Protokol o rozhovoru
Respondent: pohlaví, odhadovaný
věk, označení (jméno, pseudonym)
Žena, cca 60 let, paní Milada
Místo konání rozhovoru Boskovice, kavárna na náměstí
Datum konání rozhovoru 24. 5. 2021, 16:30 – 18:00
Tazatel Oto Polouček
Délka rozhovoru 90 minut
Kontext rozhovoru (způsob seznámení, atmosféra, co rozhovor mohlo ovlivnit?)
Kontakt na paní jsem dostal od Martiny Volechové, studentky pedagogiky, která taktéž
realizuje orálně historický výzkum. Paní byla velmi ochotná, domluva po telefonu bez
komplikací, domluvili jsme si sraz v 16:00 na nádraží v Boskovicích a navrhla k realizaci
rozhovoru kavárnu na náměstí – po cestě jsme neformálně hovořili o našem výzkumu,
Boskovicích apod. Cestou potkala několik známých stejně jako v kavárně (tzn. je
v Boskovicích asi známá) – některé z nich byly, jak se zmínila, taktéž učitelky. Zvolená
kavárna byla poměrně nevyhovující – hlučné prostředí, plno lidí, málo prostoru, nicméně
bylo to zřejmě její oblíbené místo. Rozhovor samotný trval cca hodinu a půl, téměř bez
vyrušení. Započal ihned po usazení (o tom co nás zajímá jsme se bavili již cestou). Vyrušen
byl pouze servírkou, a skoro ke konci paní z vedlejšího stolu, která poslouchala náš hovor a
při odchodu z kavárny se u nás zastavila a hovořila o svých vzpomínkách na učitele na VŠ
(práva) – přerušení však bylo krátké. S podpisem souhlasu nebyl problém. Nabízí možnost
kdykoli se obrátit kdybychom potřebovali něco doplnit, zmínila, že ani není z její strany
nutná anonymizace. Rozhovor byl příjemný, paní byla ochotná, nebyla cítit nervozita či
rezervovanost: rozhovor mohl (pozitivně) ovlivnit věkový rozdíl, kdy měla tendenci mladšího
tazatele seznamovat s městem i životem ve městě v minulosti), na druhou stranu však byl
mohl věk a pohlaví tazatele ovlivnit skutečnost, že jsme se v rozhovoru nedostali příliš „do
hloubky“, narátorka hovořila spíše o situaci ve škole než o sobě.
Nejzásadnější zjištění z rozhovoru ve vztahu k aktuálnímu výzkumu
Paní Milada pochází z Boskovic, vystudovala pedagogickou fakultu v Olomouci, aprobace
čeština-dějepis. Jelikož pochází ze známé učitelské rodiny (dlouhá tradice učitelství),
rozhodla se však nastoupit kariéru v pohraničí na venkově (Zaječí) aby nebyla „protekční“ –
do okresu Blansko se vrátila později, nejdříve do Kunštátu (nejlepší vzpomínky, ředitel
osobnost i za normalizace, relativně volná atmosféra, tolerance výuky náboženství) a
později do Boskovic kde prý to bylo se vztahy horší ale lékař ji doporučil nedojíždět za prací.
Problematické vztahy ve škole však vedly k tomu že krátce po roce 1989 (ředitel, ač
komunista, zůstal) odešla na soukromou a později státní ZŠ. V té době taktéž absolvovala
rekvalifikaci a začala učit angličtinu. Nyní v důchodu vypomáhá příležitostně s výukou na ZŠ
(nyní učí ukrajinské děti). Rozhovor nebyl úplně standardní protože paní celkem brzy (1993)
opustila prostředí ZŠ. Přesto však byl její pohled zajímavý (vhled do atmosféry na školách).
Ne vše si však už pamatuje, např. co se týče metod výuky a jejich proměn, bylo zřejmé, že si
již příliš nevybaví: problém byl i s časovým zařazením. Další rozhovor není potřeba, veškeré
základní okruhy byly buď probrány nebo asi už víc neřekne.