vlastni bezprostřední budoucností, ani s budoucností jejích dětí. Také německý výraz pro trpný rod (pasívum) Leideform se determinologizuje a znamená spíše ,způsob, forma utrpení'. Zde může překladatel využít českého spojení trpná forma (méně již odborného výrazu trpný tvar), která může navodit zamýšlenou konotaci. Hříčku s terminologizovaným a neter-rninologicky m užitím uvedených výrazů v plném rozsahu pochopí patrně jen ten čtenář originálu, který je v jisté míře obeznámen s francouzským a německým systémem slovesných časů a rodů. Překladatel v daném případě vynechal německý ekvivalent francouzského tvaru a neuvedl ani eventuální české neparadigmatické až budu pomilován a spokojil se - jako více méně i autorka - s tím, že výraz druhá budoucnost v obou významech bude jasný jen těm čtenářům, kteří znají nějaký jazyk, v nichž se vyskytují dva budoucí časy. Celkovému porozumění textu není vynechávka na závadu. Řešit takovýto problém učenou vysvětlivkou by v překladu výrazně beletristického díla bylo jistě málo únosné. Poznámky 1 Approaches to Translation. Oxford 1982. H. Schütz, Julia oder die Erziehung zum Chorgesang. Berlin 1980. - H. Schiitzová, Julie aneb výchova k sborovému zpěvu. Praha 1986. V. PŘEKLAD A KULTURNÍ KONTEXT 32 Kulturní kontext, aluze I když má překladatel o textu, který překládá, celkově jasno, nevyhne se potýkání s jednotlivostmi, na jejichž řešení neexistuje obecný recept. Jednou z nich jsou tzv^akize. B. Hek je nazývá kulturní narážky,1 snad aby je odlišil od materiálních reálií, s nimiž je třeba nakládat jinak. Na řadě příkladů z různých textů pak dovozuje, že přesný překlad takových kulturních narážek často nebývá funkční. K. Dvořák ve svém Soupisu staročeských exempeľ konstatuje, že srozumitelnost pouhé aluze (tj. bez vysvětlivky) je možná jen při znalosti úplného znění příběhu. Aluze jsou starým problémem původních i překládaných literárních textů. Vzdělancům dřívějších epoch byly srozumitelné narážky biblické a antické, limitoval je v podstatě okruh znalostí na univerzalistickém základě latinském. Při současné explozi překládání z nejrůznějších kulturních oblastí, z nejrůznějších národních literatur nabývá ovšem otázka aluzí zcela jiného rozměru. I sebevzdělanější-mu a sebeodpovědnějšímu překladateli leccos unikne, a z toho, co postihne, Lze-často.přetlumočit jen větší nebo menší část, pokud nechce sáhnout k rozmělnění vnitřními (samozřějmě"vždy neúplnými) poznámkami nebo vys-větlivkami^pod čarou. Uvedeme nyní několik příkladů z románu, který vyšel v bývalé NDR a jehož text aluzemi přímo překypuje. Hrdinka knihy jede se svým partnerem autem podél Rýna. Text praví: Sankt Goar und driiben die Lorelei. Wehe, du stellst dir jctzt die beriihmte Frage nach der Bedeutung deiner Trauer, wehe, du erzählst die Geschichte, die dir nicht aus dem Sinn geht. Das Märchen aus uralten Zeiten. ~ Sankt Goar a nad ním Lorelei. Běda, teď si kladeš tu proslulou otázku, co znamená tvůj smutek, běda, vyprávíš historii, která ti nejde z mysli. Báj z pradávných časů. Autorka tu počítá s tím, že každý německý čtenář originálu pozná, že tu zčásti cituje, zčásti parafrázuje obecně známou Heinovu báseň o krásné víle, která sedává s rozpuštěnými vlasy na skále Lorelei nad Rýnem, obluzuje plavce, a ti uchváceni pohledem na ni ztroskotávají. Navozuje se tím neradostné duševní rozpoložení hrdinky. Poučený překladatel ví, že jde o Heina, vyhledá český překlad a zjistí, že se mu do kontextu příliš nehodí. Zároveň si položí otázku: je třeba nebo žádoucí vysvětlit, vnitřní poznámkou, že se tu 154 155 parafrázuje Heine? Stává se ostatně častěji, že pro citované verše nebo i prozaické úryvky originálu nelze využít ani dobrý existující překlad, protože obsah je v něm rozložen jinak než v originále neboje význam úryvku nějak posunut. Nezbývá, než pro daný kontext pořídit překlad nový. Na potíže s funkční ekvivalencí naráží překladatel u písní, pořekadel a přísloví zabudovaných v originálním textu. V uvedené knize čteme podivnou větu: Julia und Gabriel grasen am Neckar, bis sie keinen Pfennig mehr in der Tasche haben. Významy uváděné pro grasen ve slovnících (1. pasti se; 2. posekat trávu) překladateli příliš nepomohou. Dalším hledáním nebo i náhodou pak zjistí, že existuje německá lidová píseň o tom, jak on a ona pasou u Neckaru dobytek a dobře se jim vede - na rozdíl od hrdinů románu. Zjištěný fakt však nelze v překladu prakticky uplatnit a překladatel proto zvolil obecnější: Julie a Gabriel si žijí u Neckaru, až v kapse nemají ani fenik. Studenti postúpimského gymnázia v recesistických staromódních úborech táhnou poslední den školy městem. Autorka v této pasáži mění vypravěčskou perspektivu a nechává mluvit samotné studenty: Wir stimmen irgendeinen neutralen Jubel an. Lützows wilde verwegene Jagd zum Beispiel. Je to svého druhu hymna nezkrotného a neohroženého voje, houfu dobrovolnických jezdců, kteří v době osvobozeneckých válek v Německu (1813) bojovali pod vedením pruského šlechtice von Lützowa proti francouzské okupaci a rozdmýchávali povstání proti Francouzům. Autorem slov jeznámýbásníkačlenjízdy Th. Körner. Studenti chtějí provokovat profesory a místní veřej né činitele a činí tak burcující písní, proti které však nelze vznést z oficiálních míst námitky, ačkoli je v daném kontextu jednoznačným protestem proti totalitní, strachem znehybnělé společnosti. Překladatel tu sice sáhl k vnitřní vysvětlivce (Spustíme nějaký neutrální hlahol. Například o tom, jak dragouni generála Lützowa odvážně bojovali proti Napoleonovi v osvobozeneckých válkách), ale provokativní záměr studentů v překladu přesto není tak zřetelný jako v originále. V jiné situaci zpívají čtyři chovanci ústavu pro choromyslné kánon: O wie wohl ist mir am Abend, wenn zur Ruh die Glocken läuten. Bimbam bimbam bimbam. Bylo možné dvojí řešení: zvolit vnitřní vysvětlivku a text přeložit, nebo sáhnout k substituci a užít českého kánonu. V kontextu nehraje obsahová stránka písně žádnou roli, a proto bylo možno jako funkčně ekvivalentního využít známého a bezpříznakového českého kánonu Bejvávalo... V narážce na Beethovenovu 9. symfonii s Ódou na radost bylo třeba upravit standardní český text, aby vyjádři! autorčinu pointu. Jinde zmínka o jedličce okamžité navozuje německému čtenáři představu vánočního stromku z písně O Tannenbaum; v českém prostředí se nějakou všeobecně známou písní vánoční stromek neopěvuje, a nelze tudíž ani vyvolat asociaci adekvátní originálu. Věta Pagels Himmel breitet seine Sterne ~ Pagelovo nebe rozprostírá své hvězdy, kterou začíná jedna kapitola knihy, je jistě dost zvláštní, i když čtenář ví, že Pagel je učitelem a Julie studentkou na dělnické přípravce a že Julie je do učitele zamilována. Nepochopí ji ani německý čtenář, pokud nezná starou píseň německých interbrigadistů ve Španělsku Spaniens Himme! breitet seine Sterne... I zde překladateli nezbylo, než se autorčiny finesy vzdál, pokud nechtěl sáhnout k vysvětlivce pod čarou. Obecně rozšířené pijácké pořekadlo Wein aufBier, das rat ich dir nemá, zdá se, v češtině obdobu a překladatel se uchýlil k vytvoření pseudognómic-kého rčení Pivo vínem zaliti můžeš, které může budit dojem, že snad někde třeba regionálně existuje. Uvedeme ještě jednu aluzi, která zároveň využívá dvojznačnosti slov. V padesátých letech se v NDR vyvíjela snaha zavést pozdrav Freiheit, užívaný údajně německými interbrigadisty ve Španělsku, jako oficiální pozdrav zvláště mezi angažovanými mládežníky a funkcionáři, ale pozdrav se neujal. Autorka vytvořila v románu situaci odehrávající se v padesátých letech, v níž proti sobě stojí slovo Freiheit jednak ve funkci příznakového pozdravu, jednak s obecným významem 'opak nesvobody'. V překladu bylo třeba výraz svoboda zachovat, protože v kontextu hraje klíčovou roli, ale zároveň bylo nutné českému čtenáři vnitřní vysvětlivkou naznačit, k jakým denotátům slovo odkazuje. Teoretikové i praktikové překladu se již smířili s tím, že při překladu -zejména uměleckých děl - se některé informace originálu ztrácejí. Pokusili jsme se na řadě příkladů ukázat., že tím nemusí být vinna nemohoucnost překladatele nebo nedostatečnost výrazových prostředků v cílovém jazyce, nýbrž zakotvenost originálu v určitém prostředí, v tradici vlastní národní literatury. Mnozí překladatelé se snaží kompenzovat tyto ztráty na jiných místech textu a tento postup se vcelku pokládá za legitimní, i když jde o vědomé překladatelovy zásahy do originálního textu, které se nemohou stát pravidlem. Překladatel tím není zproštěn profesi on álního závazku přeložit text jako celek co nejpřesněji. 156 157 Poznámky 1 B. Dek, Kulturní narážky v textu, Slavica Pragensia 24, 1981 (1984), s. Í6n. " K. Dvořák, Soupis staročeských exempel, Praha 1978, s. 10. 3 Helga Schütz, Julia oder die Erziehung zum Chorgesang. Berlin 5980. - Helga Schützova, Julie aneb výchova k sborovému zpěvu. Praha 1986. 4 První strofa Heinovy básně zní; Překlad Pavla Eisnera: Ich weiß nicht, was soll es bedeuten Já nevím, co duši tni hraje, daß ich so traurig bin; že dnes tak smuten jsem; ein Märchen aus urallen Zeiten, ta dávná, dávná báje, das kommt mir nicht aus dem Sinn. mám pořád ji v srdci svém. Slovo wehe ,běda', kterým začíná citát, je v Heinově básni až v předposlední, páté strofě. 33 Takzvané věci nepřeložitelné Na takzvané věci nepřeložitelné zastává teorie překladu v krajních polohách dva protichůdné názory. Jednou krajností je tvrzeni, že přeložit lze všechno, druhou je názor, že každý umělecký text překladem něco ztrácí. Problém přeložitelnosti, jak známo, nesouvisí s rozdíly systémů východiskového jazyka a češtiny přímo, nýbrž s konkrétní aplikací těchto rozdílů. Jde o to, zda lze, či nelze zachovat jedinečnost formy a obsahu původního literárního díla pří nutné výměně jazykového materiálu. V literatuře o překladu a překládání se setkáváme s různým pojetím tzv. věcí nepřeložitelných. Zatímco většina teoretiků i praktiků překladu vidí tento problém právě v oné jedinečnosti a neopakovatelnosti vztahu formy a obsahu uměleckého textu ve všech jeho prvcích i v celku (Levý 1983), bulharští teoretikové S. Vlachov a S. Florin chápou problém nepřeloží tel nosti mnohem konkrétněji, především jako široce pojatý problém překladu reálií, na něž navazují i idiomy, jména, oslovení, nespisovné a jinojazyčné prvky, termíny apod.1 P. Eisner sledoval vztah formy a obsahu v té nejkrajnější podobě, tj. všímal si zvukové a obsahové stránky slov i tam, kde nejde o funkční čili záměrné využití formy v obsahu uměleckého textu. Vycházel ze zkratkovitých abstrakcí, metaforizace každého pojmenování a upozorňoval na jejich asociativní, etymologické, případně onomatopoické hodnoty. Tak dospěl k závěru takřka absurdnímu, že totiž ani n. der Frühling, ani a. spring nelze ve všech aspektech přeložit českým slovem jaro, nebo že česká expresiva vyčouhlý, vykutálený, obejda, drigrešle nemají ekvivalenty v žádném jiném jazyce." A byl to právě P. Eisner, kdo se ve své překladatelské praxi snažil tento svůj základní axiom tak odvážně a zároveň tak úspěšně vyvracet. Příkladem názorového protikladu, tj, „víry v přeložitelnost všeho", je stanovisko G. Šengeliho uváděné Etkindem, že totiž prakticky každý kalam-bur lze přeložit. Ostatně i sám Etkind je spíše optimistou než skeptikem.3 Soudobá teorie překladu uvažuje o problému přeložitelnosti zpravidla ve-vyhraněnější podobě, tj. sleduje funkční návaznosti formy a obsahu překládaného literárního textu, jejichž největšt frekvence je bezesporu v textech básnických a jež jsou vesměs plodem jazykové kreativity. Funkční návaznost formy a obsahu, z níž vyplývají obtíže přeložitelnosti, však není omezena jen na literární text. Nejčastěji se uplatňuje ve slovních hříčkách (v podobě různých sloganů, anekdot apod.) i v běžné komunikaci, srov. např. n. Wer rastet, der rostet v sémantickém překladu Kdo odpočívá, ten rezaví, což, má-li i v českém převodu fungovat jako slogan, je třeba převést, případně substituovat tak, aby byl i v české podobě obsah vázán na eufónii (např. Kdo si rád pohoví, ten brzy zrezav; apod.). Typologie funkčních souvislostí formy a obsahu textových prvků dosud neexistuje a je otázka, zdaje v obecné a vyčerpávající podobě vůbec možná. Pokusíme se tedy alespoň upozornit na některé typy. Slovní hříčky ve východiskovém jazyce mohou být založeny na homonymu, polyiexii či synonymii takového druhu, že k nim nelze v češtině nalézt protějšky s odpovídající strukturací. Tak a. titul básně Exits (exit jako východ i jako lékařský termín exitus) nelze s ohledem na kontext přeložit bez obsahové ztráty pouhým jedním slovem, nýbrž např. jako Exily a východy, příp. Odchody a východy. K obtížně přeložitelným prvkům patří také funkční využití gramatického rodu substantiv, především při personifikaci předmětů (např. sch., bulh., maked. topola ,topoľ využité jakožto femininum při zosobnění ženy v milostné básni). Podobné problémy (tj. v souvislosti s personifikací) vznikají přirozeně i v překladech z jazyků geneticky vzdálených, srov. např. n, der Tod (mask.) = smrt (fem.), die Sonne (fem.) = slunce (neutr.), die Fichte (fem.) = smrk (mask.), die Trauer (fem.) = smutek (mask.) apod. Kategorie eufonických prostředků navazujících na obsah, jež je nejčastěji využívána v poezii, zahrnuje mnoho typů. Patří sem mj. etymologické slovní hříčky, např. n. Brecher ~ Verbrecher ,drtič = zločinec', aliterační využití shodného znění slov, např. r. volja všech voľ neje vol'.../... bolej všech hoľneje bol' (A. Blok), n. Wort und Wert, Baum und Bach apod.., využití shodného znění slov a slovních spojení, např. r. Večer útech, I U tech smelých berez— (Chlebnikov) aj. Zvláštní kategorií z hlediska přeložitelnosti je využívání narážek na rovině slova, syntagmatu i věty. Na rovině syntagmatu a věty tu samozřejmě 158 159 nejde ani tak o preklad idiomatických spojení, jež mají v češtině nezřídka pragmatický ekvivalent (srov. a. trim one 's sails to the wind, n. den Mantel nach dem Wiiid drehen, r. deržat' nos po vetru ~ č. kam vítr, tam plášť), nýbrž o prípady, kdy je idiomatických spojení využito v nových obrazných formacích. Patří sem nejrůznější modifikace ustálených spojení a slov, například logické analogie nebo logické opaky existujících výrazů, srov. a. businessgirl jako protějšek k businessman, využití ustálených spojení ve významu přeneseném i doslovném, jako např. a. verše The yawning sack holds economic murder I And wives and childern fiil it with their ciamour = ,Zejíc( pytel [vyhazov] obsahuje existenční vraždu t a manželky a děti jej naplňují nářkem' jsou založeny na dvojznačnosti slova sack (na významu spisovném a hovorovém), proto musí český překlad hledat podobný dvojznačný ekvivalent, který by zachoval slovní hříčku: Vzdouvajíci se padák je existenční vražda I a manželky a děti ho zatěžují nářkem. Také jazyková komika patří k problémové oblasti, kde se často setkáváme s nepřeložitelností, jí však je věnován zvláštní výklad (viz kap.22). Uvedené příklady jen letmo naznačují situace, v nichž se zcela právem uvažuje o nepřeložitelností. Je zřejmé, že obě krajní stanoviska k problému nepřelo-žiielnosti jsou zjednodušující, že je třeba řešit každý případ zvlášť. Míru nepřeložitelných prvků mezi kterýmkoli východiskovým jazykem a češtinou lze sotva kvantifikovat, je pohyblivá, závislá na stupni jazykové kreativity každého literárního textu a v jednotlivostech na víceméně náhodných shodách či rozdílech obou jazyků a kulturních kontextů. Při řešení takových situací sotva pomůže teorie, překladatel se musí spoléhat jedině na vlastní tvořivost a vynalézavost. Poznámky S. Vlachov &. S. Flotil!, Neperevodimoje vperevode. Moskva 1980. 2 P. Eisner, O věcech nepřeložitelných, Slovo a slovesnost 2, 1936, s. 230-238. 3 Je. Eíkind, Poezija ipersvod, Moskva 1963, s. 39-71. - Srov. tézCh. Pagnoulle, Translatíng poems: A precarious balance, Babel 38, 1992, 3, s. 139-148. 34 Jazyková etiketa v překladu Jazykovou etiketu lze pokládat za součást norem, jejichž respektování společnost vyžaduje a zajišťuje tak optimální interpersonální komunikaci. Sémantická a gramatická struktura výrazů je ve všech jazycích určena pragmaticko-společenskými faktory, k nimž patří mj. postavení partnerů komunikace (společenská symetrie nebo asymetrie), společenská úloha adresáta (např. otec, zákazník, učitel, pacient), charakter vztahu mezi partnery (formální, neformální, pozitivní, negativní), situace mezi partnery (soukromá, oficiální) apod.' K vyjadřovacím normám jazykové etikety řadíme oslovení, pozdravy, seznamovací obraty, vyjadřování žádostí, díků, blahopřání, soustrasti, omluvy, uznání, poklony, pokárání atd. Kromě lexikálních a frazeologických prostředků, jež se většinou v jazykové etiketě uplatňují, setkáváme se v češtině (také v němčině, francouzštině a rovněž i v ruštině a dalších slovan- ■ ských jazycích) i s prostředky morfologickými ve formách tykání, vykání, případně ve starší Češtině ve tvarech onkání a onikání. Problémy při překladu vznikají buď z rozdílů v prostředcích jazykové etikety ve východiskovém jazyce a v češtině, anebo z rozdílů v užívání týchž prostředků, podmíněných odlišnou společenskou situacj^Vesměs jde však o takové prvky textu, pro něž se v češtině hledá funkční ekvivalent. S existencí rozdílných prostředků v obou jazycích si překladatel obvykle poradí snáze než s jejich rozdílným užíváním. Tak např. překladatel z ruštiny ponechává v oslovení cizí osoby křestní jméno s patronymikem, případně je zamění příjmením, strohé oslovení příjmením zpravidla doplní, např. pane Zybkine; překladatel z angličtiny vynechá případné křestní jméno manžela u příjmení vdané ženy, yětšinou celkem bez problémů najde funkční ekvivalenty, tj. výrazy a obraty, jež jsou v češtině v podobných situacích běžné. Rozdílné prostředky v jazyce východiskovém a cílovém jsou častým překladatelským problémem u tzv. honorativ, tj. forem tykání a vykání, zvláště tam, kde je jejich rozlišení funkční, tj. kde se váže na určitý obsahový nebo estetický záměr literárního díla. Český překladatel Puškinova Evžena Oněgina je v tomto ohledu např. ušetřen problému, co si počít se známými partiemi Tatjánina dopisu, zatímco překladatel do angličtiny musí vyřešit funkční odstínění hrdinčina kolísání mezi tykáním a vykáním, jež je výrazem jejího citového napětí (...Ja k varn pišu... Ty v snovidenijach mne javilsja... No mne porukoj vaša čest'...), jinými prostředky." Překladatel do češtiny musí zase řešit případy opačné, tj. musí rozlišovat, kdy např. v anglickém textu situace odpovídá českému tykání a kdy vykání. ■ Už J. Levý se zmínil, že o českém překladu anglického you lze napsat celou studii, a ilustroval to na překladech Shakespearových textů, v nichž bez zjevného podnětu originálního znění kolísá mezi tykáním a vykáním týž překladatel (Levý 1983). Rozdílná řešení anglického you a morfologicky nerozlíšených tvarů imperativu dokládá ostatně i mnoho jiných textů, mezí 160 161 nimi i čtyři překlady Carrolovy Alenky v říši divů: a. speak English tu řeší dva překladatelé jako mluvte, dva jako mluv? Překladatelské problémy vznikají také při převádění shodných jazykových prostředků ve shodné platnosti, avšak v rozdílném užití. Překladatel z bulharštiny musí například často řešit společenskou asymetrii, jež neodpovídá českým společenským konvencím, např. situace, v nichž nadřízený muž tyká podřízené starší ženě, zatímco ona jemu vyká, případně kolísání mezi symetrií a asymetrií tam, kde naše domácí konvence uplatňuje komunikační symetrii. Prostředky jazykové etikety někdy mohou korespondovat i mezi jazyky geneticky nepříbuznými, a tak třeba bodré familiární oslovení v 1. os. mn. čísla, jako a. How are we today?, n. Wie geht es um heute?, r. Kak my sebja segodnja čuvstvujem? má v češtině dokonalý formální i funkční ekvivalent: Jakpak se dnes máme? Zdvořilostní obraty při překladu většinou nepůsobí obtíže. Volba českého ekvivalentu je tu vesměs otázkou znalosti, nikoli překladatelské vynalézavosti, a to jak znalosti komunikativní, tj. etiketní hodnoty originálního výrazu, tak i jeho kontextu. Bez znalosti kontextu lze sotva přeložit b. zapovjadaj, zapovjadajte, neboť odpovídá zdvořilostním výrazům nespecifikovaným, jakoprosím, račte, ale i specifikovaným, jakopojďtedále, poslužte si, berte si, posaďte se apod. Právě tak je třeba znát kontext u a. / am afraid, jez odpovídá českému obávám se a bohužel. Jen v kontextu lze správně přeložit větu / am afraid, I havent got that book ~ Obávám se, že tu knihu nemám i Tu knihu bohužel nemám, zatímco věta / am afraid, I haven't a telephone ~ Bohužel nemám telefon je jednoznačná i bez kontextu. U některých zdvořilostních obratů se sémantický a funkční ekvivalent kryjí, u jiných nikoli. Srov. např. b. kážete! ,řekněte, mluvte', jež odpovídá svou komunikační hodnotou č. co si přejete?, neboř. Nu, čto vy!, odpovídající č. Ale jděte!, Ale prosím vás!; vinovat ~ omlouvám se; prosu izvinenija = omluvte mě, prosím; ne serdites' ~ nezlobte se apod. Výrazy a prostředky jazykové etikety patří k těm prvkům literárních textů, jejichž správný překlad je sotva myslitelný bez znalosti nejen jazyka, ale i prostředí, o němž text pojednává. Poznámky 1 M. Rulfová, Problematik der sprachiichen Etikette im Tschechischen. - In: Linguistica X, Praha 1984, s. 79-100. E. Osers, Some Aspccts of the Translation of Poetry, Meta 23, 1978, 1, s. 7 19. 3 A. Macurová, K problémům překladu pragmatických charakteristik textu. - In: O překládáni literatury pro děti a mládež, Praha 1988, s. 18-29. 35 Oslovení jako překladatelský problém o. ■ Motto: Marcellus Vy mate školy. Oslovte to vy! Shakespeare Oslovení patří do skupiny těch problémů, které (samozřejmě i při dobrém "překladu) signalizují cizost originálu, jinak řečeno „dodávají mu lokální či temporální kolorit". Otázka, má-lí být na přeloženém textu znát jeho provenience, či nikoliv, patří do série těch kontroverzních názorů, které jsou v překladatelských kruzích neustále předmětem diskuse (dále jde o to, má-li být překlad pěkný či věrný, aktualizovaný či neaktualizovaný apod.). Spolu s oslovením patří mezi tyto signály i pozdrav, vlastní jména v celém-svém rozsahu, reálie, částečně frazeologismy apod. Abychom mohli správně chápat oslovení jako překladatelský problém, připomeneme si některé okolnosti známé z běžné denní praxe, z životní zkušenosti i z jejich umělecké transpozice. Je pochopitelné, že závažnost oslovení (nebo vůbec jeho výskyt) je v literatuře dána žánrem: např. drama, jehož základním textovým schématem je dialog, má oslovení jako inherentní, textotvorný i stylotvorný element. Podobně je tomu v těch pasážích beletrie, ev. i jiných žánrů, kde je dialog prezentován. Oslovení je především problém sociologický. Promítá se do něho vztah společenské hierarchie (nadřízený, podřízený), někdy i kvalifikace (akademické tituly), věkové rozdíly (starší, mladší), osobní vztahy nejrozma-nitějšího druhu, jako povýšenecky aj. Oslovování hodnostářů (světských či církevních) tvoří samostatný problém (Vaše Excelence, Vaše Svatosti; ruské oslovení hodnostářů Vaše Vysokoprevoschoditeľstvo) a vyžaduje znalost dobových reálií. Do oslovení se promítají i určité konkrétní fáze historického vývoje, tendence spontánní i institucionální. Převratnými společenskými změnami bylo motivováno např. francouzské oslovení citoyen ~ občane, a též ruské tovarišč ~ soudruhu. V systému komunikačních vztahů má tak oslovení své prvořadé místo^ Zajímavé je proto sledovat, jak hlubší společenská přeměna je provázena především masovou, jednoznačnou a přímočarou změnou oslovení. Návrat k tradičnímu českému oslovení pane, paní, k němuž došlo před našima očima, je zajisté nej markantnějším jazykovým symptomem hlubokých spotečen- 162 163 ských přeměn. Institucionalizované oslovení soudruhu (v úředním styku, ve škole, v armádě) se redukovalo na okruh příslušníků strany, z něhož vzešlo. Ostatně i v době paušálního oslovování soudruhu (soudružko) byla jistá diference. Toto oslovení nepřipadalo v úvahu, šlo-li o pacienta, který oslovuje lékaře; naopak bylo monopolizováno ve spojení s titulem akademik. To vše mělo jistě své logické opodstatnění. Z hlediska čistě lingvistického lze říci o oslovení soudruhu tolik, že bylo faktorem fixujícím náležitou podobu vokativu (pátého pádu): jedině soudruhu Vaňku, ale ve spojení s oslovením pane slyšíme zpravidla pane Vaněk (vedle náležitého pane Vaňku). Ve styku s různými institucemi jsme měli do nedávné doby možnost se setkat s řadou případů oslovení neadekvátního. Např. na bytové komisi oslovila referentka žadatele „Podívejte se, Skořepa... " Případy, jako „Novák, pojď sem," nebo dokonce ,J