Bechi s. 87 –
91
@Veronika Třísková

Ctr + alt + delete. Počítač univerzitní[INS: /ustavní, fakultní :INS] knihovny, jeden z osmi
uspořádaných do dvou řad po čtyřech proti sobě, od ostatních oddělený malými plstěnými akustickými
panely, [DEL: si vy :DEL] žádá uživatelské jméno a heslo. Zírám na dva bledé pulzující obdélníčky a
vůbec netuším, co bych do nich měla napsat. Na univerzitě[INS: /téhle katedře :INS] jsem už roky,
těmi stejnými údaji jsem se přihlašovala stokrát, možná dokonce tisíckrát, a teď [DEL: nevím, jaké
jsou :DEL] [INS: teď si na ně nemůžu vzpomenout :INS] . Bylo úplně normální, jak máma reagovala na
novinku o mém těhotenství? Co je normální. Když se na tohle musím ptát, není to odpověď sama o
sobě? V jakou reakci jsem od ní mohla doufat?[INS: /Jakou reakci bych si přála :INS] Reagovala
vůbec? Co mají mámy říkat a dělat? Proč mi to nikdo neřekl?[INS: /Proč to nikdo neřekne :INS]
Rozhlédnu se kolem sebe, všichni hledí do obrazovek, knih a vědeckých časopisů, které si vytiskli
jako úhledná pdf a kancelářskou sponkou spojili do ucelených sbírek argumentů. Počítám do sedmi,
ale nepomáhá to, tak se pravou rukou uhodím do obličeje. Rána[INS: /Plácnutí :INS] se rozléhá
tichem, ale nikdo nezvedne hlavu. V duchu si přikážu: vzpamatuj se, ty zatracenej idiote[INS:
/idiotko, blbko :INS] [INS: – :INS] [INS: :INS] [INS: ženský rod :INS] . Co se teď rozčiluješ.
Vyzkouším všechna hesla, která mě napadnou. Velká a malá písmena, šťastná čísla, čísla, která nosí
smůlu, babiččino příjmení za svobodna. Jméno domácího mazlíčka[INS: /našeho křečka :INS] . Žádné
z nich nefunguje. Nakonec si vzpomenu na diář v tašce, který má malou kapsičku plnou samolepících
lístečků, jejichž lepivou část už za ty roky pokryly žmolky prachu. Jsou popsané hesly, čísly
bankovních účtů, bezpečnostními kódy k zadním dveřím obchodů, ve kterých jsem při studiu pracovala.
K [DEL: obchodnímu řetězci :DEL] [INS: ketjurättikauppa – prodejně cyklistických potřeb??? :INS] na
Aleksanterinkatu, k levné obuvi [DEL: ve čtvrti :DEL] [INS: v nákupáku :INS] Itäkeskus,
k velkoobchodu s krmivem pro zvířata. Prohrabávám tašku, klečím na zemi, vlasy mi padají do očí,
pot mi stéká k lopatkám, mám pocit, jako by mi tam vyrůstala pírka. Věci se halabala převalují
z jedné do druhé[INS: /Tohle mi připadá trochu nešikovné. Věci jsou přeházené jedna přes :INS]
[INS: druhou... :INS] . Peněženka, lítačka[INS: /lítačka je čistě jenom pražské: tramvajenka,
průkazka na dopravu :INS] , propiska, účtenka[INS: /záruční list :INS] tak ošoupaná, že se nedá
poznat k jakému nákupu jsem ji dostala, jelení lůj. Konečně na dně tašky najdu diář, je otevřený
deskami vzhůru, stránky se muchlají pod nimi. Vytáhnu si ho do klína, prolistuju na konec a začnu
dolovat v malé kapse na vnitřní straně přebalu. Když dovnitř strčím prsty, rozsype se všude kolem
hromada [DEL: malých :DEL] [INS: velkých :INS] neonových konfet.

„Zatraceně[INS: /Sakra :INS] ,“ ujede mi, když si kleknu na všechny na čtyři na vinylovou[DEL: ,
proti opotřebení :DEL] odolnou podlahu. Máma měla pravdu, ale jen co se tašky týče.

„Pššt,“ tiší mě někdo. Nevidím kdo, protože se válím na podlaze s hlavou pod stolem.

A pak se blíží hlasitější šepot, mužský hlas se rozléhá přímo nade mnou.

„Čau. Co to děláš?“

Mozek mi radí, abych utekla, ještě než se úplně otočím směrem k hlasu. Místo toho se usměju a hrabu
se na nohy.

„Jé, no ahoj! Nic, jen hledám jedno heslo. Akorát se mi to sakra zase všechno rozsypalo.“

Vřele ho objímám. On objímá mě. Voní po Nivee. Jeho[INS: zelená :INS] flísová mikina Patagonia
[DEL: se opotřebovalo do zeleného semiše :DEL] [INS: se onosila do měkkého semiše :INS] , ale
výšivka na hrudi mě škrábne do levého víčka. Když se od něj odtáhnu, podívám se [DEL: do jeho
hlubokých očí :DEL] [INS: mu hluboko do očí :INS] a vím, že je na mě vidět, jak ráda jsem na něj
tady náhodou narazila. Na kamaráda, nic víc.[INS: :INS]  Kamaráda s výhodami. Mého fuckbuddy.[INS:
/Nabíječe??? :INS] Ne, rozhodně nic jiného, co si představuješ. Přestaň.

„Rád tě vidím, od posledně už je to nějaká doba.“

„Jo, taky tě moc ráda vidím!“ Skoro vykřiknu.

„Pššššt!“

„Ups. Co tady děláš?“ šeptám a z nějakého důvodu pohladím jeho paži. „Je tak hebká.“

„Sháním jednu knížku, měli by ji tu mít. Co ty?“ Odtáhne ruku.

„Jen si něco tisknu k disertačce.[INS: /diplomce? :INS] “

„A jo, to velký déčko.“

„Jep, jep.“[INS: / Říká se česky Jep? :INS]

„Vypadáš dobře.“

Skloním hlavu na stranu a usměju se se zavřenými ústy ale očima [DEL: široce otevřenýma :DEL] [INS:
přimhouřenýma :INS] . Ruce zvednu k hrudi, jako pin-up girl. Přestaň, říkám si v duchu, ale
nepřestávám. Naopak. Nechci být divná, trapná, nudná, chci aby si všichni mysleli, že jsem
v pohodě, hrozně společensky zběhlá a uvolněná. Výjimečně milá. Nejmilejší člověk, jakého kdy
potkali.

„Děkuju, ty taky.“

Stojíme naproti sobě, oba trochu nesměle.

„No nic, taky se musím [DEL: postarat :DEL] [INS: /zařídit :INS] o pár věcí, abych všechno stihl.
Tak zase příště!“

Kývnu, jasně a znovu se objímáme. Odchází. Po pár krocích se na mě ještě otočí a mrkne na mě. Pošlu
mu pusu a pak ještě zamávám prsty. Pak si vzpomenu na lístečky na podlaze, začnu je sbírat a jeden
po druhém procházet. Konečně najdu jeden s nápisem „uni – kompl heslo + ID“ a údaji na druhé
straně. Sedám ke stolu a zadávám je. Barevné windowsy se pomalu spouští, v duchu slyším krátkou
melodii, i když počítač je tichý. Zatímco se různé programy spouštějí a otevírají, třu si pod
stolem ruce. Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest, sedm.  Prsty se pevně zkříží, nehty se zaryjí do
kloubů protější ruky a zaboří se až po kůžičku a zase ven. Jako tlukoucí srce. Škrábu se, škrábu
než je počítač připravený, a když zvednu ruce ke klávesnici, jsou celé rudé a krvavé.

Co blbneš[INS: /vyvádíš :INS] . Věci se stávají. Nějak bylo, nějak bude. Myslíš si, že jsi nějak
výjimečná, sněhová vločka. Nejsi nic. Nikdo tě nemiluje. Nikdo tě nechce.

Cítím a taky vidím svůj puls v cárech kůže na prstech. Snažím se pochopit, jak otevřít prohlížeč.
Najednou si nemůžu vzpomenout. Nemůžu si vzpomenout, ani jak se dýchá. Rozhlížím se směrem, kterým
odešel, ne abych ho znovu viděla, ale abych se ujistila, že se nevrátí. On se prostě nevrátí.
Myslím na porno, které jsem kdysi viděla, kde muž – šéf – přijde a začne ženu – sekretářku – šukat
uprostřed kanceláře, zatímco ostatní zaměstnanci sedí u počítačů jakoby nic. Jsem zároveň malinké
dítě a obrovská černá perverzní šmouha. Zase se mi dělá špatně[INS: /je mi na zvracení :INS] .
Zavřu oči a snažím se uklidnit. Nepomáhá to, tak je znovu otevřu. Klikám na všechno na obrazovce a
konečně se mi otevře google. Znovu se sehnu do tašky, tentokrát abych vytáhla černý italský
zápisník[INS: /zápisník Moleskine... je to u nás celkem známá značka, ne? :INS] . Najdu ho hned,
ale když si znovu stoupám, praštím se hlavou o hranu stolu. V zápisníku mám seznam literatury,
kterou nutně potřebuji.

Dělám tolik překlepů, že mi trvá víc než hodinu zadat názvy článků do vyhledávače. Čas mi [DEL:
proplouvá také pod :DEL] [INS: utíká také :INS] kradmými pohledy ke dveřím. Jsem si jistá, že se už
nevrátí. Nepřijde. Už ho neuvidím, alespoň ne dnes. Pokračuju písmenko po písmenku a [DEL: celý čas
plyne :DEL] [INS: pořád to jde :INS] špatně. Jako v noční můře. Věděla jsem, že ho tu budu vídat
ještě spoustu měsíců, než odpromuju, a stejně jsem to dopustila. Jen tak, jakoby nic. S každým
dalším článkem se znovu učím jak psát, jak tisknout. Kde tisknout. Kde papíry vyzvednout. Kde
sedím, kde je moje místo. Měla jsem prostě odejít už z té restaurace, ne, neměla jsem tam vůbec
chodit. Měla jsem vědět, o co jde, o co jiného. Jak se odsud mám [DEL: doprdele :DEL] [INS: sakra?
:INS] dostat. Kde jsou dveře, kde je ulice, kde je domov, kde je kyslík.