Paratexty II
Mgr. Luisa Nováková, Ph.D.
Pojem „volné dílo“ a copyright
 70 let po smrti autora (počítá se od 1. ledna roku
následujícího po datu, kdy lhůta vypršela) se dílo
stává ze zákona tzv. volným. V praxi to znamená, že
jej nakladatel může využít bez souhlasu dědiců, bez
toho, aby je kontaktoval, nikdo už na ně nemá
licenční smlouvu. V případě volného díla tedy nebude
v knize mít autor volného díla copyrightovou doložku
(viz např. edice knih Boženy Němcové aj.).
 Volné dílo lze také volně využívat, ale v případě, že
bude nakladatel (jiný autor) do jeho tvaru zasahovat
– např. adaptace, krácení… -, musí být zcela jasné,
že se tak dělo (z tiráže, z ediční či nakladatelské
poznámky), také samozřejmě musí být jméno autora
vždy v knize uvedeno (autorská práva, na rozdíl od
licenčních, totiž trvají).
Tiráž - umístění
 Tiráž, nebo tzv. technická tiráž (na rozdíl od autorské tiráže
= copyrightu).
 Umisťuje se zpravidla jako poslední text v knize (někdy
bývají ještě za tiráž umisťovány reklamy na další produkci
nakladatelství).
 V posledních letech, zvláště v podnicích s nadnárodní
účastí, bývá technická tiráž kombinována s autorskou
(copyrightem) a v takovém případě se tisknou společně na
copyrightové straně. Tento trend je západoevropský, odtud
se do naší praxe dostal.
 Nevýhodou tohoto spojení je horší přehlednost, nutnost
omezit údaje, které je v tiráži možné uvést, výtvarný
hendikep (připomeňme: copyright se umisťuje zásadně na
rub titulního listu, čili proti začátku textu, z velké části
potištěná copyrightová strana – což by se stalo v případě
spojení s technickou tiráží – zde ruší/poškozuje
výtvarný/grafický dojem na vstupních stranách knihy).
Technická tiráž - adresáti
 Jestliže autorská tiráž = copyright je víceméně
položkou/prohlášením právního charakteru a
obrací se k těm, kdo chtějí dílo případně dále
využívat tvůrčím způsobem, technická tiráž
(obvykle pouze tiráž) má adresátů více:
 1) státní kontrolní orgány (kontrolují uvedení
povinných údajů v knize),
 2) ty, kdo budou s knihou pracovat jako
knihovníci, archiváři aj. (potřebují údaje k
zařazení atd.),
 3) poučeného čtenáře, který se chce dovědět více
o tom, jak kniha vznikala, kdo se podílel na
„neautorské“ práci.
Tiráž – povinné údaje
 V každé knize musejí být některé údaje uvedené ze zákona
o neperiodických publikacích. Tyto údaje nesmíme
opomenout. Prostorem pro ně je právě tiráž.
 Jsou to:
 Autor, titul, překladatel, u překladů také původní
název díla (v originále) a jméno původního
nakladatele (někdy se uvádí také rok a místo vydání,
aby byl zdroj, z něhož se překládalo, jasně
dohledatelný/identifikovatelný), jméno a adresa
nakladatele (adresa i název přesně podle obchodního
rejstříku, máme-li např. redakci jinde a chceme
uvádět v tiráži tuto adresu, je to už údaj navíc),
jméno/název a adresa tiskárny (opět platí totéž co u
nakladatele), rok prvního vydání knihy (pokud je
znám – údaj někdy komplikovaně zjistitelný,
problémem bývá i u překladových vydání, je však
každopádně nutné, aby se čtenář dověděl co
nejpřesnější údaj k vydání, co drží v ruce.)
Tiráž - nepovinné údaje
 Údaje, které v tiráži být nemusejí, můžeme rozdělit do dvou skupin: potřebné (měly by
být přítomny vždy), fakultativní (nakladatel volí, které chce a které nechce uvést, často
záleží na konkrétní knize, edici).
 A) potřebné: ilustrátor (výtvarník) – údaj, který musí být někde v knize uveden
každopádně, autor typografické úpravy (je-li zvláště autor obálky, samozřejmě i on), autoři
předmluv, doslovů, poznámek, textolog – zde budeme opakovat zčásti to, co máme už v
copyrightu, ale uvědomme si, že text slouží k jiným účelům, obrací se k jiným adresátům,
zároveň u některých položek můžeme formulací v tiráži zpřesnit, co přesně daný autor na
knize dělal (např. „Textologickou přípravu provedl a ediční poznámku napsal…“, nebo
„Vybral, sestavil a ediční poznámku napsal…“ u editora apod.).
 Mezi potřebné údaje patří rok vydání a pořadové číslo vydání (o kolikáté vydání jde).
 B) fakultativní: jména redaktorů, pořadové číslo knížky v rámci nakladatelské produkce
(není totožné s ISBN, zvláště větší nakladatelství má zpravidla vlastní systém počítání
knížek), název edice (vychází-li knížka v ediční řadě) a pořadové číslo v edici (např. „V
edici Velký vůz svazek 5.“ apod.).
 Pokud byly v knize využity např. reprodukce klasických výtvarných děl, mělo by být zřejmé
z tiráže (bylo-li použito jedno nebo dvě), o jaká díla jde, pokud by bylo děl více, vytváří se
zvláštní rejstřík. Uvědomme si, že na staré umění sice už nemá nikdo právo licenční, ale
jejich vlastníci (např. galerie) mohou mít právo reprodukční. Proto nacházíme často v
knihách, při větším použití reprodukcí, poděkování vlastníkům apod. Formulovat potom
můžeme např. „S použitím obrazů Josefa Mánesa Líbánky na Hané (obálka) a Hanačka
(frontispis) graficky upravila Dana Hrubá.“
 Možné je uvádět i doporučenou cenu (což se děje poměrně často, je to jistý regulativ trhu
– viz přednášky o knižním trhu – a pro nakladatele může být výhodné, dokonce potřebné
uvést svůj údaj, aby kniha nemohla být např. předražována), počet stránek (velmi se hodí
knihovníkům a všem, kdo knihy zařazují do jakýchkoli katalogizačních či bibliografických
systémů), náklad (tento údaj se dnes uvádí velmi zřídka, knihy mohou mít v rámci jednoho
vydání několik dotisků, takže nechce-li nakladatel měnit tiráž, stal by se původní údaj při
dostisku bezpředmětným; výška nákladu je také poměrně citlivý údaj, zkušenému kolegovi
dává nahlédnout do „prodejní kuchyně“ a kalkulací nakladatelství).
Řazení údajů v tiráži
 Není normováno, existuje však jistý zvykový úzus, byť variabilní.
 Nutné je, aby byla tiráž i při rychlém čtení velmi dobře přehledná, což předpokládá logické
řazení údajů a zdůraznění (umístěním) těch, které považujeme za mimořádně důležité
např. pro čtenáře v knihkupectví, který se chce dovědět víc.
 Normována není ani grafická úprava, knižní grafik ji zpravidla „ladí“ s úpravou titulního
listu.
 Tiráž můžeme sázet buď do bloku, jeden údaj za druhým, bez odstavců. Pak si samozřejmě
uvědomíme, že pracujeme s větami, větnými celky, a musíme dodržovat pravidla (velká
písmena, tečky na koncích vět a souvětí apod.). Tento způsob vytváření tiráže (který
připomíná tiráž periodických publikací) je dnes velmi archaický, používáme ho vlastně jen
v případě, že by na tiráž ve svazku „nezbylo místo“ (např. se ocitla na konci strany, na
jejímž začátku ještě končil text knihy).
 Častější způsob sázení tiráže je buď na levou zarážku (tzv. levý praporek), nebo na střed
strany tak, že každému údaji, případně vyjádření, v němž se spojuje více blízkých údajů
(např. „V roce 2020 vydalo nakladatelství Úplněk, Březinova 5, 621 00 Krumlov, jako svou
453. publikaci“), tvoří samostatný odstavec (samozřejmě někdy jde jen o jeden řádek…). I
v tomto případě platí pravidla českého pravopisu: věty začínáme velkými písmeny, užíváme
čárky na příslušných místech atd. tento typ tiráže je však „vyvázán“ z nutnosti použít tečky
v případě, že je zastupuje právě konec odstavce (tedy supluje je grafika).
 Tiráže bez teček jsou dnes nejčastější, s tečkami působí archaicky.
 Pořadí doporučuji: nejprve název a autora (nebo opačně, podle grafické úpravy), dále
překladatel a překladatelské údaje (jsou-li), následují další autoři textové části, po nich
výtvarných části (podobně jako v copyrightu), po nich nakladatelské údaje – název a
adresa, rok vydání, pořadové číslo apod. (viz i příklad výše), pod nakladatelem pracovníci
nakladatelství (redaktoři), poté, budeme-li uvádět, doporučená cena, počet stran, náklad
apod., posléze tiskárenské údaje – a končíme uvedením prvního vydání knihy (je-li známo)
a pořadového čísla našeho vydání (tedy „Vydání páté, poprvé vyšlo 1899“). Vydání takto
zdůrazňujeme, protože je to údaj, který velmi často zajímá čtenáře, v knihkupectvích ho
hledají – a neměl by se „utopit“ v jiných údajích tiráže).
Příklad tiráže
Příklad tiráže II
Další krátké texty v knize -
umístění
 Na tirážové nebo copyrightové straně mohou být
umístěny ještě další texty:
 A) Lektoři (u odborných knih, na rozdíl od autorů, u
nichž akademické tituly neuvádíme, u lektorů je
uvádíme), umístění nejčastěji na copyrightové straně
nahoře, možné je i v technické tiráži.
 B) Poděkování sponzorům. Pokud kniha vyšla s
pomocí grantu, uvádí se také na copyrightové
straně, jinak lze i v tiráži.
 C) Adresy, kde je možné knihy objednat, odkazy
na internetové stránky apod. – umisťujeme pod tiráž,
doporučuji od tiráže oddělit mezerou, aby údaje
nesplynuly (obracejí se k jiným adresátům).
 D) ISBN – jak bylo řečeno minule: umisťujeme pod
copyright, pod technickou tiráží není nutno opakovat,
ale v praxi se to dělá často (nejde o zásadní chybu).
Texty na obálku, desky, přebal
 Především anotace. Je zvykem ji
používat prakticky vždy (výjimky musejí
být opodstatněné – např. kniha „hovoří
sama za sebe“ – sbírka poezie známého
autora apod.).
 Fakultativně medailonek autora, ukázka
z díla, upozornění na další autorovu
tvorbu (nebo tvorbu blízkou typu
prezentované knihy), kterou nabízíme.
Texty na obálku, přebal… -
umístění
 Anotaci umisťujeme na místo, kam se čtenář podívá
nejprve – na paperbackové obálce tedy na zadní stranu
(poslední, vnější) obálky, totéž u desek bez přebalu; má-li
kniha přebal, nabízejí se nám pro informace a propagaci
hned tři prostory: přední a zadní chlopeň (záložka) a zadní
strana přebalu.
 Tehdy umisťujeme anotaci zpravidla na přední chlopeň, na
zadní zpravidla medailonek autora, zadní stranu přebalu
můžeme ponechat volnou. Někdy se ji rozhodneme využít
např. pro ukázku z textu (přesně dané umístění textů není,
volíme tedy podle zvyklostí nakladatelství, podle typu
edice, podle toho, co považujeme u dané knížky za
nejpřitažlivější – někde je to třeba autor…).
 Výběr ukázky je dosti složitý: měla by knihu reprezentovat,
být přitažlivá a přitom neprozradit nic zásadního z děje.
Velmi nosné mohou být ukázky u sbírek poezie, tam dobře
vybraná báseň může anotaci zcela nahradit.
Anotace
 Vytváření anotace má určitá pravidla:
 Uvědomme si, že text má knihu dostatečně jasně představit, a to na malé ploše, a zároveň na ni
upoutat – jeho funkce je tedy informativní a reklamní zároveň.
 Musí být dobře vypracovaný jazykově (žádná „vata“, klišé, opakování slov, žádné konstatace toho,
co je už z pohledu na knihu zřejmé), přehledný a – pokud nemáme zvláštní důvod k jinému postupu
– stylizovaný neutrálně. Nejde o prostor pro rozvíjení literárních ambicí redaktora! Při jeho stylizaci
myslíme na to, jakému čtenáři jsme knihu určili: jinak bude vypadat anotace odborné knihy, jinak
populárního čtení, specifické jsou anotace knih pro děti, kde musíme rozlišovat i podle věku (u
předškolních a mladších školních se obracíme vlastně k rodičům, později spíše k dětem, ale v obou
případech vnitřně zohledňujeme obojího adresáta).
 Vyvarujeme se klamavé reklamy (byť nechtěné), tj. nezdůrazňujeme něco, co sice v knížce nalézt
lze, ale třeba v malé míře (příklad: napadlo nás, že bychom chtěli přitáhnout čtenáře se zájmem o
milostný motiv, ten sice v knize přítomen je, ale pouze zcela okrajově – byla by tedy chyba vyvolat
anotací dojem, že čtenář má před sebou milostný román).
 Zároveň ale neopomeňme něco, co ke knize patří a mohlo by působit na čtenáře atraktivně
(reklamní rozměr anotace). Ovšem u běžné edice (neplatí pro edice vysloveně komerčního, až
bulvárního rázu) by se reklamní rozměr měl decentně skrývat za rozměrem informativním.
 Anotaci píše redaktor. Nejde o text psaný autorem díla (i kdybychom se domluvili s autorem, aby
nám pro něj poslal podklady, zodpovědní zůstáváme jako redaktoři my, potažmo nakladatelství –
velmi rozšířený názor, že anotaci píše autor, na jehož základě bývají autoři často pranýřováni,
v horším případě vysmíváni v recenzích, je zcela mylný. Není špatné nechat autorovi anotaci
zkontrolovat (a zvláště doporučuji nechat zkontrolovat autorský medailonek), ale „z ruky“ ji pustit
nemůžeme (víme více o její funkci, pravidlech atd., autor to vědět nemusí, není to jeho práce a
povinnost, ale naše).
 Někdy se pro anotace používá anglický termín blurb, spíše pak blurbs. Význam slova sám
zdůrazňuje reklamní rozměr tohoto textu. Proto se pod ním u nás často chápe ne anotace jako
taková, ale specifický druh reklamních upoutávek na knihu, tištěných např. na zadní straně
přebalu/desek/obálky: „Nejlepší kniha roku! New York Times!“ apod.
 Více o anotaci viz Vladimír Pistorius: Jak se dělá kniha. Doporučuji si krátkou pasáž o anotaci zde
přečíst)
Děkuji za pozornost!