Kvintakordy Kvintakordy jsou terciově stavěné trojzvuky nad jednotlivými tóny tóniny. Rozeznáváme kvintakordy hlavní a kvintakordy vedlejší. Mezi hlavní kvintakordy patří: - kvintakord na 1. stupni – tónika - T - kvintakord na 4. stupni – subdominanta - S - kvintakord na 5. stupni – dominanta - D Mezi vedlejší kvintakordy řadíme kvintakordy na druhém, třetím, šestém a sedmém stupni, které značíme římskými číslicemi (II, III, VI, VII). Tyto značky v harmonických příkladech doplňujeme pod akordy, abychom rozuměli jejich funkci v rámci tóniny, protože daná značka neznamená jen umístění na určitém stupni, ale symbolizuje i způsob zacházení s daným akordem a jeho vztah k centru tóniny – tónice. Zapisuje se pod osnovu s basem. V durové tónině jsou všechny hlavní kvintakordy dur, z vedlejších pak akordy na II, III a VI stupni moll a akord na VII stupni je kvintakordem zmenšeným. (Mollová tónina se pak liší podle toho, zda jde o aiolskou, harmonickou či melodickou, např. u aiolské máme hlavní kvintakordy moll, z vedlejších je akord na II stupni zmenšený a ostatní durové – III, VI, VII viz dále specifika moll). Postup k tvoření akordů na jednotlivých stupních: 1. najdeme příslušný stupeň dané tóniny, 2. od něj odvodíme kvintakord, 3. doplníme posuvky podle předznamenání dané tóniny. Příklady k procvičení 1: Jmenujte tóny následujících kvintakordů: 1. D dur – T, 2. f moll – D, 3. fis moll – II, 4. H dur – S, 5. B dur – VI, 6. b moll – T, 7. e moll – D, 8. As dur – VII (Výsledky cvičných příkladů naleznete v kompletní verzi v závěru každého výukového materiálu) Úprava kvintakordů do čtyřhlasu Základem harmonického vyjádření akordů je jejich úprava do čtyřhlasu. Protože kvintakordy obsahují pouze 3 tóny, upravujeme je do čtyřhlasu tak, že základní tón akordu (tj. tón, na němž je akord postaven=od nějž je odvozován) užíváme jak v basu, tak i ve vrchních hlasech. Například u tóniky C dur zapíšeme do basu c a do vrchních hlasů c-e-g. V harmonii nezáleží na tom, v jakém rozestavení jsou užity vrchní hlasy (zda svírají tvar, který v hudební nauce známe jako kvintakord, sextakord nebo kvartsextakord), pokud leží v basu základní tón trojzvuku, nazýváme akord kvintakordem a přidáváme mu funkční značku stupně tóniny bez dalšího číselného značení. Rozlišujeme však, v jaké poloze akordu je kvintakord použit. Podle toho, jakou vzdálenost svírá basový tón se sopránovým, rozeznáváme u kvintakordů kvintovou, oktávovou nebo terciovou polohu. Značíme ji arabskou číslicí pod notovou osnovou s vrchními hlasy. T T T Při zápisu akordu tedy dbáme, abychom u kvintové polohy měli v sopránu tón o kvintu vyšší než bas (podobně je tomu také u ostatních poloh) ostatní tóny poté doplníme pod něj (doplňujeme alt a tenor). V případě, kdy tvoříme akordy samostatně, zapisujeme je do takové oktávy, aby se co nejlépe „vešly“ do notové osnovy, v případě tvoření akordů pro pěveckou praxi dbáme na rozsahy hlasů. Tvoření kvintakordů Izolovaně tvořené akordy – nejprve přípravné cvičení – zapíšeme kvintakordy od nejrůznějších stupňů tóniny v nejrůznějších polohách. Postup pro tvoření kvintakordů v daných polohách: 1. vyjmenujeme si akord na příslušném stupni tóniny (zpočátku si můžeme tóny akordu vždy poznamenat pod funkční značku, usnadní nám to později uvažování nad jeho spojem s akordem následujícím), 2. zapíšeme jeho základní tón do basu, 3. podle zadání polohy určíme tón patřící do sopránu a zapíšeme jej, 4. doplníme ostatní tóny akordu pod sopránový tón, 5. kontrolujeme, zda vztah sopránu a basu odpovídají dané poloze. Příklady k procvičení 2: 1. D dur III poloha 8, 2. B dur D poloha 5, 3. H dur T poloha 3, 4. d moll S poloha 5, 5. As dur II poloha 8, 6. G dur VI poloha 3, 7. E dur S poloha 5, 8. F dur VII poloha 8 Spojování akordů Protože v harmonii nejde jen o tvoření akordů, ale zejména pak o jejich vzájemné vazby, pojďme se podívat na základní vazbu, kterou je spoj akordů. Pro spojování akordů využíváme dvě základní pravidla, která jsou platná nejen pro kvintakordy, ale se kterými se budeme setkávat stále i u složitějších akordů. 1. Pravidlo spojování příbuzných akordů Příbuzné akordy, tedy ty, které mají alespoň jeden společný tón, spojujeme na základě zadržení společných tónů v daných hlasech. Kvintakordy mohou být příbuzné kvintově (ty mají jeden společný tón) nebo terciově (mají dva společné tóny). Příbuzné akordy spojujeme tak, že zadržujeme společné tóny v daných hlasech a ostatní hlasy vedeme na nejbližší akordické tóny. Zadržené tóny zůstávají ve shodných hlasech, tedy byl-li společný tón obou akordů v prvním z nich sopránem, musí zůstat v sopránovém hlasu i v druhém akordu (zejména je nutné toto kontrolovat u zadržení v altu a tenoru). Pokud se nám zdaří spoj akordů, budou za sebou následovat dva akordy v různé poloze. Pokud bychom zjistili, že se druhý akord nachází ve stejné poloze jako výchozí akord, máme chybu v zadržení tónů a následně nám tím vznikl zakázaný postup paralelních oktáv a kvint. Příklady spojů příbuzných akordů v C dur tónině: Postup pro spojování příbuzných kvintakordů: 1. zapíšeme pod osnovy příslušné funkční značky spojovaných akordů a doplníme basové tóny obou akordů, 2. doplníme vrchní hlasy prvního akordu v dané poloze, 3. vyjmenujeme si tóny druhého akordu a tóny společné doplníme do daných hlasů (zpočátku je dobré si je označit ligaturou, abychom mohli lépe kontrolovat, zda jsme neudělali chybu a zda např. zadržený altový hlas zůstává i v druhém akordu hlasem středním), 4. umístíme zbývající tóny akordu do dosud nedoplněného (či nedoplněných) hlasů, 5. kontrolujeme polohy obou akordů (nesmí být u obou totožné). Příklady k procvičení 3: 1. G dur spoj T-D, výchozí poloha tóniky 3, 2. B dur spoj T-S, výchozí poloha tóniky 8, 3. H dur spoj D-T, výchozí poloha dominanty 5, 4. A dur spoj S-T, výchozí poloha subdominanty 8 2. Pravidlo spojování nepříbuzných akordů U akordů nepříbuzných není možné využít společných tónů, protože žádné nemají. Postupujeme tedy odlišně. Nepříbuzné akordy spojujeme tak, že vrchní hlasy vedeme protipohybem k basu. Stoupá-li tedy bas, budou vrchní hlasy klesat, kráčí-li bas vzhůru, stoupají. Postup nepříbuzných akordů poznáme jednoduchým způsobem, jedná se vždy o dva akordy postupující sekundovým postupem v basu, tedy o akordy sousední. Jediný spoj, který v rámci kvintakordů neužíváme, je spoj D-S (Pokud má subdominanta následovat za dominantou, pak mezi ně vkládáme další akord, nejčastěji to bývá sextakord tóniky, jehož tvoření se budeme učit později.) a logicky pak také v dur neužíváme spoje se VII stupněm (VI-VII a VII-T), jenž se v základním tvaru neužívá. Příklady spojů nepříbuzných akordů v C dur tónině: Postup pro spojování nepříbuzných kvintakordů: 1. zapíšeme pod osnovy příslušné funkční značky spojovaných akordů a doplníme basové tóny obou akordů, 2. doplníme vrchní hlasy prvního akordu v dané poloze, 3. vyjmenujeme si tóny druhého akordu a zapíšeme je do takového tvaru, aby zachovávaly protipohyb k basovému tónu, 4. kontrolujeme správné provedení protipohybu, 5. kontrolujeme polohy obou akordů (opět nesmí být u obou akordů totožné). Příklady k procvičení 4: 1. D dur spoj S-D, výchozí poloha subdominanty 8, 2. Es dur spoj III-II, výchozí poloha III. stupně 5, 3. C dur spoj T-II, výchozí poloha tóniky 5, 4. A dur spoj III-S, výchozí poloha III. stupně 8 Harmonická kadence Harmonická kadence je sledem akordů upevňujících v dostatečné míře tóninu. Může se vyskytovat v mnoha obměnách, s nimiž se budeme postupně seznamovat. Obecně lze říci, že kromě počáteční a závěrečné tóniky musí vždy obsahovat subdominantní i dominantní funkci (tuto funkci mohou v kadenci zastupovat různé akordy, např. subdominantní funkci vyjadřuje jak kvintakord subdominanty, tak také kvintakord II. stupně, který má dokonce silnější subdominantní působení než sama subdominanta). Základní kadencí je postup T-S-D-T. V tomto postupu nyní aplikujeme znalosti obou pravidel o spojování akordů – mezi T-S a závěrečným D-T uplatňujeme spoj příbuzných kvintakordů, tedy spoj na základě společných tónů, mezi S-D pak spoj nepříbuzných kvintakordů, tedy protipohyb k basu. V rámci C dur tóniny tedy můžeme zapsat kadenci T-S-D-T v těchto třech podobách: Postup pro zápis harmonické kadence: 1. doplníme pod osnovy funkční značky všech akordů a vepíšeme basovou linku, 2. zapíšeme správný tvar výchozí tóniky podle zadané polohy akordu, 3. postupujeme k dalším akordům – nejprve si vždy vyjmenujeme jejich tóny, mají-li společný tón zadržujeme jej v daném hlasu, nemají-li společný tón, postupujeme protipohybem k basu, 4. doplníme si polohy akordů a kontrolujeme, zda se nevyskytují za sebou dvě shodné, 5. pokud tvoříme kadenci v dur a užívali jsme pouze přísných spojů, pak by výchozí a cílový akord tóniky měl být shodný (měl by být ve stejné poloze) – provedeme kontrolu. Příklady k procvičení 5: Kadence T-S-D-T: 1. v F dur (3), 2. H dur (5), 3. G dur (8), 4. As dur (3) Řešení příkladů: Příklady k procvičení 1: Jmenování akordů na určitých stupních 1. d-fis-a, 2. c-es-g, 3. gis-h-d, 4. e-gis-h, 5. g-b-d, 6. b-des-f, 7. h-d-fis, 8. g-b-des Příklady k procvičení 2: Zápis akordů v dané poloze Příklady k procvičení 3: Spoj příbuzných kvintakordů Příklady k procvičení 4: Spoj nepříbuzných kvintakordů Příklady k procvičení 5: Harmonická kadence