Sekvence Sekvence je postup, v němž dochází ke stupňovitému (výjimečně terciově = obkrok vzdálenému) vzestupnému či sestupnému přenosu hudebního úryvku. V harmonii rozeznáváme sekvenci tonální (přenesený úryvek zůstává doškálný v dané tónině) a modulující/vybočující (přenesený úryvek se na každém stupni přizpůsobuje původním intervalovým vztahům, tedy v každém přenosu přechází do nové tóniny). Na počátku sekvence stojí tzv. model, tedy výchozí úryvek, který je dále přenášen sekundovým postupem vzestupně či sestupně, těmto přenosům říkáme transpozice a označujeme je řadovou číslovkou (první transpozice, druhá transpozice…). Nejčastěji bývá model transponován dvakrát až třikrát. Vícenásobné transponování je nežádoucí zejména u modulující sekvence, protože přenáší model příliš daleko od původní tóniny. (V historii se v určité době považovala možnost přemodulovat pomocí modulující sekvence za diletantskou variantu, hanlivě byla označována termínem „Schusterfleck“). Specifikem sekvencí, vznikajícím díky mechanickému přenosu modelu na další stupně tóniny, je výskyt nepovolených jevů v rámci transpozic (sekvenčním přenosem může v rámci transpozic vznikat např. vedení citlivého tónu směrem dolů v případě spoje D-VI, zdvojení citlivého tónu, užití akordu VII. stupně v dur atp.). Tyto jevy však nesmí být použity v modelu, na přechodu z modelu do první transpozice a na přechodu z poslední transpozice do navazující části příkladu. Harmonizace sekvence vyžaduje: 1. doplnění funkčních značek v modelu a závěru příkladu 2. vytvoření harmonizace modelu podle pravidel, 3. vytvoření vstupního akordu první transpozice ve shodné poloze jako první akord v modelu a kontrola, zda nedošlo na přelomu modelu a první transpozice k nedovoleným postupům (paralelní kvinty a oktávy, křížení hlasů), 4. v případě objevených paralelních oktáv či křížení hlasů oprava tohoto spoje (např. vložením následného akordu o polohu výše/níže na druhou polovinu poslední doby v modelu), 5. přenos modelu mechanickým přepisem do příslušného počtu transpozic, 6. v místě navázání poslední transpozice na nadcházející akord užití postupu podle harmonických pravidel, 7. dokončení příkladu harmonizací podle pravidel s respektováním příslušných harmonických funkcí. Harmonizace melodie Harmonizace melodie je jedním z postupů, které využíváme k procvičení a obohacení našich harmonických dovedností. Předpokládá znalost základních pravidel a od harmonizace číslovaného basu se liší tím, že musíme daleko více používat vlastní dedukce a harmonické představivosti (zvuková představa akordů), protože tóny melodie nelze podkládat jakýmikoli akordy, nýbrž se snažíme o vytvoření smysluplných harmonických postupů. Základní postup pro harmonizaci melodie spočívá ve stanovení závěrů (v polovině příkladu nejčastěji k dominantě – poloviční závěr, na konci příkladu na tóniku – úplný závěr), návrhu funkčních značek pro jednotlivé akordy (dbáme, aby se neobjevoval postup D-S), doplnění basové linky a následné doplnění středních hlasů. Průběžně kontrolujeme jednotlivé spoje, aby nedocházelo k porušování pravidel (paralelním postupům, zdvojování citlivého tónu atd.), pokud si navržený akord tyto postupy vynucuje, musíme hledat vhodnou náhradu, případně pozměnit harmonizaci od místa, které bylo harmonicky v pořádku. Všechna pravidla předcházejících kapitol (neužívání VII. stupně v dur, klamný spoj v postupu D-VI, užití akordu III. stupně při harmonizaci sestupujícího citlivého tónu atp.) jsou stále v platnosti. Zpočátku se snažíme využívat zejména akordů hlavních (daný akord může podkládat i více tónů melodie za sebou pomocí změny poloh), vedlejší akordy je doporučeno užívat coby obměny hlavních akordů pro obohacení harmonizace. Postupně s přibývajícími složitějšími harmonickými jevy (obraty kvintakordů, septakordy atd.) je vhodné vždy vypracovávat i zadání sopránů, tím obohacujeme své znalosti o fungování akordů v rámci tóniny, automatizujeme schopnost tvoření akordů a rozšiřujeme harmonickou představivost. Míšení tónin Durová i mollová tónina je charakterizována primárně akordy stejného tónorodu, k charakterizaci tóniny je třeba tří hlavních harmonických funkcí (T, S, D). Z mollových tónin je nejužívanější verzí harmonická moll, která používá citlivého tónu v rámci akordu dominanty. Moll melodická se přibližuje durové tónině dokonce užitím dvou durových akordů v rámci kadence (S i D), přesto však vyniká její mollový charakter díky mollové tónice. Pro určení tóniny je tedy rozhodující tercie tónického akordu. Ostatní dvě funkce (S a D) se mohou „mísit“, tedy převádět z durové do mollové varianty, ale i opačně. V rámci míšení tónin tak mohou vzniknout případy přiblížení durové tóniny tónině mollové použitím mollové subdominanty i dominanty. V případě zavedení mollové subdominanty do durové tóniny mluvíme o harmonické dur, v případě mollové dominanty o melodické dur. Zatímco první případ bývá užíván (i když zdaleka ne tak často jako třeba užití durové dominanty v moll), druhý je zcela ojedinělý. Pokud nastupuje mollová subdominanta po subdominantě durové, dochází ke chromatickému postupu, ten musíme zachovat vždy v daném hlase. Schéma míšení tónin: Tónina dur přirozená dur – T S D harmonická dur – T S♭ D melodická dur – T S♭ D♭ Tónina moll přirozená moll – T S D harmonická moll – T S D ♯ melodická moll – T S♯ D♯