156
AENEIS  V, 522—547
Před zraky náhlý zjev se naskytne: znamením velkým v budoucnu stát se měl, jak dokázal významný příběh —, třebaže hlásali věštci, že pozdní pohromu značí —, neboť v plynných mracích se rákos zanítil v letu, plameny značil svůj běh, pak dohořel, znenáhla zmizel v pouhý, lehounký vzduch — tak letí nebeskou bání spadlé z oblohy hvězdy a ohon za sebou vlekou.
Užasne v strnulé mysli a prosí nebeské bohy trójský i sicilský lid.
Hned přijímá Aeneas velký znamení, obejme krále, jenž velkou radostí plesá, poctí ho vzácným darem a těmito slovy se ozve:
„Přijmi to ode mne, otče, vždyť velký chce Olympu
vládce
naznačit znamením tím, bys bez losu dosáhl pocty, samého Anchísa starce to dar, jejž hodlám ti dáti, s obrazy vytepanými to měsidlo, které kdys otci Anchísu v slavnostní den dal Kisseus, Thrákie vladař, aby mu vzpomínkou bylo a zárukou trvalé lásky."
Řekl a svěží vavřín mu ovinul okolo skrání, prvním vítězem zvlášť dal provolat Acesta vládce. Dobrý pak Eurytión se nehoršil, čest že mu vzata, ačkoli ptáka on sám přec srazil z nebeských výšin.
S darem nejbližším kráčí, kdo šípem přeřízl šňůru, poslední obdržel cenu, kdo do stěžně zarazil střelu.
Jízdní reje chlapců
Potom vsak Aeneas otec, než ukončil ve střelbě zápas, povolá Epytovce, jenž provázel všude a střehl Iula nezletilého, a v ucho mu důvěrně šeptá:
AENEIS  V, 548—572
157
MíJtH t<uľ li dynovi řokni, žc má-liuž chlapecké sbory II NHllty hofcU'VÄ k Jíwlň, u koně už seřadil k běhu, llflllll 111A JlřňlIviSlíl; finl;y » hähi se mu představit
v zbroji."
Hniti m y*til Hilu, Jmi* v illoiihrim cirku b o tísnil, lihy MiMiilMlťiihlI ví nfíliii n uvolnil pluninii k jízdě.
,|(iiloti l,ľrtJSl,l iililiipoi ii třpytí no před zraky otců tlWiltMi říillno konň ii lirtJHké a Hicilské mužstvo illvl NO JI ni, jnlc jedou, u vstříc jim jásají všichni.
I'u lAVyltu Hlřižiiný věnec je ovinut okolo přilby, kiltUllý v pmvioi má dva oštěpy železných hrotů, MmI, Jjoli hluzemý toul má na plecích, hrdlo jim zdobí lili prmm řetízek pružný, jenž z pletených kroužků je
zlatých.
Tři jmou i jízdní čety, tři jinoši v čele jim jedou, vftiliií, » *iu každým z nich je v řadách dvanácte hochů Vii dvou oddílech skvoucích a každému cvičitel velí.
Judnó z těch bujarých čet byl vůdcem Priamos
malý —,
Jimž mol po dědu jméno, tvé slavné, Polité, plémě, I tlily rozmnožit měl — a seděl na thráckém koni, kliirý měl bílé skvrny a všeclměm na odiv stavěl bílé u kopyt nohy a bílé vztyčené čelo.
Druhým vůdcem byl Atys, jenž jméno dal Atiům
římským,
Atys a ten hoch, byl milován lulem hochem.
Poslední lulus jest, svou krásou nad jiné skvělý: HÍdónský nesl ho kůň, jejž dala mu spanilá Dídó, «by byl vzpomínkou na ni a zárukou trvalé lásky.
s     "i "i t
158
AENEIS  V, 573—597
AENEIS  V, 598—622
159
r
Ostatní trójští chlapci se na koních sicilských vezou, které jim Acestes dal.
Potlesk nesmělé vítá — i hledí s rozkoší na ně, podoby starých otců již spatřují v dětských těch
tvářích.
Jakmile diváky všechny a pohledy přátel svých zhlídli, veselí, na svých koních, syn Épytův výkřikem z dálky chlapcům znamení dává a zároveň zapráskne bičem:
stejně se rozjedou chlapci a rozvedou všechny tři čety do stejných polovin dvou, pak na povel, od vůdců daný, kpředu se obrátí čelem a útočí na sebe dřevci.
Jiný počnou pak rej, hned dopředu, hned zase
nazpět,
řadou projíždí řada a do kruhů vplétají kruhy střídavě, budí tak dojem, že opravdu bojují zbraní. Brzy se na útěk dají a brzy zas obrátí dřevce k boji, pak jakoby v míru si v párech vyjedou družně.
Jak prý v hornaté Krétě kdys Labyrinth ve tmavých
stěnách
spletitou míval cestu a tisícem všelikých chodeb poutníka šalebně mámil a každou pochodu známku mařila záhadná spleť, z níž vyváznout nebylo možné, nejinak zaplétají svou jízdou jinoši trójští dráhy a útěk i boj tím hravým splétají rejem, delfínům podobni mrštným, co vlhkou plovají dráhou, jižním neb severním směrem a laškují po mořských
vlnách.
Takový způsob rejů a takové závody potom obnovil Askanios, když dlouhou hradbami Albu
hrudil, a Latiny dávné je slavit naučil stejně, |;    Jako je slavil co chlapec a s ním též dardanská mládež. Albáni v nich pak cvičili své a v pozdějších dobách přijal je veliký B.ím, jenž zachoval otcovskou slavnost. „Trójou" se zovou i ted, šik chlapců „trójským" se zove. Potud těmito hrami byl zvěčnělý Anchísés slaven.
Požár lodí
Tehdy poprvé zas svou věrnost změnilo Štěstí: jak tak rozličnou hrou se konala u rovu slavnost, luno íridě káže, by sestoupla z nebeských výšin U trójským korábům rychlým a cestou větrem ji sílí myslíc na dávný bol, jenž dosud nasycen nebyl.
Iris pospíchá cestou a obloukem tisíce barev rychlým snáší se letem a není viděna nikým.
Nesmírný spatřuje sběh kol dokola; po březích hledí, UVÍdí prázdný přístav a trójské bez lidu loďstvo. Opodál na pustém břehu pak trójské v samotě ženy Had ztrátou Anchísa pláčí a na širou hlubinu mořskou VÄOoky se dívají s pláčem: „Ó kolik nám umdleným
zbývá
plavby a kolik moře!" — toť všechněch společná
stížnost.
MíSsto už chtějí — jim na moří trud již trapné je snášet.
V jejich se postaví střed, jsouc nástrah Škodlivých
znalá,
dříve však božskou tvář, též oděv ze sebe složí, podobu Beroy vezme, kdys klarského Dorykla ženy, letité, rodem i slávou i dítkami nadmíru vzácné, íris v podobě této se k ženám přidá a praví:
170
AENEIS  VI, 1—21
AENEIS~VI, 22—48
171
KNIHA VI
V podsvětí
Věštba kúmské Sibylly
Tak dí Aeneas s pláčem a plachtám povolil uzdu, konečně zlehka se blíží i s koráby ke kúmským břehům. Zatáčí k mořským vodám příď korábů, kotva je ke dnu poutá pevným zubem a lodní prohnuté zádi vroubí okraje břehu.
Tu na souš italskou skočí jinoši prudce jak blesk: část hledá zárodky ohně v žilách křemene skryté, a jiní snášejí husté houští, sídla to šelem, a vedou druhy k těm zdrojům.
Zbožný Aeneas k vrchu, kde trůní vysoko Foibos, kvapí, a v prostornou sluj, v níž ctihodná opodál břehu Sibylla svatyni má.
Jí schopnost věštného ducha vnuká Apollón délský a otvírá budoucí věci. V háj pak Triviin vkročí a k zlatému chrámu se blíží.
Daídalos, jak dí báj, když z krétskeho království
prchal,
na svých perutích rychlých se svěřil s odvahou vzduchu, k chladnému severu vyplul a ulétal nezvyklou drahou, nad kúmským konečně vrchem se zlehka ze vzduchu
spustil.
Tam zas navrácen zemi, svých křídel vesla, ó Foibe, zasvětil v oběť tobě a chrám ti tam zbudoval velký.
Na dveřích obrazy jsou: jak zahynul Androgeós, ročně jak athénský lid, ten nebohý, posílal za trest
mť*í PSÍ
P
P
i
■SR'1' •i
m m
po Bodmi rodných synech — viz džbán, odkud taženy
losy!
Ntt druhém dveřním křídle je vidět hornatou Krétu, VidSt je Pásifau, jak z hnusné k býkovi lásky kradmo se sdružila s ním — je dvojtvárny Mínotaur
vedle,
Okou rodů to směs, plod matčiny zločinné lásky.
Dům tu je, pracná to stavba, z níž nikdo se nemůže
vyplést,
Nad láskou královy dcery se slitoval, nad jiné mocnou, ÍOifillzlíl Daidalos sám těch komnat bludiště klamné, niti nejistým krokům dal vodítko.
Ty bys byl také
velkou těch obrazů částí, ó Ikare — nebýti bolu: dvakrát se pokoušel otec, by pád tvůj vytvořil v zlatě, dvakrát klesly mu ruce.
A byli by obrazy ony prohlédli po řadě všecky, vtom Achátés, vyslaný napřed, I knížkou Apolla Foiba a Trivie právě se vrátil, H Glaukovnou Déifobou, jež k Aeneu pravila toto:
ftNcní k tomu teď čas, chtít prohlížet obrazy tyto! Zajisté bylo by lépe dle obřadu sedmero býků jařmem netknutých sklát a tolikéž obětních ovcí."
Takto se k Aeneu ozve, a hned jsou na rozkaz vzdány ŠOTtvy, pak v pyšný chrám lid Teukrů věštkyně volá.
Do boku kúmských skal je vtesána hluboká sluje, lig flto je otvorů do ní, jež vedou dovnitř i z nitra, I nich pak tolikéž hlasů se rozléhá — sibyllské věštby.
Jakmile na práh přišli, dí věštkyně: „Za věštby žádat titll jest —ejhle tu bůh — tu bůh!"
Jen dozní ta slova před vchodem, náhle se tvář jí promění, změní se barva, VlltBy se uvolní jí — a sotvaže popadá dechu,
172
AENEIS  VI, 49—74
AENEIS  VI, 75—101
173
ňadra se prudce jí dmou v tom vzrušení — zdá se být
vetsi,
nadlidský hlasu je zvuk, vždyť božským ducbem ji
nadchl
přítomný bůh — vtom dí: „Proč se sliby váháš a
prosbou,
Aenee trójský, co váháš? Dřív nečekej, že by svá ústa otevřel užaslý dům!" — Pak přestala věštkyně mluvit. Projel mrazivý třas všem Tróům tvrdými kostmi. Vtom již pronášel král svou modlitbu z hlubiny srdce: „Foibe, ty s bídou Tróje jsi soucit jevíval vždycky, tys tež řídil Šíp, jímž mířil pravicí Paris do těla Achilla reka, tvým vedením tolik jsem proplul moří kol velkých zemí, až do krajin Massýlů přišel, odlehlých v dálném kraji, jenž za syrtskou mělčinou
leží,
italský břeh je konečně náš, jenž pořád nám prchal. Ó kéž jenom až sem nás trójské neštěstí stíhá!
Nyní je slušno i vám již odpustit trójskému lidu, bozi i bohyně všecky, jimž trnem bývala v oku Trója i její sláva.
Ty též, ó věštkyně svatá, která budoucnost znáš, ó dej — vždyť nechci než říši, danou mi osudem mým — ať mužem v Latiu zůstat, Teukři i bludní bozi, ti štvaní penáti naši!
Tam vám z mramoru chrám, ó Foibe a Trivio,
zřídím,
založím také slavnost a Foibovým jménem ji nazvu. Tebe též prostranný chrám v mém království, Sibyllo,
čeká,
v kterém proroctví tvá, tvé tajemné výroky složím věštěné národu mému a zvolený zasvětím tobě, laskavá, kněžský sbor.
Jen listům nesvěřuj věštby,
MÍ0 itJ mi rozvíří v zmatku a hříčkou větrů se stanou; lima mi, prosím, věšti!" — Tím ukončil Aeneas
prosbu.
AvBak Foibova moc ji dosud nemůže zkrotit, bSitll uvnitř jak divá, zďa se své hrudi by mohla mocného Appola střást — tím víc bůh odbojná ústa křOll a bouřlivý vzdor v ní přemáhá, nutí ji k věštbě.
Vtom se ty otvory velké již otevrou u sluje samy, JÍml výroky věštby se nesou z jeskyně vzduchem: . ^ii hrozných mořských běd tys konečně vyvázl
šťastně,
llOřSf zhoubu ti zem však přinese. V lavinskou říši llfijdo sic Dardanův lid — tu obavu na srdci neměj! — lllldo však klnout, že přišel: zřím zápasy, zápasy hrozné, Břím též Tiberův proud, jak hojnou krví se pění. NlljdoS tam nový Xanthos i Simoeis, achájský tábor, 1 tlké již Achilleus nový ti povstal v krajině latské, ťŮVllOŽ bohynin syn — též luno, lítice Tróů, Vludu vám v patách bude — a ke kterým kmenům
a městům
iliilllkým ve své tísni se nebudeš obracet s prosbou?
OpíSt zdrojem těch běd je manželka z cizinské země, Opfet m cizinkou sňatek.
Ty Vňak neustup strastem, ba ještě jim směleji
vzdoruj,
IMfíli li dovolil osud. — Tvá první k záchraně dráha, fclíflřOU bys nejmíň čekal — se otevře z řeckého města."
Tukovou hlásá zvěst zevnitř jeskyně Sibylla kúmská, ■trfilné záhady mluví a hlas jí ze sluje duní, V temnotu halíc pravdu; jí otřásá otěží vášně JfoillOS a ostrým hrotem jí hluboko do duše bodá.