Změny v proudu řeči Metateze Jedná se o sporadickou změnu, kterou jsou reorganizovány jen některé souhláskové skupiny: inhed > ihned povraz > provaz malženstvo > manželstvo mhla > mlha Apokopa (zánik koncových souhlásek) K této změně je náchylné zejména finální ‑i: nesi > nes raději > raděj Apokopa se projevuje také u zájmenných příslovcí končících na ‑o (často s mezistupněm ‑e): kako > kake > kak sěmo > sem tamo > tame > tam tako > take > tak Artikulační asimilace Asimilace způsobu artikulace dš > dč nadšenie > nadčenie ds > dc dvadsěti > dvadcěti Asimilace místa artikulace dc > c dvadcěti > dvacěti mj > mň mjesíc > mňěsíc čs > c ničs > nic Zjednodušování souhláskových skupin dd > d paddesát > padesát kk > k měkký > měký nn > n Anna > Ana Zánik souhlásky v souhláskové skupině kd > d když > dyž kt > k který > kerý Disimilační změny Změna šč > šť, ždž > žď Nejstarší doklady této disimilace pocházejí ze 14. stol., avšak hlavní fáze této změny spadá do stol. 15. Disimilace proběhla ve spisovné češtině a na území českých dialektů v užším smyslu, kdežto v moravských dialektech se neprosadila: ješče > ještě ščestí > štěstí na púšči > na poušti S touto změnou je paralelní změna ždž > žď: ždžár > žďár Asimilace a neutralizace znělosti Znělostní asimilace je převážně regresivní, tj. znělost/neznělost první souhlásky v souhláskové skupině konsonantů s odlišnou znělostí se mění podle neznělosti/znělosti souhlásky následující. Asimilace znělosti se definitivně ustálila až v průběhu 14. stol., jak svědčí změna psaní některých slov: dchoř > tchoř čbán > džbán kde > gde sde > zde V případě, že se znělá párová souhláska nachází na konci slova před pauzou, podléhá neutralizaci znělosti (neutralizace znělosti se ustálila až na konci 14. stol.): dub > dub knih > knich pstruh > pstruch vrah > vrach vývoj fonologického systému od 15. století Diftongizace ó > uo Změna se týká jen dlouhého ó. Bývá rovněž označována jako rozvinutí labializace. Tato změna kulminuje na přelomu 14. a 15. stol.: bóh > buoh dóm > duom Ve stč. textech se sice objevují nemnohé doklady diftongizace krátkého o, nicméně v dalším vývoji jsou odstraněny: boha > buoha kostel > kuostel Diftongizace ý > eJ Tato změna zasáhla pouze tvrdé dlouhé ý (o vývoji krátkého y viz výše). Diftongizace se realizovala zejména na přelomu 14. a 15. stol. Diftongizace ý v klesavý diftong proběhla ve dvou fázích: 1. Nejprve vznikl diftong obsahující neurčitý střední a středový vokál, který byl blízký fonému e/a. 2. Později (v průběhu 15. století) se prosadila změna tohoto neurčitého vokálu v e. mlýn > mlejn pýcha > pejcha být > bejt dobrý > dobrej Diftongizace ú > oU Tato změna proběhla v souvislosti s diftongizací ý > ej. Obě změny spojuje průběh, chronologie a územní rozšíření (rozdíl je však v míře jejich přijetí moderním spisovným jazykem ‒ viz níže): múka > mouka dlúhý > dlouhý V 15. století se tento diftong zapisoval rozličným způsobem. Nakonec se v pravopisném úzu 16. stol. ustálila podoba , která se držela až do pol. 19. stol., ačkoli je z pramenů zřejmé, že se v 16. stol. vyslovoval jako [ou]. monoftongizace Ie > í V průběhu 15. stol. začala postupně převažovat první i‑ová složka stoupavého diftongu ie. Na konci tohoto století byla v mluveném jazyce završena změnou ie > í: bieda > bída miera > míra viera > víra V jazyce psané komunikace se monoftongizace ie > í prosazovala se zpožděním. Definitivně byla přijata v 2. pol. 16. stol.: její rozšíření brzdila pravopisná tradice, která velela psát dlouhé í diftongického původu jako . Tato změna proběhla na téměř celém území českých dialektů: absentuje pouze v malé části slezských dialektů na dnešním území Polska. Výskyt diftongu ie v kopaničářských nářečích (na moravsko-slovenském pomezí) lze vysvětlit jako výsledek kolonizace těchto horských oblastí slovenskými osadníky (a tudíž jako výsledek externího jazykového vlivu). monoftongizace uO > ú (<ů>) Společně s monoftongizací ie > í proběhla také monoftongizace uo > ú (psáno jako <ů>). Podobně jako v předchozím případě i zde lze předpokládat proces, při němž se posilovala první složka diftongu na úkor složky druhé, až nakonec převážila. Za symptom tohoto procesu by mohla být chápána grafika: diftong se zapisoval jako u s indexovým ^o, tj, <ů>. Hlavní průběh monoftongizace lze klást do 15. stol.: buoh > búh duom > dúm vuoči > vúči Územní rozvrstvení této změny odpovídá rozšíření ie > í, absentuje pouze v malé části slezských dialektů na dnešním území Polska a v kopaničářských nářečích, ve kterých je výsledkem externího vlivu slovenštiny na češtinu. Úžení é > í Hlavní fáze této změny spadá do 16. stol.: postélka > postílka čélko > čílko zelé > zelí dobrého > dobrího Geografický rozsah é > í je značný, nicméně navzdory značnému územnímu rozšíření nepřijal spisovný jazyk tuto změnu v úplnosti. Uprostřed slova se prosadila poměrně důsledně, zejména po měkkých souhláskách: čélko > čílko, žénka > žínka, ale také po konsonantech tvrdých: nébrž > nýbrž, smétko > smítko. Velmi pomalu se prosazovala ve slabice lé: léčiti, létati, mléko. Pomalu se také šířila v koncovkách složené deklinace a deklinace posesivních zájmen: dobrého > dobrího, dobrému > dobrímu, mé > mí. V koncovkách é > í se ustálila rychle tam, kde pomohlo sjednotit deklinační typy: znamení – zelé > zelí, prosí – chválé > chválí. Tento stav v zásadě přijala moderní spisovná čeština, avšak s tím rozdílem, že odmítla výsledky této změny v koncovkách složené deklinace a v některých případech také ve slabice lé. Změna aj > ej V průběhu 15. a 16. stol. se tautosylabická skupina aj změnila na ej: najlepší > nejlepší krajčí > krejčí házaj > házej Původně tato změna proběhla důsledně, což demonstrují následující příklady: hajný > hejný tajný > tejný kraj > krej U jmenovaných forem tato změna způsobila alternaci aj ~ ej. Tyto některé alternace byly v následujícím vývoji odstraněny tendencí k unifikaci formy kořene: hejný X hájiti → hajný tejný X tajiti → tajný krej X krájeti → kraj Změna w > v Jak již bylo výše uvedeno, staročeské w mělo původně bilabiální výslovnost. O jeho bilabiálnosti svědčí jak staročeská grafika (např. slovo pravda je psáno jako prawuda nebo prauwda), tak také častá disimilace neslabičné předložky w v pozici před labiálami: w Prazě > u Prazě. V průběhu 15. stol. se bilabiální artikulace w změnila na labiodentální: w > v. Zbytky původní bilabiálnosti w zůstaly zachovány v severovýchodočeských dialektech.