práce hybridní. Hlavní je na Tvrdého úvodu, že čtenáře nenutí k dogmatickým rozhodnutím, ani jej nenechává utonout v bezradném pochybovačství. Na cestu sympatické knížce, která je odkazem celožitovní píle, přejme všeho úspechu, zvlášť u studentstva.
Jan Patočka.
L CO JEST FILOSOFIE?
1. Úvody do filosofie. V době dnešního duchovního zmatku, kdy lidé dovedou zničiti druhého člověka tak jako v dobách barbarských, dávno minulých, jen proto, že nepřísahá na jejich dogma, jest obzvláště potřebí každému, kdo nechce býti postižen tímto kulturním atavismem, aby si osvojil filosofické myšlení, které zbavuje člověka právě onoho úzkoprsého dogmatismu a dává mu široký rozhled po světě. Filosofie totiž v minulosti vyváděla lidstvo z barbarských bojů k vyšší kultuře míru a světové harmonie a tento její úkol zůstává, jak ukazují poslední události, neméně důležitým i v dnešní době.
K tomu, aby se člověk mohl vžiti do filosofie, potřebuje, není-li v ní odborníkem, úvodu do filosofie. Někteří filosofové, zvláště ti, jimž šlo o to, aby si lidé osvojili jen jejich filosofii, dívali se svrchu na úvody do filosofie. Doporučovali čisti jen jednotlivé filosofy, filosofické „genie"; tu prý přichází člověk přímo do varu filosofického a žije filosofii s filosofem. Tento způsob uvádění do filosofie není však úplný a není bez nedostatků. Člověk, který nemá nijakých vědomostí filosofických, čte-li vynikajícího filosofa, snadno mu sugestivně podléhá a často se nezbaví jeho vlivu po celý život. Tento způsob, má-li tedy býti součástí úvodu do filosofie, náleží do t. zv. historického úvodu; nemá-li však býti jednostranný, musí býti doplňován znalostí také jiných „geniů", tedy vlastně celých dějin filosofie, a tak se nám objevuje úvod do filosofie, který splývá s dějinami filosofie. A vyskytli se mnozí filosofové, kreří skutečně považovali právě dějiny filosofie za nejlepší úvod do filosofie.1)
') Historický úvod do filosofie u nás podal Fr. Drtina ve svém „TJvodu do filosofie." I. vydání 1914, II. vydáni přepracované a doplněné J. B Kozákem. (Praha, 1927. Laichter.) Podobnou tendenci má m ů j „Průvodce dějinami evropské filosofie." (Brno 1932.) Rádiový „Dějiny filosofie", které předpokládají kritického a ve filosofii zběhlého čtenáře, se za úvod do filosofie nehodí.
Avšak vedle historického úvodu jest nutně potřebí úvodu systematického, který by seznámil čtenáře se všemi hlavními problémy filosofickými. Dějinný sled filosofického myšlení má sice tu výhodu, že názorně ukazuje, jak vzrůstá a organicky se rozvíjí myšlení, nicméně nepodává celkového jasného přehledu o jednotlivých problémech a nepřipravuje člověka tak, aby se mu při každí m problému objevila najednou všecka možná řešení. Naopak z.uVitcňiíci vc filosofii (kteří neprostudovali napřed systematický úvod do filosofie) mívají často z historického úvodu chaos, nebof historický úvod koná nejlépe službu jako ilustrace systematického úvodu. Systematický úvod sám sebou je nucen k historickým poukazům a tak vede k lepšímu porozumění historického vývoje. K samostatným dílům filosofickým možno přistoupiti teprve po úvodě, neboť teprve tehdy je čteme s náležitou kritikou, kdežto bez přehledu problémů filosofických, jaký podává úvod, dogmaticky se odevzdáváme filosofovi a přísaháme na jeho systém, což je vlastně opakem filosofie.
2. Pojem a definice filosofie. Na otázku, co jest filosofie,8) nalezneme v knihách filosofů tolik rozmanitých odpovědí, takže si leckdo z těchto odpovědí, často protichůdných, může odnésti dojem, že vlastně filosofie neexistuje. Ostří otázky člověka hledajícího pojem filosofie nepocítil snad nikdo tak intensivně jako Masaryk. Neznám v celé filosofické literatuře slov vystihujících lépe tuto situaci nežli slova Masarykova: „Chtěl jsem studovati filosofii a zároveň jsem měl sklonnost k sociologii, ale jak se stane člověk filosofem? Co a jak má studovati? Matematik, fysik a také právník má určitou dráhu životní, praktickou, ale doktor filosofie? Titul, nic víc, ba smí volit poslance.3) Sbíral jsem různé definice filosofie, četl různé přednášky o „domnělém úpadku filosofie" a pod. the-mata, zejména přednášek vstupných, ale nezmoudřel jsem. Ve své úzkosti osmělil jsem se prosit o radu slavného filosofa,4) abych prý prostudoval dějiny filosofie, ale já bych se byl spokojil filosofií."
*) Původcem jména filosofie jest podle vší pravděpodobnosti Sokrates, (469—399), který proti honosivým sofistům, osobujícím si titul mudrce („soflstes" je totéž co „sofos" a znamená „mudřec"), skromně se nazýval „filosof" (milující moudrost), nebof podle jeho mínění jest moudrý jedině bůh.
*) Ve starém Rakousku, dokud ještě platil majetkový census pro volby, měl doktor již na základě svého diplomu volební právo.
*) Roberta Zimmermanna, prof. vídeňské university v letech 70tých min. stol.
Masaryk tu nepřímo poukazuje na nutnost systematického úvodu do filosofie, který také sám podal ve svých Základech konkrétné logiky 1885.
R e k ů m, u nichž filosofie vznikla, byla láskou k moudrosti, t. j. snahou po všem vědění a poznání. Tak Aristotelovi jest filosofie vědou o jsoucnu vůbec. Scholastika odlišovala ji jakožto poznání přirozené, řídící se světlem rozumu, od theologie, podávající poznání nadpřirozené. Descartovije „poznání všeho, co lze věděti". Christian Wolff označuje filosofii jako „vědu o všech možných věcech, jak a proč jsou možný".5) Tedy jest to jakási všeobecná věda.
Naproti tomu podle Kanta je filosofie jakožto školský pojem „rozumovým poznáním z pouhých pojmů", a jakožto světový pojem „vědou o vztahu všeho poznání k podstatným účelům lidského rozumu". Filosofie jest tedy hlavně kritikou lidského poznání, a tento názor se zvláště rozšířil ve škole novokantovské. Hegel nazývá ji „vědou o absolutnu" ve formě dialektického vývoje, nebo „vědou rozumu sebe sama si uvědomujícího". Schopenhauer vrací se ke Kantovu školskému pojmu a nazývá ji „vědou v pojmech". Herb art považuje za úkol filosofie „zpracovávání pojmů vědecké práce a odstraňování sporů v nich skrytých". Überweg vidí ve filosofii „vědu o principiích, jejímž úkolem jest vysvětlovati zásady a základní otázky vědeckého poznání". Kdežto tedy do Wolffa jest filosofie jakousi obecnou vědou (scientia generalis), Kantem byl vytvořen názor o filosofii jako apriorní vědě, hledící vystihnouti základní principy a pojmy našeho poznání anebo světa vůbec, jak zdůrazňovali jeho nástupci. Sem dlužno zařaditi též názory omezující apriorně filosofii na duchovědy nebo dokonce jen na některé z nich. Tak pro Windelbanda jest kritickou vědou o obecně platných hodnotách, o kterých se nesmí jednati jako o skutečnostech, nýbrž jako o normách. Naproti tomu positivismus přejal vlivem francouzského osvícenství pojem o filosofii jako obecné vědě. A tak Comtovi filosofie je vědou o všeobecnostech vědeckých (l'étude des généralités scientifiques), z nichž hledí vytvořiti jednotnou obecnou theorii. Je to tedy všeobecná soustava (systéme generale) lidských pojmů. Spencer ji nazývá „poznáním nejvyšší měrou obecným čili poznáním zúplna ujednoceným". V Německu
*) Drtina ji nesprávně připisuje Leibnizovi.
8
9
W u n d t považuje též filosofii za všeobecnou vědu, která chce poznatky jednotlivých věd sjednocovat v bezesporou soustavu a tak Eitfcati všeobecný názor na svět a život, jenž má uspokojiti mien požadavky lidského rozumu, ale také potřeby lidského srdce. Souhlasně s tímto proudem považuje u nás Josef Durdík filo-m'Ih zn „vědu, která na základě výsledků ostatních věd hledí se-slmjitl jednotný názor na svět". T. G. Masaryk vidí ve filosofii „vědu všeobecnou, jednotný názor o světě vědecký, theoretický a praktický; filosofie vědecká je všeobecným vzděláním vědeckým".
Z celého vývoje na otázku, co je filosofie, přece však jasně vyplýva jedna odpověď, že je to snaha o jednotný světový a životní názor. Ovšem, jak také ještě z celého vývoje vyplývá, musíme tuto definici rozšířiti o jeden důležitý přívlastek, který má zvláště velký význam v moderní době, a to o přívlastek „v ě-d e c k ý ". Věda se stala totiž tak důležitou součástí moderní kultury, že jí takřka dýcháme i žijeme za všech okolností, vše jí měříme a nelze ji tudíž při tvoření světového názoru pominouti. Již to, řekneme-li „nevědecký názor na svět a na život", charakteri-suje dosti dobře veškery názory vydávající se také za filosofii, které však musí moderní člověk zamítnouti. A právě to, že moderní člověk netvoří si světového životního názoru, který by byl ve shodě s přítomnou dobou, jest hlavní příčinou dnešní duchovní a kulturní krise.
Nesmíme si však představovati, že definice filosofie, takto rozšířená o přívlastek „vědecká", jest již úplně jasná. Právě přidáním onoho přívlastku vzniká celá řada problémů, které nutno napřed lozřešiti. Na otázku o poměru filosofie k vědě odpovídá se předně, že filosofie jest také vědou; od ostatních věd prý se liší svým obecným předmětem, a jest to tedy jakási věda všeobecná, „scientia generalis", nadvěda. Věda však, jak ji známe z vývoje kulturního, jest jen věda speciální, která, má-li býti vědou, musí býti jistá, přesná a systematicky uspořádána. A aby tomuto požadavku mohla vyhověti, musí se omeziti na určitý úzký obor definovaného předmětu, aby jej mohla co možná úplně vyčer-pati, a musí tedy vycházeti buď od přesně vymezených faktů nebo axiomů (základních vět, z nichž se vyvozují poučky). Avšak jest otázka, máme-li něco podobného ve filosofii? Předně její předmět není tak úzce vymezen jako u speciálních věd, neboť jím je celý svět. Jedině tehdy by mohla snad býti speciální vědou, kdyby se mohla omeziti, jak hlásal Kant a škola novokantovská, na kritiku
poznání. Avšak to jest přílišné zúžení úkolu filosofie, které by nutně vedlo k libovolnému vyloučení důležitých problémů z filosofie, a mimo to, kdybychom kritiku poznání učinili filosofií, dospěla by na konec v otázkách, odkud vzniká poznání a jak jest oprávněno a dále jaký jest jeho poměr k životu, k rozvinutí celé řady problémů filosofických, při nichž by znovu povstala otázka, které se právě chtěla filosofie jakožto kritika poznání vyhnouti.
Nezbývá tedy jiné cesty, nežli že filosofie jest obecnou vědou. A tu máme dvě cesty k její výstavbě, a to cestu deduktivní, apriorní, a cestu induktivní. Prvou cestou šla klasická racionalistická filosofie řeckou filosofií počínajíc a německou idealistickou filosofií končíc. Filosofie tato, ačkoli velmi mnoho přispěla k objasnění mnohých problémů a pojmů filosofických, přece na konec, když se počala přesněji zkoumá ti methoda věd, uvázla ve velikých nesnázích. Ukázalo se totiž, že filosofie nemá žádných vlastních axiomů a že veškerá její stavba, pokud se neopírá o ostatní vědy, jest zbudována na písku. Ani pokus německého idealismu pokantovského (hlavně Fichtův a Heglův), zachrániti apriorní vědu filosofickou t. zv. dialektickoumethodou, se nezdařil, neboť dialektická methoda jest jen heuristickou methodou, která sice může uvedením pojmů v nové vztahy připraviti poznání vědecké, ale sama v sobě nemá logické průkaznosti. Podobnou tendenci má v moderní době pokus Husserlův vybudovati apriorní vědu (philosophia prima), pomocí t. zv. methody fenomenologické, která se domnívá, že když na základě zření (intuice) postihne vždy podstatu předmětu, stejným způsobem může vystih-nouti podstatu vší vědy, tedy základní vědu, která jest ostatním vědám vzorem, a tato základní věda předpokládá již určité stanovisko filosofie. Tato methoda, jak ukázal vývoj moderní logiky, nemá rovněž průkaznosti logické, a jest tedy také jen heuristickou methodou. Přes to tedy, že jako heuristická methoda přispěla fenomenologie v mnohých případech k objasnění problémů vědeckých i filosofických, přece její základní názor, vzniklý ze ztotožnění ideálů vědy s vědou skutečnou, že filosofie jest přesnou apriorní vědou, nelze uznati.
Poněvadž filosofie měla vždy hojné styky se speciálními vědami a čerpala odtud mnohý dobrý podnět k filosofickým názorům, jest možno považovati filosofii za obecnou vědu jakožto shrnutí výtěžků všech věd tak, jak si to představovali positivisté, najmě A. C o m t e. K tomu by však bylo nutno, aby filosofové byli poly-
10
1 !
history, zapracovanými do všech věd, jinak by vědecký specialista snadno mohl ukázati, jak jejich filosofie je vratká. Polyhistorové byli možni zvláště v dobách, kdy vědy nebyly tak pokročilé jako dnen (l.iibni/.). Poslední dva velcí polyhistorové, jako byli Spen-NX a Wundt, byli vydáni právě speciální kritice, která ukazovala na slabé stránky jejich vědeckých názorů, jež dále přecházely do jejich filosofie. Dnes není možný duch. který by objímal všecky vi íly. A přece filosofie má svedou společnou snahu po jasnosti, přesnosti a systematičnosti. Odkud tedy její vědeckost? Masaryk se domnívá, že filosof musí býti odborníkem v nějaké vědě nebo její části a svou vědeckost, kterou získal v omezeném odboru, může pak pře-nášcti na celý světový a životní názor, takže by filosofy mohli býti vlastně jen vědečtí odborníci. Někteří filosofové dávají v této příčině důraz na některou vědu, jako Masaryk na sociologii, jiní zvláště na psychologii a opět jiní na přírodní vědy. Toto hledisko má v sobě cosi správného; poukazuje k tomu, že filosofie právě jako věda směřuje k poznání jasnému, přesnému a systematickému, a takovému poznání, že se může naučiti jen prací v nějaké vědě. Avšak věc má též své značné obtíže. Předně musíme počítati také s neohebností a dogmatismem člověkovým. Snadno přeceňuje svůj obor a své čistě omezené odborné stanovisko, přizpůsobené určitě vymezenému předmětu, přenáší beze vší změny na jiný, obecnější, širší předmět. Víme, jaké škody ve filosofii nadělalo přímé přenášení matematické nebo přírodovědecké i psychologické methody. Za druhé lidé vycházejíce ze svého úzkého odboru neberou ohled na změnu předmětu a jsouce zvyklí postupovati ve vědě s přesnou jistotou, domnívají se že jejich postup při tvoření světového názoru, kde je půda mnohem kluzší, děje se se stejnou jistotou.
Dále tento názor příliš ulpívá na částečném poznání, tedy materiálu, a nevěnuje náležité pozornosti tomu, že vedle této stránky má filosofie také druhou stránku, stránku tvůrčí, která záleží v postižení světa a života jako celku, a to jest možno jen na základě osobní synthesy, t. j. osobní duševní koncentrace, která vždy cha-rakterisuje pravého filosofa, avšak u vědce může úplně chyběti, aniž je lo vědě na újmu. Odtud pochopíme, že k filosofii vede cesta právě tak jako od vědy také od umění, jak ukazují nejlépe velcí umělci, zvláště básníci, jako: Sofokles, Lucretius Carus, Dante, Leonardo d a Vinci, Shakespeare, Goethe, Tolstoj, Dostojevský, Wagner a j. A přece většina z nich nebyla vědeckými odborníky. A stejně vede cesta k filosofii od
náboženství, jak svědčí velcí filosofové: Plotinos, Origenes, Augustin, Tomáš Akvinský, Zwingli, Komenský, Campanella, Kierkegaard a mnozí jiní. Rovněž politikové a praktičtí lidé vůbec mohou od praxe přejiti k filosofii, na př. Hobbes, Franklin, Bentham, Macchiavelli, Míliové a j. Tu pak přicházíme do rozporu s požadavkem odbornosti a zdá se, že filosof se musí leckdy spokoj iti s vědeckým diletantismem. Těmto nesnázím chce odpomoci Moritz Schlick, jeden z filosofů t. zv. vídeňského kroužku, a na základě názoru L u d w i g a Wittgensteina prohlašuje, že filosofie není vědou, nýbrž jen činností ujasňující ideje, čímž ovšem zase velmi zužuje její úkol. Mnohem dále jde krajní názor, který považuje filosofii za něco čistě samostatného, za zvláště duchovní poznání, mající svou vlastní methodu, a nejenom nepotřebující vědy, nýbrž přímo protikladné vědě, která prý skresluje skutečnost. Jest to názor i r a c i o-nalistický, který se táhne od Plotina a novoplatonského mysti-cismu přes středověk, renesanci, romantiku až do dnešní doby, kdy mu obzvláště energický výraz dali S ô r e n Kierkegaard, Friedrich Nietzsche a Henri Bergson. Avšak také tento názor, chtěje se udržeti na výši moderní filosofie, jest nutně nedůsledný. Obejiti moderní vědy nemůže, musí se jí přece dovolávati, aby mu aspoň dodatečně potvrdila to, co mu podává jeho filosofická methoda jako zvláštní poznání filosofické, a tak nutně musí slevovati se svého iracionalismu, aby upravil lépe svůj poměr k vědě. Na Bergsonových nesnázích v této příčině je to viděti velmi zřetelně. Tu také vidíme nemožnost úplného iracionalismu ve filosofii a filosofové, kteří se ho plně drží, přecházejí tím z filosofie buď do náboženství a theologie nebo do umění. (Kierkegaard, Nietzsche, Berďajev, Sestov a j.)
Podle našeho názoru filosofie není ani vědou ani jevem čistě iracionálním, jest samostatným kulturním útvarem. Jakožto snaha o vytvoření světového a životního názoru není ani vědou ani uměním, ani náboženstvím, ani životní praxí, ale je soustředěním veškerého kulturního života v člověku jako celku, z něhož druhé složky vyplývají, má nutně vztahy ke všem oněm kulturním složkám, tedy i k umění i k náboženství i k životní praxi, zvláště pak k oné složce, která je tak charakteristická pro moderní dobu, k vědě. Filosofie vyvinula se jakožto reakce kulturního člověka, když v kulturním životě nastalo přílišné drobení, omezené odbornictví, které nutně vzniká na základě sociálního zá-
12
13
kona dělby práce, avšak ne aby potlačila tuto dělbu práce, která je tak užitečná pro pokrok lidstva, nýbrž aby její zhoubné účinky paralysovala. Proto filosofie nemůže rušiti vědy, nemůže nikdy to, co bylo získáno vědou, přezírati a ignorovati; naopak odborná věda, čím je odbornější, tím lépe pracuje pro filosofii. Filosofie doplňuje vědu celkovým hlediskem, a tu nám v moderní době vzniklý problém celku a části objasňuje poměr filosofie a vědy (ale i jiných kulturních složek). Kdežto věda podává poznáni částečné, filosofie se pokouší o poznání celkové. Jak praví Russell, filosofie chce poznati svět jako celek. A jako celek na vyšším stupni není jen sumací částí, tak také filosofie tvoří vlastni poznání celkové a není jen sumací částečného poznání vědeckého (polyhistor nemusí býti filosofem).
3. Methody filosofie. Jaký jest tedy poměr filosofie k vědě? Věda podává jednak materiál filosofii, jednak tvoří její kriterium, a to i filosofie velkých umělců atd. Filosofie nemůže hlásati něco, co by odporovalo vědeckým poznatkům. Filosofie se neobejde bez logiky, neboť jedině v logice se rozhoduje otázka správnosti a nesprávnosti. Světový a životní názor, má-li býti jednotný, musí býti logicky ucelený a v logickém poměru k poznatkům vědeckým. Logika musí zrušiti a odstraniti ve světovém a životním názoru vše, co je nelogické, sporné. Methoda filosofická, která odtud vyplývá, nazývá se kritickou. Moderní filosofie musí býti kritická. Negativní stránkou kritické methody jest skepse, která se obrací proti názorům, jež nelze uvésti v souhlas s logickým svědomím člověka. Někteří filosofové, jako Descartes a Herbart, považují proto pochybování za počátek filosofie. Ovšem jako stránka negativní může býti jen počátkem filosofie. T. zv. skepticismus, t. j. směr filosofický, který v ftecku založil Pyrrhon (365—275) a který považuje pochybování za vlastní filosofický postoj a jedinou filosofickou methodu vůbec, nemá ovšem onoho logického významu, neboť obrací se i proti logice a připravuje tak půdu vždy nějakému Bměru iracionalistickému. Skepse nikdy člověku nestačí, neboť jest jen negací a člověk potřebuje také positivní názor, který by jej v..11 životem. Místo logického kriteria (vědeckého) navrhovali p i i g m a t i k o v é (W i 1. James) praktický úspěch (what works) za kriterium a chlubili se na základě této methody tolerancí, připouštějíce pod záminkou tohoto kriteria do filosofie názory, jejichž objektivní platnost s logického hlediska nelze připustiti a jež tedy mohou býti čistě subjektivními postuláty. Pragmatismus
v této příčině není tedy ničím jiným nežli obměněným skepticismem.
Filosof vytváří si na základě veškerého svého života celkový názor na svět a na život čili tvoří celkovou synthesu z veškerého svého poznání objektivního i subjektivního. Tato synthesa není, jak již bylo řečeno, sumací veškerého poznání, nýbrž originálním celkem poznatkovým, vytvořeným na osobním základě. Tím se právě filosof liší od ostatních lidí (na př. od odborných vědců, jednostranných umělců, jednostranně nábožensky zaujatých lidí, praktiků atd.), kteří buď této potřeby jednotného názoru necítí anebo se spokojují s jeho přejímáním od druhých. Tedy vedle methody kritické užívá filosof methody synthetické. Tato methoda není ovšem nikterak proti methodě kritické a nevylučuje se s ní. Jest sice pravda, že jsou někteří filosofové více kritičtí, jako HumeaKant, jiní více synthetičtí jako Hegel a Spencer, ale jsou i filosofové, u nichž obě tyto methody jsou v rovnováze, jako u Descartesa a Leibnize. Od doby romantiky synthetická methoda nazývá se také intuicí a považuje se za zvláštní methodu filosofickou, úplně odlišnou od vědecké methody a přinášející absolutní poznání. Dokonce se staví proti rozumové kritické methodě a jest pod různými jmény (extase, kontemplace, atd.) heslem všech iracionalistů. Poněvadž se však u filosofů vyskytly intuice zcela opačné, tedy je přece nutno někdy dovolávati se logiky, aspoň v polemice s intuicemi druhými. Názor iracionální, nedbající vůbec logiky, přestává býti filosofií, stává se subjektivní vírou, která může býti omezena buď na jednu osobu anebo může býti kolektivní, t. j. přináležeti celé skupině. Víra má také význam ve filosofii, avšak stejně jako pochybování jest jen začátkem, východiskem, které musí býti rozumově zdůvodněno.
Jest přirozeno, že synthetická methoda vyznačující pravého filosofa, není dána každému, je k ní potřebí zvláštní osobní energie, která dovede v jeden celek shrnouti veškeru zkušenost. Této energie a synthesy jsou schopni jen někteří lidé, originální vynikající filosofové. Má tedy tato synthesa značnou složku osobní, a to vedlo některé badatele k tomu, že považovali právě tento osobní prvek za podstatu filosofie. Tak na př. Wilhelm D i 1-t h e y (Typen der Weltanschauung, Berlin 1911). G e o r g S i m m e 1 (Schopenhauer u. Nietzsche, Leipzig 1906; Kant, Leipzig 1903, Hauptprobleme der Philosophie, Leipzig 1910), Richard Müller-Freienfels (Persönlichkeit und. Weltanschauung, Leipzig 1916),
14
15
KarlJaspers (Psychologie der Weltanschauungen, Berlin 1919) a j. se domnívají, že nějaké objektivní filosofie docíliti nelze. Rozmanitost filosofických systémů a názorů hledí vystihnouti psychologickou theorií filosofických typů, t. j. názorem, že určité typy duševního ustrojení mají jako nutný následek také určité typy filosofování (na př. energičtí budou theisty, spekulativnější pantheisty). Nej propracovanější theorii filosofických typů podal Richard Můller-Freienfels, který spojuje typy filosofování s typy duševního života vůbec (jak se jeví v umění, v náboženství — na př. typ dynamický, statický) a stanoví je vědecky na základě konkrétní psychologie (diferenciální psychologie Ster-novy.) Nicméně i jeho práce ukazuje, jak všechno na tomto poli jc ještě v počátcích a že tu zbývá ještě mnoho detailní práce. Tolik prozatím je jisto, že originální filosofie souvisí subjektivně vždy s temperamentem a charakterem filosofovým. Ale jest otázka, netýká-li se tato souvislost spíše formy a výběru problémů, než obsahu samotného. Filosof, u něhož proráží tato subjektivní stránka do obsahu, přestává být filosofem a stává se spíše ve filosofii umělcem a pod. (Nietzsche). Za druhé tento názor zapomíná důležité úlohy, jakou hrá ve filosofii, a to i v obsahu, společnost a tradice. Na tomto základě vzniká národní charakter filosofie, který ovšem neznamená, že by každá národní filosofie měla svůj vlastní obsah, nebot musí býti vědeckou (tedy všelidskou), nýbrž má svůj zvláštní ráz ve výběru a zdůrazňování problémů a jejich řešení v souvislosti s celým vývojem národa, jak je to viděti i dnes na rozdílu německé, francouzské, anglické i americké filosofie. Dále pravý filosof nejde jen za subjektivním poznáním, nýbrž vyniká též nad ostatní lidi živoucí logikou, která jej vede nejen k vytváření lepší methody poznání objektivní pravdy, nýbrž slouží mu i ke kritickému zhodnocení vlastní osobnosti. Skutečná filosofie přes všecku relativnost i v metafysice jde za ideálem zdůvodněné pravdy obecné, objektivní, platné pro všecky.
4. Rozdělení filosofie. Filosofie obsahuje a řeší čtyři hlavní problémy: problém poznání, problém přírody, problém hodnot a problém metafysický (celku).
Jakožto uvědomělá činnost duchovní je filosofie nejprve nucena přemýšleti důsledně o všech prostředcích, jimiž může dosáh-nouti svého cíle, a tak nám odtud vyplývá první úkol filosofie: kritika, kterou již Kant považoval za nejpřednější úkol filosofie. Kritika obrací se nejprve k poznání vůbec, hledá jeho
možnosti i hranice, aby tak určila filosofii místo v celkovém poznání. Tím činí konec veškerému dogmatismu, který se vždy vyhýbá přesným názorům o prostředcích poznání. Tak vzniká první a nej důležitější filosofická disciplina, kterou nazýváme noeti-kou, theorií poznání atd.
Avšak vedle formálního úkolu vzniká kritice též úkol druhý, obsahový: připraviti výběr hlavních poznatků z jednotlivých speciálních věd nebo vědeckých skupin a kritické zhodnocení hlavních kulturních zjevů pro celkový světový a životní názor, pokud je filosofie vyžaduje. A to nám podávají jednotlivé filosofické discipliny, které se řadí podle dvou hlavních pojmů, přírody a hodnot, ve filosofii přírodní a filosofii hodnot. Filosofie hodnot se zase dělí podle jednotlivých kulturních hodnot na filosofii dějin, filosofii morální, filosofii umění, filosofii náboženství, filosofii společnosti, státu a práva, a filosofii výchovy. Dříve se považovaly za filosofické discipliny také logika, psychologie, ethika, estetika a sociologie. Avšak moderní konkrétní logika zaraďuje všecky tyto odbory v systém věd jako samostatné vědy, a pokud obsahují něco významného pro filosofii, jest úkolem svrchu jmenovaných disciplin, aby to zužitkovaly ve prospěch celkového názoru. Přesná dělba intelektuální práce vyžaduje, aby vedle přesně odborných věd se ustavily jmenované filosofické discipliny. Ve svém odborném zájmu věda se musí omeziti na svůj předmět a může nanejvýše tento předmět a jeho methody kriticky osvětliti, aby nezaměňovaly přesný odborný postup vědecký s volnějším filosoficko-hypothetickým stanoviskem, ponechávajíce je zvláštním disciplinám filosofickým.
Konečně celá filosofie směřuje ke svému centrálnímu úkolu, vytvořiti nejvyšší synthesu, celkový světový a životní názor. Tento úkol se nazýval odedávna metafysikou; tak totiž rozuměl tomuto pojmu Aristoteles nazývaje jej první filosofií, která později byla čirou náhodou přezvána metafysikou. V pojmu meta-fysiky není tedy nutně obsaženo, co do ní vkládali novoplatonci, že by to byla disciplina, která by hleděla proniknouti za hranice našeho obvyklého poznání, čili do transcendentna. Jest to prostě celkový světový a životní názor, který si člověk tvoří na základě všech pramenů lidského poznání a veškerého lidského života. Ze tato metafysika není a nemůže býti vědou, ač kde může, užívá vědecké a kde to není možno, aspoň kritické methody, vyplývá z její
16
2 Systematický úvod do filosofie
17
základní methody synthetické, spokojující se leckde hypothesou a analogií. V této synthetické methodě, v níž splývá subjektivní (o.'.dlnii) moment poznaní s objektivním v jedno, čerpá člověk nejen /. vědecky zpracované objektivní zkušenosti, ale doplňuje ji a dodává jí životnosti ze své vnitřní zkušenosti, ze svých tuch a nadějí. Velké filosofy charakterisuje právě hluboký pohled do miia duše lidské, jímž vynikají nad druhé lidi a který je činí dm hov nimi vůdci světa. V tom záleží jejich originalita a také ľ |ich trvalá hodnota filosofická. Proto dějiny filosofie jsou a budou Vidy něco zcela jiného nežli dějiny vědy. Dějiny filosofie nám podávají trvalé typy a vzory pokusů o světový názor, které mají podobnou hodnotu jako díla umělecká. Nestárnou a stávají se novými podněty k filosofickému myšlení generací pozdějších. Ovšem, působení jejich je tím větší, čím větší objektivní hodnoty má jejich duše a čím více vědecké a kulturní práce své doby dovedou do své subjektivní synthesy zahrnou ti. Tím právě vynikli starověcí filosofové proti středověkým, takže nejen středověk stále na ně navazoval, ale stali se také novou studnicí filosofických názorů v době renesanční. Filosof sám nemusí vytvořiti ve všech směrech pravou a přesnou rovnováhu mezi prvkem objektivním a subjektivním, tu mohou přesněji vytvořiti po případě jeho žáci, epigoni, jejichž práce jest jedině možná, když lze filosofa kritiso-vati a opravovati s hlediska objektivního. Proto jest také možno i po čase obnoviti leckteré starší filosofické názory (a děje se to stále) a připnouti je k novějšímu hledisku objektivně vědeckému. To je smysl každého volání „Zpět" ve filosofii, neboť vrátiti se úplně k minulé filosofii nelze. To lze jen nadekretovati na základě podřízení theoretického úkolu filosofie praktickým cílům jako na př. v církevním hesle návratu k thomistické filosofii, avšak ani tu novothomismus neznamená onen návrat úplný, nýbrž také hledí starou nauku přizpůsobiti novému vědeckému hledisku.
LITERATURA
O Jednotlivých definicích filosofie i o úvodech filosofie nalezne čtenář poutaní na začátku Drtinová Úvodu do filosofie (I. díl 1929) a na počátku všech velkých dějin filosofie. Z velkého množství úvodů do filosofie, zvláště německých, jest u nás velmi obliben úvod Kulpův (Oswald Kůlpe, Elnleltung in die Phllosophie), jejž nově zpracovává a vydává August M e s s e r. Do češtiny byl přeložen dvakrát, ve starém zpracování dr. Fr. Lukavským 1901, v novém Messerově zpracování podle   12. vyd. H a-
nušem Sýkorou (k němuž napsal předmluvu J. B. Kozák) 1929. Kniha je sice dobrá, ale příliš německá a příliš nás naplňující německým duchem filosofování a doporučoval bych proti ní studium nejlepšího amerického úvodu od G. W. W. P a t r i c k a : Introduction to Philosophy (bez data). Též druhý u nás přeložený úvod do filosofie od Bertranda Russella The Problems of Philosophy 1912 (do češtiny přeložil Zd. Smetáček 1927, II. vydání 1934) není již výrazem myšlení Russellova a také není v souhlase a dnešní filosofií. V té příčině lépe poslouží Russellův spis: An Outline of Philosophy (Londýn 1927). Rovněž modernější proti Külpovu spisu, zvláště v metafysice, jest E. Bergmann: Einführung in die Philosophie, (Breslau 1926). Znamenitý je spis uvádějící do nejnovější filosofie (ovšem hlavně německé) Fritz Heimanna: Neue Wege der Philosophie (Leipzig 1929) a dále Ernsta von Astera: Die Philosophie der Gegenwart (Leiden 1935). Zato spis Karla Jasperse Philosophische Weltorientierung (I. sv. velkého díla Philosophie, Berlin 1932) ohlášený jakožto úvod do filosofie je sice velmi zajímavým, avšak příliš osobním úvodem do Jaspersova iracionalismu (viz Louis Rayermaeker: Introduction ä la Philosophie 1930, str. 206 a n).
Z českých úvodů do filosofie na prvním místě nutno jmenovati Masaryka: Základové konkrétné logiky, zvláště kn. IV. str. 147—187. Populární O. T. Kunstovný: Úvod do filosofie. Praha 1908, a K. Dobrušky: Uvod do filosofie (Aug. Kranser) 1921 s Kantova hlediska. Sem patří i Josef Kratochvil: Rukověf filosofie 1938 (s katolického stanoviska). Spis J. L. Fischera: Filosofie, její podstata a problémy (1922) jako úvod do filosofie je příliš osobní a nebere filosofii v celém jejím rozsahu. Vladimír Hoppe již nadpisem Úvod do intuitivní a kontemplatívni filosofie (Brno 1929), ukazuje, že je to úvod jen do jeho iracionální filosofie. E. Rádla spis Moderní věda (Praha 1926) nemá dosti objektivity k jednotlivým směrům filosofickým, a zdůrazňuje příliš náboženské stanovisko ve filosofii. Üvod do filosofie od J. Kratochvíla, vydaný r. 1912 i později, jest psán se stanoviska katolického.
Velmi důležitou pomůckou jsou slovníky filosofické, z nichž jsou nej-důležitější: J. Mark Baldwin, Dictionary of Philosophy and Psychology, II. sv. 1901/2, André Lalande, Vocabulaire technique et critique de la Philosophie, 2 sv. 1928, Rudolf Eisler, Wörterbuch der philosophischen Begriffe, I. vydání Berlin 1913, čtvrté vydání o třech svazcích zpracoval 1927 Karel Roretz, J. C. Nicholson: An Introductory Course in Philosophy, London 1939, 508 str. V češtině: Josef Král, Filosofický slovníček 1924, J. Kratochvil a K. Cernocký: Slovník filosofický, III. vyd. 1933, nyní IV. vyd., v němž však proniká příliš stanovisko katolické.
18
2*
19