Ml.......
AKRIT
BYZANTSKÝ EPOS O DVOJ ROD É M HRANIČÁŘI
Přeložili Ondřej Cikán Markéta Kulhánková
Pavel Mervart 2018
Kniha čtvrtá: {Hraničářova hrdinství}
Zde začínají zmužilá hrdinství Hraničáře.
I o tom, kterak uloupil nad všechny krásnou dívku
a jak si ji vzal za ženu, zpěv čtvrtý pojednává.---
Vsak nejdříve připomenu vám Erótovu sílu.
5 Aj, on jest věru kořínkem i počátkem vší lásky,
z níž milování vyrůstá, jež rodí věrnou touhu, a ta, když časem zesílí, vynáší divné plody, jak nekonečné starosti, tak hrozný strach a úzkost, jak nebezpečí nesčetná, tak odchod od rodiny. -
10        Aj, mladosti věk kvetoucí nám srdce rozervává a pobízí nás ke smělým, neuváženým činům, někdy k vyplutí na moře, jindy ke skoku v oheň. Jak draky příšerné, tak lvy i ostatní zvěř divou nebere touha nikterak, když zesílila, vážně,
15        a nebojácné lupiče pokládá za nicotné.
Temnotu má za denní svit83 a soutěsky za pláně, nespavost za odpočinek a vzdálenost za blízkost.
A mnozí se i víry své pro věrnou lásku zřekli.---
Abyste si nemysleli, že nejsem věrohodný,
20        zde predvolávam mezi vás svědka hodného chvály, blahorodého emíra, prvního ze Syřanů, jenž slynul krásou půvabnou, ukrutnou udatností a vzrůstem těla zázračným i ušlechtilou silou, ô němž se každý domníval, že Samsonem je druhým.
84
Kniha čtvrtá: {Hranič ářova hrdinství}
71
25        On jen holýma rukama lva roztrtn urostlého,
ba množství zcela nezměrné lvů lirozných pozabíjel. -Neopisujte Homéra, Achilleovy skutky, ni Hektorova hrdinství, vylhané j e to všechno.85 Alexandros Makedonskýbyl jistě velmi moudrý,
30        však pouze s Boží oporou měl stskt se světovládcem.86 I emír měl zatvrzelé srdce, než poznal Boha, a s vírou v něj si vyzískal i zmužil ost a smělost. -Ióannakés a Kinnamos a starec Fälopappús87 nestojí vůbec za zmínku, ni slova nejsou hodni,
35 neboť přes všechno chvástání ničeho nedosáhli,
avšak zpěv můj je pravdivý a mnoha svědky stvrzen. -Emírův strýc byl Karoés, děd jmenoval se Ambrón, ti dali mu tři tisíce vybraných kopiníků, s nimiž Sýrii pokořil a podrobil si Kúfu
40 as nimiž také překročil hranice Římské říše.
Tam zbořiv hradů bezpočet xi mě:sta Héraklova, i Charsianon vypleniv, Kapp adot<ii taktéž, unesl dívku spanilou, Dukovnu b»lahorodou, pro její krásu úžasnou, rozkošné Její mládí,
45 a pro ni všeho zřekl se, i víry své L slávy,
a pro ni stal se křesťanem a pravo u víru přijal, a s Římany již neválčil, nýbrž jim věrně sloužil. -Jim narodil se synáček po pravdě přelíbezný, jenž pro vysoký původ svůj měl jrméno Basileios,88
50        však říkali mu Dvojrodý dítě dvojího rodu,
neboť byl barbar po otci a po matce byl Říman, a jelikož byl hrdinou, jak dozvíte se brzy, hranice chrabře střežícím, též Hraničář se zove. -Děd j eho byl Antakinos z ro diny Kinnamovců
72
Kniha čtvrtá: {Hraničářova hrdinství}
Kniha čtvrtá: {Hraničářova hrdinství} 73
55 a zemřel kdys ve vyhnanství císařem nařízeném;
jenž Basileios zval se též a též hranice střežil.89 Náš Hraničář se nemálo podobal dědu svému, stratégovi to slavnému, ctěnému mezi všemi. Měl babičku stratégovnu, Dukovnu blahorodou,
60 a množství strýců úžasných, bratrů překrásné matky
již pro svou sestru k souboji se mužně odhodlali s emírem, jenž však nakonec se měl stát jeho otcem. Nuž takový měl Dvojrodý Hraničář tedy původ a pro zmužilá hrdinství ve světě sklízel obdiv.
65 Aj, jeho skutky pospěšme teďarci opěvovat.---
Inu, úžasný hrdina Hraničář Basileios byl otcem svým co dítě již přenechán učiteli,90 jímž vzděláván byl důkladně celé tři dlouhé roky, takže k bystrému rozumu získal i vědomosti.
70 Pak chtěl však j ezdit na koni a samozřejmě lovit,
a tak se s otcem den co den v těch dovednostech cvičil. Až jednoho dne promluvil na svého otce takto: „Otče a pane můj, mám chuť a touhu ve své duši dokázat svoje schopnosti v souboji s divou zvěří.
75        A miluješ-li opravdu své dítě Basileia,
vyjeďme tedy na místa, kde divá zvěř je hojná, a uvidíš, jak silná jest má velká bojechtivost." Otec vyslechna tuto řeč milovaného syna, byl v duchu velmi potěšen i rozradostněn v srdci,
80        s jásotem syna políbil a pravil tato slova: „0 milé dítě nejdražší, srdce i duše moje, úžasná byla tvoje řeč, již s radostí jsem slyšel, avšak nenastal ještě čas příšerné zvěrobitvy, 'neb pustit se na divou zvěř je velmi nebezpečné
85 a ty j si přece teprve dvanáctiletý chlapec,
a proto ještě nehoden souboje s divou zvěří. Tak, dítě moje nejsladší, dál o tom nepřemýšlej, ať svého mládí růže květ předčasně neulomíš. Až bohdá jednou vyrosteš do dospělého muže,
90 pak konečně ti nastane čas boje s divou zvěří."
Však dítě vysokorodé vyslechnouc tato slova, zarmoutilo se velice a ve svém srdci trpíc, se slzícíma očima tak k otci promluvilo: „Apočkám-li, až vyrostu, můj otče, v dospělého,
95        co z toho potom budu mít? To zmůže přece každý. Já toužím vyniknout už teď a pro rodinu zářit a chci i tobě ukázat, jenž jsi mým dobrodincem, že budu sluhou zmužilým, cenným, jak si mě přeješ, i druhem tvým i oporou v jakémkolivěk boji."
100       Nakonec otec vyhověl přání milého syna.
(Vysokorodí poznáť se již brzy v útlém věku.) A v rozbřesku příštího dne vzal s sebou svého švagra, ze všech bratrů nejmladšího, zlatého Konstantina, a s ním i syna vlastního, jenž Hraničář se zove,
105       dále pak ze svých jinochů nejzmužilejší jezdce a krovinami hustými projeli v stinné háje, kdež uviděli zdaleka medvědy hrůzostrašné, medvěda i s medvědicí a dvěma medvíďaty. I zvolal Hraničářův strýc: „Tak, Basileie, ukaž,
110       však ozbroj se jen palcátem a zanech svůj meč v pochvě, neboť se vůbec nesluší jít na medvědy s mečem." Pak zázrak stal se úžasný, každý na div ten zíral, neboť jakmile vyslechlo dítě strýcova slova, hned seskočivši se sedla, opasek povolivši,
74
Kniha čtvrtá: {Hraničářova hrdinství}
Kniha čtvrtá: {Hraničářova hrdinství}
75
115       svůj pancíř s těla shodilo, protože bylo horko.91 Načež pouze svou suknici opaskem opásavši, nasadivši si na hlavu nízkou plstěnou čapku,92 vyřítilo se jako blesk pryč od své pevné zbroje a nemělo nic u sebe než jenom prostý palcát,
120       ovšem též sílu velikou a nevídanou hbitost. -Tu ocitl se mladičký Hraničář u medvědů a stanul proti samici chránící medvíďata, jež s řevem věru strašlivým se ihned na něj vrhla. Než on, doposud neznalý příšerné zvěrobitvy,
125       ani se k straně nestočil, by palcátem se ohnal, nýbrž se na ni řítil dál, chytil ji kolem trupu, sevřel ji svými pažemi a zardousil ji vmžiku, až vnitřnosti jí vyhřezly ven z otevřené tlamy. Mezitím samec utekl a v křoviskách se ztrácel,
130       však strýc nemeškal zavolat: „Ať neunikne, chlapče!" A ten se vůbec nevracel pro odhozený palcát, než orlím letem dostihl to hrozné divé zvíře. Medvěd se náhle otočil a s otevřenou tlamou rozeběhl se na chlapce, by spolknul jeho hlavu.
135       Tu chlapec vůbec neváhal, hned za pysky jej chopiv medvědem strašným zatřásl a povalil jej k zemi, načež mu krkem zakroutiv, vaz jedním rázem zlomil, a divé zvíře vydechlo naposled v jeho rukou. Ten medvědí řev hrozivý a mocný dupot pracek
140       laň vyplašily z úkrytu nedalekého houští.
A emír rázem vykřikl: „Před tebou, dítě, chyt' ji." Tu chlapec otce poslechna, vyrazil jako pardál a několika skoky jen doskočil k hbité lani, již uchopil za kopyta čiperných zadních běhů,
145       a pak tou laní zatřásl a rozerval ji vedví. -
Kdo mohl by snad nechválit velikou milost Boží a neoslavovat jeho nesrovnatelnou sílu? Aj, byl to zázrak úžasný, ohromující mysl, že malé dítě bez koně dohnalo laň jen během,
150       že holýma jen rukama medvědy zardousilo.
Aj, velkého toť Boha dar a dar Pravice jeho.93 Ó nohy mládím kvetoucí, vy rovnáte se křídlům, vy rychlostí zvěř vysokou zázračně zdoláváte, drtíte silou ohromnou příšerné divé šelmy. -
155       A proto všichni svědkové neslýchaného divu
v svém ohromení velikém tak spolu rozmlouvali: „Ó svatá Panno Marie, co jsme to uviděli? Může ten chlapec člověkem být z vezdejšího světa? Ne, Bohem z nebe seslán jest pro radost pravých mužů,
160       aby uzřeli s obdivem, jak bojuje a běhá."
Jakmile toto vyřknuli jak chlapcův strýc, tak otec, vyrazil obrovitý lev z rákosí hlubokého, a oba obrátivše hned pohledy na mladíčka, uhlídali, jak uklízí zvěř ulovenou v houští.
165       Pravicí táhnul medvědy, zdolané jako první, a levicí zas táhnul laň v dva kusy přetrženou. A vtom strýc rázem vykřikl: „Rychle sem, dítě, poběž, nech ležet mrtvá zvířata, zde máme další živá, aby se s nimi měřili synové blahorodí."
170       Tu chlapec slovy těmito mu ihned odpověděl: „Inu, je-li to záměrem spravedlivého Boha a mám-li otce svolení a předobré své matky, pak lehne brzy mrtvý lev jak medvědové před ním." Už vyřítil se bez meče a už útočil na lva,
76
Kniha čtvrtá: {Hraničářova hrdinství}
Kniha čtvrtá: {Hraničářova hrdinství}
77
175       však pravil ještě jeho strýc: „Ne, ozbroj se svým mečem, neboť to není plachá laň, lva jen tak neroztrhneš." Ihned mu mladík odvětil a pravil tato slova: „Aj, velký Bůh je všemocný, můj strýci a můj pane, tak jako laň mi zajisté i lva do rukou složí."
180       I přesto vytasiv svůj meč, řítil se proti dravci,
však když se k němu přiblížil, lev o kus poodskočil a švihaje svým ocasem, do boků se jím tloukl, než zařvav řevem přestrašným, vrhl se na mladíka. Dítě se mečem napřáhlo, pozdvihnuvši jej k nebi,
185       i udeřivši doprostřed hrozného lvího čela,
dravcovu hlavu rozťalo až k lopatkám v dvě půle. I pravil strýci Dvojrodý Hraničář tato slova: „Tak vidíš, zlatý pane můj, velikou sílu Boží? Což neleží zde mrtvý lev jak medvědové před ním?"
190       Načež jak otec, tak i strýc mu vroucně zulíbali i ruce, paže k ramenům i hruď i víčka očí, a oba dva naň radostně zvolali naráz takto: „Každý, kdož libé mládí tvé a krásu tvou jen uzří, ó nejmilejší chlapče náš, ten uzná bezpochyby
195       as nejpevnější jistotou tvou zmužilost a chrabrost."
Neb byl ten chlapec obdařen přednostmi líbeznými, měl kučeravý plavý vlas, výrazné velké oči, tvář svedou, však i kvetoucí, obočí hustě černé a křišťálově jasnou hruď, však širokou sáh celý.
200       Otec ve velkém jásotu na svého syna hleděl, i radostně jej oslovil a pravil s potěšením: „Nesmírné horko panuje, slunce jev nadhlavníku, a divá zvěř je ukryta v chladu hustého křoví. Nemeškejme a odjeďme tedy ku svěží vodě,
205       aby sis tváře opláchl, jež zality jsou potem,
a pak si šat svůj převlékneš, jenž jestiť poskvrněný od pěny zvěře divoké a hrozného lva krve. Jsem otcem třikrát blaženým, že tebe mám co syna, těmato svýma rukama sám omyji ti nohy.
210       Veškeré svoje starosti vytrhávám si z duše,
neb vím, že nemusím mít strach kamkoliv tebe vyslat, na dlouhé cesty trnité či k hlídkám nepřítele." A všichni se hned vespolek k pramenu odebrali, jenž vodu skýtal úžasnou a jako sníh tak svěží,
215       i kolkolem tam usedli a jedni myli ruce
a druzí tváře chlapcovy a otec myl mu nohy. Pak všichni vodu z pramene hltali nenasytně, jako by snad učinila i z nich hrdinné muže. I vyměnil si chlapec šat a oblékl si nový
220       lehkou a skvělou suknici, j ež chladila mu tělo, a šarlatový kabátec obšitý zlatým lemem, kterýž byl ještě ozdoben perlami zářícími, a límec vonně potřen byl jak mošusem, tak ambrou.94 Namísto běžných knoflíků měl řady čistých perel
225       a knoflíkové smyčky zas byly z ryzího zlata. Jezdecké jeho střevíce zdobeny byly gryfy a na ostruhách kroucených svítily drahokamy a drahokamy červené měl na všech zlatých špercích.95 Však chlapec vysokorodý, maje velice naspěch,
230       neb chtěl co nejdřív k matce zpět, aby nebyla smutná, družinu celou do sedel rychle nasednout nutil. Sám vzal bělouše jasného jak krásnou holubici, jenž měl do hřívy vpletené převzácné drahokamy, a mezi těmi kamínky leskly se zlaté zvonky,
78
Kniha čtvrtá: {Hraničářova hrdinství}
235       veliké množství zvonečků překrásně klinkajících cinkotem ohromujícím a vskutku divuplným. Kropíř96 měl bělouš hedvábný, zelenopurpurový jenž dokonce i sedlo kryl a před prachem je chránil, avšak pletené řemení zdobily zlaté třásně
240       a celý postroj leskl se perlami zářícími.
Byl kůň to zcela nezkrotný a o udidlo nedbal, však dítě hřebce divého ovládlo bez námahy. Než všichni div ten uzříce, žasli velice nad tím, kterak kůň divý vykročil dle mladíkovy vůle,
245       jenž jak na stromě jablko97 vznešeně skvěl se v sedle. -I vyrazili na cestu zpět ku domovu svému, napřed družina jinochů do šiku seřazená a za ní pak jel chlapcův strýc a za ním chlapcův otec a mezi nimi chlapec sám jak jasné slunce zářil,
250       třímaje ve své pravici s lehkostí dlouhé kopí
arabské, jasně zelené, s praporcem pozlaceným.98 Jaký to kvítek na pohled, jaká rozkoš jej potkat,
a vskutku, chlapcův krásný vzhled byl vůní mošusovou.---
Na jejich cestě stál však dům stratéga významného,
255       a projížděje pod okny, tu chlapec náhle zapěl:
„Když jinoch v lásce zaplane pro dívku v květu mládí, a přišed k ní, když uhlídá rozkošnou její krásu, puká mu srdce nešťastné, svět přestává jej těšit." Než tamní lidé slyšíce líbezná jeho slova,
260       rozjásali se podobně jak kdysi Odysseus,
když písni Sirén naslouchal, na korábu svém spoután.99 I sama dívka vyslechla, co chlapec venku zpíval, aj, překrásná a proslulá a věhlasná to panna a nevídaně půvabná, z nedostižného rodu,
Kniha čtvrtá: {Hraničářova hrdinství}
79
26S       a její velké bohatství, statky a další jmění
nebylo možné spočítat, ba ani představit si. Jen vynachválit její dům snad nikdo nedokáže. Byl z mramoru a ze zlata a mozaikami zdoben, však bylo zdivo komnaty, již obývala panna,
270       celé ze zlaté litiny a mozaikami kryto,
i měla tato komnata jméno Komnata panny. 1 Ä když ta dívka bohatá, kvetoucí nade všechny, tu uhlídala mladíka, jak zrovna vyprávěl jsem, tak srdce její vzplanulo a svět ji přestal těšit,
275       a bolest se v ní vznítila,100 jak po právu to bývá. (Ostřejší totiž láska jest než jakékoliv šípy, a hledícíma očima vniká do lidské duše.) Chtěla své oči odvrátit od vznešeného chlapce, však nemohla je odloučit od jeho velké krásy
280       a tak jej sledovaly dál, neb podlehly mu zcela.
A tak své chůvě tichounce do ucha zašeptala: „Jen pohleď, chůvo nej dražší, na chlapce líbezného, na krásu zcela zázračnou a nevšední to mládí. Kdyby jen otec můj a pán za zetě si jej vybral,
285       věř mi, že by pak zetě měl jak nikde nikdo jiný." A nepřestala špehýřkou sledovat toho chlapce, jenž skutečně nic netušil a ptal se otce svého: „Kdo vlastní tento ohromný a velikánský palác? Není stratéga onoho kolkolem věhlasného,
290       jenž má prý dceru proslulou svou krásou, jak se říká?" „Ano, mé dítě nej sladší," odpověděl mu otec. „Pro ni zemřelo bezpočet Římanů blahorodých." „A kterak, otče, zemřeli?" tázal se chlapec nato. „Hodlali, milý synu můj, silou tu pannu unést,
80 Kniha čtvrtá: {Hraničářova hrdinství}
295       jak říká se, prý pro půvab vznešené její krásy,
než stratég se to dozvěděv, té krásné panny rodič, nastražil léčku únoscům a všechny do ní chytil, načež dal jedněm hlavu stít, druhým vypálit oči, neb velké moci těší se a slávě v těchto krajích."
300       Zhluboka vzdechl Dvojrodý a pravil svému otci: „Pros Boha, otče, abych se nerozhodl ji unést, neb nikdy žádná léčka mě nikterak nevystraší. Však jednu prosbu na tě mám, pokud souhlasit budeš, abys požádal stratéga o řádné sešvagření.
305       Pakliže uzná za vhodné mě přijmout jako zetě,
tak bude tedy tchánem mým z vlastního rozhodnutí, však odmítne-li, otče můj, pak uzříš, co se stane." „Ba žádal jsem jej mnohokrát, nade vše drahý synu, však jeho v této věci nic k ničemu nepřinutí."
310 -    Jakmile vyřknul slova ta otec synovi svému,
uhlídal mladík špehýřku a krásnou pannu za ní, než upíraje na ni zrak, kupředu víc se nehnul, a stanul zcela ohromen a s rozechvěným srdcem. Poté bělouše pobídnuv, přiklusal rázem k panně
315       a něžně na ni promluvil i oslovil ji takto:
„Pověz mi, milá panenko, chováš-li mě v své duši, a přeješ-li si, abych tě za nevěstu si zvolil. Vsak máš-li srdce jinde již, pak nežádám tě o nic."!01 Panna chůvu přivolavši, dala jí tento rozkaz:
320       „Běž dolů, dobrá chůvo má, a rci jinochu toto:
,Při Bohu tobě přísahám, žes do mé duše vstoupil, než nevím jistě, mládenče, z kteréhos vyšel rodu. Je-li tvé jméno Dvojrodý Hraničář Basileios, pak vím, žes vysokorodý a nade všechny bohat
Kniha čtvrtá: {Hraničářova hrdinství}
325       a žes jakožto Dukovec ba i z našeho rodu.
Však stratég, mocný otec můj, maje své hlídky všude, ví dávno o tvých hrdinstvích a zmužilých tvých činech, tak hled|, aby ses, mládenče, kvůli mně neohrozil, abys neztratil kvetoucí a překrásné své mládí.
330       Otec tě šetřit nebude, neboť soucitu nezná.'" Mládenec ihned odvětil a oslovil zas dívku: „Vykloň se, zoro líbezná, ať uhlídám tvou krásu a ať mi vstoupí do srdce nekonečnost tvé lásky.102 Jak vidíš, doposud jsem mlád a nepoznal jsem touhy,
335       ni nepoznal jsem doposud cest vyznačených láskou. Vstoupí-li touha po tobě teď arci do mé duše, pak ani stratég, otec tvůj, ani tvé příbuzenstvo, ni všichni jejich poddaní, byť třebas proměněni v šípy a v mečů výšlehy, mě nikdy nezastaví."
340       A nikde nebyl nadohled rozmluvy jejich konec, neb k necudnému jednání je bičem nutil Erós. (Stáváť se rozum otrokem, vždy když je Erós pánem, když myšlenky si zapřáhne jak vozataj své koně.103 Toť důvod, proč, kdož touhy pln, své zdvořilosti nedbá,
345       před sousedy se nestydí, příbuzných neleká se, jsa beze studu proměněn v otroka milování.) Přesně tak tenkrát trpěla i blahorodá panna, vyklonivši se malinko z okna z ryzího zlata. -I Tu oslnila jeho zrak zář krásy její tváře,
350       až nemohl ni pohledět na pannu sluncerodou,104 jejíž tvář přímo do očí mu paprskem svým šlehla. Ta dívka vskutku zdála se být uměleckým dílem, aj, oči jasné, půvabné, vlas plavý, kučeravý, aj, sytě tmavé obočí, ba nezředěně černé,
82
Kniha čtvrtá: {Hraničářova hrdinství}
Kniha čtvrtá: {Hraničářova hrdinství} 83
355       obličej jako bílý sníh, však tváře zabarvené
tím nejvzácnějším purpurem, ceněným u císařů. -A mladík obdivuhodný tu krásu tehdy spatřiv byl ve své duši zasažen a raněn ve svém srdci, trpěl nesmírnou bolestí a stanul v strašných mukách.
360       Však krásná panna vznešená spatřivši jej v tom stavu a nechtíc jeho trápení nadále prodlužovat, tu okamžitě vyslala mu znamení své lásky smíšené s velkou radostí a naplněné štěstím, i podala mu prsten svůj a vyřkla tato slova:
365       „Jed domů, milý jinochu, a nezapomeň na mě."
Hned mladík prsten uschoval u srdce pod pancířem a takto dívce odvětil: „Cekej mě za úsvitu." Pak rozradostněn s družinou dál v cestě pokračoval, však došed domů, hroznými už starostmi byl jímán
370       a prosil Boha modlitbou z celého svého srdce:
„Aj, Bože, Vládce nebeský, vyslyš tuto mou prosbu.
Učiň, ať slunce zapadne a vyjde jasný měsíc,
jenž má mým tajným druhem být při službě,105 k níž se
chystám,
neboť já samojediný na cestu vypravím se."
375       I tajný rozkaz takový štolbovi svému vydal:
„Odstroj mi mého bělouše a vraníka mi vystroj, však stroj jej dvojím řemením i dvěma podbřišníky, můj palcátomeč106 překrásný mu pevně zavěs k sedlu a dej mu těžké udidlo, ať svede rychlý obrat."
380       Než později v čas večeře nedotkl se ni sousta, ba ani kapky nápojů v ten večer neochutnal, jen dívky krásu úžasnou vykresloval si v duchu. '    Chvílemi padal v beznaděj a úmysl svůj vzdával, chvílemi byl pln naděje a věřil v dobrý konec,
385       však všem kolkolem zdálo se, že vidiny má snové. Tu matka jeho v rozpacích jej takto oslovila: „Co stalo se ti, dítě mé, proč rmoutíš moji duši? Neděsí tě snad divá zvěř a nejsi jímán strachem? Netrýzní tě zlý démon snad, jenž závidí ti mužnost?
390       Tak zjev mi všechno v rychlosti, mou duši více netrap. (Nevyjevenéť ranění člověka pohlcuje.)" „Ne, divá zvěř mě neděsí," odpověděl jí chlapec, „a ani žádný jiný strach nejímá moji duši. Než kdosi vskutku trýzní mě. Ji ale neproklínej,
395       vždyť ona za nic nemůže. A já nemocný nejsem."107 I vstal a do své komnaty bez prodlev odebral se, kdež odhodiv své sandály, jemně se chopil loutny a rukou neozbrojenou rozezněl její struny (bylť výtečně on vycvičen s nástroji hudebními),
400       je naladiv, v ně udeřil a zpíval tichým hlasem:
„Kdož lásce své je nablízku, tomu neschází spánek, však kdož miluje na dálku, má v noci hodně práce. I moje láska v dálce jest, tak vydávám se za ní, ať duši milou netrápím, kteráž kvůli mně nespí."
405       A pak, když slunce zapadlo a vyšel jasný měsíc,
sám ujížděl pryč na koni, i loutnu svou vzav s sebou, a vraníkplál mu jako louč, měsíc jak světlo denní,108 než za úsvitu dorazil ke komnatě své milé. Dívka probděla celou noc, čekajíc na milého,
410       však za úsvitu znavena padla v hluboký spánek.
Když blahorodý chlapec ji za oknem neuhlídal, hned přepadl jej zármutek a ohromení strašné, hned bolestivé myšlenky do srdce jeho bily, a neúnosně trápil se a nevýslovně trpěl.
84
Kniha čtvrtá: {Hraničářova hrdinství}
Kniha čtvrtá: {Hraničářova hrdinství} 85
415       Tu takto k sobě promluvil: „Což změnila svůj záměr? Což strachuje se rodičů, že by ji odhalili? A k čemu rozhodnu se já? Co jistoty mi dodá? Má mysl tápe v temnotách a nevím, co si počít. Zvolám-li na ni, uslyší má slova nejen ona,
420       stráže mě jistě odhalí a zaútočí na mě,
a já se dříve prozradím, než milou vůbec potkám, a ztratím všechnu naději nejdražší dívku uzřít. A k čemu pak mám dále žít vezdejší tento život?" Tak sám se sebou rozmlouval ve velkém rozrušení,
425       než rozhodl se rozeznět struny své jemné loutny a vyzvědět, zda najde tak rozsudek ve své nouzi. „Jelikož mě teď zachrání už jenom výslech dívky, zde predvolávam mezi nás svou loutnu coby druha, a nechť se tedy rozhodne vše podle vůle Boží."109
430       Pak struny loutny naladiv, rozezvučel je plektrem a píseň ze všech nejsladší zazpíval tichým hlasem: „Což zapomnělas, miláčku, mladinké naší lásky a padla v sladký, rozkošný a bezstarostný spánek? Tak vstávej, růže líbezná, jablíčko něžně vonné,
435       na nebi vyšla jitřenka a na odjezd nám svítí."
Jakmile dívka zaslechla jemný hlas sladké loutny, hned vyskočila z postele a šat svůj opásala, vyklonila se z okna ven a jinochovi řekla: „Já hněvala se, drahoušku, žes otálel tak dlouho.
440      A jak se na tvou nedbalost a smělost nemám hněvat? Ty snad ani nevíš, kde jsi, když na loutnu tu drnkáš. Co když tě spatří otec můj a co když zhanobí tě? A co když zemřeš kvůli mně? Je to snad spravedlivé? Vždyť Bůh to dávno dobře ví, jenž tajnosti zná všechny,
445       že láska k tobě v srdce mé kořeny zapustila, a selžešdi, pak bude to pro mě strašlivá rána. Tak, duše moje, zachraň se, než dostihne tě slunce, a navždy na mě vzpomínej, že nad vše miluji tě. Než přesto, krásný mládenče, já s tebou neodejdu,
450       byť vím, že touha žíhá tě, nesmírná láska pálí,
a že jsi proto rozhodnut na místě pro mě zemřít. Však svedeš-li mě opravdu, abych odešla s tebou, dozvědí se to bratři mí i celé příbuzenstvo a otec můj tě dopadne se všemi svými muži.
455       A jak se potom vymaníš a zachráníš svou duši?" Tu dívce mladík úžasný truchlivě odpověděl: „Tvůj odpor chválím velice, ó nejvýš blahorodá, však vím, že opak nastane toho, co očekáváš. I rozhodla ses výborně po moudrém rozvážení,
460       však nevíš ještě vůbec nic o tom, čeho jsem schopen. Kdyby ti byla zmužilá má hrdinství již známa, neřekla bys, že bratři tví a celé příbuzenstvo mě dostihnou a pokoří, že pro mě budeš truchlit. Tak tedy buď ujištěna a věz, má drahá duše,
465       že já jsem s to si podrobit sám jakékoliv vojsko, obrátit šiky na útěk i širé kraje dobýt. A tvého otce milého s jinochy jeho všemi a stejně tak i bratry tvé s celým tvým příbuzenstvem mám pouze za houf nemluvňat, jenž nic mi neznamená.
470       Teď jedinou chci odpověď vyslechnout z úst tvých vlastních, zda přála by sis upřímně mě nyní následovat, abychom se přes sedla hor dostali před rozbřeskem, neboť na úzkých pěšinách i zmužilým smrt hrozí, kdežto v pláních i zbabělec co smělý muž se jeví.
			
86	Kniha čtvrtá: {Hraničářova hrdinství}		Kniha čtvrtá: {Hraničářova hrdinství} 87
475	Jestli máš ovšem v úmyslu jiného sobě zvolit,	505	teď láskou zotročena jest a cudnosti již nedbá.
	a jestli proto bráníš se odjezdu společnému,		Od chvíle, kdy jsem poprvé tvou tvář, mládenče, zřela,
	pak při svatých Theodorech, dvou mučednících Krista,		spaluje láska duši mou, dřív rozvážnou, svým ohněm,
	mužem tvým zvát se nebude, dokavad žiji, nikdo."110		proměnila mé smýšlení a taktéž i mou vůli,
	Hned dívka krásy sluneční jinochu odvětila:		mou mysl jala v otroctví, a cudnost mou mi vzala.
480	„Tys říkal sám, můj nejdražší, žes ještě nezkušený,	510	Teď už jen tebe, milý můj, a svoji lásku k tobě
	že zamilován poprvé svou první lásku cítíš.		já věrně poslouchám, a věz, že chci odejít s tebou.
	Přesto je asi upřímné tvé utrpení pro mě,		I zříkám se svých příbuzných a rodičů se vzdávám
	což usuzuji podle svých podobných vlastních citů.		a zavrhuji bratry své i nezměrné své jmění
	A byť se pro mě nesluší o sobě vůbec mluvit,		a ihned s tebou odejdu, kamkolivěk jen řekneš.
485	vyzradím ti o sobě vše, jsouc zotročena touhou.	515	Než mám za svědka velkého milosrdného Boha,
	Aj, mnozí vysokorodí velmožové a vládci,		nej skvělejšího mstitele, že zradou nezldameš mě.
	i císařovi příbuzní a synové mě chtěli		On ví, že láska pálí tě a že tě žene bičem,
	a přijížděli v průvodech, císařsky vystrojeni.		tě v rozhodnutí stvrzujíc, kdykoliv pro mě zemřít,
	Ba ve své touze veliké osobu moji spatřit		což oči moje nesmí zřít, ni uslyšet mé uši."
490	přiblížili se nezřídka i komnatám, v nichž bydlím.	520	Když dívka krásně kvetoucí vyřknula tato slova,
	Přesto se ani s jedním z nich můj otec nespokojil		slzy jí z očí vytryskly a hlasně zavzdychala,
	a nedovolil žádnému uzřít ni stínu mého,		kárajíc sebe samotnou za tolik necudností,
	ni slůvka mého zaslechnout, ni promluvit co na mě,		i snažila se ze všech sil zas ovládnout svou vůli,
	ni spatřit mého úsměvu, ni naslouchat mým krokům.		což v srdci nedovolila jí nekonečná touha.
495	A nikdy jsem se jako teď nevyklonila z okna,	525	(Vězíť Eróta velká moc v touze a milování. -
	neviditelná, ukrytá před každým cizím zrakem.		Na toho, kdož dbá pečlivě o zdvořilé své mravy,
	Tak krom mých blízkých příbuzných a služebných mých		aťsi má mysl rozvážnou, přec touha zaútočí.
	vlastních		Toť důvod, proč, kdož touhy pln, již zdvořilosti nedbá,
	nikdo nikdy nezahlédl mé osoby ni tváře,		před sousedy se nestydí, příbuzných neleká se,
	neb cudnost svou jsem střežila, jak pro pannu se sluší.	530	jsa beze studu proměněn v otroka milování.
500	Však teď jsem odložila stud i veškerou svou slušnost		I nejskvělejší mládenci tím často trpívají.)
	a stala jsem se necudnou pro svoji lásku k tobě.		Když tu úžasný mládenec dívčiny slzy spatřil,
	Já, kterouž nikdy nezřely oči cizího muže,		i jemu slzy vytryskly a odvětil jí takto:
	zde nyní s tebou hovořím bez veškerého studu		„Vsak já, dívko nejkrásnější, znám poměry tvé dobře,
	a mysl moje panenská, jež svobodna kdys byla,		
88
Kniha čtvrtá: {Hraničářova hrdinství}
Kniha čtvrtá: {Hraničářova hrdinství}
89
535       vím o nezměrně velikém bohatství tvého otce, pro kteréž vysokorodí muži po tobě touží. To všechno jsem se dozvěděl, důkladně jsem se vyptal. Mě ovšem, duše nej dražší, bohatství nezajímá ni po majetku neprahnu a sláva neláká mě, 540       tím ať se krmí dobytek, já živím se tvou krásou. -Má černooká, od chvíle, kdy pohled náš se střetnul, nenechalas ni chvilinku mou duši o samotě, zapustilas v ní kořeny a objalas ji zcela, viděl jsem stále tebe jen, i kdyžs nebyla se mnou. 545      Já nikdy nemiloval jsem a nebyl zajat krásou,
a nepoznal jsem v životě cest vyznačených láskou. Tak, světlo sladké, následuj muže, jenž miluje tě, neskrývej více lásku svou, již ve svém nitru chováš (upřímnéť lásky důkazem nejjistějším jsou činy), 550       a budem s Božím svolením žít ve štěstí a spolu. Konečně zaradují se i rodiče tví s námi, jakmile si uvědomí, jakého mají zetě. Nikdo tě hanit nebude, ne, velebit tě budou." Takto i jinak promluviv, mládenec pokračoval: 555       „Tebou pro mě vše začíná a tebou všechno končí,111 a tak to jest a zůstane, bohdá, do konce mého. Však jestli kdy ti způsobím zármutek, milá duše, a jestli někdy znevážím tvou čistou lásku ke mně a věrnost neposkvrněnou, než skončí se můj život, 560       nechť jako křesťan nezemřu, nechť štěstí vše mě mine, nechť modlitby mých rodičů se více nenaplní."2 Než i ty, vysokorodá, hleď vážit si mé lásky." Dívka ta slova v nitru svém chovajíc odvětila: „Já vím, že je to nemravné, jak vdávám sama sebe,
565       neb pravdivé blahorodí zdvořilost sobě žádá,
0 niž jsem ovšem nedbala, snad nevědouc, čím trpím, a hlavně čistá touha tvá a jistota tvé lásky
mi rozkazují ctít i svou překrásnou lásku k tobě."113 A potom dívka pronesla tuto přísahu lásky:
570       „Já opouštím své rodiče, své bratry i svůj domov, do rukou tvých, ó jinochu, svěřujíc sebe v Bohu, jejž beru za svědka, že ty mě nikdy nezarmoutíš a že budu až do konce tvou právoplatnou chotí. Vždyť nesčetní již milenci nic nedbali svých slibů,
575       přestože dříve dívkám svým vyjevovali lásku."
Ta slova chlapec vyslechna, podivoval se velmi moudrosti panny nevinné a sliby opětoval: „Aj, při Otci a při Synu, a i při Duchu svatém, já nikdy nezarmoutím tě, ó nejvýš blahorodá,
580       já učiním tě paní svou a vládkyní svou milou,
v společném domě chotí svou do konce svého žití, pokud si ke mně zachováš čistou svou věrnou touhu, jakž dříve jsem již pravil ti, má duše, po níž toužím."114
1 krásně potvrdili tak svou lásku přísahami, 585       než dívka vyklonila se z okna z ryzího zlata
a chlapec v sedle vzpřímený ji v náruči své sevřel. Takkoroptvička vzletěla, a tak ji jestřáb přijal. -I líbali se líbezně, jak sluší se a patří, a oba se z nevýslovné radosti rozplakali, 590       neboť je ihned zasáhlo největší možné štěstí, a v rozkoši té ronili skutečně vroucí slzy. Tu chlapec pohnut radostí a zmužilostí taktéž, k paláci koně obrátil a zvolal tato slova: „Žehnej, pane a tcháne můj, mi k svatbě s tvojí dcerou,
90
Kniha čtvrtá: {Hraničářova hrdinství}
Kniha čtvrtá: {Hraničářova hrdinství}
91
595       a vzdávej Bohu velký dík za takového zetě."
Zaslechnouce to volání, tu stratégovy stráže hned všechny muže budíce do sedel svolávaly. A stratég sám to zaslechna, na místě, okamžitě byl rozčílením bez sebe, nevěda, co si počít, 600       a z nitra vydral se mu řev: „Aj, zhaslo moje světlo, před očima mi unesli jedinou moji dceru." To stratégovna zaslechnouc, v křiku se rozplakala: „Ztracena dcera jediná, uloupili nám dceru." Zároveň bratři dívčini vykřikli slova nářku: 605       „Kdo mohl se j en osmělit k zločinu takovému ?
Kdo nečekaně vyrval nám z náručí naši sestru?" Plakaly všechny služebné, křičely bědujíce, a stkáni nepřetržité se rozléhalo domem. Tu bylo vojsko ve zbrani, hnalo se za mladíkem, 610       a stratég sám se připojil se svými dvěma syny.
Avšak ani stratégovna nezůstala v svém domě, neboť nebyla schopna snést ztrátu jediné dcery, tak svolavši dav služebných, za vojskem pospíchala pěšky a hlasně vzlykajíc, s rozpuštěnými vlasy: 615       „Nejdražší duše," plakala, „kam unesli tě, nevím." Nikdo nezůstal v paláci, jak mládenci, tak starci nasedávali na koně, hnali se za mladíkem, a všichni lkali hlasitě nad uloupením dívky, a nikdo by ten velký dav s přesností nespočítal. -620       Pak když se rozednívalo světlem východu slunce, tu mladík s pannou ocitli se na široké pláni, než dívka krásně kvetoucí uzřela v dálce vojsko. Upíralať svůj ostrý zrak tím směrem, odkud jeli, '   jak spočívala v objetí milovaného chlapce.
625       A tenkráte mu pravila, j ej kolem krku držíc:
„Pospěš, má milá dušičko, jen ať nás nerozloučí, a ostře svého vraníka pobídni ostruhami. Hle, jsouť za námi nadohled a už nás dohánějí." Jakmile mladík úžasný vyslechnul tato slova,
630       tu pojav smělou myšlenku, odbočil z přímé cesty a našel strom rozeklaný na dvě mohutné větve, mezi něž dívku vysadil, a promluvil k ní takto: „Zde posad se, má překrásná, milého svého sleduj." A na místě se připravil k nadcházející bitvě,
635       leč dívka sluncem zrozená jej takto oslovila:
„Jen šetři milé bratry mé a prosím nezhanob je." Pak naskytla se přítomným nevšední podívaná, když odvážil se jeden muž tisícům postavit se a pozabíjel v krátkosti vojáky nespočetné,
640       ve válce velmi zkušené, na koních, v plné zbroji, jež ovšem brzy nabádal, ať vrátí se zas domů a ať víc zkoušet nechtějí, kam sahá jeho mužnost. Vsak ti před mužem jediným jímáni byli studem, a milejší jim byla smrt než spásný bídný útěk.
645       Tak mladík koně pobídnuv, vytasil palcátomeč,113 a než sám stratég dorazil, už byli všichni mrtvi. A když posledním úderem ukončil tuto bitvu, ihned se s velkou radostí co vítěz vracel k panně, a pak, seskočiv se sedla, ji nesčetněkrát zlíbal:
650       „Lásku, hle, dívko líbezná, jsem činem dokázal ti." Tu dívka, celá rozkvetlá, hned jinochovi svému nastavovala šťastně tvář, by polibky ji pokryl, a přitom s něhou velikou jinocha oslovila: „Jen nezhanobuj, duše má, mé milé vlastní bratry,
92
Kniha čtvrtá: {Hraničářova hrdinství}
655       kteréž vidíš, jak směrem k nám odtamtud přijíždějí. Ze jsou to vskutku bratři mí, poznávám podle koní, a jako třetí blíží se za nimi i můj otec. Těch tří mi prosím ušetři a nech je bez úhony." „Dle tvého přání stane se," odpověděl jí chlapec,
660       „pokud nic nečekaného nás ovšem nepřekvapí. (Kdož milostivě nepřátel v hodině bitvy šetřil, byl od těch samých mnohokrát bez slitování zabit.)" To vysloviv a vrátiv se do sedla svého koně, vstříc stratégově družině vyrazit neotálel.
665       Avšak dívčini bratrové, plni ukrutné záště,
rozkázali svým jinochům na chlapce zaútočit a čekali, že zabijí jej jiní muži za ně. Než chlapec, střeže pečlivě přikázání své milé, postavil se jim rozvážně a znale všechny pobil.
670       Však tu se naň vyřítili v svém šílenství i bratři, než on se vyhnul obloukem a srazil oba s koní, přičemž je ani neranil, ani jim neublížil. Pak seskočil sám se sedla, i stanuv před stratégem, své ruce sepjav před hrudí a pokloniv se k zemi,
675       však pevný zrak svůj nesklopiv, těmito slovy pravil: „Dej odpuštění, pane můj, z ničeho nekárej mě. Tvé vojsko rány sázelo i vykrývalo selsky, proto většina mužů tvých do Hádu zamířila. Já arci neurozený ani nemužný nejsem,
680       a jestli tedy rozkážeš, ať stanu se tvým sluhou, tenkráte jistě uhlídáš, jakéhos získal zetě, a jestliže mě posoudíš podle mých mužných činů, aj, svému štěstí mnohokrát pak blahořečit budeš." ' Stratég ta slova vyslechna, hned ruce zvednul k nebi,
Kniha čtvrtá: {Hraničářova hrdinství}
93
685
690
695
700
705
710 716
719
pohled obrátil na východ a vzdával díky Bohu:
„Buď tobě sláva, Bože náš, jenž ku prospěchu řídíš
záležitosti člověka moudrostí nevýslovnou,
jenž dals mi zetě, po jakémž jsem celý život toužil.
Je kvetoucí, blahorodý, je rozvážný a mužný,
a nikdo v světě veškerém se jemu nevyrovná."
Těmito slovy děkoval Bohu z hloubi své duše,
pak obrátil se na chlapce a zdvořile mu pravil:
„Ó zlatý zeti, vzdávám dík především Pánu Bohu,
jenž ku prospěchu řídí vše, co nás lidí se týká.
Máš mít ji, chlapče překrásný, již z věrné touhy vzal sis,
neb kdybys věrnost nezměrnou nechoval k mojí dceři,
jistě by ses neodvážil tisícům postavit se.
Nuž nemeškejme, vraťme se zpět do paláce mého,
a věz, že žádný zármutek ti nijak nechystáme,
leč sepíšeme vespolek svatební smlouvu vaši,
již potvrdí i otec tvůj, jakmile bude s námi.
Jsemť jist, že spěšně dorazí, jen co dostane zprávu,
a ty dle práva obdržíš věno mé milé dcery
jen co ti svatbu vystrojím, přeslavnou v celém světě,
a věno milé dcery své v ten den pak tobě předám,
slyš, dvacet kentenarií"6 ve starých zlatých mincích,117
jež před mnohými lety jsem z podkladu svého vyjmul
a s množstvím nádob stříbrných ve jménu dcery schoval,
a dále šatník honosný za pět set liter zlata,118
třicet šest zemědělských ploch s nemovitostmi všemi
i se vším živým majetkem, kterýž se na nich najde,
čtyři sta koní vybraných a osmdesát štolbů,
a dále čtrnáct kuchařů, pekařů zrovna tolik,
a ke všem těm sto padesát pak dalších živých duší,
94
Kniha čtvrtá: {Hraničářova hrdinství}
Kniha čtvrtá: {Hraničářova hrdinství}
95
711
715 720
725
730
735
740
a k tomu sedmdesát chův i s celým domem matky,
proslulým vůkol krásou svou a vskutku velmi cenným,
a též od matky dívčiny převzácné, drahé šperky
i světoznámou korunu, chvályhodné to dílo,
znale složenou ze zlata a kamenů nejdražších.
A ve všem tobě přednost dám i před vlastními dětmi,
dám ti bohatství nezměrné, nemalé další jmění,
krom všeho, co jsem jmenoval, já dám ti ještě více,
a to již před požehnáním, můj synu, tvého sňatku.
A svatbu tobě vystrojím přeslavnou v celém světě,
aby tě jiní mládenci neměli za únosce,
jenž dívku sobě uloupil docela nemajetnou,
což hanebné je pro všechny dle řádu smýšlející.
A jak myslíš, že unikneš tomuto pomlouvání,
nevrátíš-li se bez prodlev s námi k nám do paláce,
též aby má stratégovna útěchy dočkala se,
jež dosud vůbec netuší, kterakýmže jsi mužem,
a aby vzdala Bohu dík, jenž skýtá všechno dobro?
Nuž důvěřuj mi, zeti můj, a pojeď domů se mnou."
Tak mladíkovi lichotě promluvil tehdy stratég,
avšak mladík stratégovi hned odpověděl takto:
„Věřit tvým radám šlechetným a taktéž velmi moudrým,
milý pane a tcháne můj, je jistě spravedlivé.
Vsak bojím se, že vzešlo by mi z toho nebezpečí
a odsouzení k hanebné, nejpotupnější smrti,
neboť jsem se co nepřítel obrátil proti tobě.
Tak nabádá mě svědomí nepřijímat tvých darů,
a styděl bych se pohlédnout do očí stratégovny.
Než já, pane a tcháne můj, jsem ve veliké touze
chtěl tvoji dceru uloupit jen kvůli její kráse,
745       nikoliv kvůli bohatství nebo dalšímu jmění,
to všechno darem věnuji bez váhání svým švagrům. Mně místo věna hojného stačí dívčina krása. (Bohatstvíť lidem dává Bůh a stejně tak i nouzi, on povýší i poníží, on svrhává i zdvíhá.)
750       A co se týče návratu, rozhodně vyslechnu tě, avšak nejdříve odjedu za svojí vlastní matkou, ať uhlídá i otec můj snachu, po jakéž toužil, ať může Bohu děkovat, a pak se rychle vrátím. Ty ale nebuď zarmoucen, spíš s jásotem se raduj,
755       neboť jsme nyní děti tvé a sluhové tvé duše."
Stratég mu tenkrát odvětil, nad moudrostí tou žasna: „Bůh tebe, dítě nejdražší, požehnej mezi všemi, a dej ž ti dlouhé radosti z roků života tvého." Pak stratég objav mladíka, na koně svého vsedl.
760       I spěchal mladík za dívkou a stratég do paláce za doprovodu potupně poražených svých synů, stále ohromně žasnoucích nad zmužilostí chlapce. -A když tento náš mládenec, jenž úžasný byl vskutku, přijížděl zpátky na místo, kde dlela dívka, zvolal:
765       „Pojďke mně, světlo nejsladší, jež nikdo nepřemůže, pojd|, nejsladší má květino, má něžně vonná růže, pojď, jalovičko líbezná, Erótem zapražená, blíží se naší cesty cíl, nás nikdo nezastaví a nikdo, dívko nádherná, nám v cestě nezabrání,
770       když zůstali naživu jen tvůj otec a tví bratři, neb nemohl jsem odepřít ti tvého přikázání." Než dívka v okamžení tom se stromu sestoupivši a naplněna radostí i nevýslovným štěstím, potichounku vykročila vstříc svému jinochovi,
			
96	Kniha čtvrtá: {Hraničářova hrdinství}		Kniha čtvrtá: {Hraničářova hrdinství} 97
775	a když se k sobě blížili, tázala se jej s láskou:	805	„Neboj se, sladké světlo mé," odpověděl jí mladík.
	„Nestalo se ti opravdu nic zlého, duše moje?		„Vstříc tobě přijíždí tvůj tchán, nemůže se tě dočkat."
	A pověz mi též v rychlosti, jak mají se mí bratři."		Než dívka sluncem zrozená mu takto odvětila:
	„Netrap se, milá dušičko," odpověděl jí mladík,		„Jak stydím se, má dušičko, že přijíždím sem sama.
	„krom chvályhodných jinochů z družiny tvého otce		Kdybys byl otce poslechl a vrátil se k nám domů,
780	nikdo škody ni částečné ni plné neutržil."	810	měla bych tu i chůvy své i všechno vybavení,
	Pak vykloniv se ze sedla, vzal dívku do náručí,		a otec tvůj by věděl hned, čí dceru přivádíš si.
	i zvednul ji a usadil k sobě na svého koně.		Když sám jsi právo porušil, tak sám si hledej výmluv."
	Tu věrným, čistým polibkem se oba nasytivše,		„Aj, nermuť se, blahorodá, že doprovodu nemáš,
	odjeli spolu v radosti a velkém potěšení.---		vždyť tebe každý poznává, i když přijíždíš sama,
785	A když mladíka spatřily pak hlídky jeho otce,	815	a proto neobávej se žádného zostuzení."
	jak v náručí si přiváží tu dívku růžokrásnou,		A když byl dav již nablízku, navzájem zdravili se,
	hned vyběhly mu spěšně vstříc, aby mu blahopřály.		mládenec s koně sesedl i s dívkou milovanou,
	A když i otec zaslechnul, že jeho syn se vrací,		i emir s koně sesedl a oba dva je objal:
	ihned radostí naplněn na koni vstříc mu vyjel.		„Bůh vás dva, dítě nej dražší, požehnej mezi všemi,
790	Též tři tisíce jinochů a všech pět jeho švagrů	820	a dejž vám mnoho dlouhých let jak v bohatství, tak v míru,
	jalo se sedly ženskými hned strojit dvanáct koní.		a nechť vás uzná za hodny podílu na své říši."
	Dvě sedla byla zdobena perlami zářícími,		1 zvedše dívku do sedla perlami zdobeného.
	ostatní celá ze zlata, s vyobrazenou zvěří,		ověnčili ji korunou krásnou a drahocennou,
	a ke každému sedlu byl připevněn krásný kropíř,		a každý z nových příbuzných, již u dívky se sešli,
795	jenž coby střecha hedvábná každého koně skrýval,	825	jí předal jiný krásný dar, a vždy co nejcennější.
	takže pod ním a pod zlatem nebylo koní vidět.		I vystrojili chlapce též, jak pro mladíka hodno,
	Za nimi zněly polnice a velké, těžké rohy,		načež za rohů troubení k návratu chystali se.
	a tympany a varhany119 zvučely plným hlasem.		Tu hlaholily polnice, tympány vyzváněly,
	Aj, hudba ta se tenkráte tak mocně rozléhala,		varhany hlasně zvučely a vše splývalo v píseň,
800	že ze vzdálenosti tří mil lid četný seběhl se. -	830	i loutny připojily se a každý nástroj hudby,
	Když dívka krásně kvetoucí dav zdálky uhlídala,		když k paláci se vracel dav za společného zpěvu. -
	rozechvěla se celičká, netušíc, kdo se blíží,	[833]	Kdo by byl schopen vylíčit a kdo by svedl popsat
	a vyděšeně na chlapce zvolala tato slova:	[832]	ten prudký příval radosti, jež udála se tehdy?
■7	„Snad neblíží se cizinci a snad nás nerozloučí."	834	Než zdálo se, že snad i zem, po kteréž vykročili,
98
Kniha čtvrtá: {Hraničářova hrdinství}
Kniha čtvrtá: {Hraničářova hrdinství} 99
835       se veselí a raduje z každého jejich kroku.
A každý, kdož tu velikou radost tenkráte zažil, hyl veselostí bez sebe a štěstím svého srdce. I hory tehdy tančily poskakovaly skály a toky řek se zdvíhaly veselily se stromy 840       a jásal tenkráte i vzduch, kterýž tu radost zažil. -Když se však k svému paláci po chvíli přiblížili, tu šel nezměrný zástup žen jim vstříc, by přivítal je. I stratégovna vyšla ven, by přivítala mladé, a byla s ní i líbezná Hraničářova matka 845       a také služky úhledné, zářivě vystrojené,
z nichž jedny nesly květiny, jak růže, tak i myrtu, a šířily též kadidlem ve vzduchu libou vůni, než jiné měly činely a zpěvně na ně hrály a přitom zpěvem nejsladším vychvalovaly chlapce 850       a s ním i pannu vznešenou a rodiče jich obou.
Jak myrtou, tak i vavřínem jim posypaly půdu, i růžemi a narcisy, i dalším vonným kvítím. Tu tchyně brzy objala svou vytouženou snachu, a pak předala vybraná jí umělecká díla. 855       Aj, jaké štěstí veliké, jak nenasytná rozkoš. -Došedše domů, nedleli a emír ihned jal se svolávat všechny švagry své a k nim nemalé vojsko, čítající tři tisíce jinochů vyzbrojených, ať k stratégovi vyrazí a na svatbu jej pozvou: 860       „Pospěš si, spolutcháne můj, a nezameškej svatbu,
kterouž nám Pán Bůh uchystal, nedbaje o náš souhlas.' Stratég tu zprávu vyslechna, ni chvilku neotálel a připravil vše potřebné k poctě svých nejmilejších, nemeškal sobě vystrojit družinu bezpočetnou
865       a příštího dne na cestu i s manželkou se vydal, neb nemusel nic namítat, o ničem pochybovat, když oba dávno věděli, jakého mají zetě.
[869]     Tak vydavše se na cestu, pěli svatební písně
[868]    v radostném očekávání, v nejvétším možném štěstí,
870       a též dívčini bratrové na cestě byli s nimi. -
Když pak o jejich příjezdu uslyšel otec chlapcův, hned vyrazil jim naproti, obklopen poddanými. A k stratégovi doraziv, hodlal sesednout s koně, než host jej hned zapřísahal, aby na koni zůstal,
875       a vzájemně se objavše, jak sluší se a patří,
spěchali spolu k paláci, než po chvilince krátké
je přivítal veliký dav, jenž vyšel vstříc jim pěšky
v různých a pestrých zástupech i s krásným šikem služek.
Takto tenkráte dospěli až k branám do paláce
880       v patřičném, slavném zástupu a s davem, jenž je vítal vodou z růží a kadidlem, vonidly veškerými, kterážto matka chlapcova kvetoucí obstarala. Vsak kdo by svedl vyslovit, co událo se potom? To přivítání emírem úžasně provedené,
885       tu pohostinnost překrásnou ze strany jeho choti, tu přebohatou hostinu v tak dokonalém řádu, tu rozmanitou barevnost lahůdek bezpočetných, ty nesčíslné pokrmy ze zvířat všeho druhu, ty vtipné kousky herecké, tu libou hudbu fléten,
890       ty skvělé skoky taneční, ty mrštné kroky nohou, to pění sborů líbezné k té neslýchané hudbě? Aj, krása v každé rozkoši, jedna větší než druhá. -Den nato smlouvy sepsali týkající se věna, však obsah jejich vyložit snad ani v básni nelze.
100
Kniha čtvrtá: {Hraničářova hrdinství}
Kniha čtvrtá: {Hraničářova hrdinství} 101
895       Ze všeho, čehož rodiče svým dětem darovali, se nesmí aspoň jmění to, jež spočítat je možné, zamlčet, nýbrž patřičně dle řádu vyjmenovat, jak počet jmění živého, tak počet dalších věcí. Stratég jim tenkrát věnoval jak dvanáct vraných hřebců, 900       tak dvanáct klisen líbezných, nanejvýš krásně vzrostlých, a dvanáct mezkyň120 vybraných i s řemením a sedly zdobenými a ze stříbra, chvályhodnou to prací, i dvanáct štolbů výtečných, mladíků zlatopásých, dvanáct loveckých pardálů velice znamenitých, pak dvanáct bílých jako sníh jestřábů z Abasgie,121 a taktéž dvanáct sokolů s dvanácti sokolníky, i zlatem prošívaný stan, překrásný, převeliký, zdobený rozmanitými zobrazeními zvířat, kterýž měl lanka z hedvábí, kůly z ryzího stříbra, pak dvě zdobené ikony dvou svatých Theodorů, dvě pružná kopí arabská, jež téměř ještě kvetla,122 a konečně přeslavný meč, jejž Chosroés sám vlastnil.123 Takové dary obdrželť tenkráte od stratéga Dvojrodý jeho slavný zeť. Než daroval též emír dívce za její panenství jmění nezměrné ceny. A darem od stratégovny, babičky Hraničáře, i pěti švagrů emira a příbuzenstva bylo, aj, množství perel nezměrné, zlata a drahokamů, nezměrné množství hedvábí, purpurem barveného.124 920      A rovněž tchyně chlapcova jim dala zelenkavé
skvělé třívrstvé hedvábí, opasky drahocenné [923]     a kaftan125 zlatem protkaný, vzadu zdobený gryfy, [922]    též čtyři bílé turbany vyšité ryzím zlatem. 924       Nej starší bratr nevěsty daroval deset mladých,
905 908
910 907
911
915
925       jemných, kvetoucích eunuchů s krásnými kadeřemi, do perských šatů oděných z hedvábí vybraného, s náhrdelníky zlatými kolem půvabných šíjí. Než druhý z bratrů dívčiných věnoval štít a kopí a další příbuzenstvo pak množství dalšího jmění,
930       jež vyjmenovat nelze tu, neb bylo nespočetné. -Tři měsíce pak slavili tu nevídanou svatbu, a velká radost trvala i v paláci i kolem. A po skončení slavností té tříměsíční svatby vzal stratég všechny příbuzné i řádně sešvagřené
935       i zetě svého vlastního k sobě do svého domu,
kde druhou svatbu vystrojil, snad ještě nádhernější. I plesal stratég nad zetěm, pokaždé když zas uzřel tu spořádanou zdvořilost a rozvážnou tu mužnost, tu mírnost jeho jednání a celou jeho slušnost.
940       Než tchyně stratégovna zas plesala z jeho krásy tak dokonale patřičné a z nevšedního mládí. A oba jeho švagrové vzhlíželi drahně k němu a hrdinstvími mužnými jeho se vychloubali. -(Sláva ti, Bože jediný, jenž dokončils své dílo. -
945       Aj, do řízení největších člověka rozhodnutí
Bůh zasahuje vůlí svou, a v to nechť věří všichni. Tak Bohu slovy libými teď vzdejme vřelé díky, neb veškerého dobra jest on štědrým dařitelem.) Tak druhá slavnost trvala dní dostatečný počet,
950       než emír vzpomněl na návrat zpět ku domovu svému a s ním syn jeho Dvojrodý i se svou milovanou
a taktéž, jakož přijeli, s velikým doprovodem.---
Aj, tenkráte se událo, že proslulý již mladík nade všemi se proslavil mužnými hrdinstvími,
			
102	Kniha čtvrtá: {Hraničářova hrdinství}		Kniha čtvrtá: {Hraničářova hrdinství}          103
955	ba roznesla se o něm zvěst snad do celého světa,	985	Nuž raduj se a přijeďk nám bez jakýchkoliv prodlev,
	když vyvolil si samotu života na hranicích.		a věz, že tobě zármutku nikterak nechystáme."
	vzav s sebou svoji dívku jen a domácí své sluhy.		Mladík ten dopis obržev, odepsal ihned takto:
	Toužilť on touhou nesmírnou vést život samotářský,		„Já sluhou poníženým jsem tvé neskonalé moci,
	a putovat sám po krajích bez jakýchkoliv druhů. -		ač na tvém dobru veškerém nemám zásluhy žádné.
960	A tak se vydal na cestu s jediným pouze stanem,	990	A nad jakými úspěchy, můj vládce, tolik žasneš?
	jejž obýval vždy zcela sám jen se svou drahou dívkou.		Jsemť ubohý a bezcenný a zcela bez odvahy,
	Ve stanu dalším bydlely pak dvě dívčiny chůvy,		však tomu všechno možno jest, kdož sílí vírou v Boha.
	pospolu v třetím úžasní jinoši Hraničáře,		Než přeješ-li si skutečně uvidět svého sluhu,
	však stály stany od sebe ve velké vzdálenosti.		vydej se s malou družinou sem ku eufratským břehům,
965	To doneslo se po čase i k mnohým záškodníkům,126	995	a zde mě, svatý vládce můj, dle svého přání uzříš.
	i rozhodli se vespolek tu krásnou dívku unést,		I neměj žádné obavy, že bych byl neposlušný,
	než Dvojrodý je přemohl a všechny pozabíjel		však jelikož máš u sebe voj nezkušených mužů,
	a nahnal úděs strašlivý celému Babylónu,		věz, že kdyby mi někteří řekli cos neslušného,
	i Tarsu,127 taktéž Bagdádu i horám Černosněžným,128		tu neměl bych já na výběr a připravil tě o ně.
970	a všem krajům, jimž panují hroziví mouřeníni.	1000	Ó vládce, tak to chodívá s mladými muži často."
	O tomto množství úspěchů sám císař doslechl se,		Když císař slovo od slova pročetl tento dopis,
	jenž v oněch časech panoval přeslavné Římské říši,		tu žasna nad vší pokorou, již mladík před ním jevil,
	stavitel sloupů vítězných129 blažený Basileios,130		a vida s velkou radostí mužnosti jeho rozměr,
	kterýž vzal s sebou do hrobu všechnu císařskou slávu.		zatoužil ještě vroucněji mladíka toho uzřít.
975	On totiž proti Peršanům131 byl tenkrát na výpravě	1005	Tak družinu sta vojáků a přiměřený počet
	v těch samých krajích u hranic, kde tábořil i mladík.		svých kopiníků s sebou vzav, k břehům Eufratu vyjel,
	I zvěsti o něm zaslechnuv, tu ohromen byl velmi,		a všem jim přísně rozkázal, že nesmějí ni slůvka
	a vzplanuv v touze nezměrné toho mladíka spatřit,		snad hanlivého vypustit tváří v tvář Hraničáři.
	hned vyslal posla s dopisem, obsahujícím toto:		A zanedlouho vyslal vpřed šik osobních svých strážců,
980	„Tvé úspěchy, ó synu můj, císařská moje Výsost	1010	aby zavčas ohlásili císařův brzký příjezd
	seznala s velkou radostí, a šťasten za ně Bohu,		u Dvojrodého hrdiny, slavného Hraničáře.
	jenž jestiť tvojí oporou, vzdáváme vřelé díky.		Tu sám jediný Hraničář vstříc císařovi vyšel
	I máme pevný úmysl tě zřít na vlastní oči		a hlavu k zemi pokloniv, oslovil pána takto:
■7	a odměnou tě obdařit hodnou tvých velkých činů.		„Buď zdráv, jenž vládu císařskou od Boha obdržel jsi,
104
Kniha čtvrtá: {Hraničářova hrdinství}
Kniha čtvrtá: {Hraničářova hrdinství} 105
1015     s nímž pohanů všech nevíru si silou podrobuješ.
Jak událo se jen, že pán, jenž vládne všemu světu, navštívil muže jako mě, tak zcela nicotného?" Až tak byl císař ohromen zjevem tohoto muže, že docela zapomenuv úřadu císařského, 1020     se svého trůnu sestoupiv, jej rozradostněn objal a převesele zulíbal, než v úžasu nad jeho mládím a krásou urostlou promluvil tato slova: „My dobře zříme, dítě mé, tvých činů jasný důkaz, neb obrazem tvé mužnosti jest růst tvé ladné krásy. 1025     Kéž Římská říše měla by čtyři takové muže.132
Nuž tedy mluv, ó dítě mé, svobodně přede všemi a ber, co chceš, vše splní ti císařská moje Výsost." „Vše ponech si, ó vládce můj," odpověděl mu chlapec, „neb dostatečnou odměnou jest pro mě tvoje láska 1030      (i neníť spravedlivé brát, jest spravedlivé dávat), a pro tebe jest nesmírně již nákladné tvé vojsko. Avšak tvé slávy velkou moc s veškerou úctou prosím, bys choval lásku k poddaným a k prosebníkům milost, bys ponížených záštitou byl proti křivditelům, 1035     bys provinilcům odpouštěl neúmyslné viny
a nepřál sluchu pomluvám, bezpráví nepřipouštěl, naháněl bludověrcům strach, věřící posiloval. Neb to, můj vládce, vskutku jsou spravedlnosti zbraně, s nimiž budeš s to překonat všechny své nepřátele. 1040      (Výsostnýť úřad císařský ze síly nepochází, jest velkého to Boha dar a dar Pravice jeho.) Však já, jsa zcela bezcenný, dám Výsosti tvé darem, že Ikonion onu daň, již byls mu nucen platit,133 ■   ti dvojnásobně navrátí, aťsi proti své vůli,
1045     a bez starostí, vládce můj, buď zcela v této věci, dokud má duše schránu svou vezdejší neopustí." Císař se velmi radoval nad takovými slovy a pravil: „Ó ty úžasný, výborný mladý muži, Má Výsost povyšuje tě do stavu patricijů, 1050     navracejíc ti veškeré majetkytvého děda,'34 udělujíc ti pravomoc spravovat pohraničí. To vše ti pevně stvrdíme vydáním zlaté buly a předáním císařského drahocenného šatu."135 Když císař takto domluvil, rozkázal mladík sluhům, aby mezi ně přivedli v okovech ze železa136 jednoho z jeho divokých a nezkrocených koní, než zvolal: „Nyní pusťte jej a nechte jej, ať běží." Načež pouze svou suknici opaskem opásav si, rozeběhl se znenáhla za ním, aby jej chytil, a za kratinkou chvilinku již držel jeho hřívu a už jej nutil k návratu, než obrovský ten divý kůň hrozně kopal, vzpínal se, chtě jen a jenom utéct. Však vtom již mladík šlechetný jej vedl před císaře i donutil jej ulehnout a rozprostřít se na zem, 1065     kterýmžto divem ohromil každého, kdo to viděl. -Když chystal se pak odejít, lev vyřítil se náhle z blízkého háje, naplniv všechny přítomné strachem (žijeť veliké množství lvů do dneška v těchto krajích), takže se ba i císař sám dal na žalostný útěk. 1070     Vsak chlapec vůbec nemeškal, i výraziv hned za lvem a uchopiv jej za jednu z mohutných zadních pracek, tím strašlivým lvem zatřásl a na zem rozprostřel jej, než mrtvého jej předvedl všem naráz zírajícím, a v pěsti jen lva třímaje, jako by to byl zajíc,
[1056] [1055]
1060
106
Kniha čtvrtá: {Hraničářova hrdinství}
1075     jej nesl k císařovi, řka: „Zde úlovek rač přijmout,
od sluhy svého, vládce můj, jenž pro tebe jej uhnal." I tím přítomné ohromil a rozechvěl je hrůzou, neboť tenkráte poznali nadlidskou jeho sílu. A císař ruce k nebesům vzpínaje, takto zvolal:
1080     „Sláva ti, Vládce nebeský a všeho Stvořiteli, že jsi mě uznal za hodna tohoto muže spatřit, jemuž se nikdo nerovná z mužů, již nyní žijí."137 I rozkázav svým vojákům, ať stáhnou ze lva kůži, učinil slibů bezpočet mladíku úžasnému.
1085     Pak objavše se vzájemně, šel každý zas svou cestou,
tu císař k svému vojsku zpět, zde zpět k své dívce mladík. -A tu tenkráte vyzískal náš příběh věrohodnost, když mladík Basileios byl jmenován Hraničářem, co zlatou bulou stvrzený pán pohraničních krajů. -
1090     Avšak my přerušíme zde příběhu vyprávění a necháme, co bylo dál, následující knize. Neb přesycení množstvím slov, jak praví Bohoslovec,138 jest nepřítelem pro uši na všechny věky věků.
Kniha pátá:
{o zachráněném
manželství}
Věk mládí jestiť opravdu jediná velká marnost, neb vyhledává jedině nepřiměřené slasti. Kdož otěžemi pevnými své mládí tvrdě zkrotil, toho se nikdy nedotkne vášnivé utrpení,
5 ten zjevil, že jest vyvolen pro život ve věčnosti,
zamítnuv pomíjivou slast, všem přístupnou139 a hnusnou. Kdož rozkoš ctí, jest neschopen mít na věčnosti podíl, jako jest zhola nemožno olejem hasit oheň, ba neschopen jest rozkošník uniknout spárům hříchu,
10 kterýžto živí oheň ten, jenž pálí bezuzdného. -
Též ušlechtilý úžasný Hraničář Basileios, byť obdařený bohatě všemi milostmi Boha, na krátkou chvíli povolil jinošství svému uzdu, až dovedla jej nedbalost ku hříchu cizoložství.
15 Než později jsa ohromnou lítostí nad tím jímán,
zpravoval o svém poklesku kohokolivěk potkal, což beze všeho chvástání s politováním činil. -Jednoho dne, když setkal se s jistým Kappadočanem, zatoužil tedy svěřit se s hříchem, kterýžto spáchal,
20        a počal jemu vyprávět, řka tato skromná slova:
„Když jsem se z vlastní vůle své rozloučil s drahým otcem a rozhodl se pobývat sám v pohraničním kraji, tu zatoužil jsem podniknout projíždku po Sýrii. To byl jsem tehdy ještě mlád, bylo mi teprv patnáct.