IZRAELSKO-PALESTINSKÝ
KONFLIKT
MAREK ČEJKA
Stát Izrael
 Cca 9,5 mil. obyvatel, přibl. 75% židovské obyvatelstvo různého původu, 20%
arabské obyvatelstvo – tzv. „izraelští Arabové“ (muslimové, křesťané,
drúzové) nikoliv „Palestinci“, kteří nemají izr. občanství a žijí na okupovaných
územích Západního břehu a Gazy či jsou uprchlíci), 5% - Čerkesové, Arméni,
cizinci, gastarbeitři…
 Dlouhodobě konfliktní oblast
– izraelsko-arabský konflikt od r. 1948 → postupné zklidňování konfliktů s arabskými státy
 podmnožinou je konflikt izraelsko-palestinský (cca po WW1) → řešení dlouhodobě
stagnuje, asymetrický konflikt (výrazně odlišná síla stran a taktika)
 Ekonomická a vojenská síla, relativně dobře fungující demokratický systém v
multikulturní společnosti, velmi široká svoboda tisku a projevu
versus
 Vnitřní napětí v izraelské společnosti (ekonomické, religiózní, vnitro-etnické),
mezi-etnické problémy, korupce na nejvyšších polit. místech,
kolonizační/okupační politika vůči Palestincům
Palestina
 Před rokem 1948 celé území zahrnující dnešní Izrael, Západní břeh (WB)
a pásmo Gazy (G) – tedy teritorium britského mandátu Palestina (1920-
1948) → na základě mírových dohod z Osla jen WB a G (oficiálně
„Palestinská národní autonomie“ – tedy postrádající některé aspekty de
facto státnosti).
 Obyvatelé jsou etnicky a kulturně Arabové – 4,75 mil. (WB a G) – 97%
muslimové, 3% křesťané (řec.-ortodox.), samaritáni – jejichž specifická
lokální identita se začala formovat na sklonku Osmanské říše a rozvinula
se v průběhu konfliktu s Izraelem
 Symbolickým centrem Východní Jeruzalém, de facto centrem však
Ramalláh (sídlo palestinských institucí)
 Poměrně moderní a dynamická, často sekularizovaná arabská společnost
(rozdíly mezi WB a G), ekonomické propojení s Izraelem
versus
 Nedokonalý politický systém, nepotismus, klientelismus a korupce,
radikalismus a terorismus vůči Izraeli, mj. i jako jeden z důsledků
izrealeské okupační a osadnické politiky
Izrael a Palestina v současnosti
Blízkovýchodní konflikt
nebo konflikty?
 Izraelsko-arabský (konvenční války se sousedy od r.
1948 – války v letech 1948-49, 1956, 1967, 1973, 1982,
2006)
 Izraelsko-palestinský (od r. 1948, resp. od r. 1920 –
asymetrický konflikt s prvky občanské války)
 Konflikty v Perském zálivu (1990, od r. 2003)
 Občanská válka v Libanonu (1975 – 1990)
 Konflikty mezi muslimskými zeměmi navzájem (Irák vs.
Irán, Irák vs. Kuvajt, Libye vs. Čad atd.),
 Alžírská válka (1954-1962) – až čtvrt miliónu mrtvých
 Války v Afghánistánu (války v 19. a 20. stol., hlavně od
zač. 80. let 20. století)
 Kurdské konflikty (hlavně na území Iráku a Sýrie)
 Konflikty po Arabském jaru 2011 (hlavně Libye, Sýrie,
Jemen)
– sem spadá i konflikt s ISIS (cca 2014-2019)
Současné blízkovýchodní
konflikty a jejich oběti
Přes řadu rozdílů mají konflikty na
Bl. Východě důležité spojnice
 Většina novodobých konfliktů má kořeny až v 19./20. století,
nikoliv v dobách „pradávných“ (biblických, novozákonních atd.)
 Ve většině případu NEvznikly primárně kvůli náboženství, ale
skrze spor o území, resp. dominanci určitého národa/etnika na
určitém území, jsou to tedy moderní NACIONALISTICKÉ
konflikty
 Až do počátku 20. století nebyly mezi muslimy, židy a křesťany
na Blízkém východě výraznější problémy
 Náboženství začalo hrát v konfliktech výraznější roli až v průběhu
politizace náboženství ve 20. století (zhruba od 70. let)
 Většina ze současných blízkovýchodních konfliktů má kořeny jak
v domácí politice, tak stále nesou důsledky koloniálních aktivit
západního světa (první pol. 20. stol.: Británie a Francie) a
studené války (1946 – 1990, USA a SSSR)
– politika v duchu „rozděl a panuj“, podpora nedemokratických režimů,
import západních ideologií atd.
 Současná komplikovaná a nebezpečná situace je
důsledkem řady okolností a procesů →
blízkovýchodní dění tak nelze zjednodušovat do
černobílých schémat
 K pochopení blízkovýchodního vývoje nestačí
pouze sledovat zprávy a noviny, ale je třeba znát
jak soudobý kontext dění, tak moderní historii
 Jednostranný či tendenční přístup nelze vyčítat
těm, kdo mají s konfliktem osobní sepětí,
případně od něj nemají odstup
 Pokud se však podobné stereotypy a
dezinformace začnou objevovat i u některých
politiků, historiků, politologů, diplomatů
apod., není to v pořádku
České pohledy na izraelskopalestinský
konflikt
 Vyvážené postoje a snaha postihnout konflikt v komplexitě je
mezi osobnostmi českého veřejného života, hlavně politiky,
velmi výjimečné. Výjimkami jsou např. bývalí ministři zahraničí:
Karel Schwarzenberg nebo Zdeněk Petříček.
 Většina dnešního politického mainstreamu od Zemana, přes
politiky ODS, TOP09, Lidovce zaujímají velmi tendenční
postoje. Není překvapující, že na rozdíl od Schwarzenberga
žádný z těchto politiků Izrael systematičtěji nezná ani
nenavštěvoval.
 Specificky jednostranné české postoje vůči Izraeli jsou
kombinací pozitivních i horších českých přístupů:
 pozitivní vazby TGM a disidentů kolem Havla k židům
 romantizace česko-židovského soužití
 idealizace dějinných událostí (dodávky zbraní Izraeli)
 komplexy Čechů z vlastního geopolitického osudu (např. mnichovský
komplex)
 silná islamofobie (Izrael se může stát přitažlivý i pro antisemity)
Blízkovýchodní konflikty souvisí se vznikem
konceptů moderního národa a nacionalismu
v důsledku osvícenství
Nové fenomény konce 19. stol.:
sionismus a arabský nacionalismus
Židovství v diaspoře před vznikem sionismu
 Od roku 70 n.l. (porážka židovského povstání Římany)
se velká část Židů uchyluje do exilu (diaspory) – jejich
situace v různých částech světa je odlišná
 Antisemitismus je přítomen hlavně v křesťanské Evropě
– Židé často lidé podřadné kategorie, život v izolaci a
ghettech
Dlouhá historie křesťanského antisemitismu
a tradiční stereotypizace židů
Tradiční obvinění židů:
• „krevní pověra“ (blood-libel)
• znesvěcování hostií
• trávení studní
• šíření moru a nemocí
• později „židovská světovláda“
Teologické základy křesťanského
antisemitismu:
 Jan Zlatoústý (344–407)
Židé jsou nejhorší ze všech lidí. Jsou chlípní, nenasytní a lakotní. Jsou
to proradní vrazi křesťanů a uctívači ďábla. Jejich náboženství je
zkažené... Židé jsou odporní vrazi Krista, a kdo zavraždí Boha, ten již
nemůže svůj hřích odčinit ani nemůže počítat se shovívavostí a
odpuštěním.
 Sv. Augustin (354–430)
Věrným obrazem Žida je Jidáš Iškariotský, jenž zaprodal Pána za pár
stříbrných. Židé nikdy duchovně neporozumí Písmu a navždy ponesou
vinu za Ježíšovu smrt, protože jejich otcové zabili Spasitele.
 Tomáš Akvinský (1225–1274)
Protože Židé ukřižovali Pána, je zcela legitimní ponechat je navždy
v otroctví.
 Reformace: Martin Luther (1483–1546)
Podpalte jejich synagogy, a co neshoří, mělo by být zaházeno hlínou,
aby nikdy nikdo z toho nemohl zahlédnout ani popel či kámen... aby
Bůh věděl, že jsme křesťané... Měly by být umístěni pod jednu
střechu nebo ve stáji stejně jako Cikáni, aby si uvědomili, že v naší
zemi nejsou pány, jak se vychloubají, ale ubohými zajatci, jak si na
nás u Boha neustále stěžují v hořkém naříkání...
Osvícenství v Evropě
a židovská emancipace
 Po fr. revoluci oddělování
náboženství od státu na
Západě, úpadek katolické
církve a papežské moci
 Na Západě je náboženství
postupně vytlačováno z
veřejného života i ze státní
politiky
Proměny židovství
v průběhu osvícenství
 Obecně je židovská společnost v diaspoře velmi zbožná a vzhledem k
charakteru židovství a velkému důrazu na studium Tóry a Talmudu i
gramotná a často vzdělaná
 V 18. a 19. století osvícenství proniká i do židovských komunit –
HASKALA – hlavním předstvitelem berlínský židovský filosof Moses
Mendelssohn (1729–1786)
 Důsledkem osvícenství je snaha části Židů o EMANCIPACI: rovnost,
svobodu, budování moderní společnosti a často i integraci do většinové
společnosti (ASIMILACI), ale také sekularizaci → potlačení moci
rabínů, zjednodušení náboženství, odklon od jidiš a ortodoxního
judaismu
 v židovském prostředí s velkou zkušeností útlaku se projeví nové
směry západního politického myšlení → velmi silné jsou emancipační –
osvobozující související s liberalismem či levicí – socialismus,
komunismus, bundismus..
 Naopak religiózní židovské komunity – hlavně ve východní Evropě – se
uzavírají více do sebe, vymezují se proti modernitě a vše co ji provází a
posilují svůj náboženský charakter – jedním z největších předmětů
jejich kritiky se stane nová ideologie v židovském prostředí – židovský
nacionalismus, neboli SIONISMUS
Theodor HERZL (1860-1904)
a spis „Židovský stát“ (1896)
SIONISMUS
 sionismus je novodobý židovský nacionalismus a
zároveň emancipační hnutí, který se konstituoval až
v druhé polovině 19. století.
 sionismus nemá tisíciletou historii jako judaismus a je to
hlavně politický pojem
 Základy sionismu položili myslitelé jako Moses Hess
(1812–1875), Leo Pinsker (1821–1891), Theodor Herzl
(1860 –1904) a další, kteří sice byli etničtí Židé, ale
sekularizovaní
 ti chápali sionismus hlavně jako ideu a praktický plán,
který má pomoci ochránit Židy před evropským
antisemitismem
 první sionisté byli nezřídka levicově zaměření pokrokáři
s vlažným vztahem k víře svých předků, chtěli vytvořit
rovnostářskou a pokrokouvou židovskou společnost
 sionistou může být nejen Žid, ale každý člověk, který
sympatizuje s jeho programem (křesťanský sionismus)
Proudy sionismu
 Politický – Nordau, Herzl
 Organický – Achad Ha´am
 Radikální – Berdyczewski
 Socialistický – Syrkin, Gordon, Ben Gurion
 Revizionistický – Žabotinský, Klausner,
Begin
 Náboženský – Mohilever, Reines, Kúk
Obraz „tradičního diasporního žida“ z pohledu
sionistů a snaha o vytvoření „nového žida“
Oživení evropského antisemitismu na přelomu
19. a 20. století a Dreyfussova aféra (1896)
Vznik rasismu a rasového
antisemitismu v 19. století
 Reinterpretace Darwinových materialistických teorií sociálními darwinisty →
pseudověda, která má pomoci obhajobě kolonialismu, kdy je nejvyšší
rasou „bílá“, která má tak zvláštní oprávnění vůči rasám jiným
 Joseph Gobineau (1816-82), Robert Knox (1798-1862), H. S. Chamberlain
(1855-1927) a další → koncept „árijské rasy“ kam židé nespadají
Rozvoj rasového antisemitismu
– cesta k Holocaustu
Židovská Evropa před a po
2. světové válce
ARABOVÉ PŘED VZNIKEM NACIONALISMU
Expanze chalífátu (632-750) Dezintegrace chalífátu (od 850)
Křížové výpravy (1095-1291) Osmanská říše (1299-1922)
ZROZENÍ ARABSKÉHO NACIONALISMU
a v jeho rámci PALESTINSKÉHO NACIONALISMU
 Důležitá kniha od palestinského
arabského myslitele Nadžíba Azúriho:
„Probuzení arabského národa“
(publikována 1905 v Paříži)
 apeluje na všechny Araby v Osmanské
říši k vytvoření velkého arabského
království zahrnující Sýrii, Irák a arabský
poloostrov
 varuje před konfliktem nacionálních
ambicí na Blízkém východě a před
sionismem
Palestina na přelomu 19./20. století
Dokumentární filmy:
https://www.youtube.com/watch?v=q01_zotB
bgw
https://www.youtube.com/watch?v=vSwCPbx
HRYE&list=PLZzclxHDHBVseQCqK-
GQe1AniTaNpeZ_v
Moderní Blízký východ stojí na
troskách Osmanské říše
První světová válka
na Blízkém východě
 Osmanská říše bojuje na straně Německa a
Rakouska-Uherska
 Francouzi - a hlavně Britové - usilují o porážku Turků
na Blízkém východě
 1915 – katastrofa u Galipolli
 Britové hledají nové možnosti jak porazit Turky
 Navazují spolupráci s Araby a jejich vedením
 Arabové chtějí svůj stát, Britové jim ho slíbí za jejich
pomoc při porážce Osmanů
 Viz korespondence šarífa Husajna s McMahonem,
brit. vysokým komisařem v Egyptě, červenec 1915leden
1916
Květen 1916 – tajná Sykes-Picotova dohoda
1920 – konference v San Remo
vytvoření hranic moderního
Blízkého východu v duchu Sykes-Picot
Balfourova deklarace, listopad 1917
Etno-náboženské
složení Blízkého východu
Evropská dominance na Blízkém
východě mezi válkami
Britský mandát Palestina
(1922-1948)
"Sionisté vytvoří pro Anglii malý a loajální
židovský Ulster v moři potenciálně nebezpečného
arabského nacionalismu."
Sir Ronald Storrs,
britský guvernér Jeruzaléma
„Alija“
sionistické přistěhovalectví do Palestiny
 1. alija (1882 – 1903) – asi 35 000 osob, hlavně z hnutí
Chovevej Cijon a Bilu
 2. alija (1904 – 1914) – kolem 40 000 osob z východní Evropy,
kteří přišli hlavně v reakci na antisemitismus v Rusku.
 3. alija (1919 – 1923) – 35 000 osob, hlavně z Ruska a Polska.
Reagovali hlavně na založení „Židovské národní domoviny“
Balfourovou deklarací.
 4. alija (1924 – 1928) – asi 67 000 osob, zahrnovala především
střední vrstvy z Polska osídlující velká města a Židy, kteří
překročili imigrační kvóty do USA.
 5. alija (1929 – 1939) – 250 000 lidí, hlavně sekularizovaní
němečtí Židé, kteří prchali před nacisty; tato alija zásadně
změnila charakter dosavadní židovské populace
 6. a 7. alija nebo také „Alija Bet“(1940 – 1948) – asi 100 000
osob, hlavně lidé prchající před holocaustem či po válce
přicházející z koncentračních táborů; toto číslo je relativně
nízké kvůli britským omezením židovského přistěhovalectví
během druhé světové války.
Život v mandátní Palestině
Život v mandátní Palestině
ZÁKLADNÍ POLITICKÉ PROUDY
v MANDÁTNÍ PALESTINĚ
 ŽIDOVSKÉ SIONISTICKÉ
– Labouristický sionismus (Ben Gurion)
– Revizionistický sionismus (Žabotinský, Begin)
 ŽIDOVSKÉ NESIONISTICKÉ
– Religiózní Židé „starého jišuvu“ (organizace
Agudat Jisrael, Neturej Karta)
 PALESTINSKO-ARABSKÉ
– Kooperace s Brity (rodina Naššašíbí)
– Vyhraněný palestinsko-arabský nacionalismus
(rodina Husajní)
DĚLNICKÝ (LABOURISTICKÝ)
SIONISMUS
 Nejvýraznější politický proud v židovské Palestině
 Vybudování samostatné židovské dělnicko-rolnické
společnosti
 Podpora masového přistěhovalectví do Palestiny
 Kolektivismus, pokrokářství, antiklerikalismus –
zvláště proti ultra-ortodoxnímu judaismu (charedim)
 Důraz na spolupráci s Brity při budování židovské domoviny
 Liberální a pravicoví sionisté vnímaní jako třídní nepřátelé
 Důležité organizace spojené s labouristy: Histadrut, Hagana,
Palmach
 Teoretici: Syrkin, Borochov, Politický vůdce: Ben-Gurion
Izrael dnes podporuje hlavně politická pravice,
ve skutečnosti jsou jeho kořeny, zrod a historie až
do 70. let výrazně levicové
David BEN GURION (1886-1973)
„Pokrok v Palestině“
REVIZIONISTICKÝ SIONISMUS
 Žádal „revizi“ sionismu prosazovaného Ben Gurionem a
Weizmannem.
 Hlavní představitel Vladimír Žabotinský (1880-1940)
 co nejrychlejší vznik židovského státu, nejlépe za
pomoci Velké Británie, případně i bez ní.
 Důraz na národ, sílu, soudržnost, odpor k levicovým
doktrínám
 Na levicové sionisty a jejich strany a odbory pohlížel
jako na „rakovinu na těle sionismu“
 Koncepce „železné zdi“ vůči Arabům
Radikalismus
revizionistického sionismu
Palestinská arabská politika
v éře bristkého mandátu
 Klanová politika
klan Al-Našašíbí
versus Al-Husajní
versus Al-Chalídí
TGM v Palestině (1927)
Počátky
radikálního
islamismu
v Palestině
šejch Izz ad-Dín al-Kassám
(1882–1935)
 Ideový předchůdce Hamásu
 Mládí prožil v době úpadku Osmanské
říše a oslabování islámu na úkor Západu
 Chtěl ve jménu islámu bojovat proti
Italům (Libye) a Francouzům (Sýrie)
a později proti Britům v Palestině
 Po vzniku Muslimského bratrstva má
blízko k jeho idejím
 V severní Palestině zakládá militantní
organizaci „Černá ruka“ a posléze umírá
v boji s Brity
 Stává se předlohou Hamásu, který podle
něj pojmenovává své militantní křídlo a
rakety
Arabské povstání
v Palestině 1936-1939
Britské represe v Palestině
Demografie
britské Palestiny
Násilí a občanská válka
v Palestině 1945-48
Palestinský
uprchlický
exodus
Palestinští uprchlíci dnes
14. 5. 1948 – nezávislost Izraele
POLITICKÝ SYSTÉM IZRAELE
 Prvky britských a osmanských vlivů
 Výkonná moc v rukou vlády - výrazná role premiéra
 Symbolická role prezidenta (7 let)
 Jednokomorový parlament Kneset (120 členů, 4 roky)
 Doposud 24 voleb do Knesetu
 Vysoce proporční volební systém
– Od r. 2014 volební klauzule 3,25 % (do r. 1988 1 %)
 Široké spektrum stran
 První volby v lednu r. 1949
 Neexistence ústavy – pouze 11 „Základních zákonů“
 Často předčasné volby – nestabilita fragmentovaného systému
 Třístupňové soudnictví + náboženské soudy
POLITICKÝ SYSTÉM IZRAELE
PŘEHLED VÍTĚZŮ
VOLEB DO KNESETU OD r. 1949
Zdroj: vlastní zpracování dle State of Izrael – the Knesset, 2021
f
Arabsko
izraelské
konflikty
Hranice Izraele 1949-1967
a rozdělený Jeruzalém
Imigrace do Izraele (alija)
Židé v arabském
a muslimském světě
Alija z muslimských zemí
Izraelští Arabové
 1,890,000, 20 % Izraelců (2022),
přičemž 278 000 ve Východním
Jeruzalémě a na Golanech
(2012)
 1949-1966 pod stanným právem
 Muslimové 84% (převážně
sunnité), křesťané 8% a Drúzové
8%
 Větší část z nich má palestinskou
národnostní identitu a občansky
izraelskou (hlavně beduíni).
Palestinci v 50. letech
 Uprchlická společnost roztříštěná na
území několika arabských zemí, jejichž
vzájemné vztahy nejsou jednoduché →
pal. uprchlíci se často stanou
nástrojem/rukojmím politik arabských
zemí
 Snaha části uprchlíků o návrat či alespoň
získat majetek, ozbrojené infiltrace
fidájínů
 Tvrdé izraelské odvety – Šaronova
„Jednotka 101“ (masakr v Kibijá, 1953)
Palestinské nacionalistické
radikální skupiny
 Po 2. světové válce dominují mezi arabskými radikály
sekulární nacionalisté
 OOP (Fatah, LFOP, DFOP) atd. nacionalisté, nikoliv
islamisté Některé skupiny jsou silně ideologické (radikální
levice – vliv Sovětského svazu během Studené války)
 Islamistický radikalismus je až do 70. let spíše marginální
Nejvýraznější palestinští vůdci
Arafat (OOP/Fatah) Habáš (LFOP) Hawátme (DFOP)
Džibríl (LFOP-GC)
Abú Nidal (ANO)
Fatah a OOP
 Vznikají nezávisle na sobě
 Fatah (1959) – ztělesňoval od počátku pojetí pal.
nacionalismu v duchu idejí J. Arafata (a jeho okolí)
 OOP (1964) – zastřešující organizace více pal.
nacionalistických frakcí, ideje formulovány v
Palestinské národní konvenci
 Orgány: Pal. ústřední rada, Pal. národní rada
(„parlament“), Pal. výkonná rada („vláda“) v čele s
předsedou (Arafat, po smrti Abbás)
 1967 vstoupí Fatah do OOP a začne jí
dominovat
1967
Izraelští politici (60-70. léta)
Po r. 1967 se Arafat stává
vůdčí osobností OOP
JERUZALÉM
 Západní část židovská,
východní část arabská
(před r. 1967 Jordánsko)
 De facto anektován v r.
1967
– Formálně anektován
Knesetem v r. 1980 – tzv.
Jeruzalémský zákon
 Izraelské osadnictví
výrazně změnilo etnické
složení východní
arabské části
– V roce 2008 zde žilo 43%
Židů, 57% Arabů
Chrámová hora v Jeruzalémě
Výstavba izraelských osad po r. 1967
Izraelské osady na
palestinských územích
Izraelští osadníci
Kahanismus
První intifáda (1987 – cca 1992)
1987 – Palestina: Hamás
počátek vzestupu islamismu v Palestině
šejch Ahmad Ismáíl JÁSÍN
(1938–2004)
Hamás: Charita a teror
Palestinský islámský
džihád (od r. 1981)
 Vznikl v 70. letech v pásmu Gazy jako
palestinská odnož Egyptského islámského
džihádu.
 Do čela se postavil Fathi Šikaki.
 Hlavním cílem skupiny se stalo osvobození
Palestiny, likvidace Izraele a jeho
nahrazení palestinskou islámskou
teokracií.
 Hlavní sídlo PID se dlouhodobě nachází v
Sýrii, podpora Asada a Hizballáhu během
války v Sýrii
– finanční vazby na Írán.
 Současným předsedou PID je šejch
Ramadán, duchovním vůdcem organizace
je Abd al-Azíz Auda.
 Oproti Hamásu svou popularitou PID mezi
Palestinci vždy zaostával, neboť nevytvořil
civilní křídlo po vzoru Hamásu.
Madridská mírová konference
 Pozitivní důsledek konce studené války
 říjen 1991, organizují USA (nejvíce zásluha J. Bakera) a SSSR
- jeden z prvních pokusů o nastartování mírového procesu
 účastní se politici všech států Blízkého východu, včetně
Izraelců (Šamir) a Palestinců (Fajsal Husajní)
 snaha nastartovat izraelsko-palestinských mírových jednání a
dialogu mezi Izraelem a arabskými státy
 nemá žádný konkrétní výsledek, ale má důležitý symbolický
význam
 reálný mírový proces startuje až v druhé
polovině roku 1992 poté, co se k moci
dostala Rabinova vláda
Jicchak Rabin a jeho vláda
(1992-95)
Mírový proces z Oslo (90. léta)
Nejdůležitější dohody mírového
procesu 90. let
 Deklarace principů (DoP) - 13. 9. 1993
 Dohoda Oslo I. - 4. květen 1994
 Dohoda Oslo II. - 4. 9. 1995
 Dohoda o Hebronu - 15. 1. 1997
 Memorandum od Wye River - 23. 10. 1998
 Dohoda ze Šarm aš-Šajchu - 4. 9. 1999
Atentát na Rabina – 4. 11. 1995
Izr. premiéři 2. poloviny 90. let
Úpadek mírového procesu
a zhoršování situace po r. 2000
1. a 2. intifáda
Ariel Šaron premiérem
(2000-2005)
Hamás vs. Fatah
vzájemný respekt i konflikt
Výrazné zhoršení vztahů po roce 2006
25. 1. 2006 – vítězství kandidátky Hamásu
ve volbách a posílení konfliktu s Fatahem
 „Změna a reforma“(44,5 %, 74 křesel ze 132)
 2. Fatah (41 %, 45 křesel)
 19. 2. Fatah odmítl vládu národní jednoty (VNJ)
→ Ismáíl Haníja zformoval vládu Hamásu + 4
nezávislí
 Hamás ani po sestavení vlády neuznal Izrael →
Izrael, USA a řada zemí naopak neuznala vládu
Hamásu → ekonomické sankce
 Po Káhirské deklaraci a Dohodě z Mekky
krátkodobě vytvořena VNJ vedená Hamásem
(březen 2007)
 10.–15. červen 2007 – Hamás ovládl Gazu
(krátká občanská válka) → prezident Abbás
vyhlásil výjimečný stav, odmítl VNJ
a jmenoval vlastní vládu
 Došlo k rozštěpu Palestinské autonomie
na dva celky, které deklarují svou legitimitu
 „Hamastán“ vs. „Fatahland“
Netanjahuova éra
(1996-99 a od r. 2009-2021)
Netanjahuův návrat v roce 2009
 Neúspěch politické alternativy strany Kadima (Cipi
Livniová, Ehud Olmert), zároveň paralýza izraelské
mainstreamové levice (Strana práce)
 V domácí politice Bibiho permanentní a konzistentní
snaha ochromovat pokračování mírového procesu
 Bibiho stupňující se hegemonické tendence vyvolávají
spory s částí pravice, hlavně sekulární (nejvíce pak s
Libermanem) – to Bibiho posouvá blíže k charedináboženským
stranám a naopak charedim posouvá k
pravici (v minulosti poměrně obvyklé)
 Bibi se také stává předmětem vyšetřování pro mnohá
podezření z ekonomické kriminality - „teflonový premiér“
 Posilování populistické a manipulativní rétoriky
Vztahy s palestinským vedením omezeny jednoznačně na
Západní břeh a vedení Fatahu (nikoliv Gazu a Hamás),
zároveň však jejich bezvýslednost
a postupně v podstatě nulová frekvence
 Relativní klid na Západním břehu
 Bibi: „Ekonomika, nikoliv politika, jsou klíče k
míru“ (nikoliv tedy řešení otázky Jeruzaléma,
osad, uprchlíků, ..)
 Na Západním břehu to do jisté míry funguje
(určitá ulehčení, investice – např. Rawábí)
 Izolace Gazy (Hamás), nejednota palestinské
politiky, pokračující animozita Fatah-Hamás
(změny za Mursího a Sísího)
 Nárůst napětí v Jeruzalémě – „intifáda nožů“,
individuální teror (souvislost s osadnictvím v
Jeruzalémě a židovským radikalismem)
Palestinská politika
v současnosti
Eskalace konfliktu s Gazou
(2008/9, 2012, 2014)
Donald Trump a Blízký východ
Trumpův postoj k Izraeli/Palestině
 Trumpova volební kampaň není zcela jednoznačná, ale
postupně je silně proizraelská
 Potřebuje hlasy konzervativního evangelikálního Jihu
(křesťanský sionismus, AIPAC etc.)
 Vztahy s Bibim se ukazují jako velmi dobré, viz též
Trumpova pozice k Íránu
 První zahr. cesta směřuje na Bl. východ, paradoxně
nejdříve do Saúd. Arábie (byznys) a až poté do Izraele a
též návštěva Palestiny
 Zelená anexi Golanských výšin a přesun US ambasády
do Jeruzaléma
 De facto konec pozice USA jako nestranného rozhodce při
řešení izraelsko-palestinského konfliktu
„Abrahamovské dohody“ (2020)
Diplomatické vztahy Izraele
se SAE, Bahrajnem (a Súdánem)
Děkuji za pozornost!
Pro další informace sledujte:
http://blizky-vychod.blogspot.com
Publikace:
Judaismus a politika v Izraeli (2002, 2009)
Izrael a Palestina (2005)
Encyklopedie blízkových. terorismu (2007)
Rabíni naší doby (2010, spoluaut.)
Dějiny moderního Izraele (2011)
Lidé svatých zemí (2012)
Rabbis of our Time (2015, Routledge)
Korán, meč a volební urna (2020)