1. Vymezení termínů: Praslovanština, staroslověnština Ø Praslovanština Předpokladem našeho předmětu je, že se slovanské jazyky vyvinuly ze společného jazykového základu (prajazyka): z praslovanštiny (divergentním jazykovým vývojem[1]). Praslovanština není přímo pramenně doložena, nýbrž k jejímu obrazu dospíváme srovnáním jednotlivých slovanských jazyků. Jelikož jsou všechny praslovanské formy hypotetické, jsou opatřeny hvězdičkou: *golva ‚hlava‘. Při této rekonstrukci se využívá lingvistická metoda nazývaná jako historicko-srovnávací jazyková metoda: česky polsky rusky staroslověnsky rekonstruovaná psl. podoba hlava glówa golova glava *golva Pro rekonstrukci praslovanštiny jsou zásadní · staroslověnština coby první spisovný slovanský jazyk (tj. písemně doložený), který vznikl v druhé polovině 9. stol. na bázi jižního dialektu praslovanštiny, · starší fáze jednotlivých slovanských jazyků, zejména stará ruština, jejíž nejstarší texty pocházejí ze 12. stol., a stará čeština, jejíž nejstarší texty pocházejí ze 14. stol. Z tohoto hlediska hraje nejzásadnější roli staroslověnština, neboť představuje jižní variantu praslovanštiny (tzv. bulharsko-makedonský dialekt). Ø Staroslověnština Staroslověnštinou a staroslověnským písemnictvím se zabývá disciplína, která se nazývá paleoslovenistika. Staroslověnština tedy není jazykovým prazákladem, z něhož by se vyvinuly současné slovanské jazyky, nýbrž je jejich nejstarší sestrou. Je jazykem, který vytvořil Konstantin Filozof, a tudíž jazykem umělým ‒ zpočátku byla určena k liturgickým funkcím, posléze se stala jazykem písemnictví. Držela se především v písemnictví národů, které patří do kulturní sféry řecké ortodoxie, zejména Bulharů, Rusů, Srbů (v kulturní sféře západního křesťanství byla její existence velmi komplikovaná ‒ fakticky se zachovala jen u Chorvatů). U těchto národů ovlivnila staroslověnština vznik jejich spisovných jazyků. Vedle termínu staroslověnština se používá také termín církevní slovanština. Vývoj staroslověnštiny 1) Nejstarší etapu jejího vývoje představuje jazyk, do něhož ještě v Byzanci přeložil Konstantin evangeliář. Tomuto jazyku říkáme prastaroslověnština nebo soluňská staroslověnština a jeho základem byl dialekt Slovanů z okolí Soluně. 2) Druhé období představuje staroslověnština moravské redakce neboli velkomoravská staroslověnština. Jedná se o prastaroslověnštinu přinesenou na Velkou Moravu, kde byla přizpůsobena domácímu živému jazyku. Toto vývojové období staroslověnštiny je reprezentováno tzv. Kyjevskými listy, nejstarším dosud známým rukopisem psaným slovansky. Jedná se o 13 stran menšího formátu psaných hlaholicí, jejich obsahem jsou mešní modlitby (zlomek sakramentáře) a tento obsah je přeložen z latiny. Velkomoravská staroslověnština se stala základem dalšího vývoje slovanského spisovného jazyka. V prostředí různých jazyků a kultur, kam se dostal po zániku velkomoravského ohniska, se jeho podoba proměňovala, a proto jej nazýváme staroslověnštinou dané redakce. Rozlišujeme následující čtyři (event. pět s jednou hypotetickou) redakce staroslověnštiny, ze kterých vznikly redakce další: * staroslověnština české redakce, * staroslověnština bulharsko-makedonské redakce, * staroslověnština charvátské redakce, * staroslověnština panonské (slovinské) redakce, * staroslověnština polské redakce (ta je však zcela hypotetická Staroslověnština byla zaznamenávána 2 slovanskými grafickými soustavami: 1. Hlaholicí (vytvořenou Konstantinem Filozofem) 2. Cyrilicí (vytvořenou Konstantinem Prěslavským / Klimentem Ochridským?) MM - texty - Kyjevské zlomky Kyjevské listy, hlaholice Savvina kniga, cyrilice Periodizace praslovanštiny 1. Nostratická fáze[2]: před rokem 8000 př. n. l. 2. Indoevropská fáze: 8000 – 3000 př. n. l. (protoindoevropské jazykové společenství: asi 6000 př. n. l.; klasická indoevropština: asi do roku 3000 př. n. l.) 3. Desintegrace indoevropštiny: 3000 – 1800 př. n. l. 4. Protobaltská fáze (baltoslovanská jazyková jednota): 1800 – 500 př. n. l. 5. Praslovanština Ø Počátek vydělování slovanských dialektů baltoslovanského společenství: 700 př. n. l. – 200 n. l., protoslovanština. Ø Raná praslovanština: 200 n. l. – 400 n. l. Ø Klasická praslovanština: 400–800 n. l. Ø Pozdní praslovanština: 800–1000 n. l.; v tomto období dochází k dovršení nářečního štěpení praslovanštiny – vznik slovanských jazyků 2. Fonologický systém pozdní praslovanštiny Ø Vokalický systém i y u ь ъ e o ę ǫ ě a Ø Konsonantický systém labiály alveoláry palatály veláry okluzívy ústní neznělé p p´ t t´ K znělé b b´ d d´ G nazální m m´ ň semiokluzívy neznělé c´ č znělé dz´ (dž) konstriktivy neznělé s (s´) š ch znělé w w´ z ž laterální l l´ vibranty r r´ aproximanty j Pro fonologický systém pozdní praslovanštiny je rozhodující: ve vokalickém systému: opozice přední – zadní vokál, naopak není relevantní opozice vokalické kvantity; v konsonantickém systému: zejména korelace měkkosti: p – p´, b – b´, m – m´, w – w´, t – t´, d – d´, n – n´, r – r´, ł – l´. Ostatní konsonanty stojí mimo tuto korelaci: pouze tvrdé k, g, ch, s, z a pouze měkké ž, š, č, j, c´,dz´. 3. Periodizace vývoje češtiny Čeština se vyvinula z pozdního dialektu praslovanštiny na konci 10. stol. V rámci jejích dějin se tradičně vydělují následující fáze: Pračeština 1000–1150.[3] Stará čeština 1150–1500. Střední čeština (čeština střední doby) 1500–1775. Nová čeština (moderní č.) 1775–současnost. Tyto vývojové etapy by bylo možno dále vnitřně rozčlenit na dílčí periodizační úseky: Stará čeština raná stará čeština čeština 14. stol. (gotická čeština) husitská čeština 1150–1300 1300–1400 1400–1500 Čeština střední doby humanistická čeština barokní čeština 1500–1620 1620–1775 Nová čeština obrozenská čeština poobrozenská čeština čeština 1. pol. 20. stol. čeština 2. pol. 20. stol. 1775–1848 1848–1918 Pro vývoj češtiny je důležitý faktor externích jazykových vlivů, tj. vlivů jiných jazyků, zvláště: * latiny, * němčiny, * staroslověnštiny (velmi krátce ‒ zřejmě jen na církevní sféru slovní zásoby), * v moderní době vlivu jiných slovanských jazyků (zejména polštiny a ruštiny), * v moderní době vlivu francouzštiny a v poslední době angličtiny. Vývojové kontinuum češtiny za působení jiných externích vlivů znázorňuje následující tabulka: latina, němčina, stsl. lat., něm. lat., něm. lat., něm.[4], pol., ruš., fr., angl. ↓ ↓ ↓ ↓ klasická → psl. západní → dialekt psl. pračeština → stará → čeština střední → čeština moderní čeština Němčina a latina působila na č. poněkud odlišným způsobem, neboť se lišily komunikační sféry, ve kterých tyto jazyky působily: * latina = intelektuální sféra jazyka, * němčina = sféra každodenní komunikace (konverzační jazyk): zejména řemesla, obchod a válečnictví, fenomény související s vyšší civilizační úrovní (prostředí šlechty a městského patriciátu). Sporné je působení obou jazyků ve všech jazykových plánech (modulech): * nepochybný v lexiku, * předpokládaný v syntaxi, * odmítaný ve flektivní morfologii a fonologii. Prameny pro zkoumání vývoje češtiny (obecně všech starších fází každého jazyka): * souvisle psané texty, * doklady slov v cizojazyčných textech, * vlivy nedoložené vývojové fáze jazyka v cizím jazyce, * srovnání nejstarších vývojových fází ostatních slovanských jazyků, * archaické dialekty, * toponyma (místní jména). Pro zkoumání vývoj češtiny je rozhodující přelom 13. a 14. století: čeština ~ před rokem 1300 čeština ~ po roce 1300 čeština jazykem mluvené komunikace = souvisle psané texty nedoloženy čeština jazykem psané komunikace = doloženy souvisle psané památky Do této doby byla čeština jazykem mluvené komunikace, což nám komplikuje možnost jejího poznání, neboť schází základní prostředek celistvé analýzy starého jazyka: souvisle psané památky. Pro poznání pč. a rané stč. jsme proto vedle rekonstrukce odkázáni na příležitostné doklady stč. slov či stč. forem v cizojazyčných textech: * bohemismy, tj. strukturní české jevy v textech jiných jazyků (např. č. střídnice nosovek ve stsl. textech české redakce); * bohemika, tj. česká slova v cizojazyčných textech (zejména česká vlastní jména a termíny, pro něž neměl daný jazyk adekvátní ekvivalenty); * glosy a přípisky, tj. česká slova (ve 13. století již také věty) vepsaná/připsaná do cizojazyčného textu. Zakládací listina litoměřické kapituly – Wikipedie Zakládací listina litoměřické kapituly ________________________________ [1] Jazykovou divergencí vznikají jazykové rodiny vs. jazykovou konvergencí vznikají jazykové svazy. [2] Lingvistická hypotéza o vzdáleném příbuzenském vztahu mezi indoevropskými jazyky a několika dalšími jazykovými rodinami (uralskými, altajskými, drávidskými, jihokavkazskými a semitohamitskými). Původcem teorie je Vladislav Illič-Svityč (inspirovaný učením Holgera Pedersena), který na základě lexikálních shod indoevropských jazyků s jazyky neindoevropských rodin usuzoval společný jazykový prazáklad. Tato teorie je velmi dobře propracována (v zahraničí Joseph Greenberg, Sergej Starostin, u nás Mirek Čejka, Arnošt Lamprecht, Václav Blažek), přesto ji nelze bezpečně ani prokázat, ani vyvrátit [3] Letopočty mají pouze orientační charakter. Vývoj jazyka se realizuje v dlouhých časových intervalech, které se měří spíše v generacích než konkrétních letech. [4] Do roku 1945.