyptskou zemi, aby odnesl její majetek; to bude mzdou pro jeho vojsko. Jestliže tedy Bůh takto štědře odměňuje nespravedlivé krále, kteří bojují proti Božím nepřátelům, a to ne že by chtěli sloužit Bohu, nýbrž aby uspokojili svou nenávist a své choutky, že jim dopřeje vítězství nad nepřítelem, podrobí jim království a dovolí kořistit, co pak učiní s těmi dobrými králi, kteří se zbožnými úmysly vládnou Božímu lidu a odrážejí nepřátele? Neslibuje jim pozemskou, nýbrž věčnou odměnu, a to v nikom jiném než v sobě, jak říká Petr pastýřům Božího lidu47: Starejte se jako pastýři o Božístádceu vás. Když se pak ukáže nejvyšší pastýř, tj. Král králů, Kristus, dostane se vám nevadnoucího vavřínu slávy, o němž lzajáš4S: Hospodin se stane ozdobnou korunou a nádherným věncem svého lidu. 782. - To lze rozumově dovodit. Vždyť je uloženo v mysli všech, kdo užívají rozumu, že odměnou ctnosti je blaženost. Ctnost kterékoli věci je definována jako to-, co svého majitele a jeho dílo činí dobrým49. Každý pak svým dobrým konáním se snaží dosáhnout toho, co je nejžádoucnější: být blažený, což nikdo nemůže nechtít. Právem se tedy očekává, že odměna za ctnost učiní člověka blaženým. Jsou-li dobré skutky dílem ctnosti a činností krále je dobře vládnout poddaným, bude také jeho odměna taková, že jej učiní blaženým. Co to ale je, budeme zkoumat v následujícím. Blaženost pokládáme za poslední cíl našich tužeb. Ty nerostou až do nekonečna; byla by totiž marná přirozená touha, když nemůže překročit nekonečnost. Ježto však žádost intelektuální povahy se týká universálního dobra, pouze toto dobro může činit skutečně blaženým, po jehož dosažení nezbývá žádné dobro, které by si bylo lze ještě přát: proto se také blaženost nazývá dokonalým dobrem, které jako byv sobě zahrnovalo vše žádoucí. Takové dobro ovšem není nějaké pozemské dobro: neboť kdo 38 Sallustius, Catilina 11; srov. A. Augustinus, O Boží obci 5,19 11 Ez 29,18 m Aurelius Augustinus, O Boží obci V, 19 s 115 Ř 13,4 40 tamtéž 16 Ez 29,19 11 Aristoteles, Etika IV,7 f 171 Pt 5,2. 4 «R13.1.4 '