Emil Hakl: O rodičích
dětech
CJLB507 Česká postkomunistická literatura, JS 2023
Dominik Bárt
O
a r g o
RO
DICÍCH
O rodičích a dětech
A V
DE
TECH
Emil Hakl
Emil Hakl, vl. jménem Jan Beneš, nar. 1958
Bibliografie po Rodiče a děti:
poezie
Rozpojená slovo (1991)
Zkušební trylky z Morsu (2000)
O rodičích a dětech
"v.
próza
Konec světa (2001)
Intimní stránka Sabriny Black (2002)
O rodičích a dětech (2002)
Argo, 1.—3. vydání (2002, 2003, 2008)
Magnesia Litera za prózu (2003)
filmová adaptace Vladimíra Michálka (2008)
Dialog otce a syna během pár hodin
„[...] hlavní protagonisté se smutkem čelí všednosti dnů a ubíjejícím zaměstnáním. Jako jedinou
záchranu před těmito stavy nabízí Hakl mluvení" (Malá 2014: 404)
„Hakl se tedy spoléhá na rozhovor jako vyprávěcí médium" (Trávníček 2002: 23)
přičemž:
„[sjtejně podstatné je totiž v Haklově rozhovoru jak to, co si otec se synem řekli, tak i to, co zůstalo
viset v řeči, co řeč nepředala." (tamtéž)
„[Haklovu knihu i důvod psaní] lze chápat jako potřebu sdělit něco ve chvíli, kdy nic velkého sdělit
nelze" (tamtéž)
Trávníček dává do souvislosti např. se sougeneračním Kahudou či Topolem, Hakl však nestrhává
imaginací ani narativními postupy, je prostý, pozorující - a zároveň autofikce
Vztah k tradici: Hrabal (hrabalovsky hospodské pábitelství), Hašek
(anekdotický humor), dialog jako hlavní narativní prvek, prostředí
periferie
Generační próza
a) rodinná identita a role (zvi. mužů)
- otec (72 let) a syn-vypravěč (42 let)
+ retrospektivně děd
+ potomek syna-vypravěče
b) sociálně-politická reflexe jak historických etap (WWII, r. 48, r. 68,
normalizace), tak současnosti (90s)
Generační román - sociálně-politická reflexe napříč generacemi a
vztahy otec-syn etc.
- 90s:
- nejmladší generace (syn vypravěče)
- mladší-střední generace (vypravěč)
- stará generace (otec)
- retrospektivně děd uzavírá kruh a ukazuje cykličnost rodinné identity a „malých'' děj
s. 70
„Což vo to, vy jste na sebe měli neuvěřitelnou vazbu, von vo
tobě furt mluvil, každej den, celý ty léta. Kdoví, von možná, když
to s nim už končilo, tak na tebe myslel, dokonce je to skoro jistý.
Nojo... A ten další?"
„Potom je tu ten případ s tim uhořelým sousedem, co mi prohořel
dveřma rovnou do kuchyně."
„Tos vyprávěl, ale tomu nemůžu věřit, ne že bych tě podezíral,
že sis to úplně vymyslel, ale tys tenkrát bral ňáký ty drogy,
nebo nebral?"
„Proč ty nikdy nic nemůžeš vzít tak, jak to řikám?"
„Ale poněvadž tě znám."
„No dobře," povídám, „tak se potom nemusíme vo ničem ba­
vit!"
93
slunce nebo když prší. Ale to nic, chtěl jsem se zeptat... Víš ty,
proč tu vlastně žiješ?"
„Protožes mě vyrobil."
„Ale no jistě, to mi promiň, to se holt stane... Ale proč ty žiješ
celej život pořád v tý Praze?"
„Protože se bojim změnit svůj život k horšímu; Praha je jediný
místo, kde umim žít."
„A jak to víš, kdyžs to jinde nezkusil?"
„Mně bohatě stačí, když někde pobejvám tejden, čtrnáct dní,
a už vidim, že bych tam z tý nicoty zmagořil, z tý jednoznačnosti,
z tý vážnosti, se kterou se tam žije. Jak seš jednou švec, tak
š
s. 94
ti nezbejvá než držet lajnu a bejt nadosmrti švec, protože tě tak
všichni berou, i kdyby ses na hlavu stavěl."
„A co ti na tom vadí?"
„Dyť je to nuda! Navlíknout se do jedny role a hrát jí až do
uplnýho rozpadu!"
„Kdežto tady?"
„Tady se život vodvíjí, jako kdyby to byla komedie vod Frice
nebo ňákej dojemně přitroublej italskej pornofilm... Jako atentát
na Heydricha v podání dětskýho loutkovýho divadla..."
„A to se ti líbí?"
„To se mi líbí moc."
„A co se ti na tom, prosimtebe, líbí?"
„Právě ty divadelní rozměry, ten malej prostor. To, jak tady
má mukl společensky blízko k ministrovi a navopak. To šmidrování.
To lojzování a vaškování... Všechny ty historky, jak někdo
chodil na pivo a na karty s prezidentem..."
„Prostě bordel."
„Ale veselej."
s. 40
„Tito byl Chorvat?"
„Chorvat, ale především selfmejdmen, jak by se dneska řeklo.
Což vo to, von i náš otec ho obdivoval, jemu připadalo, že Tito
je jedinej, kdo dokáže vyhnat fašisty z Balkánu, což se nesplet,
proto se k němu taky dal, jenomže holt zapomněl, že se na světě
vodjakživa vyhání jedno zlo druhým... Von věřil, že Tito je silná
figura, iluzionista, žejo, bílej slon. Ze je to svým způsobem taky
takovej zvláštní kapitalista, kterýmu nakonec pude hlavně vo
prosperitu," říkal otec a pořád se díval na sračkárnu, rýsující se
proti houstnoucímu nebi.
„Ale furt byl větší formát než ty agenti gestapa tady, co pak šli
rovnou ke K G B a z K G B do vlády, nebo ne?" řekl jsem a sledoval
slunce, které se prudce rozlilo po obzoru jako rozbité vejce
a potom zaskočilo za kopec. A viděl jsem víc než kdy jindy, že
jsme jednou provždy zavřeni v šedé, neprostupné kouli, plné
kouře, výkalů a smíchu. Lidé, Země, Vesmír a my, děti. Šablony,
míry, šuplíky a váhy. Naivita bez konce. Naše řeč budiž: ano,
ano, ne, ne. Ha ha.
„Aha... A co jste tam dělali?"
„Stáli jsme na chodníku, děda mě držel za ruku a v pravidelnejch
intervalech vopakoval: ,Vidiš? To si pamatuj! Vidiš? To si
pamatuj!"'
„No vidiš, a pamatuješ si to..."
„To si pamatuju, jako by to bylo předevčírem, protože to bylo
poprvý, co jsem viděl vopravdový tanky, já byl přímo nadšenej,
motory řvaly, kouř se válel nad lesem, tanky rachotily jeden
za druhým a furt jim nebyl konec! A my tam stáli až do
vodpoledne, děda jim hrozil pěstí a já jim tajně, aby to neviděl,
mával... Vzpomínám si na jednoho malinkýho kníratýho oficíra
s tou jejich placatou čepicí takhle do tejla, kterej se po nás
furt vohlížel z transportéru a nemoh to pochopit: dědek hrozí
a málčik mává..."
„To ti ale bylo deset, tos už moh vnímat, vo co tu běží."
„No to jsem právě vnímal! Jak všichni lavírovali, jak se zajišťovali
na dvě strany, jak měli plnou hubu lidskejch tváří a přitom
byli podělaný až za ušima, naši taky, matka s Pepčou, furt
kramařili s ňákejma letákama a přitom dávali pozor, aby si toho
sousedi proboha nevšimli, mně z toho bylo nanic. Já byl rád,
že děda hrozí, to bylo aspoň něco, jenže mně se ty tanky zároveň
vohromně líbily, a tak m i z toho samo vyšlo, že jsem j i m
radši mával... Děda nakonec sebral z chodníku voblázek a tak
ňák demonstračně, aby všichni viděli, hodil šutrák na jeden
ten tank."
„To byl celej von, von měl v každý situaci smysl pro reklamu,
nebo jak bych to řek... Což mu teda pomáhalo přežít. Když ho
pustili z kriminálu, tak šel v pětapadesáti dělat pomocnýho dělníka
do ČKD, tam se vypracoval na kvalifikovanýho dělníka, pak
na vedoucího dílny a nakonec ho chtěli udělat technickým vedoucím,
ale von šel radši do důchodu... A trefil se?"
„Kam?"
„Do toho tanku."
„Trefil."
„Nojo," zamyslel se otec. „Já jsem si se svým otcem moc nerozuměl.
Mě vodmalička srala ta jeho zásada, že peníze zmůžou úplně
všecko... Já kdysi jako dítě vyhrál ňákej závod v plavání a přines
jsem domu medaili. A von místo aby mě pochválil, povidá: ,Ivane,
doufám ale, že si nemyslíš, že plaveš lip než tvoje matka!' a já se
jenom zasmál, a von už řval: ,Nemůžeš plavat lip než tvoje matka,
protože tu učil plavání profesionálníplavčíka, čimž myslel za jeho
peníze, žejo; to byl totiž plavčík, kterej matku držel v bazénu na takový
tý udici a volal na ní: ,Á dva tři, á dva tři...' Ale otec byl pevně
presvedčenej, že jedině takhle se někdo může naučit plavat. Že zadarmo
se nikdo pořádně plavat nenaučí. Von byl holt pravej kapitalista.
A já měl díky tomu ideál, že až se konečně vosamostatnim,
že pro mě peníze nebudou nikdy důležitý. Že když někdy ňáký
budu mít, tak je bez řečí utratím a hotovo," řekl otec a zacukalo
mu oko. Vypadal, jako by mu v tu chvíli něco došlo.
Chtě nechtě se m i vybavila ta jeho přízemní garsoniéra na
Spořilově. Ta shnilá kuchyň, ta plesnivá koupelna, ten rozklížený
sektorový nábytek, ty zástupy zaprášených flašek mezi chuchvalci
prachu pod dřezem.
Mlčel jsem.
Otec mlčel.
Rarach mlčel a ohryzával si pařáty.
„Což se mi teda nakonec nejspíš asi podařilo...," řekl otec po
dobrých pěti minutách.
„Eště pivo?" zjevil se nad námi zmáchaný hospodský.
„Jo," řekl otec.
„Už ne, zaplatíme," řekl jsem já.
„Tak jak?" zeptal se hospodský.
„Tak dvakrát jalovcovou a zaplatíme," řekl jsem.
„Dvakrát jalovec," zazpíval si pro sebe hospodský.
s. 127
„Protože to je zpráva vo stavu světa, a proto, že se už nechci
bavit vo ženskejch."
„A proč ne, prosimtě?"
„Protože je to furt dokola," říkám.
A mám před očima obraz, jak sedím na nábřeží před Rudolfinem
a držím před sebou knihu a nečtu a čumím kolem sebe,
stromu. Mám před očima ostrý a přesný obraz. Až po létech se
mi pak přiznal, že ten zvěřinec patřil nějaké exmodelce.
„To je holt lidstvo," opakuje otec. „Že kytovci jsou skoro vyhubený,
to je každýmu fuk, ale že někdo znásilnil devadesátiletou
bábu, což bylo dneska v novinách, to zajímá všechny... Víš
prosimtebe, kolik zbejvá na celý planetě vorvaňů?"
„Lidi si už dávno vyráběj svojí vlastní přírodu, která jim vyhovuje
víc než ta původní. Svět prostě zmizel. Kolik zbejvá vor-
vanu?
s. 128
„A to byla ňáká tvoje známá nebo co?" ptá se otec. „To mi neni
vůbec jasný, jak u tebe mohla bydlet Číňanka..."
„To se stane."
„Mě na tobě mrzí jedna věc, jak si pořád vymejšlíš, to teda mě
na tobě mrzelo vždycky... Proč ty si furt musíš vymejšlet..."
„Já si hergot sakra už léta nic nevymejšlim! To je tvuj problém,
že mě furt vidíš jako malýho parchanta! Tak se mě na
nic neptej a je to, já vo to nestojím, vykládat někomu ňáký
historky!"
„Nékomu... Nojo, no..."
„No seš muj otec, já vim. Tak mi buď věř, nebo se neptej!"
„Tak mi snad ale můžeš vysvětlit, kdes přišel k Číňance, dyť
přece všechno na světě se dá vysvětlit... Jestlipak vůbec víš, že
tvuj děda původně pocházel z vesnice, která se menuje Vlčeves,
to si pamatuj, kdybych umřel, stejně už dávno přesluhuju...
Slušnej člověk má nejpozdějc v šedesáti dostat raka a jít... Vlčeves,
to je za Táborem... Proto taky uměl jezdit na koni... Poslyš,
a kde to vůbec jsme?"
s. 129
„Ale no to v i m , krucinál, že Chittussiho... Ale v kterým jsme
městě7
"
„Přece v Praze," povídám.
Uplynula vteřina, možná dvě. Teprve potom ve mně pořádně
hrklo.
„Nojo, tak to vidiš...," říká otec do slepé zdi nějakého baráku,
„Japonku jsem neměl, to zkrátka nevyšlo... To je todle, nojo...
V Praze, já vim... Já už jsem starej dědek, já na to pokaždý zapomenu,
já mám holt vokno..."
„To nevadí, tak p o d na metro."
„Nojo, asi pudem... Poslyš, a nezlobíš se?"
„Ne."
„A seš aspoň trochu šťastnej? Já bych si přál, abys byl aspoň
trochu šťastnej..."
„Ale jo, to víš že jo."
„Co jo?"
„Ale no sem šťastnej, hergot!"
„Ty seš hlavně vzteklej, jestlipak víš, po kom?"
„Vim."
„No tak vidiš... A poslyš, eště ti řeknu, že dřív se menovaly ty
obchody aspoň srozumitelně, ale ted? Co to je, Dřeva ráj7
. Ptáko-
viny7
Tam bych vůbec ani nevlez, protože bych se styděl... Tip Top
se menuje obchod, co bych si koupil v takovým obchodě, to radši
ani nechci vědět... Já už vim, my asi pudem hledat ňákej taxík.."
„Tak jo."
„A nepotřebuješ něco... Nebo nechceš něco?"
„Ne, já mám všechno."
Třída Jugoslávských partyzánů se leskne jako vaječná skořápka.
Mávám na taxík a otec nastupuje.
Bibliografie
Primární lit.:
Hakl, Emil. O rodičích o dětech. 3. vyd. Praha: Argo, 2008.
Sekundární lit.:
Culík, Jan. Hakl a Viewegh: jak se vyrovnat s banalitou života. In Česká literaturo, 2007, č. 5,
s. 669-706.
Malá, Zuzana. Emil Hakl: O rodičích a dětech. In V souřadnicích mnohosti, Alena fialová a
kol. (eds.) Praha: Academia, 2014.
Trávníček, Jiří. „A najednou máš nepretržitej pocit viny, ani nevíš jak../'. In: Host, 2003, č. 6,
s. 22-23.