1    KAPITOLY Z DĚJIN ČÍNSKÉHO STAROVĚKU (do začátku 3. století n. l.)    Šangský stát a společnost  Šangské království nebylo teritoriálním státem, nýbrž královstvím sestávajícím z městských  států, svazek měst obehnaných valy. Obyvatelé těchto měst se skládali z jedné či více  pokrevně spřízněných skupin (cu 族 zú), které sloužily jako vojenské jednotky a obětovaly  společnému předkovi. Šangský král považoval tato města za své statky, jež se řídily jeho  rozkazy a jejichž ekonomické zdroje, pocházející především z lovu, mu byly k dispozici. Králi  zas musel být přiřčen jakýsi vyšší náboženský patronát nad těmito spojenci, jak lze soudit z  dotazování orákula ohledně úrody. Avšak mezi městy poslušnými králi existovala sídla, v  pramenech označovaná jako fang 方 fāng, která s ním byla zpravidla v konfliktu, ne‐li v  otevřené válce – například předdynastičtí Čouové.  Z věštebných nápisů je doloženo, že šangský král byl velice často na cestách a že svou  moc demonstroval cestováním, lovem a inspekcemi. Na cestách obětoval místním božstvům,  čímž rozšiřoval svou spirituální moc a rovněž posiloval a obnovoval náboženské a politické  vazby se svými spojenci. Demonstrace královské moci musela být i jedním z cílů četných lovů,  zmiňovaných v třetině všech známých nápisů, lovy však patrně sloužily i vojenskému výcviku,  rozdělování kořisti družině, možná dokonce i získávání oděvu a potravy pro dvůr. Na druhé  straně svědčí častá králova nepřítomnost v hlavním městě kvůli válečným tažením nebo  lovům – v jednom případě je pravděpodobná absence více než tří set dnů – o tom, že byl v  hlavním městě postradatelný. Možná to znamená, že hlavní město představovalo spíše  kultovní centrum a nekropoli, či snad centrum řemesel, než pevný administrativní bod.   Na koho se tedy šangští králové, kteří své postavení většinou – a v konečné fázi dynastie  dokonce vždy – předávali svým synům, mohli za své nepřítomnosti v hlavním městě  spolehnout? Jestliže zatím nejsou prokázány městské hradby v Siao‐tchunu, ani žádném  jiném šangském sídlišti v jeho blízkosti, můžeme z toho nanejvýš usuzovat na relativní  vojenské bezpečí, nikoli však na nepřítomnost vnitřního nebezpečí.  Jádro dynastie tvořil „královský rod“ (wang‐cu 王族 wángzú) sestávající z krále a jeho  synů. Synové mohli zakládat vedlejší linie, „rody princů“ (c’‐cu 子族 zĭzú), jež pak tvořily další  2    hierarchickou úroveň v pořadí, případně další, méně privilegované příbuzenstvo. Princové a  „rody princů“ byli králi nejblíže. Král se na ně často dotazoval orákula a krále na válečných  taženích často provázeli „četní princové“ anebo „četné rody princů“.   Další vlivnou skupinu zřejmě představovaly rody královského původu, v jejichž kultech  hráli hlavní roli dávnější šangští králové, nikoli však nedávno zesnulí. Šangští králové tedy  předsedali konfederaci patrilineárních rodů, které fungovaly jako sociální a politické  jednotky. Mnohé z nich založily známé další podrody. Z pohřebišť lze usuzovat na příslušnost  k jednomu rodu i po smrti.  Zvláštní význam jistě měly královské manželky, aspoň některé z nich. Nejznámější jména  královských žen poukazují na původ z jiných společenství než královských a lze se domnívat,  že u manželských svazků vstupovaly do hry politické úvahy. Některé manželky se účastnily  kultovních úkonů, některým, ze všech nejvíce Fu‐chao, se i po smrti dostalo velké kultovní  pozornosti, zatímco za jejich života byl častým podnětem k věštění průběh jejich těhotenství  a nadcházejícího slehnutí.  Král však nebyl při správě říše odkázán pouze na členy své rodiny, nýbrž mohl využívat i  jakousi protobyrokracii. Zdá se, že úřady nebyly hierarchicky organizovány, ani neměly  formálně vymezené kompetence. Nelze však přehlédnout zárodky jistého byrokratického  myšlení. Patří k nim příležitostné poznámky o původu plastronů (spodních částí želvích  krunýřů) a lopatek, užívaných při věštění, jakož i velikost a datum dodávky anebo vypsání  osob, jež se divinace (věštění) účastnily. Rovněž převoz věštebných kostí použitých na  cestách do kultovního centra Siao‐tchunu by se dal hodnotit jako svědectví účetnického  myšlení a stejně tak podrobné záznamy o počtu válečných zajatců, velikosti kořisti i počet  zvířat složených na lovu.   Šangové vytvořili první skutečný čínský stát, pokud neuvažujeme o Sia, který byl v  každém případě pouze útvarem nepevným, ve formativním stadiu vývoje. (Ale povědomí o  určité soudržnosti a návaznosti na předcházející dynastii (či protostát) Sia existovalo,  poněvadž v šangské době Číňané sami sebe označovali „všichni Sia“ – ču Sia 諸夏 zhū Xià.)  Ani šangský (jinský) stát se však nevyznačoval výraznou jednotou a pevností. Přetrvával stav  ze starších dob, kdy panovník jako představitel ústřední moci musel neustále usilovat o  plnění vazalských povinností údělných vládců a tlumit jejich neustálé snahy po úplné  nezávislosti.   3    Tuto situaci lze zčásti ilustrovat citátem z díla konfuciánského filosofa Mencia 孟子 Mèngzǐ (372–288 př. n. l.):   „Syn nebes konal inspekční cesty po územích údělných vládců. Vládci přicházeli  ke dvoru Syna nebes, aby tam podali zprávu o výkonu svých úředních povinností.  Na jaře byla kontrolována orba a podpory se dostalo tomu, kdo měl nedostatek.  (…) Když přijel (Syn nebes) do kraje, kde se začala osvojovat nová půda a kde byla  pole dobře obdělána, byl vládce odměněn rozšířením svého území. (…)  Jestliže vládce jednou zanedbal příchod ke dvoru, byla jeho hodnost snížena.  Když se toho dopustil dvakrát, bylo zmenšeno jeho území. Pokud se nedostavil ani  potřetí, odstranila jej vojska říše z jeho údělu.“  Šangské hospodářství  Z různých indicií lze předpokládat, že domovina Šangů v severní Číně byla kolem roku 1200  př. n. l. o něco teplejší a také bohatší na srážky než dnes a že měla i během nynějších jarních  suchých měsíců výsevu a sadby dostatek srážek. K nejlepším svědkům této domněnky patří  opět nápisy na věštebných kostech: hlásí déšť, nikoli sníh po celý rok, znají dlouhé, jakoby  monzunové deště a dokládají dvě sklizně ročně. Jádrová oblast pozdní dynastie Šang patrně  nabízela lepší podmínky rovněž pro lov jako další zdroj potravy: byli zde sloni, vyhýbající se  chladu, tygři, medvědi a vlci, kteří dávají přednost lesnaté krajině.  Co se pěstovalo? Určitě především proso, navíc různé druhy rýže, rovněž pšenice, jež se  používala hlavně v rituálech, částečně se však dovážela. Dále je doloženo pěstování zeleniny,  ovocných stromů, kaštanovníků (Castanea mollissima) a morušovníků. Rolníci používali  dřevěná rypátka a vidlice s nášlapnou hranou, rýče, motyky, kamenné sekery a  kamenomlaty, rovněž srpovité a podlouhlé nože ke sklizni, avšak kupodivu žádné bronzové  nástroje, jak by se snad dalo usuzovat z vysoce vyvinuté technologie bronzu.  Z domácího zvířectva znali psy, ovce, prasata a drůbež, jejichž kosti se občas nacházely v  hrobech, kde sloužily jako obětní dary. Z nápisů na věštebných kostech vyplývá, že zvířata se  někdy obětovala po stovkách, není však jasné, zda také patřila na každodenní jídelníček.  Nejasnosti panují i ohledné toho, v jaké míře se provozoval lov. Neboť i když víme o mnoha  královských honech, přesto není jisté, zda lov byl považován za výsadu, anebo byl běžně  4    rozšířen. Rybolov udicemi a sítěmi však zřejmě představoval významnou složku potravy  obyvatelstva.  Věštebné nápisy často dosvědčují královy dotazy ohledně úrody pro „velká sídla“, tedy  místa obklopená poli, kde většina lidí žila stejně jako dříve v polozemnicích nebo zemnicích.  Svědčí to o králově účasti na hospodářském blahu lidí a mohlo by to poukazovat na jeho  proklamované ovlivňování úrody svou náboženskou mocí. Král dále vlastnil značný počet  menších statků.   Doložena je královská účast na polních pracích v podobě inspekcí a královské příkazy k  zakládání nových pěstebních oblastí. Dále šangští králové zjevně kontrolovali velká stáda  dobytka, část byla obětována v rituálech. Pod královskou správou bylo i částečně  specializované řemeslo, neboť právě odlévání bronzu vyžadovalo vyšší organizaci práce.  Dílny a příbytky zástupců různých výrobních odvětví se soustředily na území hlavního města.  Součástí šangské ekonomiky byla i určitá směna zboží. Různé „státy“ nebo  „vůdcové“ příležitostně dodávali lidi, většinou trestance, kteří pak sloužili snad jako obětiny v  kultu předků. Jiní „vůdcové“ dávali šangskému králi k dispozici své vlastní pracovní síly.  Doloženy jsou konečně také dary, jako koně nebo dobytek, ale nejvýznamnějšími  „tributy“ byly zřejmě želví krunýře a hovězí lopatky používané k pyromancii (věštění z ohně).  Nakonec jsou také doloženy i protidary šangských králů: ulity kauri, hovězí dobytek, ovce,  zbraně.   Šangské náboženství  (Podrobněji se k něm dostaneme v samostatné přednášce o starověkém náboženství v Číně.)  O některých aspektech šangského náboženství jsme se už zmínili. Je to enormní velikost  královských hrobů, bohatá výbava rituálními nádobami a jinými předměty z různě cenného  materiálu pro potřeby zesnulých, pohřby velkého počtu lidských obětí různého statusu a  věštění. To vše vypovídá o kultuře, v níž byli mrtví v těsném vztahu s živými a živí vyvíjeli  enormní hospodářské úsilí pro službu mrtvým. Nyní si v obrysech představíme náboženské  představy Šangů, které lze, nikoli bez jisté spekulace, vyvodit především z nápisů na  věštebných kostech pozdního šangského období.  Na vrcholu panteonu pozdního šangského období stál nebeský bůh Ti 帝 dì („Pán"),  příležitostně také zvaný Šang‐ti 上帝 Shàngdì, „Nejvyšší pán“ (též „Pán z Výšin“ nebo  5    „Vznešený na výšinách“). Ti se vykládá různě, možná existuje etymologická příbuznost se  slovem pro „pevně spojený“. Potom by toto jméno mohlo vyjadřovat nárok božstva Ti,  analogicky s politickým působením šangských králů, „pevně spojovat“ více božstev. „Nejvyšší  pán“ trůnil nad různými dalšími záhrobními mocnostmi, jeho vliv se také popisuje jako  „sesílání“ (ťiang 降 jiàng) štěstí nebo neštěstí. Je to jediné božstvo, jež může ovládat vítr a  „přikazovat“ (ling 令 lìng) dešti a hromu – stejně jako na zemi „přikazuje“ a „sesílá“ pokyny  jedině král. Možná byl „Nejvyšší pán“ považován za předka panovnického rodu, možná však  také zastával vyšší a jaksi neutrální pozici. Dochovaly se protokoly o dotazování orákula, ve  kterých se božstvu Ti přikládá jak schopnost, tak ochota sesílat nemoci a smrt, ba dokonce  vyvolat nepřátelské útoky proti Šangům. Pod „Nejvyšším pánem“ stály různé skupiny  záhrobních božstev: přírodní božstvo Země (Tchu 土 Tǔ) a vodní božstvo (Che 河 Hé), různí  bývalí pánové – snad zbožštělí mimořádní jedinci, kteří nepocházeli z královských rodin – i  předdynastičtí a dynastičtí předkové obou pohlaví. Kompetence a moc těchto skupin nelze  jednotlivě jasně vymezit.  Největší význam měl kult předků. Jím se král jako středobod celého klanu snažil získat  přízeň předků jednotlivě nebo ve skupinách a demonstrovat svou legitimitu. Základem kultu  předků bylo přesvědčení, že zesnulí předkové a žijící potomci představují jakési osudové  společenství a že předkové mají stejně jako dříve lidské tužby. Jinými slovy úkolem živých  bylo podporovat předky kulty, aby si udrželi své postavení v hierarchii mrtvých a mohli tak  uplatňovat svůj vliv ve prospěch živých.  Šangové na své jednotlivé královské předky pravděpodobně pamatovali tabulkami  předků, které je symbolizovaly a do nichž se předkové během jim určeného kultovního  obřadu navraceli. Tabulky se zřejmě uchovávaly v chrámech, kde se prováděly kultovní oběti  a divinace. Jako obětní a kultovní dary předkům jsou doloženy prosné víno, dobytek, psi,  ovce, obilí a lidé. Zdá se, že některé oběti předkům byly pravidelné, jiné nepravidelné: při  prosbách o déšť, dobrou úrodu, dobrý porod, odvrácení neštěstí, ale také například při  dotazech na královy činnosti nebo jeho zdravotní stav. Obětiny se patrně částečně spalovaly  a nechybějí ani doklady toho, že od doby krále Wu‐tinga se zvýšenou měrou obětoval  alkohol. Některé oběti měly bezpochyby i společenský aspekt. Místy velice početné dary jistě  nebyly všechny ponechány zkáze, nýbrž se po vykonání obřadu společně zkonzumovaly –  stejně tak lze usuzovat z názvů rituálů. Např. jeden z rituálů vykonávaných králem se  6    jmenoval pin 賓 bīn čili „pozvat někoho jako hosta“. Jinak se zdá, že po Wu‐tingově období  se více moci a vlivu přisuzovalo předkům, zatímco „Nejvyšší pán“ ustupoval do pozadí a jeho  možné jednání už skoro nebylo předmětem dotazování.  Šangské vojenství a válečnictví  Jedním z podstatných zdrojů autority šangských králů byla – jak dokazují četné nápisy na  věštebných kostech – vojenská moc. Vedení vojenských operací příslušelo samotnému králi  nebo některému jím pověřenému příbuznému. Jako vojevůdci jsou doloženy i královské  manželky, například již několikrát zmiňovaná Fu‐chao. Vojenská moc se tedy stejně jako  autorita nad orákulem a komunikace s vlivnými královskými předky omezovala na krále a  několik málo osob, které s ním byly spojeny pokrevně nebo sňatkem. To je další známka  toho, že soudržnost šangského státu stála na příbuzenských svazcích. Zdá se, že i obehnaná a  s králem spojená města měla vlastní vojenský potenciál podléhající předákům nějaké větve  rodu. Věštebné kosti svědčí o ad hoc prováděných odvodech tří až pěti tisíc mužů, ale jsou  zdokumentovány i odvody deseti tisíc mužů. Je možné, že vedle takto sestavených vojsk  existovaly i pravidelné jednotky jak pod přímým královým velením, tak v jednotlivých  městech.  Většinu šangské armády tvořila bezpochyby pěchota ozbrojená luky a oštěpy,  halapartnami a krátkými bodnými zbraněmi, v ideálním případě vybavená přilbami a štíty.  Není jasné, jak často se při vojenských operacích používal válečný vůz, který je znám z  vykopávek a jehož výška náprav dosahovala asi 70 cm. Vůz se stanovištěm nad nápravou  sloužil pravděpodobně jako mobilní velitelské stanoviště a pozorovatelna, možná jej také  používali lučištníci.  O cílech vojenských operací věštebné kosti podávají nemálo informací, jež byly často  ekonomického rázu. Šlo o dobytí zemědělské půdy, tedy žďářením získaného území, anebo o  zemědělské produkty, například o nesklizenou úrodu. Dále o získání válečných zajatců, kteří  se mohli zotročit nebo používat jako rituální oběti, případně o znovuzískání vlastního  obyvatelstva, jehož se předtím zmocnil nepřítel a zotročil je. Nakonec se jednalo o získání  nebo udržení přístupu k surovinám, například soli a mědi, která byla základem pro výrobu  bronzu.    7    Okrajové oblasti Číny za dynastií Sia a Šang  Čínské prameny, jako Klasická kniha hor a moří (Šan‐chaj‐ťing 山海經 Shānhǎi jīng), Chuaj‐ nan‐c’ 淮南子 Huáinán zi a další zaznamenávají existenci „bílých lidí s dlouhými světlými  vlasy“ (Paj‐min 白民 Bái mín), kteří žijí za severozápadní hranicí Číny. Je možné, že jednalo o  obyvatele dnešního Sin‐ťiangu. Existenci osídlení tohoto území dokládají i nálezy z období  dynastií Sia a Šang.  V suchých podmínkách pouště Taklamakan poblíž Lou‐lanu, Turfanu a v některých  dalších oblastech Tarimské pánve v Ujgurské autonomní oblasti Sin‐ťiang se dochovala  mumifikovaná těla lidí evropského antropologického typu, tzv. tarimské mumie. Nejstarší  mumie lze datovat do 18. století př. n. l., tedy do doby bronzové, nejmladší pak do 2. století  n. l. Výjimečné jsou na nich dlouhé, do copů zapletené vlasy rezavého nebo světle rusého  odstínu. Dobře jsou zachovány též textilie – plstěné pláště s kostkovaným vzorem. Mumie  mají zřetelně evropské rysy. Předpokládá se, že dokonale zachovalá mumifikovaná ženská i  mužská těla patřila předkům indoevropských Tocharů, kteří žili v oblasti Tarimské pánve až  do 9. století n. l.  Jedna z těchto nejstarších mumií, dokonale zachovaných, byla nazvána „Loulanská  kráska“. Jde o mladou ženu evropské rasy, vysokého vzrůstu (180 cm) a s pletenci rusých  vlasů, která byla nalezena roku 1980 nedaleko Lou‐lanu. Stáří mumie se odhaduje na 3 800  let.   Doklady o těchto obyvatelích dnešního Sin‐ťiangu máme i z jiných pramenů. Např.  Plinius Starší uvádí, že cejlonské poselstvo, jež přišlo ke dvoru římského císaře Claudia,  popisovalo obyvatele západní Číny jako lidi „vyššího vzrůstu, s vlasy barvy lnu a modrýma  očima“.  Bohaté nálezy kreseb na skalách (petroglyfy) v severním a západním Tibetu (kolem 2000  př. n. l.) objevené v 90. letech 20. století dokládají vyspělou civilizaci v oblasti tzv. Horního  Tibetu dávno před příchodem buddhismu. Jako nositelé této kultury jsou označováni stejní  obyvatelé, kteří na území Tibetu založili království Žangžung (ཞང་ཞུང zhang zhung). (Toto  království s centrem kolem posvátné hory Kailás se rozvíjelo mezi lety 800 př. n. l. a 644 n. l.  v západním Tibetu. Jeho obyvatelé mluvili vlastním jazykem, kterým dodnes mluví asi 2 000  obyvatel indického státu Himáčalpradéš.)  8    Jedním z mocenských center vyvíjejících se na území Číny souběžně s dynastiemi Šang a  Čou byla kultura doby bronzové Wu‐čcheng 吳城文化 Wúchéng wénhuà (Sin‐kan, provincie  Ťiang‐si). V roce 1989 bylo objeveno více než 470 bronzových předmětů této bronzové  kultury středního a dolního toku Dlouhé řeky, pocházejících z doby 1600 a 1200 př. n. l.  Kultura tak byla současná kulturám San‐sing‐tuej a Jin‐sü.  Lokalita byla také regionálním centrem výroby protoporcelánu. Keramiku pokrývaly  značky připomínající znaky, avšak odlišné od znaků na pozdějších věštebných kostech.  Některé však byly podobné znakům dynastie Šang. Bylo nalezeno kolem 120 nápisů. Celkový  počet těchto znaků je pouze 39, což je příliš málo pro jejich rozšifrování.    3. Předdynastické a raně dynastické období Čou (asi 1045–771 př. n. l.). Původ dynastie,  osídlená území, hlavní města. Období Západní Čou. Lenní systém („feudalismus v Číně“).  Příčiny oslabení státu    Obecný úvod  O souběžném vývoji kultur (či dynastií) Šang 商朝 Shāng Cháo (殷代 Yīn dài) a Čou 周朝  Zhōu Cháo v raném období svědčí bohatý čouský archiv kolem 190 věštebných kostí ze  začátku 12. století př. n. l. s cennými doklady o šangsko‐čouských politických vztazích.  Nakonec se však Čouové na konci 12. století př. n. l. za pomoci spojeneckých kmenů zmocnili  vlády nad šangským královstvím. Počínaje dynastií Čou byla absolutní moc panovníka  vysvětlována mandátem Nebes (tchien‐ming 天命 tiānmìng). Vláda byla panovníkovi  udělována nikoli v závislosti na božském právu, nýbrž na jeho přednostech (zejména  morálních).   Po dvě staletí se čouská Čína těšila stabilitě a míru. Proti nečouským kmenům uvnitř  království a kočovníkům podél severní hranice se sice vedly války, avšak mezi samotnými  čínskými státy bylo poměrně málo sporů. Jižní expanze byla úspěšná a expanze na sever  udržovala kočovníky mimo čínské území. Na přelomu 9. a 8. století př. n. l. vzrostla moc  čouské šlechty i vojenská moc jednotlivých států, které stále ještě uznávaly lenní poddanost  čouskému státu. V průběhu období Jar a podzimů (Čchun‐čchiou 春秋 Chūnqiū, 722–476 př.  9    n. l.) se nakonec jednotný stát rozpadl na soupeřící koalice i jednotlivé státy a území  čouského panovníka bylo omezeno pouze na oblast kolem hlavního města („královská  doména“).    Dynastie Čou (asi 1045–256 př. n. l.) – úvod   První historicky ověřené datum čínských dějin je rok 841 př. n. l., kdy byl král z dynastie Čou  vypuzen do exilu, a začalo čtrnáctileté období regentství. Všechny časové údaje předtím,  včetně začátku dynastie Čou, jsou jen přibližné. Nicméně na podkladě astronomických  záznamů bylo vypočítáno, že království Čou vyhlásil král Wen‐wang 周文王 Zhōu Wén Wáng (zemř. asi 1046 př. n. l.) nedlouho po konstelaci pěti planet, jež nastala v roce 1059 př. n. l.  Porážku dynastie Šang za jeho nástupce, krále Wu‐wanga 周武王 Zhōu Wǔ Wáng (vládl asi  1046–1043 př. n. l.), však různí vědci datují různě. Nicméně většina badatelů ji umisťuje do  doby kolem roku 1045 př. n. l.  Devět století vlády dynastie Čou, nejdéle panujícího čínského rodu vůbec, bývá děleno  na dvě nestejně dlouhá období, nazvaná podle relativní polohy hlavních měst. Éra Západní  Čou (Si Čou 西周 Xī Zhōu, asi 1045–771 př. n. l.) trvala asi tři sta let, od porážky dynastie  Šang do roku 771 př. n. l. Potom bylo sídlo vládců přeloženo z území v okolí dnešního města  Si‐an 西安 Xī'ān (v provincii Šen‐si 陝西 Shǎnxī) do blízkostí Luo‐jangu 洛陽 Luòyáng (v  provincii 河南 Hénán). Proto se druhá, delší éra dynastie označuje jako Východní Čou (Tung  Čou 東周 Dōng Zhōu, 770–256 př. n. l. ). Trvala pět a půl století do sjednocení říše pod  Prvním císařem. V přísném slova smyslu je nutno datovat konec dynastie Čou rokem 256  nebo 249 př. n. l. V těchto dvou letech musela totiž dvě soupeřící knížata rodu Čou ustoupit  státu Čchin, který pak potřeboval další tři desetiletí k odstranění posledního rivala na cestě k  absolutní vládě.   Doba Východní Čou se opět dělí, a to na období Jara a podzimu či Jar a podzimů (Čchun‐ čchiou 春秋 Chūnqiū, 722–476 př. n. l.; někdy z praktických důvodů datováno též od roku  771 př. n. l.) a na období Válčících států (Čan‐kuo 戰國 Zhànguó, 475–221 př. n. l.).  V některých pramenech se jako rok dělící obě období uvádí rok 481 př. n. l. Vzletný termín  „Jaro a podzim“ je odvozen z názvu kroniky státu Lu 魯國 Lǔ Guó, připisované Konfuciovi  (551–479 př. n. l.). Autor v ní popisuje události právě oněch dvou a půl století, odehrávající  10    se nejen v jeho rodném státě. Označení „Válčící státy“ zase charakterizuje vztahy mezi  jednotlivými státy říše Čou, jež vedly boj o vojenskou a politickou nadvládu. Obě  pojmenování však zastírají obrovské politické, sociální a kulturní změny této převratné éry.  Lépe ji vystihují pojmy jako „osová doba“ (Achsenzeit, Axial Age, Karl Jaspers, 1883–1969)  nebo „soupeření sta filosofických škol“ (paj‐ťia čen‐ming 百家爭鳴 bǎijiā zhēngmíng, éra  začínající Konfuciovým vystoupením). I termíny jako „mizení šlechty“ a „nástup  autokratických vládců v období Válčících států“ vyjadřují důležité dobové jevy a přímo  klíčové jsou pojmy „klasická Čína“ a „klasická čínština“, označující texty z 5. až 3. století př. n.  l. a jejich jazyk, později považovaný za nedostižný vzor. Zejména sám poetický název Jara a  podzimu silně přikrašluje skutečnost – státy tehdejší říše Čou totiž mezi sebou sváděly krvavé  boje. Jen třináct největších z nich se v letech 722–464 př. n. l. utkalo ve dvanácti stech  ozbrojených střetnutích, zatímco během období Válčících států, trvajícího dvě a půl století,  došlo k vojenským srážkám asi 470krát a z celých pěti století éry Východní Čou bylo sotva  130 let bez válek.    Prameny  Nejsystematičtější pramen z doby dynastie Čou je zároveň i nejmladší. Monumentální  „Historikovy zápisy“ (Š’ ťi 史記 Shǐ jì), jejichž autory jsou S’‐ma Čchien (司馬遷 Sīmǎ Qiān,  asi 145–asi 86 př. n. l.) a jeho otec S’‐ma Tchan (司馬談 Sīmǎ Tán, zemřel 110 př. n. l.), se  koncepcí i úrovní staly vzorem pro historiografii pozdějších dynastií. I když je nutno kroniku  Š’ ťi už vzhledem k jejímu časovému odstupu od dynastie Čou posuzovat kriticky, v podstatě  vychází ze starších děl a archivních dokumentů. Ty jsou sice dnes většinou ztraceny, ale četné  případy, kdy lze informace Š’ ťi ověřit jinde, svědčí o zodpovědném přístupu autorů k  pramenům. Historiografickým zdrojem zcela specifickým jsou „Bambusové letopisy“ (Ču šu  ťi‐nien 竹書紀年 Zhúshū jìnián), kronika s údajně přesnými daty od roku 2145 př. n. l. do  roku 299 př. n. l. Původní texty byly pohřbeny s králem Siangem ze státu Wej (魏襄王 Wèi Xiāng Wáng, vládl 318–296, zemřel 296 př. n. l.), a znovu objeveny v roce 281 n. l. Teprve v  poslední době se objevují argumenty pro jejich spolehlivost.   Dalším důležitým pramenem je již zmíněná „Kronika jara a podzimu“ (Čchun‐čchiou),  připisovaná Konfuciovi. Skládá se převážně z dějepisných poznámek o panovnících státu Lu –  11    v tom je ostatně srovnatelná s letopisy jiných států – a vychází zjevně ze státních archivních  materiálů. Na druhé straně Konfucius trval na tom, že cílem jeho hodnotícího spisu je  zlepšení morálně upadajícího světa. V těsné souvislosti s Čchun‐čchiou je třeba jmenovat  „Cuoův komentář“ (Cuo čuan 左傳 Zuǒ zhuàn), což je pravděpodobně kompilace z 5. nebo 4.  století př. n. l., později nejspíš obohacená o některé dodatky. Přestože je koncipována jako  komentář ke „Kronice jara a podzimu“, na jejíž znění odkazuje, je to svébytné historické dílo.  Jeho skutečná hodnota spočívá totiž v informacích, které v Čchun‐čchiou chybí, a v epických  pasážích, názorně dokreslujících suché záznamy „Kroniky jara a podzimu“. A se spisem Cuo  čuan zase blízce souvisejí „Rozhovory států“ (Kuo jü 國語 Guó yǔ), obsahující příběhy z osmi  států Západní a Východní dynastie Čou s údajnými rozhovory a promluvami jednajících osob.  Dalšími dvěma důležitými textovými prameny k dynastii Čou jsou „Kniha písní“ (Š’ ťing  詩經 Shī jīng) a „Posvátné dokumenty“ (Šang šu 尚書 Shàng shū), známější pod názvem  „Kniha dokumentů“ (Šu ťing 書經 Shū jīng). „Kniha písní“ obsahuje 305 písňových textů z  doby od raného období Západní Čou do poloviny období Čchun‐čchiou a dále několik titulů  ztracených písní. Podle již dříve doložené, avšak zpochybňované tradice sbírku sestavil  Konfucius tak, že vybral ze tří tisíc tradičních písní texty eticky nejhodnotnější. „Kniha  písní“ byla skutečně v obdobích Čchun‐čchiou a Čan‐kuo nejdůležitějším zdrojem vzdělání a  nejcitovanějším dílem starověkého písemnictví vůbec.   I „Posvátné dokumenty“ byly podle pozdní a pochybné tradice podrobeny Konfuciově  redakci: výsledných sto dokumentů prý vybral z tisíce nebo dokonce ze tří tisíc textů.  Nejmladší část Šang šu vznikla koncem 7. století př. n. l., zatímco pět takzvaných proklamací  pochází možná z počátku éry Čou. Tyto nejstarší a jazykově nejobtížnější pasáže sbírky se  týkají založení nového hlavního města po svržení dynastie Šang. Čouský vévoda (k němuž se  ještě dostaneme) v nich zdůrazňuje odhodlání pokračovat v odkazu krále Wen‐wanga,  zakladatele dynastie.  To, že jsou části „Knihy písní“ a „Posvátných dokumentů“ považovány oprávněně za  velmi staré, je dáno především jejich jazykem a gramatikou. Ty totiž upomínají na prameny  nalezené převážně v posledních dvou třech desetiletích, které nepochybně pocházejí z  dynastie Čou a podstatně rozšiřují naše znalosti o její kultuře. Jde o nápisy na rituálních  bronzech. Nejstarší a ještě zcela jednoduché bronzy byly objeveny v Er‐li‐tchou 二裡頭文化  Èrlǐtóu Wénhuà (asi 1900–1500 př. n. l.), kde archeologové hledali pozůstatky dynastie Sia.  12    Technika odlévání bronzu byla nesporně známa již za dynastie Šang, a to i mimo kultury,  které byly pod jejím politickým vlivem. Nejen v období Čan‐kuo, kdy se rozšířilo používání  železa, dokonce i v pokročilé éře Chan, byla slitina mědi a cínu stále ještě ceněna jako  ušlechtilejší materiál. Bronzy s nápisy nejsou přitom v žádné jiné kultuře zastoupeny silněji  než právě v kultuře dynastie Čou.   Bronzové předměty – rituální nádoby a zvony, investiturní dary (dary při uvedení vazala  v držbu léna) jako zbraně, válečné sekery a meče – se používaly především ke kultovním  účelům. Kromě toho byla nalezena zrcadla, háčky k opaskům, mince i části vozů, figurální  předměty jen vzácně. Bronzů opatřených nápisy z dynastie Čou jsou tisíce, pravděpodobně  desetitisíce, připočítáme‐li i ty, jejichž nápisy se skládají jen z několika znaků. Většina bronzů  z doby Západní Čou ležela ve skladovacích jámách, které byly podle rozšířeného názoru  kopány ve spěchu, když dynastie Čou musela v roce 771 př. n. l. přeložit své centrum do  východní Číny. Jejich existence může mít i jiné důvody, rozhodně však tyto skladovací jámy, v  nichž bylo ve výjimečných případech nalezeno více než sto bronzových předmětů z majetku  několika generací téže rodiny, svědčí o tom, že bronz měl značnou cenu.  Nápisy na rituálních bronzech jsou většinou zahloubené a odlévané současně s  předmětem, byly totiž zapracovány do odlévací formy. Často je tvoří jediné jméno, delší  nápisy jsou v podstatě darovacími formulemi („X vyrobil [určitý předmět] pro Y“), které  mohou být rozšířeny o odkaz („Nechť jej [předmět] děti dětí a vnuci vnuků vždy chovají v  úctě a používají“). Delší nápisy mohou uvádět důvod obdarování – většinou je jím  vyznamenání od nadřízeného, v užším slova smyslu investitura z rukou krále, méně často  mají právnický obsah (záznam o procesu nebo o převodu pozemkového vlastnictví). Dosud  nejdelší známý nápis se skládá z asi 500 znaků. Zvláště delší nápisy mohou být jazykově a  řečnicky broušené. Často také bývají opatřeny datem, v ideálním případě uvádějí kromě roku  vlády příslušného krále i měsíc, měsíční fázi a den (podle šedesátidenního cyklu). Na  bronzech můžeme mimo jiné i sledovat vývoj čínských znaků. Kromě „oficiálních“ stylů písem  můžeme v období pozdních Jar a podzimů a raných Válčících států najít i různé umělecké  styly, jako tzv. ptačí písmo (niao‐šu, 鳥書 niǎoshū) a hmyzí písmo (čchung‐šu, 蟲書  chóngshū).  Nápisy na obřadních nádobách se obracejí především na předky, kteří jsou v pravidelné  komunikaci s živými písemně informováni o důležitých událostech a v jednotlivých případech  13    jsou přímo oslovováni a žádáni, aby na dárce seslali štěstí. Pokud se nápisy zmiňují o  nějakých privilegiích, mají také částečně charakter dokumentů. Nejsou však skutečnými  originálními dokumenty, nýbrž doslovnými či jinak formulovanými verzemi listin či mandátů z  méně trvanlivého materiálu. Tyto písemné originály se při investituře četly, uchovávaly (v  chrámě předků?) a nezřídka sloužily jako předloha, když bylo nutno znovu vyrobit ztracený  bronzový předmět. To dokazuje, jak významnou roli hrály písemné záznamy, což je o to  pozoruhodnější, že dosud není ani zjištěno, zda Čouové před vítězstvím nad dynastií Šang  (tedy v době předdynastické) vůbec znali písmo.  Z umístění nápisů byla vyvozena řada významných závěrů. Většinou jsou uvnitř nádob,  na stěně nebo na dně, občas se týž nápis opakuje i na poklici; u některých typů nádob  najdeme nápis, sestávající většinou pouze ze jména předka, vně nádoby na uchu, což snad  mělo uživateli umožnit hmatový kontakt s předkem, který byl nápisem ztělesněn. Nápisy na  vnitřních stěnách se vyskytují především u starších nádob, zatímco počínaje pozdní Východní  dynastií Čou bývají umístěny hlavně zvnějšku. Podle badatelů to znamená, že bronzy z rané  éry Čou sloužily především k rituální komunikaci a nápisy měly být čitelné pro duchy předků,  přítomné rituálům, kdežto mladší bronzy sloužily společenské reprezentaci a nápisy na nich,  umístěné vně nádoby, měli vnímat živí lidé.  Ačkoli jsou nápisy na bronzových předmětech cenné z hlediska různých aspektů kultury  Čou, nemohou být považovány za objektivní historická svědectví. K opatrnosti vybízí  například skutečnost, že mezi desítkami nápisů ze Západní dynastie Čou s vojenským  obsahem se nenajde jediný, který by se zmiňoval o nějaké porážce Čou. Nápisy na bronzech  tedy mají spíše sklon zastírat fakta a zachycovat události jen tak, jak je chtěl dárce  připomenout svým předkům, rodině a současníkům.  Bronzové předměty je třeba vidět v souvislosti s uctíváním předků v době Západní Čou,  které zůstalo v základních rysech živé dodnes. Kult předků za dynastie Západní Čou vychází z  předpokladu, že duchové zemřelých příbuzných mají mimořádnou moc. Věřilo se, že mrtví  jsou svým dětem a vnukům zásadně nakloněni, že jim dokonce mohou dopomoci k  blahobytu a společenskému postavení. Živí si zase museli přízeň předků stále znovu  zasluhovat správným a přesným dodržováním obětních ritů. Předkové a potomci tak žili ve  vzájemné symbióze: živí obětovali předkům pokrmy a ti jim zase poskytovali pomoc  ovlivňováním přírodních sil. V chrámech předků se sféry živých a mrtvých setkávaly, zde  14    předkové a potomci své společenství v pravidelných intervalech obnovovali. Oběti měly  formu rituálních hodů, při nichž byla rodina v chrámu přítomna jako útvar přísně uspořádaný  podle stupně příbuznosti. V průběhu obětování pokrmů a nápojů sestupovali duchové  předků ze svých sídel v blízkosti Nejvyššího boha nebes (Šang‐ti 上帝 Shàngdì, „Nejvyšší  pán“, též „Pán z Výšin“ nebo „Vznešený na výšinách“) do lidského média. Nejstarší žijící člen  rodu jim během hodování obřadným jazykem podával zprávu o potomstvu a jeho ctnostném  způsobu života. Odpověď nebešťanů přišla prostřednictvím věštby; za dodržení tradičních  zvyků a ritů se od nich očekávalo požehnání a pomoc.    Původ dynastie Čou  Počátky dynastie Čou jsou skryty v mýtech a nelze je archeologicky doložit. Předek  panovnického rodu Ťi 姬 Jī byl podle svého jména Chou‐ťi 後稷 Hòu Jì („kníže Proso“)  považován za tvůrce civilizace, dokonce za boha zemědělství. Jeho literárním pomníkem je  raný hymnus v „Knize písní“, který s obměnami vešel do dějepisné literatury. V něm je  použito schéma hrdinského básnictví, známé z mnoha jiných kultur: Kníže Proso, jenž byl  počat při magickém setkání ženy s Tiem 帝 Dì, nejvyšším božstvem dynastie Šang, přišel na  svět, aniž rodička cítila bolesti. Přesto ho matka považovala za nepožehnaného, dala mu  výmluvné jméno Čchi 棄 Qì („Zavržený“) a třikrát ho odložila. Chlapce se však pokaždé ujala  zvířata, živila ho a chránila, až se naučil žít samostatně – mýtil divočinu, vynalezl zemědělství  a nezapomínal přinášet oběti z plodů své práce.  O mnoho generací později stanul v čele Čouů jistý Ku‐kung Tan‐fu 古公亶父 Gǔgōng Dǎnfù, 古公亶甫 Gǔgōng Dǎnfǔ, známý pod posmrtným jménem Tchaj‐wang 周太王 Zhōu Tài Wáng („Veliký král“). Podle pověstí Tchaj‐wang pod tlakem znepřátelených  „barbarů“ (Sün‐jü 獯鬻 Xūnyù, Žung 戎 Róng, Ti 狄 Dí) odvedl lid Čou k úpatí hory Čchi‐šan  岐山 Qí Shān (jihovýchodně od dnešního města Si‐an v provincii Šen‐si). V údolí řeky Wej 渭 河 Wèi Hé na „rovině Čou“ (Čou‐jüan 周原 Zhōuyuán) založil město Čou, podle něhož  dostala dynastie jméno. Pozůstatky města Čou‐jüan (周原遺址 Zhōuyuán yízhǐ) s palácem na  plošině z dusané hlíny o rozloze asi 1500 m² odkryli čínští archeologové v polovině 70. let 20.  století. Zároveň byl objeven archiv 17 000 věštebných kostí, z nichž kolem 190 mělo nápisy s  cennými doklady o šangsko‐čouských politických kontaktech.  15    Z geografického hlediska je dynastie Čou nejzápadnější ze tří čínských dynastií (Sia, Šang,  Čou), neboť Er‐li‐tchou, pravděpodobně reprezentující kulturu Sia, leží na středním toku  Žluté řeky a na řece Luo, a kultura Šang měla své centrum ještě dále na východ. Ale odkud  pocházel lid Čou, než ho Tchaj‐wang přivedl na rovinu Čou? Podle tradice byl jeho domovem  Pin 豳 Bīn, který bývá většinou identifikován s místem ležícím 75 km severně od města Čchi‐ šan. Pak bychom mohli hledat původ rodu Čou v dnešní provincii Šen‐si, obvykle se také  uvádí, že přišel ze západu a byl možná částečně „barbarského“ původu. Názor, že panovnický  rod Čou měl turkické kořeny, přesvědčivě zastával kromě jiných vlivný sinolog Wolfram  Eberhard (1909–1989).   Po městě založeném Tchaj‐wangem vznikala brzy další. Již jeho druhý nástupce Wen‐ wang se přestěhoval poněkud dále na východ do nového města Feng 豐 Fēng na řece Feng  灃河 Fēng Hé v provincii Šen‐si, západně od dnešního Si‐anu. Další král Wu‐wang znovu  hlavní město přeložil a na druhém břehu řeky Feng vybudoval město Chao 鎬 Hào, z něhož  poté dobyl dynastii Šang. Chao pak zůstalo centrem dynastie Čou za vlády dvanácti králů až  do roku 771 př. n. l. Avšak i „Sídlo na řece Luo“ (Luo‐i 雒邑 Luòyì) u dnešního Luo‐jangu 洛陽  Luòyáng na východě Čouské říše, které se stalo hlavním městem roku 771 př. n. l., pocházelo  už z doby bezprostředně po vzniku dynastie Čou (z konce 11. století př. n. l.), kdy bylo  vybudováno jako druhé hlavní město. Mělo zprvu doplňovat starší osady v Šen‐si a upevnit  vládu nad bývalými územími dynastie Šang na východě.   To se brzy ukázalo jako nezbytné, neboť dynastie Čou již v prvních letech musela v této  oblasti čelit povstání. Podle písemných pramenů byli po jeho porážce obyvatelé bývalé  dynastie Šang usídleny v místě zvaném Čcheng‐čou 成周 Chéng Zhōu („Vítězné Čou“) – to  leželo nedaleko pozdějšího Luo‐i. Nic bližšího však nelze vzhledem k nedostatku  archeologických nálezů v Luo‐jangu doložit. Mnoho totiž zůstalo skryto pod moderní i starší  zástavbou, protože klimaticky příznivá a z hlediska dopravy výhodně položená oblast u řeky  Luo byla později často volena za území hlavního města. Feng a Chao, dávná hlavní města  dynastie Čou, zničená už za vlády Prvního císaře Čchin Š’‐chuanga, jsou archeologicky  prozkoumána ještě méně. A už vůbec nebyly v této oblasti, později historicky významné,  objeveny základy paláců nebo úředních budov, které by bylo možno dát do souvislosti s  královskou rodinou Čou.  16    Podle dochovaných textů existovala již záhy „ideologie hlavního města“. V Šang šu  například „Čouský vévoda“ (Čou‐kung 周公 Zhōu Gōng), mladší bratr krále Wu‐wanga,  prohlašuje, že panovník sídla v Luo‐i je protějškem Nejvyššího boha nebes a dárcem míru pro  všechny. I nejstarší čínská lyrika se zmiňuje o stavbě měst – jeden z hymnů připomíná, jak  Tchaj‐wang stavěl hlavní město na „rovině Čou“, v jiném se zase mluví o založení města Feng  za krále Wen‐wanga a města Chao za krále Wu‐wanga. Oba hymny popisují založení města  jako událost, která je plánována z hlediska strategického a hospodářského, oba vidí v  hlavním městě symbol autority a vlády a oba poukazují na náboženskou stránku věci – hlavní  město mohlo být zřízeno pouze po poradě s orákulem a měl v něm stát nejen chrám předků  panovnické rodiny, nýbrž i oltář, před nímž by se shromažďovalo vojsko před válečným  tažením.  Zvlášť velkou pozornost věnovala raná literatura městu Luo‐i. Toto město je ve spise  „Čouské obřady“ (Čou li 周禮 Zhōu lǐ) v kapitole „Kchao‐kung‐ťi“ 考工記 Kǎogōng jì  (Řemeslníkovy záznamy), týkající se mimo jiné architektury, popisováno jako královské  město par excellence. Tento popis je zároveň interpretován jako návod na založení hlavního  města. První krok podle textu spočívá v přípravě terénu, na němž se má stavět. Je třeba brát  ohled na vodní tok a nerovnost povrchu. Pak se určí střed města, načež je pozemek obehnán  čtvercovou zdí, přerušenou na každé straně třemi branami v pravidelných odstupech. Teprve  potom se může začít s výstavbou. Město má být protkáno sítí paralelních přímých ulic  směřujících do centra, k paláci a konečně mají být v blízkosti palácového centra rozmístěny  některé důležité budovy a zařízení: chrám předků na východě, oltáře země a plodů na  západě, audienční hala na jihu, tržiště na severu.    Doba Západní Čou  Jméno Čou nacházíme opakovaně na věštebných kostech ze sklonku dynastie Šang – to je  důkaz, že už tehdy, před založením vlastní dynastie stát Čou měl určité postavení. Jinými  slovy představoval typický fang (周方 Zhōu fāng), tedy jedno z území tvořícími šangský stát a  jeho nejbližší okolí. Takových území známe z nápisů na věštebných kostech jmény kolem  150. K nim patřilo i území kolem šangského hlavního města (商方 Shāng fāng). U některých  fangů je vztah k Šangům označován jako „přátelský“, u jiných jako „nepřátelský“, u řady  z nich se měnil z nepřátelství ve spojenectví.  17    I když z věštebných kostí lze vzhledem k jejich známým nedostatkům sotva zjistit nějaké  podrobnosti, přece je snad možno souhrnně říci, že stát Čou se jeví zprvu jako nepřítel  dynastie Šang, pak jako spojenec pod její nadvládou, až nakonec veškeré zmínky o něm z  věštebných kostí z doby Šang mizí. Ostatně existují i důkazy, že lid Čou v době před porážkou  dynastie Šang obětoval duchům zemřelých králů z rodu Šang.  Tři osobnosti, které se chopily moci po dynastii Šang a upevnily vládu dynastie Čou, totiž  Wen‐wang, Wu‐wang a Čou‐kung, byly po celé dějiny čínského císařství vždy prezentovány  jako prototypy a vzory. Wen‐wang, „civilní král“, získal velký vliv silou svého charismatu a  svých ctností a založil dynastii Čou. Jeho synovi Wu‐wangovi, „králi‐válečníkovi“, se připisuje  vojenská porážka dynastie Šang. Třetí z těchto osobností, Wu‐wangův bratr Čou‐kung  („Čouský vévoda“), nastoupil jako regent místo Wu‐wangova syna a nástupce poté, co král‐ válečník brzy po svém dobyvatelském tažení zemřel (kolem roku 1042 př. n. l.). Za regentství  Čouského vévody se zřejmě vláda dynastie Čou nad dobytým územím upevnila.  O etapách porážky dynastie Šang a dalších vojenských událostech v době dynastie  Západní Čou hojně vyprávějí písemné prameny (Š’ ťi a „Bambusové letopisy“), i když je  zjevné, že úspěch vítězů z propagandistických důvodů značně zveličují. Boje mezi vojsky Čou  a Šang proslavila bitva u Mu‐jie (牧野之戰 Mùyě zhī zhàn), svedená kolem roku 1046 př. n. l.  nedaleko posledního hlavního města dynastie Šang, která znamenala konečné vítězství  dynastie Čou a jejích spojenců, „mužů ze západních území“. Dějepisecká tradice sice nejspíš  nadsazuje, když tvrdí, že na straně Šang bojovalo 700 tisíc pěších vojáků (podle dnešních  odhadů jich byla zhruba desetina tohoto množství), které král Wu‐wang porazil s pouhými  300 válečnými vozy, 45 tisíci prostých vojáků a 3 tisíci elitních válečníků, nicméně o události  samotné, doložené dobovým bronzovým nápisem, těžko můžeme pochybovat.  Tuto bitvu máme v čínských pramenech přesně datovanou: „21. až 27. dne druhého  měsíce“ (problém je pouze v tom, že nevíme přesně rok – uvádí se 11. nebo 13. rok Wu‐ wangovy vlády, a nevíme kdy Wu‐wangova vláda podle západního kalendáře přesně začala).  Podle posledních obecně nyní přijímaných výzkumů počátek bitvy odpovídá 20. lednu roku  1046 př. n. l.  Vzpomínku na bitvu u Mu‐jie uchovává kromě toho i nejstarší čínská lyrika a próza. Spis  Šang šu obsahuje pod názvem „Přísaha u Mu“ (Mu š’ 牧誓 Mù shì) údajný projev krále Wu‐ 18    wanga před posledním útokem na vojsko Šang. Přestože byl tento krátký proslov zapsán  teprve mnohem později, uvádí nejdůležitější důvody opravňující panovníky Čou k boji. Král  Wu‐wang v něm obviňuje vládce dynastie Šang, že vzhledem ke svému mravně, nábožensky i  společensky zavrženíhodnému chování a neúctě k vlastním příbuzným již nejsou hodni  panovat, a ujišťuje, že netáhne proti Šang svévolně či pro osobní výhody, nýbrž že vykonává  vůli Nebes. Tato řeč je ovšem i válečným projevem určeným vlastním vojákům, které pod  pohrůžkou trestu smrti vybízí k neústupnému boji; zároveň je vyzývá, aby pokud možno  šetřili životy protivníků a brali zajatce, kteří by vítězné dynastii Čou mohli sloužit. Podle  dějepisecké tradice musel králův projev k vojsku i další agitační prostředky zapůsobit i na  druhé straně. Š’ ťi (Historikovy zápisky) totiž zaznamenávají, že vojákům dynastie Šang v  bitvě u Mu‐jie chyběla bojovnost a že se dokonce obraceli proti vlastním vládcům.  Wu‐wangův projev zachycuje 4. kapitola Š’ ťi:  Od dávných dob se říká: „Slepice nekokrhá! Když zakokrhá ráno slepice, znamená  to, že nastává zkáza domu!“ Král Čou 紂王 Zhòu Wáng [= poslední šangský král]  naslouchá výhradně slovům žen, přestal vykonávat obřady k uctění předků,  zapomněl na ně, bezhlavě zahodil svůj rod i svůj stát, neřídí se podle rad svých  královských rodičů a mladších bratří, váží si jedině zločinců uprchlých ze všech  konců země, těm důvěřuje, ty pověřuje důležitými úkoly, nechává je, aby krutě  sužovali lid sta příjmení, a v Šang šíří zločiny a ohavnosti! Já, Fa [= osobní jméno  Wu‐wanga], dnes nedělám nic jiného, než že hodlám poslušně vykonat trest  Nebes. Během dnešního boje se nebudete rozbíhat, po každých šesti sedmi krocích  se zastavíte a znovu se sešikujete. Mužové, bojujte udatně! Pamatujte, po každých  čtyřech, pěti, šesti či sedmi výpadech se zastavíte a znovu sešikujete! Udatně  bojujte, mužové! Buďte stateční, bojujte lítě jako tygři a medvědi, jako levharti a  jako bezrozí draci. Ty, kdo by se nám na předměstí šangské metropole chtěli vzdát,  nezabíjejte, aby mohli pracovat na naší západní zemi. Mužové, bojujte udatně!  Kdo nebude udatně bojovat, ten bude potrestán na těle!  V projevu krále Wu‐wanga nalézáme styčné body s jinou řečí, kterou „Kniha  písní“ vkládá do úst jeho otci – král Wen‐wang v ní varuje vládce dynastie Šang, že poté, co  svými násilnostmi, opilstvím a odklonem od ctností předků přišli o nebeský mandát, vždy  19    vázaný na podmínky a udělovaný na dobu omezenou, hrozí jim brzká zkáza, podobná té,  kterou jejich otcové kdysi přivodili dynastii Sia.   Po bitvě u Mu‐jie následovaly další boje se spojenci dynastie straně Šang a během  několika měsíců prý mnohé státy podlehly nebo kapitulovaly – i když jejich počet (text udává  99 poražených a 652 dobrovolně se podrobivších) je fantasticky vysoký.  Podle textových pramenů se lze domnívat, že vládcové Čou postupovali v boji proti  dynastii Šang obezřele a diferencovaně. Kromě již zmíněného napomínání vlastních  bojovníků, aby protivníky místo zabíjení raději brali do zajetí, nacházíme i náznaky, že  verbování vojáků nepřátelské strany probíhalo úspěšně a že se s podrobeným obyvatelstvem  zacházelo mírně. Existují důkazy, podle nichž Čou najala z poraženého vojska Šang osm  jednotek, které byly umístěny ve východním hlavním městě jako stálé vojsko, aby držely v  šachu především Východní I (東夷 Dōng Yí, „Východní barbaři“) a Chuaj I (淮夷 Huái Yí,  „Barbaři od řeky Chuaj“), přičemž na západě říše stálo dalších šest jednotek. Podle týchž  pramenů zacházel vítěz diferencovaně i s panovnickým rodem Šang. Na jedné straně prý král  Wu‐wang připustil hanobení mrtvol posledního vládce Šang a obou jeho oblíbených  manželek, na druhé straně jednoho ze synů tohoto panovníka obdaroval lénem a pověřil ho,  aby pokračoval v obětování předkům rodu Šang, tedy aby nadále pěstoval politickou kulturu  předchozích vládců. Poté se vojska Čou vrátila na západ a jen dva či tři princové byli  ponecháni na východě k zajištění dobytého území.  Již tři roky po vítězství nad dynastií Šang král Wu‐wang zemřel (asi 1043 př. n. l.) a jeho  smrt zřejmě vyvolala krizi. Silným mužem tohoto období se stal Wu‐wangův mladší bratr,  Čouský vévoda (Čou‐kung), který vládl jako regent místo svého údajně nebo skutečně  nezletilého synovce, krále Čcheng‐wanga (周成王 Zhōu Chéng Wáng, vládl asi 1042–1006 př.  n. l.), a přitom upevnil vládu dynastie Čou. Nejdůležitější bylo, že potlačil povstání, v němž se  proti němu, králi Čcheng‐wangovi a dalšímu členovi panovnického rodu Čou spojil Wu‐keng  (武庚 Wǔ Gēng), syn posledního šangského krále, jehož král Wu‐wang ušetřil, se strýci krále  Čcheng‐wanga, kteří byli ponecháni na východě („povstání tří strážců“, 三監之亂 sān jiàn zhī luàn). Po dvouletém boji proti rebelům byla nakonec dynastie Šang a další kmeny východu  zcela podrobeny dynastii Čou. Skutečným dovršitelem vítězství dynastie Čou se tak stal až  Čou‐kung.  20    Čou‐kung je považován za jednoho z největších státníků čínských dějin, který nejenže  pacifikoval zemi, ale položil i základy čouské říše pro příštích osm století. Dokonce mu bylo  připisováno autorství jedné z konfuciánských klasických knih, „Čouské obřady“ (Čou li 周禮  Zhōu Lǐ). V říjnu 2004 byl zahájen průzkum jeho údajné hrobky u Čchi‐šanu. Archeologové  objevili 19 velkých hrobů a 13 pohřebních jam. Mezi nápisy na nalezených želvích krunýřích  byly nalezeny i několikrát znaky Čou‐kung.  Aby bylo možno takto zvětšené území udržet pod kontrolou, začal Čouský vévoda  východ kolonizovat, členové královské rodiny se stali pány strategicky důležitých míst podél  obou hlavních os severní Číny (jednu tvořila Žlutá řeka, druhou pohoří Tchaj‐chang 太行山  Tàiháng Shān), kdežto Čouský vévoda zaujal pozici ve významném Čcheng‐čou nedalelo  dnešního Luo‐jangu (druhé hlavní město čouské říše) a je považován za praotce státu Lu, z  něhož později vzešel Konfucius. I z četných dalších oblastí se později, v obdobích Čchun‐ čchiou a Čan‐kuo, vyvinuly fakticky nezávislé státy.   Na druhé straně se zdá, že po konečném vojenském vítězství dynastie Čou nastalo  období téměř nebo úplně bez válek, takže se vláda rodu Čou nad severní Čínou – od Kan‐su  甘肅 Gānsù na západě přes části provincií Šen‐si, Šan‐si, Che‐nan 河南 Hénán, Che‐pej 河北  Héběi a Ťiang‐su 江蘇 Jiāngsū – mohla upevňovat. Teprve na konci vlády krále Kchang‐ wanga (周康王 Zhōu Kāng Wáng, vládl asi 1005/1003–978 př. n. l.) rozšířila dynastie svůj vliv  na sever a jeho nástupce král Čao‐wang (周昭王 Zhōu Zhāo Wáng, vládl asi 977/975–957 př.  n. l.) se pokusil expandovat na jih. Ale tato jižní expanze skončila katastrofou, z níž se  dynastie Čou už nikdy pořádně nevzpamatovala – sám král přišel při útoku na jižní stát Čchu  楚國 Chǔ Guó o život, když se jeho člun na řece Chan 漢江 Hàn Jiāng potopil, a jeho vojsko  bylo silně oslabeno.  Éra dalšího panovníka (král Mu‐wang 周穆王 Zhōu Mù Wáng, vládl asi 956–918 př. n. l.)  se vedle četných vojenských neúspěchů na východě i na západě vyznačuje také prvními  provokacemi ze strany lenních pánů, jejichž osobní vazba na krále a společnou vlast nebyla  nyní, po sto letech vlády rodu Čou, přirozeně tak silná jako u jejich předků na počátku  dynastie. Na druhé straně se zdá, že pod vlivem vojenských porážek za králů Čao‐wanga a  Mu‐wanga došlo k reformě armády, což v podstatě vedlo mimo jiné i k byrokratizaci říše.  21    Zatímco první králové rodu Čou vládli díky svému charismatu, nyní královská moc byla  vykonávána i omezována prostřednictvím byrokracie.  Politický vývoj následujících šesti desetiletí prakticky neznáme – byla to léta krize. Š’ ťi  považují období krále I‐wanga (周懿王 Zhōu Yì Wáng, vládl asi 899/897–873 př. n. l.) za  období úpadku, kdy lidé skládali kritické písně. „Bambusové letopisy“ píší o útocích barbarů  na hlavní město a zmiňují se o násilném odstranění krále nebo jeho vypuzení do exilu. Král I‐ wang (周夷王 Zhōu Yí Wáng, vládl asi 865‐858 př. n. l.) zase nedokázal pouhou autoritou  svého slova urovnat spor o nástupnictví ve státě Čchi 齊國 Qí Guó a musel zasáhnout  vojensky.   Za krále Li‐wanga (周厲王 Zhōu Lì Wáng, vládl asi 857/853–842 př. n. l., zemřel 828 př.  n. l.) zaútočila několikrát vojska jižních barbarů I na rovinu řeky Luo, později napadli i západní  barbaři údolí řeky Wej. Nadto byl sám král v důsledku nejasných vnitřních rozbrojů, k nimž  došlo na čouském dvoře, poslán do exilu na řece Fen 汾河 Fén Hé (provincie Šan‐si), kde  strávil posledních 14 let života, zatímco místo něj vládli buď společně vévodové Šao‐kung 召 公 Shào Gōng a Čou‐kung 周公 Zhōu Gōng, nebo jistý hrabě Kung‐po 共伯 Gòng Bó  (osobním jménem Che 和 Hé) sám. Tuto druhou variantu, zachycenou v „Bambusových  análech“, téměř s jistotou potvrzuje i jeden bronzový nápis. Období interregna let 842/841– 828 př. n. l. je z pramenů známější jako Kung‐che (共和 Gòng Hé, doslova: „společná  harmonie“). Začátek tohoto mezivládí, rok 841 př. n. l., je považován za první spolehlivé  datum čínských dějin.  Následující panovník, král Süan‐wang (周宣王 Zhōu Xuān Wáng, vládl 827/825–782 př.  n. l.), byl odhodlán obnovit politiku i vojenství. Provedl několik úspěšných protiútoků na  západní barbary, vojensky znovu ovládl jižní barbary Chuaj I a shromáždil šlechtu své říše ve  východním hlavním městě. Přesto se potýkal s vnitropolitickými problémy – i on nakonec  zjistil, že ani osobní charisma, ani hrozba vojenským útokem nestačí k urovnávání sporů o  nástupnictví v lenních státech (např. v Lu), jejichž vládcové si počínali nezávisle.  V době jeho nástupce krále Jou‐wanga (周幽王 Zhōu Yōu Wáng, 795–771, vládl 781–771  př. n. l.) staré problémy vyvrcholily a přibyly nové. Už v druhém roce jeho panování vyschly v  důsledku zemětřesení řeky Ťing 涇河 Jīng Hé či 涇水 Jīng Shuǐ, Wej 渭河 Wèi Hé a Luo 洛河  Luò Hé, hlavní přítoky Žluté řeky, což bylo vykládáno jako předzvěst zániku dynastie.  22    Panovníkova nejzávažnější politická chyba spočívala však v tom, že byl silně závislý na  konkubíně jménem Pao S’ 褒姒 Bāo Sì, takže kvůli ní došlo k roztržce nejen mezi ním a jeho  hlavní manželkou, ale i ke sporu s právoplatným nástupcem trůnu. Poté, co vyhnal královnu  a korunního prince, učinil novou královnou právě Pao S’. Mimochodem prameny ji považují  za nejkrásnější ženu čínského starověku; jejich láska patří k nejznámějším love stories  starověkých čínských dějin.  Vyhnáním původní královny si Jou‐wang znepřátelil svého mocného tchána, který se  spojil se západními „Psími barbary“ (Čchüan Žung 犬戎 Quǎn Róng) k útoku na hlavní město,  při němž byl král Jou‐wang zabit. Královskému rodu se podařilo stáhnout se do východního  hlavního města jen díky ochraně mocných států Ťin 晉國 Jìn Guó a Čchin 秦國 Qín Guó.  Právě ty znovu dopomohly původnímu následníkovi k jeho právu a král Pching‐wang (周平王  Zhōu Píng Wáng, vládl 770–720 př. n. l.) se stal prvním králem dynastie Východní Čou.