METODY DĚJIN UMĚNÍ
Jiří Kroupa jarní semestr 2023
Obsah
•  Úvodní zopakování znalosti historiografie dějin umění
•  1. Dějiny umění, „umění“, umělecké dílo a historik umění
•  2. Uměleckohistorické „řemeslo“
•  3. Dějiny umění po roce 1945
•  4. „Kánon“ dějin umění (velcí historikové umění poválečné doby)
•  5. Kritická teorie a současný dějepis umění
•  6. Pojmy/ kategorie: forma (styl) - obsah (téma) - význam
•  6. Pojmy/ kategorie: struktura – funkce (úloha) – čas
•  7. Uměleckohistorické přístupy autonomní: znalectví
•  8. Uměleckohistorické přístupy autonomní: formově interpretační – ikonograficko-
ikonologický
•  9. Uměleckohistorické přístupy autonomní: receptivně- estetický – kulturně historický
•  10. Uměleckohistorické přístupy heteronomní
•  11. Uměleckohistorické přístupy aplikované
•  12. Topika
Úvodní opakování přehledu historiografie dějin umění v obrazech.
Pro absolvování metodologie dějin umění je třeba si zprvu zopakovat znalostí z historiografie dějin
umění, neboť: „kdo chce poznat svůj obor, musí znát jeho dějiny“ (Auguste Comte, Udo Kultermann).
Předpokládáme, že posluchači doktorského studia již při svém dřívějším studiu zvládli látku z
historiografie dějin umění. Proto úvodní opakování představuje pouze výběr osobností a témat v
obrazech a prostřednictvím stručných výroků, rozvržených pole foucaultovské „archeologie humanitních
věd“, resp. podle disciplinárních matric (obojí bude ještě později probíráno v metodologii).
Posluchač by se měl proto připravit tak, že si každý „obrázek“ na základě svých znalostí
samostatně krátce okomentuje a představí tak každé jednotlivé téma v dějinách umělecko-historické
disciplíny.
Vstupní znalosti do metodologie dějin umění jsou přitom určitým základním uvedením do
historiografie dějin umění v rozsahu příruček:
•  Jiří Kroupa, Školy dějin umění. Metodologie dějin umění 1. Brno (2.vyd.) 2006.
•  Jiří Kroupa, Metody dějin umění. Metodologie dějin umění 2. Brno 2010.
•  Hubert Locher, Kunstgeschichte als historische Theorie der Kunst 1750-1950. München 2001.
Úvod: Čtyři způsoby dějepisu umění v historii
Psaní o umění v rámci „přirozeného“ postoje ke světu (Václav Richter)
•  Receptáře, příručky, inventáře, cestopisy;
•  Cinquecento: životopisy, akademické příručky, dialogy a teoretické diskuse.
„Původ“ dějepisu umění: ciceroni, erudité, curieux
•  Ciceronství – erudité – sběratelství a „zvídavost“ (curiosità);
•  Muzea/galerie a systematika uměleckých škol: Lanzi, Mechel, Durazzo.
Počátky dějin umění jako oboru
•  Johann Joachim Winckelmann, Karl Friedrich von Rumohr;
•  Dějiny umění a „historismus“, umělecké spolky v 19. století, „Berlínská škola dějin
umění“ (znalectví – dějiny stylových forem – dějiny duchovní kultury).
Ustavení dějin umění jako „vědecké disciplíny“
•  Fotografie, pozitivismus ve 2. polovině 19. století;
•  Moritz Thausing: „Stellung der Kunstgeschichte als Wissenschaft“;
•  Zvědečtění znalectví a historie, Jacob Burckhardt, Heinrich Wölfflin, Aby M. Warburg;
•  Paradigma indicií, „Vídeňská škola dějin umění“, Adolf Goldschmidt.
Psaní o umění v rámci „přirozeného“ postoje ke světu
•  Umělecké receptáře, příručky, inventáře, cestopisy;
•  Cinquecento: životopisy, akademické příručky, dialogy – rozhovory o
umění a teoretické diskuse.
Pojetí nejstarší literatury o umění v období raného novověku označil brněnský historik umění
Václav Richter za pojetí „přirozeného vztahu ke světu“. Václav Richter se přitom inspiroval
fenomenologickými úvahami Jana Patočky: z přirozeného vztahu vůči soudobému času, vůči
svému bezprostřednímu okolí i z hlediska vlastního bezprostředního chápání světa lze vysvětlit
základní charakteristiky porozumění „umění“:
- Vrchol uměleckého snažení (maniera moderna) se odehrává v naší současnosti a my můžeme
sledovat, jak se naši předchůdci postupně blížili a přispívali k tomuto našemu snažení.
- Tento vrchol zažíváme nejen v naší současnosti, ale též na místě, které je nám důvěrně známé
(je to snažení Florencie /případně Toskánska – v pozdější době Říma, případně na nově vzniklých
uměleckých akademiích.
- Základní zdrojem poznání uměleckého snažení je tvůrce (umělec) a s ním spojená jeho tvorba v
rozsahu určité dobové „manýry“.
Giorgio Vasari (1511-1574): „otec“ dějin umění
životopisy a vyprávění o dějinách (toskánského) umění
maniera moderna = „progresso della sua rinascità“
(propojení neměnného disegna a proměnlivé maniery)
cykličnost a současně linearita v dějinách
Umění – tři sestry /architettura - scultura – pittura/
se učí na uměleckých akademiích
Accademia del Disegno (Florencie) Accademia di San Luca (Řím)
Učené akademie 16.-18. století
(jako centrum učené práce vzdělaných eruditů i akademických umělců)
Accademia Hermathena (Achille Bocchi, Bologna) Accademia degli Arcadi (Řím)
Giovanni Battista Passeri (1610-1679) Scipione Maffei (1675-1755)
Filippo Baldinucci (1625-1696)
Kapitolská muzea
1734, první veřejnosti otevřené muzeum umění (Klement XII., Corsini)
Giovanni Gaetano Bottari (1689-1775): disegno – vědění – pramenný výzkum
„Původ“ dějepisu umění: ciceroni, erudité, curieux
■ Ciceronství, erudité a sběratelství, „zvídavost“ (curiosità)
■ Muzea/galerie a nová systematika uměleckých škol a znalectví:
Luigi Lanzi, Christian von Mechel, markýz Durazzo
O „původu“ (ve smyslu německého Ursprung) najdeme hezké úvahy u Michela Foucaulta
či u Georgese Didi-Hubermana. Oba oddělují „původ“ od „vzniku“. Jejich inspirací jsou
přitom filozofické úvahy Nietscheho a historické myšlenky Waltera Benjamina:
„V původu se snažíme získat přesnou podstatu věci, její nejčistší možnost, její nehybnou
formu, která předchází všemu, co je vnější, nahodilé a co následuje“ (Michel Foucault)
„Původ (Ursprung), i když je zcela historickou kategorií, nemá přesto se vznikem-genezí
(Entstehung) věcí nic společného. Původ neoznačuje osud toho, co se zrodilo, ale spíše to,
co se právě v dění a zániku rodí. Původ je vírem v proudu dění a zatahuje do svého rytmu
matérii toho, co se právě objevuje ...“ (Walter Benjamin)
Il Cicerone
Francesco Albertini (15. století)
Pompilio Totti (17. století)
Ciceronství ve střední Evropě:
Johann Ignaz Dechau, kol. 1700,
brněnský senátor vysvětluje šlechtické společnosti význam kašny Parnas, jejíž výstavbu řídil
Erudité a curieux (učenci a zvídavci)
Johann Zoffany, Tribuna ve florentských Uffiziích, 1772-1778
(uprostřed s Tiziánovým obrazem Pietro Bastianelli – kustod medicejských sbírek)
Johann Friedrich Christ (1701-1756)
Univerzita Lipsko
„archeologie vkusu“, ciceronství a počátky nového znalectví
(1) Galerie: akademická výuka malířství a sochařství
Louis Ducros-Giovanni Volpato: Museum Pio-Clementino, Vatikán-Belvedere, 1773-1780
(2) Galerie: CICERONE ERUDITA CURIEUX
Louis Ducros-Giovanni Volpato: Museum Pio-Clementino, Vatikán-Belvedere, 1773-1780
„Původ“ dějin umění (a) klasifikování děl
Luigi Antonio Lanzi (1732-1810) a malířské školy v Itálii
veřejné zpřístupnění nové instalace florentských Ufizzi (Leopold Toskánský) a systematizace stylů-škol
„Původ“ dějin umění (b) artikulace/vystavení děl
Christian von Mechel (1737-1817)
Václav Antonín Kaunitz-Rietberg (1711-1794)
Vídeň – Belvedere, 1778 (Josef II. a Marie Terezie):
instalace a katalogizace obrazů autorů podle škol
„Původ“ dějin umění (c) archiv/inventování děl
Giacomo Durazzo (1717-1794)
Albert Sasko-Těšínský (1738-1822)
Albertina: kresby a grafické listy podle „řádu škol“
Počátky dějin umění jako oboru
•  Johann Joachim Winckelmann (+ klasická archeologie), Karl
Friedrich von Rumohr (+ historická kritika pramenů), Jean Bapt. Séroux
d‘Agincourt (+ „řád doby a míst“ středověkého umění)
•  Dějiny umění a „historismus“, umělecké spolky v 19. století:
„Berlínská škola dějin umění“ (znalectví – dějiny stylových forem –
dějiny duchovní kultury)
Důležitým předpokladem pro vznik a rozšíření dějin umění bylo důsledněji pěstované
znalectví v muzeích a galeriích, ale též práce lokálních uměleckých spolků (Kunstverein),
které se zabývaly ochranou historických památek i popularizací soudobé umělecké tvorby,
srov. výborné vylíčení institucionalizace disciplíny „zezdola“:
Heinrich Dilly (1941-2019), Kunstgeschichte als Institution. Studien zur Geschichte einer
Disziplin, 1979 (původně jeho doktorská disertace).
První odborní historikové umění
(a) Johann Joachim Winckelmann (1717-1768)
(b) Karl Friedrich von Rumohr (1785-1843)
Dějiny umění a historismus, aneb:
k čemu jsou dějiny umění ?
J. J. Winckelmann, 1764:
„Dějiny umění starověku, jež jsem se rozhodl napsat, nejsou pouhým zaznamenáním časové
posloupnosti a změn v ní probíhajících. Slova dějiny používám v onom širším významu,
který má v řečtině, a mým záměrem je pokusit se o podání učeného systému“
K. F. von Rumohr, 1821:
„Umělecké dílo lze mnohem lépe prožít a porozumět mu, pokud budou ozřejměny všechny
okolnosti a vztahy, za nichž a z nichž vzniklo“
(a) Komparace a důraz na originalitu díla: nový způsob prohlížení a kritické posuzování
uměleckých děl
(b) Kritická práce s historickými dokumenty
(c) Kritická práce s psanými texty o umění
(c) Jean Bapt. Séroux d´Agincourt (1730-1814)
L'Histoire de l'Art par les monuments, depuis sa décadence au quatrième siècle jusqu'à son renouvellement au seizième
(6 sv., 325 obrazových příloh, Paris, 1811-1823)
(d) Rumohrova nová organizace vystavování uměleckých děl
1823: Berlin - Altes Museum, proti:
a) škola vkusu, tj. estetický koncept,
Představující krásno v kopiích,
b) tradiční vystavování děl těsně vedle sebe.
Vysmívání se tradici:
“Cestující si prohlédli uměleckou
výstavu a obdivovali účelné
rozmístění obrazů”.
Berlínská škola dějin umění:
(1) Umělecké spolky
a šíření dějin umění na veřejnosti
Franz Kugler (1808-1858)
Berlínská škola dějin umění:
(2) Stylové dějiny umění (Franz Kugler - Carl Schnaase - Wilhelm Lübke)
Anton Springer, 1855 (1. vyd.): „ Pro potřebu umělcům, studujícím a jako průvodce na cestě“
Berlínská škola dějin umění: (3) historické syntézy
Znalectví – Dějiny stylových forem – Dějiny ducha a kultury
Gustav Friedrich Waagen Franz Kugler Carl Schnaase
Ustavení dějin umění jako „vědecké disciplíny“
§  Fotografie, pozitivismus ve 2. polovině 19. století
§  Moritz Thausing: „Stellung der Kunstgeschichte als Wissenschaft“
§  Zvědečtění znalectví a historie, Jacob Burckhardt, Heinrich Wölfflin, Aby
M. Warburg
§  Paradigma indicií, „Vídeňská škola dějin umění“, Adolf Goldschmidt
Ján Bakoš, Štyri trasy metodológie dejín umenia, 2000: „Viedenská škola dejín umenia sa stala
liahňou, z ktorej vzišli jednotlivé národné historiografie umenia v strednej Európe. Práve doktrína
dejín umenia ako exaktnej vedy a racionálna metóda bádania Viedenskej školy umožňovala
pomerne ľahko preniest jej idey do nových prostredí a urobiť ich základnými kameňmi národných
umeleckohistorických škôl“.
Dějiny umění a fotografie
Fratelli Alinari: Leopoldo (1832-1865), Romualdo (1830-1890) a Giuseppe (1836-1890)
Clarence Kennedy (1892-1972)
interpretace umění fotografií
André Malraux (1901-1976) – „umění je to, co je fotografovatelné“
Imaginární muzeum světového sochařství (Le Musée imaginaire de la Sculpture mondiale), 1952 – 1954,
3 sv.
1873: První uměleckohistorický kongres, Wien
Moritz Thausing: Postavení dějin umění jako vědy
Jacob Burckhardt (1818-1897)
1874: co jsou to dějiny umění na Univerzitě v Basileji?
„Obsahem tohoto cyklu „jsou velmi málo dějiny umění - tj.
detailní prezentace vývoje umění, a ještě méně archeologie ve
smyslu důkazu potvrzujícího to, co je reprezentováno v umění,
ale naopak krátké uvedení do pozorování uměleckých děl podle
epoch a stylů“.
„Pouze v náznacích jsme mohli vyznačit to, co činí ducha této podivuhodné stavby. I když ta je jednou z nejlépe
dochovaných památek svého druhu, vyžaduje přesto stálé duchovní restaurování a doplňování toho, co dnes chybí, i
toho, co je ještě viditelné nejpečlivějším prozkoumáním...
… divák si musí v sobě vypěstovat tuto restaurující aktivitu…, musí se naučit vytušit z částí celek pro budoucí
prožitek a nikoli ihned vyžadovat „účinek...
K tomu je však třeba mít jistou dávku fantazie, kterou můžeme získat pouze studiem univerzitních dějin umění...“
Heinrich Wölfflin (1864-1945)
„Čisté vidění“
Formově interpretační přístup a objasnění umění
Aby M. Warburg (Abraham
Moritz, 1866-1929
(1) Projekt: kulturní historie podle úloh
(2) Projekt: Mnémosyné, Fragment Nymfy
a počátky kritické ikonologie
Paradigma indicií
Giovanni Morelli (1816-1891)
Il Senatore
Iwan Lermolieff, texty 1874-1880
Kunstkritische Studien über italienische Malerei (1890-93)
Morelliho metoda („experimentální metoda“)
Bernard Berenson (1865-1859)
Mary Berenson (1864-1945)
Between truth and the search for it, I choose the second. (BB)
Carlo Ginzburg, Der Jäger entziffert die Fährte, Sherlock Holmes nimmt die Lupe, Freud liest Morelli – die Wissenschaft auf der
Suche nach sich selbst, in: Carlo Ginzburg, Spurensicherungen: über verborgene Geschichte, Kunst und soziales Gedächtnis. Berlin
1983, s. 61-96.
•  Orientální povídka o třech bratřích: ti podle stop přesně popsali ztraceného velblouda, aniž ho viděli
(moderní formulace in Voltaire: Zadig, aneb osud), tradice pravěkých lovců a stopařů.
•  Obecně v 18. století: zkoumání detailu – nikoli všeobecných charakteristik; právě z takových indicií je
posléze možné vyvozovat obecnější závěry – diagnostika v medicíně (v té době ovšem pochybnosti, zda je
takto určování nemoci skutečně „vědecké“).
•  Sigmund Freud, 1914: „dlouho předtím, než vznikla psychoanalýza, dozvěděl jsem se, že jeden ruský
znalec umění Iwan Lermolieff vyvolal pozdvižení ve všech galeriích, když rozeznával originály od kopií.
Udělal to tak, že nepřihlížel k celkovému působení, ale zdůrazňoval charakteristický význam podřízených
detailů, jako jsou lalůčky uší, prsty rukou, apod., které kopista lehce přehlédne. Myslím, že jeho pojetí je
hodně příbuzné s technikou lékařské psychoanalýzy. Také ona se pokouší vysvětlit ze stop málo
pozorovatelných a málo hodnotných utajované a zakryté….“
Freud – Morelli – Doyle (autor detektivních příběhů Sherlocka Holmese) - všichni tři byli lékaři a znali moderní
metody medicínské diagnózy na základě pozorovaných vnějších indicií, tj. pozorování a smyslová intuice.
Carlo Ginzburg,
Paradigma indicií v historické perspektivě,
aneb: Voltaire - Sherlock Holmes - Giovanni Morelli - Sigmund Freud
Rudolf Eitelberger von Edelberg
(1817 –1885)
Moritz Thausing (1838-1884)
Wiener Schule der Kunstgeschichte I
Wiener Schule der Kunstgeschichte IIa
Franz Wickhoff (1853-1909)
Vídeňská Genesis
čas v obraze: „kontinuirende Erzählung“,
literární ikonografie
Wiener Schule der Kunstgeschichte IIb
Alois Riegl (1858-1905)
„Kunstwollen“
Historická gramatika umění
Vznik barokního umění v Římě
Receptivní estetika
Wiener Schule der Kunstgeschichte III
Max Dvořák (1874-1921)
Stylově historická analýza a souvislosti mezi duchovními fenomény
Wiener Schule der Kunstgeschichte IV
Julius von Schlosser (1866-1938) Hans Tietze (1880-1954)
(+ Erica Tietze-Conrat)
Wilhelm von Bode (1845-1929)
Adolf Goldschmidt (1863-1944)
Wilhelm Vöge (1868-1952)
Berlín - Freiburg im Breisgau
1. Dějiny umění, umění, umělecké dílo a historik umění
Co to jsou dějiny umění a jejich metody ?
„Kdo chce poznat svou disciplínu, musí znát její dějiny… „ August Comte
„Uměleckohistorické přístupy jsou jako umělecká díla – obojí může být datováno“ Frederik Antal
Doporučená literatura:
•  Jiří Kroupa, Školy dějin umění. Metodologie dějin umění 1. Brno (2.vyd.) 2006.
•  Jiří Kroupa, Metody dějin umění. Metodologie dějin umění 2. Brno 2010.
•  Hubert Locher, Kunstgeschichte als historische Theorie der Kunst 1750-1950. München 2001.
Definice dějin umění zvenčí:
W.J.T. Mitchell (teoretik vizuální kultury)
Dějiny umění se zabývají historickým studiem
umělců,
uměleckých praktik, stylů,
uměleckých hnutí a institucí.
Ve svých nejšíře se rozvíjejících projevech se poté
stávají
obecnou ikonologií (to je: obecnou vědou o
obrazech)
a hermeneutikou obrazů (tj. výkladem
vizuálních děl).
Předmět a paradigma dějepisu umění
Michel Foucault:
„každá disciplína definuje samu sebe
• souborem předmětů,
• celkem metod,
• uceleným korpusem propozic, jež jsou
považovány za pravé,
• jistou hrou pravidel a definic, technik a
nástrojů“
Předmět dějin umění od 18. století dodnes:
(postupně se proměňuje, ale i rozšiřuje)
A) Umění (tj. architektura-sochařství-malířství)
B) Stylová forma
C) Umělecké dílo
D) Obraz a umění
Georges Didi-Huberman: proměna předmětu dějin umění v 19. století a dnes
a) Dějiny umění (ars una – jedno umění) – umění je objektem výzkumu, „Umění“ má své dějiny,
je objektivním faktem, který má svůj jednotný vývoj od nejstarších dob do současnosti
b) Dějiny umění v dnešním světě - umění je subjektem výzkumu, tj. „Umění“ je historickým
konstruktem, je možné psát pouze dějiny různých a v různých dobách odlišných „umění“.
Dějiny umění a „umění“ ?
Hans Belting (1935-2023),
Konec dějin umění ?
„Od počátku vytvářelo obor dějiny umění studium dějin, aniž se vědělo, co to umění vlastně je.
Myšlenka jediného, nadčasového umění skončila v době osvícenství – od teď mohla umění
definovat pouze historická úvaha“.
Umění v minulosti i dnes „chápeme pouze v horizontu jeho dějin a pouze tyto dějiny mohou
vysvětlovat to, co se v podstatě ani vysvětlit nedá“.
	
Zkušenost s uměním a věda o umění
Heinrich Lützeler (1902-1988), Kunsterfahrung und Kunstwissenschaft, 1975
a)  Tři formy zabývání se uměním:
mimovědecké (prožívání umění – používání umění – umělecká kritika)
předvědecké (cestopisy – životopisy – technologie)
vědecké
b) Tři formy vědeckého se zabývání uměním
„kennen“ - poznávat: znalecká práce
„erklären“ - vysvětlovat: historická, zobecňující práce o umění
„verstehen“ - porozumět: historická, prozkoumávající práce o uměleckém díle
Zprostředkování umění (Kunstvermittlung)
•  Tradice „ciceronství“
•  Zprostředkování uměleckohistorické
•  Zprostředkování uměním / estetické
•  Muzejní a galerijní animace / lektorství
Model vědecké disciplíny: Dějiny umění jako sociální systém
Mezioborové
základy
Metodologie DU Filozofie DU Světové DU Národní DU Ikonologie
(význam)
Dějiny kultury
Oborová
specializace
Architektura Sochařství Malířství Grafická
umění
Fotografie Užité umění
dekorativní
Aplikované
disciplíny
Znalectví Památková
péče
Muzeologie Výstavy,
prezentace
Kritika,
média
Cestovní ruch
Paradigma ve vědách a struktura vědeckých revolucí
Thomas S. Kuhn (1922-1996), Struktura vědeckých revolucí, 1962:
•  Paradigma (užší vymezení ): „obecně uznávané a vědecké výsledky, které v dané chvíli představují pro
společenství odborníků model stanovených problémů a model jejich řešení“.
•  Věda „normální“: badatelé se snaží rozšířit působnost paradigmatu, prozkoumávají „bílá místa“ ve
vědě, řeší problémy za užití osvědčeného paradigmatu. V určitém okamžiku se však může stát, že
paradigma nestačí k objasnění problému a hledají se zprvu nová, „ad hoc“ řešení.
•  Věda „revoluční“: když se ukáže, že stará paradigmata jsou již nepostačující k vysvětlení jevů,
dochází k „revoluci“, tj. k radikální proměně ve vědě a ke vzniku nového paradigmatu. Po jeho ustálení
se věda opět usadí do „normálního“ stavu vědeckého provozu.
Jörn Rüsen, Grundzüge einer Historik, 1983-1989:
Německý historik Rüsen zpracoval Kuhnovy podněty pro oblast historických věd. Především nahradil
užší vymezení paradigmatu pro historické vědy jeho širším disciplinárním vymezením:
•  Disciplinární vědecká matrice (matrix) – sestává z pětice faktorů:
–  Zájmy (potřeba praktické orientace)
–  Teorie (vzory vysvětlení)
–  Metody (pravidla bádání)
–  Formy historiografického psaní
–  Funkce historického vědění (výzkumná orientace)
Paradigma dějin umění dnes
Z Kuhnovy a Rüsenovy charakteristiky lze odvodit, že dějiny umění prošly v minulosti od 16. století nejméně
třemi ústředními paradigmaty.
•  Tři (širší) paradigmata v dějinách uměleckohistorického výzkumu od raného novověku:
–  Humanisticko-osvícenské dějepisectví (od Vasariho k Rumohrovi)
–  Klasický historismus (od Berlínské školy dějin umění po Vídeňskou školu dějin umění a ikonologická studia jako
model výzkumu dějin umělecké formy a uměleckých obsahů)
–  Kritický historismus (70. léta 20. století dosud):
a) dějepis umění: kritická teorie / „nové dějiny umění“ / dějiny a antropologie obrazu a kultura
b) paralelní dění v obecné historii: historická sociální věda / microstoria / kulturní vědy
c) pohyb od interdisciplinárního výzkumu k transdisciplinaritě věd
•  Naproti tomu kritika disciplíny dějin umění, in: Donald Preziosi: The Art of Art History, 1998
–  Doba osvícenství: začátek dějepisu umění jako jednotné vědy o souboru nejrůznějších předmětů z různých oblastí od
architektury po užité umění. V současnosti se však stává nejednotným konglomerátem, v němž jsou vedle sebe
vydávány práce o jedinečných originálních dílech a současně práce, které zkoumají skupiny děl jako výraz
sociálních, psychických či politických celků.
–  Dva projektované scénáře pro budoucnost:
•  disciplína zanikne a bude nahrazena jinou (např. obecnou vědou o obrazech);
•  rozdělí se na dílčí samostatné disciplíny podobně jako např. se tak stalo s antropologií (tj. klasické dějiny
formy, znalectví, památková péče, muzeologie a výstavnictví, praxe turistického ruchu apod.).
2. Umělecko-historické techniky (“řemeslo”)
•  Popis a rozpoznání uměleckého díla
Adekvátní nastavení k uměleckému dílu, vidět – porozumět – popsat.
•  Heuristika
Ohledání uměleckého díla a stylová kritika, kritika pramenů, kritika literatury.
•  Analýza a komparace
Analýza prostřednictvím dílčích elementů a motivů díla – komparace s jinými díly.
•  Rekonstrukce tvůrčího kontextu
Rekonstrukce původního stavu – rekonstrukce původního kontextu.
•  Konstrukce významu
Uměleckohistorická interpretace – zprostředkování vizuální aktivity (srov. Bruno Latour:
“v dějinách umění platí, že čím více prostředníků, tím lépe...”).
3. Dějiny umění po 1945
a) Mezinárodní kongresy
Počátky mezinárodních kongresů:
1873: první kongres dějin umění, Wien
1912: 10. Mezinárodní kongres, Řím (první kongres se skutečně mezinárodní účastí)
Poválečné kongresy:
16. Lisabon, 1949 – 19. Paříž, 1958
Organizátorská role CIHA: (Comité international d‘histoire de l‘art)
20. New York, 1961 – 27. Strasbourg, 1989
CIHA vznikla již roku 1930, nicméně větší význam ve světě si získala po schválení nových stanov (1961-1964).
Od roku 2000 platí nové, revidované stanovy (rozšíření oborové - vizuální kultura, světová organizace).
Tematicky zaměřené kongresy na přelomu nového století:
28. kongres Berlin, 1992: Kulturní výměna v umění
29. Amsterdam, 1996: Paměť a zapomnění
30. London, 2000: Čas
31. Montreal, 2004: Teritorium a místo
32. Melbourne, 2008: Vzájemný kontakt kultur a civilizací
33. Norimberk, 2012: Výzva objektu
34. Peking, 2016: Pojmy/Termíny
35. Florencie /São Paolo, 2019-2020: Pohyb/ (perspektiva) Transformace
Pohyb/ (perspektiva) Migrace
b) Instituce neuniverzitní
Německé ústavy:
•  Mnichov:
Zentralinstitut für Kunstgeschichte
1946
Craig Hugh Smyth
Ludwig Heydenreich
Wolf Tegethoff
Ulrich Pfisterer
Ústavy německé - italské
•  Florencie:
Kunsthistorisches Institut (Max Planck Institut)
1883/1888/1897
August Schmarsow
Heinrich Brockhaus
Ludwig Heydenreich
Alessandro Nova
Ústavy německé - italské
•  Řím:
Bibliotheca Hertziana (Max Planck Institut)
1913
Henriette Hertz
Ernst Steinmann
Franz Wolff-Metternich
Richard Krautheimer
Elisabeth Kieven
Sibille Ebert Schifferer, Tanja Michalsky
Ústavy francouzské
•  École du Louvre (1882)
Germain Bazin
•  École des hautes études en
sciences sociales – EHESS, 1975
(VIe Section de l‘École pratique des
hautes études 1868, 1947)
Georges Didi Huberman
•  Institut national d‘histoire de l‘art
– INHA (2001)
André Chastel
Ústavy italské
•  Bologna:
Fondazione Federico Zeri
1998
Ústavy USA- italské
•  Villa I Tatti, Florencie:
The Harvard University Center for
Italian Renaissance Studies
1959/1961
Bernard Brenson
Craig Hugh Smyth
Joseph Connors
Alina Payne
Ústavy USA
•  J. Paul Getty Trust
Los Angeles, Santa Monica
1976/1982/1997
Museum
Research Institute
Conservation Institute
Foundation
(Grant Programm)
Ústavy české a slovenské
•  Ústav dějin umění
AV ČR, Praha
Lubomír Konečný
Vojtěch Lahoda
Tomáš Winter
•  Ústav dejín umenia
SAV, Bratislava
Ján Bakoš
Ivan Gerát
c) Nový scientismus po 1945
•  Empirismus:
Nicolas Pevsner (1902-1985)
–  Buldings of England, Pelican History of Arts
–  Academies of Art, History of Building Types
•  Středověká archeologie:
Marcel Aubert 1884-1962), Louis Grodecki (1919-1982)
–  Statues-colonnes, cisterciácká architektura
–  Středověké vitraje, dějiny gotické architektury v návaznosti na Focillonovu teorii tvarů
•  Koncept uměnovědy:
Heinrich Lützeler (1902-1988), Joseph Gantner (1896-1988)
–  Kunsterfahrung und Kunstwissenschaft
–  Moderní architektura, dědictví Heinricha Wölfflina
d) Nové výklady – nová témata
•  Kritická diskuse k pojmu stylu:
Josef Adolf Schmoll, gen. Eisenwerth (1915-2010), James Sloss Ackermann (1919)
–  Epochengrenze – stylový pluralismus, středověk, fotografie
–  Vila jako typ
•  Spor o Warburgovo dědictví v ikonologii:
Edgar Wind (1900-1971), Rudolf Wittkower (1901-1971)
•  Hledání dalších přístupů-prostředníků (kontextualismus, psychoanalýza):
Richard Krautheimer (1897-1994), Meyer Schapiro (1904-1996)
•  Brněnská škola dějin umění:
Václav Richter (1900-1970) a „krize dějin umění“