1
KAPITOLY Z DĚJIN ČÍNSKÉHO STAROVĚKU (do začátku 3. století n. l.)
8. První sjednocená říše Čchin (221–206/202 př. n. l.). První císař, jeho reformy a stavební
podniky. První dálkové „rychlostní“ silnice
Obecný úvod
V roce 246 př. n. l., kdy na čchinský královský trůn nastoupil Jing Čeng 嬴政 Yíng Zhèng (259–
210 př. n. l., vládl 246–210 př. n. l.), zabíralo území státu Čchin již značně rozsáhlou plochu
Číny. Připojení bohatých zemědělských oblastí s rozvinutou řemeslnou výrobou, jež
království Čchin získalo po dobytí států Chan, Wej, Čao a Čchu a ovládnutím
„barbarských“ států Šu a Pa na jihozápadě (dnešní S’-čchuan), posílilo ekonomickou a
politickou moc čchinského státu. Sjednocovací proces trvající několik staletí byl poté
dokončen během několika málo let (mezi roky 230 a 221 př. n. l.).
Poté, co stát Čchin sjednotil převážnou většinu Číny (v jihovýchodní Číně zůstával
nezávislý stát Jüe), král Jing Čeng přijal nový titul chuang-ti (皇帝 huángdì), svrchovaný
vládce – Čchin Š’-chuang-ti 秦始皇帝 Qín shǐ huángdì (doslova „Počáteční svrchovaný vládce
dynastie Čchin“). První císař provedl řadu důležitých reforem, směřujících k likvidaci následků
dlouhé politické a ekonomické rozdrobenosti. Zrušil zcela lenní systém a rozšířil správní
systém komandérií a okresů s úředníky jmenovanými ústřední vládou a vysílanými po celé
Číně. Čchin Š’-chuang-tiho říše se stala tradičním územím Číny, rozděleným na 36 komandérií
(ťün 郡 jùn). V pozdějších obdobích Čína vlastnila i jiná území, avšak země čchinského
císařství byly vždy považovány za nedílnou součást vlastní Číny. Od dynastie Čchin je také
odvozeno jméno Číny ve většině jazyků.
Aby mohl kontrolovat tak rozsáhlé území, čchinský císař nechal pro pohyb svých vojsk
postavit síť silničních komunikací. Nejdelší přímý úsek spojoval hlavní město Sien-jang 咸陽
Xiányáng s komandérií Ťiou-jüan 九原郡 Jiǔyuán jùn (v dnešním Vnitřním Mongolsku,
původně na území Siungnuů) a měřil kolem 1 400 kilometrů. Několik set tisíc dělníků bylo
povoláno na spojení existujících obranných valů podél severních hranic. Výsledkem byl
2
soubor opevněných hradeb, posádkových stanic a signálních věží, táhnoucí se od
Pochajského zálivu západně přes pastviny dnešního Vnitřního Mongolska, úrodným údolím
Žluté řeky až po okraj Tibetu. Na této linii, známé jako Dlouhá zeď či Velká čínská zeď (Wan-li
čchang-čcheng 萬里長城 Wànlĭ Chángchéng, „Zeď dlouhá deset tisíc mil“), se po staletí
střetávali kočovníci Velké stepi s usedlými zemědělci sprašové oblasti.
Pro posílení ústřední správy bylo důležité sjednocení měny. Byla vytvořena jednotná
soustava zlatých a bronzových mincí, ostatní materiály jako perly, drahé kameny, mušle kauri
apod. byly vyřazeny z používání jako platidlo. K hospodářskému rozvoji přispělo i sjednocení
měr a vah. Dílem schopného kancléře Li S’a bylo sjednocení a zjednodušení písma a
kodifikace zákonů.
Celá čchinská Čína však pocítila břemeno oněch jedenácti-dvanácti let změn. Miliony
mužů byly nuceny k mamutím stavebním podnikům, mnoho z nich přitom zemřelo. Bohatí a
vlivní lidé byli přinuceni přestěhovat se do hlavního města. Soukromé zbraně byly
konfiskovány. Stovky intelektuálů byly masakrovány, když se odvážili kritizovat politiku
císaře. Knihy zabývající se jinými tématy než právem, zahradnictvím a bylinným lékařstvím
byly staženy z oběhu, neboť císař považoval takové znalosti za nebezpečné a vyvolávající
nepokoje. Takovéto činy získaly Š’-chuang-timu pověst arcityrana čínských dějin.
Čchin Š’-chuang-ti se obával smrti a dělal vše možné proto, aby dosáhl nesmrtelnosti.
Byla usmiřována božstva a vysíláni vyslanci, aby hledali elixír života. Statisíce dělníků
budovaly jeho mauzoleum nedaleko hlavního města. Nakonec zemřel uprostřed inspekční
cesty po říši roku 210 př. n. l. Archeologické výzkumy od roku 1974 odkryly obrovskou
terakotovou armádu v životní velikosti, mauzoleum dosud čeká na odhalení svého tajemství.
Opatření po založení císařské dynastie Čchin
Brzy po sjednocení říše bylo k upevnění dosaženého stavu učiněno několik opatření, která se
zčásti stala charakteristickými rysy čínského císařství a zasluhují proto zvláštní pozornost.
Patří k nim předně stanovení titulu pro sjednotitele říše. Král Čeng, panovník státu Čchin, si
byl vědom toho, že krále šesti soupeřících států po zásluze potrestal s pomocí svých
zbožštělých předků, avšak dělal si starost, jak o něm jednou bude soudit historie, proto trval
na změně svého titulu. Ale když mu jeho úřednictvo navrhlo, aby se analogicky k Nebeskému
3
Nejvyššímu (Tchien-chuang 天皇 Tiānhuáng) a k Pozemskému Nejvyššímu (Ti-chuang 帝皇
Dìhuáng) nechal titulovat jako Největší Nejvyšší (Tchaj-chuang 太皇 Tàihuáng), odmítl král
označení Největší. Naproti tomu trval na specifikaci Vznešený (ti), která byla podle jeho
mínění používána už „na vrcholu starověku“ – skutečně už byla jednou krátce zavedena v
roce 288 př. n. l., když se vládcové států Čchin a Čchi prohlásili za Vznešeného (ti) Východu,
respektive Západu.
Podle Š’ ťi král Jing Čeng pak vydal edikt tohoto znění:
„Slyšel jsem, že ve vzdálené minulosti existovaly tituly, nikoli však posmrtná
jména. V bližší minulosti byly tituly, avšak po smrti se udělovalo vládci posmrtné
jméno v souladu s jeho jednáním.
Takový stav znamená, že synové kritizují otce a poddaní vládce. To je velmi
nevhodné a já to nepřipustím. Ruším proto starý systém posmrtných jmen.
Jsem Prvním svrchovaným císařem Čchinů (Čchin Š’ chuang-ti) a vládcové
následujících pokolení se budou označovat čísly druhý, třetí až do tisící a
desetitisící generace, a na věky se budou řídit touto zásadou.“
Nový titul měl tedy znít Nejvyšší Vznešený (chuang-ti) a skutečně zůstal jako
pojmenování čínského císaře zachován po více než dva tisíce let. Neudrželo se naproti tomu
další rozhodnutí sjednotitele říše. Aby se zabránilo tomu, že budoucnost bude císaře soudit
prostřednictvím posmrtně udělovaných hodnotících jmen, měli být budoucí vládci odlišováni
pouze řadovými číslovkami. On sám měl tedy být Prvním císařem, jeho nástupce císařem
druhé generace, jeho dědic císařem třetí generace atd. Tato tradice však zůstala zachována
pouze u Prvního císaře (Čchin Š’ chuang-ti) a jeho syna, Druhého císaře (Čchin Er-š’ 秦二世
Qín Èrshì, Er-š’ chuang-ti 二世皇帝 Èr shì huángdì, 230–207 př. n. l., vládl 210–207 př. n. l.).
Snad největší dosah ze všech rozhodnutí Prvního císaře se přisuzuje zrušení lenního
systému; provázely jej rovněž nejintenzivnější diskuse. Zatímco většina úředníků byla
přesvědčena, že dobyté státy bez králů mají být předány do rukou císařských princů, protože
jedině tak lze zajistit vládu nad vzdálenými územími, připojil se císař k ojedinělému názoru
svého ministra Li S’a. Ten namítal, že by dědiční držitelé lén během času ztratili vazbu na
vládce a příbuzenské vztahy přerušili.
4
Císař Š’-chuang nato učinil kroky vedoucí k centralizaci v oblasti politiky, kultury,
hospodářství a infrastruktury, které vycházely z reforem vévody Siao-kunga a Šang Janga.
Historik S’-ma Čchien je vypočítává a téměř vyvolává dojem, že šlo o jednoduchou záležitost.
První císař dal říši rozčlenit na 36 správních celků (komandérií, ťün) vedených kariérními
úředníky. Tyto celky se dále dělily na další jednotky, z nichž nejnižší se skládaly z pouhých
pěti rodin. Dále bylo provedeno všeobecné odzbrojení, zavedeny jednotné míry a váhy,
stanovena jednotná šířka náprav u vozů, standardizovány znaky písma. Na místě starších
valů podél severní a severovýchodní hranice byla zbudována mohutná Velká zeď.
Ve skutečnosti asi nebylo možno některá opatření Prvního císaře realizovat tak snadno a
důsledně, jak S’-ma Čchien popisuje, např. standardizaci písma. Rozsáhlý paleografický
materiál objevený v posledních desetiletích naopak dokládá, že v době asi od roku 500 př. n.
l. do vzniku dynastie Čchin vedle sebe existovaly různé formy písma, dokonce týž pisatel
používal různé typy znaků, takže se zdá nepravděpodobné, že by tehdy vůbec vyvstala
myšlenka sjednocení ortografie. Paleografické nálezy dokazují, že ještě po sjednocení říše
trvalo několik století, než se jednotný způsob psaní znaků prosadil, k čemuž mohlo dojít spíše
v důsledku kulturněpolitických opatření za dynastie Chan (zavedení zkouškového systému a
vznik „kamenných klasických knih“, tj. do kamene vyrytých kanonických spisů), než
uskutečněním císařova diktátu.
Postavení císaře
Císař měl v přísném hierarchickém uspořádání společnosti i administrativy zcela výjimečné
postavení, jež vycházelo ze specifického státoprávního učení o Synu nebes a které uznávali
(byť v rozdílné podobě) legisté, stejně jako konfuciánci. Bylo odvozeno z velmi starých
představ o vládci jako o bohu na zemi, jejichž počátky sahají nejméně do druhé poloviny 2.
tisíciletí př. n. l., kdy byly vyjádřeny na stěnách šangských rituálních bronzových nádob a též
zaznamenány v Knize dokumentů (Šang-šu):
„Nebesa milují panovníky Sia [název Podnebesí a jeho obyvatel za vlády
dynastie Sia i později] a ochraňují je a ti zase musí být poslušní Nebes. (…) Být
vládcem znamená zaujmout postavení vůdce v ctnosti. Prostý lid pak takového
vladaře napodobuje po všem světě.“
5
Nebesa (Tchien) byla chápána jako zosobnění všech pozemských i mimozemských sil a
celého osudu světa a vesmíru, jako zdroj veškeré moci. Nebesa propůjčovala císaři, Synu
nebes (tchien-c’ 天子 tiānzi), prostřednictvím nebeského mandátu (tchien-ming 天命
tiānmìng) vládu v Podnebesí (tchien-sia 天下 tiānxià), nad lidmi i nad přírodou. Syn nebes
pak jako jediný mohl s Nebesy komunikovat. Obsah a výklad nebeských sdělení byl
zprostředkováván císařskými věštci a byl přísně střežen jako nejvyšší státní tajemství. Vhodný
výběr nebeských sdělení byl základem císařských ediktů. Mohlo se však stát, že císař při
správě Podnebesí neplnil náležitě vůli Nebes, a ztrácel tak ctnost danou mu nebeským
pověřením. Tehdy začalo docházet k zemětřesením, záplavám, pádům meteoritů, povstáním
nebo jiným neblahým úkazům (v případě potřeby je bylo možno připravit anebo zcela
podružné jevy vhodně vyložit). Bylo to znamení, že Nebesa nejsou s panovníkovými činy
spokojena a že mu nebeský mandát bude zřejmě brzy odňat (ke-ming 革命 gémìng). Pokud
se pak stalo, že došlo k úspěšnému převratu a na trůn nastoupil nový panovník, byla tato
událost dodatečně vyložena jako změna vůle Nebes, jako zásah vyšší moci.
Idea o Synu nebes pomáhala zejména v dobách politických zmatků a nástupu nových
vládců zajišťovat legitimitu nástupnictví a uchovávat soudržnost společnosti a státu. Navenek
zase umožňovala expanzi, která byla vždycky obvyklým projevem každého většího a
mocnějšího státního organismu. Syn nebes byl, jak víme, nejen vládcem Číny, ale také všeho
pod Nebesy, tedy celého světa. Čína tvořila zvláštní útvar – Říši (Zemi) středu (Čung-kuo),
zatímco ostatní státy a národy náležely mezi „barbary čtyř světových stran“. Pod
svrchovanost čínského císaře tak patřil celý svět, a pokud ji snad některý národ neuznával,
bylo to považováno za projev jeho vlastní nedokonalosti. Posvátným úkolem Syna nebes pak
bylo pomoci takovému zaslepenci jeho omyl odhalit, aby nakonec uznal podřízenost
čínskému císaři. Císař svůj úkol řešil buď přímým připojením takového etnika k říši (pokud
disponoval dostatečnou vojenskou mocí), nebo se snažil dosáhnout nátlakem a
diplomatickým jednáním slibu vazalské poslušnosti a závislosti na Říši středu.
Základní rysy vazalských povinností vykrystalizovaly právě za mocné vlády Prvního
svrchovaného císaře Čchinů (citát podle Š’ ťi):
„(…) Konečně pak První svrchovaný císař pokračoval ve slávě zděděné po šesti
generacích. Mávaje dlouhým karabáčem ovládl celý svět, pohltil obojí Čou a
zahubil údělné vládce. Došel vrcholu poct a uplatnil svůj řád ve všech šesti
6
směrech Nebes i Země. Bičem i prutem mrskal říši a jeho moc otřásala územím
mezi všemi čtyřmi moři. Na jihu obsadil území četných kmenů Jüe a vytvořil z nich
komandérie Kuej-lin a Siang. Vládcové těchto kmenů se skloněnou hlavou a s
provazem na krku svěřovali své osudy úředníkům podřízeným císaři …“
Představitelé vazalských států a kmenů nebo jejich zástupci museli především pravidelně
navštěvovat čínský císařský dvůr a tam znovu a znovu podle přísného rituálu stvrzovat své
závislé postavení. Jednoznačný význam takových „návštěv“ podtrhovalo i to, že čínský
panovník nikdy návštěvy neoplácel; ostatně Říši středu opouštěl císař pouze jako vrchní
velitel dobyvatelských výprav. Čím byla vazalská závislost tužší, tím byly císařovy požadavky
na vazaly větší: od daní, vybíraných třeba v koních, až po povinnost vysílat urozená rukojmí
ke dvoru (kde byla vychovávána v duchu čínské kultury a ideologie) a vojenskou účast na
císařových válečných taženích. Věrní a oddaní vazalové byli odměňováni a potvrzováni do
svých funkcí, vzpurní byli trestáni.
Doktrína o svrchovanosti Syna nebes nad celým světem se udržovala i v pozdějších
dobách, kdy Čína ztrácela nebo zcela pozbyla své někdejší velmocenské postavení. Její
uplatňování už pak sloužilo jenom k upevňování autority císaře uvnitř říše odkazem na to, jak
je v cizině uctíván a respektován.
Syn nebes měl opravdu moc nad vším v Podnebesí. Držel ve svých rukou nejvyšší
zákonodárnou, správní, výkonnou a soudní moc. Tato moc mu byla sice svěřena mandátem
Nebes, ale její uplatňování a prosazování museli zajišťovat lidé, obrovský administrativní
aparát. Nejblíže císaři stáli dva hlavní rádci (čcheng-siang 丞相 chéngxiàng). Zajišťovali
správné plnění císařových příkazů a podle pokynů císaře řídili nebo inspirovali činnost
jednotlivých administrativních orgánů. Ty se dělily na ústřední a místní. Ústřední
administrativní orgány tvořilo celkem sedm úřadů: finanční, vojenský, soudní, nejvyšší
prokuratura, úřad pro obřady, úřad pro císařovu ochranu a úřad císařského dvora. Tyto
ústřední úřady měly své místní správy ve všech vyšších administrativních jednotkách po celé
zemi a přispívaly k soustředění hospodářské, politické, vojenské a náboženské moci v rukou
Prvního svrchovaného císaře.
Pro zajištění skutečně nezávislého postavení panovníka měl zřejmě největší význam úřad
císařského dvora. V čele tohoto úřadu stál vysoký hodnostář (šao-fu 少府 shǎofǔ), který
7
podle S’-ma Čchiena „řídil vybírání daní z hor, moří, umělých vodních nádrží a jezer“.
Všechny tyto obrovské příjmy byly určeny na osobní výdaje císaře. Takže i ve finančních
záležitostech císař důsledně uplatnil legistický požadavek o císařském monopolu na využití
přírodního bohatství země. Císařský monopol se vztahoval na vlastnictví půdy, těžbu,
zpracování a prodej soli i železa. Kromě toho existoval přísný dohled císařského úřadu na
tvorbu cen obilí a na výrobu a skladování zbraní po celé zemi.
Správní systém
Ústřední úřady řídily síť místní správy, která pokrývala všechny větší administrativní
jednotky. „Říše byla rozdělena do třiceti šesti komandérií, do nichž byli jmenováni guvernéři,
vojenští velitelé a cenzoři (sledovali nálady lidu, odhalovali nepořádky a zpravovali o tom
císaře),“ uvádí S’-ma Čchien. Komandérie byly veliké územní celky (jejich počet se v průběhu
vlády Prvního svrchovaného císaře zvýšil na čtyřicet pět), které měly ve správním systému v
období čchinské dynastie podobné postavení jako pozdější provincie (ty byly územně ještě
větší než komandérie). Komandériím byly podřízeny menší oblasti zvané sien 縣 xiàn
(přibližně: okresy) a těm byly zase podřazeny újezdy, které se dělily do deseti vesnic. Vesnice
byla nejnižší administrativní jednotkou (ovšem již samosprávnou) a zahrnovala deset
usedlostí.
V čele centralizované místní správy byli sice civilní úředníci (guvernéři) a vojenští velitelé,
ale jim na roveň byla postavena zvláštní instituce cenzorů. Cenzoři byli odpovědni přímo
ústřední vládě. V této instituci se zřejmě skrývala jakási pojistka, aby příliš nevzrostla moc
obou úředníků, protože určitá vzájemná kontrola a obvyklá nevraživost všech tří úředníků
snižovala možnost vznikání odstředivých tendencí.
Soudržnost a stabilita byrokratického aparátu, věrnost císaři a státu byla ovšem zajištěna
naprosto zásadně. Každý úředník byl totiž zaměstnancem státu, na němž zcela závisela
existence a postup na společenském žebříčku – jak vysokého hodnostáře v sídelním městě,
tak i malého úředníčka ve vzdáleném újezdu. Úředníci dostávali od státu plat ve formě
pravidelných dávek v obilí z daňových příjmů finančního úřadu. Velikost příjmu odpovídala
postavení v přísné byrokratické hierarchii. Rozdíly byly veliké. Rychtář kdesi na venkově
obdržel padesát měrných jednotek ročně, zatímco vysoký hodnostář v hlavním městě mohl
8
počítat s příjmem i více než dva tisíce měrných jednotek. V čchinském období existovalo
celkem osmnáct stupňů hodností, které byly rozděleny do devíti skupin pod souhrnným
označením „devět úřadů, hodností“ (ťiou čching 九卿 jiǔ qīng). Vzestup na tomto žebříčku
závisel na dobré práci, stupni oddanosti vládě nebo na zvláštních zásluhách o stát.
Vyžadovala se tedy spíše přesnost a poslušnost než improvizace a samostatnost. Ale přece
jen to byl systém odvozovaný z vlastních schopností a zásluh, byl tedy spravedlivější než
předchozí systém feudální, založený na rodové předurčenosti.
Loajalitu a výkonnost byrokratického aparátu zajišťoval kromě systému odměn i dobře
propracovaný systém trestů. Ten byl zřejmě ještě účinnější, protože čchinské trestní právo
tvrdě postihovalo nejen provinilého úředníka, ale podle legistické zásady vzájemné
odpovědnosti (pao ťia 保家 bǎojiā) také osoby, které viníka do funkce doporučily. A podle
téže zásady úředník (nebo kdokoli jiný), jenž viděl zločin nebo o něm věděl, ale neoznámil jej
včas úřadům, byl potrestán stejně jako pachatel. Tresty nebyly malé. Snížení hodnosti o
jeden stupeň patřilo k nejmírnějším. Provinilý úředník mohl být ovšem také poslán jako
řadový vojín do těžké služby na severních hranicích, mohl být odsouzen k nuceným pracím
na Dlouhé zdi, anebo dokonce připraven o život některým z dvanácti způsobů popravy.
První svrchovaný císař založil a rozšířil téměř dokonalý systém byrokratické správy a
zároveň všestranně zajistil stabilitu jeho fungování. V hlavních rysech tento systém přetrval
čchinské období a stal se vedle konfuciánské doktríny trvalým základem čínského státu.
Hospodářské reformy
Další soubor císařových opatření v roce 221 př. n. l. byl především hospodářské povahy.
Zavedením jednotné měnové soustavy i jednotné soustavy měr, vah, písma a rozchodu kol
chtěl císař odstranit různá pojetí (vlastní někdejším státům Podnebesí), která bránila rozvoji
hospodářských i kulturních styků mezi jednotlivými oblastmi říše a jejich srůstání.
Zavedl vyšší měnu, kterou tvořily zlaté mince, a nižší měnu, kterou představovaly mince
měděné. Emise mincí byla výlučným právem čínského státu, nikoli jednotlivých měst
(případně států), jako tomu bylo před sjednocením. Měděné mince byly okrouhlé s
pravoúhlým otvorem uprostřed. Jejich předlohou byly mince někdejšího přímořského státu
Čchi, který se vyznačoval rozvinutým hospodářstvím a obchodem. (Tento tvar mincí se v Číně
9
udržel po více než dva tisíce let.) Zároveň První svrchovaný císař zakázal oběh jiných mincí,
jakož i různých předmincovních platidel jako jaspisu, želvích krunýřů, mušlí a stříbrných
slitků, které se do té doby hojně používaly a byly velice oblíbeny. Napříště bylo možno tyto
předměty užívat pouze jako ozdoby.
Jednotné délkové, plošné, váhové a objemové míry pro celou říši dal císař odvodit ze
soustavy vžité ve státu Čchin (kde je před více než sto lety zavedl hlavní ministr Šang Jang).
Postaral se i o jejich rychlé a spolehlivé rozšíření. Z hlavního města byly vzorové jednotky
odeslány do každé komandérie a okresu a všechny tyto ústředně cejchované míry byly
opatřeny tímto nápisem:
„Ve dvacátém šestém roce své vlády Svrchovaný císař zcela pokořil údělné
vládce říše. Přijal titul Svrchovaného císaře a uložil svým dvěma hlavním ministrům
Wej Čuangovi a Wang Kuanovi uzákonění míry délky a objemu. Vyskytnou-li se jiné
nebo pochybné míry, je třeba je přesně upravit podle této jednotné.“
Přes důrazné prosazování se jednotné čchinské míry a váhy na rozdíl od peněz
všeobecně neujaly, a nakonec znovu převládly místní tradiční měrné jednotky.
Ustanovení o jednotném rozchodu kol vozů se může jevit mezi ostatními hospodářskými
reformami císaře jako nejméně důležité, ba zanedbatelné. Takovému dojmu však může
podlehnout pouze ten, kdo nikdy nespatřil severozápadní část Číny (v čchinském období
nejdůležitější část říše). Je to oblast tvořená všudypřítomnými sprašemi. Do jejich měkkého
povrchu se hluboce vřezávala kola vozů. Zářezy se stálým používáním zpevňovaly a pro
provoz měly podobný význam jako koleje pro dnešní vlaky. Ovšem výhodné byly jen pro ty
vozy, které měly stejný rozchod kol, jako byla vzdálenost mezi vyježděnými žlábky. Pro
ostatní vozy byly žlábky obtížně překonatelnými překážkami. Na hranicích oblastí s odlišnými
rozchody kol bylo někdy nutné náklad přeložit. Unifikací rozchodu kol se proto neobyčejně
zrychlila a usnadnila přeprava lidí, zboží i přesuny armády. Zvláště když První svrchovaný
císař téměř zároveň s touto reformou začal budovat síť silnic, které se z hlavního města Sienjangu
paprskovitě rozbíhaly do všech končin říše.
Císař každého obyvatele své říše i všechny dohromady milostivě nazval černovlasí (li-min
黎民 límín, původně psáno 黧 = černý; později toto spojení znamenalo „obecný, prostý lid“)
a hodlal pečovat o jejich blaho.
10
„Císařova zásluha spočívá v tom, že přiměl lid, aby se zabýval hlavní prací, když
povzbuzoval zemědělství a vymycoval to, co je druhořadé. Černovlasí začali
bohatnout.“
Tato slova uvedená na stéle v Lang-jie 琅邪 Lángyé (centrální Šan-tung), kterou dal První
svrchovaný císař Čchinů vztyčit v roce 219 př. n. l., vystihují podstatu jeho hospodářské
politiky. Vcelku se nelišila od stavu, který zavedl ve státu Čchin reformátor Šang Jang již v
polovině 4. století př. n. l. Zemědělství bylo nadále považováno za hlavní a preferované
zaměstnání a nejdůležitější zdroj bohatství, zatímco na obchod a řemesla se pohlíželo jako na
vedlejší zaměstnání.
Na jiných stélách, v ediktech nebo na stěnách ústředně cejchovaných měr První
svrchovaný císař Čchinů nazýval sám sebe ctitelem a ochráncem konfuciánské humánnosti,
synovské úcty, oddanosti a míru. „Svrchovaný císař je pln požehnání a majestátu. Dal světu
mír a sjednotil jej. Jeho ctnost a dobrota trvají již dlouho …,“ uvádí nápis v komandérii
Kchuaj-ťi 會稽郡 Kuàijī jùn (v oblasti Changčouského zálivu ve východní Číně), pořízený v
roce 210 př. n. l., tedy v roce císařovy smrti.
Všichni (nebo téměř všichni) černovlasí byli povinni odvádět do státní pokladny daně a
podle potřeb císaře a státu vykonávat pracovní a vojenskou službu. Tato opatření doléhala
tvrdě zejména na zemědělce, kteří byli tvůrci základních hodnot a představovali největší část
společnosti. Původně byla daň z hlavy ukládána podle soupisů obyvatelstva, stávalo se však,
že někteří nepoctivci ze soupisů úspěšně unikali. Buď odcházeli do jiných míst, nebo se utíkali
pod ochranu mocných rodin. V průběhu doby se ukázalo, že se zmenšují výnosy a některá
pole pustnou. Císař zasáhl a v roce 216 př. n. l., daň z hlavy zrušil a nahradil ji daní z
usedlosti. Zemědělec měl sám ohlásit plošnou rozlohu obdělávané půdy a na tomto základě
mu byla vyměřena pevná daň. Rolník se pak snažil, aby mu po zaplacení daně zůstalo co
nejvíc. Obdělával proto půdu pečlivěji a pracoval usilovněji než předtím.
Od dob Šang Jangových reforem však půda nepatřila jen občině, ale mohla se stát
soukromým majetkem. Na soukromých pozemcích vzrůstal výnos, a tak se mezi do té doby
stejně chudými, ale stejně zajištěnými rolníky objevovali bohatší, kteří získávali novou půdu,
a chudší, kteří půdu ztráceli.
11
„V období Čchin zabírala pole boháčů mez za mezí a chudákům nezbylo ani
místo, kam by mohli šídlo zarazit.“
Je to sice zpráva z období Chanské dynastie, kdy bylo příkazem doby vše čchinské
očerňovat, ale v tomto případě asi není nijak nadsazená. Skutečně docházelo k situacím, kdy
někteří rolníci přišli o všechno. Nezbylo jim pak nic jiného než se stát pachtýřem nebo
nádeníkem. Neztráceli sice osobní svobodu, ale jejich postavení bylo obtížné. Pachtýř, který
si pronajal od velkostatkáře půdu, totiž dále platil daně státu a konal pracovní povinnosti a
statkáři odevzdával jako pachtovné zhruba polovinu sklizně.
Být nádeníkem nebo pachtýřem nebylo ještě tím nejhorším údělem, protože zůstávali
svobodnými lidmi. Hůře se vedlo těm černovlasým, kteří se dostali do státního nebo
soukromého otroctví.
Upadnout do státního otroctví bylo v čchinském období docela snadné. Císař totiž těžce
nesl, když si někdo z černovlasých nevážil zvláštní milosti, které se mu dostávalo účastí na
budování jednotné harmonické společnosti, ve své zaslepenosti se tomu bránil, a někdy
dokonce společnému dílu škodil. V takovém případě císař nechával jednat své úředníky.
Úřady z celého souboru tvrdých čchinských trestů často volily nucené práce. Bylo to
pochopitelné. Odsouzenec musel jako bezplatná síla pilnou prací napravit svou někdejší
nedostatečnost. Vlastně už ani nepatřil mezi černovlasé, protože mu soudní zřízenci
vytetovali kolem očí zelené kontury a oblékli okrový šat na znamení toho, že se stal státním
otrokem. Navíc do státního otroctví mohli upadnout podle legistické zásady vzájemné
odpovědnosti příslušníci rodiny provinilého. Nebo se na galejích mohli ocitnout členové
různých ručitelských sdružení, která byla za tím účelem vytvářena třeba podle společné
profese nebo jiných vazeb. Stačilo, když včas úřady neinformovali o provinění svého druha.
Počet státních otroků tak nebývale rostl a v době vlády Prvního svrchovaného císaře jich
byly statisíce. Císař je vysílal na budování největších staveb a na vykonávání těch nejtěžších
prací: při budování záhrobního sídla, Dlouhé zdi, strategických silnic a četných paláců nebo
při těžbě rud a soli.
Soukromým otrokem se mohl černovlasý stát dokonce i bez vlastního přičinění.
„Když v bohatých rodinách dospěl syn, byl vyčleněn a byla mu přidělena půda.
V chudých rodinách však, když dospěl syn, byl vyčleněn a dán jako rukojmí.“
12
Tato zpráva se opět vztahuje k chanskému období, ale stejně tomu bylo i za Čchinů.
Zchudlí rolníci, aby si udrželi svůj kousek půdy, byli nuceni zastavovat své syny statkářům.
Rukojmí se dostávali téměř do postavení otroků, a pokud nebyli ve sjednané lhůtě
vykoupeni, stali se z nich otroci navždy. Statkáři je využívali při polních pracích nebo jako
sluhy na svých usedlostech anebo z nich učinili výhodný obchodní artikl. Mladý statný otrok
měl cenu jako tři koně nebo pět tažných volů. Přesto existovali statkáři, obchodníci nebo
podnikatelé, kteří vlastnili stovky nebo tisíce otroků. S’-ma Čchien například uvádí, že jistý
muž jménem Čuo tak zbohatl těžbou, zpracováním a obchodováním se železem, že si mohl
dovolit vlastnit asi tisíc otroků a mít „potěšení z polí, rybníků a loveckých revírů jako sám
panovník“.
Ale i svobodní lidé se čas od času dostávali do postavení, které si s otroctvím příliš
nezadalo. Všichni (nebo téměř všichni) dospělí muži ve věku od třiadvaceti (dokonce možná
už od sedmnácti) do padesáti šesti let byli totiž povinni vykonávat podle potřeb státu
pracovní a vojenské povinnosti.
Vojenská služba se odbývala v několika stadiích. Nováčci byli podrobeni ve svém okrese
nebo kraji základnímu vojenskému výcviku v trvání jednoho měsíce. Po výcviku nastoupili
jednoroční službu v pravidelném vojsku. Zvláště náročná a nebezpečná byla jednoroční
služba při ochraně hranic říše. Ovšem v době válečného stavu, který byl v době vlády Prvního
svrchovaného císaře častým jevem, se služební intervaly prodlužovaly.
Z plnění vojenských a pracovních povinností císař osvobodil jen úředníky a nositele
šlechtických hodností, ale ještě existovalo právo výkupu. Výkup z povinností byl však velmi
drahý, a proto se mohli vykupovat a zbavovat se povinností vůči státu jen ti nejzámožnější.
Stavební projekty
Další činy Prvního císaře, které S’-ma Čchien jmenuje, zasluhují bližší pozornost, zejména
jeho stavební projekty v hlavním městě i mimo ně. Jak již bylo řečeno, budoucí hlavní město
dynastie Čchin v údolí řeky Wej v provincii Šen-si – nedaleko někdejších hlavních měst
dynastie Čou Feng a Chao – založili reformátor Šang Jang a vévoda Siao už v polovině 4.
století př. n. l. Podle archeologických nálezů tvořila jeho centrum velká tříposchoďová
budova dvoukřídlého paláce. Zvláštní je, že areál paláce nebyl obehnán valy. Pozdější vládci
státu Čchin ve stavbě města pokračovali, ale práce vyvrcholily teprve za Prvního císaře Š’-
13
chuanga. To je doloženo písemně, bohužel však nikoli archeologicky, protože Sien-jang byl už
v roce 206 př. n. l. zničen vojenskými jednotkami budoucí dynastie Chan, a nadto některé
části města zanikly v důsledku postupného posunování toku řeky Wej k jihu.
Protože císař považoval hlavní město Sien-jang za přelidněné a paláce za příliš malé, dal
stavět řadu nových reprezentačních budov. Od roku 212 př. n. l. vznikal např. jižně od řeky
Wej v parku Šang-lin areál paláce E-pchang, který však nebyl do císařovy smrti dostavěn.
Monumentální císařský palác E-pchang byl sedmkrát rozlehlejší než největší palác v
mingském Zakázaném městě v Pekingu. Podle S’-ma Čchienových údajů byl 693 metrů
dlouhý a 116,5 metru široký. Měl kapacitu 10 tisíc lidí, a aby mohli přicházet bez problémů,
pohodlně a nenápadně, měl být s městem spojen zvýšenými koridory. Stejným způsobem
bylo údajně propojeno 270 paláců a pavilonů v širším okolí Sien-jangu. Císař je dal vybavit
veškerým zařízením k trvalému pobytu a ze strachu před atentátem stále střídal bydliště.
Jiný významný projekt počítal s výstavbou hlavního města jako modelu celé říše.
Pokaždé když dynastie Čchin porazila nějaký stát, měla být v Sien-jangu na sever od řeky Wej
postavena replika jeho rezidence. Skutečně se na území Sien-jangu našly střešní tašky se
znaky států Čchu a Wej, které snad pocházejí z takových budov. Možná lze věřit i sdělení Š’ ťi,
že První císař nařídil, aby 120 tisíc nejbohatších rodin říše bylo přestěhováno do Sien-jangu, a
že dokonce paláce bývalých vládců naplnil „zvony, bubny a krásnými dívkami“. To by
znamenalo, že se zasloužil nejen o jedinečnou koncentraci hospodářství, nýbrž i o vznik
velkolepé kulturní metropole.
Kromě světských staveb v hlavním městě a okolí proslul První císař také díky své
monumentální hrobce. Když si připomeneme terakotovou armádu, která byla odkryta v roce
1974 (hrob sám nebyl dosud otevřen), sotva budeme pochybovat o tom, že s budováním
nekropole Prvního císaře bylo započato bezprostředně po jeho intronizaci, a to zřejmě již v
roce 246 př. n. l., když se stal jako třináctiletý králem, a že na ní nuceně pracovalo 700 tisíc
dělníků, jak píše S’-ma Čchien. Ale měli bychom se vystříhat ukvapeného závěru, že
monumentalita tohoto pohřebiště, často popisovaná, svědčí pouze o císařově velikášství a
jeho náboženské přepjatosti, hraničící až se směšností. I když areál zastiňuje všechny
dosavadní stavby, odpovídá naprosto čínské tradici, takže jej lze považovat přímo za výraz
konzervativního myšlení.
14
Vzpomeňme jen na velké hroby vládců dynastie Šang s bohatými pohřebními dary a
četnými spolupohřbenými – nebyly právě ony vzorem? Vzpomeňme na vyprávění letopisců,
podle nichž se vévoda Mu-kung z rodu Čchin dal pohřbít se 170 dalšími osobami. K
opatrnosti nabádá konečně i archeologie. Byla objevena velká nekropole vládnoucího klanu
Čchin z doby před císařstvím, jejíž součástí je i pravděpodobný hrob vévody Ťing-kunga (vládl
576–537 př. n. l.), svými rozměry (délka 300 m, šířka 38,8 m, hloubka 24,5 m) a neobvyklým
počtem spolupohřbených (166) srovnatelný jedině s hroby šangských králů v An-jangu.
A to, že císař dal na místě svého posledního odpočinku navršit 120 m vysokou, z dálky
viditelnou mohylu (dnes povětrnostními vlivy silně poškozenou), také nebyl důsledek
novátorského přístupu, nýbrž projev excentrické domýšlivosti. Jednal pouze, byť přehnaně,
podle hojně doloženého zvyku dynastie Východní Čou. Hroby měly být viditelné a výška
mohyly měla demonstrovat význam pohřbeného, jak výmluvně popisuje kniha vzniklá pod
patronací kancléře Lü Pu-weje, císařova současníka: „V dnešní době se dělají hroby vysoké
jako hory a hustě osázené jako lesy. Jsou opatřeny branami a nádvořími a chrámy a paláci a
schodišti a stupni jako města a zámky.“
Dalšími gigantickými stavbami Prvního císaře byly silnice. Páteř této sítě tvořily
strategické silnice. Byly padesát až šedesát metrů široké a z obou stran je lemovalo
stromořadí. Východní strategická silnice končila na pobřeží v někdejších státech Jen a Čchi,
jižní silnice vedla až do bývalého Čchu a na sever k Dlouhé zdi směřovaly dvě takové silnice.
Prostřední pás těchto silnic byl vyhrazen císařskému průvodu a císař jej využíval zejména při
svých inspekčních cestách. Byl přesvědčen, že při nich svým majestátem, Nebesy
posvěceného vládce, stmeluje svůj černovlasý lid. Ovšem stejně účinně, ne-li účinněji, k tomu
přispívaly samotné silnice, po nichž se jeho průvod ubíral. Umožňovaly rychlý oběh zboží,
šíření idejí a všeho ostatního, co bylo potřebné k rozvoji nového státu.
Lakonická dobová zpráva říká, že v roce 220 př. n. l. zřídil rychlostní silnici (možná
vyhrazenou pro potřeby císaře), a o několik let později (212 př. n. l.) je zaznamenána stavba
silnice vedoucí přímo z Ťiou-jüanu ve Středním Mongolsku do Jün-jangu v provincii Šen-si,
kvůli níž byla zasypána údolí a prokopány hory. Tato dálková silnice v severo-jižním směru,
zvaná „přímá silnice“ (č’-tao 直道 zhídào), byla dlouhá asi 700 kilometrů a široká 30 až 50
metrů.
15
Silnice směřující do Sien-jangu, v době pádu dynastie samozřejmě ještě ne všechny
dokončené, ale dnes archeologicky částečně zjištěné, musely skutečně tvořit síť o celkové
délce asi 6800 kilometrů, procházející velmi členitým územím, kde bylo nutno stavět mosty a
vyrovnávat terén. A pokud je onen často zmiňovaný pramen věrohodný, můžeme si
přinejmenším v případě „rychlostních silnic“ představovat reprezentativní dopravní tepny
široké až 70 m.
Jako poslední projekt nařídil První císař vybudovat hraniční opevnění na severu a na
západě, známé později jako Velká čínská zeď. Provedením byl pověřen generál Meng Tchien
蒙恬 Méng Tián (zemřel 210 př. n. l.), jeden z vojenských zakladatelů dynastie, který se mezi
jiným proslavil v bojích se státem Čchi. Stavba, výslovně namířená proti kmenům Siung-nu a
Žung, byla zahájena v roce 215 př. n. l. a pracovalo na ní údajně 300 tisíc dělníků. Nešlo o
pouhou zeď, probíhající členitým územím, dílo vyžadovalo i zřízení strážních věží a kasáren,
silnic a signalizačních stanic a bylo nepředstavitelně nákladné, třebaže do něj mohla být
zahrnuta již existující hraniční zařízení.
Dlouhá zeď Prvního císaře se táhla v délce přes 6 000 kilometrů z provincie Kan-su na
severozápadě až k Liaotungskému poloostrovu na nejzazším severovýchodě (v dnešní
provincii Liao-ning). Za následující dynastie Chan vznikla zeď dlouhá asi 10 000 kilometrů,
která se později rozpadla. Zbytky čchinské zdi vysoké 5 až 6 metrů se dochovaly v dnešní AO
Ning-sia. V roce 1987 byla Dlouhá zeď zapsána na seznam památek světového kulturního
dědictví UNESCO. V roce 2007 byla v mezinárodní internetové anketě vybrána za první ze
„sedmi divů světa nové doby“ (New Seven Wonders of the World).
Cesty Prvního císaře
Pozornost vědců právem budí pět císařových rozsáhlých cest po impériu, uskutečněných v
doprovodu početné družiny v posledním desetiletí jeho života, tedy počínaje prvním rokem
po sjednocení říše. První a zároveň nejkratší vedla roku 220 př. n. l. ze Sien-jangu centrálním
územím říše Čchin na západ a na sever od hlavního města; druhá o rok později směřovala na
východ, severovýchod a jihovýchod bývalými územími států Chan, Wej, Čchi a Čchu; třetí
výprava v roce 218 př. n. l. se znovu týkala někdejších států Chan, Wej, Čchi, Čao a Jen na
východě. Po ní následovala delší přestávka, až v roce 215 př. n. l. navštívil císař Chan, Čchi,
16
Čao a Jen a na přelomu let 211 a 210 př. n. l. bývalé státy Čchu, Čchi a Čao. Na této své
poslední cestě císař zemřel. Už během jedné z předchozích došlo k pokusu o atentát – a
přesto císař bral na sebe nepohodlí a rizika cest. I Druhý císař považoval za povinnost vydat
se do míst, která navštívil už jeho otec. Proč?
Odpověď hledejme v nápisech na sedmi stélách, které dal císař při těchto cestách vztyčit
na významných místech svého impéria (většinou na vrcholcích hor). Jejich účelem bylo
„chválit přednosti rodu Čchin“, jak zní dávná a často opakovaná definice, a skutečně tyto
texty, skládající se ze 36 nebo 72 čtyřslabičných rýmovaných veršů, mluví o legitimním
nároku rodu na vládu. Jsou výrazně tradicionalistické a používají ideová klišé známá již z
nápisů na bronzech z dynastie Čou. Typický je první nápis: mluví o vojenských úspěších v boji
s velkými soupeři jako „vyhubení šesti násilných a mocných“, jež přineslo mír; chválí císaře,
že „ušetřil děti“ a po sjednocení říše „seslal svou přízeň“; úřednictvo vyslovuje přání, aby
dosažený stav měl dlouhé trvání (podobný výrok se na bronzech vyskytuje často). Mnohokrát
se připomíná někdejší lenní systém plodící války, nedůvěru, chaos a zhoubu; na druhé straně
se zdůrazňuje, že Nejvyšší Vznešený, První císař, sjednotil říši, válkou odstranil a nastolil
trvalý blahobyt a stabilitu.
Jakkoli jsou tato slova jednoznačná, vědci se neshodují v názoru na smysl císařových
cest. Jedni jej viděli především, ne-li výlučně, ve vztyčování zmíněných stél, jejichž rituální a
politický charakter je jasný; jiní je považovali za demonstraci politické a vojenské moci nebo
prostředek k potlačení politických konfliktů; další vyzvedávali jejich náboženské či dokonce
magické aspekty atd. Podle posledních interpretací šlo o kampaně ovlivňující veřejné mínění
a šířící informace o nástupu centrálně kontrolovaného politického systému v čele s císařem.
Pálení knih a poprava učenců
V letech 213 a 212 př. n. l. došlo k dvěma událostem – k pálení knih a popravě učenců –,
které více než jiné císařovy činy po staletí vytrvale živily v čínské historiografii představu o
Prvním svrchovaném císaři Čchinů jako o zosobnění zla, krutosti a kulturního barbarství.
Takové pojetí císařovy osobnosti ovlivnilo i mnohé moderní evropské historiky. Ale uvážímeli,
že obě císařova opatření byla namířena především proti konfuciánskému staromilství v
přístupu k sociálnímu a státoprávnímu učení a jeho stoupencům, měli bychom být v přijímání
takových ostrých a jednoznačných odsudků přece jen asi opatrnější.
17
Celá čínská historiografie v počchinském období byla totiž převážně v rukou
konfuciánských historiků a ti přirozeně podléhali jistému stupni tendenčnosti a stranickosti.
Bude proto vhodné, když se seznámíme s okolnostmi a průběhem těchto sporných událostí v
pramenech, které jsou zřejmě nejméně poznamenány nánosy pozdější propagandy. Těmi
jsou, jako obvykle v podobných případech, S’-ma Čchienovy Historikovy zápisy (Š’ ťi):
„Ve třicátém čtvrtém roce svého panování (213 př. n. l.) uspořádal První
svrchovaný císař ve svém paláci v hlavním městě Sien-jangu velkou hodovní
slavnost. Dvorní učenec a správce střelby Čou Čching-čchen spolu s jinými
hodnostáři opěvoval a velebil císařovu velikost a morální sílu. Pak však předstoupil
Šun-jü Jüe, pocházející z někdejšího státu Čchi, a odevzdal pro Prvního
svrchovaného císaře petici tohoto znění:
,Slyšel jsem, že panovníci dynastií Jin a Čou po více než tisíc let udělovali svým
synům a mladším bratrům léna a povyšovali do šlechtického stavu věrné
služebníky, kteří pak byli jejich oporami. Dnes Vaše Veličenstvo milostivě vládne
obrovské zemi, ale Vaši synové a bratři jsou jen prostými lidmi. Kdyby se náhle
objevili takoví věrolomní ministři, jako byli Tchien Čchang, který zavraždil svého
vládce Ťiena, nebo šest ministrů, kteří způsobili zkázu státu Ťin, pak byste zůstal
bez opory. Kdo Vás ochrání v případě nebezpečí? Neslyšel jsem dosud, že by se byl
kdy někdo udržel u moci, aniž by si bral vzor z minulosti. Nyní však Čou Čchingčchen
a jiní se vemlouvají do Vaší přízně a tak ještě zdvojují omyl Vašeho
Veličenstva. To však nejsou oddaní služebníci!‘ Císař postoupil jeho přípis hlavnímu
ministrovi Li S’ovi. Ten zkreslil a obrátil Šun-jü Jüeovy výroky a panovníkovi
odevzdal dokument, v němž se pravilo:
,V dávných dobách se říše rozpadla, zavládly v ní zmatky a sjednotit ji nebylo v
lidských silách. Proto mohli zemi rozchvátit nejrůznější údělní vládcové a svou moc
nadále upevňovat. A proto se dnes velmožové spojují a vychvalují minulost. Šíří
pomluvy, aby rozvrátili nastolený pořádek. Pěstuji vlastní filosofické školy a
odmítají vše, co je nařízeno z ústředí.
V dnešní době Vaše Veličenstvo oddělilo bílé od černého, sjednotilo říši a v
celé zemi je uctíván jediný vládce. Přesto však stále bují různé filosofické školy a
narušují zavedený právní řád. Stoupenci těchto škol se navzájem sdružují a kritizují
18
Vaše zákony a nařízení. Jen co se dovědí, že byl vydán nový výnos, už jej napadají a
každý tak činí na základě svých vlastních filosofických východisek. U císařského
dvora s výnosem nesouhlasí vskrytu, zatímco mimo palác jej veřejně kritizují po
ulicích. Zjednávají si takto pověst pomlouváním vlastního panovníka a honosí se
tím, že vyjadřují opačné názory. Podněcují lid, aby šířil pomluvy.
Nebude-li tomu učiněna přítrž, nahoře upadne Vaše svrchovaná moc a dole se
utvoří opoziční skupiny a frakce. Bude vskutku nanejvýš potřebné takovou činnost
zakázat.
Váš služebník si proto dovoluje doporučit, aby byly spáleny všechny knihy v
knihovnách s výjimkou historických zpráv o státu Čchin. Všichni obyvatelé říše,
kromě členů Akademie, kteří vlastní Knihu písní a Knihu historie jakož i rozpravy
nejrůznějších filosofů, nechť je odevzdají místním úřadům, které je dají všechny
spálit. Ten kdo by se odvážil o Knize písní nebo o Knize historie s někým třeba jen
promluvit, ať je popraven a jeho tělo vystaveno na tržišti. Ten kdo by se zmínil o
minulosti, aby haněl přítomnost, nechť je i s celou rodinou usmrcen. Stejný trest ať
postihne též úředníky, kteří neoznámí provinění, o nichž se dověděli. Kdo ani do
třiceti dnů od vydání tohoto nařízení své knihy nezničí, tomu ať je vypáleno
znamení zločinců a je poslán na stavbu Dlouhé zdi.
Nedotčeny mohou zůstat pouze knihy o lékařství a farmakologii, věštebné
příručky a také knihy o zemědělství a pěstování ovocných stromů. Kdo bude chtít
studovat, ať si vezme jako učitele některého z Vašich spolehlivých úředníků.‘
První svrchovaný císař Li S’ův návrh přijal. Načež dal shromáždit a spálit
básnické a historické knihy i spisy všech filosofů, aby byli lidé nevědomí a nemohli
tak na příkladech z minulosti kritizovat přítomnost (…)“
Ve světle S’-ma Čchienovy zprávy o konfliktu mezi císařem a některými členy jeho dvora
stěží obstojí portrét Prvního svrchovaného císaře jako „krutého despoty, jemuž není ve světě
rovno“. Jak by bylo možno do takového obrazu vložit scénu, kdy v samotném centru moci a
ovládání v osmém roce trvání despotického státu zazní tvrdá kritika nového režimu a
nezakrytá výzva k návratu ke starým pořádkům (které císař ostře odmítl již při první krizi v
roce 221 př. n. l.)?
19
Na císařském dvoře působili vedle převládajících legistů také učenci a hodnostáři tradiční
konfuciánské orientace. A měli rozdělené úlohy. Legisté propracovávali a uváděli do života
oficiální linii jednotné a centralizované správy říše. Konfuciánci byli více či méně spjati se
starým feudálním systémem a rozdrobeností země, což bylo posilováno faktem, že většina z
nich pocházela z vyspělých a bohatých východních států, kde konfucianismus vznikl a měl
vždy hlavní oporu. Mnozí z konfuciánců na císařském dvoře uplatňovali ovšem zásadu o
úloze minulosti jako učitelky přítomnosti ve vcelku nepolitické oblasti. Dbali na dodržování
složitých starobylých rituálů dvorské etikety a při provádění státních kultů – a v tom byli
nepostradatelní za kterékoli vlády v celém průběhu čínské historie. Jiní se s ohledem na
vlastní kariéru dali do služeb čchinské dynastie zcela bezvýhradně. A pouze někteří
konfuciánci učinili ze svého přesvědčení opoziční politický program, který v onom proslulém
konfliktu přednesl Šun-jü Jüe.
Když už byla taková jasně protistátní výzva veřejně předložena, dalo by se v
autokratickém zřízení očekávat, že císař zakročí proti jejím původcům sám, a to hned a
nemilosrdně. Namísto toho však císař požádal o názor na vzniklou situaci a její řešení svého
nejbližšího rádce Li S’a.
Li S’ byl významný politik, který po téměř čtyřicet let (v letech 246–208 př. n. l.)
ovlivňoval politiku státu Čchin. Narodil se kolem roku 280 př. n. l. ve státě Čchu a v době
svého mládí byl v tomto státě nižším úředníkem. Vyznačoval se pronikavým intelektem,
absolvoval solidní filosofické vzdělání, byl skvělý stylista a obratný řečník. Kromě toho vynikal
nesmírnou ctižádostí.
Li S’ přišel do státu Čchin, právě když zemřel jeho král Čuang-siang-wang (247 př. n. l.).
Podařilo se mu dostat do družiny hlavního čchinského ministra Lü Pu-weje, vévody z Wensinu.
Hlavní ministr posléze ocenil Li S’ovy schopnosti a jmenoval ho jedním z osobních
strážců nového panovníka Jing Čenga (budoucího Prvního císaře). Avšak poté, co Jing Čeng
dosáhl roku 238 př. n. l. dospělosti a mohl plně řídit čchinský stát, zbavil hlavního ministra Lü
Pu-weje jeho úřadu a hodnosti a poslal ho do vyhnanství, jistě i pod vlivem rad svého rádce
Li S’a.
Li S' pevně věřil ve vysoce byrokratický systém a má se za to, že stál za efektivitou státu
Čchin a úspěchem jeho vojenského dobývání. Hrál významnou roli při systematizaci
standardních měr a měny po sjednocení Číny. Napomohl rovněž systematizaci psané
20
čínštiny, když jako císařský standard uzákonil tzv. malé pečetní písmo, které se používalo ve
státě Čchin, a zakázal variantní znaky v rámci čchinského písma, stejně jako variantní písma
jednotlivých dobytých území.
Hlavní ministr Li S’ ve zmíněném podání císaři jako obvykle přesně vyhmátl jádro sporu.
Usoudil, že se mnozí hodnostáři nechovají v duchu nové doby, nýbrž že se oddávají studiu
minulosti jenom proto, aby mohli hanobit přítomnost. Šíří mezi lidem pochybnosti a zasévají
do jejich myslí zmatek. Nyní, když císař sjednotil celou zemi k jejímu prospěchu, se tito lidé
stavějí proti novým zákonům a nařízením a chtěli by se vrátit k dřívější roztříštěnosti a
rozdrobenosti. To by bylo zhoubné. A pak již následoval výčet opatření, která bude nutno
provést, aby se předešlo rozpadu říše. První svrchovaný císař Li S’ův návrh přijal a dal jej
vykonat.
Císařovo rozhodnutí tedy nevyplynulo z nějakého málem vrozeného kulturního
barbarství nebo okamžitého iracionálního hnutí mysli. Ani uplatňování císařových výnosů
nebylo tak drastické a následky nebyly tak zhoubné a katastrofální, jak je líčila pozdější
konfuciánská historiografie a jak je stále znovu a znovu přebírají různí autoři, zejména
populárních článků a statí. V takových publikacích obvykle chybí jeden základní fakt: že totiž
byly zabavovány a ničeny pouze soukromé spisy konfucianismu a jiných filosofických směrů,
kdežto v císařských archivech a knihovnách úředně stanovených hodnostářů zůstaly tyto
knihy zachovány a bylo s nimi možno i nadále pracovat. (K mnohem větší zkáze a
nenapravitelnému ničení starých knih došlo v roce 207 př. n. l., kdy povstalci dobyli hlavní
město Sien-jang a spálili císařské paláce s bohatými archivy.) Z konfiskace byly zcela vyňaty
spisy o zemědělství, ovocnářství, lékařství, farmakologii i o různých druzích věštění a
experimentování při usilovném hledání elixíru nesmrtelnosti.
Konflikt Prvního svrchovaného císaře a jeho legistické administrativy s konfuciánci a
jinými odpůrci neskončil ovšem (jak se dalo očekávat) jen vydáním výnosu o konfiskaci a
spálením některých spisů. Naopak zřejmě přispěl k prohloubení základního rysu císařovy
osobnosti – totiž přesvědčení o jeho vlastní velikosti, nenahraditelnosti a obrovském
významu jím vykonaného díla, které ovšem jeho okolí není schopno zcela pochopit a docenit.
Množily se také příznaky nespokojenosti s jeho vládou, ba dokonce vznikaly konfliktní situace
uvnitř říše i na jejích hranicích. Velkou ranou pro císaře bylo nejspíš i to, že se k
21
nespokojencům a kritikům přidal také jeho nejstarší syn Fu-su, který svého otce v jednom
dopise přímo nabádal, aby změnil politiku, jinak by mohla říše padnout:
„(…) Říše byla nedávno upevněna, ale černovlasý lid vzdálených oblastí se s
námi ještě nesjednotil. Všichni učenci se drží Konfuciova učení a jeho výroků, a Vy
je, Veličenstvo, poutáte přísnými zákony. Obávám se, že tak nebude uchován klid v
zemi. Prosím, aby to Vaše Veličenstvo uvážilo (…)“
Nespokojenost s vládou Prvního svrchovaného císaře vyústila dokonce do několika
atentátů, kterým panovník vždy unikl jen díky šťastné náhodě. Již v roce 227 př. n. l., kdy
ještě jako pouhý vládce státu Čchin vedl kruté války s ostatními státy Podnebesí, jej málem
připravil o život Ťing Kche. Těsně po roce 221 př. n. l., kdy dovršil své sjednocovací dílo a stal
se Prvním svrchovaným císařem Čchinů, nepovedl se atentát Ťing Kcheova přítele, hudebníka
Kao Ťien-liho. Třetí pokus o atentát se udál v roce 218 př. n. l. a ztroskotal jenom proto, že
byl zaměřen na vůz císařského průvodu, v němž panovník proti očekávání zrovna v tom
okamžiku neprodléval. Několika atentátům byl císař vystaven i při inspekčních cestách,
zvláště na územích bývalých rivalských států.
Císař však tyto projevy nespokojenosti bral zřejmě jako další důkazy o své výlučnosti.
Stále více se izoloval od svého okolí, propadal mysticismu a bytostně se upjal k hledání
prostředku, který by zajistil jeho nenahraditelné osobnosti nesmrtelnost. V tomto ovzduší a
rozpoložení téměř každý problém a sebemenší konflikt vyvolával u císaře záchvaty hněvu
nad neschopností podřízených. Bylo jasné, že císař bude stále více tíhnout k iracionálnímu a
zkratovitému jednání. Požár vzplál, když zástupci dvaasedmdesáti dvorních učenců Prvnímu
svrchovanému císaři trpce vytýkali, že se s žádným z nich o důležitých věcech neradí a
všechno rozhoduje a vykonává pouze za přispění soudních úředníků. Ti v platné struktuře
moci nevyšetřovali, nýbrž pouze prováděli rozhodnutí a rozsudky vynesené císařem.
Zdá se, že tentokrát měl císař na konflikt jasný názor okamžitě. Bez dlouhých úvah uvalil
vyšetřování na všechny učence bez výjimky. Jenže se ani příliš nenamáhal posoudit míru
individuální viny jednotlivců vyplývající z jejich vyšetřování (ostatně jen ledabyle
provedeného) a dal v Sien-jangu údajně zahubit více než 460 učenců. Víme ze spolehlivých
pramenů, že u dvora působilo pouze dvaasedmdesát učenců, a také to, že někteří z nich
císařovo pronásledování z rozmanitých důvodů přežili. Vysoký počet popravených (pokud
není jen výsledkem protičchinské propagandy) proto naznačuje, že exekuci byli podrobeni
22
nejen filosofové a politici konfuciánského či jiného zaměření, ale patrně také mágové a
kouzelníci, kteří stále nebyli schopni připravit pro císaře elixír nesmrtelnosti. Ti první museli
zemřít proto, že podrývali císařovo geniální dílo, které mělo podle jeho přání trvat po deset
tisíc generací. A ti druzí zase z toho důvodu, že ohrožovali život samého císaře, jenž chtěl
svou vládu udržet navždy, nebo její trvání alespoň co nejdéle prodloužit.
První svrchovaný císař Čchinů pravděpodobně dospěl do stadia, kdy zcela ztratil smysl
pro poznávání a adekvátní hodnocení pravého stavu věcí, a to nejen na svém dvoře, ale tím
spíše v říši a za jejími hranicemi. Žil vlastně minulostí a jakoby v minulosti a vůbec
nepozoroval množící se příznaky úpadku říše. A navíc chtěl žít věčně.
První svrchovaný císař Čchinů přes zjevné nezdary mágů a alchymistů stále tvrdošíjně
nepřipouštěl žádné úvahy a diskuse o své možné smrti. Nakonec se ale ukázalo, že to byl
pouze vnější postoj despotického a všemocného vládce, který tak docela neodpovídal jeho
nejniternějším pocitům. Když totiž císař v roce 210 př. n. l. při své inspekční cestě po
východních provinciích onemocněl, napsal dopis, který zahrnoval příkazy, jež bylo třeba
vykonat v tom případě, kdyby přece jen zemřel. A to se vskutku brzy stalo.
Císařův dopis a jeho smrt zahájily pak řetězec obludných intrik a následných tragických
událostí, které vyvolaly masivní povstání a občanskou válku, jež posléze vedly k pádu celé
čchinské dynastie v roce 207 př. n. l.