Geografie Vietnamu a jihovýchodní Asie
(Podklady přednášek a pro studium v jarním semestru 2022) Michal Schwarz
0. Geografie jako obor - vymezení a směry
Geografie je věda nebo interdisciplinární obor, který má dvě základní sekce: sekci přírodních věd a sekci sociálních věd a věd o člověku. Sekci, kterou zkoumají přírodní vědy, dělí Demek et al. (1976: 10) na disciplíny, které se liší konkrétním zaměřením nebo předmětem výzkumu. První dvě jsou obecné, ostatní zkoumají dílčí složky přírodní sféry:
paleogeografie = komplexní zaměření - v minulosti obecná fyzická geografie = komplexní zaměření - v současnosti geomorfologie = reliéf, tj. krajina ve všech vrstvách a způsobech utváření klimatologie = atmosféra
hydrogeografie a oceánografie = vodstvo, tj. hydrosféra
geokryologie a glaciologie = kryosféra, tj. ledový povrch včetně věčně zamrzlých půd
pedogeografie = pedosféra, tj. půdy
biogeografie = biosféra, tj. sféra živých organismů
Sekci, kterou zkoumají sociální vědy a vědy o člověku (tzv. humánní geografie) dělí Cloke et al. (2014) na následující disciplíny s odpovídajícími předměty nebo hledisky výzkumu:
biogeografie = člověk a živá příroda kartografie = mapy
kulturní geografie = kulturní souvislosti
rozvojová geografie (Development geographies) = rozvojové souvislosti
ekonomická geografie = ekonomické souvislosti
environmentálni geografie = souvislosti přírodního prostředí
historická geografie = souvislosti vývoje
politická geografie = politické souvislosti
populační geografie = vývoj osídlení a obyvatelstva
sociální geografie = společnost
geografie města a venkovských oblastí (Urban and rural geographies).
Již z uvedeného přehledu je zjevné, že ani jedna ze zmíněných sfér a disciplín není oddělená od ostatních a všechny se vzájemně prolínají. Tematiku geografie Vietnamu a jihovýchodní Asie lze následně specifikovat jako regionální geografii (Bičík et al. 1994), která se zaměřuje na Asii či specificky jihovýchodní Asii. I samotná jihovýchodní Asie s přilehlými moři a oceány je ovšem velmi rozsáhlou oblastí planety. Každá regionální geografie a tím i geografie Vietnamu a jihovýchodní Asie pracuje se všemi zmíněnými disciplínami, které zkoumají jednotlivé sféry živé i neživé přírody a jejich vzájemné vztahy.
Užité zdroje:
Bičík et al. 1994. Regionální zeměpis I. Úvod do regionálního zeměpisu Společenství nezávislých států, Asie.
Praha: Nakladatelství České geografické společnosti. Cloke, Paul et al. (eds.) 2014. Introducing Human Geographies: Third edition. London - New York: Routledge. Demek, Jaromír et al. 1976. Úvod do obecné fyzické geografie. Praha: Academia.
1. Poloha Vietnamu a jihovýchodní Asie na mapách - kontinent versus ostrovy
V hlubší geologické vrstvě tvoří celou jihovýchodní Asii jedna deska zemské kůry, která přiléhá k jihovýchodní části eurasijského kontinentu - k dnešní Číně. Jihovýchodní Asie se dělí na pevninskou a ostrovní část. Pevninskou část jako celek tvoří Indočínský poloostrov, který se dříve nazýval i Zadní Indie (např. Jankovec et al. 1964). Součástí Indočínského poloostrova je i dlouhý výběžek - Malajský poloostrov, který tvoří západní část Malajsie. Druhá východní část Malajsie leží na severu ostrova Borneo. Protože je ale západní pevninská část na Malajském poloostrově ze tří stran obklopena mořem, které ovlivňuje klima, distribuci obyvatel i ekonomickou infrastrukturu, řadívá se celá Malajsie k ostrovní části jihovýchodní Asie. Ostrovní část jihovýchodní Asie tvoří několik souostroví: Velké Sundy (Sumatra, Jáva, Kalimantan/Borneo a Sulawesi), Malé Sundy (hlavně ostrovy Sumbawa, Sumba, Flores a Timor), dále souostroví Filipíny a zcela na východě je součástí jihovýchodní Asie západní polovina ostrova Nová Guinea, která je politickou součástí Indonésie - východní část ostrova tvoří stát Papua Nová Guinea.
Státy, hlavní města a orientační počty obyvatel, rozloha a zvláštní charakteristika. Kontinentální část (240,5 milionů obyvatel):
Myanmar (Barma) - 53,5 milionů (2017), hl. město Naypyidaw - 1 milion. Rozloha: 676 578 km2 - kulturně starobylý a etnicky velmi pestrý stát.
Laos - 7 milionů, hlavní město Vientiane - 800 tisíc. Rozloha: 236 800 km2 - jediný vnitrozemský stát jihovýchodní Asie.
Thajsko - 69,5 milionů (2018), hl. město Bangkok - 1,5 milionu. Rozloha: 513 115 km2 -jediná nekolonizovaná země jihovýchodní Asie.
Kambodža - 15 milionů, hl. město Phnom Penh - přes 2 miliony. Rozloha: 181 035 km2 -pokračovatel významné říše Khmerů.
Vietnam - 95,5 milionů (2018), hl. město Hanoj - přes 3,5 milionu. Rozloha: 330 363, s dalšími ostrovy 331 689 km2 - země, která je v jihovýchodní Asii nejvíce ovlivněna čínskou kulturou.
Ostrovní část (411 milionů obyvatel):
Malajsie - 33 milionů, hl. město Kuala Lumpur - 1,8 milionu. Rozloha: 329 749 km2 -země, která má část na kontinentu a část na ostrově Borneo / Kalimantan.
Singapur - 5,6 milionů. Rozloha: 618 km2. Přes charakter ostrovního městského státu patří k Singapuru i několik desítek ostrovů (srov. Lexikon zemí, s. 34-35).
Brunej - 450 tisíc, hl. město Bandar Seri Begawan - přes 100 tisíc. Rozloha: 5765 km2 -malý stát obklopený Malajsií na ostrově získal nezávislost na Velké Británii až jako poslední z celé jihovýchodní Asie.
Indonésie - 268 milionů, hl. město Jakarta - přes 10 milionů. Rozloha: 1 904 569 km2 -zemi tvoří více než 13 tisíc ostrovů
Východní Timor - přes 3 miliony, hl. město Dili - přes 200 tisíc. Rozloha: 15 007 km2 -jediná dlouhodobá portugalská kolonie v jihovýchodní Asii.
Filipíny - 101 milionů, hl. město Manila - 1,8 milionu. Rozloha: 300 000 km2 - země je pojmenována po španělském králi Filipu II.
Geograficky k ostrovní části JV Asie patří ještě:
Ve správě Austrálie:
Kokosové ostrovy (500 obyvatel), Vánoční ostrovy (2000 obyvatel) Ve správě Indie:
Andamanské a Nikobarské ostrovy (400 tisíc) • Podrobněji k Vietnamu
Vietnam má rozlohu 330 363 km2 a od severu k jihu má délku asi 2000 km. Vietnam je ze zemí kontinentální jihovýchodní Asie nejlidnatější a má nejdelší pobřeží. V prostřední části má jeho nejzúženější místo s provincií Quáng Binh asi jen 50 km.
Teritoriální vody Vietnamu leží na strategické spojnici mezi Siamským zálivem a Jihočínským mořem na křižovatce jedné z nej vytíženějších tras námořního obchodu mezi Evropou a Blízkým Východem na jedné straně a Japonskem a Východní Asií na straně druhé. Na regionální úrovni leží Vietnam na spojnici jihovýchodní Asie a nově industrializovaných zemí (tzv. čtyř „tygrů" = Taiwan, Jižní Korea, Hong Kong, Singapur), které jsou vzhledem k jej ich rychlému růstu a investičnímu potenciálu přirozenými obchodními partnery (Vú Tu Läp&Taillard 1993: 40-42).
Odlišnosti jednotlivých částí země jsou u Vietnamu výraznější než v případě ostatních zemí kontinentální jihovýchodní Asie. Navíc při poměřování socio-ekonomických vzorců se
ukazuje, že Vietnam je tak variabilní, že jeho jednotlivé typy lze srovnávat s různými a zcela rozdílnými zeměmi jihovýchodní Asie, tzn. Samotný Vietnam je variabilní jako celá jihovýchodní Asie (Vú Tu Lap & Taillard 1993: 88-91).
1) První nejchudší typ je srovnatelný s Laosem a jeho socioekonomickou strukturou s nízkou lidnatostí a nerozvinutým průmyslem. Obyvatelstvo se zde živí téměř výhradně chudým zemědělstvím. Ve Vietnamu se jedná o všechny provincie Severních hor a Severozápadních hor + Lang Son ze Severovýchodní vrchoviny + Song Bé ve Východní nížině.
2) Druhý typ celé Severo-střední části + Středo-střední části (ale bez Hué a Dá Nángu) tvoří oblasti s dominujícím zemědělstvím a kvůli rostoucímu počtu populace nízkým GSP (Global Sociál Product) - tyto oblasti připomínají Myanmar a Vietnam jako celek.
3) Třetí typ připomíná již vyrovnanější socio-ekonomickou strukturu Indonésie a vykazuje všeobecně lepší indikátory: zahrnuje provincie obklopující Hanoj, ale ne ty, co jsou v hospodářsky příznivější zóně směrem po proudu k Tonkinskému zálivu; je sem řazena ještě provincie Phú Yén na jihu Středo-střední části a provincie Bông Nai u Saigonu.
Další tři typy také pokrývají mimoměstská území s převahou zemědělství, jsou ale specifičtější.
4) Čtvrtý typ ve Vietnamu tvoří Centrální vysočina a odpovídá Kambodži s téměř stejným typem zemědělství, hospodářským významem (a využitím) lesů a rychle rostoucí populací.
5) Pátý typ je charakteristický velkou zaměstnaností obyvatelstva v průmyslu a odbytu výroby a služeb v přístavech. To zhruba odpovídá Malajsii a Filipínám. Ve Středo-středním Vietnamu se to týká oblastí okolo Hué a Dá Nángu, na severu provincie Quáng Ninh v Severovýchodní vrchovině, a na jihu všech provincií celé Jižně-střední části.
6) Šestá specifická oblast se ale rázu JV Asie vymyká. Jde o provincie ve vlastních deltách Rudé řeky a Mekongu - zcela rovné záplavové nížiny s téměř výhradním pěstováním rýže -v blízké Asii tomu v zásadě odpovídá Bangladéš.
Dvě poslední oblasti již mají dominantní průmysl:
7) Sedmou oblast ve Vietnamu tvoří města Hanoj a Haiphong, které mají vedle velkého počtu obyvatel navíc ještě i stále významné zemědělství a jejich hospodářská struktura a rozvinutost celkově odpovídá Thajsku.
8) Poslední osmý typ ve Vietnamu zahrnuje Ho Či Minovo město, ti. Saigon a blízkou provincii Bá Ria - Vúng Táu, která slouží i jako přímořské letovisko k víkendovým výletům obyvatel Saigonu. V Saigonu mají vedle průmyslu největší význam služby a tím se oblast podobá Singapuru. Bá Ria - Vúng Táu zase těžbou ropy odpovídá Bruneji, ale i přes odlišné zaměření si Singapur a Brunej si odpovídají hospodářskou produkcí (Vú Tu Lap & Taillard 1993: 88-91).
Literatura:
Jankovec, Miloslav et al. 1964. Zadní Indie a Indonésie (Soubor map „poznáváme svět")- Praná: Ústřední správa geodézie a kartografie.
Lexikon zemí. Svazek 4. Asie, Austrálie, Oceánie. Překlad. Jiří Stach. Praha: GeoCenter International, 1994. Vú Tu Lap & Taillard, Christian. 1993. Atlas du Viét-Nam /Atlat Viét Nam /An Atlas of Vietnam. Montpellier -Paris: RECLUS - La Documentation Francaise.
2. Podnebí, přírodní podmínky a vliv polohy hor a řek na demografii (= vývoj populace):
Povrch a podnebí spolu souvisí. Podle definice lze podnebí chápat jako dlouhodobý režim počasí podmíněný energetickou bilancí, atmosférickou cirkulací, vlastnostmi zemského povrchu a lidskými zásahy (Demek et al. 1976: 65).
Klimatické zóny v jihovýchodní Asii a vliv na rostlinstvo Vietnamu
V základním rozdělení na klimatické zóny převládá v jihovýchodní Asii tropické monzunové klima s deštnými lesy, které zasahuje většinu Barmy a celý západní lem Indočínského poloostrova, kontinentální část Malajsie, většinu ostrovní Malajsie, Indonésie, celé Filipíny a pobřeží Vietnamu a Kambodže. Druhý nej rozšířenější zónu tvoří tropické savany se suchým zimním obdobím - nachází se ve vnitrozemí Indočínského poloostrova, kde zasahuje do východní Barmy, vnitrozemské části Thajska, větší část Laosu, Kambodže, vnitrozemí jižní části Vietnamu a v ostrovní jihovýchodní Asii zasahuje východní polovinu ostrova Jáva a Malé Sundy, tj. menší ostrovy Indonésie a Východní Timor. Třetí zónu vlhkého subtropického podnebí se suchými zimami tvoří severní Vietnam, Laos a severní Barma. Zvláštní chladnější zóna se nachází v horách na Borneu/Kalimantanu, kde se však díky poloze na rovníku nestřídají roční období (Weightman 2011: 38). Na severu jihovýchodní Asie panuje v horách také mírné klima se střídáním čtyř ročních období, přičemž nejvyšší vrcholy jsou stále pokryté sněhem.
V samotném Vietnamu je klima velmi variabilní, což je dálo velkou členitostí terénu a celkovou geografickou lokací země v Asii. Platí, že s výškou klesá průměrná teplota, ale srážky jsou různé v závislosti na monzunu. I když díky monzunu v létě převládá horké a vlhké počasí, celkem je ve Vietnamu identifikováno 11 typů klimatických oblastí (Vú Tu Lap & Taillard 1993: 53):
subrovníková suchá subrovníková polosuchá subrovníková polovlhká subrovníková vlhká tropická suchá tropická polosuchá tropická polovlhká tropická vlhká subtropická polovlhká subtropická vlhká mírná vlhká
Různorodé j sou proto i typy lesního porostu, i když nejvíce převládají stálezelené monzunové lesy a v suchých oblastech savany:
husté stálezelené lesy
husté opadavé lesy a řídké lesy
savany
husté stálezelené horské lesy
smíšené husté lesy a řídké horské borovicové lesy
druhotné lesy a porosty bambusu na plochách, které přeměnila činnost člověka
druhotné savany na plochách, které přeměnila činnost člověka
suché horské porosty
uměle zalesněné oblasti
pobřežní mangrovové lesy
obnovené mangrovové porosty a acidní půdy
obdělávané půdy
Nově se však ve Vietnamu vlivem stěhovavého obdělávání půdy, odlesňovaní a po užívání defoliantů v době válek utváří rozsáhlé oblasti, které jsou jen řídce porostlé suchomilnými rostlinami, tzv. xerofyty.
Vietnam má proto mimořádnou diverzitu přírodních biotopů a tím i např. velký potenciál pro turismus. Větší ostrovy jsou poblíž pevniny jen na severovýchodě a jihozápadě. V pobřežních zónách lze nalézt laguny, na jihu pak mangrovové porosty. Naplavené písky v deltách oddělují sladkou vodu z řeky od příbřežní slané vody a kyselých solisek. Silně užívané aluviálni nížiny protkané kanály a hrázemi obklopují s vyšší nadmořskou výškou aluviálni terasy, na kterých se pěstují plodiny suchým způsobem. Zatímco v příbřežních nížinách a v údolích řek jsou po staletí usedlé komunity, které se zabývají zemědělstvím a rybolovem, kontrastně ve vyšších polohách převládá stěhovavě-střídavé obdělávání půdy, kdy se po vypálení porostu půda při osetí rychle vyčerpá. Kvůli kamenitému terénu a kořenům keřů ani nedochází k orbě, ale zarážením bodce do země se hloubí jednotlivé dolíky pro osivo (Vú Tu Lap & Taillard 1993: 56-57).
Monzun
Jedním z typických rysů jihovýchodní Asie je, že zvětší části zasahuje do tropické zóny a rovníkové oblasti planety, kde jsou díky oceánu nej intenzivnější dešťové srážky. Rovník prochází výhradně Indonésií: ostrovy Sumatra, Borneo/Kalimantan, Sulawesi, severní částí Moluk a dotýká se severních ostrovů indonéské Nové Guineje. Kvůli monzunu, cirkulaci atmosféry a směru mořských proudů je v jihovýchodní Asii největší výskyt tajfunů na zeměkouli - asi 28 ročně, zatímco v jiných částech světa v Indickém a Atlantickém oceánu jich je třikrát méně (Demek et al. 1976: 80).
Monzunové proudění vzduchu protikladnými směry v zimě a v létě ovlivňuje nejen výskyt dešťových srážek, ale i historickou námořní dopravu v Jihočínském moři a podél Vietnamu. Zimní proudění vzduchu ze severu z nitra asijského kontinentu přináší na jih nejen suchý a „těžký" vzduch z chladného vnitrozemí, ale usnadňuje i dopravu podél pobřeží ze severu na jih (viz mapy monzunových proudů - Sterling et al. 2006: 8). Naopak letní monzunové proudění z jihu přenáší nad kontinent (kde v Centrální Asii vzniká podtlak stoupáním vzduchu nad rozehřátou souší) vzduch bohatý na vlhkost z oceánu, kdy kromě období dešťů nastává příznivý čas pro mořeplavbu z jihu na sever.
Zvláštní tvar Vietnamu se projevuje i proměnami vlivu dopadů monzunového proudění. Přesun mas polárního vzduchu působí v severním Vietnamu ostré zimy, které ztrácí svou sílu kolem 16. až 18. rovnoběžky, kudy prochází přirozený předěl mezi severním a jižním Vietnamem. Předěl je zjevný tím, že přibližně od úrovně Dá Nängu směrem na jih se na východním pobřeží nedostavuje zimní počasí a teplota neklesá pod 20 stupňů. V jižní části Vietnamu se chladné teploty vyskytují jen v nejvyšších polohách vrchovin (Vú Tu Lap & Taillard 1993: 54-55).
Povrch
Povrch Vietnamu tvoří ze tří čtvrtin hory a nízké vrchoviny vybíhající z Indočínského poloostrova a jižní Cíny. Stejné proporce platí pro Zadní Indii nebo Indočínský poloostrov jako celek, kde jsou Barma (Myanmar) a Laos výrazně hornaté, naopak v případě Thajska a Kambodže převládá území s nadmořskou výškou do 500 metrů. Podobně jako Vietnam mají i Laos, Thajsko a Barma převažující severojižní orientaci, kdy ze severu na jih vedou pásy hor a údolí velkých řek stékajících z Tibetské náhorní plošiny (Iravádí, Salwin, Mekong), ze severovýchodní Indie (Brahmaputra) a z jižní Cíny (Rudá řeka). Nejvýraznější přírodní hranice má Laos, který na východě od Vietnamu odděluje Annamské pohoří a na západě tvoří naopak velkou část hranice Laosu s Barmou a Thajskem řeka Mekong (Sisouphanthong & Taillard 2000: 17).
Výskyt vysokých hor a rozloha území s vyšší nadmořskou výškou je jeden z rozdílů mezi pevninskou a ostrovní částí jihovýchodní Asie. Horské oblasti s nadmořskou výškou nad 2500 metrů se prakticky nedají hospodářsky využít: zatímco v případě kontinentální jihovýchodní Asie pokrývají plochu 376 tisíc km2, v ostrovní části jihovýchodní Asie jen necelých 39 tisíc km2 (Owens & Slaymaker 2013: 7). Také plocha velehor s nadmořskou výškou nad 4500 metrů je v ostrovní části zanedbatelná: pouhých 22 km2 - vrchol Puncak Jaya na Nové Guineji v Indonésii s výškou 4884 metrů nad mořem. Naopak v kontinentální části jihovýchodní Asie pokrývají nejsevernější oblasti velehor plochu 170 tisíc km2 - jde o výspu Himalájí s pohořím Henduan hlavně na severovýchodě Barmy ve státě Kačin s vrcholy Hkakabo Razi a Gamlang Razi s nadmořskou výškou nad 5800 metrů.
V ostrovní části jihovýchodní Asie se hory soustředí nejvíce v pásu, který vytváří lem celé kry zemské kůry jihovýchodní Asie - jde současně o pás s aktivní sopečnou činností, protože na styku ker zemské kůry na povrch uniká magma a dochází k častému zemětřesení. Celý seismicky aktivní pás hor a sopek se táhne od severozápadu z centrální Barmy na jih přes Andamanské aNikobarské ostrovy, dále vede jihovýchodním obloukem přes indonéské ostrovy Sumatra, Jáva, Malé Sundy a dále již na sever přes Filipíny na Taiwan. Lem sousední zemské kůry pak pokračuje východním obloukem dále na sever k ostrovům Japonska a ke Korejskému poloostrovu (Weightman 2011: 29).
Podle nadmořské výšky lze Vietnam dělit na 3 hospodářské zóny. • Nejméně významnejšou maličké nepřístupné a vyloženě horské oblasti kolem několika vrcholů v nadmořské výšce nad 2600 metrů na severozápadě země. • Co do objemu zemědělské produkce jsou naopak nej významnější nížiny s pěstováním rýže na zavodněných polích, kde je i nejhustší koncentrace vietnamského osídlení. Jde o území s nadmořskou výškou do 600 metrů, které tvoří ve Vietnamu nejen delty Mekongu a Rudé řeky, ale také asi 30 km široký pás nížin podél celého východního pobřeží Vietnamu. Nízkou a zemědělsky vhodnou polohu má i západ jižní části severo-středního Vietnamu. • Mírně vyšší a vyšší oblasti mezi 600 a 2600 metry nad mořem se subtropickým klimatem nejsou ve Vietnamu příliš rozsáhlé. Jde o hory na severu, Annamské pohoří (viet. Truóng son) podél západní hranice severní části a Centrální vysočiny ve středo-jižním Vietnamu. Tyto oblasti sice nejsou ekonomicky příliš významné, přesto ale zajišťují důležitou hospodárkou diverzitu plodin pěstovaných nasucho a hlavně zde se soustřeďuje lesní hospodářství (Vú Tu Lap & Taillard 1993: 54-55). Platí to i pro vyšší polohy Barmy /Myanmaru, odkud dřevo vykupuje Čína v nadměrné míře, která jako na mnoha jiných místech jihovýchodní Asie nevratně poškozuje původní biotopy. V severní Barmě je těžba dřeva jednoznačně nejvíce devastující sektor hospodářství (Tint 2007: 271-272, 276, 286-287).
Podobně v Malajsii jsou přirozené ekosystémy původních lesů nevratně nahrazovány plantážemi olejových palem a gumovníků (Bunnell 2004: 136-137), jejichž masivní pěstování bylo zahájeno v koloniálním období a souviselo s celosvětovým nárůstem automobilismu na začátku 20. století, kdy byly potřeba součástky z gumy.
V severním Vietnamu mají jednotlivé horské pásy (mezi údolími řek) a hlavně Annamské pohoří důležitou roli, protože zachytávají a stahují srážky a vlhkost i z převážně suchého zimního monzunu. Na řadě míst podél severní hranice s Čínou a dále v celém zešikmeném pásu Vietnamu od severozápadu směrem na jihovýchod (tj. od jižních částí provincie Nghe An po DáNäng) se díky přitahování atmosférické vlhkosti téměř neobjevuje suché období, respektive perioda bez výskytu srážek je v délce 0-1 měsíc. Do ostatních částí Vietnamu naopak v zimě směřuje již vysušený vzduch. Obecně lze říci, že v severním Vietnamu se s výjimkou nejjižnějších částí (= od provincie Nghe An směrem na sever) dostavuje suché období v délce mezi 2 a 3 měsíci, zato v jižním Vietnamu trvá suché období více než 4 měsíce (Vú Tu Lap & Taillard 1993: 54-55). Své specifikum má i střední Vietnam: v průběhu vlhkého období je nejvíce zasažen dopadem tajfunů, náhlých povodní a největších ztrát a životech (Goodman 2015: 36).
Soustředění obyvatelstva v nížinách, v deltách, podél řek a mořského pobřeží Vietnam:
Ve Vietnamu jsou nížiny v principu v deltách Rudé řeky a Mekongu, dále pak podél pobřeží. Hustotu zalidnění ve Vietnamu určují vedle blízkosti mořského pobřeží hlavně nížiny protkané říčními kanály vhodné pro pěstování rýže. Dvě hlavní populační centra proto tvoří delty Rudé řeky a Mekongu; třetí více osídlená zóna je pak ve středním Vietnamu okolo míst, kde řeky ústí do moře. Platí, že v průměru má větší hustotu osídlení Delta Rudé řeky (1066 obyvatel na km2) oproti Deltě Mekongu (634 obyvatel na km2), ale naopak samotný Saigon (1879 obyvatel na km2) je hustěji zalidněný než Hanoj (1427 obyvatel na km2). Rozdíly ale nejsou již nijak prominentní, pokud se bere v potaz hustota obyvatel poměřovaná plochou zemědělsky využívané půdy. V tomto případě „populační tlak na plochu" v deltách (909 obyvatel na km2 v oblasti Rudé řeky a 622 obyvatel na km2 v Mekongu) není dramaticky vyšší než horských oblastech. V samotných městských centrech dosahuje hustota zalidnění 1778 obyvatel na km2 v Hanoji a až 4869 obyvatel na km2 v Saigonu (Vú Tu Lap & Taillard 1993: 58-59).
Největší hustota zalidnění v deltách a příbřežních provinciích s řekami v principu odpovídá výskytu a „koncentraci" dominantního etnika Viet / Kinh. Koncem 80. let byla v jižním Vietnamu jediná provincie, kde měli Vietové zastoupení méně než 50 %: Gia Lai - Kon Tum.
V severním Vietnamu byly dvě větší etnické oblasti, kde Vietové nedosahovali 20 %: obě nejzápadnější provincie na severu Vietnamu = Lai Cháu + Son La; na severovýchodním pohraničí s Čínou byl stejný poměr u provincií Cao Bäng + Lang Son. Zónu mezi těmito dvěma oblastmi zaujímá čtveřice provincií Láo Cai + Yén Bái + Há Giang + Tuyén Quang, která měla v součtu rovněž méně než 50 % obyvatel z etnika Viet. (Vú Tu Lap & Taillard 1993: 62-63)
Provincie se zemědělsky nejvíce využívanou půdou (i 80 %) se nachází v deltách Rudé řeky a Mekongu, kde je reverzně nejméně lesů. Naopak v nej zalesněnějších oblastech hlavně v severozápadní polovině celého bývalého Jižního Vietnamu (bez příbřežních provincií Quáng Ngäi, Binh Dinh a Phú Yén) je nad 60 % plochy pokryto lesy. Třetinu až polovinu plochy území pokrývá les v horských provinciích na severním pohraničí s Čínou a v zúžené jižní polovině
severního Vietnamu. Nejméně lesů mají provincie v deltách obou velkých řek a již zmíněná provincie Phú Yén. Možnosti extenze zemědělsky užívané půdy nabízí ještě Centrální vrchovina, na druhé straně zbývající lesy, které zde odolaly všem deforestačním procesům (války, těžba, defolianty), nabízí do budoucna větší hodnotu při jejich zachování (Vú Tu Lap & Taillard 1993: 64-65).
Distribuce obyvatelstva ve Vietnamu je procentuálně nerovnoměrná. Na konci 80. let žilo 27,1 % obyvatel na 8 % území v deltě Rudé řeky a v několika provinciích, které obklopují Hanoj. Dalších 34,7 % obyvatel žilo na 19,1 % území v deltě řeky Mekong; tj. na 27% území se soustředilo téměř 62 % obyvatel. Ve srovnání s tím v horských oblastech severního Vietnamu, které tvoří 43,5 % území, žilo jen 14,2 % obyvatel země. Nejméně lidnaté části Vietnamu tvoří hory na severu (70 osob na km2) a Centrální vysočina (45 osob na km2). Po sjednocení země v roce 1975 proto byla postupně zavedena politika, která měla rozdíly vyrovnat (Vú Tu Lap & Taillard 1993: 40-41). Zpětně však lze konstatovat, že poskytnutá svoboda stěhování za prací a ekonomickými aktivitami tuto politiku efektivně rušila a dnes naopak pokračuje urbanizace a další stěhování obyvatelstva, kde je dostupná práce a především kvalitnější vzdělání.
Jihovýchodní Asie obecně:
Tytéž principy jako ve Vietnamu platí i v ostatních zemích jihovýchodní Asie. Z mapy (Weightman 2011: 62) je zjevné, že kromě delt Rudé řeky a Mekongu ve Vietnamu jsou další nej významnější populační centra kontinentální jihovýchodní Asie podél řeky Iravádí v Barmě a v deltě řeky Chao Praya (též Menam) ústící do Thajského zálivu s hlavním městem Thajska: Bangkokem.
Jiné principy zalidnění platí navíc v ostrovní části jihovýchodní Asie, kde je nej osídlenej ší pobřežní zóna kvůli snazší dopravě a přístupnosti. Za současného stavu hladiny světového oceánu je poměrně vysoký počet malých ostrovů zcela nevhodných k lidskému osídlení. Indonésie tak má kromě více než třinácti tisíc obývaných ostrovů dalších šest tisíc neobývaných ostrůvků (celkem tedy asi 19 tisíc; Forbes 2014: 2-8). Nejmenší ostrůvky a souš bude postupně pohlcovat rostoucí hladina světového oceánu, kdy současně rostoucí teplota vody poškozuje korálový útes. Ostrovy Sumatra a Borneo mají na velké pobřeží záplavové nížiny s mokřady -hlavním populačním centrem je proto Jáva.
Kromě povrchu, tj. nížin, blízkosti řek či mořského pobřeží ovlivňují lidské osídlení jihovýchodní Asie i klimatické změny související s jevem El Nino, tj. narůstající extrémy počasí a teplotní změny, kdy ničivé deště s povodněmi střídají vleklá suchá vedra a zejména ničivé požáry v Indonésii (King 1996: 167).
Literatura:
Bunnell, Tim. 2004. Malaysia, Modernity and the Multimedia Super Corridor. A critical geography of intelligent
landscapes. London - New York. Demek, Jaromír et al. 1976. Úvod do obecné fyzické geografie. Praha: Academia. Forbes, Vivian Louis. 2014. Indonesia's Delimited Maritime Boundaries. Berlin - Heidelberg: Springer. Goodman, Jim. 2015. Delta to Delta: The Vietnamese move South. Há Nôi: The giói publishers. King, Victor T. 1996. Environmental change in Malaysian Borneo. Fire, drought and rain. In: Environmental
Change in South-East Asia. People, Politics and Sustainable Development. Editedby Michael J. G. Parnwell
and Raymond L. Bryant. London - New York: Routledge. 165-189. Owens, Philip N. & Slaymaker, Olav. 2013. An Introduction to Mountain Gemorhpology. In: Mountain
Geomorphology. Eds. Owens, Philip N. & Slaymaker, Olav. London - New York: Routledge, 3-29.
Sisouphanthong, Bounthavy & Taillard, Christian. 2000. Atlas of Laos. The Spatial Structures of Economic and Social Development of the Lao People's Democratic Republic. Chiang Mai: Silkworm Books.
Sterling, Eleanor Jane, et al. 2006. Vietnam: A Natural History. New Haven - London: Yale University Press.
Tint, Lwin Thaung. 2007. Identifying conservation issues in Kachin State. In: Myanmar the state, community and the environment. Eds. Monique Skidmore and Trevor Wilson. Canberra: The Australian National University, 271-289.
Vú Tu Lap & Taillard, Christian. 1993. Atlas du Viét-Nam / Atlat Viet Nam / An Atlas of Vietnam. Montpellier -
Paris: RECLUS - La Documentation Francaise. Weightman, Barbara A. 2011. Dragons and Tigers. A Geography of South, East and Southeast Asia. Third
Edition. Hoboken: John Wiley and Sons.
3. Města a venkovské oblasti
Uvození: Zásadní rozdíl mezi městy a venkovem ve Vietnamu a v jihovýchodní Asii je v nízké dostupnosti dobrých životních podmínek, civilizačního standardu a míře chudoby. Na venkově se málo investuje + nejpomaleji zavádí nové technologie. I ve Vietnamu jsou nejméně rozvinuté nejodlehlejší lokality: v severních horách nemělo v roce 2011 ještě 11 % vesnic zavedenu elektřinu {Results 2012: 66-68), dále asi 41 milionů venkovského obyvatelstva Vietnamu nemělo vodu splňující normy ministerstva zdravotnictví. Naopak zase nadměrná koncentrace obyvatel a spotřeba ve městech vede k znečištění a ekologickým tlakům: v okolí Hanoje a Saigonu už poklesla hladina podzemní pitné vody o 30 metrů a dál dochází k její kontaminaci (Bojo 2011: 57). Velký je také rozdíl mezi majoritními etniky a národnostními menšinami, které obývají hůře dostupné lokality a mají ztížený přístup ke zdravotnictví a vzdělávacímu systému (Hook et al. 2003: 9-10). Podobná negativa se pojí s dědictvím válečných konfliktů, koloniálním odčerpáváním zdrojů a výraznou sociální deprivací. V Kambodži žilo v roce 1997 asi 36 % lidí pod hranicí chudoby, přitom byl obrovský rozdíl mezi městem (12 % v Phnom Penhu) a provinciemi (přes 50 % v Siem Reapu) (Hook et al. 2003: 12-13). K podobnému vývoji došlo v Indonésii, kde mezi lety 1924-1976 strmě narostl podíl velmi chudé venkovské populace z 3,4 na 39,8 %. Za velmi chudé byli považováni ti, jejichž roční příjem nepřesáhl 240 kg rýže nebo 50 USD (s hodnotou z roku 1985) na osobu. Celková produkce rýže sice v tomto období výrazně vzrostla, 40 % nej chudších jí ale naopak konzumovalo méně (Hefner 1993: 13), protože chudší rodiny rodily více dětí jako síly pro polní práce.
Historický vývoj ve Vietnamu: Města vznikala v jihovýchodní Asii kolem tržišť a sídel vládnoucích rodů. Pevnosti se ve Vietnamu stavěly na obranu podle čínského čtvercového vzoru. První postavil roku 255 př. n. 1. král An Duong Vuong v Cô-Loa v provincii VTnh-Phú. Systematická síť pevností se později budovala již i s prvky evropské architektury v Saigonu (1790), Nha-Trangu (1793), Hué + v Hanoji (1805) a na dalších místech (Whitfield 1976: 45). K urychlení urbanizace došlo ve Vietnamu na začátku 20. století za soustředění zemědělské výroby a stavby továren. Zejména na jihu se mezi lety 1901-1920 zvýšil počet obyvatel velkých měst: Saigon 47.577 -> 83.135, Cho Lón 63.237 -> 83.135, Gia Dinh 217.351 -> 276.241 (Duong Trung Quôc 2001: 20) nebo tam, kam se dostaly rozvojové investice: Rach Giá 102.389 -> 233.987, Trá Vinh 185.164 -> 227.108, Long Xuyén 151.001 -> 194.388, Sóc Trang 155.116 -> 195.288, Bac Liéu 87.877 -> 179.305, Can Tho 226.978 -> 317.639, Ben Tre 216.186 -> 261.403.
Přes urbanizaci však postupně došlo k procentuálním nárůstům obyvatelstva i mimo výrazná populační centra. Díky globalizaci technologií a zavádění hnojiv se ve 20. století dramaticky zvýšila a stabilizovala produkce rýže - hovoří se o tzv. zelené revoluci (Rigg), díky které se po 2. světové válce ve většině zemí jihovýchodní Asie již neobjevují hladomory a s lepším pěstováním roste počet obyvatel i na venkově. Například v Centrální vrchovině žilo na přelomu
19. a 20. století 240 tisíc obyvatel, roku 1960 už 600 tisíc, roku 1976 už 1,2 milionu, roku 1985 dva miliony a po roce 2000 již 4 miliony (Parker 2005: 26). Tento nárůst ale neznamená pokles chudoby a míry sociálních tlaků - jde o důsledek možnosti nakrmit více lidí (viz vývoj v Indonésii v závěru úvodní části).
Lidnatost v JV Asii a vývoj podílu městského obyvatelstva ve Vietnamu po válce: Vietnam je jednou z nejhustěji zalidněných zemí jihovýchodní Asie: kolem roku 1990 byl se 195 obyvateli na km2 třetí po Singapuru (4320 obyv./km2) a Filipínách (216 obyv./km2). Ve srovnání s Vietnamem měly dvakrát řidší osídlení Thajsko s Indonésií a třiapůlkrát řidší osídlení měly Myanmar, Kambodža a Malajsie. Nejméně lidnatý byl Laos s 15 obyv./km2. Lidé ve Vietnamu ale obývali spíše delty řek než samotná města. Podíl městského obyvatelstva byl ve Vietnamu po válce pouhých 19,7 % - šlo o osmé nej nižší pořadí ze všech deseti zemí jihovýchodní Asie. O něco výš byl i Laos a níž byly už jen Kambodža a Thajsko (11-17 %). Výjimku tvořil městský stát Singapur (100 %), který následovaly Brunej (59 %) a Filipíny (41 %). Střední hodnotu v regionu (24 až 35 %) měly Indonésie, Malajsie a Myanmar. Za první dekádu poválečného rozvoje se podíl městského obyvatelstva Vietnamu zvýšil na 23,1 % roku 1998 (Trán Anh Tho 1998: 10), roku 2009 dosáhl úrovně 29.6 % a nyní činí přibližně 35 %. Pro jihovýchodní Asii j sou dnes typická velká městská centra a absence středně velkých měst. Středně velká města má díky federálnímu uspořádání jen Malajsie a pak Filipíny kvůli rozvoji hospodářství za Španělské nadvlády (Vú & Taillard 1993: 72-73).
Distribuce obyvatelstva ve Vietnamu: Obyvatelstvo je ve Vietnamu rozšířeno nerovnoměrně. Na konci 80. let žilo 27,1 % obyvatel na 8 % území v deltě Rudé řeky a v provinciích u Hanoje + 34,7 % žilo na 19,1 % území v deltě řeky Mekong. Ve srovnání: na 43,5 % území hor žilo jen 14,2 % obyvatel. Po sjednocení země v roce 1975 byla zavedena politika, která měla rozdíly vyrovnat, ale poskytnutá míra svobody stěhování za prací obnovila tlak na urbanizaci. Přes menší počet obyvatel v deltě Rudé řeky a její až druhotný ekonomický význam oproti deltě Mekongu, mělo okolí Hanoje největší koncentraci obyvatel (1018 osob / km2) v kontinentální jihovýchodní Asii; v ostrovní části měla více jen Jáva v Indonésii. Rozsáhlá delta Mekong má nicméně hustotu obyvatel ani ne poloviční (445 osob / km2), přitom naopak obyvatelstvo Saigonu (2,8 milionu roku 1989) bylo třikrát početnější než obyvatelstvo Hanoje a Haiphongu dohromady (0,9 milionu roku 1989). Nejméně lidnaté části Vietnamu tvoří hory na severu (70 osob/km2) a Centrální vysočina (45 osob/km2) (Vú & Taillard 1993: 41-48).
Města a venkov ve vztahu k ekonomickým podmínkám: Města přitahují obyvatelstvo za prací a dostupnějším vzděláním. Je prokázáno, že vzdělaní mají méně dětí. Ve Vietnamu a Thajsku nyní klesá porodnost k rovnovážné úrovni 2,1 dětí na 1 ženu, ale v Laosu a Kambodži zůstává porodnost vysoká. I další ukazatele (očekávaná délka života, dětská úmrtnost a podvýživa, výskyt malárie) jsou horší v Laosu a Kambodži + ve Vietnamu v Centrální vysočině. Velká městská centra sice již byla zbavena malárie, ale v Kambodži, Thajsku a později i ve Vietnamu se šířila epidemie HIV. Větší rovnost mezi pohlavími v přístupu ke vzdělání má Vietnam, o něco hůř j e na tom Thaj sko, j eště hůř Laos a Kambodža - u těchto dvou zemí to je dáno i velkým podílem obyvatelstva národnostních menšin s nízkou úrovní základního vzdělání a velmi špatnou návštěvností středních škol, která je nejnižší v Asii (Hook et al. 2003: 11). V mimoměstských oblastech v Laosu jsou pro vzdělání preferováni chlapci ne jen z tradičních, ale i bezpečnostních důvodů - školy jsou od vesnic často hodně daleko. To dále rozvírá nůžky mezi městy, kde zůstávají chlapci s lepším vzděláním, a vesnickými domácnostmi, které raději spoléhají na pracovní sílu většího počtu dětí. Průměr 4,9 porodů na ženu se v provinciích Laosu zvyšuje až 7,3 porodů (Hook et al. 2003: 14-15).
V Thajsku je vzdělání dostupné stejně pro obě pohlaví, muži jsou mírně upřednostněni ve Vietnamu a výrazněji v Laosu a Kambodži; situace se liší dle provincií - nejlépe jsou na tom hlavní města a ve Vietnamu delta Mekongu (Hook et al. 2003: 116-119). Přestože přítomnost řeky patří k pozitivním ekonomickým faktorům, má obyvatelstvo vietnamské části Mekongu o 7 až 17 % nižší příjmy než je celostátní průměr i kvůli nízké industrializaci. Pěstování rýže je však impozantní: z delty Mekongu (=12 % rozlohy a 20 % obyvatel země) pochází 35 % zemědělské produkce státu. Kvůli hustému osídlení a nízkým výkupním cenám však zůstávají příjmy na osobu malé a zisk nebývá reinvestován zpět do sociálního vývoje. Neexistuje reverzní fond, který by pokryl nečekané škody z náhlých povodní a výkyvů trhu. Obyvatelstvo proti nim není nijak zajištěno a musí odejít. Pozn. pravidelné povodně neškodí, naopak zajišťují přísun půdních živin a naplnění vodních zásobníků pro zbytek roku.
Města a venkov ve vztahu k etnicitě:
Vietnamské obyvatelstvo dominuje v nížinách a ve městech - tím se podobá čínské populaci v jihovýchodní Asii, kdy původní obyvatelstvo osídlí méně výhodný venkov. Například v Malajsii žije 75 % Číňanů ve městech, naopak 85 % Malajců žije ve své zemi na venkově. Na rozdíl od Malajců se ale Číňané často po období ekonomické aktivity vrací zpět na čínskou pevninu, naopak Malajci se nestěhují (Henderson et al. 1970: 78-80).
V jihovýchodní Asii zažil největší ekonomický boom Singapur jako jeden ze čtyř „malých tygrů", mezi které patří ještě Hong Kong, Jižní Korea a Taiwan. Singapur má ze zemí jihovýchodní Asie i nejvyšší podíl čínského obyvatelstva: 74 % podobně jako města v Malajsii. Díky masivní kontrole, vzdělání a moderním reformám došlo v Singapuru v letech 1960-1985 k růstu životního standardu na čtyřnásobek (Aldcroft 2016: 169).
Pozitiva urbanizace spojená s dostupností vzdělání, zaměstnání a lepší kvality života nejsou nutně spojena rovností příležitostí pro všechny skupiny. Při živelné urbanizaci a neefektivní správě dochází i ve městech k nárůstu podílu chudých, zneužívání sociálních tlaků, posilování nerovnosti, ekonomickému využívání a vzniku slumů, tj. skupin tzv. vyloučených obyvatel, kdy jde nejčastěji o nepůvodní populaci z chudých lokalit a národnostních menšin (Rigg & Tai-CheeWong2011)
Dodatek: Číňané ve Vietnamu: Číňané tvořili ve Vietnamu asi 1,5 % obyvatel, celkem jich v moderní době bylo nejvíce kolem 1 milionu. Nejvíce Číňanů žilo koncentrovaně v oblasti Saigonu (11 % obyvatelstva: konkrétně 430.000 jich žilo v Cholonu), jinde vždy do 5 %.
V principu se Číňané ve Vietnamu soustředili ve 3 souvislých oblastech.
A) na severu Vietnamu v provinciích Bäc Thái (2,6 až 3,9 %), Há Giang + Tuyén Quang + Quáng Ninh (1,8 až 2,2 %) a v provinciích VTnh Phú a Há Bäc (1 až 1,5 %).
B) v oblasti Saigonu (11 % - obchodníci vyhledávali bezpečí Saigonu, který byl za válek chráněn před boji) a v sousedních provinciích Dông Nai (5,4 %), Song Bé + Lám Dông (1,8 až 2,2 %) a Binh Thuan (1 až 1,5 %).
C) Poslední zóna vznikla vylidněním lokalit u Saigonu: Číňané se přesunuli na západ do cípu provincií Minh Hái, Sóc Träng, Can Tho, Kién Giang (vše 2,6-3,9 %) a do vnitrozemí provinciích An Giang, VTnh Long a Trá Vinh (1-1,5 %) (Vú & Taillard 1993: 110-111).
Literatura:
Aldcroft, Derek, H. 2016. Education and development. The experience of ťhe Four Little Tigers. In: Asia Pacific Dynamism 1550-2000. Eds. A.J.H. Latnam & Heita Kawakatsu. London - New York: Routledge, 169-183.
Bojo, Jan. 2011. Vietnam development report 2011: nátur al re source s management (English). Washington DC: World Bank.
Duong Trung Quôc. 2001. ViétNam nhůng sukién Uch sů (1919-1945). Há Nôi: Nhá xuatbán Giáo duc. Hefner, Robert W. 1993. The Political Economy of Mountain Java. An Interpretive History. Berkeley - Los
Angeles - London: University of California Press. Henderson, Lary. 1967. Vietnam and Countries of the Mekong. Camden - Toronto: Thomas Nelson & Sons.
Hook, Jacob & Novak, Susan & Johnston, Robyn. 2003. Social Atlas of the Lower Mekong Basin. Phnom Penh:
Mekong River Commission. Parker, Edward. 2005. Vietnam (Countries of the world). London: Ewans Brothers Limited. Results 2012 = Ket qua tdng dieu tra nông thôn, nông nghiép vá thůy sán nám 2011. Results of the 2011 Rural,
Agricultural and Fishery Census. Ed. long cue thông ké/General Statistics Office. Há Nôi: NM xuät bán
Thong ke, 2012.
Rigg, Jonathan & Tai-Chee Wong. 2011. Contestation and exclusion in Asian urban spaces. Asian Cities, Migrant Labour and Contested Spaces. Eds. Tai-Chee Wong & Jonathan Rigg. London - New York: Routledge, 3-26.
Trán Anh Tho. 1998. Viet Nam Hinh än vá An twang. Há Nôi: Nhá xuät bán Giáo due.
Vú Tu Lap & Taillard, Christian. 1993. Atlas du Viét-Nam / Atlat Viet Nam / An Atlas of Vietnam. Montpellier -
Paris: RECLUS - La Documentation Francaise. Whitfield, Danny J. 1976. Historical and Cultural Dictionary of Vietnam. Metuchen: Scarecrow Press.
4. Vnitřní administrativní členění Vietnamu a států jihovýchodní Asie
Úvod
Tradičně bylo území jihovýchodní Asie členěno reliéfem krajiny a skutečným osídlením lokálními etniky v údolích, na ostrovech a na pobřeží, tj. ne státní hranicí. Zejména v odlehlejších pomezních oblastech se představitelé lokálních etnických skupin snažili udržovat aktivní poddanství formou daní, darů a tributu královským rodům hned s několika blízkými mocenskými centry. Například horská etnika thaj sko-indočínské oblasti nezřídka platila daně třem až pěti hegemonům, například do laoského Luang Phrabangu, vietnamského Tonkinu a jihočínského Kantónu + nižším regionálním správcům. Aktivně tím snižovala riziko, že je hegemoni z pozice síly poškodí. Vztahy mezi elitami byly v tradičním světě považovány za plně dostačující. Teprve příchod moderního zeměměřičství, kartografie a vymezování asij ského území mezi sféry vlivu evropských mocností přinesly nový prvek a vymezování území i bez ohledu na jeho populaci (Tongchai 1994: 98-99).
S ohledem na etnickou nebo regionální pestrost bývá administrativa na nižších úrovních odlišná nebo ne zcela jednotná i v rámci jednotlivých soudobých států jako jsou zejména Malajsie, Indonésie a Barma (Myanmar).
Základní vnitřní administrativní dělení zemí jihovýchodní Asie
U každé země je třeba znát vždy počet administrativních jednotek na nejvyšší úrovni.
Vietnam: má 58 provincií a 5 samosprávných měst = municipalit. Podrobněji v samostatné sekci následující po přehledu ostatních zemí.
Singapur: od roku 2001 má 5 distriktů (mezi které se dělí i 63 ostrůvků). Distrikty: centrální, severozápadní, severní, jihozápadní, jihovýchodní. V praxi se nižší administrativa realizuje na úrovni 30 městských částí {town) a 34 venkovských částí (mukim), které i svým názvem odkazují na původní správu: jde o slovo arabského původu s významem „obec" z doby, kdy v Indonésii, Malajsii a v Bruneji fungovala správa islámských sultanátu.
Brunej: se dělí na 4 distrikty (daerah) a ty se dále dělí na 38 částí mukim (viz výklad u Singapuru). Od západu na východ jde o tyto distrikty s počtem mukimů: Belait (8), Tutong (8), Brunei-Muara (17 i s hlavním městem) a nej východnější od ostatních oddělený Temburong (5). Jednotka mukim dále řídí nejnižší úroveň vesnic (kampung).
Východní Timor: se dělí na 13 municipalit (distriktů), z nichž Oecusse je nejzápadnější přímořský distrikt oddělený od ostatních, tj. sdílí pozemní hranice jen s Indonésií. K distriktu hlavního města Dili zase patří druhá část: ostrůvek Timor. Distrikty se dále dělí na 64 nižších správních celků, ty na 442 vesnic (sucos) a ty dále na 2225 nej menších aldeias.
Indonésie: dělí se na 34 provincií, ty se dále dělí na nižší správní celky: regencie (kabupaten) a ty se dále dělí na města (kota), ty dále na malé distrikty a ty dále na vesnice (desa) nebo městské čtvrti (keluraharí). Jedinou výjimkou je nejzápadnější provincie Aceh, která zachovává původní dělení na jednotky mukim a podjednotky gampong. Nižší úrovně administrativy mají řadu místních odlišností co do terminologie a funkce - jejich představitelé si ani nemusí být rovnocenní z hlediska tradiční hierarchie a rituální úcty. Co do souše je nej větší nej východnější provincie Papua na ostrově Nová Guinea. Největší koncentrace měst a městských správních jednotek je na ostrově Jáva.
Malajsie má federální uspořádání a dělí se na 13 států a 3 zvláštní federální teritoria, kdy dvě jsou městského typu (Kuala Lumpur, Putrajaya) a jedno (Labuan) odpovídá ostrovům. Východní část na ostrově Borneo/Kalimantan má jen dva územně velké státy: východnější Sabah, západnější Sarawak a blízko jejich vzájemné hranice je federální distrikt Labuan. Zvláštností Sarawaku je, že obklopuje dvě oddělené části Sultanátu Brunej, který není součástí Malajsie. Malajsijské státy se dělí na distrikty a ty se dále dělí na mukimy. Sabah a Sarawak se však dělí na divize (malajsky bahagiarí). K Singapuru má nejblíže stát a bývalý sultanát Johor - osoba, která zastává post dědičného johorského sultána (nyní Ibrahim Ismail) je oficiální představitel tohoto malajsijského státu.
Filipíny: volně se nejprve dělí na 3 ostrovní oblasti (Luzon, Mindanao, Visayas). Skutečné nej vyšší administrativní jednotky však tvoří 17 regionů (rehiyorí) včetně jedné Muslimské autonomní oblasti Bangsamoro na Mindanau. Regiony se dále dělí na 81 provincií (lalawigari). Provincie pak zahrnují 146 měst, 1488 samosprávných městských oblastí a 42.036 okrsků na nejnižší úrovni, kterým se říká barangays
Kambodža: dělí se na 25 provincií (khaeť), z toho jednu tvoří samosprávná oblast (reach thani) hlavního města Phnom Penh. Provincie se dále dělí na distrikty (srok), ty se dále dělí na komuny (khum) a komuny se na nejnižší úrovni dělí na vesnice (phum). Málo lidnaté jsou horské provincie na severovýchodě: Ratanakiri a Mondulkiri (řídce lidnaté a podobného charakteru jsou ostatně i sousední vietnamské provincie Kontům, Gia Lai a Däk Lák).
Thajsko: dělí se na 76 provincií a dvě zvláštní oblasti na stejné úrovni: turisticky známé město Pattaya a hlavní město Bangkok (Krung Thep). Všechny provincie se dále dělí na 878 distriktů (amphoe) + 50 distriktů hlavního města (kheť). Všechny distrikty se dále dělí na 7255 subdistriktů (tambon), které se ale v případě hlavního města jmenují khwaeng. Nejmenší provincie j sou v okolí hlavního města Bangkoku, j inak j e dělení na provincie v případě Thajska podobně jako u Vietnamu relativně rovnoměrné.
Laos: má též relativně rovnoměrné dělení na 17 provincií (khoueng) a oblast hlavního města Vientiane na hranici s Thajskem. Provincie se dále dělí na jednotky, kterým se říká muang- ty
často odpovídají lokálnímu rozšíření jednotlivých etnik. Na nejnižší úrovni je jednotka ban -pokrývá přilehlé oblasti malých vesnic a jednotlivá malá města. Přes tradiční kulturní centrum v Luang Phrabangu je příznačné, že hlavní město Vientiane a dvě regionální centra v jižní části Laosu: Savannaketh a Pakse jsou u hranic s Thajskem. Zároveň všechna 4 zmíněná města (Luang Phrabang, Vientianne, Savannaketh, Pakse) leží při řece Mekong (Sisouphanthong & Taillard 2000: 17).
Barma/Myanmar: dělí se na 14 nej větších jednotek, z toho 7 států a 7 oblastí. Tyto celky ze značné části respektují pestré rozložení hlavních etnických skupin (současných i historických), podle kterých se i jmenují (státy Kačin, Shan, Mon, ...). Každý stát nebo oblast se dále dělí na 2 až 11 distriktů, kterých je celkem 63. Ty se pro zjednodušení dále dělí na 324 krajů okolo měst a 312 vlastních měst, na nižší úrovni se skládají z 2548 vyšších vesnických okresů, které se dále rozpadají na celkem 65.148 vesnic nebo nej menších městských částí. Kvůli mimořádně pestré etnické variabilitě má toto uspořádání řadu výjimek, autonomních okrsků a nepravidelností.
Administrativní dělení Vietnamu - historie a pojmy:
Císař Lý Thái Tô (1010-1028) rozdělil tehdejší území s podřízeným obyvatelstvem na 24 provincií (tó), kterým vládli členové královské rodiny nebo vojenští úředníci. Později je spravovali civilní úředníci vybíraní na základě úspěchů ve státních zkouškách, ale již záhy se provincie začaly dále dělit na prefektúry (phú), distrikty nebo subdistrikty (huyén) a vesnice (xa). Dělení země na severní, centrální a jižní vzniklo až za dynastie Nguyén (1802-1945) poté, co se Vietnam rozšířil až na jih do dnešních oblastí. Zatímco severní část Vietnamu spočívala pod přímou správou císařského dvora, centrální a jižní část spravovali císařští vyslanci (tóng trárí).
V novější době se provincie označovaly termínem trán, nyní tinh. Další termíny správních jednotek od nejvyšších k nejnižším: oblast (bôlcháuldqo), provincie {tinh), prefektúra (phů), podprefektura nebo distrikt (quánlhuyénlcháu), kantón (tóng), vesnice (xä, láng), víska (áplthôn). Francouzská koloniální administrativa zavedla přímou správu v jižním Vietnamu, kdežto severní a centrální část se změnily na protektoráty. Vesnice se označovala xä a obvykle platila za nejnižší administrativní jednotku, ale kvůli zvláštním účelům se občas užívala ještě nižší jednotka áp např. ve Vietnamské republice (jižním Vietnamu), kde se v roce 1963 zaváděl program zakládání strategických vesnic (áp chién Iwac). (Whitfield 1976: 1-7)
Vietnamské provincie a municipality se v současných atlasech seskupují do 8 sektorů - viz 2. strana přílohy v pdf (Tôp bán dô giao thông duông bô Viét Nam. Há Nôi: Nhá xuät bán Tái nguyén - Môi truông vá Bán dô Viet Nam, 2011, s. 84):
• Severozápadní sektor: provincie Dien Bién, Hôa Binh, Lai Chäu, Son La
• Sektor delty Rudé řeky: municipality Hanoj + Haiphong; dále provincie Bäc Ninh, Há Nam,
Hái Duong, Hung Yén, Nam Dinh, Ninh Binh, Thái Binh, VTnh Phúc
• Severovýchodní sektor: provincie Bäc Giang, Bäc Kan, Cao Bäng, Há Giang, Lang Son,
Láo Cai, Phú Tho, Quáng Ninh, Thái Nguyén, Tuyén Quang, Yén Bái
• Sektor severně-centrálního pobřeží: provincie Há TTnh, Nghe An, Quáng Binh, Quáng Tri,
Thanh Hóa, Thúa Thién-Hué
• Sektor jižně-centrálního pobřeží: municipalita Da Nang; provincie: Binh Dinh, Binh
Thuän, Khánh Hôa, Ninh Thuän, Phú Yén, Quáng Nam, Quáng Ngäi
• Sektor Centrálni vrchoviny: Däk Läk, Däk Nông, Gia Lai, Kon Tum, Läm Dông
• Jihovýchodní sektor: municipalita Ho Či Minovo město/Saigon; provincie: Ba Ria-Vúng
Táu, Binh Duong, Binh Phuóc, Dông Nai, Tay Ninh
• Sektor delty řeky Mekong: municipalita Can Tho; provincie: An Giang, Bac Liéu, Bén Tre,
Ca Mau, Dông Tháp, Hau Giang, Kién Giang, Long An, Sóc Träng, Tién Giang, Tra Vinh, VTnh Long
Přehled 58 současných provincií a 5 samosprávných měst ve Vietnamu od severozápadu směrem na východ a na jih:
Lai Chäu, počet obyvatel: 415.300 (2014), rozloha: 9068,8 km2, hl. m. Lai Chäu Dien Bién, počet obyvatel: 440.800 (2004), rozloha: 9560 km2, hl. m. Dien Bién Phů Láo Cai, počet obyvatel: 602.300 (2008), rozloha: 6383,9 km2, hl. m. Láo Cai, další významné město a oblast Sa Pa
Sou La, počet obyvatel: 927.800 (2004), rozloha: 14.055 km2, hi. m. Sen La
Há Giang, počet obyvatel: 705.100 (2008), rozloha: 7945,8 km2, hl. m. Há Giang
Yén Bái, počet obyvatel: 750.200 (2008), rozloha: 6899,5 km2, hi. m. Yén Bái
Cao Bang, počet obyvatel: 528.100 (2008), rozloha: 6724,6 km2, hi. m. Cao Bang
Tuyén Quang, počet obyvatel: 730.800 (2011), rozloha: 5867,3 km2, hl. m. Tuyén Quang
Bác Kan/Bäc Can, počet obyvatel: 308.900 (2008), rozloha: 4859,4 km2, hl. m. Bac Kan
Lang Sou, počet obyvatel: 759.000 (2008), rozloha: 8327,6 km2, hi. m. Lang Sen
Phú Tho, počet obyvatel: 1.364.700 (2008), rozloha: 3528,1 km2, hl. m. Viet Tri
Vính Phúc, počet obyvatel: 1.154.800 (2004), rozloha: 1371,4 km2, hl. m. Vính Yén
Thái Nguyén, počet obyvatel: 1.139.400 (2008), rozloha: 3534,45 km2, hi. m. Thái Nguyén
Há Nôi (= municipalita a hl. m. země), počet obyvatel: 7.087.700 (2014), rozloha: 3324,5 km2,
pozn. součástí Hanoje je dnes dříve samostatná provincie Há Tay, počet obyvatel: 2.500.000
(2004), rozloha: 2192,1 km2, hl. m. HáDông)
Bác Ninh, počet obyvatel: 1.131.200 (2014), rozloha: 822,7 km2, hl. m. Bac Ninh Hái Duffng, počet obyvatel: 1.698.300 (2004), rozloha: 1648,4 km2, hl. m. Hái Duffng Bac Giang, počet obyvatel: 1.628.400 (2008), rozloha: 3827,45 km2, hl. m. Bac Giang Quang Ninh, počet obyvatel: 1.199.400 (2014), rozloha: 6102,3 km2, hi. m. Ha Long Hôa Binh, počet obyvatel: 803.300 (2004), rozloha: 4662,5 km2, hl. m. Hôa Binh Hung Yén, počet obyvatel: 1.159.700 (2014), rozloha: 926 km2, hl. m. Hung Yén Haiphong (= municipalita - samostatné správní město), počet obyvatel: 1.946.000 (2014), rozloha: 1527,4 km2
Há Nam, počet obyvatel: 799.400 (2014), rozloha: 862 km2, hl. m. Phů Lý Nam Dinh, počet obyvatel: 1.934.000 (2004), rozloha: 1676 km2, hi. m. Nam Dinh Thanh Hóa, počet obyvatel: 3.496.100 (2014), rozloha: 11.129,5 km2, hl. m. Thanh Hóa Ninh Binh, počet obyvatel: 554.700 (2004), rozloha: 1383,7 km2, hl. m. Ninh Binh Thái Binh, počet obyvatel: 1.780.954 (2009), rozloha: 1542 km2, hl. m. Thái Binh Nghé An, počet obyvatel: 3.037.400 (2014), rozloha: 16.490 km2, hl. m. Vinh Há Tính, počet obyvatel: 1.255.300 (2014), rozloha: 5997,8 km2, hl. m. Há Tính Quang Binh, počet obyvatel: 857.818 (2008), rozloha: 8065,8 km2, hl. m. Dong Hái Quang Tri, počet obyvatel: 616.600 (2004), rozloha: 4745,7 km2, hl. m. Dông Há Thua Thién-Hué, počet obyvatel: 1.088.700 (2009), rozloha: 5062,6 km2, hi. m. Hué Dá Náng (= municipalita), počet obyvatel: 1.007.400 (2014), rozloha: 1285,4 km2 Quang Nam, počet obyvatel: 1.471.800 (2014), rozloha: 10.438,4 km2, hl. m. Tam Ký Kon Tum, počet obyvatel: 432.900 (2009), rozloha: 9614,5 km2, hi. m. Kon Tum Quang Ngái, počet obyvatel: 1.217.159 (2009), rozloha: 5137,6 km2, hl. m. Quang Ngái Gia Lai / Gia Rai, počet obyvatel: 1.277.600 (2009), rozloha: 15.494,9 km2, hl. m. Pleiku
Binh Dinh, počet obyvatel: 1.545.300 (2004), rozloha: 6025,1 km2, hl. m. Qui Nhcn
Dák Lák, počet obyvatel: 1.833.300 (2014), rozloha: 13.125,4 km2, hl. m. Buôn Ma Thuôt
Phú Yén, počet obyvatel: 862.000 (2009), rozloha: 5045,3 km2, hl. m. Tuy Hôa
Khánh Hôa, počet obyvatel: 1.156.900 (2009), rozloha: 5217,6 km2, hl. m. Nha Trang
Däk Nông, počet obyvatel: 571.300 (2014), rozloha: 6515,6 km2, hl. m. Gia Nghía
Läm Dong, počet obyvatel: 1.198.800 (2007), rozloha: 9764,8 km2, hl. m. Dá Lat
Ninh Thuán, počet obyvatel: 565.700 (2009), rozloha: 9068,8 km2, hl. m. Phan Rang-Tháp
Chám
Binh Phuác, počet obyvatel: 932.000 (2014), rozloha: 6871,5 km2, hl. m. Dông Xoái
Dong Nai, počet obyvatel: 2.838.600 (2014), rozloha: 5907,2 km2, hl. m. Bién Hôa
Binh Thuán, počet obyvatel: 1.140.429 (2004), rozloha: 7992 km2, hl. m. Phan Thiét
Táy Ninh, počet obyvatel: 1.104.200 (2014), rozloha: 4032,6 km2, hl. m. Táy Ninh
Binh Duo-ng, počet obyvatel: 1.887.000 (2014), rozloha: 2694,4 km2, hl. m. Thů Däu Môt
Ho Chi Minh = Thánh phô Hô Chí Minh, municipalita, stále se však užívá i původní název
Sái Gôn (Saigon), počet obyvatel: 7.981.900 (2014), rozloha: 2095,5 km2
Bá Ria-Vung Táu, počet obyvatel: 1.059.500 (2014), rozloha: 1989,5 km2, hl. m. Bá Ria
Long An, počet obyvatel: 1.477.300 (2004), rozloha: 4495,5 km2, hl. m. Tán An
Kién Giang, počet obyvatel: 1.634.043 (2004), rozloha: 6299 km2, hl. m. Rac Giá
An Giang, počet obyvatel: 2.170.100 (2004), rozloha: 3406,2 km2, hl. m. Long Xuyén
Dong Tháp, počet obyvatel: 1.639.400 (2004), rozloha: 3238 km2, hl. m. Cao Lánh
Tién Giang, počet obyvatel: 1.635.700 (2009), rozloha: 2367 km2, hl. m. Mý Tho
Cán The (= municipalita), počet obyvatel: 1.237.300 (2014), rozloha: 1408,9 km2
Vính Long, počet obyvatel: 1.046.390 (2014), rozloha: 1475,2 km2, hl. m. Vính Long
Ben Tre, počet obyvatel: 1.345.600 (2004), rozloha: 2321,6 km2, hl. m. Ben Tre
Háu Giang, počet obyvatel: 772.000 (2004), rozloha: 1608 km2, hl. m. Vi Thanh
Trá Vinh, počet obyvatel: 1.015.800 (2004), rozloha: 2215,1 km2, hl. m. Trá Vinh
Sóc Trang, počet obyvatel: 1.213.400 (2004), rozloha: 3223,3 km2, hl. m. Sóc Trang
Bac Liéu, počet obyvatel: 877.300 (2014), rozloha: 2468,7 km2, hl. m. Bac Liéu
Cá Mau, počet obyvatel: 1.232.000 (2006), rozloha: 5331 km2, hl. m. Cá Mau
Na rozdíl od 8 zmíněných celků dělí Vú & Taillard (1993: 86-89) Vietnam na 13 oblastí, které jsou specifické reliéfem, klimatem anebo hospodářskými souvislostmi. Kromě obou velkoměst (Hanoi, Saigon) to j sou:
Delta Rudé řeky (Chdu thô Song Hông) jako oblast, kde se koncentrují ekonomické aktivity na severu Vietnamu. Jde o provincie, které v jednom celku obklopují správní oblast Hanoje ze západu, jihu a východu (ze severu s Hanojí sousedí severovýchodní vrchovina) a na pobřeží Tonkinského zálivu zasahuje částí s nej významnější mi obchodními přístavy. Jedná se o provincie: VTnh Phú, Há Táy, Hôa Binh, Ninh Binh, Nam Ha, Thái Binh, Hái Hung, Há Bác a Hái Phong, do jejíž správy patří i ostrovy - nej větší je Cät Bá a relativně vzdálený je Bach Long VT. Hanoj se sice administrativně vyčleňuje, ale jinak sem patří též.
Severovýchodní vrchovina {Vúng dôi Dông Bác) - díky sousedství s Čínou a ložiskům uhlí je relativně dobře rozvinutá. Na severu sousedí s Hanojí a obloukem vede nejdříve na sever a dále na východ, kde ji ve zbývající části lemuje hranice s ČLR a z jihu linie pobřeží Tonkinského zálivu. Od severních hor se patrně liší tím, že i v západní části (= na sever od Hanoje) má díky údolím, která se přímo propojují s nížinnou deltou Rudé řeky, přímořsky ovlivněné klima. Podle členění ze začátku 90. let ji tvoří 3 provincie: dvě vnitrozemské Bác Thái a Lang Son a
dlouhá příbřežní provincie Quáng Ninh s četnými ostrovy a skupinami ostrovů, z nichž jsou nej významnější Trá Bán a VTnh Thuc.
Severní hory (Vůng núi Viet Bác) - tato relativně ekonomicky izolovaná oblast už nesousedí přímo s Hanojí, od které ji oddělují provincie VTnh Phú (patří k Deltě Rudé řeky) a Bäc Thái (patří k Severovýchodní vrchovině). Podle členění z roku 1992 ji tvořily 3 provincie: jedna vnitrozemská: Tuyén Quang a dále dvě, které na severu sousedí s CLR: v západní části Há Giang a ve východní Cao Bäng. Její klima ovlivňují vysokohorské polohy a to, že nižší části provincie Tuyén Quang již jsou hlouběji ve vnitrozemí a obvykle do ní nezasahují vlivy přímořského podnebí.
Severozápadní hory (Vůng núi Táy Bäc) tvoří západní výběžek severního Vietnamu s hranicí vedoucí od západního zúžení v linii jdoucí nejprve na sever (zde na východě hraničí s Deltou Rudé řeky) a pak dále na severozápad (zde na východě sousedí se Severními horami). Na celé severní linii sousedí s CLR. Na západě, jihu a jihozápadě sousedí s Laosem. Tvoří ji odlehlé ekonomicky izolované provincie s vyšší nadmořskou výškou a vnitrozemským, i když převážně subtropickým vlhkým klimatem. Severozápadní hory tvoří dle členění z roku 1992 čtyři provincie: jedna vnitrostátní Yén Bái a tři pohraniční. Jen na severu sousedí s Čínou provincie Láo Cai. Nejzápadnější výběžek tvoří provincie Lai Cháu, která na severu sousedí s Čínou a na západě s Laosem (Vietnam má jen dvě provincie, které přímo sousedí se dvěma státy: v Severozápadních horách je to provincie Lai Cháu = Čína + Laos; v Centrální vysočině je to provincie Kon Tum = Laos + Kambodža). Zbývající provincie Son La sousedí na své jižní části s Laosem.
Severo-střední část (Bäc Trung Bo) pokrývá zúženou zónu, která má na západní straně zobákovité výběžky do Laosu a na východní straně ji tvoří střed okrouhlého pobřeží, které se chystá spolknout čínský ostrov Hainan. Vietnamská pevnina a Hainan byly dříve spojené (při ochlazování zemského povrchu se oddělily puknutím a rozestoupením dílčích částí zemské kůry). Podle administrativního členění z roku 1992 tvořily Severo-střední část tři provincie: postupně od severu na jih: Thanh Hóa má na západě menší dvojzobák a na východě k ní patří ostrov Hon Mé. Sousední provincie Nghe An má na západě velký zobec a tím se liší od zúžené provincie Há TTnh, která má naopak výběžek na pobřeží na východě.
Středo-střední část (Trung Trung Bo) tvoří nejdelší spojitá část Vietnamu - je vymezena výhradně klimaticko-geografickými podmínkami pobřežního pásu, který by byl na politické mapě rozděleného Vietnamu severní čtvrtinou v severní Vietnamské demokratické republice a jižními třemi čtvrtinami v jižní Republice Vietnam. Převažující severní sekci celého pásu tvoří provincie, které vždy v celku spojují Laos na západě s pobřežím na východě. Jižní část pásu již od Laosu oddělují provincie Centrální vysočiny. Nejvíce na severu je provincie Quáng Binh s jedním z nejužších částí celé země (jen něco přes 50 km) a v její správní oblasti je i ostrov Côn Cô, na jihu s ní sousedí provincie Quáng Tri, a dále Thúa Thién Hué, která má stejně jako Quáng Binh také nejužší profil. Naopak rozšířenou část představovaly dříve spojené provincie Quáng Nam-Bá Näng, ke kterým patřil nejen bližší ostrov Cú Lao Chám, ale zejména vzdálené strategické Paracelsovy ostrovy (Quän dáo Hoáng Sa). V jižnější části pásu, který již na západě nesousedí s Laosem, ale s Centrální vysočinou, pokračuje směrem od severu provincie Quáng Ngäi s ostrovem Lý Son, dále provincie Binh Binh s ostrovem Hon Ong Cän; nejjižnější provincií je Phú Yen.
Jižně-střední část (Nam Trung Bo) tvoří pobřežní pás provincií, které se vyznačují stáčením na jihozápad a na vnitrozemské straně také lemují Centrální Vysočinu. Podle dělení z roku 1992
ji tvoří tři provincie, směrem od severu je nej strategičtější Khánh Hôa s velmi členitým pobřežím a četnými bližšími ostrovy a pak zejména se Spratlyho ostrovy (Quán dáo Truóng Sa). Směrem na jih pokračují pobřežní provincie Ninh Thuan a Binh Thuan, ke které patří ostrovy Phú Quý a Hon Hái.
Centrální vysočina (Táy Nguyéri) je tvořena stejnojmenným pohořím, které má v severní a jižní části výrazně vyvýšené polohy. Celek je vnitrozemský a na západě sousedí v severním cípu s Laosem, v převažující jižní části pak s Kambodžou. Podle uspořádání z roku 1992 tvořily Centrální vysočinu čtyři provincie. Nej severnej ší Kon Tum hraničí na západě ze severní poloviny s Laosem a z jižní s Kambodžou. Směrem na jih jsou postupně provincie Gia Lai, Bäc Läc a Lám Dông.
Východní nížina {Dông bäng Dông Nam Bo) přiléhá k Saigonu a tvoří geografický předěl: v západní části má charakter rovné nížiny, zatímco na východě, respektive severovýchodě, se povrch již mírně zvedá do sousední Centrální vysočiny. Ekonomicky má velký význam s ohledem na pěstování rostlin na suché = nezaplavované půdě. Geometricky je Východní nížina kosodélník, jeho širší severní základna (a západní cíp) leží na hranici s Kambodžou. Severovýchodní sekci základny tvoří provincie Song Bé a západní sekci provincie Táy Ninh. Jižní úzký vrchol kosodélníku tvoří naopak pobřežní linie provincie Bá Ria - Vúng Táu s rekreačními plážemi a také měla ve správě řadu relativně odlehlých ostrovů: Côn Dáo, Hon Báy Canh, Hon Bông Lang, Hon Tái Lón. Uvnitř kosodélníku se nachází provincie Dông Nai.
Delta Mekongu (Cháu thô song Cieu Long) je jako hlavní rýžoviště země specifická oblast několika provincií, které jsou protkány a zároveň rozdělovány jednotlivými rameny a kanály řek Mekong, Saigon a dalších. Oblast hraničí na severu s Kambodžou a na jihovýchodě ji tvoří vlastní deltovité ústí řeky Mekong - u samotného vyústění proto není vysoká salinita. Deltu Mekongu lze rozdělit na východní a západní část. Podle dělení z roku 1992 je ve východní části nej severnej ší vnitrozemská provincie Long An, která na severu sousedí napůl s Kambodžou a z části s provincií Táy Ninh (patří k Východní nížině), na východě pak sousedí přímo se Saigonem/Ho Či Minovým městem. Směrem na jih jsou postupně provincie Tién Giang, Bén Tre a dříve Cůu Long, která se roku 1992 rozdělila na severnější VTnh Long a jižnější Trá Vinh. V západní části delty jsou na severní straně při hranici s Kambodžou dvě provincie: víc na východě je Dông Tháp a víc na západě An Giang. V jižní části se dřívější provincie Hau Giang rozdělila na dvě: vnitrozemskou provincii správního města Cän Tho a pobřežní provincii Sóc Träng. Ostrovní pás uprostřed řeky se patrně mění vlivem každoročně naplavovaných sedimentů.
Západní nížinu {Dông bäng Táy Nam Bo) tvoří dle dělení z roku 1992 jen dvě provincie a velké množství ostrovů. Pokrývají ji hlavně kyselé a slané půdy, které nejsou nejideálnější k zemědělství, proto dominuje rybolov. Severnější provincie Kién Giang sousedí na severu s Kambodžou a vedle ostrova Phú Quôc k ní patří např. souostroví Kién Hái, Thô Chu a Hon Nhan. K jižnější velké provincii Minh Hái na samotném cípu Indočínského poloostrova patří ostrovy Hon Khoai a Hon Dá Lé.
Vú & Taillard (1993: 86) uvádí, že toto členění na 13 celků (včetně Hanoje a Saigonu) není definitivní a ani jediné možné, protože nejtradičnější dělení zavedené po dobytí delty řeky Mekong na konci 18. století rozlišovalo jen severní, střední a jižní část. Autoři zavedli vlastní členění proto, že se žádné jiné vhodnější členění, které by respektovalo různé klimatické zóny, dosud oficiálně nezavedlo. Různé oblasti tak často sdílí řadu společných rysů (např. střední Vietnam a Severovýchodní vrchovina) nebo naopak některé provincie vybočují (např. Quáng
Ninh je současně přímořská, ale s významnou těžbou uhlí). Také provincie severo-středního a jiho-středního Vietnamu mají často přechodný ráz. Severní část Centrální vysočiny patří ekonomicky k Dá Nängu a provincii Quáng Nam, naopak jižní část je v ekonomické spádové oblasti Saigonu. Na jihu se výrazněji liší vnitrozemské provincie od přímořských.
Literatura:
Sisouphanthong, Bounthavy & Taillard, Christian. 2000. Atlas of Laos. The Spatial Structures of Economic and Social Development of the Lao People's Democratic Republic. Chiang Mai: Silkworm Books.
Táp bán dô giao thông duáng bô Viet Nam. Há Nôi: Nhá xuät bán Tái nguyén - Môi truông vá Bán dô Viet Nam, 2011.
Táp bán dô hánh chĺnh Viet Nam. Administrative Atlas. Há Nôi: Nhá xuät bán Tái nguyén - Môi truông vá Bán do Viet Nam, 2013.
Thongchai, Winichakul. 1994. Siam mapped. A History opf the Geo-Body of a Nation. Honolulu: University of Hawai'i Press.
Vú Tu Lap & Taillard, Christian. 1993. Atlas du Viét-Nam / Atlat Viet Nam / An Atlas of Vietnam. Montpellier -
Paris: RECLUS - La Documentation Francaise. Whitfield, Danny J. 1976. Historical and Cultural Dictionary of Vietnam. Metuchen: Scarecrow Press.
5. Nerostné suroviny Vietnamu a zemí jihovýchodní Asie
1) Ve Vietnamu se nerostné suroviny nacházejí hlavně na severu. Bohaté zdroje vápence z krasových útvarů v deltě Rudé řeky jsou zdrojem pro výrobu cementu, oblast Bäc Thái má ložiska železné rudy, v okrajových provinciích thajskojazyčných etnik je grafit a dále různé kovy, polokovy a jejich sloučeniny: měď, baryt (síran barnatý = BaS04), apatit (jako základ fosforu a fosfátových hnojiv), zlato, cín, křemenec, dolomit; bauxit se ale nachází i v jižní části Vietnamu, kde se těží i písek a zavodněné nížiny delty Mekongu jsou zdrojem rašeliny. Hlavní ložiska uhlí j sou v severovýchodní vrchovině, tedy poblíž delty Rudé řeky v provincii Quáng Ninh, hlavní ložiska ropy jsou naopak na jihu u Ho Či Minová města, přesněji u Vúng Táu, kam se sváží ke zpracování ropa z okolí ostrova Côn Dáo. Těžba a produkce ropy začala ve větší míře až v devadesátých z letech vesměs ve spolupráci se zahraničními těžařskými společnostmi. Strategicky významné Spratleyho + Paracelsovy ostrovy jsou důležité nejen polohou, ale významnou těžbou fosfátů v podmořském dně - tato bohatá ložiska jsou jedním z důvodů sporů o tyto ostrovy.
V severní části Vietnamu se těží i kámen a břidlice, v přímořských oblastech i okolo zátoky Halong: antracit, lignit (hnědé uhlí), kaolín, křemičité písky, antimon, rtuť.
V jižní části země se navíc těží žula, molybden a sůl z moře.
V centrálním Vietnamu se navíc těží drahokamy, hnědé uhlí a jíl (Lam Dong); olovo, granit a fosfor (Daklak); bauxit, zlato a stavební materiály jako bazalt a granit včetně písků těžených z řek (Gia Lai), mangan, zlato a drahokamy (Kon Tum), uhlí, grafit a kaolín (Quang Nam a Quang Ngai), bikarbonáty a minerální písky, oxid titaničitý (TiCh) v provincii Binh Thuan. Rada minerálů včetně hliníku se přirozeně uvolňuje z půdních ložisek do podzemních vod, koncentrace iontů hliníku a jiných kovů se ale nyní rapidně zvyšuje kvůli průmyslové výrobě, nadužívaní hnojiv a nadměrnému znečištění.
2) Hlavní nerostné suroviny v ostatních zemích jihovýchodní Asie
Poznámka: ve většině případů se nerostné suroviny těží ve spolupráci se zahraničními společnostmi.
Filipíny: významná těba probíhá u zlata a železné rudy (Luzon, Mindanao), stříbra, chromú
(Luzon, ostrov Dinagat); Filipíny mají asi světově největší zásoby mědi a palladia, dále těží
nikl, molybden, mangan, pyrit, černé uhlí (Cebu), asfalt + ropu, mramor
Indonésie: nej významnější je ropa a zemní plyn (Sumatra + Západní Irian), cín (ložiska na
ostrovech u Malajského poloostrova), nikl (Sulawesi), bauxit (Riau), černé uhlí (Sumatra),
mangan (Jáva + Kalimantan), sůl (Madura), měď, drahé kovy a drahokamy, síra, jód, asfalt,
kaolín
Kambodža: železná ruda, zlato, sůl, vápenec, ropa a zemní plyn
Laos: zlato, měď, stříbro, olovo, cín, bauxit, zinek, železná ruda, ropa, zemní plyn, uhlí, sůl
Malajsie: cín a železná ruda, bauxit, ropa, zlato, wolfram, granit, vápenec, měď a v menším
množství další minerální látky: titan, zirkonium. Z nekovových látek kaolín.
Thajsko: hnědé uhlí, ropa, zemní plyn, cín, wolfram, železná ruda, sůl
Brunej: ropa a zemní plyn
Východní Timor: ropa a zemní plyn, mramor
Singapur: ropa a minerály na dně moře, cín. Singapur ve velkém kupoval a dovážel písek za účelem rozšiřování souše, řada zemí proto vývoz písku do Singapuru zakázala.
Zdroje:
Economic Potentials 1998 = Tiém näng kinh té Tay Nguyén & duyěn häi Mién Trung. Economic Potentials of the Western Plateau and the Central Coast. Ed. Trung tam nghién cůu & to van vé tiéu dung = Centre for Study and Consultation of Consumerism (CESCON). Há Noi: Nhá xuát bán Thóng ké.
Forbes, Vivian Louis. 2014. Indonesia's Delimited Maritime Boundaries. Heidelberg - New York - Dordrecht -London: Springer.
Henderson, John W. et al. 1970. Area Handbook for Malaysia. Washington D.C.: The American University &
U.S. Government Printing Office. Jankovec, Miloslav et al. 1964. Zadní Indie a Indonésie (Soubor map „poznáváme svět"). Praha: Ústřední správa
geodézie a kartografie. Klíma, Jan. 2003. Východní Timor. Praha: Libri.
Le Ba Thao. 2017. Vietnam. The Country and its geographical regions. Hanoi: The gioi publishers.
Nguyen Viet Ky & Bui Trong Vinh et al. 2014. Source of aluminum in Pleistocene aquifer in Ben Cat and Thuan An Binh Duong Province. In: ASEAN++ 2014: Moving Forward - The 8th International Conference on Earth Resources Technology (ICERT 2014), Vung Tau - Viet Nam. October 23rd, 2014. Ho Chi Minh City: Vietnam National University - Ho Chi Minh City, University of Technology, Faculty of Geology and Petroleum Engineering, 2014, 45-53.
Parker, Edward. 2005. Vietnam. London: Evans Brothers.
Sisouphanthong, Bounthavy & Taillard, Christian. 2000. Atlas of Laos. The Spatial Structures of Economic and Social Development of the Lao People's Democratic Republic. Chiang Mai: Silkworm Books.
Trán Ván Tri et al. 2003. Di sán thé giói Vinh Ha Long: nhung giá tri noi bat vé dia chat. The Ha Long Bay World Heritage: Outstanding geological values. Tap chi dia chat. Loat A. So 277, 7-8/2003. Há Noi: Cue dia chat vá khoáng sán Viet Nam. 6-20.
Vü Tu Lap & Taillard, Christian. 1993. Atlas du Viét-Nam / Atlat Viét Nam / An Atlas of Vietnam. Montpellier -Paris: RECLUS - La Documentation Francaise.
6. Flóra a zemědělské plodiny Vietnamu a jihovýchodní Asie Úvodní souhrn
Hlavní rostlinné bohatství jihovýchodní Asie tvoří nejrůznější typy lesů - k nejvyšším patří dipterokarpové pralesní porosty s několika patry a velkou pestrostí druhů (populárně např. Nožina 2006: 74-86). Ve Vietnamu jsou specifické různé druhy orchidejí, cypřišů, mangrovové porosty, endemické lesní druhy. Velký význam měly vždy léčivé rostliny. Přestože Vietnamci
v historii převzali čínské tradiční lékařství, vyvinula se i druhá domácí jižní tradice, protože flóra Vietnamu se liší. Mezi nejběžnější léčivky Vietnamců patří máta, zázvor, oregano, citrónová tráva (voňatka citrónová), lokvát japonský, chřest kočinčínský, perila krovitá, brucea javanica, elsholtzia ciliata, ocimum gratissimum, chrysanthemum indicum a další (Nguyén Ván Dán 2016). Flóra se nicméně neomezuje na souš. Velký hospodářský význam mají mořské řasy (např. Pham-Hoáng Hó 1969).
Rozložení nejvýznamnější rostlinné produkce dle specifických oblastí Vietnamu
• Na severu mimo vlastní deltu Rudé řeky patří k nej významnější m produktům: skořice, čaj, tabák, subtropická rýže, tapioca, bambus.
• Ve vlastní deltě Rudé řeky jde o: rýži, podzemníci olejnou, fazole, sójové boby, cukrovou třtinu, jutu a houby.
• V úzkém pásu středoseverního Vietnamu jsou nejvýznamnější: podzemnice olejná, sezam, káva, pepř, skořice a rýže.
• Ve středojižní zóně jsou nejvýznamnější: cukrová třtina, oříšky kešu, bavlna, sladké brambory, pepř, podzemnice olejná a ryže.
• Ve vnitrozemské Centrální vysočině převládají: káva, kaučukovník, čaj, hedvábí, ženšen, artyčok, kukuřice a tapioca/maniok.
Zbývající část jižního Vietnamu se dle produkce dělí na dvě zóny:
• na severu a východě od Ho Či Minová města (+ ostrov Phú Quoc) se pěstují kaučukovníky, káva, pepř, podzemnice olejná, sójové boby, cukrová třtina, kukuřice, tapioca a houby. Konečně
• na jih a západ od Ho Či Minová města převládá pěstování rýže, kokosových palem, sójových bobů a cukrové třtiny (Nguyén Dúc Triéu & Vú Tuyén Hoáng 2001: 50).
Výběrový přehled flóry v ostatních zemích jihovýchodní Asie (zde bez rýže - je všude)
Filipíny: velké bohatství rostlin, díky rozsáhlému pobřeží důležité mangrovové porosty, bambus, banány, kokos, cukrová třtina, kukuřice, kopra, tabák, manilské konopí (abaka), maniok, ramie, ananas, citrusy, bataty, jamy, káva, kakao, kaučuk, kapok. Indonésie: ještě bohatší systémy lesů o mnoha patrech, fíkusy, chlebovníky, kapradí, bambusy, liány, palmy, na pobřeží mangrove; rýže, kukuřice, bataty, jamy, maniok, olejová a kokosová palma, kopra, sója, podzemnice, kaučuk, káva, čaj, chinin, kapok, koření (muškát, pepř, vanilka), vlákenné rostliny: sisal, kantala, abaka, ramie.
Kambodža: kukuřice, bataty, jamy, maniok, podzemnice, luštěniny, bataty, jamy, maniok, citrusy, kaučuk, bavlna, juta, pepř.
Laos: kukuřice, tabák, podzemnice, bavlna, káva, cenná dřeva.
Malajsie: pralesy o několika patrech, bambus, rododendrony, mangrove; kaučuk, kokosová palma, olejová palma, ananas, banán, pepř, čaj, bataty, jamy, kukuřice.
Thajsko: lesy s vzácnými dřevy, bambus, mangrove, palmy, banánovník, fíky, pepřovník. Rýže, podzemnice, kukuřice, tabák, kaučuk, cukrová třtina, maniok, banány, ananasy, bataty, jamy, kávovník.
Brunej: tropické deštné lesy s vzácnými dřevy, mangrove; rýže, ságová palma, kokos, kaučuk. Východní Timor: lesy a savany s agresivní 2 metry vysokou trávou alang-alang (imperata cylindrica); rýže, kokosová a ságová palma, kopra, tabák, kukuřice, banánovník, kaučukovník. Singapur: původně téměř neobývaný ostrov s tropickým deštným lesem a orchidejemi - nyní zbývá asi jen 5 % původního lesa - ostatek ustoupil zástavbě a zemědělství, které bylo při postupném zasídlení obdobné Malajsii.
Interakce původní flóry a činnosti člověka v JV Asii (hl. těžba dřeva, pěstitelství)
Ze zemí jihovýchodní Asie je Vietnam čtvrtý v pořadí co do míry obdělávané půdy. První bylo k začátku 90. let Thajsko (50 %), druhé Filipíny (41 %), třetí Indonésie (31 %), čtvrtý Vietnam (20 %) a až pak postupně Malajsie, Myanmar s Kambodžou; nejméně obdělávané půdy mají z odlišných příčin Laos (hory, chudé půdy), Singapur (zástavba) a Brunej. Pěstitelství j e ve Vietnamu z domácího hlediska naddimenzované na úkor chovu zvířat na maso, kdy dochází ke snaze o kompenzaci navýšením rybolovu v přímořských oblastech a chovu skotu v horských lokalitách. V zemědělství ve Vietnamu dominuje více jih s převahou pěstování rýže na export a technických plodin. V roce 1990 se Vietnam stal třetím nej významnější m světovým exportérem rýže. V souvislosti s reformami a rozvojem hospodářství se rýže stala klíčovou plodinou, která často vytlačovala technické plodiny ty se navíc zprvu nadměrně vyvážely jako platba za pomoc jiných socialistických států (Vú Tu Lap & Taillard 1993: 41-43, 178). V chudé Centrální vysočině se národnostní menšiny živí stěhovavým obděláváním půdy na vypálených porostech. Sumární ekonomické údaje se zde zprvu zlepšily podporou zavádění kávovníku a cukrové třtiny, s tím však přišli vnitřní přistěhovalci vietnamského původu, kteří se touto prací živí přednostně, tj. postavení minority se nezlepšilo. Všechny sociální indikátory j sou zde v rámci Vietnamu horší, současně ale lepší než v sousedních lokalitách Laosu a Kambodže (Hook & Novák & Johnston 2003: 18-19).
Spatně je na tom Vietnam se zalesněním svého území - podobně jako Thajsko a Filipíny, kde se příliš těžilo. Přitom les původně pokrýval prakticky celé území dnešního Vietnamu a stále pokračuje deforestace {Mekong River Commission. 2003, p. 23-28). V míře území byla začátkem 90. let podle oficiálních údajů nej zalesněnější Kambodža (75,7 %), ale tento údaj považují autoři za nesprávný a proto největší zásobárnu lesů v jihovýchodní Asii mají Malajsie s Indonésií (55,5 až 62,6 %) (Vú & Taillard 1993: 70-71). Pro Vietnam přitom platí v daleko větší míře to, co pro ostatní země JV Asie: přes rostoucí povědomí o nutnosti aktivní ochrany přírody, se nadále poškozují biotopy rostlin a divoké zvěře (Whitten et al. 2000: xvii-xxiii). Kontinentální poloha Vietnamu problémy umocňuje včetně důsledků válek, chemického bombardování, chudoby země jako takové, která pak nemůže přijmout efektivní opatření. Ekologie celé kontinentální JV Asie se vyvíjela v druhé polovině 20. století katastroficky nejen kvůli válce. Například podle výzkumu dotovaného Světovou bankou mezi lety 1969-1997 ztratila Kambodža třetinu lesního porostu (Osborne 2000: 1). Po znovuotevření hranic s Čínou a odeznění konfliktu z roku 1979 zejména od začátku 90. let ve Vietnamu narůstá pašování a černý trh s divokou faunou a flórou, která má původ dominantně ve Vietnamu, ale i v Laosu a Kambodži, a přes Hanoj a čínskou hranici je přeprodávána dál do ČLR, Japonska, Jižní Koreje, do Hongkongu a na Taiwan (Sterling et al. 2006: 315-335).
Přesto se objevují případy pozitivního vývoje. Některé mangrovové pralesy v jihozápadním Vietnamu v deltě Mekongu byly poškozeny během obou indočínských válek, kdy zde našly zázemí Viet Minh i Vietkong. Chemické bombardování zde vážně narušilo ekologickou rovnováhu a chemikálie na mnoha místech vyhubily nejen stromy, ale i vzácnou faunu. Naštěstí od druhé poloviny sedmdesátých let se chemikálie rozkládají, snižuje se jejich toxicita a lesní porost se začal obnovovat. V roce 2002 sice došlo k silnému požáru, který zničil asi 4000 hektarů porostu, ale po požáru se les plně obnovuje poměrně rychle bez drastických dopadů na ekosystém. Po všech škodách zde vietnamská vláda vyhlásila roku 2002 národní park U Minh Thuong (Parker 2005: 13).
Pěstování rýže:
Ryže se ve Vietnamu pěstuje čtyřmi způsoby podle několika geografických faktorů.
1) Nej významnější tzv. sezónní rýže se pěstuje jen v době dešťů (od června do listopadu) ve vyšších a sušších oblastech, tj. v horách na severu podél hranice s Čínou a Laosem, dále v Centrální vysočině při hranici s Kambodžou. Tento typ se specificky využívá i zcela na jihu v provincii Minh Hái, kde je část roku půda zasolená vodou z moře a jen větší přísun vody po deštích sníží salinitu na úroveň, která umožní vzrůst sazenic.
2) kromě hlavní sklizně z doby dešťů se pěstuje i druhá chudší sklizeň v suchém zimním a jarním období v deltě Rudé řeky a v provincii Thanh Hóa.
3) V dlouhé zóně Centrálního Vietnamu a v části delty Mekongu se od dubna do září pěstuje letně-podzimní rýže, která stihne vyrůst rychle, není proto tolik vystavená působení tajfunů nebo povodní.
4) Nížiny, které obklopují deltu Mekongu na západě a na východě, umožňují pěstování rýže po celý rok, i když i zde je nej významnější pěstování v době dešťů, kdy není třeba zavlažovat (Vú Tu Lap & Taillard 1993: 160).
Po válce a na začátku reforem měl Vietnam největší růst produkce rýže z významných pěstitelských zemí - v tunách na hektar (IPSV: 43):
země	1991	1992	1993	1994
Indonésie	4,35	4,49	4,38	4,42
Vietnam	3,11	3,33	3,48	3,56
Filipíny	2,82	2,81	2,76	3,03
Thajsko	2,05	1,96	2,13	2,11
Produkce rýžovišť v jihovýchodní Asii na začátku 21. století podle zemí v tisíci tunách (podle Světové banky - World Development Indicators Database in: SDSEP: 77):
	2000		2005		2009	
	produkce	pořadí	produkce	pořadí	produkce	pořadí
celý svět	599355,6		634392,2		685240,5	
JV Asie	545546,6		574110,5		618238,9	
Brunej	0,3	10	0,9	10	1,4	10
Kambodža	4026,1	6	5986,2	6	7586,0	6
V. Timor	51,0	9	58,9	9	120,8	9
Indonésie	51898,0	1	54151,1	1	64398,9	1
Laos	2201,7	7	2568,0	7	3144,8	7
Malajsie	2140,8	8	2314,0	8	2510,0	8
Myanmar	21323,9	4	27683,0	4	32682,0	3
Filipíny	12389,4	5	14603,0	5	16266,4	5
Singapur	-	-	-	-	-	-
Thajsko	25844,0	3	30291,9	3	31462,9	4
Vietnam	32529,5	2	35832,9	2	38950,2	2
Kaučuk, káva a struktura pěstitelství v ostrovní části JV Asie
Kaučukovník brazilský se do Vietnamu dostal přes Velkou Británii (Kew Gardens), Srí Lanku a Singapur, z části také z indonéské Batávie. Ve Vietnamu se kaučukovník začal pěstovat až na začátku 20. století. Stejně pozdě se do Vietnamu dostává kávovník, ačkoli na Jávě se pěstuje už v 18. století. Kávy se však nepěstovalo mnoho a k většímu rozvoji došlo až s postupným získáváním nezávislosti kvůli efektivnějším soukromým iniciativám a využívání vhodnějších odrůd. Krátkodobá masivní produkce na přelomu 20. a 21. století z Vietnamu začala dělat v pěstování kávy velmoc. Masivní levná produkce se však v globální konkurenci a po pádu cen neukázala jako rentabilní a od začátku 20. století dochází k útlumu (Sterling et al. 2006: 34-36). Do Vietnamu se cílené pěstování kaučukovníku rozšířil, respektive převzalo z indonéské Batávie, kde ho Holanďané zavedli a dosahovali slušných zisků; ovšem hlavními pěstiteli byly původně britské kolonie: v roce 1910 se kaučukovník pěstoval v Malajsii na rozloze 145.141 hektarů, na Ceylonu na ploše 96 tisíc hektarů a holandská Indonésie byla se 75 tisíci (přesně 75.200) hektary na třetím místě (Däng Ván Vinh 2000: 46). S koncem vrcholného koloniálního období na konci druhé světové války se Kaučuk jako ve Vietnamu nepůvodní plodina dostal na ústup.
Případový přehled: využití půdy v Malajsii 1966-1967 (Henderson et al. 1970: 402-403):
Plodiny (čísla: tisíce akrů)	Západní Malajsie	Sabah	Sarawak	celkem
kaučukovník	4.342	259	303	4.904
olejová palma	335	57	...	392
rýže	904	96	277	1.277
jiné hlavní potravinové plodiny (ságo,     sladké brambory, luštěniny, melouny a cukrová třtina)	112	9	36	157
káva a čaj	30	9	...	39
kokosové palmy	506	105	89	700
zelenina	29	...	...	29
ovoce	244	9	...	253
pepř	2	...	7	9
jiná koření	68	...	...	68
jiné plodiny	3	5	...	8
celkem	6.575	549	712	7.836
				
Obdělávaná půda (míle2)	10.273	858	1.113	12.244
Lesy (míle2)	31.280	23.350	35.275	89.905
Jiná půda (míle2)	9.147	5.180	11.954	26.281
Půda celkem (míle2)	50.700	29.388	48.342	128.430
Literatura:
Bang Ván Vinh. 2000. 100 nám cao su á Viét Nam. TP. Ho Chí Minh: Nhá xuát bán Nóng nghiep.
Henderson, John W. et al. 1970. Area Handbook for Malaysia. Washington D.C.: The American University &
U.S. Government Printing Office. IPSV = Dong thái vá thuc trang kinh té - xa hoi Viét Nam qua 10 nám dói mái (1986-1995). Impetus and present
situation of Vietnam Society and Economy after ten years ofDoiMoi. Ed. Tong cue thong ke/General Statistical
Office. Há Noi: Nhá xuát bán Thóng ké/Statistical Publishing House.
Jankovec, Miloslav et al. 1964. Zadní Indie a Indonésie (Soubor map „poznáváme svět"). Praha: Ústřední správa geodézie a kartografie.
Mekong River Commission. State of the Basin Report: 2003. Ed. Ann Bishop et al. Phnom Penh: Mekong River Commission.
Nguyen Due Triéu & Vü Tuyén Hoáng (eds.). 2001. Nóng dán, nóng nghiép vá nóng thón ViétNam. Há Noi: Nhá xuát bán Nong nghiep.
Nguyén Ván Dán. 2016. 35 Medicinal plants. In: Vietnamese Traditional medicine. Kol. autorů Há Noi: The Giói
Publishers, 50-104. Nožina, Miroslav. 2006. Koza, která žere hady. Brno: Jota.
Osborne, Milton. 2000. The Mekong. Turbulent past, uncertain future. New York: Atlantic Monthly Press. Parker, Edward. 2005. Vietnam. London: Evans Brothers.
Pham-Hoáng Ho. 1969. Rong bién Vietnam. Marine algae of South Vietnam. Saigon: Trung-tám hoc-lieu xuät-bán.
SD SEP = Sö liéu thöng ke vi the kinh té - xä hoi 63 tinh, thánh phó ViétNam (xép hang các chi tiéu kinh té - xá hoi). Statistical data on socio-economic positions of 63 provinces and cities in Vietnam (ranks of socioeconomic indicators). Ed. Hoi thöng ké Viet Nam/Vietnam Statistical Association. Há Nöi: Nhá xuát bán Thóng ke, 2011.
Sterling, E. J. et al. 2006. Vietnam. A Natural History. New Haven-London: Yale University Press.
Vü Tu Lap & Taillard, Christian. 1993. Atlas du Viét-Nam / Atlat Viét Nam / An Atlas of Vietnam. Montpellier -
Paris: RECLUS - La Documentation Francaise. Whitten, Tony et al. 2000. The Ecology of Sumatra. The Ecology of Indonesia Series, Vol. I. Singapore: Periplus
Editions.
7. Fauna, chov domácích zvířat a rybolov Vietnamu a jihovýchodní Asie
Úvodní souhrn - chovná fauna, slon, tygr, stav přírodního prostředí
Ve všech zemích jihovýchodní Asie se chovají obvyklá domácí zvířata: menší plemena vepřů, vodní buvol drůbež, skot. Kromě Laosu se z vodní fauny všude chovají i menší druhy mořských ryb a krevety. Malé druhy sladkovodních ryb se však chovají po dobu zatopení ryžovišť i v Laosu. Tato chovná zvířata nejsou dále zmiňována. Poznámka: rybolov a krevetí farmy jsou zvlášť zahrnuty jako příslušný hospodářský sektor až do kurzu k ekonomice Vietnamu a jihovýchodní Asie.
Zvláštní specifika: na rozdíl od Indie není v jihovýchodní Asii kráva posvátné zvíře. Slon jako hospodářské a kulturně významné zvíře se v JV Asii nejí, ale využívá k práci a po úmrtí pohřbívá. Při modernizaci je slon nevyhnutelně nahrazován motorovými stroji, přestože je ekologičtější.
Drobné zvířectvo se v mnoha zemích zavírá do prostoru pod podlahu domů na kůlech. Takto se obyvatelstvo chrání před útoky tygrů, kteří přednostně zadáví dobytek. Člověk má v krvi více soli než jiná zvířata a slanější maso velcí predátoři (tygr, medvěd) po ochutnání vyhledávají. Jihovýchodní Asie, Indie a východní pobřeží Cíny přes Koreu až po Sibiř zůstaly na začátku 20. století jednou z mála souvislých oblastí na světě, kde tygr nebyl vyhuben. I proto má většina druhových jmen tygra v češtině místní název: jihočínský, ussurijský, turanský, indický, indočínský, malajský, sumatránský, jávský, balijský. Dokonce 20. století se však stavy tygrů zredukovaly na malé populační ostrůvky (Mareš 2013: 7-12).
Všechny země jihovýchodní Asie mají mnoho zvířat zapsáno v Červeném seznamu ohrožených druhů a jejich počet se neustále zvyšuje v souvislosti s masivní těžbou dřeva a zánikem jejich přirozeného prostředí: pralesů. Příklady: orangutani, cibetky, kočkovité šelmy, malé druhy antilop na ostrovech a v lesích, pralesní stromové opice a opičky jako kahau nosatý, giboni, nebo velká zvířata jako divoký slon, nosorožec, tapír, langur. Jiné ohrožené druhy souvisí s nadměrným rybolovem nebo znečištěním řek, jedná se o několik druhů velryb, sladkovodní delfíni (Weightman 2011: 50-53).
Fauna JV Asie je využívána jako zdroj řady produktů, nejen masa. V tradiční medicíně se například vedle plazů (vysušených a drcených na prášek nebo naložených v celku v lihu) konzumují ptačí hnízda, která se vyrábí ze slin vlaštovky druhu Collocalia germani a obsahují specifické enzymy a proteiny.
Poznámky k fauně jednotlivých zemí
Ve Vietnamu se bohatství fauny omezuje hlavně na lesy, kde se zvířata hůř loví. Příklady nej ohroženějších druhů: saola (Pseudoryx nghetinhensis), muntžak (Muntiacus vuquangensis), dva druhy malých nosorožců, dva druhy medvědů (ušatý a malajský), více druhů gibonů, z vodních druhuje kriticky ohrožený např. sumec pangas velký, který se pro chutné maso loví nejvíce v řece Mekong i proto, že dorůstá až 3 metry. Ve Vietnamu dále žije i ohrožený vodní savec příbuzný kapustňákům: dugong indický, dále delfín Neophocaena phocoenoides. Biodiverzitu ve Vietnamu poškozují invazivní druhy rostlin a živočichů, které unikly z chovů do volné přírody jako např. jedlý plž Pomacea canaliculata, který je i jedním z nej horších škůdců v Evropě - přitom byl zavlečen z Jižní Ameriky a ve Vietnamu již téměř vytlačil domácí druh Pila sculata (Sterling et al. 2006).
Barma a Laos: mají poměrně dobře zachované přírodní bohatství, protože koloniální systémy a následné konflikty dlouho brzdily rozvoj hospodářství a s tím spojenou těžbu dřeva. V obou zemích je zachováno mnoho set druhů od každého typu živočichů. K ohroženým patří třeba velké druhy ptáků (ibis, čápovití)
Filipíny: vzhledem k ostrovnímu charakteru se na Filipínách nevyskytuje mnoho druhů větších savců, převažují měkkýši, hlodavci, ptactvo, menší dravci a hmyz. Z důležitého rybolovu byly díky mezinárodním úmluvám alespoň dočasně v roce 1997 vyňaty ohrožené velryby a velcí kytovci (Acebes 2014: 84-90).
Malajsie, Indonésie, Brunej, Východní Timor: všechny tyto země sdílí podobné systémy biotopů, mají mimořádně mnoho druhů všech typů zvířat včetně velkých primátů jako jsou orangutani, kahau nosatý, ohrožení dravci. V mořích jsou významné korálové útesy - jejich ekosystém poškozuje znečištění, růst teploty vody a fyzické poškozování při nadměrném rybolovu, který se místy provozoval i pomocí jedu a výbušnin.
Kambodža: více druhů ryb každoročně migruje z oceánu vnitrozemských řek a zvláště do jezera Tonlé Sap, aby se zde vytřely, proto je zde významný rybolov. Tah ryb do sladkovodní ch řek je znám i ve Vietnamu a po celém světě.
Thajsko: je původní domovina několika druhů domestikovaných zvířat: vodní buvol kur, páv. Singapur: původní fauna zůstává na zbytku plochy původního lesa v chráněných parcích, kde žijí menší zvířata (opice, netopýři, ptactvo, plazi).
Literatura:
Acebes, Jo Marie V. 2014. A History of Whaling in the Philippiness: A Glimpse of the Past and Current Distribution of Wnales. In: Christensen, J. & Tull, Malcolm (eds.). Historical Perspectives of Fisheries Exploitation in the Indo-Pacific. Dordrecht - Heidelberg - New York - London: Springer, 83-105.
Jankovec, M. et al. 1964. Zadní Indie a Indonésie. Praha: Ústřední správa geodézie a kartografie.
Mareš, J. 2013. V říši tygra. Praha: Motto.
Sterling, E. J. et al. 2006. Vietnam. A Nátur al History. New Haven-London: Yale University Press. Weightman, Barbara A. 2011. Dragons and Tigers. A Geography of South, East and Southeast Asia. Danvers: John Wiley & Sons.
8. Regionální geografie: hory a vnitrozemí severního Vietnamu, Barmy, Thajska a Laosu
Topografická a klimatická specifika:
Masiv Hoáng Lien Son s nejvyšší horou Indočíny a Vietnamu: Fansipan / Phan Xi Päng (3147 m n.m.) tvoří okrajový výběžek Himaláje. Hoáng Lien Son z východní strany obtéká Rudá řeka a ze západní strany Černá řeka. V horách na severu Vietnamu se střídá zima/léto či chladnější a teplejší období. Ač ve vnitrozemí, tyto vyšší oblasti netrpí suchem, protože horstvo na pomezí Cíny a jihovýchodní Asie stáhne zbytky vzdušné vlhkosti i ze suššího vzduchu, tj. i v zimě prší, přitom jen přes 200 km vzdálená Hanoj (poměrově vzdálenost Praha-Brno) už má skoro 6 převážně suchých měsíců. Přes relativní vlhkost a zelený porost nejsou hory jihovýchodní Asie vhodné pro zemědělství kvůli nemožnosti efektivního zavlažování a chudým půdám - eroze splavuje živiny a minerální spraš z hor do nížin. Populační tlak na obdělávatelnou půdu je proto v řídce osídlených horách stejně velký jako v zalidněných nížinách. Na chudých horských půdách sice rostou lesy, ty se však ve Vietnamu kácí a vypalují s rychlostí až 200 000 hektarů ročně pro topivo a dřevařský průmysl; půda se pak vypaluje pro stěhovavé obdělávání. Příliš vysoká nadmořská výška Himaláje v Barmě je pro zemědělskou vegetaci zcela nevhodná (Sterling et al. 2006: 160-165, Lé Bá Tháo 2017: 369).
Ostatní hlavní horské masivy kontinentální jihovýchodní Asie:
Vietnam: po masivu Hoáng Lién Son je 2) hlavní pohoří v severním cípu: Viet Bac, s vrcholem Tay Noc Linh (2419 m n.m.) a 3) Annamské pohoří / Truoug Sen ve Vietnamu s vrcholem Ngoc Linh (2598 m n.m.)
Laos: Annamské pohoří, vrchol Phou Bia (2819 m n.m.) je i nejvyšší horou Laosu. Thajsko: nejvyšší vrcholy má provincie Chiang Mai, kde se stýkají dva masivy Thanon Thong Chai s vrcholem Doi Inthanon (2565 m n.m.) a Daen Lao s vrcholem Doi Pha Hom Pok (2285 m n.m.)
Myanmar: na severu do Barmy zasahuje Himálaj, má proto 18 vrcholů nad 5 tisíc metrů nad mořem, nejvyšší: Hkakabo Razi = 5881 m n.m.
Populace:
Styčná zóna severní Barmy, Thajska, Laosu, Vietnamu a Cíny (Yunnan, Guangxi) se vyznačuje relativně podobnou etnickou pestrostí. Velká členitost terénu a odlehlost od hlavních populačních center snižuje pravidelné pohyby velkých počtů lidí - populace oddělené i nevysokými horskými hřbety vytváří mnoho dialektů a nových jazyků několika důležitých jazykových rodin: austroasijské, thai-kadajské, hmong-mienské, sinotibetské + v Barmě sekundárně indoevropské - více viz samostatná přednáška Jazyky jihovýchodní Asie.
Socio-ekonomické podmínky:
Nejsou dobré. Obtížná dopravní obslužnost minimalizuje intenzivní obchod. Hospodářsky je horský region využit nejvíce k těžbě nerostných surovin či dřeva a stavbě přehrad s hydro-elektrárnami. Ty vznikají až v současnosti, tyto investiční projekty však nerozvíjí region, protože zahraniční investoři stahují zisk jinam a životní prostředí naopak trpí. Představitelé méně rozvinutých států také nemají dobré vyjednávači podmínky a kvůli tzv. brain drain (odliv mozků = vzdělaných za lepší prací do zahraničí) ani nemají vzdělanou elitu, která by byla silná při vyjednávání o zakázkách se zahraničními partnery. Silný zahraniční investor snadno finančně podpoří místní elitu a přes ni prosadí své zájmy. Kvůli odlehlosti, obtížné dopravní dostupnosti, špatné infrastruktuře, nízké úrovní biologické produktivity,
environmentálni degradaci, kulturním bariérám a etnické nehomogenitě jsou horské oblasti vystavené potřebě velmi komplexního managementu (Rambo 1995), který se nedá ani snadno a ani citlivě implementovat. Horská etnika se vyznačují nejen nedávnou samosprávou a silnou rezervovaností vůči státu, ale i postižením dlouhodobou válkou, která neumožňovala vzdělávání. Státní průzkum z roku 1982 zjistil, že přes 80 % populace horských etnik nikdy nechodilo do školy (Nguyén Viet Tung 1995: 197).
Situační rozvojové možnosti + případové studie a postřehy:
Celkově nižší rozvinutost má dalekosáhlé následky: např. při laosko-vietnamském pohraničí se na pracovním trhu lépe uplatňují chudí pracovní migranti z Vietnamu, protože etnika v Laosu často nemají dostatečné finanční zkušenosti a plánování. Jsou zvyklá pracovat jen nárazově a s výdělkem se vrací do svých lokalit, kde z financí žijí, než je vyčerpají a přitom se nevěnují ekonomicky návratné činnosti, protože to v daných místech ani není možné. Tradičně v době pěstování opia, ale i dříve byly lokální horské oblasti v tradičním systému tributárních vztahů relativně nezávislé s paralelním udržováním poplatkových vztahů s několika mocenskými centry současně kvůli proměnlivým aliancím a potřebě ochrany (Thongchai). Relativně nižší rozvinutost sváděla a stále svádí rozvinuté státy k představě, že oblast po svém rozvinou a zkulturní. Například v Laosu tak francouzskou koloniální (la) mission civilatrice podle Evanse (2002) následují dvě další podobné vlny mission civilatrice: americká od 50. let a současná vietnamská odpovídající Laoské demokratické republice.
Podrobení donedávna (místy i dosud) nepoddajných samosprávných etnik požadavkům nově se objevivších státních institucí přináší hořké konflikty. Stát totiž chudým oblastem vesměs neposkytuje žádné služby, ale naopak jen požadavky, navíc při zrušení mnohasetleté tradiční samosprávy. Nejen v etnických státech Myanmaru mohly být i velké oblasti najednou doslova „zemí nikoho". Oblast Zlatého trojúhelníku, kde se v koloniální době (a místy i dnes) masivně pěstovalo opium - těmto oblastem politická centra de facto vůbec nevládla, tj. tyto okrajové oblasti byly dříve prakticky bez jakékoli státní správy do poloviny a někdy i do konce 20. století (např. South 2009: 8). Když náhle stát začal nárokovat správu, a z pozice autority odmítl komunikovat s místními etniky a respektovat jejich požadavky, náhle je cíleně zcela ignoroval. To je koncept tzv. vyloučení (anglicky marginality), se kterým pracuje J. Rigg. Týkalo se to třeba etnických států Shanů, Kačinů, Wa a dalších (Sai Kham Mong 260-269). Pro Thajský stát například při změně v konštituční monarchii v roce 1932 přestala být po tři dekády uznávána etnická oblast nepoddajných pohraničních Karenů (Keyes 1995: 58). V důsledku toho dochází k ozbrojeným konfliktům i v dnešní době. Konflikty se sice často podaří transformovat do úrovně jednání, ale zjevný konfliktní potenciál potvrzuje další cílené vytváření nových ozbrojených skupin.
Někdy mají konflikty i mezinárodní rozměr např. v roce 2000 si Laos vyžádal pomoc vietnamské armády v boji proti horským Hmongům (Evans 2002: 222-223) a opět v Barmě je v současnosti známa nepřízeň vůči Róhingům. Jiným případem je konzervativní většinová kultura, která mnohdy nedokáže adekvátně reagovat na nové změny, kdy proti sobě například stojí buddhistická identita thajského státu, kterýje ostře proti potratům, tím je však proti ženám z horských etnik, které migrují do nížin za prací, ve městě otěhotní a dočasný partner se zřekne zodpovědnosti. Ekonomickou neúnosnost hrozícího mateřství jsou následně nuceny řešit ilegálními potraty s neúměrnými zdravotními riziky (Whittaker 2004: 18-25, 74-75). Přes všechny problémy jsou horské oblasti důležité zachovaným kulturním a přírodním bohatstvím, díky čemuž mají velký turistický potenciál (z průvodců např. Dolling 2010).
Literatura:
Dolling, Tim. 2010. Mountains and Ethnic Minorities: North West Viet Nam. Hä Nöi: The gidi publishers.
Evans, Grant. 2002. A short history of Laos: the land in between. Crows Nest: Allen & Unwin.
Ganesan, N. and Kyaw Yin Hlaing. 2007. Myanmar. State, Society and Ethnicity. Singapore: Institute of Southeast
Asian Studies - Hiroshima Peace Institute. Keyes, Charles F. 1997. Primitive and Tribal Worlds and Their Transformations. In: The Golden Peninsula.
Culture and Adaptation in Mainland Southeast Asia. Honolulu: University of Hawai'i Press, 13-64. Le Bä Thäo. 2017. Vietnam. The Country and its geographical regions. Hanoi: The gioi publishers. Nguyen Viet Tung. 1995. Human Resource Development for the Highlands of Vietnam: Present State and Needs.
In: T.A. Rambo et al. (eds.). The Challenges of Highland Development in Vietnam. Honolulu - Hanoi -
Berkeley: East-West Center - Hanoi University (Center for Natural Resources and Environmental Studies) -
University of California (Center for Southeast Asian Studies), 197-198. Rambo, Terry A. 1995. Perspectives on Defining Highland Development Challenges in Vietnam: New Frontier or
Cul-De-Sac? In: T.A. Rambo et al. (eds.). The Challenges of Highland Development in Vietnam. Honolulu -
Hanoi - Berkeley: East-West Center - Hanoi University (Center for Natural Resources and Environmental
Studies) - University of California (Center for Southeast Asian Studies), 21-30. Sai Kham Mong. 2007. The Shan in Myanmar. In: Ganesan, N. and Kyaw Yin Hlaing (eds.). Myanmar. State,
Society and Ethnicity. Singapore: Institute of Southeast Asian Studies - Hiroshima Peace Institute, 256-277. South, Ashley. 2009. Ethnic Politics in Burma. States of conflict. London - New York: Routledge. Sterling et al. 2006. Vietnam: A Natural History. New Haven - London: Yale University Press. Thongchai, Winichakul. 1997. Siam mapped. A History of the Geo-Body of a Nation. Honolulu: University of
Hawai'i Press.
Whittaker, Andrea. 2004. Abortion, Sin and the State in Thailand. London - New York: Routledge.
9. Regionální geografie: údolí, záplavové nížiny, delty řek, pobřeží Vietnamu, Kambodže, Myanmaru, Thajska (a kontinentální část Malajsie).
Topografická a klimatická specifika:
Region nížin, delt řek a pobřeží se vyznačuje nízkými polohami, které jsou příznivé pro hustší lidské osídlení, protože buď jsou k dispozici řeky pro zavlažování a zemědělství anebo je v dosahu mořské pobřeží pro rybolov a mezinárodní dopravu. Méně častá jsou jezera: Kambodžu tvoří ze tří čtvrtin pánev s nadmořskou výškou do 100 metrů. V pánvi je mělké jezero Tonlé Sap s kolísavou rozlohou: v době monzunu bývá pětkrát větší. Jde o největší sladkovodní jezero jihovýchodní Asie (Schliesinger 2011: 90, 295), které je průtočné - leží na stejnojmenné řece.
Pět hlavních lokalit s velkou hustotou obyvatelstva tvoří ve Vietnamu delta Rudé řeky, dále delta Mekongu, v Thajsku údolí řeky Menam / Chao Phraya (s Bangkokem) a dvě lokality v Myanmaru na řece Iravádí: její delta s oblastí Rangúnu a vnitrozemská pánevní oblast okolo města Mandalaj (Weightman 2011: 62). Tyto lokality jsou nej atraktivnější pro migrace z venkovských oblastí. Méně zjevná j e migrace z venkova v Kambodži do oblasti Phnompenhu, řídí se však stejnými pravidly, kdy jsou výsledná hustota obyvatelstva u měst a jeho nároky tak velké, že se hospodářsky využívají i odpadní a znečištěné vody hromaděné v rybníčcích k chovu ryb, kachen apod., a to v naprosté většině zemí jihovýchodní Asie; touto vodou se v celé Asii zalévá i pěstovaná zelenina (Salamanca & Rigg 2011: 267). Vývojem hustoty obyvatelstva v deltě Rudé řeky se podrobně zabýval Gourou (1965: 138-170), kdy lze srovnat místy až 1500 obyvatel na km2 v deltě Rudé řeky oproti 2 osobám na km2 v Mongolsku. Specifikem nížin a příbřežních lokalit je vystavení tajfunům v kombinaci s povodněmi. Jen v provincii Quáng Nam způsobily povodně, větry, lijáky a s tím spojené sesuvy půdy značné škody. Za deset let (1998-2007) odnesly 5 miliard m3 půdy a skal, zabily 500 lidí a způsobily finanční škody na stavbách za 5600 miliard VND (= 5,6 miliard korun). Podle současných prognóz vázaných na růst teplot se má plocha poškozovaná záplavami rozrůst o dalších 20 % (An Duc Le & Lan Thi Thu Vu 2013: 98).
Populace: region nížin a pobřeží má vysokou koncentraci obyvatelstva, kde se kolem řek konstituovaly hlavní civilizace jihovýchodní Asie, z toho austroasijskou jazykovou rodinu reprezentují hned tři významné starobylé písemné kultury: vietnamská, khmerská a monská. Další tradiční literární kultury jsou barmská a thajská (Brown 2007: 5-6). Písemné civilizace vznikly v nížinách díky hospodářským přebytkům pro náboženské instituce, které poskytovaly zdůvodnění legitimity moci tradičním formám vlády. Díky mocenské expanzi, migraci podél řek či pobřeží (pro Viety: Goodman) a atraktivitě dominantní kultury ajejího jazyka jsou nížiny a delty řek jazykově a kulturně poměrně homogenní.
Velké změny nastaly v období kolonialismu: na počátku 20. století, znovu na konci 20. století a v současnosti se zrychluje urbanizace a stěhování populací z venkova do měst. K výrazným přesunům nepůvodních etnických skupin docházelo i na popud koloniální správy: viz např. koloniální využití Vietnamců v administrativních pozicích v Kambodži a Laosu, což však nepředstavovalo změnu, protože šlo o tradiční zájmové vietnamské zóny. Jinak to bylo v koloniální Barmě, kam do okolí Rangúnu přicházely každoročně statisíce Indů, v roce 1927 téměř půl milionu (480.000) a Rangún tehdy dosáhl na světové prvenství v míře přistěhovalectví, kdy předstihl i New York (South 2009: 9).
Socio-ekonomické podmínky: jsou v regionu nížin a pobřeží zcela nejlepší. Snadná dopravní obslužnost umožňuje rychlou dopravu zboží a obchod. Hospodářsky se na region nížin a pobřeží zaměřují investice, které přinášejí největší rozvoj, protože (byť často nevysoké) příjmy z nových pracovních míst zůstávají v oblasti. Kvůli pěstitelským centrům, relativnímu dostatku potravin a etnické homogenitě jsou nížiny také stabilnější při politických transformacích a implementaci reforem. K číselným údajům a statistikám je kurz k ekonomice.
Situační rozvojové možnosti + postřehy:
Nížiny a pobřeží kontinentální jihovýchodní Asie se vyznačují celkově vyšší rozvinutostí, dostupným vzděláním a přítomností investic. Investice nejsou rovnoměrné - významní zahraniční investoři se ve Vietnamu omezují na blízkost Hanoje/Haiphongu nebo častěji na Ho Či Minovo město. Pouze domácí vietnamské investice mají větší rozptyl, jsou však nižší co do objemu peněz a nepřináší srovnatelný efekt (Hamaguchi et al. 2012: 44). Malajsie by nicméně mohla být příkladem nového typu modernizované správy (Bunnell 2004), která se formuje s paralelně pokračujícím tradičním systémem uspořádání společnosti - ovšem je třeba pamatovat, že asi 25 % obyvatel tvoří malajští Číňané, kteří mají velký vliv na ekonomický rozvoj. Vyšší rozvinutost má už jen Thajsko díky tomu, že nebylo kolonizováno a zůstalo otevřeno mezinárodním vztahům .
Prese všechna pozitiva jsou nížiny kontinentální jihovýchodní Asie ohrožené buď nižším stadiem rozvoje na venkově nebo neduhy moderní civilizace ve městech. Velkým problémem je, že státy nemají po válkách dostatek prostředků na účinnou sanaci škod. Mělké mořské pobřeží ohrožuje růst hladin oceánů.
Složitý průběh válek, jejich dopadů a nemožnost jednoduchého vykladu neumožňují stručně pochopit, co se v těchto zemích stalo a v j ak neúnosných a vyhrocených situacích se ocitli dosud žijící pamětníci nebo jejich potomci (pro Vietnam viz Hardy 2003, pro Kambodžu viz Tyner 2016: 169-173). Západní vědci se často snaží uchopit tuto vysoce komplikovanou realitu odbornými teoriemi např. o neoliberalismu v Kambodži. Tyto teorie však jsou spíš jiným pojmenováním obnovovaného autoritářství (Springer 2015: 62-65; Springer 2010: 75-77).
Literatura:
An Duc Le, Lan Thi Thu Vu. 2013. Climate Change's Impact on Natural Hazards in Quang Nam Province, Mid-Central Vietnam. In: Braun, Ole and Thorkil Casse, eds. On the Frontiers of Climate and Environmental Change. Heidelberg: Springer, 91-98.
Brown, J. Marwin. 2007. From Ancient Thai to Modem Dialects. Bangkok: White Lotus Press.
Bunnell, Tim. 2004. Malaysia, Modernity and the Multimedia Super Corridor. London - New York: Routledge. Goodman, Jim. 2015. Delta to Delta: the Vietnamese move South. Hanoi: The Giói publishers. Gourou, Pierre. 1965. Les paysans du delta tonkinois. Etude de géographie humaine. Paris: Mouton & Co - La Haye.
Hamaguchi, Nobuaki et al. 2012. Liberalization, Integration, and Industrial Location in Vietnam. In: Economic
Integration and the Location of Industries. The Case of Less Developed East Asian Countries. Edited by Ikuo
Kuroiwa. Houndmills, Basingstoke: Palgrave Maxmilián, 43-87. Hardy, Andrew. 2003. Migrants in Contemporary Vietnamese History: Marginal or Mainstream? In: New Terrains
in Southeast Asian History. Ed. Abu Talib Ahmad and Tan Liok Ee. Athens - Singapore: Ohio University
Press - Singapore University Press, 328-353. Salamanca, Albert M. & Jonathan Rigg. 2011. Living at the margins. Migration and the contested arena of waste
re-use aquaculture systems in Phnom Penh, Cambodia. In: Asian Cities, Migrant Labour and Contested Spaces.
Ed. Tai-Chee Wong and Jonathan Rigg. London - New York: Routledge. 265-286. Schliesinger, Joachim. 2011. Ethnic Groups of Cambodia. Volume 1. Introduction and Overview. Bangkok:
White Lotus Press.
South, Ashley. 2009. Ethnic Politics in Burma. States of conflict. London - New York: Routledge.
Springer, Simon. 2010. Cambodia's Neoliberal Order. Violence, authoritarianism, and the contestation of public
space. London - New York: Routledge. Springer, Simon. 2015. Violent neoliberalism. Development, discourse, and dispossession in Cambodia. New
York: Palgrave Maxmilián. Sterling et al. 2006. Vietnam: A Natural History. New Haven - London: Yale University Press. Tyner, James A. 2016. The Killing of Cambodia: Geography, Genocide and the Unmaking of Space. London -
New York: Routledge.
Weightman, Barbara A. 2011. Dragons and Tigers. A Geography of South, East, and Southeast Asia. Danvers: John Wylie and Sohn.
10. Regionální geografie: ostrovní státy jihovýchodní Asie: Singapur, Malajsie, Indonésie, Východní Timor, Brunej, Filipíny
Topografická a klimatická specifika:
Topografie: I když má region nížiny i hory, nemá velké řeky typu Mekongu a jeho ostrovní charakteristice odpovídají jiné populační vzorce. Horská pásma jsou sopečného původu. Seizmická činnost a posuny na stycích ker zemské kůry působí zemětřesení a vlny tsunami. Pobřeží ohrožuje i rostoucí hladina světových oceánů. Záplavové příbřežní nížiny na Sumatře nejsou moc obývané i kvůli zasolení půd - změna osmotického tlaku vody neumožní růst obilí. Díky členitosti má Indonésie dlouhé pobřeží: součet obvodů všech ostrovů činí asi 95 000 km, tj. skoro 2,3 obvodů planety. Podmořské dno v okolí Indonésie má tři hloubkové zóny: západní (mezi Jávou, Borneem a Sumatrou + na severu po Indočínský poloostrov) a východní okolo Irian Jaye - v obou těchto oblastech hloubka moře nepřesahuje 200 metrů, ale střední zóna (Moluky, Malé Sundy a Sulawesi) má dno až 3000 metrů hluboko (Forbes 2014: 4-6) Klima: rovník prochází Indonésií, kde tropické podnebí (= dlouhodobý režim počasí) přináší v době monzunu nej intenzivnější srážky. Rychlý růst hořlavé vegetace vede v Indonésii v sušších obdobích k rozsáhlým požárům. Tropické (deštné pra)lesy jsou s výjimkou Bruneje poškozovány těžbou, kdy odlesněné plochy dále mění mikro- i makroklimatické podmínky.
Populace:
Převažuje populace austronéské jazykové rodiny (Blust 2009). Nejhustší osídlení mají jednoznačně Jáva a Singapur, protože kolem vedly hlavní trasy námořního obchodu. Singapur se zalidnil až jako mezinárodní přístav. Jáva má výhodu logisticky optimálních proporcí: nemá odlehlé vnitrozemí a všechny lokality jsou dostupné v rozumném časovém rozmezí. Navíc lem pobřeží se příkřeji zvedá a netvoří solné bažiny. Ve vyšších, ale rychle dostupných polohách se zakládaly plantáže pro technické a nezaplavované plodiny (kaučukovník, káva).
Ostrovní charakter Indonésie a odlehlost některých lokalit má pozitiva i negativa. K negativům patří zaostalost v rozvoji, k pozitivům vznik místních kulturních variet. Indonésie má od roku 1945 v ústavě zakotvenu náboženskou svobodu, později se k ní sice připojila platnost islámských zákonů pro muslimy - nicméně když se radikální islamisté snažili prosadit platnost zákonů šaría i pro nemuslimy, nenašli podporu v lokalitách tolerantního islámu (Chalmers 2006: 16-17).
Vedle austronéských etnik byly od přelomu letopočtu všechny hlavní oblasti jihovýchodní Asie předmětem zájmů indického a čínského námořního obchodu (Manguin et al. 2011). Ten se více obnovil v moderní době, kdy se do britských kolonií stěhovali Indové i Číňané - druzí mají kvůli efektivnějšímu obchodu a kapitálovým zdrojům silnější politický vliv. V druhé polovině 20. století se při dekolonizaci například v Malajsii objevovaly proti čínské tenze kvůli čínské podpoře malajských komunistů. Obavy z Číny ještě zesílily po roce 1979. Později se vztah upravoval (Lee & Lee 2005: 11-12), ovšem v současnosti vyvolávají čínské investice v Malajsii znovu velké obavy, ke kterým se přičítá spor o ostrovy v Jihočínském moři.
Socio-ekonomické podmínky:
Jsou velmi nestejnorodé: od high-tech společnosti centrálního Singapuru přes z ropy žijící Brunej, relativně rozvinuté Filipíny a Malajsii až po méně rozvinutou Indonésii a Východní Timor s odlehlými a zaostalými lokalitami.
Málo rozvinutý Východní Timor měl snad ještě složitější vývoj než Indočína. Zmítaly ho krvavé konflikty téměř po celé koloniální i postkoloniální období. Portugalští vojáci v roce 1974 iniciovali převrat, který teprve otevřel debatu o dekolonizaci a vedl k iniciativě a konečnému vyhlášení a mezinárodnímu uznání nezávislosti v roce 2002 (Klíma 2003).
Ani ekonomická rozvinutost výhodnějších zón ještě nezaručuje sociálně-politickou přeměnu, protože dědictví koloniálního systému přineslo úplatkářství. Na Filipínách se těžařské projekty založené na zahraničních investicích realizují s maximálním ziskem pro investory a zodpovědné činitele - ty ovšem region nerozvíjí, ale vyčerpávají. Filipíny nicméně umožňují politické protesty a demonstrace (Nem Singh et al. 2018). Nověji se na Filipínách zčásti osvědčuje makroekonomicky méně významná organizace lesní správy a zemědělství místními komunitami, které lépe vnímají hranice využitelnosti zdrojů, zatímco na vyšších úrovních to obvykle nefunguje. Ani tento přístup nicméně nezabraňuje zneužívání zdrojů místními skupinami (Braganza 1996).
Na rozdíl od Filipín se úspěšná ekonomická přeměna Singapuru realizovala důslednými politickými změnami a málo zřejmým omezením občanských svobod za komplexního monitorování všech sfér života, kdy se individuální odlišný názor stal nevhodným (Trocki 2006).
Situační a rozvojové možnosti + případové studie:
V ostrovní části jihovýchodní Asie chybí přímé sousedství s pevninou, to ztěžuje přístupnost a zpomaluje migrace. Politické a socioekonomické důsledky odlehlosti a částečné izolace jsou negativní. Členitost však podporuje biologickou, kulturní a jazykovou pestrost. Kulturní rozdíly se však mohou stát i spouštěčem konfliktů. Jávě se například v 60. letech 20. století nevyhnuly ostré střety mezi muslimy z nížin a hinduisty z hor, přestože hlavní pozadí sporu bylo ekonomicko-politické (Hefner 1990: 209-215).
Dokazuje to, že obchod vykazuje i v ostrovní oblasti rychlou globalizaci. Zejména velký podíl muslimské populace v lidnaté jihovýchodní Asii má dopady na potravinářský průmysl, kde i výroba v nemuslimskych zemích jako je Vietnam usiluje o získání certifikátů pro nápoje a jídlo, které musí být pro prodejnost muslimům vyráběné dle požadavků rituální čistoty (halal) -hlavní produkce této výroby je v Singapuru a Malajsii (Fischer 2018).
Přes celkový úbytek lesů v jihovýchodní Asii se alespoň v Brunei i zavedl úspěšný program na ochranu a výzkum pralesa. Umožňuje to vzácná kombinace dostatku financí z ropy, malý rozsah chráněných zón a vyrovnané zahraniční vztahy bez větších tlaků. Přesto padají dotazy na vyváženost ochrany a na její ekonomickou udržitelnost či dokonce návratnost (Dykes 1996).
Literatura:
Blust, Roger. 2009. The Austronesian languages. Canberra: Pacific Linguistics - The Australian National University.
Braganza, Gilbert C. 1996. Philippine community-based forest management: options for sustainable development.
In: Environmental Change in South-East Asia. People, Politics and Sustainable Development. Eds. J. G.
Parnwell and R. L. Bryant. London - New York: Routledge, 311-329. Chalmers, Ian. 2006. Indonesia. An Introduction to Contemporary Traditions. Oxford: Oxford University Press. Dykes, Alan P. 1996. Environmental characteristics of Brunei's Temburong rainforests and implications for
conservation and development. In: Environmental Change in South-East Asia. People, Politics and Sustainable
Development. Eds. J. G. Parnwell and R. L. Bryant. London - New York: Routledge, 301-310. Fischer, Johan. 2018. The Political Economy of Muslim Markets in Singapore. In: The Everyday Political
Economy of Southeast Asia. Ed. Juanita Elias and Lena Rethel. Cambridge: Cambridge University Press, 95-
115.
Forbes, Vivian Louis. 2014. Indonesia's Delimited Maritime Boundaries. Heidelberg: Springer.
Hefner, Robert W. 1990. The Political Economy of Mountain Java. An Interpretive History. Berkeley - Los
Angeles - London: University of California Press. Klíma, Jan. 2003. Východní Timor. Praha: Libri.
Lee Poh Ping and Lee Kam Hing. 2005. Malaysia-China Relations: A Review. In: Malaysia, Southeast Asia and
the Emerging China: Political, Economic and Cultural Perspectives. Eds. Hou Kok Chung and Yeoh Kok-
Kheng. Kuala Lumpur: University of Malaya - Institute of China Studies. Manguin, Pierre-Yves et al. (eds.). 2011. Early Interactions between South and Southeast Asia. Reflections on
Cross-Cultural Exchange. Singapore: Institute of Southeast Asian Studies - Manohar. Nem Singh, Jewellord T. & Alvin A. Camba. 2018. Neoliberalism, Resource Governance and the Everyday
Politics of Protests in the Philippines. In: The Everyday Political Economy of Southeast Asia. Ed. Juanita Elias
and Lena Rethel. Cambridge: Cambridge University Press, 49-71. Trocki, Carl A. 2006. Singapore. Wealth, power and the culture of control. London - New York: Routledge.
11. Ostrovy Vietnamu a kontinentálních států jihovýchodní Asie včetně sporných ostrovů
Ze států pevninské části jihovýchodní Asie má nejvíce ostrovů Barma v Mergujském souostroví vAndamanském moři. Podobně Thajsko má více ostrovů na západní straně Malajského poloostrova (= vAndamanském moři) než na východě v Thajském zálivu. Nejméně, asi jen 60 ostrovů má Kambodža. Vietnam má jednak ostrovy ve svých výsostných vodách a jednak si nárokuje Paracelsovy (Hoáng Sa) a Spratleyho ostrovy (Truong Sa) v Jihočínském / Východním moři. V thajštině se ostrov řekne ko a často se užívá jako první část jména ostrova, místní lidé však běžně názvy zkracují a užívají je bez termínu ko. U Thajska proto toto spojení vypouštím i kvůli konvenci známého ostrova Phuket (správněji Ko Phuket). Thajský termín však zůstává přítomen v první části jmen kambodžských ostrovů, kde koh = ko.
Kambodža: má relativně malé ale přesto obývané ostrovy. Z větších od severu: Koh Kong (100 km2 s vesnicemi rybářů), dva blízké ostrovy Koh Rong (78 km2) a Koh Rong Sanloem (25 km2) mají proměnlivě přes tisíc a přes 300 obyvatel dle aktuálního vývoje rychle rostoucího turistického ruchu; Koh Thmei je velký 40 km2 s 200 obyvateli.
Barma: má více větších ostrovů a souostroví. Od severu: Myingun (42 km2 - pásovitý 33 km dlouhý ostrov se dvěma vesnicemi), Ramree - neivětší ostrov Barmy s rozlohou 1350 km2 a městem se stejným jménem a asi 10 tisíci obyvateli v centru a se 100 tisíci obyvateli v jeho
okresu, Cheduba (523 km2, proměnlivě dle politického vývoje nad 50 tisíc obyvatel), Coco Islands - nej vzdálenější skupinka 7 ostrůvků tvoří severní výběžek Andamanských ostrovů -ovšem jen tento výběžek patří Barmě, ostatní Indii. Mergujské ostrovy na neijižnější úrovni tvoří asi 800 ostrovů a ostrůvků, ti. hlavní ostrovní systém Barmy se značným přírodním bohatstvím živé i neživé přírody. Nej větší z ostrovů je Kadaň Kyun se 450 km2, Lanbi Kyun s 188 km2, Letsok-aw Kyun s 250 km2, Mali Kyun s 99 km2, Saganthit Kyun s 257 km2, na jihu je ze skupiny největší Zadetkyi Kun s 176 km2. Severněji od Mergujských ostrovů jsou menší Moscoské ostrovy, tj. skupina ostrůvků na rozloze 50 km2, která byla vzhledem k přírodnímu bohatství vyhlášena národním parkem. Oficiálně tyto ostrovy nejsou obývané, mají však vojenskou základnu. Konečně podoba ostrovů při vyústění řeky Iravádí není konstantní - tvoří je náplavová spraš a písek.
Thajsko: na západní straně poloostrova je ve střední části ostrov Lanta Yai s rozlohou 81 km2 a 11 tisíci obyvateli. Ostrov Phuket (jen samotný ostrov má rozlohu 543 km2) tvoří s dalšími přilehlými 32 ostrovy ostrovní provincii Phuket s rozlohou celkem 576 km2 a s 416 500 obyvateli. Jedná se o jedno nei navštěvovanějších míst v Thajsku - ve snaze přizpůsobit vše co nejvíce potřebám náročných turistů je tato provincie na prvním místě co do kvality veřejného života v Thajsku. V Malacké úžině je nej významnější souostroví Phi Phi s nej většími ostrovy Phi Phi Le (6,6 km2) a Phi Phi Don (9,7 km2), které ročně navštíví několik milionů turistů a jejich počet proto bude muset být omezen.
Na východní straně je ostrov Pha-ngan s rozlohou 125 km2 a s 20 tisíci obyvateli, který navštíví ročně asi půlmilión turistů. Větší je ostrov Samui s 228,7 km2 a více než 60 tisíci obyvateli, na severovýchodě je nakonec ostrov Chang (Kochang) s 217 km2 a 8500 obyvateli.
Vietnam: se započítáním sporných ostrovů má Vietnam na 2773 ostrovů a ostrůvků se součtem celkové rozlohy 1720 km2, kdy jen 3 ostrovy mají nad 100 km2 a 24 ostrovů nad 10 km2, přitom přes osmdesát procent ostrovů (83,7%) s přibližně polovinou plochy leží na severu u zátoky Halong, tj. mezi Haiphongem a provincií Quáng Ninh (Le Ba Thao 2017: 568-569). Přehled ostrovů a ostrovních oblastí od jihovýchodu: na západ od Cá Mau je největší ostrov Phú Quôc s rozlohou 589,2 km2 a 146 tisíci obyvateli a několika menšími ostrůvky na jihu. Dále je v západní zóně ještě větší ostrůvek Rái a dvě skupiny ostrovů Thô Chu a Nam Du. Jižně od provincie Cá Mau je ostrov Khoai. V průmětu na východ od jižního cípu provincie Cá Mau a na jih od východního cípu provincie Trá Vinh leží skupina 16 ostrovů Côn Báo s celkovou plochou 75 km2 a největším ostrovem Côn Son, který byl využit pro umístění věznice - tyto ostrovy jsou nyní pod administrativou provincie Bá Ria - Vúng Táu. Dále na sever: u provincie Binh Thuan je větší ostrov Phú Quý (8,35 km2, 6400 obyvatel), výrazně na jih od něj ostrůvek Hái, který leží ve třetině cesty od vietnamské pevniny k souostroví Truóng Sa. Severněji u provincie Khánh Hôa u zátoky Cam Ranh je ostrov Múi, na východ od Nha Trangu je několik ostrovů: větší hon Tre (4,3 km2, 4350 obyvatel) , ještě severněji ostrov Lón a poloostrov Gôm; u jihu provincie Binh Dinh je u Quy Nhonu poloostrov Phuong Mai; na severovýchod od Quáng Ngäi je ostrov Lý Son (10,4 km2, 22 tisíc obyvatel), u Hôi Anu je souostroví Cú Lao Chám (8 ostrovů v oblasti 235 km2), na sever od DáNängu je poloostrov Son Trá, u Quáng Tri je ostrov Côn có (2,3 km2; 500 obyvatel); na jižní úrovni Thanh Hóa je ostrov Mé (4,2 km2) , ostrovy Xuán Thuy kolem ústí Rudé řeky jsou náplavové a tedy nestálé. Od Haiphongu na východ je ostrov Cát Bá (285 km2, 13 tisíc obyvatel), který vytváří počátek lemu několika set ostrůvků zátoky Ha Long, kterou na severovýchodě uzavírají systémy rezervací větších ostrovů, z nichž tři s největší rozlohou jsou rezervace Trá Bán (87 km2), rezervace Bái Tu Long (157,8 km2, souvisí s ostrovem Bach Long VT /3 km2/ na půl cesty mezi pobřežím Vietnamu a Hainanu, tento ostrov však nemá zdroj sladké vody) a rezervace Cái Báu (228 km2), východněji je
souostroví Cô Tô (47 km2). U provincie Quáng Ninh je nej větší ostrov VTnh Thuc a na západ od něj ostrov Cái Chién (580 obyvatel).
• Sporné ostrovy v Jihočínském moři:
Hoáng Sa (Paracelsovy ostrovy) čítají na 37 ostrůvků, skal a výběžků korálového útesu, které sahají těšně k mořské hladině. Ve vztahu k pevnině je rozptyl největších ostrůvků rovnoběžný s úrovněmi měst Hué a Dá Näng. Ostrovy patří administrativně k municipalitě města Dá Näng. Trmrng Sa (Spratleyho ostrovy) tvoří asi 129 ostrůvků, výběžků mořského dna, skal a korálových útesů. Uvedený počet nezahrnuje ty, co v oblasti (podobně jako u Malajsie) vytváří Čínská lidová republika umělým navážením písku a kamenů. Ostrovy Truong Sa patří administrativně k provincii Khánh Hóa. Přes větší počet ostrůvků je celková plochajejich souše v součtu asi 3 km2, v případě Hoáng Sa jde o asi 10 km2 (Truong Minh Duc 2017: 7-18). Sporné ostrovy v Jihočínském moři jsou strategické ze tří důvodů: vzhledem k aktuální těžbě fosfátů, ve vtahu k očekávané těžbě ložisek ropy, kvůli lovu ryb a plodů moře, ti. pro nárokování rybolovných revírů (Nguyén Q. Thang 2013: 160-161). V neposlední řadě je čtvrtým důvodem jistě i strategická poloha pro vojenskou kontrolu Jihočínského moře: budují se menší vojenské základny a sofistikovaná zařízení sloužící k monitoringu. Na ostrovy vznáší nárok Vietnam, Čínská lidová republika, Taiwan, Filipíny, Malajsie a Brunej.
Závěrem: Budování infrastruktury ostrovů a přístavů je spojeno se zásahy do přírodního prostředí. Otázka udržitelnosti je složitá celosvětově, nejen v souvislosti s jihovýchodní Asií. Za účelem ochrany byla roku 1992 přijata Úmluva o biologické diverzitě. Ta však přes pozitivní efekty nedokáže zastavit celosvětový trend rychlé ztráty a vymírání druhů,1 které nabírá na intenzitě (Hens 2014: 153). Při početnosti a růstu počtu lidské populace ani není možné proces zvrátit.
Jiný problém představuje administrativní uspořádání například v Indonésii, kde často nedochází k patřičné koordinaci mezi centrální vládou a místními samosprávami jednotlivých ostrovů, které mají na starosti lokální rybolov. To se ukazuje být klíčovým ve snaze omezit lov žraloků na export, který přes přistoupení Indonésie k úmluvám zaznamenal od roku 2000 významný růst. Bez ohledu na vnější problém dodržování úmluvy jsou s touto tematikou spojeny dva další problémy: konflikt mezi velkými společnostmi a drobnými rybáři, kdy jsou v nevýhodě vždy ti menší, navíc hlavní zisk jde majitelům lodí a ne samotným rybářům (Tull 2014: 78-79).
12. Systémy moří a oceánů jihovýchodní Asie
Oceány: jihovýchodní Asii obklopují dva oceány: ze západu Indicky a z východu Tichy oceán (Pacifik).
Změny reliéfu podmořského dna vytváří různě mělké nebo hluboké ekosystémy moří, zálivů a průlivů, které lze přiřadit jednotlivým zemím. Vietnam je alergický na užívání jména Jihočínské moře a dává přednost termínu Východní moře = Bién Dông. Hlavní moře a zálivy patří jednotlivým zemím následovně:
Myanmar/Barma: Bengálsky záliv (západ), Martabanský záliv (u ústí řek Salwin a Sittaung) a Andamanské moře (od delty řeky Iravádí na východ)
Thajsko: Andamanské moře (západně od Malajského poloostrova) a Thajský/Siamský záliv (východně od Malajského poloostrova)
1 Je ale potřeba dodat, že vymírání druhů na druhé straně odpovídají mutace a tvorba nových druhů - i těch, které ohrožují člověka jako druh. Jde o přirozené evoluční mechanismy.
Kambodža: Thajský záliv a dále záliv Kompong Som mezi výběžky kambodžských poloostrovů
Vietnam: Thajský záliv (jihozápad), Východní / Jihočínské moře (východ a jihovýchod), Tonkinský záliv (severovýchod)
Filipíny: Jihočínské moře (západ), Suluské moře (jihozápad), Celebeské moře (jih), Tichý oceán (východ) - východní šelf prudce klesá do příkopu, který je 10.800 metrů hluboký Brunej: Jihočínské moře
Malajsie: Jihočínské moře (sever a zóna mezi pevninskou a ostrovní částí, která ale severním obloukem, obchází teritoriální výběžek Indonésie), Malacký průliv (západ), Suluské moře (severovýchodně od Kalimantanu), Celebeské moře (východně od Kalimantanu) Singapur: ze západní části Malacký průliv, z východní části Singapurský průliv Indonésie: Indicky oceán (od západu a jihu), Andamanské moře (severně od Sumatry), Malacký průliv (mezi Sumatrou a Malajským poloostrovem), Jihočínské moře (severně od západu Kalimantanu a navazujících ostrovů), Jávské moře (mezi Jávou a Kalimantanem), Balijské moře (severně od Bali), Floreské moře (severně od Malých Sund), Celebeské moře (severně od Sulawesi), Bandské moře (východně od Sulawesi), Ceramské moře (severně od ostrova Seram), Tichý oceán (severovýchod), Arafurské moře (jižně od západní Nové Guineje), Timorské moře (jižně od ostrova Timor).
Východní Timor: Timorské moře (jižně), Bandské moře (severně).
13. Geografické podmínění vývoje mezinárodních hospodářských vztahů, sdílení řek, moří, klimatických podmínek a soupeření o zdroje
Geografické podmínění zohledňuje všechny disciplíny geografie, které zkoumají sféry živé i neživé přírody a jejich vzájemné vztahy. Z hlediska reliéfu má největší význam fyzická geografie, která se soustředí i na relevantní výzkum přírodních zdrojů, katastrofických jevů, vytváření prognóz nebo dokonce na plány aktivního přetváření prostředí pro racionálnější využívání přírodních zdrojů (Demek et al. 1974: 14).
Tradičně2 bylo území jihovýchodní Asie členěno reliéfem krajiny a sítí řek: tomu se přizpůsobovalo osídlení většími a silnějšími skupinami v údolích řek a podél mořských břehů, menší slabší etnika byla vesměs vytlačena do chudších hor. Zejména v odlehlejších pomezních oblastech se představitelé lokálních etnických skupin snažili udržovat aktivní poddanství formou daní, darů a tributu královským rodům hned několika blízkých mocenských center. I dnes jsou socioekonomické podmínky v jihovýchodní Asii nestejnorodé.3
2 Jihovýchodní Asie je geologicky výběžkem Euroasijské kry zemské kůry. S tím a pohyby úrovně hladiny oceánů v době ledové a meziledové byly možné lidské migrace i do ostrovní části jihovýchodní Asie. Dle analýz vzorků DNA z Vietnamu a Polynésie se v období mezi 10.000 až 6000 lety před naším letopočtem přes asijský kontinent dostali do svých finálních lokací i předkové Polynésanů a obyvatel Papuy Nové Guineje. Je zajímavé, že jazyk Polynésanů a ostrovní jihovýchodní Asie přitom přišel (a byl přejat) později s přesunem jiných populací severnější cestou přes Taiwan (Garrison & Ellis 2017: 33).
3 Jako určitou výpovědní hodnotu o stavu rozvoje jihovýchodní Asie lze vzít počty dolarových miliardářů v celé Asii, které pro polovinu 90. let minulého století sestavil Hiscock (1997: 161). V top 100 představitelů bohatých obchodnických rodů Asie nebyl například ani jeden zástupce Čínské lidové republiky nebo Vietnamu, i když se nezohledňovaly rodiny
s majetkem „pouze" 1 až 2 miliardy dolarů, ale jen ty bohatší (při započtení chudších by bylo nejvíce zástupců z Japonska). U bohatších obchodnických rodů bylo bohatších miliardářů
Region nížin, řek a pobřeží je příznivý pro hustší lidské osídlení, protože má k dispozici řeky pro zavlažování a zemědělství anebo je v dosahu mořské pobřeží pro rybolov a tradičně snazší vodní dopravu. Pět hlavních kontinentálních lokalit s velkou hustotou obyvatelstva tvoří ve Vietnamu delta Rudé řeky, dále delta Mekongu, dále v Thajsku údolí řeky Chao Phraya (s Bangkokem) a dvě lokality vMyanmaru na řece Iravádí: delta řeky s oblastí Rangúnu a severnější vnitrozemská pánevní oblast okolo města Mandalaj (Weightman 2011: 62). Tyto lokality jsou nej atraktivnější pro migrace z venkovských oblastí, nicméně zhoršování udržitelných podmínek a stavu přírody v těsném okolí měst ještě prohlubuje nestabilní politická situace.4 Paradoxní je vnímání ohrožení klimatickými změnami, které je silnější u bohatších, kterým může vzniknout škoda na majetku. Pro chudé jde v nížinách sice nepřímo o stejně velký problém zranitelnosti, přesto vnímají jako skutečnou těžkost spíš dostupnost půdy a zaměstnání (Buch-Hanses et al. 2013: 38-39).
Písemné civilizace vznikly výhradně v nížinách díky hospodářským přebytkům pro náboženské instituce, které poskytovaly zdůvodnění legitimity moci tradičním formám vlády. Díky mocenské expanzi, migraci podél řek či pobřeží (pro Viéty: Goodman) a atraktivitě dominantní kultury a jejího jazyka jsou nížiny a delty řek jazykově a kulturně poměrně homogenní. S tím souvisí i to, že hospodářské podmínky jsou v oblasti nížin a pobřeží zcela nejlepší. Snadná obslužnost je zde dána rychlou vodní dopravou. Hospodářsky se i dnes na region nížin a pobřeží zaměřují domácí i mezinárodní investice, které přinášejí největší rozvoj, protože příjmy z nových pracovních míst zůstávají v oblasti. Investice však nebývají rovnoměrné. Významní zahraniční investoři se například ve Vietnamu pro koncentraci výhodných faktorů omezují jen na blízkost Hanoje/Haiphongu nebo častěji na Ho Či Minovo město.
Naproti tomu hory jihovýchodní Asie mají chudé osídlení i podmínky hlavně pro nemožnost efektivního zavlažování a kvůli chudým půdám - vodní eroze při deštích splavuje živiny a minerální spraš z hor do nížin. Rozmanitost horského terénu, četná údolí nebo členění souše na ostrovy však vede k vytváření etnické pestrosti - populace oddělené i nevysokými horskými hřbety vytváří mnoho dialektů a nových jazyků, protože velká členitost terénu a odlehlost od hlavních populačních center snižuje pravidelné pohyby velkých počtů lidí. Jiné principy zalidnění platí v ostrovní části. I když mají ostrovní státy příbřežní nížiny, ostrovy nemají velké řeky typu Mekongu. Absence přímého sousedství s pevninou pak ztěžuje přístupnost a zpomaluje migrace. Politické a socioekonomické důsledky odlehlosti a částečné izolace jsou negativní. Výjimku tvoří třeba Singapur a Jáva s výhodnou polohou podél obchodních tras, Jáva má navíc výhodu logisticky optimálních proporcí: nemá odlehlé vnitrozemí a všechny lokality jsou dostupné.
Mnoho ostrovních oblastí jihovýchodní Asie má ale Mini topí sči té břehy, které za současného růstu hladiny světového oceánu podléhají velmi rychlému poškozování větrem, deštěm a monzunem, který zvyšuje ničivou sílu vln. Mimo monzun jsou mořské vlny vysoké v průměru 20 až 30 cm, ale za monzunů je průměrná výška vln nad 70 cm. Kvůli těmto nepříznivým podmínkám je poměrně vysoký počet malých ostrovů nevhodný k lidskému osídlení. Intenzivní
sestupně: 15 v Indonésii, 15 v Malajsii, 13 v Hongkongu, 13 v Thajsku, 12 na Filipínách, 8 na Taiwanu, 7 z Japonska, 7 z Koreje, 6 ze Singapuru, 3 z Indie a 1 z Bruneje. Z uvedených případů koncentrovaných boháčů na státy jihovýchodní Asii připadá většina, tj. 62, ale z pevninské části je zastoupeno jen Thajsko, které bylo přímo zataženo do válek ve 20. století. 4 Kontrastně lze nahlížet vývoj v Barmě z hlediska programů na ochranu přírody, které vyžadují stabilizovanou politickou situaci. Tu měla Barma jen 1948-1960, pak znovu až na konci 20. století, kdy byl prostor i na agendu ochrany přírody (Myint 2007: 206).
erozi čelí i vietnamské pobřeží nebo břehy velkých řek, kde ničivá síla vody místy způsobuje úbytek až 10 metrů souše ročně, většinou jde o desítky centimetrů (Bui Trong Vinh 2009).
Soupeření o zdroje:
Soupeření o suchozemské hranice mezi státy jihovýchodní Asie je po poválečných dohodách méně časté (což neznamená, že nedochází ke střetům). Hranice s národnostními menšinami jsou bezpečnostním problémem hlavně kvůli chudobě a mezinárodní špionáži. Intenzivně pokračuje soupeření o zdroje v mořích a dále zneužívání řek pro stavby přehrad, které poškozují lokality níže po proudu.
Spor o ostrovy v jihočínském moři z 11. bodu osnovy zde lze doplnit novým sporem, který například vznikl mezi Malajsií a Indonésií v Celebeském moři, kde bylo v hloubce mořského dna objeveno slibné k ropné ložisko Amabalat. Obě země do oblasti roku 2005 vyslaly vojska a přestože se podařilo zabránit otevřenému střetu, Indonésie tento spor využila k významnému navýšení rozpočtu na obranu (Forbes 2014: 96).
Soupeření o vodu budováním přehrad je zase spojeno s jinými druhy problémů. Z hlediska moderního rozvoje jsou často přehrady obhajovány pro účel zadržování vody, ve skutečnosti však dochází ke zjevnému paradoxu, protože hydroelektrárny s přehradami při povodních a intenzivních deštích naopak rychle vypouští jak dříve nashromážděnou tak všechnu valící se vodu, tj. ve větším než přirozeném množství, přitom mimo dobu dešťů naopak zadržují vodu, které je třeba k zavlažování zemědělské půdy v polohách dále po proudu. Velké problémy působilo zadržování vody při stavbě první přehrady na řece Mekong, kterou stavěli v Číně vManwanu vletech 1984-1993, o rok později (1994) se dokončila přehrada Pak Mun v Thajsku, roku 1996 další čínská přehrada v Dachaoshanu, roku 1998 přehrada Theun Hinboun v Laosu. Větší koordinace měl dosahovat Výbor pro správu řeky Mekong, založený roku 1957, později v roce 1995 se z něj stala dnešní Komise pro řeku Mekong (Mekong River Commission). V praxi se ale komisi nedaří mnoho vyjednat, protože i její mezinárodní členové hájí hlavně své zájmy a dodavatele z vlastních zemí (typicky takto postupují Francie, Rakousko, Austrálie, Kanada) a k tomu vstupuje do hry někdy i neefektivní regulace nových místních nadnárodních uskupení. Takže zatímco hlavními partnery nejvýznamnějšího realizovaného projektu elektrárny Theun Hinboun v Laosu se staly Švédsko a Norsko, regulační slovo uplatnila organizace Mekong River Commission, která se skládá ze zástupců všech dotčených zemí: Thajska, Vietnamu, Laosu a Kambodže; chod komise je přitom financován ze strany UNDP a dalších bilaterálních dárců (Usher 1996: 125). Později proto například výkonný zástupce Mekong River Commission Chuck Lankester měl silnější pozici nad Švédem Erikem Skoglundem a prosadil stavbu elektrárny Pa Mong (Low Pa Mong) i přes nutnost financovat v projektu přesídlení 60 tisíc lidí s ne vždy adekvátní kompenzací jejich ekonomických aktivit a se značnými změnami v distribuci rybolovu (Usher 1996: 129).
Kompletní literatura:
Acebes, Jo Marie V. 2014. A History of Whaling in the Philippiness: A Glimpse of the Past and Current Distribution of Whales. In: Christensen, J. & Tull, Malcolm (eds.). Historical Perspectives of Fisheries Exploitation in the Indo-Pacific. Dordrecht - Heidelberg - New York - London: Springer, 83-105.
Aldcroft, Derek, H. 2016. Education and development. The experience of the Four Little Tigers. In: Asia Pacific Dynamism 1550-2000. Eds. A.J.H. Latham & Heita Kawakatsu. London - New York: Routledge, 169-183.
An Duc Le, Lan Thi Thu Vu. 2013. Climate Change's Impact on Natural Hazards in Quang Nam Province, Mid-Central Vietnam. In: Braun, Ole and Thorkil Casse, eds. On the Frontiers of Climate and Environmental Change. Heidelberg: Springer, 91-98.
Bičík et al. 1994. Regionální zeměpis I. Úvod do regionálního zeměpisu Společenství nezávislých států, Asie. Praha: Nakladatelství České geografické společnosti.
Blust, Roger. 2009. The Austronesian languages. Canberra: Pacific Linguistics - The Australian National University.
Bojo, Jan. 2011. Vietnam development report 2011: natural resources management (English). Washington DC: World Bank.
Braganza, Gilbert C. 1996. Philippine community-based forest management: options for sustainable
development. In: Environmental Change in South-East Asia. People, Politics and Sustainable Development. Eds. J. G. Parnwell and R. L. Bryant. London - New York: Routledge, 311-329.
Brown, J. Marwin. 2007. From Ancient Thai to Modern Dialects. Bangkok: White Lotus Press.
Buch-Hansen, Mogens et al. 2013. Paradoxes in Adaptation: Economic Growth and Socio-Economic Differentiation. A Case Study of Mid-Central Vietnam. In: On the Frontiers of Climate and Environmental Change. Vulnerabilities and Adaptations in Central Vietnam. Eds. Ole Braun & Thorkil Casse. Heidelberg: Springer, 23-41.
Bui Trong Vinh. 2009. Estimation of Erosion Resistance of Cohesive Bank in River and around River Mouth. Ph.D. Dissertation. Osaka: Osaka University - Graduate School of Engineering - Department of Civil Engineering.
Bunnell, Tim. 2004. Malaysia, Modernity and the Multimedia Super Corridor. A critical geography of intelligent
landscapes. London - New York. Chalmers, Ian. 2006. Indonesia. An Introduction to Contemporary Traditions. Oxford: Oxford University Press. Cloke, Paul et al. (eds.) 2014. Introducing Human Geographies: Third edition. London - New York: Routledge. Dang Van Vinh. 2000. 100 nam cao su a Viet Nam. TP. Ho Chi Minh: Nhá xuát bán Nöng nghiep. Demek et al. 1976. Úvod do obecné fyzické geografie. Praha: Academia.
Dolling, Tim. 2010. Mountains and Ethnic Minorities: North West Viét Nam. Há Noi: The giói publishers. Duong Trang Quoc. 2001. Viét Nam nhwng sukién lieh sit (1919-1945). Há Noi: Nhá xuát bán Giáo due. Dykes, Alan P. 1996. Environmental characteristics of Brunei's Temburong rainforests and implications for
conservation and development. In: Environmental Change in South-East Asia. People, Politics and Sustainable
Development. Eds. J. G. Parnwell and R. L. Bryant. London - New York: Routledge, 301-310. Economic Potentials 1998 = Tiém näng kinh té Tay Nguyén & duyén hái Mién Trung. Economic Potentials of the
Western Plateau and the Central Coast. Ed. Trang tam nghién cúu & tu ván vé tiéu důng = Centre for Study
and Consultation of Consumerism (CESCON). Há Noi: Nhá xuát bán Thóng ké. Evans, Grant. 2002. A short history of Laos: the land in between. Crows Nest: Allen & Unwin. Fischer, Johan. 2018. The Political Economy of Muslim Markets in Singapore. In: The Everyday Political
Economy of Southeast Asia. Ed. Juanita Elias and Lena Rethel. Cambridge: Cambridge University Press, 95-
115.
Forbes, Vivian Louis. 2014. Indonesia's Delimited Maritime Boundaries. Heidelberg: Springer.
Ganesan, N. and Kyaw Yin Hlaing. 2007. Myanmar. State, Society and Ethnicity. Singapore: Institute of Southeast
Asian Studies - Hiroshima Peace Institute. Garrison, Tom & Robert, Ellis. 2017. Oceanography. An Invitation to Marine Science. Boston: National
Geographic Learning - Cengage Learning. Goodman, Jim. 2015. Delta to Delta: the Vietnamese move South. Hanoi: The Giói publishers. Gourou, Pierre. 1965. Les paysans du delta tonkinois. Etude de géographie humaine. Paris: Mouton & Co - La
Haye.
Hamaguchi, Nobuaki et al. 2012. Liberalization, Integration, and Industrial Location in Vietnam. In: Economic
Integration and the Location of Industries. The Case of Less Developed East Asian Countries. Edited by Ikuo
Kuroiwa. Houndmills, Basingstoke: Palgrave Maxmilián, 43-87. Hardy, Andrew. 2003. Migrants in Contemporary Vietnamese History: Marginal or Mainstream? In: New Terrains
in Southeast Asian History. Ed. Abu Talib Ahmad and Tan Liok Ee. Athens - Singapore: Ohio University
Press - Singapore University Press, 328-353. Hefner, Robert W. 1990. The Political Economy of Mountain Java. An Interpretive History. Berkeley - Los
Angeles - London: University of California Press. Henderson, Lary. 1967. Vietnam and Countries of the Mekong. Camden - Toronto: Thomas Nelson & Sons. Henderson, John W. et al. 1970. Area Handbook for Malaysia. Washington D.C.: The American University &
U.S. Government Printing Office. Hens, Luc. 2014. Sustainability Assessment. In: Tran Dinh Lan et al. (eds.). Environmental management of
seaports in Vietnam. Hanoi: Publishing House for Science and Technology, 149-174. Hiscock, Geoff. 1997. Asia's Wealth Club. Who's really who in business - the top 100 billionaires in Asia. London:
Nicholas Brealey Publishing - Allen Unwin. Hook, Jacob & Novak, Susan & Johnston, Robyn. 2003. Social Atlas of the Lower Mekong Basin. Phnom Penh:
Mekong River Commission.
IPSV = Dong thai vá thuc trang kinh té - xá hói Vietnam qua 10 näm döi mái (1986-1995). Impetus and present situation of Vietnam Society and Economy after ten years ofDoiMoi. Ed. long cue thong ke/General Statistical Office. Há Nöi: Nhá xuát bán Thóng ke/Statistical Publishing House.
Jankovec, Miloslav et al. 1964. Zadní Indie a Indonésie (Soubor map „poznáváme svět")- Praha: Ústřední správa geodézie a kartografie.
Keyes, Charles F. 1997. Primitive and Tribal Worlds and Their Transformations. In: The Golden Peninsula.
Culture and Adaptation in Mainland Southeast Asia. Honolulu: University of Hawai'i Press, 13-64. King, Victor T. 1996. Environmental change in Malaysian Borneo. Fire, drought and rain. In: Environmental
Change in South-East Asia. People, Politics and Sustainable Development. Edited by Michael J. G. Parnwell
and Raymond L. Bryant. London - New York: Routledge. 165-189. Klíma, Jan. 2003. Východní Timor. Praha: Libri.
Kýyéu HoángSa. Ed. Bang CöngNgu. DáNáng: Nhá xuát bán Thöng tin vá truyén thöng, 2012.
Lé Bá Tháo. 2017. Vietnam. The Country and its geographical regions. Hanoi: The giói publishers.
Lee Poh Ping and Lee Kam Hing. 2005. Malaysia-China Relations: A Review. In: Malaysia, Southeast Asia and
the Emerging China: Political, Economic and Cultural Perspectives. Eds. Hou Kok Chung and Yeoh Kok-
Kheng. Kuala Lumpur: University of Malaya - Institute of China Studies. Lexikon zemí. Svazek 4. Asie, Austrálie, Oceánie. Překlad. Jiří Stach. Praha: GeoCenter International, 1994. Mareš, J. 2013. V říši tygra. Praha: Motto.
Manguin, Pierre-Yves et al. (eds.). 2011. Early Interactions between South and Southeast Asia. Reflections on Cross-Cultural Exchange. Singapore: Institute of Southeast Asian Studies - Manohar.
Mekong River Commission. State of the Basin Report: 2003. Ed. Ann Bishop et al. Phnom Penh: Mekong River Commission, 2003.
Myint, Tun. 2007. Environmental governance in the SPDC's Myanmar. In: Myanmar: the state, community and the environment. Eds. Monique Skidmore and Trevor Wilson. Canberra: The Australian National University, 189-217.
Nem Singh, Jewellord T. & Alvin A. Camba. 2018. Neoliberalism, Resource Governance and the Everyday Politics of Protests in the Philippines. In: The Everyday Political Economy of Southeast Asia. Ed. Juanita Elias and Lena Rethel. Cambridge: Cambridge University Press, 49-71.
Nguyen Due Triéu & Vü Tuyén Hoáng (eds.). 2001. Nóng dán, nóng nghiép vá nóng thón ViétNam. Há Noi: Nhá xuát bán Nóng nghiép.
Nguyen Q. Thang. 2013. The Hoang Sa and Truong Sa Archipelagoes. Part of Vietnam's territory from the standpoint of international law. Ho Chi Minh City: Ho Chi Minh City General Publishing House.
Nguyén Ván Dán. 2016. 35 Medicinal plants. In: Vietnamese Traditional medicine. Kol. autorů Há Noi: The Giói Publishers, 50-104.
Nguyen Viet Ky & Bui Trong Vinh et al. 2014. Source of aluminum in Pleistocene aquifer in Ben Cat and Thuan An Binh Duong Province. In: ASEAN++ 2014: Moving Forward - The 8th International Conference on Earth Resources Technology (ICERT 2014), Vung Tau - Viet Nam. October 23rd, 2014. Ho Chi Minh City: Vietnam National University - Ho Chi Minh City, University of Technology, Faculty of Geology and Petroleum Engineering, 2014, 45-53.
Nguyen Viet Tung. 1995. Human Resource Development for the Highlands of Vietnam: Present State and Needs. In: T.A. Rambo et al. (eds.). The Challenges of Highland Development in Vietnam. Honolulu - Hanoi -Berkeley: East-West Center - Hanoi University (Center for Natural Resources and Environmental Studies) -University of California (Center for Southeast Asian Studies), 197-198.
Nožina, Miroslav. 2006. Koza, která žere hady. Brno: Jota.
Osborne, Milton. 2000. The Mekong. Turbulent past, uncertain future. New York: Atlantic Monthly Press. Owens, Philip N. & Slaymaker, Olav. 2013. An Introduction to Mountain Gemorhpology. In: Mountain
Geomorphology. Eds. Owens, Philip N. & Slaymaker, Olav. London - New York: Routledge, 3-29. Parker, Edward. 2005. Vietnam (Countries of the world). London: Ewans Brothers Limited. Pham-Hoáng Ho. 1969. Rong bién Vietnam. Marine algae of South Vietnam. Saigon: Trung-tám hoc-lieu xuät-
bán.
Rambo, Terry A. 1995. Perspectives on Defining Highland Development Challenges in Vietnam: New Frontier or Cul-De-Sac? In: T.A. Rambo et al. (eds.). The Challenges of Highland Development in Vietnam. Honolulu -Hanoi - Berkeley: East-West Center - Hanoi University (Center for Natural Resources and Environmental Studies) - University of California (Center for Southeast Asian Studies), 21-30.
Results 2012 = Két quá tóng diéu tra nóng thón, nóng nghiép vá thůy sán nám 2011. Results of the 2011 Rural, Agricultural and Fishery Census. Ed. Töng cue thöng ké/General Statistics Office. Há Nöi: Nhá xuát bán Thóng ke, 2012.
Rigg, Jonathan & Tai-Chee Wong. 2011. Contestation and exclusion in Asian urban spaces. Asian Cities, Migrant Labour and Contested Spaces. Eds. Tai-Chee Wong & Jonathan Rigg. London - New York: Routledge, 3-26.
Sai Kham Mong. 2007. The Shan in Myanmar. In: Ganesan, N. and Kyaw Yin Hlaing (eds.). Myanmar. State,
Society and Ethnicity. Singapore: Institute of Southeast Asian Studies - Hiroshima Peace Institute, 256-277. Salamanca, Albert M. & Jonathan Rigg. 2011. Living at the margins. Migration and the contested arena of waste
re-use aquaculture systems in Phnom Penh, Cambodia. In: Asian Cities, Migrant Labour and Contested Spaces.
Ed. Tai-Chee Wong and Jonathan Rigg. London - New York: Routledge. 265-286. Schliesinger, Joachim. 2011. Ethnic Groups of Cambodia. Volume 1. Introduction and Overview. Bangkok: White
Lotus Press.
SDSEP = So liěu thóng ke vi the kinh té - xä hoi 63 tinh, thánh phó Viet Nam (xep hang các chi tiěu kinh té - xä hoi). Statistical data on socio-economic positions of 63 provinces and cities in Vietnam (ranks of socioeconomic indicators). Ed. Hoi thong ké Viet Nam/Vietnam Statistical Association. Há Nöi: Nhá xuät bán Thóng ke, 2011.
Sisouphanthong, Bounthavy & Taillard, Christian. 2000. Atlas of Laos. The Spatial Structures of Economic and
Social Development of the Lao People's Democratic Republic. Chiang Mai: Silkworm Books. South, Ashley. 2009. Ethnic Politics in Burma. States of conflict. London - New York: Routledge. Springer, Simon. 2010. Cambodia's Neoliberal Order. Violence, authoritarianism, and the contestation of public
space. London - New York: Routledge. Springer, Simon. 2015. Violent neoliberalism. Development, discourse, and dispossession in Cambodia. New
York: Palgrave Maxmilián. Sterling, E. J. et al. 2006. Vietnam. A Natural History. New Haven-London: Yale University Press. Táp bán dó giao thóng duáng bo Viét Nam. HáNoi: Nhá xuät bán Tái nguyén - Möi truöng vá Bán dö Viet Nam,
2011.
Táp bán dó hánh chính Viét Nam. Administrative Atlas. Há Noi: Nhá xuät bán Tái nguyén - Möi truöng vá Bán do Viét Nam, 2013.
Thongchai, Winichakul. 1994. Siam mapped. A History opf the Geo-Body of a Nation. Honolulu: University of Hawai'i Press.
Tint, Lwin Thaung. 2007. Identifying conservation issues in Kachin State. In: Myanmar the state, community and the environment. Eds. Monique Skidmore and Trevor Wilson. Canberra: The Australian National University, 271-289.
Trän Anh Tho. 1998. Viét Nam Hinh án vá An twang. Há Nöi: Nhá xuät bán Giáo due.
Trán Ván Tri et al. 2003. Di sán thé giói Vinh Ha Long: nhůng giá tri nói bát vé dia chat. The Ha Long Bay World
Heritage: Outstanding geological values. Tap chi dia chat. Loat A. So 277, 7-8/2003. Há Nöi: Cue dia chat vá
khoáng sán Viét Nam. 6-20. Trocki, Carl A. 2006. Singapore. Wealth, power and the culture of control. London - New York: Routledge. Truong Minh Due. 2017. Vietnam's National Sovereignty over Hoang Sa and Truong Sa Archipelagoes in
Vietnam's and overseas documents. Hanoi: Information and communications publishing house. Tull, Malcolm. 2014. The History of Shark Fishing in Indonesia. In: Historical Perspectives of Fisheries
Exploitation in the Lndo-Pacific. Eds. Joseph Christensen and Malcolm Tull. Dordrecht: Springer, 63-81. Tyner, James A. 2016. The Killing of Cambodia: Geography, Genocide and the Unmaking of Space. London -
New York: Routledge.
Usher, Ann Danaiya. 1996. The race for power in Laos. The Nordic connections. : Parnwell, J. G. & Bryant, Raymond L. (eds.). Environmental Change in South-East Asia. People, politics and sustainable development. London - New York.
Vü Tu Lap & Taillard, Christian. 1993. Atlas du Viét-Nam / Atlat Viét Nam / An Atlas of Vietnam. Montpellier -
Paris: RECLUS - La Documentation Francaise. Weightman, Barbara A. 2011. Dragons and Tigers. A Geography of South, East and Southeast Asia. Danvers:
John Wiley & Sons.
Whitfield, Danny J. 1976. Historical and Cultural Dictionary of Vietnam. Metuchen: Scarecrow Press. Whittaker, Andrea. 2004. Abortion, Sin and the State in Thailand. London - New York: Routledge. Whitten, Tony et al. 2000. The Ecology of Sumatra. The Ecology of Indonesia Series, Vol. I. Singapore: Periplus Editions.