mají nadbytek. To všechno ve velkém množství vyvážejí do Gdaňská a pak do Holandska. V Litvě je rovněž nadbytek pryskyřice a dříví na stavbu lodí, je zde rovněž hojnost obilí. Litva nemá sůl, avšak kupuje
ji v Británii. Když byl Christian vyhnán z Dánského království a moře bylo vzhledem k řádění pirátů nepřístupné, sůl se nedovážela z Británie, nýbrž z Ruska; a ještě dnes používají Litev -ci této soli.
Litva
Litva je značně zalesněna: jsou zde rozsáhlé bažiny a mnoho řek, z nichž jedny jako Bug, Pripeť, Tur a Be-rezina se vlévají z východu do Borysthenu, druhé pak jako Bug, Kronon a Narev tekou k severu. Podnebí je drsné, zvířata všeho druhu jsou [malého růstu. Obilí je tam hojnost, avšak osevy málokdy dozrají. Lid je zde zbědovaný a utiskovaný těžkým poddanstvím. Jestliže někdo za doprovodu sluhů vejde do obydlí nějakého vesničana, může si beztrestně počínat, jak se mu zlíbí, loupit a brát věci nutné pro životní potřebu, dokonce může i krutě vesničana zbít. Vesničané nemají bez dárků k pánům přístup, ať k nim přijdou s čímkoliv. Jestliže je přijmou, pak je všichni odesílají k úředníkům a správcům, kteří nedostanou-li dary, neučiní žádné dobré rozhodnutí. Takový pořádek platí nejen pro lidi nízkého stavu, nýbrž i pro nižší šlechtice, chtějí-li něčeho dosáhnout od pánů. Sám jsem slyšel, jak významný úředník mladého krále říkal: „Každé slovo v Litvě se platí zlatem." Každoročně platí králi určitý poplatek za ochranu hranic království.
Kromě obroku pracují pro pány Šest dní v týdnu; a konečně při svatbě, při smrti ženy, stejně tak při narození či smrti dětí, při zpovědi jsou povinni zaplatit určitý obnos farnímu knězi. Od doby Vitolda až do dnešních dnů žijí v tak krutém poddanství, žc je-li náhodou někdo z nich odsouzen k smrti, je povinen z pánova rozkazu sám se
24, Gedyminova věž ve Vilní (XIV. stol.).
potrestat a sám se oběsit. Jestliže náhodou to odepře učinit, tu ho surově zbijí, nelidsky mučí a nicméně ho přece jen pověsí. Tato přísnost má za následek, že se nešťastný viník z obavy před krutými ranami oběsí, jestliže mu soudce nebo úředník určený pro vyšetření skutečné záležitosti pohrozí, když otálí, anebo mu řekne: „Pospěš si, pán se hněvá."
Livonsko
... Území Livonska se táhne podél mořského břehu. Hlavní město je Riga, kterou spravuje mistr německého řádu. Kromě rižského arcibiskupa jsou v zemi biskupové revalský a Ôselský. V Livonsku je velmi mnoho městeček, z nichž je zvláště pěkné město Riga na řece Dvině, nedaleko jejího ústí, a také města Reval a Dorpat. Rusové nazývají Reval Kolyvaní a Dorpat Jurjevem. Riga má stejný název v obou jazycích. Z tamějších řek jsou splavné Rubon a Narova. Kníže tohoto území, řádoví bratři německého řádu, z nichž nej významnější se nazývají komtury, rovněž i velmožové a měšťané jsou skoro všichni Němci. Prostý lid mluví obvykle trojí řečí a podle toho je rozdělen na tři části čili triby. Z německých knížectví, a to júlišského, geldernského a múnsterského, se každoročně do Livonska dopravují noví sluhové a vojíni, z nichž část zaujímá místa těch, kteří zemřeli, a ostatní vyměňují ty, kteří si odbyli roční službu a vracejí se do vlasti, jako by byli propuštěni na svobodu. Mají zvlášť dostatek dobrých a silných koní a díky tomu mohli dosud statečně snášet časté nepřátelské vpády na jejich území jak ze strany polského krále, tak i ze strany velikého knížete moskevského a hrdinně se proti nim bránit.
II. Z POSELSTVÍ STARCE1 FILOFEJE VELIKÉMU KNÍŽETI VASILIJI IVANOVIČI
Filofej, ruský spisovatel XVI. stol., mnich Eleázárova kláštera u Pskova, napsal své Poselství velikému knížeti Vasilovi III. v letech 1515 — 1521. Filofej rozvíjel ve svých spisech myšlenku mohutnosti a lesku ruského centralizovaného státu a prohlašoval současně jeho hlavní město Moskvu za „Třetí Rím". — Ghrestomatija po istorii SSSR I, Moskva 1951, str. 288-289.
Tomu, jenž je ustanoven nejvyšší, všemohoucí a nejvznešenější rukou boží, skrze něhož panovníci panují, skrze něhož se velcí stávají velkými a mocní píší zákony— tobě, nej světlej Šímu, na vysokém trůně sedícímu panovníkovi, velikému knížeti, pravoslavnému křesťanskému vládci a pánu nade všemi, správci nad svatými božími trůny svaté ekumenické
1 Stařec — představený kláštera, rovněž mnich.
I20
121
a apoštolské církve, církve přesvaté Bohorodičky, počestného a slavného jejího Nanebevzetí, [církve], jež zazářila místo církve římské a kon-stantinopolské. Církev starého Říma upadla pro Apollinariovo kacířství1; chrámová vrata druhého Ríma, města Konstantinova, pak roztříštili sekerami vnukové Hagarejských2. Nyní to je církev třetího nového Říma, mohutné tvé říše, svatá jednotná apoštolská církev, jež navěky pravoslavnou křesťanskou vírou na celém světě září nad slunce jasněji. Nechť zví tvá říše, zbožný care, že všechny pravoslavné křesťanské víry se spojily pod jedinou tvou vládu: jediný ty jsi vládce křesťanů na celém světě.
Tobě se sluší, který panuješ, držeti ji [říši] v bázni boží; boj se Boha, který ti tolik dal; nedoufej ve zlato, bohatství a slávu: všechno to je tu shromážděno a zde na zemi zůstane. Vzpomeň si, vládce, na toho blahoslaveného, jenž drže v rukou žezlo a nesa na své hlavě císařský věnec pravil: „Neulpívejte srdcem k bohatství, které uplývá." Pře-moudrý Šalomoun pak řekl: „Bohatství a zlato se pozná ne v úkrytu, nýbrž tehdy, kdy pomáhá těm, kdož je potřebují..." A ještě, vládce, vyplň dvě přikázání ve své říši... Neporušuj, vládce, přikázání, která ustanovili tvůj praděd Konstantin3, svatý Vladimír4, veliký, bohem vyvolený Jaroslav5 a jiní blahoslavení, z jejichž rodu jsi i ty. Nedotýkej se, vládce, svatých božích kostelů a počestných klášterů, toho, co je dáno Bohu za věčná blaha na památku poslednímu pokolení. To svatý, veliký, pátý [ekumenický] církevní sněm přísně zapověděl... A teď snažně prosím a zase prosím, o čem jsem výše psal: Pomni, kvůli Bohu, že všechny křesťanské říše se spojily pod jedinou tvou vládu a po ní očekáváme království, jež nebude mít konce... To jsem psal já, miluji tě, vzývaje tě a zapřísahaje božími milostmi — vyměň lakotu za štědrost a nemilosrdenství za milost. Potěš plačící a naříkající dnem Í nocí, vysvoboď trpící z rukou zlých. Jak jsem výše napsal, tak i nyní pravím: pomni a slyš, zbožný vlád-jakože všechny křesťanské říše se spojily pod jedinou tvou vládu,
ce
jakože dva Římy padly, třetí stojí a čtvrtý nebude: tvé křesťanství již nebude vystřídáno jiným.
1 Apollinaris — biskup laodicejský, založil své učení na platónské trichotonomii {člověk se skládá z těla, duše a ducha), již přenesl do christoiogie (Kristus — Bůh — člověk se skládá z těla, duše a slova — Aoyoc). Toto učení bylo jako blud zavrženo synodou alexandrijskou (362), římskou (374, 380, 382) a všeobecnou konstantino-polskou (381).
1 Vnukové Hagarejských (hebr. Hagrí) — pojmenování odvozené od jména sou-ložnicc Abrahámovy, matky Izmaelovy, Hágár (Agar); znamená totéž jako potomci Izmaelovi (srv. str. 55, pozn. 1); zde konkrétně je užito pro označení Turků.
* Konstantin — římský císař, Konstantin Veliký (306—337).
1 Vladimír Svjatoslavič (srv. str. 162 a n.).
5 Jaroslav — tj. Jaroslav Moudrý; srv. str. 66, pozn. 1.
VII
RUSKÝ CENTRALIZOVANÝ MNOHONÁRODNOSTNÍ STÁT
1. NAŘÍZENÍ IVANA IV. O PŘIDĚLENÍ PŮDY TISÍCI VYBRANÝCH SLUŽEBNÝCH LIDÍ V MOSKEVSKÉM A OKOLNÍCH ÚJEZDECH
Akty Archeograíičeskoj expedicii, sv. I, čís. 225. Chrestomatija po istorii SSSR I,
Moskva 1951, str. 324.
Roku 70591, prvého dne [měsíce] října, car a veliký kníže vší Rusi Ivan Vasiljevič nařídil spolu s bojary: v moskevském újezdě, v polovině Dmitrova, v Ruze, Zvěnigorodě, v Cisljackých, Ordinských, Pereve-sných, Tětěrcvičových vesnicích a v poplatných vesnicích vzdálených od Moskvy šedesát až sedmdesát verst ustanovit tisíc lidí, nejvěrnčjších služebných lidí, statkáři, bojarskými dětmi2 a těm bojarům a okolničím, kteří jsou připraveni k jeho službám a kteří nevlastní v moskevském újezdě poměstí a votčiny, mají se přidělit poměstí rozlohou po 200 čtvrtích3. Bojarským dětem v prvé skupině dát poměstí po 200 čtvrtích, bojarským dětem ve druhé skupině dát poměstí po 150 čtvrtích a bojarským dětem ve třetí skupině poměstí po 100 čtvrtích. Sena se jim má poskytovat tolik kopek, kolik komu dá čtvrtina pole, kromě rolnického sena; a rolníci mají dávat po 30 kopkách z vytě; kdyby někdo z onoho tisíce [vybraných] zemřel a jeho syn se k té službě nehodil, pak se má na to místo vybrat jiný. A kteří bojaři a bojarské děti vlastní votčiny v moskevském újezdě nebo v jiném městě nedaleko Moskvy, vzdáleném padesát až šedesát verst, těm se poměstí nemají přidělovat...
Dále následuje jmenný soupis bojarů a bojarských dětí, jimž se určuje poměstí.
V závěru je řečeno:
A všech bojarských dětí ve všech skupinách moskevských i novgo-rodských, toropeckých, luckých a rževských, z carského dvora i měst je dohromady 1050 a uděluje se jim půda v rozloze 112 600 čtvrtí,
1 Roku 1550.
8 Bojarské děti — v pramenech se tohoto výrazu užívá ve stejném významu jako svobodní služební lidé: původ výrazu není přesně určen: jedni soudí, že jde o klesnuvší potomky bojarských rodin, druzí uvažují, že souvisí s výrazy „fleTCKHe", „otpok", kterými se rovněž označovala mladší družina knížecí, resp. bojarská.
3 Ceť, čtvrtina — půl děsjatiny.
122
123