Solón
1 Gramatík Didymos uvádí ve spise o Solónových zákonech, namířeném proti Asklépiadovi, výrok jakéhosi Filokla, podle něhož byl Solónovým otcem Euľorión. To odporuje zprávám všech ostatních, kdo se o Solónovi zmiňují. Všichni se totiž .shodují v Lom, že byl synem Exékestida, muzc, j e n ŕ prý svým jměním a vlivem náležel sice ke středním občanským vrstvám, svým původem vsak k nejpřednější rodině, neboť byl po předcích z rodu Kodrova. Podle Hérakleida Pontského byly Solóno-va matka a Peisistratova matka sestřenice. Zpočátku bylo me/i Solónem a Peisistratcm důvěrné přátelství, které pramenilo z jejich příbuzenského poměru i / jejich krásy a mládí. So Ion totiž, jak praví někteří, byl s Peisistratem v milostném vztahu. Proto asi také později, když mezi nimi doälo k roztržce v otázkách týkajících se správy ohce, nebyla v jejich nepřátelství drsná ani divoká vášeň, nýbrž ony závazky z minulosti trvaly v jejich srdci a uchovaly „doutnající posud živý žár ohně Diova" - milostnou vzpomínku a náklonnost. Ze Solónových básní pak lze soudit, že nebyl odolný vůči krásným chlapcům a že se nedovedl Jak pěstní zápasník" dát zmužile do boje s láskou. Kromě toho vydal zákon, který otrokům zakazoval natírat si tělo čistým olejem a milovat chlapce, neboť to pokládal za jeden z krásných a vznešených obyčejů a vyzýval jaksi lidi toho hodné k tomu, z čeho vylučoval lidi nehodné. Také o Peisistratovi se vypravuje, /ľ miloval Charma a že zasvätil Erótovi sochu v Akademii, kde zažertuji oheň účastnici posvátného běhu s pochodními,
2 Poněvadž, jak vypravuje Hermippos, utratil Solónův otec značnou část rodinného jmění na jakési dobročinné účely a dary, věnoval se Solón, který byl tehdy ještě mlád, obchodu. Neměl sice nedostatek přátel, kteří by ho rádi podporovali, styděl sc však přijímal dary od druhých, protože pocházel z rodiny, která byla zvyklá jiným pomáhat. Někteří však tvrdí, že Solun cestoval spíš proto, aby nabyl hojně zkušeností a vědomostí, než proto, aby se obohatil. Miloval totiž zřejmí moudrost, když neváhal již v pokročilejším věku o sobě prohlásit: „Stárnu a ještě
se vždy mnohému přiučit chci/1 Bohatství si nevážil, ba praví dokonce, že je stejné bohat ten, kdo
má přemnoho stříbra,
jakož i zlata a též pšenice bohatý latí, koně a mezky. I un však je bohat, kdo jedině to má
že mu žaludek slouží, slouží mu nohy i dech, a když mladičká choť a dítě se druží k těm statkům,
vzniká tu krásný soulad k ozdobě mladistvých let,
Na jiném místě však pravi:
Toužím sic majetek mít, však neprávem získat ho nechci, neboť za křivdou vždy přichází později trest.
Nic však nenutí zdatného politika, aby se snažil získat přílišné jmění ani aby opovrhoval užíváním véd nutných a vhodných, V tehdejší dobé totiž, jak praví Hésíodos, „práce nebyla hanbou" ani provozování řemesla nepřinášelo společenské rozdíly. Ba dokonce obchod byl váženým zaměstnáním, neboť přispívá k zdomácnění cizozemského zboží, zprostředkuje přátelství mezi králi a přináší mnohostranné zkušenosti. Někteří obchodníci se také stali zakladateli velkých mést, jako například Prótís, kterého přijali pohostinně Keltové bydlící na Rhodanu a který tam založil město Massílii. Také Thales a matematik Hippokrates se prý zabývali obchodem a Platón si prý opatřil prostředky na cestování prodejem jakéhosi oleje v Egyptě. 3 Nákladný a marnotratný život, jaký Solón vedl, i způsob, jakým mluví o rozkoších ve svých básních, který připomíná spíš člověka z lidu než filozofa, se přičítá na vrub létům, v nichž se zaměstnával obchodem. Tento způsob života je totiž spojen s mnohým velkým nebezpečím, a proto si žádá náhradou určité požitky a příjemnosti. Sol6n sám se počítal spíše mezi chudé než mezi bohaté, jak vysvítá z těchto jeho veršů;
Nesčetní špatní lidé jsou bohatí, chudí třou bídu: já bych však neměnil s nimi za dobré jméno a čest
bohatství jejich, neb cest je majetek stálý a věčný, kdežto majetek lidský tento a onen zas má.
Zdh se, že zpočátku nesledoval Solón svými básněmi žádný vážný cíl. nýbrž že mu byly jen hříčkami, jimiž se těšil ve chvílích
prázdně. Později vplétal do svých veršů filozofické výroky a vkládal do nich i mnohé politické zásady. Nečinil to však proto, aby tyto výroky neupadly v zapomenutí, nýbrž aby ospravedlnil své činy a aby tu a tam Athéňany povzbudil, varoval nebo pokáral. Někteří praví, Že se dokonce pokusil vydat své zákony ve verších, a uvádějí začátek, který prý zněl takto:
Předně Kronovce Dia my vzývejme, vladaře světa, aby vždy slávu a zdar dopřával zákonům mým.
Z toho oboru filozofie, který se zabývá morálkou, si Solón jako většina tehdejších mudrců oblíbil nejvíc politiku. Ve vědách přírodních má názory příliš prostoduché a zastaralé, jak vysvítá z těchto veršů:
Z oblaků vznikají závěje sněhu a vznikají kroupy, rovněž po jasnem blesku vzápětí ozve se hrom;
more se rozbouří větry, však když jím nepohne někdo, nemůže nad mořtkw pláň na světě větší být klid.
Vůbec se zdá, že v tomto oboru jediný Thales dospěl teoretickým uvažováním za hranice praktické potřeby. Ostatní mudrci dosáhli tohoto čestného pojmenování pro svou zdatnost politickou.
4 Tito mudrci se prý sesli V Delfech a podruhé v Korintu z podnětu Periandra, který pro ně uspořádal hostinu. Ještě větší vážnost a slávu jim zjednala ona pověstná trojnožka, která obíhala a kolovala od jednoho k druhému, neboť si z přátelské úcty navzájem dávali přednost. Několik rybářů z ostrova Kóu prý totiž vrhlo do moře sítě a cizinci z Miléta koupili výlovek, ačkoliv ho ještě nebylo vidět. Tu se ukázalo, že vytáhli zlatou trojnožku. Prý ji tam hodila do moře Helena, když si na cestě z Tróje v/pomněla na jakousi starou věštbu. Nejprve vznikla o trojnožku hádka mezi cizinci a rybáři, pak se ujala sporu města a došlo k válce. Tu přikázala Pýthie oběma stranám, aby daly trújnoíku nej moudřej šímu muži. Nejprve ji poslali Thaletovi do Miléta. Jemu jedinému dali Kójští rádi to, oč bojovali proti všem Milét-ským. Thales však prohlásil, že Bias je moudřejší než on, a trojnožku mu poslal. Ten ji zase poslal jinému, kterého pokládal za ještě moudřejšího. Tak kolovala a jeden ji posílal druhému, až se dostala podruhé k Thaletovi. Nakonec ji přinesli z Miléta do
Théb a zasvítili ji lsmenskému Apollónovi, Theofrastos vsak říká, že nejprve poslali trojnožku do Priény Biautovi a B i as ji pak posla] do Miléta Thaletovi, Tak vystřídala všechny, a J. se dostala zase k Biantovi, a nakonec byla poslána do Delf. Takto vypráví onen příběh více spisovatelů, až na to, že jedni tvrdí, že ti m darem nebyla troj nožka, nýbrž miska, kterou poslal Kroisos, druzí uvádějí, že to byla číše, kterou po s obé zanechal Bathy-kles.
5 Pripomína se zejména setkaní Anacharsía a rov n c ž Thaleta se Solónem a jejich rozmluvy. Anacharsis přišel prý do Athén k Solónovu domu, klepal na jeho dveře a pravil, že je cizinec a žc ptišel proto, aby s nim uzavřel přátelství a hostinný svazek. Když m a Solón odpověděl, že je lépe u zavírat přátelství doma, pravil prý Anacharsis: „Nuže, ty přece jsi doma, uzavři tedy ty se mnou hostinné přátelství," Solón se podivil vtipnosti toho muže, vlídně ho přijal a nechal ho nějaký Čas u sebe. Bylo to v době, kdy se již zabýval státními věcmi a formuloval své zákony. Když se o tom Anacharsis dověděl, posmíval se prý Solónově Činnosti i jeho víře, že psaným slovem učiní přítrž nespravedlivosti a ziskuchtivosti obranu. Vždyť psaná slova se prý ničím neliší od pavučin, neboť jako ony zadrží z těch, které polapí, jen lidi slabé a nepatrné, kdežto mocní a bohatí je roztrhnou, Solón prý na to odpověděl, že také smlouvy lidé zachovávají, není-li pro některou z obou stran, které je uzavřely, prospěšně je porušoval. A oti prv pŕi/pĹisobujc zákony občanům tak, ze viem jasně dokazuje, že jc lépe jednat spravedlivé než nespravedlivě. Skutečnost dala však za pravdu spíš Anacharsíovu mínění než So Iónovým nadějím. Anacharsis řekl prý také, když se zúčastnil shromážděni lidu, Že se diví, že u Řeků moudří sice řeční, ale nevedomci rozhodují.
ft Když přišel Solón do Miléta k Thaletovi, divil se prý, že se Thales vůbec nestará o to, aby se oženil a mél děti. Thales tehdy mlčel, ale za několik dní navedl jakéhosi hosta, aby rekl, že je tomu právě deset dní, co se vrátil z Athén. Když se Solón pial, co je v Athénách nového, odpověděl onen muž, předem poučen, co má říci: „Nic zvláštního, až na to, že tam měl jakýsi jinoch pohřeb, jehož se zúčastnilo celé město. Byl to totiž, jak se říkalo, syn slavného muže, jenž vyniká zdatností nad spoluobčany. Nebyl však přítomen, nýbrž je prý již dlouhou dobu na cestách,"
„Nešťastník," pravil prý Solón, Jakpak se jmenuje?" „Slyšel isrtn sice jeho jméno," odpověděl host, „ak nepamatuji si je: vlm jen, že se mnoho mluvilo o jeho moudrosti a spravedlivostí." Takto vzrůstal s každou mužovou odpovědí Solonův strach a nakonec byl již tak poděšen, že sám napověděl cizinci jméno; řiť ptal se ho totiž, zd;i n chvi zemřelý Solónovým synem. Kdy/, muž přisvědčil, začal se Solón bit do hlavy a vůbec se choval a mluvil tak, jak činívají lidé v hlubokém zármutku, Thales ho uchopil za ruku a s úsměvem pravil: „To mé právě, Solune, odrazuje od toho, abych se ženil a měl děti, co i tebe drtí, ačkoliv JH,i jedním / 11 ŕ i zmužilejších. Nermuť se však pro tuto zprávu. Není totiž pravdivá," Původcem tohoto příběhu je podle Her-mippových slov Pataikos, jenž o sobě prohlašoval, že v něm žije Aisópova duše.
7 Poíetilv a zbabělý je vsak ten, kdo se zříká vlastnictví potřebných věcí jen proto, že má strach, aby je neztratil; tak by se lot i ž člověk nemohl radovat, ani dostalo-li se mu bohatství, slávy nebo moudrosti, ze samého strachu, aby o ně nebyl oloupen. Vždyť vídáme, že působením nemocí a jedů lze pozbýt i ctnosti, jež je nej větší m a nej dra ho cennějším majákem. Sám Thales neměl o nic více důvodů k bezstarostnosti proto, že se neoženil, jl-vtliže se zároveň nezřekl také přátel, příbuzných a vlasti. Přijal však dokonce, jak se vypraví,/a vlastního Kvľ^Mu, ^iím,i syna. Poněvadž lidská duše chová v sobě jakýsi pud k lásce a schopnost milovat je jí vrozena stejně jako schopnost cítit, myslit a pamatovat si, u j pí obyčejně ten, kdo nemá nic vlastního, na něčem cizím a přilne k tomu. Jako se cizí lidé, nevlastní děti nebo dokonce služebnici, neni-ii pravoplatných dědiců, zmocní domu nebo pjúdy a usadí se tam, tak se vloudi i do srdce, jemuž je vrozena něha, a vzbudí v něm spolu s láskou i strach o sebe. Proto často vidíme, jak se muži, kteří se tvrdošíjní' bi;jiii manželství a dětem, Irý/.ni /.alem ;i ncdúsioinr naříkán, když churavejí a umírají děti jejich domácích otroků nebo bastardi nevěstek. Ba někteří lidé ztratí dokonce k své hanbě chuť k životů, zemřeli jim pes nebo kůň. Jíní se však neoddávají nemírnému zármutku a nedopouštějí se nepřístojných činů, ani ztratí-li dobré děti, nýbrž rozumně pro říjí /byt ľ k života a pak umírají. Je to totiž slabost, a ne láska, jež přináší lidem, kteří se neučí čelit osudu rozumem, nemírný zármutek a vzbuzuje v nich
strach. Maj í-1 i to, po čem touží, nedovedou se z toho radovat, neboť budoucnost v nich ustavičně vzbuzuje bolestnou úzkost a stracht že předmět své lásky ztratí. Nebylo by v Sak správné bránit se chudobou proti oloupení, ani ned různost i proti ztrát* přátel, ani bezdetností proti smrti dätí, nýbrž ro^um sám musí být oporou pfi každé ztrátě. Ale již jsem ide o tom řekl víc než dost,
S Athéftané vy čer pan í d lo u ho u a strast i pl n ou v AI k o u, k t ľtou vedli s Megarskými o ostrov Sálami n u, vydali zákon, podle něhož měl být potrestán s m Mí ten, kdo v budoucnu podá písemný nebo ústní návrh, aby se pokusili o dobytí Salamíny, Solón těžce nesl loto potupné opatření. Viděl takéf že si mnoho mladých mužů přeje obnovit válku, ale že vzhíedem k onomu zákonu nemají odvahu i^ami /učil, Předstíral proto pomatenost a dal rozšířit příslušníky své domácnosti po měsič pověst, že jeví známky šílenství. Tajně vsak složil el^iuknu báseň, nacvičil si ji, aby jí mohl přednášet zpaměti, a nasadivši na hlavu malý plstěný klobouk, z ničeho nic vyběhl na tržiště. Když se kolem něho seběhl velký dav lidu vystoupil na kámen, který tam byl pro hlasatele, a přednesl svou elegii, která začínala takto:
Z líbezné Salamíny já sám jsem přišel jak pt^el, abych tu před shromážděním půvabnou píseň vám pěl.
Celá tato půvabná báseh o stu versích má název Sálamis. Když Solón dozpíval, začali jeho přátelé báseň chválit. Obřvlasté Pei-sistratos rozohňoval a podněcoval spoluobčany, aby uposlechli SoJónových slov, Zrušili tedy zákon, obnovili válku a Solóna zvolili vrchním velitelem.
Obvykle se o těchto událostech vypráví loto: Solón prý plul společně s Peís i stratem ke kóliadskému předhůří a zajal tam všechny ženy, které tu konaly starobylou obeť Démétře, Potom poslal na Sala m i nu spolehlivého muže, který se vydával za pře-běhlika a vybízel Megarské, aby s ním co nejrychleji pluli ke Kóliadě, chtěji-li se zmocnit nejvznesenčjsich athénských žen. Megarstí uposlechli a poslali tam loď s vojskem. Když Solón spatřil, že od ostrovu odráží loď, přikázal ženám, aby se vzdálily, a jinochům, kterým jestĚ nerostly vousy, poručil, aby si oblékli jejich šaty, vínky a obuv, schovali si pod šat dýky a hráli a tančili na pobřeží tak dlouho, až se nepřátelé vylodí a loď se
octne v moci Alhéňanů. Tak se také stalo. Megarstí se dali pohledem na ně oklamat, zakotvili nablízku a hnali se jako o závod proti domnělým ženám — a tak nikdo z nich neunikl, nýbrž všichni zahynuli, Athéňané se ihned pfeplavili na Salamínu íi ostrova se zmocnili.
9     Jiní vsak tvrdí, že nebylo ostrova dobyto takto, nýbrž že nejdříve dostal Solón od boha v Delfech tuto věštbu:
Héroy, ochránce země, si nejdříve oběd nakloň, které asápská zem ť svém lůně kryje a kteří hledí k západu slunce, tam v hrobě ležíce mrtvi.
Přeplavil se prý tedy v noci na ostrov a vykonal lam krvavou oběť ke cti héroa Periférna a Kychrea. Pak dostal od Athéňanů pět seE dobrovolníků; přitom bylo usneseno, že dobudou-li ostrova, bude jim dovoleno jej spravovat. Solón vyplul s mnoha Čluny, jež provázela třícetiveslice, a přistál u Salamíny v jakési rJloee naproti Ľuboji. Mc^nslí cl;■ S;ilamiru\ k nim/ su o lom dostaly neurčité pověstí, byli znepokojeni, chápali se zbraní .1 vyslali loď na průzkum proti nepřátelům. Kdy/ se loď přiblížila, Solón se jí zmocnil a Megarské zajal. Nejstatečněj&ím z Athéňanů pak přikázal, aby se nalodili a pluli pokud možno skrytě k městu. Zároveň vyrazil s ostatními Athéňany a utkal se s Megarskými na pevnině. Posádka lodí se zmocnila města, dHv než bitva na soust skončila. Toto vyprávěni dosvědčuje, jak se zdá, i pozdější obyčej. Každý rok totiž připlouvala na Salamínu atická loď; zpočátku plula tiše, potom, jak se blížila, strhl se křik u jásot. Jeden ozbrojený muž z ní vyskočil a s kf-jkem běžel ke skiradskěmu předhůří . ., proti těm, kteří se hnali t. pevniny. Nablízku stojí chrám boha války Enyalia, který tu dal vystavtt Solón. Zvítězil totiž nad Megarskými a všechny, kteří v bitvě nezahynuli, po uzavření smlouvy propustil,
10     Megarstí však presto vytrvali a bojovali dil se střídavým t štěstím; koneční si zvolily obě strany za smirČÍ soudce Spartany. Většinou se tvrdi, /c Solónovi pomohla Homérova sláva; vložil prý totiž do Seznamu lodi tylo verse, které pak přečetl před soudem:
Aias ze Salamíny byt vůdcem dvanáctí lodí, které postavil v tnfctě, kde stanuly athénské siky.
Athénané sami považuji toto vyprávění za tJach a tvrdí, že Solón dokázal soudcům, že Fila i os a Eurysakes, Aiantovi synové, postoupili Salamínu Atheňanům, když získali občanské právo v Athénách a usadili se jeden v atíckém Rraurónu, druhý v Me-líté. Po Filaiovi je dokonce nazván jeden athénský démos, Filai-dai. Odtud pocházel Pcisistratos. Solón prý také tvrdil, aby ještě přesvědčivěji vyvrátil důvody Megarských, že Sala minští pohřbívají své mrtvé týmž způsobem jako Athénané, íl hl-juku VI zurane. Megarslí totiž kladou své mrtvé do hrobu tváří k východu, kdežto Athénané k západu, Héreas Megarský naproti tomu tvrdí, že i Megarstí kladou mrtvé do hrobu tváří k západu. Jest ä pádnějším důkazem bylo, že prý Athénané mají každý svůj hrob, kdežto Megarští leží třt i čtyři v jednom. Solónovi posloužily i jakési pythlcké věštby, v nichž Apollón nazval Salaminu laonií. V této při bylo soudci pět Spartanů; Kritolaidas, Amom-faretos, Hypsichidas, Anaxilas a Kle ume nes. II Již pro tyto své činy byl Solón slavný a mocný. Ještě větší obdiv a věhlas mezi Řeky si vsak získal tím, že se vyslovil ve prospěch delfského chrámu, že je nutno mu pomáhat a netrpět, aby se K i rr ha jäti do po u Stél i násilnosti vůči víSlírně, a že se sluší kvůli bohu přispět na pomoc Delfským. Na Solónovu domluvu se amfiktyonové odhodlali k válce, jak dosvedčuje vedle mnoha jiných spisovatelů zejména Aristoteles, jenž ve svém pojednání o pythických vítězích připisuje tento návrh Solónovi. V této válce však nebyl zvolen vrchním velitelem Solón, jak to prý, podle Hermíppa, tvrdí Euantes Samský. Nemluví o tom ostatne ani řečník Aischincs a v delfských listinách se uvádí jako vůdce Athéňanů Alkmaión, a ne Solón.
V2 Již dlouhou dobu rozjitřoval obec tčžký zločin spáchaný na Kylónově straně. Archo n M ega kles přemluvil totiž Kylónovy přívržence, kteří hledali ochranu v chrámě bohyně Athény, aby se dostavili k soudu. Upevnili tedy na sochu bohyně pradeno niti a při sestupu sejí přidržovali. Když došli k chrámu Eumenid, nit se přetrhla. Tu je začal Megakles a ostatní archonti chytat pod záminkou, že jim bohyně odpírá ochranu. Ty, kdo byli venku, ukamenovali, ty, kteří se utekli k oltářům, pobiti, přičemž vyvázli jenom ti, kdo poprosili o ochranu manželky archontů, Pro toto násila byli nenávidění a prohlášeni za poskvrněné. Ti z Kylónových straníků, kteří zůstali naživu, nabyli opět moci
a žili v neustálých rozbrojích s Megaklovými straníky, V době, kdy tento spor dosáhl vrcholu a lid se rozdělil na dva nepřátelské tábory, vystoupil spolu s předními Athénany Solón, tehdy již slavný. Prosbami i domluvami přemluvil takzvané poskvrněné, aby se podrobili soudu, který bude tvořit tři sta mužů vyhraných podle urozenosti. Žalobcem byl My rún z Flye a poskvrnění byli odsouzeni; pokud byli naživu, byli vypověděni, těla mrtvých protivníci vykopali a hodili přes hraníce. Za těchto zmatků znovu napadli Megarstí Athéňany, Athěňaně ztratili Ni-Haiu a byli opět vypuzeni ze Salamíny. Zároveň se zmocnil celého města pověrčivý strach vyvolaný jakýmisi úkazy a vestci prohlašovali, že jak oběti ukazuji, byly spáchány Špinavé zločiny a došlo k znesvěcením, která vyžadují očisty. Povolali tedy /. Kréty Epimenida Faistského, kterého někteří počítají m i sto Periandra mezi sedm mudrců, Zdálo se, že byl jakýmsi miláčkem bohů a že byl nadán věšteckým uměním i znalostí mystérií. Proto ho jeho současnici nazývali také synem nymfy Rlasty ii novým Kuřete m r Po příchodu do Athén se stal Epimenides Solónovým přítelem, učinil vskrytu předem mnohá opatřeni a razil mu cestu k jeho zákonodárné činnosti. Jeho přičiněním zjednodušili totiž Athén ané oběti bohům a naučili se mi r n i t svůj smutek, neboť připojil hned k smutečním obřadům jakési oběti a zrušil surové a barbarské zvyky, na nichž předtím lpěly většinou ženy. Nejvet&i zásluhu si však zjednal tím, že připravil město k mystériím a očistil je smírnými oběťmi a očistnými obřady, a tím, že dal postavit bohům chrámy a sochy. Občanům tak vštípil poslušnost vůči právu a větší ochotu k svornosti. Vypravuje se, že když Epimenides spatřil Můnychiň dlouho na ni hleděl a pravil pak těm, kdo stáli okolo něho; „Jak slepý je člověk při pohledu do budoucnosti. Kdyby Athéna n é tušili, jaké útrapy způsobí jejich městu toto místo, vlastními zuby by je vyhlodali." Cosi podobného tušil prý i Thales, Nařídil totiž, aby ho po smrti pochovali na jakémsi bez významném a opovrženém místě na* území M i létu, neboť předpověděl, že toto místo bude jednou milétským náměstím. Epimenides si získal největsi obdiv, a ačkoliv mu Athéňané nabízeli mnoho peněz i velké pocty, vyžádal si jedině větev z posvátné olivy, a tu si vzal s sebou do vlasti. I \ Když se uklidnily nepokoje vyvolané Kylónovou stranou a poskvrnění se vystěhovali, jak o tom již byla řeč, vypukl
v Athénách opět dávný spor o ústavu. Místo se rozdělilo na tolik politických stran, kolik zemepisných odlišnosti měla krajina. Obyvatelé hornaté Částí Atiky byli nej horlivějším i stoupenci de^ mokrade, obyvatelé nížiny byli rozhodní pro oligarchii. Třetí strana, již tvořili obyvatelé pobřeží, si volila jakousi střední a snil Senou ustavní formu, a tak stála druhým dvěma stranám V cestě a znemožňovala, aby jedna z nich nabyla převahy. Poněvadž současně dosáhla vrcholu nerovnost mezi chudými a bohatými, byla obec v každém ohledu v nebezpečném postavení a zdálo se, že se uklidní a přestane se bouřit jedině tehdy, dojde-■li k tyranidĚ- Všechen lid byl totiž zadlužen u boháčů, Část, která ob dél á v ala pole a odváděla boháčům šestinu úrody, se nazývala šestidílniky a théty — nádeníky. Jiní dlužníci ručili svým tělem a byli otroky věřitelů; jedni z nich otročili doma, druzí byli prodáváni do ciziny. Mnozí byli nuceni prodával i vlastni děti — nebylo totiž zákona, který by tomu bránil — a opouštět vlast pro tvrdost věřitelů. Většina z nich - a to ti nej silnější — se vsak spojili a vzájemně se vybízeli, aby tyto poměry dále netrpěly nýbrž aby si ľvolili za vůdce spolehlivého muAc, vysvobodili z otroctví ty, kdo pro dluhy ztratili svobodu, rozdělili půdu rovným dílem mezi obyvatele a změnili do základu ústavu. I I Za těchto okolností uznávali nejrozumněj&í lidé v Athénách, že jediný Solón stoji zcela stranou těchto zlořádů a nemá podii ani na nespravedlivostech, jichž se dopouštěli boháči, ani ho netísni nouze, již trpí chudina. Prosili ho proto, aby se ujal správy obce a odstranil rozpory. F^nias / l.csbu však vypravuje, že Solón použil o své ůjmĚ klamu vůči oběma nepřátelským stranám, aby zachránil obec. Chudým totiž tajně slíbil rozděleni půdy, boháčům pak potvrzení nájemních smluv, Solón sám však prohlašuje, že zpočátku váhal ujmout se záležitostí obce, poněvadž se bál hrabivosti jedné strany a ne mírností strany druhé. Byl tedy zvolen po Filombrotovi archontem a zároveň smírčím soudcem a zákonodárcem. Boháči přijali jeho volbu příznivě pro jeho zámožnost, chudi pro jeho poctivost, Solónův výrok, který pronesl již dřivé a který mezi lidem zobecněl, že totiž rovnost nebývá příčinou válek, líbil se prý jak bohatým, tak chudým, Oni totiž očekávali, že se jim dostane rovnosti podle jejich důstojnosti a urozenosti, tito podle míry a počtu. Poněvadž st obě strany činily velké naděje, naléhali jejich vůdcové na Soló-
na, aby přijal nabízenou samovládu, a snažili se ho přemluvit, aby si vedl směleji, když nabyl ve státě tak velké moci. Také mnozí občané ze středních vrstev nebyli proti tomu, aby stanul v čele obce jediný muž, a to nej spravedlivější a nejrozumněji viděli totiž, že je obtížné a nebezpečné měnit poměry pouhými slovy a zákony. Někteří vypravují, že se těž Solónovi dostalo v Delfech této věštby:
Sedrti si uprostřed lodi a jejího kormidla chop se, bude ti při práci té pomáhat athénsky lid.
Nejvíc vytýkali Solónovi jeho přátelé, že si oškliví samovládu již pro pouhé její jméno, jako by se samovládcovou zdatností nemohla ihned změnit ve vládu královskou, jak se to skutečné stalo již předtím na Euboji, kde si zvolili za samovládce Tynnón-du, a v té době v M y ti léně, kde se stal samo vládcem Pittakos. Žádnou z těchto námitek se však nedal Solón odvrátit od svého předsevzetí, nýbrž odpověděl prý přátelům, že samovláda je jako krásná krajina, z které vsak není východiska. V básni, jíž se obrací na Fóka, pak praví;
JeitUjsem otčinu šetřil nikdy moc tyrana nechtěl a nikdy násilí kruté, ělmž bych zhanobit mok své čestné jméno a povést,
nijak se nemusím hanbit; tak myslím, ze vítězství získám
nad všemi lidmi.
Z toho je zřejmo, že se těšil velké slávě již před svou zákonodár^ nou činnosti. Posměšky, jichž se mu dostávalo od mnohých proto, ±e se vyhýbá samovláde, zaznamenal ve své básni:
Solón nebyl tuze moudrý, nemé! mnoho chytrosti: když mu bůh své dary dával, nevzal, sám je odmid. Kořist zatáh, avšak strnuv nad svým lovem v úžasu, nevytáhl velké síté — chybit, pozbyv rozumu! * Kdybych já byl došel moci, byt bych si vza! pokladů, v Athénách yť tyranem stat třebas na jediný den: pak by si mě mohli sedřít, celý rod můj vyhladit!
15 Tak sám uvádí výroky chátry a Spatných lidi namířené proti své osobě. Ačkoliv odmítl stát se samovládcem, přece si nepočínal pri správě státních záležitostí právě nejmírněji. Také
jako zákonodárce nečinil slabošsky ústupky mocným ani se nesnažil /alíhíi se svým voličům. Neléčil však ani neměnil pomery tam, kde by to bývalo nejvítanéjší, neboť se bál, aby „neuvedl stát v naprostý rozvrat a zmatek a aby pak nebylo nad jeho síly nastolit pořádek" a uspořádat stát co nejlépe. Činil vsak taková opatření, o nichž doufal, že pro nč buď získá občany presvedčovaním, nebo že je u nich prosadí násilím, jak sám praví
i násilí i právo spolu sjednotiv.
Když se proto později Solóna kdosi ptal, zda dal Alhcňanům nejlepší zákony, odpověděl: „Nejlepší z těch, které byli ochotni přijmout." Zdá se, ie způsob, jakým Athéŕiané v novější době zakrývají ošklivost některých věcí pěknými a ušlechtilými názvy a uhlazeně je zkrášlují — nevěstky například nazývají přítelkyněmi, daně odváděné státní pokladně příspěvky, posádky stráž-kyněmi měst a vězení obydlím — vymyslil chytře první Solón, jenž nazval zrušení dluhů seisachtheia. to jest střesení břemene. První opatření, které provedl, bylo totiž to, že vydal zákon, kterým se rušily všechny dosavadní dluhy; příště nesměl nikdo půjčovat peníze a iádat ručení tělem. Avšak někteří spisovatelé — mezi nimi Androttón — zaznamenali, že se chudým dostalo úlevy nikoliv zruäením dluhů, nýbrž zmírněním úroků, a že se tím spokojili. Toto lidumilně opatření a s nim spojené zvětšení míry a zvýšení hodnoty peněz nazvali prý seisachtheia. Sol ó n prý totiž stanovil cenu miny, která předtím odpovídala sedmdesáti třem drachmám, na sto drachem. To přineslo velký prospěch dlužníkům, neboť spláceli sice stejně velkou částku, ale menši hodnoty, a věřitele to nijak nepoškodilo. Většina zpráv se však shoduje v lom, že seisachtheia znamenala skutečné zrušení dluhů. Tomu spíše také nasvědčují Solónovy básně, v nichž se chlubí, že ze zastavené země
on odklidil kdys dlužni kameny,
jež tkvěly v mnoha částech těla jejího,
a dříve otročila, dnes je svobodna,
a že občany, kteří byli pro dluhy prodáni do otroctví, přivedl nazpět z ciziny, když
mluvit aticky už neznali, jak svétem všude bloudili, a Jiné, kteří žili vt jhu otroctví, ač byli doma,
že osvobodil. Při oné činnosti se prý však přihodila Solónovi nanejvýše nepříjemná věc. Když se totiž odhodlal zrušit dluhy a hledal pro to náležité důvody a vhodný začátek, svěřil svým přátelům, kterým nejvíc důvěřoval a s nimiž se radí val, K onó novým, Kleiniovým a Hipponíkovým druhům, že nepomýšlí na změny, pokud jde o vlastnictví půdy, nýbrž že se rozhodl pro zrušení dluhů. Ti toho hned využili, vypůjčili si nakvap od zámožných lidí značnou peněžitou Částku a skoupili rozsáhlé pozemky. Když pak byl zákon vydán, plynul jim z jejich statků zisk, nemuseli však věřitelům peníze splácet. Způsobili tím, že sc Solón stal terčem obvinění a rozhořčených pomluv, že netrpí škodu spolu s ostatními, nýbrž naopak ještě sám pomáhá jiným křivdu páchat. Toto obvinění však bylo vzápětí vyvráceno, neboť vyšlo najevo, že měl mezi lidmi pět talentů, a ty jako první podle zákona svým dlužníkům odpustil. Někteří — mezi nimi i Polyzélos z Rhodu mluví o patnácti talentech. Solónovým přátelům však již zůstala přezdívka „dlužni podvodníci" 16 Solón se svými opatřeními nezavděčil ani jedné, ani druhé straně. Roztrpčil nejen bohaté tím, že zrušil dluhy, ale ještě více chudé, poněvadž neprovedl nové rozdělení půdy, jak doufali, ani nevyrovnal majetkové rozdíly, jak to učinil Lykúrgos. Ten byl ovšem z jedenáctého kolena Hěraklovým potomkem a kraloval po mnoho let v Lakedaimonu, Jeho velká vážnost, pŕät«lé i moc mu byly oporou při uskutečňování těch novot ve státě, jež uznal za prospěšné. Užíval ovšem spíš násilí než přesvědčování, takže mu dokonce vyrazili oko, dosáhl však takto toho, co je pro blaho a svornost státu nejdúležitější, že totiž mezi občany nebylo ani chudých, ani bohatých* Solón se ovšem ne-* mohl vyrovnat svými státními reformami Lykúrgovi, neboť byl jen soukromník a pocházel ze středních vrstev. Učinil však vše, co mu jeho moc dovolovala, a přitom spoléhal jedině na svůj zdravý úsudek a důvěru spoluobčanů. Sám přiznává, že si znepřátelil velmi mnoho lidí, kteří od něho očekávali něco jiného:
Naději dřív marnou méli: teď se na mne hněvají, všichni na mne kose hledí jako na nepřítele.
Praví však takéf že kdyby by 3 někdo jiný nabyl takové moci jako on,
dřív nebyl by se zdržel a dřív neustal, než ze smetany máslo dřivé by si vzal
13rzo však požnuli Athéna n é prospěšnost Soló nových opatření, upustili od svých soukromých výtek a vykonali společnou oběť, nazvanou seisachtheia. Sol ona pak pověřili zlepšením ústavy, jmenovali ho zákonodárcem a s verili mu hez výjimky a bez rozdílu všechny záležitosti obce, úřady, shromářděni lidu, soudy i rady. Měl stanovit výši jmění pro každého z příslušníků těchto sborů a určit jejich počet a dobu, kdy se měli scházet. Přitom moh! rušit nebo zachovávat dosud platná ustanovení, jak uzná za vhodné.
17 Prvním Solónovým činem by to, že /rušil všechny Dra-kontový zákony kromě těch, které se týkaly vraídy. Učinil tak pro jejich krutost :< přísnost trestů, které stanovily. Téměř na všechna provinění byl totiž stanoven trest smrti, takže musil zemřít i ten, kdo byl souzen pro zahálku, a kdo ukradl kousek zeleniny nebo ovoce, byl potrestán stejné jako ten, kdo dopustit svätokrádeže nebo vraždy. Proto později proslul Démades svým výrokem, že Drakontavy zákony jsou psány krví, a ne inkoustem. Když se Drakouta ptali, proč stanovil na většinu provinění trest smrtif odpověděl prý, že si podle jeho míněni malá provinění tento trest zaslouží, pro velká Je větší trest nema, IH Druhým Kolonovým činem bylo, že provedl rozdělení všech občanů do tříd podle majetku. Chtěl totiž ponechat vyšší úřady v rukou zámožných občanu, jak tomu bylo dosud, jinak však dopřát účast ve správě státu i lidu, který sejí dříve nezúčastnil. Do první třídy zařadil občany, kteří sklízeli pět sel medim-11 ů sypkých i tekutých plodin, a nazval je pentakosiomedimrtoL Do druhé třídy zařadil ty, kteři si mohli chovat jednoho koně nebo měli roční úrodu tfi sta medimnů. Příslušníci této třídy se nazývali jezdci. Do třetí třídy náleželi občané, ktefí sklízeli dví sté medimnů plodin obojího druhu; byli nazýváni zeugitai. Všichni ostatní se nazývali thétes, Těm nedovolil Solón zastávat žádný úřad; na správě s latu se podíleli pouze svou přítomností
ve shromážděni a na soudech. Toto právo se zdálo zpočátku bezvýznamné, později se však ukázalo velmi závažným, neboť většina sporů přicházela před soudce, Solón totiž dovolil, aby se každý, kdo bude chtít, odvolal k soudu, a to i v těch sporných věcech, jejichž řešeni přikázal úřadům. Vypráví se, že zvětšil moc soud Q i tím, že zákony, které vydal, formuloval poněkud nejasně a do značné míry dvojsmyslně. Poněvadž se spory nedaly řešit podle zákonů, bylo stále zapotřebí soudců a občané se na né obraceli s každou spornou otázkou, takže byli jaksi pány zákonů. Solón se sám pochvalně vyjadřuje o svých opatřeních těmito slovy:
Lidu jsem poskytl moci a významu, kolik mu štaci, neubrav jemu cti, nadto však nepřidav též;
fy puk. kdo mívali mov o. jměním vážnosti dašli, také jsem na péči měl, chráně je potup a křivd.
Jakoby mocným štítem jsem zakryl jedny i druhé, bezprávně vítězství získal nedal jsem nikomu z nich.
Poněvadž však pokládal za nutné poskytnout ještě účinnější opory prostým lidem v jejich bezmocném postaveni, dal každému právo žádat zadostiučinění za křivdu, kterou utrpěl někdo jiný. Jestíiže byl totiž někdo udeřen nebo bylo na něm spácháno násilí nebo utrpěl škodu, bylo dovoleno každému, kdo mohl nebo chtěl, podat na viníka žalobu a pohnat ho pred soud. Zákonodárce se tak správně snažil zvykat občany na to, aby jako příslušníci jednoho společenství sdíleli vzájemní své city a bolesti. Připomíná se také Solónův výrok, který se shoduje s tímto zákonem. Když se ho totiž kdosi otázal, v jaké obci se žije nejlépe, odpověděl, že v té, kde ti, kdo trpí křivdu, právĚ tak jako ti, kdo ji netrpí, viníky žaluji a trestají.
19 Solón sestavil radu na Areopagu, která se skládala z bývalých archontů a k niž také sám jako bývalý archů n náležel. Poněvadž však viděl, že se lid po zrušeni dluhů stává zpupným a drzým, zřídil ještě druhou radu, do níž vybral 7. každé ze čtyř fyl po stu mužích. Těm nařídil, aby se napřed radili o všem, co přijde před sněm, a nedopustili, aby bylo sněmu předloženo něco, o čem se neporadili. Prvni radě svěřil dozor nad všemi věcmi a učinil ji strážkyní zákonů. Domníval se totiž, že bud e-Ji stát spočívat na dvou radách jako na kotvách, bude vydán menším
otřesům, a také lid že bude pokojně i si. Většina spisovatelů tvrdí, že radu na Areopagu zřídil Solón, jak jsem o tom již mluvil. Jejich tvrzení dosvědčuje, jak se zdá, nejlépe to, že Prakón nikde nem J uvi o areopagitech ani je nejmenuje, nýbrž obraci se vždy v zákonech týkajících se vraždy na efety. Avšak osmý zákon, jenž je zaznamenán na Sol ó nov č třinácté desce, zni doslova takto; „Ti, kdo pozbyli občanských práv předtím, než se stal Solón arch o 11 tem, maji jich opět nabýt, kromě těch, kteři byli odsouzeni areopagem, efety nebo od archontů basileů v prytaneiu pro vraždu, zabití nebo pro pokus zmocnit se samovlády a žili ve vy-hnanstvi, když byl tento zákon vydán," Tento zákon naopak dokazuje, že rada na Areopagu byla již předtím, než se stal Solón archontem a zákonodárcem. Jak by mohl být totiž odsouzen někdo areopagem již před Solónem, jestliže teprve Solón svěřil soudnictví této radě? Není-li ovsům loto *nční poněkud nepřesné nebo nebylo-li něco vynecháno, takže smysl zákona by byl tento: ti, kdo byli odsouzení pro zločiny, které nyní soudí areo-pagité, efetové a prytanové, mají zůstat i nadále zbavení občanských práv, kdežto ostatní jich maji nabyt, O tom však ať si každý učiní úsudek sám.
20 Mezi ostatními Solónovým i zákony je velmi zvláštní a podivný ten, podle něhož má pozbýt občanská práva každý, kdo se při rozbroji v obci nepřidá k žádné straně. Smysl tohoto zákona je patrně ten, aby občané nebyli k státu lhostejní a bezcitní a aby, když zabezpečili sebe a své jmění, nebyli pyšni ještě na to, že se nepodílejí na bolestech a neštěstích své vlastí, Bude totiž lépe, přidá-li se každý ihned k té straně, která je lepši a spravedlivější, a bude s ni podstupovat nebezpečí a pomáhat jí, než aby v bezpečí vyčkával, která strana nabude vrchu.
Nesmyslným a směšným se zdá být zákon, který dává právo dceři-dědičee, aby obcovala s některým z nejbližších manželových příbuzných, jestliže ten, za nějž se musila podle zákona provdat, není sám schopen styku se ženou. I tento zákon někteří lidé schvaluji a prohlašují, že je namířen proti těm, kdo, ačkoli jsou neschopni manželského styku, se žení pro peníze s bohatými dědičkami a pomocí zákona znásilňuji při rodu. Jestliže totiž vidí, že dědička může žít, s kým chce, buď se sňatku vzdají, nebo z něho budou nik jen hanbu, a budou tak pykat za svou chamtivost a nestoudnost. Správné je i to nařízení, které nedo-
voluje dědičce, aby se stýkala s kýmkoli, nýbrž pouze s někým z manželových příbuzných, koho si vybere, aby děti byly z při-hii/LTEsiv;! li p;iiři Iv do iL'hnž čud u. Tun Ľičol má i zvyk, že nevěsta bývá uzavřena se Ženichem a musí s nim společně sníst ky-dónské jablko. Dále je povinen muž, který se oženil s dědičkou, souložit s ni nejméně třikrát za měsíc. I když z tohoto styku ne-vzejdou děli, prokazuje ti m muž alespoň úctu a lásku své rádné manželce, odstraňuje mnohou mrzutost, která se vždy vyskytne, a nedopouští, aby různice vedly k úplnému rozvratu, U ostatních sňatků odstranil Solón věno a nařídil, že si nevěsta nemá s sebou přinášet do nové domácnosti nic mimo troje šaty a laciné nářadí. Nechtěl totiž, aby manželství bylo zdrojem zisku a prodejem, nýbrž aby muž a žena uzavírali sňatek ze vzájemné náklonnosti a lásky a k plozeni dětí. Když Dionýsia žádala matka, aby ji provdal za kteréhosi občana, odpověděl prý, že sice jako samovládce zrušil zákony obce, že však jeho síly nestačí na to, aby znásilňoval zákony přírody tím, že by uzavíral sňatky v rozporu s věkem, Ve státech by se pak tento nešvar neměl dovolovat a nemělo by se trpět, aby se uzavíraly příliš pozdě a bez lásky sňatky, při nichž nelze plnit ani manželskou povinnost, ani účel manželství. Svědomitý vládce nebo zákonodárce míl by říci starci, který si bere za manželku mladou ženu, co bylo řečeno Filoktétoví:
Což, ubožáku, tobě íť sluií oženit ?
Nalezne-li v ložnici bohaté stařeny mladíka, který tloustne obcováním jako koroptev, měl by ho přestěhovat k mladé ženě, která nemá manžela. Tolik tedy o této věci. 21 C hv álen bý v á ta ké S oló n ů v zá kon, j cnž za k a/ u je mluvit spjmě d mrtvém. Je totiž /božně považovat zemřelé z;i svatě, .je spravedlivé šetřit těch, kdo již nejsou, a je politickou moudrostí čelit trvalé nenávistí. Solón učinil přítrž také pomlouvání živých, a to jak ve svatyních, tak na soudech, u úřadů i pří hrách. Nařídil, aby ten, kdo se toho dopustí, zaplatil tři drachmy tomu, koho poäpinil, a kromě toho dvě drachmy do veřejně pokladny. Nedovede-li totiž člověk nikde ovládat svůj hněv, je to známkou nevychovanosti a neukázněnosti. Ovládat jej však všude je obtížné, ba pro některé lidi nemožné. Zákony se ledy musejí vydávat s ohledem na to, co je možné, je-li jejich cilem, aby se podle
nich trestalo málo lidí, ale s užitkem, a ne mnoho lidi bez užitku.
Solón se proslavil také svým zákonem o závětích. Dříve totiž nebyly dovoleny, nýbrž jmění í dům musily zůstat v rodé zemřelého. Tím. že Solón ponechal bezdětným na vůli, aby odkázali svůj majetek, komu chtějí, povýšil přátelství nad příbuzenství a náklonnost nad povinnost a učinil jmění skutečným vlastnictvím držitele. Naproti tomu vsak nedopustil, aby se dávalo neomezeně a bez výhrady, nýbrž jen tehdy, nehyl-li k tomu kdo přinucen nemocí, jedem, vazbou nebo jiným násilím nebo ne-přemluviía-li ho žena, Väím právem se domníval, že není rozdílu mezi Um, byl-li kdo přemluven, aby jednal ve svůj neprospěch, nebo podlehl-li nátlaku, a soudil, že se podvod neliäí od násilí a rozkoš od bolesti, poněvadž stejně dovedou připravit člověka o rozum >
Solón vydal také zákon odstraňující nepořádky a výstřelky při cestováni len, při smutku a slavnostech. Nařídil, aby si ženy nebraly s sebou na cestu víc než trojí oděv, jídla nebo pití ne vlče než za obolos a kosík ne větší než jeden loket, V noci směly ženy cestovat jen povo/.cm, a před nim se měl ubírat světlonoš. Odstranil zvyk drásat si při pohřbu tváře a bít se v prsa, zpívat žalozpěvy a naříkat při pohřbívání cizích lidí. Zakázal při pohřebních obětech obětovat vola, dávat zemřelému s sebou do hrobu víc ne/ Iři oděvy a přistupovat k cizím náhrobkům jindy než při pohřbu. Většinu z toho zakazují i naše zákony, kromě toho vsak j e Stě stanoví, že ti, kdo si takto počínají, mají být trestáni od gynaikonomů, poněvadž se ve svém zármutku dávají unášet zženštilými city a dopouštějí se poklesků, které mužům nesluší,
22 Solón viděl, že se město plni lidmi, kteří proudili neustále ze všech stran do Atiky, poněvadž poskytovala bezpečí: věděl víak, že půda je většinou spatná a neplodná a že ti, kdo se plaví po moři za obchodem, nedovážejí obvykle zboží lidem, kteří nemají co za ně směnit. Snažil se proto pohnout občany, aby se věnovali řemeslům, a vydal zákon, podle něhož nebyl syn povinen živit otce, jestliže ho otec nedal vyučit nějakému řemeslu, Ly-kúrgos jednal správně, když zprostil občany namáhavých zaměstnaní a nízkých prací a dovolil jim učit se jen válečnickému uměni ajen toto umění provozovat. On ovšem bydlil ve městě,
do něhož se nehrnuly davy přistěhovalců, a vládl zemi, která podle Euripidových slov byla
dost veiká pro TňHúhé, však větší neiU třeba je počtu dvojnásobnému
Nej důležitější pak je, že Sparta byla kol dokola obklopena množstvím heilotů, a bylo proto bezpečnější, jestliže nezaháleli, nýbrž byli ustavičnou prací oslabování a udržováni v pokoře. Solun vsak přizpůsoboval spise zákony poměrům než poměry zákonům. Poněvadž viděl, že jakost půdy je laková, že stěží uživí ty, kdo ji obdělávají, ale že by jíž nemohla poskytnout obživu nepracujícímu a zahálčivému davu, dodal řemeslům vážnosti a nařídil radě na Areopagu, aby dohlížela, čím si kdo opatřuje prostředky k živobytí, a aby trestala zahaleče. Přísnější je již onen zákon, podle něhož, jak vypráví Hérakleides Pontský, nejsou povinni živit otce ani synové nevěstek. Kdo se totiž při uzavírání sňatku neohlíží na mravní hodnoty, nezeni se zřejmě kvůli dětem, nýbrž pro ro/koš. Tím pozbyl své odměny a sám se připravil o právo stěžovat si na své dětí, pro něž je hanbou již to, že se vůbec narodily.
23 Nejpodivněji jsou snad ty Solónovy zákony, které se týkají žen. Kdo totiž přistihl cizoložníka, směl ho zabít; za únos a znásilnění svobodně ženy stanovily váak tyto zákony jen pokutu sto drachem. Jestliže někdo přivedl ženu jinému, stíhla ho pokuta dvaceti drachem, neslo-li o ženu, která se veřejně prodává, totiž o nevěstku. Taková jde totiž zjevně ke každému, kdo jí zaplatí. Kromě toho zakazuje Solón prodávat dcery nebo sestry, ledaže by byly usvědčeny z nedovoleného styku s mažem. Je však nesmysl trestat totéž provinění jednou s neúprosnou přísností, podruhé mírné, a jakoby žertem stanovit jako trest /a nf nepatrnou peněžitou pokutu, ledaže byly tehdy peníze v Athénách vzácností a nebylo snadné si je opatřit, takže peněžitá po-kiiki byla velkým L rolem. Při nanovo ni ceny ohťtí počítá Solón ovci a drachmu za rovnou med i mnu. Vítěz v isthmických hrách měl dostat podle Sol Ď nova nařízení sto drachem, vítěz v hrách olympijských pět set; kdo přinesl vlka, dostal pět drachem, kdo vlíe, jednu drachmu; pět drachem sc podle Děmétria Falérského platilo za býka, jedna drachma za ovci. Ceny, které stanoví Solón na šestnácté desce za vybraná obětní zvířata, jsou ovsem
mnohom vyšší, ale proti nynĚjším cenám jsou i ty nízké. S vlky musili Athéŕiané bojovat již odpradávna, neboť atická půda se hodila lépe k pastevectví než k zemédélství. Někteří spisovatelé tvrdí, íe rodové fýly nebyly pojmenovány po Iónových synech, nýbrž podle způsobu zaměstnání, jemuž se původně jejich příslušníci věnovali. Kmen bojovníků se nazýval Hoplétes, řemeslníků Aryadeis, zemědělců Geleontes a ti, kdo sc zaměstnávali pastevectvím a chovem dobytka, byli nazýváni Atgikoreis,
Poněvadž Atika nemá ani nevysychající řeky ani jezera ani vydatné prameny, které by ji dostatečně zásobily vodou, nýbrž většinou se tu užívalo uměle hloubených studni, vydal Solón zákon, že tam, kde je veřejná studna ve vzdálenosti hippika, smí se ji užíval; hippikon znamená délku čtyř stadií. Tam, kdu byla studna ve větší vzdálenosti, měli obyvatelé hledat vodu na vlastním pozemku. Jestliže ji nenašli v hloubce deseti sáhů, směli šíji brát od souseda, a to dvakrát denně vědro o obsahu šesti choů. Solón totiž soudit, že se má pomáhat v nedostatku, nemá se však podporovat lenost. Stanovil také velmi moudře vzdálenost mezi různými sadbami. Nařídil totiž, aby sady, v nichž se pěstují ostatní druhy stromů, byly vzdáleny od sousedových pět stop, tikové a olivové háje devět stop. Kořeny těchto stromů sahají totiž velmi daleko a pro některé rostliny je jejich sousedství škodlivé, neboť jim jednak odnímají potravu, jednak jim škodí svými výpary. Kopat jámu nebo strouhu bylo dovoleno jen v takové vzdálenosti od cizího pozemku, která se rovnala hloubce jámy. Úly se směly zakládat jen ve vzdáleností tří set stop od cizích úlů.
24 Solón dovolit prodávat cizincům z domácích plodů jedině olivu. Vývoz všech ostatních zakázal a nařídil, že ty, kdo by neuposlechli, má archón proklít nebo sám zaplatit sto drachem do obecní pokladny. Tento zákon je zaznamenán na první desce. Lze tedy snad věřit i tvrzení, že bylo v dávných dobách zakázáno vyvážet také ľíky, a že slovo sýkofantein znamenalo podávat udání na ty, kdo je vyváželi,
Solón vydal také zákon týkající se škody způsobené zvířaty. Tento zákon přikazuje, aby psa, který někoho kousl, jeho majitel vydal uvázaného na řetěze dlouhém tři lokte. Byla to dobrá myšlenka, jak zvýšit bezpečnost občanů.
Těžko pochopitelný je vsak Solónův zákon o udílení občan-
Ntví, podle něhož se smějí stát občany jen ti, kdo jsou navždy vypověděni ze své vlasti nebo kdo se přestěhovali do Athén s celou rodinou, aby tu provozovali řemeslo. Tímto zákonem prý však nechtěj Solón cizince odmítat, nýbrž naopak vábit je do Athén tím, že se jim dostane účasti v občanských právech. Záro-VL-h sc domníval, že budou věrnými občany i ti, kdo byli o svou vlast připraveni násilím, i ti, kdo ji opustili ze svobodného rozhodnuli.
Zvláštní je í Solónův zákon o veřejném stravování, které sám nazval parasitia. Nedovoluje totiž, aby se ho týž člověk zúčastnil custo, stíhá však trestem toho, kdo se ho, když mu to náleží, zúčastnil nechce. Častou účast považuje totiž za projev zištnosti, neúčast za projev pohrdání vůči celku.
25 Všechny Solónovy zákony měly podle jeho nařízeni pla~ tit sto let. Byly zapsány na dřevěné desky, které se otáčely v podlouhlých Čtyřhrancch, do nichž byly zapuštěny. Ještě v mé době hyly v prýtaneiu uloženy jejich nepatrné zbytky. Podle Aristotela se nazývaly kyrbeis. Komik Kratinos praví na kterémsi místě:
Při Salónových kyrbách a Drakontových přísahám, jez přikládají nyní ječmen pražíce.
Podle tvrzení některých byly vlastně kyrbeis ty desky, na nichž byly zapsány zákony týkající se bohoslužby a obětí, ostatní se nazývaly axones. Rada přísahala společně, že bude zachovávat Solónovy zákony; thesmotheti přísahali jednotlivě u kamenného oltáře na náměstí a ujišťovali přitom, že porušili některý z těchto zákonů, dají postavit v Delfech svou sochu ze zlata v životní velikosti.
Solón si povšiml nestejné délky měsíců i toho, že oběh luny se zcela neshoduje ani se západem, ani s východem slunce, nýbrž že měsíc často během jednoho dne zastihuje slunce í postupuje mimo ně. Přikázal, aby se tento den nazýval starou a novou lu- * nou, neboť soudil, že ta část dne, která předchází setkání slunce s měsícem, náleží měsíci končícímu, ostatek pak již měsíci začínajícímu. Zdá se, Že první správně pochopil Homérova slova:
Zatímco jeden měsíc už končí a nastává nový.
Následující den nazval novolunim. Dny od dvacátého do třicátého nepočítal přičítáním, nýbrž odečítáním, jak vidél, že ubývá měsíčního světla.
Po vydání zákonu přicházeli každý den k Solónovi různí lidé, kteří ho buď chválili, nebo hanili, nebo mu radili, aby to nebo ono, co je právě napadlo, buď do svých zákonů vložil, neho z nich vyloučil. Nejvíc bylo těch, kdo se ho podrobně vyptávali a žádali, aby jim jasně vyložil, co který zákon znamená a jaký má účel. Solón si byl vědom, že by se neslušelo jejich žádosti nevyhovět, splní-li ji však, že tím vzbudí závist. Poněvadí si přál vyhnout se vůbec těmto nesnázím a uniknout nespokojenosti a výčitkám spoluobčanů, neboť jak sám praví,
jde-fi kdy o velký čin, těžko se zalíbit všem.
vyžádal si od Athěňanů dovoleni k desetiletému pobytu v cizině a za záminku k cestě si vzal svůj zámořský obchod. Doufal totiž, že si také občané /a tu dobu zvyknou na jeho zákony. 26      Nejprve tedy připlul do Egypta a pobyl, jak sám praví,
u břehu kanópskěho, kde Nil své vylévá proudy.
Nějakou dobu se tu oddával studiu filozofie spolu s nejvzděla-nejšimi z tehdejších kněží, Psenófiem z Héliopole a Sónchiem z města Sais a s kroužkem kněží kolem nich; od nich prý také uslyšel, jak praví Plalón, vyprávěni o Atlantidě a pokusil se rozšířit je básní mezi Reky, Pak plul na Kypros a byl tam vyznáme nán přízní Fí loky pra, jednoho z tamějších králů Filokypros vládl v nevelkém městě u řeky Klaria, které založil Théseův syn Démofón; leželo na výšině sice bezpečné, ale jinak nevlídné a neúrodné. Solón proto krále přemluvil, aby dal zbudovat výstavnější a rozlehlejší město na půvabné rovině, která se rozkládala pod výšinou, a aby tam přesídlil obyvatelstvo* Solón osobně dohlížel na stavbu města a zařídil vše co nejlépe pro pohodlí i bezpečnost obyvatel, takže k Filokyprovi přicházelo mnoho osadníků a sousední králově na něj začali žárlit. Proto také nazval Hlokypros město, které se dříve jmenovalo Aipeia, Solónovi na počest Soloi. Solón sám se rovněž zmiňuje o založení tohoto města, neboť oslovuje ve svých elegiích Filokypra takto:
Nvni po dlouhou dobu ty národu Soliů vládni
obývej ve svém městě, po (obé potomci tví: mne v.iak na rychlé fodi ať z ostrova slavného zase
Kypranka prováži zpét. t ftal jež čelenku má; £e jsem založit město, mně radosti popřej a slávy.
avšak nyní mě zas doprovoď do vlasti mé!
27 Někteří se snaží dokázat časovými důvody, že setkáni Solena s Kroisem je pouhá smyšlenka. Já však nepovažuji za správné zavrhnout vyprávění tak slavné a potvrzené tolika svědky — a což je ještě důležitější, pověst, která odpovídá Solónově povaze a je hodnu jeho velkomyslnoiti I moudrosti pfO tlftja-kě domnelé rasové mezníky, které se sice až do dneíka snažili přemnozí uvést v soulad, nemohou však dospět k žádnému uhodnému řešení rozporů. Když přisel Solón na Kroisovo porváni do Sard, zakusil prý cosi podobného jako Člověk z vnitrozemí, který šel poprvé k moři. Ten totiž měl každou řeku, kterou viděl, za moře; tak i Solón, procházeje královským palácem a vida množství královských služebníků nádherné oděných a pyšně si vykračujících v zástupu průvodců a tělesných strážců, pokládal každého z nich za Kroisa, až byl předveden před samotného krále, který se ověsil všemi drahokamy, pestrými rouchy a uměleckými ozdobami ze zlata, jež považoval mezi svými poklady za zvlášť nádherné nebo obdivuhodné, aby poskytoval co nej vznešenější a nejoslnivější podívanou. Když mu stanul Solón tváří v tvář, nejevil při pohledu na něj ani známek pohnutí, jak Kroisos očekával, ani nic neřekl; rozumným lidem bylo naopak zřejmé, že takovým nevkusem a malichernostmi opovrhuje. Tu rozkázal Kroisos, aby Solóna všude provedli, otevřeli mu pokladnice a ukázali mu všechny ostatní drahocenností. To bylo zcela zbytečné, neboť stačila sama králova osoba, aby si Solón učinil úsudek o jeho povaze. Když Solón zhlédl všechny poklady a byl znovu uveden ke králi, ptal se ho Kroisos, zná-li Clově-i k a šťastnějšího, než je on. Solón odpověděl, že zná, a to svého spoluobčana Telia, Vyprávěl pak, že Telíos byl poctivý muž, jenž po sobě zanechal zdárné syny a slavně skončil v boji za vlast svůj život, v němž nikdy nepoznal nedostatku. Již tehdy se Kroisovi zdálo, že je Solón podivín a nevzdělanec, poněvadž neměří Štěstí podle množství stříbra a zlata, nýbrž dává přednost
životu a smrti prošlého soukromníka před životem vládce lak mocné říše. Přece se ho však znova zeptal, zná-lí krom ä Telia nejakého jiného človeka, který by byl šťastnější než on. Solón opět prohlásil, ie zná, a to Kleobia a Bitóna, bratry, kteří lnuli k sobě navzájem i ke své matce nevšední láskou, Vyprávěl pak, že když st jednou omeškalo spřežení volů, zapřáhli se synové sami do vozu a dovezli matku k Héřinu chrámu; cestou ji obía né velebili a matka se radovala. Pak vykonali občf a pojedli, druhý den vsak jíž nevstali, nýbrž byli nalezeni mrtvi. Rezbole-stná a lehká smrt jim byla odměnou za tak slavný čin, „A mne tedy," zvoJal Kro i sos jíž rozhněván, „nepočítá § vůbec ke Šťastným?" Solón mu nechtě] ani lichotit, ani ho ještě vice roztrpčit, a proto odpověděl: „Nám Rekům, králi Lýdů, byla bohem dána vlastnost zachovávat ve všem míru, a tato střídmost je zřejmě příčinou, že i naše moudrost je jaksi nevýbojná a prostá, a ne královská a oslňující. Tato moudrost vidi, že život podléhá neustále všelikým změnám, a proto nám nedovoluje, abychom se pyšnili přítomným blahobytem ani abychom se obdivovali lidskému štěstí, dokud je vydáno možnosti změny. Pro každého skrývá v sobě budoucnost netušené zvraty. Komu via k dopřál búh prožít život šťastně až do konce, toho považujeme za šťastného. Prohlásit však za blaženého někoho, kdo ještě žije a je ohrožován nebezpečím, jež s sebou život přináší, je stejné pochybné a bezcenné jako vyhlašovat za vítěze a věnčit závodníka, pokud je ještě zápas V proudu." Po tomto výkladu Solón odešel. Krále jeho slova spiš roztrpčila, než ahy mu byla výstrahou. 2ft V Sardach dlel tehdy právě na Kroísovo pozvání skladatel bajek Aisópos, kterého si Kro i sos velmi vážil. Ten byl zarmoucen, že se Solónovi nedostalo od krále projevu laskavosti; chtěje ho povzbudit, pravil: „Milý Solóne, s králi se musí mluvit buď co nejméně, neho tak, aby jim to bylo co nej příjemnější." „Nikoli," odpověděl Solun, „nýbrž buď co nejméně, nebo tak, aby jim to bylo co nej prospěšnější."
Tak tedy Kro i sos tehdy Sol ó nem pohrdl. Později se však utkal v boji s Kýrem, byl jím poražen, ztratil své sídlo, upadl do zajetí a měl být zaživa upálen. Když pak byl před očima všech Pcrsanů a v Kýrově přítomnosti postaven v poutech na navršenou hranici, tu zvolal třikrát hlasitě, co mu síly stačily: „Solone, Sotňne, Solune í" Kyros poslal překvapen služebníky, aby se ho
/.eptali, jaký člověk nebo bůh je tento Solón, že jen jeho vzývá v této chvíli nej vyšší nouze. Kroisos nic nezatajit a pravil: „Tento muž byl jeden z řeckých mudrců, kterého jsem k sobí pozval, nikoli však proto, abych uslyšel něco z toho+ co jsem potřeboval, nebo abych se něčemu přiučil, nýbrž aby odešel jako očitý svědí-k mého někdejšího Štěstí, jehož ztráta byla pro mne větším zlem než jeho získání dobrem. Cena onoho štěstí, pokud trvalo, záležela totiž v pouhých slovech a představě. Jeho zvrat však skutečně pro mne končí hrozným utrpením a nenapravitelnou pohromou. Poněvadž onen mudrce předvídal z mého tehdejšího postaveni můj nynější osud, napomínal mé, abych měl na mysli kanec života a nedal se svést k pýše důvěrou v klamné představy." Když vyřídili Kýrovi tuto odpověď, poněvadž byl moudřejší než Kroisos a viděl na vlastní oči přesvědčivý důkaz Solóno-vých slov, nejenže Kroisa propustil na svobodu, nýbrž dokonce mu po celý život prokazoval úctu. Solón si iak získal skivu, zc jediným svým výrokem jednoho krále zachránil a druhého učinil moudřejším.
29 Zatímco dlel Solón na cestách, vypukly v Athénách nové rozbroje, V čele strany pediaiů stál Lykůrgos, vůdcem strany pa-raliů byl Alkmaiónův syn M ega kles, v Čele diakriů byl Peisistra-toi; k nim náleželo množství thétů-nádeníků, kteři byli nejvíc rozezleni na boháče. Obec se sice ještě spravovala Solónovými zákony, všichni však již očekávali převrat a toužili po novém n,pinVidáiii -vli'nu. Dniiluli. ?.c jim Lilo zničím přinese nejen rov noprávné postavení, nýbrž dokonce i určité výhody a že budou rnnei své protivníky úplně potlačil. Za těchto poměrů se Solón vrátil do Athén, Těšil se úctě a vážnosti u vSech občanů, stejně však již nebyl pro svůj pokročilejší věk ani schopen, ani ochoten mluvil na veřejnosti a vůbec být politicky Činný, Scházel se však soukromě s vůdci jednotlivých politických stran a snažil se zprostředkovat mezi nimi dorozumění a smír, přičemž, jak se zdálo, mu nejvíce sluchu poprával PeisÍstratos> V řeči tohoto * muže bylo něco přitažlivého a milého, pomáhal chudým a vůči nepřátelům byl spravedlivý a mírný. Vlastností, kterých se mu od přírody nedostávalo, napodobil tak zdařile, ie vzbuzoval více důvěry nežli ti, kteří je skutečné měli. Byl považován za rozvážného a spořádaného můře, hnrlivého přívržence rovnosti a zapřísáhlého odpůrce všech změn a novot. Tím ovšem klamal
lid. Solón však brzy prohlédl jeho povahu a první po/mil jeho úmysl. Nepojal vsak k nemu nenávist, nýbrž sna/il se ho mírnil a ukazovat mu správnou cestu. Před ním i před jinými prohlašoval, že by nebylo nad něho občana lepšího a s většími předpoklady k ctnosti, jen kdyby bylo lze vyrvat z jeho duše ctižádost být prvním a vyléčit ho z touhy po samovláde.
Tehdy začal Thespís a jeho kroužek s úpravou tragédie, která lákala lid svou novostí, ačkoliv tragédie jeStě nebyla součástí závodů. Solón, který z vrozené záliby rád naslouchal a učti se něčemu novému a jenž se ve stáří ještě daleko více oddával kratochvíli a žertu, ba dokonce i pitkám a hudbě, přihlížel také hře Thcspida, jenž vystupoval na jevišti sám, jak to bylo v dávných dobách zvykem. Když bylo po představení, oslovil ho a zeptal se, zda se nestydí před tolika lidmi tak nehorázně lhát. Když mu Thcspis odpověděl, že na tom neni nic zlého, říkat a dělat žertem takové věci, udeřil Solón prudce holí do země a pravil: „Nebude to věru dlouho trvat a shledáme se s tímto žertem ve veřejném životě, jestliže jej takto chválíme a velebíme." 30 Když si pak Peisistratos způsobil sám zranění, dal se dovézt na agoru a pobuřoval lid tvrzením, že byl pro svou veřejnou činnost ve prospěch stálu ú k lad ně napaden protivníky, nalezl mnoho těch, kdo dávali křikem najevo své rozhořčení. Tu přistoupil Solón zcela blízko k němu a pravil: „Synu Hippokratův, nesprávné hraješ úlohu Homérova Odyssea. Ten si totiž způsobil zranění proto, aby tím oklamal nepřátele, ty tak činíš, abys obelstil své spoluobčany.'* Dav byl hned hotov Peisistrata bránit a lid se seSel na sněm. Proti Aristónovu návrhu, aby bylo Peisi-stratovi přiděleno padesát mužů ozbrojených kyji, vystoupil rozhodně Solón a řekl mnoho podobného lomu, co čteme v jeho básnich:
Hledíte na jazyk jen a na řeči pochlebnlkovy, každý jedinec z vás jde v lišcích stopách, však jste-f i v hromadě, jest vás duch jalové prázdnoty pln.
Když Solón viděl, že chudina je odhodlána být Peisistratovi po vůli a že je bouřlivě naladěna a bohatí že ustrašeně prchají, odešel s ľ slovy. íe je moudřejší než oni, statečnější než tito. Moudřejší totiž než ti, kdo nechápou, co se děje, a statečnější než ti, kdo to sice chápou, ale boji se postavit na odpor samovláde. Lid
potvrdil Aristónův návrh a již ani nevyjednával malicherné s Peisistratem o počtu strážců, nýbrž klidně přihlížel k tomu, aby si jich shromažďoval a vydržoval, kolik chce, až se zmocnil Akropole. Po tomto činu bylo celé město zachváceno zděšením. Megakles spolu s ostatními Alkmaiónovci ihned uprchl. Solón, ačkoliv byl již velmi stár a neměl v nikom oporu, přece vyšel na Hgoru a mluvil tu k občanům; jednak jim vyčítal jejich nerozvážnost a slabost, jednak je ještě vybízel a povzbuzoval, aby nevydávali vSanc svou svobodu. Tehdy také pronesl tato často připomínaná slova: „Před nedávnem bylo pro vás snazší zabránit „n nov ladě, dokud byla ve zrodu, nyní je však větším a skvělejším činem z kořene ji vyvrátit, když již vznikla a nabyla síly." Když mu ze strachu nikdo nedopřával sluchu, vrátil se domú, vzal své zbraně, položil je před dveře na ulici a pravil: „Snažil jsem se zachránit vlast a zákony, pokud bylo v mých silách." Od té doby se choval klidně. Ačkoliv mu přátelé domlouvali, aby prchl, neuposlechl je, nýbrž skládal básně, v nichž činil Athéňa-nům výčitky:
Jestliže stihl vás žal jen pro vosi povahu špatnou.
nesmíte na bohy přec svalovat tento svůj hněv! Sami jste ochranou svou přec povznesli mocné ty muže:
proto vás postihla teď neblahé poroby tiž.
31 Když ho proto mnozí varovali, že by to mohl zaplatit životem, a ptali se ho, nač spoléhá, že si počíná s tak šílenou odvahou, odpověděl: „Na své stáří." Když se však Peisistratos stal samovládcem, projevy úcty a přátelství a tím, že ho zval k sobě, dovedl si Solóna tak dalece získat, že se stal dokonce jeho rádcem a schvaloval mnohá jeho opatření. Peisistratos zachovával totiž velmi mnoho Solónových zákonů a sám prvnt na nich trval h nutil k tomu i přátele. Když byl již jako samovládce obžalován před areopagem z vraždy, poslušně se tam dostavil, aby se hájil, žalobce však nepřisel. Sam vydal také některé zákony; náleží' mezi ně i ten, podle něhož mají být ti, kdo byli ve válce zmrzačeni, živeni na státní útraty. Hérakleides však praví, že tím Petsi-stratos napodobil Solóna, který podal tento návrh již předtím, ve prospěch zmrzačeného Thersippa. Jak vypráví Theofrastos, lakě zákon proti zahálce vydal nikoli Solón, ale Peisistratos, a docílil tím, že země dávah) včlši výnos n město bylo klidnější.
Solón začal velké dílo, totiž zpracování povesti nebo báje o Atlantidě, kterou slyšel vyprávěl od učenců ve městě Sais a která měla vztah k Athéňanům. Práci vsak nedokončil, nikoliv pro nedostatek času, jak praví Platón, nýbrž spise pro svůj vysoký věk, poněvadž se zalekl velikosti tohoto díla. O tom, že měl času nazbyt, svědčí takové výroky v básních jako:
Já stárnu, ale vždy se mnoho učím dáf.
Díla Kypřanky, Múz a Sakcha jsou nyní mi mdá,
díla, jež skýtají mužům radostnou mysl a jas.
32 Platón považoval za věc své cti zpracovat a zkrášlit látku o Atlantidě jako ladem ležící pozemek krásného statku, který mu jaksi náležel pro jeho příbuzenský vztah k Solónovi. Obklopil základ předsíněmi, zdmi a dvory, jaké nemělo žádné jiné vypraveni ani báje ani báseň. Poněvadž však začal pozdě, zemřel dřív, než dílo dokončil. Cim větší potěšení nám činí to, co napsal, tím větší lítost nám /působil tím, co nám zůstal dlužen. Vyprávění o Atlantidě bylo totiž jediné dílo, které nechala Platónova moudrost mezi mnoha krásnými díly nedokončeno, podobně jako athénská obec stavbu Olympíeia.
Podle Hérakleida Pontského žil Soton ještě dlouho potom, co se stal Peisistratos samovládcem, podle Fanía z Lesbu necelá dvě léta. Peisistratos se totiž zmocnil vlády za archonta Kóuia a Solón zemřel podle Fania za Kóniova nástupce, arch on ta Hé-gestrata. Pověst, že byla Solónova mrtvola spálena a popel z ní roztroušen po ostrově Salám i ně, je nevkusná báchorka, která naprosto nezaslouží víry, ačkoliv ji uvádí kromě jiných významných spisovatelů í filozof Aristoteles.
Publicola
1 Takový byl tedy Solón, s nímž srovnáváme Publicolu. Toto jméno pro něj vynašel římský národ k jeho poelč teprve později; dříve se nazýval Publius Valerius a byl pokládán za potomka onoho Valéria, který se za dávných dob nejvíc zasloužil o to, že se Římané a Sabinove stali z nepřátel jedním národem. Hlavně na jeho domluvu došlo totiž ke schůzce králů a ke smíru mezi nimi. S tímto mužem byl prý tedy Publius Valerius spřízněn a výmluvností a bohatstvím proslul ještě v době, kdy byl Rím pod vládou králů. Své výmluvnosti užíval vždy správně a svobodomyslní a v zájmu spravedlnosti, ze svého bohatství podporoval štědře a laskavé potřebné; bylo proto jasné, že kdyby byla nastolena vláda lidu, zaujme ihned přední místo ve státě. Již dávno byla lidu nenáviděným břemenem vláda Tarquinia Su-perba, jenž pochybnými prostředky a nezákonně nabyl mocí a nevládl jako král, nýbrž jako zpupný samovládce. Bezprostřední podnět ke vzpouře poskytl lidu krutý osud Lucretie, která byla znásilněna a skončila sebevraždou. Lucius Brutus, vůdce povstání, se obrátil nejprve na Valéria, u něhož se setkal s velkou ochotou, a s jeho pomoci vyhnal královskou rodinu. Dokud m prvii pokládalo, že si lid zvolí místo krále jednoho vojevůdce, zůstával Valerius v ústraní, poněvadž Rrutus, pod jehož vedením bylo dosaženo svobody, měl na první místo ve státě větší nárok. Protože však již pouhé jméno „samovláda'* budilo odpor u zdálo se, že lid snáze snese vládu, která bude rozdělena, a poněvadž skutečně také lid dva muže navrhoval a žádal, doufal Valerius, že bude zvolen konzulem spolu s Brutem. Zklamal se však. Proti Brutové vůli byl totiž zvolen jeho spolukonzulem místo Valena Tarquinius Collatinus, Lucretiin manžel, ačkoliv* zdatnosti nijak nad Valéria nevynikal.
Mocní se však obávali královské rodiny, která ještě z vyhnán-štvi osnovala mnoho pletich a snažila se získat lid, a proto chtěli mít za vůdce jejího úhlavního nepřítele, o němž si byli jisti, že se jí nepoddá.
2 Valerius byl roztrpčen, že se mu proto, že osobně neutrpěl