I I TÉMA Jak „vznikli" Slované mm mm sc vžau Šio sy nekonečné diskuse ŠTEFAN levého svahu (Karpat), který směřuje k severu až k pramenu e usadil početný lid Vinidů. Ačkoliv jejich jména jsou odvozena tých rodů a míst, přece se hlavně nazývají Slované a Antové, é přebývají od města Novietunum a jezera zvané Mursiánské až str a na severu až po Vislu. Sídlí v močálech a lesích místo tech. Antové, kteří jsou mocnější než Slované, jsou rozšířeni íe se Černé moře zakřivuje mezi Dněstrem a Dněprem, iřeží Baltského moře, kde se tok řeky Visly vlévá trojím ústím, divariové, pocházející z různých národností." ^™ a první pohled by se mohlo zdát, že ojedinělá zpráva o sídlech Slovanů, kterou byzantský geograf Jordanes zahrnul do svého díla m Getica^ sepsaného okolo poloviny 6. století, nabízí na titulní otáz-I ku uspokojivou odpověď. Ve sku-více otázek otevírá, než zodpovídá, i kořenů slovanských jazyků, které již icho středověku byly rozšířeny od Bal-a a od Bavorska na Kyjevskou Rus ; hovoří okolo 270 milionu lidí, navíc o politicky neutrální. Už jen stručný jorných názorů na počátky Slovanů století dává zapravdu významnému listorikovi Peteru Heatherovi, že for-mnské Evropy je jedním z největších nej záhadnějších příběhů prvního ti-Ĺristu. NOVÍ BARBAŘI NA OBZORU Skupiny nazývané Sclavenes poprvé zaznamenali v první polovině 6. století byzantští autoři, až když začaly útočit na severní hranici jejich říše, situovanou tehdy ještě na Dunaji. V této době za vlády slavného Justiniána I. prožívala Byzanc svůj vrchol a nepřátelské útoky na balkánské provincie se jí dařilo, mimo jiné s pomocí systému nově budovaných pevností, poměrně úspěšně odrážet. Po polovině 6. století ale situace začala být vážná. Tehdy se v Karpatské kotlině usadili Avaři, nově příchozí kočovníci z východních stepí, kteří se k útokům na Byzanc připojili a každoročně navíc žádali obrovské výpalné. Pád dunajské hranice roku 614 pak útočníkům definitivně otevřel volnou cestu do bývalé Východořímské říše, a v roce 626 se dokonce slovanské, avarské a perské jednotky pokusily dobýt (i když nakonec neúspěšně) samotnou Konstantinopol. Početné slovansko] azyčné Ivo STEFAN (nar. 1978) je archeolog zabývající se především různými aspekty života raně středověkých společností ve střední Evropě. Působí v Oslavu pro archeologii FF UK. st f; f ani vos@seznani.cz enklávy postupně vznikaly nejen na Balkáně, ale i v severním Řecku a na Peloponésu (koneckonců Konstantin a Metoděj znali slovanštinu z rodné Soluně). Jordanesem zmiňovaní Antové už mezi nimi ale nebyli, naposledy jsou uváděni roku 602. Aliterární společenství raných Slovanů po sobě nezanechala žádné vlastní svědectví. Byzantští a později franští autoři užívali k popisu slovanských barbarů osvědčené literární stereotypy, které je třeba brát se značnou rezervou. Líčení jejich velmi jednoduché společnosti bez sociální hierarchie, neznalosti civilizačních výdobytků i krutého zacházení s nepřáteli ale nepochybně odpovídalo skutečnosti - jejich příchod obvykle znamenal rychlý kolaps vyspělé východořímské kultury. Mnohem závažnější otázkou, kterou si ale starší bádání obvykle nakladlo, je už samotné etnonymum Slované. Šlo o identitu, kterou příchozí sami sdíleli, nebo jen o vnější byzantské „nálepkování" pro všechny, kteří se v 6. století tlačili na jejich severní hranici? Hovořili všichni Slované slovanským jazykem? V této souvislosti je užitečné připomenout starší etnonyma Keltové, Galové nebo Gerrnáni, která si Rekové a Římané „vynalezli" pro pestrou a politicky rozdrobenou mozaiku barbarských kmenů mimo svou civilizační oikumenu. Sami označovaní se ale k takové souhrnné identitě pravděpodobně nehlásili. Bývalé byzantské provincie, tvořící dnes jiho-slovanský jazykový areál, jsou ovšem jedinou oblastí, kde lze na základě písemných zpráv jednoznačně doložit, že jejich slavizace probíhala formou migrace, a to z oblastí někde severně od Dunaje, i když počet příchozích neznáme. O průběhu a formách slavizace ostatních regionů prameny nic neříkají. V západoslovanské jazykové oblasti disponujeme prvními jasnými zmínkami o přítomnosti Slovanů, zvaných Vinidé až v souvislosti s tzv. Sámovou říší ve dvacátých letech 7. století, vzdorující avarskému útlaku, a ve východní Evropě ještě podstatně později. O výklad procesu slavizace poloviny Evropy až donedávna bojovaly jen dvě teorie - autochtónni, která prosazovala myšlenku, že předchůdci Slovanů sídlili na těchto územích dávno předtím, než je zaznamenaly písemné prameny, a migrační, která předpokládala „rozchod z pravlasti", kterou je jen třeba lokalizovat. Problém je už ale to, co to vlastně znamenalo být v raném středověku Slovanem. DĚDICTVÍ STARÝCH OMYLŮ První překážkou v pochopení složitého procesu slavinizace raně středověké Evropy může být už sám moderní koncept etnicity, který se zrodil teprve na konci 18. století. I tehdy ale byl mnohem spíše přáním než realitou. Historikové vznikajících Rozšírená představa slavizace jako masivní migrace je blízká například reprezentacím osidlování Divokého západu (zde záběr z filmového zpracováni) Hledání „pravlasti" Slovanů nevedlo k jednoznačným závérům. Archeologové ji obvykle ztotožňovali s určitou archeologickou kulturou, která se náhodou nacházela v jejich vlastní domovině. V závorce uvedeni zastánci jednotlivých teorií. (Mapa podle P. Barforda; mapový podklad www.euratlas.com) národních států začali prosazovat „primordialis-tické" pojetí svých společenství, chápaných jako jakési jedinečné a neměnné biologické druhy se společnými předky, složené tedy z pokrevně příbuzných jedinců. Cechem či Němcem se prostě člověk už narodil a od rodičů si přirozeně osvojil národní jazyk a vyznával specifickou kulturu a mentalitu, která byla zhmotněním „národního ducha". Národy měly být v podstatě odvěkými entitami a jejich kořeny měly sahat hluboko do prehistorie. Poodhalovat jejich slavnou minulost patřilo k hlavním úkolům archeologie, která v době obrození zažívala obrovský rozmach. V roce 1895 pronesl německý archeolog a nacionalista Gustaf fvossinna (1858-1931) přednášku, v níž tvrdil, že germánská etnika doložená písemnými prameny mezi Rýnem a Vislou v 1. století před naším letopočtem lze vysledovat několik tisíc let zpět do minulosti až do neolitu. Kosssinna nabídl archeologii užitečný, současně ale mimořádně ošemetný nástroj - koncept tzv. archeologických kultur. Na základe mapování podobných znaků archeologických památek (typů domů, keramiky, způsobu pohřbívání aj.) byly vymezovány areály s podobnou hmotnou kulturou. Kossinna a jeho následovníci šli ale ještě o krok dál a tvrdili, že archeologické kultury je možné ztotožnit s jednotlivými etniky a tím sledovat jejich minulost do období před písemnými prameny. Změny archeologických kultur pak byly interpretovány jako odchod jednoho etnika a příchod jiného. Připomeňme, že závěry nacionálních učenců poté využili němečtí nacisté například ke zdůvodnění svého nároku na území Kyjevská kultura (Petr Tretiakov) Przeworská kultura (Józef Kostrzewski) Pražský typ Bohovsky) Podkarpati ^ ■- (Kazimierz * ...v GodlawsM) Cer^achovska kultura Polesí (Iiina Rusanoru) oris Rybakow) DĚJINY A SOUČASNOST I ÚNOR 2023 TÉMA Jak „vznikli" Slované Polska - Germáni zde přece měli sídlit už před Slovany - a následně sovětská propaganda při ovládnutí převážně slovanského východního bloku. Po druhé světové válce byl rasový koncept et-nicity podroben frontální kritice ze strany fyzické i kulturní antropologie, ale teprve o něco později začaly tyto změny reflektovat i historie a archeologie. Specifičnost etnicity spočívá v tom, že může do jedné skupiny spojovat lidi s různými genderovými, sociálními a náboženskými identitami. Etnicita jc (často nevědomý) sociální konstrukt, které slouží k integraci a aktivizaci určitého společenství na principu „my a oni" za účelem úspěšnějšího prosazování kolektivních cílů. Důležitým prvkem je, ať už u malých etnik nebo moderních národů, sdílený mýtus o společných předcích a tradicích. Německý historik Reinhard Wenskus už v šedesátých letech na příkladu různých „germánských" kmenů doby římské a stěhování národů ukázal, že nešlo o nějaké odvěké homogenní „národy", ale že se tato etnika nově utvářela okolo malých skupin elitních bojovníků, kteří šířili novou identitu mezi běžné obyvatelstvo. Stejně jak nová etnika dynamicky vznikala, tak rychle se rozpadala a jejich členové následně mohli přijmout novou etnickou identitu - stát se někým jiným. Etnická příslušnost tedy nesouvisí s biologickým původem, ale je (a vždy byla) jen v našich hlavách. Moderní genetické analýzy mohou doložit, z jakých geografických oblastí pravděpodobně pocházeli naši předkové a s kým byli spřízněni, neprokážou ale, zda se považovali za Slovany, Kelty nebo Huny. Totéž přitom platí i pro jazyk a hmotnou kulturu. Mohli bychom jmenovat řadu jazyků, Stěhování slovanských kmeni v Evropě kolem 5 a 6.století ' bylo pouze posledním větším pohybem Slovanův Evropě ^® které od poměrně malého společenství z různých důvodů převzaly velké skupiny „cizích" lidí. Z moderních příkladů uveďme třeba španělštinu, která prostřednictvím mocenské expanze postupně nahradila stovky nativních jazyků Jižní a Střední Ameriky, nebo svahilštinu, která se na principu lingua franca (dorozumívací jazyk skupin hovořících různými jazyky) stala dominantním jazykem východní Afriky. Pokud jde o hmotnou kulturu, odrážející způsob života a specifické zvyky, i zde je možné jednoduché spojení s etnicitou a jazykem zpochybnit několika banálními příklady. Na celém území od Bretaně po Polsko bychom ve vrcholném středověku nalezli podobná města, kostely a hrady a archeologové by region mohli pokládat za jednu velkou „archeologickou kulturuZ písemných pramenů ale víme, že tehdejší Evropa rozhodně nebyla jednotná ani etnicky, ani jazykově. Naopak nalezneme řadu společností, které sdílely společnou etnicitrt a jazyk, jejich části se ale výrazně odlišovaly svou hmotnou kulturou (např. zemědělci v nížinách a pastevci v horách). OD HLEDÁNÍ PRAVLASTI K ALTERNATIVNÍM MODELŮM Mimořádně zajímavý je už sám fakt, že i když dobře informovaní starší římští geografové zmiňují severně a východně od hranic své říše desítky různých etnických skupin, Slované^ navzdory své zjevné početnosti, vstupují do světla písemných pramenů teprve na počátku 6. století. Podle mínění většiny lingvistů jsou ale kořeny praslovanšti-ny nepochybně starší. Je sice nejmladší jazykovou skupinou Evropy, existovala však nejpozději okolo zlomu letopočtu. Složité rozbory prokázaly, že se vyvíjela v těsném kontaktu s baltskými jazyky, nejspíše někde v oblasti východního Polska a západní Ukrajiny, mezi Vislou a Dněprem. O Slovanech zde ale hovoří až Jordanesova zpráva. V době existence Západořímské říše měl být tento region osídlen především různými germánskými skupinami. Nejznámějšími z nich byli Gótové, Vandalové a Langobardi (kteří nedlouho pobyli i v Cechách a na Moravě), jejichž elity se následně vydaly hledat štěstí na území bývalých římských provincií; vedle nich Gepidi a kočovní Hunové, kteří po svých prorážkách rychle zmizeli ze scény dějin. S těmito etnickými skupinami bývají nejčastěji spojovány i archeologické kultury doby stěhování národů na tomto území, které zanikaly v průběhu 5. a na počátku 6. století. Oblíbenou disciplínou staršího „slovanského" bádání se proto staly pokusy o ztotožnění některé z těchto archeologických kultur s Protoslovany. Jak ale dokládá ilustrační obrázek (s. 11), ani významné osobnosti archeologie se nemohly shodnout, která z nich to byla. Výrazná změna v archeologickém obrazu nastává na sklonku 5. a v průběhu 6. století, kdy se na rozsáhlém teritoriu od dnešní Ukrajiny až do Cech rozšířila velmi jednoduchá hmotná kultura charakterizovaná primitivní nezdobenou keramikou, zahloubenými chatami a spalováním zemřelých, nazvaná kulturou pražského typu a na východě kulturou Korčak. Ta bývá tradičně spojována s územní a jazykovou expanzí prvních Slovanů na západ. Rychle ale vyvstane další otázka: Kolik Slovanů by v předpokládané „pravlasti" mělo být, aby mohli v krátké době osídlit řadu regionů na rozsáhlém území téměř poloviny Evropy? Pokud by k takovému rozchodu všemi směry mělo dojít, předpokládali bychom navíc výrazný pokles hustoty osídlení ve výchozím regionu; archeologie zde ale eviduje pravý opak. V řadě oblastí (mj. i v Cechách a na Moravě) tedy spíše musíme počítat s přítomností původního obyvatelstva, které novou kulturu a jazyk jen přejalo. Se zcela jiným výkladem počátku Slovanů přišel na přelomu tisíciletí rumunsko-americký archeolog a historik Florin Curta, který v mnohém navázal na zmiňovaného Reinharda Wenskuse a lingvisty Omeljana Pritsaka a Horace G. Lun-ta. Curta nepovažuje pozdní vstup Slovanů do písemných pramenů za náhodu. Zádní Slované totiž podle něj předtím neexistovali, stejně jako neexistovala žádná jejich „pravlast" a Jordanesova zpráva je jen učenecká konstrukce. Curta se domnívá, že Slované byli zcela novou identitou, vytvořenou zvnějšku Byzantínci pro tavící kotel nájezdníků různého původu, tlačících se na jejich severní hranice, a ti ji rychle sami přijali za svou. Praslovanština se neměla šířit v krátkém období prostřednictvím masivní migrace mluvčích, ale především prostřednictvím sociálních kontaktů mezi regiony. Stejně jako oba jmenovaní lingvisté přisuzuje Curta hlavní zásluhy na šíření slovanštiny kočovným Avarům, kteří v šedesátých letech 6. století obsadili karpatskou kotlinu a získali hegemonii nad okolními pestrými společnostmi, připravenými o svou identitu odchodem „germánských" elit na území římských provincií. Avaři, jejichž původní jazyk neznáme, měli přijmout praslovanštinu a šířit ji do okolních oblastí jako nadetnický jazyk {linguafranca). Nositelé primitivní kultury pražského typu tedy podle něj nemuseli hovořit praslovanský a naopak, expanze „etnických" Slovanů na Balkán po sobě nezanechala žádnou specifickou hmotnou kulturu. Curtova revizionistická teorie zdaleka nebyla všeobecně přijata a „mainstreamem", nejen v českém prostředí, stále zůstává migrační výklad sla-vizace. Výhrady proti nové koncepci jsou na místě. V rozsáhlé zóně mezi Ukrajinou a Čechami se v 5. a 6. století rozšířila velmi jednoduchá kultura pražského typu. Jedním z jejich charakteristických znaků byly zahloubené chaty. Hovořili však všichni jejich obyvatelé slovansky a hlásili se ke slovanské identitě? (Na snímku objekty v Archeoskanzenu Modrá u Uherského Hradiště.) Literature T. Klir - V. Bocek -Ch. Jansens (eds.), New Perspectives on the. Early Slavs and. the Rise of Slavi. (contact and migrations. Ithaca 2022; P. M. Barford, The Early Slavs. Culture and Society in Early Medieval Eastern Europe-, Ithaca - New York 2002; F. Curta, Slavs in the Making. History, Linguistics, and Archaeology in l-lastcrn Europe, London 2021. Většina lingvistů s ohledem na složitou strukturu slovanštiny nesouhlasí s tím, že vznikla v krátké době jako lingua franca. Jednou z dalších slabin Curtova konceptu je neschopnost vysvětlit proces šíření praslovanštiny do rozsáhlých oblastí velké evropské nížiny od Labe až na území dnešního Ruska, kam vliv Avarského kaganátu nezasahoval. Například většina území dnešního Polska byla na konci 5. století téměř opuštěna a osídlení se sem znovu vrací až o více než století později. Síření praslovanštiny do tohoto rozsáblého regionu lze tedy sotva vysvětlit jinak než migrací. Zásadním přínosem Cur-tovy teorie je nicméně radikální rozchod se starou „romantickou" tradicí, který vybízí ke zcela novým otázkám a metodickým přístupům. Článek Tomáše Klíra (s. 14-18) o oblasti severovýchodního Bavorska mu dává v mnohém zapravdu. Do diskuse stále významněji zasahuje také populační genetika. Práci s dobovými kosterními ostatky bohužel prozatím brání spalování zemřelých na celém „slovanském" území. Genetické rozbory prováděné na současných populacích ale nesvědčí o výraznější biologické příbuznosti dnešních Slovanů. Obyvatelé jednotlivých slovanských regionů vykazují vyšší stupeň příbuzenství se svými „neslovanskými" sousedy (Češi s Němci, Slovinci s Maďary, severní Rusové s Finy ad.) než mezi sebou navzájem. Jedinou výjimkou je výrazná genetická hranice mezi Poláky a Lužickými Srby na jedné straně a Němci na straně druhé. Populační genetika má ale stále velké potíže s datováním fenoménů, které zachycuje. Otázku, proč právě praslovanština, kterou zřejmě na počátku mluvila jen nevelká skupina lidí někde ve východní Evropě, následně ovládla polovinu kontinentu, zřejmě jen tak nezodpovíme. Je ale čím dál tím jasnější, že spíše než o jedinou velkou událost šlo o mnoho malých regionálních příběhů, které čekají na své objasňování. □ DĚJINY A SOUCA5N05T I Ú NOR 2023 13 TÉMA Jak „vznikli" Slované >vané v Bavorsku /c, hmotná kultura a konstrukce etnicity máš KLI R tředověk byl obdobím pozoruhodně rychlé a rozsáhlé expanze tkého jazyka, který se západním směrem rozšířil hluboko mí dnešního Německa, a to až do oblastí při dolním Labi, Sále, i Mohanu a Nábě. Slovanský jazyk zde sice ještě v průběhu ->ěku vymřel, zanechal však nápadné stopy v místních tfních jménech a názvech vodních toků. . rávě analýza těchto jazykových m památek a jejich konfrontace se W svědectvím písemných zpráv a archeologických nálezů nám dnes umožňuje testovat, jaký byl vztah mezi slovanským jazykem, etnici-tou a hmotnými památkami, které vány jako slovanské, ibrátíme na severovýchodní Bavorsko, rořenou dnešními Středními a Horní-Horní Falci. Šlo o strategicky situo-, jehož lokální populace byla v 6. až stupně ovládnuta franskými elitami. ) období od druhé třetiny 8. století stiny 9. století, kdy zde vznikla pevná kých administrativních center a sou-:1 význam komunikačního koridoru Pomohaní s Podunajím, který zaroloval východní hranici Franské říše. idatelé, kteří se věnovali výkladu jazy-íé situace severovýchodního Bavorska dověku, předpokládali jednotu slovan-, etnicity a hmotné kultury. Nedávný vý-tiě ukázal, že právě v severovýchodním ankové v raném středověku označovali ovány i obyvatelstvo, které nehovořilo :e keramika, někdy nazývaná jako raně /la užívána v oblasti, v níž se hovořilo tnsky a později německy. SEMNÝCH PRAMENŮ •rodním Bavorsku se dochovalo více správ, které přímo zmiňují etnické Slovany. Většinou šlo o etnonyma Sclavi a/nebo VVhiidi. která se objevovala v písemnostech souvisejících s expanzí franské státní moci do hraniční zóny a zároveň komunikačního koridoru mezi Po-mohaním a Podunajím. Písemné doklady se týkaly konkrétně panovníkovy dodatečné donace nově založenému biskupství vc Wůrzburgu (751/752), dále založení čtrnácti takzvaných misijních kostelů pro Slovany při řekách Regnitz a Mohan (pro Kadanzwinidia Moinwinidi, 792/795-826/830), lokalizace majetku církevních institucí, zejména fuldskcho kláštera, do regione Sclavorum a in Sclavis (druhá polovina 8.-9. století), a založení biskupství Bamberg (1007). Naposled byli etničtí Slované zmíněni roku 1059, opět v dokumentu týkajícím se poměrů v bamberském biskupství. Z těchto písemných zmínek nicméně nelze vyčíst, zda charakteristickým znakem etnických Slovanů byl vždy slovanský jazyk. Jediným písemným pramenem, který umožňuje sledovat vztah mezi slovanským jazykem a etni-citou, je tzv. wurzburské synodální usnesení z doby kolem roku 900. Explicitním cílem tohoto právního dokumentu bylo podřídit chování obyvatelstva požadavkům tehdejší církevní a panovnické moci, a to prostřednictvím sady sankcí a trestů ukládaných za porušení stanovených norem. Z různých částí textu plyne, že obyvatelstvo bylo děleno do několika etnických a právních skupin a zároveň v něm byla zastoupena německá nářečí i slovanština. Jednotlivé skupiny obyvatel si ale nebyly rovny, neboť usnesení se netýkalo osob, které se řídily tzv. Sáhkýin zákoníkem^ tedy úzké vrstvy Franků. Tomáš K LÍR je archeolog a medievistii, působí na Ústavu pro archeologii FF UK. tomas.ldirfclj ff.cuni.cz Rozšířeni hlavních typů archaických německých místních jmen (červeně) a germánských a raně německých hydronym (zelené) v severovýchodním Bavorsku. Místní jména indikují oblasti osídlené do 8. století. Hydronymum označeno v místě ústi vodoteče do toku vyššího řádu. Postihovány měly být všechny ostatní osoby a skupiny jakéhokoliv původu, národnosti a jazyka, které navíc byly teprve nedávno christianizovány. Jmenovitě byli uvedeni pouze Slované. Charakteristikou těchto potenciálně sankcionovaných Sclavi^ kteří byli jen jedním z více nefranských nationes v daném regionu, přitom nebyl slovanský jazyk. Naopak, pro zařazení osob do příslušného právního natio byl rozhodující původ. Z textu navíc plyne, že jedna část Sclavi byla jazykově dominantní ve slovanštině, jiná v německém nářečí. Alespoň někteří etničtí Slované v severovýchodním Bavorsku tedy v 9. století nehovořili slovansky. VÝPOVĚĎ HYDRONYM A MÍSTNÍCH JMEN Další vodítko pro celkovou představu o obyvatelstvu severovýchodního Bavorska v raném středověku poskytla analýza místních jmen (topo-nym) a jmen vodních toků (hydronyrn). Poznání usnadnila skutečnost, že osídlené území se rozšiřovalo postupně a dlouhodobě, takže soustavy hydronym a místních jmen v různých regionech vznikaly v rozdílných obdobích, a díky tomu lze sledovat chronologické a prostorové proměny jazykových poměrů. Z hydronym mají výpovední hodnotu zejména la, jejichž původ je predgerinánskv nebo DĚJINY A SOUČASNOST I ÚNOR 2023 15 TÉMA Jak „vznikli" Slované :aně německý, neboť je lze datovat o 7. až 8. století (zejména složeniny ha/, např. *Wisaha > Wiesau). Hyd-mského původu jsou sama o sobě neindikují nicméně území, které pri-li slovanští mluvčí (např. *Kozina > německých místních jmen jsou in-důležitč typy, které přestaly vznikat . stoletím. Přítomnost slovanských kládají místní jména obsahující slohovou komponentu. Jejich seznam zčásti revidován v rámci projektu wica (jazykovědci Ernst Eichler, Wolfgang Janka a další). Místní jména se slovanskou etymologií jsou rozdělována do dvou hlavních skupin. Do první skupiny patří tzv. jednoduchá slovanská místní jména (*Gorane > Górau, srov. české Hořany), do druhé jména jazykově smíšená, která nejčastěji tvoří slovanské osobní jméno a německé základní slovo (*Godomysh>+/ dorf/ > *Godmuzelsdorf > Gottmannsdorf, srov. česká Hoděmyšl). Datace slovanských místních jmen na základě jejich typů není možná, pevnější chronologické opory zato poskytuje způsob, jakým bylo hypotetické slovanské jméno integrováno do německého Takzvaná slovanská keramika v severovýchodním Bavorsku. Výběr podle Hanse Loserta (O/e früh- bis hochmittelalterliche Keramik in Oberfranken, sv. 1, Koln-Bonn1993). Rozšíření jednoduchých (červeně) a smíšených (fialově) místních jmen a hydronym (zeleně) slovanského původu v severovýchodním Bavorsku. Slovanská jména vznikala od poloviny 8. do 11. až 12. století. Hydronymum označeno v místě ústí vodoteče do toku vyššího rádu. jazyka. Tímto postupem lze stanovit dobu začátku jazykového kontaktu přibližně do období 750 až 800. Definitivní vymizení slovanského jazyka u venkovské populace lze obdobným způsobem vložit do 11. až 12. století. Důležité informace přinesla analýza prostorového rozšíření interpretačně klíčových hydronym a místních jmen v severovýchodním Bavorsku na pozadí archeologických dokladů osídlení. Jižní a západní část severovýchodního Bavorska byla před 8. až 9. stoletím osídlována jazykově germánskou a německou populací, slovanští mluvčí sem přicházeli až od poloviny 8. století. Navazující oblast byla osídlována od 8. až 9. století jazykově německým obyvatelstvem, zároveň ale i slovanskými mluvčími, kteří v některých „panenských" enklávách jako první pojmenovali i drobné vodoteče. Na severovýchodě pak ležela podhorská zóna, které byla osídlována teprve od g. až 11. století, a to zprvu převážně slovanskými mluvčími, a v níž se utvářela komplexní slovanská onymická soustava, zahrnující i jména významnějších toků. ETNOGENNI MÍSTNÍ JMÉNA Na etnický kontakt odkazují německá místní jména typu /-winden-/, odvozeného ze staroněmeckého slova *Winidum/-un, znamenající u Slovanů. V Pomohaní tato jména vznikala od poloviny 8. do 11. století v oblastech sídelního postupu, který byl organizován státem, aristokracií a církevními institucemi. Nápadné je, že místní jména typu /-winden-/ se nalézají převážně západně a jižně od oblasti se slovanskými místními jmény. Tedy tam, kde chybí přímé doklady přítomnosti slovanského jazyka. V tomto kontextu a na základě interpretace tzv. wúrzbur-ského synodálního usnesení se domníváme, že jména s /-winden-/ sama o sobě neindikují přímo slovanské mluvčí nebo jazykový kontakt, ale obyvatele se specifickým právním postavením. Neboli, slovanský jazyk zde nebyl kritériem pro zařazení mezi „Slovany". TAKZVANÁ SLOVANSKÁ KERAMIKA Z raně středověkých archeologických nálezů jsou Slovanům připisovány některé keramické nálezy, které pro franskou část severovýchodního Bavorska zmapoval bamberský archeolog Hans Losert. V rámci různých technologických typů vyčlenil hrubou keramiku, kterou na základě analogií z Durynska, Saska a Cech připsal migrujícím Slovanům a jejíž nástup v Horních Frankách datoval buď do druhé poloviny 6. století, nebo nejpozději do 7. století, konec užívání vložil do konce g. století. K hypotéze o počátcích tzv. slovanské keramiky v Horních Frankách ho nicméně nevedly přímé datacní opory, ale historická interpretace písemných pramenů. Podle nich umístil počátky „slovanské" migrace do období mocenského vakua, které se v Pomohaní mělo vytvořit po pádu Durynské říše v roce 531. Jiní archeologové z Horních Frank migraci „Slovanů" vykládali jako důsledek porážky franského vojska u Wogastisburgu v roce 631. Takzvaná slovanská keramika v severovýchodním Bavorsku, která je datována do druhé poloviny 6. století až první poloviny 8. století, DĚJINY A SOUČASNOST I ÚNOR 2023 TÉMA Jak „vznikli" Slované iX připsána jen pozdně germánským íěmeckým mluvčím, neboť - jak je e - slovanský jazyk tam tehdy ještě íen. rpretaci tzv. slovanské keramiky při-é vyhodnocení germánských nálezů -7. století), které podal mnichovský acliim Haberstroh. Ten vyčlenil spe-lobenou a hrubou keramickou třídu, idobala tzv, keramice pražského typu i jedné z podskupin keramiky připi-anůrri, na druhou stranu však měla é v ručně dělané keramice v mero-istředí na západě. Zároveň se zčásti ubé keramice doby římské. Potvrdil 3cný fakt, že tato tvarově, technolo-mentálně prostá keramika podobná mu typu byla etnicky indiferentní, ěpodobně souvisela se snížením spo-roků a rozpadem či zjednodušením arových a technologických vzorců :hování národů. iskupiny v rámci tzv. ranč slovanské iají analogie pouze v tzv. slovanských severovýchodní Německo, Čechy), ápadč. Keramika náležející do těch-in však zatím není nikde v severový-ivorsku spolehlivě datována před po-oletí. ď prostorového rozšíření tzv. slovánky v severovýchodním Bavorsku je ídnoznačná. Hrubá keramika dato-d polovinu 8. století se zcela míjí se toponymií i hydronymií, a naopak se germánsko-raně německými místními dronymy. Nálezy řazené do mladších odskupin tzv. slovanské keramiky se i germánsko-raně německou hydrony-ín však zatím není nikde v severový-avorsku spolehlivě datována před po-toletí. íd prostorového rozšíření tzv. slovan-iky v severovýchodním Bavorsku je ednoznačná. Hrubá keramika dato-ed polovinu 8. století se zcela míjí se 1 toponymií i hydronymií, a naopak se germánsko-raně německými místními rdronymy. Nálezy řazené do mladších podskupin tzv. slovanské keramiky se s germánsko-ranČ německou hydrony-se vylučují se slovanskou hydronymií překrývají buď s germánsko-raně ně-ypy místních jmen, nebo se slovanský-ni jmény. Nositeli této mladší kerami-li být alespoň zčásti i slovanští mluvčí. hodní Bavorsko patřilo mezi nejzá-aložené oblasti, kam v raném středo-dkl slovanský jazyk. Šlo také o území .ní hranici Franské říše, které nebylo lené od významných center v Pomoha-aurg) a na Dunaji (Regensburg/Rez-ákladě poměrně bohatých písemných, ti i archeologických pramenů můžeme vat mimo jiné rozšiřování sídelní oiku-tupné upevňování franské moci, ekonome ny, chrisl ianizaci i jazykový koni akt. Severovýchodní Bavorsko se proto stává historickou laboratoří, v níž lze studovat vztah mezi konstrukcí slovanské etnicity, slovanským jazykem a tou keramikou, která je některými archeology označována jako slovanská. První doklady slovanské etnicity se objevily ve druhé polovině 8. století současně se snahou 0 konsolidaci franské panovnické moci mezi Po-mohaním a Podunajím, tedy v oblasti, která ležela na východní hranici říše a zároveň přes ni probíhal důležitý komunikační koridor. Lze si tu představit složité a jen málo přehledné sociální, jazykové i kulturní poměry, do nichž právě konstrukce slovanské etnicity vnášela pořádek a franským elitám usnadňovala ovládnutí a kontrolu populace. Slovanská etnicita měla vytvářet, nebo naopak překračovat sociální hranice, některé jedince a skupiny mela vyloučit z podílu na určitých sociálních aktivitách a moci, nebo je do nich naopak začlenit. Rovněž tzv. wiirzburské synodální usnesení ukazuje heterogenní a proměnlivou populaci, v níž jazyk nemohl sloužit jako efektivní znak etnicity. Etnicita proto byla franskými elitami konstruována na j i ném základě, aby mohla udržovat jejich sociální dominanci nad lokální populací 1 v prostředí jazykové změny. Na základě jazykových interferenčních jevů a srovnání prostorové distribuce různých typů hydronym a místních jmen soudíme, že slovanský jazyk se v severovýchodním Bavorsku začal šířit v období po polovině 8. století. Předtím je v populaci spolehlivě prokázán pouze pozdně germánský a následně raně německý jazyk. Archeologické nálezy datované před druhou polovinou 8. století, včetně staršího horizontu tzv. slovanské keramiky, je tak možno spojit s germánskými a německými, nikoliv slovanskými mluvčími. V existenci tzv. slovanské keramiky proto spatřujeme nikoliv projev etnicity, ale doklad určitých výrobních tradic a distribučních okruhů v mocensky a sociálně-ekonomicky slaběji kontrolovaných zónách na okraji Franské říše. Při výzkumu severovýchodního Bavorska jsme využili takové pojetí etnicity, jak ho formuloval Florin Curta při analýze počátků „Slovanů" na hranicích Byzantské říše v 6.-7. století. Na obecné rovině jsme také dospěli k podobnému závěru. Zaprvé, slovanská etnicita byla na hranicích Franské říše vytvářena uměle franskými elitami s cílem ovládnout a kontrolovat jazykově a kulturně rozrůzněnou populaci. Znakem etnicity přitom nebyl jazyk. Zadruhé, keramika z 6. až 8. století, připisovaná některými archeology raným Slovanům, byla ve skutečnosti užívána germánskými a raně německými mluvčími. □ Literatura T. Klír, „Langu age, Ethnicily, and Material Culture. Northeastern Bavaria in the Early Middle Ages", in: T. Klír - V. Boček -N. Jamem (eds.), New Perspectives on the Early Slavs and the Rise of Slavic. Contact and Migrations, Heidelberg 2020, s. 193-273; V. Boček, PraslovanŠtina a jazykový kontakt, Praha 2014; J. Hasil, Chebsku v raném středověku. Archeologie s tředo evropského regionu v 7.-12. století, Praha 2018; výsledky výzkumu projektu Linguistic and Cultural Dynamics in a Frontier Society: New Perspectives on Northeastern Bavaria and Western Bohemia in the Early Middle Ages a Interlinking Language and Material Culture -a study of European populations in time and space. „... aby i Slované byli připočteni k velkým národům, které slaví Boha svou vlastní řečí" Rozhovor s Vladimírem Vavřínkem o vědecké cestě k byzantologii, o Slovanech, cyrilometodějském odkazu a také o studiu, osobnostech a nástrahách „asistentokracie" v padesátých a šedesátých letech 20. století Studoval jste na počátku padesátých let. Jaké byly tehdy poměry na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy? Mé začátky byly poznamenány velkým zklamáním. Byl to první rok Nejedlého vysokoškolské reformy. Staroveké dějiny jako studijní obor už byly zrušeny; aniž by se mne kdokoli na něco ptal, byly mně určeny jako obory historie a archeologie. Úroveň na historii byla deprimující. Staří profesoři byli odsunuti, pokud ne přímo vyhozeni, vedení katedry se chopili marxisté jako Václav Husa a Oldřich Říha; jediným z nich, který měl skutečně vědeckou úroveň, byl František Graus, tehdy ovšem ještě tvrdý bolševik. Studentský život zcela ovládali „ADKáři", dělnické kádry, které získaly maturitu po pouhých osmi měsících a byly přijaty na fakultu, aby tam prosadily vědecký světový názor v historii. Zcela jiné byly poměry na archeologii. Bylo nás v ročníku jen osm, vládly mezi námi přátelské kolegiálni vztahy a studium pod vedením profesora Jana Filipa, obecně řečeného otce Filipa, mělo vysokou úroveň. Nepřestával jsem ovsem toužit po studiu antiky, a tak jsem si hned po prvním semestru přibral jako třetí, rozšiřující obor klasickou filologii. A když jsem po třetím semestru úspěšně složil zkoušky i z ní, byl h mně povolena výměna archeologie za latinu. Také tam stále ještě do značné míry přetrvávala „předreformní" atmosféra. Z profesorů mi imponoval zejména Bohumil Ryba, vynikající vědec, zjevem i projevem skutečný aristokrat ducha. A jakkoliv jsme těžce zápasili s řeckou gramatikou, hodiny četby řeckých klasiků byly díky zanícení docenta Vysokého skutečně prožívaným zážitkem. Mým profesorem byl však především Josef Dobiáš, který mne přijal do svého semináře a pod jehož vedením jsem nakonec vypracoval svou diplomovou práci Aristoníkovo povstání. Vrcholilo období „asistentokracie", kdy marxističtí asistenti, ačkoli ještě Apoštol Múmie a tsantsy Písař běloruského lidu optikou dekolonizace Kříž z Telče 2/2023 dějiny a SOUČ lOSt Ja ne Představy o raně středověkých oměnách Evropy t 1