£7m>n- matoval nia Pigafetty zůstával kapitán velikánem, „sluncem" a příkladem dokonalého námořníka. Pigaťettúv spis však zmizel na léta v archivu a španělská historiografie pak po celá staletí Portugalcovy zásluhy soustavné popírala. Španělsko ostatné v této dobé už Ostravy koření nepotřebovalo. Pravé v dobé. kdy se Magalhuesova výprava blížila k Filipínám dosáhl Hemando Cortés toho. oč Evropané v zámoří usilovali - zlatou říši, jejíž bohatství zcela vyvážilo všechna bohatství Asie. Přesná zeměpisná měření navíc ukázala, že Ternate, Tidore a další ostrovy koření patří skutečné Portugalsku. Portugalci tu zřídili faktorie, postavili pevnosti. Udrželi si monopol na obchod asijským kořením. Evropa však přicházela na chuť i kořeni Nového světa - vanilce, paprice a později i chili. Plul tedy Magalháes za marným přeludem? Zemřel zbytečné stejné jako většina mužů, kteří se s ním opustili v roce 1519 sevillsky přistav'' Znamenala výprava finanční katastrofu pro všechny, kdož ji podporovali a platili? Poslední otázku zodpověděli už současnici. Přes ztrátu většiny lodí dostal Cristóbal de Haro a jeho společníci, financující z větší části expedice, svoje peníze přinejmenším zpátky. Pytle hřebíčku, skořice, muškátového oříšku a zazvoní vynesly přes osm milionů niaravedí. o několik set tisíc víc než výprava stála. Stejně lze pak odpovědět i na první dvě otázky. Teprve Magalháes dokázal splnit Kolumbův sen a zároveň potvrdil výpočty zeměpiscú o velikosti Země. Jeho cesta ukázala skutečnou pozici Ameriky na mapě světa. Úplné změnila názor na jeho podobu. Stará ptole-maiovská představa oceánu obklopeného pevninou patřila minulosti. Příklad velké-lio portugalského plavce ukázal take zároveň omezené možnosti korábu století velkých objevů a stal se nej lepší ukázkou umění a odvahy námořníku tohoto období. Byl to také ve skutečnosti Magalháes, nikoli LIcano. kdo ve skutečností první obeplul Zemi. Zprávy z Ameriky však zatlačily na počátku dvacátých let 16. století informaci o přistání Victorie v Seville na desítky let do pozadí a samotného kapitána dlouho připomínaly jen mapy nej-jižnčjší části Nového světa. „Procentová" dohoda ChurchiUa^ a Stalina Aj~ &u mS7&fc.0fc.v ob z or o Balkánu Miroslav Tejchman Na jaře 1941 opustili britští vojáci Řecko a tím i kontinentální Evropu. Pod britskou ochranou pak působily exilové vlády z Jugoslávie a Řecka a britské speciální služby postupně navázaly kontakty i s domácím odbojem v jednotlivých balkánských zemích, především s aktivními komunistickými partyzány. Od konce roku 1943 se britské podpoře „těšili" Titovi partyzáni v Jugoslávii, prokomunistické národně osvobozenecké armády v Albánii i Řecku. Důstojníci z britské zpravodajské služby a diverzní organizace SOE (Výbor pro zvláštní ope- . race) se pokoušeli proniknout do Bulharska, první britský paravýsadek v Rumunsku se uskutečnil v prosinci a připravovala se skupina pro Maďarsko. Země jihovýchodní Evropy byly tradiční oblasti zájmu Velké Británie. Zejména východní část Středomoří, bezprostředné spojena se zeměmi Středního Východu, zajímala Londýn. Churchill se po celou dobu války pokoušel prosadit tzv. balkánskou variantu spojenecké invaze do Evropy a to i po té, co byla v Teheránu tato idea pohřbena.; Byl si vědom strategického významu této části Ľvropy a rozhodně mu nebylo lhostejné, která z velmocí se lu po válce prosadí.'Podvědomě cítil budoucí zájem SSSR o tuto tradiční oblast ruského vlivu - do I. světové války vyvažovaného Rakouskem—Uherskem. Ve třetím svazku svých pamětí, vydaných počátkem padesátých let. Churchill přiznal, že po celý rok 1943 mu Balkán nešel z hlavy: „Kdy; jsme v létě 1943 vpadli tln Italiľ u na Sicílii, nešel mi ttal-kúna zejména Juxoshivie jit. víihec : hla-v.v".''Tulo doslova „pošetilost", vyvolávanou představou o šíření komunismu potvrdil ve svých pamětech mj. i osobni premiérův lékař lord Moran/' Vysocí představitelé britského Foreign Office již. od roku 1941 upozorňovali na sovětskou hrozbu na Balkáně a na závěr rozsáhlé diskuse, uspořádané zkušenými diplomaty počátkem ledna 1943, znovu přišli s doporučením konkrétních akcí. které by čelily předpokládané sovětské a komunistické expanzi v závěru války. Ministr zahraničí Anthony Eden, se za svého pobytu v Moskvě, kde se zúčastnil porady ministrů zahraničních věcí tří velmoci antihitlerovské koalice v říjnu 1943, se marně snažil „vytáhnout" ze sovětských partnerů jaké jsou vlastně úmysly Sovětského svazu na Balkáně a zda by sovětská vláda byla ochotná k néjaké spolupráci s Brity.1' Ještě v zimě 1943/44 padlo v Londýně důležité rozhodnutí odepřít v Jugoslávii podporu nacionalistickému hnutí četniků D. Mihailoviče a plně se v této zemi orientovat na všestrannou podporu partyzánské armády Josipa Brože Tita.^Britové uznávali fakt, že v některých balkánských zemích se nejaktivnější silou odporu proti fašistické Ose postupně stali právě komunisté, a tak se nerozpakovali s nimi a jimi vedenými národně osvobozeneckými vojsky Jugoslávie. Řecka a Albánie aktivně spolupracovat. Na jaře 1944 se však na vzdálených přístupech k Balkánskému poloostrovu objevila sovětská vojska. Na přelomu března a dubna dosáhla Rudá armáda rumunských hranic z roku 1940 a připravovala se na letní ofenzívu. Dne 2. dubna vláda SSSR ve zvláštním prohlášení ujistila, že případný vstup Rudé armády na území jiných států bude vyvolán jen válečnou potřebou a nikoli přáním zasahovat do vnitřních záležitostí té či oné země. Ještě koncem března 1944 se jugoslávský vyslanec v Ankaře Šumenkovič zají- mal, co je pravdy na zprávách o nadcházející dělbě Balkánu mezi velmoci. V odmítavém stanovisku britského ministerstva zahraničí, jež vypracoval O. Sargent se prohlašovalo: „Je to nesmysl. I když se s Rusy budeme možná domlouval, neznamená to, že chceme Balkán dělit nu sjety vlivu. "4| Dne 24. dubna 1944 předložilo ministerstvo zahraničí vládě zvláštní memorandum o tom, jak sovětská politika na Balkáně ohrožuje zájmy Velké Británie. Důkladnému rozboru v něm byly zejména podrobeny historické i současné tendence ruské a sovětské politiky. V závěru byl vysloven názor, že ..ruský vliv ve střední a jihovýchodní Evropě po válce podstatnú vzroste ".51 Zatímco sovětská vojska stanula na nepříliš hájené rumunské hranici, vojska západních spojenců se jen velmi těžko probíjela Itálií, připravovala se na květnovou ofenzívu proti velmi dobře hájené Gustavově linii a hlavní síly západních spojenců se připravovaly na operaci Overlord -invazi v Normandii. Posice komunistických partyzánů v Jugoslávii, Řecku a Albánii dále sílily, mj. i díky všestranné podpore ze strany Británie. 1) Churchill. W.. The Second World War. V.Closing the King, Boston \l>52. s. 403. 2) Moran, CI I.W. lord Churchill, The Struggle for Survival 1040-1965. London 1966. s. 173. i) Tejchman, M : ..Balkánská politika"' Volke lihtanic v letech druhé světově války. Hlavni tendence, úspechv u nciispěi*H>. Slovanský přehled. 198.*."?. s. 304 n 4) Public Records Office (PRO), London. [••(') ďoreigtt Office) 37I/436-W6. K 4817. I liigcssen 26.3.1044. 5) PRO. 1C> 371/43335. N 28X3. IjlTcťt of Soviel Policy on British strategic interests. Sr.: N 1008. Probable post War pendencies in Soviet foreign policy affecting British interests. 29.4.1944. HISTORICKÝ OBZOR x 1994 223 Počátkem kvétnu 1944 se W. Churchill obrátil na Edena s dramatickým dotazem, zda se britská vláda „hodlá smířit s ko-munizaciBalkánu". Současné upozorňoval, že „ve hře s Rusy se blíží dobu, kdy bude třeba položit karty nu stiil".'" Ministr zahraničí se v odpovědi z 9. května pokoušel znepokojeného premiéra uklidnit -jeho úřad připravuje k celé záležitosti Balkánu zvláštní memorandum, v némž navrhne konkrétní kroky, které by měla učinit britská politika. Výsledkem byla nabídka dohody o vzájemném respektování specifických zájmu obou velmocí v nékterých balkánských zemích - konkrétné v Rumunsku a Řecku. Již 5. května 1944, kdy se Eden sešel se sovětským velvyslancem Gusevem se „náhodou" v rozhovoru zmínil o možností případné dohody, podle niž by se „ru-inttnské záležitosti snily převážně záležitostmi sovětské vlády tt otázku řecká vlády britské, při čemž. by si obě vlády v téchto zemích vzájemně pomáhaly".'" 18. května Eden ocele záležitosti informoval kabinet a týž den také dostal od Guseva odpověď. Sovětská vláda v zásadě souhlasila s návrhem, před tím, než dá definitivní odpověď, by však ráda věděla, zda byl britský návrh konzultován s vládou USA.*' Krátce nato proto Eden pověřil velvyslance Halifaxe. aby informoval americkou vládu s tím. že navrhovaná dohoda je pochopitelně provisoriem, které by platilo jen po dobu války a rozhodně neznamená „přáníroztrhnout Balkán na dvě sféry vlivu u ještě méně snahu vyloučit USA zformulováni a prováděni spojenecké politiky vůči těmto zemím"."' Eden oprávněně předpokládal odpor Washingtonu, který preferoval všesvéto-vý bezpečnostní systém v podobě budoucí OSN, odmítal jakékoli dohody velmocí o dělbě ..sfér vlivu", odpovědnosti velmocí za jednotlivé části světa atp.. což se pochopitelně nevztahovalo na americky kontinent, kde stále platila Monroeova doktrína. Američané však neměli formulovánu žádnou politiku vůči jihovýchodní Evropě, kterou až dosud přenechávali Britům, jako jejich zájmovou sféru. Hlavním bodem zájmu USA byl dlouho Pacifik a v Evropě její západní část, která se měla stát jevištěm budoucích spojeneckých vojenských akcí. Balkán byl tradičně pro Američany „velkou neznámou". 13. června, po třech týdnech, přišla Rooseveltova odpověď. Americký president neskrýval zne|xikojení a kategoricky odmítal jakákoli ujednání, který' by mohla vést k vytváření ..sfér vlivu" jednotlivých velmocí. První Rooseveltova reakce z 11. června byla zcela odmítavá, až po osobní urgenci Cluirchillovč vyjádřil souhlas, byť podmíněný tím. že dohoda měla platit jen tri měsíce a výlučně po dobu války. O americkém stanovisku Eden informoval Guseva 19. června."" Nato dne M). června předal velvyslanec Gusev Edenov i konečnou odpověď své vlády. Sovětská vláda v ní doporučovala znovu zvážit smysl Brity navrhované dohody. Zejména se domnívala, že je třeba zvážit, „žílu by realizace takové dohody nebyla v rozporu se situací, vzniklou de fiu-lo".'" Je zřejmé, že v situaci, kdy sovětské velení připravovalo letní ofenzívu na Balkán, nepovažoval Stalin za vhodné si předem příliš vázat nice. Zvláště v situaci, kdy mohl předpokládat, že Britové jej v jihovýchodní Evropě sotva kdy ohrozí vojensky, či jakkoli jinak.: Proto také nesporně uvítal zmíněný posfoj Spojených státu, který poskytl vítanou záminku k vytáčkám. Ještě I. července se sovětské velvyslanectví v Washingtonu oficiálně dotazovalo na postoj USA. V odpovědi americké vlády, zahrnuté do memoranda z 15. července, se jasně říkalo, že Winston Churchill souhlas vlády USA s Brity navrhovanou dohodou byl dán na tři měsíce a s podmínkou, že dohoda nepovede k rozdělení Balkánu na sféry vlivu. Churchill byl očividně zklamán a prohlásil, že americké stanovisko povede ke katastrofě.12' Eden ještě 10. července informoval vládu, že zamýšlená dohoda se Sověty padla. Přesto se ještě premiér nevzdával. V poselství Stalinovi ze 12. července připomenul, že by navrhovaná dohoda měla vstoupit v platnost. Stalin v odpovědi z 15. července doporučil další odklad - až se vyjasní postoj vlády Spojených států. Churchill se stále odmítal vzdát, přesto, že Eden jej přesvědčoval, že i USA by jistě uvítaly, kdyby „Rusové dohodu zabili".'" Krátce před tím projednával britský kabinet 7. června 1944 Edenovo memorandum nazvané Sovětská politika na Balkáně. S ohledem na bezprostřední válečné cíle Velké Británie tu bylo navrhováno: ..Soustředit se na upevnění pozic v Řecku a Turecku, potlporovut a využít řecko—turecké přátelství jako základní faktor v jihovýchodní Evropě a východním Středomoří; vystřihat se jakéhokoli přímého porušeni ruských zájmů v Jugoslávii. Albánii, Rumunsku a Bulharsku, ale současně i využit každé příležitosti k šíření britského vlivu zde. "'K posledním slo- vům se váže nesporné zajímavé doporučeni ,. vyhnout se otevřenému sporu s Rusy, nepřinese to okamžité výsledky, ale dlouhodobé to muže být efektivní, zvláště proto, že ve Všech zemích budou existovat elementy, znepokoiene ruskou dominaci a hledající podporu u Velké lili-tánie. To pláli zřejmě i nu mocnila lita". Memorandum rovné/ podpořilo ideu navrhované dohody o tom. že si obě velmoci. Velká Britanie a Sovětský svaz. nebudou na Balkáně „vzájemně překážet", zatím tedy ve smyslu ..volné ruky" pro Rusy v Rumunsku a pro Brity v Řecku."' Změna v Bukurešti, kde byla 23. srpna 1944 svržená proněmecká vláda I. Anto-neska korespondovala se zahájením sovětské ofenzívy na rumunské frontě. Po rozbití německých a rumunských armád v jassko-kišiněvské operaci, zahájené 20. srpna, si Rudá armáda otevřela cestu na Balkán. Rumunsko se mezitím postavilo na stranu antihitlerovské koalice a vojska dvou frontů Rudé armády doslova „projela" Rumunskem k maďarské a bulharské hranici. V Sofii padla vláda 9. září 1944 a nahradila ji levicová prokomunistieká vláda Vlastenecké fronty. Již před tím. v noci z 25. na 26. července seskočila v Řecku sovětská vojenská mise, vedená plukovníkem G. Popovem. Několik dní nato se objevila sovětská vojenská mise i u albánských partyzánů. Churchillovo znepokojení vrcholilo. Vyhlášení války Bulharsku a vstup sovětských vojsk na Území tohoto dosavadního německého satelita, ještě umocnilo premiérovy obavy z případného dalšího sovětského postupu do Bulhary dosud okupované řecké Trákie. Churchill, který právě jednal s Rooseveltem v Quebecu, urychleně urgoval dohodu se Sověty, kte- 6) PRO, FO 371/43676, R 73H0. I>M (Premier Minister) io Foreign Secretary -1.5. 1944: Foreign Secretary to I'M 9.5 j')44. 7) PRO. PO 371/4400«. R 7214. Eden to Kerr 5.5.1044. 8) Krid. Eden to Kerr 18.5.1044 9) PRO. FO 371/43636. FO to Washington 25.5.1944. 10) Ibid. R 0472, Roosevelt lo Churchill. 13.6.1 944. V odpovědi z 23. června Churchill prohlašuje: ..Musíme byt opatrní pri ohjajtňtivfmťskutečnosti, tv nezřizujeme žádnou poválečnou sféru vlivu". 1 I) Ibid. R 10483, Gusev to Eden 30.6,1*44. 12) Ibid. R 10483. PM to Foreign Secret tin. 10.7.1944. Konstatuje: „Hinte o- kout-strofo" a trpce st stecme na Američany a "je/iett pedctfítickť zthíittv". 13) Ibid. R I 14661. Foreign Secretary u> PM 8.8. 1944. 14) PRO. CAB 66/5 1: WP/44/304. 7:6.1'M4 — Soviet Policy in the Balkans. Eden Memorandum. Český text: Slovansky1 přehled. 1990. 6. s. 438-441). 15) Barker. I:.: British Policy in South- Hast Buropc in the Second World War. London 1976. s. 144. 16) Churchill. W : The Second World War. VI, Triumph and Tragcdv . Boston 1952. s. 227. 17) PRO. IX) 800/414. Anglo Soviel polili cal Conversations at Moscow. t iotoliei 11 -lo October 17. 1944. Record of Mcclm;' at Kremlin. 9th October 1944. ai 7.p. in 18) Baker. K.. c d.. Churchill and Eden .u War, Neu York 197,8: A Regis. I he Churchill - Slalin ..Percentages" Agree ment on lite Balkans. Moscow. October 1944. American Historical Review. 83/ April 1978. s. 378n 224 HISTORICKY X. 1994 OBZOR rá by umožnila předkládaný britsky vojensky zásah v Řecku, byť i za cenu obětováni britských zájmů v Bulharsku. Dne 19 stáří mu Eden tlumočil stanovisko svého ministerstva. Uznat pi.'\ažujici vovet- Anthony Eden ský vliv v Bulharsku a Rumunsku výměnou /.a respektování britských zájmů, to by bylo příliš. Británie by se měla snažit dosáhnout převahy v Řecku a akceptovat převahu v Rumunsku. Dne 2 1. září I 944 dostal britsky velvyslanec v Mosk\ě Clark-Kerr pokyn sdělit vládě SSSR. že britská vojska budou vyslána clo Řecka. Současně měl vyjádřit předpoklad Londýna, že se sovětská vláda v této zemi nehodlá vojensky angažovat. Za dva dny náměstek komisaře zahraničních věcí Sovětského svazu Vy-šinskij, ujistil Brity, že jeho vláda potvrzuje dohcxlu z května a nehodlá vyslat vojáky do Řecka.''' V té době byly sovětské divize v Rumunsku a Bulharsku, které okupovaly, bojovaly již i ve východním a jižním Srbsku a v Maďarsku. Spojenci stále ještě bojovat) \ Itálii, která se po invazi ve Francií stala druhořadým válčištěm. Churchill se v teto situaci rozhodl pro osobní jednání. O přijetí v Moskvě Stalina požádal již 27. záři. Návštěva se uskutečnila ve dnech 9.-17. října 1944. Ještě 18. října ráno se premiér neformálně setkal se .Stalinem a den poté ze sovětského hlavního města odletěl. Jedním z bodů moskevských jednání, na nichž Cliur-chilla doprovázel Hden. byla právě regulace zajmu obou velmoci v jihovýchodní li\ ropě. Jednám začala 9, října, na pořadu byly roj. i otázky spojenecké kontrolní komise v Bulharsku, o společném postupu v Jugoslávii, ale i v řadě dalších otázek. Byl projednáván i Churchillúv návrh na t/.v. pracovní dohodu o rozděleni „ster vlivu" v jednotlivých balkánskych zemích mezi Julkou Británii a Sovětským svazem. Ve svých pamětech Churchill o zmíněném jednání napsal: „Nastala vhodná chvíte pm věr. Řekl jsem: Pojďme setlo hodnouto našich zúleiitnsteťh nu Unika ně. Vaše armády jsou v Rumunsku n Hul luirskn. ,-Wv lam mame své zajmv. mise ii dávěrntkv. Nepřipustím-, aby mezi na mi došlo k nedorozuměni kvitli drobnos lem. Pokud jde o liritanii a Rusko, jak h\ to bylo, kdybyste měli Wr vlivu v Ru munxku a my, řekneme 90% v Kecku, my a vy 50'~i - 50'X v Jugoslávii'.' Zatímco ve překládalo, napsal jsme nu píilarch papíru: RUMUNSKO Rusko 90% ostatní 10% ŘECKO Velká Británie (spolu s USA) 90% Rusko 10% JUGOSLÁVIE 50% : 50% MAĎARSKO 50% : 50% BULHARSKO Rusko 75% ostatní 25% Poslal jsem to Stalinovi, který mezitím poslouchat překlad. Nastala nudu pauzu Polom vzal svoji modrou tužku, tlustě podepsal a vrátil nám to. To vše nezahralo více času, než. kolik bylo třeba k napsáni těchto poznámek. "h" — Oficiální britsky? záznam praví: ,, Churchill: Jsou dvě země. na kterých máme eminentní zájem. Především je to Řecko. 0 Rumunsko nemáme obav, je především ruská záležitost a podmínky, které sovětská vláda navrhla, jsou umírněné a odpovídají zájmům budoucího mírového uspořádání. Ale v Řecku je to jiné. Británie musí být vedoucí stredomorská velmoc a proto věří, ž.e Stalin bude s to říci totéž, co on o Rumunsku. Stalin souhlasí, ie Velká Británie by měla míl první slovo v Řecku. Churchill připomíná, ž.e by se to mělo říci nějak diplomaticky a rozhodně ne s užitím termínu rozdělení sfér, kterv bv mohl šokoval Američany. horsko, tak tam je větší britsky zaiem, než. v Rumunsku. Stalin pripomenul, že bojovali proti Rusku již za I. světové valkv. Churchill v\hlásil, ž.e Bulharsko vděčí Rusku zo vu; nei kterákoli země. 'Aliiraz-nil, že v Rumunsku je Anglie jen prihli:,-jící (speclatori. v liullmrsku In měla mu o něco vire. " Stalinovy připomínky k Turecku, a zejména sovětské úsilí o změnu dohod z Montreux. premiér ignoroval. Oba siát-nici se dohodli na tom, že k otázkám vlivu v jednotlivých balkánskych zemích se vrátí na svých jednáních ministři zahraničí.171 Oba státníci se ještě sešli 13. a 17. října a neformálně rovněž dvakrát, otázky Balkánu se však již neprojednávaly. Zmíněný britský záznam zjednáni dne 9. října 1944 sice neobsahuje výslovnou zmínku o pověstném listu papíru s Chur-chillovým návrhem „procentové dohody". Ten leží v britském archívu, ale především je fakticky přítomen, byť někdy nepřímo, v řadě dalších svědectví. Jednotlivé britské dokumenty z té doby používají termín „procentová dohoda" a její existenci potvrzují i dobové americké dokumenty A. Harriinanna a tehdejší jugoslávské královské vlády, respektive vyslance Šumenkoviče. Později vše potvrdil ve svých pamětech i Eden. Na základě postupně zpřístupňovaných archívních materiálů existenci dohody potvrdili britský historik Baker a Američan Regis."" Eden a Molotov jednali v Moskvě pětkrát-9., 10.. 1 I.. 14. a 16. října. Na druhé a třetí schůzce jednali o „procentov é dohodě". Záznamy z jednání obsahují klíčové informace, 10. října: „Molotov začal s Maďarskem, chtějí 75:25, jsou sousedé, bojují spolu. Eden slíbil posouzeni. Budu otevřený: jsme nešťastni z. vývoje na Balkáně, kde jsme neustále stavěni před hotové věci. Molotov poukázal, že myšlenka A. J. Vyšinskij, rumunský král Michal a ministerský předseda Dr. Groza. Po krátké diskusi došlo kc shodě, že ve vztahu k Jugoslávii a Maďarsku je každá Z.e dvou vlád stejně zainteresovanti. dále. Že Rusko má větší zájem v Rumunsku, stejně jako Velká Británie v Řecku. ChurclulLnadhodil, ie pokud jde o fínl- procentuálin vyvstalo ze včerejšího zasedáni a že by si zasloužila zváženi. Souhlasili by s následujícím: Bulharsko. Maďarsko a Jugoslávie 50:50, Maďarsko 75/25. Bulharsko 75/25 a Jugoslávie 60/ 40 to je maximum, kam muže. Eden: pre- HISTORICKÝ OBZOR x- 1994 225 miér lpí na Jugoslávii, proto 75/25. 80/ 20 íi 50/50. Molotov ano, jestliže Bulharsko 90/tO." I1. října: ..Molotov: Jugoslávie 50/50. Maďarsku a Bulharsko 80/20. Shodli se. ž.e v Jugoslávii společná politika. Shodli se na dohodách se satelity. " Churchil! sám. v již zmíněném osobním poselství z 11. října, ujišťoval Roosevelta a o den pozdčji i Stalina, že dosazenou dohodu chápe jako predbežnou a procenta nebyla „ víc než metodou k vzájemnému pochopeni a pro učiněni prvních krokii". Podle něj by se to nemělo ani do- Řecký biskup mezi britskými vojáky v Aténách V závěrečném neformálním rozhovoru u večere, poslední den jednání v noci, upozornil Churchill Stalina, že lidé v Evropě a spojeneckých zemích se obávají sovětizace. Stalin jej ujistil, že nemá v úmyslu ani teď, ani v budoucnu sověti-zovat ostatní země. nemůže a ani nechce. Sovětský diktátor prohlásil: „Rusko má closi co dělat samo se sebou, ač všichni pracuji ve dne v noci. Nechce ale ani také, aby se někdo vměšoval do jeho vnitřních záležitosti. O svých jednáních ještě 11. října Churchill informoval amerického prezidenta: „Je absolutně nutné, abychom se shodli na Balkáně. Tak můžeme zabránit občanské válce, která hrozí vypuknout v některých zemích a ve které by naše sympatie byly na straně jedné a Sovětů na straně druhé. "-,n Současně premiér informoval kabinet zviáStním memorandem ze 12. října. V něm jednání prezentoval jako úsilí zabránit konfliktu se SSSR. Dohodnuté nezavazovalo USA a byla to jen „vnitřní směrnice pro nejbližší budoucnost".-11 Původní myšlenka ..dohody" se sovětskou vládou o postupu vůči jednotlivým balkánským zemím byla Churchil lem i Edenem chápána jako dočasná a krátkodobá záležitost, jako v podstatě jakýsi pracovní nastroj. Ostatně i prezident Roosevelt ještě před zahájením sovětsko-britských jednání v Moskvě informoval Stalina, že jakékoli najednáních dosažené závěry budou mít nutně předběžný charakter, protože neexistují otázky, na kterých by USA nebyly zainteresovány. stat do dokumentů, ani ven."' Podobné o několik týdnů později Churchill tvrdil, že myslel výlučně na dobu války a že procenta měla být jen ukazatelem stupně zainteresovanosti. Měla napomoci při řešení praktických záležitostí. Ještě 21. prosince 1944 však nabádal Edena. aby „pamatoval na procenta, jak byla zapsána Churchillovo tvrzení o dočasnosti jím navrhovaných dohod však vyvracejí sama fakta, ukazující mj.. že již počátkem května 1944 premiér sice nabízel „pracovní uspořádání", ale přitom byl přesvědčený, že přišel čas „zvážit poválečný dopad stávajících událostí na Balkáně". Lze souhlasit se závěrem, že „procentová dohoda" byla formalizací existující situace.-4' Důkazem, že se Britové nechtS-li vzdát jihovýchodní Evropy a že za své, stávající i budoucí, pozice v této části kontinentu bojovali. Reálným a také jediným „ziskem" bylo Řecko. Sovětská vláda skutečně respektovala zájmy Velké Británie a do událostí v této zemi, kde nakonec došlo k britskému vojenskému zásahu proti levicové armádě ELAS, se nevměšovala. Již 26. srpna 1944 Hitler vydal velitelství Jihovýchod rozkazy k evakuaci Řecka, jižní Albánie a jižní Makedonie - šlo o jednotky armádní skupiny F. Do konce září německá vojska vyklidila západní Řecko, první týden v říjnu Attiku a konečně 13. října i Athény, které před tím Němci vyhlásili za otevřené město. Více jak stotisícová armáda ELAS začala zaujímat místo okupačních jednotek a v krátké době kontrolovala dvě třetiny řeckého území. Současně přicházeli do Řecka britští vojáci - první se vylodili v přístavu Patras již 4. října 1944. Konečně 18. října přibyla lodí do Athén i řecká vláda, které sc v zemi snažil konkuroval le\ kovo orientovaný Výbor národního osvobození, opírající se o jednotky ELAS. Když levicová Národně demokratická fronta EAM (řídící činnost VNO. jakési prozatímní vlády), ovládaná komunisty, odmítla rozpustit své ozbrojené síly - jednotky národně osvobozenecké armády ELAS, zahájily britské jednotky 4. prosince 1944 ozbrojenou intervenci. Začala občanská válka, a níž britská armáda aktivně podporovala královskou řeckou vládou a policii v ozbrojeném boji s jednotkami ELAS. Sovětská vláda respektovala „moskevskou dohodu" a řecké komunisty nepodpořila. Oficiálně se k britskému vojenskému zásahu nevyjádřila a sovětské sdělovací prostředky buď mlčely, nebo se vyjadřovaly velmi zdrženlivě. Daleko otevřeněji v negativním smyslu na intervenci reagoval tisk a veřejnost v USA, což vedlo až k protestu Foreign Office ve Washingtonu. Nečinnou zůstala sovětská vojenská mise, usazená v temže aténském hotelu, v němž sídlilo velení britských jednotek generála Scobieho. Jediná činnost, kterou plukovník Popov vyvíjel, bylo fotografování britských jednotek v bojových akcích proti řeckým komunistům. Dnes lze říci, že to bylo jediné, co mohla tehdy Moskva dělat: konec války byl stále ještě vzdálený a nebylo vhodné riskovat konflikt se spojencem a v zemi, v níž SSSR neměl strategické ani politické zájmy. Navíc britská otevřená angažovanost v Řecku umožnila otevřenou sovětskou angažovanost v Bulharsku a zejména v Rumunsku. Po sovětském zásahu v Bukurešti, který přivedl k moci pro-komunistickou vládu P. Grozy počátkem března 1945, odmítl Churchill americký návrh na protest, právě s poukazem na postoj sovětské vlády v Řecku koncem předešlého roku. Řecko také leželo poněkud stranou hlavního Stalinova zájmu, který byl pochopitelně nasměrovaný do střední (a dále západní) Evropy. Nelze souhlasit s názory, že Winston Churchill „procentovou" dohodou prodal Sovětům většinu jihovýchodní Evropy za Řecko. Za situace, kdy Rudá armáda okupovala Bulharsko a Rumunsko a bojovala v Jugoslávii, kde navíc jednoznačně mocensky dominovala komunistická Ti-tova armáda (podobně v Albánii), to by- I')) PRO, PO BOOMU, AiijjIo-Soviel Coli-vcrsaiions... Reeord oť Meeting ;>i Ihe Kremlín, Mlh Octtjhcr ll>44, ;i< 7 p.m . 1 hh Ociobcr I•>-»-*. at .t.p.m . Reeord i>l Conversations at supper on OeUibcr I Nlh 1944. at. 1 .am. 20) Roosevelt and Churchill. Their Seeiel Warlimé Corrospomlence, New York »075. ». 442. 21) PRO, PRK M <(> PM. 12.10.1444 22) Baker, Churchill and tulen, s 2S I .i 2X4 23) PRO. PRÜM 3 374/13A.Churchill Minu te M. 1207. 2I.!2.1')44. Sr.: It) 371/ 43636, Churchill 9.5. ľ>44. 24) Barker. British Policy. s. 145. 226 HISTORICKÝ *• 1994 OBZOR lo jediné, co mohla Velká Británie učinil k udržení zbývajících pozic na Balkáne. Svým způsobem lo bylo i výhodné, neboť Řecko bylo svou polohou pro Brity, z hlediska zachování jejich imperiálních zájmů (strategická trasa na Střední Východ a do Indie) nejatrnktivnější. Ostatné Bulharsko i Rumunsko již odepsali a pokud Slo o Jugoslávii, stále ještě doufali. Dohoda z Moskvy v podstate jen potvrdila vzniklou faktickou situaci a poskytla britské politice alespoň určily manévrovací prostor na jihovýchode Evropy -byť omezeny jen na řecké území. Mos- kevská „procentová" dohoda ze října 1944 byla jakýmsi specifikem v oblasti vysoké velmocenské politiky za druhé svetové války. Opírala se nikoli o písemnou formu, ale vycházela z dohody ústní a po určitou dobu byla skutečně oběma smluvními stranami respektována. Nej-lepším důkazem bylo Kecko. Podobnou ústní dohodu, jíž uzavřeli Molotov a Eden v roce 1941, že velmoci nebudou po dobu války uzavírat jakékoli smlouvy s malými evropskými státy, však Sověti, když se jim to nehodilo, prohlásili za britský výmysl. Učinili tak v ro- ce 1943, když se připravovalo podepsáni československo-sovětské spojenecké smlouvy. Sovětská historiografie existenci ..procentové" dohody dlouho popírala. Především proto, že byla v naprostém rozporu s tím, co se tvrdilo o zahraniční politice SSSR. Nebylo přece možné připustit, že by například mohla jednat stejné, jako politika „imperialistické" velmoci. Ostatně /. podobných důvodů se po celé pul století popírala existence dodatkových protokolů k sovětsko-némecké smlouvě /. léta 1939. Evropanstvř a střední Evropa v historické retrospektivě Mezi staronovými ideami ožila v intelektuálních diskusích posledních let také střední Evropa. V různých polohách a podobách, v nejrozmunitějších souvislostech a významech: jako pojem geografický, politický, kulturní, historický atd. Vedle vášnivých stoupenců ideje střední Evropy se většinou po straně pohrdavé ušklíbajť její odpůrci, poukazující na čirou imaginárnost této ideje a neúčelnost jakýchkoli rozumných úvah o ní. Všichni se ovšem shodují v tom. že střední Evropa je Značné dynamickým a konfusním pojmem, v mnoha ohledech nejednoznačným a jen obtížní vymezítelným. Bylo by možno uvádět desítky různých více méně vystižných a vtipných pokusů o definici střední Evropy. Žádný z nich nezískal a nemohl získat platnost obecněji přijímaného vymezení. Tlumočené pojetí vždy odráží určité osobité stanovisko autora -spisovatele, historika, sociologa, politologa, etnológa, filosofa, publicisty atd. atd. - a pohybuje se ve značném rozpětí od ztotožnění středoevropanství s lidstvím vůbec až. po hmatatelně „znakovou" vnější charakteristiku. Příkladem prvního chápání může být výměr vídeňského rodáka a amerického historika Egona Schwarze: „Universcdis-mus, antirasismus. sympatie pro všechny etnické, jazykové a náboženské jevy, právo na kritiku, zřeknuti se agresivity, odmítáni všech halových ideologií, úcta k člověku, kritické potírání vlastních škodlivých iluzí, duchovní vzdor vňči lžím a pokryteckým polopravdám, jimi jsme denně od kolébky ař. do hrobu vystaveni, šetřeni země, aby také něco zůstalo pro příští generace, sociální spravedlnost, rovnoprávnost pohlaví, smířeni a vyrovnání s třetím světem, podpora kulturní činnosti - pokud tento program označíme slovem střední Evropa — a nevím, proč by tomu nemohlo vzhledem k mnoha jiným již existujícím vymezením, která nejsou o nic méně libovolná a tím určována zvláštními zájmy, být - pokud tedy taková střední Evropa je zemi, oza-tující naše horizonty, pak jsem ochoten Otto Urban vzdál se své počáteční skepse a entu-siasiicky prohlásit: Také já jsem Středoevropan!" Příkladem barvitého vidění na druhém pólu škály mohou být slova rakouské publicistky Barbary Coudenhove-Ka-lergi: „Střední Evropa, to jsou barokní kostely, kavdrny, jablečný závin a vinný střik. Střední Evropa, to je katolicismus a židovské synagogy, střední Evropa, to je Praha, Terst, Innsbruck a Lvov". Neobyčejná rozmanitost a nejednotnost v pojímání střední Evropy byla přirozeným jevem. Přesto tu určité a velice silné jednotící pojítko až do přelomu 80. a 90. let existovalo. V kulturním a intelektuálním prostředí střední Evropy bylo černobílé dělení na „dva světy", oddělené železnou oponou, přirozeně chápáno jako neorganické, nepřijatelné a neautentické. Pojem střední Evropy jako kulturního a duchovního fenoménu měl vysloveně obrannou funkci, protože železná opona rozbíjela právě a především střední Evropu. Dalekosáhlými změnami posledních let se situace podstatně změnila a celá Evropa se stává obrovskou politickou a intelektuální dílnou, ve které je hledána její nová architektura. Tázání po středoevropském fenoménu ztratilo onu někdy bolestné či skepticky pociťovanou naléhavost a dostává nové, evropské rozměry. Uspořádaná a kulturně osobitá střední Evropa dnes není myslitelná bez uspořádané a rozumně integrované Evropy. Ale co je to vlastně Evropa? Odpověd na tuto zdánlivě banální otázku není zdaleka tak samozřejmá a jednoduchá. Z geomorfologického hlediska je Evropa jediným světadílem, který vlastně světadílem není. Přesto byl historicky oním dílem Euroasic, který se formoval kulturně, politicky hospodářsky atd. jako svébytný celek a o jeho statutu zvláštního světadílu dnes nejsou pochybnosti. Z geografického hlediska byly vždy vcelku nepochybné západní hranice Evropy, otevřeným problémem zůstávaly po dlouhou dobu její východní hranice. Pro antický svět končila Evropa na řece Donu a toto vidění pak přetrvalo prakticky po celý středověk. Teprve k roku 1495 máme doloženou první zmínku o Volze jako možné hranici mezi obéma světadíly. Skutečně moderní pojetí geografické rozlohy Evropy se objevuje až během 18. století. V této souvislosti bývá obvykle zmiňován švédský důstojník Philipp Johanu von Strahlenberg (1677-1714). který byl zajat v bitvě u Poltavy v roce 1709 a pak několik let pilně cestoval po Rusku. V jeho zápiscích, které byly vydány v roce 1730, byla hranice Evropy posunuta až k Uralu. Tento návrh pak byl ve druhé polovině 18. století popularizován a obecněji přijímán jako určité zeměpisné vymezení. Přes pochybnosti a diskuse o vytýčení přesné hranice - nejen neobyčejná délka, ale především šíře uralského masívu činily potíže - bylo nakonec rozhodnuto chápat celý Ural jako součást Evropy. V polovině 20. století byla upřesněna také jihovýchodní hranice Evropy na spojnici mezi severem Kaspického moře a kerčským průlivem na Černém moři. I když dnes mezi zeměpisci nadále pokračují diskuse o tom. co je „světadíl" a jaké jsou jeho znaky a nadále se diskutuje pojem „Euroasie", o Evropě jako světadílu v zeměpisném slova smyslu vážnější pochybnosti nejsou. Komise expertů Evropské rady vypracovala definici a doporučila členění Evropy do pěti následujících relativně samostatných celků: jižní Evropa (Portugalsko. Španělsko, Itálie. Jugoslávie, Albánie, Bulharsko, Řecko, Kypr, Malta a Turecko včetně maloasijské části!): severní Evropa (Švédsko. Norsko. Fin-sko. Dánsko, Island, Faerské ostrovy, nikoli Grónsko); východní Evropa (evropská část SSSR); střední Evropa (Spolková republika Německo, Německá demokratická republika. Polsko, Švýcarsko, Rakousko, Československo a Madarsko). Vzhledem k mezní poloze mezi východem, jihem a středem zůstala tehdy nerozhodnutá otázka Rumunska a neřešeny zůstaly také některé další otázky, napří- HISTORICKÝ OBZOR x- 1994 227 , ■ socialistické a lidově demo- kratické státy j kapitalistické státy g i neutrálni siaty Členské státy: Varšavské smlouvy Severoatl. paktu (NATO) Okupační zóny po kapitulaci Německa od r. 1945: . Německo: • ! 1 I sovětská do 7. 10. 1949 [j j americká (k n) i oblasť . i j L.j Brém a Bremerhavenu) I 2 J ' ľ J.ij britská kq Ľ*J francouzská ' Rakousko: WOTS ^rakousko a i Vývoj terstské oblasti. | ■i "^-j^-yj,. •" po druhé světové válce goíme«« «L Jť-JeterúctO vi H g Q "> ■ mSTOCMOM WM* ; S Chiuma Gotland \ . B U •• ,,„. ' ■ — i A - zóna 1954 i ..... k Itálii * Část A • zóny ; 1954 kJugosl. .B - zóna 1954 : k Jugoslávii Italsko-rakouská „ 1666-1920 u italsko-iugosl. - 1920-1947 lerstskétio územi :V, lí?r/\tec^' rar* A íl/ i- . ^. o—j v „ . * \ . t. í -Z.&'ir . ^ £ italsko-iuat do r. 1955 ÍSJ sovětská "1 1,5 j americká [ ! britská !_8_i francouz ská J Sársko- 1945 p/ipojeno S. k Francii, zpět k Němec- UMSTEH, £ť(ŕ?TfcJF Bcrniholnr5 ,3 - ■ . (dán) i?< s, «Sa fi™'*- f**"*5 * c K - Vlfnjui,' i-.'J 3 . bi jOVl V,, B'!0"" N r"° OMi«l > ° Or«l° w. B S ku 1957 politicky a 1959 i hospodársky 1:18000000 O 100 »0 300*"» { italsko-]ugosl. z r. 1954 *■• Q6, .^ťwiarpfipojen 1947k Jug- rr^°.._.if = » ^ -, % K°P'rolÍrpel%í0 M t, "S UmugO 5' ZX)paHtó\,-Rijeka(Rjeka-n / (Junooj~. j SAN MARÍMo\ ; Francie Lucembursko i j ! : Itálie Dánsko i : Kanada Norsko Portugalsko Island ; ; : ČSSR Bulharská I. rj Korsika- y -ÄKOGK/tl oXadar fy r O •.onswW ŕr I )952. Pfistouplly ig66. i: Polská I. r. Albánská I. r. : ; Maďarská l.r. NDR • V Korsaci V? \V__ Wi N _ -T> l ^ilSf&niUo» pilyusjr SardiriH Ä0.M>« '"y/ .Vo^oäo # árt I.? "T ^' V51 hranice Vel. Berlína hranice sektorů od ----3. 7. 1945 do 1949 i hraníce záp Berlina Kärów * Braniborská brána 2 nilská sním Blaftke'ňbĽtg... 1:600000 1 ' ? 3 * 5 Sicílie 5? ••st*, /tunisko řlr... ' R c i (do 1956 franc j?*1»^«^! K ° / j5 Malta (brit.) Wŕ, ÄnW"' .^řitrtí^ttjkto^ Spf» \* ŕ fcžtov. i* vyilrnersdorf" j? Cr.Cilrylíe ; Otadow Arn« tór) j ^miekerrfc^Tp^^ Falkmbercf..- AliLmdrttrg teriihaideV^Bddiftg^WeJßeriiee\ Schoríhausen ^esenAogitn ..Llchterfberg MahtsVoiC5 ——T, ^ _ ^v' Hoppegnru-n ivJtsVý íBktor>' Ftleďichshagen 3 ft- v. 10 jvVann5ee jZehlendorf / \ Mariendorf - ^ n. 7.-11. UK)™™ -, V " Scfiöneteld SteÄÄ Staluadorfj '"' ;.\ /Lichtenrade ächialdé^i \ Rahnsdcn