Pravopisné systémy v dějinách češtiny (Pravopisné systémy staroslověnštiny: 1. první (?) slovanská pravopisná soustava hlaholice (?); vytvořena 863 Konstantinem Filozofem; původní hlaholice zřejmě 38 grafémů; patrně inspirována řeckou minuskulní alfabetou (24 znaků), řada grafémů je však originálních, některým z nich snad sloužily jako předobraz symboly orientálních písem; 2. cyrilice, vznikla patrně koncem 9. století v Bulharské říši cara Symeona (předpokládanými autory jsou Kliment Ochridský nebo Konstantin Prěslavský); cyrilice je mnohem více než hlaholice bližší (majuskulní) řecké alfabetě. Konec soustavného užívání staroslověnštiny 1097 v přemyslovském státě jako jazyka písemnictví (jsou však doloženy ojedinělé stopy, např. cyrilicí psaný Levínský nápis nebo Rajhradské glosy). Renesance hlaholice nastala za Karla IV., který přivedl do Emauzského kláštera (1346) chorvatské mnichy (tzv. glagoláše), kteří pro svou církevní slovanštinu používali hranatou hlaholici. Hlaholicí byl v prostředí Emauzského kláštera pořízen staročeský překlad Bible a Comestora. I Primitivní (jednoduchý) pravopis – nedokonalý zápis českých slov latinkou; bez systému a ustrojení jsou zaznamenávány pračeské/staročeské fonémy latinskými písmeny homutne chomútné (poplatek z koní) Zazoa Sázava Často jedno písmeno označuje několik fonémů, nebo naopak několik písmen označuje jeden foném. To je pochopitelně velká překážka správnému porozumění takových zápisů: Cas může znamenat „Čaš, Kaz´, Kas, Kaš, Čas“. Tak byla např. napsána nejstarší doložená česká věta – přípis v zakládací listině litoměřické kapituly z poč. 13. století: Transliterace Pauel dal geòt ploscouicih zemu Wlah dal geòt dolaò zemu bogu i òuiatemu òcepanu òe duema duònicoma bogucea a òedlatu (přejato z Porák, J. Chrestomatie k vývoji českého jazyka. Praha 1979) Transkripce Pavel dal jest Ploškovicích zem´u, Vlach dal jest Dolás zem´u bogu i sv´atému Ščepánu se dvěma dušníkoma, Bogučeja a Sedlatu. II Spřežkový pravopis – specifické české fonémy, pro něž nemá latina zvláštní grafémy, se označují spřežkou, tzn. kombinací dvou, popř. tří (výjimečně čtyř) latinských písmen; první digrafy se objevují již v 11. století [š] kombinace dvou s: naòòe [naše] [ř] kombinace rs: przichodis [přichodíš] Ostrovská píseň – Slovo do světa stvořenie (konec 13. století) Transliterace louo dozveta ztworene. vboòtui zhowano ieò pro euino zreòòenie na zuet pozlano. Devcie dreue porozenie ieòt zveòtouano. Zdauidoua pocolenie boòki wzchouano. Transkripce [S]lovo do světa stvořenie u božství schováno, jež pro Evino shřešenie na svět posláno. Dievcě dřéve porozenie jest zvěstováno, z Davidova pokolenie božsky vzchováno. II.1 Starší spřežkový pravopis – první třetina 14. století; kromě nejstarších dochovaných staročeských legend a částí Alexandreidy nebyl rozšířen, v ostatních písemnostech 1. poloviny 14. století se používá onen výše zmíněný neustálený a ne plně spřežkový způsob. Typickým znakem staršího spřežkového pravopisu je důsledné rozlišování ostrých a tupých sykavek: [s] jako zz [z] jako z [c] jako cz [j] jako g a y [ř] jako rs [š] jako òò [ž] jako s, [č] jako chz [k] obvykle c, někdy k [v] jako w Kvantita označována ojediněle: buď digraficky (obvykle indexově wrabie^e[1]), nebo diakritickým znaménkem (háčkem tăȳem). Důsledné je označování slabikotvorných likvid s průvodním vokálem yr, yl nepoòòkwyrnyl, mylchziu. Zlomek legendy o Panně Marii, poč. 14. století, verše 39 – 43 Transliterace Mezi tăȳem[2] wezrsíeczí wzhoru Vzrsie w hruſſczíe hnyezdo wrabie^e [3] A hayczie gho zzedi wabíe Wrabata ana krsíchzíecze Wzdwihagíu zzíe z hnyezda chtȳecze. Transkripce Mezi tiem vezřieci vzhóru, uzřě v hrušcě hniezdo vrabie, a hájcě jho sedí, vábě vrabata, ana křičiece vzdvíhajú sě, z hniezda chtiece. (přejato z Cejnor, J. Nejstarší veršované legendy. Praha 1964) II.2 Mladší spřežkový pravopis, ustálil se až na počátku 15. století; ne zcela důsledný a variabilní; byl poměrně hojně rozšířen, dokonce byl pravopisným systémem prvních tisků; zčásti byl přejat do polštiny. V označování sykavek reflektoval asimilaci znělosti [s] jako s,ò [z] jako z [c] jako cz, ale také jako c [ř] jako rò, ale také jako rs nebo rz [š] jako òò, ale také jako s,ò [ž] jako zz, ale také jako z [č] jako czz [v] jako w [u-] na počátku slova se psalo jako v- [j] buď g, nebo y [ě] jako ye, ie Podobně jako ve starším spřežkovém pravopise se jen sporadicky označovala kvantita, a to pomocí spřežky: òwee, comaar. Bible drážďanská L 6, 41 – 42 (poslední třetina 14. století) Transliterace Czemu widyòò òuk w uocie bratra òweho, a brzewna, geòòto geòt w twem ocie, neònabdyeòò?A kterak muozeòò rzeci bratru òwemu: Bratrze, ponechay, ath wywrhu òuk z tweho oka, a òam w òwem ocie brzewna newidyòò? Licomiernycze! (přejato z Kyas, V. Staročeská Bible drážďanská a olomoucká, Praha 1981). Transkripce Čemu vidíš suk v uocě bratra svého, a břevna, ješto jest v tvém ocě, nesnábdieš? A kterak muožeš řéci bratru svému: „Bratře, ponechaj, ať vyvrhu suk z tvého oka, a sám v svém ocě břevna nevidíš? Licoměrníče! III Diakritický pravopis kolem roku 1411 v anonymním traktátu Orthographia bohemica (Pravopis český), autorem patrně Jan Hus; pro označení staročeských fonémů, jež nemají odpovídající latinská písmena, se užívá příbuzného latinského písmena rozšířeného o rozlišovací (diakritické) znaménko. V traktátu byly uvedeny dva typy rozlišovacích znamének (tento způsob se ovšem příležitostně objevoval i dříve): a) Znaménko pro označení měkkosti – punctus rotundus (nábodeníčko krátké – tento termín je ovšem pozdní, v traktátu se nevyskytuje), tj. tečka. Později se z něj v češtině vyvinul háček: č, ď, ň apod. Jediný případ, kdy tečka v diakritickém pravopise označuje tvrdou souhlásku je tvrdé [ł], označované jako ĺ[4]. b) Znaménko pro označení délky – gracilis virgula (nábodeníčko dlúhé – tento termín je ovšem pozdní, v traktátu se nevyskytuje), tj. čárka; užívala se pro označení kvantity. Pravopis český, kolem roku 1411 Transliterace Otċe náṡ, genż gſi na nebeíech, poſvieṫ ſie gmie tvé, pṙiḋ kráĺowſtvie tvé, buḋ vuole tvá iako w nebi y w zemi. Chléb náṡ vezdaiſí day nám dnes. (přejato z Havránek ‒ Hrabák ‒ Daňhelka et al. 1964: 521) Transkripce Otče náš, jenž jsi na nebesiech, posvěť sě jmě tvé, přiď královstvie tvé, buď vuole tvá jako v nebi i v zemi. Chléb náš vezdajší daj nám dnes. Ačkoli diakritický pravopis znamenal výrazný pokrok ve vývoji českého pravopisu, pravopis spřežkový hned nenahradil. Naopak oba systémy existovaly vedle sebe, ba se v řadě písařských dílen vzájemně proplétaly a užívaly hybridním způsobem: Porok Koruny české (přejato z Porák 1979: 184) Transliterace Já, Koruna owdowielá Čzeſké zemie, oſiřelá. Obřicená giž žaloſti, Hanbú, ſſkodú y pakoſti, Rozmlúwatˇ chci tedy ſ wámi. Transkripce Já, Koruna ovdovělá České země, osiřelá. obřicená již žalostí, hanbú, škodú i pakostí, rozmlúvať chci tedy s vámi. Celé období 15. a a 1. pol. 16. stol. se vyznačovalo vzájemným prolínáním pravopisu diakritického a spřežkového, který navíc dramatizovalo přejímání hláskových změn, jež se sice rychle prosazovaly v jazyce mluveném, ale do jazyka psaného pronikaly jen pozvolna. J. Porák (1983) např. vyčíslil, že slovo odepříti mohlo být v 16. stol. zapsáno 20 způsoby: odeprzieti odepržieti odepřieti odeprzijti odeprzjti odepřjti odeprzijeti odepržijeti odepřijeti odeprziti odepržjti odeprzjtj… Tato pravopisná nejednotnost byla na závadu v éře knihtisku. Pokus o sjednocení pravopisného úzu češtiny doby střední vyšel z prostředí jednoty bratrské a byl publikován v první Gramatice češtiny roku 1533 v Náměšti nad Oslavou (proto zvané náměšťská mluvnice). V poněkud modifikované formě byl tento systém užit v Bibli kralické. Vyspělá jazyková úroveň tohoto biblického překladu, který se stal vzorem jazykové správnosti, způsobila, že se v tiskařském úzu začal šířit její pravopisný systém, zvaný moderní historickou bohemistikou bratrský pravopis. Tento pravopisný systém se užíval do 90. let 18 století. IV Bratrský pravopis: zpočátku užíván v tiskárnách jednoty bratrské; první návrh publikován v Gramatice češtiny z roku 1533 v Náměšti nad Oslavou (autorem Orthographie Beneš Optát), rozšířen do 90. let 18. století. V poněkud modifikované formě byl tento systém užit v Bibli kralické. Pod jejím vlivem se masově rozšířil v tiskařském úzu (v pravopisném úzu písařském dál panovala dřívější nejednotnost). Bratrský pravopis byl svou povahou kompromisní (hybridní) – obsahoval jak prvky pravopisu diakritického, např. označování kvantity vokálů pomocí čárky nebo měkkosti pomocí háčku (ž, č, ď, ř apod.), tak také prvky pravopisu spřežkového, např. [š] se označovalo jako ſſ. Kromě toho se vyznačoval těmito grafémy: [ou] se psalo jako au, [j] se označovalo jako g, zřídka y, [v] jako w, náslovné [u-] jako v-, po c, z, s se psalo vždy tvrdé y / ý, dlouhé [í] se označovalo pomocí j, v tištěných památkách vysokého stylu se obvykle rozlišovalo l – ł. [ou] jako au [v] jako w [í] jako j [j] se označovalo jako g, zřídka y [u-] jako v- po c, z, s se psalo vždy tvrdé y/ý, ve vyšším stylu se obvykle rozlišovalo l – ł. Bible kralická, L 6, 41 – 42 Transliterace Což pak widjš mrwu w oku bratra òwého, a břewna, kteréž geòt w twém właòtním oku neznamenáš? Anebo kterak můžeš řjcy bratru òwému: Bratře, nechať wywrhu z oka twého, òám w oku òwém břewna nevida? Pokrytče... Transkripce Což pak vidíš mrvu v oku bratra svého, a břevna, kteréž jest v tvém vlastním oku neznamenáš? Anebo kterak můžeš říci bratru svému: „Bratře, nechať vyvrhu z oka tvého, sám v oku svém břevna nevida? Pokrytče... (přejato z Porák, J. Chrestomatie k vývoji českého jazyka. Praha 1979) Bratrský pravopis se koncem 16. století postupně rozšířil v tiskařském úzu. Tento pravopisný systém se vyznačuje – v porovnání s novočeským pravopisným systémem – vyšší mírou variability. Pro ni jsou charakteristické tyto projevy: 1/ některé fonémy anebo jejich kombinace mohou být zaznamenány více způsoby, 2/ dodržování některých pravidel není nutné, popř. v jistých oblastech dochází k neutralizaci pravidel (to se týká např. označování diakritiky u velkých písmen), 3/ dodržování některých pravidel kolísá v souvislosti se změnami fonologického systému (např. kolísání kvantity, distribuce l-ł apod.). Na dodržování pravidel má také vliv mentalita uživatelů „spisovného” jazyka barokního období – v dodržování pravidel je zřejmá jistá dobová benevolence a vyšší míra tolerance kolísání. Transliterace vs. transkripce Transliterace – převod psaného systému z jednoho typu hláskového písma do jiného. Obvykle platí zásada znak za znak. Tento přepis umožňuje jednoznačně identifikovat původní tvar a také zpětný přepis. Při transliteraci staročeských památek se doplňuje pro lepší pochopení textu novočeská interpunkce (srov. v tomto „hand outu“ transliterované ukázky citované z výborů ze staročeských památek nebo jejich edic). Transkripce – převod starého psaného systému (textu) do jeho předpokládané zvukové podoby, a to obvykle prostřednictvím v písmu již existujících grafémů (tj. novočeského pravopisu, s výjimkou označení měkkosti viz‘u „vidím“, ľud „lid“ a dlouhého „jať“ pomocí digrafu ie: viera „víra“, prosie „prosí“. ________________________________ [1] Indexové ^e je napsáno nad e. [2] Ypsilon s háčkem, který značí měkkost – nedůsledné. [3] Indexové ^e je napsáno nad e. [4] Kvůli scházejícímu fontu zde zaznamenáno literou s čárkou, nikoli tečkou <ĺ>.