Lekce 15,16
Konjunktiv prézenta a konjunktiv imperfekta
ve větách hlavních
Co je to „konjunktiv“?
Konjunktiv v češtině nemáme, a tak zvolme velmi pracovní a zjednodušený
způsob, jak jeho základní funkci pochopit. Zatím jsme se v rámci sloves setkali
aktivně s indikativem (v češtině obyčejný oznamovací způsob), imperativem
(rozkazovací způsob) a infinitivem (neurčitek). Nejlepší je srovnat si konjunktiv
s indikativem i proto, že stejně jako indikativ i konjunktiv se rozlišuje v rámci
různých časů (prézenta, imperfekta, perfekta apod.). Zatímco indikativem
mluvčí něco jednoduše a nezaujatě oznamuje (v těchto všech možných
časech), tedy podává emočně nezabarvené, neutrální tvrzení, konjunktiv
oproti tomu má vždy „něco za lubem“, tedy např. zprostředkovává kromě
samotného sdělení i emoce mluvčího, prezentuje rozkaz, zákaz, přání, zkrátka
mluvčí v tomto případě chce sdělit něco ze svého subjektivního postoje. Tímto
způsobem můžeme zjednodušeně vystihnout funkci konjunktivu v hlavních
latinských větách.
Ve vedlejších latinských větách: zde už konjunktiv v řadě případů nemá tento
svůj původní význam subjektivního sdělení, ale vyjadřuje časovou závislost
vedlejší věty na větě hlavní a celkovou podřízenost věty vedlejší vůči větě
hlavní - o tom více až v 17. lekci
nejprve konjunktiv prézenta v hlavních
větách,
tedy subjektivní postoj mluvčího
Naučme se tvořit konjunktiv a přeložit ho, aniž by ještě figuroval v širším
kontextu:
- Tabulka na s. 244 nám ukazuje přehled koncovek, které budeme používat.
Rychle si je prohlédněte a zjistíte, že je lze rozdělit na dvě skupiny.
1. typ koncovek se týká JEN sloves 1. konjugace – kmenová samohláska, ta
tučně zvýrazněná, je -e-, celou koncovku tedy tvoří toto –e- +osobní
přípona (m,s,t,mus,tis,nt,v pasivu pak r,ris,tur atd. – tyto přípony už znáte
z indikativu). Celá koncovka (např. – em,-es,-et) se napojí na slovesný
prézentní kmen. Nepoužíváme tedy žádné suffixy jako např. u indikativu
imperfekta nebo futura, jen měníme kmenovou samohlásku z „a“ (např.
laudamus) na „e“ (tedy laudemus).
2. typ koncovek se týká sloves 2.‒4. konjugace. Zde to funguje také tak, že se
kmenová samohláska užitá v indikativu prézenta změní, avšak tentokrát se
změní naopak na samohlásku -a- (např. z indikativu legis vytvoříme
konjunktiv prézenta legas). Pozor na 2. konjugaci, kde nejde ani tak o změnu
jako spíše o přidání samohlásky „a“ k prézentní kmenové samohlásce „e“
(tedy indikativ prézenta je mones, konjunktiv prézenta moneas).
nepravidelné časování slovesa esse=být
Se slovesem ESSE jsou vždy potíže, takže i v tomto
případě se musíme naučit zvláštní, tedy nepravidelné
konjunktivní časování: s. 245
-sim, sis, sit, simus, sitis, sint
- pokud se sloveso „být“ - esse vyskytne ve složenině, potom standardně
necháme předponu nezměněnu a časujeme jen sloveso být – např.
prosint, adsimus
…uznejte, jde to hezky
Jak přeložím
samotný konjunktiv prézenta?
Konjunktiv prézenta v základním významu vyjadřuje přání nebo
výzvu, případně i důraznější výzvu, tedy rozkaz (ano, lze jím v
relevantní situaci skutečně nahradit imperativ). Univerzálně lze
toto vše vyjádřit pomocí české částice „ať“, ale jde to i jinak:
sim – ať jsem
simus – ať jsme, buďme (nebo buďme!)
laudemus – ať chválíme, chvalme (nebo chvalme!)
ZÁKAZ:
Od této základní výzvy či přání se můžeme dostat až po rozkaz a
potažmo i zákaz. A zde začíná konjunktiv prézenta doslova
válcovat imperativ, neboť od imperativu NELZE vytvořit zákaz.
Zákaz lze v klasické latině vyjádřit pouze pomocí konjunktivu, a to
tak, že před něj dáme zvláštní záporku „ne“,
např. laudemus – ať chválíme; ne laudemus – ať nechválíme,
nechvalme!
tzv. přací věty
Pokud konjunktiv prézenta vyjadřuje přání, aby se něco stalo, nebo aby se
něco nestalo, jsme jen krůček od toho, abychom vytvořili tzv. přací věty.
Jde v nich v podstatě o to samé, jen ještě o něco lépe vystihují přání
mluvčího, takže v českém překladu už mnohdy nepoužijeme částici „ať“,
ale důraznější výraz „kéž“. V latině tomu odpovídá časté zdůraznění
konjunktivního tvaru výrazem „utinam“ = „kéž“ (ačkoli není to nutnost), v
záporném kontextu výrazem „utinam ne“ nebo pouze „ne“ = „kéž ne“.
Každopádně jde vždy o vyjádření přání splnitelného v přítomnosti (nebo
namířeného do budoucnosti), tedy vždy se ptejte, zda položené přání
splňuje tuto charakteristiku:
např. Utinam discas! nebo Discas! = Kéž se učíš! (je to přání maminky,
která se dívá na syna v pokoji a je reálné, že syn se skutečně v danou chvíli
bude učit, syn drží knihu…)
záporná varianta: Utinam ne discas! nebo Ne discas! = Kéž se neučíš!
(přání maminky, která potřebuje pomoct s nákupem, přičemž její syn,
nadějný fyzik, stále leží v knihách, nicméně maminku má nakonec radši než
fyziku a vypadá to, že mamince pomůže)
a nyní konjunktiv imperfekta v hlavních větách, opět
subjektivní postoj mluvčího
Konjunktiv imperfekta nás neodvádí jako indikativ imperfekta do
minulosti. Jeho hlavní funkcí je prezentovat irealitu, tedy neskutečný děj. V
češtině tomu potom v překladu odpovídá podmiňovací způsob vyjádřený
v rozmanitých výrazech slabikou „by“ – já bych, ty bys, my bychom,
kdybychom apod. Děj se situován do přítomnosti – např. Chodil bych (teď)
do školy, ale (teď) je zavřená.
→ tedy rozdíl konjunktivu prézenta a imperfekta:
konj. préz. – AŤ - REÁLNÉ PŘÁNÍ
konj. impf. – podmiňovací způsob – NEREÁLNÉ PŘÁNÍ nebo
jednoduše IREALITA jako taková
Jak vytvořím konj. impf?
Velmi snadno:
vezmu si infinitiv prézenta aktiva (u deponentních sloves si jej hypoteticky
vytvořím, ostatně tomu odpovídá tvar imperativu pro 2. osobu sg., např.
hortare) a k tomuto infinitivu prézenta aktiva připojím osobní příponu
(m,s,t,mus,tis,nt + v pasivu – r,ris,tur apod.)
→laudare + m → laudarem=chválil bych
tzv. přací věty
Taková irealita v přítomnosti se může přetavit opět do tzv. přacích vět.
Princip zůstává stejný jako u konj. prézenta, tedy pro zdůraznění přání
použijeme latinský výraz utinam, v záporu utinam ne nebo ne. Jenže!
Tentokrát nejde o přání, které lze v přítomnosti splnit, ale je to přání, které
s určitostí v přítomnosti splnit nelze. Právě to je hlavní charakteristika
přací věty s konj. impf.:
např. Utinam plueret! nebo Plueret! = Kdyby pršelo! (používejte pouze
jeden český podmiňovací výraz, který upozorní na irealitu v přítomnosti,
zde je to slovo „kdyby“; dívám se z okna ven a na obloze ani mráček)